Co je nového v České republice

Sebrané lhaní Kamila Čermáka

Jak se Kamil Čermák posléze hájil

Výše uvedené nahrávky jsou k dispozici také ve streaming Real Audio, a to zde.

Podle zpráv z Prahy bude prý Kamil Čermák nejpravděpodobnějším vítězem konkurzu na generálního ředitele České televize. K tomu tento příspěvek.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, dále v internetovém knihkupectvi Eliška, (knihy.cz, informace o knize je na tomto místě), v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Martin Hrbek

Dobry den,

cetl jsem Vas clanek o volbe reditele CT.

Kritizujete v nem mimo jine take to, ze lide mlci a nic nedelaji.

Zajimalo by me tedy, co si vlastne predstavujete, ze maji lide delat? Neustale se hovori o svobode a jakesi moznosti zasahovani do verejneho deni.

Dle meho je to naprosty nesmysl. Zasahovat muze bezny clovek pouze jednou za volebni obdobi. A i tento zasah je velice pofiderni. Vezmete volice, ktery v dobre vire volill minule volby ODS nebo CSSD. Oba volici jsou podvedeni.

Ale co mohou delat? Jedine cekat do dalsich voleb. Ale to je velice dlouha doba a za tu dobu se vsichni zvoleni zabydli a zkorumpuji. Mozna by se dalo nejak demonstrovat. Ale sam jste videl, jak to dopadlo s vyzvou "Dekujeme, odejdete".

Uplynul asi tak mesic a je po vyzve. A proc? Protoze politici se tomu smeji a tiskoviny o tom mlci, nebo politikum prizvukuji. Copak si mam bezny clovek, ktery ma bezne denni starosti jak uzdrzet zamestani, zakladat svoje vlatni novimy, ve kterych by se prezentoval?

Znovu tedy opakuji svou otazku: Co ma vlastne normalni clovek delat?

Nebudu skryvat sve roztrpceni ze soucasne situace. Mam na mysli politickou, kdy vrcholni politici kupci mezi sebou o moc a posty. Kdy z prezidenta, ktery by mel byt nestranna a vsemi uznavana osobnost , se stava clovek, ktereho jiz nikdo nemuze brat vazne a ktery snad jiz dokonce vice skodi nez prospiva teto republice.

S pozdravem

Martin Hrbek

Poznámka JČ: Co vy na to, čtenáři?

Jaroslav Kovaříček

Podle pondělních zpráv britského rozhlasu zachvátila střed Austrálie obrovská vedra, kolem 40 stupňů Celsia, na něž už zemřelo několik desítek lidí. JČ

Posilam pozdravy z  centra Austrálie, z cerveneho a i mystickeho stredu tohoto kontinentu, zaroven take velmi horkeho. Kazdy den mame tu kolem 40 Celsiu. Ani se neptejte jak se v takovem vedru clovek citi. Uvodem se omlouvam, ze pisi bez carek a hacku, ale nepodarilo se mi jeste pocitac v nasi stanici naucit cesky. To je vsak toliko vec casu.

Takze kde zacit?

Inu prihodila se mi takova vec, ze jsem z jiste nerozvaznosti prijal misto managera rozhlasove stanice 8CCC v Alice Springs.

Zpocatku to vypadalo jako zert.

Kdyz jsem ale nalozil sve auto na vlak a usedl do jednoho z vagonu asi pulkilometroveho vlaku, bylo jasne, ze posetila vidina stala se realitou.

Cesta mohla by byt dosti unavna, kdybych nepodstrcil pruvodcimu padesatku, nacez mi otevrel kupatko s posteli a ja si klidne pospal na vlakovem luzku v pokojicku velikosti spacci budky.

Nez jsem vsak ulehl, zasel jsem na trochu vinka do jidelniho vozu A seznamil se tam s prvnimi obyvateli meho noveho pusobiste. Tak jsem poznal muze jmenem Ian Campbell, kteremu jsem zpocatku rozumel tak kazde druhe slovo.

Vec se vysvetlila zjistenim, ze Ian pochazi s Glasgowa a jeho silny skotsky prizvuk neni pro Alice typicky.

Probudil jsem se pri vychodu slunce a zazitky z pouste jsou neprenosne i nepopsatelne. Do Alice dorazili jsme dopoledne a prvni dojmy byly velmi smisene.

Stred Australie je svet sam o sobe. Ale prave to mne sem nejvice lakalo.

Dnes je to misto znacne turisticke, vetsina navstevniku Australie do techto mist smeruje, pokud jim to cas a prostredky dovoluji.

V okruhu jednoho tisice kilometru kolem Alice zije mene nez 30 000 lidi.

V Alice samotne je snad 25 tisic obyvatel, ale nikdo je nikdy nemuze spocitat, stale odjizdeji i prijizdeji.

Mestecko samo je velmi urbanisovane, jsou tu bezne supermarkety, zdene domy i osvetlene ulice.

Lezi v kotline obklopene kopci McDonnellskeho pohori - vyprahle kopce, do cervena rozpalene skaly. Chvilemi muze sice mit clovek pocit, ze se nachazi v normalnim australskem predmesti, napadna je pritomnost domorodcu.

Zde jsou totiz domorodci plnokrevni z ruznych okolnich kmenu. Pohled na ne je litostny, pokud totiz nejsou opili, tak nejsou uplne strizlivi. To jsou ovsem ti viditelni, kteri tabori na rece Todd. I ta reka je zvlastni, tedy vyprahle reciste, ale mistni lide se mne snazi presvedcit, ze voda tam obcas tece. Alespon jednou v roce.

A prave moznost dozvedet se vice o domorodcich byla jednim z duvodu, ktere mne do teto konciny prilakaly. O tom se rozepisu vice pozdeji, az si utvorim lepsi nazor.

Prvni noc jsem prespal v motelu, kterych je tu hodne, ruznych cen i kvalit. Hned druhy den nasel jsem si bydleni. Dvoupokojovy "town house", skrovne zarizeny.

A je tu klimatizace, coz jest nesmirne dulezite.

Splnil se mi takovy posetily a neskrovny sen - mit svoji vlastni rozhlasovou stanici.

Rozpocet je skrovny - hlavni casti je muj plat.

Mam pouze dva zamestnance a divokou skupinu dobrovolniku. Stanice se nachazi v arealu mistni university (Centralian College).

A prostredi je prijemne. Universita vlastne zodpovida za muj plat, takze mam jistotu vyplaty kazdych ctrnact dni. Za tento luxus musim ovsem respektovat nektera byrokraticka pravidla, nastesti tady se nic nebere prilis vazne.

Je leden a to je doba dovolenych, takze vsude panuje nebesky klid.

Vetsina mych sverencu je nekde na dovolene, jsem ujisten, ze koncem ledna se vrati, alespon tedy vetsina z nich.

A tak udrzujeme stanici v provozu tim, ze nedostavi-li se kdo do studia, tak prepneme vysilani na BBC, kteryzto program sbirame ze satelitu.

Obcas nastane nejaka porucha, program zmizi a je na mne, co s tim udelat.

A tak hned druhy den jsem vecer naskocil do auta, za pochodu sebral par svych cedecek a za ctvrt hodiny uz jsem tu vysilal svuj prvni Dreamtime, tedy porad meditativni hudby.

Zdali kdo poslouchal, nevim.

Kupodivu je v tomto zapadakove stanice dobre technicky vybavena. Jsou tu dve studia, z jednoho se vysila, druhe je zarizeno pro nataceni.

Tam se nachazi i digitalni zarizeni, ktere, jak se jevi, umim pouzivat jen ja.

Bylo mi receno, ze se ode mne ocekava naucit mistni lidi, jak tuto novou techniologii pouzivat.

Inu to bude ten nejmensi problem. Ja si totiz podobne zarizeni privezl se svym kompjuterem z Adelaide.

