Co je nového v České republice

"Zpráva popisuje celou řadu případů žen ze zahraničí, které reagovaly na inzeráty na místa au pairs, prodavaček v obchodě, sekretářek či číšnic ve Spojených státech, ale po příjezdu zjistily, že tyto pracovní příležitosti neexistují. Namísto toho byly uvězněny a donuceny k prostituci nebo k nucené práci. Některé z nich byly přímo prodány majitelům bordelů, konstatuje zpráva.

Frank E. Loy, tajemník ministerstva zahraničí pro globální záležitosti, řekl v únoru před kongresovým podvýborem: "Zdá se nepochopitelné, že na úsvitu jednadvacátého století dochází k primitivní a barbarské praxi kupování a prodávání lidských bytostí. Mezinárodní obchod s lidmi, především s ženami a s dětmi, je však velmi častý a podle všech informací se dále šíří." Hlavním zdrojem pro obchod s lidmi jsou Thajsko, Vietnam, Čína, Mexiko, Rusko a Česká republika, uvádí zpráva."

Poznámka JČ: Proč ze středoevropských zemí jsou tyto ženy unášeny především z ČR - proč ne z Polska, Maďarska nebo Slovenska?

Dobry den,

zkuste se nekdo podivat na http://www.army.cz/vojna/index.htm

Rekl bych, ze to je v jadru velmi zasluzny napad, a ze otazky a odpovedi opravdu mnoha lidem pomohou.

To na tu kladnou stranku. Na tu zapornou stranku se podivejte na http://www.army.cz/vojna/soc.htm

Musim rict, ze pri cteni teto stranky me JIMA HRUZA! Armada CR pysne a hrde sdeluje, ze odvede zivitele rodiny a misto nej vyplaci mesicne 1046 Kc na dite a 1428 Kc na manzelku - ale jen pokud je dite mladsi dvou let.

Mel jsem za to, ze armada v jinych se vzdy snazila o rodiny vojaku pecovat a vubec podporovat kladny obraz timto smerem, a ne, ze rodiny vojaku ozebracuje!

Jak mam proboha armade verit, ze za valky ochrani nase manzelky a deti, kdyz to nedokaze ani v dobe miru???

(O profesionalni a amaterske armade lze vest dlouhe debaty. Do tech se nechci na tomto miste poustet - i kdyz jinak se jim nebranim. Ovsem o tom, ze rodina je pro stat na prvnim miste, snad debata ani vedena byt nema. Nevim o tom, ze by v jakemkoliv zapadoevropskem statu byli do armady odvadeni - bez financni nahrady - zivitele rodin. Pro to neexistuje omluva.)

Roma in the CR
Forum Monday, April 17, 9:30 A.M. - 5 P.M. at Columbia University,
Dag Hammarskjold Lounge, International Affairs Bldg, 420 West 118 St., New York City - Open to general public - free admission

Co se tyka mozne nebezpecnosti Walschovy knihy, vsimneme si odstavce textu anonymniho ctenare, ktery na jeji nebezpecnost upozornuje (proc anonymne?):

'Prectete-li si laicke ctenarske recenze na amazon.com, tak zhruba pulka lidi ji poklada za skvelou, druha pulka, lide obeznameni s krestanstvim ji vesmes oznacuji za "Dialog se Satanem". '

Je zrejme, ze kniha je jednoznacne odmitana pouze krestansky orientovanymi lidmi. To me neprekvapuje. Otevrene priznavam, ze kniha je z hlediska krestanske verouky vyslovene kacirskym dilem. Skutecne bori resp. odmita mnoho zazitych paradigmat (m.j. tvrdi, ze "Satan" neexistuje) a vyzyva k 'neposlusnosti' vuci 'autoritam, ktere vas uci to a ono'.

O nebezpecnosti bych ale nemluvila. Snad priznavame ctenarum schopnost si udelat zaver na zaklade vlastniho usudku. Za nebezpecnou povazuji naopak argumentaci pomoci vet, vytrzenych z kontextu jako treba "Hitler sel take do nebe".

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Milan Šmíd

Pozn.: Tohle povídání jsem psal o víkendu neznaje ani článek Jana Čulíka, ani četné komentáře a názory pondělních novin. Pokud budu kritizován za to, že preferuji odbornost před morálním profilem, pak bych byl rád, kdyby nebyly přehlédnuty řádky, ve kterých osobnostní integritu kladu na první místo jako základní a nezbytný předpoklad členství v Radě. Tu úvahu jsem napsal spíše jako zamyšlení nad tím, jaký obsah by mohla či měla míst slova "rozuměti médiím".

Odpověď na otázku uvedenou v titulku mne napadla, když jsem sledoval sobotní kázání nováckého ředitele. (Ano, jsem profesně deformován, surfuji s dálkovým ovládačem po televizních programech a dívám se i na formáty, které mne osobně nezajímají. Na tohle Volejte řediteli jsem si však počkal, chtěl jsem vědět, jak se Železný vyrovná s faktem, že Lauderovci zastrašili soudem švédskou společnost MTG, která teď váhá, zdali ta práva na hokej skutečně TV Nova prodá.)

