Co je nového v České republice

Uz se tesim na promitani sberneho materialu o V. Mlynarovi. To je proste uplne bozi. Mozna by tech politiku mohli zdokumentovat vic. At nas alespon za nase koncesionarske poplatky pobavi.

PS Rika se: Koho chteji bohove potrestat, toho ucini slibnym.

To, ze je Karel Koecher spion, nemusi branit tomu, aby znal dobre filosofii vedy. Ale z Wittgensteina uvadi jen to, co se mu hodi. On sice rikal, ze o nedefinovatelnych vecech (napr. o etice) se ma mlcet, ale krome toho tvrzeni: "vsichni lide maji stejna prava" vynal z verifikacni povinnosti (je to pro neho tak nesporne - mozna temer transcendentni- ze to neni treba dokazovat).

K. Koecher uvadi jako spatny priklad varovani V. Havla pred vedou. Seznamovani verejnosti s moznymi riziky (i nezbytnou hranici) vedeckeho vyzkumu je nutne. Nemusime uvazovat zrovna Dr. Mengeleho; jeste pred par desetiletimi se v USA i v SSSR delaly pokusy na LIDECH (mnozi byli do testu zarazeni bez sveho vedomi).

Havel i treba princ Charles varuji pred zneuzivanim vedy dost naivne a bez dostatecnych znalosti, ale je dobre, ze to delaji. Vedci maji povinnost objasnovat verejnosti mozna uskali svych vyzkumu a kdyz je verejnost nepochopi, neni to jeji vina, ale toho, kdo to nedovedl vysvetlit.

Clanek vcerejsi i predvcerejsi od V. Pinkavy se mi nelibil. L. Motl, ktereho se patrne v predvcerejsim clanku snazil psychologicky rozebirat, sice nema socialni inteligenci, ale V. P. presel od tematu k argumentum ad hominem. Kdyby timto zpusobem rozebral me, jen bych rekla: Tak fajn, jsem uplne nemozny deprivant, ale ted mluvte k veci a vyvratte moje argumenty.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Létat s Koženým bylo vždycky o pusu. Málokdo ho zná, avšak Kožený, 36, je ve finančních kruzích nechvalně známý jako pirát ze vznikajících trhů - šarmantní, chytrý a skrznaskrz nemilosrdný chlapík, který nachází své "příležitosti" v živořících ekonomikách ve Východní Evropě. Je to pověst, kterou si vytvořil začátkem devadesátých let, kdy vykradl svou rodnou Českou republiku během jejího bolestivého přechodu ke kapitalismu. Od té doby je znám jako Pirát z Prahy - titul, který mu poprvé dal časopis Fortune.

Člověk by si myslel, že to je pověst, která přiměje seriozní americké investory, aby se od Koženého na hony vzdálili. Chyba! Právě Koženého pověst přilákala překvapivě velký počet nejserioznějších (blue chip) investorů do Koženého nejnovějšího projektu. Účastnil se ho i Leon Cooperman, vážený manažer z Wall Street, George Mitchell, bývalý šéf většinového poslaneckého klubu v Senátu a obří pojišťovna AIG.

Tentokrát se Kožený rozhodl jednat v bývalé sovětské republice Ázerbajdžán, v jedné z  nejbyzantnějších, nejzkorumpovanějších a neneproniknutelnějších zemí na světě, v zemi, kde výraz "investiční riziko" nabývá úplně nového významu. Ázerbajdžán experimentuje s kapitalismem už skoro deset let, avšak nemá burzu, nemá smysluplnou finanční regulaci a má bohatou historii úplatkářství a protekce. Avšak právě tam investovali Američané stamiliony dolarů v přesvědčení, že na tom obrovsky vydělají. Věřili Koženému, že má Ázerbajdžán zvládnutý. Očekávali, že s Koženého pomocí vydělají jen za rok za dva dvacetkrát, padesátkrát, možná stokrát víc peněz, než kolik tam investovali. Kožený je sice možná pirát, ale je to náš pirát, argumentovali.

Namísto toho, stejně jako většina projektů, jejichž účelem je rychlé zbohatnutí, celý tento Koženého projekt se rozložil a v důsledku vypadají teď sofistikovaní západní investoři jako skupina venkovských balíků, které podvedl prodavač hadího oleje. Jak k tomu všemu došlo, o tom vypráví tento divoký, podivuhodný příběh ztrapněných milionářů ("Uděláte ze mě blbce, že?" řekl nám jeden z nich), špinavé geopolitiky, obyčejného lhaní a nezřízené chtivosti po penězích.

Není překvapující, že všichni, kdo se projektu účastnili, se nyní snaží svalit vinu na všechny ostatní. Investoři, kteří vlezli s Viktorem do postele, nyní tvrdí, že je svedl. Několik investorů ho otevřeně označilo za podvodníka. Dva největší účastníci projektu, Coopermanovi Omega Advisors a AIG, proti němu podali žalobu za podvod. Do nucené správy byl předán dům v Londýně v hodnotě 25 milionů dolarů, který si Kožený koupil od anglického populárního skladatele Andrewa Lloyda Webbera.

Kožený, přirozeně pohlíží na celou věc jinak a ve více než dvacetihodinovém rozhovoru s časopisem Fortune konstatoval, že nepadne sám. Zaprvé obviňuje ázerbajdžánské činitele, kteří, jak si rozčileně stěžuje, "ho podvedli" tím, že si nechali zaplatit miliony dolarů na úplatcích. "Vysáli nás," prohlašuje. "Stoprocentně nás podvedli."

Stejně rozhněvaný je Kožený i na své nyní znepřátelené partnery. Podle jeho názoru věděli velmi dobře, do čeho s ním jdou. "Řekli mi: Ty udělej tu špinavou práci". A dodává: "Jestli mě nepřestanou pronásledovat, ukážu veřejně, co jsou zač." Během našich rozhovorů sdělil Kožený kompromitující podrobnosti, týkající se několika těchto investorů, a tvrdil, že jich má daleko více a že jich použije, bude-li muset. "Nejednám konfrontačně," říká s chlapeckým pokrčením ramen. "Ale jestliže se chtějí prát, budou za to muset hodně draze zaplatit."

Velký Gatsby v Praze

20. prosince 1997 - v době, kdy začínal shromažďovat investory pro svůj ázerbajdžánský projekt - uspořádali Viktor Kožený a jeho nádherná třetí manželka Lenka večírek v americkém lyžařském středisku Aspen. Nebyl to jen tak lecjaký večírek, ale takový večírek, na jaký i místní milionáři vzpomínají ještě o dva roky později.

Večírek se konal v Koženého horské chatě za 19,7 milionů dolarů, kterou si koupil sotva půl roku předtím. Hosty bylo 150 aspenských zbohatlíků - mezi nimi i Ivana Trumpová - s mnoha z nichž se Kožený nikdy předtím osobně nesetkal. Hosty přivítaly mísy kaviáru. Drahé šampaňské nejrůznějšího druhu teklo volně celou noc. Přítomné bavila Natalie Colová. Při odchodu dostali hosté dárky z obchodu Asprey and Garrard, z ekluzivního londýnského klenotnictví. "Chtěl jsem se seznámit se sousedy," říká Kožený nonšalantně. Večírek ho stál milion dolarů.

Neformální extravagance, gradiózní, šokující gesta - ta jsou už dlouho charakteristickým rysem Viktorova vystupování. Snaží se tím vytvořit kolem sebe auru jakéhosi Gatsbyho (fiktivní postavy zbohatlíka ze známého Fitzgeraldova románu, JČ), která má pak vyvolat zájem o Koženého osobu i o jeho podnikatelské transakce. Dejte si to dohromady s Viktorovými přirozenými talenty - s šarmem, jemuž nelze odolat, s neotřesitelnou sebedůvěrou, s elegancí, která nikdy nepřipadá neautentická a s talentem prodat podvod, který jako podvod nevypadá a máte - no, dali jste dohromady charakteristiku skutečně velkého podvodníka.

Na Koženém byl tento talent zjevný už velmi záhy. Jako osmnáctiletý mladík, který žil v Německu - jeho rodiče s ním dva roky předtím emigrovali z Československa - šel Viktor na přednášku v Mnichově, kterou tam uspořádal význačný americký profesor fyziky jménem Marlan Scully. Kožený vysvětlil, že je v oboru fyziky zázračné dítě, kterému se podařilo uprchnout z komunismu, a mával kolem sebe zápisníkem, v němž měl poznámky o svých "teoriích". Profesor byl tak dojat Koženým, že ho pozval, aby u něho studoval na University of New Mexico. Jen o několik dní poté, co se Scully vrátil do Albuquerque, se Kožený objevil u něho na prahu, požádal o ubytování a o půjčku 100 dolarů.

Scullymu dlouho netrvalo, než si uvědomil, že Kožený o fyzice "nemá ani šajna". Profesor se mu přesto snažil pomoci a nakonec přesvědčil kolegu, aby mu u sebe doma poskytl ubytování. Za pár měsíců však tento český teenager utekl s jeho ženou - sedmatřicetiletou matkou tří dětí.

Další zastávka: Cambridge ve státě Massachussetts, kde začal Kožený chodit do letních kursů na harvardské pokračovací škole. Jeho výdaje platila jeho budoucí první manželka, a podle jejího nynějšího svědectví byly ty výdaje už tehdy extravagantní. (O dva roky později se rozvedli.) Kožený se nakonec prokecal až na skutečný Harvard, kde skončil, jak sám říká, "s trojnásobným podmíněným vyloučením". "Byly to zkoušky a chyby mladého muže," vysvětluje teď. Avšak když konečně po šesti letech dokončil svá studia ekonomiky, odnesl si množství vynikajících doporučení, včetně doporučení od harvardského profesora práv (a budoucího soudce u amerického Nejvyššího soudu) Stephena Breyera.

