Výzva pro liberalismus

Paul Starr

Politika je ve skutečnosti sporem idejí. Teprve máme-li jasno v základních hodnotách, můžeme správně řešit každodenní problémy. V politice lze lépe než jinde chtít mít chleba namazán na obou stranách. Propadne-li dostatečný počet lidí falešným iluzím, může to mít dost ošklivé důsledky. Odmítnutí liberalismu vedlo v tomto století jak ke komunistickým, tak fašistickým diktaturám.

Článek Paula Starra je vynikajícím příspěvkem do naší diskuse o liberalismu. Všimněte se, jaký důraz klade na instituce, které jsou základem fungování demokratického liberálního státu. Stavět instituce - to také bylo hlavním cílem OH v minulém volebním období. Z článku jasně vyplývá, že tradiční sociálně demokratické řešení se prokázala jako neschůdná. Před liberály stojí úkol vytvořit takový program, který kromě ctění liberálních tradic zvládne i sociální problematiku.

Pro ty, kteří chtěli reformovat kapitalismus, je tu liberální tradice čekající na oživení a kultivování. V uplynulém století byli mnozí reformátoři a kritici na Západě přesvědčeni, že liberálně demokratický kapitalismus se vyvíjí neúprosně k socialistickému plánovanému hospodářství. Liberalismus i v moderní formě se jim jevil přechodný a nekompletní, zastaralý v jeho individualismu, neuspokojivý ve své koncepci dobrého života a dobré společnosti, nedostatečný vůči požadavkům na spravedlnost. Socialismus přivede civilizaci do vyššího stádia.

Ti, kteří si osvojili tento názor, nebyli nevyhnutelně marxisté. Většinou byli zasvěcenými stoupenci reformy, ne revoluce, a hledali alternativní systém, který, jak doufali, dosáhne to nejlepší z obou světů, zachová politické svobody liberální demokracie a zavede hospodářské plánování, společné vlastnictví a ekonomickou rovnost socialismu. Tuto syntézu mnozí evropští socialisté a američtí progresivisté pokládali za ideál - liberální demokracii rekonstruovanou do neškodného a demokratického socialismu, jakousi "třetí cestu" mezi komunismem a kapitalismem.

Začátkem dvacátého století se syntéze liberalismu a socialismu zdála vzrušující, dokonce slibná. Po celém světě socialistické ideje se jen začínaly uskutečňovat. Představa, že demokracie postoupí z jednoho stupně k vyššímu - z občanské sféry k politické, potom sociální a hospodářské - byla nepochybně přitažlivá. V třicátých letech Velká hospodářská krize názorně demonstrovala, jaký zmatek může způsobit trh; pro mnohé úspěchy sociálního programu prezidenta Franklina Roosevelta Nový úděl, určeného na oživení americké ekonomiky, a válečné plánování v čtyřicátých letech dokazovaly, že socialismus v praxi bude fungovat.

Studená válka a rychlý hospodářský růst v západních ekonomikách v padesátých a šedesátých letech neukončily naději na možnost třetí cesty. Naopak. Zdálo se, že tuto vizi potvrdil úspěch evropských sociálních demokracií, nejvíce ve Švédsku. Ve světle sovětské zkušenosti demokratická levice představovala antikomunismus. Ve světle západního ekonomického rozmachu zamiřovala svou kritiku kapitalismu na odcizení jednotlivců, na ztrátu citu spolupatřičnosti, konzumní kulturu, rasovou nespravedlnost a začátkem sedmdesátých let na problémy životního prostředí.. Přirozeně, ne každý chtěl problémy řešit socialismem. Ale mnozí levicoví kritici, otevřeně nebo skrytě, ukazovali tímto směrem.

Dnes kritika hranic kapitalismu pokračuje - a to je dobře - ale řešení, kterému tolik věřili, ztratilo svojí věrohodnost. Socialistický hospodářský projekt, sestavený v zásadě ze státního plánování a rozsáhlého společného vlastnictví, byl důkladně zdiskreditován jako prostředek hospodářského růstu. Nemá o nic lepší reputaci ani jako prostředek na snížení odcizení a restaurování společnosti. A v případě ochrany životního prostředí socialismus jako projekt zrovna tak utrpěl s rostoucím přesvědčením, že komunistické vlády ve východní Evropě znečistily životní prostředí mnohem více než kapitalistické země na západě.

Pro zastánce třetí cesty se zdá krutou ironií a intelektuální nespravedlivostí, že demokratický socialismus ztrácí svoji věrohodnost pro krach sovětského komunismu. Existují však nejméně čtyři dobré důvody, proč socialismus dokonce ani s lidskou tváří již neláká.

Za prvé, sama šířka krachu komunismu měla zničující vliv na přehodnocení fungování řízených hospodářství. Dnes je neoddiskutovatelné, že komunismus zbídačil lidi, kteří v něm žili, a není jasné, jak nebo proč demokraticky plánovaná socialistická ekonomika by si měla počínat lépe, nebo že by takový systém měl být vůbec uskutečnitelný. Za druhé, opakované úsilí reformovat komunismus zevnitř, udělat ho citlivějším a efektivnějším, bylo marné. Když se jednou okno do politického světa otevřelo, ti kdož žili v komunismu, se snažili z něj navždy utéct. Reformátoři se celkem vzdali naděje najít "třetí cestu".

Za třetí, příběh socialismu v Africe a Latinské Americe byl zrovna tak katastrofální. Socialismus v Třetím světě přechází krutou krizí víry jako komunismus ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu. Tento posun odráží nejen domorodé zkušenosti, ale i skončení sovětské podpory, změněné politické větry ze Západu a z mezinárodních agentur a příklad východní Asie.

A za čtvrté, západoevropské země, ve kterých byly socialistické a dělnické strany při moci, se postupně odtáhly co nejdále od angažovanosti za socialismu. Ihned po druhé světové válce, ne-li dříve, se většina západních socialistů vzdala cíle nahradit kapitalismus a namísto toho přijala programy, které žádaly omezené znárodnění a rozšířená opatření v oblasti sociální starostlivosti. V posledních letech však socialistické strany se dokonce vzdaly i požadavku znárodnění průmyslu. Podobně se vzdaly i představy plánovaného národního hospodářství anebo plánování v omezeném rozsahu přizpůsobily základním črtám kapitalismu. Ačkoli evropští sociální demokraté mají ve svém rodokmenu marxistické prarodiče, většinou už vyrostli nejen z marxismu, ale i samotného socialismu a přijali - velmi moudře, myslím si - politické ideály a sociální a ekonomické instituce liberálnějšího charakteru.

A přece mnozí, kteří kdysi snili o třetí cestě, nejsou ochotní akceptovat ekonomický rámec kapitalismu a tím méně kapitalistické civilizace v širší smyslu. Nadále zastávají ideje nějaké syntézy nebo přechodné socialistické alternativy k liberalismu, dnes často připomínané jako decentralizované ekonomiky s komunistickou etiku.

