Jak využívala při odvolání Rady České televize mediální komise
Poslanecké sněmovny Britských listů
Viz http://ww
w.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/022schuz/22-12.html
poslankyne Dostalova (ODS)
Jak je možné, že si rada nepovšimla zásadního porušení pravidel o skryté
reklame v redakci sportu? Jak je možné, že rada nereagovala a nežádala
vysvetlení o podivné pravidelné reklame jednoho nejmenovaného soukromého
týdeníku... Jde o neochotu zverejnit projekt Jakuba Puchalského, na
základe kterého se stal generálním reditelem Ceské televize. Rada
argumentovala ochranou autorských práv pana Puchalského, což považuji za
absurdní.... Dále jde o nejasný a netransparentní postup pri volbe nového
generálního reditele.
"Pokud bych chtela použít silné názorné nadsázky, mohla bych ríci,
že pokud
rada zvolí generálním reditelem napr. medvídka Pú a my se jí dovolíme
zeptat, zda vládne rídícími a manažerskými schopnostmi, budeme obvineni z
politických tlaku. Pokud si dovolíme dotázat se rady, zda se clenem
vrcholného managementu stal i Kryštufek Robin a dovolíme si zeptat se, zda
umí cesky, budeme obvineni z politických tlaku. Nicméne na faktu, že
generálním reditelem byl zvolen, je a bude medvídek Pú, nezmeníme absolutne
nic."
poslanec prof. JUDr. Jičínský (CSSD):
Doporucuji kolegum precíst si velmi zasvecený clánek pana Šmída v posledních
Listech i radu rozborů Jana Čulíka v Anglických listech k této věci.
poslanec Vymetal (CSSD) - mediální manipulace:
...ješte smutnejší fakt, že porad byl natocen za financní podpory
Ministerstva pro životní prostredí CR a Státního fondu CR pro podporu a
rozvoj ceské kinematografie. Dílo bylo vyrobeno za spolupráce Ceské televize
a spolecnosti s rucením omezeným Originální videožurnál v roce 1999.
ministr kultury Dostál (CSSD):
Pokud mediální komise jako kontrolní orgán snemovny ve své vetšine napríc
politickými stranami dojde k názoru, že Ceská televize neplní své
verejnoprávní poslání, je naší povinností se tímto problémem zabývat bez
ohledu na to, že nás Ivan Hofman bude zítra ráno prohánet ulickou hanby.
A je to tedy také naše slabost, která zpusobuje, že si neumíme predstavit
jiný zpusob volby rady, volby, která by minimalizovala závislost clenu rady
na jakékoli - opakuji na jakékoli - politické strane.
poslanec Filip (KSCM):
Ocekával jsem, že pokud chceme politicky o tom jednat, že se napr.
dozvíme,
kdo a jak využívá prostoru ve zpravodajství a jakým zpusobem je zajištena
vyváženost informací.
poslanec Kucera (CSSD) v odpovedi poslanci Filipovi:
Já s ním naprosto souhlasím, chci jen ríci, že my jsme žádali o analýzu
toho, o cem on hovorí, ale analýzu jsme bohužel dostali až vcera ve výrocní
zpráve Ceské televize
poslanec Španbauer (CSSD):
Docela nepatrný prusak v minulém období ukázal, že piar skupiny, vlivové
skupiny se domlouvají na charakteru a tvorbe poradu mimo vedomí vedení Ceské
televize. Konec koncu, to co zminuji, je pokus jistého oddelení za peníze
koncesionáru vyrábet porad, který by delal permanentního impresária jednomu
politikovi tady z nás. To jsou zhoubné principy, a pritom šéf toho oddelení
to zduvodnoval úplne bez uzardení. ŠancI pro obcana a pro média vidím v
tom, že prijdou cestou privatizace a cestou zavádení významných investic
peníze, které zredí ty naše místní, a v tom je šance, že zredí i vliv na
naše média,... , tenhle kšeft postoupil mnohem dál. V tomto kšeftu se
obchoduje s politickým vlivem.
poslanec JUDr. Matulka (KSCM):
Bez ohledu na to, co dnes ríkal Ivan Hoffman ve svém ranním komentári, se
domnívám, že Poslanecká snemovna, jestliže nevolá dlouhodobe, nekolik let
Radu Ceské televize k odpovednosti za své rozhodování, tak si sama pocíná
nezodpovedne.
