Hluší a slepí vůči svému kulturnímu dědictví

Tento článek Andrewa Marra vyšel v týdeníku Observer 13. února 2000.

Představte si, že jste správcem vynikající knihovny, plné moudrosti věků, ale je to ve městě, jehož obyvatelé zapomněli číst. Pomyslete na frustraci, s níž procházíte kolem zlatých svazků. Lidé pořád sice do knihovny chodí, obdivují vazbu knih, jejich měkký papír, ilustrace. Diví se složitým vzorcům černého inkoustu na stránkách knih, jimž nerozumějí. Člověka přepadá smutek.

Postavení Neila MacGregora, ředitele Národní galerie v Londýně, není tak špatné. Ale jako strážce jedné z nejvýznamnějších sbírek obrazů na světě má také problém s barbarstvím. Jako ve většině ostatních galerií i v jeho galerii je třetina obrazů náboženskými díly. Jsou to obrazy namalované jazykem víry a sdílených příběhů. Jejich jemný podtext - skutečný význam úsměvů, význam napřažených prstů, předmětů, rozmístěných na obrazech a dokonce i barvy - jsou nedílnou součástí tohoto jazyka. A v naší době je stále častější, že davy, které procházejí kolem obrazů, tímto jazykem nemluví.

Namísto toho, jako omluvná náhražka, se vyučují milovníci umění, aby studovali formální aspekty malířství. Morální poučení ustupuje technice. Nejde už o přechod ze Starého zákona k Novému zákonu, ale od vaječné tempury k olejomalbě. Už nejde o předtuchu smrti u Piera della Francesca, ale jde o předtuchu Picassova kubismu.

Ironie je mnohonásobná a často dosti hrubá. Oltářní obrazy byly odneseny z kostelů a umístěny do chrámů umění, kde se jim mělo dostat světského obdivu, úplně mimo kontext. Novým náboženstvím se stalo umění a umělci. Když dovolil před dvěma lety MacGregor, aby se před velikonocemi ve spolupráci se sousedním kostelem St. Martin-in-the-Fields před některými obrazy konaly modlitby, v očích některých lidí tím spáchal obrácené kacířství, přinesl náboženství do domů umění. Znamená to samozřejmě, že těm obrazům vůbec nerozumíme. Stále více atheistická, nebo agnostická nebo Bible neznalá společnost se učí vnímat umění bez jeho původního obsahu, jako plochý nemorální obrázkový seriál barev a tvarů. Je to trochu jako by se příští generace učily o druhé světové válce jen jako o boji dvou různých uniforem - Wermacht proti Spojencům - bez politiky, beze smyslu.

MacGregor je člověk, který myslí to, co dělá, vážně. V únoru zásadně zaútočil na biblickou nevzdělanost. Připravil velkou výstavu s názvem "Díváme se na Spasení", která vypovídá o úsilí umělců zobrazit Krista. Správce některých jiných galerií to znepokojí. Bude nám snad MacGregor, který také natočil k výstavě doprovodný seriál pro televizi BBC, veřejně kázat?

Krátce lze odpovědět, že nikoliv, alespoň ne konvenčním způsobem. Výstava "Díváme se na Spasení" je velmi seriózní reakcí na příchod roku 2000. Výstava bude ale hlavně o tom, co je to umění.

Dokazuje, že umění není čisté. Národní galerie je místem hrůz, lidské krutosti, šokujících okamžiků lidského sebeporozumění, lítosti, zoufalství a lásky. Jak je možné ukázat v témže okamžiku transcendentní i lidské? Nová výstava nám ukazuje dětského Krista, jak objímá svou matku, vědom si své svatosti, a zároveň si hraje se svým penisem, je lidský chlapec. Kde je naše naděje v jaderném věku? Uvidíme Daliho ukřižovaného Krista z Glasgowa, obraz, který Dali namaloval v reakci na Hirošimu. A tak dále. Bude to méně výstava o malířství než výstava o tom, čím malířství kdysi bývalo.