Tato neochota pustit se socialismu v naději, že se najde nějaká nová nevyzkoušená forma, která by se ještě vždy dala bránit jako ideál, je hluboce mylná. Liberálové by se měli snažit dále reformovat kapitalismus, aby odstranili chudobu, zlikvidovali rasismus, chránili integritu životního prostředí, zkrátka, aby dosáhli vysokého humánního a demokratického cíle. Ale je čas vzdát se představy velkolepé syntézy nebo třetí cesty, myslí-li se jí nějaký systém zlaté střední cesty mezi kapitalismem a socialismem anebo alternativy kdesi mimo nich. Reformovat kapitalismus, ano; nahradit ho, ne - právě tak jako na to přišli ve východní Evropě: reformovat komunismus, ne; nahradit ho, ano.

Při ničení zla jako rasismus a chudoba reformátoři mohou najít základy pro opodstatněnost a přesvědčení v liberálních principech. Nepotřebují se filozoficky odvolávat na socialistické tradice. Namísto zmírňování a stírání rozdílů mezi liberalismem a socialismem, v co mnozí dlouho doufali, by si měli liberálové znova oživit ty rozdíly nejen v paměti, ale i ve veřejném myšlení. Ti, co věřili, že socialismus je vyšší stádium liberalismu, si teď musí vzít k srdci ne velkolepou vizi socialistické teorie, ale trpké rozčarování z její praxe. Nemusí být však přesvědčeni, že jedinou alternativou socialistického liberalismu je konzervativní liberalismus. Existuje liberalismus seriózní, realistický a tam, kde je potřeba, i radikální v liberálních principech. Takovouto tradici je třeba oživovat a kultivovat.

Před vynesením tohoto tvrzení si vezmeme na pomoc několik definicí. Velmi pestrá škála myslitelů, hnutí a politických stran se nazývala liberálními a socialistickými. "Socialistickou" nazývám stranu nebo program, která klade na první místo rovnost ekonomických podmínek a žádají nahrazení soukromého vlastnictví společným vlastnictvím ve sféře výroby a nahrazení některých forem veřejné kontroly trhem jako základním mechanismem při přidělování investicí jinými mechanismy.

Necháme nyní bokem čistě komunistický projekt zrušení soukromého vlastnictví. Socialismus ve dvacátém století se týkal hlavně zespolečenšťování průmyslové výroby a investic. Podle teorie tato opatření doplněné sociálními jistotami, socialistickým školstvím a jinými vlivy měly zlikvidovat nelogičnosti a nerovnosti kapitalismu, vytvořit svět hojnosti, stejné a spravedlivé distribuce příjmů a životních příležitostí pro všechny, větší společenské harmonie a proměny lidské osobnosti z odcizeného "vlastnického individualisty" na spolucítícího člověka. Někteří radši definují socialismus výlučně na základě jednoho nebo druhého z těchto cílů, osobní rovnosti. Jsem však přesvědčen, že socialismus je třeba definovat nejdříve na základě opatření, kterých se socialisti tak typicky dožadovali, než výlučně na základě cílů, které toužili dosáhnout.

Tak jako je ostře napadaná koncepce socialismu, zrovna tak je zpochybňovaná i koncepce liberalismu. Pokusit se ji definovat je ještě těžší. Klíčové premisy socialismu jsou ekonomické; socialismus není možné oddělovat od ekonomiky. Ale liberalismus je možné definovat buď na základě ekonomickém nebo politickém a hlavní otázka je, který je prvořadý. Pomůže tu jisté rozlišení. Ekonomický liberalismus uznává soukromé vlastnictví a hybnou sílu trhu za určující črty liberalismu; z tohoto pohledu je liberalismus nerozlučně spjatý s kapitalismem a v protikladu k socialismu. Politický liberalismus na druhé straně uznává, že pro liberalismus je podstatné ústavní omezení moci a záruky osobních občanských a politických práv.

Když hovořím o liberalismu, ve všeobecnosti mám na mysli dříve politickou než ekonomickou koncepci liberalismu. Tato volba je ve shodě se současným používáním termínu ve Spojených státech, kde se ekonomický liberalismus ztotožňuje s politickým konzervatismem. Politický liberalismus je i závažnou koncepcí v diskusi o jakékoliv potenciální syntéze nebo smíření liberalismu a socialismu. Podle představ ekonomických liberálů je liberalismus protipólem socialismu. Nehledě na to, že politické instituce liberální demokracie závisí na ekonomice svobodného trhu a soukromého vlastnictví. Na druhé straně, politický liberalismus je otevřený možnosti, že liberální demokracie je kompatibilní s různými ekonomickými systémy. Zkrátka, jestliže ekonomický liberalismus nevyhnutelně vylučuje socialismus, politický liberalismus ho nevylučuje - alespoň v principu ne. Při riziku nakupení termínů až na hranici nesrozumitelnosti chci nazývat termínem "demokratický liberalismus" tradici zasvěcenou rozšiřování univerzálnější a širší demokracie v rozmanitých sférách společenského života.

Demokratický kapitalismus má vrozené napětí mezi svými kapitalistickými a demokratickými prvky; ekonomičtí liberálové dávají přednost prvním, demokratičtí liberálové druhým. Začínajíc "novým liberalismem" politického filosofa L. T. Hobhouse z konce devatenáctého a začátku dvacátého století ve Velké Británii, přes liberalismus Nového údělu v třicátých letech a velké sociální programy šedesátých let ve Spojených státech vytvářela tradice demokratického liberalismu nejpestřejší mnohoznačnost, pokud jde o hranice liberalismu z levé strany. Když jsem předtím řekl, že evropská sociální demokracie se vyvinula do liberalismu, měl jsem na mysli právě tento typ.

Od samého vzniku sebevědomých hnutí a systémů myšlení v devatenáctém století se liberalismus a socialismus rozdělovaly v reakci vůči sobě navzájem. Na každé straně byli nějací polarizátoři, dychtiví dokazovat, že druhá strana je nesmiřitelným protipólem. Z tohoto pohledu leninisti a ekonomičtí liberálové mají velmi společného. V obou táborech však jsou i zmírňovači, otevřenější a ochotnější přijmout poučení i z druhé strany. Z otevřených myslitelů v dějinách liberálního myšlení se mi dvě postavy jeví zvlášť poučné: britský filosof a ekonom devatenáctého století John Stuart Mill a americký sociolog dvacátého století John Dewey. Beru je jako příklady dvou různých typů liberálního vnímání socialismu.

Ti, kteří znají Milla jen z jeho eseje O svobodě (On Liberty, 1859), si ho lehce spletou se zastánci absolutní svobody vůle, kteří věřili v co nejmenší úlohu státu. Ale je třeba jen otevřít další Millovy práce, v první řadě jeho Principy politické ekonomie (Principles of Political Economy, 1848), a objevíte, že jestli chválí systém laissez faire, zastánce svobodného trhu Milton Friedman není jeho převtěleným duchem. Mill neupíral státu zodpovědnost za blaho národa a spravedlivou distribuci. Naopak. Tvrdil, že rozdělení bohatství nediktuje ekonomická nevyhnutelnost, ale je to spíš společenská volba, závislá na opatření, jakými jsou např. zákony o dědictví.

