"Já jsem český občan s černou hubou, to je celá věc"
"Když nás říznete, cožpak nám neteče krev?" (Shylock, Kupec benátský)
Jan Čulík
Anglická verze tohoto článku vychází dnes v časopise Central Europe
Review na tomto
místě.
V sobotu 29. ledna v hlavním vysílacím čase ve 20 hodin vysílal
britský komerční kulturní celostátní televizní okruh Channel Four hodinový
dokumentární film "Gypsies, Tramps and Thieves" (Cikáni, tuláci a zloději)
o smutném osudu Romů v Evropě. Na pozadí romského pronásledování během
mnoha staletí (zdokumentovaného během filmu celou řadou titulků) ukázal
tento velmi dobře natočený film intenzivní rasovou nenávist, jejíž obětí
jsou Romové v České republice. Film argumentoval, že tato rasová nenávist,
zaměřená proti Romům, je postkomunistickým traumatem většinového
obyvatelstva, které si vylévá na Romech vlastní politickou a hospodářskou
frustraci. Dokumentární film také zdůraznil, že je vysoce nespravedlivé,
jestliže britská vláda odmítá přijímat romské uprchlíky, žádající ve Velké
Británii o asyl. Z mnoha tisíc romských uchazečů o asyl ve Velké Británii
dostaly asyl tři romské rodiny.
Film byl velmi autoritativní a přesvědčivý. Kritikové budou
argumentovat, že byl zaujatý ve prospěch Romů: neukázal, že mnoho
(většina?) Romů žije asociálním způsobem, že mnoho Romů krade a chová se
násilně vůči většinovému českému obyvatelstvu. (Většina vězňů v českých
věznicích jsou Romové - je to důkaz jejich zločineckého chování, nebo je to
důkaz zaujatosti českého soudnictví, anebo je to důkaz obojího?)
Nesmírně profesionálně se film okamžitě zaměřil na to, co je jádrem
celého tohoto rasového problému: na otázku kolektivní viny. Bylo to
o to účinnější, že to učinil pouze nepřímo.
Hlavní argument zní takto: Je možná pravda, jak argumentují mnozí
obránci českého rasismu, že jsou mnozí čeští Romové zloději a vedou
asociální život. Ale o to vůbec nejde. Nikdo nemá právo zostuzovat,
ponižovat a pronásledovat některé členy společnosti jen proto, že jiní její
členové žijí asociálně. Film se soustředil asi na tři nebo čtyři
jednotlivé případy velmi slušných lidí a ukázal divákovi neobyčejně
přesvědčivě, že tito lidé jsou stvoření z masa a krve, mají tytéž pocity,
frustrace i strachy jako všichni ostatní z nás. Jinými slovy, tito lidé
jsou lidskými bytostmi, stejně jako my, mají stejně křehkou duši. Film
ukázal, jak silně tito lidé trpí tlakem nepřátelského většinového českého
prostředí. I kdyby bylo třeba 95 procent všech českých Romů zloději,
přece je to nesmírně nespravedlivé, mají-li být za to pronásledováni a
dokonce zabíjeni nevinní lidé.
V nejlepší britské novinářské tradici se film soustředil na vnitřní
muka několika málo vybraných jednotlivců, kteří byli těžce postiženi
pronásledováním většinové české společnosti a pro něž je velmi obtížné
vyrovnávat se s tímto nespravedlivým tlakem.
Nejúčinnějším lékem proti nacionalistickým a rasovým předsudkům je
ukázat, že "druhá strana" jsou také normální, jednotliví lidé s lidskými
pocity. Nikoliv o nich neosobně hovořit na televizní obrazovce jako o
statistikách v seznamu spáchaného násilí, ale uvést je do obývacího pokoje
televizních diváků jako osobní přátele. Je dobře známo, že máte-li osobní
přátele v jiných zemích, těžko můžete vůči těmto zemím chovat
nacionalistické předsudky. Film se pokusil zlikvidovat předsudky proti
českým Romům úplně stejným způsobem.
Všichni Romové ve filmu byly citlivé, jasně se vyjadřující lidské
bytosti, které trápil ponižující a nepřátelský tlak většinové české
společnosti. V Brně žije jedna manželská dvojice. Muž, Rom vede
civilizovanou, středostavovskou existenci. Jeho manželka je běloška. Přesto
neunikla rodina násilí: muž byl zbit na ulici do bezvědomí, všechny přední
zuby mu byly vyraženy. Když ležel na zemi, skinheadi ho kopali do hlavy a
praskla mu lebka. Má ji nyní vyspravovanou umělou hmotou, a trpí
chronickými bolestmi. Rodina se bojí chodit ven a manželé se neodváží
objevit se na veřejnosti spolu.
Ještě vážnějším případem byl případ jiného Roma, kterého zmlátili
skinheadi, když se pokoušel chránit svou dceru a jejího chlapce cestou domů
od babičky. Skončil v příkopu u silnice s vážnými zraněními, když se
pokusil vylézt ven, skinové ho znovu napadli a muž zůstal ležet v bezvědomí
na vozovce.Přejelo ho nákladní auto a osobní auto a usmrtily ho.
Film zaznamenal okolnosti kolem soudního řízení, kde byli souzeni
skinové, odpovědní za tento útok. Drzý mladý skinhead, kterého k soudu
doprovázel vězeňský dozorce, se před soudní budovou opakovaně pokoušel
napadnout britského kameramana a nutil ho, aby přestal natáčet. (Kameraman
přirozeně kameru nezastavil.) Policejní úředník, doprovázející skina, vůbec
nezasáhl: když mu to bylo vyčítáno, odpovědnosti se vyhnul. Soud dal skinům
podmíněné rozsudky: ze soudní budovy odešli arogantně svobodní. Případ byl
špatně vyšetřen: údajně se nedalo dokázat, že Roma skutečně skinheadi
napadlo a že "neležel na silnici jen proto, že byl opilý".
Vdova po zavražděném muži byla tímto ponižujícím rozsudkem zničena.
Film výmluvně zaznamenal její lidskou bolest. Přesto však odmítla
emigrovat. "Narodila jsem se tady, tohle je moje země. A stejně bych
nemohla odjet, mám tady manžela," řekla a probírala se manželovými
milostnými dopisy a s láskou se dotýkala kresby jeho obličeje.
Mnoho romských dětí je přesunováno do zvláštních škol pro duševně
zaostalé osoby. Často se argumentuje, že jsou to jen děti, které prostě
nelze učit, nebo děti, které neumějí česky. Bylo zajímavé, že všichni
Romové, kteří vystupovali v tomto filmu, hovořili dokonalou, plynulou
češtinou jako rodilí Češi a zjevně se považovali za součást českého národa
- byli vážně uraženi, že je český národ odmítá. "Jsem český občan s černou
hubou, to je celá věc," řekl před soudní budovou, kde se konal výše zmíněný
proces jeden Rom středního věku, který na jiném místě filmu mluvil plynulou
angličtinou.
Ve filmu vystupovali také dva romští chlapci, kteří byli převedeni do
zvláštní školy pro duševně zaostalé děti. Bylo jim asi 10-12 let a oba se
zdáli duševně velmi čilí a hovořili perfektně česky. Bylo dojemné, jak
jeden chlapec doufal, že se bude moci stát počítačovým programátorem, a měl
velké starosti, že se mu to teď už asi nepodaří, protože ho přesunuli do
zvláštní školy. Argumentoval, že se učil v normální škole stejně dobře
jako jeho bílý kamarád v lavici, ale učitelka byla proti němu zaujatá,
protože není běloch. Vzhledem k poměrům v českých školách to není příliš
nepravděpodobné vysvětlení.
Moje jediná kritika tohoto pořadu spočívá v tom, že autoři trochu
propadli módnímu trendu - všude se hovoří o pronásledování Romů ve střední
Evropě, tak o tom natočme film. Bylo by lehké natočit celou řadu stejně
šokujících filmů o české realitě, kdyby se západní novináři podívali pod
povrch problémů a kdyby zvyklosti českého společensteví byly srovnány s
(postulovanými, nikoliv vždy dodržovanými ) normami západoevropského
způsobu života. Existuje celá řada jiných, stejně šokujících námětů.
Podívejte se třeba na násilí v rodinách vůči ženám a dětem. Nebo vůbec na
roli žen v České republice obecně. Nebo na osud bezdomovců. Analyzujte
vyučovací metody na českých vysokých školách a podmínky, v nichž studenti
studují a proč jich tolik studium nedokončuje. Podívejte se, jak nedokonalá
a arogantní byrokracie omezuje rozvoj českého podnikání.
Je ovšem pravda, že způsob, jímž britská vláda nakládá se žádostmi
českých Romů o asyl je otřesný. To je skutečně významná zpráva. "Kdybychom
řádně rozuměli tomu, za jakých podmínek žijí tito lidé v České republice,
přijímali bychom je daleko vstřícněji," konstatoval v závěru tento
televizní film. Kanada poskytla politický asyl alespoň tisíci Romům.