Kožený odcestoval do Londýna, do firmy Flemmings, respektované londýnské investiční banky. Na ředitele Michaela Ladenburga udělal Viktor během interview při snídani tak velký dojem, že ho zaměstnal, aniž by si zkontroloval jedinou jeho referenci. Ale pak, podle Ladenburga, Kožený často odmítal dělat práci, kterou dostal, a trávil dny pokoutně skrývanými telefonními rozhovory. Řekl svému šéfovi, že pracuje na velkých projektech ve Východní Evropě a že jsou tak tajné, že nemůže prozradit žádné podrobnosti. Vyhodili ho za půl roku.

Psal se rok 1990. Měl na kontě jen 3000 dolarů, bylo mu 26 let, čelil novému desetiletí jako nezaměstnaný a měl novou manželku, která byla těhotná s jejich prvním dítětem. Avšak Kožený nebyl nervózní. Skutečně se připravoval na první krok do špinavého světa vznikajících trhů. Koncem roku 1990 se přestěhoval do Prahy, začal chodit se svou provdanou sekretářkou, Luďkou, opustil svou manželku s právě narozenou dcerou a vystavil si štít, že je "podnikatelský poradce". Začal zakládat firmy a lezl za vládními činiteli. Hledal úhel, myšlenku, nápad, jehož prostřednictvím by mohl zbohatnout.

Našel to v takzvaných privatizačních kupónech. Účelem kupónů bylo nastartovat program postkomunistické vlády zprivatizovat československý státní průmysl. Všem československým občanům byla nabídnuta šance koupit si za 35 dolarů kupónovou knížku, kterou mohli proměnit v akcie v nově zprivatizovaných společnostech. Ale po 41 letech komunistického režimu byli lidi hluboce nedůvěřiví vůči vládou podporovanému kaitalismu: jen málo lidi bylo ochotno vydat celotýdenní mzdu za nějaké papírky.

Pro rozeného reklamního propagátora, jako byl Kožený, byla tato situace obrovskou příležitostí. Rychle založil skupinu uzavřených kapitálových fondů, které nazval Harvardské fondy, a učinil drzou záruku: pokud mu lidé dají své kuponové knížky, zaplatí jim desetinásobek jejich vkladu, jestliže budou za rok chtít fondy opustit. Zorganizoval brilantní reklamu tomuto slibu, využil západních marketingových metod, včetně elegantních televizních reklam, které naléhali, aby svěřili své kupóny "fondu s americkým jménem". Je neuvěřitelné, že více než 820 000 lidí to skutečně učinilo.

Slib Koženého měl všechny charakteristiky pyramidového podvodu: jak nyní Viktor přiznává, naprosto neměl tušení, kde sebere 200 milionů dolarů, které by musel vyplatit, kdy se všichni investoři rozhodli za rok fondy opustit. Ale ve skutečnosti měla hra, kterou Kožený hrál, daleko více společného s přístupem k interním, exkluzivním informacím o stavu podniků. Kožený měl fantastické nové přátele v české vládě: například pravidelně hrál squash s ministrem vnitra. A protože dělal poradenskou práci pro vládu, získal tím interní exkluzivní informace o tom, které státní podniky byly nejcennější. Byl si jist, že kupony budou mít daleko větší hodnotu než jeho veřejný slib.

Jiné fondy začaly nabízet ještě větší záruky, ale Kožený byl mužem okamžiku. Jeho Harvardské fondy nasbíraly dostatečné množství kuponů, že ovládl více než 15 procent pražské burzy. Moudře pak vyměnil tyto kupony za akcie v 50 nejlepších firmách. Když začaly fondy obchodovat, jejich hodnota se více než zdvacetinásobila. Tržní hodnota aktiv ve vlastnictví Harvardských fondů stoupla na miliardu dolarů.

Na Koženého úspěch reagovali lidé trojím způsobem. Zaprvé, začali s ním zacházet jako s celebritou - a on se začal jako celebrita chovat - najal si na plný úvazek ochranku a jezdil po městě v mercedesu se šoférem. Zadruhé, vláda, nervózní, že začíná být Kožený příliš mocný, rychle přijala zákon, podle něhož nesměly investiční fondy vlastnit více než 20 procent v každém podniku. "Museli se pokusit mě zpomalit," vychloubá se Kožený, "protože jinak bych v podstatě celou zemi vlastnil." A zatřetí, tisk se začal ptát, jak získal Kožený informace, kam své kupony investovat. Tyto otázky kulminovaly koncem roku 1992, kdy byl zatčen bývalý agent československé tajné policie, že údajně prodal Koženému státní tajemství - o němž se psalo buď, že šlo o informace o investičních cílech, anebo že to byly složky obsahující ztrapňující osobní informace o nejvyšších českých politicích. Kožený popíral, že by obdržel cokoliv důvěrného a hájil se, že se stal obětí vydírání. Ale bylo proti němu zahájeno oficiální vyšetřování (později bylo zastaveno), a tak se Kožený rozhodl, že je načase odejít. Jednoho dne v lednu 1994 zavolal nejslavnější podnikatel v České republice svého šoféra a zmizel přes hranice směrem ke Švýcarsku, aby už nikdy do rodné země nevkročil.

Pirát se setkává s emigrantem

V Lyford Cay, v bahamském útočišti pro mezinárodní bohatce a celebrity, je vlahý večer. Mým hostitelem u večeře je David McGrath, vysoký, sympatický padesátník s dlouhými vlasy, bradkou a hlubokým hlasem. McGrath zná v Lyford Cay každého. Například si k nám k této večeři na břehu moře přisedl herec Sean Connery. Connery a McGrath hrají v Lyford Cay Club téměř denně golf. McGrath mně líčí své první setkání s Viktorem Koženým v roce 1994, nedlouho poté, co tento mladý Čech byl přivát do města.

"Byl to tenhle velký mladík s plavými vlasy, který zachraňoval východní blok," vzpomíná McGrath. "Vysvětlil mi, že využívá většinu svých zisků k tomu, aby pomohl své zemi. Tvrdil, že kupuje tisíc mamografů, přístrojů na zkoumání rakoviny prsu, pro všechny nemocnice v České republice. Zdálo se mi, že je to fantastický člověk. Že to je svým způsobem Jánošík."

"Na všechny tady udělal Koženého šarm velký dojem," dodává McGrath. "Kožený má obrovsky vstřícnou osobnost a je neobyčejně přátelský. Když vám podá ruku, ocelově ji sevře. A civí vám přímo do očí." Connery vzhlédl od talíře a řekl: "Jestli na mě to ocelové sevření ruky zkusí ještě jednou, dám mu pěstí."

Pro Koženého byl Lyford Cay svého druhu dokončovací školou, plnou mezinárodních finančníků, daňových emigrantů a podnikatelských podvodníků. Znali triky, které by ho nikdy nenapadly - a měli peníze, o nichž se mu mohlo jen zdát. Chtěl se seznámit se správnými lidmi, a tak si Kožený najal McGrathe, aby ho všude představil, a podepsal s ním smlouvu, že McGrath dostane 10 procent zisku ze všech projektů, k nimž to povede. Oba muži sepsali seznam 16 nejvýznamnějších osob - lidí s penězi a vlivem, kteří by mohli být pro Koženého potenciálně užiteční. Na seznamu byl také známý ředitel a nynější daňový emigrant, Michael Dingman.

Na vrcholu své kariéry v osmdesátých letech byl Dingman jednou z nejkontroverznějších osob v podnikatelském světě - byl to podnikatelský podvodník s velkým talentem pro přesunování investic z jednoho místa na druhé. Dingman budoval, slučoval a likvidoval konglomeráty. Jako někdejší generální ředitel firmy Wheelabrator-Frye se posléze zmocnil skupiny prodělávajících podnoinů u AlliedSignal, dal je dohromady a vytvořil z nich společnost jménem Henley Group a nabídl to jako tehdejší největší akcionářskou nabídku. Přestože firma Henley Group nikdy nevykázala žádný zisk, Dingman obrovsky zbohatl poté, co provedl řadu neobyčejně složitých a neprůhledných finančních transakcí. Jeho kariéru zašpinily žaloby od akcionářů, kteří tvrdili, že hlavní prospěch ze všech transakcí měl jen Dingman sám. Dingman nad tím zatrpkl, vzdal se amerického občanství a přestěhoval se na Bahamy. I po přestěhování se do tohoto mezinárodního útočiště pro osoby, které se vyhýbají placení daní, zůstává Digman jedním z ředitelů automobilky Ford.

Třiašedesátiletý Dingman byl o generaci starší než jeho nový soused. Nalezl však v Koženém spřízněného ducha a oba muži brzo spolu pracovali v téže kanceláři. Dingman byl potěšen, že může hrát roli učitele. "Ve Viktorovi jsem se viděl," řekl později jednomu reportérovi.

V listopadu 1995 oznámili oba muži, že zahajují překvapivý nový projekt v České republice. Využili neprůhlednosti českého kapitálového trhu a tajně shromáždili velké vlastnictví v šesti klíčových českých průmyslových podnicích. Tři tyto podniky zcela ovládli. Ve snaze získat akcie ve všech těchto šesti podnicích investovali do nich Koženého Harvardské fondy a Dingman do nich vložil 140 milionů dolarů vlastních peněz. Prý bylo jejich cílem restrukturalizovat český průmysl. Toto, slibovali Kožený a Dingman, je pouze začátkem masivního investičního projektu, který seznámí celý region s kapitalismem volného trhu.

