S rolemi divno hrát

Ještě k zamyšlení nad protihradní kampaní

Vladimíra Dvořáková

Nicméně v Jařabově zamyšlení chybí to podstatné. Pro nás totiž není tak důležité, z jakých osobních či ideových důvodů nebo politických cílů někdo prezidenta kritizuje, interpretuje či dezinterpretuje, ale zajímá nás, jaké jsou skutečné problémy "vládnutí" Václava Havla. Fakt, že značná část kritik je hloupá, osobně či jinak motivovaná, neznamená, že některé z nich neobsahují racionální jádro. Hodnocení činnosti Václava Havla nesporně připadne historikům a nebude to snadný úkol, když uvážíme zlomový charakter situace a komplexní, místy až chaotický průběh celé společenské transformace. Hodnocení však bezpochyby nebude moci obejít několik rysů, které jsou patrné již dnes.

Václav Havel si především nikdy nehodlal připustit, že "pracovní zařazení" hlavy státu klade tituláře do postavení zcela se lišícího od role umělce nebo aktivisty politického disentu. Obvyklé obhajoby před touto výtkou ve stylu, že Havel je prostě Havel a že upírat mu tyto rozměry znamená zbavovat se toho nejcennějšího, co nám jiné státy závidí, tehdy jeho integrální a mnohavrstevné osobnosti, pomíjejí, že právě tyto rysy prodlužují zakladatelskou fázi; onen čas nevypočitatelnosti, kdy jsou slabě fungující články přetvářených a dosud málo zavedených institucí nahrazovány okamžitou improvizací klíčových osobností. Zcela pochopitelná je okázalá neúcta k režimu, který je bourán, méně omluvitelná je však nedbalost vůči tomu, co se buduje, vůči některým základním rysům fungování a legitimace zastupitelské demokracie.

Připomeňme jen Havlovo volání po druhé revoluci v srpnu 1990 - po prvních svobodných volbách! Po více než čtyřiceti letech měl parlament legitimitu odvozenou ze svobodných voleb - skutečnost, která by si zasloužila být "hýčkána" (bez ohledu na ono podivné chování poslanců, kteří si schválili platy a odešli na dovolenou). Volbami mělo končit období, kdy nejasně legitimované instituce (kooptovaný parlament) se rozhodovaly na základě nejasně formulovaných pravidel a improvizovaných procedur a také pod tlakem shromáždění občanů na náměstích, občas ve zřetelném konfliktu s celou sférou politiky i mezi sebou (například v Brně - které OF bylo "to pravé"? Cibulkovo, nebo to druhé?)

Volbami mělo tedy skončit jedno z nejkritičtějších období transformace, které se opírá o nedostatečnou legitimitu a podléhá výkyvům "nálad" v masách. Nebylo zapotřebí výzev k druhé revoluci, ale obrovského úsilí pro budování nových forem komunikace mezi společností a politikou. To znamená vytváření politických stran, budování státních institucí, ale také skutečnou diskusi o pravidlech politické hry, tj. o ústavě. Lze pochopit Havlovu nechuť být pouhým "kladečem věnců" - ovšem jeho aktivity by se měly odehrávat nejen v rámci striktní interpretace ústavy (byť i ta současná má mnoho nedostatků), ale také v rámci její logiky ve vytvořeném systému parlamentní demokracie a v rámci určitých ústavních tradic. Jen tak může hlava státu přispět ke konsolidaci demokratického systému. Vzpomínám si na paměti španělského krále Juana Carlose, na situaci, kdy plukovník Tejero zadržoval v Kortesech poslance i členy vlády. Jediným ústavním činitelem, který mohl situaci řešit, byl král. Jeho velkou starostí v této kritické situaci bylo, aby nepřekročil ústavní rámec, který je mu jako monarchovi vymezen.

U Václava Havla byla vždy patrná snaha interpretovat ústavu s maximalizací politické úlohy prezidenta republiky. Připomeňme jen jeho vyhlášení před volbami, že nemusí požádat o sestavení vlády představitele nejsilnější strany (ústava to skutečně přímo nepřikazuje, je to však běžný úzus a také vyjádření úcty k voličům); vystoupení v před poslanci (Rudolfinum 1997) s projevem, se kterým nebyl předem seznámen předseda vlády (již za první republiky zde byla tradice - běžná v parlamentních systémech - že prezident svůj projev konzultuje), svolávání schůzek parlamentních stran k relativně běžným problémům (s apriorním vyloučením jedné strany).