Celá věc by nutně nebyla moc zajímavá, kdyby nešlo o to, že MacGregorův problém je problémem celé kultury. Jak si máme udržet intelektuální a emocionální spojení s velkými úspěchy západní hudby, poezie, sochařství, rétoriky i malířství, jestliže už nerozumíme jejich vnitřnímu jazyku? Jestliže je Mozartovo Rekviem zredukováno na pár atraktivních melodií na konci melodramatu, nebo jestliže jsou Rembrandtovy náboženské obrazy interpretovány jako "cvičení formy a světla", nebo jestliže čteme Ztracený ráj jako experiment latinizovaných slov s klasickými metry - což je přístup, který by Johna Miltona naprosto šokoval.

Hovořil jsem o tom zatím jako o čistě křesťanském problému, ale tytéž problémy se týkají naší všeobecné nevědomosti ohledně řeckých a římských mýtů, které také živily od renesance západní kulturu. Jestliže jste bílý Evropan a nevíte nic o Proserpině, o Actaeonovi či Aeneáši, o Delile a Tomášovi, odřezáváte se pomalu od lidské tradice, která vás samotného vytvořila. A k tomu bezpochyby skutečně dochází. Mnozí z nás to neznají, stejně jako neznají vikingskou či hindustánskou mytologii. A pokud vím, umění nezápadních kultur, založené na náboženství a mýtech také v současnosti drasticky prohrává v konfrontaci s materialismem a nezájmem mladých Indů, Japonců a jiných národností.

Neříkám, že nemáme v hlavě vůbec nic, tam, co dříve existovaly staré příběhy. Zdaleka nikoliv. To místo zaplnil jiný materiál. Detektivky. Postavy z televizních seriálů. Světští svatí moderní éry: poskytovatel zákonů Newton, už ne Mojžíš; masivní, vousatá postava Darwinova nahradila masivní, vousatou postavu svatého Petra jako patriarcha vládnoucí ideologie. Už nemáme svatého Šebestiána, z něhož trčí šípy, ale máme Einsteina, který na nás vyplazuje jazyk. Toho všeho, amnoho dalšího, si vážím. Doslovné, pasivní víře nerozumím a nedokážu ji zvládnout. Všichni, konec konců, jsme se nestali obětí zprimitivizované kultury. Náš intenzivní zájem o seriózní historii, o dobrou literaturu a o fantasticky široký sortiment hudby pokračuje neomezeně.

Ale to, že jsme ztratili náboženskou víru, vytvořilo v životě prázdná místa. Na zdech Národní galerie v Londýně lze nalézt důstojnost a vážnost, stoprocentní, jasnou angažovanost s naším přechodným a krátkodobým životem, který můžeme žít dobře anebo taky špatně na naší fantasticky nádherné, ale také děsivé planetě. Tyto vlastnosti nenalezneme v televizi ani v moderním umění či v novinách. Příběh křesťanství obsahuje celou řadu lidských postav ze všech etap lidského života a pak i ve smrti, zobrazených s obrovskou intenzitou. Ale, jak konstatuje MacGregor, "tento příběh byl odmítnut, odhozen, jako víra, a mytologií se ještě nestal". Jazyk, o který přicházíme, je taky těsnopisem pro hloubku každodenního života.

Dokáže tuto situaci změnit jediná výstava? Samozřejmě nikoliv. Možná tuto situaci nemůže změnit nic. Možná to je taky součástí našeho kontraktu s dneškem. Světská společnost ztratila hrubou nenávist a bigotnost, která kdysi vedla ke krvelačným náboženským válkám mezi stoupenci různých náboženských frakcí. Přišla o strach, zbavila se do určité míry stupidního jednání, ale přišla také o určitou vážnost: o společnou, morální debatu o lidském osudu.

Jsem optimista a tak pořád doufám, že tomu tak není. Doufám, že v těchto záležitostech dokážeme zůstat gramotní, i když jsme ztratili svou víru. Víra je dnes otázkou individuální volby. Bylo by krásné, kdyby mohly být biblické příběhy a hlavní starořecké a starořímské mýty součástí celostátních školních osnov - až na to, že školské osnovy musejí dnes napravovat všechno, od rekreační farmakologie až po počítačovou vědu.

