Otázka pro Milana Šmída: Jak si asi představuje, že televize veřejné služby splní úkol
Výlučným vysíláním únikových či manipulativních zábavných pořadů to asi nebude.
Proč navrhuju, aby se stal ředitelem České televize zkušený novinář s manažerským zázemím? Protože je v českém kontextu nutné, aby ředitel televize preferoval zpravodajství a publicistiku, chránil, zaštiťoval a rozvíjel je.
Tím dojde k napravení nerovnováhy, která existovala za Iva Mathého, kdy nejdůležitější složkou České televize byly zábavně produkční součásti této instituce. Obávám se, že stane-li se v českém kontextu ředitelem České televize dobrý komik anebo dobrý produkční, filmový režisér či technik, zpravodajství a publicistika bude i nadále popelkou. V Británii nebylo zapotřebí, aby byl generálním ředitelem BBC nutně pokaždé novinář, protože význam zpravodajství a publicistiky je přijímán v britské společnosti bez diskuse. V tom v ČR vůbec neexistují paralely.
Milan Šmíd varuje proti přeceňování politického významu České televize. Ano, je to potíž. Pro politiky je Česká televize především nástrojem, který mohou využít k propagandě. Bez nadsázky se dá říci, že právě zpravodajství a publicistika je - ať se nám to líbí nebo nelíbí - na veřejné televizi to nejdůležitější. Bude--li profesionální a kvalitní, bude hrát v demokracii velmi kultivující roli. Bude-li zanedbávána, bude demokracii ochromovat. O tom snad nemůže být sporu.
Nevím, kde vznikla představa a kdo ji šíří, že Čulík zastává jakousi ideu, že veřejnoprávní televize musí být agresivní a jejím úkolem je politiky napadat. To je tragické nedorozumění, řekl by jeden známý český politik.
Jan Čulík se zasazuje o vznik nezávislé, hrdé, analytické a samostatné novinářské práce, s autoritativním samostatným výzkumným zázemím, které nezávisí na tom, jaké informace poskytnou novinářům politikové. O agresivitě jen pro agresivitu nebylo nikdy řeči. Několikrát jsem kritizoval moderátory Jednadvacítky (Danielu Drtinovou) právě pro necitlivou agresivitu v zájmu agresivity. Taková žurnalistika je neprofesionální.
Milan Šmíd je fascinován představou, že Jan Čulík má svou "jedinou pravdu". Bylo by užitečné, kdyby Milan Šmíd konkrétně, bod po bodu vysvětlil, co je to za "jedinou", ideologickou černobílou pravdu, kterou se JČ pořád snaží prosazovat. Píše-li Milan Šmíd:
bylo by dobré, aby dokázal, kde a kdy se Jan Čulík zasazoval o to, aby "televize na obrazovce jednostranně prosazovala jen jednu jedinou pravdu". Spíš bych řekl, že samotným účelem Britských listů od samého jejich počátku je "nechávat myšlenky procházet testem oponentury, poskytovat prostor pravdám a názorům jiným". Pokud to Milan Šmíd kupodivu nevidí, holt dělají Britské listy něco špatně.
Informace Milana Šmída o tom, že Puchalský byl donucen k rezignaci právě proto, že jeho slabé ředitelování vedlo k tomu, že si každý mohl vyrábět bez systému, jaké pořady chtěl, a nakonec nebyly peníze pro silné lobbistické skupiny (interpretuji-li to tak správně) je zajímavá - ale chtělo by to celou věc podložit větším množstvím konkrétních faktů.
Proč mám pochybnosti o návratu Ivo Mathého do České televize? Uznávám ho jako technického manažera (materiál, připravující Českou televizi na příchod digitální éry, který dnes zveřejňujeme v Britských listech, se zdá z technického hlediska velmi dobrý). Otázka je, jaký by byl posléze obsah navrhovaných okruhů. Ale možná že prostě chci příliš mnoho - a Česká republika nemá nikoho lepšího pro ČT, než je Ivo Mathé - a Česká televize se holt bude muset vrátit zpět do kruhů let 1992-1998.
