Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Jiří Jírovec

Vzhledem k připravovanému vstupu České republiky do EU je srovnávání platů a cen jistě velmi aktuální. Chvályhodný úmysl Lidových noviny zabývat se touto problematikou byl bohužel znehodnocen slaboduchým přístupem k datům.

Krátký článek (šifra pf) se třemi citáty ředitele Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí Martina Máchy a tabulka srovnávající čisté platy tří vybraných profesí (bankovního úředníka, učitele a kvalifikovaného dělníka) v různých evropských státech přepočtených na české koruny dociluje jediného - údivu nad tím, za co vlastně citovaný ředitel bere svůj plat.

Převádět platy na společného jmenovatele, v tomto případě na české koruny, je jistě možné, ale výsledná informace je prakticky bezcenná, pokud se nebere v úvahu příslušná cenová hladina, sociální a zdravotní zabezpečení a různé požitky (dříve se tomu říkalo výdobytky), které se mohou významně lišit mezi jednotlivými profesemi i státy.

Tvrdit, že se v platech přibližujeme k Evropě, může jen nezřízený optimista nebo hlupák a blábol o tom, že nekvalifikovaní Češi jsou proti některým svým protějškům v EU "v pohodě" je v podstatě urážkou soudnosti čtenářů.

Průměrný plat čistý plat bankovního úředníka 18 242 korun měsíčně čistého sice vypadá dobře na pozadí "starých" cen, ale nás musí zajímat, jak to bude dál.

Bankovní úředník totiž pracuje zhruba za 1000 a učitel za 500 DM měsíčně. Měl-li novinář značky pf přístup k řediteli Máchovi, měl chtít odpověď na otázku, co jeho ústav vyzkoumal pokud jde o sbližování cenové hladiny ČR a EU a jaký dopad bude tento proces mít na platovou situaci a vývoj životní úrovně v ČR.

Zůstaňme ještě u bankovnictví. Pražský zaměstnanec pracuje za 25% mzdy svého frankfurtského protějšku. Pokud se cenové hladiny vyrovnají řekněme během přístích deseti let, musel by plat tohoto zaměstnance stoupnout během stejné doby 4-násobně, aby měl stejnou životní úroveň jako má jeho protějšek nyní. Je to reálné? Jaké jsou prognózy výzkumného ústavu?

Podle zpráv denního tisku budou české banky propouštět několik tisíc zaměstnanců - předpokládejme pro názornost, že 5000. Zvažme, co takové číslo znamená v širších souvislostech.

Tito lidé platí dohromady asi 300 milionů korun na daních ročně. Klesnou-li jejich příjmy na polovinu (například na úroveň učitelů) bude statní pokladna chudší o 150 milionů. O dalších 450 milionů přijde ročně ekonomika, protože právě o tolik se sníží čistý příjem této skupiny lidí.

To je modelová situace, kterou je nutné zkoumat. Jaký bude trend vzniku nových pracovních příležitostí? Neprodáváme svoji pracovní sílu příliš lacino? Jak přinutíme investory, aby nám neplatili almužny na úrovni minimální mzdy až jednou budou "normální" ceny? Jak zabráníme tomu, aby se ČR neproměnila v zásobárnu pracujících chudých? Má v tomto směru Výzkumný ústav práce a sociálních věcí alespoň nějakou představu?

Vrátím se ještě ke srovnání příjmů v jednotlivých zemích. Tabulka v LN uvádí korunové příjmy typického zaměstnance (deset let praxe, stejně velká rodina). Jak již bylo řečeno, porovnání jednotlivých států je prakticky nemožné, nicméně dosti zajímavou informaci získáme jejich porovnáním v rámci každého státu zvlášť (použitím nejnižšího příjmu jako společného jmenovatele). Údaje shromážděné pro 16 evropských států, každý zastoupený jedním městem, lze shrnout takto (b = bankovní úředník, u = učitel, d = dělník):

Nejhůř placený obor (například učitel je na tom nejhůře ve 4 zemí ze 16): u - 4x b - 5x d - 7x

V některých případech je rozdíl zanedbatelný (viz níže). Pořadí oborů může být ovlivněno různou rychlostí platového postupu. Například kanadský učitel je po deseti letech u konce svého platového postupu a jeho plat roste pouze v rámci přizpůsobování platových stupnic inflaci. LN sice uvádějí, že jde o čistý plat, ale není jasné, zda jde o průměr včetně bonusů a přesčasů, které se u učitelského pokud vím nevyskytují.

Pokud jde o dělnické profese, je třeba vzít v úvahu, že ve velkých podnicích jsou silné odbory, které svým zaměstnancům dokáží prosadit velmi dobré podmínky. Situace u malých zaměstnavatelů může být podstatně jiná.

Ve dvou třetinách zkoumaných zemí je rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším platem menší než 50%, což naznačuje značnou platovou nivelizaci. Ta je podle mého názoru dána tím, že nízké platy rostou relativně rychleji než než platy střední vrstvy - dá se říct, že střední vrstva vlastně financuje udržování chudých nad hranicí hladu, nespokojenosti a a případné revolty.

Příjmy střední vrstvy stagnují i v případě, že ekonomika roste. Například v Kanadě, která po útlumu na přelomu devadesátých let zaznamenala v období 1993-1997 hospodářský růst 2-3% se podle Statistics Canada vyvíjely průměrné čisté roční ve stejném období takto: (rodina s jedním/dvěma příjmy) takto:

47 774/64 569 48 062/66 541 45 650/66 590 46 054/67 311 46 308/66 998 (vše v kanadských dolarech).

Uvážíme-li, že průměrná roční inflace byla ve stejném období asi dvě procenta, není zapotřebí přílišné představivosti k tomu, aby člověk viděl, že přes desetiprocentní růst ekonomiky má průměrná kanadská rodina nižší životní úroveň. K tomuto stavu přispěla móda snižování počtu zaměstnanců, která eliminovala značný počet relativně dobře placených míst jak v soukromém tak ve veřejném sektoru. Několik tisíc lidí například propustily nebo budou propouštět i čtyři největší a rekordně ziskové kanadské banky.

Kanadská zkušenost nemusí být nezajímavá pro české čtenáře, kteří se z LN na jiném místě dozvěděli, že "podle studie Světové banky k tomu stačí relativně málo k tomu, aby se životní úroveň v ČR dostala na úroveň EU: ekonomika musí každý rok (po příštích 15 let) zvýšit svůj výkon o pět procent, tedy o tři procenta víc než v zemích EU."

Pro zlaté české ruce je to jistě maličkost. Potíž snad je jen v tom, že jim již nic nepatří, takže k tomu, aby se daný předpoklad vyplnil by se musela v investorech probudit jakási filantropická vášeň dotáhnout Čechy do pelotonu. Jenže proč by dělali něco, co ve světě dávno vyšlo z módy?

V posledně citovaném článku se lze dočíst, že: "Pokud se podaří rychle provést reformy v podnicích, je dokonce možné, že EU dohoníme i dříve," říká Jan Švejnar, profesor univerzity v Michiganu, zároveň ale hned dodává: "Důležité je tento růst dlouhodobě udržet. Jakýkoli výkyv nás samozřejmě zbrzdí." Jenže jakou cenu takový výrok má? V publikované formě (možná byl vytržen ze souvislostí) to je blábol.

Který stát kdy udržel takové tempo růstu po tak dlouhou dobu? A jak může 5% roční nárůst ekonomiky vést k 7% růstu mezd, který je v témž článku očekáván? Neztratila se nám náhodou někam produktivita práce? Nebude Česká národní banka, či kdo bude mít jednou české finance pod palcem, šílet hrůzou z inflace?

