Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

chtela bych se zeptat, jestli existuje nejaka prirucka pro PR agentury. Pokud budu vedet, jak postupuji, budu moci lepe odolavat jejich pusobeni. Nemyslim, ze bych mohla neco zmenit, i kdybych kvalitni informace mela, ale proste z principu me stve, ze ze me delaji blba. Zacinam pristupovat ke sdelovacim prostredkum jako za starych casu: to jsem zvedava, jakou verzi skutecnosti se dozvim dneska.

PS Ma cenu cist McLuhana a Habermase? Muzete doporucit neco jineho? To nejsou recnicke otazky, v oblasti medii a manipulace se nevyznam.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, dále v internetovém knihkupectvi Eliška, (knihy.cz, informace o knize je na tomto místě), v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Napsal Mirek Vachek:

Reakce na článek "Já jsem český občan s černou hubou, to je celá věc"

P.S. Ne vsichni skini jsou rasiste, ne vsichni Cikani jsou citlivi, slusni a pracoviti lide.

1/ Nenavodil porad u svych divaku presvedceni, ze vsichni Cesi jsou rasiste (rasovou kolektivni vinu)?

Nenavodil. Pozorný čtenář si povšiml, že mezi názory českých občanů na Romy ve výše zmíněném filmu byl i názor jednoho českého občana, který odsuzoval český rasismus. To byl výrazný signál, a každý televizní divák ho tak taky vnímal, že pořad neodsuzuje všechny Čechy jako národ.

2/ Nedaval porad prilis jednoduche odpovedi na slozite otazky?

Televize je svou podstatou nebezpečné médium. Je neobyčejně vlivná, a přitom nedokáže dobře či jasně vysvětlit složité problémy. Televize funguje na principu krátkých, důrazných, případně emocionálních výroků (tzv. soundbites). Dokáže zobrazit situaci, nikoliv však vysvětlit složitější (abstraktnější) problém. (Proto se mimochodem k televizním pořadům, zabývajícím se složitější tematikou, vydávají knihy nebo brožury s dodatečným množstvím informací - sám jsem se podílel na televizních pořadech s takovými brožurami - dnes také existují dodatečné internetové stránky.)

Vzhledem k tomu, že je televize velmi vlivný, ale velmi zjednodušující a velmi manipulativní sdělovací prostředek, odpovědní novináři s ní zacházejí opatrně, nikoliv jako s tupým klackem, kdy nepořádně natočíme film či reportáž s množstvím nezvládnutých kontextuálních emocionálních konotací, které interferují s hlavní informací, kterou se snaží reportáž komunikovat a působí ve společnosti spoušť a chaos.

Podle původních krátkých informačních článků v britském tisku, jaký o sobotním filmu televize Channel Four cirkuloval v pátek jeden člen redakčního týmu časopisu Central Europe Review, jsem měl předem o filmu velké pochybnosti: z novinového popisu jsem měl dojem, že jde o nepořádně připravenou a zaujatou, levicovou politicky korektní hloupost. Samotný vysílaný film však na mě udělal velký dojem. Opakuji: pokusíte-li se v hodinovém televizním pořadu vysvětlit celou složitost romské problematiky v České republice o níž diváci nevědí skoro nic, nevysvětlíte nic a diváka jen zmatete - uvedete ho do chaosu.

Tvůrci zmíněného dokumentárního filmu, vedeni neomylným profesionálním instinktem, zvolili při výrobě tohoto filmu jedinou možnou správnou cestu. Určili si, co je hlavní a nejdůležitější rys rasového pronásledování českých občanů v České republice a naprosto správně a inteligentně poznali, že je to uplatňování principu kolektivní viny. Toto uplatňování principu kolektivní viny pak přesvědčivě dokázali sledováním čtyř osobních osudů. Vysvětlili o záležitosti všechno, co je k ní třeba vědět. Přestože nebyli Češi vylíčeni jako rasisté jako komunita, obávám se, že obraz, který vznikl, byl realistický a nebyl pozitivní.

3/ Jak bylo zdokumentovano prijeti Cikanu ve Velke Britanii?

Film nebyl o přijetí Romů ve Velké Británii, byl o rasismu v České republice. Bylo dobře, že netříští své téma. Film se stavěl ostře kriticky vůči britské vládě - to byla jeho hlavní myšlenka - že vzhledem k situaci Romů v České republice odmítá - na rozdíl od Kanady - poskytovat Romům politický asyl.

Mimochodem, dověděli jsme se, že jedna osoba, která v Londýně tlumočí pro české Romy, žádající tam o asyl, svědčí o tom, že pobývají v Británii s obrovskou úlevou. S překvapením zjišťují, že se k nim britské obyvatelstvo chová normálně a neštítí se jich, protože jsou černí, jako to dělá obyvatelstvo v ČR. V Británii je obrovské množství lidí z různých národů a z různých ras a v nikdo se nad barvou kůže nepozastavuje. Pro Romy z ČR je to obrovské osvobození od psychického stresu.

Před půldruhým rokem jsem byl se svými dvěma dcerami, tehdy ve věku 13 a 9 let, kdesi v Čechách v létě na koupališti. Shodou okolností byly na koupališti taky dvě indické děti. Po chvíli ke mně dcery šokovány přiběhly a informovaly mě, že některé české děti se už v bazénu nechtějí koupat, poté, co do něho vlezly Indky s černou kůží, protože je teď "špinavý".

3/ Jak se diva britska verejnost na uplatneni principu kolektivni viny ve vztahu k bombardovani Jugoslavie?

Britská veřejnost ve své většině pokud vím stále bombardování Srbska schvaluje, protože ač bylo jakkoliv kontroverzní, (Západ snad měl vyslat pozemní vojska) zabránilo genocidě kosovského obyvatelstva srbskou armádou a policií.

4/ Chysta NATO zasah v CR?

Musím to říct brutálně: Obrazně řečeno ano. Věcně řečeno: ne zrovna NATO, ale Evropská unie určitě zásah nejen chystá, ale už provádí. Nazvěte to imperialismem západních civilizačních hodnot, avšak tyto hodnoty budou bezpochyby České republice postupně vnuceny. (Viz komentář Ivana Hoffmana o hrozbě Haiderova volebního úspěchu v Rakousku a postoji Evropské unie k tomu na jiném místě těchto BL.)

Evropská unie nebude v žádném případě u země, žádající o vstup, tolerovat volné projevy tak intenzivního rasismu, jakého jsme byli svědky v britském televizním filmu, aniž by přitom nenutila její vládu provádět soustředěnou protirasistickou kampaň.

(Za farizejské je jistě možno považovat skutečnost, že v členských zemích EU se rasismus možná nepronásleduje tak intenzivně, v Británii, např. v britské policii, však bezpochyby ano.)

Pročpak asi česká vláda začátkem února zahajuje ve sdělovacích prostředcích kampaň proti rasismu?

A ještě poznámka: i kdyby nakrásně býval nebyl zásah NATO loni na jaře oprávněný, jak nosný je argument, že se můžeme chovat neeticky, případně zůstávat pasivní vůči nespravedlnostem, protože jinde je to přece také špatné, tak co...?

Návrh novely vysokoškolského zákona a Boloňská deklarace

Jiří Zlatuška

Jiří Zlatuška je rektor Masarykovy university a profesor informatiky.

University představují v evropském kontextu tradici institucí, které z hlediska staletí svého trvání jen těžko hledají obdobu. V oblasti vysokoškolského vzdělávání je však dnes tato kontinuita propojena s velkými změnami, kde dynamika reakce terciárního vzdělávacího sektoru na potřeby tzv. znalostních ekonomik představuje jednu z nejvýznamnějších podmínek konkurenceschopnosti celé společnosti i předpoklad snazší adaptability kvalifikované pracovní síly na změny globálního ekonomického prostředí.

V červnu loňského roku došlo na ministerské konferenci v italské Boloni k přijetí deklarace o evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání, ve které se evropští ministři školství zavázali zejména ke koordinaci národních politik tak, aby nejpozději během první dekády 21. století došlo k ustanovení systému, ve kterém bude universálně srozumitelná kvalifikace, kterou absolventi jednotlivých typů vysokoškolského studia v Evropě získávají, ve kterém dojde k přijetí systému dvoustupňového studia, ve kterém bude absolvování prvního cyklu VŠ vzdělání (typicky tříletého) podmínkou přístupu ke vzdělání v cyklu vyšším a jehož součástí bude studium postavené na bázi získávání kreditů s cílem podpory studentské mobility jak v geografickém smyslu, tak ve smyslu větší rozrůzněnosti toho, co vysoké školy uznávají jako započitatelnou součást studia včetně tzv. celoživotního vzdělávání.