Avšak už čtrnáct dní předtím, že byla otevřena MacGregorova londýnská výstava, učinil něco dobrého: zveřejnil aktuální a obtížnou otázku. "Velké umění", jako klasická hudba, se stalo příliš lehkou a příliš mělkou nahrážkou náboženské víry a filozofie. Jeho chladné chrámy, s kupolami, postranními kaplemi a zbožným tichem, s návštěvníky, kteří se naučili s vážnou tváří pohlížet na Cézannovo jablko, dokazují, jak daleko už ten proces zašel. A je pozoruhodné, že člověk, který má jeden z těchto nejvýznamnějších chrámů umění spravovat, měl odvahu a inteligenci to celé podvrátit. V Británii, s galeriemi, do nichž je přístup zadarmo, tvrdí správci galerií z celé Evropy, je prý nejinteligentnější publikum. Doufejme, že jsme dostatečně inteligentní na to, abychom poslouchali.

Lhaní, šikanování a nenávist

Britská vláda se rozhodla bojovat proti nenávistnému bulvárnímu tisku

Tento článek Polly Toynbee vyšel ve středu 1. března v deníku Guardian.

Britská vláda se připravuje zahájit ofenzívu proti tisku - hlavní "baště konzervatismu". Až bude čas.

Milý čtenáři deníku Guardian, soudě podle průzkumů čtenosti britských denních listů, pravděpodobně příliš často nečtete Daily Mail. Pravděpodobně žijete v chráněné enklávě čtenářů centristických novin, případně zaměřených mírně doleva. Avšak v Británii má pravicový tisk 8 milionů čtenářů, ve srovnání s 400 000 čtenáři deníku Guardian a 200 000 čtenáři listu Independent. Lidový Express má milion čtenářů a bulvární Daily Mirror 2,8 milionů. Drtivá většina britských voličů, která převážně hlasovala pro Labouristickou stranu si kupuje (není jasné proč) noviny plné zlovolných protilabouristických útoků. V čele smečky je bezpochyby Daily Mail, deník, který šíří nacionalismus, xenofobii, odpor vůči daním odpor vůči ženám v profesních zaměstnáních a nenávist vůči všemu kromě zvířat a nemluvňat. Daily Mail určuje společenský tón, někdy i pro elektronické sdělovací prostředky. Britská vláda dnes nemá v parlamentě opozici, a tak tuto roli bere Daily Mail na sebe. Hned po boku je tomuto listu bulvární deník The Sun.

Citujme pár titulků z první strany deníku Daily Mail z letošního února: "Vláda zvyšuje městské daně a bude z toho platit žadatele o asyl." "Poslanci schválili homosexuální sex od 16." "Brány otevřené žadatelům o asyl." "Proč nesou ženy vinu za rozvodovost." "Skandál: pracovníci protidrogových centrál nezasahují proti hašiši." Funguje to. Většina celé země dostává zpravodajství ve zkreslení tímto nenávistným megafonem.

Cizinci jsou vždycky překvapeni: "Proč máte tak strašný denní tisk?" často se ptají, jak je možné, že zjevně civilizovaná společnost vede takovýto diskurs. Lidi tvrdí, že na ně ty noviny nemají vliv, ale mají. Možná je to nepřesvědčí, aby hlasovali proti nynější britské vládě (o hlasovacích preferencích přece rozhoduje stav hospodářství, a kromě toho není nyní v Británii pro koho jiného hlasovat), avšak průzkumy veřejného mínění ukazují, že tyto noviny mají vliv: čtenáři listu Daily Mail jsou přesvědčeni, že je Británie v krizi a největším znepokojením jsou pro ně "vlny žadatelů o asyl, které hrozí Británii zahltit". Věří lavině lživých zpráv, podle níž je britské státní zdravotnictví na kolenou, což není pravda.

Každou britskou vládu vždycky dováděl tisk k šílenství. John Major si správně uvědomil, že jeho pád začal ve chvíli, kdy se Murdochův tisk obrátil proti němu. Udělal to možná z politických anebo jen z komerčních důvodů, ale jakmile ucítil Majorovu krev, dostal chuť na obrovskou moc zastrašování. Neočekává, že se mu podaří Blaira zlikvidovat, ale pokusí se zničit, co jen bude moci, jen pro zábavu.