Mame stale napojeni na internet. Ze satelitu muzeme sbirat mnozstvi poradu z jinych casti Australie.

Zel, jedna se vetsinou o programy desive osklive rockove hudby. Ani tento nevinny stred skoro nekonecne zeme neni usetren zbesile posedlosti a hudebni nejapnosti moderniho sveta.

Uz jsem zacal pracovat na zmenach a mohu prozradit, ze hudba starych ceskych Mistru bude brzy znit nedohlednymi prostorami australskeho stredu.

Abych se dostal do obrazu musim poslouchat nejen nasi stanici, ale i konkurence (da se tu naladit 8 stanic) a mohu se smutkem ve sve ceske dusi prozradit, ze tolik osklive hudby jsem za cely svuj dosavadni zivot neslysel jako za tech par dnu tady.

Inu nehudebni Anglosasove ovladaji svet i v tomto smeru. Buduji tak sve nove kolonie globalni blbosti a dari se jim to lepe nez komunistum, kteri si o takove totalni manipulaci lidskeho vedomi mohli toliko snit.

A ja hned upozornuji, ze toto neni zalezitost alicespringska, toto sem totiz prichazi zvenku, z toho podivneho moderniho sveta.

Ani tam, na pokraji pouste, nebylo ticho, ramusily tam cikady a obcas se ze snu probouzeli ptaci s podivnymi pokriky.

Kolem probihalo nekoli bourek, bez kapky deste sice, ba i bez hromu, zato vsak s ohnostroji blesku, ktere predcily mozna vsechny silvestrovske ohnostroje posetilych lidi.

Nektere blesky bily do okolnich pahorku, jine byly jakymsi blyskanim se na casy, rozsvecujici nekonecnou oblohu, jakoby si tajemni pohansti bohove chteli posvitit na zemi i na nebe.

Tady se najednou setkava nasinec s casoprostorem, ktery je pro Evropana nepredstavitelny. Tady se najednou zacinam citit doma, tedy ve svem vesmiru.

Vracim se do mesta, mezi ozarene ulice, restaurace, hotely a do neznama jedouci auta.

Doma si zapinam klimatizaci, nalevam si sklenicku vina, nedaleko ode mne, na konci ulice vsak spi pod stromy v prachu reciste domorodci.

Pripada mi to absurdni i nespravedlive.

Byl bych ochoten jednoho ci dva pozvat, jenze prislo by jich deset, potom dvacet, a nakonec cele velke rodiny. V obyvaku by si rozdelali ohen. A mozna uz by mne neopustili.

Takze chci-li se s nimi sblizit, budu musit za nimi, do vyprahleho reciste.

A potom uz nebudu nikomu posilat emajly. Takze neuslysite-li dlouho ode mne, vite kde jsem.

Adresa je: tam, kdesi i kdekoliv, adresat ztracen v prostoru i case.

Milan Šmíd

Redakce casopisu Tyden

Praha 24. ledna 2000

Vazena redakce, vazeny pane sefredaktore,

precetl jsem si dnes ve Vasem liste dopis ministra kultury CR Pavla Dostala se zadosti o tiskovou opravu a omluvu ve veci meho clanku Quo vadis, Ceska televize.

Sypu si popel na hlavu za to, ze jsem ne dostatecne proveril a aktualizoval sve informace.

Skutecne, soucasny navrh zakona o vysilani se k vecem tykajicim se Rady CT vubec nevyjadruje, nemel jsem tudiz pravdu, kdyz jsem v clanku Quo vadis, Ceska televize, uvedl, ze novy zakon o vysilani "chce nesystemove sverit dozorcimu, kontrolnimu organu - rade CT - dalsi ridici kompetence."

Na svoje ospravedlneni mohu jen dodat to, ze jsem si tu informaci nevycucal z prstu, a ze uvedene pasaze o Rade CT v jednom ze starsich verzi navrhu zakona o vysilani byly.

Dokumentuji to prilozenym textem navrhu zakona, o kterem se vazne diskutovalo - pokud vim - jeste v polovine lonskeho roku. Pak ten navrh prodelal mnohe zmeny, ktere ja jsem jiz nezachytil.

Ovsem - jak pravi klasik - neznalost zakona neomlouva, vina tudiz pada na moji hlavu, coz mne velice mrzi, nebo to snizuje moji duveryhodnost jako novinare.

Na me vine nic nemeni fakt, ze jste omluvu vzali na sebe jako redakce, za coz Vam dekuji.

S pozdravem

Milan Šmíd

P.S. Z casti treti navrhu zakona pro nazornost vybiram onu vetu, kterou se rozsirovaly pravomoce Rady CT:

10. V § 8 odst. 1 písm. a) se na konec věty doplňují slova:

"jmenuje programového, technického a ekonomického ředitele České televize"

Krome toho stoji za pozornost jeste navrh, ktery v te novele mel usnadnit parlamentu odvolavani Rady CT.

6. § 6, odst. 3 zní:

"(3) Poslanecká sněmovna může odvolat Radu, jestliže Rada nesplní povinnosti podle § 8, odst. 2 tohoto zákona nebo Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky neschválí zprávu o činnosti a hospodaření České televize (dále jen "Zpráva") ani po jejím doplnění. Zprávu předkládá Poslanecké sněmovně do konce měsíce února kalendářního roku."

Nedivim se, ze si lide z ministerstva na mem pochybeni smlsli, nebot patrim ke kritikum podobnych navrhu, ktere obcas z jejich legislativni dilny vychazeji, navrhu, pri nichz jejich autori vice nez k obecnemu zajmu prihlizeji k okamzite konstelaci politickych sil v poslanecke snemovne. Kde je zaruka, ze se podobne vyse uvedene legislativni navrhy, smerujici k tomu, aby se Rada CT stala prodlouzenou rukou parlamentu, znovu nevynori v nejakem zvlastnim zakone, o kterem se Pavel Dostal ve sve zadosti o tiskovou opravu zminuje? MS

Zde je cela "novelizujici" pasaz nekdejsiho navrhu zakona o vysilani:

ČÁST TŘETÍ

Změna zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění zákona č. 36/1993 Sb., zákona č. 253/1994 Sb. a zákona č. 301/1995 Sb.,

se mění takto:

V § 2 se věta druhá nahrazuje touto větou:

"Jejím posláním je zajišťovat šíření kvalitních, objektivních a ve svém celku vyvážených informací pro veřejnost v souladu s principy demokracie a názorové plurality,

přispívat k zachování a dalšímu rozvoji kulturní svébytnosti českého národa a kultury evropských národů

vysílat na obou svých programech informace, zábavné, vzdělávací, kulturní, sportovní a jiné programové žánry, určené ve svém celku pro všechny společenské skupiny včetně menšin,

prosazovat ve svém vysílání oprávněné zájmy dětí a mládeže, ochrany životního prostředí, rovného zacházení s muži i se ženami a národnostní a rasové rovnosti."

2. § 3 zní: "§3

Česká televize naplňuje poslání podle § 2 tohoto zákona zejména tím, že:

provozuje televizní vysílání na dvou vysílacích okruzích;

zřizuje síť vlastních zpravodajů;

vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání jako součásti národního kulturního bohatství;

opatří alespoň 25 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené,

podporuje rozvoj české kinematografie (produkce a koprodukce);

zajistí, aby alespoň na jednom programu byl poskytován 24 hodinový programový a zpravodajský servis

zajistí, aby evropská díla) tvořila více než 50% vysílacího času na každém jejím programu

zajistí, aby nejpozději v roce 2001 tvořila produkce evropských nezávislých producentů alespoň 10% vysílacího času

3. Za  §3 se vkládá nový § 3a, který zní:

"§ 3a

České televizi se vyhrazují přenosové cesty (část kmitočtového spektra) a síť vysílačů umožňující pokrytí území České republiky dvěma televizními programy včetně obrazových a zvukových informací, v rozsahu stanoveném Radou pro rozhlasové a televizní vysílání na základě kmitočtových přídělů."