Na sklonku loňského roku předložila skupina poslanců vzdělávacího výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR návrh novely vysokoškolského zákona, která ve většině bodů (s výjimkou posílení pravomoci rektorů při ustanovování podmínek pro přijímací řízení, které by mohlo urychlit změny, na které velmi netrpělivě čeká veřejnost, ale jejichž faktická realizace by v rámci současných zákonných kompetencí a závazných časových termínů byla těžkopádnější a zdlouhavější) přímo vychází z toho, co Boloňská deklarace pro evropské vysoké školství předznamenává.

Programy celoživotního vzdělávání jsou v současném znění vysokoškolského zákona z roku 1998 pojaty tak, že nemůže dojít k jejich akreditaci, a tedy ve smyslu § 44 zákona nezískávají jejich absolventi vysokoškolské vzdělání - a to bez ohledu na rozsah nebo náročnost absolvovaného studia. V pracovněprávní oblasti je však vymezení kvalifikace pracovníků přímo vázáno na typ získaného vzdělání a celoživotní vzdělávání u pracovníků ve střední nebo vyšší věkové kategorii se tak stává hodnotou, která sice fakticky jejich kompetence zvyšuje, ale v právním smyslu ke zvýšení kvalifikace nedochází.

Dnes se tento problém týká především těch, kterým byl za komunismu odepřen přístup na vysokou školu, ale v budoucnu budou mít obdobný zájem i dnešní absolventi bakalářského studia, po kterých budou kariérní řády pro určité funkce vyžadovat vzdělání magisterské.

Novela předpokládá možnost akreditace studijních programů i ve sféře celoživotního vzdělávání a nabízí řešení, které účelným způsobem rozšíří možnosti získávání vysokoškolské kvalifikace i odpovědnost vysokých škol zaměřenou na zkvalitňování kvalifikační báze naší společnosti. Nejedná se přitom o krok, který by znamenal paušální zavádění nových titulů, které by automaticky získávali účastníci libovolných kurzů universitami pořádaných. Vazba na akreditaci, jejíž požadavky by byly srovnatelné s akreditací standardních studijních programů tzv. iniciálního vzdělávání, které je dnes hlavní náplní činnosti vysokých škol v ČR, poskytuje dostatečnou záruku kvality a nároků, které budou na absolventy těchto programů kladeny, a není třeba se obávat laciného výprodeje titulů, kterým často odpůrci možnosti získávání formální kvalifikace cestou akumulace splněných požadavků v kurzech celoživotního vzdělávání argumentují.

Nezanedbatelným důsledkem tohoto zvýšení formální váhy vhodných programů celoživotního vzdělávání i bude posílení faktického zájmu o ně u zaměstnanců i jejich zaměstnavatelů a následné zvýšení podílu nestátního sektoru na financování rozvoje vysokého školství v ČR. Omezené prostředky státního rozpočtu budou účelněji vynaloženy na zachování a garantování bezplatného přístupu ke standardním studijním programům pro studenty klasických forem v iniciálním studiu. Pro celoživotní studium se v rámci evropských iniciativ rýsují zajímavá schémata umožňující financování těchto programů z prostředků oddělených od prostředků, které jsou státními nebo veřejnými rozpočty věnovány přímo na vysoké školství. V některých zemích se kromě účastníků této formy vzdělávání samých podílejí na jejich spolufinancování i instituce zodpovědné za regionální rozvoj nebo řešení problémů nezaměstnanosti nebo rekvalifikace. Expertní doporučení, která jsou v současné době z Evropské komisi zvažována, obsahují i zřízení speciálních "kreditních karet", které by byly použitelné na financování těchto programů a na které by finanční prostředky přicházely i ze sociálních fondů a fondů věnovaných řešení nezaměstnanosti (obdobné doporučení pochází i od Mezinárodní organizace práce).

Obavy, že by možnost získávání diplomů cestou celoživotního studia v současné situaci mohlo znamenat ustanovení "dvoukolejnosti" mezi neplaceným diplomovým studiem a jeho placenými formami v obdobné podobě, jako je tomu v Polsku nebo Bulharsku, jsou zřejmě v současné době velmi málo opodstatněné - faktická nabídka studijních míst v iniciálním vzdělávání universitního typu je v ČR díky vývoji ve vysokoškolském sektoru samotném dostatečně vyrovnaná demografickým trendem v počtech uchazečů, kteří ve vhodné věkové kategorii přicházejí. Pro vysoké školy je v této situaci student studující za peníze, které na jeho studium poskytuje stát, podstatně jistějším klientem, než kterého by získaly jeho předčasným vykolejením do placené formy studia. Z hlediska rozvoje lidských zdrojů v ČR je ovšem nezbytné podpořit větší zájem o další vzdělávání ve vyšších generačních hladinách, kde je využití možného tvůrčího potenciálu hlavním reservoárem zatím nevyužívaných možností.

V řešení otázky vzájemného vztahu a hierarchie bakalářského, magisterského a doktorského studia se novela nespokojuje s tím, že hierarchickou strukturaci vzdělávacích programů současné znění zákona umožňuje jako jednu z myslitelných možností, ale jejím závazným stanovením umožní výrazné urychlení konvergence vysokoškolského systému ČR se systémy evropskými. Nezanedbatelným efektem bude i posílení váhy bakalářského studia, protože tak povede ke standardní vysokoškolské kvalifikaci a uchazeči o studium na ně přestanou pohlížet jen jako na formálně možnou, ale fakticky méněcennou variantu svých budoucích studií.

Formální rozdělení dosud převážně monolitického magisterského studia, které je zatím hlavní formou, ve které vysokoškoláci v ČR studují, bude znamenat i lepší možnosti výběru skutečně optimální kombinace nároků studijního programu, kvality jeho konkrétního zaměření na jednotlivých vysokých školách a předpokladů a zájmů každého jednotlivého studenta. Studentům se otevře bohatěji strukturovaná nabídka studijních příležitostí, což je také podstatným motivem toho, proč je dobré změny tohoto druhu aktivně vyvolávat, nikoli jen čekat na to, které školy je samy od sebe umožní a které ne.

Vysoké školy jsou nejen tradičním motorem sociálního, kulturního a ekonomického rozvoje, ale v zemích s výraznou kapitalizací produktů myšlenkového bohatství se stávají i spolupodílníky na malých dynamických firmách s velkým inovačním potenciálem. Takové firmy jsou dnes v zahraničí vytvářeny zejména jako zhodnocení nápadů, se kterými se absolventi vysokých škol ucházejí o úspěch, na kterém se mateřská škola může významně podílet. V zemích, které dokáží myšlenek v hlavách svých občanů využít jako spolehlivějšího zdroje prosperity než levné síly málo kvalifikovaných svalů, jsou takové malé firmy osvědčenou složkou přediva vztahů mezi výzkumem a praktickým využitím nových technologií a expertních znalostí. Významně se v této roli podílí např. na aktivitách aplikovaného výzkumu v Pátém rámcovém programu EU a není náhodou, že strategie pro skutečnou politiku výzkumu, se kterou Evropská komise 18. ledna 2000 přišla ve sdělení COM(2000)6, uvádí malý podíl takových odštěpných společností (spin-offs) využívajících přímou návaznost na výzkum v pokročilých technologiích jako jeden z hlavních problémů malé evropské konkurenceschopnosti vzhledem ke Spojeným státům a Japonsku. Otevření možnosti vysokých škol vstupovat do obchodních společností, které současné znění zákona nepřipouští, bude významným příspěvkem k tomu, aby se předsevzetí vybudovat konkurenční výhodu České republiky nikoli na levné pracovní síle nebo exportu surovin, ale na technologické i inovační kvalitě výrobků i služeb, nestalo jen neuskutečněným přáním.

Hovoříme-li o investicích do vzdělanosti jako o tom nejlepším, co pro budoucnost společnosti, ve které žijeme, můžeme učinit, je zpravidla docela jednoduché se na takové tezi shodnout  -  až do okamžiku, kdy začneme hledat peníze, které k takové investici použít. Novela vysokoškolského zákona, kterou dnes mají poslanci na svých stolech, je investicí, jejíž přínos nebude dán financemi, které by zvýšily deficit státního rozpočtu, ale rychlostí, kterou dokážeme rozhýbat vysoké školy směrem, kam míří ona "Evropa vědění", o které hovoří text Boloňské deklarace. Až se v roce 2001 sejdou evropští ministři v Praze při hodnocení praktických kroků, které se při uskutečňování deklarace podařily, může být současná parlamentní iniciativa jedním z podstatných příspěvků k tomu, aby z naší strany nezůstalo jen u slov a zaschlého inkoustu českého podpisu na deklaraci.

(Zkrácená verze tohoto článku vyšla v MF Dnes ve středu 26. ledna 2000.)

Užitečné odkazy:

Plný text poslaneckého návrhu novely VŠ zákona lze  nalézt na adrese: http://www.psp. cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=464&CT1=0.

