Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Zdá se, že Britské listy v České republice vyšetřuje policie. Podrobnosti nejsou známy. Ve čtvrtek 17. února zatelefonoval redaktorovi BL Janu Čulíkovi praporčík Vlček z policie ve Zbirohu, okres Rokycany, v západních Čechách. Praporčík Vlček vyšetřuje skutečnost, že 25. března 1999 přetiskly Britské listy v angličtině a v češtině oficiální provolání Romského národního kongresu, "střechové organizace hnutí evropských Romů za lidská práva", jehož ústředí je v Hamburku. Provolání protestovalo proti údajnému útlaku Romů v Rokycanech. Je datováno 24. března 1999 a apelovalo na lidi po celém světě, aby protestovali proti pronásledování Romů v České republice. V angličtině ho prostřednictvím internetu rozšířila 24. března 1999 tisková služba RomNews Network. Britské listy text převzaly 25. března 1999 s tím, že napsaly, že takovéto "informace šíří RomNews Network prostřednictvím e-mailu a internetu".

Až 21. dubna 1999 napsala Mladá fronta Dnes, že Oldřich Kožíšek, starosta města Rokycan, je v poslední době "zavalen dopisy a faxy ze zahraničí, jejichž autoři ho žádají, aby neprodleně skončil s pronásledováním Romů ve městě." Jaroslav Nedvěd z MFD v článku dodal, že "informace o údajné rasové motivované perzekuci (...) se rozletěly do světa prostřednictvím internetových Britských listů." Britské listy tuto skutečnost dementovaly ve svém vydání z 23. dubna 1999 a poukázaly na to, že pouze převzaly tiskovou zprávu, kterou předtím rozšířila po světě i do organizací zabývajících se ochranou lidských práv tisková služba RomNews Network.

Praporčík Vlček se dotazoval na totožnost editora Britských listů a na vydání tohoto tiskového prohlášení, avšak neuvedl, jaké druh vyšetřování se případně vede proti Britským listům. Policie ČR má údajně informace, že určitá tvrzení v provolání Romského národního kongresu jsou nepravdivá. Editor Britských listů písemně odkázal praporčíka Vlčka na britskou policii, které bude ochoten zodpovědět v této věci všechny relevantní otázky.

Tisková služba RomNews Network v této věci reagovala slovy, že "během šestileté existence RomNews Network nepřiznala policie nikdy, že se dopustila zásahů proti Romům": Služba RomNews Network dodala, že její tiskové prohlášení z 24. března 1999 bylo "založeno na seriózní průzkumné práci, jako vždy" a konstatovala, že policejní vyšetřování zaměřené proti Britským listům lze charakterizovat jako "útok na svobodu projevu, k němuž by na Západě nedošlo".

Jak známo, je politikou Britských listů systematicky zveřejňovat názory, které se od sebe radikálně odlišují. V rámci těchto zásad nabídly Britské listy Policii ČR, že rády v této věci zveřejní jakékoliv její prohlášení, protestující proti tiskové zprávě služby RomNews Network. Žádný takový text dosud neobdržely.

Bude to zajímavý precedens, který by do určité míry připomněl minulou praxi komunistického režimu, kdyby se české úřady pokusily zasáhnout proti internetovému periodiku za to, že seznamuje českou veřejnost - v češtině - s příklady mezinárodního diskursu ohledně toho, co se děje v České republice.

Britské listy si důrazně vyhrazují právo informovat českou veřejnost o názorech a myšlenkách z vnějšího světa, bez ohledu na to, zda je někteří v České republice případně považují za nesprávné. Britské listy pevně věří v pozitivní účinky otevřené veřejné debaty a očekávají, že dojde-li ke střetu rozdílných názorů, nebo vyjde-li najevo, že nějaké informace, převzaté z jiných tiskových zdrojů, byly nepřesné, rozdíly budou vyjasněny a informace upřesněny právě v otevřené veřejné debatě.

