Kouření je nemoc, konstatují lékaři
Kouření není jen antisociální zlozvyk, ale je to nebezpečná nemoc,
která vyžaduje lékařskou léčbu, konstatovali tento týden lékaři při
zveřejnění nové, energicky formulované analýzy, požadující nový přístup k
závislosti na tabáku.
Lékaři a zdravotní sestry by měli považovat závislost na nikotinu za
lékařskou prioritu, uvedli.
V Británii umírá každoročně na kouření asi 120 000 lidí - je to
dvacet procent veškerých úmrtí. Všichni obvodní lékaři by se měli svých
pacientů ptát, zda kouří a zabývat se tímto problémem stejně vážně, jako se
zabývají alkoholismem a závislostí na heroinu či kokainu, konstatuje
analýza, kterou právě vydala britská lékařská asociace The Royal College of
Physicians.
Všem kuřákům by měla být v rámci státního zdravotnictví poskytována
terapie nikotinových náhražek, jako jsou nikotinové náplasti, nikotinová
žvýkačka anebo jiné metody, doporučuje zpráva. V současnosti poskytuje
britské zdravotnictví terapii nikotinových náhražek zadarmo jen
nezaměstnaným občanům, žijícím v deprivovaných oblastech, označených jako
akční zdravotnické zóny. Pro všechny kuřáky by mělo být k dispozici
poradenství a lékařská pomoc, umožňující jim zbavit se závislosti na
cigaretách.
Analýza se soustřeďuje na drogovou závislost na nikotinu, což je
chemikálie, podobná heroinu a kokainu v tom smyslu, že si na ni lidský
organismus vyvine závislost a je velmi obtížné se jí zbavit. Cigarety
musejí být považovány za systémy, dodávající do organismu nikotin a musejí
být podřízeny přísné kontrole a novému regulačnímu úřadu, doporučují
lékaři.
V současnosti nedohlíží na cigarety ani regulační úřad pro léčiva,
ani úřady, kontrolující potraviny.
"Proč dovolujeme, aby dále působila tato velmi častá příčina smrti
neregulovaně a nekontrolovaně," dotazuje se John Britton, předseda
poradenské skupiny pro tabák v Royal College of Physicians.
Regulační orgán by měl testovat emise z cigaret stejně, jako se
monitorují výfukové zplodiny u automobilů. Tabákový průmysl by měl být
donucen odstranit z cigaret některé nebezpečné chemikálie.
Martin Jarvis, z britského Imperial Cancer Research Fund, z fondu
zkoumajícího rakovinu, zdůraznil, že je zapotřebí, aby veřejnost od základů
změnila svůj postoj vůči závislosti na cigaretách. Typický kuřák totiž sice
rychle přizná, že je na cigaretách závislý, ale bude svou závislost
srovnávat se zájmem o internet či se závislostí na nakupování. "Je to
falešné srovnání," konstatuje Jarvis. "Existuje hora důkazů, že je nikotin
mocná droga, způsobující silnou drogovou závislost."
Stejně jako heroin a kokain vyvolává i nikotin vypouštění dopaminů
do mozku, což vede k pocitu blaha. Více než třicet procet kuřáků si ráno
zapálí cigaretu do patnácti minut po probuzení a 72 procent kuřáků uvádí,
že by bylo obtížné obejít se bez cigarety po celý den. Jen 1 - 3 procentu
kuřáků se podařilo přestat kouřit bez pomoci.
"Celkově vzato je nikotinová závislost neobyčejně silná a přestat
kouřit je pravděpodobně obtížnější než se vzdát závislosti na ostatních
drogách," uvedl Jarvis.
Analýza dokazuje, že cigarety obsahující nízkou míru dehtu nejsou o
nic méně nebezpečné než jiné cigarety. O tom, kolik nikotinu, a tedy i
kolik dehtu, bude absorbováno do organismu, totiž rozhodují kuřáci, nikoliv
cigarety. Vliv cigaret s nízkým obsahem dehtu se například zvyšuje, pokud
kuřák kouří dlouhými, silnými tahy.
Bates konstatoval, že je zveřejněná analýza neobyčejně důležitá.
"Royal College of Physicians říká, že by se společnost měla probudit a
uvědomit si, že ji ochromuje smrtící a široce rozšířený syndrom drogové
závislosti, který postihuje čtvrtinu obyvatelstva. Měli bychom přestat
předstírat, že jsou cigarety nevinným či jakýmsi podivínským zlozvykem.
V roce 1948 kouřilo v Británii přibližně 65 procent mužů a 40
procent žen. Mnoho z nich se mezitím stalo obětí epidemie nemocí a úmrtí,
způsobených kouřením. Od té doby v Británii neustále klesal počet kuřáků a
vroce 1994 kouřilo pravidelně 28 procent mužů a 26 procent žen. Od té doby
se situace příliš nemění. Většina lidí s dostatečně silnou vůlí a motivací
přestat kouřit už tak učinila a zbývá tvrdé jádro lidí, kteří se nedokážou
závislosti na nikotinu zbavit.
Avšak pokud se počty kuřáků stabilizovaly přibližně na úrovni
pětadvaceti procent, znamená to, že musejí vznikat noví kuřáci, kteří
nahrazují ty, kteří mezitím zemřeli na rakovinu plic a další nemoci. Jsou
to mladí lidé, zejména dívky. Počet patnáctiletých dívek, které vykouří
alespoň jednu cigaretu týdně, stoupl v Británii z 25 procent v roce 1982 na
33 procent v roce 1996. Stoupá i počet mladých kuřáků - chlapců, i když
kouří cca 28 patnáctiletých chlapců, ale 33 procent patnáctiletých dívek.
Kouření je hlavním příčinou rakoviny plic a způsobilo v roce 1997 v
Anglii a ve Walesu (které mají dohromady cca 55 milionů obyvatel) 80
procent z 30 000 úmrtí na rakovinu plic. Čím dříve v mládí člověk začne
kouřit, tím pravděpodobnější je riziko úmrtí.
Kouření je také rizikovým faktorem u rakoviny hrtanu, ústní dutiny
a jícnu. Ze 120 000 úmrtí, které způsobuje každoročně kouření, je
přibližně dvacet procent 'mrtí na chronické obstruktivní plicní nemoci,
včetně bronchitidy a emfyzema. V Británii také umírá každoročně 30 000 lidí
na srdeční choroby, způsobené kouřením.
Nejčastěji kouří, nejhůře se zbavují závislosti na kouření a
nejčastěji umírají na nemoci způsobované kouřením nejchudší občané a jejich
děti, kteří jsou svědky toho, jak kouří rodiče. Nejpravděpodobněji kouří
lidé žijících v městských bytech, v přeplněných bytech, lidé, kteří neměli
ve škole dobré učební výsledky, nezaměstnaní, rozvedení a svobodné matky.
Britské ministerstvo zdravotnictví uznává, že je kouření otázkou
zdravotnické nerovnosti a poskytuje poradenství a zadarmo nikotinové
náhražky ve snaze pomoci lidem, aby se zbavili návyku na kouření, pokud
jsou nezaměstnaní a žijí v deprivovaných oblastech označených jako zóny
zdravotnické akce.
Nikotin sice způsobuje drogovou závislost, ale je relativně neškodný
ve srovnání s koktejlem chemikálií, které kuřáci vdechují. V tabákovém
kouři je asi 4000 různých chemikálií a o asi 40 z nich jsou lékaři
přesvědčeni, že způsobují rakovinu.
Lékaři nyní uznávají, že neředěný nikotin v malých dávkách pomáhá
bojovat proti nepříjemným příznakům, když se člověk snaží přestat kouřit.
Od konce druhé světové války do konce let osmdesátých se rakouský politický
systém jevil jako stabilní a neměnný. Rakousko bylo většinou politologů
považováno za klasický případ konstituční demokracie, tedy za politický
systém, ve kterém jsou soudržné sociální skupiny úzce ztotožnitelné s
politickými
stranami. Rakouská politika, podnikání a společnost vůbec byly rozhodujícím
způsobem utvářeny vlivem tří hlavních sociálních táborů (Lager) nebo subkultur
- socialistické, katolicko-konzervativní a německo-nacionalistické.
Nejdůležitějšími faktory pro určení, do které subkultury někdo přísluší,
bylo územní určení (venkov, nebo město), socioekonomický status a povolání.
Socialistický tábor měl svou základnu v městské dělnické třídě Vídně a
dalších velkých měst a v třídě intelektuálů. Katolicko-konzervativní tábor
měl svou tradiční základnu v malých městech a rolnických společenstvích.
Německo-nacionalistický tábor byl menší než oba předchozí a byl založen
na nadšení pro jednotu s Německem, které převládalo v letech První republiky
(1918-1938). Velká část jeho členů pocházelo z povolání "bílých límečků".