Česká vláda v současnosti zahajuje protirasistickou kampaň v českých
sdělovacích prostředcích. Bylo by moudré, kdyby zakoupila tento film,
vyrobený pro televizní stanici Channel Four, a možná financovala jeho
vysílání ve veřejnoprávní i v komerční české televizi. Kdyby tento film
viděli Češi, bylo by to možná pro ně zjevením - zjistili by, že českým
Romům taky teče krev, když je někdo řízne.
Přepis podstatných částí filmu "Cikáni, tuláci a zloději":
Komentář (záběry demonstrace skinheadů): V České republice
konstatoval šéf Republikánské (nacionalistické) strany, že by měl být věk
trestní odpovědnosti Romů snížen až k narození, protože jejich prvním
zločinem je, že se narodili. Takováto rétorika vedla asi pěti tisíc českých
skinheadů k tomu, že vyhlásili Romům tichou válku. Více Romů bylo
zavražděno v České republice než ve všech ostatních středoevropských
zemích. Ale Romy neohrožuje jen extrémní pravice. Mnoho obyčejných občanů
se staví vůči Romům ostře nepřátelsky:
Hlasy z české veřejnosti:
"Tak já vám to řeknu jednoduše: nejsem rasista, ale cigány prostě
nemám rád."
"Myslím, že je to naopak: že kradou, fetujou..."
"Devadesát pět procent jsou to všechno nedobří lidé, kteří vlastně
obcházejí všechny zákony."
"Nicméně prostě, já nevím, no, cikáni jsou většině obyvatelstvu
nepříjemný..."
"Takhle my bysme byli rádi, kdyby se prostě odstěhovali všetci. To
je strašné, přepadávají lidi, důchodce přepadávají..."
Reportér: "Tak co si myslíte, že by se mělo udělat?"
"Nějak je... nějak je eliminovat, no."
Komentář: Většina romských žadatelů o asyl, kteří přijíždějí
do Británie, přichází z České republiky. ČR je považována za novou vzornou
demokracii a je v první vlně uchazečů o vstup do Evropské unie. Ale Václav
Havel, dramatik, bývalý disident a nynější prezident, si je silně vědom
problému s romskou menšinou. V roce 1992 řekl, že způsob, jak se Česká
republika vyrovná s romským problémem, bude skutečnou zkouškou demokracie a
občanské společnosti v jeho zemi. O sedm let později je většina z 300 000
českých Romů přesvědčena, že národ v této zkoušce selhává. Argumentují, že
se situace pro ně stala v posledních letech téměř nesnesitelnou. Trpí
osmdesátiprocentní nezaměstnaností, diskriminací ve školství a při
ubytování a jsou terčem útoků skinheadů. Znovu se musejí vydat na cestu a
hledat útočiště. Je to jen další z mnoha nucených migrací, jimž jsou Romové
podrobováni už od středověku.
Pokus o vraždu v Brně
V Brně, na jihu České republiky se Tibor domníval, že udělal všechno, co je
v jeho silách, aby byl přijat do bílé společnosti. Během vojenské služby se
stal relativně vysokým důstojníkem. Měl dobré zaměstnání a jeho manželka je
běloška. Pak, jednoho dne, ho před nákupním střediskem plným lidí, začala
provokovat skupina skinheadů.
Tibor: Já si toho nevšímal, anebo snažil jsem se toho
nevšímat, chtěl jsem odejít, jenže jsem tam byl s kamarádem, bílým, a ten
se postavil na mou obranu. Obklopili nás a jeden skinhead začal na mého
kamaráda útočit. Bil ho a vystrčil ho z kruhu, který udělali kolem mne. A
potom napadli už mě, byl jsem strhnut k zemi, kopali mě do obličeje.
Rozbili mi čelist a vytloukli mi všechny dolní zuby, tyhle. Ležel jsem
chvíli na zádech na zemi, polo v bezvědomí, a pak, když jsem si potřeboval
vyplivnout všechnu krev a zuby z úst, snažil jsem se obrátit na všechny
čtyři. Poté přišel další kop, kterej vlastně všecko ukončil. Měl jsem
velkou prasklinu přes celou lebku. Je to teď všechno z umělé hmoty.
Tiborova manželka s malým dítětem: Nic jsme nedělali, byli jsme
pořádní, nedělali jsme žádný vylomeniny, nic jsme nekradli, nic, a přesto
jsme dopadli, jak jsme dopadli. Takže nemůže někdo říct, že jsme si to
zasloužili. Ale takový názory jsou, prostě, mezi lidma. Že si to prostě
zasloužej, cigáni.
Komentář: Tibora stále trápí velké bolesti hlavy a bude muset
brát léky až do konce života. Manželská dvojice se neodváží vyjít společně
na veřejnost, aby na ně někdo nezaútočil.
Tibor: Život, který prostě vedeme tady v České republice, je
jen přežíváním.
Komentář: Navzdory zuřivosti útoku Tibor přežil. Jinde v
České republice však skinheadi Romy zavraždili.
Vražda v Orlové
Scéna před soudní budovou v Orlové.
Skinhead: Co to tady točíš, u nás? Vypadni s tou kamerou.
(Snaží se nakameramana zaútočit, zakrývá mu rukama objektiv.) Vypadni s
tou kamerou, řikám. Nebo ti ju vykopnu. No, tak to mi nezajímá. Vypadni s
tou kamerou! Dej ju dólu! Dej ju dólu, takhle! (Jiný hlas:) Vykopni mu
to. Vykopni mu to.
Rom policistovi: Jak to, že děláte, že nic nevidíte.
Policista: Podívejte se, já vám to řeknu tak.
Rom: Ale já jsem vás pozoroval. Napadli tady ty novináře.
Policista: Podle zákona nemůžu zasahovat -
Rom: Ale vy jste sem s nima přicházel. Vy jste je doprovázel
na soud.
Policista: Tím pádem musím samozřejmě všechno nahlásit na
Správu městské policie bude přizvána -
Rom: Vy jste je doprovázel -
Policista: Nedoprovázel, pane. Nedoprovázel. Posila již jede,
já myslím, že je všechno v pořádku. Nashledanou.
Rom: Viděl, jak je napadli, a vůbec nezasáh. (Dál mluví Rom
anglicky): Yes, this is justice, yes. He escorted them here to protect them
and when they attacked these journalists, he saw everything, he did
nothing, now he is bullshitting.
Komentátor: Před dvěma lety byl usmrcen Annin manžel poté, co
na něho zaútočili skinheadi. V malém městě Orlová místní skinheadi se sjeli
na proces muže, obviněného z jeho vraždy. Annina dcera Denisa, která byla
svědkem útoku, se příliš bojí na to, aby šla k soudu.
(Otvírá se soudní síň.)
Anna: Tak se prostě vzal a šel pro ni a pro jejího chlapce -
byli u mé matky. Cestou tam bylo všechno v pořádku, cestou zpátky se to
stalo. Byli asi půl kilometru od domova, nedaleko baru Malý (?), když je
potkali ty skini a tam na ně začali nadávat.
Denisa: Že jsme černé svině a takové. A jeden z nich prostě
vstal, já sice nevím, který to byl a hodil po mně tou pivní sklenicí a ta
mě zasáhla do levého ramene. A já jsem se v tu chvíli tak prostě zarazila,
v tu chvíli prostě mně tata řekl, utíkej.
Anna: A oni ho chytli, hned ho vduchli, začali ho bít. Padl
do příkopu. Podařilo se mu vyškrábat se ven na silnici, ale skinheadi ho
dál pronásledovali. Hodili ho na zem a znovu do něho začali kopat. Tam
zůstal ležet. Chlapec mé dcery se chtěl vrátit a pomoct mu, ale můj manžel
na něho zavolal: Utíkej, zachraň se! Viděl to všechno, když odtamtud
utíkal.
Denisa: Jo, tak prostě on utíkal, ale pořád se díval, ohlížel se.
Komentář: Annina manžela přejelo nákladní a osobní auto, než
policie sebrala jeho mrtvolu ze silnice.
Denisa: Umřel, protože byl černej. Protože byl cikán, musel umřít.
Nikdo se ho neptal, nemáte manželku? Nemáte děti? Mají vás rádi? Chcete
žít? Nikdo se ho na to neptal. Jsou to samozvaní kati. Mají pocit, že mají
právo zabíjet a nikdo jim nic za to neudělá a mají pravdu.
Komentář: Nyní musí soud rozhodnout, zda nesou za jeho smrt
odpovědnost skinheadi, anebo zda ležel opilý na silnici, jak tvrdí jejich
obhájce.