Nadto, zdaleka neodsuzoval socialismus jednoznačně, viděl zásluhy socialistických idejí a přijímal možnost základní rekonstrukce průmyslu s vlastnictvím firem patřících spíše těm, kteří v nich pracují, než těm, kteří poskytli kapitál. Ale nemohl souhlasit se socialisty v některých zásadních otázkách. Tvrdil, že bez ohledu na to, kdo vlastní firmu, podstatná je konkurence. Při hodnocení zásluh systémů politické ekonomie byl přesvědčen, že rozhodování bude spočívat výlučně v systému "pevném a připouštějícím co nejvíc osobní svobody a spontánnosti". A také tvrdil, že hodnocení politické ekonomie nepodceňuje, co bude schopná dosáhnout v budoucnosti.

Karl Marx jednou ironicky poznamenal, že výsostné postavení Johna Stuarta Milla v Anglii je možné jen díky plochosti terénu. Ale v ústřední otázce historických možností kapitalismu byl z nich dvou Mill o mnoho bystřejší. Mill při zdůrazňování potenciálního přínosu socialismu spíše na úrovni podniků než v ekonomice jako celku byl, myslím, též moudřejší než můj druhý exemplární liberál. John Dewey se upsal přesvědčení, že socialismus je vyšší stádium liberalismu a že velkou "úlohou před námi", aby jsem použil jeho oblíbenou frázi, je najít syntézu mezi liberálními politickými hodnotami a socialistickou ekonomikou. Dewey svoje tvrzení vysvětlil v Liberalismu a sociálním činu (Liberalism and Social Action, 1935).

Na rozdíl od marxistů Dewey označil tři trvalé hodnoty liberalismu: "a) svoboda, b) rozvoj vrozených schopností jednotlivců umožněný svobodou a c) ústřední úlohou svobodné inteligence v získávání informací, diskusi a vyjadřování". Výzvou pro liberalismus, jak to viděl Dewey, bylo uznat, že uskutečnění takovýchto hodnot si vyžaduje "prohloubení demokracie". "Organizované sociální plánování," psal Dewey, "je jedinou metodou sociálního činu, prostřednictvím kterého liberalismus může uskutečnit svoje vytýčené cíle. Takové plánování si zase vyžaduje novou koncepci a logiku svobodné inteligence jako sociální síly."

Důraz na inteligenci je jádrem Deweyeho argumentace a, bohužel, i jádrem jeho mylných představ. Všechen ekonomický pokrok připisoval inteligenci a nic trhu. Pro Deweye byly instituce kapitalismu staršími konzervujícími silami, spoutávajícími, deformujícími a korumpujícími progresivní sílu vědy. Jestliže o kapitalismu tvrdil, že vůbec nemá pozitivní vliv, nebyl ani schopný vidět, jak podřízení ekonomiky kolektivní kontrole může brzdit její vývoj. Přes časté odkazy na plánování a společné vlastnictví Dewey nespecifikoval, jak společné demokratické plánování a společné vlastnictví bude fungovat v praxi - například jakou bude mít pravomoc vláda či její větve, jak má být zastoupen lid nebo jak se bude rozhodovat, do kterých podniků se má investovat. Tato mlhavost není jen omezeností Deweyovy práce, naznačuje i hlubší problémy v tradici demokratického socialismu. Teorie se rozbíjí na tvrdé skále při specifikování politického režimu.

Odsoudit byrokracii je lehké; najít prostředky, které se jí vyhnou, je umění. Obhajovat společnou účast je pěkné; najít prostředky na její opravdové zabezpečení je už jiná věc. Slavný výrok Oscara Wilda, že problém se socialismem je v tom, že zabírá příliš mnoho večerů, není jen názorem ironického estéta, je zásadním problémem teorie, která je nereálná v odhadu lidských zájmů a energie. Bez ohledu na to, nakolik je demokratické plánování teoreticky společným dílem, nevyhne se problému byrokracie; demokracie vytváří byrokracii. Kdyby byl ekonomický svět nejen jednoduchý, ale i neměnný, demokraticky plánovaná ekonomika by se dala řídit. Změny jsou však zničující. Důvody selhání plánované ekonomiky spočívají v zásadě v její neschopnosti přinášet inovaci či poradit si se základními posuny na trzích a v technologiích.

Socialistický plánovač, jak řekl polský ekonom Oskar Lange v třicátých letech, by měl být schopen vzít v úvahu všechny náklady a tedy být vstřícnější než soukromý podnikatel vůči technologickému pokroku, který znehodnocuje existující kapitálové investice. V praxi však brání socialistickým plánovačům pohotově přizpůsobovat ceny nebo podporovat technické změny zájem podnikových elit o co nejlepší výsledky, tj. co nejlepší splnění plánu. Koncentrace ekonomické zodpovědnosti v rukou státu ztěžuje vykonávání tvrdých ekonomických zásahů ve formě zvýšení spotřebitelských cen, zavírání továren, propouštění ze zaměstnání a sociální dislokace, jaké si inovace a růst obyčejně vyžadují. Po čase se ceny drasticky odchýlí od skutečných nákladů, státní podniky se stanou odsavačem státních subvencí a plánované hospodářství se stane stojatou vodou. Deweyovo demokratičtější ekonomické plánování, by nejen tyto problémy nevyřešilo, dost pravděpodobně by je ještě více rozvířilo, neboť pro ně by bylo ještě těžší uskutečnit změny, jaké si vývoj vyžaduje.

Tyto těžkosti se nemusí nevyhnutelně objevit v krátkém období nebo v podmínkách národní krize. Proto řízené plánování může být úspěšné ve válečné době nebo v prvním stádiu revoluce, hlavně je-li režim schopný zavést technologie vyvinuté venku. Ale jak čas běží, pomalost plánované ekonomiky v inovaci a její odpor vůči "kapitalistickým vichrem tvořivé destrukce", jak to nazval německý ekonom dvacátého století Joseph Schumpeter, přinášejí dlouhodobé chátrání.

Netvrdím, že cena, jakou lidé zaplatí za ekonomické a technologické změny, by neměla být politickým zájmem státu. Naopak, zmírňování ztrát a nejistot při ekonomických otřesech je jedním ze základních zájmů liberálního státu, částečně proto, aby zabezpečil, že náklady i přínos změn se spravedlivě rozdělí, a částečně proto, aby pokrok neselhal pro odboj těch, kteří by jím o něco přišli. Ale ukázalo se o mnoho výhodnější uvolnit transformační síly kapitalismu a rozšířit zisky než pokoušet se zachovat nezměněný ubohý stav.

Zrovna tak nechci tvrdit, že se těžkosti ekonomického plánování při direktivním modelu hospodářství týkají všech typů státní intervence. Problém se vynoří zvlášť při pokusu státu řídit podniky a při potlačení cenového systému. Plánování a společné vlastnictví, hlavně když jsou spojené, zároveň potlačují informace (signály trhu) a vyžadují soustavné doplňování informací do nejmenších detailů. Obě základny pro ekonomické rozhodování i mechanismy na korekci chybných rozhodnutí jsou osudově oslabené. Toto neplatí o využití finanční a měnových nástrojů v makroekonomické politice. Netýká se to ani sociálního pojištění a jiných programů přerozdělení příjmů, plánování státních investic do infrastruktury a dalších oblastí, kde termín "plánování" jen nahrazuje tvorbu politiky v souladu s dlouhodobými cíli a s reflexí vývojových trendů.