Pochybnosti mám proto, že Ivo Mathé opakovaně prokázal (mimo jiné i příspěvky do Britských listů na jaře a v létě 1998) že je hlavně velmi výmluvným obhájcem vlastní věci, a to na úkor ostatního. Snad to není příliš neférové a doufám, že se pan Mathé neurazí - ale svou intenzivní argumentací ve vlastním zájmu mi vzdáleně připomínal Vladimíra Železného. Myslím, že se oba pánové našli a jistě si byli celou řadu let důstojnými soupeři.
Myslím, že se dá dokázat na různých příkladech - ale zase nejlépe by se to dokázalo veřejnou diskusí a konfrontací soupeřících stran - že při výřečné obhajobě vlastní práce a vlastního režimu v ČT (Ivo Mathé pravděpodobně - možná do určité míry právem - zastává názor, že když nebude, jak říkají Britové, "troubit na trumpetu vlastních zásluh" nikdo jiný to za něj v chaosu a relativitě české společnosti neudělá - nejúspěšnější v ČR je přece ten, kdo mluví nejhlasitěji ve vlastním zájmu!) trochu padají pod stůl drobty pravdy i faktů. Takže opravdu nevím.
PS. A ještě k citátu z Adama Michnika v článku, který Milan Šmíd napsal pro časopis Týden. Michnik podle něho konstatoval:
"Proč nemáme v Polsku nějakou BBC? Protože tu nemáme Brity. My, Poláci, nemáme britskou politickou kulturu. Nejsou v nás myšlenky pluralismu, tolerance, common sense. To všechno nemáme a proto jsme odsouzeni k destruktivním hloupým konfliktům, při nichž každá politická frakce by chtěla mít televizi jen pro sebe."
Rád bych k tomu dodal, že nekvalitnost českých televizí je zcela zjevně důsledkem slabosti českých státních struktur i slabosti české inteligence. Michnik si idealizuje kvalitu britské politické kultury. Stačí si pár dní kupovat bulvární deník Sun, s nákladem kolem pěti milionů výtisků (seriozní noviny mívají jen několik set tisíc výtisků denně) a hned poznáte, jak primitivní, nekulturní a zaostalá je britská společnost. Důležitá věc je, že v britské společnosti ovšem tento většinový primitivismus v bezbřehém relativismu, jaký uvedl do české společnosti Václav Bělohradský, prostě nevládne. Od třicátých let vznikly v Británii kvalitní veřejnoprávní a pak relativně velmi kvalitní komerční sdělovací prostředky prostě pevným rozhodnutím vládnoucích elit. Právě na těch elitách to závisí, jak to dopadne.
Quo vadis Česká televize?
Článek Milana Šmída, zveřejněný v časopise Týden 3/2000, z něhož redakce vyškrtla klíčovou větu, kritickou vůči Janu Šternovi.
Málokdo si uvědomuje, jak výjimečným úkazem ve střední a východní Evropě byl Ivo Mathé, který jako jediný z ředitelů veřejnoprávních televizí dosloužil svůj termín až do konce. Za dobu jeho úřadování se například ve Slovenskej televízii vystřídalo pět ředitelů. V Bulharsku se od pádu komunismu měnil televizní ředitel téměř každý rok.
Znamená nedávná demise ředitele ČT Jakuba Puchalského, že tato doba stability u nás končí, a že se zařadíme do "normálu" postkomunistických zemí, kde k politickému folkloru patří neustálý boj politický stran o získání vlivu ve veřejném rozhlasu a televizi?
ČT bez politické kurately
Při zrození našich veřejnoprávních médií stály planety v mimořádně příznivé poloze, alespoň co do ochrany těchto médií před seismickými vlnami politických zemětřesení a vládních krizí. Veřejnoprávní Český rozhlas (ČRo) a Česká televize (ČT) vznikaly v letech 1991-1992 ve stínu federálního rozhlasu a televize, tudíž mimo hlavní zájmovou oblast tehdejší československé politiky.