(Alt: ČTÚ navrhuje konec tohoto odstavce “v rozsahu...." vypustit)

4. V § 4 se v odstavci 2 slova " Česká národní rada" nahrazují slovy "Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky".

5. V § 4 se v odstavci 3 slova " Česká národní rada" nahrazují slovy "Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky". pokračovat v náhradě výrazu Česká národní rada za Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky

6. § 6, odst. 3 zní:

"(3) Poslanecká sněmovna může odvolat Radu, jestliže Rada nesplní povinnosti podle § 8, odst. 2 tohoto zákona nebo Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky neschválí zprávu o činnosti a hospodaření České televize (dále jen "Zpráva")ani po jejím doplnění. Zprávu předkládá Poslanecké sněmovně do konce měsíce února kalendářního roku."

7. V § 6 se doplňují nové odstavce 4.5,6,7, které zní:

" (4) Rada je rovněž povinna předložit Poslanecké sněmovně zprávu k určitému úseku její činnosti či hospodaření České televize nebo ke konkrétním otázkám, které jí určila Poslanecká sněmovna.

Zpráva je veřejná.

K projednání Zprávy může Poslanecká sněmovna a její orgány přizvat předsedu Rady, případně další členy Rady.

Na základě předložené zprávy Poslanecká sněmovna posoudí činnost a hospodaření České televize v uplynulém období a může si vyžádat doplnění Zprávy. Po projednání doplňku Zprávy může Poslanecká sněmovna Radu odvolat.

8. V § 11 se do odstavce 2 doplňuje nová věta, která zní:

"Tento podíl lze zvýšit až na 10% denního vysílacího času o teleshoppingové šoty.

9. V § 11 se za odstavec 2 doplňují nové odstavce 3, 4, 5, 6 a 7, které zní: V průběhu jedné hodiny nesmí čas vyhrazený reklamám a teleshoppingovým šotům přesáhnout 12 minut.

Čas vyhrazený reklamám nesmí v době mezi 19 až 23 hodinou přesáhnout minut v průběhu jedné hodiny.

Do celkového vysílacího času, ze kterého je vypočítáváno procento reklamy, se nezapočítává vysílání teletextu.

Vysílání dlouhodobých teleshoppingových programů v České televizi je zakázáno.

Česká televize je povinna zajistit, aby reklamy byly vždy zařazeny mezi jednotlivé pořady.

10. V § 8 odst. 1 písm. a) se na konec věty doplňují slova:

"jmenuje programového, technického a ekonomického ředitele České televize"

11. V § 8 odst. 1 se vkládají nová písmena f), g), h), i) které zní:

" f) vydává doporučení týkající se tvorby a šíření programů České televize

obrací se s dotazy týkajícími se činnosti televize na generálního ředitele. Generální ředitel je povinen na tyto dotazy odpovědět

schvaluje dlouhodobé plány technického, programového a ekonomického rozvoje

schvaluje vysílací schéma na každý kalendářní rok

12. Za  § 11 se vkládá nový § 11 a, který zní:

" § 11a

Na ukládání pokut za porušení povinností podle § ..... (evropská a nezávislá produkce, reklama, atd.) se přiměřeně užijí ustanovení zákona č. .... o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tyto pokuty ukládá Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání."

Příloha

Rubrika dopisy, Týden č. 5/2000, 24.1. 2000

Quo vadis, Ceska televize?
(c.3/10.1.)

Vazeny pane sefredaktore,

v analyze TYDNE, zabyvajici se CT, uvadi jeji autor Milan Smid na str. 19, ze novy zakon o vysilani, ktery nedavno prosel legislativni radou vlady, chce "nesystemove sverit dozorcimu, kontrolnimu organu - Rade CT - dalsi ridici kompetence." Jelikoz se tato zprava nezaklada na pravde, nebot novy zakon o rozhlasovem a televiznim vysilani se v zadnem pripade netyka Rady CT (ta bude resena zvlastnim zakonem], zadam Vas o opravu a omluvu.

Pavel Dostal

ministr kultury Ceske republiky

OMLUVA

Za chybu, jez vznikla nedostatecnym overenim informaci uvedenych v textu, se ctenarum omlouvame. (red)

Martin Vadas

Vážený pane Kytko,

vaším vyznáním dobrých úmyslů v BL na adresu některých kritiků Vaší práce v ČT jste možná myslel i mne.

Přestože neuvádíte konkrétní jména, cítím se být osloven, protože jsem se opovážil v posledním měsíci vyslovit se kriticky (na dotaz Zn) k práci Jakuba Puchalského v oblasti jím slibovaného a nenaplněného zlepšení zpravodajství ČT.

Bohužel nenacházím ve Vašem textu konkrétní odpovědi na mé trvající pochybnosti.

Proto se obracím na Vás a pana Čulíka se žádostí o doplnění a dovysvětlení.

S pozdravem

Martin Vadas

Nevinné dětské hraní s Českou televizí

Ad: Ivan Kytka: Nebyl jsem škůdce ani spasitel BL 2000-01-24

Autor o sobě uvádí:

"Ivan Kytka (1958), autor byl v letech 1991-95 zpravodajem ČTK v Londýně a v letech 1995-1999 zpravodajem ČT v Londýně, nyní pracuje jako redaktor české sekce BBC World Service v Londýně. Názory uvedené v tomto článku vyjadřují výhradně stanoviska autora.".

Prosím editora Čulíka a autora o doplnění a upřesnění:

Co dělal Ivan Kytka po dovršení věku dospělosti?

Byl Ivan Kytka v minulosti členem nebo kandidátem KSČ, ČSSD nebo jiné politické strany?

Věděl Ivan Kytka koho a proč přišel nahradit do někdejší Melodie a s jakým posláním tam přicházel?

Byl Ivan Kytka jen "pověřen řízením", jak píše. Nebo byl Puchalským jmenován šéfredaktorem Redakce zpravodajství České televize od 1.4.1998?

Televizní zpravodajství a zpravodajsko-publicistické pořady lze nahlížet ze dvou stran:

Tady trvám na všech výhradách, které jsem kdysi popsal v příspěvku BL 24.04.1998 "Pár poznámek ke zpravodajství" (nebo nedávno na dotaz Zn): "Ze současného vysílání zpravodajství ČT mám pocit jakéhosi uhýbání před autentickou aktuální informací. Připomíná mi to strategii pana Jána Fülleho a jeho následovníků ve Slovenské televizi v roce 1992, kdy upřednostňování vysílání o "vypouštěných rybnících v Horné a Dolné" před informacemi o aktuálním politickém dění vytvořilo předpoklady, aby demokratické volby na Slovensku přinesly drtivé vítězství Mečiarova HZDS. Ochraňuj nás Hospodine.

Proč pan Kytka "se skvělými plány" zdejším občanům v r. 1998 nepomohl analyzovat předvolební programy jednotlivých politických stran, jejich tehdejší výroky a nekonfrontoval je se skutečným chováním politické strany v průběhu uplynulých volebních obdobích. Archivy České televizi jsou skvělým pramenem pro takovou práci (přesto Studenovský, Kytka ani Šámal s nimi takto významně nepracovali a nepracují).

Tyto archivy je však třeba doplňovat i současným děním - včetně tiskových konferencí politických stran. To vůbec neznamená, jak pánové Kytka a Puchalský stále dokola omílají, vysílat "záměrně či neúmyslně zveřejňované nepřesné, neúplné, nepotvrzené či zavádějící informace, jejichž prostřednictvím mezi sebou hrály ústředny českých politických stran mediální hry. . .". Naopak!