Co může vláda proti tomu dělat? Někteří chtěli, aby Blair útočil na tisk od samého začátku, a aby zahájil dialog s občany mimo tento tisk. Avšak Blair se instinktivně rozhodl pro příměří.

Nyní se však vláda rozhodla začít hovořit přímo k voličům. Tony Blair pořádá nyní každý týden na internetu rozhovory s voliči. Premiérův oficiální mluvčí zveřejňuje každý den na internetu své informace novinářům, včetně podrobných, věcných dementi nepravdivých zpráv, které vyšly v tisku. Každý si to může srovnat.

Bude to fungovat? Občanská nedůvěra vůči tisku má svou obdobu v občanské nedůvěře vůči politikům. Vláda se bude pokoušet přímo kritizovat list Daily Mail. Bude konzervativní tisk obviňovat, že Británii prodává příliš levně, že schválně vytváří dojem, že se v Británii žije špatně, že poškozuje britskou pověst v Evropské unii, že se vysmívá jednomu z největších britských úspěchů, jímž je státní zdravotnictví, že deprimuje lidi, kteří dělají dobrou práci.

Tony Blair si myslí, poněkud optimisticky, že dlouhodobé výsledky jeho vlády promluví samy za sebe. Potíž je, že zatím ještě nejsou vidět. Miliony liber, vydávaných na pomalé, dlouhodobé programy, jsou viditelné jen těm lidem, kteří se na programech účastní. Do novin se to nikdy nedostane.

Vláda často kritizuje také deník Guardian. Očekává od nás, že budeme protikladem vůči mocnému pravicovému tisku, jenže my máme naši vlastní, nezávislou politiku, v jejímž rámci tiskneme velkou škálu názorů. Máme autory, kteří jsou instinktivně v opozici, ostré satiriky stejně jako některé z nás, kteří jsou přesvědčeni, že vláda dělá dobrou práci. O žádné vládě nikdy nepíše tisk tak, jak si ta vláda myslí, že by si to zasloužila. Všechny vlády potřebují víc kritiky, než kolik snesou.

Avšak když jsem byla minulý týden na ceremonii, kde se udělovaly novinářské ceny, a octla jsem se v davu převážně konzervativního tisku, uvědomila jsem, že jsem zapomněla, jak hluboce a instinktivně osobně Blaira nenávidí. Nenávidí ho pro jeho vysoké morální ideály i pro to, že "chce všechno sám ovládat", že má všude "protekční kamarády", že je šílený diktátor, že chce zrušit libru, že je to zrádce, který chce Británii zaprodat Evropské unii, že je to slaboch, který zemi otevírá asylantům a drogám. Je to kmenová nenávist: Blair je labouristickým vítězem, kterého nemohou snést.

Sdělovací prostředky v České republice

Jan Čulík

Asi před měsícem mě požádal mediální redaktor týdeníku Reflex Miloš Čermák o odpovědi na otázku o českých sdělovacích prostředcích. Ptal se i jiných lidí a z odpovědí pak vybral pro svůj článek jen shrnutí. Dovoluji si čtenářům předložit celou svou tehdejší odpověď. JČ

Velmi nedokonale. Ve sdelovacich prostredcich v CR rekl bych v podstate neexistuje presnejsi analyza a konstruktivni kritika medii. Ve srovnani s anglosaskymi sdelovacimi prostredky zda se mi praktikuji redaktori ceskych medii v teto oblasti dost silnou autocenzuru. Obcas se jiste v novinach pise o medialnich skandalech (televize Nova, major Zeman v CT), ale systematictejsi kritika chybi.

Noviny vetsinou nekritizuji jine noviny, rozhlas neanalyzuje praci televize, noviny si nevsimaji chyb v praci rozhlasovych zurnalistu, a tak dal. Proc je tomu tak? Jednak zda se mi vladne obava, ze kdybychom kritizovali my je, oni budou kritizovat nas.

Ceska medialni scena je nesmirne mala, ceske sdelovaci prostredky jsou casto nebohate a na ruznych projektech vzajemne spolupracuji. V britskem kontextu by bylo napriklad velmi podivne, kdyby usporadal treba denik Guardian pruzkum verejneho mineni ve spolupraci s BBC - to se proste nedela, zkompromitovalo by to nezavislost obou sdelovacich prostredku. V CR takto spolupracuji, rekneme Lidove noviny s CT nebo MFD s Ceskym rozhlasem docela bezne.

