Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Vladimíra Bošková

Vazeny pane Culiku,

Jsem redaktorka tydeniku Zdravotnicke noviny a zaroven predsedkyne Obcanskeho sdruzeni na ochranu pacientu.

Ve vasich listech sice obdivuji vas smysl pro objektivitu ale ta zavisi na dostupnosti informaci. Bohuzel jste o ceskem zdravotnictvi zatim informovan spise jen jednostranne od lekaru a nikoli od uzivatelu zdravotnickych sluzeb.

O ceskem zdravotnictvi je obtizne ziskat objektivni informace nebot mnoho dat je tabuizovano a zverejnovane udaje jsou casto zkreslovane autory - lekari.

Napriklad i Ustav zdravotnickych informaci a statistiky v Praze je v rukou lekaru.

Obcanske sdruzeni na ochranu pacientu dosud marne nekolik let usiluje o rovnopravne postaveni uzivatelu zdravotnickych sluzeb.

Na rozdil od V. Britanie v CR nemaji obcane zadny vliv na kvalitu zdravotni pece, na pocet sluzeb, na vyuziti verejnych prostredku, stiznosti pacientu nejsou v rukou nestrannych pravniku (jsou reseny komisemi lekaru bez ucasti pacienta) atd.

V soucasne dobe buji korupce v ceskem zdravotnictvi, ackoli jednotliva nemocnicni oddeleni pracuji nevytizena (napr. jen 50 procentni vykonnost), takze je nadbytek prazdnych luzek lekaru pristroju i operacnich salu. Presto se prodluzuji cekaci doby na operace - podle libovolneho rozhodnuti lekaru - a mnozi se informace o uplatcich.

Vladimíra Bošková

Občanské sdružení na ochranu pacientů, Praha, tel. 57018230

Co vlastně potřebuje české zdravotnictví?

Pokud Britské listy informovaly o událostech ve zdravotnictví ČR, dělo se tak dosud převážně z pohledu lékařů či na podkladě informací od nich. Jak ale české zdravotnictví vidí občané - pacienti?

V ČR se před několika lety zformovalo Občanské sdružení na ochranu pacientů, které se na rozdíl od politiků seznámilo se zdravotnickými zákony vyspělých zemí (SRN, Rakousko, Švýcarsko, Holandsko, Kanada, USA aj.). Při srovnání těchto zahraničních zdravotnických zákonů se stávajícími právními normami uplatňovanými v českém zdravotnictví je dobře patrné, že hlavním problémem není nedostatek peněz pro české pacienty a profesní pracovníky, ale je to trvalý a široce rozvětvený konflikt zájmů ve zdravotní politice ČR.

Od roku 1989 až dosud prakticky vždy je v ČR ministrem zdravotnictví lékař. V západních zemích ministrem zdravotnictví většinou nebývají lékaři, a pokud by v minulosti toto povolání vykonávali, nestačilo by to k jejich nominaci na tento post - musejí mít zpravidla také vzdělání z oblasti práv, finančních věd a výkonu státní správy.

V ČR se střet zájmů neomezuje jen na křeslo ministra zdravotnictví, neboť lékaři jsou hojně zastoupeni ve státní i veřejné správě na všech úrovních: v okresních i obecních úřadech. I těmto lékařům - úředníkům chybějí potřebné znalosti z oblasti práva či ekonomie a nejsou profesionálně připravováni pro výkon státní a veřejné služby.

Střet zájmů v neprospěch uživatelů zdravotnických služeb se projevuje i na úrovni zdravotních pojišťoven, v jejichž správních radách, v křesle ředitele pojišťovny či na dalších místech vedoucích pracovníků zdravotních pojišťoven často opět zasedají lékaři.

Tento zvláštní model zajištění chodu zdravotnického systému, v němž na všech možných úrovních dominují lékaři, nemá ve vyspělém světě obdobu.

Nevýhodu pro pacienty představuje nejen udržovaný střet zájmů u úředníků státní a veřejné správy i pojišťoven, ale také přetrvávání komunistického stylu právních předpisů.

Přestože po roce 1989 pro české zdravotnictví vznikla řada nových zákonů, jsou přímo odvozovány od komunistického zákona o péči o zdraví lidu, nikoli od zdravotnických zákonů západních zemí. Tato skutečnost se projevuje např. tím, že zákony obsahují pouze mlhavé deklarace o právech či povinnostech jedinců nebo institucí, ale na tyto deklarace nenavazují žádné nástroje či mechanismy, jejichž prostřednictvím by bylo možno právo vymáhat v praxi.

Jakýkoli paragraf lze v českém zdravotnictví vyložit libovolně či dvojznačně a každá instituce, od níž jedinec něco potřebuje, se snadno vymluví, že zákon dostatečně neupřesňuje povinnosti této instituce, takže - nic se řešit nebude, občan má smůlu.

Například Česká lékařská komora by měla podle příslušného zákona dbát na kvalitu zdravotní péče a etiku profesních pracovníků, jenže zákon neupřesňuje, jakým způsobem se má povinnost plnit. Takže v praxi se neplní nic.

Zdravotní pojišťovny mají podle zákona kontrolovat kvalitu zdravotní péče, jenže zákon opět neupřesňuje, jakým způsobem. Takže ani tyto instituce se kvalitou zdravotní péče nezabývají.