V Kanadě se díky různým shodám okolností posledních šesti sedmi let daří automobilovému průmyslu. Ford, Chrysler a General Motors mají vysoké zisky a je vcelku logické, že by se na nich chtěli podílet i zaměstnanci těchto firem. Jejich odborový svaz vyjednává ve dvouletých intervalech pracovní smlouvy a ve stejně pravidelných intervalech varují různí pravicoví gurové před tím, že mzdové požadavky pracujících způsobí inflaci a ohrozí systém, který pro bohaté (a patrně i pro gury samotné) tak pěkně pracuje.

A to jde, prosím, o období silného růstu a o zvýšení platů kolem 3% z nichž valnou část spolkne dvouprocentní inflace.

Je ovšem třeba dodat, že nejžhavějším bodem vyjednávání kolektivních smluv nejsou platy, ale likvidace pracovních míst v důsledku zadávání některých prací do levnějších oblastí. Odborově neorganizovaní dělníci v Mexiku či jinde to od svých kolegů v Oshawě rádi za pár šupů převezmou.

Jak zabudovávají výzkumníci přes práci a sociální věci takový prvek do svých předpovědí? Jaký zisk by musel mít třeba VW, aby zdvojnásobil platy v Mladé Boleslavi?

Sepsal jsem pár otázek, které mě jako laika zajímají. Teď bych chtěl, protože jsem poučitelný, nakoupit u odborníků.

Martin D. Brown

V anglické verzi vyšel tento článek v časopise Central Europe Review.

Dnes už nemá Česká republika žádné zlaté rezervy. Ceny zlata klesají a většina hlavních evropských mocností prodává své nadbytečné zásoby. Česká národní banka nyní nakoupila za poslední své zlaté rezervy obligace EU (Eurobonds).

K tomuto prodeji došlo na základě údajně spolehlivé rady od Světové banky a také pro možnosti tvůrčího účetnictví, jaké nabízejí ty obligace EU. Poskytují daleko větší množství možností, jak splnit všechny ty důležité finanční podmínky a  konvergenční kritéria a zajišťují zdravěji vyhlížející hospodářství, než jak by to dokázalo udělat zlato.

V důsledku toho už nemá Světová rada pro zlato Českou republiku na svých seznamech. Česká republika se nyní octla na seznamech těch zemí, které nemají zlaté rezervy, a z nichž je většina charakterizována přízviskem "rozvojové země". Tyto státní zlaté rezervy vznikly poprvé během první Československé republiky (1918 - 1938) a byly udržovány během dramatických událostí "extrémního století" (jak ho charakterizoval historik Eric Hobsbawm). Teď už přestaly existovat.

Pozoruhodnou a složitou historii těchto bývalých zlatých rezerv líčí dokumentární film České televize "Zlatý poklad", který vyrobili Martin Skyba a Anděla Špindlerová a který se bude vysílat na ČT 2 v neděli 26. března. Film popisuje, jak byly tyto rezervy vytvořeny, ukradeny a pak navráceny, během jejich šedesátileté historie, než byly nakonec prodány. Sám jsem přispěl ke vzniku tohoto filmu svým studiem v britských státních archivech Public Records Office, týkajícím se role britské vlády při původní krádeži tohoto zlata.

Větší než zlato

Celá tato záležitost je zajímavá právě proto, že tyto rezervy měly daleko větší hodnotu než pouze čistě finanční. Byly pojítkem s minulou středoevropskou a historií a s předchozími inkarnacemi České republiky, pojítkem, který vedl od likvidace "nové Evropy" v roce 1939 přes celou dobu války k poválečné bipolární konfrontaci až po dnešní "nový světový pořádek".

Zvláštní na těchto zlatých rezervách bylo to, že vznikly tak, že čeští občané posílali vládě příspěvky. Mnoho lidí mělo k těmto penězům emocionální vztah, na rozdíl například od pocitů Britů či Francouzů vůči svým vlastním zlatým rezervám.

Pod vedením prvního, kontroverzního prvorepublikového ministra financí dr. Aloise Rašína vznikly tyto rezervy prostřednictvím celonárodních sbírek v letech 1919-1924. Zlaté rezervy nového Československa byly financovány veřejnou sbírkou občanů, obdobně jako bylo postaveno pražské Národní divadlo na základě dvou veřejných občanských sbírek.

Ať byly nedostatky a neúspěchy meziválečné československé demokracie jakékoliv, stát byl úspěchem po finanční stránce. Součinnost průmyslového dědictví z doby rakousko-uherského mocnářství, spolehlivé cenné papíry a intenzivní obchod se zbraněmi znamenal, že Československo přežilo hospodářskou krizi začátku třicátých let lépe než většina zemí. V roce 1919 neměl stát v podstatě žádné rezervy, v roce 1926 měla nově založená Československá národní banka čtyřicet tun finančního zlata a před rozkladem československého státu v září 1938 bylo na československých kontech 94 tun zlata.

Všechno to se mělo změnit s mnichovskou dohodou, stejně jako se měl změnit osud zlata.

Našetřeno pro horší dobu

Během třicátých let přesunovala československá vláda tajně zlato do zahraničí vzhledem k rostoucí hrozbě nacistického Německa. Uložila většinu tohoto zlata do Bank of International Settlements (BIS) v Basileji a do dalších západních bank. Banka BIS byla založena v lednu 1930, aby ulehčila mezinárodní transfery financí. Měla být zcela nezávislá, aby se odpolitizovaly pokračující platby reparací a splácení půjček.

Zdálo se, že je to spolehlivé místo, kde budou tyto rezervy uchráněny, avšak ze zpětného pohledu je zjevné, že to vypovídá daleko více o pochybné víře československého prezidenta Edvarda Beneše v nedotknutelnost mezinárodních institucí v meziválečném období, než o samotné spolehlivosti banky BIS. Benešova víra byla samozřejmě pošetilá, protože se posléze ukázalo, že se tyto mezinárodní instituce podřizují vůli "velmocí" a nikoliv mezinárodnímu právu.

Plenění československých zlatých rezerv začalo jako součást mnichovské dohody ze září 1938, v jejímž rámci mělo Československo poskytnout 14,5 tun finančního zlata jako krytí pro měnu, kolující v tzv. "sudetských" oblastech. Ale vzhledem k tomu, co se stalo se zbytkem těchto rezerv, je zajívamý zejména druhý "finanční Mnichov" z března 1939.

Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohl být hůře

Od října 1938 existovala druhá Česko-slovenská republika s pomlčkou jen krátce, do 15. března 1939, kdy na "pozvání" prezidenta Emila Háchy vstoupily do země jednotky wehrmachtu. S nimi přicestoval dr. Friedrich Mueller, zvláštní komisař německé Říšské banky, jehož kroky ho hled vedly do Národní banky pro Čechy a Moravu v Praze.

Tam požadoval s revolverem v ruce, aby ředitelé banky podepsali dopisy, požadující, aby bylo převedeno 23 tun zlata z českého konta BIS u Anglické banky v Londýně na jiné tamější konto BIS. Anglická banka tuto žádost promptně splnila. (1)

Když tuto skutečnost opožděně objevil britský tisk a když se o tom debatovalo v květnu a v červnu 1939 v britské Dolní sněmovně (2), zavládlo všeobecné rozhořčení, a byla vznesena mnohá obvinění, zejména, že byl na bezmocném českém obyvatelstvu spáchán druhý, "finanční Mnichov". Jeden poslanec, Winston Churchill, se o této věci argumentoval zvlášť důrazně, že touto transakcí získali Němci obrovské miliony na vedení války.

