Adresa Britských listů

Co je nového v České republice

Prave nyni vedu s Telecomem reklamacni rizeni ohledne listopadoveho poplatku za telefon. Nejenze je nutne ucet nejprve zaplatit a teprve potom si do 15 dni od vystaveni uctu stezovat (jak by to asi vypadalo v obchode, kde by mne nejprve donutili koupit si vadnou knihu a pak ji reklamovat?), ale kdyz chcete videt vypis jednotlivych hovoru, musite se v pracovni dobe (od 8 do 17 - ktery normalni pracujici ma v te dobe cas, ze?) dostavit osobne na reklamacni oddeleni Telecomu na Praze 10 (kam se dostava pomerne slozite), abyste zjistil, ze uz v 16.45 neni nikde ani noha. A kdyz uz mate to stesti, vypis vam ukazou, ale jen na monitoru pocitace. Pokud jej chcete vytisknout, zaplatite 60 haleru za jeden radek!

Clanek pana Slajchrta byl dobrej. Na jeho vkus jses proste moc erudovanej a navic argumentacne vyzralej. Tak si dej pozor, Stalin a Lenin na tom byli intelektualne taky dobre. A az budes poradat prvni popravu, tak se ozvi, rad se prijedu pobavit, na tu Novu se fakt neda koukat!

K tomu podotýká Juliana:

Vazeny pane Culiku,

opravdu se da odargumentovat vsechno? Tvrdit se da cokoliv, ale nikoliv dokazat. Proc V. Slajchrt argumentuje tim, ze Lenin a Stalin umeli dobre argumentovat? Tak at argumentuje lepe.

Parlament prijal Zakon o protipravnosti a zlocinnosti komunistickeho rezimu, v novinach jsou prehrsle antikomunistickych clanku, kde se tvrdi, ze nikdo rozumny nemohl marxistickym idejim uverit, tak snad bude cesky vzdelanec schopen argumentovat presvedciveji nez klasici marxismu-leninismu.

PS To, ze system bez zpetnych vazeb je mene uspesny nez system, kde tyto vazby existuji, uz bylo dokazano teoreticky i prakticky. (V totalitnich systemech jsou zpetne vazby vyrazne omezene.) Tak proc se Slajchrt boji argumentu? Protoze se statotvorni intelektualove snazi omezit zpetne vazby i v soucasne spolecnosti?

Výběr textů z posledních dní:

Libor Mihalka, Innovatio.cz

Vážený pane Čulíku,

Na Britských listech jsme nalezli dopis Jakuba Puchalského ze dne 16.12.1999 a stanovisko Christiana Blankenburga respektive Petera Vosse z ARD. V dopise bylo mimo jiné tvrzeno, že serióznost našich kvalitativních a kvantitativních analýz televizního zpravodajství je pochybná a že tuto zkušenost má jak ARD, tak Česká televize.

Pro Českou televizi jsme zpracovávali jednorázovou analýzu zpravodajství za  období 8.3. - 8.4.1999 dle specifického požadavku šéfredaktora redakce zpravodajství Zdeňka Šámala. Až do doby zveřejnění srovnávací studie zpravodajství za první pololetí roku 1997 a stejné období roku 1999, kterou si u nás objednaly nezávisle na sobě redakce Lidových novin, Týdne a Respektu, nebyly vzneseny vůči předložené zprávě žádné námitky.

Stanovisko vedení České televize stejně jako stanovisko ARD je pro nás iritující také proto, že vlastně pracujeme s podobnými cíli, usilujeme o jednoznačnou definici veřejnoprávní služby a tím také o vymanění se z pod vlivu politických stran a partikulárních zájmů.

Tvrzení, že nezveřejňujeme naši metodiku je prokazatelně nepravdivé. V každém časopise Media Monitor, v každé prezentaci stejně jako na internetových stránkách jsou k dispozici metodologická východiska. Obvinění, že odpovědi šéfredaktora časopisu Media Monitor na metodologické pochybnosti pana Puchalského byly v tisku opakovaně nevěcné je rovněž nesmyslné a potvrdí je každý, kdo si veřejnou diskusi prostuduje (třeba na www.innovatio.cz ).

Daleko pravdivější je tvrzení, že Česká televize o žádnou diskusi nestála, což je možné doložit také reakcí během našeho setkání s J. Puchalským a Z. Šámalem 22.10.1999 nebo následnou e-mailovou korespondencí mezi Z. Šámalem a InnoVatiem.

Knihy "Grundversorgung - Pflichte und Rechte" se stanoviskem Prof. Dr. Ernsta Mahrenholze, který se v SRN na úrovni Ústavního soudu zabýval problematikou definice "veřejnoprávní služby", se během jednání nikdo z vedení ČT ani nedotkl.

Vedení České televize nikdy nezveřejnilo své vlastní výsledky nebo výsledky jiných organizací, ačkoliv tvrdí, že se jejich údaje od našich výsledků liší. Směšný je útok vůči mezinárodnímu renomé našich výzkumů a zpochybňuje nejen nás, ale také práci desítek vědců, kteří se oborem komunikace a obsahovou analýzou zabývají akademicky, přičemž využívají naše data.