Možná to bylo skutečně jejich cílem. Dingman a Kožený se krátce pokusili restrukturalizovat některé tyto podniky, ale když se setkali s ostrým odporem od místních lidí, vzdali to. Namísto toho přestali oba muži předstírat, že usilují o nějaké dobro a soustředili se na jednodušší cíl: rychle zbohatnout. Během několika měsíců provedl Kožený více než 1000 samostatných transakcí, obchodoval s akciemi tam a zpět mezi Dingmanovou investiční společností a různými Harvardskými fondy, prodával kapitál a odčerpával z toho peníze v hotovosti. Když to všechno skončilo, vytvořil si Kožený majetek, který se odhaduje na něco mezi 200 miliony a 700 miliony dolarů.

Není překvapující, že frenetická obchodní činnost Viktora Koženého některé jeho podniky ochromila a vážně zničila Harvardské fondy, které přišly o 80 procent hodnoty. (Fondy jsou nyní v likvidaci.) Tato epizoda také zlikvidovala důvěru investorů v Českou republiku. "Zahraniční investoři odepsali Českou republiku hlavně v důsledku toho, co udělal Kožený," konstatuje Richard Wood, investiční bankéř působící v Praze. Kožený dostal nakonec pokutu ve výši 37 000 dolarů za porušování pravidel kapitálového trhu a byl donucen vyplatit Harvardským fondům 6,8 milionů dolarů.

Kožený dokonce podvedl i svého přítele z Lyford Cay, Davida McGrathe. McGrath konstatuje, že když se pokusil vybrat si peníze na základě dohody s Koženým o sdílení zisku - dalo se předpokládat, že má dohoda hodnotu desítek milionů dolarů - Kožený trval, že ho prý McGrath přiměl k podpisu této dohody, když byl opilý. McGrath Koženému pohrozil žalobou a nakonec přijal od Koženého milion dolarů. Ale podařilo se mu určitým způsobem se pomstít. Když zažádali Koženého matka a nevlastní otec o členství v Lyford Cay Club, McGrathovi se podařilo dosáhnout toho, že byli prohlášeni nežádoucími osobami.

Zápach ropy

"Vy koupit koberec?" zeptal se mně uniformovaný důstojník lámanou angličtinou a díval se na obrazovku rentgenového přístroje na letišti v Baku. Přikývl jsem. Orientální koberce jsou v Baku, v hlavním městě Ázerbajdžánu výhodná koupě. Koupil jsem jeden koberec v obchůdku za 200 dolarů, naprosto jsem nepřekročil legální limit pro bezcelní vývoz.

"Aha," říká celník smutně a potřásá hlavou. "Velký problém."

Teatrálně si mne bradu, jako by byl hluboce zamyšlen, a pak se najednou jeho obličej rozjasní. "Padesát dolar!" prohlásí. "Pak - ne problém." Přeme se krátce, až nakonec souhlasí, že přijme skromnější úplatek: 20 dolarů.

Pokud je něčím charakterizováno podnikání v Ázerbajdžánu, je to skutečnost, že všichni si chtějí přivydělat. Je to země, kde berou státní činitelé zcela běžně úplatky a kde jsou transakce málokdy jasné. Což vysvětluje, proč dospěl Viktor k závěru, že je to země, kde může vydělat ještě víc, než kdy předtím. V Ázerbajdžánu se mělo realizovat všechno, co se Kožený během let tak pečlivě naučil - nejen jeho šarm a obchodnické schopnosti, ale i jeho nové bohatství a jeho noví přátelé. Koženého nejcennějším přítelem byl pořád Dingman, který začal začátkem roku 1997 seznamovat Koženého v Aspenu s lidmi, kde měl sídlo na dovolenou. Pro mladého Čecha otevřelo Dingmanovo objetí důležité dveře v Americe, na Wall Street i ve společenských kruzích.

Zároveň Kožený chytře využíval svého bohatství, aby vytvořil kolem sebe doslova mytologii. Dělal to tak, že rozhazoval peníze kolem sebe tak kavalírsky a tak divoce, že byli i multimilionáři překvapeni.

Například je o něm známo, že utratil jednou za večeři 21 000 dolarů, nechal si otevřít lahev za 8000 dolarů a poslal ji zpět, že je to víno "příliš mladé". Koupil si tryskáč, jímž létá po světě, a obojživelné letadlo na cestování po ostrovech a 165 stop dlouhou jachtu (dal ji jméno Kontemplace), flotilu luxusních automobilů a soukromý ostrov na Bahamách velikosti 500 arů. V Lyford Cay vlastní velký dům na pobřeží, který vybavil bazénem za 14 milionů dolarů, o velikosti malého jezera, v Londýně si koupil dům od Andrew Lloyd Webbera a v Aspenu chatu s rozlohou podlahu zvíci 15 000 stop v Aspenu. Zaplatil za ni 19,7 milionů dolarů a byl to místní rekord.

Shodou okolností byl ten dům hned vedle jednoho z prvních lidí, s nímž ho Dingman v Aspenu seznámil. Rick Bourke, 54, byl spoluzakladatelem a ředitelem firmy Dooney and Bourke, která vyrábí luxusní kabelky. Jeho chata je také obrovská a také vlastní loď a soukromé letadlo. Jako většina lidí, kteří se setkali s Koženým poprvé, na Bourkeho udělal Viktor velký dojem. Když se sblížili, Kožený vysvětlil, že hledá po celém světě podnikatelské příležitosti, které by mohly poskytnout "obrovské zisky". Pozval Bourka na svou příští cestu. "Budeme se mít dobře," slíbil Kožený. A taky se měli dobře. V květnu 1997 se vydali oba muži Koženého letadlem na cestu po celém světě s tuctem zastávek na místech, jako je Minsk, Bělorusko, Bukurešť, a Kazachstán. Ale největší Koženého pozornost vyvolal Ázerbajdžán, na západních březích Kaspického moře. Co tam nalezl? Uhodli jste to: privatizační kupóny. Stejně jako v České republice nabízela ázerbajdžánská vláda občanům kupóny, aby se mohli účastnit privatizačního programu. Každý občan dostal zadarmo kuponovou knížku se čtyřmi kupony, kterou si mohl vyměnit za akcie v bývalých státních podnicích. Ázerbajdžánská vláda už předtím začala privatizovat malé podniky jako pekárny a holičství. Měla plán rozšířit program na několik málo velkých firem, které mohly zajímat zahraniční investory. I když nebyl oznámen žádný časový rozvrh, už vznikl malý šedivý trh a spekulanti skupovali od Ázerbajdžánců jejich kupónové knížky. Většinou to byli ale krátkodobí podnikatelé, kteří doufali, že prodají kupony s rychlým ziskem.

Kožený měl grandióznější představy. Když se vrátil do USA, rozhodl se vyslat do Baku tým s 500 000 dolary na hotovosti, který měl na ulicích Baku začít skupovat kuponové knížky. Do července na to vydal 15 milionů dolarů a  hledal nyní další investory. ("Jako výsledek mého rozsáhlého cestování," napsal Kožený do jednoho takového svého prospektu, "jsem objevil, že vznikla další spící kráska, a jmenuje se Ázerbajdžán.") V září už hovořil Kožený o projektu jako o "kupónovém fondu s hodnotou 150 milionů dolarů". A v prosinci - kdy se konala jeho nechvalně známá party v Aspenu - si vypracoval šokující plán: Ze všech státních podniků v Ázerbajdžánu chtěli západní investoři ve skutečnosti jen jednu: SOCAR, obří státní ropnou společnost. Kožený plánoval shromáždit dostatečné množství kuponů, aby ji mohl koupit.

Ázerbajdžán je postaven na ropě. Dokonce je i cítit, když jedete do Baku, vaří se v rezavějící rafinérii za městem, vytéká z opuštěných studní a vytváří černé kaluže. Ázerbajdžán byl prvním velkým světovým vývozcem ropy, do roku 1900 těžil více než polovinu veškerých světových zásob. Za sovětské vlády tamější ropný průmysl zastaral a stal se neefektivním. Ale v roce 1997, poté, co prezident Hejdar Alijev - čtyřiasedmdesátiletý bývalý generál KGB a člen sovětského politbyra - zemi stabilizoval, v Ázerbajdžánu propukl nový ropný boom. Západní firmy začaly uzavírat s Alijevem rozsáhlé dohody ve snaze začít těžit dosud nevyužité zásoby - pod Kaspickým mořem prý leží až 100 miliard barelů ropy.

Kdyby bylo skutečně možné pomocí kupónů koupit SOCAR, pak by to bylo výhodnou koupí století. Jak to Kožený vysvětlil, kupónové knížky se prodávaly za pouhý zlomek hodnoty ropných ložisek; dosud nevyužívané ropné rezervy Ázerbajdžánu byly tak velké, že by se investoři dostali do "nového Kuvajtu". A nejlepší by bylo, že by mohli rychle odejít - protože Kožený nechtěl vlastnit SOCAR příliš dlouho. Hned ho chtěl prodat! Když se jeden z investorů zeptal, zda bude možno zdesetinásobit investici, Kožený řekl pohrdlivě. "Zdvacetinásobit, zpadesátinásobit. Zestonásobit!" prohlásil.