To, co je přirozené v prezidentských režimech, kde sám prezident tvoří vládu a ona realizuje jeho záměry, a co je skutečností v poloprezidentských režimech, v případě, že prezident má na své straně zároveň parlamentní většinu, již neplatí, když o tuto většinu v parlamentu přijde - pak je pouhým moderátorem politických konfliktů. A pouze tato úloha mu přísluší v režimech parlamentních, což je případ ČR. Pokud si tuto roli neosvojil, sestupuje vlastně do politického konfliktu jako jeden z jeho účastníků, a hovořit potom v příslušném výčtu o stranách ODS, ČSSD aj. také o straně Hradu, není až tak velkou nadsázkou. Funkce hlavy státu se tím ovšem degraduje.

Nejde o to, aby se aktivita prezidenta zúžila na "kladeče věnců", ale o to, že prezident jako určitý symbol zůstává v parlamentním systému mimo sféru politického dohadování (onoho často kritizovaného "kupčení", hledání pragmatických kompromisů, které, ať chceme nebo nechceme, je nezbytnou součástí každého politického rozhodování a jehož těžiště spočívá v politických stranách zastoupených v parlamentě). To mu ovšem ponechává větší prostor pro určitou "vizi", posilování hodnot systému, pro pojmenování závažných společenských problémů v obecné podobě. Může to být impulsem i pro veřejné mínění a zdrojem nátlaku na politické strany, aby těmto otázkám věnovaly pozornost.

Zdálo by se, že tato úloha by mohla Václavu Havlovi vyhovovat. Jeho novoroční i jiné projevy vždy jakousi vizi prezentovaly, a přesto se i ony staly terčem mnohé kritiky a výtky o nadměrném moralizování. Zde je hodnocení složitější. Hlubší analýza u nás doposud chybí (je příznačné, že ve větším počtu pocházejí z per zahraničních badatelů a literátů). Ve všech významných středoevropských zemích (Polsko - Walesa, Maďarsko - Antall, ČR - Havel) po roce 1989 nalezneme u vrcholných představitelů jakýsi morální diskurs, který má po pádu komunismu dovést ke katarzi. Tento diskurs je ovšem v mnohém jakýmsi návratem k hodnotám před komunistickou závorkou vývoje, do meziválečného období. Proto ten důraz na občanskou společnost, demokracii jako způsob života, tradici a konzervativní morální hodnoty, ale bez důrazu na procedury, výstavbu institucí, pravidla hry.

Kombinace tohoto diskursu zároveň s přijetím neoliberálních koncepcí ekonomické transformace (také s ignorováním institucí apod.) přispěla k občanské schizofrenii, kdy moralistní hlásání jsou každodenně konfrontována s realitou "gründerského kapitalismu". V Polsku a Maďarsku na to občané reagovali zvolením postkomunistů (volby 1993, 1994), v Čechách jednoznačnou volbou neoliberalismu.

Bohužel konflikt Václav Havel verzus Václav Klaus nebyl pro nás konfliktem produktivním, z něhož vyplývá pozitivní řešení, protože obě pojetí se pohybovala v minulosti. Vyspělé kapitalistické státy totiž od meziválečného období - tj. s analýzou příčin velké hospodářské krize, nástupu fašimu i komunismu, to znamená s analýzou příčin selhání liberalismu - prošly obrovským vývojem, kdy mimo jiné hledaly nové institucionální formy zprostředkování a zprůhledňování trhu, informací apod.

Nikoli náhodou byl například při demokratizaci Německa kladen takový důraz na aspekt sociálně-tržního hospodářství, legitimaci nového systému i novým pojetím "sdílené spravedlnosti" apod. Jsou to nesmírně složité otázky. Vývoj poté nebyl jednosměrný; prosazení neoliberální politiky bylo vyvoláno i nutností určitých korekcí. Ale neoliberalismus na Západě a na východě se lišil především tím, že na Západě se realizoval v podmínkách fungujících institucí, právního systému, určité "etiky" trhu. O těchto otázkách však již bylo na stránkách Listů napsáno mnohé.

Takže snad jen dodám: již v roce 1970 upozornil D.Rustow, že demokracie může vzniknout jen tehdy, pokud se zavedou procedury a mechanismy, jimiž lze úspěšně řešit konflikty. Není nezbytně nutné, aby je zaváděli demokraté, hodnotou se stávají až později. Znamená to uznání legitimity konfliktů v demokratické společnosti a důraz na procedury a instituce. Jak říká Adam Przeworski, v demokracii je vláda "pro tempore", dočasná. Každá nová vláda může prosadit jiné a nové řešení problému, což do každodenní politiky vnáší neustálé dohadování, možná i pletichaření. Klíčovým se stává procedurální rámec, sehrávání odpovídajících rolí v rámci pravidel, vedoucích ke stabilitě a konsolidaci systému.

Je pravda, že mnozí naši aktéři (jednotlivci i celé strany) svěřené role zatím nezvládají, Václav Havel však svůj part bohužel poněkud přehrává.

Autorka je politoložka.