A právě v okamžiku, kdy Železný mluvil o svých koláčích sledovanosti, mi bleskla hlavou odpověď, kterou jsem měl dát, když se mne nedávno pan Šídlo z Respektu ptal na to, jací lidé by měli být nominování do Rady ČT.

Já jsem mu tenkrát řekl, že by to měli být lidé s osobnostní integritou, tedy lidé nezkorumpovaní ani byznysem ani politikou, kteří médiím a televizi aspoň trochu rozumějí. Na dodatečnou otázku, co to znamená "rozumět médiím a televizi", jsem stručnou odpověď zůstal dlužen.

Pak jsem si minulý týden 30.3. v MF DNES přečetl, že "V radě by měli zasednout lidé, kteří rozumějí médiím. Z tohoto pohledu tam pan Herold patří" (prohlásila poslankyně ODS Kateřina Dostálová), a znovu jsem zauvažoval nad tím, jak se pozná, kdo médiím rozumí a kdo nerozumí, a zda fakt, že někdo někdy v médiích pracoval (Karel Kříž) nebo navíc vykonával funkci tiskového mluvčího ODS (Lukáš Herold), zda takováto praxe z člověka učiní odborníka na mediální politiku. A pokud takovým odborníkem není, jak mu to dokázat.

A byly to právě koláče sledovanosti Vladimíra Železného, které mi vnukly nápad.

Já bych totiž každému z kandidátů Rady ČT položil několik kontrolních otázek, z nichž jedna by například zněla: jaký je rozdíl mezi rating, share a reach. (Odpověď lze získat na http://www.ato.cz.)

Proč by to měli vědět? Protože to jsou tři způsoby, jak vyjádřit sledovanost televizní stanice nebo jednotlivého programu, a vysílatelé (týká se to všech) s nimi manipulují vždy tak, aby ohlas svých pořadů představili v tom nejpříznivějším světle.

A kdo tyhle věci pořádně nezná, kdo není schopen nahlédnout předkládaná data v reálných proporcích, ten je na nejlepší cestě být zmanipulován efektními grafy vytrženými ze souvislostí a stát se pouhým nástrojem v rukou nejrůznějších manipulátorů.

Ono je toho víc, co by měl takový člen Rady ČT znát. Například by měl být schopen odhalit, že analýza zpravodajství, kterou nedávno veřejnosti představila agentura InnoVatio, je zdeformovaná účelovým výběrem kritérií a dat, a že titulek materiálu Lidových novin "Zpravodajství všech televizí vévodí kriminalita" (8.3.2000) je zavádějící.

Protože InnoVatio zřejmě chtělo dokázat svoji apriorní tezi, podle níž prý není příliš velký rozdíl mezi veřejnoprávním a komerčním zpravodajstvím, nejen upravilo měřítka grafů ČT1 a TV NOVA takovým způsobem, aby ty grafy byly podobné, i když výskyt tématu kriminalita byl na ČT méně než poloviční ve srovnání s TV NOVA, ale kromě toho nebyl uveden fakt, že téma kriminalita je v metodice kódování zpráv agenturou InnoVatio sdružené s tématem "kriminalita, bezpečnost" a jsou do něho nasypány nejrůznější zprávy, třeba i o poměrech v BIS nebo na ministerstvu vnitra, tedy nejen krádeže a vraždy.

To všechno by si měl takový člen Rady ČT zjistit a ověřit dříve než začne vydávat nějaká prohlášení nebo zaujímat zásadová stanoviska. A třeba by přišel i na to, že ve svém záměru postavit kriminalitu do popředí zpravodajství ČT InnoVatio z uváděné statistiky zcela svévolně vypustilo jednu kategorii, která by se jinak umístila na prvním místě, a to "zahraničí bez vztahu k ČR".

Kdybych měl tedy stručně vyjádřit, jaké kvality by radní ČT měl mít, řekl bych to takto: člen Rady ČT by měl znát věci spojené s televizí natolik, aby ho nikdo nemohl opít rohlíkem.

Přál bych si, aby každý nový člen rady, když dostane další výroční zprávu, v níž ČT znovu hrdě oznámí, jak zvýšila své výkony a celkovou vysílací plochu při průběžném snižování stavu pracovníků, aby takový radní byl schopen se v těch číslech rozebrat.

Pokud by to dokázal, mohl by například zjistit, že s tím růstem výkonů to není vůbec slavné. Naopak, stále více se reprízuje, reprízovost v roce 1999 poskočila z 52 na 57 procent a to ještě těch 57 procent je třeba brát s rezervou. Proč? Protože do premiér si ČT odjakživa (tedy i za Mathého) započítávala noční vysílání teletextu, přebírání Euronews a slovenského zpravodajství. Dnes už se sice otevřený teletext v noci nevysílá, ale zase tu ráno zdarma panoramují kamery po horách. A kdybychom tyto beznákladové "premiéry" schované spolu s programovými upoutávkami do kategorie "pořady informativní" z premiér odečetli, došli bychom k alarmujícímu údaji 64 procent vysílaných repríz.