Drastické zážitky z tábora Lety - nikdo nebyl potrestán
Komentář: Monika Horáková, v současnosti jediná česká romská
poslankyně, přijela na statek jižně od Prahy. Poveze Antonii Krakovou do
romského koncentračního tábora Lety, aby se tam dověděla více o genocidě
Romů, páchané Čechy za druhé světové války. Antonie chce podniknout šest
hodin dlouhou cestu, než příliš zestárne, a podělit se se svými vzpomínkami
na systematické vyhlazování romského obyvatelstva se svou dcerou.
Antonie Kraková: Mě to nedělá problémy. Akorát musím se
přiznat, když mluvím o rodičích, tak mě to, jako, víte, bolí, no. Já už
jsem tam nebyla odmala. Padesát let. Musím si svaly udělat.
Já si myslím, že vy ty svaly určitě máte.
Hlavně na duši.
(..)
(Vzpomínky Antonie Krakové během cesty zasněženou lesní českou
krajinou:)
No, cítím se dobře, ale mám špatný vzpomínky. Topili tam lidi.
Střílel před námi. Potom znásilňoval. Záleží, jak tam pudu, jak to bude na
mě působit. Sama nevím, jak to bude na mě působit, abych o tom povídala.
Když opravdu se postavím a budu uvažovat, tak budu ráda, abych neumřela. Já
mám slabý srdce.
Komentář: Skinheadi, kteří zaútočili na Annina manžela, byli
shledáni vinnými jen z podružného fyzického útoku. Dostali podmíněné
rozsudky, takže odcházejí od soudu na svobodu.
(Soudní síň, hlasy):
Rom: Zeptejte se pana ministra spravedlnosti Motejla, jestli
je to spravedlivé.
Ženský hlas: A vy reprezentujete jakou organizaci?
Rom: Já? Já jsem občan České republiky s černou hubou. To je
celá věc. Jedním slovem, chcete to slyšet? Obyčejnej fašismus. Stačí to?
Obyčejnej fašismus. Se zavírajícíma očima. Takhle, dělají, že jsou slepí.
Vražděj nás jako když vraždili židy, když dělali pogromy. To jsou tohle
křišťálový dni a noci. A jestli tomu nevěříte, zeptejte se kterýhokoliv
žida v týhletý zemi. On vám potvrdí, co se dělo s nima před šedesáti lety.
Anna: To se nedá popsat. Je mi strašně. Mně nepřipadalo, ale
prostě bylo to tak, že vůbec smrt mého manžela pořádně nevyšetřili. Hledali
jenom argumenty, aby mohli osvobodit bílé kluky. Je mi z toho úplně zle a -
Očekávala jsem více spravedlnosti, ale teď vidím, že spravedlnost není. Je
spravedlnost pro bílé, ale ne pro černé.
(Skinheadi odcházející od soudu vykřikují:) White power!!
Anna: (U soudu.) Je to velký zklamání. Rodina bude zničená.
(Je doma.) Tak, ahoj. Kde je Denisa? Tak tata si za to může sám.
(Pláče.) (Pauza.) Dali jim podmínky, no. Tata si za to může sám, protože
neměl být ožralý na cestě. A nedokázalo se, že oni ho zbili a že prostě on
zůstal ležet na cestě kvůli tomu, že ho zbili. V tom momentě, jak jsem
slyšela, jak oni to řekli, mně bylo úplně nanic, hrozně mi bylo. (Dlouhá
pauza.) (Tiše.)
Já musím na záchod. (Pauza.)
Muž: Tys to viděla? Jako tohlencto, ten rozsudek?
Anna: (Hluboký vzdech.) Já teď počítám s tím, že prostě se mi
budou chtít nějak pomstít. Jak dokážou člověka hrozně ponížit, podcenit,
jo. Je mi z toho úplně zle a proto jsem se vás ptala, jestli je všude na
světě taková nespravedlnost jak tady u nás. (Popotahuje.) Já se nedivím, že
naši Romové utíkají.
(Hlasy českých občanů:)
"Tak proto, že nám dělají ostudu, jezdí třeba do té Anglie, chtějí
vízum a stěžují si, že se tady maj špatně a přitom dostávají od státu
sociální podpory a takové. Nemají na co si stěžovat, mají se u nás lépe než
v ostatních zemích."
"Byla bych velice ráda, kdyby všichni opustili naši republiku,
protože jsou zvýhodňovaní všude, na veškerých úřadech, všude mají dveře
otevřené. Nelíbi se jim postoj naší vlády, našich občanů."
"A myslím prostě že ten, že k nim se chováme rasisticky, nenávistně
pořád. Mrzí mě to a doufám, že se to změní, brzo."
(Antonie Kraková v automobilu cestou do Let):No tak když tam byly
znásilněný, ty moje dvě sestry, a my jsme utíkali pro tátu, jsme křičeli,
tak tam sběhlo se celej lágr lidí. A tatínek, když viděl, sestry, že tam
byly mrtvý, je zastřelil, ten Hejduk, protože viděl, že jako jdem na pomoc,
tak je zastřelil, ty sestry. No a utíkal tatínek a ten Hejduk ho zastřelil.
Brácha utíkal.
Horáková: Vy jste to viděla?
Antonie Kraková: No viděla jsem to, protože jsme koukali na
to. Byli jsme tam kolem všichni. A můj bratříček teda tam byl taky
zastřelenej, bylo mu tenkrát čtrnáct let. Tak tam byli na hromadě všichni.
Tak z toho lágru, ty chlapi, co byli, ten Hejduk řek, "Tak je vodtáhněte!"
Komentář: Jako ostatní vězňové z tábory Lety, i Antonie
Kraková pohlíží trpce na to, že Josef Hejduk nebyl nikdy souzen. Hejduk,
český táborový dozorce zavraždil velké množství Romů a žil pak svobodně v
České republice až do loňska, kdy zemřel.
Antonie Kraková: Von tam Josef Hejduk chodil po lágru a když
tam byla nějaká mladá ženská nebo holka, tak on si ji zavolal a esli s tím
nesouhlasila, tak on stejně jí namlátil a porazil ji a znásilnil ji normálně
. Na lágru ji znásilnil. Přede všema. Ano, tak to bylo. Tam byly český
policajti, který to dělali. Normálně česká policie znásilňovala. Z mojí
rodiny spoustu lidí tam zůstalo. Další tisíce druhejch, kde chudáci byli
umlácený, postřílený, já nevím, jak bych to měla říct. Psi je tam
roztrhali. Děti malý házely se tam do toho rybníka, do takovýho, jak tam
bylo.
Komentář: Romům, kteří zemřeli v Letech, se dostalo poslední
urážky. Zatímco v Osvětimi, v Belsenu a v Dachau jsou památníky
zavražděnýžm obětem, v Letech je průmyslová prasečí farma.
(U vrat do prasečí farmy.)
Antonie Kraková: A že tam nás nechce pustit? Že tam jako
nesmíme? (Belhá se o berlích po cestě k vratům) On ten dobytek, jeden...
Dcera: Mami, jenom, nespadni! On tady stejně není, mamko, to
jsou jenom zaměstnanci. Jenom lidi, ty za to nemůžou.
Antonie Kraková: Někdo tady musí bejt.
Dcera: Von jim dá práci a jde pryč.
Antonie: To není možný, aby tady nikdo nebyl. Já tomu
nevěřím, aby tady nikdo nebyl. Ten dobytek jeden, zatracenej, mizernej. Ne,
já bych mu tak ráda dala s tou berlí na hlavu, že bych já ho zabila, toho
hajzla jednoho.
(Štěkot psa za vraty.)
Antonie:Tady nás bylo. (Zvoní na zvonek.)
Mužský hlas: Nikdo nepřijde.
Dcera: Oni ani neotevřou, vidí kamery, a to víš. Tak se tady
jen tak rozhlídni.
Antonie: Žádnej mně nevěří.
Dcera: Ale věří, mami, všicky ti věří.
Děti ve zvláštních školách
Komentář: V České republice jsou Romové podtřídou. Málokterým
se dostane šance uniknout z ghetta. Jedinou nadějí pro příští generace je
vzdělání. I zde brání zavedený rasismus. Podle nedávného výzkumu z Ostravy
je u Romů sedmadvacetkrát pravděpodobnější, že skončí ve zvláštních školách
pro duševně zaostalé. OSN to krizovala jako rasovou segregaci. Dušan a jeho
mladší bratr Radek byli nedávno přesunuti do zvláštní školy.
Dušan: No, nejsem ani moc rád, že jsem v tý zvláštní škole.
Rád bych byl v normální škole. Tam se mi to líbilo a naučil jsem se víc.
Byli tam taky lepší učitelé. Znám kluka, jmenuje se Milan, a ten chodil do
stejný školy jako já. Byl rozdíl mezi černými a bílými. Já jsem byl černý a
Milan byl bílý. Já jsem byl černý a učitelka si na mě zasedla. Milan byl
bílý, byl to můj kamarád, a učitelka mu pomáhala. Nenechala ho propadnout a
já a on byl přesně na stejný úrovni jako já.
Pro mě to není dobře, že jsem ve zvláštní škole. Zvláštní škola je o
tři roky pozadu za normální školou. Nenaučím se tady všechno, takže až
půjdu do práce, v nějakým podniku, a on mi řekne něco a já to nebudu vědět,
protože jsem se na tý škole nic nenaučil.
Chtěl bych být tim elektrikářem, stavět počítač, psát programy,
dělat něco v informační technologii. Ale jestliže zůstanu ve zvláštní
škole, tohle všechno se nenaučím. Z téhle školy můžu dělat jen lehká
zaměstnání, jako je zedník, truhlář, elektrikář, malíř, číšník,
automechanik maximálně.
Učitelka:No, a stavíme sněhuláka. V kterým období ho stavíme?
Děti: V zimě.
Reportér: Jaký je rozdíl mezi bílými Čechy a cikány?
Radek: Protože my jsme cikáni a oni jsou běloši.
Reportér: A co se ti nelíbilo na tvé staré škole?
Radek: Nelíbilo se mi tam, že ty děti, co chodily se mnou do
třídy, mi nadávaly. Třeba: Ci-ká-ne. Ty smrdíš, fuj, jdu od tebe.
Třeba. Vypadni vode mne. Von se mnou nebude sedět. Ještě dál, nějaký jiný
věci. To si ještě nepamatuju.
Reportér: A líbí se ti tahle škola?
Radek: Nevim. Docela. Líbí. Ale nejvíc chci jít do - na první
Pod svatou horou. Tam bych šel.
Reportér: A to není zvláštní škola?
Radek: To je normální.
Reportér: Proč bys teda radši chodil do normální školy?
Radek: Chtěl bych začít znova. Chtěl bych začít znova.
Reportér: Čím chceš být, až vyrosteš?
Radek: Jako ze školy? Zedníkem. A číšníkem. Třeba být
automechanik.
Anna: Tak se přiznám, že v jednom momentě mě napadlo, že
prostě sbalím kufry, vezmu děti a s rodinou emigruju, pojedu někam jinam.
Je to ten strach, napětí, stres. Ale pak jsem si to rozmyslela. Nemůžu tady
nechat manžela. I když už není naživu. Nemůžu ho tady nechat. A nemůžu
nechat ani boje.
(Pauza)
Anna: Tím, že prostě ho zabili skini, nejenže ho skini
odsoudili k smrti, ale odsoudili i mě a mé děti do vězení. Oni jsou
svobodní. Užívají si života.
(Pauza)
A proč my Romové bysme měli utíkat do Kanady nebo jinam? Dýcháme
stejný vzduch. Proč bychom měli utíkat před skinheady? Ale možná, že to
vláda chce. Skinheadi vykonávají etnické očišťování ve prospěch všech.
(Pauza)
Já jsem se tady narodila, já jsem tady vyrostla a já tady umřu.
Jestliže umřu tak, jako můj manžel, ať se to stane. Ale nevzdám se boje za
něho. Nevím, proč bych měla být donucena utíkat z vlastní země.
Komentář: Žadatelům o asyl, kteří přicházejí do Británie, by
se možná dostávalo vstřícnějšího přijetí, kdybychom rozuměli, před čím
utíkají. Kanadská vláda poskytla za poslední dva roky asyl více než tisíci
českých Romů. Uznala, že tito lidé prchají před skutečným pronásledováním.
Avšak Británie označila žadatele o asyl za falešné uprchlíky a donutila
tisíce lidí, aby se stěhovali znovu, zase dál.
Romové jsou vyhnanci, jsou obětními beránky za zlo postkomunismu.
Jsou už skoro tisíc let přesunováni ze země do země, bez ochrany vlastního
státu. Všude, kam jdou, se jich lidé obávají. Pořád jsou na cestě.
Ministryně Kořínková "asi něco ví" o korupci českého tisku, doufejme,
že odvolají Peltráma!
Mediální manipulace za desítky milionů ročně
Kauza K2 je pro ilustraci možných mediálních manipulací velmi příkladná a
přitom dost stará. Je s podivem, že se objevila v
Literárních novinách
teprve teď... To někdo trestuhodně zaspal.
V kauze K2 podávala několik podnětů a trestních oznámení a konstatování
porušení pravidel hry bývalým "volnotržním" vedením ČD nová generální
inspektorka Českých drah Květoslava Kořínková (ČSSD). Měla k tomu kdysi i
tiskovou konferenci, na kterou přišla spousta novinářů, ale pak mimo ČTK
nikdo nic nenapsal... Proč asi...?
Šlo o to, že ČD platily za služby "poradenské" mediální agentury 40 -
80 miliónů Kč ročně (!) po dobu několik let za pozitivní informování médií o
problematice ČD a o osobě generálního ředitele, a to dokonce i ve
společenských titulech (ředitel s rodinkou, ředitel v autě, ředitel ...) Vše
na úkor českých drah, vše za peníze daňových poplatníků.... Obětí jejich
mediálního lobbingu se měl stát i předseda odborového sdružení železničářů
Dušek v době generální stávky odborářů, kdy informovala média převážně o
stanoviscích tehdejšího vedení ČD, jak objektivní... Bývalí ředitelé drah
údajně porušili zákon.
Současné vedení Inspekce generálního ředitelství ČD
podle mých informací disponuje písemnými materiály, jednoznačně prokazující
výstupy této "agentury" vůči ČD (výstřižky o avizovaných článcích ap.,
smlouvy, reporty), na základě kterých jim byly placeny značné finanční
částky. Nezávislí experti v oboru public relations prohlásili, že cena je
cca 10x předražená oproti standardním cenám za tento typ služeb a odevzdaná
"práce" je stěží dokladovatelná... Přitom výpis z obchodního rejstříku firmy
K2 za její hlavní činnost ukazoval výrobu alkoholických nápojů... Domyšlení
souvislostí nechávám na laskavém čtenáři.
Půlstránkový materiál o této kauze napsala v prosinci 1998 v LN
(zřejmě na
základě instinktu a pečlivého pročítání ČTK) jejich bývalá redaktorka
vnitropolitického zpravodajství Renata Kalenská. Zanedlouho poté byla
přeřazena ze zpravodajství do pátečního magazínu LN PÁTEK, kde působí dodnes
a od té doby dělá neškodné (a přitom dobré) rozhovory s Milanem Knížákem,
profesorem Horákem či kardinálem Vlkem.... K podezření, že LN byly taktéž
"mediálně vstřícné" (čti poddajné) vůči lobbingu agentury K2 se nikdo z
vedení redakce či majitelů jmenovaných novin nevyjádřil.
Nad kauzou K2 se prozatím definitivně zavřely vody mediálně prostituční
historie české "odpovědné" žurnalistiky. Prozatím bez prokazatelného
výsledku. Čistící filtr "PR agentur" totiž pracuje tak, že případné všimné
platí v úplně jiných penězích od úplně jiných firem, než které účtují
klientovi. Nebo rovnou v "čistých" penězích. Pro jistotu. A roční obrat
jednoho klienta 40 milionů takovou velkorysost přeci dovoluje... I ty daně
se klidně zaplatí.
Ale červíček nejistoty v dušičkách novinářů hlodá stále
dál. Co kdyby náhodou ta bývalá ministryně kontroly Kořínková na něco
konkrétnějšího přeci jen přišla? Co POTOM? A tak se dál v médiích spekuluje,
že by se také mohl stát (čihošťský) zázrak a ministra Peltráma by mohl Miloš
Zeman odvolat z funkce a pak by bylo snadné odvolat i jeho manželku, která
asi něco ví.
Turbulentní mediální scéna ozvěnu (zbožných) přání zachytí a
jako vítr roznáší po kraji. Ví a prozatím ještě nepověděla... Vííí, vííí.
Fííí.
Lobbujících kandidátů na roli ministra "čističe" je přitom i v okolí
Miloše Zemana dost... Čeká se přece na zázrak.
Relevantní odkazy:
Bývalí ředitelé drah údajně porušili zákon
22. dubna 1999 - Lidové noviny
Bývalí ředitelé drah údajně porušili zákon. PRAHA- Tři bývalí generální
ředitelé Českých drah jsou podezřelí, že během působení ve funkci porušovali
zákony kvůli chybně uzavřeným smlouvám s poradenskými a konzultačními
firmami. Na jejich počínání...
Autor: čtk
Bývalému vedení ČD hrozí trestní stíhání
10. prosince 1998 - Lidové noviny
Bývalému vedení ČD hrozí trestní stíhání. Horentní sumy za vytváření
lepšího
mediálního obrazu svých generálních ředitelů platily v minulosti České
dráhy. PRAHA- V těchto dnech vrcholí vyšetřování kontrolní inspekce Českých
drah týkající se...
Autor: Renata Kalenská
Dráhy utrácely miliony na zlepšení image
19. listopadu 1998 - Lidové noviny
Dráhy utrácely miliony na zlepšení image. Smlouvy v řádu desítek milionů
korun uzavíralo s poradenskými firmami vedení Českých drah. Firmy měly
pracovat na zlepšení image ČD i jednotlivých vedoucích pracovníků v médiích
a na veřejnosti. PRAHA-...
Autor: čtk
V současné době jiná agentura - kupodivu také K2 - pracuje pro změnu na
mediálních projektech veřejnoprávní televize (ČT1) spojených s redakcí
týdeníku Respekt, s Kavanovým ministerstvem zahraničí a jeho mediální
strategií na "vysvětlení" potřeby českého vstupu do EU (Naskočíme do vlaku
EU?). Spolupracující osobou na projektu je studentská "ex-vůdkyně",
"diplomatka" Monika Pajerová... Proč asi...?
A co na to asi říká bývalý
ministr zahraničí ? Musí se v duchu smát, až se za břicho popadá.... Z
termínu K2 se stává symbol.
Naskočíme do vlaku EU?
5. ledna 2000 - Právo
Naskočíme do vlaku EU? Nový publicistický cyklus Naskočíme? zahájí Česká
televize ve spolupráci se společností K2 a s týdeníkem Respekt dnes večer po
druhém vydání Událostí a Branek, ve 22.35 na prvním programu.
K tomu též v Britských listech Jaroslav Plesl zde, pozn.
JČ.
Pro ilustraci analýzy uvádím zvlášť částečný přehled článků o ČD
(fultextový server
MIA) - není moc fultextový, takže tam není zdaleka vše. Ale to co je, pro
ilustraci toho, jak se psalo o ČD stačí...
(Soubor se nenatáhne jako součást Kompletních Britských listů, tedy
nebude ani součástí e-mailového vydání BL, pozn. JČ.)
Často frekventovaná témata:
1. investice do koridoru - ohromující čísla - co jiného by se dalo
pořídit...
2. ztráty ČD, nejistota, platíme to my ze svých daní, dotace,
zvýšení daní
3. Privatizace, transformace, deregulace - jediná cesta, nepotřebnost ČD
4. Když ne, tak železnice budou muset propouštět - bubákem proti
křiklounům
5. Příliš mnoho sociálního cítění v ČD - rozežraní dělníci
Na jednoho zaměstnance drah připadne devadesát metrů trati
6. Stávka,neštěstí a železničáři
Železničářům nestačí na zvýšení platů ani 300 milionů
Profesni interview, pri nemz se novinar spokoji s pripravenymi
odpovedmi (nebo zaznamem tiskove konference politicke strany) je opravdu
nuda. Obrovska nuda. Souhlasim s J. Ciglerovou, ze takhle psat umi kazdy
a ze se to neda cist. Co ale umi jen dobry zurnalista, je rychla reakce
na pripravene odpovedi vlivnych lidi a jejich srovnavani s fakty. Takto
pojatych profesnich rozhovoru je mizive mnozstvi, protoze v tomto
pripade musi mit novinar hodne znalosti a schopnost rychleho, logickeho
mysleni.
Nemyslim, ze by lidska zkusenost lidi na vyssich mistech nebyla
zajimava. Tema "vzestup a pad" (treba reditele CT) zajimave je.
Jenze to, co media nabizeji, nejsou nejake existencialni prozitky,
ale povrchni plky o rajske omacce, koupi CD, atd. atp. A
protoze se obecna lidska zkusenost "celebrit" az
tak nelisi od prozitku obycejnych lidi, je zajimavejsi cist o tom, cim se
od nas odlisuji - tedy o jejich profesi. Pokud me bude
zajimat lidska zkusenost v meznich situacich, prectu si radeji Greena
nebo Dostojevskeho nez Nedelni noviny, Xantypu, Cosmopolitan a podobne
tisky.
Co ma znamenat toto tvrzeni? Pokud clovek nekomu zkritizuje projekt,
teorii nebo vysilani, neznamena to prece, ze je jeho osobnim
nepritelem a ze popira jeho "lidskost". Nekteri novinari se
kriticky vyjadruji jen k praci svych osobnich nepratel, ci co?
Tohle je ted uci na Fakulte socialnich ved? Novinarina musi byt dost
tezke zamestnani. Obycejny clovek travi vecery pri svickach se svymi
blizkymi, novinar se musi v zajmu profesionality obetovat a trcet po
hospodach s cizimi lidmi. Chapu, ze kazde povolani si zada sve. Ale
domnivam se, ze odpovedi na otazky o jizde v dopravnich
prostredcich, traveni volneho casu apod. za takove usili nestaly - ty
bylo mozne vyridit mailem nebo telefonicky.
Proc bych to neumela? Kdyz muze v dzinach chodit Turner,
proc by je nemohl nosit Puchalsky? Umim si ho
predstavit treba v moterkach s kulichem na hlave. Co je na tom tak
tezkeho? Zda se, ze jakesi nezname fluidum, ktere vyzaruje z celebrit (i
byvalych) zcela paralyzuje mysleni nekterych novinaru. Misto aby
racionalne analyzovali jednani mocnych, vidi v nich nejake nadlidi,
kteri nejsou z tohoto sveta.
Napr. na otazku: "Nekteri politici rikaji, ze vam jde jen o moc,
ne o televizi. Je to pravda? (Ona snad ceka, ze Zelezny rekne, ze mu
jde o moc?!), Zelezny odpovida: "Ja jsem to od zadneho
politika nikdy neslysel. ...Domnivam se, ze politici dobre vedi, jak
slozity je skok mezi vlivem a moci. A ze jenom ve vzacnych okamzicich
dvacateho stoleti se prihodilo, ze by se vliv zmenil v moc. To byla
napriklad afera Watergate. Ale jinak se jedna o vliv. Vliv je velmi
dulezitou slozkou politickeho zivota. Ale nespojoval bych ho s moci. Moc
je vysledkem demokratickeho povereni a k tomu potrebujete opravdu tvrdou
torturou clenstvi v nejake strane od zakladnich organizaci az po volby na
kongresu. Tudy se realizuje moc."
A Perglerova VUBEC NA TUTO DEMAGOGII NEREAGUJE. Nerekne, kteri politici
se domnivaji, ze Zeleznemu jde o moc (pokud to nevi, proc tento fakt
zminuje?), neuvede priklad Berlusconiho, nezastavi se o sociologickych
teorii prolinani vlivu (nevolenych jedincu) a moci (volenych
predstavitelu).
Myslela jsem si, ze ma na rozhovor malo casu, ale pak
jsem si precetla otazky jak pro casopis pro pani a divky:
"Letos vam bude 55 let. Myslite si, ze Zelezny patri do stareho
zeleza?"
Teda vase starosti bych chtela mit, pani redaktorko.
Mozna Pravo pro tento rozhovor schvalne vybralo neprilis investigativne
zalozenou novinarku, aby neprislo o reklamu od TV Nova.
Snad by bylo nejlepší novinařinu na fakultě sociálních věd KU
zrušit
Autorčino jméno a adresa jsou redakci známy.
Vazeny pane Culiku,
když mě v roce 1970 interviewovalo děvče typu
"Ciglerová" pro MS, na otázku, proč to dělá, zněla
odpověď stejně arogantně jako od Ciglerové.
Pokud někdo proloží text anglickými slovy, svědčí
buď o tom, že se nedovede česky vyjádřit, nebo že
"stačí" úrovni Čulíka, obé by se novináři přihodit
nemělo.
Nevím, co si o sobě holčina myslí, ale mohla by
pochopit aspoň to, že novinařina je práce jako
každá jiná a dá se dělat dobře nebo špatně.
Myslím, že by se jí nezamlouvalo, kdyby ji zubař
zvrtal zub, porodník špatně odrodil, či stavař
postavil obydlí tak, že by jí spadlo na hlavu,
a to vše s poukazem, že dobrou práci by ocenilo
pouze několik odborníků, a že je to u nás zvyk.
Nemusí sice vědět, že Puchalský byl nastrčený
panák od počátku, nyní byl pouze vybrán jiný,
tato neznalost ji však neopravňuje k fušeřině.
To, že novinařina (a nejen novinařina, namátkou
jmenuji třeba práva) je u nás na žalostné úrovni,
spočívá v kvalitě učitelů a jejich znalostí, kde
na rozdíl od techniky nebo medicíny... byla
rozhodující
více podpora režimu, než nezávislé a kritické myšlení
podložené již známými znalostmi.
V této škole totiž stačí, když se "nadrtí"
předepsaný výtah z látky, kterou pokolikáté už,
místní vysokoškolský pedagog přepsal, aniž by se vůbec
namáhal číst zdrojovou literaturu (Platona, Hobbese,
...), tím méně v originále.
Tato úniková škola byla, pokud vím, založena jako
ION (Institut osvěty a novinářství) pro šíření
propagandy, žádné zatěžující znalosti, či kritické
myšlení se nevyžadovalo, pro dítka, která sice
nevynikala v matematice či biologii nebo jazykovým
nadáním, ale byla dostatečně "inteligentní" na to,
že nechtěla dělat prodavačku, nebo kopáče.
Za Husáka
se institut přejmenoval na fakultu, aniž by poskytoval
vysokoškolské vzdělání hodné toho jména.
Vždy mě fascinovalo, k čemu stát potřebuje tolik
hlásných trub, stačilo by několik kvalitních lidí
s patřičnými znalostmi, Jan Neruda, Čapkové a další
takovou školu nepotřebovali.
Snad by bylo nejlepší tuto ostudu UK zrušit, ovšem
co s nezaměstnanými pedagogy (možná by dělali škodu
na nižších stupních školství, jinou odbornost nemají)
a dítky, které by se nejspíš na jinou školu nedostali.
Vystudovanci tohoto ústavu stěží budou stačit úrovni
např. ARD, ZDF o BBC ani nemluvě, chybí jim základní rozhled v problematice
aspoň na STŘEDOŠKOLSKÉ úrovni.
Je mi smutno, když
vidím jak nekvalitní a zastaralé informace jsou nám
předkládány v rozhlase, televizi i v novinách, kolik
jen stojí zahraniční zpravodajové, Voldán,
Krupauerová,
Flanderková, Podaný, Fridrich, Bouda, Senková...,
kteří si doplňují chybějící vzdělání za peníze
koncesionářů, levnější by bylo, kdyby doma na židli
překládali, co agentury přinesly už TÉHOŽ dne, a ne
s chybami až za několik dnů.
Už zase jezdím tramvají
Rozhovor, který vyšel v Nedělních novinách dne 24. ledna 2000,
Britským listům laskavě zprostředkovala autorka, aby čtenáři věděli, o čem
je řeč. JČ
Generální ředitel České televize Jakub Puchalský (30) nechtěl po své
rezignaci s novináři hovořit. Nedělní Noviny jsou jediným médiem, kterým
odcházející ředitel rozhovor poskytl. Přiznává v něm skandální a konkrétní
případy politického nátlaku na veřejnoprávní médium. Hovoří o sobě, o
studiích i o tom, jak ještě před několika lety pracoval v Anglii jako
barman, nosil džíny a kouřil.
Jeho nejbližší spolupracovníci o něm prohlašují, že se od
okamžiku, kdy se rozhodl rezignovat, k nepoznání změnil. Je prý zase ten
starý a zábavný Jakub Puchalský, jakého jej znali dřív. Při naší neformální
večeři si o něm lidé v restauraci povídali s významným pohledem ve tváři ,
ale nezdálo se, že by mu to jakkoliv vadilo.
Co budete večeřet?
Dám si cokoliv, když to nebude rajská. Nesnáším rajskou.
Ani od mámy?
Ani to ne. To je pozůstatek školních jídelen - tento odpor nepřemůže asi nikdo.
Proč jste si tenkrát podal přihlášku do konkursu na
generálního ředitele České televize?
To bylo poté, co jsem se vrátil z Anglie, kde jsem strávil tři roky a měl
jsem pocit, že bych se měl vyjadřit k tomu, jak tady ostatní dělají média.
Psal jsem články do novin a na jeden celkem kritický vůči ČT dokonce
zareagoval tehdejší ředitel Ivo Mathé a pozval si mě k sobě. Až později
jsem pochopil, že chtěl poznat svého nepřítele. Na konci toho rozhovoru mě
požádal, jestli bych mu nevypracoval podrobnou analýzu vysílání ČT a já se
cítil poctěn. Dva měsíce jsem potom bez ustátní koukal na všechno, co
dávali a detailně si zapisoval. Když jsem měl rozbor hotový, zavolal jsem
mu, ale on mě nepřijal. Nechal jsem mu ho tedy v televizi. Nikdy se
neozval. Poprvé jsme od té doby spolu mluvili až po konkursu.
Tušil jste, že vyhrajete?
Ani promile.
Uvědomoval jste si tenkrát, co by to znamenalo?
Nejdřív ne, protože jsem nepočítal s tím, že bych vyhrál. Jak se ale výběr
zužoval, začínalo mi to docházet.
Byl jste nervózní?
Určitě. Po předposledním kole jsem zavolal rodičům a řekl jsem jim, že se
to může stát. Chtěl jsem je dopředu varovat, že to pro ně může znamenat
spoustu nepříjemností, že jim možná budou volat novináři a vyptávat se
jich. Že se naše rodina vůbec může dostat do pozornosti nejen médií, ale i
ostatní veřejnosti.
Jak na to rodiče reagovali? Měli z toho obavy?
Myslím, že ani ne. Možná někde hluboko pod tím vším. Jinak ale byli rádi.
Stávaly se vaší rodině na Moravě během vašeho vedení televize
nějaké nepříjemnosti?
Nejdřív vůbec ne, pár novinářů sice volalo domů, jakou školu jsem studoval
a který předmět jsem měl nejraději, ale větší problémy nastaly až po
začátku vysílání Třiceti případů majora Zemana.
Lidé vašim rodičům nadávali?
Ani ne, jenom to pořád s nimi chtěli rozebírat a když šla třeba máti
nakoupit, zastavovali ji lidé na ulici a začali jí vysvětlovat svoje
názory. Když se to děje často, asi to není moc příjemné.
Jak vaše rodina reagovala na to, když jste jí oznámil, že
hodláte odejít z vedení ČT?
Ulevilo se jim a říkali mi, že to je dobře.
A jak se dnes cítíte vy? Ulevilo se vám?
Spadl ze mě všechen ten stres a napětí a mám teď spoustu volného času.
Pracuji sedm až osm hodin denně, mám hodinu a půl na oběd, během dne
maximálně čtyři schůzky...
Tomu říkáte "spousta volného času"?
V porovnání s předchozími dvěma lety? Určitě!
Nechci ani vědět, jak potom musel vypadat váš "běžný"
pracovní den.
Budíček na půl sedmou, abych byl v osm v televizi. Přes den v průměru osm
pracovních schůzek a jednání. Pokud jsem neměl domluvený pracovní oběd ve
městě, muselo mi na jídlo v poledne stačil půl hodiny. Z televize jsem
odcházel v deset hodin večer - samozřejmě, když jsem neměl jednání mimo
Kavčí hory.
Víkendy jste ale měl volné, ne?
Jenom sobotu. Tu jsem si snažil pokaždé nechat volnou a spal až do
jedenácti. V neděli už jsem ale zase jel do televize, měli jsme tam s mými
nejbližšími spolupracovníky pravidelné schůzky. Teď se mi občas stane, že
odcházím z televize v pět hodin odpoledne a přistihnu se při tom, že mám
pocit viny.
A co děláte s volným časem nyní - chodíte třeba rád do
kina?
Já mám moc rád kino a filmy. Naposledy jsem minulý víkend viděl
Canterburské povídky od Pierre Passoliniho ve výborném klubovém kině Aero.
Jaké cédéčko jste si naposledy koupil?
Ježíš, to nevím. Určitě něco britského. Manic Street Preachers. The Best
of. Mám je hodně rád.
A Británii vůbec, že jo? Dokonce jste přerušil studium,
abyste tam mohl na rok jet.
Mám pro tu zemi zvláštní slabost. Já tam tenkrát prostě musel, i když mě
tam třikrát za sebou nepustili. Naštěstí v té době zrušili víza a já tam
úplně bez peněz vyrazil.
Co jste tam dělal?
Nejdřív myl okna, a potom jsem pracoval jako barman. To bylo také jediné
období v mém životě, kdy jsem kouřil.
Nějak si vás neumím představit v džínách a tričku, s
cigaretou v puse, čepující pivo...
Bylo to nádherné období. Nejdřív jsem nikomu nerozuměl, protože všichni
mluvili úplně hroznou angličtinou. Dneska na to ale moc rád vzpomínám.
Potom jste si dokončil univerzitu a jel rovnou do BBC?
Tehdy jsem měl možnost buď jít do Dublinu studovat na univerzitu nebo jít
pracovat do české redakce BBC v Londýně.
Proč jste si nevybral Dublin?
Nevím. Tenkrát to byla úplně jiná doba. My jsme ještě zažili školu za
komunismu a nekonečné přednášky o marxismu - leninismu a to byla pro mě
představa školy. Na revoluci bylo sice skvělé, že jsme u toho byli a
podíleli se na ní, chodili jsme si pro zápočty do hospody a tak. Pak jsme
se všichni rozutekli do redakcí, protože jsme strašně chtěli pracovat a od
školy se odpoutat. Dodnes se tak trochu na sebe zlobím, protože si připadám
nedovzdělaný.
Kdybyste se dneska mohl rozhodnout znovu, nezvolil byste
přece jen univerzitu v Dublinu?
Kdybych to tenkrát udělal, mohlo dneska být všechno jinak. Nepracoval bych
v BBC a asi bych byl dneska nějakým poctivým reportérem ve zpravodajství.
No, i když - možná, že kdybych na sobě hodně pracoval, mohl už bych dneska
byl i vedoucím rubriky... (smích)
Víte, jak by to vypadalo na vašem životopise: univerzita v
Dublinu?
Myslíte si, že je můj životopis dneska o tolik horší? (smích)
To je otázka.
To je otázka.
Těžko už dneska můžete pracovat jako nějaký redaktůrek v
malých novinách.
To asi ne, ale na druhou stranu jsem se díky uplynulým dvěma letem naprosto
zbavil jakýchkoliv ambicí či nutkavé potřeby dělat kariéru. Ať se rozhodnu
pro cokoliv, budu to dělat kvůli té práci samotné, ne kvůli tomu, abych se
někam vypracoval. To už jsem si docela užil...
Víte, co byste chtěl dělat?
Přesnou představu nemám. Teď si dávám delší čas na rozmyšlenou, ale u médií
bych rád zůstal. Řekl bych, že jim docela rozumím... (smích). Ale zatím
ještě opravdu nevím.
Opravdu by mě zajímalo, kde se nakonec usadíte. Počkám si na
to.
Pane jo, a já už si myslel, že se pozornosti médií zbavím! Že se někam
uklidím a budu mít klid!
Veřejnost vás stejně bude dál znát. Lidé vás budou poznávat
na ulici...
To nebude trvat dlouho. Lidé rychle zapomenou.
Poznávají vás nyní?
Ano, ale nikdy ne v takovém množství, aby mě to obtěžovalo. Nejčastěji mě
oslovovali v době, kdy se diskutovalo o vysílání Třiceti případů majora
Zemana. V naprosté většině mi vyjadřovali podporu a přání, abych si stál za
svým.
Jak rozeznáte, že vás lidé poznali?
Je to různé a většinou je to docela legrace. Když například vejdete do
restaurace, i když se nedíváte kolem, zůstává vám postranní vidění a vy
nemůžete přehlédnout, jak si lidé kolem vás šeptají a popřípadě ukazují
prstem. Nejjednodušší je to v metru, což je ale také největší zábava.
Vy jezdíte metrem?
Možná to teď bude znít trochu namyšleně, ale já teď poprvé po dvou letech
mám čas jezdit hromadnou dopravou, protože už nemusím přejíždět z jednání
na jednání a poznámkovat pracovní dokumenty. Nedávno jsem jel tramvají a
neměl jsem lístek. Byli jsme s kamarádkou a já jí říkal: "Ale já nemůžu
jet, nemám jízdenku!" Ona se mi smála, že prý v tuhle dobu revizoři
nechodí. Docela jsem se bál - co kdyby přišel?
Jakou tramvají jste jel?
Myslím, že to byla čtyřka. Také jsem si všimnul, že lístky od té doby
podražily. Za mě ještě stály deset korun a teď stojí dvanáct.
Taky si můžete koupit za osm, ale to jenom když jedete méně
než patnáct minut. Jak to bylo s tím metrem?
V metru sedí lidé v řadě proti sobě, takže vám koukají přímo do očí. Je
legrační pozorovat, když mě poznají a teď si to navzájem chtějí říct, ale
nemůžou, protože je vidím. Zkoušejí si to nějak ušeptávat nebo "nenápadně"
naznačovat, abych si toho nevšiml. Jako by měli pocit, že se nesmím
dozvědět, že o mně mluvi, protože co kdyby... Zvláštní, v těch lidech to
pořád je. Takový divný strach.
Jaké to je, vracet se zpátky "z výšin"?
Já si to hrozně vychutnávám. Těším se z maličkostí. Z těch úplně obyčejných
věcí jako je jízda tramvají. Je to určitě mnohem přirozenější, než cesta
obráceným směrem.
Jak jste si zvykal na auto s řidičem, na minutu naplánovaný
den, vysoké postavení ve společnosti?
Nebylo to nic příjemného, všechno se to dělo strašně rychle. Já měl navíc
tu nevýhodu, že jsem byl dost mladý, takže jsem se snažil působit tak, aby
to nebylo znát, aby mi můj věk pořád nikdo nepředhazoval. Asi to nebylo
příliš přirozené.
Takže jste si své vítězství ani pořádně nevychutnal?
V tom prvním období, kdy jsem se snažil ve všem zorientovat, mi někdo řekl:
"Nemysli si, že to přijde hned. Nejdřív budeš dva - tři roky strašně dřít a
pak možná přijde nějaké ocenění." Tak jsem dřel. Jen toho ocenění jsem se
nějak nedočkal. (smích)
Jaký vlastně pro vás byl ten osudný den 15. prosince?
Až do čtvrt na čtyři úplně normální. Potom jsem si svolal své nejbližší
spolupracovníky, poděkoval jsem jim za jejich pomoc a podporu a oznámil
jsem jim, že za několik minut hodlám na půdě rady rezignovat.
Myslíte, že to někdo z radních dopředu tušil?
Myslím, že ne. Na radě jsem to přednesl až jako třetí bod. Prodiskutovali
jsme návrh rozpočtu, smlouvu se Sazkou a já jim potom stejným tónem sdělil
svoji rezignaci. V první chvíli nikdo nepromluvil ani slovo. Dívali se po
sobě a nevěděli, co to znamená. Až pak se mě někdo zeptal, jestli mám
nějakého dočasného zástupce.
Stává se vám, že se od vás teď odvracejí lidé, které jste
považoval za své přátele či blízké?
Když zastáváte tak významnou funkci, získáváte skutečné přátele jen velmi
těžko. A všichni ti přátelé a blízcí, které jsem měl ještě před tím, mi
zůstali a věřím, že zůstanou i nadále. Těch, co se ode mě odvrátili nebo
odvrátí, mi líto nebude.
Je pravda, že jen několik minut poté, co jste veřejně oznámil
svoji rezignaci, už seděl na poradě Rady České televize jeden ze současných
zájemců o vaše křeslo a zároveň strategický ředitel ČT Dušan Chmelíček?
Je. Ale já jsem se to dozvěděl až zprostředkovaně. Víc to komentovat nebudu.
Když jste oznamoval svoji rezignaci, zmiňoval jste politické
tlaky. Jak se konkrétně projevovaly?
Od usnesení mediální komise, která začala podle mého názoru radu úkolovat
nad rámec zákona, přes veřejné výroky předsedy této komise Ivana Langera,
který bez důkazů obviňoval ČT z porušování zákona, až po občasné telefonáty
od některých politiků, hlavně z ODS.
Kterých?
Ivana Langera a jednou i Václava Klause.
Co po vás chtěli?
Ivan Langer třeba chtěl, abychom odvysílali tenisový turnaj z Prostějova,
kde - jak jsem se později dozvěděl - má nějaké vlastní aktivity. Že se tím
prý pomůže regionu. Podruhé mi zase velmi ostrým tónem vyčítal, že jsme
neuvedli v Událostech zprávu o tom, že Jiřina Jirásková přijala za ODS
kandidaturu do Senátu. Ódéeska to tenkrát oznámila večer v deset a my jsme
to měli hned v Událostech Plus. Druhý den už jsme to v hlavních zprávách
nehráli, protože to byla den stará informace, kterou už všichni věděli.
Tvrdil tehdy, že ČT hrubě selhala jako veřejnoprávní televize a varoval, že
to pro televizi může mít nějakou dohru.
A Klaus?
Pokud jde o Václava Klause, ten si zase před parlamentními volbami v 98'
telefonicky stěžoval, že Česká televize neodvysílala zprávu o předvolebním
mítingu ODS v pražské Lucerně.
Sociální demokrati vám nevolali?
Ne. I když by k tomu možná měli mnohem více důvodů. Jenom jejich tehdejší
ministr financí Ivo Svoboda chtěl, aby mediální komise přijala usnesení, že
ČT porušila zákon, protože zveřejnila nepravdivou reportáž o kauze Liberta.
A dneska je kvůli tomu ve vězení.
No vidíte, a my to tenkrát měli první.
Tipujete, kdo vás z těch tří kandidátů nahradí?
Ne, netipuji. Ať to bude kdokoliv z nich, předám mu to a popřeju mu v tom
hodně štěstí a pevné nervy.
Myslíte si, že to bude otázka politické průchodnosti?
Po posledních událostech to úplně nevylučuji. Ale stále doufám, že budou především rozhodovat profesní a lidské kvality.
V čem je Jakub Puchalský dneska jiný v porovnání s Jakubem
Puchalským před dvěma lety?
Určitě sám sebe mnohem lépe zná. Ví lépe, co chce a čeho je či není
schopen. Je si sám sebou víc jistý. Během té doby se také mnohé dozvěděl o
lidech, o tom, co od nich může čekat a kam až jim může důvěřovat. Bylo to
strašně zajímavé a svým způsobem krásné období v jeho životě.
Je zklamaný?
Není zklamaný z odchodu, ale spíš z toho, co mu předcházelo.
Nepřišlo to všechno nějak dřív než mělo?
Asi jo. Ale to přece v posledních letech v této zemi potkalo víc lidí, ne?
Autorka je redaktorkou časopisu Rolling Stone
Poznámka JČ: Pasáž rozhovoru o údajném nátlaku na Puchalského
od činitelů ODS vyšla v Nedělních novinách samostatně.
Ředitel Chmelíček vystupuje ve sdělovacích prostředcích s banalitami
Vazeny pane Culiku,
Vase Britske listy pravidelne sleduji a musim rici, ze je povazuji za v
soucasne situaci nezastupitelny zdroj informaci.
Pracuji v televiznim oboru jiz pres pet let, prevaznou cast jsem ovsem
stravil v komercni televizi. Byl jsem tez spolupracovnikem Petra
Sladecka.
Od volby noveho reditele CT jsem si hodne sliboval. Uvedomuji si, jak je
nas telvizni trh deformovany a jak moc za ostatnimi staty Evropy
zaostavame. Neni to vsak jen vinou komercnich broadcasteru, ale velky,
mozna zasadni dil spoluodpovednosti, nese i Ceska televize. Je jasne, ze
v budoucnosti musi projit zasadni zmenou
Od diskusi, predchazejicich volbe noveho reditele jsem ocekaval hlavne
vyjasneni role, kterou by melo toto medium v pristich letech u nas hrat.
To nelze podle meho soudu ucinit bez dukladne definice toho, co vubec
verejnopravni poslani CT znamena.
Ve vystoupeni pozdeji zvoleneho Dusana Chmelicka v poradu "21" jsem na
toto tema slysel jen nesouvisle obecne teze. Zda se mi spatne, ze novy
reditel CT nema vubec zadnou predstavu o tom, v cem by mela spocivat
uloha verejnopravniho media a nechapu, jak muze byt takovy reditel pro
Ceskou Televizi prinosem.
Posilam prepis casti poradu "21" jako doklad meho predchoziho tvrzeni.
Rad bych dodal, ze jsem projekt D.Chmelicka v Britskych Listech cetl a
povazuji jej za solidni a propracovany.
S uctou
Miroslav Brada
mediální konzultant
Dušan Chmelíček v Jednadvacítce dne 23. ledna 2000
Jaroslav Dědič: "Pane Chmelíčku, většina kandidátů na
ředitele České televize měla ve svých
programech to, že chtějí posilovat veřejnoprávnost této instituce.
Je něco, v čem podle vás
současné vysílání ČT neplní veřejnoprávní poslání?"
Chmelíček: "Já si myslím, že žádná taková skutečnost není. O
nezávislosti ČT vůbec, respektive
o vůbec nezávislosti médií obecně, se často hovoří a myslím si, že
je hodně, hodně přičítána
vnějším podmínkám, jako třeba legislativě a podobně. Myslím si, že
tomu tak není, když ne
úplně, tak aspoň zcela. Já si myslím, že ta nezávislost je dána
vůbec postavením institutu veřejné
služby a vůbec její prestiží a autoritou.
Jaroslav Dědič: ..."Myslíte si, že je ... jednoduché uhájit
právě tu nezávislost České televize, o které hovoříte?"
Chmelíček: "Myslím si, že to jednoduché není, nicméně podle
mého soudu veřejnoprávní televize skutečně
neporušuje zákon."
Je Dušan Chmelíček suchar? Chce zrušit Rudého trpaslíka
"Červený trpaslík" je podle Dušana Chmelíčka pry "poklesla zabava" nebo tak neco, rikal pan reditel.
Mne hlavne nastvalo, ze by mi chteli zrusit jeden ze dvou poradu,
na nez lze za cely tyden koukat (druhy je Monty Python's Flying
Circus) se zduvodenim, ze patri na komercni televizi.
(Asi ze
"nekdo na to kouka" = "je to komerce, na Novu s tim"...)
Ja nehajim, ze Cerveny trpaslik na CT patri. Ja hajim, ze pokud ho
jednou vysila, tak je blbost v pulce vymyslet, ze to je moc
komercni.
Jo, a jeste pan reditel rikal, ze si na Cerveneho trpaslika lidi
stezuji. Takze dalsi duvod zrusit ho.
Ja si timto stezuji na Ceskou televizi. Zrusi ji pan reditel take?
Poznámka JČ: Červený trpaslík, jak už mezitím poznamenala i
MFD, je zábavný, myšlenkově mírně podvratný seriál, vyrobený televizí BBC.
Právě pro svou mírnou podvratnost se i v Británii vysílal na kulturním
okruhu BBC 2. S komercí nemá naprosto nic společného a jestli to pan
ředitel Chmelíček nevidí, je to trochu znepokojující. Snad jen udělal chybu
mimoděk. V každém případě má takováto rozhodnutí ponechat svému
programovému řediteli. Zakáže-li vedení ČT další vysílání Červeného
trpaslíka, prokáže značně úzkoprsou nesnášenlivost.
Ještě ke Karlu Gottovi
Divím se, že K. Gotta vyvedl článek Z. Lukeše z míry natolik, že
odvolal svou účast v Hannoveru. Měl jsem za to, že je zakalen ohněm
Rejžkových kritik a blábol pana architekta (jehož jedinou hudební
kvalifikací je drzost) vezme jako humorné čtení. Nestalo se, je citlivý
(rozlišit od ješitný!) více, než jsem myslel. Dovolil bych si proto pana
architekta poučit o tom, že hledat hloubku ve středním proudu populární
hudby může jen ten, kdo skáče po hlavě do vypuštěného bazénu. Snad jedinou
omluvou může být ztráta paměti na jistého Lišku, který pořádal hodnotná
show a vkus několika generací zlepšoval.
Nepřekvapilo, že se ihned přidala "ozdoba" české kultury - Koniáš
Knížák. Tady už zřetelně promluvila závist malého českého člověka - výrobce
trpaslíků, jehož neodolatelné nutkání je střílet na vše, co létá nad ním.
Jeho namyšlenost přebíjí soudnost a sebeovládání a je proto životu
nebezpečné ho jen vidět za volantem.
Jak to tedy je? Většina kritiků a pseudokritiků se dopouští stejné
chyby: směšuje Gotta umělce a Gotta člověka. Dochází pak k falešným
závěrům, které jsou zjevně v rozporu s veřejným míněním.
Gott umělec je ojedinělý fenomém historie populární hudby. Od
počátku šedesátých let produkuje nejvyšší kvalitu, kterou v této oblasti u
nás máme. Po zásluze se mu dostalo všech ocenění. Prostě doma neměl a (což
je zarážející) doposud nemá konkurenci.
Gott člověk je poněkud složitější hodnocení. Ke kladům patří
obrovský kus práce, kterou na sobě udělal, jak duševně, tak fyzicky. Od
nevzhledně vyhlížejícího vyučeného elektrikáře se vypracoval ke vzdělanému
a elegantnímu zpěvákovi a mnoha oborů znalému člověkovi, který dokáže i
malovat obrazy a psát knihy. Svým vystupováním, oblékáním a celkovým
způsobem projevu by hravě zahanbil nejednoho ministra (o předsedovi vlády
nemluvě).
K záporům patří jeho kolaborace s bývalým režimem. Stačí
připomenout nikoliv jen podpis Anticharty, ale její čtení před všemi umělci
a televizními kamerami. Osobní přátelství se členy ÚV KSČ šlo tak daleko,
že např. pro vedoucího odboru kultury Mullera přijel na základě
telefonického zavolání zazpívat do Fr. Lázní. Za to se mu dostalo odpuštění
jeho "prodlouženého" pobytu v NSR. Po Listopadu se jeho jméno objevilo v
některých obchodních aférách a hlavně překvapil svou doposud neobjasněnou
přítomností v restauraci ruské mafie U Holubů.
Nyní milý čtenáři suďte: Je to hrdina a nebo padouch? Je hodný úcty
a nebo prokletí? Zasloužil se o rozvoj kultury v této zemi nebo ne? Má
zpívat v Hannoveru nebo nemá?
Odpověď je prostá: Většinu lidí politika nezajímá. Mají rádi
písničky, které Gott zpívá, mají rádi Gotta, protože jim dává potěšení,
radost a pohodu. Od toho popmusic je, pane Lukeši. Gotta historie
zaznamená, Vás nikoliv.
Kdybych parafrázoval klasika: Nekamenujte zpěváky neb plaší jsou jak
ptáci. Když hodíš po nich kamenem, víckrát se nenavrací!