Boloňská deklarace je (v angličtině) zveřejněna např. na adrese: http ://www.murst.it/convegni/bologna99/dichiarazione/english.htm.

Sdělení Evropské komise COM(2000)6 o strategii cesty k evropské oblasti je publikováno na adrese: http://europa.eu.int/com m/research/area.html.

Problematice bakalářského studia a jeho začlenění do struktury VŠ studia byl věnován  jeden z kulatých stolů diskuse Výzva pro 10 milionů: http://www.10milionu.cz/kulstu l/2.html.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Představitelé ČSSD a ODS po podpisu série dohod navazujících na Smlouvu o vytvoření politické stability svorně přesvědčovali veřejnost, že dohody jsou výhodné oboustranně a žádná strana nemusela ustoupit.

Výsledky průzkumu veřejného mínění, zveřejněné v sobotu agenturou STEM, ukazují, že občané mají jiný názor. Že jsou dohody výhodné pro ČSSD, si myslí čtyřicet pět procent občanů, že jsou výhodné pro ODS soudí osm lidí z deseti.

Průzkum pak ukazuje, že především ČSSD svým voličům nedokázala dohodu "prodat" jako úspěšnou.

Že na dohodách vydělá ODS, soudí osmdesát šest procent voličů sociální demokracie, naopak spokojeno s tím, co ČSSD dojednala, je pouze dvacet devět procent těch, kteří by dnes volili sociální demokracii.

Když k tomu přičteme skutečnost, že zlepšení politické situace si od zmíněné dohody slibujepouze pětina občanů, pak není jasné, zda bylo co v Lidovém domě oslavovat.

Skutečný důvod k oslavám má spíše KSČM. Na zasedání jejího ústředního výboru se místopředsedkyně této strany vyjádřila, že KSČM by měla těžit ze současné vysoké podpory veřejnosti v letošních senátních a krajských volbách.

KSČM by podle ní měla za všechny prostředky, které je schopna shromáždit, zorganizovat největší volební kampaň, jakou kdy dělala. Kolik budou kampaně komunistů stát, se zatím neví, předem je ale jasné, o čem se v nich bude hovořit.

KSČM jistě bude hojně citovat z dohod, které sociální demokraté uzavřeli s ODS. Cena, kterou Miloš Zeman zaplatil za další působení v čele menšinové vlády není stanovena pouze tím, v čem ustoupil ODS.

Další účet připravují komunisté a dá se očekávat, že ho sotva předloží tak skromně a gentlemansky, jak to učinil Václav Klaus.

31. ledna 2000.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Její včerejší prohlášení, že pokud budou v rakouské vládě Haiderovi svobodní, čtrnáct států unie s Vídní zmrazí dvoustranné vztahy, lze vnímat jako nátlak, ale také jako korektní upozornění, férově vyslovené předem.

Předseda Rakouské lidové strany, který s Haiderem dojednává koalici, se včera podivil, že státy EU s Rakouskem své rozhodnutí nekonzultovaly a nečekaly na program chystané koalice, ani na složení vlády. Podobný postup mimochodem až do včerejšího poledne zastávala Evropská komise.

Nakonec ovšem v Evropě převážil názor, který belgický ministr zahraničí vyjádřil slovy: "Tolerovat Haidera na základě nějakého vládního programu by se rovnalo katastrofě".

Je to zajímavý problém. Haider se v posledních dnech ve snaze přivést svou stranu do vlády snaží vystupovat kultivovaně a proevropsky a omlouvá se za nedávné výpady proti svým kritikům. Ti ovšem zjevně nestojí o jeho polepšení a nechtějí s ním mít nic společného. Sledují jeho výroky mnoho let a nevěří, že by se změnil přes noc z extremisty a nacionalisty na upřímného demokrata.

Evropa prostě Haiderovy sliby rakouským voličům, učiněné v předvolební kampani, nebere jako pouhou rétoriku, ale smrtelně vážně. Co říká nyní, Evropu nezajímá.

Upozornění, že s Haiderem se Rakousko dostane do izolace, je podle Johna Palmera, ředitele bruselského Střediska evropských studií ,signálem i pro přidružené země. Prý se nemusíme obávat, že šíření Haiderových idejí bude tolerováno.

Lze to říct i jinak: Pro některé naše politiky je to signál, že není chytré od Haidera opisovat. Nedělejte si naději, že vám to projde, vzkazuje Evropa.

Jak aktuální. Píšeme o tomtéž i v diskusi Mirek Vachek - Jan Čulík na jiném místě dnešních BL.

Jiří Hruška

jsem téměř pravidelným čtenářem Vašich listů. Za mnohé názory děkuji,za mnohé ne.Ale o to asi jde. Možnost si přečíst nekorigované (snad) postřehy lidí znalých je pro nás, provinční učitele, velmi přínosným momentem.

Přesto bych k Vám měl dotaz v souvislosti s nastolenou problematikou Romů. Po přečtení přepisu natočeného filmového dokumentu jsem nabyl dojem, že podobně jednostranně zaměřený dokument (ale opačně), by bylo možno natočit i s těmi, kteří byli Romy poškozeni. Určitě by se našli - o snaze démonizovat tento nemalý problém nemůže být pochyb.To je ovšem věc názoru. Nemám totiž rád věci černobílé. Nikdy tak ve skutečnosti nejsou.

Hlavní můj dotaz ale spočívá v touze po větší informovanosti. V některém z televizních pořadů jsem slyšel našeho pana ministra školství hovořit v souvislosti s osudy Romů o tom, že kritika ze strany VB a Francie je na pováženou,protože u nich (nevzpomínám si přesně v které zemi) musí Romové kočovat, nesmí zůstávat na jednom místě a procento jejich vzdělanosti je hluboko pod naším. Vzhledem k tomu,že jsem postižen komunistickým školstvím a neznaje cizích jazyků, nemohu si nalézt odpověď v příslušných cizojazyčných materiálech těchto zemí.

Nemohl byste, prosím, v rámci objektivity informovat i podobně postižené čtenáře BL o situaci v zemích na západ od naší hranice?

Jelikož jsem pořád přesvědčen, že dlouhodobý vývoj demokratických principů na západ od nás by mohl být pro mnohé z nás vůdčím činitelem, prosím o informaci zda není kritika našich postkomunistických móresů a postojů taky jen pozlátkem (viz.informaci ministra školství)

Pokud jste dokázal dočíst až sem,děkuji Vám za čas takto Vám sebraný a jsem s pozdravem

Jiří Hruška

K situaci tzv. "cikánů" (travellers, kočovníků) v Británii. Situace je nesrovnatelná. Přirozených Romů je v Británii velmi málo a svým indickým původem by byli zcela nerozlišitelní od velké indické a pákistánské menšiny, která je v zemi zcela pokojně integrována (majitel každého hokynářství na rohu každé ulice je Pákistánec - vypadá přesně jako Rom a nikomu to nevadí). Za "cikány" se v Británii spíše označují původní "hippies", kteří jezdí ve starých automobilech či náklaďácích - jsou to většinou lidé, kteří nikoliv rasově, ale v důsledku rozhodnutí vedou kočovný život. Kočovnému životu ovšem není moderní společnostpříliš uzpůsobena a reaguje na něj různé. Některé komunální úřady vyhrazují těmto "kočovníkům" za městem pozemek, kde se mohou utábořit - znám takové místo za Glasgowem. Jiné nikoliv, byl dokonce znám případ jakési anglické šlechtičny, která uvolnila část svých pozemků těmto kočovníkům, ale komunální úřad obce, do níž patřila, to zakázal. Byla z toho kontroverze, neboť ona argumentovala, že si na svém pozemku smí dělat, co chce, komunální úřad to neuznal. - Tito kočovníci se většinu v době letní rovnodennosti shromažďují po stovkách, možná po tisících u neolitického památníku Stonehenge (z velkých kamenných kvádrů, několik tisíc let starého) v jižní Anglii. Místo obyvatelstvo se k těmto shromáždění staví neobyčejně nepřátelsky a policie tato v podstatě náboženská shromáždění kontroverzně zakazuje. Tvrzení, že Romové musejí kočovat, protože jsou Romové, je naprostá nehoráznost, vynucovat něco takového by byl trestný čin. V západních zemích není nikdo nucen dělat nic kvůli své rase!! Pokud kočovníci kočují, chtějí to dělat.

Rasismus v Británii existuje, ale není tak silný a není institucionalizovaný jako v ČR. Úřady velmi intenzivně usilují - například v policii - o jeho vykořenění. Britská společnost je daleko rozrůzněnější než česká. Jedete-li autem po předměstí Londýna, vidíte, jak se tam ulici po ulici střídají nejrůznější kultury. Ty všechny spolu žijí v dost pozoruhodné - nevšímavé? - toleranci. Londýn má podle komentátorů velmi dobrou schopnost absorbovat přistěhovalce ze všech zemí světa.

Znovu opakuji, že i kdyby byla argumentace západních zemí pokrytecká a i kdyby v západních zemích zuřil krutý rasismus, ani to by přece nebylo omluvou či oprávněním k mrzačení či vraždění občanů tmavé kůže v ČR. Nebo snad ano?

Jan Kyncl

V sobotní MF Dnes vyšel podle mého názoru výstižný článek Karla Steigerwalda "Právo lítat na Čertovy kameny". Definuje v něm mimo jiné "nerasistu", jako toho, kdo neočekává, že "všichni jsou si rovni", ale že "všichni máme právo být různí". Poopravil bych to nahrazením slova "rovni" slovem "stejní".

Vojtěch Polák

Pane Culiku,

dobry, fakt dobry! Clovek si uvedomi (nebo ne), ze zafixovat se na terminu rasismus asi nestaci. Tim by to nejspis nemelo skoncit. Nebo ano? Napada me, ze je to predevsim problem te mensiny, ale taky skoro z poloviny i te vetsiny. Zda se mi, ze korenem konfliktu je odlisny ethos mensiny, ale ze je dost ucelny a vetsina by mohla ctit (nebo citit) sve spoluautorstvi. Takze by se mela ve svem zajmu a diky sve spoluodpovednosti snazit zmoci se na vic, nez co predvadi. Na druhe strane mi pripada neprimerene snazit se mensinu prebalovat jako mimino. Chci rici, snazit se vyresit jeji problem za ni. No, mozna je to tak, ze obe spolecenstvi maji dost svych problemu a bude dlouho trvat, nez prijdou na to, ze by si pri trose dobre vule mohla vzajemne pomoci. Ale ted jsem nemyslel na skiny, to je mimo diskusi. Takove siditko, vidina snadneho a rychleho reseni, kterou by snad vetsina mohla rychle odmitnout. Na to snad, proboha, jeste mame. Nebo ne?

P.S. Taky jsem mohl strucne a kratce napsat, ze si nemyslim, ze kdyz se ceska vetsina chytne za nos, tak bude mit romska mensina po problemech. Muzeme se snazit udelat dobre podminky, ale tu praci za ne nikdo neudela. Jestli by se teda nemely chytit za nos obe strany a uzavrit mir. Nebo jsem maximalista?

Pozn. JČ: Ztraumatizovanější a primitivnější je ta menšinová společnost. Proto by ta většinová společnost měla začít, měla mít víc rozumu.

Pavel Kočička

Je zajímavé sledovat, jak rychle se diskuze na téma Bůh je-Bůh není, Boha potřebujeme-Boha nepotřebujeme vrátila na stránky Britských listů. Pro lepší přehlednost uvádím malou rekapitulaci dosavadních příspěvků. Všem autorům se omlouvám za vytržení jejich slov z kontextu.Snažil jsem se vybrat to, co je charakteristické.

z článku Jana Čulíka, 14.1.2000, Moderní kosmologické teorie
"Dnešní spekulace, že vesmír vznikl jako "kvantové tunelování z vakua", jsou v souladu se starořeckým vědeckým principem, že nic nemůže vzniknout z ničeho, neboť "vakuum" moderní kvantové fyziky, které pulsuje, není "nic" - jinak by nemohlo pulsovat."
Tady to začalo. Pan Čulík neutrálně informuje o nových vědeckých teoriích, které, zdá se, by mohly řešit problém vzniku vesmíru z ničeho.

z reakce Juliany, 17.1.2000, Odmítám příliš teologickou poznámku Jana Čulíka
"V ceskem tisku prevladaji ruzne formy theismu (ponejvice katolickeho). Pocet clanku vubec neodpovida tomu, jak je pocet vericich a atheistu zastoupen v ceske populaci. Proto uz na ruzne clanky o Bohu a transcendentnu zacinam reagovat lehce nevrazive." 
Kdo jiný než záhadná inteligentní Juliana rozpoutá diskusi? Stáčí ovšem řeč od faktů a z nich vyplývajících teorií a filozofií k tomu, že teistických úvah je v Česku nějak moc. Reaguje "nevraživě".

z reakce Jana Lipšanského, 19.1.2000, "Nemám rád poznámky ateistů"
"Proto tvrdím, že se Juliana projevila jako náboženský fanatik ateistické vědecké komunity, a využila přitom jedinou berličku své komunity - vědu. Vědu omylnou, která ještě nedávno tvrdila, že létat se nedá, že vlak nemůže jezdit příliš velkou rychlostí, protože by se lidé zbláznili..."
Pan Lipšanský, jediný vyhraněný "teista" v diskuzi, si dovolil dost. Napsal že, věda je berlička "ateistických fanatiků". Reakce druhé strany na sebe jistě nedá dlouho čekat.

z reakce Jana Kyncla, 20.1.2000  "Nemám rád poznámky teistů k ateistům"
"A na závěr si dovolím být netolerantní. Jsem pro, ať si každý věří v co chce, když tím nebude obtěžovat druhé. Ale nechtějte, abych to já osobně financoval."
I pan Kyncl je obtěžován "teismem". Svým osmerem "nefanatického ateisty" zajímavě vysvětluje proč. A na závěr podotýká, že mimo jiné jde i o naše peněženky!

z reakce Václava Pinkavy, 20.1.2000  "Bůh s námi ..."
"Existence Boha je obdobnou hádankou, bez rozluštění chcete-li, stejně jako 'důvod proč tu jsme'. Člověk má nárok pracovat na svém niterním a nesdělitelném přesvědčení, pokud jej nikomu nevnucuje silou."
Pan Pinkava svým příspěvkem vše relativizuje. Vrací však diskusi toleranci. Krátká přestávka, a jedeme nanovo.

z reakce Juliany, 26.1.2000, Jak je to s poznáním a boží existencí: slíbená nudná odpověď
"Racionalni analyza ma svoje uskali a muze (ale nemusi!) vest do propasti. Ale nic lepsiho nemame.  Iracionalni pristupy, ktere se ridi zjevenymi pravdami,  vedou do baziny vzdycky."
A opět je tu Juliana s vědou jako nejméně nebezpečným přístupem při zkoumání problémů. Chladná, racionální,... nudná.

z reakce Ferdinanda, 26.1.2000, K Julianě: Přejte každému jeho pravdy
"Tvrdim, ze kazdy ma svou pravdu a ma pravo ji hlasat, byt ji treba neumi obhajit ucenym mudrovanim, a to tak dlouho, dokud jeho pravda neodporuje empirickym faktum. Naopak tvrdim, ze sebelepe dokazana teorie nema narok na existenci, pokud se s fakty nesrovna."
Ferdinand to napsal hezky. Škoda jen, že nedodal nějaké příklady teorií, které se nesrovnávají s fakty, abychom si ho mohli zaškatulkovat.

z reakce Jana Lipšanského, 26.1.2000, "Reakce o Bohu"
"Ja se neminim s nikym dohadovat, zda Buh je, ci neni, zda se da dokazat, nebo poznat. To je osobni zalezitost kazdeho z nas. Slo mi o to, ze ani jedna strana nema pravo si narokovat patent na svuj nazor jako jediny pravy. Ze vecne putky zastancu a odpurcu jsou v tomto ohledu nesmyslne a zbytecne."
Pan Lipšanský láme nad diskutujícími fanatickými a nefanatickými ateisty hůl. 

z reakce Jana Kyncla, 27.1.2000  "Reakce nejsou o Bohu, reakce jsou o lidech"
"Mně například vůbec nejde o to, klást si otázku mají-li pravdu theisté a atheisté; tu otázku po bytí Boha považuji za zmatečnou a tudíž vhodnou leda tak k pivu, když už je práce hotova. Jde o to, jak vedle sebe- a ještě lépe spolu-, tady na tomto světě žít. Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, můžeme otázku bytí Boha pominout. Praktických otázek je tolik, že na to ani nebude čas."
Pan Kyncl zmírňuje tón. Říká, že takové diskuse, jako ta naše, jsou dobrá věc. Hlavně ať se ale nediskutuje o bytí Boha, je tu moře důležitějších věcí.

z reakce Vlastimila Obereignera, 27.1.2000  "Je nám třeba víry v Boha?"
"Nemám zde (v Oregonu) v širém okolí nikoho, kdo by se do takovéto debaty pustil ... Diskutovat je možné ale o jiných aspektech příbuzných této otázce. O logice víry v různé legendy a všelikých pověr, které obsahuje Svaté písmo, o zázracích a dogmatech, na kterých církve staví, o fanatické disciplíně mnohých věřících, o mnohdy kriminálních důsledcích tohoto fanatismu, o jeho krvavé historii a tak dále... prostě o naprosto nevyvratitelném negativním působení existence náboženství."
Pan Obereigner s lítostí sděluje zajímavou informaci. V Americe na toto téma není možné diskutovat. Pro Američany prostě Bůh je a hotovo. O čempak diskutovat? Ještě že máme internet a spojení do Česka. V Česku to je jiná káva...

Kdo nám ještě v diskusi chybí? Zdá se, že nikdo. A nebo přece...? Kde je hlas "teistického fanatika", který by hlásal zjevené pravdy? 

z knihy Joba, asi 1500 p.n.l.
"Kdož jest, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými? Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum..."

ze žalmu Davida, izraelského krále, asi 1000 p.n.l.
"Říká blázen v srdci svém: Není Boha." 

z knihy Izajáše, asi 700 p.n.l.
"Převrácená myšlení vaše zdali nejsou podobná hlíně hrnčířově? Zdali říká dílo o dělníku svém: Neučinil mne? A účinek říká-li o učiniteli svém: Nerozuměl?"
"Pozdvihněte zhůru očí svých a vizte, kdo to stvořil? Kdo vyvodí v počtu  vojsko jejich, a všeho toho ze jména povolává? ... Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že věčný Bůh. kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?"

z dopisu Pavla, misionáře, Římanům, asi 50-60 n.l.
"Neboť vědomost o Bohu jest v nich zjevna; Bůh totiž ji zjevil jim; vždyť neviditelné vlastnosti jeho od stvoření světa se spatřují, jsouce poznávány z věcí stvořených, a to i jeho věčná moc i božství, takže nemají omluvy."

Teď by diskuse mohla býti vyvážená. Čtenář nechť použije každý rozum svůj a zaškatulkuje se.

Pavel Kočička

P.S. Dotknul-li jsem se někoho, ať mi křesťansky či nekřesťansky odpustí. Měl jsem potřebu tu vážnost poněkud nadlehčit. Jenom poněkud...

Dana Cihelková

Je problémem všech těchto diskusí, že posuzují otázku existence či neexistence Boha - Stvořitele prizmatem lidské zkušenosti, o níž víme, že je velmi omezená, ač se v mnoha ohledech tváří, že věda dříve či později odhalí každé tajemství. Podíváme - li se nezaujatě na vnitřní obsah Bible, aniž bychom přistoupili na předpoklad, že Bible je slovem Božím, ale spíše historií vývoje určitého segmentu názorů o vzniku světa a roli Boha v něm, nutně musíme dojít k závěru, že jakákoli lidská diskuse o něm může být v nejlepším případě vedena z pozice neúplného lidského poznání, včetně toho, které se odvolává na autoritu Bible, už jen proto, že je dílem lidským, tedy omezeným.

Ve všech velkých náboženstvích světa se ze všeho nejvíce odráží nějaká lidská zkušenost s něčím, co je poněkud v rozporu s obecně sdílenou zkušeností s řádem hmotné fyzikální reality, které jsme součástí. Ať se nám to líbí či nelíbí, občas se ve světě jistot (jinak neochvějně platných principů a zákonů, formujících chování přírody) objeví něco, co do těchto jistot nezapadá.

Zřejmě se jedná o problém, s nímž se lidstvo potýká od počátku, kdy se evolučně propracovalo ke schopnosti přemýšlet nad jevy, které jej obklopují. Nemám oprávnění vynášet soudy, které jevy a události, jejichž obsah se rozchází s kauzalitou hmotného světa, jsou dílem podvodníků, dílem přebujelé fantazie, zbožných přání či projevem jiné reality, kterou souhrnně nazýváme -nadpřirozeno.

Obávám se však, že nejsem sama, kdo se podivuje nad skutečností, proč se lidstvo zaobírá přinejmenším více jak pět tisíc let něčím, co by objektivně vzato nemělo existovat? Otázkou tudíž je, zda náboženství nejsou více důsledkem lidské zkušenosti s těmito anomáliemi, než výrazem strachu a respektu před živly tohoto světa, jak se domnívá ateismus?

Není to tak dávno, kdy se prostí lidé (avšak také mnozí učenci) domnívali, že blesky a hromobití jsou projevem Božího hněvu, že andělé posedávají na obláčcích a duše zemřelých hříšníků se smaží v pekle, kdežto duše bohabojných měšťanů si vychutnávají slasti ráje. Tyto projevy víry však spíše než cokoli jiného byly projevem úpadku víry a její ideologizace (nebudete -li poslouchat vrchnost, propadnete Božímu hněvu). Dnes by něco takového sklidilo nanejvýš soucitný úsměv.

Když se začalo vědecky zkoumat lidské tělo a anatomické studie se staly uznávanou vědeckou metodou, objevila se řada názorů, šířená uznávanými autoritami, že anatomická zkoumání prokázala neexistenci ducha, protože v lidském těle nebyl nalezen a nebylo v něm nalezeno nic, co by o jeho přítomnosti mohlo svědčit.

O nějaké to století později, kdy do blízkého vesmíru vzlétly první sondy, se objevily podobné názory. Prý Bůh neexistuje, protože sondy jej nikde nenašly. Obávám se, že na těchto a podobných moudrostech postavený ateismus má tutéž hodnotu jako na teorii o pekle a ráji postavený katolický (ale také reformistický) moralismus.

Podívejme se blíže na jeden problém, který by mohl otázku teismu či ateismu posunout do uchopitelnější polohy. Lidé ke své existenci potřebují nějaký hodnotový systém, který jim skýtá jistoty o smysluplnosti tohoto světa a toho, co konají. Vytváření konstrukce chrámu jistot vedlo mimo jiné ke vzniku geocentrického modelu světa, v němž Země byla středem všehomíra a důvodem k existenci Slunce, Měsíce a hvězd. To vše bylo dílem Božím pro člověka, kterému byla dána moc nad vším ostatním stvořením.

Hierarchie hodnot, završená Kristovým náměstkem na Zemi, společně s tímto jednoduchým modelem vesmíru, skýtala dosti přijatelný řád jistot, o nějž se mohl člověk kdykoli opřít a když náhodou selhal, vždy byly po ruce síly pekelné, na které bylo možno svést každou lumpárnu, katastrofu či jinou nežádoucí anomálii.

Astronomická pozorování však tento hodnotový řád jistot vyvrátila. Život sám si vyžádal, aby se předchozí geocentrický model evolučně přetvořil v heliocentrický model, aniž by se změny dotkly podstaty těch jistot, které člověk ke své klidné existenci potřeboval. Netrvalo dlouho a ukázalo se, že ani tento systém není udržitelný. Poznání, že planeta Země je součástí systému mnohem složitějšího, než je jen soustava planet obíhajících okolo Slunce, a navíc se nachází v okrajové částispirálové galaxie, otřáslo posledními zbytky jistot o něž se člověk opíral.

Vyvstal problém, kde najít nové jistoty? Z pozorované části vesmíru se vytratil pevný bod, vše se nacházelo v neustálém pohybu a v přeměnách, o jejichž smyslu bylo možno nanejvýš spekulovat, byť na vědecké bázi. Biblický obraz světa přestal platit a církevní autority už neměly dost prostoru k tomu, aby vytvořily nový model, který by byl v souladu s vědeckým poznáním, přebírajícím zodpovědnost za vytváření nových jistot.

Ateismus není sice nic nového, můžeme se s ním setkat už v některých směrech antické filozofie, avšak moderní ateismus, jaký byl zplozen mechanistickým materialismem, už nebyl tak spekulativní, ale odvolával se na vědu.

V užším slova smyslu lze říci, že věda zrušila Boha a na jeho místo posadila věčnou hmotu. Ta se měla stát oním pevným bodem, skýtajícím opět jistotu, že v tomto světě se lze o něco opřít. Oslava hmoty, jako příčiny existence všech věcí a bytí všech živých tvorů, pak vyvrcholila v ateistickém dialektickém materialismu.

Ten ve své vulgárnější podobě předkládal vesmír jako jeden gigantický mechanický stroj, udržovaný v chodu vzájemným působením přírodních zákonů a hmoty, v němž už nebylo pro Boha místo. Tento model jej ani nepotřeboval, měl totiž svého boha - hmotu.

Vědecké poznání však zpochybnilo i tuto jistotu. Objev radioaktivity ukázal, že atomy hmoty nejsou ani zdaleka takovou jistotou, jakou se zdály být, ale podléhají určitým změnám, vyvolaným nějakými silami uvnitř atomů. Aby toho nebylo dost, další výzkumy ukázaly, že mezi hmotou a energií existují nějaké vztahy, které umožňují přeměny z jedné formy do druhé (E=mc2).

Dialektičtí materialisté, ve snaze zachránit svůj hodnotový řád přišli s tezi, že energie je jednou z mnoha forem hmoty. V komunistickém impériu se nevíra v tuto víru trestala zrovna tak, jak se v dobách dominance křesťanských nauk o vzniku světa a smyslu jeho existence trestala nevíra v neomylnost učení církve.

Pro úplnost se podívejme, jak to s tou ekvivalencí energie a hmoty ve skutečnosti je. Kosmologové se domnívají, že devět desetin hmoty obsažené ve vesmíru se nachází ve formě nějaké energie a pouze jedna desetina je "uschována" ve hmotných částicích (atomech), které pak utvářejí jiné hmotné objekty. Všetečnou otázkou tudíž je, zda náhodou tomu není opačně? Není hmota zvláštním případem stavu energie?

Věda však šla ještě dál. Ukázalo se, že energie je kvantována. Každá vlna je v podstatě sledem kvant energie o určitých vlastnostech. A což teprve neutrina? Chovají se až na několik málo výjimek (inverzní rozpad beta) jako by hmota vůbec neexistovala. A přec se vyskytují u všech slabých interakcí. Můžeme o neutrinech ještě hovořit jako o hmotných částicích, nebo se jedná o jeden z možných případů fluktuace vakua?

Aby toho nebylo dost, teorie relativity ukázala, že ani prostor ani čas nejsou neměnnými konstantami, ale podléhají změnám, jednoduše řečeno v závislosti na rychlosti a energii vzájemně se ovlivňujících objektů. Výzkumy posledních desetiletí v oblasti fyziky vakua prokázaly, že ani v tomto směru není nic jednoznačné, že vakuum není ani zdaleka "čistým" prostředím, prostým fyzikálních jevů. Naopak, četné pokusy prokázaly, že ve vakuu neustále probíhají energetické kmity hluboko pod schopnosti přístrojů je měřit. Jsou pozorovatelné pouze z měření v odchylkách drah některých částic od předpokládané trajektorie.

Podívejme se v této souvislosti na existenci takzvaných virtuálních částic. Vznikají fluktuacemi energie ve vakuu, aby se na velmi krátký okamžik z vakua vynořily a opět do něj spadly. Jsou to ještě hmotné objekty nebo už nejsou? Nebo jsou hmotnými objekty jen v okamžiku kreace a před tím i potom jsou energií?

Samotné vakuum může za určitých okolností tvořit plnohodnotné hmotné částice. Proč? Fyzikové odpověď částečně znají. Konkurenční teorie k teorii big bangu říká, že hmota (částice hmoty) vzniká (energetickými) fluktuacemi vakua. Zřejmě ke vzniku našeho vesmíru nebylo vůbec zapotřebí singularity, o jejíž předchozí existenci nemělo smysl se bavit, protože měla ve všech směrech nekonečné hodnoty. Vznik hmotných částic z fluktuací vakua však už dává smysl vážné diskusi na téma, co bylo před vznikem našeho vesmíru.

Tím také začíná být legitimní otázka, co se nachází za naším vesmírem? Vraťme se v této souvislosti k fyzikálním vlastnostem vakua. Mezi ně patří poznatek, že vakuum se do určitých délek chová jako prostředí s kauzální strukturou a od určitých velmi malých délek jako prostředí s diskrétní strukturou.

To znamená, že od těchto velmi malých délek je vakuum kvantováno. Když se na tento problém podíváme velmi zjednodušeně, podobně jak jej nazíral Dirac, když tvořil teorii elektronu, pak není v rozporu s dosaženým stupněm vědeckého poznání názor, že hmotné částice jsou v podstatě vzbuzená kvanta vakua a díry ve vakuu, o energii, která odpovídá energii příslušných částic.

Ruský fyzik Migdal se tímto problémem zabýval už v šedesátých letech (Fázové přechody vakua) a dospěl k pozoruhodným závěrům. Podle něj je vakuum prostředí, které má za všech okolností snahu uspořádávat se do nejnižšího možného energetického stavu. Každá přebytečná energie je odváděná pryč cestou kmitů vakua, avšak pouze do určitých kritických hodnot.

Za jiných okolností, se může stát, že ve vakuu vznikne takzvané energetické klubko. Řečeno jednodušeji, v určitém prostoru ve vakuu je podstatně více energie než v jeho okolí. Pro struktury vakua je pak výhodnější, když část jeho kvant přejde do vzbuzeného stavu, které po sobě zanechají díry, mající opačnou energii k energii vzbuzených kvant vakua.

Celé toto klubko vzbuzených kvant vakua a děr, nesoucí příslušnou energii pak vytvoří strukturu částice, která tuto přebytečnou energii odnese pryč a vakuum se pak může vrátit do nejnižšího energetického stavu (prosím, srovnejte tento případ s Diracovou energii elektronu - kreace elekt! ronu a pozitronu z vakua).

Odtud nám pak vyplývá několik dalších možných předběžných závěrů. Především: vlastnosti vakua, to jest jeho diskrétní strukturovanost, jsou v celém vesmíru a tedy v celém nekonečnu stejné. Pokud tomu tak je a nic nenasvědčuje o opaku, pak kdekoli v nekonečnu mohou vzniknout v příslušném rozpětí energií podobné vesmíry a žádné jiné. Odtud pak vyplývá, že náš vesmír není v nekonečnu jediný, ale takovýchto vesmírů, lišících se pouze celkovou hmotností (otevřený, stacionární, cyklický), může být v nekonečnu nekonečně mnoho (jsou od sebe tak vzdálené, že se navzájem nemohou pozorovat).

Vakuum má však ještě jednu fundamentální vlastnost a tou je kreativita. To znamená, že má v sobě zabudovány vlastnosti, které mu umožňují vytvářet objekty od jednoduchých (částice) po velmi složité (atomy) a ty pak mohou díky svým fyzikálním vlastnostem vytvářet objekty ještě složitější (živá hmota). Jak to vše souvisí s problematikou existence či neexistence Boha?

Přinejmenším v tom, že fyzika vakua boří poslední jistotu, která nám zůstala. Udělala z hmoty klubíčko "kmitajícího nic" napěchovaného energií. Kvarková teorie, jakkoli je "elegantní" (včetně teorie strun), se vedle toho spíše jeví jako zoufalý pokus o záchranu nezničitelnosti hmoty. Podle Bible prý Bůh stvořil svět z ničeho. Ponechme stranou jednoduchý výklad o jeho stvoření a podívejme se na podstatu. Z pohledu poznatků, které nám nabízí fyzika vakua, tento svět (náš vesmír) mohl vskutku vzniknout z ničeho, lépe řečeno z něčeho, co leží mimo dosah naších smyslových schopností a mimo dosah naších laboratorních přístrojů.

Vše jako by nasvědčovalo, že pod energetickou nulou našeho hmotného světa se nachází jiný svět, jehož vlastnosti jsou příčinou existence světa našeho. Když existuje energetická nula, ohraničující dno rozpětí energií v našem vesmíru, pak je také legitimní ptát se, kde se nachází strop tohoto rozpětí. Přihlédnutím k předpokladu, že hmotná fyzikální realita se může vytvářet v rámci určitého rozpětí energií a vlnových délek těchto polí, pak je také legitimní ptát se, jaká fyzikální realita existuje mimo toto vcelku nicotné rozpětí energií (ve vztahu k nekonečnu)?

V kontextu těchto otázek má pak už smysl klást si otázky na téma jiných forem života než hmotných (energetických) ve vesmírech, které jsou vzhledem k rozměrům a vlastnostem našeho vesmíru velmi nesouměřitelné. Nevíme o nich nic a můžeme jen spekulovat. Jedno nám však z toho přece jen vyplývá: nesmyslnost pojmu "nadpřirozeno". Všechny vlastnosti struktur vakua, tedy světa nacházejícího se pod energetickou nulou nebo nad horní hranicí rozpětí energií našeho hmotného světa, jsou svou povahou přirozené. Pouze v nich platí fyzikální zákony sice podobné těm, které formují chování našeho hmotného světa, avšak posunuty do jiných podmínek natolik, že v lepším případě mohou ovlivŽovat jevy v našem světě, v krajních případech, že jejich účinnost už nemůžeme pozorovat.

Tuto skutečnost si můžeme experimentálně ověřit na příkladu účinnosti zákonů klasické mechaniky a zákonů teorie relativity. Do určitých rychlostí a energií si klidně vystačíme s klasickou mechanikou. Čím více se však budeme přibližovat relativistickým rychlostem, tím více budeme zjišťovat, že kvalitativní vlastnosti pozorovaných objektů, prostoru a času se mění natolik, že s klasickou mechanikou už nevystačíme. Oč větší problémy by nám nastaly, kdybychom se zabývali fyzikálními vlastnostmi objektivní reality nacházející se pod energetickou nulou a nad energetickým stropem našeho hmotného světa, je nasnadě.

Nic z toho nám samozřejmě nedokazuje existenci či neexistenci Boha, avšak naznačuje, že lze uvažovat o jiných formách bytí, které mohou být velmi odlišné od forem bytí ve hmotné fyzikální realitě. V neposlední řadě to je také otázka "prvotního hybatele", který nutí ono "nic" (vakuum) ke kreativitě. Odkud se ve vakuu bere ta energie, která je příčinou vzniku hmoty?

Lidé se podobnými otázkami, byý na mnohem nižší úrovni, zaobírají už několik tisíciletí. Co je k tomu nutí? Nejedná se náhodou o již vzpomenutý fakt, že občas jsme svědky něčeho, co by se z hlediska vlastností hmoty, prostoru a času nemělo přihodit ani omylem? Co z pouhé neznalosti vkládáme do kategorie nadpřirozených jevů, ačkoli může jít o obyčejné interakce mezi dvěma jinak odlišnými světy, v místech prolínání podobných avšak ne natolik posunutých fyzikálních zákonů, aby se neovlivnily navzájem? Zajisté jsou to už spekulace, které nelze ani z části opřít o ověřitelné experimenty. Na druhé straně těmto spekulacím nelze upřít jisté racionální jádro.

Lze vyjmenovat desítky jevů, které se vymykají obecně uznávaným zkušenostem a přes dlouholeté odmítání si musíme zvykat, že jsou reálné. Jedinou potíží pouze je, že nevíme jak je zařadit. Chybí nám k tomu příslušný fyzikální a matematický aparát. Bude však tomu tak vždy?

Obávám se, že každá diskuse o existenci či neexistenci Boha vždy narazí na tuto hranici, kterou nelze překročit a tak zůstáváme odkázání na spekulace a dohady, byť zabalené do nějaké filozofie, které nás nechají v nejistotě.

Problém teismu či ateismu tuto otázku neřeší. Pouze něco málo vypovídá o individuálním světonázoru. Jestli Bůh "je", pak "je" bez ohledu na to, jaký o jeho reálnosti máme názor. Jestli "není", pak "není" bez ohledu, nakolik si jeho existenci přejeme.

Odvozovat tento problém od lidské zkušenosti, která je velmi omezená, obávám se, bylo by velkou troufalostí. Nelze však přehlížet ty indicie, které vypovídají o tom, že jiná realita než hmotná fyzikální realita může existovat. Zajisté bychom mohli tomuto názoru se stejným úspěchem oponovat a tak zjišýujeme, že při každém pokusu o rozřešení tohoto problému se pohybujeme v kruhu, asi tak, jako když uvažujeme o podstatě nekonečna (vždy narazíme na problém počátku, tedy nuly).

Jednou jsem slyšela názor, že kdyby Bůh existoval, nedopustil by ty hrůzy a války, jaké se na tomto světě dějí. Nechci být detailista, ale nepíše se snad v Bibli o tom, že když lidé se odvrátí od Boha, všechny tyto prastaré hrůzy se budou vždy a vždy vracet? Jak vidno, ani v tomto směru nelze uspět s prostou logikou. S opačným příkladem nemáme zkušenost a tak nevíme, co by se dělo, kdyby lidé žili striktně podle desatera. Obávám se však, že je lidskou přirozeností i z tak jednoduchých pravd udělat zašmodrchané klubko problémů, k jehož řešení je nutno přizvat soudce a kata.

A tak uzavírám tento příspěvek poznámkou, že není a nebude velmi dlouho v naších silách pohybovat se v úvahách na tato témata na jiném než kluzkém poli spekulací a dohadů, přičemž vždy zůstaneme odkázání na vzácné okamžiky projevů jiné reality, do níž zařazujeme také Boha a na jeho existenci si vzpomeneme teprve tehdy, když je nám velmi úzko, avšak jakmile nám otrne, hned jsme pohotoví o všem opět pochybovat.

Jaroslav Štemberk

Značně zavádějící je teze, že "věda je berlička atheismu". V přírodních vědách platí, že to, je-li vědec atheista nebo theista, nehraje žádnou roli, neboť jde o objektivní vědecké poznání hmotného světa a to, zda poznávající subjekt považuje hmotu za prvotní nebo stvořenou, nemá vliv na hodnotu jeho poznatků.

Poněkud jiná je situace ve společenských vědách, kde se zejména v oborech klasické filosofie zřetelně projevuje, zda filosof je theista nebo atheista. Je-li vědec theista, pak lze naopak říci, že "věda je berličkou theismu".

Pokud jde o účelnost diskusí mezi theisty a atheisty, zkušenost ukazuje, že jsou-li účastníci na zhruba stejné intelektuální úrovni a se stejně pevným vnitřním přesvědčením, výsledkem diskusí je, že theista stále lépe zdůvodňuje svůj theismus a atheista stále lépe zdůvodňuje svůj atheismus. Když se v diskusi mezi theistou a atheistou tomu či onomu podaří druhého získat na svou stranu, pak je to prakticky vždy účinkem vyšší intelektuální úrovně a síly osobnosti, nikoli síly argumentů.

Jak dále uvedeno, argumenty proti theismu lze v rámci jednoho typu atheismu zpravidla shrnout do jedné antiteze. Stejně tak jako u theistů existuje mnoho různých vyznání, tak existují různé formy atheismu. Příkladmo uvádím: atheismus scientistický ("Boha nelze dokázat, proto je nesmysl v něj věřit.") atheismus materialistický ("Prvotní je hmota, proto neexistuje stvořitel.") atheismus pozitivistický ("Boha si lidstvo vykonstruovalo v jednom stadiu svého vývoje, v dalším stadiu se již bez něj obejde." /obdobně u Nietzscheho ) atheismus "pesimistický" ("Bůh neexistuje, protože kdyby existoval, nedopustil by hrůzu, která je na světě.") atheismus "praktický" ("V praktickém životě žádného Boha nepotřebujeme, proto nemá smysl se nějakým Bohem zabývat.") atheismus buddhistický ("Nejvyšší transcendentno nelze personifikovat.")

Naproti tomu theista, aby logicky zdůvodnil, proč je theistou, musí nastínit svoji theologii. Proto nemusí znamenat nevyváženost, jestliže theisté dostávají ve sdělovacích prostředcích více prostoru k hlásání svého názoru než atheisté. Porušením ústavou zaručených práv a svobod a zákonů demokratické společnosti by bylo, jestliže by ve veřejnoprávních médiích bylo zakázáno někomu říkat, že je atheista a proč jím je, anebo dokonce by mu bylo zakázáno vystupovat vůbec jen proto, že je atheista. Rozhodně nepovažuji za oprávněné tvrdit, že propagace atheismu by měla mít stejně prostoru jako náboženské vysílání. To je, jako kdybychom například požadovali, aby stejně velký prostor, jaký je věnován dostihům, byl věnován vystoupením ochránců zvířat, kteří jsou jejich odpůrci.

Názor, který se v BL objevil, že ve dvacátém století byla vyvrácena tomistická metafyzika, také nelze považovat za nezpochybnitelný. Podle některých filosofů (např. J. Maritain, u nás J. Fuchs) je výsledky moderní vědy správnost tomistické filosofie naopak spíše potvrzována.

Pokud jde o spojování náboženství a politiky, dějiny nás učí, že nikoli žádné náboženství samo osobě nezpůsobilo zlo, ale zlo bylo působeno politikou zneužívající náboženství. Tzv. náboženské války v evropských dějinách lze zjednodušeně historicky zrekapitulovat: Když se prosadilo křesťanství, které hlásalo, že dobyvačné války vedené nepokrytě za účelem získání území či kořisti jsou amorální, začali si dobyvační mocipáni války zdůvodňovat špatnou vírou těch, proti nimž vytáhli. Když se pak i války vedené s náboženským odůvodněním začali lidem protivit, politici začali válčit "za národní zájmy lidu". Rozdílnost náboženství sama o sobě nikdy není a nebyla skutečným důvodem k válce, tím vždy byla snaha o získání či udržení moci a kořisti. Náboženská válka vzniká jako důsledek politického zneužití rozdílnosti náboženství. Stejně tak lze zneužívat rozdíl barvy pleti nebo rozdílnost jazykovou. Na závěr krátkou poznámku k článku p. Obereignera v BL 27.1.2000. Když píše o desateru, které nezná nazpaměť, měl si je před tím alespoň někde přečíst. Určitě neměl na mysli, to co napsal, že 5. přikázání - "Nezabiješ!", patří k těm málo důležitým.