Bylo to neobyčejně lákavé - zejména podle toho, jak to Kožený líčil. Pracoval nyní ze svého nového domu v Aspen a hovořil neustále o "obrovské příležitosti", kterou se chystá realizovat. Když přijeli podnikatelští společníci, zval přátele na neformální semináře o Ázerbajdžánu. Nikdy nežádal přímo žádné peníze. Naopak, kamkoliv chodil se svými novými přáteli, vždycky za ně platil. Létali Viktorovým letadlem, bydleli v nejlepších hotelích, jedli v nejlepších restauracích. Kožený učinil své podnikání jedním velkým mejdanem - byl to zážitek se toho účastnit. "Vytvořil klub a vy jste byli v tom klubu," konstatuje jeden Koženého pozorovatel. Začátkem roku 1998 chtěl investovat do Ázerbajdžánu celý Aspen. "Lidi vás zastavovali na ulici a říkali, Investoval do Viktorova projektu?" vzpomíná jeden investor. "Lidi na něho prostě házeli peníze."

Projektu se samozřejmě účastnil i Bourke. S přáteli vložil 8 milionů dolarů. Jiní následovali, včetně Aarona Flecka, sedmasedmdesátiletého floridského finančního manažera, který přidal 4 miliony, a Richarda Friedmana, bostonského stavebníka, který půjčuje Clintonům na prázdniny svůj letní byt v Martha's Vineyard. Ten vložil jeden milion. Bourke seznámil Koženého s Georgem Mitchellem, bývalým šéfem senátní parlamentní většiny a respektovaným vládním vyslancem k rozhovorům v Severním Irsku. Po večeři s Koženým na Floridě se Mitchell rozhodl, že bude taky do jeho projektu investovat. Dal do něho 200 000 dolarů. Také souhlasil, že bude zástupcem předsedy správní rady (Kožený byl předseda) celého projektu, který Kožený pojmenoval Oily Rock Group Ltd.

Od svých nových přátel získal Kožený asi 50 milionů dolarů. Jenže potřeboval daleko víc. Tak se vydal na Wall Street. Tam byl jeho hlavním spojencem Fleck, finanční manažer, který měl naprosto čisté konexe na Wall Street a který skutečně věřil v Koženého i v celý projekt. ("Zacházel jsem s ním jako s vlastním synem," říká nyní Fleck smutně.)

Jejich plánem bylo najít čtyři finanční instituce, které by každá vložily do projektu 25 milionů dolarů. Ale když se dostali k Omega Advisors, fondu Leona Coopermana v hodnotě 4 miliard dolarů, Cooperman je spojil se svým partnerem pro vznikající trhy, čtyřiatřicetiletým mužem jménem Clayton Lewis. O měsíc později je Lewis informoval, že Coopermanův fond chce investovat celých 110 milionů dolarů. A Omega partners k tomu ještě přidají dalších 15 milionů dolarů, z čehož dvě třetiny bude investovat Cooperman sám. Lewis ještě našel další peníze - včetně 15 milionů dolarů z Columbia University, 15 milionů od AIG a 25 milionů od dalších velkých investorů. Celkem sehnali Omega a Lewis pro Koženého projekt asi 180 milionů dolarů.Cooperman byl potěšen: řekl příteli na Wall Street, že očekává deseti až stonásobný zisk.

Kožený počítal, že celkem bude mít fond 450 milionů dolarů - včetně (jak tvrdí) "stovek milionů" z vlastní kapsy. Peníze byly uloženy na konto ve Švýcarsku.

Jedno jméno však v projektu chybělo: Dingmanovo. Když se ho zeptal na Koženého projekt jeden jeho dobrý přítel, Dingman odpověděl, že se projektu neúčastní. Koženého metody jsou "sice často docela ziskové", napsal Dingman, ale někdy je obtížné přesně určit, "jaká je vlastně konkrétní dohoda a ujistit se, že je projekt stejně výhodný pro investory jako pro Koženého samotného. Jsem znepokojen, že nelze jasně verifikovat, ke komu plyne zisk nejdřív." Starý přítel navzdory Dingmanovu varování investoval do projektu stejně 250 000 dolarů.

"Jsme v posteli s prezidentem"

Tom Farrel, pětatřicetiletý bývalý výčepní se základním univerzitním vzděláním, s rudými licousy a nezastřiženým vousem, byl prvním člověkem, kterého Kožený vyslal do Ázerbajdžánu. Pocházel z Virginie a žil v Rusku od roku 1991. Byl Koženého překladatelem a ochrankou, když Kožený navštěvoval tento region. Nemá příliš mnoho sympatií pro prestižní investory, kteří nyní tvrdí, že jsou šokováni tím, co se stalo. "Jsou to velmi bohatí, inteligentní lidé, kteří věděli přesně, co chtěli - obrovské zisky ve velmi riskantní oblasti a to velmi rychle," konstatuje Farrell. "Účastnili se projektu z jediného důvodu: z obyčejné chtivosti po penězích. Proč jinak se spolčovali s Viktorem Koženým - člověkem s pochybnými metodami, který vydělal spousty peněz?"

Je to velmi dobrá otázka. Protože když se na to podíváme střízlivě, projekt byl dost nesmyslný. Zaprvé šlo o to, že se to všechno děje v Ázerbajdžánu, kde zdání většinou klame. "Jsou to fantastičtí lidé," řekl jeden diplomato Ázerbajdžáncích. "Vezmou si vás domů a stáhnou vás zaživa z kůže." A cíl Koženého projektu, SOCAR, nebyla jen tak nějaká ázerbajdžánská firma, byla to svatá kráva, jediný skutečný majetek, který vlastní stát. SOCAR poskytoval zaměstnání asi 75 000 Ázerbajdžáncům a pro úplatkářské vládní činitele byl zdrojem nezměrného osobního bohatství. Představa, že by tuto firmu předal prezident Alijev zahraničním spekulantům za zlomek její hodnoty se zdála absurdní - ať už si koupili kolik kupónů chtěli. Z tohoto hlediska to zdaleka nevypadalo jako fantastická koupě, o níž hovořil Viktor. Přesně obráceně.

Takže proč byli západní investoři ochotni ignorovat tato zjevná rizika? Z jediného důvodu. Měli na své straně piráta z Prahy. Bylo lehké suspendovat skepsi, protože Viktor jim všem vysvětlil, jaké fantastické dobrodružství to bude. Jeho bohatí noví přátelé, jako Bourke a Fleck, se nechali převálcovat vzrušením globálních investic. A mezi hráči na Wall Street šlo spíše o nezměrnou chtivost po penězích, která potlačila soudný rozum. Například firma Omega Investors, jak se zdá, dobře chápala, co Kožený nabízí - ale investovala do jeho projektu stejně. "Viktor je jako štěně," řekl posléze jeden ředitel firmy Omega Investors. "Když jste v jeho přítomnosti, je s ním zábava. Když se k němu obrátíte zády, vysere se vám na koberec." U Omega Investors dobře věděli, že Kožený podniká tak, aby z toho měl prospěch jen sám, a dokonce ho přiměli, aby s nimi podepsal oficiální smlouvu, která měla zabránit tomu, aby je podvedl.

Co se týče pojišťovny AIG, její "analýza projektu" je typickým případem sebeobelhávání se - jak dokazují dokumenty, které získal časopis Fortune. Ve snaze ověřit si důvěryhodnost Koženého se firma AIG dotazovala lidí, kteří se už projektu účastnili, jako byl Bourke, který svědčili, nepříliš překvapivě, že je Viktor "brilantní, plně se věci věnuje, je to vizionář". a firmy Omega, která sdělila pojišťovně AIG, že je Viktor spolehlivý. Firma AIG sice našla právníka, který varoval, že Kožený má "morální slepá místa" - ale tvrdil, že jsou zvládnutelná. Je neuvěřitelné, že memorandum firmy AIG, týkající se kontroverze ohledně Koženého českých investic, konstatovalo, že tato kontroverze vznikla jen proto, že jiní investoři Koženému "záviděli". (Firma AIG se odmítla časopisu Fortune vyjádřit k svému angažmá s Koženým.)

A kromě toho, neměl snad Kožený celou záležitost stoprocentně přečtenou? Právě v to investoři věřili - a o nic jiného nešlo. V březnu 1998, po návštěvě Ázerbajdžánu připravil Clayton Lewis z firmy Omega "vysoce důvěrné" memorandum. Uvedl v něm, že SOCAR bude zprivatizován "ještě dlouho před prezidentskými volbami v říjnu." Skupina Koženého má "vynikající styky" se všemi, kdo v Ázerbajdžánu vládnou, včetně osobního pozvání od prezidenta, abychom se účastnili privatizace."

Jiné vnitřní memorandum, od firmy AIG, tvrdilo něco podobného. Shafik Gabr, egyptský podnikatel a investor u Koženého, sdělil této pojišťovně v dubnu, že se setkal s Alijevem a že ho Alijev přesvědčil, že se privatizace bude konat. Toto memorandum firmy AIG také zdůrazňovalo, že prezidentův vliv ve prospěch západních investorů byl zajištěn: "Alief (sic) se na projektu účastní, ale podrobnosti jeho účasti nejsou známy."