Proč nám Kytkova redakce zpravodajství nezprostředkovala konfrontaci názorů jednotlivých stran a jejich kandidátů na řešení obecně známých okruhů témat, které ve svém vyznání Kytka vyjmenovává ("...stav zákonnosti, ústavní spory, spory provázející soužití různých etnických skupin, sociální problémy, stav ekonomiky a její mezinárodní postavení, hospodářská kriminalita, stav životního prostředí, situace v českém školství, zdravotnictví, apod.")?

Jakmile šéfredaktor záměrně nepošle kameru ČT (občas ani redaktora) na místo konání události - např. i takové tiskové konference politických stran, pak nemá přesvědčivý (a často usvědčující) materiál ani pro zpravodajství ani pro stejně důležitý archiv. Je odkázán na zprostředkovanou informaci od agentur nebo amatérů.

Volič by si na základě výše popsaných analýz možná uvědomil, kdo tady v období po roce 1992 dělal sociálně demokratickou politiku. Zda je vhodné nazývat tehdejší vlády pravicovými. Proč a kdo tak činil a činí? Kdo a koho může a nemůže mobilisovat. Zda politik může sám sobě dávat bobříky mlčení, nedodržet je a zůstat politikem, nakolik jsou jedny ruce čistší než jiné apod.

Proč Kytka v předvolebním období 1998 takto nepostupoval?

Proč Kytka naopak hlásal blud, že tiskové konference jsou jen místem her jakýchsi ústředen?

Nikdy jsem nekritizoval Kytku za to, že neodvysílal prostý záznam tiskových konferencí politických stran, ač se vůči takovému (zřejmě nikdy a nikým z novinářů nevyslovenému požadavku) Kytka stále negativně vymezuje.

Jako divák bych v tehdejším tichu byl vděčen i za záznam o tom, že redaktor České televize na tiskové konferenci té a té strany nedostal odpověď na dobře položenou otázku. Musíme se smířit s tím, že se již nedovíme, zda se Kytka vůbec chtěl něco dovědět a divákům to sdělit nebo zda chtěl jen vytvářet pseudoanalýzy bez faktů? Můžeme jen vycházet z dostupných záznamů jeho pořadů - tam se chtění šéfredaktora presentuje v konkrétní podobě. Kdo Kytkovi poradil, že ". . .spolehne-li se na tehdejší organizační strukturu RZ, zkompromituje svůj projekt. Pokud ji zruší, zhroutí se mu projekt. . ."?

Byl to špatný rádce. Při povinnosti dnes a denně vysílat musel i Kytka vědět, že nestaví a neprojektuje na zelené louce. Nabízí se otázka: proč vlastně Kytka utekl ze zpravodajství a z ČT od, jak Čulík říká, rozdělané práce? Myslím, že to nebylo v minulosti ani dnes dostatečně vysvětleno.

V souvislosti s posledním dětinsky prostým Puchalského výlevem (pro Nn 2000-01-23) o údajném politickém tlaku na jeho osobu a Kytkovým i Čulíkovým ujišťováním o dobrých úmyslech současných manažérů ČT lze se důvodně domnívat, že se jednalo téměř dva roky o prosté a nevinné dětské hraní s Českou televizí, na které chlapci budou v dospělosti nostalgicky vzpomínat jako nejnověji Ivan Kytka - bez vůle nahlédnout svá pochybení a nést odpovědnost. To je vzkaz Kytkova vyznání "Nebyl jsem škůdcem ani spasitelem".

Tomáš Sedláček

v souvislosti s materály BL o pánech Jirákovi a Alánovi/Alanovi, jakož i o osobitých rysech posledních tří pánů kandidátů, by snad stálo za prozkoumání, zda celé to divadlo není náhodou pokus definitivně pohřbít ČT2 - poslední celoplošnou pozemní síť signálu v ČR.

Ukojily by se tak například nároky pana Laudera, ČR by se zbavila nepříjemné žaloby, hodně by se ušetřilo, ba možná i nějaký ten dolar by padl do potřebných rukou.

Je to - snad - jen nepěkná spekulace, která se bude těžko prokaztovat, ale veškerá fakta, která čtu v BL, stejně jako postavy všech třech finálních kandidátů Rady i některé komentáře denního tisku (MF Dnes) tomu nasvědčují.

Osobně se domnívám, že v takovém případě by v ČR vznikl další kaná ltypu Nova či Prima. Není v tomto ohledu český divák už bohatě saturován - včetně ČT 1, která se oběma komerčním stanicím snaží co nejvíce přiblížit?

Smutno by bylo po ČT2!

Tomáš Sedláček

PS: Oprava: ČT 2 pochopitelně není poslední celoplošnou pozemní sítí TV signálu v ČR. Žádná volná už totiž neexistuje. Ale kanál ČT 2 lze ČT odebrat a poskytnout případnému zájemci.

Poznámka JČ: Chci pevně doufat, že se v účasti Jana Jiráka na firmě pana Josefa Alana toto nebezpečí neskrývá. Nicméně je, zdá se mi, nepřípustné, aby se šéf Rady České televize podílel na práci firmy, jejímž zakladatelem je jednatel hlavní konkurenční stanice ČT, ať už je předmět činnosti této firmy případně jakkoliv nevinný. Z příspěvku Milana Šmída v dnešních BL vyplývá, že nový zákon o ČT stanovuje, že ČT má mít i nadále dva okruhy.

Vladan Crha, tiskový mluvčí Českého telecomu

Vážený pane Čulíku,

se zájmem jsem si přečetl Váš článek "Proč nikdo nekritizuje ČESKÝ TELECOM". Dovolte však, abych opravil některá Vaše tvrzení, která se nezakládají na pravdě.

1) Ve Vámi zmiňovaném dopisu, který byl v listopadu rozesílán zákazníkům, pochopitelně ČESKÝ TELECOM (tehdy SPT TELECOM), a.s., nesděluje svým zákazníkům, že "nehodlá zatím zpřístupnit" detailní výpis hovorů, jak tvrdíte. Opak je pravda - na zavádění tohoto systému pracujeme již nyní. Tato informace byla také obsahem zmiňovaného dokumentu. V Brně běží pilotní projekt, v rámci kterého je detailní výpis zákazníkům standardně poskytován, podrobné účty jsme začali zasílat i prvním firmám. Právě tarifikace na základě záznamů o jednotlivém telefonním hovoru (nikoliv tarifních impulsů) je přitom jedním z předpokladů pro celoplošné zavedení zmíněné služby.

2) Nesmyslná je informace, kterou "napsal nedávno Jan Lipšanský", že "ten, kdo je v ČR s telefonním účtem nespokojen, musí se dostavit kamsi na telefonní úřad v Praze (!)." Reklamaci může samozřejmě kterýkoliv ze zákazníků ČESKÉHO TELECOMU, a.s., podat jak telefonicky, tak písemně či osobně (chce-li).

3) ČESKÝ TELECOM, a.s., také neúčtuje "účastníkům poplatky za telefon podle nehorázných, tříminutových impulsů". Délka intervalu pro započítání tarifního impulsu se liší podle typu hovorů a časového pásma (od vteřin u mezinárodních hovorů, přes desítky sekund u meziměstských až po 2 minuty respektive necelých 5 minut pro hovory místní. Nová tarifikace, o jejímž zavádění jsme zákazníky informovali ve Vámi zmiňovaném dopise, spolu s dokončovanou modernizací sítě umožní opustit nepříliš pružný systém tarifních impulsů a začít účtovat výhradně na základě časových jednotek (tedy kupříkladu vteřin).

Na závěr dodávám, že všechny uvedené skutečnosti jste mohl zjistit dotazem na tiskovém oddělení (tiskovy.odbor@ct.cz; +420 2 7146 3359; fax: +420 2 7146 9896) ČESKÉHO TELECOMU, a.s. Osobně Vám rád zodpovím jakékoliv doplňující otázky.