Namísto toho - bez národního hospodářského plánování, jaké si představovali socialisté - získaly Spojené státy alespoň nějakou společenskou kontrolu nad ekonomickým životem, kterou si tak přál Dewey a další před půl stoletím. Ale tato země to dělá - a v některých oblastech by měla dělat ještě víc - bez detailního řízení financí a průmyslu, které socialističtí kritici kapitalismu pokládali za nevyhnutelné.

Socialistický experiment proběhl v mnohých variantách. Vlády hlásící se k socialismu přišly k moci vojenskou silou a uplatňovaly diktátorskou moc, jiné přišly k moci volbami a moc uplatňovaly demokratičtěji. Některé režimy, původně totalitní, se pokusily reformovat zevnitř. Přesto ještě jsme neviděli socialistický ekonomický model, který by uspěl v praxi.

Liberalismus po socialismu už nikdy nebude tentýž. Před námi stojí úloha jednoduše nesyntetizovat liberální politické hodnoty se socialistickou ekonomikou. Ani nestavět socialismus na demokratičtějším decentralizovaném základě; představa decentralizovaného socialismu má ještě méně společného s ekonomickou realitou dneška než model centrálního plánování, před jehož pachem se socialističtí teoretici snaží uniknout.

Socialismus jednoduše není naším historickým osudem. Je velkou ironií, že zatímco teoretici se přeorientovali dost očekávaně z kapitalismu na socialismus, velká úloha ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu je pravým opakem: jak vybudovat liberální společnost po tom, co socialismus napáchal obrovské škody na svých hospodářstvích, občanském životě a dokonce na legitimnosti svých států.

Podobně jako všechny verze politického liberalismu i demokratický liberalismus spočívá na základě ústavnosti a záruk osobních politických a občanských svobod. Tato práva jsou prvořadá; mají přednost před vlastnickými právy, kde se dostávají s nimi do konfliktu, a nejzákladnější z nich nesmí být obětované nebo řešené kompromisně z opatrnických důvodů, s výjimkou případů řídkého a povinného státního zájmu.Jestliže schopnost volat vedoucí činitele k zodpovědnosti je zásadní pro omezení moci, ochrana svobod si vyžaduje demokracii. A jak správně řekl Dewey, liberální hodnoty si vyžadují demokracii jako důkladnou nekompromisní sociální praxi, způsob života. Ale Dewey i další se mýlili ve velkém očekávání od demokracie, zvlášť v očekávání, že ekonomika jako celek může být přímo podřízena demokratické vládě. "Ekonomická demokracie", přitažlivá jako heslo, dává smysl jen v bezprostředním okolí firmy, a dokonce i tam jen v jistých mezích. Pro ekonomiku jako celek kolektivní zájmy vyžadují kolektivní politická omezení.

Nejde o volbu mezi "trhem" a "plánem", jak to tvrdili mnozí teoretici. Dokonce i pro oddané příznivce spoléhání se na trh zůstává otázka: "Jaký trh?" Trhy neexistují ve volné přírodě; jsou to instituce s jistou strukturou, vycházející především ze zákonů. Realistická demokratická alternativa k socialistickému plánování leží především ve schématu trhů a dalších institucí; ve formulování pravidel hry. Banky a jiné finanční instituce, rozhlasové a televizní vysílání, školství, zdravotnictví, zemědělství - všechny tyto instituce si vyžadují rámec právních norem, které ovlivňují jejich činnost, komu mají sloužit a jak budou kontrolované. Při formování tohoto rámce, ne v aktivním řízení těchto institucí, je zásadní klíč k liberálnímu vlivu. Jistěže, volba struktury institucí není tak velkolepá a oduševnělá jako velký ideologický zápas mezi kapitalismem a socialismem. Ale právě v těchto volbách spočívají velká veřejná rozhodnutí našich časů.

Na rozdíl od socialismu, který podporoval nepraktickou vizi beztřídní společnosti a absolutní rovnosti ve všech sférách, liberalismus má představu rovnosti přesněji vyhraněné, ale je méně pravděpodobné, že by tato představa přinesla trvalé rozčarování. Liberalismu se často kladlo za vinu, že nerozšířil svoje rovnostářské ideály za občanskou a politickou sféru. Politická a občanská svoboda zahrnuje rovnost před zákonem, stejná práva na politickou účast. Ale dokonce i silné, soustředěné úsilí, potřebné na vytvoření institucí a podmínek na občanskou politickou svobodu, nevyžaduje rovnost bohatství a příjmů nebo zlikvidování třídních rozdílů. Při rozdělování příjmů a materiálního bohatství by mělo být cílem především zlikvidování chudoby a zachování minimálního prahu důstojnosti umožňujícího jednotlivcům uskutečnit svoje životní plány.

Co takový "práh" obsahuje, je ponechané na úsudku společnosti; po čase se tento práh bude pravděpodobně zvedat. Jestliže podpora tohoto prahu bude spočívat v politických rozhodnutích, musí se navrhnout taková politika, která zachová nejen podloží, ale i politickou podporu pod ním. Následkem tohoto přehodnocení politiky a programů, dokonce z hlediska distribuční spravedlivosti,není možno oddělit od celkové úlohy vybudovat demokratickou majoritu. A tento imperativ bude často znamenat podporu programů, které poskytují univerzální účinek všem skupinám, včetně střední vrstvy, jako i chudým, a majoritám zrovna tak jako menšinám. Navíc, dlouhodobé úkoly budování státu a pěstování společné kultury a smyslu pro občanskou spolupatřičnost též silně hovoří ve prospěch veřejného a univerzálního školství, starostlivosti a důchodce a jiné služby, které slouží integračním ale i rovnostářským cílem.

Ale univerzálnost liberálně demokratické politiky je omezená na konkrétní sféry společenského života; není to odrazový můstek ke všeobecné rovnosti v ekonomickém postavení, jestli už pro nic jiného tak pro nevyhnutelný konflikt, který socialisti sotva předvídali, mezi demokracií a rovností. Hladina přerozdělení požadovaného na dosažení socialistické vize beztřídní společnosti je tak široká, že je nepravděpodobné, aby získala podporu většiny. Je dost těžké a často nemožné získat demokratický souhlas dokonce i pro omezenější rovnost, kterou liberálové upřednostňují. Tento problém je třeba brát ne jako dočasnou překážku vycházející ze svědomí, ale jako permanentní problém vycházející z racionálního váhání voliče o střetu příjmu a úloze státu. Kde si socialismus představoval, že změní věci "soukromé" na věci "veřejné", liberalismus se snaží zachovat rozdíl mezi veřejným a soukromým a obohatit ty síly občanské společnosti, které nestojí v opozici vůči státu, ale jsou jeho partnery. Stát má komparativní výhodu v plnění jistých funkcí; například může vybírat spolehlivěji daně a efektivněji než charitativní organizace získávat dobrovolné příspěvky. Ale ne vždy je nejlépe schopen vyrábět nebo doručovat služby, které financuje. Navíc, pěstování a posilňování občanské společnosti neodráží oddanost nějaké mýtické ideji o jednotné společnosti, ale mnohým a rozmanitým komunitám, které musí existovat mírumilovně a tolerantně vedle sebe v liberální společnosti.