Alijevova podporu byla klíčová, pokud měl být projekt úspěšný. Rozhodnutí, kdy má být SOCAR zprivatizován - jestli vůbec - spočívalo na Alijevovi samotném. Tak to v Ázerbajdžánu chodí. "Až se prezident rozhodne, bude rozhodnutí," konstatuje bývalý velvyslanec. "Dokud se nerozhodne, nebude rozhodnutí." Ale všechny zprávy, které skupina dostávala - ať už z Ázerbajdžánu nebo od Koženého - jim dávaly sebedůvěru, že je všechno v pořádku. Jak posléze řekl Fleck: "Bylo nám otevřeně řečeno, že firma SOCAR bude zprivatizována." Mitchell dostal u Alijeva audienci - a přišel se zprávou, že se privatizace bude konat. Kožený to vysvětlil poněkud brutálně. "Jsme v posteli s prezidentem," řekl Kožený, vzpomíná jeho bývalý poradce.

Tento dojem byl pokaždé posílen, když cestovali investoři do Ázerbajdžánu. Od chvíle, kdy přijeli na letiště, s nimi bylo zacházeno jako s královskou rodinou - byli rychle provedeni celní kontrolou, flotila limuzín je pak odvezla do Baku. Dlouze hovořili a večeřeli s čelnými politiky, zejména s muži ve vedení Státního majetkového výboru, vládního úřadu pověřeného privatizací. Muž číslo dvě v SMV, pětačtyřicetiletý bývalý profesor matematiky Barat Nurijev se stal během času zejména důležitým a chlácholícím kontaktem. Nurijev je čelný ázerbajdžánský intelektuál. Je šarmantní, plynule mluví anglicky, - a zdá se být stoupencem kapitalismu a privatizace. Nurejev začal několika Američanům, kteří pravidelně telefonovali, postupně tykat. Věděl přesně, čeho se snaží dosáhnout - a pobízel je, aby to udělali. Privatizace SOCARu se bude konat už každou chvíli, tvrdil jim. A oni mu věřili.

Kupóny? Nebo záchodpapír?

Zdálo se, že na jaře roku 1998 je všechno v pořádku. Tom Farrell, s pomocí skupiny bývalých ruských vojenských důstojníků, kupovali kupony po kýblech. Protože za ně platil v hotovosti, zaletěl si Farrel do Curychu a vyzvedl si tam 20 milionů dolarů v hotovosti, pečlivě zabalených v kufrech. ("Do každého kufru značky Samsonite," vysvětluje Kožený, "se vám vejde asi pět milionů dolarů.")

Viktor mezitím založil investiční banku západního stylu, jménem Minaret Group, v nejdražší kancelářské budově v Baku a rychle najal více než 100 zaměstnanců, včetně 30 lidí ze Západu, které přilákaly sliby velkých výdělků. (Farrell, který předtím bydlel v jediné místnosti v Petrohradě, konstatuje, že kdyby býval byl projekt úspěšný, jeho podíl měl být "větší než 100 milionů dolarů".) Na uskladňování hory kupónů si vybudoval Kožený opevněný bunkr s ocelovými dveřmi, čtyřiadvacetihodinovou ochranou a monitorovacím systémem nejmodernější technologie.

Koncem dubna se Kožený účastnil oficiálního otevření ústředí firmy Minaret. Mitchell letěl do Ázerbajdžánu Koženého letadlem s jeho mladou ženou a synem nemluvnětem, které odložili v Monaku, kde bydleli na Koženého jachtě. Pak Kožený odvezl Mitchella svým letadlem do Dublinu, kde Mitchell pronesl projev o rozhovorech v Severním Irsku. (Říká Kožený s úsměvem: "Byl to můj malý příspěvek mírovému procesu.")

Mitchell se také stal členem správních rad dvou poradenských skupin, které investoři založili za účelem reklamy pro projekt ve Spojených státech. Ředitelé, včetně Coopermana, Lewise, Bourkeho a Flecka, měli dostávat plat 50 000 dolarů ročně a Mitchell 100 000. Ředitelé založili Americko-ázerbajdžánskou podnikatelskou radu a naléhali na americkou vládu, aby podporovala privatizaci - kvůli "prospěchu v oblasti zahraniční politiky", pokud by se SOCAR dostal do západních rukou. Washingtonští lobbisté byli pronajati za 30 000 dolarů za měsíc, poradci v oblasti PR za 10 000 dolarů měsíčně.

A po celou dobu se Koženého investoři lísali vůči Ázerbajdžáncům při každé příležitosti. Když zažádal Nurijevův syn po termínu o přijetí k postgraduálnímu inženýrskému studiu na univerzitě v Michiganu, Fleck - absolvent této univerzity a dárce do jejích fondů - využil své protekce, aby ho tam vzali. Když se Fleck dozvěděl, že Alijevova dcera a vnučka jsou fanoušky skupiny Backstreet Boys, zatelefonoval příteli v gramofonovém průmyslu, aby se pokusil pro ně zorganizovat schůzku s členy té skupiny.

A přesto ... kde byla privatizace? Uplynul skoro rok od doby, kdy Kožený vymyslel svůj projekt. Dlouhé měsíce ujišťovali Koženého skupinu Nurijev a ostatní v ázerbajdžánské vládě, že se privatizace bude konat každou chvíli. Šeptalo se opakovaně o určitých datech - a pak nic. Privatizovat se mělo v dubnu, pak v červenci, pak koncem léta. Nakonec bylo investorům řečeno, že vše bude oznámeno těsně po prezidentských volbách, které se měly konat v říjnu.

Tou dobou se ale atmosféra obklopující projekt začínala měnit. Onoho léta Alijev otevřeně odmítl plán společnosti Minaret na přestavbu přístavní čtvrti Baku za 15 miliard dolarů. Plán byl odmítnut jako "grandiózní" a "necitlivý", řekl prezident otevřeně prostřednictvím tlumočníka, poté, co mu byl předveden. Ředitelé firmy Minaret, kteeří, podobně jako Viktorovi investoři, si mysleli, že má Kožený prezidenta omotaného kolem malíčku, byli šokováni. "Tehdy jsme si poprvé řekli, Doprdele, možná to nedopadne dobře," vzpomíná Farrell.

Kožený se vrátil do Baku až o dva měsíce později - což byla neobvykle dlouhá pomlka. Když konečně přijel, propustil polovinu zaměstnanců firmy Minaret. Teď začínali být Koženého investoři znepokojeni.

Konaly se prezidentské volby. Privatizace stále nebyla oznámena. Bourke a Fleck, v doprovodu Koženého, se vydali do Ázerbajdžánu zhodnotit situaci. S nimi jel jeden ředitel firmy Omega jménem Eric Vincent, který nyní dával pro tento investiční fond na projekt pozor. (Clayton Lewis od firmy odešel, poté, co pro ni způsobil v Rusku obrovské ztráty.) Když delegace vyjádřila znepokojení azerbajdžánskýn přátelům, dostalo se jí obvyklého uklidňování. Ale tentokrát je to neuspokojilo. Konečně jim začalo docházet, že byli možná podváděni po celou dobu. Možná nemá Kožený Ázerbajdžánce omotané kolem malíčku. Možná se nebude SOCAR hned tak privatizovat. Možná investoři nevydělají dvacetkrát, padesátkrát, stokrát to, co do projektu vložili. Možná že přijdou o všechno.

Po návratu do Spojených států zápolil Fleck s obrovským podezřením a zeptal se Koženého, kdy vyprší platnost kupónů. V srpnu 2000. Předtím, když si všichni byli jisti, že se bude SOCAR privatizovat každou chvíli, si nikdo moc nevšímal, že mají kupóny omezenou platnost. Ale co se stane s kupóny, ptal se Fleck, jestliže nebude do srpna 2000 SOCAR zprivatizován? "Záchodpapír," odpověděl Kožený a od plic se začal smát. "Bude to velmi dobrý záchodpapír."

Podvodník - nebo podvedený?

Tou dobou začínali investoři dospívat k ještě horšímu závěru: stali se obětí podvodu. Kožený dal náhodou Ericu Vincentovi z firmy Omega zprávu z Evropské unie s podrobnými informacemi, kolik peněz vydělala ázerbajdžánská vláda podle svých údajů z prodeje privatizačních "opcí". Opce byl ázerbajdžánský nástroj jak okrást zahraniční investory, kteří chtěli investovat do místních podniků prostřednictvím kupónů. Podle ázerbajdžánských předpisů musela být každá opce pokryta jedním kupónem. A oficiální cena opce, prodávané přímo vládou, byla asi 25 dolarů. Aby mohla uhradit opce, kryjící všechny své kupóny, poskytla firma Omega i další investující instituce Koženému asi 100 milionů dolarů.

Ale podle zprávy Evropské unie dostala vláda z prodeje opcí jen celkem asi 13 milionů dolarů. Kam se podělo těch 100 milionů dolarů? Byly zjevně jen tři možnosti: peníze sebral Kožený. Peníze sebrali ázerbajdžánští politikové. Peníze si rozdělili Kožený a ázerbajdžánští politikové.