Rakouské subkultury poskytovaly svým příslušníkům soběstačné prostředí,
ve kterém vedli své životy a rozmanitá povolání. Vedle politických stran měl
každý tábor své profesní a odborové organizace, které rovněž hrály
důležitou roli ve stranické politice i ve společnosti.
Tento tradiční systém trval i v letech devadesátých. Klíčovými organizacemi
socialistického tábora spjatými s SPÖ byly Frakce socialistických odborářů
(FSG), Sdružení svobodného podnikání (FWB) a Rolníci SPÖ. V
katolicko-konzervativním
táboře, hlavními organizacemi lidovců (ÖVP) byly Spolek rakouských dělníků
a zaměstnanců (ÖAAB), Spolek rakouského podnikání (ÖWB) a Spolek rakouských
rolníků (ÖBB). Německo-nacionalistický tábor v čele se Svobodnými (FPÖ)
měl jedinou takovou významnější organizaci - Kruh svobodných podnikatelů
(RFW).
Klíčovým zdrojem vlivu profesních a odborových organizací bylo jejich
ovládání hospodářských komor zemědělství, obchodu a práce. V rakouském
korporatistickém systému tyto komory zodpovídají za uplatňování některých
stránek zákonů a dalších právních norem. Navíc, členství v nich je pro
řadu osob povinné. Tak ÖVP prostřednictvím ÖAAB ovládala Zemědělskou komoru
a přes ÖWB Obchodní komoru. SPÖ zase skrze FSG kontrolovala Komoru práce.
V raných letech Druhé republiky politici SPÖ a ÖVP po zkušenostech
let třicátých, občanské války r. 1934 a nacistického věznění dávali přednost
politickému konsenzu a kompromisu s cílem vyhnout se konfliktu. Po dlouhé
období v zemi vládla velká koalice ÖVP a SPÖ. Došlo také k řadě změn ve
společnosti, v životním způsobu, k sekularizaci a růstu sektoru služeb.
Vzrostlo uvědomění Rakušanů jako svébytného národa (od méně než 50 % v
polovině let šedesátých do 74 % v roce 1990), což oslabilo politický vliv
pangermanismu. Rozvoj předměstí a přeměny venkova pod vlivem turismu omezil
stejnorodost tradičních oblastí SPÖ a ÖVP. Oslabení tradičních táborů dalo
příležitost menším stranám. Identifikace Rakušanů s politickými stranami
poklesla na 20-30 %. Zaměstnanci sektoru služeb a "bílé límečky" tvoří
blok tzv. nestálých voličů, kteří se neztotožňují s nějakou jednotlivou
stranou. Takový blok může být klíčem k volebnímu vítězství strany, která
se ho získá.
První příznaky změn se ukázaly při volbách 1986, kdy nejvíc hlasů bývalých
voličů SPÖ a ÖVP získala FPÖ, která zdvojnáslobila svůj výsledek a Zelení
poprvé vstoupili do parlamentu. Trend pokračoval v roce 1990, kdy nejvíc
ztratili lidovci (ÖVP) - ze 41,3 % spadli na 32,1 %. Tyto volby byly předělem
v poválečných dějinách, když postavení lidovců jako jedné z hlavních stran
bylo zpochybněno. Pod vedením Jörga Haidera Svobodní (FPÖ) změnili rakouský
stranický systém z dominace dvou stran na vícestranický.
Jörg Haider bývá často zařazován mezi fašizující, nebo postfašistické
vůdce. Toto hodnocení se však jeví jako nespr
ávné.
Podle Daniela Verneta z pařížského le Monde, často zvaného i na pražské
"hradní" akce, je Haider člověk kultivovaný, jeho myšlení se neomezuje
na několik ponižujících hesel. Před pár lety na výzvu jednoho vydavatele,
který požádal hlavní vídeňské politické vůdce o jejich "výhledy pro Rakousko",
šéf Svobodných sepsal knihu s názvem Osvobozená budoucnost leží mimo levici
a pravici (Befreite Zukunft jenseits von links und rechts), ve které vyložil
svou politickou filosofii.
Jistě, lze v ní nalézt náznaky xenofobie, obsažené v hesle "Rakušané
především", ale to, co navrhuje v oblasti přistěhovalectví, jen shrnuje
ta nejpřísnější opatření již uplatňovaná jinde v Evropě: ve Švýcarsku vůči
sezónním dělníkům, vyhoštění odsouzených cizinců z Německa, potlačování
delikvence mladistvých v Blairově Británii. Jeho obava z nájezdu cizinců
(termín Überfremdung se však v jeho knize vůbec nevyskytuje) se projevuje
jen v odkazu na teorii Samuela Huntingtona o střetu civilizací a nevyhnutelné
válce kultur.
Nepřátelství vůči "budování Evropy" ho vede k požadavku renacionalizace
zemědělské politiky s cílem udržet rolníky na statcích a zabránit tomu,
aby jejich exodus zatížil pracovní trh. Společný trh označuje za ekonomický
substrát Severoatlantického paktu, proto ho podporuje, ale je proti politickým
cílům Evropské unie. Globalizace je podle něho jen záminkou pro vznik rozsáhlých
mezinárodních byrokracií, od bruselské Komise po Mezinárodní měnový fond.
Boj proti funkcionářům, proti vyvlastnění státu kastou byrokratů,
pocházejících
ze dvou velkých stran, které si po Druhé světové válce rozdělily moc v
Rakousku, jinak řečeno - proti "mandarínům Proporz" (proporcionality, sdílení
moci), to je jeho pravý boj. Chce poslat do předčasného důchodu učitele,
kteří jsou "v Evropě nejlépe placení s nejhoršími výsledky"; chce omezit
úvěry pro kulturu, aby šly opravdovým umělcům, a ne "funkcionářům umění".
Jako obránce "obyčejných, malých lidí" nebojuje proti velkým příjmům, pokud
odpovídají vykonané práci, duchu iniciativy, obnově, ale proti
"příživníkům
samobslužného státu".
Haider se obrací jak na ty, kteří jsou odkázáni na výsledky hospodářských
proměn, tak na mladé vlčáky, kteří se cítí být drženi na uzdě zákony,
korporatismem
a zasahováním státu, aniž by v tom cítil rozpor. Jím vyhlašovaná "mírumilovná
kulturní revoluce" má Rakousko osvobodit od panství starých stran, které
si je rozdělily a brání jeho modernizaci. Tato diagnóza není zcela původní,
podobně se vyslovili i činitelé sociálních demokratů a lidovců.
"Modernizaci může přinést jen síla, která nezneužívala systém", říká
Haider. Jeho strana nechce být stranou jako jiné, je to hnutí, "nové
společenství",
pro které čest, práce, sebevědomí, zodpovědnost a občanskost "nejsou prázdná
slova", zatímco staré strany šíří jen lži. "Jsme přesvědčeni, že nejsme
jako oni, jsme lepší, čestní, neúplatní", píše Haider. Boj proti korupčnosti
establišmentu je zřetelnou součástí jeho repertoáru, i když finanční skandál
jednoho vedoucího představitele Svobodných v Dolním Rakousku ještě pár
měsíců před volbami mohl být pro něj osudový.
Když tato Haiderova kniha vyšla, jeden komentátor v Süddeutsche Zeitung
ji přirovnal k dílu sociologa a nacionálním socialismem pokoušeného filosofa
Hanse Freyera o "pravicové revoluci" z roku 1931, které bylo v Třetí říši
nicméně zakázáno. Freyer také spoléhal na "lid", který vyvede průmyslovou
společnost z její bídy. Domníval se, že buržoazní společnost je odsouzena
k úpadku, a že "pravicová revoluce" již podkopala burtžoazní stát zevnitř.
Haider je přesvědčen, že má dějiny na své straně. "Mandaríni státu
a Proporz sní o tom, že zastaví čas. Ale nezastaví dějiny; to dějiny na
ně zapomenou. Jakkoli toto zapomnění bude bolestivé, bude zasloužené."
Tato témata poukazují na epochu, která předcházela nacionálnímu socialismu.
Jörg Haider není ani fašista, ani postfašista; je "prefašista", neboť odkazuje
ke koncepcím, úvahám, instinktům, na které hráli rakouští populisté ze
začátku století: na obranu malých lidí proti mocným, kteří je utlačují;
na obranu lidí ambiciózních proti státu, který je šikanuje; na nenávist
k cizincům, kteří na sebe poutají pozornost, patřící pravým Rakušanům,
aniž by zde však, na rozdíl od svých předchůdců, Haider vyjadřoval
antisemitismus.
Jörg Haider dokonale ztělesňuje tu formu populismu, která tvořila ideologický
humus jisté "revoluční" extrémní pravice mezi dvěma válkami. V tom je
nebezpečný,
končí Daniel Vernet, stoupenec teorie a praxe mondialismu, jak Francouzi
říkají globalismu.