(Tento text vychází také anglicky v  zde v aktuálním vydání časopisu Central Europe Review.)

Opakuji, že zatím přesně nevím, co je důvodem, proč se reportéři ČT utápí uprostřed máloco sdělujících slov. Mám však podezření, že možná trpí podobnými problémy, na jaké jsem před časem poukázal při pokusu srovnat, jak totéž mezinárodní téma zpracovaly Guardian a Mladá fronta Dnes. V češtině je v Britských listech zde, v angličtině v CER zde.

Jiné nedostatky Události ČT z 3. února 2000

Zopakujme: hovoří-li komentář reportáže o určité záležitosti a v obraze přitom vidí divák něco úplně jiného, podprahově přispívají oba navzájem si protiřečící signály k divákově chaosu a ztěžují mu vnímání vysílané zprávy, které je už tak obtížné v důsledku nekomunikativního jazyka reportérů.

Přiznávám, že chudší televize, jako je ČT, to mívají těžké. Instituce, jako je BBC, mají luxus vlastních více než 230 reportérů, rozmístěných po celém světě. Většina zpravodajství, které BBC v hlavních zprávách odvysílá, je tedy původní. Reportér na místě napíše ke zprávě scénář a pak ho natáčením realizuje. To znamená, má k dispozici záběry, které mají přímou souvislost s tím, co se v komentáři chystá říct. Ve střižně pak stříhá film, kdy komentář je jeho přímou součástí.

Tento luxus Česká televize nemívá. Často ji nezbývá než kupovat si stereotypní záběry světových agentur a k tomu nějak přidat samostatný komentář. Pak vzniká to, že komentátor z televizního přijímače hovoří o nějaké zahraniční události a k tomu se vysílají jen s tématem velmi volně související záběry.

Přesto jsem však přesvědčen, že na snahu sladit obsahově obraz s komentářem by reportér nikdy neměl rezignovat. Redaktor, sestavující zahraniční zpravodajství, by neměl na snahu sladit obsahově obraz a komentář od samého začátku rezignovat, "že to stejně nejde".

Nepřípustné je, aby k tomuto nesouladu docházelo v domácím zpravodajství, které si natáčí Česká televize sama a může tedy ze všech hledisek strukturu zpravodajského šotu sama určovat. Není-li ve vysílání soulad obrazu a komentáře, bývá to důsledkem skutečnosti, že reportér, který se vydal natáčet určitou zprávu, si předem nepřipravil alespoň obrysový scénář. Instruuje pak na místě kameramana: "Pokrop mi to tady nějak" (tj. natoč mi odsud pár záběrů, já to pak ve střižně nějak dám dohromady) . V tom případě je ovšem obtížné ve střižně vytvořit soulad mezi obrazem a komentářem, nemám-li předem promyšlený koncept, jaký bude mít reportáž sled záběrů a co k tomu budu v komentáři říkat. - Např. v reportáži v Událostech ze 3.2. 2000 o nutnosti důchodového připojištění se o tom hovořilo poněkud matoucím způsobem při vysílání záběrů lidí chodících po ulici sem a tam. Mělo to zřejmě naznačovat, že ti lidé taky potřebují důchodové zabezpečení, ale souvislost záběrů s diskutovaným tématem byla tak odtažitá, že to rušilo.

Potřebuje-li reportér říci více, než se mu vejde do vysvětlujícího titulku, nechť to vysvětlí nejprve, třeba v přímém záběru do kamery, a nechť reportáž střihne na titulek až v okamžiku, kdy reportér začne doslova vyjmenovávat ty body, které jsou uvedeny v titulku, aby došlo k dokonalému synchronu mezi zvukem a obrazem. Jinak je to matoucí.