Komunistický zákon o péči o zdraví lidu tvoří základní osa: vše drží v ruce centrální prokádrovaný politik, jemuž podléhají níže postavené úřady v okresech, zdravotnická zařízení (jejich vedoucí pracovníci), a prokádrovaní vedoucí pracovníci zdravotnických zařízení zase drží v šachu řadové lékaře a další profesní pracovníky. Teprve na konci jako poslední v řadě je pacient.

Po roce 1989 část centralismu v českém zdravotnictví zůstala zachována, částečně se vedoucí pracovníci zdravotnických zařízení i řadoví lékaři vymkli nevhodné, ale bohužel i vhodné kontrole. Pacienti však i nadále zůstali jako poslední v řadě, v roli podřízených vůči lékařům i vedoucím pracovníkům zdravotnických zařízení.

Občanské sdružení na ochranu pacientů v současné době nemá žádný vliv na zlepšení výše naznačené situace. A tak jeho členové převážně dále studují zahraniční zákony a vše užitečné příležitostně zveřejňují, aby se obyčejní občané vůbec dověděli, že by se ve zdravotnictví mohli mít lépe.

Vladimíra Bošková

Praha, telefon 57018230

Tomáš Pecina

Chybami se člověk učí. Je tomu již drahně let, co jsem, ovšemže pod vlivem mladistvé lehkovážnosti, opomněl oslovit doktorku práv plným titulem a místo obligatorního "paní doktorko" pronesl cosi jako "paní Nováková". "Paní DOKTORKO Nováková," opravila mne ona dáma tónem nadmíru důrazným a jak se záhy ukázalo, díky mému neodpustitelnému lapsu z další konverzace sešlo.

Teď už to vím: ve střední Evropě patří k člověku titul, ať akademický nebo profesní, stejně, jako k podnikateli éry výherní privatizace bílé ponožky a mokasíny nebo k moderátoru České televize doby současné nevkusný a nepadnoucí (sponzorovaný) oblek.

Že je to komické? Z pohledu zvenčí snad, ale pro našince se titulování stalo druhou přirozeností. Některé tituly jsou, pravda, kuriózní: např. znám několik brněnských podnikatelů, kteří se nechávají svými zaměstnanci titulovat "pane majiteli". V České televizi jeden z moderátorů proslul oslovením "pane stínový ministře" a pamatuji se, že po odstoupení Jana Kalvody ze vŠech politických funkcí vznikla trapná pomlka, když redaktorka najednou nebyla schopna najít pro J. Kalvodu adekvátní titul.

Odpusťme tedy, Karlu Koecherovi, že ctí místní zvyklosti, mysleme pozitivně a oceňme preambuli jeho příspěvku jako brilantní ukázku umění maskovat se v cizím prostředí.

K věci samé: Je jistě pravda, že bez znalosti čínštiny mohu stěží vytvořit smysluplný (meaningful, sinnvoll) výrok o syntaktických zvyklostech mandarínské poezie, a nemám-li elementární přehled o moderní fyzice, bude jakýkoli můj text na kosmologické téma patafyzickou travestií, jak ostatně nejlépe předvedla ve svém pojednání Dana Cihelková.

Logicky by totéž mělo platit i pro téma, jemuž Britské listy věnovaly nedávnou sérii polemických článků, totiž otázku víry, Boha nebo, chcete-li, transcendentality. Háček je ale v tom, že k takovému vývodu by bylo třeba připustit objektivní existenci Boha. Jestliže ji neuznám, rázem se pro mě vsechny výroky o Bohu stávají stejně (i)relevantními: je-li Bůh pouze subjektivní představou existující v kolektivním podvědomí, a to je premisa, kterou jako racionální a Occamovou břitvou vyzbrojený člověk musím zastávat, je označení jakékoli debaty o něm za nekvalifikovanou samo nekvalifikované. Potud tedy dávám za pravdu Václavu Pinkavovi.

Karel Koecher se dotkl i jiné věci, totiž znamenitého českého - a zdaleka nejen komunistického - zvyku kádrovat dílo osobní historií a/nebo národní příslusností autora (psal jsem o tom anglicky v Central Europe Review). Všichni jím jmenovaní pánové, a seznam by se snadno dal rozšířit o další jména jako např. Roman Jakobson, měli smůlu, že ač působili ve středoevropském prostoru, jehož byly Čechy (nebo, přesněji řečeno, Böhmen), historickou součástí, patřili k nepřátelskému kmeni a jejich dílo bylo proto Čechy vnímáno jako apriori podezřelé a pochybné. Velké potíže měli i ti, kdo, ač národnostně vyhovující, odmítali vyjadřovat svou příslušnost k národu účastí v rituálních tancích (K. Koecher se zmiňoval např. o Emanuelu Rádlovi) a šli proti "duchu doby".

Neochota identifikovat se s (převážně německy mluvící) střední Evropou a potřeba vytváření slavných rodáků zacházela leckdy ad absurdum: vynálezce lodního šroubu Ressl, objevitel genetických zákonů Mendel, spisovatel Kafka, hudební skladatel Mahler, ti všichni byli - v různých obdobích - označováni buď za Čechy úplné (Mendel), za Čechy-sympatizanty (Kafka) nebo aspoň za Němce proti své vůli (Mahler).

Ze vseho nejpozoruhodnější je jev, který bych si dovolil pracovně nazvat "kádrování na dálku". Současná česká specifika se při něm přenášejí do odlišného prostředí nebo do zcela jiné časové roviny a např. John Steinbeck nebo Voskovec a Werich jsou v českém prostředí 90. let chápáni jako nepřijatelně levicové osobnosti.