Jed ve studnici historie
Pravda vždycky nakonec vyjde najevo, napsal včera v souvislosti
se soudním vítězstvím britské komerční televize ITN nad časopisem Living
Marxism v deníku Guardian Ed Vulliamy. Časopis Living Marxism obvinil ITN,
že zfalšovala záběry ze srbského koncentračního tábora Trnopolje v Bosně,
které se vysílaly v britské televizi dne 6. srpna 1992. Living Marxism byl
shledán vinným z pomluvy a musí reportérům a stanici ITN zaplatit celkem
375 000 liber odškodného. Zároveň musí uhradit dalších přibližně 300 000
liber soudních nákladů. Očekává se, že to zřejmě povede k jeho bankrotu. -
Ed Vulliamy je slavný investigativní novinář deníku Guardian, známý svou
neohrožeností a integritou.
Někteří lidé budou tvrdit, že časopis Living Marxism "vyhrál válku v
oblasti pí ár", ať už to má znamenat cokoliv. Jiní se budou přidržovat
puerilního melodramatu, že vítězství ITN nad časopisem Living Marxism v
soudní síni bylo vítězstvím Goliáše nad jakýmsi chrabrým malým Davidem,
který se jen pokusil kritizovat mediální establishment.
Avšak historie - a zejména historie genocidy - se naštěstí nepíše na
základě public relations ani melodramat, ale píše se na základě pravdy;
pokud je to nutné, pravdy, kterou zjistí zákon. A historie tohle zaznamená:
že ITN zveřejnila pravdu, když odhalila v srpnu 1992, že Srbové vytvořili
pro své muslimské a chorvatské oběti gulag strašlivých koncentračních
táborů.
Zákon nyní zaznamenal, že Penny Marshallová a Ian Williams (a
mimochodem také já) jsme nelhali, ale že jsme říkali pravdu, když jsme
odhalili tento zločin světu a že lež byla na straně časopisu Living Marxism
a jeho diletantských stoupenců, kteří se snažili, v nechvalně známé
tradici revisionismu popřít, že ty tábory existovaly.
Samozřejmě, časopis Living Marxism nepředvedl u soudu jediného
svědka, který byl onoho odpoledne 5. srpna 1992 v Trnopolje, v táboře, o
němž časopis tvrdil, že neexistoval. Na rozdíl od členů redakce časopisu
Living Marxism a jejich sympatizantů jsem já v Trnopolje onoho dne s
kamerami ITN byl přítomen. Navštívili jsme dva tábory: Omaršku a
Trnopolje. Living Marxism se nezmiňuje o táboře Omarška: tam jsme viděli
málo, ale stačilo to: kostlivé muže, kteří museli dělat na dvoře pořadová
cvičení a kteří jedli vodnatou polévku jako vyhladovělí psi. Jeden muž tam
řekl: "Nechci lhát, ale pravdu říci nemohu."
Pravda vyšla najevo během času. Ukázalo se, že Omarška je takový
tábor, kde byl jeden vězeň donucen jinému vězni ukousnout varlata, kde
jinému vězni nacpali do úst živého holuba, aby potlačili jeho křik, jak v
bolestech umíral. Dvůr v táboře Omarška byl polem zabíjení, vězni museli
nakládat zohavené mrtvoly svých přátel buldozerem na náklaďáky.
Trnopolje bylo o trochu méně satanským místem, někteří jeho vězni
sem byli převezeni z jiných otřesných táborů a čekali tu na nucenou
deportaci. Jiní byli hlídání v davu jak dobytek, anebo tak dokonce utekli,
aby se tam skryli před systematickým dělostřeleckým bombardováním a
vypalováním jejich domovů. Nevěděli jsme, když jsme zastavili, nevěříce
svým očím, na silnici a uviděli jsme skupinu lidí, byla to ta skupina,
která byla držena za oním nyní slavným ostnatým drátem.
Tehdy jsem nevěnoval příliš velkou pozornost tomu, co se mělo stát
krátkozrakou posedlostí časopisu Living Marxism: na které straně sloupů
byl připevněn ostnatý drát. Byly důležitější záležitosti, jako například
svědectví vyhublého Fikreta Alice (přesné a potvrzené), že té noci mu byl
dán úkol naložit mrtvoly 250 lidí usmrcených jedné noci v jiném táboře.