Pak je, predpokladam, redaktorum hloupe kritizovat sve kolegy, ktere stejne dobre znaji, nebot vetsina ceskych novinaru pusobi v Praze a Praha je mala. Ve vetsich zemich tohle neni problem: urazite-li svou kritikou medialni establishment v New Yorku, porad si muzete jit hledat zamestnani v Los Angeles nebo v Atlante.

Zajima to nekoho? Jsem si jist, ze kdyby existovala efektivnejsi a systematicka kritika medii, doslo by k pozitivnimu vyvoji, media by se zacala zlepsovat, lepe by informovala o situaci v zemi, pomahala by lidem orientovat se ve svete, v nemz ziji, lidi by nebyli tolik frustrovani a nakonec by z toho vlastne meli prospech i politici! Jak ale primet novinare, aby se kritikou medii zacali kvalitne zabyvat? Bez kritiky zustava vsechno stejne, konvencni zpusob mysleni, stereotypni videni, preslapujeme dal na temze miste.

Nevim, co se s tim dal delat. Jsem si jist a vidim na priklade anglosaskych sdelovacich prostredku, ze systematicka kritika prace medii je naprosto zakladnim rysem kultivace demokracie. Je-li totiz, jak zduraznuji mezinarodni medialni teoretikove, role sdelovacich prostredku jako hlidaciho psa demokracie pro rozvoj demokracie nezbytna (je nutno si uvedomit, ze demokracie neni staticky stav, ale proces, demokracii je nutno porad hajit, vzdelavat a udrzovat, jinak odumre), je prece logicke, ze je nutno kriticky hodnotit, zda sdelovaci prostredky delaji svou hlidaci roli dobre, stejne tak jako je nutno porad davaz pozor, zda politikove nezneuzivaji sve moci.

Napr. v Britanii venuji seriozni denni listy problemum medii mnoho tiskovych stran tydne. Deniky Guardian, Times i Independent maji pravidelnou kazdotydenni medialni prilohu zvici nekolika stran. Britska televize vysila kazdy tyden pravidelny patnactiminutovy porad What the papers say (Co je v novinach), v nemz vzdycky jeden znamy zurnalista kriticky hodnoti praci svych kolegu z britskych novin za posledni tyden. Krome se sdelovacimi prostredky prirozene zabyvaji ibezne tydeniky a specializovane casopisy. Daleko casteji se objevuji medialni temata, tykajici se napr. rozvoje verejnopravniho rozhlasu ci televize v Britanii jako prvni, nejdulezitejsi zprava na titulnich strankach novin. Britove si situace ve sdelovacich prostredcich vsimaji, nebot vedi, ze na teto situaci dost zavisi stav jejich demokracie.

Zachraňte Hlas Ameriky - slova solidarity z celého světa

Hlas Ameriky v obležení Východoevropské vysílání omezeno

v době, kdy se chystají k převzetí moci čeští komunisté ruské sdělovací prostředky se bojí o svou nezávslost a Rusko oznamuje protiamerickou vojenskou politiku

Napište svému senátoru a kongresmanovi

Ameriko, braň svůj hlas ve světě

Neoněm v jednadvacátém století

Co se staví (a co ne)

ČT, prezidentská kampaň a časosběrný dokument o Vladimíru Mlynářovi

Politická logika a schizofrenie

Miloš Štěpánek

Vážený pane Čulíku,

byl jsem ve styku s Lidovými novinami v poněkud širší souvislosti než je pouhá úroveň médií.

Podnětem byl primitivní moralistní apel J. Brože - jednoho z iniciátorů výzvy studentských ex-vůdců Děkujeme, odejděte! - "Politikům nejde o voliče, ale o moc" z 11. 2. 2000 a výsledkem (kterého si jinak vážím) byla seškrtaná (s mým souhlasem) odpověď zvící 36 řádků v dopisech čtenářů dne 24. 2. 2000.