Důsledkem tohoto (Jan Čulík by řekl parochiálního) pohledu na lidskou společost je ovsem izolovanost a z ní plynoucí duchovní chudoba xenofobního a do sebe uzavřeného národa. Jestě horší je, že takto diskriminující prostředí bude dál ztrácet, protože jeho elity nebudou motivovány vracet se do této společnosti a žít v ní: málokdo je ochoten smířit se s premisou, že po několika málo letech strávených v cizině už není plnohodnotným Čechem a raději si zařídí existenci tam, kde chápou pluralitu a odlišnost jako normální jev a ne jako stigma.

Jan Honner

Sdelovacim prostredkum

V USA dne 22.2.2000

Okolnosti , ktere nyni nastaly mne vedou k tomu , abych ucinil toto prohlaseni:

Vzhledem k tomu, ze jsem byl pro svou politickou cinnost nekolik let persekvovan a posleze v zari 1999 skoro zabit, nemel jsem jine volby nez odejit do exilu. Ziji jiz ctvrty mesic v USA. V Americe jsem legalne, v bezpeci a hlavne v demokratickem a pravnim state, kde mi nehrozi smrt. (viz http://welcome.to/cesky.ombudsman).

Dozvedel jsem se, ze v poslednich dnech vsak vlna zastrasovacich akci v mem pripade i nadale pokracuje. Prostrednictvim pana Ondrouska z Policie CR obvodniho oddeleni Brno - stred a dalsich policistu v ramci Jihomoravskeho kraje je opet zneuzivana pravomoc verejnych cinitelu k politicky motivovanym ucelum.

Tato trestna cinnost je organizovana pod rouskou MV CR , tak jako "pseudosetreni" meho prepadeni a ochrana, ktera mi nebyla poskytnuta.

Praktiky jsou stejne jako pred rokem 89. Totiz kdyz nemohou primo na mne, vyslychaji dalsi osoby , ktere ja povazuji za blizke, a pod vyhruzkou vysoke financni pokuty zjistuji protipravne podrobnosti o mem soukromem zivote.

Vse se odehrava pod zaminkou, ze byl na mne podan jakysi podnet k zahajeni trestniho stihani.

Vzdy jsem svou politickou cinnosti poukazoval na porusovani lidskych prav a zakonu v CR. Odsuzoval jsem jakekoliv projevy fasismu, tedy vcetne nacismu a komunismu. Pomahal jsem lidem, kteri byli v rozporu z mezinarodnim pravem persekvovani.

A to vse jenom kvuli tomu, ze zastupci st.organu CR ignorovali ci vedome porusovali zakonne normy. Muzu nyni verit i tomu , ze zitra nebo pozitri mne krive obvini i z nekolika znasilneni, vrazd, kradezi a kdovi z ceho jeste.

Proto timto verejne apeluji na soudruha praporcika Ondrouska a dalsi pohunky komunistickych manyru, aby okamzite zastavili perzekuci mych nejblizsich pratel a pribuznych. Apel rozsiruji i na jakekoliv dalsi statni organy v CR, ktere by mohly v budoucnu vyvijet podobnou protipravni cinnost.

V zahranici jsem v bezpeci a do CR se za soucasnych podminek nevratim. Pokud mne chce tato pseudo-policie CR z neceho krive obzalovat, posleze vykonstruovat proces a protipravne zavrit, at pozada interpol o spolupraci, popripade at mi posle jakakoliv obvineni na mou internetovou adresu:

janhon@netzero.net.

S pozdravem Jan Honner - predseda Ceskeho Ombudsmana, tohoto casu v exilu a hlavne nazivu.

Přílohy pro osvěžení - noviny Slovo a Dnes

Predseda sdruzeni Cesky ombudsman Jan Honner odchazi ze sveho bytu do ilegality

Slovo 7.10.1999

Brno - Odejit ze sveho brnenskeho bytu a zdrzovat se na tajnem miste se rozhodl predseda obcanskeho sdruzeni Cesky ombudsman Jan Honner. »Po svem propusteni z nemocnice do domaciho leceni jsem zjistil, ze se mne chysta znovu nekdo napadnout, a proto odchazim na cas do ilegality,« zduvodnil sve rozhodnuti. Oznamil, ze si poridi zbrojni pas.

Pripomenme, ze Honner byl 28. zari vecer prepaden tremi muzi u sveho bydliste pri prichodu z posilovny. Zatimco dva z nich ho drzeli, treti mu zasazoval udery a podle Honnera ho klidnym hlasem varoval, ze jestlize »neprestane rypat do politiky, tak ho podrezou«.

Po utoku byl hospitalizovan. Osetrujici lekar Petr Hasek uvedl, ze prepadeny utrpel zlomeninu nosnich kustek, mnohocetne pohmozdeniny a otres mozku.

Honner vcera predal redakci kopii dopisu, ktery obdrzel po prijezdu z nemocnice a jenz ho take primel opustit byt. Stoji v nem mimo jine : »Hledal Vas clovek, 30 az 40 let, kulaty oblicej, kratky strih, vyska asi 175 centimetru, v dzinach. Rekl, ze Vas stejne dostane.«

Honner zaznamenal take nekolik vyhruznych telefonatu. »Policie slibila informovat kriminalisty. Rekli, ze ochranu mne nemohou poskytnout a v pripade nebezpeci mam volat linku 158,« sdelil Honner.

Protokol nesepisovali, protoze, jak rekl, se neciti byt prozatim fit. Obava se, ze by mohl podepsat nepresne zaznamenanou vypoved.

»Kdo ma zajem na mem odstraneni, netusim. Ma cinnost predsedy ombudsmana se tyka problemu politickych stran, statni spravy i podnikatelske sfery,« premyslel nahlas Honner .

Nedavno napriklad odeslal na urad vladniho zmocnence pro lidska prava Petra Uhla vice nez jednu stovku dopisu obcanu, kteri se domnivaji, ze byla porusena jejich lidska prava.

Honner nabidl k prohlednuti i sbirku dopisu, ve kterych mu bylo jiz pred zbitim spilano. V nekterych mu autori slibuji »poveseni po vitezstvi komunistu«.

Honnerovi někdo vyhrožuje, proto raději opustil svůj byt

Mladá fronta DNES 7.10.1999

B r n o - Utoky proti predsedovi obcanskeho sdruzení Cesky ombudsman Janu Honnerovi pokracuji i pote, kdy ho v pondeli propustili z nemocnice. Zde se lecil po fyzickem napadeni, pri kterem mu dosud neznami muzi zpusobili otres mozku a zlomeniny nosnich kustek.

"Po navratu z nemocnice me ze spanku probudilo hlasite bouchani na dvere a agresivni zvoneni. Do kukatka jsem se ani nemohl podivat, protoze bych prozradil, ze jsem zpatky doma z nemocnice," popsal Jan Honner.

O tom, ze se snazi nekdo s Honnerem za kazdou cenu setkat, svedci i dopis, ktery dostal vcera. "Hledal vas clovek (30 - 40 let, kulaty oblicej, kratky strih, v dzinach), chodil po chodbach a ptal se po panu Honnerovi. Rekl, ze vas stejne dostane," napsal anonymni pisatel, ktery chtel nejspis predsedu Ceskeho ombudsmana varovat

. Prestoze se Honner obratil okamzite na policii, dorazili strazci zakona az za hodinu a pul. "Rekli, ze se se mnou spoji, a ted je to uz sestadvacet hodin. Ani jednou me nevolali. Zadal jsem je, aby mi poskytli ochranu. Jedine, co mne poradili, bylo, abych je zavolal, az se bude neco dit," uvedl zklamany Honner, ktery nyni nevychazi na ulici bez zbrane.

Podle Honnera, ktery bojoval za dodrzovani lidskych prav jiz za totality, mu nevyhrozuji lide kvuli nektere z kauz, do kterych sdruzeni Cesky ombudsman zasahlo.

"V posledni dobe dostavam cim dal vice anonymu. Nadavaji mne v nich do fasistu, debilu a vyhrozuji mne napriklad, ze poznam, jak umirali lide v koncentracich," poznamenal. Prestoze Honner, ktery musi byt podle lekaru po nedavnem napadeni jeste tri tydny v naprostem klidu, zadal policii o konkretni opatreni, nedockal se jich.

"Pripad je v setreni. Ja vam reknu akorat, ze se to setri. Nic vam nereknu. O opatrenich policie k zajisteni jeho bezpecnosti nic nevim," rekla k pripadu Vladimira Tepla z policejniho oddeleni v Brne-Zidenicich, v jehoz obvode Honner bydli.

Zastupce zdejsiho vedouciho po Teple vzkazal: "Na ochranu maji narok jen ustavni cinitele, at si pan Honner najme soukromou bezpecnostni agenturu."

Podle mluvciho brnenskeho reditelstvi policie Zdenka Lubase vsak ma obcan na urcita policejni opatreni pravo. "Obvodni oddeleni by melo napriklad posoudit, jestli by kolem domu nemela chodit policejni hlidka casteji," rekl Lubas.

Jan Honner se vsak rozhodl opustit svuj byt. "Je to i kvuli neschopnosti policie. Nikdo nevi, kam odjizdim, ale jedu hned dnes odpoledne. Sdruzení Cesky ombudsman vsak ve sve cinnosti samozrejme pokracuje," dodal vcera v poledne znechuceny Honner.

Znepokojeni nad soucasnou situaci vyjadrila napriklad i predsedkyne ceske exilove organizace v Mnichove Sidonie Dedinova: "Je to skandal a ostuda cele republiky. Budu o tom informovat vybor americkeho senatu."

nahlednete na internetovou adresu http://welcome.to/cesky.obudsman

Telefon. na jednatele CESKEHO OMBUDSMANA pana M. Michalka 0603422659

Pavel Trtík

Ziji jiz nejaky cas v Britanii, konkretne ve skotskem Paisley. Minuly rijen jsme byli s kolegou na sluzebni ceste v Nemecku a CR. Cestovali jsme universitnim vozem do Prahy. Diky tomu mam moznost porovnat pristup policie v Cechach a v Britanii na dvou pripadech "obycejnych" vloupani, ke kterym doslo behem rozmezi pul roku.

V Praze mi byl behem prvnich dvou dni pobytu dvakrat vykraden ten automobil. V Paisley se mi pred mesicem kdosi vlamal do bytu. Kdyz si predchozi dve vety prectu, tak musim ihned zduraznit, ze tento clanek nepisi proto, abych si ulevil nad osudem, ale pouze kvuli sanci srovnani dvou porovnatelnych udalosti. Kvuli srovnani, ktere si myslim, ze stoji za to, aby bylo udelano.

Prvni cast kradeze v Praze jsem zjistil jedno sobotni rano asi tak v deset hodin. Zavolal jsem policii a cekal u auta. Po ctvrt hodine se objevili dva policiste-pochuzkari - sli za nejakym jinym pripadem o tri domy vedle.

Jelikoz se mi podarilo upoutat jejich pozornost, tak se u mne zastavili. Kdyz jsem se ujistil, ze se timto pripadem opravdu nebudou zabyvat, tak jsem se zeptal, jestli by mi mohli zjistit, kdy nekdo prijede. Odpoved znela, ze tak do hodiny, a ihned k tomu prispechali s utechou, ze mam kliku, ze vcera odpoledne bych cekal tech hodin aspon pet.

Z auta zmizely nejake me osobni veci, ktere jsem nechal v kufru. A tak jsem se snazil se na celou vec koukat s presvedcenim, ze "pullitr je zpulky plny", protoze autoradio zustalo na svem miste. Dokonce jsem vysekl horce-ironickou poklonu ceskym pobertum, "ze to aspon nejsou blbeckove, protoze kdyz vidi, ze autoradiu chybi karta s chipem, tak ze jim dojde, ze si na nej moc nezahrajou".

Policiste prijeli asi za dalsich 45 minut. Zjistili stav veci, zapsali si vse do notesu a nabidli mi, ze mne svezou na stanici, aby se to vse sepsalo. A tak jsem zamkl automobil a jel s nimi. Po priblizne 15 minutovem cekani v cekarne policeni stanice zaclo sepisovani protokolu.

Prvni a nejdulezitejsi veci v Cechach je - stale a porad - miti u sebe obcansky prukaz. Cestovni pas nakonec stacil. Po pul hodine bylo vse sepsano, orazitkovano kulatymi razitky, "ktere nesmi za zadnych okolnosti opustit budovu policejni stanice - s vyjimkou pozaru ci mobilisace".

Druhou kradez jsem zjistil v nedeli pozde v noci. Zmizela ta vetsinova cast autoradia. Ja vim, souhlasim a mate vsichni naprostou pravdu. Ano, nerad v tomto pripade priznavam, ze jsem velmi naivni idealista, ktery si mysli, ze blesk neuhodi dvakrat za sebou do stejneho mista a ktery a priori lidem veri, nez ze by je predem podeziral.

Patrola se objevila temer okamzite. Byli to titiz policiste, kteri sli v sobotu rano o tri domy vedle. Hnedle mne bez pozdravu 'vitali': "Tak my jsme si mysleli, ze se pan poucil a radio si vyndal. Sli jsme tady kolem toho auta uz v sest vecer a to radio tam nebylo."

Ze si policiste v sest pri tom nevsimli i tech priotevrenych dveri, potazmo rozsvicenych sveltylek uvnitr auta, je neprofesionalita, ale budiz vsichni jsme omylni.

Pozdeji jsem se pokusil si predstavit tutez situaci v Britanii, a doslovny anglicky preklad tech vet vlozit do ust mistnimu britskemu policistovi. Proste nepredstavitelne! To, ze to zni horkosmesne, mi snad potvrdi Ti, kteri anglictinou vladnou, a nejaky cas v Britanii stravili. Nerikam, ze se to zde nemuze za zadnych okolnosti stat, ale spis bych si vsadil na to, ze zitra tady pristanou Martani.

Rekli mi at si zajdu na stanici to vsechno sepsat. Bylo pozde. Byl jsem unaveny, a tak jsem rekl, ze tam zajdu zitra rano.

"Ne. Vy si tam zajdete tedka, protoze rano tam budete cekat pet hodin". Tohle doslovne zneni mi zni v usich jeste tedka a nevim jestli se mam smat ci jen kroutit nevericne hlavou.

Odpoved rozhodne velmi prinosna obsahem, samozrejme. Ten dotycny policista si urcite myslel, jak moc mi pomaha. Beru, ale predstava, ze s Vami britsky policista mluvi v teto situaci rozkazovacim zpusobem?!?

Ja bych musel zase mluvit o Martanech, a tak si to odpustim. Po projizdce nocni Prahou a dalsi cca pulhodine sepisovani jsem se vracel domu obdaren dalsi slozkou protokolu s nezbytnymi kulatymi razitky.

Jeste jsem nezminil jednu dulezitou skutecnost. Pokud si dobre vzpominam, behem ani jednoho z tech dvou "vysetrovani" tech vloupani neprisla ani rec na moznost sejmuti otisku prstu pripadneho pachatele. Pokud ano, tak k nemu rohodne nedoslo.

Se systemem dveri, ktere jsou v byte, staci tato dira, abyste se dostali dovnitr. V Britanii je totiz naprosto nemyslitelne, abyste mohli zevnitr zamknout vchodove dvere klicem. Za vsim jsou, samozrejme, tentokrate nikoliv absurdni pozadavky na zdravi a bezpecnost (Health and Safety Requirements) - v tomto pripade konkretne pozarni predpisy.

Urcite tu neuhorite ve svem byte z duvodu, ze byste nemohl najit klice od zamcenych vchodovych dveri. Bohuzel, dava to sanci zlodejum. Nastesti, universita se alespon rozhoupala ke zlepseni zabezpecovaciho systemu dveri.

Po vejiti dovnitr jsem zjistil, ze vse vypada zdanlive stejne jako kdyz jsem odesel, akorat bylo rozsviceno. Clovek zacina od veci, ktere ma nejradeji - piano, plastika pana Wericha, obrazky od malire Otakara Stembery, lyzarska vybava, spacak, vse na svem miste. Tak jsem prosel byt znovu - u postele chybel prenosny CD prehravac.

Dosel jsem zavolat policii. Pry, ze hned jedou. Za hodinu jsem sel volat znovu. Tentyz hlas ze sebe vyblekotal jakousi omluvu, ze snad na to ta dotycna zapomnela (!), ale ze uz jsou na ceste.

Za dve minuty tu byli. Nechtel jsem verit, ze by na to mohla ta spojovatelka zapomenout, a tak jsem se policistu hned po jejich prijezdu zeptal, jestli maji rusnou noc.

"Ani ne ted jsme sedeli tri ctvrte hodiny na zadku". (!!) (velmi volny preklad odpovedi britskeho policisty - sezeni na zadku lze nahradit dloubanim v nose - ve skutecnosti pry sedeli nekde v autaku)

Vzhledem k tomu, ze bylo po pulnoci a ja musel rano relativne brzo vstavat, byla ma nalada kolem absolutniho bodu mrazu. Kdyz se na to ted koukam skrze perspektivu te ceske zkusenosti, tak bylo alespon jejich chovani profesionalni, jenze to je v Britanii samozrejmost.

Peclive prozkoumali vylamany kastlik, a pak si vse zapsali do notesu sedice u mne doma v kuchyni. Behem vyslechu neprisla vubec rec na to, ze bych se musel nejak identifikovat. Kdyz se dovyptavali, tak se mi zacali omlouvat za to, ze jejich skupina pro snimani otisku prstu nepracuje v noci, a tak ze si mam zitra zavolat, a dohodnout se na terminu, ktery mi bude vyhovovat. Navrhl jsem jim, jestli by mi mohli zaridit, aby mne prisli daktyloskopove hned rano v pul osme vzbudit.

"Samozrejme, prijdou sem jako na svuj prvni zitrejsi, pardon, dnesni pripad." (Presny preklad odpovedi britskeho policisty).

Drive, nez odesli, tak mne pozadali, abych do rana nesahal na okoli toho dverniho kasliku ani na zasuvku, do ktere byval zapojen CD prehravac. Po te se mne jeste zeptali jestli nemam jeste nejaky jiny dotaz.

Vycviceny z CR jsem nabyl dojmu, ze mi neco chybi. Neco na zpusob ost emplovaneho papiru J, a tak jsem alepson pozadal o jejich telefonni cisla a jmena, i kdyz uz jsem telefon na jejich centralu (Crime Desk) mel napsany. Mezi jejich prijezdem a odjezdem neuplynulo ani 30 minut.

V 8.45 rano jsem byl vzbuzen daktyloskopy. Sejmuli otisky prstu ze dveri a zasuvky, a pak mne pozadali o me otisky prstu pro ucely eliminacniho procesu, pricemz mne upozornili, ze jim je nemusim davat. Cela akce trvala dohromady 15 minut.

Dva dny na to jsem nasel za dvermi vzkaz od policie, ze jim mam zavolat. Muj chorobny optimismus mi prihral na mozek myslenku, ze toho lapku chytli, a tak jsem s radosti vytacel kontaktni telefonni cislo. Dozvedel jsem se, ze ten otisk prstu, ktery sejmuli ze dveri, bude vyhodnocen tak za tri mesice, a ze mi vysledek daji urcite vedet.

Tak to jsou pribehy dvou, tedy vlastne tri vloupani, ktera se stala v dvou zemich v casove blizkem sledu.

Srovnání

Prestoze jsem se jiz nekterych srovnani dopustil v predeslem textu, doufam, ze nebude vadit kratke shrnuti.

• Uroven vystupovani policistu pri styku s obeti vloupani

Zacnu timto bodem, nejenom proto, ze jsem se jej vyrazne dotkl jiz predesle casti clanku. Rozdily mezi CR a Britanii byly v teto oblasti velmi znacne. Netvrdim, ze uroven chovani ceskych policistu je spatna; jsou to spise ty nektere extremy, ktere byly 'do usi bijici'. Presto, musim zduraznit, ze jsem nepovazoval a nepovazuji tento bod za nejdulezitejsi. On byl jednoduse pouze "vnimatelny na prvni poslech".

• Razitka

Obsese ceske byrokracie razitky je v porovnani s byrokracii britskou obrovska. Policie v tomto pripade neni vyjimkou. V dobe, kdy si kazdy muze levne nechat vyrobit jakekoli razitko, v dobe pocitacu, kopirek a laserovych tiskaren schopnych napodobit bankovky temer k nerozeznani od pravych, pusobi tato fixace ceske byrokracie na instituci razitka opravdu velice smesne.

• Papirovani

Toto souvisi uzce s predeslym. Razitka se davaji na papiry. 'Dej blbovi funkci a vymysli lejstro'. V tomhle jsou Ti cesti policiste, se kterymi jsem prisel do styku nevinne. V pripade britskeho vloupani do bytu nemam v tuto chvili v  'ruce' zadny uredni dokument. Ovsem, znam evidencni cislo pripadu, a verim, ze bych jej dostal velmi rychle, pokud bych jej vyzadoval.

• Profesionalita policie jako instituce

Nemohu si pomoci, ale mam z ceske policie pocit, ze je to pouze urad pro sepisovani trestnych cinu. Predeslou vetu jsem napsal s plnym vedomim faktu, ze prostredky, ktere ma k disposici britska a ceske policie jsou pravdepodobne velmi rozdilne - samozrejme v neprospech CR.

• Snimani otisku prstu

V pripadech vloupani v CR, doslo ke zcizeni veci v hodnote cca 8000 Kc a 15 000 Kc. V pripade britskem doslo ke skode cca 100 liber sterlinku (tedy priblizne 6 000Kc). Zatimco 100 liber predstavuje pro prumerneho Brita radove desetinu mesicniho prijmu (hruby odhad), jsou vyse uvedene castky v korunach priblizne celym prumernym mesicnim prijmem obcana CR.

Presto prisla daktyloskopie ke slovu v britskem pripade. Jsou mi znamy dokonce pripady vloupani z CR, kdy otisky prstu nebyly snimany, i kdyz doslo ke skodam s v radu nekolika desitek tisic korun. Musim podotknout, ze si nejsem jist, zdali napriklad jde sejmout otisky prstu z palubni desky automobilu.

Vse se to opet vraci zpet k filosofii policie jako instituce pro obcana. Je jasne, ze lidem z britske policie se vyplati zacit vysetrovani kvuli zcizeni CD prehravace, tj. nezavisle na zpusobene skode, protoze jde o princip. "Kdyz toho lumpa nechytime nyni, tak mu to spocteme, az ho chytime priste". Navic, je zde opet ten faktor nevycislitelne hodnoty, a to ze ma obcan pocit, ze se po nej za jeho danove poplatky alespon cosi cini.

• A na zaver, uspesnost v dopadeni pachatele

Nelze delat zadne vyznamne zavery z 'mereni' na dvou (trech) vzorcich. Presto, v soucasne dobe je stav CR - UK 0:0. Ovsem, sance na zmenu skore, jsou - vhledem k zpusobu vysetrovani - samozrejme daleko vyssi na strane britske.

Pavel Trtík

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Ve světě, kde se zloděj může stát nuceným správcem, bankéř okrást banku, kde policista přihlíží hajlování a učitelka prodává drogy, je příjemné, když se někdo rozhodne jednat normálně.

Navíc když se jedná o politiku.

Unie svobody na své víkendové republikové shromáždění pozvala pouze strany, se kterými spolupracuje.

Mezi ně z různých důvodů nepatří KSČM, ČSSD ani ODS.

Když předseda posledně jmenované strany zjistil, že o jeho účast zřejmě nebude zájem, řekl že "by to byl velký průlom do vztahů v české politice".

Úřadující předseda Unie svobody Karel Kühnl i jeho protikandidát Vladimír Mlynář usoudili, že je starým a dobrým zvykem nezvat vládní strany na stranické setkání strany opoziční.

U nás je ovšem tento zvyk spíše nový. Ještě loni KDU-ČSL na svůj sjezd předsedy ODS a ČSSD pozvala.

Faktem ovšem je, že s vystoupeními konkurenčních představitelů nejsou příliš dobré zkušenosti. Ve špatné situaci je jak řečník, který hovoří k nedůvěřivému publiku, tak publikum, které musí naslouchat nedůvěryhodnému řečníkovi.

Bývají to takové lišácké projevy, ve kterých se řeknou nedůležité fráze, přidá nějaká poťouchlost a cosi se neupřímně slibně naznačí.

Výsledkem je pochopitelně rozladění a špatná krev. Už proto by bylo dobré, aby tento slibný průlom do vztahů v české politice, kdy jsou zváni pouze ti, kteří jsou také vítáni, byl trvalý.

Jak Unie svobody, tak její partneři ve čtyřkoalici, kteří zváni jsou, toho mají dost co řešit, chtějí-li se stát alternativou pro ty voliče, kteří mají pochybnost o prospěšnosti opozičně smluvní politiky.

V hledání opozičního lídra a opozičního programu nemají Miloš Zeman s Václavem Klausem důvod Unii či čtyřkoalici radit. Tím pádem ani nemají důvod se zlobit, nejsou-li zbytečně zváni.

23. 2. 2000

V. Novák

Dovolil jsem si "ukrást" název článku Františku Koukolíkovi. A co hůř, míním na úvod ocitovat i úvod jeho článku. Snad se F.K. neurazí, ostatně citovanost je jedním z kritérií, jimiž se měří věda.

"V roce 1959 vydal C.P.Snow, Angličan, pozdější lord, knížku. Jmenovala se Dvě kultury. Snow si všiml, že lidé, kteří sami sebe nazvali intelektuály, jsou obvykle vzdělanci a publicisté se zájmem o literaturu a její kritiku, divadlo, výtvarné umění, estetiku, filozofii, psychologii (hlubinnou, ne experimentální) a historii. Snow byl překvapen, že literární vzdělanci mezi intelektuály neřadili špičkové přírodovědce své doby, třeba Einsteina, Heisenberga nebo Morgana. Kromě toho si všiml, jak bývají literární vzdělanci povznesení. Že by někdo z nich neměl ponětí o Shakespearových dramatech, nepřipadalo v úvahu. Že však nemají ponětí o druhém termodynamickém zákonu, genetickém kódu, vývojové teorii, teorii relativity, kybernetice nebo o kvantové mechanice, je plnilo hrdostí.

Ve druhém vydání knihy 1963 napsal lord Snow optimistickou kapitolu. Mezera mezi literárními intelektuály a přírodovědci se podle ní zase zavře. První kultura, literární, estetická, filozofující a historizující větev lidského myšlení se spojí s kulturou druhou, myšlením přírodovědeckým. Výsledkem spojení bude třetí kultura, společný jazyk první a druhé kultury."

(František Koukolík, Pouze věda přináší nové informace, Týden 26/98)

Obávám se, že Snow i F.Koukolík se ve svém optimismu mýlili. To, co vzniká, není třetí kultura, syntéza první a druhé. Kdepak! Intelektuálové (ti "první) dál v podstatě opovrhují "druhými". Jenom převzali - bez pokusu o pochopení - jejich hantýrku. Resp. to, co za vědeckou hantýrku považují. "Velký třesk", "superstrunná teorie", "polyverse", jak vznešeně to zní!

Ještě zamíchat, přidat pár vlastních názorů (které jsou obvykle s citovaným v rozporu, ale kdo na to přijde?), a máme krásný postmoderní článek. Sborník Occamova břitva dokonce odkazuje na program, který takový postmoderní traktát vygeneruje sám. Na pár kliknutí myší...

Když se zachce, ocitujeme Goedela (pochopitelně bez pochopení a většinou špatně), abychom těm vědátorům ukázali, že vlastně všecko je jinak, vždyť přece i ten matematik Goedel...

A když se "druzí" ozvou, vyrukuje se s demokracií, svobodou slova, hlasováním, přece "i člověk nevybavený odborným vzděláním na téma X má nárok vyjadřovat svůj názor na téma X". I genocidou je možno pohrozit... Případně člověka, který se pokouší naznačit, že o věci X má poněkud větší ponětí, utřeme, aby se svým vzděláním nevytahoval.

Moje zkušenosti z diskusí s "prvními" jsou většinou tristní, připomínají chůzi hodně hlubokou a hodně mazlavou bažinou, ale přesto jsem přesvědčen, že hlouposti je třeba odporovat. Zvítězit nelze, ale odporovat se musí. Jinak totiž zvítězí ona. Takže, po milionpáté (to cituji Wericha, abych se taky projevil co intelektuál):

V první kultuře možná platí, že vše je možné a všechny závěry jsou stejně oprávněné. Stovky let se už bádá o Černé dámě v Shakespearových sonetech. Troufám si tvrdit, že se o tom bude bádat další stovky let, dokud se najde jediný "badatel", kterého to ještě bude bavit, případně poslední komise, která na to přiklepne grant. Existuje mnoho názorů, a vzhledem k tomu, že odpověď je nedokazatelná (těžko lze očekávat, že se najde vlastnoruční vyjádření W.S. "Černá dáma v mých sonetech je...", s vlastnoručním podpisem, kolkem a notářským ověřením) , jsou skutečně všechna řešení stejně oprávněná. I když, budu-li tvrdit, že W.S. měl na mysli Marušku Kudeříkovou nebo Franze Josefa, asi se setkám s nepříliš velkým pochopením.

Druhá kultura je založena na dokazatelnosti, ověřitelnosti, opakovatelnosti, předpověditelnosti... Tam neplatí, že všechna tvrzení jsou stejně oprávněná. Jsou tvrzení dokázaná nebo alespoň experimentálně ověřená.

Jsou tvrzení nedokázaná, neověřená a jsou taky tvrzení, která prostě neplatí. Jsou spekulace, hypotézy a teorie. Teorie nemohou být v rozporu s daty, přestože si to Ferdinand myslí. I hypotéza by měla ta data vysvětlovat. Ostatně i spekulace musí být založena na něčem reálném, jinak to není ani spekulace ale "kyd mlna" (pozor, zase intelektuálština!).

A především: ono to funguje! Tvrzení, "když přidáte moc toho obohaceného uramu, tak to bouchne!", funguje. Nedávno se o tom - ke škodě nejen vlastní - experimentálně přesvědčili nějací Japonci.

Pouze věda přináší nové informace. Pouze věda přináší nové technologie. Jestliže je všechno možné, proč si mobilně telefonujeme (na základě fungování kvantové mechaniky) a netelepatujeme si? Protože ten mobil i s "nepochopitelnou" kvantovou mechanikou funguje, zatímco "pochopitená" telepatie ne.

Mohl bych pochopitelně pokračovat, ale člověku, který "je na příjmu", to stačí. A toho, kdo není, stejně nepřesvědčím, ani kdybych byl Jan Zlatoústý. Takže závěr:

Ano, pane Pinkavo, jistě i člověk bez příslušného školení má právo se vyjadřovat ke všemu. Máte právo tvrdit, že 1+1=3, nebo něco složitějšího, stejně smysluprázdného. A já mám právo napsat, že blábolíte nesmysly! Nebo nemám?

Vrátím se na začátek ke dvěma kulturám a optimisticky očekávané třetí. To, co nám zde předvedla sl. Cihelková nebo pan Pinkava, to je kultura nultá. Zvítězí-li, Bůh (v něhož nevěřím), nám buď milostiv!

V. Novák