Jestliže jsem neřekl nic o mezinárodních vztazích a zahraniční politice, o problémech morální autority, vzdělání a rodině a nespočetných jiných věcech, je sotva možné tento článek brát za všeobecnou diskusi k problémům stojícím před liberalismem. Pokusil jsem se čtenáře přesvědčit, že potřebujeme načrtnout jasněji než dosud rozdíly mezi liberalismem a socialismem. V každodenní americké politice se dnes liberalismus ztotožňuje s oddaností rozšíření státních sociálních programů a tato vazba je částečně příčinou všeobecného zmatku o liberalismu a socialismu, které pro mnohé lidi zřejmě znamenají to samé.

Proč američtí konzervativci sjednocují liberalismus a socialismus, je jasné, i když v jejich očích každá obrana pozitivní vlády se rovná státismu. Ale i když má dům liberalismu v Americe mnoho pokojů, neměl by se stát posledním útočištěm poraženého a rozčarovaného socialismu. Když byl socialismus mladý a plný energie, někteří liberálové byli pochopitelně zaslepení a mysleli na svazek svých politických hodnot se socialistickou ekonomikou. Ale toto dobrodružství by mělo jednou pro vždy skončit.

O chilské reformě a o tom, komu prospěje revitalizace

Václav Žák

Diskuse o alternativách privatizace, kterou před časem rozvířil na stránkách Listů (č.6/95) František Nepil, skončila poměrně rychle. Mluvit o variantách v čase, když už nepřicházejí v úvahu, připadlo mnohým zřejmě málo produktivní.

Přesto má smysl se nad alternativami zamýšlet. Když už pro nic jiného, tak pro pochopení, co se v naší zemi vlastně stalo. František Nepil je přesvědčen, že privatizace byla největším vyvlastněním v moderních českých dějinách.

Podle odhadu poměru kapitálu vůči hrubému domácímu produktu mu vyšlo, že kapitál v České republice měl hodnotu šest tisíc miliard korun. Jiným výpočtem odhadl, že občané mají u státu penzijní pohledávky v souhrnné výši čtyři tisíce miliard korun. Jeho alternativní představa privatizace spočívala v tom, že stát měl odprodat kapitál za plnou tržní cenu soukromým penzijním fondům, do nichž by občané vložili své penzijní pohledávky ve formě státních obligací.

Výhody této operace líčil Nepil přesvědčivě: Kapitál vznikl odkládáním spotřeby obyvatel, náleží tedy "všemu lidu" a nejvíce důchodcům, kteří celý život odkládali spotřebu ve formě daní. Privátní penzijní fondy mohly být navzájem si konkurujícími investory. Poplatníci by se zbavili obrovské zátěže sociálního pojištění, což mohlo vést k rychlému růstu národního hospodářství. Cena kapitálu by nebyla deformovaná, kapitálový trh se mohl nerušeně rozvíjet.

V rámci diskuse, která se po zveřejnění článku rozpoutala, se objevovalo tvrzení, že Nepilův návrh se podobá reformě, kterou po vojenském převratu prosadil v Chile generál Pinochet. Nepil sám se v článku na chilskou reformu nikde neodvolává; protože v našem tisku se však poměrně často uvádí jako příklad hodný následování (zejména v souvislosti s diskusí o reformě penzijního systému), stojí za to se jí stručně věnovat.

Vycházím přitom z monografie The Chilean Economy editorů Barry Boswortha, Rudigera Dornbusche a Raúla Labána, vydané v roce 1994 washingtonským The Brookings Institute.

Naděje a zklamání

Roku 1969 se v Chile zformovala široká koalice stran a hnutí - komunistů, socialistů, křesťanských demokratů a radikálů do bloku "Lidové jednoty". V roce 1970 se stal chilským prezidentem kandidát bloku Salvador Allende Gossens. Vláda pokračovala ve znárodňování, zahájeném předchozí křesťansko-demokratickou vládou, a hodlala provést pozemkovou reformu. Kromě hlavního bohatství země - měděných dolů, které patřily americkým společnostem -, bylo znárodněno téměř 600 průmyslových závodů, podniků zahraničního obchodu a bank, zvýšila mzdy a začala kontrolovat ceny.

Reforma měla politické důsledky - zahraniční kapitál, převážně americký, reagoval na znárodnění bojkotem, pozemková reforma vedla k poklesu zemědělské produkce. Kontrola cen stvořila rozsáhlý černý trh, inflace se v roce 1973 vyšplhala na 500%, deficit veřejného sektoru dosáhl 25% HDP. Pochopitelně rostla nespokojenost středních vrstev. Chilská pravice se nakonec sjednotila a podpořila převrat, jímž v září 1973 přišla k moci vojenská junta pod vedením generála Pinocheta.

Záměrně pomíjím způsob, jímž vojenský režim vládl; soustředím se pouze na ekonomická opatření v zájmu stabilizace země.

Pinochet se rozhodl pro rozsáhlou reformu, která měla spočívat ve vnější i vnitřní liberalizaci ekonomiky včetně privatizace, v úpravě daňového systému, omezení výdajů vlády a výšky deficitu. Přetvořen měl být i sociální systém.

Reforma zdaleka neprobíhala hladce. Vláda se snažila zastavit inflaci drsnou restriktivní politikou: schodek rozpočtu byl ze 25% v roce 1973 snížen na 1% v roce 1975, úrokové míry dosahovaly až 50%. Vláda zrušila cenovou regulaci a dotace. Aby se vyvážilo omezení cel, devalvovala se měna. Vláda okamžitě zahájila privatizační program: Během jednoho roku se do soukromých rukou vrátilo na 300 firem, koncem roku 1980 patřilo do veřejného sektoru pouze 43 firem (z toho jedna komerční banka).

Restriktivní politika vedla k prudké recesi, která způsobila rozsáhlou nezaměstnanost - okolo 15%. Reálné mzdy poklesly o víc než 15%. Po recesi následovalo několik let prudkého hospodářského růstu, což vyvolalo předčasnou chválu Pinochetovy hospodářské reformy. Přitom však nezaměstnanost v letech 1976-81 zůstávala velmi vysoká - v průměru 17.6%, porovnáme-li ji se šestiprocentní nezaměstnaností koncem šedesátých let. Reálné mzdy byly v tomto období stále o 6.3% nižší než v roce 1970. Euforie z reforem náhle skončila v roce 1981. Země byla těžce zadlužena, obchodní deficit dosáhl 12.9% HDP.

Podniky zprivatizované na dluh nebyly schopny splácet úvěry. Kapitálový trh nefungoval, neznal ochranu práv malých akcionářů a byl neprůhledný. Vláda, která pospíchala s privatizací, nevěnovala dostatečnou pozornost propojování vlastnictví podniků a bank. Nezřídila ani dohled nad finančními trhy, který by se dal srovnat s tím, jaký existuje ve vyspělých ekonomikách. Místo toho přijala extrémní laissez-faire přístup, v němž vláda nedohlíží, co se děje na jednotlivých trzích. Nesnažila se ani přizpůsobit makroekonomickou politiku měnícím se podmínkám.

Světová recese na počátku osmdesátých let dolarem otřásla, chilské peso se však zcela zhroutilo. Recese, následující po pádu ekonomiky, patřila mezi nejhlubší ve všech latinsko-amerických zemích: Nezaměstnanost vystoupila v roce až na 30%, zatímco reálné mzdy poklesly o 10%. Domácí poptávka mezi lety 1982-83 náhle klesla o 24%, HDP o 14%. Měna byla znovu prudce devalvována.