Pokud to ještě někoho vzdáleně zajímá, řeknu toto: Vím nyní, že
místo, kde byli tito zděšení muži zadržováni, bylo obklopeno na jedné
straně nedávno posíleným ostnatým drátem, na dvou dalších stranách
řetězovým plotem, u něhož hlídali ozbrojené stráže a na čtvrté straně byla
zeď. No a co? Byl to tábor - řekl bych koncentrační tábor - a tito muži
byli jeho vězni.
Čeho všeho je nutné, aby lidi uznali, že je to pravda? Válka
pokračovala dál a britské ministerstvo zahraničních věcí a časopis Living
Marxism jednaly v dokonalé synergii ohledně svého mnichovanství ve věci
těchto táborů, zatímco byly objevovány další, horší tábory. Soud v Haagu
vynesl svůj rozsudek ohledně Trnopolje v roce 1997: byl to rozsudek, který
charakterizoval tábor jako daleko horší, než co jsme my zahrnuli do našich
zpráv: že to bylo pekelné místo, kde se znásilňovalo, vraždilo a mučilo. Pot
vrdila to celá řada svědků. Deník Financial Times nadšeně opakoval tvrzení
časopisu Living Marxism, že to všechno bylo vymyšlené, ale pak otiskl
spěšné a nesmírně omluvné dementi, když zjistil, že časopis Living Marxism
nemá pro své tvrzení žádné důkazy.
Bylo deprimující muset informovat, že v prvním roce údajně
demokratické, sjednocené Evropy, existovala taková místa jako tábory
Omarška a Trnopolje. Bylo ještě horší vrátit se pak do Londýna a najít
obskurní skupinu údajných intelektuálů, kteří se velmi snažili přesvědčit
společnost, že tábory ve skutečnosti neexistují a že jsem křivě přísahal,
když jsem svědčil o jejich existenci u mezinárodního soudu v Haagu. Mí
přátelé a kolegové Marshallová a Williams - odvážní reportéři nejvyššího
kalibru - byli označeni za lháře. Trpěl jsem o mnoho méně, přesto jsem
dostával systematický proud nenávistných dopisů. "Ty svině," psal mi jeden
stoupenec časopisu Living Marxism, když se radoval, že bylo zničeno město
Vukovar, "pravděpodobně seš odpornej žid."
Přirozeně ti, kdo byli nejstrašněji raněni těmito tvrzeními, byli
vězňové z těchto táborů a příbuzní lidí, kteří v těch táborech zahynuli.
Jsem přesvědčen, že vůči těm, kdo přežijí takové strašlivé zločiny i vůči
těm, jejichž příbuzní v důsledku těchto zločinů zahynuli, jsme povinováni
alespoň jednou věcí. Máme povinnost jim vrátit jejich život tím, že
přiznáme, že to, co se stalo, se skutečně stalo. Nemají-li přijít o zdravý
rozum, je zapotřebí, aby historie zaznamenala ohledně zvěrstev, jimž byli
přítomni, pravdu.
Richard Tait, šéfredaktor studia ITN, si uvědomil, že je nutno
obnovit tři věci. Zaprvé, pověst jeho novinářů i jeho pořadu. Zadruhé,
důvěryhodnost reportáží z front a z bojišť všeobecně. A zatřetí, jasně
zaznamenat pravdu o existenci těchto táborů do historie. Tait byl tím
člověkem, který v soukromí a při svém uraženém, spravedlivém hněvu hovořil
o "revizionismu" a "fašismu", aniž by se při tom červenal.
Když ITN zažalovala časopis Living Marxism, aby splnila tyto tři
cíle, vzniklo přirozeně riziko, že takový soudní proces dá revizionismu
časopisu Living Marxism obrovskou publicitu. Ale nikdo nemohl předpovědět,
jak se tvrzení časopisu Living Marxism rozšířilo a stalo se tématem
rozhovorů znuděných intelektuálů na pohovkách Groucho Club.
Strategie časopisu Living Marxism byla velmi úspěšná, ale prohnilá
britská inteligence mu to velmi ulehčila. Časopisu Living Marxism se
podařilo spojit obě otázky, obžaloby za pomluvu i popírání existence
táborů. Někteří jeho stoupenci argumentovali, že přijímají, že v Bosně
došlo ke genocidě, ale že nicméně - protože se ITN snaží potlačit soudním
procesem proti časopisu Living Marxism svobodu projevu - musejí tento
časopis podpořit. Ale takové rozlišování bylo zcela nepřesvědčivé. Ti, kdo
pomáhali časopisu Living Marxism, musejí uznat, že tím rozmíchali jed,
který časopis LM hodil do studně historie, když se pokusila popřít
genocidu.