ČT a ČRo vznikly vlastně jenom proto, aby se dodržela federální symetrie poté, co Slováci si už v květnu 1991 prosadili svůj vlastní národní rozhlas a televizi. Začátkem roku 1992 se rozhořívala předvolební kampaň k červnovým volbám a ta měla zájem především o zpravodajství federálního programu F1, zatímco podvečerní zpravodajský magazin ČT na druhém programu ČTV politiky v podstatě nezajímal.
Podle toho vypadala volba Rady ČT v České národní radě (30.1.1992) i výběrové řízení na místo ředitele ČT (jmenován 23.3.1992) - politici se do něj nemíchali a stranická příslušnost či loajalita nebyly tím rozhodujícím kritériem.
Po rozpadu Československa, kdy se ČT 1.1.1993 stala hlavní televizí nového státu, ji od politického vměšování na čas uchránila liberalistická doktrina Klausovy koalice, která sice ČT permanentně kritizovala, ale řešení viděla v rychlém vytvoření konkurenčního prostředí, jak v rámci televizních programů (o licenci TV NOVA se rozhodlo 30.1.1993), tak uvnitř ČT do doby, než tato konkurence vznikne (vytvoření alternativního zpravodajského týmu pro ČT 2 v roce 1993).
Svým způsobem se o ochranu ČT před politickými bouřemi zasloužila i TV NOVA, když se po roce 1994 ukázalo, že vláda nad veřejnoprávní televizí ještě nemusí být tím rozhodujícím klíčem k ovládnutí voličských mas.
Co se změnilo?
O tom, že veřejná televize pracuje špatně, že je podujatá ve prospěch té či oné strany, nebo naopak že nezávislost veřejných médií je stranami ohrožována - to jsou klišé, která se objevují téměř v každé diskusi o veřejnoprávních médiích, a nejen v České republice. Průběžně se vyskytovala i v každé parlamentní debatě k výročním zprávám ČT od roku 1993. Ale zatímco až do nedávna to byly jen platonické diskusní výpady bez zjevných následků, v současné době již přituhuje.
Parlament se chystá na odvolání Rady ČT a není vyloučeno, že do nominace příštího ředitele ČT se promítnou politické vlivy více, než by bylo zdrávo. Co se tedy změnilo od dob Iva Mathého?
Především se změnilo politické prostředí. Zatímco až do voleb 1996 pravicová koalice neměla příliš velké důvody ke stížnostem, protože hlavní média stála na její straně, a opozice byla slabá na to, aby svůj vliv mohla prosadit, od roku 1996 vzniká nová situace. Opozice posílila a na vládní strany se začala valit kritika za nedostatky ekonomické transformace.
Do hry vstupuje politika a dobré úmysly
Zatímco volba první, tzv. Grygarovy rady v roce 1992 proběhla na základě osobnostního principu, volba nové, tzv. Jirákovy rady v roce 1997 (27.2. a 2.4.) již vycházela ze stranických nominací. Devět členů Rady ČT nakonec vytvořili kandidáti těchto stran: 3 ODS, 3 ČSSD, 2 KDU/ČSL a 1 ODA.
Těsně před volbou (24.2.1997) poslanecká sněmovna členům Rady ČT pronikavě zvýšila platy - 20 tisíc pro předsedu, 13 tisíc pro řadového člena měsíčně. Zda se tím měla zvýšit motivace členů k větší aktivitě nebo zda šlo jen o to, koupit si loajalitu zvolených radních, to vědí nejlépe poslanci.
Faktem zůstává, že nová Rada ČT se energicky chopila svého poslání a ve svém programovém prohlášení z 9.4.1997 oznamuje, že se "vedle povinností uložených jí zákonem - bude postupně věnovat jednotlivým oblastem televizní tvorby a jednotlivým sférám fungování televize jako organizační struktury." Otevřeně se zde tedy říká, že Rada chce jít nad rámec zákona, který ji přisuzuje kontrolní, nikoli však řídící funkce, a že je odhodlána si svůj plat zasloužit tím, že se bude na řídícím procesu aktivně podílet. Je vysoce pravděpodobné, že tento přístup byl veden dobrými úmysly, kterými však - jak známo - je někdy dlážděna cesta do pekel.