Strašidla s odchodem nespěchají

Jiří Kunc

"Víte, co je horší než strašidlo komunismu? - No přece postkomunismus."

Anekdotě se zasmáli všichni účastníci konference Komunismy na Východě a na Západě, ač ji znají z domova, i když v různých obměnách. Třeba "Co je horší než socialismus? - To, co po něm následuje."

Pobavení však tlumil obecně sdílený náhled: je problematické zahrnovat pod jedno společné pojmenování - komunismus - roztodivnou mozaiku životních zkušeností, historických situací, politických režimů, ideových konceptů. Kde končí komunismus a začíná postkomunismus? A kde začíná něco úplně jiného? Historický komunismus prošel mnoha krizemi, ale ta dnešní nemá obdoby. Některé charakteristiky jsou společné všem komunistickým stranám: dramatický úbytek členů, ale mnohem méně výrazný pokles voličů, někde naopak střídaný patrným vzestupem; celkově hrozící politická marginalizace a paradoxně spolu s tím stále příznivější obraz v širší veřejnosti, doprovázený méně konfliktním začleňováním do národních stranických systémů.

Každý, kdo nosil rudou knížku

Často se sem zahrnují ti, kdo se sami nazývají komunisty (v rodině, ve stranickém okolí) nebo jsou za ně svým okolím považováni, bez ohledu na název strany. Takové je převažující kritérium německé politologie. Bulharští komunisté se přejmenovali na "socialisty", ale část členstva se okamžitě odtrhla: vzniklo několik navzájem rozhádaných ministran. V Polsku se za komunisty nedeklaruje nikdo, je tam však strana "proletářská".

Údajně má asi dvacet členů, kteří se dohadují, zda navazovat na Lenina nebo na Trockého. Štěpánova Strana československých komunistů je na tom podobně, byť hlásá, že má 19 tisíc členů.

Striktně vzato, všude jsou již jen reformovaní komunisté, pád berlínské zdi byl nejviditelnějším mezníkem jejich zdlouhavé adaptace na měnící se svět. Klasický leninský nebo stalinský koncept není nikde životaschopný, ačkoli i takové pokusy se vyskytují. Charakteristický je vývoj italské Strany komunistické obnovy (PRC), jejíž jádro vzniklo odštěpením od reformující se Strany demokratické levice (PDS, dnes Levicoví demokraté DS). Mateřská strana pro ni nejdříve znamenala "přirozeného spojence", pak "konkurenta na levici", dnes již jen "politického protivníka".

Typický jev - úbytek členů

"Znám stranu, v níž není ani jeden bývalý komunista - KSČM"

Jejich lidé, jejich mentalita, kultura a nejhlubší představy... jsou stále stejné. Nevěří trhu a soukromé iniciativě, nevěří jednotlivci. Nezměnili se..." (Silvio Berlusconi).

V čem se krize, jíž tyto strany procházejí, projevuje navenek? Francouzská KS si až do roku 1958 udržovala postavení první strany s průměrným volebním ziskem 24-26%. Následoval pokles a stabilizace, od Mitterrandova vítězství roku 1981 nadále pak s drobnými výkyvy už jen takřka nezadržitelný sestup. Důležitá okolnost: propad hlasů se datuje od okamžiku, kdy Mitterrand přizval do své vlády komunisty, ač nemusel; mohl klidně vládnout jen se svými socialisty.

Prozatím se pokles FKS zastavil na devíti procentech, s připočtením spřízněných poslanců je to něco přes deset procent a i pro nejbližší budoucnost zůstává cílem uchování "dvouciferného skóre". Ve vládě dnes mají dva ministry a jednu státní tajemnici. Bude se opakovat vývoj z 80. let? Nikoli nezbytně, protože straně vždy odváděli hlasy socialisté, donedávna také Národní fronta (Le Pen a Maigret), lovící ve stejných vodách. Zhruba řečeno: v lidovém prostředí, mezi všemi, jež spojuje strach - ze stáří, z nemoci, z nezaměstnanosti, z přistěhovalců, z Evropské unie, z války... Dělnická základna FKS dnes představuje jen 26% a skladba se výrazně mění ve prospěch svobodných profesí, podnikatelů a také učitelů všech stupňů. Ani to nemusí být nezadržitelný trend, neboť roztržka v Národní frontě mezi Le Penem a Maigretem komunistům opět otevírá ztracený prostor (analogicky jako v ČR rozkol republikánů zvýraňuje opoziční úlohu komunistů). Všechny strany bez rozdílu postihuje drastická redukce členstva, jev zřejmě nevratný. Nepochybná je také finanční nouze. Protože FKS početně slábne, stárne a chudne, je jejím hlavním finančním zdrojem pouze státní příspěvek, který ve Francii dostávají všechny politické strany.