Česká televize se nyní snaží využívat ve zpravodajství také názorných grafických ikon. Tak tomu bylo v reportáži 3.2. 2000 o zavádění elektronického podpisu pro různé byrokratické úkony. Reportér proces, jak nahradí elektronický podpis dosavadní praxi, v komentáři vysvětloval a jak hovořil, na obrazovce se objevovaly obrázky jednotlivých etap popisovaného procesu. Potíž byla v tom, že reportér proces popisoval mnohomluvněji, než co znázorňovala grafika. Etap, které líčil, bylo více, než kolik etap jsme viděli na obrázcích na obrazovce. I toto bylo matoucí. Užívání obrazových symbolů pro vysvětlování složitějších procesů je velmi dobrá metoda, i v tomto případě je však zapotřebí důsledně synchronizovat všechny etapy komentáře a obrazu.

Velmi pasivní přístup ke sdělovaným informacím mívá reportér České televize v Bruselu Pavel Bouda, který své reportáže koncipuje téměř jako bohoslužby, kladené na oltář Evropské unie. Pavel Bouda je zkušený reportér s dobrými jazykovými schopnostmi i s hlubokými znalostmi o celé struktuře EU. Je proto škoda, že si zřejmě předsevzal, že svými reportážemi z Bruselu musí dělat Evropské unii nepokrytou propagandu. Je jistě správné, aby Česká republika usilovala o vstup do EU, jenže tomuto procesu může pomoci daleko plodněji právě zpochybňovací přístup, než přístup boudovsky nekritický, který bude jistě v České republice, kde nejsou všichni přesvědčeni o vhodnosti vstupu do EU, vnímán mnohými jako kontraproduktivní propaganda. Myslím, že nebylo správné, že Bouda ve svém krátkém telefonátu z Bruselu 3.2. 2000 referoval jen o tom, jak šokováni jsou politikové EU možností, že se v Rakousku dostane Joerg Haider do vlády. Možná měl jejich postoje trochu kriticky zpochybnit.

Pasivně informovala Česká televize také o vstupu rakouské banky Erste Bank do České spořitelny, uprostřed záběrů, natočených nervní, neustále se pohybující kamerou, se reportér Michal Fiala zmínil kulometnou rychlostí jen snad na půl věty, že se nový majitel bude v České spořitelně propouštět. To jsou skutečnosti, které by stály za trochu kritičtější přístup - nestačí jen informace pasivně vyjmenovat.

Bez pokusu o analýzu byla i reportáž o Vagonce Studénka, kterou přebírá americká firma a nebude už v ní vyrábět osobní železniční vagóny, i když tento provoz snad převezme firma ČKD. Reportáž Dagmar Fanfulíkové působila dost jako pasivně zfilmované tiskové prohlášení, koncipované a sestřihané přitom tak, že bylo velmi obtížné se v něm orientovat.

Je možné, že kromě nedokonale komunikativního jazyka vadí i nevyvážená struktura reportáží. Zdá se mi, že reportér České televize zpracovává dané téma tak, že základem reportáží bývají interviewy - soundbites - štěky očitých svědků na místě, politiků či "odborníků", které se pak reportér snaží spojit často dosti slabým a stručným spojovacím komentářem.

Potíž je, že citace "hlasů z lidu" či "odborníků" jsou velmi málokdy sestřihatelné tak, aby byly jasné a srozumitelné. K chaotickému dojmu reportáže přispívá to, že reportér se příliš spoléhá na "svědectví" obsažená v "rozhovorech" - ta však nikdy nejsou dostatečně jasně vyjádřena - a potlačuje vlastní analytickou a komentátorskou funkci.

Reportér by se neměl bát zpracovat zadané téma podle vlastního profesionálního úsudku. Základní částí reportáže by měla být jeho profesionální interpretace události, při níž by velmi významnou roli měl hrát obrazový materiál - konec konců, reportéři pracují v televizi, nikoliv v rozhlase!

Osobní svědectví interviewovaných lidí by nemělo tvořit základ reportáže, ale spíše její doplnění či případný protiklad. Jsem přesvědčen, že kdyby byly reportáže Událostí postaveny pevněji na autoritativním přístupu jednotlivých reportérů, schopných vyjadřovat různé názory a interpretace jasně, za pomoci přesvědčivého obrazového materiálu, byly by podstatně srozumitelnější.

