Praskne bublina astronomických investic do internetu?
Tento článek Willa Huttona vyšel v neděli 12. března 2000 v
týdeníku Observer. Investoři, kteří přilévají oheň do plamenů nynějšího
internetového investičního šílenství, by neměli zapomínat na historii
tulipánů.
Posledních sedm dní bylo týdnem, kdy se svět mezinárodních investorů
konečně zbláznil, píše Hutton. Cena ropy se více než ztrojnásobila - to je
vždycky známkou, že dojde k hospodářské krizi - nezřízená touha po zisku
pro internetové firmy dosáhla nejvyšší intenzity. "Tradiční", "staré"
podniky, které produkují pitnou vodu, potraviny, pivo a elektřinu,
vydělávají celkem více než 3.5 miliardy liber (cca 210 miliard Kč) a
zaměstnávají více než čtvrt milionu lidí, opustily elitní rejstřík burzovně
nejúspěšnějších podniků, jaký každodenně zveřejňuje deník Financial Times a
byly nahrazeny skupinou internetových firem, některé z nichž dosud
neprodukují vůbec žádné zisky. Avšak tito noví příchozí představují novou
ekonomiku, nejmodernější technologii a internet - a za to zaplatí investoři
téměř jakoukoliv cenu.
Poprvé je naše generace svědkem skutečné, přehnané, spekulativní
bubliny, která nakonec skončí kolapsem. Ceny, jaké se dnes vyplácejí za
akcie internetových podniků, jsou zcela neospravedlnitelné, ale stali jsme
se obětí kolektivního šílenství. Určitě jste četli o tulipánové mánii ze
třicátých let sedmnáctého století, kdy holandští investoři vyhnali cenu
jednotlivých cibulí tulipánů v dnešních cenách až na 150 000 dolarů za kus,
protože z každé této vzácné cibule se daly vypěstovat tisíce cibulí nových.
Anebo vzpomeňme na bublinu o bohatství v jižních mořích, kdy znamenal
příslib nezměrného bohatství , že investoři platili tisíce liber za nárok
na nový majetek v zemích jižně od rovníku. V obou těchto případech se ceny
rozložily, mnoho lidí udělalo bankrot a následovala hospodářská deprese.
Právě teď se děje něco, co je obdobně pošetilé.
Důvodem vzniku každé burzovní investiční bubliny je přesvědčení, že
se svět radikálně změnil. K dispozici je údajně najednou nové bohatství,
které je důsledkem nějaké události, která představuje diskontinuitu s
minulostí. Ti, kteří zpočátku odmítají do nového průmyslu investovat,
začínají prodělávat, jak hospodářský rozkvět sílí, a tak nakonec kupují
tyto akcie všichni, a ženou ceny akcií do absurdních výšin, které jsou ale
ospravedlnitelné, protože zítra budou ceny těchto akcií ještě vyšší, ještě
absurdnější. Nakonec boom končí, protože už neexistují žádní další
hlupáci, kteří by vyhnali cenu ještě výše. Ceny zkolabují a ti, kteří si
akcie koupili naposledy, udělají bankrot.
Letos to není jiné. Dnešním příběhem je to, že internet a informační
technologie představují revoluční šok struktuře našich ekonomik. Budou z
toho mít výhodu ty firmy, které vytvoří povědomí o své značce na internetu
jako první. Tito první podnikatelé údajně zaznamenají obrovské zisky,
navzdory tomu, že nyní, zpočátku, jejich firmy prodělávají. Internet prý
odstraní byrokracii. Umožní zákazníkům, aby nakupovali přímo od prodejců.
Proto se změní struktura výroby a distribuce, výrobní činnost a zisky se
přesunou ze staré ekonomiky do ekonomiky nové. Tisk, banky, vodárny,
pivovary a elektrárny, to jsou všechno dinosauři. Budoucnost je klávesnice
počítače, PC a telefonní síť.
Něco na to pravdy samozřejmě je, stejně tako jako bylo pravda, že
dovážené tulipány byly vzácné a že v jižních mořích vznikal nový obchod.
Ale i zaměstnanci počítačových společností pijí pivo, sprchují se a
rozsvěcí světlo. Považovat takové chování za "zastaralou" činnost, takže
pivovary Whitbread, vodárny Thames Water a elektrárny Powergen jsou
donuceny opustit index FT jednoho sta nejlepších britských společností, k
čemuž došlo minulý týden, a jsou na burze ohodnoceny téměř jako firmy před
zánikem, je šílené.
Stejně šílené je pravděpodobné ohodnocení internetové firmy
Lastminute.com téměř na jednu miliardu liber (60 miliard Kč). Při této
ceně má každý jediný její zákazník hodnotu 35 000 liber (2,1 milionů Kč).
To je naprosto nerealistické. Firma Lastminute.come je bezvadný nápad a na
rozdíl od některých jiných internetových podniků má příjem, který stoupá.
Ale ani její zakladatelé si nemyslí, že má tato firma skutečně takovou
hodnotu, jakou jí vnucuje burza.