Kdo je Remedia MedNet?
obchodní jméno: PANAX Co, s.r.o.. IČO 63074991
koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej s
výj. zboží, vyloučeného z.č.455/91 Sb.,a jeho příl.
vydavatelství - periodický i neperiodický tisk
nakladatelství - periodický i neperiodický tisk
činnost reklamní agentury
zprostředkovatelská činnost v oblasti reklamy
zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb
Jediným společníkem (!) této společnosti s ručením omezeným od jejího
založení byl a doposud je PharmDr. Rostislav Šimek (r.č. 580208/1307).
Tentýž Rostislav Šimek vlastní ještě jiný PANAX - IČO 10158014 - fyzickou
osobu, který jako na potvoru v obchodním rejstříku (www.justice.cz) zapsaný
není. Je ale plátce DPH a je veden jako zaměstnavatel více než 20 lidí.
Toliko strohá řeč úřední a www stránky ARES.
Vždy jsem si myslel, že společnost musí mít společníky. Český jazyk
je ale
méně přesný, než česká realita... V ČR mohou existovat dokonce dvě
společnosti se stejným majitelem, které se jmenují tak, že byste si je
spletli nejen v noci (kdy je každá kočka černá) , ale i ve dne. Jedna z nich
je ale s ručením omezeným (do výše vkladu - 100000 Kč).
Panax Co s.r.o. vydává Farmakoterapeutický dvouměsíčník REMEDIA a další
tituly z oblasti lékařství a farmakologie:
"Až se seznámíte s širokým spektrem léků blízkých svým klinickým
využitím a
budete mít možnost porovnat i jejich ceny, docela určitě lépe porozumíte
náročnému a zodpovědnému uvažování a rozhodování lékaře"- toť jedna z
perel tiskových informací Remedia. Nesmějte se.
Nechme ale promluvit samotnou redakci serveru Remedia MedNet... Nejlépe o
věci hovoří vždy ti, kterých se týká (ukázky pocházejí z www serveru Remedia
MedNet):
"V záplavě informací o medicíně a zdraví se člověk bez odborného vzdělání
těžko orientuje. Informací je mnoho, jsou málo srozumitelné a často
nedůvěryhodné. S pomocí našich zkušeností Vám chceme každý den přinášet
informace přehledné, srozumitelné a důvěryhodné."
Opravdu, nemusíte pochybovat. Stačí věřit. Stejně vám nic jiného nezbude.
Odvozeniny těchto informačních zdrojů najdete pravidelně i v řadě
"kamenných" deníků. O "zábavných" médiích ani nemluvě...
"Vznik, sílení a vytrvalé rozrůstání do hloubky i do šířky se u PANAXU
datuje již od roku 1990 a dosud neubírá na intenzitě."
"V PANAXU se jako jeho pracovníci sešli farmaceuti, lékaři, grafici,
jazykoví redaktoři, výtvarníci, specialisté na DTP a řada odborníků dalších
profesí nezbytných pro úspěšný chod nakladatelství, studia i agentury. Ti
všichni dohromady umožňují nezvyklé, originální a velmi účinné skloubení
činností, jejichž výstupy činí PANAX úspěšnou a svým způsobem jedinečnou
firmou."
Svatá pravda.
"K rozhodnutí o vydávání deníku pro zdravotníky jsme dospěli především
poté, kdy si mnozí z vás naříkali na ne úplnou a ne včasnou informovanost.
Na úvodní stránce Vám přinášíme čerstvé novinky ze zdravotně politického
dění. U nás najdete zprávy z horní i dolní komory Parlamentu ČR, vlády,
ministerstva zdravotnictví, komor lékařů i lékárníků. "
"Bonbónkem, který Vám dosud nikdo nenabídl, jsou záznamy z jednání výboru
pro sociální politiku a zdravotnictví sněmovny i senátu Parlamentu ČR.
Přetiskujeme je takřka v syrovém stavu, abyste si mohli udělat představu,
jak to ti naši poslanci vlastně myslí, jací vlastně jsou. Totéž Vám
poskytneme z nejdůležitějších tiskových konferencí například ministerstva
zdravotnictví, a posuďte sami, zda mají novináři pravdu, nebo mají pravdu
politici, kteří novináře viní z různých podlostí. "
Přepisy z jednání vytváří sekretářka firmy PANAX, která tím pádem
musí být
přítomná na jednáních zdravotního výboru...
Někteří klienti "nakladatelství a vydavatelství" PANAX (pravda je, že své
peníze tito klienti určitě nechali v nakladatelství a vydavatelství PANAX za
úplně jiné zakázky, než za vydávání REMEDIA MEDNET...):
Balírny Douwe Egberts, BBK Time, Boehringer Ingelheim, Galena, G.
H. S.
Partner, Glavunion, Grade, Grey, Hoechst Marion Roussel, KIA, Knoll, Léčiva,
Linea Recta, MARK/BBDO, McCANN-Erickson Prague, M. M. Production, Moto, OCÉ,
Publicis, Quo, Renault, Schering-Plough/USA, SmithKline Beecham, Sun &
Rubicon, Young & Rubicam, Suzuki aj.
Pozn. autora: Mezi těmito firmami naleznete největší reklamní
agentury, jejichž roční
obrat naleznete na serveru www.ara.cz
Komentář:
Informace serveru REMEDIA MED NET budou zajisté v nejméně 99% pravdivé... I
kdyby ve všem měli redaktoři stoprocentní pravdu, informace nebyly vybírány
metodou "spin doctoring" či jinak účelově a koordinovaně nepodsouvány dalším
médiím (čti: popularizovány) a nic nebylo manipulací, existuje přece jen
jeden maličký odkaz na hlavní stránce serveru:
Mýty a fakta lékové politiky - http://www.mednet.cz/Soubory1/m
ty.pdf
Je to naprosto profesionálně zpracovaný argumentační PR "nápadník".
Není to
první ani poslední nápadník, který jsem ve své praxi viděl.
Takováto
sumarizace "argumentů" patří ke standardním postupům v oblasti PR.
Zajišťuje, aby všichni používali ve styku s médii ty samé
argumenty,
nevnášeli do mediálních výstupů "subjektivnost svých názorů" a tím nebyli
protistranou atakováni, že "si odporují"...
Už následovníci Ježíše
Nazaretského zjistili, že Písmo Svaté je potřeba rozšířit v písemné,
kanonizované podobě. Lenin, Mao i současné politické strany to od nich už
jenom odkoukali... A servery jako Remedia MedNet slouží k tomu, aby byly
"nosičem" takto prefabrikovaných argumentů a informací... Dostatečně
specializovaným, dostatečně kvalifikovaným, dostatečně "objektivním",
dostatečně autoritativním. Stávají se informačním ETALONEM, o kterém nikdo
nepochybuje a který je takřka nenapadnutelný. Vždyť nenajdete jedinou
informaci, která by BYLA LŽIVÁ !!!!
A přitom nejsou (a ani nemohou) být takovéto nosiče NEZÁVISLÉ.
Co je principem nezávislosti? Je to i nezávislost na čtenářích či na
poskytovatelích informací, je to nezávislost na oborových, spotřebitelských,
výrobních obchodních, kartelových či produktových lobby?
Na ZÁJMECH jedné
skupiny lidí VYDĚLAT (mít zisk) z - přirozeného - strachu jedince
(spotřebitele) o své zdraví? Nebo na zájmu občanů - spotřebitelů VĚDĚT, PROČ
JEDNOU musejí stejně zemřít ????
Malý příklad:
Když potřebovali bývalí plánovači donutit ženy (ve jménu emancipace a
nezávislosti socialistické ženy), aby odešly do práce, tvrdili odborníci i
zemědělci: Pijte kravské mléko, je ZDRAVÉ. Na zbytečnost ročního kojení
přísahali i pediatři.
Šťastní byli zemědělci, mlékárny, sklárny, chemické fabriky na pytlíky,
obchodníci, spotřebitelé. Mléko bylo čerstvé, laciné, (i ve školách),
výrobky z něj neupravované chemikáliemi (a tudíž pro rychlou spotřebu).
A aby děti se naučily žít v kolektivu, zřizovaly se v rámci SOCIÁLNÍHO
programu školky, jesle, Osvobozená domácnost či ozdravovny. Mazal se tlustý
chléb tučným máslem i družstevním medem, sýry se vyráběly prakticky v každém
okrese.
Výběr široký - takřka kapitalistický. Aby se takto osvobozená
domácnost nezhroutila, rozběhla se výroba vysavačů, napařovacích žehliček,
nemačkavých látek, plastových ubrusů z vikslajvantu a další vymoženosti
POKROKU.