Zpravodajství na tapetě
Krátce nato, v červnu 1997, nově zaváděný peoplemetrový výzkum přináší šokující výsledky sledovanosti večerního zpravodajství ČT, podle nichž na Události ČT v 19.30 se dívalo jen 8-10% diváků, zatímco Televizní noviny TV NOVA ve stejném čase dosahovala 30-35% sledovanosti. Od tohoto okamžiku bylo jasné, co se stane onou "oblastí klesající pod průměr", které chtějí členové rady podle svého programového prohlášení věnovat svou pozornost a "podílet se na hledání způsobů a strategií, jak podporovat dosaženou úroveň v dalším růstu,"
Nejen rada, ale i někteří politici zpanikařili při pohledu na nízký rating Událostí ČT, ačkoliv například lidé v BBC z 15 procent sledovanosti svých večerních zpráv nedělají žádnou tragedii. Politici i rada začali Mathému čím dál tím častěji vyčítat, že se zpravodajstvím něco neudělá, nechápajíce, že Ivo Mathé je především producent, manažer, osoba navýsost odborná a spíše nepolitická, která respektuje rozhodovací pravomoce svých podřízených a radikální řezy dělá teprve tehdy, když je přesvědčen, že neohrozí systém a přinesou žádané výsledky.
Ještě v září 1997 vedení ČT posunuje začátek Událostí na 19.15, ale to již nic nemění na tom, že když se v únoru 1998 vybírá nový ředitel, přednost dostává Puchalský (změna) před Mathém (stabilitou). Puchalský nastupuje do funkce 1.4.1998.
Puchalského pád - dílo politiků?
Je lidsky pochopitelné, že Puchalský se snaží svoji demisi zdůvodňovat politickými tlaky, aby zmírnil rozsah svého profesionálního selhání. To selhání ovšem spočívá spíše v celkovém nezvládnutí personální politiky a managementu organizace, která má 3000 zaměstnanců a 4,5 miliardy korun k utrácení, než v jednotlivostech, pro které na něj dnes útočí "velkohubí lobbisté" a "profesní a úzce zájmové kliky" - abych citoval slova komentáře Josef Chuchmy z MF DNES 16.12. -, nebo v nedostatečnosti zpravodajství a publicistiky ČT, za kterou Puchalského kritizují politici.
O kvalitě a úrovni televizního zpravodajství by se dalo široce diskutovat, do dokonalosti má stále daleko. Nicméně ani zpravodajské redakci ani Puchalskému nelze upřít snahu nenechat se vtáhnout do siločar politických vlivů, pokoušet se o vyváženost pohledu a zachovat ČT nezávislost. Bilance v tomto ohledu je spíše pozitivní.
Za Puchalského ředitelování se ČT podařilo říci sbohem samospádné nedělní Debatě Oty Černého a uvést nový a kvalitnější diskusní pořad V pravé poledne. Puchalský se nezalekl Jana Šterna, který na kritiku neobjektivních a kontroverzních pořadů Nadoraz odpověděl hrozbou mediální kampaně, kterou nakonec uskutečnil, aniž to cokoli změnilo na postoji vedení ČT. A Puchalský dokonce politicky "ustál" i nešťastný projekt majora Zemana, do něhož se nechal svými spolupracovníky vmanipulovat.
Nicméně jestliže se proti řediteli vzbouří personál včetně lidí, které sám do funkcí ustavil, je zřejmé, že tady není cosi v pořádku, že tu došlo k selhání lidského faktoru.
Systém proti selhání lidského faktoru
Takové selhání se může stát vítanou záminkou pro všechny, kteří vztyčují varovný prst a říkají: vidíte, dali jsme jim příliš nezávislosti, musíme lépe dohlížet. Předseda mediální komise sněmovny Ivan Langer má sice pravdu, když cítí odpovědnost za bezproblémové fungování veřejnoprávního média, měl by však vědět, že nejlepší pojistkou pro hladké fungování jakékoli organizace je vytvoření takového systému, který dysfunkce včas odhaluje a automaticky napravuje.
Namísto diskusí o tom, kdy a jak odvolat Radu ČT, by proto bylo možná užitečnější zamyslet se nad systémem řídících a kontrolních mechanismů veřejnoprávního média. Dosavadní Rada ČT je koncipovaná jako orgán kontrolní, od jejich členů se nevyžadují odborné předpoklady, jen reprezentace určité části veřejnosti. V podstatě jedinou výkonnou pravomoc jmenovat a odvolávat ředitele dostala proto, aby se tento akt více vzdálil od parlamentu a stranického handrkování.
Co ČT i ČRo chybí, je orgán typu správní rady známý z německých veřejnoprávních médií (viz tab.1), v němž zasedají odborníci, orgán, který se spolupodílí na strategickém rozhodování, a do kterého může být přizvána i vláda nebo zástupci podnikové samosprávy. Případ Puchalského totiž ukazuje, že nejen zpravodajstvím je živa televize, a že často dobré úmysly a perfektní záměry projektů jsou k ničemu, pokud zůstávají jen na papíře nejrůznějších hlášení a výročních zpráv.
Bohužel, naše mediální legislativa správní radu veřejnoprávního média nezná, a co hůře - nepočítá s ní ani nový zákon o vysílání, který nedávno prošel legislativní radou vlády, a který zcela nesystémově chce svěřit dozorčímu, kontrolnímu orgánu - Radě ČT - další řídící kompetence.
Italská zkušenost varuje
Není pochyb o tom, že vzniklou situaci se budou snažit využít všichni ti, kteří v současné politické situaci, kdy předčasné volby mohou vypuknout každým okamžikem, by si rádi zajistili v ČT svoji vlivovou agenturu. Současný zvýšený zájem politických stran o ČT je svým způsobem dobrou vizitkou její práce, neboť se ukazuje, že ČT je dnes nejdůležitějším televizním prostorem seriózní politické diskuse, v níž její menšinoví diváci mohou mít ve společnosti jako tzv. opinion makers (názorové autority) větší vliv než většinové publikum komerčních televizí.
O tom, jak se bude vyvíjet vztah mezi veřejnoprávní televizí a politickými stranami, rozhodne v mnohém chování politických stran v parlamentu. Podíváme-li se za hranice (viz tabulky 1, 2), vidíme, že vazba na stát, parlament či vládu existuje téměř všude na světě. Jde jen o to, zda veřejná média jsou držena na dlouhé či na krátké oprati.
Zkušenosti ukazují, že úzké připoutání veřejnoprávní televize k parlamentu a k politickým stranám nepřináší nikdy nic dobrého. Za odstrašující příklad může sloužit vývoj v Itálii, kde zákon z roku 1975 svěřil státní televizi RAI do správy parlamentu. A protože parlament měl neomezenou moc jmenovat a odvolávat členy správní rady RAI, došlo k parcelování, tzv. lottizzazione, jednotlivých televizních programů a redakcí pod vliv jednotlivých politických stran, které ve svých důsledcích vedlo ke zdvojování funkcí z politických důvodů, k vytváření míst pro stranické vysloužilce a k nehospodárnosti, jež přivedla RAI do obrovských dluhů, než reforma v roce 1993 tento systém rozbila.
Zákony vše nespasí
Ovšem ani sebedokonalejší legislativa nezajistí uspokojivé fungování systému veřejnoprávních médií, pokud ji nepodepře příslušná politická kultura. Nedávno na pražské konferenci Forum 2000 o tom hovořil polský novinář a politik Adam Michnik, když si stěžoval, že za deset let se nepodařilo v Polsku dobře zreformovat veřejná média. Doslova řekl:
"Proč nemáme v Polsku nějakou BBC? Protože tu nemáme Brity. My, Poláci, nemáme britskou politickou kulturu. Nejsou v nás myšlenky pluralismu, tolerance, common sense. To všechno nemáme a proto jsme odsouzeni k destruktivním hloupým konfliktům, při nichž každá politická frakce by chtěla mít televizi jen pro sebe."
U nás v České republice jsme "destruktivních a hloupých konfliktů" a bojů o televizi zatím byli ušetřeni. Ačkoliv se o ČT často a vášnivě diskutovalo, když přišlo k rozhodování, politici a parlament si netroufli překročit mez, která by toto veřejnoprávní médium zbavila politické nezávislosti. Vydrží jim tato zdrženlivost i do budoucna?.
katedra žurnalistiky, UK v Praze, Fakulta sociálních věd a publicistiky
Ivo Mathé: V ČT jsme vypracovali projekt digitálního vysílání
Vazeny pane Culiku,
snad bez souvislosti s nechutnymi tahanicemi okolo sefovani Ceske
televize jste zverejnil nekolik svych textu (BL a LtN) na tema digitalni
televizni vysilani, z jejichz obsahu vyplyva jisty Vas informacni
deficit.
V kontaktu s nim si stale nalehaveji uvedomuji, ze jsme - pres radu
pochybeni - pri vedeni Ceske televize v letech 1992 az 1998 takrikajic
"predbehli dobu". S urcitym odstupem umoznujicim kombinovat autenticke
zkusenosti s celoevropskym prehledem, jenž mi by byl umoznen pozici v
Evropske vysilaci unii (EBU), mohu nyni s klidnym svedomim
konstatovat, jak pouceny z omylu i kladu ruznych koncepci sluzby
verejnosti televiznim vysilanim byl originalni a progresivni
(programove, produkcne, organizacne, personalne, odpovednostne atd.) nas
model Ceske televize.
Jen jako malou ilustraci Vam posilam kapitolu VI. z meho projektu
"Televize verejne sluzby pro treti tisicileti", jenz sepsan na sklonku
roku 1997 byl zverejnen v breznu roku 1998 (tudiz jeste před Kytkovym
materialem a dva roky pred Vasim sloupkem v LtN č.3/2000).
Pekne zdravim,
Ivo Mathé
Poznámka JČ: V Literárních novinách č. 3/2000 jsem napsal, že o tom, že by se ČT, Nova a Prima připravovaly na digitální televizní vysílání, není příliš slyšet.
VI. Úskalí nadcházejících technologických změn a s nimi související proměny role televizí
veřejné služby
Na téma konvergence, oborového splynutí nyní ještě specifického vysílání s komunikačními
technologiemi, následně ohrožené perspektivy plnoformátové televize, volně šířené televize
(free-TV), televize poskytující službu veřejnosti (public-service TV) po roce 2000 atd., apod. jsou
nyní pořádány desítky odborných konferencí na celém světě.
a) Digitální televize jako problém sociální a psychologický
Již s ohledem na výše vyslovené - v části III. d) - mají podle mého názoru plnoformátové, volně
přístupné vysílací okruhy perspektivu, zejména v zemích s jazykovou menšinou. V České
republice napomáhají takovému stavu i silní komerční celoplošní vysílatelé ostře vedeným bojem
proti rozvoji digitálního vysílání disponujícího mnohaproudou informační dálnicí pro konkurenci
(přibrzďují vývoj - jako "štrajchpudlíci"). Taková situace zvyšuje důležitost volně přístupné služby
veřejnosti televizním vysíláním. K její záchraně je však třeba aktivně přispět, neboť nekorektní tlak
soukromých vysílatelů v České republice (dnes již pod unifikujícím deštníkem), zejména
z ekonomických, a v našich podmínkách i z politických důvodů, nepoleví. Je třeba vytrvale
získávat argumenty pro to, aby na informační dálnici byl vyhrazen i jeden veřejnoprávní pruh.
Ten však nevznikne automaticky. K jeho vyhrazení bude potřeba politická vůle zúčastněných."
(Raboy, Marc a kol.: Public Broadcasting for 21st Century, Academia Monograph 17, John Libbey Media, University of
Luton 1996 s.14)
I pro budoucnost České televize v nadcházejícím digitálním věku platí: "Musíme postavit do
rovnováhy naši schopnost sebekritiky s příslušnou dávkou sebevědomí. A především, musíme si i
nadále připomínat, že jedinou věcí, na které při vysílání záleží, jsou pořady." (Sir Bland, Christopher:
Co je BBC? Fleming Lecture, Královský institut v Londýně 1997)
VI. b) Pilíře Úlohy televize veřejné služby ve světě nových médií
Vyjádřeno velmi stručně, jde o dosažení čtyř zásadních pilířů služby veřejnosti televizním
vysíláním: kvality, rozmanitosti, inovace spojené s osobitostí a reflexe národní kultury.