Jaroslav Štemberk

Jaroslav Navrátil

Oregon neni povestny jako basta pravicackych "vericich" spise opak je pravda. Proto je dosti prekvapive, ze pisatel prispevku "Je nam treba viry v Boha?" ma potize najit nekoho, kdo by byl ochoten se do techto debat pustit. Neochota debatovat muze mit docela jednoduche vysvetleni nic nemajici spolecneho s odvahou. Nesetkal jsem se jeste s Americanem, ktery by ve vaznych debatach ochotne prijal hodnoceni sveho nazoru jako "zabavny". Na druhe strane je zde dosti mista a mistni obyvatelstvo natolik tolerantni, ze je kam uhnout a dat prednost vyhnuti.

Jako American , Vlastimil jiste nebude mit potize si precist nasledujici citat. Pokud bude mit potize s obsahem, lze najit lidi i v Oregonu, kteri budou ochotni pomoci s vysvetlenim. To snad jen pro zacatek, az bude mit priste nutkani projevovat nahlasat jasne teorie "o naprosto nevyvratitelnem negativnim pusobeni existence nabozenstvi" a " o znasilneni demokratickych principu" v USA Krestanskou koalici.

George Washington On Religion & Morality

"Of all the dispositions and habits, which lead to political prosperity, Religion, and Morality are indispensable supports. -- In vain would that man claim the tribute of Patriotism, who should labor to subvert these great pillars of human happiness, these firmest props of the duties of Men and Citizens. -- The mere Politician, equally with the pious man, ought to respect and to cherish them. -- A volume could not trace all their connections with private and public felicity. -- Let it simply be asked where is the security for property, for reputation, for life, if the sense of religious obligation desert the oaths, which are the instruments of investigation in Courts of Justice? And let us with caution indulge the supposition, that morality can be maintained without religion. -- Whatever may be conceded to the influence of refined education on minds of peculiar structure -- reason and experience both forbid us to expect, that national morality can prevail in exclusion of religious principle."

George Washington's Farewell Address, Harvard Classics (1910), Vol.43, p.260

Bylo by prospesne , kdyby se Vlastimil pri pristi studijni navsteve (jako odbornik na "Desatero" , legendy a vselijak povery ve Svatem pismu) Noveho zakona vice drzel vedeckych zasad a peclive si overil odkud pochazi trochu starsi varianta komentare toho "Necin druhemu, co by se nelibilo tobe samemu!". Tato doporucena cetba nenarocna na pamet a soustredeni by nejmene pomohla objasnit pojeti Desatera stare dve tisicileti.

Co se tyce historie nacistickeho Nemecka, bylo by docela poucne se dovedet, jestli Vlastimil muze doporucit nejakou vedecky podlozenou praci, ktera vysvetli vztah mezi rezimem hlasicimu se k filosofii Nietzscheho, zalozenym na  budovani narodniho socialismu a vytvoreni nove rasy nadcloveka s tim "Gott mit uns" a nabozenstvim.

Napoleon pry kdysi rekl neco ve smyslu "Historie jsou lzi se kterymi souhlasime" a po precteni onoho prispevku jsem si opet uvedomil, ze prepisovani historie neni zapomenute umeni.

Jaroslav Navrátil

Rostislav Laifr

Vážený pane Ferdinande,

Ve středečních Britských listech jste se zmínil o Goedelově větě o neúplnosti. Vaše poznámka je bohužel tak nepřesná, až je nesprávná a musím na ni reagovat, ač nejsem matematik. Z Goedelovy věty nevyplývá, že každé tvrzení v rámci teorie čísel lze zároveň dokázat i vyvrátit. Tak by totiž bylo možné v rámci stávající teorie čísel dokázat i vyvrátit např. větu o tom, že počet prvočísel je nekonečný, což zjevně není možné.

Pokusím se proto stručně vysvětlit, co Goedelova věta (častěji se jméno jejího autora píše s přehlasovaným o, ale kvůli internetovým prohlížečům raději oe) vlastně říká. Týká se formálních matematických systémů, které na základě souboru axiomů (tedy základních tvrzení, která se již nedokazují), odvozovacích pravidel a samozřejmě pravidel matematické logiky dovolují odvozovat různá pravdivá tvrzení v příslušné oblasti matematiky. Na začátku tohoto století se někteří matematici domnívali, že matematiku bude možné takto plně formalizovat a na základě vhodného souboru axiomů odvodit všechna pravdivá tvrzení (věty) v dané oblasti. Goedel ale ukázal, že taková úplná formalizace není možná.

Goedelova věta o neúplnosti říká, že každý takový formální matematický systém, který v určitém smyslu obsahuje přirozená čísla a je bezesporný (tj. nelze v něm odvodit nepravdivé tvrzení) je nutně neúplný. Ke každému takovému systému lze totiž najít tvrzení, které v jeho rámci nelze ani dokázat, ani vyvrátit, přičemž když stojíme mimo tento formální systém, můžeme si ověřit, že to tvrzení je pravdivé. Dalo by se říci - tedy připojme toto tvrzení jako další axiom. Problém je ale v tom, že tím vznikne nový systém, pro který ovšem také platí Goedelova věta a tedy pro něj existuje zase jiné nedokazatelné tvrzení - a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Goedel rovněž dokázal, že bezespornost takového formálního systému rovněž nelze dokázat prostředky uvnitř tohoto systému.

Z Goedelovy věty patrně můžeme vyvodit některé filozofické závěry. Ale to již nejsme na pevné půdě matematiky, ale na písku filozofických spekulací. Zdá se, že z ní vyplývá, že naše poznání je nevyčerpatelné, tedy v žádném okamžiku nebudeme moci říci - teď už nemůžeme poznat nic víc. Na druhé straně se ale zdá, že naše poznání světa bude vždycky nutně neúplné. Někteří rovněž z Goedelovy věty odvozují nadřazenost člověka nad počítači, jiní ale zase naopak tvrdí, že Goedelova věta představuje omezení jak pro člověka, tak pro počítač. S pozdravem

Rostislav Laifr

Jiří Vacek

V BL z 26.1. reaguje Ferdinand na dopis Juliany a vyvozuje z Goedelovy věty tvrzení, které by Goedela značně zneklidnilo, totiž že každé tvrzení v rámci teorie čísel lze zároveň dokázat i vyvrátit.

Goedelova věta se dá do jazyka snad srozumitelného člověku, který není matematickým logikem, přeformulovat asi následujícími způsoby::

• Všechny konsistentní axiomatické formulace teorie čísel obsahují nerozhodnutelná tvrzení.
• V teorii čísel existují pravdivá tvrzení, která nelze dokázat.
• Žádný dostatečně silný formální systém nemůže být dokonalý v tom smyslu, že produkuje všechna pravdivá tvrzení jako věty systému.

Na str. 696 této knihy se píše:

Pokud používáme Goedelovy věty jako metafory, jako zdroje inspirace, spíš než abychom se ji pokoušeli doslovně přeložit do jazyka psychologie nebo kterékoliv jiné disciplíny, může snad ukázat cestu k novým pravdám v psychologii nebo jiných oblastech. Ale je zcela neoprávněné (neopravnitelné - unjustifiable) ji přímo překládat do jazyka jiné vědy a pokládat ji zde za stejně platnou. Bylo by velkou chybou si myslet, že to, co bylo s nějvětší delikátností odvozeno v matematické logice, by bez modifikace mohlo platit ve zcela odlišné oblasti.

Myslím, že s tím lze souhlasit a zobecnit: nezobecňujme příliš snadno.

Trochu dále Ferdinand tvrdí: sebelépe dokázaná teorie nemá nárok na existenci, pokud se s fakty nesrovná. Dotaz: Co Ferdinand rozumí dokázanou teorií, která se nesrovnává s fakty? Tento přístup zcela odporuje tomu, čemu se říká standardní vědecká metoda..

K samotné Julianě: Podle její definice ateisté tvrdí, že nejsou oprávněni přijmout existenci nějakého jevu, pokud ho nemohou s dostatečnou pravděpodobností prokázat. Ale lze takto doopravdy definovat ateistu? Nezná snad Juliana ateisty věříci v různé iracionální nesmysly? Na druhé straně asi každý z nás zná lidi, kteří jsou věřící, ale velice racionálně a kriticky myslící (jako příklad snad mohu uvést pana Jiřího Grygara). Souhlasím s tím, že otázka víry v Boha není otázkou vědy a nelze ji rozhodnout metodami vědy. Zrovna tak, jako nelze tvrdit, že všichni ateisté jsou dobří a všichni věřící špatní nebo naopak, že ateisté jsou špatní a věřící dobří. Bohužel je až příliš netolerantních na obou stranách barikády.

Jiří Vacek

Petr Cibulka

S pozdravem

Petr Cibulka

Za přípravný výbor strany Demokratická iniciativa občanů v Pardubicích a Ostravě dne 28. ledna 2000

Vladimír Hutla Ivan Almaši Darius Nosreti

podrobnější informace viz http://www.iregion.cz/www/dio zašlete svou adresu (nejlépe E-mailovou) na: film.nikola@iol.cz