Cooperman a AIG dospěli rychle k závěru, že podvodníkem je Kožený. I když si toho jaksi dosud nevšimli, jejich opční certifikáty byly datovány od podzimu 1997. To bylo ještě předtím, než přistoupila firma Omega k projektu. A kromě toho, vládní cena za tyto opce byla tehdy méně než 1 dolar za kus, nikoliv 25 dolarů. Dokument, který na nátlak firmy Omega podepsal Viktor, mu zabraňoval, aby účtoval firmě Omega víc, než kolik on sám zaplatil za kupóny i opce. Cooperman nyní dospěl k přesvědčení, že Kožený prodal firmě Omega za 25 dolarů za kus opce, které získal v roce 1997 za méně než jeden dolar za kus - a že si z toho odčerpal 90 milionů dolarů zisku. A Cooperman není jediný člověk, který je přesvědčen, že se tohle stalo. Nurijev vzpomíná, že Kožený koupil veškeré své opce - asi 13 milionů - v roce 1997 a zaplatil za ně asi 50 centů až jeden dolar. Nurijev tvrdí: "Žádné opce za 25 dolarů nekupoval." Antos Glogowski, šéf firmy AJG Investments, která jediná tehdy kupovala větší množství opcí, vzpomíná také, že v roce 1997, kdy stály opce jen 1 dolar, "si jich Viktor koupil spoustu". Colin Caomin, jeden z bývalých ředitelů firmy Minaret, to také potvrzuje: "Viktor si koupil opce za nejnižší ceny. Koupil je všechny a pak je prodával s přirážkou." Tímto způsovem se podle Caomina Koženému podařilo z projektu dostat ven většinu svých peněz.

Není překvapivé, že se Cooperman nesmírně rozčílil. Požadoval, aby se s ním Kožený sešel. Když Viktor odmítl, poslal mu zuřivý dopis, požadující vysvětlení. Kožený na něj nikdy neodpověděl. Časopisu Fortune však Pirát z Prahy poskytl jednoduché vysvětlení: Ázerbajdžánci ho podvedli. Podle Koženého, nedlouho poté, co Farrell a Rusové začali na ulicích Baku skupovat kupóny, jeedn Farrellův Rus byl zatčen a jeho taška s penězi a kupóny byly zkonfiskovány. Incident vedl k audienci s Alijevem. Ten řekl Viktorovi, ať jedná s lidmi ve Státním majetkovém výboru, jak se vyhnout dalším problémům. Z toho pak vyplynula dohoda: Kožený dostane zpět své peníze, své kupóny i svého Rusa. Ale bude muset od nynějška kupóny kupovat skrze jediného prostředníka: Nurijevova bratra. Koženému to bylo jasné: Prezident na tom chce vydělat. "Od nich nedostanete nic, pokud na tom ty lidi nemůžou vydělat taky," konstatuje. Opce firmy Omega byly také zakoupeny tímto způsobem, říká Kožený, a Ázerbajdžánci dostali chybějící miliony.

A Viktora to nepřekvapovalo? Vůbec ne. "Je to naprosto zkorumpovaná země," dodává. "Byl jsem ochoten přijmout, že je budeme kupovat s přirážkou." Byl dokonce přesvědčen, že dohoda měla určité výhody: "Je to inteligentnější způsob, jak lidi podplácet."

Kožený dodává konečné, ošklivé sousto. Tvrdí. že Cooperman a ostatní západní investoři všechny tyto podrobnosti znali, investoři to vehementně popírají. Koženého příliš nezajímají Coopermanovy problémy. "Přišel jsem o více peněz než všichni ostatní," konstatuje. A kromě toho, argumentuje typicky viktorovsky: kdyby býval byl projekt úspěšný, nikomu by nevadilo, že byli okradeni.

A co říkají Ázerbajdžánci? Popírají veškerou vládní korupci a říkají, že není jejich vinou, že se západní investoři rozhodli skočit s Koženým do postele. I když Alijev na dotazy časopisu Fortune nereagoval, Hafiz Pašajev, ázerbajdžánský velvyslanec ve Spojených státech, konstatuje: "Západní podnikatelé by měli investovat v Ázerbajdžánu, ale nikoliv prostřednictvím Koženého." Nurijev tvrdí, že žádní ázerbajdžánští politici či činitelé nebrali od Koženého žádné peníze. Ani Viktorovi neprodával kupóny jeho bratr - jen poskytoval informace zadarmo, o spolehlivých zdrojích pro nákup kupónů.

Což neznamená, že Nurijev na věci nic nevydělal. Přiznává otevřeně, že dal svému bratru 10 000 dolarů, aby pro něho koupil kupony a využil svých exkluzívních informací o Koženého transakcích, že za pár měsíců na tom vydělal 2,8 milionů dolarů. "Měl jsem výlučné, vnitřní informace," krčí rameny a vysvětluje, že když Kožený kupony kupoval, jejich cena šla rychle nahoru - a rychle poklesla, když přestal. Nurijev nabídl, že koupí kupóny i pro přátele ve vládě, ale ti ho odmítli. "Tržní ekonomika," povzdechl si. "Lidi tomu tady nerozumějí. Jsou blbí."

Ale jestliže nespolupracoval s  Koženým, proč vytvářel ten dojem pro západní investory? "Jsou to finančníci," vysvětluje Nurijev. Potřebují exkluzívní vnitnří informace od lidí, kteří je mají. Mysleli si, že Barat je tady kvůli Viktorovi. Já jsem tam nebyl kvůli Viktorovi. Byl jsem tam pro investory. Přijdou do mé země, chtějí investovat. Musím být zdvořilý, chytrý. Musím vytvořit pocit, aby se cítili chytře. Viktor toho využíval."

A jakto, že tolikrát ujišťoval, že SOCAR bude zprivatizován? Nurijev opět pokrčí rameny. "Byl jsem přesvědčen, že k tomu dojde," říká. Západní investoři nevěděli, že on a jiní ve Státní majetkové radě vedli válku s Alijevovými hospodářskými poradci, kteří byli proti privatizaci SOCARU v krátkodobé perspektivě. Nurijevova strana prohrála - a musel odejít z vlády.

Konečná otázka: Dostal Kožený skutečně od Alijeva "osobní pozvání" investovat v Ázerbajdžánu? Nuriejev se pohrdavě usmívá: "Všichni dostanou 'osobní pozvání'."

Epilog

A Viktor? Vrátil jsem se na Bahamské ostrovy před Vánocemi a našel jsem ho v jedné restauraci v Nassau jménem Café Johnny. Měl na sově modrý dvouřadý blazer a růžovou košili s otevřeným límcem a seděl na obrovským talířem hranolků se sýrem a s uzeným. "Mají tohle taky v Americe?" ptal se poté, co mi "ocelově" sevřel ruku. "Jím to strašně rád!"

Kožený mi řekl, že "omezuje své operace". Prodal jachtu a tryskáč, prodal i dům na pobřeží s obřím bazénem. Nechal si ale mercedes a brzo jsme spolu jeli do Paradise Island, oblast nových kasin, kam se jede z Nassau před zvedací most. Jak jsem šli kolem obrovských jachet v přístavu, naléhal jsem na něho naposledy. Prodal Coopermanovi opce za 25 dolarů, poté, co je koupil za dolar za kus? Vydělal na tom víc než 90 milionů? "Kéž by," odpověděl Kožený. "Kdybych vydělal 90 milionů dolarů, uspořádal bych v Aspen další party." Samozřejmě, když mu teď hrozí soudní spory, je také možné, že "omezování Koženého operací" je další manévr, jehož účelem je ochránit, co mu zbylo. Když jde o Viktora, kdo může říct cokoliv najisto?

Šli jsme dál. "Je načase podnikat po internetu," řekl mi Kožený vzrušeně a vysvětlil, že už nikdy žádné projekty ve východní Evropě dělat nebude. Na druhé straně by někdy chtěl vyučovat podnikání. Nazval by svůj kurs "Neregulované prostředí". Anebo ještě lépe, dodal pirát z Prahy s širokým úsměvem, "Zkušenosti z opravdového světa."

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

A dobrou zprávu včera oznámil jeden z mluvčích Impulsu 99 Tomáš Halík. Na adresu této občanské iniciativy přišel dopis, ve kterém autoři novely ústavy z řad ODS a ČSSD projevili zájem setkat se s představiteli Impulsu k věcné debatě na téma, zda novela odhlasovaná ve sněmovně poslanci za ODS a ČSSD demokracii posiluje, anebo oklešťuje.

Dopis, který Tomáš Halík označil za "první slušnou reakci" těchto stran na aktivity Impulsu, podepsali za ODS Ivan Langer a Jan Zahradil, za ČSSD pak Zdeněk Jičínský a Jitka Kupčová.

Bez ohledu na to, zda se v té debatě názory politiků a občanské iniciativy sblíží, cenný je samotný zájem politiků o diskusi.

Snad nahlédli, že praxe, kdy politici hovoří s občany pouze ve volební kampani a nejlépe z tribuny a pak již s poukazem na svůj mandát čtyři roky pouze prostřednictvím médií oznamují občanovi, jak co bude, není ten nejlepší způsob jak komunikovat s veřejností.

Šance politika přesvědčit občany o obecné prospěšnosti svého počínání se zvyšuje tehdy, když politik vedle toho, že mluví, umí také naslouchat.

Minulý pátek vyzval Impuls 99 jednaosmdesát senátorů, aby odmítli poslaneckou novelu ústavy, a to dopisem, který podepsalo jednaosmdesát respektovaných osobností z různých oblastí veřejného života.

Zdá se, že nebyl rozeslán marně.

Nad první vstřícnou reakcí ODS a ČSSD k lidem, kteří nejsou politici, ale cítí potřebu a právo do politiky mluvit, se můžeme ptát: Proč až nyní? Možná jednoduše proto, že všechno chce svůj čas. Ani k poznání, že zesměšňovat občanské aktivity je politicky chybné, nelze dospět ze dne na den.

Vysílá se v pátek 25. února 2000 ráno.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Rozhodnutí vlády je pragmatické - zisk z této transakce by byl menší, než škody, způsobené sankcemi některých našich spojenců.