Mezi vlivnými západoevropskými stranami patřila FKS spíše ke konzervativnímu křídlu. Všechny reformní projekty a kritiky senilního vedení koncem 80.let (Pierre Juquin) byly chápány jako pokus o rozbití strany. Dnešní vedení (Robert Hue) postupuje zcela opačně; míra autonomie základních organizací nemá v komunistické tradici obdoby. Asi třetina z nich vyvíjí aktivitu bez jakéhokoli kontaktu s vedením. Také otevření jinými směry je překvapivé: na kandidátkách FKS do Evropského parlamentu se snad nenajde jediný její člen. Říká se tomu komunismus bez břehů.

Zpomalená krize

Vývoj KSČ byl poněkud odlišný. Dlouholetá krize a definitivní ztráta monopolního postavení v listopadu 1989 po sobě zanechala mamutí byrokratickou organizaci, která vykazovala 1 700 000 členských legitimací (dohromady v ČR i SR). Všeobecně se předpokládalo, že se rozpadne i v případě, nebude-li zakázána. O jejím přežití, dokonce v podobě masové strany, paradoxně rozhodl frontální a nediferencující antikomunismus v nekomunistickém okolí. Otvory k úniku všemi směry neprodyšně uzavřel, nebo ponechal jen minimální prostupnost. Nejpřirozenější únikovou cestu - k sociální demokracii - znemožnil syndrom fierlingerismu, tedy obavy, že nově příchozí by ČSSD rychle ovládli zevnitř.

Vnější tlak kompenzoval odstředivé tendence, zahnal komunisty do ghetta a v jeho nitru podpořil trendy k potvrzení někdejší identity, nikoli k proměně. Ve vnitrostranickém referendu roku 1991 o změně názvu (asi prvním relativně svobodném, nezmanipulovaném volebním aktu, neboť centrum poskytlo základním organizacím a klubům argumentaci pro i proti), se drtivá většina vyslovila pro zachování názvu. Následující rozkoly (Krausův, Mečlův atd.) odvedly z KSČM pouhé stovky členů. O něco víc jich odpadlo jen tam, kde si je přetáhl odcházející okresní předseda.

V roce 1993 vykazovala KSČM 317 tisíc členů. Veřejnost se smířila se scénářem postupného úhynu komunistů přirozenou cestou; při informování o komunistických mítincích či svátcích média obligátně hovořila o "převážně starších občanech", televize zabírala stejně obligátní detaily dvou či tří stěží se pohybujících staříků. Výzkumy veřejného mínění ukazovaly také na nižší průměr dosaženého vzdělání u členů i voličů.

Nebylo to nepodložené. V dnešní skladbě (počátek 1999) tvoří ze 137 tisíc členů plných 49 tisíc občané nad 70 let, ale stále jsou to počty úctyhodné. Vysokoškoláků je 10% mezi členy, podstatně víc však mezi voliči KSČM.

Prosadit kontinuitu KSČM, byť značně otřesenou, se podařilo díky alianci dvou skupin. Dělila je sice hluboká propast, ale spojoval odpor k sociální demokratizaci. Skupina vizionářů a teoretiků (Ransdorf) proklamovala souběžný konec všech historicky přežitých forem společenskopolitického zprostředkování (tedy jak konec klasického komunismu, tak všech podob liberalismu a sociáldemokratismu), a výzyvala k hledání nového paradigmatu společenské racionality a nové identity. "Skalní" kontinuisté (Klanica), případně aparátníci (Balín) již z tradice nahlíželi na stoupence pluralismu nebo podstatnějších reforem jako na úchylkáře a renegáty.

Od takto roztodivné aliance lze stěží očekávat ohromující výsledky. Hledání nového paradigmatu spíše ustrnulo, programy se inovují velmi skromně. Po vstupu ČR do NATO, s nímž KSČM zásadně nesouhlasila, zazněly především z řad aparátníků signály, že vzhledem k nové situaci by se dosavadní postoje měly přehodnotit. S kosovskou krizí však vzaly za své, stejně jako úvahy, zda by se strana přecejen neměla přejmenovat.

Provizorní závěr tedy může znít: českým komunistům se vleklý krizový vývoj nepodařilo zastavit, jen zpomalit. Není to však strana mrtvá a nemusí svou budoucnost nahlížet černě. To, co odplynulo jako členové, se vrací jako voliči a současné preference vykazují vzestupný trend. Jistě se na něm promítne sama existence opoziční smlouvy ODS a ČSSD. Co se týče projektované změny volebního systému: komunisty by jistě víc znevýhodnil sociálnědemokratický návrh dvoukolového většinového systému, než plán ODS na ryzí jednokolové volby s relativní většinou. V každém případě by to přineslo výsledek, který plánovači volební reformy dosud netuší: tlak na spolupráci sociálních demokratů s komunisty a definitivní východ KSČM z ghetta.