Avšak skutečnost za touto transakcí byla trochu složitější - nešlo o pouhou nekompetenci.

Lidé se často chybně domnívají, že Britové, zejména britská vláda neměla Čechy ráda, a že to vysvětluje chování Londýna v době Mnichova a v březnu 1939. To je příliš velké zjednodušení, neboť se zakládá na chybném předpokladu, že ve třicátých letech britská politická elita trávila určité množství času přemýšlením o Československu. Nebylo tomu tak.

Je pravda, že někteří známí lidé se snažili vystupovat proti Čechům a to, že měl Beneš styky s Quai d'Orsay a se Společností národů znamenalo, že měl v Londýně jen málo přátel. Ale všeobecné pocity vůči Československu byly v Británii víceméně neutrální, zejména ve srovnání s postojem britské vlády vůči Německu nebo Francii.

Ztracená země zlata a zbraní

Avšak tento postoj se začal měnit po Mnichovu. Tehdy se také začala měnit předmnichovská politiky Nevilla Chamberlaina, který do té doby pomíjel ministerstvo zahraničních věcí. Kromě toho tehdy začalo docházet britské vládě, že okleštěné Česko-slovensko bude pro Třetí říši obrovskou hodnotou.

V roce 1935 bylo Československo největším výrobcem a vývozcem zbraní na světě. V obrovské továrně Škoda v Plzni a ve zbrojovce Brno se vyrábělo daleko větší množství tanků, lehkých zbraní a dalšího vojenského vybavení, než kolik se jich vyrábělo v Británii. Zdá se nyní stále pravděpodobnější, že právě tyto zbrojovky chtěl Hitler získat v březnu 1939 a britská vláda si to uvědomila pozdě.

Když později napadly německé armády Polsko, Francii a Rusko, často to bylo v českých tancích, s českými zbraněmi a s českou municí. Toto bylo skutečně ničivé dědictví Mnichova a mnichovanství, nikoliv mýtická víra, že je nepřípustné vyjednávat s diktátory, o čemž jsme byli přesvědčování, mýtická víra, kterou Západ znovu vytáhl loni na Balkáně.

V březnu 1939 byla už politika britské vlády jiná. I když bylo mnoha lidem v britské vládě jasné, že je osud Česko-Slovenska zpečetěn, zejména protože ochranu jeho hranic mnichovští signatáři nikdy neratifikovali, nechtěli dovolit, aby padlo české zlato do německých rukou.

To, že bylo zlato převedeno, jak potvrzují archivy (3), nebylo důsledkem toho, že by Britové neměli Čechy rádi anebo že by byli nekompetentní, ale proto, že převládlo upřímné přesvědčení, že neexistuje možnost, jak by britská vláda mohla transferu zlata zabránit. Konec konců, BIS byla nepolitická organizace, vytvořená specificky proto, aby do její činnosti nemohly zasahovat národní vlády. To byl argument, který později nespokojeně přijala československá vláda v exilu. (4)

Je ironické, že tím, že Británie trvala na nezávislosti BIS (přestože o půl roku předtím netrvala na nezávislosti Československa), umožnila přesun tohoto zlata na jiné konto BIS a tedy do Německa.

Avšak Británie podnikla rychlé kroky, aby zachránila jiný česko-slovenský kapitál ve Spojeném království. Konta a kapitál v hodnotě několika milionů liber byla okamžitě zmrazena a nakonec poskytnuta českým a slovenským exulantům, kteří během války přišli do Británie. Z toho bylo 25. října 1940 zpětně poskytnuto asi sedm milionů liber Británii, v době, kdy byla tato země v podstatě ve stavu bankrotu. Oplátkou za to pomohli Britové financovat činnost české exilové vlády a československou nezávislou brigádu a letectvo v Británii.

Vítězi...

Ale tím to všechno neskončilo. Celkem se zmocnilo nacistické Německo za války 45 tun zlata z Československa a návrat tohoto zlata byl těsně spojen se začátky studené války. V důsledku překáže, které vytvořily tajné Trojstranné komisi pro zlato britská a americká delegace v září 1946, (5), návrat československého zlata byl zdržen až do roku 1982.

Důvody pro toto zdržení byly převážně politické. Americká armáda objevila v roce 1945 většinu zlata, odcizeného Německem, v dolech Kaiserode ve městě Merkers. (podrobnosti zde) Prostřednictvím Trojstranné komise pro zlato mělo dostat patnáct evropských ústředních bank dvě třetiny nacisty ukradeného finančního zlata. Do roku 1958 bylo zlato vráceno většině západních zemí. Polsko muselo čekat do roku 1976, Albánie do roku 1996.

Situace s Československem byla koncem čtyřicátých let složitější, protože se Československo brzo dostalo ohledně celé řady finančních otázek do sporu se Spojenými státy a s Británii. Spory se soustřeďovaly na reparace americkým majitelům v souvislosti s československým znárodňováním a na britské nároky ohledně půjčky, kterou Británie poskytla v roce 1938 Československu, aby ho odškodnila za Mnichov. Británie později použila těchto peněz k odškodnění různých jednotlivců a organizace za ztráty, které utrpěly v důsledku německé okupace a zbytek půjčky plus úroky nyníá vázal návrat československého zlata.

Tyto spory vážně poškodily anglo-americko-československé vztahy v době, kdy to bylo pro Československo velmi nevýhodné, (6) a to pomohlo vytvořit na Západě dojem, že je Československo v sovětském táboře už dávno před komunistickým převratem v únoru 1948.

Během šedesátých a sedmdesátých let využívaly všechny strany zlatého problému jako nástroje propagandy. Nakonec v roce 1982 dala československá vláda najevo, že splní britské požadavky, a 18,5 tun zlata bylo tajně dopraveno z Curychu do Prahy. Je otázka, zda byla tato československá kapitulace důsledkem skutečnosti, že se tou dobou začaly finanční problémy východní Evropy zhoršovat. Trojstranná komise pro zlato byla s konečnou platností zrušena v září 1998.

Ani deset let po pádu komunismu nedospěla historie zlata ještě k závěru. V důsledku "sametového rozvodu" nyní vydírá Česká republika Slovensko tím, že mu nechce poskytnout asi šest tun zlata, dokud Slovensko České republice nezaplatí všechny dluhy. Stále se vyšetřuje, co dělalo za války s odcizeným zlatem Švýcarsko, stejně jako Británie a Amerika.

Zřejmě ještě uplyne několik let, než bude napsána definitivní, konečná historie zlata bývalého Československa.

Odkazy:

Public Records Office, Kew, nacistické zlato
http://www.pro.gov. uk/popularhistory/nazigold.htm

Internetové stránky britské vlády, zabývající se válečnou konfiskací nepřátelského majetku
http://enemyproperty.gov.uk/

Konference o nacistickém zlatě, Londýn, prosinec 1997
http://193.114.50.5 /events/nazigold/speeches.html

Americké ministerstvo zahraničních věcí o Trojstranné komisi pro zlato
http://www.state.gov/www/regions/eur/tripartite_gold_commission.html

Bibliografie National Archives and Records Administration o nacistickém zlatě
http://www.nara.go v/research/assets/bib/ngold.html

Otázky mezinárodního práva vztahující se k nacistickému zlatu s odkazy
http://www.lib.uchica go.edu/~llou/nazigold.html

Poznámky:

Kliknete-li na  ^, vrátíte se na původní místo v textu.

1. Podrobněji je to popsáno v článku od Kubů, E, "Czechoslovak gold reserves and their surrender to Nazi Germany", in Nazi Gold The London Conference 2-4 December 1997, The Stationary Office, 1998, pp 245-248, český překlad jeho londýnské přednášky je v Britských listech z 8. prosince 1997 zde. ^
2. Viz britské parlamentní debaty, Hansard Parliamentary Debates, Fifth Series, Volumes 347 & 348, H M Stationary Office, 1939. ^
3. Viz například diskuse obsažené v FO 371 22895, Public Records Office Kew. ^
4. Táborský, E, The Czechoslovak Cause, H F & G Witherby Ltd, 1944, pp. 60-61. ^
5. Viz Historians, LRD, Nazi Gold: Information from the British Archives: Part II : Monetary gold, non-monetary gold and the Tripartite Gold Commission, FCO, No 12, May 1997, pp 11-25. Dokument je možno stáhnout na http://www.fco.gov.uk/ news/keythemepage.asp?30 Viz též stránky amerického ministerstva zahraničních věcí o Trojstranné komisi pro zlato http://www.state.gov/www/regions/eur/tripartite_gold_commission.html ^
6. Další informace o tom, jak přispěly tyto finanční kontroverze v letech 1947 - 1948 k rozkladu československo - západních vztahů, viz Brown, M D, "Historical amnesia and post-Cold War attitudes in the Czech Republic: A reappraisal in the light of new archival research", in The Masaryk Journal, Vol 3, Issue 1, January 2000. ^

Tomáš Pecina

Na základě poznámky o nedostatku pořadů s duálním zvukem ve vysílání České televize se na mě obrátil Jan Rubeš (Jan.Rubes@czech-tv.cz), šéfproducent převzatých pořadů ČT, s informací, že Česká televize má zájem vysílat v duálním zvuku co největší čast převzaté produkce, ale brání jí v tom podmínky zahraničních dodavatelů. Např. seriál "The Simpsons" (kde jako divák původní jazykovou verzi velmi postrádám) prý společnost Fox vysílá do Evropy v anglické verzi přes satelit a není proto ochotna duální vysílání povolit.

Proč TV Nova není takto omezována, je tedy záhada: buď umí Vladimír Železný lépe vyjednávat, nebo je - řekněme - asertivnější i v tomto směru. Soudě dle faktu, že Nova sice stereozvuk/duální zvuk od listopadu 1998 používá, ale dodnes informaci o způsobu vysílání nezveřejňuje ani na teletextu, ani v programových věstnících, pravděpodobnější je druhá možnost (humorně pak působí, když V.Ž. odpovídá na divácký dotaz, proč není v televizním programu informace o duálu, radou, ať si tazatel subkanál prostě pokaždé vyzkouší na dálkovém ovladači).

Zpět k České televizi: Z hlediska diváka by bylo žádoucí využívat duální vysílání co nejčastěji. Zahraniční filmy, umělecké i dokumentární, které ČT nakupuje, jsou bezesporu kvalitní a je škoda kazit je jednomu segmentu diváků dabingem nebo druhému titulky. Duální vysílání (popř. v kombinaci se skrytými titulky) představuje možnost, jak uspokojit obě kategorie; větší pozornost vyjedávání podmínek při nákupu by se zde odrazila vyšší úrovní veřejné služby.

Kromě toho lze druhý zvukový kanál využívat i u domácích pořadů, jak to ukázala např. výborná Žákova francouzská interview. Kdo je sledoval, jistě potvrdí, že slyšet např. Jeana Maraise nebo jeho dabéra je velký rozdíl. Obdobně by bylo možné využívat subkanál pro netlumočené verze přímých přenosů (chci slyšet Madeleine Albrightovou, ne Danu Hábovou!) nebo Jedenadvacítky, zkrátka všude tam, kde není nutné vysílat stereozvuk.

Poznámka JČ: Obávám se, že si tady Česká televize už dabovací praxí "zhýčkala" dodavatele zahraničních programů. Kdyby neexistovala v ČR dabovací praxe, těžko by mohla společnost Fox nutit ČT, aby Simpsonové byli dabování, "protože v angličtině to do Evropy vysíláme my". Mimochodem, pokud vím, tak je seriál The Simpsons k dispozici v angličtině na celé řadě okruhů, kromě společnosti Fox ho vysílá např i Sky TV a myslím, že někdy i BBC. A v mnoha zemích světa najdete jistě Simpsony v televizi v angličtině, jen s podtitulky v místním jazyce. Neexistuje tedy exkluzivní "anglická verze" tohoto seriálu jen prostřednictvím společnosti Fox. Nevím, jestli tady zahraniční dodavatelé nevnucují České televizi příliš přísné podmínky.

Petr Jánský

Ve své zaujatosti šel J. Čulík tak daleko, že v pátek 17.3. neváhal zmínit jakýsi spor (spíše odsudek, neb neuvedl stranu pro) z chodby poslanecké sněmovny. Do hry přisadil trumfy Teličku a Zahradila. Telička prý řekl, že seriálem měla procházet "unijní nit" a neprochází a Zahradil dokonce označil tvůrce za mediálně a politicky spřízněné lidi, kteří se chtějí zviditelnit a "přihřát si kšeftík".

Pana Teličky si velmi vážím za obrovský kus práce, který odvedl při vyjednávání českého vstupu do EU. Kdyby precizněji vyargumentoval svou námitku, dala by se přijmout, případně by mohla být základem pro diskusi. Pana Zahradila si velmi nevážím neb za celou jeho politickou kariéru jsem od něj neviděl dobrý skutek, ale jen skutky špatné (naposled když o poslaneckém dnu odmítl přijmout občana) a slyšel jen nafoukaná slova. Vyjadřovat se k jeho připomínce považuji za ztrátu času.

Panu Čulíkovi neberu právo na názor, ale patrně bude muset nechat na ČT, zda se rozhodne příslušný pořad nakoupit a nebo vyrobit sama. Zatím nikdo nezpochybňuje právo nezávislých tvůrců žádat o granty z veřejných prostředků. I kdyby se vyskytlo více Zahradilů, i kdyby se k Čulíkovu názoru přiklonila slavná mediální komise (na jejíž práci by se měl Čulík spíše zaměřit), pak změna pravidel hry a rozhodnutí, že v nakupovaných pořadech nesmí být ani kapka státní krve (kdo to zkontroluje?), připadne Radě pro RTV.

Být v  kůži Jaroslava Plesla, především bych šetřil silnými výrazy. Nesmysly, které napsal v prosinci do Eura (A jen tak mimochodem: Proč se, pane Plesle, tehdy současně objevily přetištěné také v  jiných tiskovinách? To byla vaše iniciativa nebo se snažila nějaká spřátelená PR agentura?), jsem tenkrát přešel jako nehodné reakce.

Když je nyní znovu opakuje v BL a ještě k  tomu jako "důkaz" mé věrolomnosti, ač nerad, musím bohužel sestoupit do jeho virtuální žumpy polopravd a pomluv a reagovat.

A tentokrát důkladně. Sám bych se k celé záležitosti "dvojrole" hudebníka a  radního nevracel, nebýt Jaroslava Jírů, který v  Nedělní partii prohlásil, že od televize (Novy) pobírám honoráře a  zároveň o ní jako radní rozhoduji. Při našem telefonickém rozhovoru jsem posléze zjistil, že o mých dopisech Ivanu Langerovi a následných krocích, které etický problém předem ošetřily a vyloučily, neví vůbec nic. Vysvětloval to tak, že nic takového v  monitoringu, který pro něho dělali v Českém rozhlase (!?) nebylo. Ale zpátky k Jaroslavu Pleslovi.

Já o voze, Plesl o koze

Můj "vůz" je o  něčem úplně jiném. Nic jsem neprovedl, a proto vlastně ani nemám nějakou zvláštní potřebu jakkoli se hájit. Pouze v rámci obyčejné slušnosti a transparentnosti konání veřejného činitele jsem Ivanu Langerovi - jako předsedovi sněmovní mediální komise, nikoli jako svému spolustraníkovi - poslal před vydáním nového CD, se kterým je vždy spojen jistý mediální humbuk, "oznamovací" dopis. A to, že se k  celé věci musím vracet, je obyčejná obrana vlastního prostoru svobody a práva dělat - byť jako radní, a proto i s jistým dobrovolným omezením - plnohodnotně svou "civilní" muzikantskou profesi. Stručně řečeno: V televizi vystupuji nikoli proto, že jsem radní, nýbrž proto, že jsem hudebník. Ale protože jsem radní, dělám to zadarmo.

Plesl je také zbytečně vztahovačný. Neuvedl jsem, že o dané věci nenapsal nikdo nic, nýbrž že mnozí z novinářů, se kterými jsem o tom hovořil, nezveřejnili posléze skoro nic. On sám mi před časem skutečně telefonoval. Dobře se na  to pamatuji. V jednom okamžiku jsem jej přerušil a  zeptal se ho, zda to, co děláme, je ještě rozhovor nebo už výslech. A  jenom to, že obecně ctím zásadu, že novinář má právo se veřejného činitele ptát a že z minulosti je mi známa i ta lepší Pleslova novinářská tvář, mě vedlo k tomu, že jsem mu nepráskl telefonem.

Úplně fantasmagorické bylo tehdy Pleslovo vyšetřování zda, kdy, kde a proč jsem se sešel s Ivanem Rösslerem (Nova). Takže znovu: Jsem svobodný člověk žijící ve svobodné zemi. A přestože jsem radní, opravdu neznám jediný důvod, proč bych právě jemu nemohl - zdůrazňuji, že bezúplatně - nabídnout charitativní projekt spojený s nahrávkou jedné mé písničky. A proč právě jemu? Protože jiné varianty prakticky neexistují. Krom toho se známe - tykáme si - dvacet let. Moje tehdejší skupina Natural byla jedním z jeho "objevů" a později s Odysseou jsme u něho v Pantonu vydávali desky.

A  pro úplnost ještě dodávám, že obdobným způsobem, jako tentokrát Langera, jsem Radu pro rozhlasové a televizní vysílání v minulosti informoval i o svých dvou předcházejících CD, která vyšla za dobu mého působení v radě. (Lze vyhledat v zápisech ze zasedání rady.) Takže pana Plesla prosím, aby si odškrtl i loňské květnové vystoupení v Čundrcountry na  Nově, právě tak jako třeba Counry express na ČT.

Pleslovy omyly

Plesl píše, že jsem se na  Nově neobjevil dříve, než jsem se začal Železnému hodit. Není to pravda. Skupina Unisono vystupovala v minulých letech čas od času ve všech televizích, včetně Novy. Dále uvádí, že písnička stejné skupiny byla již dvakrát nasazena v sobotní hitparádě Eso. Opět mylná informace. Nasazena nebyla ani jednou. Unisono v Esu koncem loňského roku jedenkrát hostovalo v  souvislosti s vydáním pilotního singlu k novému CD. Podobné promo-aktivity dojednává vydávající firma. Umělec se ve smlouvě s ní zavazuje, že se na propagaci alba bude dle pokynů firmy spolupodílet.

Nepřesný je Plesl i ve věci mého dřívějšího "plotu" na Nově. Uvádí sice, že Železný mi v  rozhovoru takový příkaz popřel, neuvedl však už moji úvahu, že také mohlo jít o docela obyčejnou horlivost některého řadového dramaturga.

Další Pleslovy omyly: Zřejmě neví nic o  tom, že dramatik Milan Uhde je členem Rady Českého rozhlasu a  spisovatel Václav Erben byl donedávna členem Rady České televize. Jejich díla se v éteru běžně objevu jí. I další členové mediálních rad (např. herec Michal Pavlata či sexuolog Petr Weiss) řeší či řešili možný konflikt zájmů úplně stejně jako já. To znamená, že nadále vystupují i v médiích, na  něž dohlížejí, ovšem bezúplatně. Úplný nesmysl je hovořit v této souvislosti o neplacené reklamě. Jakýsi sekundární efekt z televizního vystoupení jistě existuje, ať už se člověk na obrazovce objevuje jako hudebník, novinář, politik a nebo sexuolog, hovořit o neplacené reklamě je však opět hrubé zkreslování faktů.

Kdyby si také pan Plesl dal tu práci a alespoň orientačně se seznámil s náklady nosičů, které se dnes reálně prodávají, snadno by si spočítal, že ve výsledku je spousta kapel spokojena, když nula od nuly pojde. A  bez určitých mediálních promo-aktivit by ani nemělo cenu cokoli vůbec natáčet. Falešné představy o závratných příjmech - samozřejmě s  výjimkou několika hvězd - jsou tedy naprostou chimérou. Ale takováhle "osvětová" informace ze  zřejmě nehodí. A  proč to tedy vlastně děláme? Protože nás to baví. Nic víc, nic míň.

Účelové citace politiků

Plesl také nekriticky cituje Petru Buzkovou. Neberu nikomu právo na jeho názor, leč nemohu si pomoci: Stále mi připadá normálnější, když hudebník - byť člen rady - vystupuje v televizi jako hudebník, než když místopředsedkyně poslanecké sněmovny a místopředsedkyně její mediální komise účinkuje krátce před volbami na  téže stanici v humorné estrádní scénce z kadeřnictví s Jiřinou Bohdalovou. Abych však byl spravedlivý - Ivan Langer tamtéž zpíval o  severním větru s baťůžkem na zádech. Jenže alespoň nemoralizuje na  úkor druhých. Napadá mě cosi o  prahu a zametání.

Plesl má pravdu v tom, že Nova od srpna neútočí na Klause. Jenže je to opět jenom půlka pravdy. Se změnou šéfredaktora z Televizních novin vymizely přízemní ataky nejenom na Klause, ale i na ostatní politiky. Nebo se snad panu Pleslovi stýská po vávrovských politicko-zpravodajských hrách a  prefabrikaci nijak nedoložených obvinění?

Pod veřejnou kontrolu patří i novináři

Není to na jeden článek přece jenom nějak moc nepřesností, omylů a překrucování faktů? Pan Plesl (a nejen on) by měl vzít na vědomí, že jediní, kdo jsou pod zorným úhlem veřejné kontroly, dnes už zaplať pánbůh nejsou pouze politici a další veřejní činitelé, ale také sami novináři.

Poslední výroční zpráva Rady pro rozhlasové a  televizní vysílání uvádí: "Spor o Novu je provázen znepokojivou skutečností. To, co si lze o sporu přečíst, slyšet a vidět v médiích se výrazně rozchází s obrazem, který vychází z  věcného studia dokumentů a  zákonů, vztahujících se ke kauze. Virtuální realita zde zatím vítězí nad fakty... Bude třeba vyhodnotit relativně nový prvek, tj. práci PR agentur a jejich masivní dopad na vytváření veřejného mínění."

Takže nejenom Langera či Klause je třeba sledovat, k čemuž vyzývá pan Plesl, ale také jeho samotného. Být šéfredaktorem Eura, zajímal bych se o to, proč můj redaktor v  novácké kauze, která vůbec není tak jednoznačná, jak by se z Pleslových článků zdálo, píše, jak píše. A zda je za  tím neprofesionalita, stádovitost, až příliš důvěrné naslouchání pouze jedné straně sporu, kontakt s  jistými PR agenturami či ještě něco horšího. A do jaké míry to souvisí třeba s  tím, že blahé paměti jej Železný nevpustil na tiskovku. V mé soukromé hitparádě šíleností, co byly o tomto sporu a jeho širších souvislostech napsány, sice neohrožuje stále zcela bezkonkurenční Janu Ciglerovou (zaznamenal jsem, že je z ní teď dokonce i hudební expert), ale už boduje. A právě u něho, o kterém jsem kdysi míval docela dobré mínění, mě to docela mrzí a tenhle text nepíšu s velkým potěšením.

Neuzurpuji si patent na jedinou pravdu. Faktem však zůstává, že na rozdíl od řady jiných veřejných činitelů jsem z vlastní vůle a předem postupoval naprosto otevřeně. Jak je vidět, není to nic platné. Nebezpečí páně Pleslova (ale nejen jeho) spisování je v tom, že svými omyly, nepřesnostmi, polopravdami a ohýbáním faktů spoluvytváří obraz všeobecné zkaženosti veřejných činitelů. A to i tam, kde ve skutečnosti není. Neodpustitelným způsobem se tak podílí na  jevu, který Jefim Fištejn trefně nazývá kriminalizace společenského a politického prostoru.

Petr Štěpánek

Jsem si vědom toho, že si proti sobě možná zbytečně poštvávám žurnalisty (pro tento okamžik alespoň vycházím z předpokladu, že Alexander Urban je novinář), ale nedá mi to. Jeho příspěvek totiž lze směle označit za takřka exemplární ukázku neduhů české žurnalistiky, paradoxně zcela oprávněně a dlouhodobě kritizovaných právě v  Čulíkových BL: drobné nepřesnosti, faktické omyly, zdroje informací typu "jedna paní povídala", dotváření skutečnosti dle vlastních názorů, politická zaujatost a předpojatost, vyfabulovaná obvinění.

V životě mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl být zároveň členem Rady pro rozhlasové a  televizní vysílání a senátorem. Dokonce jsem to snad docela srozumitelně do BL napsal. Přesto mě Urban hned zkraje nepřímo obviňuje, že vlastně využívám mezery v zákoně. Neboť zákon o radě vznikl ještě za federace, kdy žádný Senát neexistoval, takže tam o něm není zmínka.

"Snaživý radní kandiduje do Senátu," píše Urban. Proč snaživý? ptám se. Když už Urban takto nálepkuje, proč to nezdůvodní?

"Podle některých informací prý vedení televize Nova přislíbilo Štěpánkovi ... mediální podporu. Zdroje z ČSSD oproti tomu přísahají, že televizní prezentace nejsledovanější domácí stanice byla naopak zajištěna jejich koni Šloufovi." Ptám se: Podle kterých "některých informací"? A  které "zdroje z ČSSD"? Čtenář si může vybrat. Možná to tak je, možná si to Urban vymyslel. Není ostatně žádným tajemstvím, že "zdroje, které si nepřály být jmenovány", se v praxi běžně zneužívají, když je potřeba nějakému (smyšlenému) tvrzení dodat větší věrohodnost. Výsledek je ten, že Urbanovy informace mají hodnověrnost agentury JPP (Jedna paní povídala).

"Sami kandidáti ... se navzájem veřejně vychvalují," píše dále Urban. Na  základě podnětů z několika míst, mezi nimiž byly jak Britské listy, tak několik poslanců, jsem se obrátil na Radu ČRo, aby se zabývala pořadem Ozvěny dne Plus. Totéž jsem zadal i ve své domovské Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Kde a proč si pan Urban vycucal z prstu jakési mé údajné "hrozby", o kterých píše? Odpověď Rady ČRo mě zcela uspokojila, a proto jsem další projednávání v RRTV sám stáhl z programu. O samotného Šloufa šlo v  celé věci spíše okrajově. Kde pan Urban spatřuje z mé strany nějaké vychvalování? A  proč o něm vlastně píše, když neexistuje?

"Šlouf "za odměnu" ve zprávách TV Nova prohlásil, že je nesmírně těžké mít tak kvalitní a  skvělé protikandidáty." Další Urbanova manipulace s fakty. Nikoli na  Nově, leč na Primě a na ČT1 něco podobného ze Šloufových úst zaznělo. Jenže dávno před kauzou Ozvěny dne Plus a tedy těžko "za odměnu". A  co si o tom myslím já? Mě osobně je opravdu srdečně jedno, jestli o  mě pan Šlouf hovořil pěkně nebo ošklivě.

A  to nejlepší nakonec. Myslím, že Alexander Urban ve skutečnosti nejen že není novinář, ale že vůbec neexistuje. Za tímto jménem se ukrývá jedna docela konkrétní postava z nevelké ohrádky našeho mediálního zákulisí. A  pro zasvěceného člověka není zase tak těžké dát si dohromady, kterými informacemi "Urban" operuje a  o  koho tedy ve skutečnosti jde. Docela často se potkáváme. Jenom domýšlet se však mohu o motivaci, která dotyčnou osobu vede k tomu, že čtenářům BL pod pseudonymem podsouvá své desinformace.

Petr Štěpánek

Jaroslav Teplý

"EU hledá lék proti poklesu obyvatel" zní titulek příspěvku F. Šulce v HN 11.1.2000, který v něm stručně shrnuje soudobé demografické názory a prognosy. "Během čtvrt století bude mít západní Evropa zapotřebí téměř 160 milionů imigrantů. Hospodářsky vyspělé země se brání přílivu přistěhovalců především z rozvojových zemí, ovšem v dlouhodobém výhledu budou muset svou imigrační politiku přehodnotit" a dále "... vyspělé země se budou musit dívat na problém přistěhovalectví poněkud odlišnýma očima než dosud..." S tou poslední větou lze stoprocentně souhlasit, jde ovšem o to, v čem a jak se má změnit ten pohled vyspělých zemí na přistěhovalectví z rozvojových zemí. Jak jsem již naznačil dříve v BL, je nutno vzít v úvahu kvalitu možných přistěhovalců. To je jeden důvod i když oficiálně spíše nepřiznávaný , proč se vyspělé země návalu z rozvojových zemí brání. Dovážet nekvalifikované a mentalitou zcela odlišné lidi ze zemí množících se nesmyslnou rychlostí nemá smysl, protože jejich cílem je často jen uniknout bídě ve vlastní zemi a octnout se v ráji, kde dostanou peníze a byt a práci od nich nakonec nikdo ani tak moc nemůže chtít. Odfiltrovat z té vlny ty, kteří jsou schopní a mají chue
se přizpůsobit a něčeho dosáhnout je velmi obtížné a bylo by z hlediska celosvětového zločinné, protože tak přicházejí rozvojové země o zárodky své budoucí elity.

Tuto thesi, resp. její první část v těchto dnech "ratifikoval" německý kancléř Schroeder, který ve snaze zabránit zaostávání německé ekonomiky, kterému pomoc milionů v Německu již přítomných přistěhovalců asi nedokáže čelit, přišel s plánem dovézt asi 75000 počítačových odborníků m.j. i z kandidátských zemí EU ve střední a východní Evropě. Podotýkám, že dosavadní praxe firmy Siemens najímat si indické počítačové specialisty, kteří při tom zůstávají v Indii, je jistě pro Indii výhodnější, protože její budoucí elita zůstává doma.

Dalším oficálně nikdy nepřiznávaným důvodem odporu proti přistěhovalectví je politické nebezpečí rychle rostoucího procenta neintegrovaných cizinců, kteří ,jak ukazují zkušenosti z Holandska, se někdy o integraci nezajímají, protože mají na satelitu TV program své mateřské země ve své řeči a peníze dostanou automaticky.

Tato neintegrovatelnost je leckdy podporována mateřskými zeměmi. Marokánci např. nemohou přijít o své marocké občanství, ani kdyby chtěli , takže jim holandská vláda povolila mít dvojí občanství, což svým vlastním občanům, tedy "opravdovým" Holanďanům nedovoluje. V červnu 98 se konala na Amsterdamském stadionu Arena výroční schůze fanatického tureckého hnutí Milli Goer¸s, které se zúčastnilo 40 tisíc lidí. Čestným hostem byl bývalý turecký ministerský předseda Necmettin Erbakan. Členové organisace byli na shromáždění vyzváni, aby si zachovali svou identitu v západních zemích.

Jedno je jasné, musí se zabránit dosud nezvládnutelnému přílivu přistěhovalců a první nezbytný krok k tomu je změna přistěhovaleckých a asylových zákonů, i když to vzbudí odpor "humanistických teroristů" . Těm, kdo nevěří v nezbytnost takového kroku, předkládám modelový příklad. Představte si, že někdo, kdo ví, jak to v západních zemích v současné době chodí, chce rozvrátit třeba Velkou Britanii (ten někdo by se jistě třeba někde na Středním východě našel). Naplní velkou loď několika tisíci lidmi dejme tomu s pěti procenty příslušníků tajných služeb a pošle je do Británie. Pro jistotu jim nedá poslední dva dny cesty nic jíst a pít. Loď pak přistane v nějakém britské přístavu, kde vyhladovělí "cestující" bez jakýchkoli dokumentů požádají o asyl. Proti tomu se nedá nic namítat. Vláda a místní orgány se musí postarat o jejich ubytování, stravu, advokáty pro asylové řízení a také o tlumočníky pro jakýkoliv jazyk, kterým by chtěl kandidát asylu hovořit. Těch lodí může být více a z různých zemí a v různých intervalech. Dále, myslím, nemá smysl věc rozvádět. Třeba by začalo politikům vyspělého světa přihořívat, že současné asylové zákonodárství přece jen nějakou revisi potřebuje v době, kdy hlavním světovým problémem je přelidnění zvláště v těch chudších zemích.

Ve vyspělých zemích už dávno převládá názor, že pomoc poskytovaná chudým zemím ve třetím světě přímo na místě je nejúčinnější a sociálně nejspravedlivější.

Prioritu ovšem musí dostat zastavení růstu počtu obyvatel. Dosavadní absurdní situace v této oblasti se totiž dá velmi přiléhavě charakterisovat holandským rčením "dweilen met de kraan open" , což znamená přibližně utírat hadrem podlahu a nechat přitom otevřený kohout s vodou. V některách afrických zemích je už doslova málo místa. O půdu válčí momentálně ve východním Kongu (Zaire) kmeny Lendu (početnější, ale chudší, obdělávají půdu) a Hema (bohatší , ale minoritní, převážně chovají dobytek). Tento krvavý konflikt s obvykými již statisíci uprchlíků se v mnohém ohledu podobá konfliktu ve Rwandě a Burundi mezi kmeny Hutu (srovnatelní s Lendu) a Tutsi (srovnatelní s Hema) a potyčkám na hranicích mezi Kenií a Ugandou. Současné stanovisko OSN? V holandské teletextu se objevila 15. února 2000 tato zpráva:

New York: V rostoucím počtu chudých zemí se stane stárnutí obyvatelstva v příštích desítiletích velkým problémem. Třetí svět se bude vyrovnávat s rostoucím počtem starých lidí ještě hůře než vyspělé země, oznámila Světová zdravotnická organisace WHO. Její mluvčí Kalache řekl, že je momentálně 68 zemí, kde počet narozených je nižší než počet zemřelých. Předpověděl, že tento počet vzroste v roce 2015 až na 121 Především Brasilie, Malajsie, Thaisko a Čína jsou ohroženy. Země zestárnou dříve než dosáhnou dobré životní úrovně, následkem čehož opět přibude chudoby. To svědčí o tom, že se tato organisace stále drží šíleného nápadu, že natalita v chudých zemích sama od sebe klesne, jakmile se ony země dopracují blahobytu, ačkoliv praxe ukazuje, že ty země se blahobytu nedočkají, protože všechny prostředky, které by blahobyt mohly výrazně zvýšit, jsou pohlcovány nebo ještě více než to nesmyslně rychlým růstem počtu jejich obyvatel. Je dobře si všimnout, že navzdory věštbám WHO Čína již před časem začala omezovat natalitu volíc ze dvou zel to rozhodně menší a že k blahobytu nevede ani tak rychlé rozmnožování, jako úsilovná práce, jak to názorně ukázala Jižní Korea, která se během 30 let vypracovala z nuly mezi vyspělé země za nelítostných, jinde nepřijatelných podmínek.

Prvním naléhavým logickým krokem proti populační explosi by měla být reálná akce na omezení porodnosti - pro farmaceutický průmysl by dnes neměl být problém na př. dočasně zablokovat fertilitu dívek mezi 11-20 lety, aby se usnadnila jejich emancipace, která je klíčovým prvkem k úspěchu akce. Na její financování by bylo možno postupně použít části prostředků na pomoc dětem z přelidněných zemí. Rozjet prostřednictvím OSN velkou přesvědčovací a uvědomovací akci přímo na místě i přes hlavy místních mocipánů a tvrdě vázat jakoukoliv pomoc na splnění shora zmíněné či obdobné podmínky.

Bylo by třeba také vysvětlit tuto akci generálnímu tajemníkovi OSN, aby ji vzal za svou a postavil se do jejího čela. On totiž nedávno reagoval na zprávu, že nacelém světě je už více než miliarda lidí bez práce, slovy: "To není krise, to je skandál!" (LN 31.12.99). Zřejmě si dost dobře neuvědomuje kombinované následky rychle rostoucí produktivity vyspělých zemí a ještě rychleji rostoucího počtu obyvatel mnohých zaostávajících zemí . Dost možná, že by stačilo dát mu přečíst dopis čtenáře J. Ohnutka redakci LN (15.11.99), z kterého vyjímám poslední část:...Počet lidí, kteří žijí na daném území a provádějí různou činnost, (má být) v rovnováze s možnostmi ekosystému tohoto území. Podle objektivních znaků nežijeme v souladu s přírodou a s trvale udržitelným zodpovědným životem...Není pravdou, že každý má právo mít dětí, kolik chce. Žijeme totiž v limitovaném prostředí ve fázi překročení mezí... Protože generální tajemník OSN sám pochází z třetího světa, měl by na ony země nepochybně větší vliv. Aby bylo jasno: já chápu pasivitu vlád populačně explodujících zemí. Jsou to politici jako všude jinde: chtějí se udržet u moci. Proč by zaváděli nějaká nepopulární opatření, kterými by mohli o tu moc přijít, když dosavadní praxe jim umožH
uje se lidských přebytků zbavovat a ještě na tom někdy i vydělávat devisy? Proto se na ně musí vyvinout tak ostrý tlak, aby si uvědomili, že v jejich zemi může vzniknout taková situace, na kterou by mohli doplatit oni sami. Bohužel asi jen neprodyšné uzavření hranic vyspělých zemí je může přimět k tomu, aby populační explosi ve svých zemích zastavili.

A chápu také ty jedince v přelidněných zemích, kteří uvažují zcela logicky, když se pokoušejí dostat do vyspělých zemí jakýmkoliv způsobem. Měřítkem této logiky jsou poměry v Holandsku, kam může klidně přijít někdo, kdo mluví jazykem nějaké minimální etnické skupiny kdesi v neznámu a Holanďané začnou shánět překladatele, aby se s ním mohli domluvit. Tak se ukazuje v poslední době, že stoupá počet přistěhovalců, kteří mají AIDS, nemocných lidí vůbec, nedospělých dětí, které přicházejí samotné, i starých lidí. Nemocné lidi všeho věku tam pošle rodina, která vidí, že "doma" jim není pomoci, nedospělé děti tam pošlou matky s nadějí, že se tam něco naučí či vystudují a pomohou pak rodině, a kdyby nic jiného, rozhodně jim tam nikdo hned nepodřízne krk, jako když by se octli bye
i omylem na území sousedního kmene. Proto také věřím, že kdyby byla zahájena v těch zemích bez ohledu na odpor místních šamanů všeho druhu názorná a trpělivá přesvědčovací akce vedená příslušníky či lépe příslušnicemi vlastního národa , že by jejich obyvatelé museli pochopit, že je v jejich zájmu, aby třeba na pytel rýže připadlo 5 lidí a ne 40 a že je to vlastně podmínka kýženého zvýšení jejich životní úrovně. Výpadek porodnosti mladých dívek, někdy ještě holčiček, které by byly ochráněny před těhotenstvím až do doby, kdy dospějí i duševně, by mohl pomoci je přesvědčit, že méně je v daném případě více. V Evropě by zastavení nebo rázné omezení přílivu příslušníků zemí třetího světa a probíhající stárnutí obyvatelstva mohlo přivodit dosud netušené změny v politice EU. Dnes se ještě západní státy obávají přílivu laciných pracovních sil jmenovitě z polského zemědělství. Jestliže by důkladně omezily příliv těžko adaptovatelných lidí ze vzdálených končin, jak dlouho by to ještě mohlo trvat, než by začaly v Polsku a v jiných post-socialistických zemích organisovat nábor pracovníků všeho druhu, nikoliv jen počítačových expertů? Nemohla by demografická krise vyvolat pocit solidarity evropských národů a odbourat značnou část aversí nacionalistického původu mezi evropskými zeměmi? Nezačali by Němci nahlížet např. na Poláky, Čechy a opačně trochu jinak než dosud, když už by je ohrožovalo společné nebezpečí? Rozhodně by to byl první krok, vynucený danou situací, ale pravděpodobně nevratný a přinášející trvalý užitek Mnohem snažší (ve srovnání s obyvateli rozvojových zemí) adaptace mezi příslušníky evropských národů navzájem by pak mohla vést k rostoucímu pocitu solidarity mezi evropskými národy. Toho se jinak dá těžko z Bruselu dosáhnout.

Problémy s nízkou natalitou mají dnes vyspělé státy Unie stejně tak jako zaostalé post-socialistické státy střední a východní Evropy. Zatím převládal u politiků na obou stranách názor, že se s tím nedá nic dělat. To je ovšem jen alibistické zakrývání vlastní pasivity. Je známo, že československá vláda zavedla v druhé polovině šedesátých let. různá, bye
i nijak velkorysá opatření, které vedla skutečně k určité vlně zvýšené natality. Dnešní vzdělané a kvalifikované ženy váhají často mezi kariérou a rodinou, protože si většinou nemohou dovolit na dlouho vypadnout ze zaměstnání. Často to dopadne tak, že ty, co zvolily kariéru, litují, že nezvolily rodinu a naopak. (Tady nejde o nějakou ironii z mé strany, já je úplně chápu.) Je proto nutné umožnit jim oboje najednou výstavbou moderní sítě podpůrných sociálních zařízení (jesle, školky apod.). V ČSR tak vyrůstaly celé generace, i když to vedlo v socialistických podmínkách k velkému přetížení žen. V západoevropských zemích je tento systém v současné době na různěm stupni vývoje. Bude potřeba do něho investovat (to už se děje) a dotáhnout ho ve všech zemích na jednotnou úroveD
pro všechny matky, aby tento aspekt nepřekážel pracovní aktivitě a mobilitě obyvatelstva.

Kdo má chue
, může se zamyslet na dalšími důsledky demografické krise za podmínek , které jsem naznačil. Jistě by začala rychle stoupat cena fysicky náročné práce případně vykonávané venku za všech povětrnostních podmínek, práce v nepříznivých zdravotních podmínkách a j., prostě cena prací, na které by si zlenivělá Evropa chtěla dovážet mutatis mutandis jakousi obdobu černochů, dovážených do USA v minulém století z Afriky. Ještě více by se však urychlil vývoj technologií a zařízení, která by redukovala či eliminovala nepříznivé komponenty prací, do kterých se Evropanům dnes moc nechce. A samozřejmě by bylo nutno využívat i pracovní kapacity starších lidí. Ono by se vůbec muselo nejprve zastavit přistěhovalectví, aby se ukázaly všechny důsledky, s kterými by se musely obě strany vyrovnávat. Přelidněné země by musely svou populační explosi zastavit a mohly by se stát seriosním partnerem, který by se mohl naučit dobře využívat pomoci poskytované bohatšími státy. Naopak Evropa by mohla populačně zeštíhlet a zbavit se tak trvalé vysoké nezaměstnanosti při využití všech svých lidských zdrojů. Mne osobně se tohle všechno vzhledem k mému věku už netýká, ale v mých představách by měla budoucí Evropa být na nejvyšší technické úrovni, s vysoce produktivním zemědělstvím a maximální ekologickou péčí o přírodu, po zuby ozbrojená a měla by mít v cílové situaci zhruba o čtvrtinu nebo i třetinu méně obyvatel než dnes.

Realisace takové Evropy by si vyžádala odhadem jednoho století, ale existuje už dostatek reálných důvodů k tomu, aby se na její přípravě začalo pracovat dříve. než bude pozdě jako obvykle. Museli by se objevit politici, kteří by dokázali takový program presentovat jako nutnost opustit vyjeté koleje, jako výzvu ("challenge" ) k zajištění evropské budoucnosti a mobilisovat pro ni veřejné mínění. Najít je není tak jednoduché, protože standartní politici problémy neřeší, nýbrž odsouvají.

V otázce přistěhovalectví se neustále opakuje tatáž chyba. Před asi 40 lety začaly francouzské automobilky, jmenovitě státní Renault dovážet nekvalifikované pracovníky ze severní Afriky, protože jim to připadalo lacinější, než investovat do moderních technologií. Zatížily devisovou bilanci státu, přivedly do země velkou, těžko se integrující etnickou skupinu a ta moderní zařízení si nakonec stejně musely pořídit. Podobně postupovali Holanďané o něco později, když majitelé kovozpracujících podniků chtěli zachránit své podniky s velkým podílem primitivní práce (loděnice). Ty v konkurenci s Asií stejně zkrachovaly a Holandsku zbyly rovněž těžko integrovatelné etnické skupiny, pro které se už nenašla práce. V Německu to bylo podobné. Kdyby byla politika řízena kybernetickou myší, nemohlo by se to stát. Ta myš udělá chybu jen jednou a pak už ji neopakuje.

Ovšem i mentalita Evropanů by se musela změnit, i když by se jim realisace nám z české budovatelské písně důvěrně známého sloganu " vyhrnem si rukávy" asi zajídala. Ale všechno to by bylo lepší, než dovézt 150-200 milionů Evropě po všech stránkách cizích lidí, to by pak byl skutečně kolosální hazard.

4.3.2000