Spojením obou těchto argumentů byla genocida devalvována na "mediální
debatu", na téma uvolněných rozhovorů nad grilovanými rybami a světlým
belgickým pivem.
Velký počet příslušníků londýnské inteligence podpořil časopis
Living Marxism. Chtěli vyvolat kontroverzi. Podpořili jménem "svobody
projevu" ty lidi, kteří označili mě a jiné reportéry za lháře. Tak proč
bych je neměl tady taky jmenovat, slavné britské intelektuály? Spisovatelky
Fay Weldonová a Doris Lessingová, novináře Harolda Evanse, Tobyho Younga,
dokonce i několik přispěvatelů deníku Guardian. Byla to rozmanitá cháska,
vždy připravená popíjet údajně vynikající červené víno na účet časopisu
Living Marxism v londýnském Ústavu pro soudobé umění, jíst tam chlebíčky a
podporovat revizionismus. Ale jak a proč?
Lze argumentovat, že to způsobila postmoderní nuda a absence hodnot
ve společnosti, posedlé balením. Dá se argumentovat velmi přesvědčivě, že
tito lidé naprosto nedokáží pochopit podstatu fašismu a chovají v sobě
intenzivní nenávist vůči obětem - konec konců existuje silný historický
proud britského pochlebování evropským tyranům, od Franca a Hitlera až k
Miloševičovi. Součástí všeho byl také do určité míry proměněný
antisemitismus, protože muslimové jsou, svým způsobem, židy Bosny. Ale
nejpřesvědčivější odpovědí je to, že znuděná společnost se snaží všechno
zrelativizovat, ať už jste historik David Irving, který relativizuje
existenci nacistických koncentračních táborů, anebo časopis Living Marxism.
Protože stejně jako Srbové byli lacinými nacisty na Balkáně, Living
Marxism je laciným popíračem holocaustu, využívá těchže prázdných hesel.
V současnosti se pozoruhodným způsobem konalo několik procesů.
Proces ITN kontra Living Marxism skončil u britského Nejvyššího soudu; V
Haagu sedí na lavici obžalovaných čtyři stráže z táboru Omarška. A v
Londýně se chýlí ke konci proces Davida Irvinga proti Deborah Lipstadtové,
v níž ji Irving žaluje, že ho označila za popírače holocaustu ve své knize
Denying the Holocaust.
Jako Irvingovi, i časopisu Living Marxism se do určité míry podařilo
bránit se pomocí principu svobody projevu. Byl to groteskní podvod. Časopis
Living Marxism je v první řadě apologetou genocidy, řízené z Bělehradu.
Thomas Deichmann, autor původního článku v časopise Living Marxism o
Trnopolje byl svědkem obhajoby v Haagu pro táborového násilníka Duška
Tadiče, který se v roce 1997 stal prvním mužem, odsouzeným za zločiny proti
lidskosti.
K projevu Václava Havla v Evropském parlamentu
Z
projevu
Václava Havla před poslanci Evropského parlamentu jsem se dozvěděl
zajímavou věc: Jako
Kanaďan žiji v občanské společnosti, která je "bohatě strukturovaná,
otevřená,
decentralizovaná", a protože je založená na "důvěře ve svéprávnost
občanů i jejich rozmanitých
společenství", je tím pádem "základem demokratického státu a zárukou
jeho politické stability".
Pan president si, jak praví filosofická hantýrka, zareflektoval, což
znamená, alespoň jak stojí v
jiné části jeho projevu (volně citováno), kriticky zkoumal soubor
hodnot, ideálů a principů.
Protože žiji v Kanadě dobrých 700 pátků, napadlo mě taky si trochu
zareflektovat a zabývat se,
samozřejmě kriticky, otázkou , proč se mi to jeví od (Hluboké) řeky
jinak než jemu z výšin
Hradu.
Můj převládající pocit je, že president svoje reflektování odflákl,
nejspíš proto, že ví, že mu na
fórech, na nichž mluví, nic nehrozí. Ovace ve stoje jsou součástí
protokolu, protože je dobré
trochu se protáhnout. Psát pro Britské listy je daleko obtížnější,
protože jejich klientela si na
ovace nepotrpí. Ale k věci.