Pak ale byly zjištěny hodnoty PCB v kravském mléce, nerecyklovatelnost
vikslajvantu - PVC, režim reálného socialismu padl ve víru
"sametového"převratu a do nově napsaných argumentářů jejich autoři napsali
slůvko ZDRAVÍ a ALTERNATIVA, aby je po několika letech nahradili jiným -
POZNÁNÍ a PŘIROZENOST.
Zemědělci mezitím s produkcí kravského mléka
zkrachovali (přes počáteční státní dotace), protože se muselo dokázat, že
KOLEKTIVISMUS A EMANCIPACE ŽEN je hloupost, kterou si vymyslel bolševik.
Nezaměstnanost v zemědělství rozrušuje sociální stabilitu venkova,
přispívá
k přetížení okresních měst, ke krachu řetězců družstevních prodejen,
regionální dopravní obslužnosti i životaschopnosti venkova. Sýry z Holandska
či Švýcarska stojí tolik co uherák, čokoláda je s fialovou krávou a nikomu
to není divné, SUNAR už nevyrábí původní výrobce a tak není potřeba jej
podporovat.
A tak jsou ženy několik let na mateřské a kojí, seč mohou, ve
jménu ZDRAVÍ svých dětí. Jejich manželé poznávají v práci, co je kapitalismus
a co znamená uživit rodinu z jednoho platu, školky se zprivatizovaly,
restituovaly či převedly ze státu na obce, které na ně a jejich provoz
nemají peníze. Školky se zavřely a o děti se má postarat RODINA (když už je
základem státu). Titíž pediatři říkají dnes, že na základě VĚDECKÝCH
POZNATKŮ zjistili, že kojení nepřispívá k rozvoji rakoviny prsu a je pro
děti to nejzdravější....
Připadá vám to za vlasy přitažené? Proč? Vždyť zákulisí reality všedního
života plánují (a po celou dobu posametového vývoje plánovaly - přes
ulteraliberální rétoriku) dnes stejně, jako dříve. Pouze se přejmenoval Úřad
na Ústav a pak na Institut, plánování se nahradilo slůvkem analýza aby se
pak najhradilo slůvkem strategický rozvoj. Socialistický se nahradilo
slůvkem liberální či konzervativní, (konzervy se dostaly na horní regály).
Propagandě se říká vnější vztahy a novináře máme nezávislé... Nesmějte se.
Ale zpět ke "vnějším" vztahům ctihodných lékařských spolků s čertem.
Při velikosti obratu farmaceutického sektoru (viz státní rozpočet),
velikosti standardního zisku z léčiv pro výrobce, obchodníky i lékaře,
monopolnosti a stability sektoru (nemocnost v populaci je statisticky
stabilní, spotřeba léčiv trvale stoupající, zdravotnictví je takřka
monopolní odvětví, zisky se tudíž dají i plánovat ) je jasné, kolik peněz na
reklamní a mediální aktivity (jejichž součástí je i PR a medialobbing) je na
rok v celém sektoru k dispozici. jelikož jsou zájmy stejné - vůči státnímu
rozpočtu i VZP, lze se na mnoha věcech domluvit. Od plakátků a letáků v
ordinaci, přes vědecké konference, sborníky a knihy (které by bez firemních
sponzorství autorů či vydavatelství nevyšly), kompendia, odborný tisk (který
by bez reklamy nedokázal žít ani den) po rubriky Zdraví Výživa a Životní
styl (v každém deníku - čtenáři je chtějí). Jsou to částky stamiliónové.
Sofistikovanost manipulativních metod zde dosáhla dokonalosti...
A pak se divte, proč jeden ministr musí být sebevrah, i kdyby
nechtěl. Na čí
objednávku?
Poznámka JČ: Potíž je, že je zcela objektivně zjištěno (podle dosud
dosažitelných informací), že je kojení dětí z mnoha důvodů skutečně pro
děti daleko zdravější než jejich výživa umělým mlékem. (Mimo jiné obsahuje
mléko matky protilátky proti chřipkám a infekcím.) Je to známo už mnoho let
mimo politickokulturní kontext Československa a České republiky, těžko tedy
argumentovat, že bylo kojení v ČR zavedeno jen jako příznak pádu
komunismu...
Co s cizincem u dveří nemocnice
Můj starý kamarád ještě z doby stalinismu na pražské právnické fakultě,
poté žurnalista, norský občan, dlouholetý dopisovatel předních švýcarských
novin, sídlící v Buenos Aires, přijel se svou argentinskou manželkou
podívat se na rodnou zem. V centru metropole ale došlo k úrazu, manželku
pošramotila, byť úplně nepřejela tramvaj. Následoval odvoz do Nemocnice na
Františku. Kamarád mi pak velmi popuzeně referoval o pramálo sametovém
zacházení: především zájem o finanční a nikoliv zdravotní stav pacientky. S
podobnou prioritou jsem se setkal za svého letošního pobytu v Praze, když
v průběhu divadelního představení mého souseda, Čechoameričana jako já,
postihla srdeční nevolnost, s podezřením na infarkt.
A tak mě napadlo: Česká republika v polistopadových podmínkách
přestala být monoetnickou končinou. Přibývá cizinců, návštěvníků vítaných a
méně vítaných. I bezdomovci, běženci, rumunské žebračky s ušmudlaným
potěrem u nohou. Jak asi s nimi nakládá zdravotní služba v případě
potřeby?
Dochází k využívání takové služby, což se pak velesnadno může zvrtnout ve
zneužívání?
V naší Americe se s tímto problémem snažíme už delší dobu
vypořádávat. K dispozici mám stav ve známé newyorské nemocnici Bellevue z
3. prosince 1998 (převzato z The New York Times, 1. července 1999). Z
celkového počtu 701 pacientů onoho dne 166 byli cizinci a z nich 70
přistěhovalci ilegální. Zákon jak federální, tak státu New Yorku vyžaduje,
že jakákoliv osoba dostavivší se na Emergenci (čili na Pohotovost), musí
být vyšetřena a musí se jí v akutních případech dostat příslušné péče (must
be treated if their problems require immediate care).
Ke kategoriím přistěhovalců legálních a ilegálních, běženců
hospodářských a politických, nám přibyli i medical immigrants. V
neděli ve dvě hodiny po půlnoci do nemocnice Elmhurst v Queens nedaleko
Kennedyho letiště se právě z toho letiště přímo dostavila cestující z
Hondurasu, postižená ošklivým malignantním nádorem. Na jiném newyorském
letišti (La Guardia) přistál občan Dominikánské republiky v tak vysoké
horečce, že ho sanitka přivezla do předního Presbyterian Hospital, kde
oznámil, že trpí leukémií a je mu třeba léčby. Do téže nemocnice dorazil
další občan z téže republiky a podařilo se mu bezplatně získat finančně
velmi nákladnou transplantaci kostní dřeně. Poslední dobou se začíná
formovat trend v této podobě: přijíždějí Jihoameričané s AIDS, Číňané s
rakovinou, Afričané, zejména ze západní části kontinentu, s ledvinovými
záležitostmi.
Jak se o těchto možnostech dozvědí, jak vůbec získají vstupní vizum?
Kdyby přece řekli pravdu o účelu cesty, do země by je nepustili. Přiletí
jako turisté a o možnostech léčby se dozvědí různými cestami. Například
pacient ze západní Afriky, potřebný dialýzy, prodal dům, aby měl na cestu
do Guineje, kde mu ale nemohli pomoci. Na vývěsce tam ale získal informaci,
že v newyorském Bellevue a pařížském Pitie-Salpetriere je dialýza k mání
zadarmo. Nežádoucí dopad mívají občasné iniciativy dobré vůle, že
nemocnice, buď veřejné nebo soukromé se postarají o pacienta z dálav -
často ze zemí, postižených válkou, nebo někoho, kdo je už blíž smrti než
životu. Publicita o záchranné akci těší, na rozdíl od rostoucího počtu
zájemců o tutéž šlechetnou pomoc.
"To není moje starost, zda pacienti mohou platit - já jsem doktor,"
říká Dr.Lewis Goldfrank, ředitel pohovostní služby v Bellevue. Je to ovšem
starost nemocnice, města, okresu, státu - toho, kdo všechno financuje. V
roce 1997, městské nemocnice v NYC měly výdaj 1,2 miliardy dolarů za
služby, které jim nikdo neuhradil. Je to rostoucí problém i v jiných
centrech jako například v Chicagu, Houstonu a Miami.
Ne všude ale reagují stejně. Například v miamském Jackson Memorial
Hospital, když dojdou k závěru, že potřebná léčba je dosažitelná v zemi,
odkud insolventní, nepojištěný pacient přijel, tak vyrozumí imigrační úřad,
který se postará o deportaci. Nemocnice ráda zaplatí letenku a oddychne si.