Nebylo uvedeno, kdo komentář pořadu četl, ale jeho jazyková kultura byla velmi neuspokojivá. (Doslechli jsme se, že Haider sympatizuje s "fašistickym Německem" - obecná čeština by v takhle vysoké míře asi do autoritativních komentářů pořadů České televize pronikat neměla.)

Velmi profesionálně působí moderátor Ondřej Giňa. Je to jeden z mála pracovníků zpravodajství ČT, vystupujících na obrazovce, který - zřejmě intuitivně - pochopil známou profesionální rozhlasovou praxi, že mluví-li člověk na mikrofon trochu tišeji, než je zvykem při normálním hovoru, velmi dynamicky vystoupí na povrch přirozený hlasový témbr. I Ondřeji Giňovi by však prospělo, kdyby své podání zpráv zpomalil tak o 10 procent.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Opoziční straničtí politikové nedostali na shromáždění slovo, přestože demonstraci podpořili a přišli.

V sobotu šlo v Rakousku o víc, než o politiku. Naznačuje to článek ve včerejším vídeňském Kurieru, který napsal, že "motivy účastníků občanského protestu byly na místě a nic na tom nemění to, že opoziční sociální demokracie a sociálně demokratické odbory, které se připojily, sledovaly své vlastní cíle."

Jestliže demonstranti proti jakýmkoli náznakům fašismu a xenofobie zaplnili stejné náměstí, na kterém v roce třicet osm Vídeňané nadšeně vítali Hitlera, je to podle organizátorů důkazem, že se Rakušané poučili.

V tomto smyslu je pro Evropu, ale především pro Rakousko ta sobotní demonstrace důležitější, než to, jakou rakouští politici svým občanům sestavili vládu.

O té si můžeme udělat dobrou představu z výroků jejích představitelů: Haider kritizoval "zneužívání mládeže", generální tajemnice lidovců obvinila opozici, že "vyhledává mocenský konflikt pomocí ulice" a kancléř Schüssel před demonstrací prohlásil, že "naposled vzplanou city staré levice, generace roku 68, mládeže a internetové generace a poté se do země znovu vrátí klid. "Organizátoři protestu jsou jiného mínění a předpokládají, že klid bude, až kancléř odstoupí.

Několik desítek demonstrantů v sobotu v noci spatřilo v jedné vídeňské restauraci Jörga Haidera a skandovalo: "Cizinci zůstanou, vyhoďte Haidera".

I tato epizoda vypovídá o tom, že Evropa nemůže izolovat Rakušany. Společně s většinou Rakušanů může a musí izolovat vládu, kterou v sobotu ve Vídni jeden z řečníků nazval koalicí hanby.

Vysílá se v pondělí 21. února 2000 ráno.

Petr Jánský

Málo soudnosti prokázalo vedení KDU-ČSL, když v nejsilnější sestavě (jako jedna z prvních zahraničních návštěv) nastoupilo před rakouského kancléře Schüssela. Státy EU jednotně vyslovily obavu z posledního vývoje a diplomaticky dávají najevo nesouhlas s účastí Svobodných ve vládě. Rakouští obyvatelé jsou Haiderem přímo zděšeni a vycházejí do ulic k obrovským demonstracím. Za této situace lidovci přispěchali do Vídně, aby údajně napomohli našemu vstupu do EU. Kupodivu našli pochopení u ODS, která reakce evropských států označuje za vměšování. Kühnl bořil oči do země a ne moc nahlas hovořil o pouhé stranické návštěvě. Jasně se vyjádřil premiér Zeman, se kterým tentokrát souzněla většina národa: Byla to přinejmenším neobratnost!