Jsem si ovšem vědom, že deníky nejsou nafukovací, ale je mi líto, že se k intelektuální veřejnosti nedostaly další myšlenky, o nichž si myslím, že by měly vyvolat diskusi.

Dovoluji si tedy vám zaslat původní plné znění textu zaslaného Lidovkám.

Pro ulehčení čtenářova srovnávání textu původního a skutečně otištěného jsem poslední zmenšil na minimálních 8 bodů.

Politická logika a schizofrenie

Mateník

Šje jeden z folklorních tanců, které - podobně jako čepejření a natřásání peříček -pronikají do hantýrky naší politické žurnalistiky. Jak si jinak vysvětlit úhel pohledu iniciátora výzvy Děkujeme, odejděte! Josefa Brože? Přesvědčuje nás, že Politikům nejde o voliče, ale o moc (LN 11. 2). (Poznámka 1) Nevysvětluje, jak by se (ve společnosti s demokratickými institucemi) mohl politik bez vůle voličů k moci dostat, resp. se u ní i po volbách udržet. Stranou ponechává (jak bývá v kraji zvykem) otázku proč by někdo (kromě orientálních satrapů) toužil po moci jen kvůli moci samé. Oprávněně může varovat před odvěkými pokusy stran uchovávat svá privilegia na úkor občanů. Neklade si však klíčovou otázku jak a hlavně kteří politici ve prospěch (cui prodest) kterých skupin a vrstev občanů získanou moc používají.

Nehledě na tato opomenutí, která předem zorný úhel zužují, zamířil úvodní salvu oprávněně na Klausovo autoritářské krédo, že pro nějŠje dlouhodobá existence občanských iniciativ v praktické politice neschůdnáŠ. Tento elitářský, arogantní postoj ODS k politické aktivitě široké veřejnosti se projevil např. v odporu k ombudsmanovi, referendu, k VÚSC a reformě veřejné správy, ale i k profesním komorám, odborům, tripartitě atd. Veřejnost si sama pamatuje, které politické i občanské síly zastávaly a prosazovaly stanoviska opačná. Růst vlivu a posilování samosprávných struktur občanské společnosti je i nadále vysoce aktuální. Potud je tudíž vše v pořádku.

Souběžně však pan Brož hude mateník, když z jedné vody načisto zatratil i Klausův opravdu standardní výrok: Věřím ve smysluplnost politických stran. (Poznámka 2) Pochvaluje si naopak dávný návrh strany vůbec nepovolovat. Stačí zakázat permanentní stranu, všechna permanentní sdružení a nahradit je orgány a seskupeními ad hoc, která -jakmile dosáhne svého specifického cíle, pro něž byla vytvořena - se velmi rychle rozpustí (Ostrogorskij). Každá organizace de facto "zrazuje vůli lidu" (Bryce). To by chtělo honem poslat přihlášku na adresu výboru anarchistů, pokud v narušení vlastních zásad existuje - zřízení jakéhokoliv orgánu už ruší anarchii. Aktuálně to zřejmě autor trochu přepísk', když za členství Česka v NATO a maratónského spurtu k branám EU nadšeně sdílí se slavným Jeane-Jacquem Rousseauem smrtelnou aversi ke všemu, co se jmenuje strana, frakce nebo kabala a co mi nenechává svobodu a nezávislost! Jediným mým vasalstvím budiž spojenectví mého srdce. Při studiu politologie od Adama (biblického, nikoliv Smithe) asi ještě nedospěl k polovině krátkého XX. století, kdy originální svobodomyslný velikán (který bez ohledu na formality předtisku volebních lístků prošel liberální i konservativní stranou) dospěl ke slavnému kontroversnímu závěru, že demokracie je sice velmi slabý a špatný způsob vládnutí, ale lepší dosud nikdo nevynalezl.

Nejsem cynik a věřím v sebeobrozující schopnost českého národa a myšlenku spojenectví srdcí nejen z roku 1989 ale i 1968 nemám jen za nostalgickou vzpomínku. Mám úctu k pouličním shromážděním. Autor však ani nenaznačuje, jak pomocí mítinků a plamenných (ad hoc)výzev přímo dokončit ekonomickou transformaci, řídit obranu a bezpečnost země, zdokonalit zdravotnictví, školství, penzijní systém, pomoci nezaměstnaným a zaměstnaným kteří chodí domů bez výplat (a myslím, že to ani nejde). Bez institucí nelze nastolit vládu práva a jeho vymahatelnost, dobudovat právní stát.

Autor obviňuje (možná právem) přinejmenším dva vůdce dvou stran z pohrdání, cynismu, arogance vůči občanských iniciativám. Ze samotných  výzev jistě nečiší cynismus, ale spíše "netrpělivost srdce" (viz tragická etika novely S. Zweiga). Je v nich však - odvažuji se tvrdit - alespoň špetka arogance: vůči reálným, byť nedokonalým strukturám, ústavním institucím. A je v nich výslovné pohrdání politickými stranami. (Poznámka 3) Není přece pravda, že ČSSD a ODS bez skrupulí uzurpovali moc v republice. Mandáty (74+63) získali v regulérních demokratických volbách o kterých má generace mohla celý život (já od 15 do 58 let).jen snít. Jedna sestavila vládu, druhá rovněž legitimně zaujímá vedoucí posty kontrolní a většinu zákonodárných.

Někomu se může nelíbit sama nečekaně vzniklá složitá politická konstelace. Jinému se mohou nelíbit osoby, jejich chování, procedury, řešení. Může být nespokojenost se sekretariáty. Není přece fráze, že mnohé se musí odpracovat a bez institucí to nejde ani se žhoucím srdcem (v košilích modrých či rudých).

Procedurální politikářské tahanice a hašteření kdo-s kým-proti komu poslední rok a půl převládaly a pro vlast byly takřka sebevražedné (viz podzimní zpráva EU) Není nejvyšší čas věnovat se spíše soustředěnému řešení věcných otázek života společnosti? Mechanismy pro hledání konsensu (kulaté stoly apod.) u nás nemají tradici. Od rozpadu OF převládá konfrontační styl. Je z tohoto hlediska pětice dohod prohlubujících smlouvu ODS-ČSSD o stabilitě politického prostředí (hanlivě překřtěná na toleranční patent) z hlediska politické budoucnosti Česka zcela bezcenná, či podle tvrzení velkého počtu žurnalistů dokonce škodlivá?

Soudím, že přinejmenším nedoceněna zůstává skutečnost, že na stole je - i když třeba neúplný, sporný - seznam věcných bodů politické agendy do řádných voleb, s částečně určenými termíny a mezemi řešení.. Návrat k politikářským manýrám vyprázdněných mocenských půtek a odvádění pozornosti k malichernostem je tím do budoucna ztížen. Debata o různých návrzích řešení konkrétních námětů povede účastníky k nutnosti zaujímat podstatná stanoviska vpravdě politická - obhajující konkrétní zájmy konkrétních skupin občanů-voličů. I to směřuje proti planému politikaření.

Schizofrenie č. 1 (výchozí). Dohody nejsou dostatečně jasné, nejdou do náležité podrobnosti, což nasvědčuje, že nemají koaliční povahu. Nicméně se dohodám mocí-mermo přilepuje "pětka" za zradu a nemravnost, protože prý jde o skrytou koaliční smlouvu kartelové povahy, o ohlávku, která dává ODS moc bez odpovědnosti, ČSSD je prý v područí ODS. Tak či onak je to základ k odsudku dohod. (Poznámka 4)

Současná situace: Vyjděme z pracovního hodnocení dohod jako nerovnoprávných: ČSSD se dala dotlačit do ústupků až po ty největší (deregulace nájemného), podvod obsažený v dříve opoziční nyní již vazalské smlouvě dosahuje obludných rozměrů apod. Připusťme, že se dohodami pro ČSSD manévrovací prostor zúžil (o čemž se vedou spory i v jejích řadách), případně až extrémně. Jaké se z toho vyvozují závěry pro následný politický postup? Triviální je princip vrážení klínů. Ten již z archivu vyzvedla ODS proti 4koalici. Její siréna láká plavce US bez vosku v uších před volbami nového lídra do povolební koalice a lidovce stigmatizuje a rozštěpuje odsunem k  "socanům" s momentálně u veřejného mínění (=médií) pošramocenou pověstí.