Příklad pragmatické politiky

V roce 1985 odstartovalo druhé kolo privatizace. Týkalo se firem, které zbankrotovaly ve finanční krizi. Vláda zavedla přísný dozor nad finančním trhem - v tomto ohledu se posílila role centrální banky. Banky musely zavést přísnější kontrolu nad úvěry, omezila se možnost poskytovat je na splácení nezaplacených úvěrů, tedy možnost vzniku efektu nabalování sněhové koule. Nedostatečná kontrola na počátku reforem vedla k množství špatných dluhů v bankách, což přispělo ke kolapsu finančního systému. Vláda zavedla i ochranu drobných akcionářů na kapitálovém trhu.

Reforma sociálního systému začala až po pádu ekonomiky na počátku osmdesátých let. Spočívala v tom, že zákon uložil povinnou měsíční platbu 10% ze mzdy se stropem 1500 dolarů. Kromě toho pracující platí 3% na invalidní penze a na režii systému. Peníze odvádějí na své individuální účty do soukromých penzijních fondů, které kontroluje vláda. Penzijní dávky se vypočítávají na základě množství peněz, které jsou na individuálním účtu.

Pokud je dávka nižší než zákonem stanovené minimum, doplácí se z veřejných prostředků. Příspěvky a penze jsou osvobozeny od daně z příjmů. Experti se shodují v názoru, že pokud by se k reformě přistoupilo před zpřísněním pravidel kapitálového trhu, krach z roku 1982 by pohřbil i penzijní fondy a tím i důvěru v penzijní reformu. Reforma si získala respekt také tím, že fondy - v době prudkého ekonomického růstu - dosahovaly vysokého reálného zhodnocení vkladů. Reforma má přirozeně i své problémy, jejich popis se však vymyká našemu článku.

Jak tedy chilskou reformu hodnotit? Teprve v roce 1989, rok poté, co se v zemi konaly svobodné volby, se nezaměstnanost vrátila na úroveň šedesátých let. Reálné mzdy dosáhly úrovně roku 1970 teprve kolem roku 1992. Je tedy sporné, zda chilská reforma může být příkladem hodným následování. Spíš by mohla sloužit jako varování, protože právě hrubé zanedbání regulační role státu podstatně přispělo ke kolapsu ekonomiky počátkem osmdesátých let.

Pohled z jiného úhlu

Zadruhé, a to už je zajímavější, průběh chilské transformace názorně ukazuje, jakým rizikům by Nepilova reforma musela čelit. Připomeňme, že důležitou příčinou krachu chilské reformy v roce 1982 byla nedostatečná regulace finančních trhů.

Se stejným problémem se ovšem potýkala i česká reforma v roce 1997: nezvládnutí finančních trhů vedlo ke kolapsu bank a ke ztrátě důvěry zahraničních investorů v kapitálový trh. Nepilova reforma by nebyla výjimkou: představme si však, co by nastalo, kdyby se s pádem cen akcií, devalvací měny, vlnou bankrotů atd. svezly i fondy, v nichž by lidé měli své penze. Byla by to politická katastrofa.

Přitom takový scénář, jak ukazuje i chilská zkušenost, není přehnaně pesimistický. Předpokládejme na okamžik ideální stav. Pomiňme, že privatizace vyvolala ve společnosti touhu po rychlém zbohatnutí; že politické strany používaly privatizační proces k získání financí; že nevyhnutelným průvodním jevem majetkového transferu v hodnotě zhruba 1000 mld korun byla korupce. Jak probíhá v ideálním případě investiční akce? Podnikatel přijde do banky s investičním záměrem. Banka jej posoudí a pokud ho shledá realistickým, poskytne na něj úvěr. Podnikatel svůj záměr uskuteční, splatí bance dluh a zisk může investovat do dalšího projektu. Aby takové schéma fungovalo, musí banka v prvé řadě zjistit, je-li investor spolehlivý. Dozví se to z jeho předchozích aktivit. Banka musí mít také experty, kteří dokážou posoudit, zda je podnikatelský záměr reálný. To předpokládá rozsáhlé zkušenosti a schopnost odhadnout, co se bude odehrávat na trhu. Nad bankou přitom musí bdít přísný dozor.

Ekonomika, přecházející od centrálního plánu k trhu, však nesplňuje ani jeden z těchto předpokladů. Podnikatelé nemají minulost, nemají ani kapitál. Banky postrádají experty, schopné otipovat reálnost podnikatelských záměrů. Kde by je taky vzaly, u nás se přece nepodnikalo. Neexistuje pochopitelně ani dozor nad bankovními operacemi, v centrálně plánované ekonomice to nebylo zapotřebí. O dozoru nad kapitálovým trhem nemluvě.

Transformace se zhasnutými světly

Aby bylo jasno: nechci obhajovat reformu se zhasnutými světly, jak ji prováděla Klausova koaliční vláda po roce 1992. Chci jen upozornit, že základní deficity na vstupu - nedostatek informací o podnikatelích a nezkušenost s fungováním institucí tržní ekonomiky - by si vybraly svou daň, i kdyby se vláda snažila nezhasínat.

Platí to i pro reformu, jakou navrhoval František Nepil. Jeho návrh předpokládá, že řízení fondů stačí svěřit západním manažerům, kteří je ohlídají před "tunelováním". To je ovšem velmi sporný předpoklad.

Kvalita informací v tržní ekonomice, která umožňuje racionální rozhodování investorů, vzniká souhrou mnoha subjektů: Cena akcie na burze musí vypovídat o ekonomických perspektivách podniku, audit podniku o jeho ekonomickém zdraví. Musí být dostatečné množství informací o podnikatelích i vlastnících; investoři musejí disponovat podrobnými a přesnými informacemi o podnicích; ekonomické prostředí musí být natolik stabilní, aby banky mohly předvídat úspěšnost podnikatelských záměrů atd.

Téměř žádný z těchto předpokladů není v naší ekonomice dodnes přítomen. Pouhá kvalita manažerů fondů by to nedokázala nahradit. Nemluvě o tom, že v tržní ekonomice musí fungovat pružné vynucování závazků - to je u nás zatím popelkou.

Ukazuje se, že česká ekonomika po úspěšném rozběhu narazila podobně jako chilská na nedostatečné institucionální zabezpečení reformy. Chile se napodruhé poučilo. Vláda přestala spoléhat na "neviditelnou ruku trhu", jak jí to doporučovali někteří američtí experti, a uplatnila pragmatickou politiku. Přijala odpovědnost za regulační rámec a makroekonomickými opatřeními přizpůsobila domácí politiku vnějším podmínkám. Proto byla druhá chilská reforma úspěšná.

Problematický plán

Klíčem k úspěchu je vytvoření průhledného podnikatelského prostředí. Vláda do ekonomiky přímo zasahovat nemá, regulačními nástroji musí ovšem přísně hlídat, aby se v ní nekumulovala rizika, například špatné úvěry. Kromě toho má fiskální a měnovou politikou udržovat přizpůsobivost ekonomiky vnějším podmínkám.