Souhlas s postupem vlády vyjádřili poslanci, kteří se orientují v zahraničních vztazích: Podle Jaroslava Zvěřiny z ODS je v tomto případě "tlak zahraničí tak velký, že to nemůžeme ustát".

Petr Mareš z Unie Svobody zná názor Američanů z Parlamentního shromáždění NATO.

Tato otázka prý je pro ně velmi háklivá, proto výjimečně vládu za její postup chválí.

A kdo by naopak vzduchotechniku do íránské elektrárny rád vyvezl?

I sympatizanty transakce najdeme napříč politickým spektrem. Sankce by klidně riskoval jak Ivan Langer z ODS, tak Vojtěch Filip z KSČM.

Ten navíc v rozhodnutí vlády spatřuje výraz nesuverenity státu.

Jsou případy, kdy je skutečně třeba Američanům jasně říct, že nám nemají co diktovat.

Takovým případem ovšem není dodávka pro Írán, kde politický režim stále nedává garance demokratické kontroly, jak včera přesně vyjádřil podstatu problému Lubomír Zaorálek.

Proti Američanům se zřejmě budeme muset suverénně ohradit v jiné záležitosti. Pro čtvrtfinále Davisova poháru, které se uskuteční počátkem dubna v hale na předměstí Los Angeles, nahlásili jako povrch, na kterém se bude hrát koberec neznámého názvu.

Zřejmě rychlý, aby se na něm dobře cítil Pete Sampras. Pokud Američané nedoloží, že se na tomto povrchu hrají turnaje ATP, bude náš daviscupový kapitán Jan Kukal protestovat.

Mezinárodní tenisová federace tento suverénní postoj přijme jako samozřejmost a Pete Sampras se jistě smíří s nějakým standardním povrchem kurtu.

24. února 2000

Marek Vítek

Vážený pane Čulíku, dovolím si reagovat na článek "Lobbují některé složky policie samostatně ve veřejnoprávní televizi?", jehož autorem je Štěpán Kotrba. Z velmi zmateného klubka nepřesných otázek jsem vůbec nepochopil, za koho mám vlastně v pořadu FAKTA lobbovat.

Zaplatil mne Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, který se rozhodl ministr vnitra Václav Grulich zrušit? Nebo mne "atraktivními obrázky" zaplatil Václav Grulich, abych znemožnil jeho odvolání? Proč by mne však podplácel obrázky z úspěšné akce útvaru, o jehož rozpuštění sám rozhodl?

Podobných nelogických spojení je však v otázkách mnoho a nehodlám nikoho unavovat jejich výčtem. Snad jen podotknu, že pan Kotrba jednotlivé pasáže naší reportáže citoval "popaměti" a to velmi nepřesně. Snad právě proto jsou nepřesné i vývody, které z ní činí.

Pokud bych byl stejně paranoidní jako pan Kotrba, asi bych došel k názoru, že má jeho článek sloužit jedné skupině sociální demokracie, která se snaží prosadit odchod některých ministrů z vlády. Kotrbovo působení v sociální demokracii je totiž všeobecně známo.

Jelikož snad ještě paranoidní nejsem, přičítám tento článek na vrub Kotrbově neschopnosti zjistit si alespoň základní údaje.

Pokud by se pan Kotrba hodlal tímto případem zabývat i nadále, velmi rád mu za patřičný poplatek jím kritizovanou reportáž oficiálně poskytnu. Ještě před tím by však mohl zavolat na policejní prezidium, které nám oficiálně uvolnilo a poskytlo obrázky policejního zásahu.

Tím by se snad vše vysvětlilo.

Marek Vítek

vedoucí oddělení reportérů

zpravodajství ČT

Jaroslav Štemberk

Reakce na článek K. Koechera v BL 21.2.2000

Připomínku filosofů tzv. Vídeňského kruhu považuji za velmi případnou. Jejich "revolučnost" spočívá v tom, že opět filosofie začala sloužit speciálním vědám a přestala být pomíjena logika jako významná filosofická disciplína. Po cca 500 let (od doby vrcholné scholastiky) se filosofové (s výjimkou G. W. Leibnize na přelomu 17. a 18. stol.) vážněji nezabývali rozvojem logiky.

Na druhou stranu ovšem i existencialismus, jehož představitelem (zdaleka ne jediným) je autorem vzpomínaný M. Heidegger, znamenal výrazný filosofický posun v základním východisku filosofického zkoumání - od Kantova "absolutního Já" k bytí konkrétního subjektu. Možná by mohl p. Koecher blíže vysvětlit svůj názor, že jeho filosofie je "bytostně spjatá s fašismem". Jsem přesvědčen, že rozhodně není totéž "totální experiment" myšlený u Heideggera čistě individuálně a experiment Hitlera s německým národem.

Tyto dva směry jsou absolutně odlišné. Každý z nich má své silné stránky i slabiny.

Problém filosofie Vídeňského kruhu je podle mého názoru především "aporie scientismu" - vzniká ideologická doktrína, která však zároveň sama sebe popírá. Tento směr také není schopen řešit otázky individuálního bytí, tedy musí tyto otázky odkázat do sféry mimo filosofii (čímž se ovšem vzdává tradičního nároku filosofie na celostnost), aby nepopíral lidskou individualitu a nepřešel tím de facto na pozici marxismu-leninismu.

Problém existencialismu je v tom, že doveden do důsledků popírá možnost jakéhokoli objektivního poznání, tedy směřuje k absolutní skepsi.

Každý pokus o srovnání a hodnocení (K. Koecher při něm pochopitelně vychází z vlastní vědecké erudice a filosofické pozice) je velmi problematický. Mám zato, že je to jako srovnávat speciální mapu a obraz krajiny od abstraktního malíře a chtít rozhodnout mezi kartografem a malířem, kdo z nich svým dílem krajinu zobrazil lépe.

Ještě problematičtější se jeví snaha tyto dva filosofické směry syntetizovat. V dnešní postmoderní filosofii (i když snad správněji by se mělo říkat "v moderní sofistice") ovšem s novou silou platí starý známý výrok: "Žádná myšlenka není dost hloupá na to, aby se nenašel některý filosof, který by ji obhajoval" (připisováno M. T. Ciceronovi).

Jan Kyncl

V Britských listech jedna strana hájí právo mít názor (osobní, svůj) na všechnoa druhá strana hájí právo si myslet, že onen názor je blábol. Bral bych to jako úsměvné zpestření, kdybych nedostal mail od jednoho českého emigranta, kde mě varuje, že "...za to, co píšeš o rasismu do Britských lisů tě jednou budou soudit..." I to by bylo úsměvné, kdyby...

Václav Pinkava

Mily pane Nováku,

Na závěr Vašeho zajímavého článku je cosi jako osobní dovětek na mou adresu, tak si dovoluji reagovat.

Podle hesla "chytrému napověz, hlopému dolož", bych uvítal aby mi někdo doložil, co bylo nevědecké na mém příspěvku do debaty, kde jsem upozornil na lapsus v argumentaci pana Motla na adresu Dany Cihelkové v tom 'detailu' ohledně evoluční teorie. Ta praví prostou (a Occamově břitvě naprosto vyhovující, bezvadně tautologickou thesi), že dědičné vlastnosti se šíří do dalších pokolení na zakladě úspěchu se dědičně šířit (!), a ne na základě toho, zda jsou pro daného jedince, či pro druh 'vyhodné'. Krk žirafy se nevyvinul, jak tvrdil před panem Darwinem pan Lamarck, protože by to bylo pro žirafu užitečné, aby žirafa dosáhla výš na listí, ale proto, že pokud dosáhla žirafa s delším krkem výš, bylo to pro její reproduktivní úspěch užitečné. V tom je sice subtilní, ale natolik podstatný rozdíl, že ty neméně subtilní rozdíly mezi interpretací fyziky z úst laika a odborníka není vhodné napadat tak nevybíravým způsobem a v tom samém článku udělat botu. O to šlo, o nepatřičné sebevědomí.

Reakce pana Motla byla důrazná v lecčems vtipná, ale ještě důrazněji vedle, než předtím. Sám uznal, že jsem se chytil snad toho jediného, čeho jsem mohl, a to uznávám i já. Byl to ukázkový lapsus mimo jeho obor, a o to víc je zarážející, že jej pan Motl s čistým štítem neuznal. Navíc jsme se dozvěděli jeho velmi vědecký názor, že vynález mého dědy jak leštit lahvové sklo (směsicí kyseliny fluorovodíkové chlorovodíkové a čert ví čeho ještě, časově a teplotně tak a tak) je podvod na spotřebiteli ukazující na morální úpadek naší rodiny.

Nadsázku a osobitý humor beru. Ale exaktní vědec by 'zvážil', že olovnatý křišťál se pozná na potěžkání, a nelze jej padělat pouhým leskem, a nedopuštěl by se další logické chyby. I z vědce se stane potrefená husa. Potěžkáme-li dutým předmětem, který vydává přílišný hluk může to být leckdy objevné :-).

Nejpikantnější však bylo, že pan Motl si zabrouzdal internetem stylem Veni Vidi Vici, a poukázal na latinský citát, jehož původ byl mimo jeho pochybnost mimo naší rodinu, neboť jej použil nějaký Jan Křesadlo v jedné povídce. (Pan Motl mi však tuto hráčskou chybu férově uznal, mimo BL, všechna čest, a upravenou versi svého článku vystavil zde :-).