Vidíme tady, jak důležitá je burza jako signální mechanismus pro
podnikatelskou činnost a jak pozoruhodně nestabilní, hysterické,
iracionální a krátkodobé jsou její úsudky. Avšak je to samozřejmě lidmi
vytvořená instituce, na základé volných tržních principů, takže se nedá
očekávat nic jiného. Trhy jsou možná efektivnější než pokusy hospodářství
plánovat anebo ho socialistickým způsobem příkazně řídit, jenže tato
srovnání nám poskytují jen neobyčejně primitivní a nízká měřítka. Ti, kteří
pracují na finančních trzích (sám jsem pracoval jako makléř šest let) vědí,
že ve srovnání s jejich chováním je vypadá stádovité chování lumíků zcela
racionálně. Argumentuje se nyní, že to, že burzy hodnotí dnes internetové
firmy finančně tak vysoko, přestože tyto firmy dosud nezaznamenávají žádné
zisky a neplatí dividendy a asi je nikdy platit nebudou, prý znamená, že
trhy uvažují "v dlouhodobé perspektivě".
Je to naprostý nesmysl. Žádní investoři do internetových podniků do
nich nevkládají peníze, protože by mysleli na rozvoj v následujících deseti
až patnácti letech. Tito investoři jen prostě doufají, že horečka potrvá
ještě několik hodin či dní, takže budou moci prodat právě získané akcie
ještě většímu hlupákovi, který bude ochoten hazardně vsadit na to, že
horečka potrvá ještě déle, a to za ještě vyšších cen.
Jak jednou slavně poznamenal ekonom John Maynard Keynes, je to jako
hra škatule, hejbejte se, kdy všichni investoři doufají, že na konci hry
shromáždí ztráty někdo jiný, zatímco oni budou pěkně v bezpečí. To je asi
takové dlouhodobé plánování, jako je zadržování dechu po dobu, než se točí
kolo rulety.
Ale už před příchodem nutného krachu je důsledek tohoto šílenství
pro burzu škodlivý. O tomto víkendu jistě uvažují všichni ředitelé
"tradičních" společností, citovaných na seznamu FT sta nejbohatších
britských firem, jak zvýšit svou tržní kapitalizaci, aby nebyly jednoho dne
taky vyhnány ze seznamu FTSE 100. Firmy, které jsou na tomto seznamu, mají
totiž zaručeno, že do nich investují všechny důležité penzijní fondy a
všechny významné investiční instituce. Nucený odchod ze seznamu FTSE 100
znamená druhořadý statut a nižší tržní ohodnocení, což zvyšuje riziko, že
se firmy zmocní konkurent a že ji vydžusuje.
Jediným způsobem, jak se tomu vyhnout, je snažit se zvýšit cenu
akcií podniku sliby dramaticky vysokých zisků. Právě proto se anglické
banky nedávno rozhodly přijmout vysoce kontroverzní rozhodnutí účtovat
zákazníkům jiných bank poplatek 2,50 liber (cca 150 Kč!) za vybírání peněz
z jejich bankomatů. Právě proto přesunují obchodní domy Marks and Spencers
svou výrobu do zahraničí. Proto byl propuštěn generální ředitel aerolinií
British Airways Bob Ayling a firma snižuje počet svých zaměstnanců o 6000.
Proto přesunuje ocelářská firma Corus, dříve zvaná British Steel, svou
výrobu do Holandska. Tlak burzy na podniky, aby zvyšovaly své zisky bez
ohledu na dlouhodobé hospodářské a sociální dopady, existuje vždycky. Nyní
byl tlak dále zintenzivněn až na iracionální úroveň, takže uvažují
perfektně solidní firmy o tom, že se rozdělí na jednotlivé provozy, protože
jim burza sděluje, že za nic jiného tyto podniky nestojí.
Je dobře, že po dlouhých desetiletích zanedbávání se stává věda a
technika nyní slavnou a módní záležitostí. Produktivita v sektoru
informační technologie ve Spojených státech stoupá už deset let každý rok o
neuvěřitelných patnáct procent: na burzy to právem dělá obrovský dojem.
Nesprávný je ale hysterický, přehnaný optimismus, který vytváří nerovnováhu
mezi podniky nové ekonomiky a podniky ekonomiky staré, která bude muset být
posléze napravena. Tato gigantická náprava, až k ní dojde, tak poškodí
rozvahu finančního systému, že nebudou finanční struktury schopny po určité
období financovat ani normální úroveň podnikatelské činnosti.
A je dnes také už jasné, co bude zdrojem této gigantické nápravy.
Ztrojnásobení ceny ropy představuje čtvrtý poválečný ropný šok, který
zpomalí ekonomiku a celosvětově sníží zisky. Profesionální investoři si
rychle uvědomí, že boom skončil, a najdou si bezpečné místo poté, co se
nebezpečných akcií zbavili: větším hlupákům zůstanou v rukou hromady
přeceněných akcií.
Systém je strukturován tak, že tím větším hlupákem budou velké penzijní
fondy a pojišťovací společnosti - jinými slovy, vy a já, tyto finanční
instituce spravují naše individuální úspory. Při této hazardní hře se
riskují pracovní příležitosti normálních lidí a jejich úspory.
Nemůžeme se vyhnout divokému investičnímu nadšení, ale můžeme být
méně důvěřiví ohledně údajné dokonalosti trhů, měli bychom postavit pevné
bezpečnostní hranice (firewalls) mezi nimi a skutečnou ekonomikou a bděle
napravovat jejich výstřelky. Japonské hospodářství utrpělo deset let
stagnace po svém divokém finančním boomu v osmdesátých letech; nedávno jsme
zaznamenali asijskou krizi, teď jsme se stali obětí internetového
šílenství. Jiné generace se poučily, že si mají na svobodné finanční trhy
dávat pozor, teprve poté, co dostaly tvrdé lekce. Musíme doufat, že je
tohle jen varování, které nám dává dost času na to, abychom změnili kurs.
Další hospodářskou a finanční krizi nepotřebujeme.
Moralizování a kolotoč informací
V BL byl dne 8.3. uveřejněn
článek "Údajný rasismus: Jděte nám vzorem anebo nám se svým moralizováním
dejte pokoj". Domnívám se, že se zde střetávají (v souvislosti s
humanitární politikou, otázkou migrace a navazující zaměstnaností a práva
na volný pohyb a konzumací místních požitků) dvě filozofie přístupu, které
se naprosto liší v úhlu pohledu a nikdy nemohou dosáhnout shody, resp.
kompromisu.
Toto dvojí vidění světa při svém střetávání čtenáře může obohatit
především tím, že k tomuto střetu dochází. V mnoha bodech s panem Teplým i
Čulíkem souhlasím, v některých ne - oba pohledy mají racionální jádro. Ale
praktický výstup je u každého z nich jiný. Vidí svět v jiných
souvislostech, protože ho také osobně zažívají v jiných souvislostech.
V minulých dnech jsem narazil na dvě témata s tím související:
pozdvižení kolem židovského hřbitova ve Vladislavově ulici a telefon
Čulíkovi od vyšetřovatele ze Zbirohu.
V případě židovského hřbitova hysterie ortodoxních židů:
- buď se vyhoví jejich tlaku a nezhodnotí se cena pozemku a
možnosti služeb v této lokalitě (ubude aut parkujících v místě na čerstvém
vzduchu) a nebo
- bude pokračovat záchranný archeologický průzkum, tzn., že pohřebiště
bude kompletně zdokumentováno a tím se obohatí historie o další informace
ze života židovské komunity v Praze. Nález přes 400 hrobů by pro
archeologický výzkum znamenal velký zdroj informací. Již první část
provedeného výzkumu přinesla zajímavé výsledky. Pokud bude ponechán hřbitov
tam kde je, nebude proveden archeologický průzkum, hřbitov se opět pohřbí,
ortodoxní židé budou spokojeni, nebude ani parkoviště ani zdroj dalších
poznatků o židovském osídlení v této části Evropy.
Záleží jen na úhlu pohledu, zda běžné rušení starého hřbitova je
vhodné či ne. Je rušení hřbitova necitlivost? Ruší se statisíce pohřebišť
po celém světě.
Obě strany mají pravdu...
V druhém případě se jednalo o zvídavost policejního Vlčka co a proč
otiskl Čulík v Britském listoví romských aktivistů. Jeden člověk může tento
dotaz brát jako potenciální útok na svobodnou cirkulaci informací, druhý za
rutinu, která je spojena s vyšetřováním, které musí Vlček vést, a tak se
ptá.
Lišíme se od lahví od coca coly a od prezervativů tím, že máme
individualitu, byť i my jsme masírováni velkovýrobou vzdělávání a
informací. Čulík věří, že se dá ukočírovat volný pohyb všech a určitá
vstřícná velkorysost přinese synergetické plody spolupráce. Teplý věří, že
každá vstřícnost má své konkrétní hranice a po jejich překročení se
dosavadní pozitivní výstupy deformují, stávají se kontraproduktivními.
Oba mají pravdu, protože v mnoha situacích lze dát za pravdu opatrnosti
Teplého a z jiného pohledu lze v určitých ohledech spoléhat na širší
čulíkovské absorpční schopnosti společnosti.
Nejedná se o to, kolik somálských dětí se vejde Čulíkovi do auta a kolik
jich posnídají pouštní šelmy. Čulík svým neustálým specifickým šťouralstvím
může pomáhat v procesu "zlidštění lidí" a zároveň v tom, co považuje čtenář
osobně za přitažené za vlasy, jsou Čulíkovy názory recyklovatelné jako
zdroj podnětů - může si při promýšlení toho s čím nesouhlasí zvyšovat svůj
vlastní potenciál. Naopak Teplý např. ukazuje, že statistika je užitečná
věc, protože má vypovídací hodnotu. Samozřejmě se dají statistické údaje
použít nebo zneužít. Ale pokud nejsou, je to ještě horší - protože chybějí
v okamžiku, kdy je jich nejvíce potřeba a ten náhle přijde a...
Narážím přitom na jedno tabu - data o romské populaci jsou důležitá -
protože sociologické, ekonomické i policejní analýzy na základě přesných
statistických údajů mohou být důležitým preventivním nástrojem. Pokud alejs
ou informace k dispozici. Dokonce i P. Uhl připouští, že statistiky o
Romech mohou pomoci při řešení romských problémů. Ale to jsem zaběhl do
přílišného detailu.
Bude dobře na světě, pokud si bude Čulík s Teplým vjíždět názorově do
vlasů, protože dokud je polemika, tak dýcháme. Oba se nikdy neshodnou, ale
střet jejich vesmírů je přínosný. Doufám, že Teplého varovných článků bude
ještě více a Čulíkova "moralizování" také tak. Vůbec se nemusí shodnout.
Protipólné náhledy jsou důležité, neboť informací aneb sporů není nikdy
dost.
Přežije veřejnoprávní CBC?
Pane Čulíku,
posílám Vám příspěvek do diskuse o veřejnoprávních sdělovacích
prostředcích.
Myslím, že to, co se děje kolem CBC, má dosti obecnou platnost.
Přikládám rovněž překlad článku, který se týká případu pronásledování
reportéra CBC. The Ottawa Sun je místní deník, který má pravicově bulvární
nádech, ale často do něj přispívají renomovaní autoři. Allan Fotheringham
normálně píše do seriózního týdeníku Maclean's.
JJ
Boj Canadian Broadcasting Corporation (CBC) o místo na slunci respektive o
přežití
Co je CBC
CBC je veřejnoprávní televisní a rozhlasová společnost patřící pod
jurisdikci kanadské federální vlády. Formálně jde o tak zvanou "crown
corporation", tedy instituci, která je financovaná vládou, ale zároveň si od
ní udržuje jistý odstup.
Protože v Kanadě neexistují koncesionářské poplatky, je provoz CBC
hrazen ze
státního rozpočtu. Zatím co rozhlas je (chvála bohu) bez reklam, televise
si jimi musí částečně přivydělávat.
Vedle vlády, která určuje rozpočet a jmenuje presidenta CBC, je třetím do
mariáše The Canadian Radio-Television and Telecommunications Commission
(CRTC). Tato instituce je oprávněna určovat podmínky, které musí žadatel o
licenci splnit, aby mu byla udělena.
Postavení CBC v kanadské společnosti
Ačkoli je řeč o CBC je nutné zmínit dvě dalších institucích, z nichž
jedna
již byla z části zlikvidována a druhou tento osud patrně časem očekává.
Železnice a pošta, představovaly v minulosti významné pojítko obyvatelstva
roztroušeného na ohromném kanadském území.
CBC v podstatě zůstala osamocena. V oblasti rozhlasu to platí
stoprocentně.
Pokud jde o televisi, CBC doplňuje "celostátní" soukromá společnost CTV.
Kvalita CBC
Jako divák a posluchač si myslím, že si obě složky CBC, radio i televise,
nesporně udržují vysoký standard. Pomineme-li zpravodajství a sportovní
přenosy, lze říct, že některé pořady mohou intelektuální náročností určitou
část publika odradit.
Svoji programovou skladbou CBC jistě neoslovuje všechny pořád, ale má
většině publika co nabídnout. V rámci individuální volby lze těžko najít
pořad vysloveně slabý.
Objektivnost CBC
Zpravodajské a publicistické pořady CBC se mi zdají velmi objektivní.
Výjimkou z nezaujatosti jsou některé pořady týkající se životního prostředí,
jaderné energie a biotechnologií, ale tam se nedá kvůli politické
korektnosti ani víc očekávat.
Podstatnější vzrušení způsobily v poslední době případy televisního
reportéra Terry Milewkého a rozhlasového moderátora Michaela Enrighta.
Prvního obvinila ze zaujatosti federální vláda, když potřebovala zamlžit
vyšetřování zásahu policie proti demonstrantům (proti presidentu Indonesie
Suhartovi). Svůj protest založila na soukromé (!) elektronické
korespondenci reportéra se studenty (demonstranty) v nichž nazval ottawskou
vládu "temnými silami z Ottawy". Obvinění bylo posléze vyvráceno, ale to
již byl nepohodlný reportér odvolán, takže vláda dosáhla svého.
Moderátor Enright naopak svoji zaujatost (u příležitosti debaty ohledně
dostupnosti a registrace střelných zbraní v Kanadě) předem ohlásil a byl pak
na základě protestů odpůrců registrace zbraní veřejně pokárán.
Jediný člověk, kterému zaujatost ve vysílání CBC trvale prochází, je
bývalý
hokejový trenér Don Cherry. V několikaminutových vstupech mezi třetinami
pravidelných sobotních přenosů zápasů NHL (Hockey Night in Canada), v nichž
komentuje zápas a dění kolem hokeje, se obvykle dopouští takového množství
nehorázností, že se lidé dopředu těší, co zase řekne.
Nemá rád evropské
hokejisty, protože technika a kombinační hra neblaze ovlivňuje druhdy
oblíbený styl "ať jsem bit, jen když se peru" a snižuje možnost uplatnění
kanadských pořízků. Zatím se dostal do dočasné klatby jen jednou, když se
nelichotivě zmínil o Quebecu. Společnost Bell Canada si, nejspíš kvůli
vlastní reklamě v Quebecu, postavila hlavu - buď ona, respektive její
reklamy, nebo Cherry. CBC sáhla po penězích.
CBC má k dispozici značný počet velmi dobrých reportérů, kterým dává
dostatek příležitosti k tomu, aby se rozvinuli ve skutečné osobnosti. V
této souvislosti stojí za zmínku viditelný rozdíl mezi americkými a
kanadskými reportéry - posledně jmenovaní jsou méně nápadní a nechají
"story" vyniknout víc než vlastní jméno.
Zpochybňovaná neutralita CBC
Politicky je CBC neutrální, s pravicovou nálepkou levičáckého
liberalismu.
Ve sdělovacích prostředcích Nového světa se staré dělení na pravici a
levici zjevně považuje za službu spotřebiteli, aby si nemusel příliš lámat
mozek s tím, která myšlenka je pro něj přijatelná a která nebezpečná.
Současné kanadské politické spektrum se scvrklo na pravostředový
proužek s
takměř neznatelným rozdílem mezi sociálními demokraty (New Democratic Party)
a konservativci (Progressive Conservative Party a Reform Party) mezi něž
vmáčknutí liberálové přetékají pragmaticky na obě strany.
Pravicové sdělovací prostředky například obviňovaly CBC z levičáctví
kvůli
jejímu přístupu k problému výstavby bytů pro občany s nízkými příjmy. Na
začátku devadesátých let totiž levice (Noví demokrati a Liberálové)
předpověděla, že rozhodnutí tehdejší progresivně konservativní vlády zrušit
program výstavby dostupných bytů povede ke katastrofě, kdežto pravice
vyrukovala se známou poučkou, že se trh postará, občan nakonec ušetří a
všechno bude OK.
Pravice se ale pomalu vytratila, protože neměla odpověď na otázku, kde se
najdete náhrada za prostředky, které zatím do výstavby vkládá stát, kde
vezmou lidé peníze na "normální", tedy zvýšené nájemné, které vlastníci bytů
požadují, aby se jim investice vyplatila. Zůstala tedy "levicová" otázka, k
níž oponenti CBC přišpendlili patřičnou cedulku.
Řeka politických frází od té doby zklikatěla natolik, že se těžko pozná,
který břeh je levý a který pravý. Pravicový předák Joe Clark nedávno
prohlásil, že to tehdy byl omyl, což lze interpretovat buď tak, že posouvá
svoji pravicovou stranu do neozbrojenému oku těžko patrné idologické škvíry
mezi NDP a Liberály nebo že CBC tehdy vlastně předčasně šířila názory
pravicové.
Pokud tyto varianty nedávají čtenáři smysl, může opustit pravo-levost a
dívat se na Clarkovo rozhodnutí jako na vítězství rozumu: daný problém
nelze pominout a dokud se nenajde jiné řešení, je státní intervence lepší
než tržní fráze.
Protivníci CBC
Není třeba pochybovat o tom, že mnohým politikům a soukromým mediím
je CBC
trnem v oku. Prvním kvůli jisté nezávislosti, druhým kvůli konkurenci při
získávání reklam.
Nezávislost CBC se jeví alespoň navenek jako dvojstupňová. Na jedné
straně
je president, který hájí nezávislost této instituce jako celku. Na druhé
straně jsou (alespoň ve zpravodajství) žurnalisté, kteří vystupují
nezávisle jak vzhledem k politikům i k vlastnímu presidentovi. Tento přesah
patrně do značné míry kompensuje skutečnost, že president CBC je do funkce
dosazen politiky a jeho zavázanost za dobré bydlo nelze vyloučit.
Strategie a taktika protivníků CBC
Žádat otevřeně zrušení veřejnoprávní CBC je politicky málo schůdné,
ledaže
se to narazí na peníze. Strategie boje proti CBC tedy vychází z toho, že
patřičné finanční oslabení této instituce povede k tomu, že nebude schopna
plnit svůj mandát a tím bude vlastně ztrácet smysl své existence.
Finančně oslabené medium má navíc sklony k poslušnosti, protože se
obává, že
za rok může ztratit ještě víc.
Navíc slova o utahování opasků nalézají obvykle dosti úrodné půdy v uších
obyvatelstva. Dírky na opasku představují okrajová studia, "drahé" hvězdy
a vlastní produkce.
Důležité je zabalit údaje o rozpočtu (CBC) tak, aby ohromily. Za
posledních
deset let jsem slyšel mnohokrát, že nás daňové poplatníky stojí, považte,
skoro miliardu dolarů ročně, ale ani jednou, kolik obnáší minimum, které
tato instituce potřebuje, aby mohla plnit svoje poslání.
Taktika politiků, kteří se snaží o zrušení CBC, obsahuje prvek vyvolání
odporu soukromého sektoru k veřejnoprávnímu mediu. Toho lze vcelku
jednoduše dosáhnout prosazováním pravidla, že CBC musí být řízena jako
"business", což v překladu znamená, že si chybějící peníze musí vydělat
prodejem reklam, jako každý jiný.
Taková akce ovšem vyvolá reakci a soukromý sektor, který se cítí být v
souboji o vcelku konstantní objem reklamních peněz v nevýhodě proti
organizaci dotované státem, začne protestovat.
Klíčové je omezit atraktivnost CBC pro inserenty. Proto se lobbisté
soukromého sektoru snaží přesvědčit CRTC, že sportovní přenosy a atraktivní
filmy nemají s mandátem CBC nic společného.
Protože reklamní business je založen na sledovanosti pořadů, je jasné, že
soukromému sektoru vlastně jde o snížení sledovanosti CBC, což je na oplátku
dobrý argument pro politiky - proč za drahé peníze vydržovat CBC, když se na
ni nikdo nedívá a soukromé stanice ji podle sledovanosti předčí.
Technický pokrok pak v poslední době přidává další argument. Výběr z
ohromného počtu informačních zdrojů prý povede ke snížení sledovanosti
současných medii do té míry, že se jejich vliv stane zanedbatelným a jejich
existence vlastně zbytečnou.
Tento argument, podle mě falešný, je používán i lidmi, kteří v nadšení nad
možnostmi techniky zapomínají na to, že skrz ty nové cesty je třeba něco
posílat a že již nyní je to "něco" začasté hodnoty značně pochybné.
Roztříštěnost sdělovacích prostředků se politikům vcelku hodí -
nemusejí je
brát na vědomí. Připoměňme si, že bývalá dvojka Dlouhý - Čermák mohla
posílat reportéra Svobodné Evropy kamsi, protože dobře věděla, že se nic
nestane.
Střet CBC - CRTC
V první polovině ledna 2000 uzavřela CRTC slyšení o obnovení licence
CBC na
příštích sedm let. Z jejího rozhodnutí je zjevné, že jde o vítězství
soukromého sektoru.
Mezi nejrozporuplnější příkazy, které by CBC měla splnit do roku
2007 patří:
snížení závislosti CBC na sportovních přenosech (ty ovšem
představují 40% celkového příjmu z reklam a 25% diváků);
zákaz vysílání "velkofilmů" nekanadské provenience ve večerních
hodinách (protože kanadské velkofilmy neexistují, znamená to opět ztrátu
povinnost vysílat tak zvané prioritní pořady (kanadská hudba,
dlouhometrážní dokumenty atd) v celkové délce 6 hodin týdně, přičemž CRTC
požaduje, aby tyto programy byly vyrobeny v místech vzdálených nejméně 150
km od Toronta.
CRTC rovněž požaduje, aby bylo obnoveno regionální zpravodajství o
weekendech (zrušené před deseti lety v důsledku drastického snížení rozpočtu
CBC.
CBC navíc dostala příkaz najít prostředky pro vysílání bez opakování
programů (non-repeat programming - 52 týdnů v roce), což je situace k níž se
soukromé společnosti ani nepřibližují.
Původní reakce CBC byla dost ostrá. Pro zajímavost uvádím, jak situaci
viděl redakční komentář týdeníku The North Renfrew Time:
"Tak, místo jednání v rukavičkách nastoupily holé pěsti, protože
president
CBC Robert Rabinovitch není ochoten přijímat nesmyslná rozhodnutí Francoise
Bertrandové a její zmatené tlupy politickými stranami jmenovaných ouřadů
souhrně nazývanými CRTC. (Podobnost s Radou ČT je jistě jen náhodná.
Nicméně i zde vláda tvrdí, že CRTC je nezávislá. - poznámka JJ).
Zdá se, že CRTC nakazil jakýsi vylepšený smysl pro absurditu. Ačkoli lze
argumentovat tím, že prostě dělá svoji práci a že tak nějak vychází ze
zákona (Canadian Broadcast Act), zdá se, že v této federální instituci není
něco v pořádku pokud jde o jednoduché počty a logické uvažování.
Pokud nebude vláda ochotna financovat přípravu velmi nákladných programů,
které CRTC požaduje, CBC jednoduše není schopna požadavky splnit. Podle
Rabinovitche chybí CBC 50 milionů, ale tento odhad je zjevně konservativní,
protože pro uspokojení požadavků CRTC bude třeba zajistit a personálně a
technicky vybavit základny po celé Kanadě.
CRTC by si měla uvědomit, že CBC není soukromý podnik jehož jediným důvodem
existence je zisk. Mandát CBC je daleko vznosnější, což by se mělo odrážet
nejen v uvážlivějším jednání CRTC, ale i daleko pružnějším přístupu
federální vlády k financování CBC.
Pokud spor mezi CRTC a CBC skončí na stole Sheily Coppsové (federální
ministryně do jejíž kompetence CBC patří - poznámka JJ), bude zanedlouho
jasno v tom, jaké jsou skutečné úmysly této vlády pokud jde o tuto, přes
dlouholeté napadání významnou kanadskou instituci."
Poslední vývoj ovšem naznačuje, že Robert Rabinovitch změnil svoje
stanovisko a proti rozhodnutí CRTC nepůjde. Zjevně mu došlo, co si v tom
propletenci obchodních a politických zájmů může dovolit a co ne. Kanadský
deník The National Post, jehož majitelem je Conrad Black, který nemá rád
Liberály a již vůbec ne ministerského předsedu Chretiena, přinesl v
souvislosti s Rabinovitchovým jmenováním dosti komplexní popis jak jsou ty
liberálních kruhy propojené, kdo koho zná a kdo je komu zavázán. Informace
byla zřejmě přesná.
Výjimkou z pravidla servilnosti se zdá být předpředposlední
president CBC,
který odstoupil na protest proti tomu, že vlády porušila slib, že rozpočet
CBC dále neomezí. Na jeho místo byl jmenován bývalý konservativní ministr
obrany Perrin Beatty, který liberální vládě posloužil, jak nejlépe uměl.
Rozhodnutí CRTC je po formální stránce samozřejmě v pořádku, protože její
starostí není financování CBC, ale její programová skladba. Liberální
federální vláda, která stejně jako její konservativní předchůdkyně rozpočet
CBC systematicky okrajuje, tvrdí, že na rozhodnutí CRTC o licenci nemá vliv
a tak je všechno na papíře v pořádku. CBC musí splnit podmínky a pokud to
neudělá, nedostane licenci.
Otevřený závěr
Pokud se budeme na veřejnoprávní media dívat pouze jako na jeden z mnoha
zdrojů informací a občas i zábavy odsoudíme je k zániku.
Domnívám se, že je nejvyšší čas změnit zorný úhel a začít považovat
veřejnoprávní sdělovací prostředky za naprosto nezbytnou instituci, která
umožňuje alespoň částečnou kontrolu moci. Vláda, parlament, soudy, místní
úřady mají možnosti, jak si občana nevšimnout nebo ho průtahy a cenou
znechutit natolik, že nad vším mávne rukou.
Nezávislé sdělovací prostředky jsou nejefektivnější ze všech
(demokratických) institucí, na které se občan může obrátit. Proto se jich
politikové bojí, proto předstírají, že omezováním jejich rozpočtu šetří
šetří nás, daňové nebo koncesionářské poplatníky. To co chtějí šetřit je ve
skutečnosti jejich vlastní kůže a moc.
Miliarda za nezávislou CBC není takový luxus, jak by se mohlo zdát.
Přeměřeno pivním metrem to je skoro nic - 5 piv v levné hospodě na občana a
rok.
Jiří Jírovec
Dobrý reportér s tupým pánem
Allan Fotheringham, The Ottawa Sun, 4.3. 2000
Idioti, kteří ovládají CBC se příliš neliší od idiotů, kteří vládnou v
Ottawě. Ačkoli to zní neuvěřitelně, tyto dvě "Forces of Darkness" (výraz
temné síly je narážka na okolnosti případu reportéra CBC o němž je dále řeč
- poznámka JJ) se opět spojují aby se obuly do oné strašlivé hrozby národní
bezpečnosti - reportéra jménem Terry Milewski.
V pondělí ráno (6. března) podstoupí právníci z Heenan & Blaikie, drahé
firmy z Bay Street (jméno torontské obdoby Wall Streetu se často používá
jako symbol pro příslušnost ke skutečné, tedy finanční moci - poznámka JJ),
třídenní misi během níž se budou snažit přesvědčit arbitrátora Howarda
Browna, že původní rozhodnutí CBC potrestat vlastního reportéra Terry
Milewského bylo správné.
Pokračování bude v dubnu - tedy pokračování frašky, která začala tím
že Úřad
ministerského předsedy (Prime Minister's Office, PMO) začal nutit vyděšené
vedení CBC, aby potrestalo reportéra, který se tohoto úřadu dotkl, když
psal o jeho ochraně diktátorů, kteří navštívili schůzku APEC ve Vancouveru
(na podzim roku 1997 - poznámka JJ).
Čtenáři utahaní touto aférou nepochybně předpokládali, že ten nesmysl
skončil v okamžiku, kdy ombudsman CBC zbavil Milewského všech obvinění.
Chyba! CBC nyní odmítá uznat rozhodnutí CBC.
Alenka v říši divů? Orwell? Ten je tomu blíž. V podstatě to ale je
spojení myšlení CBC s myšlením PMO, což je životu nebezpečná kombinace.
Cech kanadských médií, k němuž Milewski patří - se odvolal proti
osmnáctidennímu suspendování reportéra a nákladná firma Heenan & Blaikie
(Roy Heenan
sedí jakousi shodou okolností ve správní radě CBC) bude do posledního
právníka proti odvolání bojovat.
Mezi vší byrokratickou stupiditou, jejíž rozměr je snadno k nalezení ve
špičce CBC a v PMO, se ztrácí skutečnost, že takto prakticky skončila
kariéra tvrdohlavého reportéra.
Kdo jde proti nadřízeným, nemůže očekávat povýšení nebo vyslání na
příjemnou
zahraniční štaci.
Když ta fraška začala, CBC obvinilo Milewského z přestupku za to, že
poslal
elektronický dopis jednomu z těch mladých lidí, kteří byli "zmáknuti" Jezdci
(Kanadskou jízdní policií neboli Royal Canadian Mounted Police, RCMP) u
příležitosti konference APEC ve Vancouveru, kde Jean Chretien přiznal, že
použití pepřového spreje (proti lidem protestujícím proti přítomnosti
diktátora Suharta) podporoval.
Zveřejnění zachyceného dopisu Milewského je zločinem spáchaným na každém
žurnalistovi této země, protože naše živobytí je závislé na získání důvěry
našich zdrojů. Autor tohoto článku by dávno seděl někde v baru, kdyby tento
princip nebyl porušen.
Donašečem byl, jak se ukázalo, Chretiénův tiskový tajemník Peter Donolo,
který předal informaci získanou od právníka RCMP Georga Macintoshe.
Milewski, obviněný, že dělal to, za co je placen (to znamená získat
příběh)
byl suspendován na tři dny bez platu. A pak - chápeš to Alenko? - na
dalších 15 dní, protože měl tu drzost napsat o tom článek pro The Globe and
Mail (patrně nejvýznamnější kanadský deník - poznámka JJ), v němž vysvětluje
o co jde.
Zápletka se rozmotává. Ombudsman CBC Marcel Pepin, člověk s
třicetiletou
novinářskou a manažerskou zkušeností, rozhoduje po "čtyřech měsících
vyšetřování", že Milewski neporušil ani pravidla CBC, ani žádná jiná. Což
věděl každý blbec.
Ombudsman mimo jiné uvedl, že informace, kterou Milewski údajně sdílel se
svými informátory, se již dříve objevila v dokumentárním pořadu, který
vyhrál cenu Gemini (kanadský Oscar v publicistice - poznámka JJ).
"Tudíž", pokračoval Pepinův verdikt, "názor, který Craig Jones
(vystudovaný
právník, bývalý člen záloh Kanadské armády a ředitel Společnosti pro
občanská práva v Britské Kolumbii) vyjádřil v pořadu vysílaném 18. prosince
1997 mu nemohl být vnuknut panem Milewským 18. února 1998."
To se zdá být logické všem s výjimkou vedení CBC, které odmítlo přijmout
svoje vlastní rozhodnutí. Bylo by to velmi legrační, kdyby to nebylo tak
vážné.
Tato fraška se táhne tak dlouho, že mezi tím všichni podezřelí zmizeli.
Perrin Beatty podlehl Donolovým trikům a není již presidentem CBC. Donolo
byl za odměnu jmenován "naším člověkem v Milánu". Jim Burt, vedoucí
reportérů CBC odešel do pense, ombudsman Pepin zemřel a ministerský předseda
odmítá vypovídat před bývalám soudcem Tedem Hugesem, který aféru APEC
vyšetřuje.
Bob Culbert, tehdejší ředitel zpravodajství CBC uprchl do CTV (druhé
největší kanadské televisní společnost - poznámka JJ) - kde by Milewsky
zřejmě nebyl právě vítán. A která americká stanice chce 50-ti letého
veterána se dvěma malými dětmi a hypotékou na dům?
Je to nechutná situace, v níž se tolik vystrašených lidí nahoře
nelítostně
očisťuje na úkor jednoho tvrdohlavého reportéra na dně.
Přeložil Jiří Jírovec
Aféra Lewinsky není dobrým příkladem, pro obviňování amerických
médií z bulvárnosti
Vazeny pane redaktore,
nemel jsem moznost detailne sledovat pripad Clinton - Lewinska,
ale z meho pohledu vznikla medializace afery velmi proste:
1) Prokurator Starr vypracoval pro US kongres rozsahlou a podrobnou
zpravu o celem pripadu. Zprava obsahovala i "lechtive" podrobnosti
proste proto, ze spusob Clintonovy obrany v minulosti (napr. popreni
dotyku intimnich partii Lewinske - soud uvedl dlouhy vycet - ktere
Clinton poprel, a ke kteremu skutecne pri analnim styku technicky
nemusi dojit), jejiz napadeni vyzadovalo uvedeni detailu. Smyslem
obvineni pritom nebylo poukazovat na intimni styky presidenta, ale na
jeho lez pres soudem a Velkou Jury. Zprava byla urcena pro kongres, ne
pro verejnost, proto si prokurator nebral servitky.
2) Po dojiti zpravy do kongresu jeho clenove odhlasovali uplne
uverejneni zpravy na Internetu (tedy na http://congress.org ). Tim se
stala zprava verejne znamou a pristupnou (stahl jsem si ji i ja sam
osobne) bez prispeni tisku.
3) Tiskova kampaň nastala az potom, proto nelze vinit tisk za primarni
vznik skandalu, druhotne se na veci samozrejme prizivil.
4) Cela afera vznikla vlastne nedorozumenim mezi prokuratorem
Starrem, ktery psal privatni zpravu pro kongres, a proto si nebral
servitky, a jejim alibistickym plnym zverejnenim kongresem, kdy si
jehoz clenove si proste nedovolili pred ocima verejnosti hlasovat
proti. Hlasovani o publikaci Starrovy zpravy patrilo mezi onech
nekolik dulezitych bodu, ktere jsou zduraznovany pri presentaci osoby
kongresmana na http://congress.org (podrobnejsi zpravodajstvi je tam
take, ale musi se hledat).
Proto se domnivam, ze primarni pricinou vzniku afery Clinton -
Lewinska neni tisk a proto se nehodi jako
priklad v diskusi o
bulvarnosti tisku.
Ještě k té češtině
Na internetu se diskutuje téměř o všem, bohužel není mi známo, zda
také o češtině nebo o jazycích vůbec. Vítám počin pana Čulíka a chválím jej
za objektivitu, řekl bych dokonce za nedostatek ješitnosti, když uveřejňuje
diskusi o svém vlastním pochybení v české větě. Jednou mu to bude ve
věčných lovištích žurnalistických přičteno k dobru a stane se tam
nejméně šéfredaktorem anglosaského sektoru.
Uvedenému výčtu "jak to vidím, jak by se to podle mne mělo psát" pana
Kastnera v příspěvku
"O házení vajec a o českém jazyce" moc nerozumím, dovolil bych si
jen podotknout, že Pravidla českého pravopisu uvádějí pravopis slova
"dceřiný" s jedním "n" a důvod pro psaní dvou "n" neznám.
Nemohu však vůbec souhlasit s názorem pana Kastnera tamtéž o ničení
vyspělosti jazyka přejímáním cizích slov. Pan Kastner píše o "zbytečném
přejímání", což, dejme tomu, je na místě, jde-li opravdu o přejímání
zbytečné. Avšak takových je ve skutečnosti velice málo a příklad anglického
slova "sophisticated = důmyslný" je nevystihuje. Zdráhal bych se přeložit
"sophisticated lady" jako "důmyslná žena" (i když nepochybuji o tom, že
lidské tělo, a zvláště ženské, je zkonstruováno poměrně důmyslně).
Řekl bych, že schopnost jazyka přejímat cizí slova svědčí naopak o jeho
vyspělosti. Případný český ekvivalent obvykle nebývá ekvivalentem
stoprocentním. Téměř vždy lze nalézt určitý významový posun, zvláště, když
se ono cizí slovo v češtině nějaký čas zabydlí. Jazyk se přejímáním
cizích slov obohacuje přinejmenším o synonyma, častěji však o slova
významově podobná. To, že v češtině takové slovo dříve nebylo,
neznamená, že se čeština hodí leda do kuchyně. Je dobré v takové
ponižující chvíli si uvědomit, že angličtina má nejméně třetinu slovní
zásoby románského původu a maďarština stejný díl původu slovanského.
Vzpomínám si na případ vysokoškolského kantora dbalého čistoty jazyka,
který vyhazoval studenty od zkoušek za slovo "tranzistor", neboť máme
krásné české slovo polovodič (zatímco dříve zavedené slovo "transformátor"
mu nevadilo). Takových dvojic by se jistě našlo více; vzpomeňme si jen na
rozhlas - rádio. Dnes žijí slova česká i cizí podobného či téměř shodného
významu klidně vedle sebe, někdy jsou nezaměnitelná, jindy jedno může
nahradit druhé bez újmy na přesnosti vyjádření. Jazyk je jimi obohacen.
Nezbývá než zopakovat pravdu starých lingvistů, že "bujný oř je mluva naše".
Poznámka JČ: V tematickém archívu Britských listů je pod
hlavičkou "jazyk, český
a styl" (a taky zde) přes dvacet
článků o češtině.