Vláda ČSSD podle chilského receptu nejedná. Do nepřehledné struktury vlastnictví, v níž došlo k velmi nesvatému propojování podniků s bankami, chystá spustit ambiciózní plán revitalizace a restrukturalizace podniků.

Ten jednoduše nemůže uspět: v institučním uspořádání zděděném po Klausovi vláda nezíská patřičné informace, aby mohla peníze z programu investovat racionálně. Přitom se sama strana dostává pod tlak lobbistických skupin - převzetí OKD skupinou podnikatelů za asistence IPB, na němž participoval místopředseda ČSSD, je vysoce varujícím příkladem.

Dalším je Škoda Plzeň, jejímž ředitelem zůstává podnikatel, který závod přivedl k třináctimiliardové zadluženosti. Bez kvalitních informací je vysoce pravděpodobné, že program revitalizace prospěje bankéřům, natěšeným, že své největší pohledávky přehrají na stát, ale krizi ekonomiky pouze prohloubí. Bohužel.

Na čem stojí americká svoboda

Danny Novotný

Jistě se rozpomenete na jednu loňskou událost, přetřásanou i v našem tisku: pod hrozbou přísných sankcí zakázala vláda USA americkým občanům používat hotelů, ovládaných libyjským kapitálem. Je totiž důvodně podezřelý z podpory mezinárodního terorismu. "Embargo" se týkalo i řady hotelů v ČR, mj. táborského hotelu Palcát. Jeho generální ředitel tehdy pohoršeně řekl do kamer české televize: "Dosud jsem si myslel, že v Americe je demokracie." Na toto vskutku pozoruhodné pojetí, směšující demokracii s anarchismem, jsme si vzpomněli při setkání s redaktorem Československých novin Dannym Novotným. Působí ve Spojených státech již několik let a také ho zajímalo, jakým způsobem dbají americké státní orgány na to, aby se svobodná společnost nezvrhla v anarchii. Článek pro Listy zpracoval s pomocí soukromého detektiva Davida Lanowitze a policejního oddělení floridské Sarasoty.

Američané nemají občanské průkazy. Pro povrchní obhájce "americké svobody" je to argument, že slušný stát se občanům nijak neplete do života. Jenže tak se to jeví jen při pohledu z velké dálky, skutečnost je složitější. Především připomeňme, že USA jsou federací padesáti států. Každý má vlastní zákony (na rozdíl od evropských federací i trestní), často velmi odlišné například délkou postihu, věkovou hranicí beztrestnosti, přípustností trestu smrti, atd. Například v Michiganu trest smrti neznají, v Kansasu je minimální věková hranice pro trest smrti 18 let, stát Pennsylvania nemá pro trest smrti žádnou věkovou hranici.

K čemu je rejstřík

Jak stát své občany pozná, nemají-li občanské průkazy? Jak je v tak obrovské zemi vůbec možné někoho stíhat? K tomu slouží federální trestní rejstřík. Je sice jiný než náš český, ale jeho funkce je zhruba stejná.

Špičku pyramidy tvoří Federální vyšetřovací úřad, pověstná FBI. Základnou jsou města a poté následují dvě "patra": okres a stát. Pro záznam slouží řidičský nebo identifikační průkaz a číslo sociálního pojištění - SSN. Novorozené dítě je možné zaregistrovat na sociálním úřadě. Není to povinnost, ale jen tak lze žádat o úlevy na daních, zdravotní pojistku, penzi a další sociální zabezpečení. SSN je dědictvím rooseveltovských reforem z poloviny třicátých let.

Spáchání drobného přestupku či lehčího přečinu (malé krádeže, autonehody, opilost za volantem aj.) se eviduje pod číslem řidičského průkazu na úrovni města a okresu. Závažnější trestný čin se zanese také do státního rejstříku, za těžké zločiny (vražda, vydírání, velké loupeže, teroristické akce a podobně), je záznam i v rejstříku FBI.

Ukažme si na modelových příkladech, co se děje, jakmile se občan dopustí přestupku nebo trestného činu a je zadržen policií.

Příklad první - překročení rychlosti. Policista, dříve než vystoupí z auta, si v počítači zjistí, zda pod SPZ vozidla není veden člověk nebezpečný nebo policejně hledaný. Pak požádá o řidičský průkaz a znovu překontroluje, nemá-li před sebou hledanou osobu. Pokud ne, uloží řidiči příslušnou pokutu a předá mu doklad o zaplacení.

Příklad druhý - krádež v obchodě. Policista si na místě zjistí výslechem všechny okolnosti krádeže a převeze provinilce v poutech do vězení. Tam si o něm vyžádají informace a během zadržení zjišťují, nemá-li na svědomí další trestné činy, případně zda není recidivista. Pokud je zadržen v místě bydliště nebo okresu, je vyhledávání rychlé a pachatel se brzy dozví výšku kauce, na kterou může být propuštěn. Je-li z jiného okresu nebo státu, trvá zjišťování déle. Kauci stanoví soudce, případně jiný odpovědný úředník, před kterého je zloděj předveden. Jestliže si vyhledávání žádá více času, je zadržený převezen do věznice. Na místě se vyřizují jen opravdu drobné nehody nebo malé překročení povolené rychlosti.

Nemá-li provinilý občan peníze na kauci ani nikoho, kdo by je za něj složil, zůstává ve vězení do doby, než mu soud vyměří trest. Čekací doba je různá, u menších provinění nepřesáhne několik dní. Záleží na vytíženosti soudu a velikosti města. Na malém městě je soud hned druhý den, v New Yorku může obviněný čekat několik dní.

Příklad třetí - dopadení člověka, hledaného pro vraždu v jiném státě. Tento údaj má policista k dispozici okamžitě, a postupuje zpravidla tak, jak to známe z akčních filmů: zadrženého ihned donutí, aby si lehl na zem, nasadí mu pouta a zuje boty. Pak přivolá několik dalších policejních vozů a zákrok oznámí státu, který hledání vyhlásil. Pokud si stát pachatele vyžádá, je tam převezen. Jestliže ne, je i za skutky spáchané jinde souzen na území státu, v němž byl zadržen. Vrazi se proto často snaží dostat do státu, který nezná trest smrti.

Spolupráce v rámci federace však funguje spolehlivě; jen zvlášť těžký a nebezpečný zločinec není vydán do státu, který po něm vyhlásil federální pátrání. Pro srozumitelnost: Pokud někdo spáchá vraždu třeba na Floridě a pak další tři vraždy v Michiganu, je možné, že ho budou soudit právě tam. Protože v Michiganu nemají trest smrti, přičtou mu sice floridskou vraždu, ale vyjde z toho "jen" s doživotím.

Teď si povězme, kdo má k trestnímu záznamu přístup. Samozřejmě policie, dále soukromí detektivové, ti to však nemají snadné. Smějí dostat jen informace veřejně přístupné. Detektiv se pořádně nadře, když má někoho prolustrovat. Začne místem narození a návštěvou tamějšího soudu. Poté vyhledá všechna místa trvalého pobytu - od měst přes okresy až po státy. Jinak to nejde - drobné přestupky státní rejstřík neeviduje. Ne každý záznam je pátrači dostupný, záleží na státu, co všechno zveřejní.