Souboj o výklad minulosti

Už za Kádára a Gierka jsme přece zažili, jak staré elity výrazně formují elity nové; s tím, že souhlas s politickými reformami si kompenzují privilegovaným přístupem k privatizaci... Jistěže to není restaurace, nicméně je jisté, že ve skutečné bitvě o interpretaci minulosti může mít obecný trend v líčení říše zla, privilegované memoáry obětí, převažující výklad jako deviace a falešná dějinná cesta atd. v některých zemích konkurenci. Třeba v podobě vyprávění těch, kdo byli "úspěšní" dříve i dnes, nechuť ke glorifikaci obětí, "pozitivnější" výklad ve stylu, že šlo o bolestnou, ale nutnou etapu modernizace, překonávání zaostalosti atd.

V Polsku, kde v 80. letech kladně hodnotilo Jaruzelského převrat jen 5-8 % veřejnosti, s ním dnes souhlasí kolem 50% občanů. A to za vlády, která zvítězila pod hesly dekomunizace a lustrace. Nástupnickou stranu polských komunistů, stejně jako maďarské socialisty, volí v rostoucí míře nikoli lidé v předkremačním věku a nostalgikové, ale mladí, dynamičtí a vcelku spokojení lidé.

Výchozí postavení k přeměnám bylo vždy podstatné a v našem regionu uniformní. H. Kitschelt hovořil o třech subregionech a třech typech komunismu: patriarchálním (Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Albánie), charakterizovaném slabou úrovní jak zájmové reprezentace, tak racionálně byrokratických institucí; byrokraticko-autoritárním (NDR a české země) se slabou zájmovou reprezentací, ale silnými byrokratickými institucemi, a konečně o komunismu národním či konsenzuálním (Polsko, Maďarsko a Slovinsko) se střední úrovní zájmové reprezentace i střední úrovní byrokratických institucí. Národní a konsenzuální tu neznamená přijímání komunismu, ale naopak jednotu společnosti proti dané formě komunismu (Kádárovým "šťastným kasárnám" nebo Gierkovu "konzumnímu komunismu").

Modernizace bez ideologického balastu

Tým Kwasniewski-Oleksy i Gyula Horn museli reagovat na katolickou a nacionalistickou rétoriku předchozích vlád Solidarity i Antalovu vypjatou ideologizaci politického procesu. Sice dočasně, zato výrazně uspěly proti pravicové vizi historické kontinuity a "křesťanské Evropy" s pragmatickým a do budoucna orientovaným programem "Evropa jako modernizace".

"Pragmatický" tu znamenalo, že není na výběr, že nelze uskutečňovat nějakou klasickou sociálnědemokratickou politiku blahobytu, ale je možné modernizovat bez "zbytečné ideologické zátěže". I proto byla jejich ekonomická politika "kapitalističtější" a méně nacionalistická než politika vlád předchozích a následujících. Maďarskému filozofovi G. Tamásovi vnukla paradoxní příměr, že "antikomunismus dnes znamená antikapitalismus".

V zemích, kde si bývalí komunisté dokázali udržet moc i po zhroucení státního socialismu, získala nástupnická strana nacionalistický obraz. Svou náhlou a nepříliš přesvědčivou konverzi k demokracii mohli kapitalizovat jen po krátkou dobu, proto neváhali použít agresívní nacionalismus. Instrumentální, respektive cynický charakter nacionalismu nejnázorněji ztělesňuje Miloševič. Jediná opozice, kterou střídavě využíval a potlačoval, byla rovněž silně nacionalistická (Šešelj, Draškovič, Rugova).

Přechodné varianty mezi nacionalistickým a modernizačním postkomunismem, ať již s podílem na vládě (Slovensko) nebo bez ní (východní spolkové státy SRN) jen dotvářejí komplexní a velmi pestrý obrázek jevu, který ani zdaleka nemůžeme odkázat do ticha pracoven historiků. Strašidla komunismu a zhoubného nacionalismu nespěchají s odchodem ze světové scény. Vítejme debatu, k níž vyzývají Listy.

Bedřich Loewenstein

Lidé jsou odjakživa vynalézaví, když se snaží ututlat nepříjemná fakta z vlastní minulosti, individuální i kolektivní. Náš narcismus se jen těžko smiřuje s minulými situacemi, kdy jsme se nezachovali skvěle, a Nietzsche má pravdu, tvrdí-li, že ve sporu s naší sebeláskou a naší pamětí obvykle vyhrává sebeláska. Je těžké najít světský ekvivalent církevních praktik zpovědí, pokání a odpuštění, a málokdy také fungují kulaté stoly pachatelů a obětí. Lidé ponechaní sami sobě tíhnou k tomu, aby mlčeli, zapírali, vymlouvali se ("taková byla doba"), relativizovali ("ostatní nebyli lepší") nebo vytěsňovali minulost ("tlustými čarami"); prožité hrůzy, ponížení nebo vlastní selhání je pak pronásledují v podobě nočních můr.

K obranným mechanismům ovšem náležejí i mýty a legendy (o jednomyslném odporu proti tomu či onomu režimu) a koneckonců i veřejné rituály, zpravidla prolhané nebo k ničemu nezavazující. Bolestnější je freudovská "práce vzpomínání", třebaže ani ona nemá patent na řešení. Dala by se však přeložit jako pracné vyrovnávání se s minulostí formou autentické beletristické nebo vědecké rekonstrukce, publicistiky a pedagogické osvěty, politických a právních aktů nápravy zla.

Tíživost minulosti je dozajista různá: jiné je kolektivní selhání a jiná individuální vina, jiná je situace skutečného pachatele a jiná situace lidí, kteří zlému přihlíželi a nepokusili se mu zabránit. V jistém smyslu však máme všichni "máslo na hlavě": totalitními mechanismy a válečným barabarstvím byly smazány hranice mezi pachateli a obětmi v tom smyslu, že jsme byli jedním i druhým. Stali jsme se spojitými nádobami, kterými kolovala kolektivní pomatenost a morální otupělost. Osvětim a gulag, Drážďany a Ústí nad Labem, Oradour a Alžírsko nejsou samozřejmě totéž, ale žádný z evropských národů nemá právo hrát si na morálního apoštola. Všichni se máme zač stydět a máme proč vracet se ke svým "kostlivcům ve sklepě". Ne proto, abychom potěšili poťouchlé kritiky, nýbrž kvůi sobě a svému morálnímu a politickému zdraví.

Když vlastní selhání bylo příliš čerstvé

Demokratická převýchova Němců měla asi zpočátku hodně rysů mimikry, vnějšího podřizování se západním vítězům, kteří se záhy změnili v ochránce před Stalinem. V poválečné bídě a beznaději zářil zvláště maják Ameriky, zprvu asi spíš její bohatství a volnější životní styl než její politické instituce. Konrád Adenauer, který tvrdošíjně prosazoval západní integraci Německa, získával většinu nejen heslem "žádné experimenty", ale i poměrně blahovolným postupem vůči bývalým nacistům a kolaborujícím elitám z hospodářství, soudnictví a univerzit. Politickým maralistům se tato "zapomnětlivost" nelíbila a řada znechucených antinacistů z prý restaurativní Spolkové republiky odcházela.

Úspěšná demokratická konsolidace, která nebyla jen průvodním jevem "hospodářského zázraku", však nakonec vychytralému prvnímu kancléři dala za pravdu.

V polovině 60. let jsem jel poprvé do západního Německa na studijní pobyt. Ovzduší republiky se začalo měnit, europeizovat či spíše amerikanizovat. S troskami měst postupně mizelo plačtivé obranářství, s rostoucím blahobytem a mobilitou a také s časovým odstupem od války přibývalo ochoty vyrovnávat se se zločiny hnědé diktatury - byť spíše ochoty obecného morálního odsouzení než zkoumání "fašismu všedního dne". Ještě nedávno poukázal Wolfgang Benz na skutečnost, že úspěch Deníku Anny Frankové souvisí s tím, že končí dříve než mohl popsat vlastní hrůzy táborů smrti. Ale nebylo to teď už jen svědectví obětí ani jen kritiky ze zahraničí: mnichovský ústav soudobých dějin soustavně prosvětloval všechny aspekty neblahé minulosti a přes studenty se kritické vědomí dostávalo do médií a škol; ludwigsburský úřad pro dokumentaci nacistických zločinů (sice založený až v roce 1958) sbíral materiály proti nepotrestaným pachatelům; v letech 1963-1965 probíhaly procesy s osvětimským personálem; fischerovská debata historiků (po roce 1961) otevřela nepohodlnou otázku, nejsou-li kořeny zla značně starší než v "přivandrovalém Rakušáku" Hitlerovi.

Soumrak nacionalismu

Později byla šířena legenda, že až rokem 1968 se Němci začali vyrovnávat s nacismem. Ve skutečnosti levicová rétorika fašistické etikety využívala jako obušku, kterým si vyřizovala účty se stávajícími represivními poměry, tj. moralistně, denunciačně a bez skutečné snahy pochopit historické skutečnosti. Byl v tom jistě i potřebný pokus překonat restaurativní ovzduší poválečné společnosti, distancovat se od jejích kompromisů a kontinuit, ale pokud šlo o nacismus, bylo příliš pohodlné po způsobu druhého německého státu odsunout veškerou vinu na kapitál, junkery a rodiče. Jak bylo možné cítit spoluodpovědnost a stud za zločiny minulosti, když kritická mládež emigrovala z národního "souručenství" a za fašistické považovala současné poměry?

Větší smysl mělo přijímat rozdělení Německa jako trest za hitlerovskou hubris: Brandtovo symbolické pokleknutí u památníku varšavského ghetta bylo třeba vidět v souvislosti s jeho novou východní politikou, tj. uznáním evropského statu quo. Jeho kritici namítali, že přílišným moralizováním a sebeobviňováním se Německo stane politicky vydíratelným, neschopným se domáhat svých oprávněných zájmů. Demokratický emigrant v čele nového Německa byl však větším realistou a jeho nezpochybnitelný antinacismus, osobní integrita a odvaha vykročit z poválečné nehybnosti byly vstupenkou Německa do klubu civilizovaných národů. Přesvědčil i většinu Němců. Také jeho méně vizionářský nástupce Helmut Schmidt roku 1968 proti raikálním kritikům a nacionálním nihilistům prohlásil: "Toto je nejsvobodnější německá společnost, která kdy v Německu existovala." Místo "permanentního stavu obžaloby" zasluhuje, aby se mladí lidé pro ni pozitivně angažovali. Kennedyovská výzva nalezla ohlas. Tehdy se ujal termín ústavní vlastenectví; přesto spolkový prezident Heinemann, který se kdysi vzdal křesla ministra vnitra, protože nesouhlasil s plány znovuvyzbrojování, pokládal za nutné říci, že nemiluje svůj národ, nýbrž svou ženu. Vlastenectví mělo především hledět vpřed.

Vědomí historické odpovědnosti

Německo (západní) bylo stále evropštější, Východ byl pro mladé lidi nezajímavý; nejen nacistická éra jim byla vzdálená, ale i národní stát 19.století jako normativní rámec politiky. Přirozeně neumlkly docela hlasy o "výprodeji národních zájmů", ale už jen z politické periferie, účelově, mimo hlavní proud politických diskurzů. Původně komunistický sympatizant, spisovatel Martin Walser, byl téměř volajícím na poušti, když v roce 1979 kritizoval vzdávání se národní orientace a vyjadřoval naději v historickou nedefinitivnost útvaru zvaného SRN.

Úspěšný experiment s občanskou společností bez nacionálního tmelu pokořoval i po pádu charismatického kancléře Brandta a po vyčerpání sociálnědemokratických reformních impulzů začátkem 80.let. Za intelektuálně méně náročného Helmuta Kohla se duchovní klima a politika příliš nězměnily, třebaže se někteří publicisté přimlouvali za "normalizaci" německých dějin jako prý nutné opory zdravé politické sebedůvěry; také za historizaci nacistické éry.

Mezitím se však někdejší klíčový význam národních dějin pro kolektivní identitu značně zmenšil, zatímco čtyři desetiletí po válce kupodivu spíš ještě stouplo vědomí singularity nacistických zločinů (s odpovídajícími "rituály zaraženosti"). Weizsäckerův památný projev z 8.května 1985 věrohodně tlumočil nemizející německou historickou odpovědnost za mnohamilionovou smrt a utrpení způsobené jeho jménem. Souhlas byl téměř obecný.

Dosti jednomyslně byl také o několik let později odražen pokus známého filozofujícího historika Ernsta Nolta historicky relativizovat holocaust vzhledem ke zkušenosti organizovaných masových vražd mimo nacistický kontext. Nešlo mu o to, nacistické vraždy omluvat, jak mu podsouvali jeho odpůrci, nýbrž postavit je do dobových souvislostí, zejména stalinismu, místo jejich negativního privilegování a instrumentalizace ve službách politické korektnosti. Nolte byl obviněn z nahrávání neonacistickým tendencím a takřka vyobcován z německé intelektuální komunity, nakladatel mu vypověděl smlouvu (píšu o něm v Historických studiích, K sedmdesátinám Milana Otáhala, Praha ÚSD 1998, str. 97-109).

Osvětim jako "morální klacek"?

Tento konsenzus teď podrobil zkoušce známý romanopisec, již zmíněný Martin Walser. Ve svém říjnovém projevu ve Frankfurtu n.M. se přiznal k hříchu vytěsňování nesnesitelného, také k odhlížení od zla, kterému není s to zabránit - tabuizovaným postojům bonnské politické kultury. Navíc si dovolil vyjádřit svou nechuť k lidem, kteří si rádi hrají na veřejné svědomí morálně a politicky zpustlého národa; svědomí je vždy individuální a nedá se delegovat. Walser šel ještě dál a zpochybňoval trvalou prezentaci německé hanby v médiích nejen jako kontraproduktivní, ale i jako nepřípustný pokus těchto kritiků vystupovat jako lidé s méně zpustlým svědomím a přejít ze strany obviněných na stranu obětí: instrumentalizovat Osvětim na "morální klacek".

Spisovateli jistě nikdo nebrání v idiosynkraziích vůči veřejným symbolickým aktům (i jiní publicisté občas památníky kritizovali jako místo na rutinní odkládání věnců a nepříjemných vzpomínek). Zajisté to nenahradí individuální smutek a osamocené svědomí. Podobně nemusí stoupat kvalita básníka a myslitele, vystupuje-li v póze vojáka v boji za správné smýšlení, s vypůjčeným jazykem a v kostýmu svědomí národa. Přesto Walser kromě obrany ze strany lidí nijak nepodezřelých z národního revizionismu, jako je sociálnědemokratický politik Klaus von Dohanyi nebo spisovatelka Monika Maronová, vyvolal bouři kritiky.

Ignatz Bubis, předseda ústřední rady židovských náboženských obcí v Německu, Walserovi přímo vytkl "duchovní paličství" a proti právu na zapomínání konstatoval, že truchlit nad nacistickými zločiny by nemělo být ponecháno židovské komunitě. (Kdosi poznamenal, že Bubis svými slovy ilustroval přesně to, co Walser označil za "morální klacek".) A historik Michal Wolffsohn, sám žid, Bubisovi vytýká, že svým reflexem na projev přeceňovaného literáta vnímá lepší dnešek brýlemi hrozného včerejška. Nejde o to, vytěsňovat minulost, avšak o to, neupadnout do její pasti.

Spor nabyl značné emocionality. Spiegel vyšel s titulkem "Je vina promlčena?", a mnoho lidí zřejmě soudilo, že padesát let sebeobviňování bylo dost. Jiní namítali, že promlčet lze jen vinu právní, nikoli zpochybněné dědictví. Stát se dospělým, plnoletým, normálním, znamená právě schopnost vzít na sebe zkušenost konkrétní minulosti, ať jako svědek, nebo jako dědic. A toto dědictví, soudí Robert Leicht v Die Zeit, nelze ponechat soukromé libovůli.

Samozřejmě je také individuální svědomí vždy formováno svým kulturním prostředím, ukazuje egyptolog Jan Assmann: Walserovo dělení na vnitřek a vnějšek nevychází. Jde jen o to, jak tradovat vzpomínku mezi generacemi, a k tomuto tradování patří nezbytně i rovina symbolicko-politická, kterou nemusíme stigmatizovat jako od počátku prolhanou. Je společnost, která se odvrací od své minulosti, je společnost bez paměti normální?, ptá se izraelský historik Saul Friedländer, a není morálně pochopitelné, že normální společnost vzpomíná na nenormální minulost mimořádným způsobem, tj. netruchlí jen nad vlastními mrtvými? Památník holokaustu uprostřed Berlína nemusí jen zraňovat, nemusí být jen poamátníkem kolektivní hanby, nýbrž i výzvou, možností překročit hranice kolektivní senzibility.

Pod režií Frankfurter Allgemeine Zeitung se teď sešli oba jedenasedmdesátiletí protagonisté - Walser a jeho kritik Bubis. Ten bere zpět své nařčení z duchovního paličství, ale trvá na možnosti zneužití Walserových tezí. Walser se dovolává práva na mnohoznačnost literárního textu a nedomestikované svědomí. Dohodli se, že se nelze dohodnout. Smířlivý závěr vzrušené debaty pochází z pera maďarsko-židovského spisovatele György Konráda, tč. prezidenta Berlínské akademie umění. Samozřejmě je každá paměť individuální, samozřejmě nejsme s to hledět denodenně hrůze a smrti do tváře, praví Konrád. Existuje i právo průměrného člověka na lhostejnost a zbabělost; sebemučení nemůže být požadavkem vzneseným na Němce zvenčí. Naopak skutečnost, že někdo byl obětí, nevytváří ještě právo na cenzurování projevů svých spoluobčanů. Každý rozhoduje koneckonců na svou pěst, jak intenzivně se bude dívat na tu či onu epizodu minulosti, ale vzpomínka není vymahatelná daň. Pocit lítosti za zločiny jiných je vzácné koření: kdo nic neudělal (nebo nemohl udělat) se přirozeně nemusí cítit vinen. Dodejme, že demokratická společnost má sice v sobě samoregulativní mechanismus, ale i nutně svá pravidla hry, která nejsou k dispozici. Němci v uplynulém půlstoletí udělali mnoho pro to, aby se stali slušnou společností s vysokými mantinely politické kultury. Sousedé se nemusí znepokojovat, opustí-li teď v rámci evropské normálnosti občas svou fixní ideu vzorného žáka, pokud jde o "zvládání minulosti".

Autor je český historik žijící v Německu.