Když jsme konzultovali naši metodologii s ZUMA (Zentrum fuer Umfrage, Methoden und Analysen Mannheim - zabývá se rozvojem metod sociologického výzkumu), prof. Nanny Wermuth vyjádřila nejen nadšení nad detailností a propracovaností, ale označila náš standard práce za budoucnost oboru obsahové analýzy médií.

Stejně pozitivní jsou stanoviska například Prof. Maxe Kaase z Wissenschaftszentrum Berlin, který se řadí k nejvýznamnějším vědcům zabývajícím se problematikou televizí. Dr. Steven Coleman z Hansard Society resp. London School of Economics dokonce ve své zprávě "Electronic Media, Parliament and the People - Making Democracy Visible", která byla předložena zástupcům všech politických frakcí britského parlamentu a také stanicím BBC a ITN hovoří o tom, že InnoVatio/Media Monitor International předložilo nejrozsáhlejší obsahovou analýzu nejdůležitějších zpravodajských pořadů stanic ve Velké Británii od doby, kdy kamery vstoupily do Parlamentu. (This is the most extensive content-analysis of main UK news broadcasts conducted since cameras entered the Commons).

Libor Mihalka a Marek Prorok

nevíme, proč jste čekal na platnost zákona o svobodě informací, abyste (nám) mohl položit několik otázek, na které se zákon č. 106/1999 Sb. stejně nevztahuje.

Mylně se domníváte, že informace poskytujeme teprve dva týdny, protože nám to uložil zákon. Kancelář prezidenta republiky odpovídá po řadu let denně na nejrůznější dotazy týkající se její práce nebo práce prezidenta republiky. Podmínky zákona jsou pro nás daleko liberálnější než jsme si my sami už dávno stanovili (např. na dotazy odpovídáme obvykle během jednoho či několika dní, nikoliv do měsíce, informace o struktuře a činnosti KPR najdete na internetových stránkách už dva roky, nikoliv od příštího roku, jak ukládá zákon atd.). Náš úřad není nijak tajuplný, jeho struktura i personální obsazení funkcí jsou veřejné, každý týden najdete na internetu i program prezidenta republiky a všechny potřebné informace.

Nevíme, proč se domníváte, že KPR má 350 úředníků. Kdybyste se zeptal, zjistil byste, že KPR zaměstnává 112 pracovníků (plný stav plánovaný na rok 2000, proti loňsku zredukovaný, je 130 pracovníků), z nichž 56 má vysokoškolské vzdělání. Užívání akademických titulů je osobní věcí každého občana a s výkonem funkce nijak nesouvisí. (Nerozumíme Vaší poznámce o akademických titulech prezidenta republiky; je obecně známo, že je nositelem řady čestných doktorátů, které ovšem nikdy neužívá. Podrobnosti najdete na adrese www.hrad.cz)

K Vašim otázkám: rádi bychom Vám vyhověli, kdyby se kterákoli z Vašich otázek týkala činnosti úřadu. Ptáte se ovšem na věci, které ze zákona Kanceláři prezidenta republiky nepříslušejí.

Ad (1): Trestní věci podle par. 103 KPR neeviduje, protože se jí netýkají, snad jen v těch případech, kdy prezident udělil obviněným či obžalovaným milost. Informace byste mohl získat snad na Ministerstvu spravedlnosti.

Ad (2)-(4): Občanskoprávní spory vedené prezidentem či proti němu se KPR vůbec nedotýkají, KPR se na nich nijak nepodílí, ba nemá ani povinnost mít o nich povědomost, protože jde o soukromé záležitosti prezidenta a jeho právních zástupců.

Zákon o svobodném přístupu k informacím ukládá povinným subjektům poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. KPR poskytuje prezidentu republiky servis v souvislosti s výkonem jeho pravomocí, s jeho protokolárními povinnostmi a veřejnou činností. Informace, o které žádáte, nijak nesouvisejí s činností KPR.

(Závěrem doufám, že kdyě už jste zvolil takto veřejnou formu svých dotazů, budou Vaše otázky a naše odpovědi čtenáře Britských listů zajímat.)

Ivo Mathé

Ladislav Špaček

Ústí a Dvořák (skvělé zprávy)

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

O špatné zprávy tohoto typu není nouze a na jejich pozadí začínají působit jako blesky z čistého nebe zprávy dobré.

Včera se takto na lepší časy zablýsklo hned dvakrát. Evropská unie udělila vyznamenání městu, které úctyhodně zlepšilo kvalitu ovzduší snížením emisí znečišťujících látek ze třiceti tisíc tun na dvanáct.

Je příjemné, že tím městem, ke kterému Evropská unie shlíží s úctou a respektem, je Ústí nad Labem, tedy město o kterém se v Evropě hodně ví ve zcela jiné souvislosti.

Neméně radostná je i další zpráva, která naznačuje, že šance důstojně se vyrovnat s minulostí nemusí pocházet pouze z říše snů.