Uvedený citát z Havlova projevu mě zaujal hlavně tím, jak se jeho
celkový dopad mění podle
rychlosti, jakou je čten.
Přelétnut očima je pustou frází reflektující projevy dřívějších papalášů
- stačí nahradit slova
"demokratický a občanský" slovem "socialistický".
Při pomalejším čtení vyniknou jednotlivá slova, která sama o sobě
vypadají krásně. Něco jako "volnost - rovnost - bratrství".
Čtěte ještě pomaleji, hledejte použité definice, vybavte si vlastní
zkušenost a nejspíš zjistíte, že
ten člověk nežije ve stejném světě.
Co znamená bohatá strukturovanost? Kanada je například bohatě
strukturovaná administrativně.
Proto máme na 30 milionů obyvatel 11 ministrů zdravotnictví a10 ministrů
školství, abych
jmenoval dva příklady z nejvýstražnějších.
Tato strukturovanost zde ovšem nepřináší decentralizaci moci. Na
federální úrovni vládne
železnou rukou ministerský předseda, na provinční úrovni jeho o stupeň
nižší protějšky. Mají k
tomu pod palcem měšec a k ruce tuhou stranickou disciplinu.
Bohatě strukturované jsou i odbory. Dokonce tak, že pro vládoucí moc
představují jen malé
nebezpečí.
Určitá část kanadské společnosti - tedy lidé, kteří mají čas a případně
peníze - je dosti bohatě
strukturována, pokud jde o zájmovou činnost. Nejde ovšem o nic
neobvyklého. Zahrádkáři,
sportovníci, lovci a přátelé různých zvířat, hudby či států se stejně
hojně vyskytovali i v bývalém
Československu. Tyhle apolitické aktivity asi Havel na mysli neměl.
Občané většinou nemají dostatek sil a finančních prostředků k tomu, aby
se politicky
proorganizovali na úroveň, která by umožňovala skutečný podíl na
rozhodování. Pokud je u
moci většinová vláda, platí zmíněné i pro opozici. Výjimkou potvrzující
pravidlo jsou odpůrci
moderních technologií (jaderné energie a genetického inženýrství) a
milovníci střelných zbraní.
Kanadská zkušenost naznačuje, že chce-li se někdo alespoň trochu
uplatnit na politické scéně,
(provinční, federální) musí se buď vetřít do zavedené politické strany,
nebo si založit stranu
vlastní. Například Preston Manning založil reformní stranu s níž to
dotáhl až na vůdce opozice v
parlamentu. Dál to ovšem nejde, protože tím rozštípl pravicové voliče a
díky tomu nemůže jen
tak porazit silné Liberály.
Důvěra ve svéprávnost ať již jednotlivých nebo uspořádaných občanů je
zvláštní kategorie.
Havel bohužel ani v nejmenším nenaznačuje, kdo komu tu důvěru vlastně
dává a kolik. Dává ji
moc poddaným nebo všichni tak nějak sobě navzájem? A čím se taková
svéprávnost vlastně
poměřuje?
V roce 1967 jsem se jistou shodou okolností ocitl v Londýně a nechal se
mimo jiné unést tím
rohem v Hyde Parku, kde si každý říká co chce. Takhle vypadá svobodná
společnost, řekl jsem
si já, a navrátil se s blbou náladou ze staré dobré Anglie do Prahy.
Teprve později mi došlo, že
ten "koutek" v Hydeparku symbolizuje nikoli volnost, ale spíše omezenost
svobody projevu.
Tam to můžete říkat, tam to nikomu nevadí. No možná, že právě tam
nějaký řečník přivedl
Churchilla na známý bonmot o demokracii, jehož počeštění na "lepší něco
než nic" zůstává tou
nejlepší útěchou, kterou si může občan v současném světě dopřát.
Hyde Park je symbolem důvěry moci v sebe samu. Internet, který je
volností a chcete-li šíleností
některých myšlenek moderní versí Hyde Parku, tuto důvěru pomalu přesáhl
a tak moc hledá
hledá cestu, jak znovunabýt kontrolu.
Jak těžké je odlišit svéprávnost od nesvéprávnosti, naznačuje nedávné
vajíčko hozené po paní
Albrightové.