Záznam může být označen buď číslem řidičského průkazu nebo SSN, detektiv proto musí přesně vědět, co a jak hledat. Navíc: ne všechny státy či okresy mají tyto údaje v počítačích, někdy je zapotřebí mravenčí práce v kartotékách. Soukromými detektivy jsou proto vesměs bývalí policisté. Stejnou možnost jako privátní očka má kdokoli; na každého může získat všechno, co je veřejně dostupné. Ovšem jen když ví, kde to hledat.

Všemocný kredit

Rejstřík je pouze federální, vede jej Credit Bureau. V celé Americe mají toto oprávnění jen tři jeho firmy. Podle SSN registrují, kolik kdo platí ročně na daních - tedy jeho příjem, půjčky, nezaplacené účty, bankroty, zabavený majetek - prostě všechno, co souvisí s jeho finanční situací. Zejména je tam uvedeno vše, co nezaplatil a dlouhodobě za to dluží.

S kreditem pracují všichni poskytovatelé půjček. Od bank přes prodejce aut, realitní kanceláře, kreditní a úvěrové firmy až po obchodní domy. Rejstřík je dostupný pouze finančním institucím a firmám, které s nimi úzce spolupracují: realitním kancelářím, autoprodejcům, obchodníkům, kteří prodávají na půjčky, atd. Informace jsou tajné a nikdo, kdo k nim má přístup, jich nesmí zneužít. Dokonce ani nesmí ukázat potencionálnímu klientovi jeho výpis.

Podvodník nemá šanci

Ukažme si, jaký je postup při založení běžného účtu:

Bankovní úředník si vyžádá potřebné údaje (zaměstnavatele, číslo řidičského průkazu, SSN, adresu stálého bydliště) a pak si ověří, zda uchazeč není u některé jiné banky v dlouhodobém mínusu. Žadatel podepíše čestné prohlášení, že není pod kontrolou finančního úřadu, nemá zakázáno otevřít si účet bez jeho vědomí a že všechna udaná fakta odpovídají pravdě. Pokud je všechno v pořádku, je mu účet otevřen během několika minut. Jestliže však podváděl, třeba vystavil nekryté šeky, nebo bankovní kartou vybral z účtu víc peněz než kolik tam má a dluh nevyrovnal, banka mu účet odmítne. Jinými slovy: Tomu, kdo fixloval, nikde účet nezaloží. Jinak banku nezajímá, kolik žadatel vydělává, kolik má půjček a zda je řádně splácí.

Ještě přísnější je postup při vyřizování žádosti o kreditní kartu, půjčku na dům nebo na auto. Bez kreditu nedostane uchazeč nic; věřitele zajímá úplně všechno, co má v rejstříku.

Vyplněný formulář si peněžní ústav ověří. Žadatel například uvede roční příjem 30 tisíc dolarů, ověřovatel však zjistí, že loni přiznával jen 20 tisíc. Obstará si tedy kopii posledního žadatelova mzdového šeku, neboť během roku mohl změnit zaměstnání, povýšit nebo naopak být dočasně bez práce.

Dále vidí všechny půjčky a dluhy za posledních sedm let (vždy po sedmi letech se kredit vynuluje). Kreditní firma určí koeficient a s tímto pak všichni pracují jako s nejdůležitějším číslem. Klíč, podle něhož se koeficient určuje, znají jen tyto firmy, a u všech třech se liší. (Šel jsem žádat o půjčku na dům a u dvou bank jsem měl dvě různá hodnocení). Pokud splníte všechny podmínky a váš kredit je takový, že unesete ještě další splátky, vyhoví vám. Obecně platí, že špatný kredit je lepší než žádný.

Kredit si klient buduje hrazením splátek. Od ledničky, přes auto a kreditní karty až po dům. Získat kredit je nesmírně těžké. Přijel jsem do Ameriky bez kreditu a na splátky jsem si nemohl koupit ani televizi. V jednom obchodě jsem nakonec uspěl, ale musel jsem ji značně přeplatit. Jen tak je možné získat záznam a začít si vytvářet kredit. Pak vám dají v některém obchodním domě kreditní kartu třeba na 100 dolarů; pokud ji čerpáte a řádně platíte, máte časem šanci na "kreditku" s vyšší hodnotou.

Jakmile získáte pověst solidního klienta, můžete chtít víc. O řádně platícího zákazníka stojí každá banka či finanční instituce. Pokud ale dluží na daních, nebo mu bylo pro neplacení zabaveno auto či dům, je totálně odepsán a na dluh mu nikdo nedá ani dolar. Totéž platí, když zbankrotuje.

Systém má i vady. Stačí, aby pan XY napsal kreditní společnosti, že mu dlužíte X tisíc - a hned je máte "na triku". Jednou zanesený údaj se špatně vymazává. Ale jinak je to náramná věc, škoda, že u nás neznámá. Mohla České republice ušetřit řadu ekonomických problémů.

Jestliže pan podnikatel neplatí úvěr bance A, má špatné platební výsledky u leasingové firmy B a navíc dluží svým dětem výživné, další půjčku nikde nesežene. Nemůže se stát, že někdo má u banky A padesátimilionový úvěr, který nesplácí, a z banky B získá dalších padesát. Kredit totiž mají také podnikatelé a firmy.

Berňák jako břitva

Berní úřad (IRS) má přehled o všem, informace dostává od měst, okresů, států i federace. Žádá je ovšem jen tehdy, když je potřebuje.

Občan, který neplatí daně, případně se pokusí o daňový podvod, je ztracen a rázem se ocitne pod drobnohledem. Rychlostí blesku má IRS všechny údaje o jeho hmotné a finanční situaci, obstaví mu všechny účty, zabrání, aby si otevřel nějaké nové konto a důkladně pohlídá všechny jeho příjmy až do vyrovnání dlužné částky. IRS ho donutí prodat auto, chatu, cokoli, co pomůže vyrovnat dluh. Za daňové úniky jsou přísné tresty, srovnatelné s tresty za vraždu.

Bankrotem je možné setřást nejrůznější peněžní závazyky, daňovu dluh však v žádném případě. Je zbytečné dodávat, že Američané berňák nemilují - a taky se ho bojí. Aspoň že na informace IRS je přísné embargo, odtud se o občanech nikdo nic nedozví.

"Kniha přání a stížností"

Podnikání hlídá také Business Bureau, něco jako živnostenský registr nebo Kniha přání a stížností. Udržuje zejména přehled o tom, jak si podnikatelé vedou. První, co udělá podnikatel před uzavřením obchodu s neznámou firmou, je dotaz, zda firma nemá u BB nějaký škraloup. Eviduje se tam všechno, od stížností zákazníků přes nezaplacené faktury, neprávem propuštěné zaměstnance až po spokojenost dodavatelů a odběratelů. Negativní záznam u této společnosti znamená velkou kaňku na čistém štítě firmy a každý si dává pozor, aby tam na něj nic neměli. Nebo jen pochvaly.

Jak vidíte, svoboda je relativní pojem. Informace, které stát, samospráva či firmy o občanech udržují, nejsou samoúčelné. Svobodná společnost se musí chránit před všemi, kdo porušují pravidla hry. Kredit, tedy důvěra a dobrá pověst, vyrůstá ze zkušenosti a spolehlivých informací.