Bez jednoho roku sedm desetiletí usiluje Společnost Antonína Dvořáka o to, aby byla v Praze vztyčena socha tohoto hudebního velikána. Nepředstavitelné by se mělo stát skutkem dvanáctého května.

Před zahájením hudebního festivalu Pražské jaro by se měl Antonín Dvořák objevit na schodech Rudolfina na náměstí Jana Palacha. Z tohoto místa to pak má již jenom několik kroků do středu zmíněného náměstí, kam ho ovšem před několika lety předešlo vyústění vzduchotechniky z podzemního parkoviště.

Protože za přemístění ventilace chce vlastník garáží šestnáct milionů, a město je nemá, bude Antonín Dvořák na pražskou definitivu ještě několik let čekat.

Pro nesmrtelného autora to pravda nepředstavuje problém, má ostatně sochu na skvělém místě v New Yorku. A pokud jde o nás, smrtelníky? Buďme rádi, že k vyústění klimatizace nepovažovali stavitelé podzemní garáže za vhodné použít Rudolfinum.

Vysílá se ve čtvrtek 13. ledna ráno. Poznámka JČ: Podzemní garáže na Palachově náměstí v Praze jsou vydřidušské i jinak. Účtují parkujícím automobilům naprosto horentní částky, a proto v nich většinou parkují jen zahraniční podnikatelé. - V Británii bývá zvykem v obdobných podzemních garážích uprostřed velkých měst, že se parkovací taxa na dobu přes noc snižuje na symbolickou částku. Ne tak ve vydřidušských podzemních parkovacích prostorech pod Palachovým náměstím: tam i za noční parkování zaplatíte plnou lichvářskou taxu několika stovek korun. Je to hanba: domníval jsem se, že obdobná zařízení mají sloužit občanům k veřejnému užitku za poctivou cenu, že nemají být pouze jednotlivci prostředkem k nehoráznému vydírání druhých.

Iniciativy Děkujeme, odejděte a Impuls 99 jsou prospěšné

Simon Smith

(Viz Václav Žák, K článku Simona Smithe: Cross-kulturní analýzy musí být přesnější , jinak mohou zavádět, Britské listy 20.12.99)

Pokud jde o schopnost Brita porozumět tomu, co se odehrává v České republice, úsudek přenechávám jiným. Otázka platnosti cross-kulturní analýzy je ovšem jiná věc. Přestože souhlasím s panem Žákem do té míry, že bych taky vyzval k opatrnosti a pozornosti vůči národním a dalším specifikům, nicméně se mi zdá, že v případě diskuse kolem Impulsu 99 a výzvy Děkujeme, odejděte! je zdání české exkluzivnosti přehnané.

Chybí jednak připravenost se podívat ven, jestli náhodou něco podobného už nebylo, jednak vědomí řady studií , nebo spíš celého sociologicko-politologického oboru.

Navíc nejeden teoretik (Touraine, Keane) vyvíjel své pojetí "nových sociálních hnutí" nebo občanské společnosti částečně na základě poznatků z tehdejších komunistických států, anebo dokonce (Castells) z ještě odlišnějších zemí třetího světa. Většinou usilují právě o cross-kulturní anebo univerzální platnost.

Můžete polemizovat o tom, do jaké míry se jim to povedlo, ale nedá se říct, že jsou to teorie cizí jako takové.

Při pokusu umístit českou zkušenost do širšího kontextu jsem přitom neargumentoval, že jsou věci totožné. Mimo jiné jsem chtěl dokládat zvláštnost výzvy Děkujeme, odejděte!, jíž přičítám zvláštnosti české historické zkušenosti s demokracií a totalitou.

Právě proto u ní může dojí t ke "směšování rolí", nebo může vytvořit "ideální podhoubí pro demagoga". V tom snad souhlasíme. Jenom nemyslím, že tu je historická nutnost, ale pouze rizika: aktivizace občanské společnosti může, ale taky vůbec nemusí vyústit v demagogii. Upozorňuje na to ostatně slovenská sociologická studie o občanství provedená v letech 1991-1993.

Za předpokladu, že je srovnání se Slovenskem panu Žákovi přijatelnější , stručně shrnuji některé její výsledky.

Identifikovala typy občanů na základě různého občanského potenciálu, přičemž převažovaly nedostatky - v neochotě se aktivizovat, v nevědomí toho, co je demokracie a právní stát, v stálé přednosti státnímu paternalismu nad občanskou svépomocí anebo ve sklonu k nereflektované (a proto zneužitelné ) mobilizaci. Závěr však nesouzní s Žákovem doporučením, že prozatím "Česká [případně Slovenská] republika potřebuje mnohem víc než občanské iniciativy upevnění politických struktur". Zní následovně:

"Podistým platí , že občania sú takí , aký je štát, a v tomto zmysle si z prednovembrovej reality odnášame plné batožiny pasív a necností. No rovnako platí aj to, že štát je taký, akí sú občania. V tomto zmysle sa ako občania nemožeme zbaviť zodpovednosti za kultivovanie vlastného štátu. Od nás závisí , či to bude skutočne občanokratický štát alebo nejaký invalidný deviant." (R. Roško, Smer moderné občianstvo, Bratislava, Sociologický ústav SAV, 1995, str.102)

Důkazem pravdy těch slov je úspěch Občianskej kampaně OK 98 jako jedné z rozhodujících sil s vysokou účastí slovenských občanů a zvlášť mládeže ve volbách na podzim 1998. Kampaň se držela principiálně nadstranicky, přičemž měla jasný opoziční podtext. Vznikající občanská sdružení však zvládla složitou spolupráci s opozičními stranami, aniž by podlehla demagogii. Právě vměšováním se do politiky nesporně přispěla k demokratizaci slovenské společnosti. Z dnešního pohledu může vypadat jako chyba spíš, že se po volbách rychle stáhla.

Impuls 99 nás může zklamat - uvidíme. Rozhodně to nebylo dobré znamení, když stáhl svůj podpis Richard Falbr - třeba to dalo za pravdu Žákovi, že je to iniciativa proti-levicová. Jenže Falbr zdůvodnil své rozhodnutí kritikou, že Impuls je málo aktivní: na rozdíl od Žáka by chtěl vidět ještě víc občanského zasahování do politiky. Proč? Protože chce ží t v evropském kulturní m prostoru ("V západních zemích existuje něco, čemu se říká sociální hnutí. To mně u nás velice schází." (Právo, 29/7/99)) a protože myslí , že Češi na to mají. Nejvíc však jeho zkušenosti v odborovém hnutí ho přesvědčovaly o naléhavosti překonávat vlastní minulost: "Stejně jako si mnoho občanů za těch čtyřicet let komunismu odvyklo chovat se jako občané, odvykli si i odboráři chovat se jako odboráři. Místo aby sami uvažovali, co je třeba dělat, ptají se, co pro ně udělá vedení. Jenže bez aktivní členské základny toho moc nezmůže." (Právo, 20/6/98). Jestliže česká společnost opravdu potřebuje nejvíc dobu klidu na upevnění politických struktur, kdy se potom Češi začnou učit té nikde neustanovené, pořád jenom vyhledávané a obnovované roli jménem občanství?

Znovuzaložení demokracie po roce 1989 v Československu prošlo dvěma fázemi: po vzniku občanského hnutí s hlavním cílem rozbít starý systém rychle následovala částečně cílevědomá, částečně přirozená demobilizace. Klíčový moment byla transformace OF z hnutí ve stranu, kdy přestalo působit jako kanál pro veřejné angažování. Už na olomoucké schůzce OF v prosinci 1990 Václav Klaus formuloval tezi, že občanská aktivita je ve své podstatě destruktivní , proto vhodná pouze v prvních "revolučních" měsicích, potom nežádoucí. Každému je přitom jasné , že po zbourání muselo následovat přestavení.

Protinázor pouze konstatuje, že role občanů v tom nemusí být rolí dodatečného inspektora práce. Když jsem mluvil o netrpělivosti jako o  ctnosti, šlo mi o pomyslnou třetí fázi, kdy by se občan vrátil do středu dění .

Simon Smith

Jindra Vavruška

V médiích jsme se doslechli, že se uvažuje o novém zákoně, který má umožnit trestní stíhání "osvětimské lži", tedy vyjadřování pochybností o skutečné existenci holocaustu.

Jakkoliv by takový zákon mohl řešit bezmocnost policie při stíhání extremistů, domnívám se, že jeho prosazení není příliš dobrý nápad. Jestliže totiž jednou začneme prosazovat neústavní omezování svobody slovy ve jménu ochrany "nezpochybnitelné pravdy", můžeme se jednoho dne dožít trestního stíhání za pochyby o "nezpochybnitelné" vedoucí úloze nějaké strany (říkejme jí třeba "občanská sociálnědemokratická").

Pro sci-fi scénáře nemusíme chodit do daleké budoucnosti. Již dnes platí v USA zákon, podle názoru jeho kritiků porušující ústavně zaručené právo na svobodu slova, právo na spravedlivý soudní proces a princip presumpce neviny. Tento zákon byl mimo jiné použit v případě kontroverzního případu šíření programu DeCSS po Internetu.

(Program DeCSS slouží k přehrávání DVD disků na počítačích s operačním systémem Linux. Pro tyto počítače se výrobci DVD přehrávačů jaksi neobtěžovali nic vyrobit, a proto tento program vznikl z iniciativy uživatelů. To by ale byla jiná - a dlouhá - povídka.)

Podle zákona platícího v USA (promiňte, nejsem si jistý, zda se skutečně jedná o federální zákon) musí poskytovatel Internetu odstranit stránky svého zákazníka, jestliže je o to požádán třetí osobou. Ano, nepřeslechli jste se: nikoliv na příkaz soudu, a nemusí žádat majitele stránek o souhlas. Podmínkou je, aby žadatel uvedl v žádosti, že podle jeho názoru dochází uveřejněním inkriminovaných stránek k porušení autorských práv.

Například když automobilový výrobce oznámí poskytovateli, že informace o vadné sérii brzd vystavené na WWW stránkách jeho zákazníka by mohly obsahovat informace podléhající autorským právům (v orginále "copyrighted information"), smí žádat o jejich neprodlené odstranění. (Takový případ se podle dostupných zdrojů prý skutečně stal.)

Všimněte si prosím, že ona třetí osoba neformálně obviňuje majitele stránek ze zločinu (porušování autorských práv), aniž by předložila jediný důkaz. Zároveň nemá obviněný právo hájit se před soudem, neboť odstranění jeho údajně zločinných stránek se účastní údajně poškozený a poskytovatel webového serveru. Ani obviněný, ani soud do toho nemají co mluvit.

Vtip je totiž v tom, že pokud poskytovatel odmítne inkriminované stránky odstranit, stává se automaticky účastníkem eventuálního soudního sporu jako spolupachatel. A to i v případě jakýchkoliv budoucích, nesouvisejících žalob o porušení autorských práv s úplně jinými "pachateli". Hádejte co vydírané rukojmí, pardon - suverénní podnikatelský subjekt - asi udělá? Měli jsme možnost to vidět v praxi.

A zde se dostáváme obrovskou oklikou zpět k "osvětimské lži". Pokud bude někdo trestně odpovědný za pouhý výrok, je to skryté porušení ústavního principu svobody slova, je to konec svobody myšlení a názoru. Po určité "inkubační lhůtě" takového zákona bude možné přistoupit k dalším omezením, například toho druhu, o kterém píši výše. Nakonec se ještě naše generace dožije dne, kdy bude trestné si myslet kdeco, co se nebude politické "elitě" nebo vlivným lobbistickým skupinám hodit do krámu: že poslanci mají příliš velkou imunitu, že nepotřebujeme jaderné elektrárny, že není dobré stavět dálnice vedoucí středem města, atd. apod.

Osobně se domnívám, že by bylo vhodnější vzít na extrémisty nějaký jiný klacek, který by neohrožoval "slušnou většinu". A to i s vědomím, že v EU už takový zákon proti tajtrlíkům platí.

Já jsem jenom naivní hlupáček a mám velké oči. Ale chcete-li mne vyvést z omylu, jen do toho!

P.S. Kdyby někoho přece jenom zajímal případ DeCSS, spousta informací se nachází na různých zpravodajských serverech - např. CNet (http://www.cnet.com/), Linux Today (http://linuxtoday.com/). Jeden příklad za všechny. Pohled za strany zastánců programu je na http://www.dvdfree.org/

Poznámka JČ: V Británii právě probíhá u Nejvyššího soudu soudní proces mezi několika americkými historiky a nakladatelstvím Penguin na jedné straně a kontroverzním britským historikem Davidem Irvingem na druhé straně, který je obviňován, že popírá holocaust. Včera u soudu Irving uvedl, že holocaust nepopírá, ale že v žádném případě nemohli nacisté v koncentračních táborech usmrtit šest milionů lidí, jejich kapacita to nedovolovala. Proces je široce sledován sdělovacími prostředky.

Peter Erbák

Dobrý den

Pane Čulíku, takto reagoval na můj další dotaz ohledně možnosti regulovat používání zábavné pyrotechniky náš pan starosta Miroslav Hrčka:

Miroslav Hrčka wrote:

Podle telefonické informace z odboru pro místní správu Ministerstva vnitra ČR obec nemůže zakázat prodej nebo používání zábavné pyrotechniky.

Toto lze omezit jenom zákonem. Platí tedy bez výhrad to, co jsem Vám už napsal.  K odpovědi p. Čuříka uvádím, že pokud je člověk pošetilec jen proto, že nechce porušovat zákon, potom pošetilcem rád zůstanu. Kromě toho jsem dotazem na velvyslanectví V.B. v Praze dnes zjistil, že ani u nich neexistuje ze strany obcí, ale ani státu žádný zákaz používání pyrotechniky. Potvrdili, že prodávat se může jen pyrotechnika schválená, ale to platí i u nás.

Dodávám, že i  u nás veškerá vozidla, za která není vidět, dávají výstražná znamení při couvání. To bylo v naší vyhlášce už před půl stoletím.

Pan Čuřík se ve své aroganci zřejmě domnívá, že lezeme po stromech. A zrovna pokud se týká V. B. bych nepoužíval v porovnání s jinými státy, že je někdo sto let za opicemi. My už, na rozdíl od V.B., jezdíme vpravo, požíváme metrickou soustavu a máme už dávno republiku.

  To nic nemění na tom, že souhlasím s Vaším názorem, že požívání petard může být velmi nebezpečné. Ale nebezpečné je jistě i kouření, jízda autem, chůze po chodníku... Já se domnívám, že vše je tak trochu o zdravém rozumu.

I rozumné používání pyrotechniky nikomu neublíží. Je to zase spíše o lidské blbosti, když někdo odpálí petardu v blízkosti člověka. A to platí obecně o mnoha lidských činnostech.

I atom může člověku velmi dobře sloužit, ale může také zabíjet.   To je všechno věc dlouhé diskuze. Platí však, že město není oprávněno obecně závaznou vyhláškou regulovat prodej a používání pyrotechniky. Je to tak trochu podobné, jako s prostitucí.

S pozdravem

Miroslav Hrčka

Peter Erbák odpověděl:

Vážený pane starosto.

Bohužel, vaše reakce jenom potvrzuje moje obavy, že o tento problém zřejmě nebudete mít zájem. O důvodech se mohu jenom dohadovat. Vaše výroky o zaostalosti Velké Británie jste ale určitě mínil jenom jako žert. Chlubit se "naším" metrickým systémem, jízdou vpravo a republikou mi připadá mírně rečeno taky opravdu dost pošetilé.

Vaše snaha o striktní dodržování zákona mě potěšila. Při té příležitosti bych se Vás ale zeptal, jestli se například týká i třeba Národní aliance. Četl jsem ve včerejším rakovnickém Raportu váš rozhovor. Tlumočíte tam svůj názor na kauzu předsedy Národní aliance pana Vladimíra Skoupého na jeho výrok při demonstraci 28. října 1999 v Praze 3, když prohlásil že "...žádných šest milionů neexistovalo, neexistovaly ani žádné plynové komory, neexistovalo žádné vyhlašování Židů..." Což jse komentoval slovy: " Jsme v právním státě, a za výroky, které V.Skoupý řekl nemůže být nikdo stíhán. To že někdo tvrdí, že neexistovaly plynové komory a že holocaust nebyl, je sice pustá lež, ale rozhodně ne trestný čin..."

S tímto vaším názorem lze myslím úspěšně nesouhlasit, mně ale zajímá jiná věc. Národní aliance v našem městě opakovaně vylepuje svoje plakáty a výzvy k občanům.

Podle ČL. IX. obecně závazné vyhlášky č. 25/1996 platí:

Vylepování plakátů a umísťování reklamních zařízení

1. Vylepování plakátů na veřejném prostranství je možné pouze na místech k tomu určených a v souladu s platnou vyhláškou. Výjimky povoluje pouze MěÚ 1).

Tak se chci zeptat, jestli Národní aliance má podobnou výjimku ze zákona. Pokud ne, jestli byl i tady striktně dodržen zákon a byly udděleny pokuty podle :

Závěrečná ustanovení

1. Za porušení této vyhlášky je možné uplatnit následující sankce:

     a) pokutu podle zákona č. 200/1990 Sb., O přestupcích, pokud nepůjde o      trestný čin      b) pokutu podle zákona ČNR č. 367/1990 Sb., O obcích, ve znění předpisů      pozdějších      c) uplatněním postihů podle bodu a) a b) nejsou dotčena opatření vnější      kontrolní orgánů.

 

Věřím že ano. Majitel plakátů se na všechny podepsal.

ps.

Určitě Vám nebude vadit, že naši korespondenci opět poskytnu redaktorovi Britských listů, který se mimochodem jměnuje Čulík, ne Čuřík.  

s úctou

Peter Erbák

Rakovník

Poznámka JČ: V Británii se skutečně prodává jen povolená pyrotechnika, a půjde velmi zjevně právě o tu míru, kudy prochází hranice povolenosti. Pamětníci konstatují, že jsou každým rokem prskavky a rachejtle k domácímu použití, které jsou na prodej v Británii, stále nevinnější - někteří lidé s nostalgií vzpomínají na padesátá léta, kdy se v Británii prý prodávaly opravdu pořádné rachejtle. (Na úrazy si nepamatují.) Přičtěte tuto péči o bezpečí a zdraví lidí britskému "nanny state", "pečovatelskému" státu. Pan starosta by se měl na britském velvyslanectví ptát, jaké přesně rachejtle jsou v Británii v běžném prodeji. Ale nemluvme o Británii, mluvme o Evropské unii. Většina britských zákonů je totiž v souladu se zákony Evropské unie, které musejí platit všude. - Píše-li pan starosta, že výstražné znamení u nákladních automobilů platí už padesát let, v životě jsem v ČR neviděl nákladní automobil, který by při couvání automaticky vydával opakované zvukové výstražné znamení. V Británii jsem naopak neviděl nákladní automobil či dodávku, která by to nedělala, i když čtenářka z Walesu nás ubezpečuje, že ona ano. (Možná jsou Walesané náchylnější k porušování zákonů.)

Jan Lipšanský

Se slzou v oku

připomínám všem, kteří to ještě nevědí, že se dne 3. ledna 2000 rozhodl odejít do důchodu Charles Schultz, autor kreslených komiksových stripů Peanuts (Buráky), jehož hrdiny byli např. Charlie Brown, pejsek Snoopy, Linus, Lucy a další.

Jak napsal ve svém posledním stripu, v němž sedí právě Snoopy na střeše své boudy u psacího stroje: "Měl jsem štěstí kreslit Charlieho Browna a jeho přátele po skoro 50 let. Naplnilo se mi tím mé dětské přání. Naneštěstí už nedokážu dodržet termíny, vyžadované pro denní stripy, a proto ohlašuji svůj odchod do důchodu. Za všechny ty roky jsem vděčný jak za loajalitu našich editorů, tak za nádhernou podporu a lásku, kterou mi fanoušci komiksu vyjádřili."

Děkujeme, pane Schultzi!

Za pozůstalé české fanoušky

Jan Lipšanský

Petr Jánský

Za výše uvedeného bastarda, který se objevil v televizi v sobotu večer, by NOVA měla platit divákům bolestné. Jinak než utrpením nemohu sledování pořadu nazvat. Od výběru písní, přes ztrémovaného moderátora až k "nevšedním" aranžmá a "nezvyklým" interpretům.

Hlavním mottem večera bylo: Uděláme to jinak aneb to jste ještě neslyšeli! Pan Vladyka se chopil moderování. Dobře napsaný text odrecitoval v potu tváře a v křeči, jakoby dělal přijímací zkoušky na AMU.

Režii a skladbu pořadu chápal málokdo. Původní záměr jít po časové ose století, jak naznačila první píseň Po starých zámeckých schodech (s nudným aranžmá a nudnou Bartošovou) a druhá Pětatřicátníci (v rytmu technodiska dupající otylí Maxim Turbulenc), vzápětí postavila na hlavu jakási Anna K s písní, která se do soutěže dostala buď omylem a nebo prapodivně nastavenými kritérii výběru.

Medvídek byl zážitkem pro 4% menšinu. Neustále zabíraný plešatý zpěvák s namalovanou pusinkou jistě vyvolal sympatie u odpovídají části publika.

Vladyka uvedl Písničku českou poznámkou o možné hymně - a přišel Honza Nedvěd v klobouku. Ještě si vzal takový široký, pohřební. Sundal ho až po refrénu. Jak mám Honzu rád, tohle dělat neměl.

Po shlédnutí písní Zvonky štěstí a Holky z naší školky už bylo zřejmé, že se nejedná o hit, nýbrž o škvár století. Zatímco první titul zachránilo komické pojetí Czákové s Müllerem (jen kdyby se Ilona vždycky nezvizážovala k nepoznání), ve druhém to rapující chlapci mysleli vážně - k malé radosti publika.

Daleko největším propadákem byla Kristýnka v podání Damiens. Při jejich vlnění a lkaní se neodbytně vkrádalo podezření, že o interpretech celého večera rozhodoval režisér obálkovou metodou.

Karel Gott se přiživil na předem známé vítězné skladbě. Vejvodům blahopřeji, ale ©kodovku v hospodě, ani u táboráku s kytarou neuslyší. Proč Basiková nasadila v Modlitbě posmrtnou masku, ví asi jen pan režisér Adamec. A Hůlka přišel Holubí dům zazpívat patrně proto, aby se Schellinger mohl v hrobě obrátit.

Ke světlejším okamžikům patřil taneční výkon trojice na hlavách se točících borců, zpěv Severáčku (Modlitba) a dobrý výkon i vzhled Heleny Vondráčkové (Jsi můj pán z Drákuly). Na hit století hubený výsledek. Původně jsem se podivil, že se do výběru neprosadil J. Ježek a K. Kryl. Po shlédnutí pořadu jsem byl rád, že jejich jména v této frašce nepadla. ®e kvalitu a skutečné hity století neuslintali Novákové.

Petr Jánský

Oldřich Maděra

Jak jsem psal již 8.12.99 v Britských listech, podepsal jsem výzvu "Děkujeme odejděte". První týden jsem četl diskusní klub u této výzvy na Internetu. Pak jsem zkusil kontaktovat asi 50-60 autorů příspěvků, kteří se mi zdáli názorově příbuzní. Ozvalo se mi asi 25 z nich. Založili jsme jakousi platformu pro vznik čehosi. První den jsem byli tři, pak nás bylo pět, deset, dvacet pět... Postupem doby se nám podařilo připravit některé výchozí dokumenty a společný hlasovací systém. Musím podotknout, že z původních 25 respondentů jich vydrželo přes Nový rok cca 14-15. Tato skupina byla velmi pracovitá. Za cca měsíc si vyměnila asi 600 e-mailů a poměrně dobře si vyjasnila, co chce a jak to udělat. Na rozdíl od autorů výzvy "Děkujeme odejděte" se dokázala spořádaně rozdělit na dvě části - jedna podporuje vznik nové politické strany a druhá vznik občanského sdružení. Dohodli jsme se na tom, že naše cíle jsou téměř shodné, ale každá z obou částí se je bude snažit realizovat jinými prostředky. Já jsem se již od začátku přikláněl k té druhé alternativě, z naší skupiny bohužel sám. Ostatní se kloní spíše k založení politické strany a také v tom podnikají patřičné kroky. Dohodli jsme se, že já založím občanské sdružení, které bude podporovat jejich novou politickou stranu. Myslím si, že jsem jako sympatizant s výzvou "Děkujeme odejděte" čekal dost dlouho na to, co autoři výzvy udělají dál. Nechci aby výzva "Děkujeme odejděte" zapadla, proto jsem dne 29.12.99 založil sám se sebou občanské sdružení - Občanský klub. Věřím, že podobných nešťastníků je víc - prosím připojte se.

Čekal jsem ještě, co se bude dít 8.1. na Baráčnické rychtě. Neudálo se asi nic významného. Čas utíká a výsledek nevelký.

Chtěl bych Vám alespoň ve stručnosti vysvětlit, co mě vedlo k tomu, že jsem sám se sebou založil Občanské sdružení. Prvním důvodem byla zkušenost se samotnou výzvou. Z počátku jsem byl nadšen jako tisíce ostatních. Později mi však bylo divné, proč autoři vše pečlivě tají před sympatizanty. Vadila mi i nemožnost navázání kontaktu s autory. Vadila mi jejich nejednotnost již od počátku. Mám za to, že zmátli poměrně značné množství lidí, kteří se nyní "točí" v podobných kroužcích, jako jsem se točil já. Souhlasil jsem a podporoval některé jejich akce, ale vadí mi, že nebyly dotaženy do konce (viz poslední akce s návštěvou poslanců). Vadí mi váhavý postup. Vadí mi kličkování od strany ke sdružení a zpět. Vadí mi názorová roztříštěnost. Obávám se, aby se celá akce nevytratila jako několik předchozích. Druhým důvodem byly některé mé negativní zkušenosti z platformy, kterou jsme nazvali pracovně "výzva-private". Je to skupina lidí, kteří byli názorově mnohem jednotnější než původní autoři výzvy. Rychle jsme vytvořili komunikační systém, svůj web, pracovali na dokumentech, členové se několikrát setkali. Během tohoto hektického měsíce se však projevily některé chyby, ze kterých jsem si vzal ponaučení do budoucna. Komunikaci dělalo několik lidí. Někteří z nich byli pracovně natolik vytížení, že komunikace občas vázla, to zdržovalo ostatní. Značná část členů po pár mailech odpadla, takže opět blokovali ostatní. Část členů separátně jednala o čemsi, co nedala vědět ostatním - vznikaly tak informační šumy. Komunikace byla dosti složitá - to odradilo několik lidí a bylo to i důvodem, proč jsme nezískali další členy. Nefungovala komunikace pro veřejnost - za to se omlouvám čtenářům BL. Řada členů vyslovila názory, které byly natolik odlišné od "davu", že jejich autoři pak neunesli tíhu svého autorství. Nejsme ještě plně zvyklí na demokracii. Všichni dodnes nevíme, co udělat s těmi, kteří se odmlčeli. Původně sourodá skupina zabředávala do různých diskusí a nebyla schopna jasně formulovat, co chce a jak to udělat. Někteří členové vyslovili natolik tvrdé názory, že to vedlo málem k rozpadu platformy již v počátku. Někteří členové měli přístup na Internet jen občas a vynořovali se a zase ztráceli dle své libovůle.

Třetím důvodem jsou pozitivní zkušenosti z platformy "výzva-private". V plné nahotě zde byly probrány a několikrát seřazeny neduhy, které pálí naši současnou společnost a politickou scénu. Jako hlavní z nich vidím neúctu politiků k veřejnému mínění. Mám teď k dispozici výsledek našeho měsíčního snažení. Věřím, že je velmi dobře použitelný k tomu, abych se s novými spojenci cestou sdružení občanů znovu pokusil vybudovat veřejné mínění takové, že si ho politici alespoň občas všimnou. Ukázalo se také, jak mocný prostředek je Internet. Něco řeknete a za pár hodin a někdy i minut máte názor lidí z mnoha různých koutů země. Je to velmi dobré a pokud to funguje, tak jdou věci rychle k cíli.

Resumé:

Hledám spřízněné občany, kteří chtějí cestou občanského sdružení s názvem Občanský klub nejprve vytvořit silné a jednotné veřejné mínění a pak legitimními prostředky dosáhnout změny politiky v souladu s tímto veřejným míněním. Měli bychom také podpořit nově vzniklé strany z platformy výzva "Děkujeme, odejděte". Pokud se rozhodnete podpořit mě, předem mě omluvte, že budu po Vás chtít hlasovat o pro mě podstatných věcech hned v úvodu. Jde mi skutečně jen o ty, kteří chtějí být aktivní, nepřejde je to za týden, kteří mají dobrý přístup na Internet a kteří ve většině základních věcí mají podobný názor jako já.

Nabízím alternativu Čechům a Moravákům nejen z České republiky, kterým není jedno, že se zatím nepodařilo něco udělat s naší politickou scénou a se zemí jako s celkem. Dost bylo planých řečí. Chci aby se neschůzovalo, ale věcně se hledaly názory na jednotlivé věci. Moje představa je, že budeme vyhledávat a třídit informace, členové budou předkládat k diskusi své názory na jednotlivé okruhy otázek, ty se prodiskutují a odhlasuje se na ně většinový názor - vše na Internetu. Výsledky zveřejníme na webu. Členové by měli s minimem vynaložených sil odvést maximální kus práce.

Připravil jsem na úvod základní dokumenty sdružení, které do značné míry vycházejí z práce platformy výzva-private. Budu je postupně zveřejňovat.

Naše země zaujímala v minulosti úplně jiné místo než dnes. Pokusme se, aby se vrátila tam, kam historicky patří.

Ing. Oldřich Maděra