Ve Spojených státech teď probíhají primární prezidentské volby. Když si
odmyslíme fangličky a
obdivně oddané, skoro odporně psí pohledy manželek kandidátů, co zbývá?
Prázdné fráze a
peníze. Spousta peněz, které republikánský a demokratický establishment
poskytuje svým
kandidátům, aby si koupili hlasy voličů.
Sdělovací prostředky nerozebírají myšlenky kandidátů (pokud vůbec nějaké
vlastní mají), ale
jejich finanční situaci. Kdy jim dojdou peníze na inseráty a letenky a
zabalí kampaň.
Jsou to volby bohatých, bohatými a pro bohaté. Jsou voliči, kteří se té
frašky zúčastňují,
svéprávní? Nebo jsou svéprávnější ti, kteří zůstali doma, protože vědí,
že to je stejně jen ztráta
času a šetří síly na demonstrace a protesty, až o něco doopravdy půjde?
Bylo by zajímavé vědět, z čeho si má vzít český občan, podle Václava
Havla ke svéprávnosti
teprve směřující, příklad. Jenže proč by to měl objasňovat? Jemu tahle
hra vyhovuje.
Připomeňme si volným citátem, jak režíroval spontánní demonstraci na
Václavském náměsti:
Oni si tam zavolají Dubček, Dubček a spokojeně se rozejdou. No zavolali
si, zacinkali klíči a
rozešli se. Svéprávně nebo nesvéprávně?
Zárukou stability politického systému není, jak Václav Havel naznačuje,
činorodost, ale
resignace. Moc ovšem ke svému štěstí potřebuje mít pocit, že ji lidé
uznávají. Husákové a
Havlové budou vždy povzbuzovat "svůj" lid k činorodému rozvoji
společnosti (občanské,
socialistické - podle módy a větru), které vládnou. Byli by sami proti
sobě, kdyby to nedělali.
Informace o člověku
Není dne, ve kterém bychom z různých stran neslyšeli vyjádření typu,
k tomu se nebudu vyjadřovat, bez komentáře, to je předmětem státního,
bankovního, či obchodního tajemství.
Zcela běžně dokonce na otázky neodpovídají politici, k čemuž si
vymýšlejí neuvěřitelně vykonstruované výmluvy, záminky, či zdůvodnění.
V takové situaci je pak příjemným překvapením záměr zveřejnit
informaci asi důležitější, než jsou ty o výměnách různých místních
činitelů, či o uzavření nějakých kontraktů.
Při udělování cen za vědecký a technologický výzkum včera americký
prezident učinil závazek, že povede světové úsilí o zpřístupnění základních
informací o souboru lidských genů.
Ve chvíli, kdy se vědci blíží k rozluštění kódu všech třiadvaceti
lidských chromozómů, zazněla věta: "Musíme zajistit, aby zisk z výzkumu
lidského genomu nebyl měřen dolary, nýbrž zlepšením lidského života."
Americký prezident připomněl dohodu Spojených států a Velké
Británie, která deklaruje, že lidský genetický kód, v němž je zapsána celá
životní stavba člověka, patří všem členům lidského rodu.
K tomu, že se o sobě všichni dovíme jak vlastně fungujeme, je ovšem
třeba uvést, že celý text chromozómů, který je prý tvořen třemi miliardami
bází, nebude nikdy vytištěn na papíře.
Zabralo by to půl milionu stránek. Důležité je, když k té informaci
budou mít volný přístup vědci a lékaři.
Pro nás ostatní se jedná o příležitost k zamyšlení, zda k ohlášenému
záměru posílit kvalitu života pro celý lidský druh, postačí například
rozluštění tajemství chromozómu dvacet dva, který je klíčovým regulátorem
našeho imunitního systému.
Zveřejnění takové informace stačit nebude, pokud se ty ostatní
informace, které také ovlivňují kvalitu našeho života, budou zatloukat.