Ještě pitoreskněji vypadal pan Kasal, když tvrdil, že slyšel, že iniciativa Děkujeme, odejděte! chce s KDU-ČSL a čtyřkoalicí spolupracovat v příštích volbách. Ze signatářů iniciativy nikdo o tom nic nevěděl. Pan Ježek prohlásil, že byl u všech jednání a že snad ještě ví, co slyší. Na to pan Kasal odvětil, že poslouchal dobře a ptal se dvakrát. To už není kočkopes, to už není Kocourkov, to je zmatení jazyků a obávám se i myslí.

Takovým výkonům politiků se lidé mohou sice škodolibě usmívat, ale body získávají komunisté. Děkujeme, odejděte! nepotvrdilo, že hovoří jasnou řečí ano ano, ne ne. Lidovci pak ke své tradiční slizkosti přidali i notnou dávku prostoduchosti.

Petr Jánský

Nevím, kdo tento ďábelský plán osnuje, ale chtěl-li vyčerpané republice zasadit poslední ránu, pak nemohl vymyslet nic lepšího. Reforma státní správy, tzv.VÚSC, se zvolna začíná rozbíhat. Od letošního roku máme 14 krajů. Oslavuje Zlín a Pardubice, Liberec se raduje, ostatní mlčí a národ si ťuká na čelo. Hlavním argumentem pro bylo tvrzení (nepravdivé), že reforma je nutná pro náš vstup do EU. Jak málo jsme při parcelování republiky přihlédli právě k metodice EU, je zřejmé z toho, že nové kraje neodpovídají svou velikostí doporučením EU na tzv. NUTS - evropské statistické jednotky - a bude nutné 2-3 kraje pro tyto účely spojit. Aby bylo každému nad slunce jasnější, jakou hloupost jsme provedli, vysílala ČT1 V pravé poledne mapu dřívějších krajů (bylo jich 8) a mapu oblastí NUTS, kterých je také 8. Naprostá shoda byla zarážející. I našeho psa napadlo, že se staré kraje rušit neměly, že už jsme měli dávno správně rozparcelováno, že už byl hardware připravený a stačilo dát nový software - začít s reformou. Léta řečí, práce a těžké miliardy se mohly ušetřit! Ne, dnes jsme v situaci, kdy zrůdné krájení už nejde zastavit neb naši osvícení kvalifikovanou většinou přijali ústavní zákon. Pro potěchu pánů z Pardubic a Zlína a pro rozmetání země moravské budeme muset strávit nestravitelné. Že doposud Pelhřimov s Hodonínem nebo Jeseník s Uherským Hradištěm neměli nic společného? Tu máte společný NUTS.

A to je teprve začátek. Až zrušíme okresy (2002) teprve dohlédneme na dno zkázy. Hloupý občane i se všemi iniciativami, dobře ti tak! Nezmohl ses ani na staré bolševické: Republiku si rozvracet nedáme - tak se stalo!

Vystoupení k bytovému zákonu

Obsah vystoupení je možno najít v knihovně Parlamentu ČR na adrese http://w ww.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/016schuz/s016015.htm

Zdeněk Vaněk

Václav Špíka se domnívá, že hlavní příčinou je nevšímavost občanů k obecným záležitostem. Jako důkaz uvádí neschopnost koordinované akce proti špatnému majiteli domu. Navrhuji jiný důkaz. Investoři prodávají jeden čtvereční metr užitkové plochy bytu v okolí Prahy od 18 tisíc Kč výše. Tato cena je prý ekonomickým minimem, protože vyjadřuje reálné náklady na výstavbu. Prý se skládá ze 14 tisíc za stavební dílo a 4 tisíc za tzv. inženýrskou činnost, tedy projekty a shánění razítek. Jestliže odhadneme podíl lidské práce na stavebním díle, započteme fakt, že v průměru z každé koruny vyplacené zaměstnanci si stát formou různých daní a odvodů vezme taky zhruba korunu, připočteme daň z přidané hodnoty a daně z nafty při dovozu materiálu, tak nám vyjde, že z ceny stavebního díla tvoří vlastní materiál a práce asi 9 až 10 tisíc a zbytek jde do státní kasy. Takže nakonec z ceny bytu zhruba polovinu schramstne český stát. A z každé úhrady za byt si vezme svůj díl i Česká národní banka, protože každá mezibankovní platba musí projít přes jejich počítač (jen poslanci vědí proč) a poplatky si ČNB stanovuje sama bez jakékoliv kontroly.