Tento problém nejvíc - a nejdřív - postihl Kalifornii. Sousedí s
Mexikem, odkud se valí značné hordy zájemců nejen za prací, ale i za
pobíráním všelijakých sociálních požitků. Hodně populární je záměr porodit
na opačné straně hranice. Nejen že tak přijde na svět potomek - americký
občan ( podle archaického, stále platného principu ius soli), ale že se
rodičce dostane péče doma nedosažitelné kvality. S útěžkem na spadnutí se
začaly dostavovat nejen nuzné matičky, ale i dámy z nejlepších kruhů. Došlo
to tak daleko, že některé porodnice v jižní části Kalifornie měly nejvíc
práce především s touto klientelou. Neplatící klientelou. Daňové poplatníky
to pak natolik popudilo, že v roce 1994 v referendu odhlasovali tzv.
Proposition 187, podstatně - ne však zcela důsledně - omezující ilegálním
imigrantům přístup k bezplatné lékařské péči, navíc s povinností lékařů
takové případy oznamovat policii. Nic se tím ale nevyřešilo, poněvadž
obhájci lidských práv zahájili řadu soudních iniciativ a soudy většinu
novot anulovaly.
Problém s hrazením výloh za lékařskou péči poskytovanou cizincům
jakož i osobám nemajetným, nepojištěným získává na vážnosti. Dá se snad
předpokládat, že takový bolehlav postihne i Českou republiku v jakkoliv
ovšem menší míře.
Poznámka JČ: Etický problém, proč má některý člověk nárok na
zdravotní péči jen proto, že se náhodou narodil na bohatém Západě, je podle
mě velmi závažný. K tomu viz také tento článek z
deníku Guardian.
Británie z rychlíku
Zápisky studenta angličtiny v Glasgowě
ahoj honzo, posilam ti slibene zapisky
starsi cisla najdes na http://www.mageo.cz/home/ZAPISKY
, ale pozor ty stranky
jsou uplne nove a porad nefunguji tak, jak chci. zatim,
R
vychazi 3/2 00 v paisley, nakladem 69 mailu
Glasgow, Paisley - neznamy utocnik napadl vsechny soubory tykajici se
zapisku v sitovem univerzitnim pocitaci a smazal je. " ... na chvilku se mi
zatmelo pred
ocima." rekl nam pote majitel souboru rudolf merkner. nikdo nevi proc to
honza valek
udelal. bohuzel ani on sam.
po mesici v britanii musim konstatovat:
britove jsou velice podobni nemcum. uz vidim jak se divite,
ale je to tak, vse v britanii musi byt ucelne prakticke setrne
bezpecnostni striktne podle predpisu ...
setrne:
napr. ovalkuv byt - v kuchyni musi byt naviditelnem miste hasicak s
plachtou (chodi skutecne pravidelne kontrola), nesmite mit v byte
neschvaleny nabytek,
elektrina je rozdelena (jak s oblibou rikam) na preziti a na
ostatni - jedna varka teple
vody, jedno topeni v hlavni mistnosti, varic; dalsi topeni dalsi voda
televize atd. si
musite platit je to jiny okruh (platite primo do takovych hodin v byte jsou
hodne podobne tem
parkovacim na ulici)
bezpecnostni:
kdyz se rozlije voda na nadrazi nebo nekdo vytira hned daji okolo
spoustu ukazatelu !kluzke!
prakticke:
autobusy pokud jsou funkcni tak jezdi (treba pet ruznych typu), nevadi
ze je stary sedacky ma jak z muzea a okolo vas je umakart, opravi chybejici
madla (jsou
treba uplne jine! ale fcni) na sedadlo v zadu ktere je do ulicky se da taky
madlo,
[protoze je to nebezpecne sedadlo) a jede se ...
usporne:
britske dvere maji drzadlo jenom ze strany kde za ne musite vzit, kdyz
do nich tlacite mate tam plechovou plosku, a potom zase ty kohoutky ale to
uz znate
:-)
podle predpisu:
v koupelnach nenajdete vypinac, pouze snurku jak od ventilatoru, ale to
je vypinac na svetlo, abyste neprisli mokri do styku s elektrinou, ale jak
se mate
oholit?
zasuvka je takova divna a ma vzdy vypinac ...
dokud veci slouzi tak se pouzivaji - typicke jsou kliky - v jednom
dome mate treba pet druhu ruznych klik a madylek kdyz jeste slouzi tak at
slouzi ...
vsude maji vyvesky s omezenim narizenim nebo doporucenim. jenom tady v
knihovne college, divam se okolo - pozarni, unikovy, neco na okne, potom o
pouzivani
internetu, kde muzete mluvit, kde musite mluvit, kde nemuzete mluvit vubec ...
ale presto se od nemcu necim lisi. nemec kdyz prijde domu tak porad
slape jako hodinky, ale kdyz prijde brit domu kasle na celou kralovskou
rodinu a ne
vsechny predpisy ...
prvni dojmy za volantem
o vikendu jsem ridil auto coz by nebylo zvlastni kdyby to nebylo ve
skotskych horach.
trochu jsem se bal a ten moula v pujcovne jeste kamaradsky dodal ze ta
micra je uplne nova! bal se i honza protoze prvnich sto liber platite
vzdycky vy teprve
potom je spoluucast. no nic ...
teprve az druhy den jsem honzu presvedcil ze to zvladnu.
(nemusim doufam rikat ze maj volant jinde jezdej po spatny strane na
semaforech maj svetla i na druhy strane krizovatky tachometr maj v milich a
neco jako
prednost z prava jim nic nerika ...)
sedl jsem za volant (na sedadlo spoluridice) a hned prvni reflex byl
spatne - prava ruka automaticky sahajici pro pas skoncila nekde na ovalkove
obliceji,
ktery se nejiste usmal ....
zaradil jsem rychlost (levou rukou - dal jsem si pozor) jo pedaly maj
kupodivu stejne a juknul jsem (reflex) do zpetneho zrdcatka, ktery ... tam
samozrejme
nebylo ... hura jedem!
pri jizde je vam chvilku divny ze vlastne porad predjizdite. kdyz se
vyhybate na uzke ceste tak vam je pocitove blizsi ta druha (nase) krajnice
- tady ta
spatna, coz si potom skot klepe na celo, ale po chvili si zvyknete a jde to docela dobre bez
problemu
jediny co je blby ze nemate moc mista u leve nohy, takze si ji
nemuzete uvolnit na dalnici a priodbocovani mate blikani a razeni na prave
ruce, takze zapomente
na to ze blikate a radite a ridite zaroven ...
(pro maminky: auto pro ctyri lidi i kdyz je to nepochopitelny vyjde
stejne mozna levneji nez vlak, auto stoji na vikend L 49 plus benzin (1
l/76 p) coz je asi
L 15 na cloveka, vlak zpatecni jenom do jednoho mista okolo L 12!)
rudik
kratce
o architekture ve skotsku:
- pro paisley se hodi vyraz urbanisticka prasarna
- glasgow je takovy industrialni mesto s prevladajicim cervenym
kamenem. neni hezky na prvni pohled, ale neco si v nem zamilujete
ze skoly:
- tiskova oprava: zajda se pise zahida a i kdyz je ji 50 let a vypada
jak vylecena alkoholicka nikdy nepila alkohol.
- pro annie z tajwanu je nejvetsi legrace kdyz mluvim cesky
- ramon z columbie mluvi jako prase a nic mu nerozumim! presto jdeme
spolu tancovat salzu do latinskeho klubu
- regina z berlina je ucitelkou ridicu tramvaji v berline, strasne
huli, je sprtka a je ji 40.
- rabie z pakistanu udela pro budouciho manzela co ji prikaze a jeste
se tim chlubi!
pro pribuzne a ze zivota:
- trtik pije jako duha a kupuje si vsechno dvakrat (kdyz je to tak
levny!) dve fleesky, dvoje kalhoty, dvoje boty, ... dva kabaty uz nastesti
nemeli
- valek zase si nechce koupit oteplovacky protoze jsou pro neho moc
levny (L 98!)
rudik
* gratulace posilejte na Petr.Mikestik@NKU.cz
** co noveho v zapiscich - zapisky maji svoji stranku
http://www.mageo.cz/home/ZAPISKY . je to vsak pouze stranka archivni, nove
zapisky vzdy dostanete do sve
emailove schranky.
- nechci zapisky moc prodluzovat a proto zavadim rubriku: cteni
na nedeli - clanky v teto rubrice budou publikovany pouze na webstrance a
privitam i
clanky od vas - postrehy, udalosti, pozvanky ..., jiz ted je pripravena
rubrika hrej (opet
pokud uznate za vhodne, prispevky: merkner@atlas.cz)
zalozeno 27.12.1999, XI. cislo vyslo nakladem 66 mailu --
prectete si nekonecny emailovy zapisnik postrehu zazitku udalosti
a zajimavosti o britanii o kulture a o zivote vubec ...
ukazky ze starsich cisel
O britech: drzim se hesla "co britove muzou, tak maji jinak" takze se
uz nedivim ze pijou pinty, vazi se v kamenech, meri se ve stopach, rychlost
meri v milich,
kanalizacni trubky maji vyvedene ven z baraku, jezdi vlevo, maji licence na
prodej
alkoholu, tyden zacina v nedeli, nepreji si dobrou chut [a kdyz uz tak
francouzsky] a kdyz si koupite Rolls Royce, tak v kolonce spotreba mate
uvedeno: majitel rolls royce se o spotrebu nezajima.
muj prvni den ve skole
v pondeli jsem konecne nastoupil do skoly. s kytkou v ruce pro pani
ucitelku jsem po 12 letech 5 mesicich 17 dnech a nekolika minutach opet
zasedl do skolnich
skamen.
pani citelka byla mila a predstavila me mym spoluzackam. asijske
spoluzacky se na
me usmaly. pote jsme si vsichni vyndali sve ucebni pomucky - ja kolibri
slovnik oni
kolibri notebook [ktery jim nahlas opakoval a vykladal anglicka slovicka].
Jako evropan a
bila minorita ve tride jsem poprve okusil. co to je asijska anglictina
navic with a strange
scotish accent [tusim ze budu ve vyhode, az zase nejaka statistika dokaze,
ze celosvetove se
nejvic mluvi asijskou anglictinou]. uz rozeznam korejsky a cinsky prizvuk.
problemy mi
dela rozlisit cinsky a honkongsky prizvuk. ale to se podda. take jsem se
naucil nove
slovicko: salam alejkum [tak se obycejne zdravime misto zastaraleho HI].
O svobodě slova
LN 8. 2. 2000, Legendy 20. stoleti,
Ferdinand Peroutka - aristokrat ceske zurnalistiky (Jaromir Slomek):
"Nedovedu si predstavit, ze bych zasel tak daleko, abych nekomu upiral
pravo projevit sve myslenky. Neopovrhuji nikym do te miry, a jestlize
snad jsem i presvedcen o neci skodlivosti, verim natolik v silu rozumu,
rozdeleneho mezi vsechny lidi, abych doufal, ze ve verejne diskusi a ve
stretnuti argumentu bude odhalen." (Ferdinand Peroutka, 13. 7. 1947)
Velmi mne pripomina Vas postoj k omezovani svobody slova. Nemylim-li se,
mohl byste se pod ten citat podepsat. Vracim se k tomu problemu proto,
ze stale nejsem presvedcen, zda je to pravda vzdy a za vsech okolnosti.
Mozna, ze o tom nebyl presvedcen ani sam Peroutka, protoze pouzil slov
verim a doufal. Verim v silu rozumu mezi lidmi a doufam, ze v
diskusi se take uplatni (Pravda viteziva).
Tyto predpoklady vsak nejsou zdaleka tak samozrejme, jak by se mohlo
zdat. Jak se vyrovnat s takovymi fakty, jako je demokraticka volba
Hitlera, demokraticka volba KSC, vysoke preference KSCM a treba
demokraticka volba Haidera? Kde v techto a mnohych jinych pripadech
zustal rozum a proc usili demokratu v diskusi dezorientovanym lidem
nepomohlo?
(Masaryk, Capek, Peroutka, Havel, Culik ;-)
Mozna, ze sila rozumu mezi lidmi neni zas tak velka. Mozna, ze se muze
uplatnit jen za podpory dalsich slozek osobnosti a velky vliv budou mit
take vnejsi okolnosti. Jak snadno my, lide, zamenujeme sva prani za
skutecnost a jak ochotne prijimame detinsky zjednodusene vyklady sveta
kolem sebe! Mozna, ze pro primerenou orientaci ani nemame predpoklady.
Vetsina projevu stale slozitejsi reality vyzaduje schopnost vnimat,
uvedomit si a citlive vazit vice nez jeden faktor. Mozna, ze tato
dovednost (vloha?) je vetsine prislusniku naseho druhu prirodou
odeprena. Kdo vi?
Pozice rozumu, beztak labilni u individua, se dale oslabuje v lidske
mase, jak presvedcive ukazal C. G. Jung. Nabyva vrchu iracionalita a
civilizacne pokrivene instinkty z dob lovcu mamutu, jimz prislusnik masy
ochotne dovoluje cloumat svym majestatem ;-)
Zda se, ze sila rozumu za jistych okolnosti (ktere dobre znaji zejmena
uspesni manipulatori davu) kolisa a slabne. Mozna, ze demokrate, kteri v
ni veri vzdy a vsude se myli stejne hluboce, jako arogantni
manipulatori, kteri v ni neveri nikdy a nikde. Nebude to nakonec tak, ze
nekdy a nekde sila rozumu dominuje a jindy a jinde podleha? Nemeli
bychom se velmi silne snazit pochopit, kdy a kde?
Mozna mate pravdu, (neo)naciste, skini i komuniste sami o sobe jsou
bezvyznamnou skupinkou ponekud pomatenych jedincu (vetrne mlyny?) a
netreba je demonizovat. Jeste bezvyznamnejsi jsou (osameli?)
manipulatori volicske masy. Co vsak stoji za pozornost, to jsme my, masa
obycejnych a sporadanych obcanu. Ktera dokaze hrozne veci, kdyz prijde
o rozum a dostane se do vleku docela bezvyznamnych lidi, o jejichz
zdravem rozumu lze s uspechem pochybovat.
Poznámka JČ: Zastávám neochvějné přesvědčení, že jedinou
záchranou je učit se od útlého věku skutečnosti zpochybňovat a neustále se
ptát, jakým způsobem je možno tuto myšlenku podvrátit. To je jediná
záruka před politickým šílenstvím - je to také jediná záruka pokroku. -
Tuhle mi kdosi vysvětloval, poté, co podnikl přednáškovou túru po českých
středních školách, že s překvapením zjistil, že se tohle v českých
školách neučí - žákům se vnucují údaje, o nichž učitelé předstírají, že
je to stoprocentně jistojistá pravda, že to jsou fakta. Naprostá cesta do
slepé uličky. Středoevropská civilizace, dědictví Rakouska-Uherska a
omezené habsburské vládnoucí dynastie?
Vazeny pane Culiku,
posilam Vam reakci na clanek O udajnem rasismu v CR od pana Burjana.
... že společně umožníme Romům jejich samostatné hospodaření na
uceleném
území, s jejich vládou a jejich
představiteli, podle jejich zvyků a zákonů. Peněz a zlata mají dost,
navíc společně z jinými národy bychom jim mohli udělat i dobrou cenu,
aby si mohli potřebné území na naší planetě koupit a tam svobodně
hospodařit, podle svých představ. Rozvíjet své zvyky, jazyk apod. ...
Je to opravdu vyborny napad, navrhoval bych vyclenit uzemi Ceska, Romove
vymysli novy nazev statu,
zbavime se tim zaroven problemu se zkracenym nazvem Ceske republiky.
Nebo chce snad pan Burjan
rozdavat z ciziho?
P.S.
K diskuzi o vztahu Cechu a Romu, musim rici, ze mne neurazi
oznaceni Cechu za rasistu (sam se za rasistu
v zadnem pripade nepovazuji) mnohem vic mi vadi vztah valne
vetsiny Cechu k Romum, me osobni
zkusenosti s Romy jsou dobre. Je mi 39 let a ziju v Praze od
svych 20 let, za tu dobu jsem byl nekolikrat
okraden, vetsinou neznam pachatele, ve dvou pripadech pachatele
znam.
Jednou mne okradli skinhedi a
jednou cesky 'bily' chlapec ve veku asi 12 let. V dalsim pripade
se snazil moji zenu okrast v autobuse
rovnez 'bily' mladik, po pristizeni plynule nadavajici a
vyhrozujici cesky.
Rok jsem pracoval v Nuslich,
kazdy druhy tyden jsem chodil z odpoledni smeny v deset hodin
vecer domu (bylo to za komunistu, tou
dobou se zaviraly hospody, v Nuslich bydlelo mnoho Romu) nikdy
mne nikdo nijak neobtezoval, moji
kolegove a kolegyne meli z Romu strach ale ani jim (pokud vim a
jiste by se pripadny incident rychle
po podniku roznesl) ani v minulosti nic nestalo.
Casto jsem si v
'romske' hospode kupoval cigarety
nebo vypil pivo a nikdy mne nikdo nerekl krive slovo. Jsem spise
podprumerne fyzicky disponovan a
na prvni pohled nevypadam jako Rom, nemohli mne tedy za Roma
povazovat a jiste nemohli mit respekt
z fyzicke sily.<ú>
Jsou to moje osobni zkusenosti, nechci je nijak zobecnovat,
nepopiram romskou kriminalitu ani existenci
Chanova a podobnych mist. Leckdo namitne, ze jsem mel proste
stesti a uvede mnozstvi negativnich
zkusenosti at uz svych nebo z televize, novin a podobne.
Jsem si
ale jisty, ze lidi s podobnymi zkusenostmi,
jako mam ja, je jiste take nezanedbatelny pocet. O tom, co se
nestal,o se vsak vetsinou nepise.
Mimochodem, ptal jsem se priblizne ctyriceti pratel a znamych
(zhruba kolem 35-40 let) kolik Romu
potkali na stredni nebo vysoke skole. Jeden Rom na stredni
prumyslove skole zemedelske v Rakovniku
udajne studoval.
Na zaver Vam z nerasistickych a nexenofobnich cech posilam vtip,
ktery jsem dostal predevcirem mailem:
Dva cikáni stojí pred tabulí a ten, co neumí číst, se ptá:
"Ty, co tam napsáne?"
"Cikáni za 50,- bez gumy, bílí za 700,- s gumou."
"To dobrý!!! Zádná rasismus!!! Dem né? A co tam este?"
"Náký divný slovo - bungeejumping"
P.P.S. Omlouvam se za kostrbaty pisemny projev, nejsem zvykly psat
reakce do novin ale prispevek pana Burjana
mne skutecne 'vytocil'.
Vina NATO
Pane Čulíku,
právě jsem si přečetl včerejší blisty.
Zdá se mi, že jste zcela nepochopil.
Problémem nejsou pro mne ani tak údery mimo cíl ( i když důsledky
jsou tragické),
ty se stanou za války vždy.
Války byly, jsou a budou hrozné. A když politici říkají, že
budou šetřit civilní obyvatelstvo, vždy lžou. Ono to totiž nefunguje. I v
těch rytířských dobách, ve kterých bojovali šlechetní rytíři v brněních, po
bitvě následovalo zabíjení, pálení a znásilňování v nebližších vesnicích.
Problémem je volba munice. Byla zvolena munice, která není
vhodná k likvidaci strategických objektů, ani obrněné techniky, ale právě
jen k zabíjení lidí. Nešlo o obyčejné tříštivé bomby, jak je známe z druhé
světové války. Šlo o daleko modernější munici, která se po dopadu malým
výbuchem rozdělí do menších částí, které se rozletí do stran, a pak
explodují na mnoho dalších částí. Problémem je, že před touto municí
civilisty nic nechrání. Mohou (primární části) vletět do místností, tam
explodovat a zabíjet.
(Tento princip účinku má ztížit ochranu pěšáků před
bombardováním - zákopy zde nechrání tak spolehlivě, jako při bombardování
klasickými tříštivými bombami)
Také je pochybné to, že na rozdíl od Američanů Britové toto
nasazení nepřehodnotili.
Právě v použití těchto bomb v blízkosti civilních objektů vidím
zločinnost. Jaký je tu rozdíl mezi bombardováním albánských vesnic, ve
kterých se zakopala UCK ( tato albánská taktika byla popsána na Jane's
defence Intern.)
jugoslávskou armádou, a těmito útoky NATO ?
Přitom tyto útoky byly záminkou pro intervenci.
Nato mělo štěstí, že nemuselo v pozemních bojích dobývat srbská
města. Nevyhnulo by se rozsáhlým ztrátám civilního obyvatelstva.
Měli štěstí, Miloševič nebyl ochoten postoupit takové zabíjení
vlastních občanů, na jaké jsou ochotní přistoupit čečenští polní velitelé a
na jaké byli ochotni přistoupit teroristé z UCK. (Možná to byla jeho
strategická chyba. Snesla by světová veřejnost pohled na srbská města,
hořící, a srovnaná se zemí ? Snesla by statisíce a miliony srbských
uprchlíků ?)
A v tom je rozdíl mezi Kosovem a Čečnou.
Nato se dostalo do situace, kdy si dostatečně velká skupina teroristů
dokáže zahájením bojů, jejichž následkem dojde k nevyhnutnému utrpením
civilního obyvatelstva, vynutit jeho zásah. Přitom nebýt těchto reakcí,
předvídaných těmito teroristy, by nemuselo k těmto bojům vůbec dojít.
Těžko se dá očekávat, že by došlo k tak masívním akcím UCK,
kdyby se neočekával zásah Nato, pokud bude
"dostatečný "počet uprchlíků a zabitých. Po zásazích v Bosně se toto řešení
UCK samo nabízelo.
Nabízí se názor, že NATO nevědomky zakládá požáry, které pak musí hasit.
A nejhorší je, že si s vítězstvím neví rady. Frustrace nastává i u
obyčejných amerických vojáků, kteří přestávají nahlížet na kosovské Albánce
jako na ubohé utlačované, a začínají se na ně dívat jako na vrahy. Denně
totiž vidí násilí, kterému nejsou schopni zabránit.
Kosovci zase nechápou, proč je Američané nenechají pozabíjet
nebo vyhnat zbytky Srbů. Nač protom přišli ?
Poznámka JČ: Pan Žurek pomíjí tvrdý útlak kosovského
obyvatelstva srbskými úřady, dlouho před jakýmkoliv bombardováním i před
vznikem Kosovské osvobozenecké armády, útlak, který KLA vyvolal v život. Vžd
yť nakonec Miloševič se svěřoval západním generálům, že jedinou možností,
jak vyřešit albánským problém (my tomu rozumíme) je ty lidi pozabíjet, jako
to udělali už dříve. - Co se týče tříštivých zbraní, nemohu se k tomu
vyjadřovat, nemám dostatečné množství informací. Přeložil jsem
zprávu BBC, protože nedůvěřuji tomu, co ze západních informačních zdrojů
udělaly MFD či HN.
Starého psa Jaromíra Jedličku novým kouskům
nenaučíš
Byl jsem upozorněn na reakci ing.
Jaromíra Jedličky na můj mail pro pana
Málka (jenž byl díky novinářské
neposednosti pana Čulíka okamžitě zveřejněn), v němž jsem se vyjádřil k
úvahám bývalé horlivé mluvčí a obhájkyně
POLDI Kladno a rodiny Stehlíkových Dany Cihelkové (jejíž minulost jsem
náhodou odhalil až později, v Blistech
jaksi o ní nebylo ani vidu, ani slechu) o Bohu a o vědě; to se to zamotává,
že ano? K textu pana Jedličky mám několik
komentářů.
Za prvé, čtenář mohl dojít k mylnému závěru, že mě pan Jedlička
nezná a že můj text hodnotil podle obsahu.
Skutečnost je zcela jiná: s panem Jedličkou jsem přibližně před rokem a půl
vyměnil stovky a stovky kilobajtů mailů -
ukázka o velikosti 250 kB je zde. Moji adresu
získal kdesi na diskusním fóru. Zdálo se mně, že má zájem o vědu a že
se chce něco naučit, a tak jsem se mu idealisticky celé měsíce snažil
vysvětlit mnohé vědecké otázky. On sám je
následníkem pana Kahudy, ministra školství z padesátých let, který pěstoval
materialisticko-psychotronickou teorii
mentionů, částic zprostředkujících telepatii, které se pohybují
nadsvětelnou rychlostí; pan Jedlička je nazývá
minony. Odlesk těchto skvostných teorií měl čtenář možnost spatřit již v
Jedličkově příspěvku.
K otázce neslušnosti se nechci příliš vyjadřovat. Pozorný čtenář
snad pochopil, že arogantní titulek u mého příspěvku
nebyl můj, nýbrž ho zkonstruoval Jan Čulík, a o adekvátnosti slohu zbytku
mého příspěvku mě částečně ujistila i
řádka reakcí, které jsem dostal, všechny (až na Jedličku) byly pozitivní.
Nemyslím si, že by se člověk měl snažit být
ještě slušnější, než jsem já; podle mého mají špatné vlastnosti a hloupost
zelenou právě proto, že se proti nim téměř
nikdo dostatečně energicky neozývá.
Trpělivost jsem měl velkou, ale postupně vycházelo na povrch, že
teorie relativity není tím pravým, co by člověk měl
panu Jedličkovi vysvětlovat, protože nedokázal pochopit ani pojem těžiště,
ba ani základní filosofické principy vědy,
které ji odlišují například od víry - zvláště tvorbu předpovědí a jejich
experimentální ověřování. Po dlouhých měsících
korespondence, která nikam nevedla, si začínal i pan Jedlička uvědomovat
můj pocit beznaděje - a také to, že jeho
filosofické předsudky o nepoznatelnosti čehokoliv není schopen ve vědě
prosadit, v což pravděpodobně přesto dodnes
věří. S odstupem necelých dvou let se mně tak trochu odvděčil. Ať se nám to
líbí nebo ne, i tohle se může stát, je to
odvrácená tvář svobody tisku, zvláště svobody Blistů, které otiskují často
i příspěvky, (poslední vedlejší věta neprošla
cenzurou).
Ještě bych se rád velmi zhruba (nezdá se, že diskuse postoupila na
vyšší úroveň) zamyslel nad obsahem Jedličkova
posledního díla. V prvním odstavci na rovinu přiznává, že svůj článek
nepsal proto, že měl co sdělit čtenářům, nýbrž
proto, že byl "otřesen neslušností" mého příspěvku; skutečné pozadí snad
již čtenář chápe. Píše také, že nedokážu
zodpovědět na základní otázky ani ve fyzice, která je "zřejmě" mým oborem
(autor předstírá, že to neví stoprocentně,
ačkoliv jsme spolu vyměnili půl megabajtu korespondence). Sám moc dobře ví
třeba to, že na základní otázky (nejen)
ve fyzice zodpovídám rád a moje odpovědi třeba profesoři ani v USA, ani v
ČR zatím jinak než na výbornou
neohodnotili; tím se samozřejmě nechci tvářit, že jsem celý život jen zářil.
Jedlička tvrdí, že současný vědec prý věří tomu, že opakovaně
prokázaná korelace mezi dvěma jevy je přírodním
zákonem. Z opakované korelace mezi dvěma jevy je schopen vyvodit poučení
každý člověk, který přemýšlí alespoň
trochu racionálně; mezi vědci by takových mělo být mnoho. Přírodní zákon je
ale něčím více - má daleko širší a
obecnější platnost. Přírodní zákon není jen odpozorovaná korelace mezi
dvěma jevy, přírodní zákon je pravidlo, podle
něhož se příroda chová i v dalších situacích, než je jev, z něhož byl zákon
odpozorován a vydedukován. Vědecká
teorie má smysl jen tehdy, pokud je schopna činit předpovědi výsledků
dalších jevů, než jsou jevy, které pomohly k
jejímu zformování. V opačném případě nejde o vědeckou teorii, jen o sbírku
faktů, analogickou telefonnímu seznamu
nebo herbáři. Zvláště o fyzice často říkáme, že je životně závislá na
rovnováze mezi horkými a divokými spekulacemi a
chladnými a nudnými fakty z experimentů; narušení takové rovnováhy fyziku
degraduje buď na botaniku, nebo na
filosofii.
Náhoda je nepochybně součástí světa; podle kvantové mechaniky je
jistá forma náhody neoddělitelnou součástí
každého jevu. Například v principu nelze předpovídat jednoznačně, co se
stane s částicí; je možné určovat jen
pravděpodobnosti, že nastane takový či onaký výsledek. Povahu této náhody
ale dnes dost dobře chápeme; tento fakt
přírody neimplikuje, že je podstata jakéhokoliv jevu na světě nepoznatelná.
O částicích zapamatování (mentionech a minonech), na nichž je podle
autora založeno veškeré vědění, bych se nerad
vyjadřoval, už jim bylo věnováno místa příliš. Autorovi budiž omluvou, že
nemá s vědou nic společného a že může
svoje pozoruhodné myšlenky omlouvat nejen tím, že je před ním pěstoval i
jeho komunistický kolega Kahuda, ale i
stářím autorovy mozkové hmoty. Spojování nekonečnosti a nepoznatelnosti
světa je mně také jaksi nesrozumitelné -
zvláště proto, že mezi ateisty je obvyklejší přesvědčení, že je svět
nekonečný než mezi věřícími. Dnes již vím, že za
autorem proklamovanou "nepoznatelností" světa je cosi pravdivého. Půl
megabajtu intenzivní výuky fyziky, která
nikam nevedla, je přinejmenším náznakem, že je pro pana Jedličku svět
skutečně nepoznatelný, jakož i toho, že fyzika
není schopna panu Jedličkovi zodpovědět ani základní otázky. Tato
nepoznatelnost základních otázek panem Jedličkou
mu zjevně ani v nejmenším nemůže zabránit v tom, aby mohl otisknout "esej o
povaze fyzikálního zákona".
Chtěl bych se ale zastavit u předposledního odstavce, kde pan
Jedlička tvrdí, že věda je víra jako každá jiná. Věda
skutečně není žádná víra (ač s ní má jakési společné kořeny v historii) - a
lidé, kteří pronásledovali Galilea nebo i
Darwina, asi v hloubi moc dobře věděli, v čem je rozdíl. Nikam nevedoucí
korespondence mezi námi také dokresluje,
jak velká propast mezi vědou a konkrétními náboženskými předsudky (ale
ještě spíše mezi vědou a iracionalitou)
panuje. Kdyby pan Jedlička diskutoval se zastáncem jiného dogmatu, než je
Jedličkovo dogma minonů, asi by si s ním
dobře rozuměl. Propast mezi panem Jedličkou a racionalitou je ale hlubší;
nejde jen o jednu konkrétní nesmyslnou
hypotézu mentionů, ale o celý systém třídění informací a způsob tvorby
názorů a teorií.
Náboženství je postaveno kromě jiných věcí na dogmatech (jejichž
nejjednodušším příkladem je axióm o existenci
Boha), jakýchsi předpokladech, které byly komusi sděleny shůry, na nichž je
třeba trvat a pro které je třeba hledat
důkazy, přičemž lze přehlížet protidůkazy, jelikož a priori víme, že musí
být neplatné; podobně je tomu s
Jedličkovými částicemi vědomí. Důležité náboženské poznatky mají osobní
zabarvení, lidé jsou na nich tak či onak
zainteresováni; Bůh, který stojí za náboženstvím, je osobní a mnozí věřící
s ním také mají osobní vztah.
Věda je ze všech těchto hledisek pravým opakem. Jde jí o poznání
pravdy, o rozhodování mezi několika konkurujícími
si hypotézami o povaze věcí, které se provádí zcela neosobně porovnáním
jejich předpovědí s pozorováními - jako při
férovém sportovním soutěžení; výsledky takového rozhodování předem neznáme
a jsme (nehledě na svá očekávání)
připraveni na různé možnosti, jinak bychom experiment vůbec nemuseli
provádět. Má smysl provádět jen ty
experimenty, v nichž je výsledek alespoň trochu neurčitý, případně musí být
očekávaný výsledek alespoň v jistém
smyslu překvapivý. Sotva někdo získá peníze na experiment s miliónem
hektolitrů Becherovy limonády, který má
zjistit, zda se právě toto množství při smíchání s močí promění v kytici
růží; je to drahé a máme důvody k přesvědčení,
že výsledek známe.
Věda nezačala s žádným úplným poznáním světa ani s dogmatem, naopak
svět poznává postupně a stále lépe a jednou z
jejích největších předností je právě to, že dokáže své staré principy
překonat a nahradit principy dokonalejšími, které
však dokážou vše, co dokázaly principy v minulosti; to vůbec neznamená, že
lze principy nahrazovat, kdykoliv se nám
zachce. Světový rekord ve skoku do dálky také nelze překonat pouhým
výrokem, že už platí příliš dlouho a že bychom
měli uvolnit místo jiným - případně vyslovením komentáře, že všechny
předchozí rekordy byly zatím překonány, a
proto teď musíme překonat i ten nynější. Vědec musí být vždy schopen zbavit
se svých předsudků. Bůh, kterého si lze
představit za přírodními zákony, které věda studuje, je naopak zcela
neosobní: nelze s ním mít žádný osobní vztah.
Věda musí poctivě a objektivně studovat výsledky pokusů a nezaujatě,
logicky a racionálně promýšlet stále složitější
logické a matematické vazby, které stále pevněji spojují neustále
abstraktnější teorie s neustále propracovanějšími
experimenty. Vědec si musí být vědom i toho, jak daleko lze tu či onu
teorii užít. Nejcennější teorie, které máme, mají
velmi širokou sféru platnosti, jiné lze užít jen pro omezenější kategorii
jevů. Člověk ale snad nemusí být vědcem, aby
pochopil, proč je třeba Jedličkův důkaz neexistence Boha pomocí nekonečného
množství mentionů asi jedním z mnoha
důsledků vlivu času na autorovu mysl, nikoliv seriózním argumentem k
smysluplné otázce.
Tímto příspěvkem se nestavím proti žádné víře ani proti nikomu
osobně, jen jsem chtěl poukázat na nerozumnost a
nepoctivost, kterou byl článek pana Jedličky, jinak velmi milého staršího
pána, doslova nahuštěn.