S pozdravem

Vladan Crha

vedoucí tiskového oddělení

ČESKÝ TELECOM, a.s.

Poznámka JČ: Zmiňovaný dopis Kamila Čermáka byl rozeslán s hlavičkou SPT Telecom, Čermák se v něm podepisuje jako jeden z ředitelů SPT Telecomu, a.s, proto jsem použil v článku tohoto názvu firmy, přestože vím, že se jméno změnilo. - Jsme rádi, že Český telecom zdůrazňuje, že přejde na telefonní účty s detailním rozpisem jednotlivých hovorů co nejdříve, škoda, že pan Crha neuvádí kdy přesně. Zároveň je také dobře, že podle jeho informací se připravuje Český telecom na odstranění zastaralého a pro zákazníky nevýhodného účtování telefonních poplatků podle, dovolte mi to opakovat, v dnešní době už nehorázného systému impulsů. Prosím, informujte nás přesně, kdy to bude. Cynikové by ovšem mohli namítnout, vzhledem k tomu, že např. v Británii existují telefonní účty rozpisované (jako v ČR u mobilních telefonů) na jednotlivé hovory už od cca poloviny osmdesátých let, že Český telecom mohl zavést tuto službu zákazníkům dříve, určitě snad už od poloviny devadesátých let.

V Británii nyní existuje přístup na internet prostřednictvím telefonního připojení zdarma po 18 hodině v pracovní den a celý den o víkendu. Nejde jen o zrušení poplatku pro právo připojovat se na internet, ale jde o zrušení celého telefonního poplatku. (Viz firmy jako screaming.net. Kdy plánuje zavést Český telecom takovouto službu, jíž by bezpochyby přispěl k hospodářskému rozvoji České republiky? - (V pondělí oznámila gramofonová firma EMI, že se spojuje s firmou Time Warner v největší gramofonovou společnost světa. Podle pozorovatelů to bude znamenat konec audiocédéček - hudba se bude v blízké budoucnosti prodávat především prostřednictvím internetu. Jak na tom budou uživatelé internetu v tomto smyslu v ČR?)

Globalizace vyžaduje globální koncepce

Dana Cihelková

(Poznámka k úvaze Henry Kissingera, LN 22. ledna 2000, Clinton podkopává roli Spojených států.)

Henry Kissinger bezesporu patří k nejpozoruhodnějším osobnostem konce dvacátého století. Ve svých názorech je až překvapivě konzistentní adokáže je předkládat ve srozumitelné podobě, přestože mnohdy jde o neobyčejně složité problémy. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že tento jinak zkušený politik - byl v době prezidentství Richarda Nixona ministrem zahraničí - se ve svých názorech nedokáže vždy vymanit z názorových schémat bipolárního pojetí světa, o čemž právě svědčí jeho esej "Clinton podkopává roli Spojených států".

Daň za nedůslednost

Henry Kissinger v kapitole "Nedůslednost v Iráku" říká, že: "Irák je zkouškou americké politiky vůči zločineckým státům. Zde jsme však od prosince 1998 ... na ústupu. Clintonova vláda proces kodifikovala do strategie zadržování ... jež měla uzavřít Saddáma Husajna do krabice. Při realizaci této strategie se vedla diplomatická jednání ve stylu new age...."

Podíváme - li se však na tento výrok z hlediska historie americké politiky, jaká byla uplatňována v letech studené války, musíme dojít k závěru, že Henry Kissinger vlastně na Clintonovi kritizuje něco, co bylo charakteristickým rysem politiky Spojených států téměř po padesát let. Válka v Perském zálivu roku 1991, přestože byla ukončená porážkou irácké armády a následným podrobením Husajna inspekci mise OSN, se však v základních rysech nijak nelišila od strategie použité například ve Vietnamu.

Odhlédněme na okamžik od etických problémů, které provázely tuto válku přinejmenším od druhé poloviny šedesátých let a podívejme se blíže, co bylo skutečnou příčinou vzniku "vietnamského syndromu". Dnes už téměř nikdo nepochybuje, že válka ve Vietnamu byla jak válečným, tak ideologickým střetem dvou koncepcí - demokracie a totality - uskutečňovaným prostřednictvím třetí země.

Komunistické propagandě se tehdy dařilo soustředěným úsilím přesvědčit svět, že Vietnam vede národně osvobozeneckou válku, tedy válku spravedlivou a ospravedlnitelnou. Ve skutečnosti však nebylo nic tak vzdáleno realitě jako tato uměle vytvořená legenda. Brežněvova doktrína nebyla jen o omezené suverenitě komunistických satelitů, ale taktéž o vyvolávání "národně osvobozeneckých válek" všude tam, kde pozice Západu byly slabé (Etiopie, Nikaragua, Mosambik, Afghánistán, Grenada atd.).

Brežněv a jeho generálové dospěli k názoru, že když není možné porazit Západ přímo, je možné jej porazit řadou malých válek, které povedou k tak rozhodujícím geopolitickým změnám, že Západ (USA a NATO) se ocitne v izolaci (zejména od přírodních zdrojů).

Všichni prezidenti bez výjimky, počínaje J.F.Kennedym, přes L. Johnsona až po R. Nixona uplatňovali ve Vietnamu strategii "odstupňovaného použití síly". Ta se v politické rovině doplňovala se strategii zadržování. Podíváme-li se na strategii "odstupňovaného použití síly" z hlediska vojenské vědy, musíme dojít jen k jednomu možnému závěru a to, že šlo o "logický nesmysl", příkře odporující všemu, co vojenská věda považuje za kořen strategického plánování válečných operací.

Souhrnně bychom mohli říci, že politika "strategie zadržování" (omezování rozpínavosti komunismu) tak, jak byla tehdy Spojenými státy (a spojenci) uplatňována, měla řadu nedostatků, majících základ v kompromisech Stalin - Truman, které se následně promítly v chybné koncepci strategie "odstupňovaného použití síly".

Předpoklad, že ve válce je možno použít jen takovou sílu, která odpovídá politice zadržování, se Spojeným státům ve Vietnamu vymstil. Jednak vedl k nesmyslnému prodlužování války za zcela zbytečných ztrát na lidských životech, avšak také umožnil Sovětskému svazu rozvinout největší propagandistickou kampaň, jaká kdy byla uskutečněna.

Výsledkem této chybné politiky Spojených států bylo zničení svobodných institucí v celé Indočíně. Gerald Ford pak už jen mohl bezmocně přihlížet, jak komunisté porušují všechny mírové dohody a dovršují porážku Spojených států jak ideologicky tak vojensky. Dne 21. dubna 1975 abdikovala v Saigonu vláda a devět dnů poté začal komunistický teror, o jehož podobách a obětech se dnes už jen mlčí.

V přísně vymezeném pojetí politiky "strategie zadržování", jak byla uplatněna zejména v závěru této války, šlo v podstatě o tutéž politiku "new age", jakou v tomto článku vytýká Henry Kissinger v případě Clintovovy politiky vůči Iráku roku 1998. Její trochu mírnější podobu však lze nalézt v jak politické, tak vojenské strategii Spojených států během války v Perském zálivu roku 1991.

Z hlediska vojenské vědy šlo o neukončenou válku s odloženým řešením toho důsledku, který by měla z logiky věci mít. George Bush sice stál před dilematem, co by se mohlo stát, kdyby byl Husajn zajat nebo kdyby zahynul, avšak hrozba, že by se vzniklého mocenského vakua v této oblasti mohl těžit Írán, byla zjevně přeceněná a odrážely se v ní obavy z možného zkomplikování situace, která by mohla vést k nutnosti mnohem větší angažovanosti Spojených států. V podstatě se Bush ocitl před tím samým problémem, který způsobil porážku Spojených států ve Vietnamu, pouze jeho intenzita nebyla tak výrazná.

Ukončení válečných operací v polovině cesty k úplnému vítězství nad Husajnovým režimem bylo strategickou chybou, která se plně projevila roku 1998, kdy si už Husajn mohl dovolit otevřeně se vzepřít podmínkám inspekce OSN. Clinton si za daných již od podmínek roku 1991 velmi vzdálených okolností nemohl dovolit více, než "symbolické" krátkodobé bombardování, kterému se Husajn mohl přes utrpěné ztráty klidně vysmát.

Většina arabských zemí vidí v Sadámově Iráku potenciální hrozbu. Na druhé straně opakovaná váhavost Spojených států uvádí tyto země do rozpaků a nedůvěry ke schopnostem Spojených států bránit v oblasti Perského zálivu slabší sousedy před dalším pokušením zopakovat 'kuvajtské dobrodružství, byť v jiné podobě.

Bylo zřejmě chybou ukončit tuto válku, aniž by její koncovka - například zřízení mandátního území pod správou Ligy Arabských zemí - dostala nějakou šanci. Henry Kissinger zřejmě nepostřehl, že jeho kritika, byť oprávněná, se dotýká největší slabiny americké zahraniční politiky, která ji provází už od války ve Vietnamu. Nedostatky je zřejmě třeba hledat nikoli v "ochablé" zahraniční politice Clintona, ale v samotných základech tradice americké zahraniční politiky, jak se utvářela po druhé světové válce.

Bosna a Kosovo jsou spojité nádoby

Henry Kissinger vytýká Clintonovi (v pasáži "Bombardování Srbska..."), že byl ovládán city, když nařídil zničení infrastruktury Srbska bombardováním. K tomu říká: "V průběhu kosovské krize a po jejím skončení opěvovaly Washington a Londýn svou zahraniční politiku humanitárních akcí jako pokrokovou alternativu k tradičním diplomatickým jednáním, založeným na zachování rovnováhy. Život je však daleko složitější."

Právě v tomto výroku lze nalézt onen základ Kissingerova politického myšlení, opírajícího se o dnes už neexistující politiku tradičních diplomatických jednání, založených na zachování rovnováhy. Jde o to, že svět se za posledních deset let natolik změnil, že politika zachování rovnováhy už hodně dlouho postrádá toho partnera, vůči němuž by se dala uplatňovat. Miloševičova Jugoslávie nemůže být partnerem, jehož váha by byla podstatná, kdežto Rusko, verbální Miloševičův spojenec, svou někdejší váhu ztratilo. Řečeno jinak, politika zachování rovnováhy nutně vyžaduje adekvátně silného partnera, ten však už deset let na světě není.

Když se po roce 1990 začalo schylovat k válce na Balkáně a situace začala nazrávat k prevenci, nacházely se zřejmě Spojené státy (avšak také členské země NATO) pod vlivem přetrvávající politiky, opírající se o tradiční diplomacii z dob studené války. Nekonečná jednání nakonec vedla ke zničení Bosny a zcela zbytečnému utrpení statisíců lidí všech tamnějších národností. Miloševič byl dost chytrý, aby tuto slabost Západní demokracie využil ve svůj prospěch. Občanská válka v Bosně sice skončila mírem, avšak za cenu trvalé přítomnosti vojsk KFOR. Je tudíž nasnadě, že Bosenský konflikt může kdykoli při trochu větším otřesu vzplanout znovu se stejnou intenzitou. Na přetrvávání tohoto rizika na Americké straně mají větší či menší zásluhu jak Bush tak Clinton.

Miloševič na případu Bosny nabyl přesvědčení, že Západ bude vždy upřednostňovat jednání před použitím síly a to i tehdy, jestliže samotné Srbsko bude dál nějaký čas trvat na silovém řešení národnostních problémů. Jeho politika taktizování mezi předstíranou ochotou jednat a válkou mu hodně dlouho procházela. Nepostřehl však, že po roce 1995 již Západ tuto hru přestal akceptovat a uchýlil se ke strategii kombinace donucování silou s vyjednáváním, opírajícím se o hrozbu použití této síly. Navíc, v letech 1997 - 1998 došlo ke změně pravidel, která vykrystalizovala přímo ze zkušeností v Bosně. Zvýšení akcentu na humanitární stránku problému nebylo umělé a už vůbec nebylo rozmarem Clintona či Blaira, ale vyplývalo přímo z povahy úkolů vojsk KFOR (dříve IFOR, později SFOR).

Důraz na ochranu civilního obyvatelstva před rozmary některých mocichtivých politiků, opírajících se o zfanatizované důstojníky (například Arkan), byl správným, i když poněkud zpozdilým řešením (zničení Sarajeva a jiných měst bylo zbytečným ústupkem před tímto fanatismem). Bylo Miloševičovou politickou chybou, že tento posun nedokázal správně vyhodnotit. V těchto souvislostech je však třeba upozornit na skutečnost, že s plánováním a realizací strategie vojenských operací, jakou je mise KFOR (IFOR, SFOR), nebyly v minulosti téměř žádné zkušenosti a je tudíž logické, že tato strategie se vytváří podnes takříkajíc za pochodu, se všemi omyly a nedostatky, které vznik nové kvality vždy provází.

Dá se říci, že ústupnost Západu, projevující se v nekonečné ochotě jednat, vychovala Miloševiče k úskočnosti hodné orientálního despoty. Kosovský problém pro něj znamenal šanci upevnit si doma mocenskou pozici a v mezích naučených schémat pak jednal. Podobnost postupu Miloševiče v Bosně s postupem v Kosovu je zjevná. Byl přesvědčen, že problém vyřeší etnickým vyčištěním této provincie, přičemž bude předstírat jednání, obdobně jak se mu to dlouho dařilo provádět v Bosně.

Henry Kissinger se v souhrnu k otázce účelnosti bombardování vyjadřuje velmi skepticky (ostatně, není sám), avšak také nenabízí možnou alternativu, co se mělo tehdy podniknout. Otázku rozvíjející se genocidy albánské menšiny v Kosovu nechává bez povšimnutí. Sám k tomu říká: "Amerika a spojenci jednali správně, když se vyslovili proti srbským etnickým čistkám. Prostředky, které použili, však nebyly vhodné." Odtud vyplývá, že podle něj měly být použity prostředky diplomatického nátlaku. Zkušenost z Bosny však říká, že právě tento kalkul motivoval Miloševiče k násilnému řešení této krize.

Je neoddiskutovatelným faktem, že Miloševič naplánoval etnické vyčištění Kosova dlouho předtím, než Aliance přistoupila k bombardování. Je tudíž legitimní ptát se, jak by tato "vyčišťovací" operace dopadla, kdyby Západ zvolil čistě politickou variantu řešení? Na druhé straně má Kissinger pravdu, když kritizuje bombardování, jehož počátek načasování byl pouhé tři dny před opětovným nařízením podmínek inspekce OSN. Když operační štáb Aliance stál před dilematem, zda má počkat a zároveň nečinně přihlížet rozvíjejícím se vojenským akcím proti civilnímu obyvatelstvu, neměl k dispozici precedens. Za těchto okolností byla každá rada velmi drahá.

Z hlediska politické strategie by zajisté bylo výhodnější tři dny počkat, zda Miloševič přistoupí na podmínky inspekce OSN. Dalo se předpokládat, že Miloševič by na tyto podmínky nepřistoupil a pak by se dalo bombardování mnohem lépe obhájit, už jen proto, že jiné řešení by nebylo k dispozici. Kissinger rovněž nevzal v úvahu, že politikové jakým je Miloševič jednají velmi iracionálně, velmi vzdáleně předpokladům na nichž staví diplomacie. Netrpělivost Aliance se musela na tomto faktu nutně odrazit.

