Adresa Britských listů

Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Jindřich Ginter, Právo

Tento článek, výsledek několikatýdenní investigativní práce, vyšel před několika dny v Právu. Jindřich Ginter ho nyní poskytl i Britských listům. Píše k tomu:

Tento pripad by mel rozpoutat polemiku o tom, zda jsou pripustne tzv. dekanske vyjimky, tedy zda dekani mohou nekoho vzit bez prijimacek, jen na zaklade toho, ze proste chteji. Toto je znacne ozehave tema, protoze vysoke skoly, zvlaste pravnicke fakulty, jsou velice citlive na jakoukoliv kritiku nebo polemiku. Nemaji radi, kdyz nekdo o nich pochybuje, vzdyt jsme JUDr, tedy nedotknutelni. A nyni se atmosfera prece jenom trochu meni.

Napriklad rektor Zapadoceske univerzity si sice byvaleho i soucasneho dekana pozval se zpozdenim na koberecek, ale jak sam rika, zalezi vlastne jen na fakulte samotne, jak se s tim pripadem vyrovna (fakulta prijala jednoho studenta dvakrat, pricemz na poprve se nevi kym a na podruhe vlastne diky vyjimce. Navic nelze prokazatelne overit udaje o vysledcich uchazecu, jak v reportazi priznal Kindl.) Takze rektor dava od toho vlastne ruce pryc. Zaroven si mysli, ze dekanske vyjimky jsou ojedinele pripustne (podle neho max. 10 lidi na fakultu). S tim ostre nesouhlasi dekan pravnicke fakulty v Brne, ktery se mi na zaklade reportaze ozval, i kdyz v ni neni jmenovan. Nesouhlasi s tim, ze by nekdy sahl k tzv. "vysade kralu", o niz v reportazi hovori student Ptacek (ten mimo jine udajne ted chodi po fakulte a tvrdi, ze to nerek, ale ja to mohu dolozit). Takze, maji se delat dekanske vyjimky pri prijimani studentu, kdyz se verejne priznaji nebo se jedna o obycejnou protekci? Jak k tomu prijdou ti, co to na prava zkousi opakovane a musi se pripravovat na testy, ktere mnohdy sleduji jen strohe, encyklopedicke znalosti, v praktickem zivote nepotrebne?

Je to velmi aktualni, protoze rada lidi se nyni rozhoduje, na kterou vysokou skolu posle prihlasku a nyni se pripravuji na skolach nove podminky prijimacek. BL ctou mladi lide a tem je tato reportaz predevsim urcena. JG

Po dosud neobjasněném skandálu s podvodem na pražské Právnické fakultě zjistilo Právo fakta, která zpochybňují letošní přijímačky na Právnickou fakultu v Plzni. Výsledky všech uchazečů se proto začaly znovu ověřovat a systém přijímaček bude příští rok zcela změněn.

Hodnověrnost způsobu přijímání nových studentů utrpěla nejprve vážnou trhlinu poté, co dřívější i nový děkan shodně trvali na tom, že nepřijali Jaroslava Beneše (19), syna Nejvyšší státní zástupkyně. Ten zde ale skutečně studuje a o přijetí na základě odvolání má doklad. I když od přijímaček uběhlo již půl roku, nový děkan Milan Kindl rozhodl o tom, že se výsledky všech letos přijatých studentů i neúspěšných uchazečů porovnají se zveřejněnou databází.

Přitom se ukázalo, že pro přijímání a odvolávání uchazečů neexistovala oficiální pravidla stanovená vnitřním řádem fakulty. Děkan měl v tom, koho přijme, neomezené právo veta. Ve tamním akademickém senátu se otevřeně hovoří, že děkani právnických fakult obecně přijímají určité procento vyvolených, u nichž nerozhodují přijímačky, ale rodinná příslušnost k právnické komunitě či popularita. Přetlak na práva je přitom značný, hraje se o každé místo. Na právnické v Plzni je přijat přibližně jen každý šestý, v Brně a Praze devátý, v Olomouci připadá na jednoho přijatého patnáct nepřijatých.

Chyba nebo záměr?

Snahu zjistit, kdo je za co odpovědný, komplikuje skutečnost, že v době přijímacího procesu se na plzeňské fakultě měnili šéfové. Předchozího děkana Vladimíra Balaše (ředitel Ústavu státu a práva), který přijímačky organizoval, vystřídal v září Milan Kindl. Toho akademický senát fakulty zvolil drtivou většinou hlasů. Jedni říkají, že nebyl Balaš zvolen, neboť přijímání organizoval neprůhledně.

Naopak Ondřej Šteffl, ředitel Nadace Scio, která přijímací testy vyhodnocovala, naznačuje, že Balaš byl nepohodlný, protože díky Sciu bránil čachrování. K pochybnostem zde však stejně došlo.

Na prvním rozhodnutí o nepřijetí z 28. června, které Beneš dostal, je uvedeno, že dosáhl 66,49 bodů. Umístil se tak na 483 místě z 2932 uchazečů, přičemž jich bylo přijato 138. Hranice k přijetí byla 69 bodů.

Právo se snažilo tento výsledek ověřit na oficiální sjetině výsledků přijímaček, která je dostupná na internetové stránce Právnické fakulty v Plzni. Zde se uvádí počet dosažených bodů u rodného čísla každého uchazeče. Benešová Právu potvrdila, že se syn narodil 17.2. 1980. U tohoto data však žádných 66,49 bodů není. Číslo 800217 patří třem uchazečům s výsledky 10,27 dále 40,63 a 57,37. K rodnému číslu J. Beneše byl přiřazen velmi podprůměrný výsledek 10,27 bodů. Jedná se o chybu nebo opravdu o tak špatný výsledek? Například u Jana Rumla body sedí?

"Údaj ve zveřejněné databázi je chybný. Nevím jestli to byl omyl nebo schválně. Skoro se kloním k tomu, že to byl záměr. Nechci ale zkoumat, zda to někdo udělal schválně," řekl Právu Kindl. Právě tato zjištění však vedla k porovnávání údajů, jimiž disponuje fakulta, s tím, co je na její internetové stránce. Prověrka se týká všech uchazečů. "Hrůza a děs mě jímá, když těch chyb bude více," přiznal Kindl.

Na otázku, odkud čerpal informace, že měl Beneš opravdu přes 66 bodů, odpověděl: "Fakulta má vlastní seznam podle rodných čísel, který jsem zdědil, a tam je 66,49 bodů." Kindl však ještě předtím připustil, že si už fakulta nemůže sama ověřit, jak se k výsledkům došlo, neboť testy vyhodnocovala Nadace Scio. Podle něho jsou sice testové archy založené ve spisech, ale "už nejsme schopni zjistit, jak byly vyplněné."

Několikatýdenní pátrání Práva po podezřelých okolnostech týkající se přijímaček vedlo k tomu, že ještě před otištěním této reportáže se na fakultě rychle roztočila kola. Kindl 6. prosince napsal Benešovi dopis, kde mu oznamuje, že "byly vzneseny pochybnosti o tom, kdo skutečně podepsal rozhodnutí o přijetí na základě odvolání", takže vše opětovně prozkoumal a rozhodl: PŘIJÍMÁM. Student J. Beneš z Kladna se stal raritou vysokého školství: do jedné fakulty, v jednom roce byl přijat hned dvakrát. Poprvé se neví kým, podruhé Kindlem?

To, že Kindl zároveň rozhodl, že "budou manuálně přepočteny výsledky všech přijatých studentů i všech uchazečů a porovnány s oficiální databází," potvrzuje, že kauza zjevně vzbudila podezření, zda se nemanipulovalo s výsledky. "Něco si o tom myslím, ale nic nedokážu," dodal Kindl.

Na fakultě řádí duch

"Syn byl přijat na základě odvolání do magisterského programu," divila se Benešová. Rozhodnutí o přijetí nese datum 25.8. (na děkanské židli seděl Balaš), na razítku pošty je 8. 9. (ve funkci byl již Kindl). Podepsán: děkan Balaš. Nejedná se o originální podpis, neboe
se do vyrozumění skenoval. Razítko je původní.

"Myslím, že o jeho přijetí jsem nerozhodoval. Nevím o tom. Neviděl jsem ani jeho odvolání. I kdyby měl 66 bodů tak jsem si naprosto jist, že jsem ho nebral já, neboť na magisterské studium jsem nepřijal nikoho pod 69, ani na odvolání. V době, kdy jsem byl děkanem, tak se pan Beneš neodvolával," uvedl Balaš. Dále tvrdí, že asi u 140 lidí, které přijal na odvolání, své rozhodnutí osobně podepsal na archu, který má fakulta k dispozici. J.B. zde údajně nebyl.

"Pan Balaš je podepsaný na písemném rozhodnutí o přijetí. Mám to černé na bílém," reagovala ostře Benešová. Podpis Balaše na tomto dokumentu však nemá žádnou vypovídací hodnotu. "Beneše jsem nepřijímal. O jeho odvolání jsem nerozhodoval. V databázi jsem viděl, že měl přes 66 bodů," tvrdil Kindl.

O archu s přijatými na odvolání, který by měl být na fakultě, nic neví. "Na odvolání jsem odpovídal pouze čtyřem uchazečům, kteří vypadly ze sjetiny hodnocení, a mezi nimi Beneš nebyl," dodal. "Odvolání jsme zaslali někdy na přelomu července a srpna," tvrdila Benešová. Kdy skutečně došlo se už nezjistí. Fakulta obálku s razítkem pošty nearchivuje.

Výsada králů

Jak se ukázalo, fakulta skutečně mohla nabírat nové lidi teoreticky bez přijímaček a děkan by přitom neporušil žádný předpis, protože neexistuje. Přesněji řečeno - nikdo ho nepřipravil. "Z vysokoškolského zákona vyplývá, že přijímání studentů je vždy na vůli děkana s tím, že ji omezuje vnitřní předpis fakulty. Ten by měl jasně stanovit podmínky přijímacích zkoušek. Náš statut však přijímací řízení vůbec neřeší. Neexistují žádná pravidla pro zkoušky ani pro odvolávání," řekl Právu Kindl. "Nebylo by protizákonné, kdybych vás vzal bez přijímaček. Mohl bych teoreticky chytit někoho na ulici a říci mu: já vás beru. Neporušil bych tím žádný předpis, protože není. To chci změnit. Od toho zde máme akademický senát, aby stanovil podmínky a vyhodil mě, pokud bych někoho vzal jen podle modrých očí," uvedl Kindl.

Systém přijímaček nebyl podle něho příliš průkazný. "Testové archy jsou sice založené ve spisech, ale už nejsme schopni zjistit, jak byly vyplněné. Máme archy na kterých není podpis, jméno a jsou zde jen zaškrtané křížky," tvrdil Kindl.

Přijímací zkoušky v Plzni vyhodnocovala za přibližně 350 tisíc korun Nadace Scio, patřící Ondřeji Štefflovi, jenž vlastní také stejnojmenné s.r.o. Scio je i autorem větší části testů (všeobecný přehled), sama fakulta připravila otázky z historie a logiky.

Nadaci Scio vybral Balaš. "Výsledky předložené Sciem si nemůžeme ověřit. Kromě toho nelze z přijímacího řízení dělat podnikání," tvrdí Kindl. Smlouvu se Sciem už neobnovil. "Přijímačky mohly být průkaznější a průhlednější. Pravidla pro odvolávání a přijímání nebyla stanovena," potvrzuje Ptáček. `
teffl kritiku odmítá s tím, že veškeré podklady fakulta dostala. "Veškeré podklady jsou na fakultě. Nevím v čem byly přijímačky neprůkazné. Měl jsem nad nimi osobní dohled. Testy vytvořené fakultou neměly velkou vypovídací hodnotu. Proto jsem jejich přípravu zadal Sciu, což mi schválil akademický senát. Měnil jsem styl přijímaček, protože to je nejlepší ochrana proti zneužití," oponuje Balaš, jenž je v Plzni vedoucím katedry mezinárodního práva. Připustil však, že pro odvolací řízení nebyla stanovena pravidla. Na otázku, proč je nestanovil, reagoval: "To je věcí Akademického senátu."

Bod sem, bod tam

Toho Balaš využil, když do bakalářského studia veřejné správy, kde bylo původní podmínkou k přijetí dosažení 60 bodů, vzal Jana Rumla se 47,39. "Bylo to mé osobní rozhodnutí, na to má děkan právo. Mohl bych ho přijmout i s 20 nebo 10 body pod hranicí přijetí. Mé rozhodnutí bylo jednodušší v tom, že mu do padesátibodové hranice scházelo jen pár bodů," uvedl Balaš.

Takto však Rumlův výsledek vypadal až dodatečně. Balaš totiž během přijímaček snížil bodové hranice: "V prvním kole pro bakalářský program byla nejprve 60 bodů, v druhém kole jsem ji snížil na 50. U magisterského studia bylo 73 bodů, pak 69," upřesnil Balaš s odůvodněním, že původní úroveň splnilo méně uchazečů, než se očekávalo, a on chtěl naplnit plánovaný stav nových posluchačů. Záměr vylepšit v očích veřejnosti nedostatečný výsledek Rumla popřel.

Podle Kindla snížením bodové hranice letos Balaš nenaplnil jen plánovaný stav studentů, ale dokonce jich přijal asi o 150 až 200 více než v minulých letech. Nejvíce se to prý projevilo právě v bakalářském studiu veřejné správy, kde je mj. i Ruml. "Zde byl nárůst téměř o stoprocent větší než loni. Obtížně se to zvládá. Nemáme kapacity. Je otázka, zda příští rok vůbec budeme moci někoho vzít," popisuje Kindl. Balaš se brání, že přijal téměř "stejně uchazečů jako loni a předloni"

Děkujeme, děkane

"Jak jsem z tisku zjistila, byli po odvolání přijati i uchazeči s nižším počtem bodů než se původně požadovalo. Udělala jsem hloupost, že jsem se neodvolala" napsala fakultě pobouřeně jedna uchazečka v dopise, s nímž se Právo seznámilo.

"Systém přijímaček zásadně předěláme. Vytvoříme kritéria, stanovená vnitřním předpisem. Nelze, aby děkan mohl vybírat koho chtěl, bye
by to byla jen teoretická možnost. Nové podmínky mám připravené," slibuje Kindl. Výsledky přijímacích testů nebude podle něho vyhodnocovat fakulta ani soukromník, ale univerzita.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

O víkendu byla ve Spytihněvi zadržena žena, která rozbila skleněnou výplň dveří prodejny potravin a do nákupní tašky na kolečkách si naložila víno rum a borovičku v hodnotě pěti set devadesáti korun.

Na tom příběhu je překvapivé, že lupičkou byla dvaasedmdesátiletá důchodkyně.

K takto riskantnímu činu, za kterou jí teď hrozí až dva roky vězení, se rozhodla v době, kdy její spoluobčané s napětím očekávají každé další losování Sportky, aby si v nouzi přilepšili nyní již stomiliónovým jackpotem.

Lupičku za její čin jistě nelze pochválit, nicméně ze statistického hlediska si jistě počínala rozumněji, než lidé, kteří vyplňují tikety.

Pravděpodobnost, že unikne policii, byla jistě nesrovnatelně vyšší, než pravděpodobnost výhry ve zmíněné loterii.

Ve svém věku a při své životní zkušenosti ta dáma ze Spytihněvi ví, že na štěstí nelze spoléhat.

Také je pravděpodobné, že nemá velkou důvěru k počítačům, které zjišťují, zda někdo vyhrál. Že se člověk ve dva a sedmdesáti vypraví na lup, svědčí o tom, že příliš nevěří v lidskou poctivost.

Možná si řekla, že to je jako s tím podvodným bingem. Nakonec se třeba ukáže, že v počítači je program, který zjistí, co lidé tipovali a schválně vylosuje něco jiného.

Sazka má štěstí, že lidé, jako je zmíněná důchodkyně ze Zlínska, tvoří ve společnosti zanedbatelnou menšinu. Většina důvěřuje jak v poctivost Sazky, tak ve svou šťastnou hvězdu.

"Třeba mi osud v neděli nepřál proto, abych ve středu vyhrál víc", říká si dnes držitel bezcenného tiketu, místo kterého mohl mít doma zcela bez rizika tu láhev rumu, kvůli které lupička musel rozbít sklo za tři tisíce korun.

Psychologové preventivně radí případnému výherci sportky co má dělat, aby štěstím nepřišel o rozum. Určitě je to efektnější, než varovat například před alkoholismem.

10. ledna 1999.

Změny

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Podle velvyslance ta smlouva způsobuje rozvrat jednotné zahraniční služby. Pokud by taková dvojkolejnost byla pro ministerstvo zahraničí nežádoucí, zřejmě by ji ministr Kavan netrpěl. Pokud smysl má, ministerstvo zahraničí jistě najde velvyslance, kterému dvojkolejnost vadit nebude.

Když už jsme se o existenci dohody mezi ministerstvy dověděli, bylo by zajímavé také vědět, co dobrého tato dohoda umožnila, jak se osvědčila, čím prospěla.

V době, kdy se připravují ve vládě různé výměny, by možná bylo užitečné udělat inventuru smluv, které mezi sebou různé úřady, ale i jednotlivci udělali, protože to, na čem záleží, je spíše přehledný a účelný chod administrativy, než kdo si s kým vymění židli.

Předmětem zájmu, dohadů a spekulací jsou bohužel tradičně personální rošády, o kterých s jistotou víme pouze to, že na nich trvá ODS.

Ta má mimochodem vlastní, stínovou vládu. Zasedala před rokem a učinila prohlášení o sedmi bodech. V tom prvním nás jednadvacátého ledna 1999 informovala, že projednala organizaci své další činnosti, zejména přechod na pravidelnou činnost a pravidelná zasedání. Od té doby o ní na internetové stránce ODS není ani slovo.

Žádné spory mezi stínovými ministry, žádné personální změny, žádná aféra, žádné chybné, či alespoň sporné rozhodnutí, nic. Takový vzorný stínový tým jistě nelibě nese způsob, jakým se zde vládne.

Vysílá se v úterý 11. ledna 2000 ráno.

Neviditelné vrtění ocasem

Dana Cihelková

Domnívala jsem se, že jednou ze stěžejních zásad dobré žurnalistiky je schopnost podepřít svou argumentaci znalostí dané problematiky a jasně oddělit to, co říkám já, od toho, co už řekli jiní. K tomu zajisté patří odkazy na prameny a autory. Po návštěvě stránek "Neviditelného psa", dne 06. 01. 2000, poté, kdy jsem si přečetla "Rozpaky z Čulíka" od Viktora Šlajchrta, nad knihou "Jak Češi myslí", jsem se však musela zamyslet. Autor totiž staví empirický (empirický - ze zkušenosti převzatý) přístup nad cokoli jiného. Sám sebe považuje za "empirika" ("...nejvíc mě však jako empirika zaráží...atd.) a svou metodu ospravedlňuje odkazem na údajně historickou zkušenost, z níž podle něj vyplývá: "Sladké plody vyrůstaly z práce dobrých a málomluvných hospodářů, pokusy argumentátorů se opakovaně měnily v hořce tragické grotesky." Jaké, to sice neříká, ale soudě podle následujícího, má zřejmě na mysli gulagy a podobné vymoženosti různých generalissimů, kteří beze slov pouhým pokynem ruky eliminovali osudy milionů lidí. Obávám se však, že tito generalissimové byli chtiví argumentů asi tak, jako sovětští poradci při výslechu politických vězňů v estébáckých mučírnách.

Zajisté, pokud bych chtěla psát o příčinách, proč občas padá mlha, při zobecněném popisu jevu mohu vycházet z empiricky nabytých zkušeností, avšak pokud bych chtěla psát o příčinách, proč občas padají vlády, s empirií už vystačit nelze, pokud bych ovšem neměla v úmyslu přivádět čtenáře do bludiště domněnek. Autor staví pro mne z nepochopitelného důvodu do protikladu něco, co systémově ani do protikladu dát nelze, a pokud ano, tak jen za předpokladu popření elementárních zásad logiky.

Podívejme se tedy na významový obsah slova "argument". Je jiným vyjádřením slova "důkaz". Dokazuji-li něco, tedy "argumentuji", dokládám na základě vlastních nebo jinak získaných faktů správnost toho, co říkám. Jestliže žurnalistika má být zrcadlem jevů ve společnosti, které se snaží popsat, analyzovat, klasifikovat a hledat nejvyšší možnou míru pravdivosti, pak se nutně musí opírat o určité postupy, které ji umožňují dopátrat se skutečné podstaty toho, co je předmětem zkoumání. K tomu mimo jiné používá "argumentaci", tedy "dokazování" nebo volněji řečeno "dokládání". Každý student ví, že důkazy mohou mít různou hodnotu a různou váhu. Ty mohou vyplývat ze sebe samotných (např. fyzikální zákony), objektivně daných (například dějiny) nebo ze zásad rozumových a ze zkušenosti, tedy z empirie a řady dalších. Je zjevné, že ne každá kategorie jevů (událostí) se dá zkoumat (popisovat) a hodnotit z kterékoli z těchto úrovní, aniž by vzala v potaz jiné.

Je mi velice líto, ale pokud autor se vyhlašuje za čistého empirika, pak především omezuje sám sebe. A pokud staví výraz "empirik" proti výrazu "argumentátor", pak se v podstatě dopouští amputace na celkovém významovém obsahu slova "argument". Nicméně, pokud je jeho filosofickým názorem čistý "empirismus", pak lze pochopit, proč jiné metody "argumentace" odmítá. Měl by ovšem vědět, že už "Ottův slovník naučný", vydaný roku 1894, vykládá význam slova "empirik" takto: "...sluje člověk, který při zaměstnání svém jedině ke zkušenosti zřetel má a všeho hlubšího zpracování pojmů, vědeckého zdůvodnění, theorií a domněnek málo nebo nic nedbá". Myslím, že už to by mělo být pro Viktora Šlajchrta důvodem k zamyšlení.

Pro úplnost se ještě podívejme, nakolik vychází z "empirie" při hodnocení knihy "Jak Češi myslí", respektive v názorech na úroveň "Britských listů". Po krátkém úvodu konstatuje: "Možná se tady rodí nový způsob, jak modelovat politické postoje, názory a programy, a to spolu s vlivnou vrstvou, která je bude prosazovat." Autor zřejmě neví, že tento údajně nový způsob, čímž zřejmě myslí "argumentaci" (sofistikovaný výklad), zde existoval už v předminulém století (nejen v žurnalistice) na velmi vysoké úrovni. (A to se nezmiňuji o antické filosofii a vědě). Autor se však už v následujícím odstavci dopouští na čtenáři faux pas, když mu podsouvá názor, že politické postoje (koho???), názory a programy (jaké programy???), se modelují tím způsobem, že "Britské listy" argumentují tak, jak argumentují. Úplnou záhadou je pak závěr této věty, z něhož vyplývá, že za tím vším (Britské listy) působí nějaké vlivné vrstvy, které budou tento způsob myšlení (argumentování) prosazovat (zřejmě jako způsob politiky). Obávám se, že v této citaci nelze nalézt nic z empirické metody argumentace, ale za to lze v ni nalézt kus propagandy (špatně realizované metody psychologie manipulace), která má čtenáře přivést k názoru, že za "Britskými listy" se schovává něco nekalého.

Co? To nám sděluje v jiném odstavci: "Čulík a další autoři ... znamenitě argumentují. Schopnost argumentace, jež se odvíjí od maxima zvládnutých informací, ale i různých nauk, filosofických názorů a ekonomických rozborů, je vysoce profesionální dovedností, kterou jedinec nabývá speciálním školením (zřejmě u KGB, StB, STASI, CIA, MI6 atd, záleží zřejmě na tom, koho je třeba očernit a k jakému účelu). Trochu to připomíná Cibulkovy seznamy naruby.

Teorie "spikleneckých center", nasazená Čulíkovi jako "psí hlava", za pokřiku "chyťte zloděje" možná zabere na ty vrstvy, které si už zvykly, že když něčemu nerozumí, "pan profesor jim to vysvětlí", avšak obávám se, že každý student kterékoli univerzity na světě, který se naučil samostatně myslet, v němém údivu zakroutí hlavou. Mně pak nezbývá nic jiného, než se pana Šlajchrta zeptat, na které univerzitě se k těmto názorům propracoval? Nejsou snad zde univerzity proto, aby studenty naučily profesionálně zvládat různé informace? Bez těchto elementárních dovedností se neobejde žádný vědní obor, literatura faktů nebo profesionálně zvládnutá žurnalistka. Ovšem pokud se do nezávislé žurnalistiky (tím nemyslím opisovače partajních sloganů) připlete byť snaživý samouk, pak se nedivím, když jej vyvede i trochu důslednější a sofistikovanější argumentace z míry.

Aby čtenář nezůstal na pochybách, odkud fouká vítr, autor ihned svůj názor rozvádí, že prý se nedalo polemizovat s vyškolenými komunistickými agitátory, kteří používali marxleninskou metodu argumentace jako zbraň. K tomu autor dodává: "Ani s Čulíkem nedokážu polemizovat". Záměna "agitace" s "argumentací" obávám se už není náhodná. Nevím kolik toho autor ví o metodách komunistické propagandy, ale pokud mi je známo, tak ta byla od dob Lenina postavena téměř výhradně na lži. Komunisté nikdy neargumentovali v odborném slova smyslu, jejich (dialekticko materialistická) teorie jakoukoli oponenturu jednoduše nepřipouštěla. O marxleninské metodě argumentace, která v podstatě nikdy neexistovala, pokud ovšem za ni autor nepovažuje propagandu, jejíž nevíra se za Husáka trestala podle hlavy první trestního zákona, lze hovořit pouze z pohledu cynického převypravěče této smutné kapitoly naší historie. Snaha vecpat do této kategorie "Britské listy" je jednoduše neslušností.

Nemohu ani souhlasit s názorem autora, že "vyargumentovat se dá cokoli... ." Vylhat se cokoli zajisté dá, ale ne "vyargumentovat". Autor je zřejmě zvyklý používat tento "terminus technicus" velmi volně, aniž by se namáhal svůj protimluv blíže vysvětlit. Po pravdě řečeno, ani se mu nedivím. Ono to totiž nejde.

Autor zřejmě varuje čtenáře před jakýmsi blíže neidentifikovaným levičáckým ba až komunistickým nebezpečím, valícím se na něj z internetu a zmíněné knihy. Jak se domnívá, už dokázal, že mezi komunistickou agitací, Čulíkem a dalšími dopisovateli "Britských listů" není vlastně rozdíl žádný. Ten západ nás zřejmě už začíná ohrožovat, neboť jak říká: "Vzhledem k tomu, že západní univerzity a intelektuální establishment už pár desítek let klonuje v podstatě totožný typ intelektuálů, vzniká tu společenství argumentátorů, které se čile dere k politickému výsluní." Čtenáře až napadá, že by si to měl spojit se zbožným přáním Václava Klause, aby ta sametová revoluce v EU už konečně nastala a ten levičáctvím prolezlý západ přestal otravovat tu jedině správou a pravou českou pravici, která by měla sloužit světu za vzor.

To, co však ve skutečnosti Šlajchrtovi vadí, je otevřenost "Britských listů", ať už napravo nebo nalevo, ventilace problémů o nichž se v českých novinách autocenzurně nepíše, jako například kam se poděly rozkradené stovky miliard korun a podobně. Autor své ledví nechtěně prozradil následujícím: "Prostor Britských listů je otevřen jen zdánlivě. Sem tam tu sice zazní nějaký hlas zprava, vzápětí je však přehlušen argumentačním halasem z opačné pozice." Problémem autora zřejmě je, že za pravicové považuje pouze to, co schválí "česká pravice", respektive, na čem se usnesou její partajní sekretariáty a uvedou v obecnou známost novináři, "kteří se spolu baví".

Pro úplnost dodávám, že dosud nikdo z propagandistů české pravověrné pravice nevysvětlil, co bylo pravicového na špinavých zákonech, umožňujících beztrestné rozkrádání státu, co bylo pravicového na tunelování, tolerované korupci a podobných hanebnostech. Pokud vím, tak to byla údajná pravice, kdo mnoho let bránil důsledné decentralizaci státu, ač její propaganda dojemně agitovala o svobodných občanech atd. A byla to rovněž údajná pravice, kdo mnoho let se vyhýbal vzniku zákona o státní službě, který by z ní vymýtil partajničeni, korupci a jiné pokleslé pletichy. Tyto anomálie se vyargumentovat nedají, jedině propagandisticky obalamutit, nejlépe vypálením cejchu zakukleného levičáka na čelo každému, kdo by si pod pojmem "pravice" dovolil představit něco jiného (například názor Miltona Friedmana, že liberální ekonomika je nemyslitelná bez pevných pravidel hry a vynutitelnosti zákona). Protiklad k debatám údajné české pravice o tom jak dlouho mělo být v privatizaci zhasnuto je zde zjevný.

Pojďme však dál. Levičácký cejch už byl vypálen a tak je možno přihazovat: "Možná to svědčí o kritériích výběrů příspěvků (autorovi schází argumentace, jaké příspěvky?), možná o zvláštní skladbě Čulíkova publika." Jakou skladbu má na mysli, musí čtenáři zřejmě dojít z předchozího. Publikem jsou zřejmě samí bolševici a ti oškliví levičáci, kteří pořád nechápou, že pravda je jen to, na čem se usneseme "my" a nikdo jiný. Autor k tomu dodává: "Žurnalistika se tu heroizuje čistě jen útočností, ať už se vrhá na jakéhokoli politika." Tam, kde nelze neomaleně říci, že velké vůdce je třeba chválit a oslavovat (pozor na neschválené vůdce!!!), nezbývá zajisté, než se uchýlit k silným výrazům a dát jim pejorativní nádech (heroizuje, útočností, vrhá). V propagandě toto lze, ale v seriózní žurnalistice nikoli.

O pasáži zabývající se kritikou "zábavnosti" se raději zmiňovat nebudu. "Počasíčko", "Peříčko" a podobné "laskominy", předkládané televizními baviči, nejsou můj obor. Nemohu však obejít autorovy vývody: "Lze ovšem připustit, že zuřivé kampaně (schází příklady), nenávistné sarkasmy (opět schází příklady) a veřejné popravy (a opět schází příklady) jistou zábavnost a přitažlivost mají. Bavili se jimi ostatně už Lenin a jeho nástupce Stalin. Takovou zábavu by možná Čulík neodmítal." Tak a jsme u podstaty toho, co chtěl autor čtenáři sdělit. Je jen škoda, že svá tvrzení nepodložil konkrétními argumenty a příklady. Obávám se, že s vlčí mlhou před očima se těžko hledají. Od svobodného toku informací důsledně odříznutému občanovi musí stačit, že Čulík a jemu podobní jsou ze stejného hnízda jako Lenin a Stalin (a kdo tomu nevěří, je levičák jako oni!!!).

Nepochybuji, že autor napsal své dílko s bravurou propagátora, hodnou obdivu. Zřejmě se domnívá, že toho Čulíka a jiné autory z Britských listů odstřelil zaručeně pravicovým kanónem. Abych pravdu řekla, je mi z toho jenom líto "Neviditelného psa". Takovou snůšku špatné novinařiny (ale profesionálně odvedené agitky) si nezasloužil. Naštěstí je těch, kteří se nedali zlákat vábničkami na posty opisovačů partajních propagandistických hrátek, stále více, což je ostatně vidět, jak na stránkách "Neviditelného psa", tak na stránkách "Britských listů", ale už i na stránkách velkých deníků. Objektivní a pravdivá žurnalistika se totiž nedá psát jinak, než z pozice nezávislého novináře, byť by byl osobně pravicového či levicového přesvědčení (tím mám ovšem na mysli pravicovost a levicovost v západoevropském pojetí, nikoli rétorická cvičení české postkomunistické provenience).

Na závěr si dovolím poznamenat, že o knihu "Jak Češi myslí" je mezi čtenáři velmi velký zájem, už jen proto, že jim předkládá témata, o nichž se v českých masmédiích nejen, že nediskutuje, ale mnohdy není radno diskutovat. Obdobně je tomu s "Britskými listy". Mohu mít vůči ním jakékoli výhrady, mohu nesouhlasit z některými autory, avšak na rozdíl od jiných českých novin "Britské listy" poskytují novinářům a dopisovatelům svobodný prostor k vyjádření svých názorů. A to je podstatné.

Poznámka JČ: Osobně se stoprocentně neztotožňuji s - pochopitelným - spravedlivým hněvem Dany Cibulkové nad recenzí Viktora Šlajchrta. Mám spíš pocit, že se Šlajchrt snažil knihu Jak Češi myslí poctivě uchopit, a prostě mu to nešlo - vymykala se jeho zkušenosti. A tak na ni reagoval podle své zkušenosti - nasazením ideologických schémat. Ve Šlajchrtově recenzi jsou ovšem některé nepřesnosti: kniha Jak Češi myslí v žádném případě neobsahuje jen "levicové" texty - například ekonomická argumentace Františka Nepila je ostře pravicová. Texty o globalizaci se považují většinou za pravicové. Je argumentace Čechů v zahraničí, požadujících právo na dvojí občanství a restituce, pravicová nebo levicová? - Jsem překvapen, když se v ČR setkávám s odporem vůči naprosto základním principům demokracie, jako např. že jejím garantem jsou nezávislé a kritické sdělovací prostředky (nevěřil jsem vlastním očím, když reportér ČT Otakar Svoboda napsal nedávno v časopise Týden, že jedním z neodpustitelných prohřešků Ivana Kytky jako šéfa zpravodajství ČT bylo, že nutil své podřízené, aby připravovali i rozsáhlejší nadčasové analýzy aktuálních problémů, aby lidi mohli pořadně porozumět tomu, co se kolem nich děje!). - Potíž je, že i tzv. "pravičáci" i "levičáci" (tj. mimo Českou republiku) normálně považují svět, v němž žijí, za neuspokojivý a nedokonalý (křesťané mu dokonce říkají slzavé údolí) a považují za normální stavět se vůči němu kriticky. Ne tak mnozí v České republice: pro ně je dnešní česká realita v podstatě uspokojivá a když někdo kritizuje (přesto že je to normální existenční přístup), je to pro ně nepříjemné. - Nad civilizačními rozdíly mezi ČR a Západem zůstává trochu rozum stát (aniž bych chtěl Západ idealizovat) a není divu, vzhledem k tomu, že tyto rozdíly jsou stále tak velké, že lidé jako Šlajchrt právem pociťují obavy, že jim rozdílná západní civilizace bude vnucena "imperialistickým tlakem", jehož součástí jsou podle něho i Britské listy. - Obávám se, že jim vnucena dříve nebo později bude: Britské listy se v této souvislosti snaží vykonávat veřejnou službu: předem upozorňovat na to, co Českou republiku čeká, co musí udělat, má-li se stát součástí západního společenství. Důležité je, aby ČR neskončila jako otrok, ale jako země, která bude mít možnost sama rozhodovat o svém osudu a svém blahobytu. Je fakt, že je neférové, že se to všechno po ČR chce tak rychle, ale alternativou je hospodářský krach.

Štěpán Kotrba

ČTK to v pátek 7. 1. 2000 oznámil jeho šéfredaktor a vydavatel, Štěpán Kotrba. V posledních měsících se měsíčník potýkal s nedostatkem financí. "Není divu, protože od svého začátku tento projekt nebyl svými zakladateli myšlen ani realizován jako komerční - celá redakce pracovala zdarma, ve svém volném čase a za to jejím členům patří dík. Nešlo to ale takto věčně", prohlásil Kotrba, který podle svých slov financoval celý provoz sám, ze svých prostředků. Mohlo jít za tu dobu o několik set tisíc korun. Pražský Demokrat měl totiž na české poměry neobvyklou cenu - zdarma. Přitom v něm nebyla ani žádná inzerce. "Měli jsme kuriózního koníčka", prohlásil vydavatel. V nákladu od 1000 do 3000 výtisků 8 - 20 stran novinového formátu byl šířen nejen uvnitř ČSSD, ale i mezi poslanci ve sněmovně, v Senátu, v Úřadu vlády, ČMKOS a dalších institucích jako neoficiální, alternativní zdroj politickoanalytických informací. Jako svou erbovní myšlenku nezávislosti kritického myšlení si vytkl větu "S námi máte možnost si vybrat".

Přinášel řadu závažných analytických materiálů a komentářů, ale i jinde nezveřejněných dokumentů. Ty přiměly po necelém půlroce činnosti redakce předsednictvo sociální demokracie, že se orientací časopisu zabývalo. Stalo se tak na základě záminky - informace listu na podzim 1997, že místopředsedkyně ČSSD Petra Buzková byla v minulosti placenou pracovnicí aparátu Socialistického svazu mládeže. Předsednictvo ČSSD označilo po několikahodinové diskuzi měsíčník Pražský Demokrat za "nepřátelský sociální demokracii", Petra Buzková vyprovokovala rozhodčí řízení s jeho vydavatelem a chtěla se i soudit. "Dodnes - za více než dva roky - se nekonalo jediné jednání rozhodčí komise a už se konat ani nebude... " okomentoval současný stav Štěpán Kotrba. Pražský Demokrat přinesl totiž o měsíc později řadu informací potvrzujících, že jeho původní informace byla pravdivá. K potvrzení přispěl i rozhovor bývalého předsedy SSM Vasila Mohority s redaktorem ČTK. Výrok předsednictva sociální demokracie ale stačil k tomu, aby se tehdejší místopředseda strany Ivo Svoboda pokusil časopis zakázat. Zakázal alespoň písemným nařízením zaměstnancům a pracovníkům aparátu strany čtení, rozšiřování i spolupráci s autory tohoto listu pod hrozbou vyloučení ze strany. Vyvolal tak proti sobě vlnu odporu a vzpoury mezi regionálními organizacemi. Vysloužil si u mnohých z nich přirovnání "k chování jako z padesátých let". Vedením redakce pak byl veřejně obviněn z pohrdání ústavou a Listinou lidských práv. "Paradoxně to pro nás byla dobrá reklama. Teprve pak všichni pochopili, že jsme opravdu nezávislí...", komentuje s odstupem tuto epizodu Štěpán Kotrba. Dnes jsou Ivo Svoboda i jeho poradkyně ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s privatizací mělnické Liberty. Pražský Demokrat žil přes nepřízeň některých frakcí uvnitř ČSSD dál jako naprosto nezávislý list, až do konce podzimu 1999, kdy vyšlo jeho poslední číslo.

Měsíčník založili v květnu 1997 tři mladí sociální demokraté. Vedle reklamního odborníka a analytika Štěpána Kotrby to byl i mladý ekonom, nynější vedoucí Úřadu vlády Karel Březina a bývalý poradce Miloše Zemana a pak vedoucí tiskového oddělení ČSSD, William Pešek. Ke autorům redakce patřil i analytik a bývalý poradce premiérů Adamce a Čalfy Oskar Krejčí, poradce Miloše Zemana, publicista Slavomír Pejčoch-Ravik či bývalý poradce předsedy KSČM, dnes sociální demokrat, ekonom Radim Valenčík. Pro Pražský demokrat psali i Pavel Dostál či Petr Uhl. Pražský Demokrat tiskl vedle materiálů kritických k vnitřním poměrům v ČSSD i interní analýzy ODS z pera Miroslava Macka či kritické stati Miloslava Ransdorfa. Někteří členové redakce byli přitom členy ODS či ODA. Vyšly zde některé podrobnosti ze zákulisí jednání orgánů ČSSD, ODS, KDU-ČSL či US, analýzy rozšiřování EU, encykliky papeže Jana Pavla II., diskuze o situaci v církvích, rozhovory s předními českými i evropskými politiky a ekonomy. List jako jeden z prvních zveřejnil podrobnosti o utajené mezinárodní smlouvě MAI či inflační cílení ČNB. Vždy provokoval politickou diskusi, vybýzel své čtenáře k zamyšlení a kritické analýze politické situace. Jeho články patřily k zasvěceným pohledům na českou politickou scénu. V roce 1998 vznikla ideová příloha "Levá tvář - sociální demokracie", která přispěla k diskuzím o obsahu pojmu levice, o rok později pak teoretická příloha "Tendence", do které se zapojila řada předních levicově orientovaných teoretiků. Ne všem byl široký autorský záběr a otevřenost redakce po chuti. List si získal i v sociální demokracii řadu kritiků i nepřátel, zvláště z okruhu jeho středočeské organizace. Na sjezdu ČSSD překvapila delegáty redakce organizováním podpisů petice jugoslávskému velvyslanci, odsuzující bombardování Srbska letadly NATO. Petici tehdy podepsala více než polovina delegátů.

"To všechno už je minulost, na kterou musíme navázat - ale jinak. Dnes cítím, že již nelze jen z povzdálí glosovat vývoj, dnes je třeba přispět k budocímu vývoji na levé straně politického spektra, ať již tato obnova nastane za několik měsíců či let, ať již nastane uvnitř sociální demokracie, nebo jinde" řekl redaktorovi ČTK Štěpán Kotrba. Na otázku, zda se chce aktivně zapojit do politiky, odpovídá vyhýbavě. "To nezáleží jen na mě, to není jen mé rozhodnutí. Teoretická příloha Tendence se osamostatní tak, jak bylo původně v plánu a jejím vydavatelem se stane občanské sdružení Masarykova dělnická akademie. V rámci této redakce chci i já nadále přispívat k tomu, aby sociální demokracie neztratila proti všem snahám charakter levicové strany. Dnes se totiž tvoří budoucnost sociální demokracie, nyní se vytváří dlouhodobý program ČSSD. V současnosti častěji přispívám do Britských listů, které vydává v Glasgow Jan Čulík. Co bude dál, uvidíme. Z politiky ani žurnalistiky neodcházím, spíše naopak." "Proč jsme založili tento list? Protože jsme přesvědčeni, že v české politice je omezená možnost věcné diskuse, která by nastavovala zrcadlo politickým programům, doktrínám, ideologiím i politikům. Jsem přesvědčen, že právě tato diskuse byla, je a bude vlastní právě levicově smýšlejícím lidem. Proto jsme se rozhodli jít touto cestou." Tato slova věnoval listu do vínku 1. 5. 1997 spoluzakladatel Karel Březina, současný vedocí Úřadu vlády. Šéfredaktor k tomu dnes dodává: "Ta slova platí dodnes. Pokoušeli se nás zakázat. Pokoušeli se nás zastrašit, pokoušeli se nás izolovat. Nepomohlo nic. Protože svobodné myšlenky či demokracii nelze zakázat, zastrašit, izolovat. Dnes není vláda nad lidem, ale vláda lidu. A svobodní občané musí politikům umět nastavit zrcadlo reality. I kdyby byla nepříjemná, i kdyby měla politiky vybízet k tomu, proč byli zvoleni - aby zastupovali své voliče a program, za kterrý byli zvoleni. Na pravici stejně jako na levici. Ani v naší redakci nevládl jen jeden názor, Jedna Strana, jedna myšlenka. Respektovali jsme odlišné názory i v těch případech, kdy jsme s nimi nesouhlasili."

Pražský Demokrat chce podle slov šéfredaktora přes všechny obtíže pokračovat i nadále, ale prozatím jen příležitostnými sborníky. "Musíme poděkovat svým čtenářům i  autorům, že nám tak dlouho zůstali věrni. Prosíme, neodcházejte... I my musíme a chceme doufat, že bude líp. Na to si ale musíme nejdříve vydělat."