Ještě jednou zopakuji svůj blábol, že svá tvrzení má člověk zkusit obhájit seriózně (with intellectual honesty) v zájmu vědy a nás všech, ne kličkovat v zájmu ochrany osobní ješitnosti. Minimálně si přiznejme, že v dnešní, čím dál tím víc specialisované vědě se každý vystavuje nebezpečí, že bude vědět víc a víc o menším a užším okruhu, ad absurdum vše o ničem, a potřebujeme vést dialog jeden s druhým, abychom nepřestali žít jako lidé. Robert Heinlein v jedné knížce uvedl, že specialisace je typická vlastnost hmyzu. Ale budiž, ať se alespoň vědecký švec drží svého kopyta důsledně, pokud mu tak vadí, že se někdy lidsky a veřejně zmýlil. No a, co? Tak mu to někdo vysvětlí, on se poučí, a jdeme dál. Nebo se bojovně ohradí nevybíravým zpusobem a zjistíme, že tvrdá věda je tvrdá jen proto, že v ní pracují paličáci ?

Ve svém dřívejším článku píšete. Existují vědy exaktní, které pracují s exaktními "tvrdými" a ověřitelnými daty, hypotézami a teoriemi (třeba fyzika, astronomie nebo chemie) a vědy, které snad jsou také vědami, ale více se blíží umění (historie, muzikologie a spousta dalších). S tím naprosto souhlasím. Zbývá se zeptat, kam patří disciplina zvaná logika ?

Co Vás tak dojalo na tom, co jsem psal, že pochybujete o mém vědeckém směrování? Není to ta Vaše a priori kategorizace lidí do dvou skupin - intelektuálů a tvrdých racionálních vědců? Budiž. Považujme tedy přírodní vědy, které jsem vystudoval, za pavědy, a informatiku, která mne živí za blábol. Ale snad jste si všimnul, že alespoň já jsem se zdržel úsudků o fyzice a náročnější matematice než je 1+1, protože si nenamlouvám, že bych na to stačil. Kdo se hravě pustil do evoluční biologie a ani si svůj omyl (dodnes?) nepřipustil ? Věda stojí na ověřitelnosti teorií, a ověřitelnost stojí na logice, nebo ne?

Snad bychom se shodli, že logika je dostatečně zásadní vědecký obor. V logice však platí jedno pravidlo, které jistě znáte, a i k roli vědy v lidském živote lze logicky podotknout, že je rozdíl mezi pojmy "nutná" a "dostačující" Bez vědy se k novým informacím nedostaneme, ale věda nám nestačí k tomu vzájemnému sdělování, i přes ten nejskvělejší mobilní telefon.

Musíme si být ochotni naslouchat, a mít tak často skloňovanou společnou řeč.

To samotné vysvětlování, to přece není tvrdá věda, čili je to zatracené umění, nebo ne? Je li sdělitelnost 'tvrdé' vědy závislá na něčem tak měkkém jako jsou psychologie člověka a nuance jazyka, logicky vyplývá, že množina obou není tvrdá věda v tom smyslu, že "pouze věda přináší nové informace". Informovat znamená dosáhnout informačního přenosu a neopovrhovat druhou stranou předem. "Já vím své, a Vy byste to nepochopil" - to není vhodný princip komunikace.

Nějak se zapomíná na to přenášení - a přenos informací, to je zase můj obor, kde se cítím pevnější v kramflecích. Způsoby přenosu, neboli srozumitelnost a akceptovatelnost zprávy je klíčovou záležitostí, nejen hodnotnost obsahu.

Není asi náhodou, že jak v informatice, tak v diplomacii používáme slovo protokol. Ke sdělování čehokoliv druhému člověku patří zdvořilost, bohužel i preambule o tom, jak je sdělující způsobilý o tématu X hovořit. Jde samozřejmě o obsah. Ale ke komunikaci patří i čestná snaha odesílatele přesvědčit se, že byl zaznamenán, zaměřen, vyslyšen a (pokud možno) pochopen.

Zkrátka, nepřu se s nikým, že zpráva nemusí mít hodnotný obsah aby 'stála za řeč'. Jistě se nemáme zatěžovat byť perfektně vyjádřenými bláboly - (Klidně se vykašlete na to, číst o něco dál, pokud toto platí zde, a jste si už naprosto jist).

Nelíbí se mi způsoby, jakým se 'moderní' lidé zuřivě hádají a ponižují navzájem kvůli odlišným názorům, dodnes, bez jakéhokoli znatelného pokroku k 'dospělosti lidstva'. Děje se to, věda, nevěda. Žádný pokrok v lidech samotných, (evoluce je přece jenom pomalá) ale pouze v našem teorizování, modelování počítání a zapřahování externího světa do našich služeb. Věda sice umožňuje kazateli hlásat fundamentalismus přes satelit, ale to je pokrok?

Přitom neupírám nikomu právo se vyjadřovat o věcech pro něj zásadních, na 'téma X' , Raději poskytněme nerozhodným kolemstojícím i opačný názor ke srovnání, a doufejme, že nepodlehnou různým ismům.

Informační demokracie, ne-efektivní, ne-úsporná, je však nejméně nebezpečná forma správy věcí lidských.

Ja ani Vám samozřejmě neupírám nárok trivializovat a účelově zkreslovat mé ilustrativní upozornění, že 1+1=2 sice platí, ale v binární soustavě by se to samé psalo 1+1=10, takže přenositelnost myšlenky závisí minimálně na přenosovém protokolu, a formě podání, i v případě, že obě strany umí počítat. Záleží totiž i na kontextu úvahy. Za nevědecký blábol si v matematice považujme 1+1=3, ale v reproduktivní biologii platí svým způsobem 1+1=n, a někteří umějí početná početí lépe než počty :-)

Hlavně setrvejme u slovních přestřelek, a ne skutečných. Právě proto, že díky pokroku ve vědě máme možnost i na dálku sdělit nepříjemnou finální informaci - heč, nečekaně umíráš, ty vole! Lze ovšem i napadnout 'jen' reputaci a důvěryhodnost, ovšem co se rozdává, to se vrací. Kdo plive nemístně do oblak, sám se poplive...

Slabinou věd exaktních je, že přehlížejí (pa)vědy humanitní, a zapomínají, že právě padouchové a megalomani financuji vědu až příliš často, přičemž prostředky jim k tomu dává politická moc. Takový akcelerátor elementárních částic za 6 miliard dolarů se v Kalifornii neuskuteční proto, abychom lépe rozuměli vesmíru, ale protože to 'někdo' v nějakém Pentagonu bude doufat nějak nevkusně využít. Třeba to bude dobré 'jen' k vesmírnému pohonu dálkových kamiónů, nebo k rozdrcení nějakého asteroidu, který se na nás bude řítit. Ale pokud ty peníze dali dohromady řadoví spotřebitelé, tím, že utráceli na blbostech, a část odvedli vládě na daních, pak je na vědcích aby neopovrhovali těmi laiky příliš okatě.

Ignorovat 'pavědy' typu psychologie nebo politika, nebo žurnalistika, ekonomie a filosofie, znamená vyloučit ze hry otázky aplikace vědeckých poznatků v praxi, a nechat v lidských rukou účinnější prostředky ke vlastní zkáze. Dávat dítěti do rukou zbraň neobhájíte tím, že zbraň je sama o sobě neškodná. Dítěti dlužíme i jiné vzdělání, než kde se to mačká.

Jinak je lidstvo jeden velký psychopat, který se vyznačuje tím, že co dělat umí a ví nekontroluje tím co by dělat měl.

Einstein toho řekl hodně mimo vědu, například, "Nevím jakými zbraněmi se bude vést třetí světové válka, ale v té čtvrté si vystačíme se šutry a klacky." Na to navazuje, co si notují děti v anglických školách "Sticks and stones may hurt my bones, but words will never hurt me" - klacky a kameny mi poraní kosti, ale slova mi nikdy neublíží.

Láry fáry. I slova člověka zabolí, pokud jsou zbytečně ostrá a nevybíravě 'na tělo', jako useknutá brokovnice.

Pokud jsem se tohoto dopustil samoúčelně, hluboce se omlouvám, a doufám, že není pozdě navázat skutečný dialog.

Václav Pinkava

P.S. Tuším, jak jste to myslel s těmi narážkami na znalosti Shakespeara mezi intelektuály, ale na obranu BL musím říct, že to není médium zvláště intelektuálské podle této definice, neboť mne nikdo zatím nekritizoval za záměrně okatě 'nepřesný citát' z Hamleta (Act III Scene I) v nedávném článku - konvenční je dnes formulace "the proud man's contumely". Zda je tento dnes akceptovaný citát vlastně omyl, o tom lze 'vědecky' vést diskusi, stejně jako o jiných historických otázkách, jen a jen podle nepřímých důkazů.

A pouze pokud si povšimneme, že nám něco nesedí proti etablovaným názorům, a zachováme si soudnost a otevřenou mysl můžeme posunout hranice vědy i pavědy.

Zájemcům o nevědecká témata, jako je Shakespeare nabízím odkaz na vysvětlenou - a těm, kteří se zabývají i takovou nevědeckou a ne-exaktní řečí, jako je angličtina, něco bez překladu, na závěr, převzato od neznámého autora:

Oh can you tell me, what makes the Sun shine?
and can you tell me, what makes the grass green?
and can you tell me, what makes the sky blue?
and can you tell me, why do you love me?

Nuclear fusion makes the Sun shine,
Chlorophyll plasma makes the grass green
Tyndall and Raleigh's internal refraction principle makes the sky blue
and testosterone hormone makes me love you.

http://www.czechcentre.org.uk

Tiskový kontakt: Renata Clark (0171) 291 9929