Lze však pochopit důvody, které přiměly Alianci k bombardování. Volba mezi dvěma zly, při absenci možnosti jiného řešení, je velmi obtížná, obzvláště, když jedno toto zlo vyrostlo z chyb světového společenství v Bosně, tedy v záležitosti velmi podobné. Nazíráno z tohoto úhlu pohledu chyba nespočívala v samotném vojenském zásahu, ale v nedostatečné politické formulaci jeho cílů, od níž se pak odvíjela nedostatečná formulace vojenské strategie. Důsledkem pak je, jak říká Kissinger: "Zásah v Kosovu nevyřešil politický problém, který ho vyvolal." Poškodil sice infrastrukturu Srbska natolik, že se ocitlo v riziku úplného zhroucení schopnosti vést jakékoli vojenské operace, avšak nepostihl těžiště problému. Ten pak mohl přetrvat do budoucna, i když Miloševič stáhl svá vojska z Kosova.

Požadavek OSN na udržení multietnického státu, v jehož intencích se odvíjí současná mise vojsk NATO v Kosovu, byl sice z hlediska respektování osvědčených principů nedotknutelnosti územní suverenity států principiálně správný, ale jak poukazuje Kissinger, v daném případě neudržitelný. Balkán je jednou z mála oblastí, kde se tyto principy prostě nehodí aplikovat a každý takovýto pokus musí dříve či později zkrachovat.

Kissinger se však zjevně mýlí, vycházejíc z tradičního pojetí diplomacie, vzešlé z bipolárního rozdělení světa, když nálepkuje za "apoštoly etické zahraniční politiky" zejména Clintona a Blaira. Posun v politickém myšlení od pragmatismu k etice zjevně není rozmarem těchto dvou politiků, ale je vynucován povahou problémů. Podívejme se například na válku v Perském zálivu roku 1991. Důvody, proč se Spojené státy a jejich spojenci v ní angažovaly byly dva. V prvé řadě šlo o ohrožení tamnějších zásob ropy (důvod pragmatický) a v druhé řadě šlo o zjevnou agresi proti suverénnímu státu (důvod etický). Kdyby Spojené státy nesledovaly oba tyto důvody, velmi obtížně by se dařilo uspět v arabském světě jen s jedním z těchto důvodů. Byl to silný akcent na důvody etické, co přimělo k angažovanosti jiné Arabské země, ačkoli nemají se Spojenými státy vždy nejlepší vztahy.

Sám život pak potvrdil, že ve změněném světě se stávají důvody etické zrovna tak důležité jako důvody vycházející z tradice. Tento proces je zjevně ve svých počátcích a jeho formy se teprve utvářejí. Kritizovat jej jako scestný směr není tím nejšťastnějším počinem, který by bylo od tak zkušeného politika, jakým je Kissinger, možno očekávat. Na druhé straně má však pravdu, když tvrdí, že tradiční nástroje stále mají své oprávnění, což dokládá následujícím:

"Požadavek NATO v Rambouillet na neomezené právo na pohyb jeho jednotek po celém území Jugoslávie a na okupaci části území suverénní země ...." byl politikou "zatlačování krysy" do kouta. Tak maximalistický požadavek neměl nejmenší šanci na úspěch, přestože vycházel z eticky motivovaných principů a z představy, že tento prostor bude snáze pacifikován, když bude vystaven tlaku norem multietnicity, což měla přítomnost vojsk NATO zaručit.

Druhá část tohoto názoru: "...zaručoval velké krveprolití ještě dříve, než etnické čistky ve velkém rozsahu začaly," se však už vzdaluje realitě a vede k podezření, že Kissinger si zde vypomohl uměle vytvořenou konstrukcí.

Požadavek na neomezený pohyb vojsk NATO byl sice nerealistický a za daných podmínek nerealizovatelný, nevedl by však k velkému krveprolití, jak Kissinger tvrdí. K tomu by prostě nemohly vzniknout podmínky. Představa, že Srbové utečou do hor a budou bojovat, nebyla na místě. Avšak ani představa, že by Miloševič na tak maximalistickou variantu přistoupil, by nebyla reálná.

Závěr, že: "Takové požadavky by nemohla přijmout ani rozumná srbská vláda," je spíše konstatováním samozřejmosti, než vývodem z logiky věci. Kissinger má sice pravdu, ale ne celou. Ten problém je zřejmě někde uprostřed, na což překvapivě přichází o několik odstavců dál, avšak nesvazuje jej s předchozím.

"Méně důrazu na domácí politiku a uvážlivější pochopení dějin by nastolily lepší rovnováhu mezi výzvami humanitárního a politického typu, zachránily by více životů a vytvořily lepší podmínky pro dlouhodobý politický vývoj," říká Kissinger na závěr úvahy o Kosovu. Podíváme- li se na současnou situaci v samotném Kosovu, kdy vzájemná nenávist se dostala do obrácené polohy (vyhánění Srbů), je zjevné, že větší akcent na praktickou politiku by byl úspěšnější, než akcent na čistě humanitární ohledy. Je však sporné, zda by zachránil více životů. Zkušenosti z Bosny tento názor nepotvrzují.

Čečensko není Kosovo

Pokušení srovnat kosovský konflikt s válkou v Čečně je pro mnohé odpůrce zásahu vojsk NATO v Kosovu velké, avšak vždy vyznívá nepřesvědčivě.

Západ, i kdyby chtěl, nemůže použít tatáž etická kritéria, která jej přiměla k angažovanosti v Kosovu, k jejich striktní aplikaci na Čečensku. Jestliže Kissinger tvrdí a Západu vytýká toto rozlišení: "Šest měsíců po veřejném ohlášení velkého vítězství ve válce v Kosovu ukázala reakce Západu na ruské snahy ovládnout Čečensko, že případ Kosova se zdaleka nestal obecně uznávaným principem," pak popírá ty principy, které jinde obhajuje. Je nasnadě, že s tak destabilizovanou zemí, která ještě je jadernou velmocí, jejíž vývoj se jen obtížně dá odhadnout sotva na jedno volební období, nelze diskutovat jako s Miloševičem. To není slabost etické politiky, ale pouhý respekt k realitě.

Vyčítat Clintonovi či Blairovi, že v tomto ohledu jsou pragmatiky (jinou věcí je, že více, než je nutné) není upřímné. Nikdo na světě si neumí představit, že NATO by do Čečny šlo, přestože tamější situace by to vyžadovala nejen z důvodů etických. Reakce Ruska by byla jednoznačná. Postavit jej do situace "krysy v koutě" není to, po čem by svět zrovna toužil, už jen proto, že Rusko by pak nemělo na vybranou - sáhnout po jaderném knoflíku. Přesto Kissinger má pravdu, když říká: "Apoštolové etické zahraniční politiky se odhodlají ke kritice Ruska jen v umírněné formě, určené spíš k uklidnění domácích kritiků než k ovlivnění moskevských rozhodnutí."

Umírněnost ke Kremlu, jako styl pragmatické politiky zohledňující jeho údajný potenciál, je vskutku zarážející. Stav tohoto kolosu na hliněných nohou je povážlivý a je dilematem, zda by jej měl Západ přestat podpírat a nechat jej padnout nebo do něj neustále pumpovat dolary a modlit se, aby se stal zázrak a ti v Kremlu se konečně namlsají a dostanou rozum. Očekávat, že jednou se v této zemi musí dostavit politická kultura, alespoň v základních rysech srovnatelná se Západem, je dílem na jedno století. Politika Západu k Rusku je tedy velmi dilematická, vyžadující nejen rozvahu.

Válka o Čečnu však není pouze válkou s bandity, či válkou špatných Rusů s neozbrojenými civilisty. Tam vedou válku špatní se špatnými a na civilisty nebere nikdo ohled. To je realita a z té by se mělo vycházet, při každém hodnocení tohoto problému. Jestli se NATO nechce zaplést do problému, který by jej mohl přerůst, nemá jinou možnost, než se uchýlit k diplomacii. Je však chybou, že ta diplomacie jde Rusku příliš na ruku a vytrácí se z ní ten kredit, který v Kosovu alespoň z části získala.

Jestliže Kissinger v tomto směru kritizuje Clintona, nepochybně má z části pravdu, avšak měl by také říci v čem a jak by bylo třeba postupovat. Sice říká, že: "Dojde - li vůbec ke kritice Moskvy, pak pro nepřiměřené množství obětí, nikoli kvůli účelu celé operace," nedodává však, že kritice by měly byt vystaveny jak zbytečné oběti tak účel. Nemělo by však jít pouze o kritiku "jako", ale konkrétní, obsahující hrozbu určité nespolupráce. Rusko se neumí přizpůsobit novým poměrům v mezinárodní politice a zřejmě ani nechce. Doufá, že využitím starých mýtů o zlém medvědu, mu bude mnoho tolerováno. Sankce by mu rozhodně prospěly. Přinejmenším by Putinovi lidé opět spadli na zem a plněji si uvědomili, že za něco budou muset platit. Navíc, získání pověsti nevypočitatelného běsnícího medvěda by nebylo zrovna to, co by Moskva právě teď potřebovala. Naznačit, že nerespektování základních civilizačních hodnot, které po ukončení studené války nabyly na významu, by mohlo rozevřít nejen pol!

itickou, ale také ekonomickou a technologickou propast, kterou by Rusko jen obtížně záplatovalo, se může Západu v dlouhodobé perspektivě vyplatit. Dokud Rusové nepocítí, že to Západ myslí vážně, nebudou reagovat. Hrozba nevypočitatelnosti totiž nevyplývá jen z Ruska, ale rovněž z konfliktů, které vyvolává nebo má na nich nějakou účast. Rusové si zřejmě dosud neuvědomili, že nemusí udržet události pod kontrolou a ty se mohou zvrhnout do naprosto nevypočitatelného směru. Ovšem, totéž platí pro všechny destabilizované oblasti na Balkáně a kdekoli jinde. Kissinger je nepochybně dobrý analytik, avšak zbytečně se sám sebe omezuje svěrací kazajkou jednostranného pohledu. Na jedné straně říká: "Neochotu ohrozit vztahy s potenciálně silným Ruskem lze pochopit", kdežto na druhé straně kontraproduktivně k předchozímu dodává: "I když připustíme, že ruskému zásahu nebylo možné zabránit, bylo nicméně důležité odradit Rusko od pokusů spoléhat napříště od uspořádávání vztahů s četnými sousedy na použití síly". Z hlediska machiavelistické politiky by jedno vylučovalo druhé. Pokus Clintona a Blaira odradit od podobných snah Miloševiče, je jim nepochopitelně kritizován i v těch bodech, kde kritika není! zcela na místě, přestože nesl minimum rizik, kdežto absenci jakýchkoli opatření, která by Rusko přiměla ke změně politiky k nejbližším sousedům, tvrdě napadá, přestože neuvážená a zbrklá rozhodnutí by mohla mít katastrofální následky.

Vytváření stabilního mezinárodního řádu bude zřejmě vyžadovat dlouhé přechodové období, kdy pravidla vzniklá v dobách studené války už neplatí a nová pravidla ještě nedozrála k tomu, aby se stala obecně uznávanou normou mezinárodních vztahů. Rovnováha mezi společenskými ideály a politickým pragmatismem není dosud pochopena jako nutnost. Henry Kissinger ve své eseji přinejmenším nastínil rozsah těchto problémů a obtížnost nalézání východisek mezi přežívajícím a nově vznikajícím. Svět totiž vstoupil do nesrovnatelně složité vývojové fáze, kdy osvědčené postupy selhávají nebo se ukazují být nepřijatelně nemravnými i pro pragmatiky. Morální pravidla mají sice absolutní platnost, omylem však je, že nepřipouštějí evoluční historický vývoj. V politice jde o umění možného, tedy také o schopnost v mezích možného tato morální pravidla aplikovat v praktické politice.

Henry Kissinger patří do školy, která vyrostla na bipolárním pojetí politiky. Nelze tuto školu ani zatratit ani glorifikovat. Zrovna tak nelze zatratit či glorifikovat politiku ve stylu "new age", jak Kissinger nazval etickou politiku. Nedávná historie ukázala, že praktická politika mnohdy zplodila více falešného humanismu (Bosna), než tomu bylo v případě Kosova, které se spíše než s čemkoli jiným potýká s důsledky nedostatečně formulované strategie. Vytváření stabilního mezinárodního řádu, jehož potřebnost je naprosto neoddiskutovatelná, nemůže být pouze věcí americké zahraniční politiky, nikoli však z obav o Americký diktát, který je více falešným mýtem z dob studené války než realitou, ale z důvodu čistě pragmatických. "Outsideři" stojící vně tohoto úsilí nemohou vzít svou budoucnost do vlastních rukou, kdežto "insideři" ano. Čím více zemí se Americe a spojencům v NATO podaří do tohoto procesu vtáhnout, čím více národů bude mít pocit, že mohou o sobě svobodně rozhodovat,!

o to snadněji se bude Americe pomáhat tam, kde chtějí lidé něco změnit k lepšímu. Lze se právem domnívat, že právě to je tím etickým principem, který by měl v mezinárodní politice převládnout.

Marek Houša

Pane Culiku,

myslenky pana Slajchrta mi pripadaji zajimave.

On vlastne o knize jako takove pise malo, ale i s tim malem nesouhlasim- zda se mi, ze si tu knihu ani povrchne neprocetl. Jen do ni nahledl, potvrdil si svuj nazor a pustil se do psani.

Nevycitam mu to, jeho myslenky se netvari jako recenze.

Duvod, proc tu knihu necetl mimodek pekne vysvetluje ve svem velmi vystiznem popisu jednoho ze 2 typu lidi, kteri maji Blisty v oblibe. Jak vime, jeho osobnost je jina.

Vase reakce na Slajchrta je prilis agresivni. Tvrdite ze z jeho myslenek kouka marxismus-leninismus? Ukazte mi Slajchrtovy myslenky, ktere za takove povazujete.

Marxismus-leninismus je aplikace marxismu. A marxismus vychazi v mnohem z ideologie kapitalismu, kterou rozpracovavala rada autoru. Marxuv Kapital je vseobecne povazovan za vynikajici analyzu kapitalismu. Mel by si ho prostudovat kazdy ekonom ci politolog. A mel by jeho mysleni ovlivnit. Leninismus, nastroj komunisticke propagandy zasahl vice mene kazdeho, kdo prosel komunistickym/ socialistickym skolstvim. Tedy i vas.

Pan Slajchrt toho o spolecenskych vedach vi malo. Ale on take na vasi knize nehodnoti myslenky v ni obsazene, ale ta co je obklopuje.

Proc do toho vubec tahate ideologii? Vubec si nevzpominam, ze byste nekdy v takoveto situaci reagoval pozitivne!

Za psychologii vam jeste pripominam, ze neni normalni, mluvit o sobe ve 3. osobe cisla jednotneho nebo mnozneho- jak se toho casto dopoustite. I v reakci na Slajchrta v CER (http://www.ce-review.org/00 /2/culik2.html Who's Afraid of Rational Thought? ).

Marek Houša

Poznámka JČ: Bylo mi sděleno ze spolehlivých míst, že Viktor Šlajchrt přečetl knihu Jak Češi myslí pečlivě od začátku až do konce. Mé argumenty, proč je jeho myšlení závislé na marxismu, jsou myslím dost jasně vysvětleny v tomto příspěvku.