Pochopitelně někdo řekne, ať byty nestaví zaměstnanci, ale podnikatelé, ti tvoří budoucnost národa. Je faktem, že naši poslanci rozdělili občany na 4 kategorie: ústavní činitelé, podnikatelé, zaměstnanci a osoby ve vězení. Pro každou kategorii platí jiná pravidla zdanění a odvodů. Například sociální odvody z řady příjmů poslanci neodvádějí vůbec, protože jim říkají náhrady. Kdyby náhrady v podobném rozsahu vyplácel zaměstnavatel, tak by úřady rovnou podávaly návrhy na trestní stíhání za krácení daně a sociálních odvodů. Podnikatelé mají strop čistého příjmu (odečítají z příjmů náklady), a co je přes strop, z toho sociální odvody neodvádějí. Zaměstnanci odvádějí procenta z hrubého příjmu, nemají strop a nemohou si odečíst ani korunu. Jak je to u osob ve vazbě a odsouzených, nevím. Toto rozdělení občanů podle typu pracovního poměru je horší než latentní rasismus, protože je v zákonech. A všechno to stojí peníze, které musí stát vybrat i z těch bytů. A i to vybrání něco stojí, stačí se podívat na nárůst počtu úředníků.

Takže nevšímavost občanů k produktům našich ústavních činitelů je příčinou cen bytů, které nejsou v západoevropské relaci k příjmům.

V posledních volbách občané vyhnali z vlády pravici. Ceny bytů neklesly. Takže volby nepomohly. Příští volby pravděpodobně opět změní vládní garnituru. Nevěřím, že to sníží chamtivost vládců státní kasy. Jedním z řešení je platit daně v jiném teritoriu. Anebo uvěřit v zázraky. Ti ostatní ať si koupí stan, obsadí místo v topném kanále, anebo se přesunou do vyšších občanských kategorií.

Jiří Jírovec

Pan ředitel je generálně odpovědný za prošustrování 8 miliard korun, přestože se pokouší rozmělnit vlastní vinu tvrzením, že se na tom podíleli všichni od nejnižšího stupně řízení až po představenstvo.

Těch osm miliard je ovšem jen zlomkem toho, co bylo občanům republiky doslova ukradeno (daňový poplatník nakonec odnese všechno to oddlužování a jiné "ozdravné" akce) darebáky, kteří z části ovládli českou politiku a české finanční instituce. President Havel, který má jistě přesnější informace než já, tvrdí, že těch miliard bylo na 400.

Pokud těch "expertů", které měl ředitel Kollert k ruce, bylo 1000, pak každý z nich prošustroval 8 bytů, každý v ceně jeden milion. Převedeme-li nedávný výrok presidenta Havla na téhož společného jmenovatele, je těch prošustrovaných bytů 400 000.

Jistě, jde jen o mechanický výpočet, z jehož výsledku nikterak nevyplývá, že by byty byly v případě neprošustrování prostředků skutečně postaveny.

Toto turecké hospodaření je vyfutrované ideologií, podle níž je zcela normální přesouvat ztráty na daňové poplatníky a zároveň platit neumětelům horentní odměny a odstupné bez ohledu na to, jak majetek, svěřený jim buď státem nebo investory, vlastně spravují.

Zkuste žádat miliardu na podporu vědy, kultury a nebo bytové výstavby pro pracující Kruťáky a titíž lidé vás zahltí frázemi o trhu a onálepkují jako odporného sociálního inženýra nebo ještě odpornějšího socialistu.