15. března 2000
Czech Centre London
tel: 0171 291 9920, fax: 0171 436 8300
http://www.czechcentre.org.uk
Tiskový kontakt: Renata Clark (0171) 291 9929
Konfrontace:
Výstava současného českého a britského umění v Londýně
14. března 2000 byla v Českém centru v Londýně zahájena vystava
Konfrontace. Výstava navazuje na sérii výstav Konfrontace I. až VI, z let
1984 - 1987. Název dnešní výstavy v Londýně však evokuje především
potkávání a komunikování českých umělců se světem. V tomto případě se sešli
s umělci z Británie, kteří vystavovali v Praze a s českým prostředím už
mají nějakou zkušenost. Kurátorka vystavy, Andreé Cooke, je představila ve
Window Gallery v British Council v Praze, s kterým kurátorsky spolupracuje
od roku 1993. I když tehdy vystavovala umělce poměrně neznámé, dnes
představuje hvězdy britského uměleckého života. O to vžýznamnější je
představení předních současných českych umělců po jejich boku. Zdá se, že
londýnská umělecká scéna toto spojení uvítala. Na vernisáž přišlo nevídané
množství (více než 500 lidí), a tentokrát valná většina návštěvníků
hovořila anglicky. Tento zájem se jistě odrazí v zájmu britských
sdělovacích prostředků.
Oslovili jsme několik hlavních aktérů a poěádali je o stručnou reflexi.
Andrée Cook, kurátorka:
Jak celý nápad zopakovat si Konfrontace vznikl?
Ředitel Českého centra v Londýně Tomáš Zykán mě oslovil u
příležitosti oslav desetiletého výročí revoluce. Dlouho jsem přemýšlela, co
by se do těchto zvláštních a "negalerijních" prostor hodilo, až jsem přišla
na nápad Konfrontací, což byly tehdy krátké přehlídky a byly spíš o
setkávání, o prezentování své práce navzájem. Proto jsem využila vztahů
s Window Gallery v British Council v Praze. České centrum je složitý
prostor a trápí mě, že není navštěvován víc a chtěla jsem udělat něco
proto, aby se anglické publikum dozvědělo něco více o českém umění.
Jak známí jsou angličtí umělci?
Z této generace jsou to pravděpodobně ti z nejznámější. Známí jsou
především Christine Borland, Edward Lipski, Cathrine Yass, Simon Periton.
Byl problém je pro tento projekt získat?
Problém byl, že už jsou zvyklí mít samostatné vystavy, skupinově už
moc nevystavují, ale souhlasili, protoěe je to zajímalo.
Co bylo pro vás hlavním záměrem celé výstavy?
Hlavně jsem chtěla vytvořit vzrušující, dynamickou a silnou přehlídku. Také
doufám, že se přijde podívat hodně lidí, protože bych chtěla otevřít další
možnosti dobrým českým umělcům v Británii.
Jste celkově spokojená s instalací v tomto poměrně malém a
negalerijním prostoru?
Ano celkově to vypadá tak, jak jsem si představovala, nebo spíš
přála. Udělali jsme tu obrovské množství práce, postavili jsme nové stěny,
vymalovali jsme, postavili místnosti pro videoinstalace.
Jiří David, organizátor původních Konfrontací, jeden ze
zúčastněných umělců
Co je podle vás za tou současnou londýnskou výstavou?
Andreé se inspirovala Konfrontacemi z osmdesátých let. Mě zajímá
hlavně pozitivní konfrontace s britskými umělci. Mám pocit, že takováto
akce má smysl, protože na ni jistě přijdou lidé. Je velmi důležité, že tu
vystavují pohromadě Češi a Angličané.
Jak se ti líbí instalace?
Já když jsem viděl fotky prostoru, tak jsem si myslel, že se snad Andreé
zbláznila, nacpat sem skoro třicet lidí, že to bude přeplácané. A když jsem
se přišel, tak mě to překvapilo, není to přeplácané, má to určitou
atmosféru, podařilo se tu maximálně využít ten prostor. Líbí se mi to.
Tematicky to není samozřejmě jednotná výstava, ale doufám, že ta
konfrontace bude chápana v té různosti.
Inventory, britské umělecké sdružení:
Co vás přivedlo do Prahy?
My se systematicky zajímáme o neoficiální tiskoviny a vůbev umění
v opozici k hlavnímu proudu, takěe nás zajímal samizdat v Československu -
dlouho předím, než jsme vystavili ve Window Gallery.
Jak se díváte na účast na této výstavě?
Zajímalo nás to, protože jde o nevýstavní prostor a také je
zajímavé, jak se lidé sdružují do skupin, aby obešli oficiální instituce.
To je blízké tomu, co nás zajímá, a proto jsme se chtěli zúčastnit. Čeští
umělci - britští umělci - takhle jsme o tom nepřemýšleli.
Jak Češi myslí: Výbor z
Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium
Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví 