PS Gero nebyl markyz, jak pise Bezruc, ale vevoda Vychodni marky.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Vlasta Leporská

Dobry den pane Culiku,

protoze se diky jednanim o odskodneni nucene nasazenych za 2. svetove valky v Nemecku ponekud zaktualizovalo toto tema, dovoluji si touto cestou upozornit na skutecnost, ze by bylo velice dobre zachytit i pribehy a zazitky tech lidi, ktere tam prozili a ktere jsou velmi zajimave a bohuzel hrozi, ze odejdou ze sveta spolu se svymi nositeli. V 93tem jsem v laznich potkala jednu pani, jejiz pribeh z doby jejiho nasazeni me uchvatil. Zacala jsem se o vec zajimat a posbirala jeste dalsi kontakty a dokonce jsem ucinila i par, bohuzel neuspesnych pokusu ziskat pro tuto vec nejakou publicitu. Je pravda, ze vysla kniha Karla Ptacnika "Rocnik Jednadvacet", ale tam nejsou mnohe pribehy zejmena zen a jinych narodnosti. Je to temer nezmapovany kus historie, ktery dosud nikdo nezpracoval. Posilam vam par uryvku z materialu, ktere mi poskytly dve nucene nasazene zeny a posudte sam, jake je to tema. Pokud byste mohl v BL poskytnout tomuto tematu prostor, udelal byste myslim velmi zasluznou vec.

Vlasta Leporská

Ze vzpomínek paní Stanislavy Z. - motto "Totaleinsatz trochu jinak"

... Na vedoucích místech v celé továrně byli buď říšští Němci nebo Rakušáci, kteří se k Němcům přihlásili. "Nižší šarže" tvořili ostatní Rakušané. Většina Vídeňáků nenáviděla nacisty stejně jako my. Nejednou jsme pomáhaly Vídeňákům Relle a Quenzelovi utéci oknem z továrny a dírou v plotě ven, aby se nemuseli účastnit "Appelu" na seřadišti u hlavní brány, svolaného k vyslechnutí Hitlerova provolání k německému národu.

Představila jsem si, jak asi bylo Detzlerovi a kulhavému Rajmanovi, když je Maltenberger jednoho dne, hned po ránu, zavolal a začal je učit předpisový "Paradeschritt". Všichni tři pochodovali mezi stoly v místnosti sem a tam. Na povel obrátka, na povel stanutí, na povel pozdrav. V předu Malty, pak Detzler a poslední invalida. Šéf dohlížel na správnou polohu napjatých nohou, na plochý, úderný dopad chodidel, na předepsanou výši ruky při pozdravu "Heil Hitler". Nic nevadilo, že Rajman nemůže levou nohu zvednout, že ji má kratší, že proto při levém došlápnutí téměř celý mizí mezi stoly, opíraje se o hůl za skřípění kovové protézy. Nic z toho poblázněnému šéfovi nevadilo! Ani to, jak se děvčata za skleněnými stěnami místnosti pochechtávala předváděné "parádě". Ale i ten náš počáteční smích přešel v lítost, když jsme viděly, jak směšně a uboze vyhlížel zpocený Rajman a zrudlý a nejistý Detzler. Po půlhodinové dresuře dosedli oba Vídeňáci s výrazem hlubokého ponížení. My všechny jsme v tu chvíli pracovaly, jakoby se nic nedělo, abychom jim ulehčily v jejich velkých rozpacích.

Zato Malty byl už jednou v ráži, patrně opojen svým úspěchem a zřejmě hledal další oběť ke svým nacistickým předváděčkám. .... Jeho téměř nepřítomné oči se soustředily na mne. "Fraulein Slavka, proč vy a ostatní Češky nezdravíte naším pozdravem 'Heil Hitler'?"

"Aber Herr Maltenberger, to je zcela vyloučeno ! Tenhle pozdrav je výsostným právem jen nadšených Němců. Od Auslandrů by to znělo opovážlivě a neuctivě, to přece jistě nechcete," odpovídám zajíkavou hroznou němčinou. Byla to odpověď dávno mezi námi děvčaty nacvičená, jen jsme nevěděly jak "chytne". "Na ja, freilich. Máte asi recht," přemýšlí pomalu můj nadřízený a usedá hluboce zadumán. Asi proto, zda se vůbec svou otázkou nepřenáhlil. Což kdyby jeho strana utrpěla tím, že by i kdejaký příslušník porobeného národa užíval jejího posvátného pozdravu. Výmluva tedy zabrala, nikdo nás až do konce našeho pobytu nenutil heilovat.

Koncem dubna za mnou přišla Vlasta, abych jela domů, samozřejmě "na černo", protože propustky nám dají bůhví kdy a možná, že je ani nedostaneme vůbec. U nás všech nastalo kritické údobí stesku. Celou noc jsem uvažovala o riziku, které by tento podnik znamenal nejen pro mne, ale pro celou rodinu v případě, že by nás chytila německá kontrola. Považovalo se to za dezerci. Touha po domově však byla silným magnetem a přemohla všechen náš strach.....

Cestu zpět nám organizovali železničáři ze stanice. O tom, kterým vlakem pojedeme, se rozhodlo až na poslední chvíli. A tak s horkými řízky a vřelou polévkou v bandasce jsem letěla, provázena rodinou, na nádraží. Tam mě očekával celý zástup lidí, rodiče děvčat z naší party, byli jsme po celou dobu nasazení vlastně jedna rodina a každý mi dával nějaký pozdrav pro svou "totálnici". Zůstala jsem na stupátku rozjíždějícího se vlaku obklopena spoustou balíčků. Ale to už ke mně přicházel známý průvodčí a pomohl mi všechno odnést do služebního vozu. Tam jsme já i Vlasta dostaly zbrusu nové železničářské čepice, červené pásky na rukáv, proštipovací kleště a hned jsme se šly "zacvičovat". Celou cestu, až ke hranicím, jsme kontrolovaly jízdenky a pak, už v civilu, jsme se usadily do prázdného vozu, který pokračoval na Vídeň. Až dosud šlo vše hladce. Naši "proměnu" však pozoroval starší německý železničář, který si nyní přisedl naproti. Začal se nás vyptávat co jsme zač, co jsme dělaly v Protektorátu a kam teď jedeme. Měly jsme nepříjemné pocity a tak jsme zarytě mlčely. Se sadistickou chutí se pásl na našich rozpacích a to jsme věděly, že náš čin oznámí. V tom se bez jakéhokoliv přechodu rozchechtal chraplavým smíchem na celé kolo a náhle se mu vymrštil z úst celý jeho umělý chrup a spadl mi do klína. Nadzvedl se mi žaludek, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že je to asi jeden z oblíbených kanadských žertíků starého pána a tak jsem se hystericky rozesmála. Tím šťastně skončilo naše dobrodružství, neboť železničář byl Rakušan a jeho děti byly rovněž nedobrovolně roztroušeny po Říši.

Paní Kazimira Ch.

Paní Kazimira Ch. je Polka. V německém lágru se za dramatických okolností seznámila s Čechem, se kterým koncem války z lágru uprchla, následovala ho do Čech a později se za něj provdala.

Tak jsme šly po silnici, po které jezdily nákladní auta a pochodovali vojáci. Silnice byla dosti široká a z obou stran škarpy. Byla znečištěná hlínou a všelijakými jedy, jelikož to byla muniční továrna. Najednou za námi jel na kole Němec, byl asi tak 20 m za námi, když jsme ho zahlédly. Nebyl velký, ale tlustý, širší než delší, tváře vždy červené, oči mu málem nebylo vidět. Mezi sebou jsme mu říkali "svině." Měl rozepnutý špinavý pracovní plášť a šněrovací boty skoro ke kolenům s podkovama. Jel na kole rychle a Žofka, co šla se mnou, povídá: "Kazi, pojď na stranu, svině je už blízko !".

Sama vešla do škarpy, protože když on šel nebo jel, všichni museli stranou, jinak bylo zle. Já si postavila hlavu a šla pořád rovně, i když ne uprostřed silnice. Už už byl za mnou. Žofka, co šla ve škarpě, říkala, že vztekem zmodral, jelikož já jsem si dovolila jít před ním po silnici a nesešla do škarpy.

Mě se chtělo smát, ale normálně jsem šla dál. Když mě dohnal, chtěl seskočit z kola a zfackovat mě. V momentě, když chtěl seskočit, se mu konec rozepnutého pláště zamotal do řetězu a on upadl i s kolem. Zaslechla jsem sprosté nadávky, ale normálně jsem pokračovala dál. Ušla jsem kousek, když se mu podařilo postavit se.

Kolo nechal ležet, rozběhl se za mnou a kopl mě do stehna, ale jen jednou, neboť zahlédl, že někdo jde. Vrátil se, postavil kolo a odjel. Já jsem upadla, rána na stehně silně krvácela, bolela a visel z ní kousek masa. Bodejť, chlap metrákový, podkovy na botách, znečištěné od sajrajtu na silnici. Žofka mě dovedla k mistrové a bála se říct, co se stalo. Já řekla, že jsem zakopla o nějaké železo a upadla.

Mistrová, Němka, sundala šátek, vzala ještě hadr, co ležel na zemi a pořádně mi zavázala nohu před i za ranou, abych nevykrvácela. Hned řekla, že německý červený kříž mě neošetří, ale tak asi 2 km jsou české lágry a tam mají červený kříž (*). Dala mi lísteček, aby mě nikdo nezdržoval, a já po čtyřech šla. Hlava mě brněla, hlad svíral žaludek, ale došla jsem.......

...na noze zůstala jen fialová skvrna a jizva, Češi mi dobře srovnali ten kousek masa s kůží, co visel, ale ztratila jsem hodně krve, takže jsem už neměla růžové tváře.

Češi občas dostávali balíčky od rodičů, a tak mi Jenda (pozdější manžel) často něco dal na jedno místo za lágry, pod drát, do jamky mechem přikryté.....

* - údajně měla pobočku Červeného kříže každá národnost, ale ne všichni měli potřebné vybavení. Třeba Poláci neměli téměř nic, léky ani obvazy, vše se přednostně poskytovalo německé armádě na frontu. Vůbec, podle paní Kazimiry, Němci dost rozlišovali mezi jednotlivými porobenými národy a podle obliby jim pak vytvářeli lepší nebo horší životní a pracovní podmínky. Nejvyšší prioritu měli prý Češi, pak Poláci, Ukrajinci a nejhůře na tom byli Rusové.

Ještě ze vzpomínek paní Stanislavy Z. :

Vzaly jsme nejnutnější věci a při novém odpoledním alarmu jsme s Hankou, Alenou a Danou prorazily steyerským zamlžovacím pásmem a v hrozném strachu utekly k jakési vzdálené samotě daleko za město, kde nás hospodář nechal přes noc. Na kamennou širokou chodbu naházel otýpky slámy, abychom měly kde spát.

V noci byl opět nálet na město. Do statku přišlo za noci plno lidí. Někteří přišli o všechno, jiní prostě utíkali. Sedlák každého přijal, celý jeho dům byl komukoliv otevřen. Nálet jsme přežívali ve vinném sklepě. Mezi ohromnými sudy vína bylo dost místa pro všechny, kteří přišli, ať to byli místní Rakušané, Polky nebo Češky, Francouzi i Italové. Slyšeli jsme dunivé rány, děti vytržené ze spánku naříkaly. Hospodář hlasitě předčítal z tlusté modlitební knihy a když začal "Vater unser", přidali se všichni přítomní cizinci se svými "Otčenáši". My v českém ostrůvku jsme se držely za ruce a dotýkaly se rameny, spojeny v jedné myšlence - přežít ! Jakou magickou sílu má lidský dotek, jakou víru a důvěru přináší!

Když hrůza utichla, přestal předčítat i hospodář a do němého napětí pronesl: "Ja, ja, wir danken unserem Fuhrer". I já jsem si v duchu vybavila transparenty s tímto nápisem. Ano děkujeme vůdci, celý svět mu děkuje za své mrtvé, mrzáky a zničené hodnoty, tvořené staletími, za hrůzu, kterou světu připravil, mu jistě děkuje i jeho vlastní národ...

Zprávy z města o našich nemáme, ale je nutno sejít dolů. Poděkovaly jsme hospodářům a rozloučili se. Více nebylo třeba ani jména jsme si navzájem neřekli. Byli jsme prostě všichni lidé.

V lese daleko před Steyerem jsme spatřily jámy od pum, vyvrácené stromy, sníh špinavý vyházenou hlínou. A také první mrtvé a raněné. Náš lágr byl úplně zničený ......

......V následujících dnech jsme se seznámily s továrnou v Neudorfu, naším příštím pracovištěm.

Byl to obrovský komplex, kde pracovaly tisíce lidí. Zatím jsme chodily na obědy do 33. jídelny, ale od prvního dne jsme téměř nejedly. Když jsme viděly, že zajatci, kteří v továrně pracují, nesmějí si při jídle sednout ke stolu a že dostávají jen do velkých kádí seškrabávané zbytky jídel, které jim ještě potom vylejí ke kanálku v betonové podlaze, odkud teprve smějí rukama jíst, udělalo se nám všem špatně lítostí, zlostí i hnusem.

Vůbec jsme nechápaly, jak je něco takového možné. Nejen, že jsme se svého jídla ani nedotkly, ale vícekrát jsme do jídelny nechtěly jít. Teprve když nám čeští chlapci vysvětlili, že je lepší si jídlo vyzvednout a zajatcům je přenechat, uposlechly jsme jejich rady, dokud nám vlastní zásoby stačily.

Tak začíná komentář Noama Chomského, světově uznávaného lingvisty, jiskřivého interpreta médií, považovaného za libertářského socialistu, spíš ale odpůrce všeho, co ohrožuje svobodu člověka jako sociální bytosti (ZNet, komentář Millenial Visions and Selective Vision byl rozesílán ve dvou částech e-mailem 10. a 13. ledna 2000 - text je zatím  dostupný jen sponzorům).

Známá litanie o netvorech, jimž jsme byli nuceni po celé století čelit, než jsme je zabili, je rituál, který má alespoň kořeny v realitě, ironicky poznamenává Chomsky: Jejich hrůzné zločiny jsou zaznamenány v Černé knize komunismu z pera Stéphana Courtoise a dalších (mimo jiné i českého historika Karla Bartoška), která na začátku roku vyšla i v anglickém překladu, na jehož re cenzi v New York Times Book Review od proslulého universitního politického filosofa a sociálně demokratického komentátora Alana Ryana Chomsky reaguje.

Na Ryanovo tvrzení, že kniha prolamuje mlčení, připomíná proud hořkých odsudků a podrobných odhalení zejména v levicové literatuře za posledních osmdesát let, nemluvě o trvalém přítoku téhož ve sdělovacích prostředcích, časopisech, filmech a knihách přeplňujících knihovny v žánrech od krásné literatury po akademické studie.

Je to - podle Ryana - nelítostná obžaloba z vraždy sto milionů lidí, účtování s kolosálním, zcela zkrachovalým sociálním, hospodářským politickým a psychologickým experimentem, totálním zlem. Představa naší vlastní důstojnosti vedle nepochopitelné obludnosti nepřítele - monolitního nemilosrdného spiknutí (J.F.Kennedy) s cílem totálního odstranění jakékoli špetky slušnosti (Robert McNamara) - podrobně rekapituluje obraz uplynulého půlstoletí, v duchu málo citovaného interního dokumentu Rady národní bezpečnosti č. 68 z roku 1950, nyní obecně uznávaného jako zakládací listiny studené války. (Chomsky o tom blíže zde.)

Dnes obnovovaný obraz nám umožňuje úplně vymazat celý rejstřík ohavných zvěrstev z  "naší strany" v minulých letech, konstatuje Chomsky. Koneckonců nemají žádnou váhu ve srovnání s vrcholným zlem nepřítele. Jakkoli velký zločin, byl přece "nezbytný" tváří v tvář silám temnot, o nichž nyní konečně víme, co byly zač. A s co nejmenším politováním se tedy můžeme vrátit k naplňování naší ctihodné mise, avšak ve světle humanitárního triumfu v Kosovu nesmíme přehlížet, jak nám jinde připomínají New York Times, některá "důkladně vystřízlivující ponaučení" o hluboké ideologické propasti mezi idealistickým Novým světem zdůrazňujícím končící nelidskost, a Starým světem podobně odevzdaným vůči nekončícímu konfliktu. Nepřítel byl ztělesněním totálního zla, ale dokonce i naši přátelé musejí ještě ujít řádný kus cesty, než dostoupí na naše závratné výšiny. Nicméně můžeme kráčet vpřed s čistýma rukama a ryzím srdcem jak se sluší a patří na národ v Bohu.

Ryan jako řada jiných přiměřeně zdůrazňuje jako důkaz obžaloby čínské hladomory let 1958-1961 a 25-40 milionů obětí na životech, které tvoří pořádný kus ze 100 milionů mrtvol, přisuzovaných "komunismu" (řečeno konvenčním termínem, ať už to bylo cokoli). Strašlivá krutost zasluhuje tvrdé odsouzení, jakého se mu dostávalo po řadu let a nyní je obnovováno. Připisovat hladomor komunismu je navíc náležité. K tomuto závěru nejspolehlivěji došel ekonom Amartya Sen, jehož srovnávání čínského hladomoru se statistikami demokratické Indie vyvolalo zvláštní pozornost, když před pár lety obdržel Nobelovu cenu.

Na začátku osmdesátých let Sen napsal, že Indie netrpěla takovým hladomorem. Přisoudil tento rozdíl indickému politickému systému soupeřících sil, zatímco čínský totalitářský režim naopak trpí nesprávnými informacemi, které zabraňují patřičné odezvě, je tam jen málo politického tlaku ze strany opozičních skupin a informované veřejnosti. Později odhaduje počet mrtvých na 16,5 až 29,5 milionů. Tenhle příklad vypadá jako důkaz obžaloby totalitářského komunismu v duchu Ryanova textu.

Ale před zavřením knihy obžaloby mohli bychom možná obrátit pozornost na druhou polovinu Senova čínsko-indického srovnání, které nějak nevyplouvá na povrch, nehledě na veškerou Senovu snahu. Zjišťuje totiž, že mezi Čínou a Indií existovala řada zarážejících podobností, když před padesáti lety začínaly plánovat rozvoj, včetně mortality. Je nepochybné, pokud jde o úmrtnost a dosahovaný věk, že Čína má rozhodný náskok před Indií, říká Sen, podobně jako ve školství a jiných sociálních ukazatelech. Odhaduje, že úmrtnost v Indii je o čtyři miliony ročně vyšší, než v Číně. Usuzuje, že Indie naplňuje svůj pohár každých osm let více kostlivci, než Čína v ostudných letech 1958-1961. V obou případech důsledky mají co činit s ideologickými předpoklady obou politických systémů: v Číně relativně rovné rozdělování léčebných zdrojů včetně venkovské lékařské služby a veřejného rozdělování potravin, což vše v Indii chybí. To vše ještě před rokem 1979, kdy se pokles úmrtnosti zastavil a možná i obrátil, díky tržním reformám zahájeným toho roku. Zarážející zapomnětlivost, pokud bychom použili metodologii Černé knihy komunismu a jejích recenzentů na celé dějiny, ne jen na jejich doktrinářsky přijatelnou polovic.

Chomsky činí závěr, že v Indii experiment demokratického kapitalismu od roku 1947 vedl k více mrtvým, než za celou historii "kolosálního zcela neúspěšného experimentu komunismu" všude na světě od roku 1917: jen v Indii a pouze do roku 1979 dosáhl sto milionů mrtvých a od té doby vedl k dalším desítkám milionů.

Obžaloba "demokratického kapitalistického experimentu" je ještě přísnější, pokud se podíváme na jeho účinky po pádu komunismu: například miliony mrtvol v Rusku poté, co se Rusko začalo řídit důvěrnými recepty Světové banky, že "země, které se rychle a rozsáhle liberalizují, dosahují obratu rychleji" než ty, co tak nečiní, a vrátilo se do stavu připomínajícího období před první světovou válkou nebo současný třetí svět. Ale "nelze udělat omeletu bez rozbíjení vajec", řekl by Stalin. Žaloba se stává dále ostřejší, vezmeme-li v úvahu ty širé oblasti, které zůstaly pod západní kontrolou, přinášející opravdu "kolosální" výčet kostlivců a "zcela zbytečné, nesmyslné a nevysvětlitelné utrpení", řečeno slovy Ryana, atd. atd.

Aby bylo jasno, dodává Chomsky, nevyjadřuji své soudy: to spíše jen ty, kteří vyplývají ze zásad, používaných pro nastolení předzjevených pravd - nebo by z nich vyplynuly, kdyby byly doktřinářské filtry odstraněny.

Pokud jde o obdiv k sobě samému, letošní virtuální přílivovou vlnu, snad postačí zopakovat poznámku Marka Twaina o jednom z válečnických hrdinů masakru na Filipinách, kterým začalo století, které právě končí: Byl ztělesněnou parodií; žádná satirická interpretace nemohla být dokonalá, protože on sám byl touto dokonalostí. Tato připomínka poukazuje na další ohled naší velkoleposti - vedle účinnosti v masakrování a destrukci a schopnosti sebevelebení, které by vedly každého satirika k zoufalství: na naši ochotu čestně čelit našim zločinům jako daň za vzkvétající svobodný trh idejí. Hořké protiimperialistické eseje jednoho z největších amerických spisovatelů  nebyly potlačeny jako v nějakém totalitárním státě; jsou volně dostupné široké veřejnosti, s pouhým odkladem o nějakých devadesát let.

Tolik Noam Chomsky v první části svého komentáře z 10.ledna v ZNetu. V té druhé se pak věnuje jiné otázce - nové doktríně, že všeobecné požadavky lidských práv daly přinejmenším jisté meze suverenitě, jak ukazuje příklad Kosova a Východního Timoru.

Připravil P.B.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Když se politik dostane do centra pozornosti a  je tázán na svůj názor anebo na své počínání, má dvě možnosti. Uspořádat tiskovou konferenci a srozumitelně se na ní vyjádřit, anebo se naopak před novináři ukrýt, na nic neodpovídat, nic nekomentovat a počkat, až se pozornost médií obrátí k někomu či něčemu jinému.

První postup je vůči veřejnosti korektní, ten druhý je pak podezřelý.

Uveďme aktuální příklady: Ministr spravedlnosti Otakar Motejl zvažoval svou demisi jako formu jak vyjádřit nesouhlas s politickou hrou, která se v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu stala podmínkou existence vlády.

Nakonec dal přednost snaze dokončit zásadní reformu soudnictví, nic méně svůj názor na to, co se mu nelíbí, včera vyjádřil zcela otevřeně, takže nejsou žádné další otázky.

Naproti tomu když je nyní v centru pozornosti šéf premiérových poradců Miroslav Šlouf, již tradičně není k zastižení.

Zřejmě ví, proč nemá zájem polemizovat s ministrem vnitra o tom, zda na něj vyvíjel či nevyvíjel tlak ohledně personálních změn v některých policejních útvarech.

Mlčení je sice výmluvné, nikoli ovšem trestné.

Pro kariéru šéfa poradců není důležitá důvěra veřejnosti, ale pouze důvěra šéfa, v případě Miroslava Šloufa tedy důvěra Miloše Zemana. A ten si svého nejbližšího spolupracovníka, na rozdíl od mnoha sociálních demokratů, vysoce považuje.

Není ostatně sám. Jako na člověka s výbornými organizačními a vyjadřovacími schopnostmi, který se dokáže orientovat a přizpůsobit v každém politickém dění, na něj vzpomínají i bývalí kolegové ze Socialistického svazu mládeže, či z KSČ.

Zřejmě je ideálním spolupracovníkem i dnes. Jeho moc a vliv nestojí ani nepadá s předváděním se na obrazovce a u mikrofonu. Nemá čas na tiskovky. Vládne.

27. března 2000.