U moci jsou lidé, které nezajímá víc, než jak se u ní udržet. Vystudovali vesměs (pst - komunistické školy) bez dluhů a přidělili si bez jakýchkoli zábran platy a výhody zcela neúměrné finanční situaci země - samozřejmě s poukazem na to, že se to na Západě praktikuje podobně. Na nich chcete, aby se zabývali problémy plebsu?

Postesk Václava Špíka, že krizi bydlení pro mladé způsobilo selhání české inteligence, považuji za příliš obecný a rozmělňující.

Česká inteligence (k ní demografové, sociologové a statistikové jistě patří) zásobila politiky dostatečným množstvím (varovných) informací. Politikům ovšem chyběla inteligence k tomu, aby s informacemi začali tvořivě pracovat.

Zpráva vlády o stavu české společnosti (odkaz bohužel vzal zkrachovaný počítač do šrotu) uvádí, že v roce 1996 chybělo zhruba 290 tisíc bytů. Zpráva ovšem používá politicky korektnější termín "pociťovat potřebu mít samostatný byt" . Tento termín zjevně symbolizuje neschopnost systému něco řešit. Lze si představit, že než se ministr při zasedání vlády prokouše pociťováním potřeb, ostatní usnou.

Počty jsou jednoduché. Jestliže komunisté stavěli (nepostačujících) 70 tisíc bytů ročně a jejich kapitalističtí pohrobci (termín je jazykovou pozorností pro Ferdinanda) 20 tisíc, znamená to, že se za poslední čtyři roky deficit zvýšil o 200 tisíc bytů, což zhruba odpovídá tomu, co uvádí Václav Špíka.

Zmíněná zpráva, psaná ohyzdnou novořečí, dodává, že "hlavní příčiny neuspokojivého stavu mají ekonomickou povahu" vysvětlené jako "nízký přítok investic do bydlení a velký nepoměr mezi disponibilními příjmy domácností a cenou bydlení" .

V překladu to znamená, že lidé vydělávají málo a státní pokladna je prázdná. Otázka, kde vzít a nekrást (zejména když už ani není co) je zapeklitá a není divu, že se ji politikové zametají pod koberec. Inteligentní občan by mohl zajímat o to kam se těch 400 miliard podělo a začít obracet politikům kapsy a rozřezávat podšívky jejich parádních sak. A pak je třeba i popohnat k soudu.

Politikům ovšem hraje do kapsy i první (nepolitický) inteligent státu, který zjevně nechápe, že do myšlení občanů reflektuje daleko víc jejich disponabilní příjem a pociťovaná potřeba vlastního bytu než bytostné Evropanství, kterého se nenajedí.

Situace se těžko změní bez pomoci sdělovacích prostředků. Jenže ty si už moc obhrábne - třeba řešením bytového problému jednotlivých novinářů. A tak to nejspíš bude muset vytrhnout pan Čulík.

Ale vážně. Britské listy by se bytovým problémem měly zabývat, nicméně diskuse by se měla týkat i nezaměstnanosti, vzdělávání a lékařské péče. Už jen proto, aby lidem konečně došlo, jak obrovský podvod každá ztracená miliarda vlastně představuje.

Jiří Jírovec

PS Jistou, byť slabou útěchou může panu Kruťákovi být to, že problém s bydlením není omezen jen na české země. Deregulace nájemného a zrušení programu bytové výstavby pro ekonomicky slabší skupiny způsobují obrovské problémy například v Kanadě.

Progresivní konservativní strana, která vládla na začátku devadesátých let a podporu bytové výstavby zrušila, nastoupila do nového milénia s pokáním. Podle jejího předsedy Clarka to tehdy byl omyl, na jehož napravení hodlá vynaložit 6 miliard dolarů. To je přibližně 60 tisic bytů na 30 milionů obyvatel jednoho z nejbohatších států světa.