Vycházeje podrobněji z koncepce programu jde o:
iniciaci a reflexi kvalitních dramatických, komediálních, hudebních a audiovizuálních uměleckých
děl včetně výtvarného, vizuálního a reprodukčního umění,
rozmanitost kulturních aktivit v České republice,
srozumitelné, nestranné zpravodajství a publicistiku,
podporu poctivé a informované diskuse na celostátní, regionální i místní úrovni,
pořady vzdělávací povahy,
široké pokrytí sportovních zájmů a zájmů spojených s volným časem,
vysoký standard původních dětských pořadý,
pořady odrážející život a zájmy místního i celostátního publika.
VI. c) Česká televize a digitální vysílání
Klasicky šířený dvacetičtyřhodinový programový servis je již skutečností. Velkým úkolem je nejen
nepřetržitý zpravodajský servis, ale zejména jeho neustálé komplexní zkvalitňování. V nejbližších
letech Česká televize představí specializovaný zpravodajský okruh šířený digitálně (zřejmě pod
názvem ČT-News). Dalšími digitálními volně přístupnými programy by měl být okruh vzdělávací
(prozatím nazývaný ČT-Univerzita) a komponovaný z archivních pořadý (zřejmě ČT-Zlatý fond ).
K prvnímu pokusnému digitálnímu terestrickému vysílání dojde podle mého soudu lokálně již
koncem roku 1998. Při zvažování dalších digitálně šířených okruhů (např. regionálních) bude
z ekonomických důvodů nutno brát v úvahu podmíněný přístup diváků, případně spolupráci
s komerčním subjektem.
Digitalizace vlastních výrobních kapacit České televize bude pokračovat. V souvislosti
s digitalizací příspěvkových tras (investicí do mobilních digitálních SNG a vysílacích a přijímacích
stanic v Televizních studiích Brno a Ostrava, případně v dalších lokalitách) bude usnadněno
dodávání, komunikace a výměna zpravodajských materiálů. Bude tak prakticky dovršena
integrace všech studií (pracovišť) a kapacit České televize do funkčního technologického celku.
Česká televize již zavádí a v nejbližších letech bude neustále rozvíjet nejmodernější "redakční
systém", který současný vývojový stupeň nabídky výpočetní techniky dovoluje. Jedná se o
stavebnicovou strukturu otevřenou pro budoucí implementaci softwaru vhodného ke
kompletnímu zpravodajskému servisu a umožňujícího perspektivní kroky ke komplexní práci
s audiovizuálními materiály v celostátním propojení.
Ještě před již zmíněným zvýšením počtu vysílaných okruhů bude rozšířená nabídka služeb České
televize obsahovat větší množství pořadý vybavených skrytými titulky (vč. pořadů "živě"
vysílaných), zvláštní zpravodajství ve znakové řeči, zvýšený počet pořadů vybavených stereo či
dvoukanálovou zvukovou modulací, v budoucnu po upřesnění vysílacích standardů i pořady
s vícekanálovým zvukovým doprovodem ("domácí kino"), teletext na ČT2 (nabízí se zejména
možnost tzv. expresteletextu v češtině, či čtyřjazyčná verze teletextu Euronews), v úvahu přichází
i možnost vysílání skrytých podtitulků v jazycích národnostních menšin žijících v České republice,
divákým bude nabídnuta i vyšší úroveň
služeb typu VPS, po vyjasnění standardu bude zaveden
tzv. elektronický programový prývodce (EPG), pronikavé bude obohacení vzhledu i obsahu
internetové stránky České televize spolu s přípravou provozu živého vysílání tzv. systémem
"RealVideo". V blízké budoucnosti bude nutné posoudit a ve spolupráci s komerčními subjekty
zavést i vysílání datových služeb typu Intercast.