Ono to ani s tím snižováním pracovníků není tak jednoznačné. Samozřejmě, "outsourcing" je dobrá věc, pokud ovšem je schopen snížit výrobní náklady. Ale co když "outsourcing" se provádí tak, že v rámci politiky snižování stavu pracovních sil někteří lidé (a také jejich činnosti) z organizace odejdou a organizace pak jejich služby musí platit dráže, než kdyby je dotyční pracovníci prováděli v úvazku. Neříkám, že právě tohle je případ ČT, ale co kdyby náhodou?

Vždyť ten radní je tam dosazen hlavně proto, aby dohlížel na to, jak se hospodaří s veřejnými penězi získanými z koncesionářského poplatku a ne aby dělal cenzora pořadů.

V této souvislosti mne pak napadá ještě jedno kritérium: měl by to být člověk, který je schopen nadhledu a určitého zobecnění, člověk, kterého nerozčílí jednotlivý pořad vymykající se jeho vkusu či názorové orientaci natolik, aby z toho udělal casus belli proti celé ČT (jako odstrašující příklad takového postoje lze uvést vystoupení sociálně demokratického poslance Vojtěcha Vymětala v rozpravě, která 10.3. vedla k odvolání celé rady ČT - viz zde) .

Tedy měl by to být člověk tolerantní, který umí pochopit jednotlivá selhání, ale být i zásadový, pokud zjistí, že ta selhání jsou součástí trvalých a záměrných trendů, člověk, který je schopen akceptovat názorovou pluralitu, abstrahovat od svého osobního zájmu a pokoušet se hájit zájem veřejný.

Nicméně všechny tyhle vlastnosti mu - podle mého názoru - nebudou k ničemu, jestliže se nebude umět rozebrat v informacích, které k němu budou proudit z nejrůznějších stran s jediným záměrem - ovlivnit ho tak, aby zájmy lobbistických skupin, které mu ty informace dodávají, pokládal za zájem veřejný.

A právě z tohoto důvodu bych alespoň nějakou tu televizní kvalifikaci od něj vyžadoval. Pro začátek by mi stačilo, kdyby se naučil rozlišovat, co je to rating, share a reach, aby mohl oponovat účelově sestaveným koláčům sledovanosti.

Milan Šmíd

P.S. Jestlipak víte, proč mezi nejsledovanějšími pořady ČT jsou pravidelně nedělní Události (např. minulý týden na čtvrtém místě, 18,2% rating, 41% share)? Že by v neděli ty zprávy byly lepší než ve všední den? Nikoliv. Za to může statistika a její průměry. Ty nedělní Události se dostávají tak vysoko do top ten jenom proto, že jsou kratší, dvacetiminutové, a končí 19.35. V 19.30 lidé obvykle masově přepínají na Novu, a ten odchod sráží průměrnou hodnotu sledovanosti Událostí. Pokud ta konkurence trvá jen pět minut, pokles je nižší než v případech, kdy Události jsou 25-30timinutové a v té druhé čtvrthodině jejich trvání jim Televizní noviny TV NOVA seberou většinu diváků.

To opět jenom na okraj, až se znovu začnou vytahovat koláče sledovanosti. Kdyby se totiž měřila jen první čtvrthodina Událostí, procenta jejich sledovanosti by byla mnohem větší, než ukazují výsledky celkové, zprůměrované. Kromě toho peoplemetry ukazují, že velká část diváků - zvláště v neděli - se znovu na ČT1 vrací, a to v okamžiku, kdy se tam vysílá sportovní zpravodajství.

Tomáš Pecina

Pane Čulíku,

1. Děkuji za uveřejnení článku paní Macháčkové. Momentálně řeším dilema, zda mám ze Syndikátu novinářů, jehož mám pochybnou čest být členem, vystoupit sám nebo čekat, až budu vyloučen. Syndikát a zejména jeho vedení se mi jeví přesně tak, jak to vyplynulo z korespondence Macháčková-Hudcová: jako množina nekultivovaných, arogantních, sebestředných a mocí zkorumpovaných jedinců, kterí v Syndikátu nejenže nestrpí neorthodoxně uvažující osobnosti (připomínám, ze dosud platí loňské vyloučení Jana Křečka), ale se svými členy jednají způsobem, který dává vzpomenout na dávný vtip o Socialistickém svazu mládeže, jediné organizaci, kde nejvyšší trest je zároveň nejvyšší odměnou.

2. S Vaším hodnocením situace v České televizi nelze však zcela souhlasit. "Kandidatura" Lukáše Herolda se mi jeví jako průhledný trik: chce-li Turek na tržišti prodat tykev za pět šekelů, nabídne ji za osm. Chtějí-li strany velké koalice prosadit flexibilní radní, musí být jejich navrhnout skandální variantu, z níž pak jen ustoupí k méně okázalému pimprleti. Před dvěma lety jsem napsal na toto téma do Britských listů článek, ve kterém jsem s příchodem Puchalského předvídal konec kvalitní veřejnoprávní televize v České republice. Bohužel, moje tehdejší analýza se potvrdila a katastrofická predikce se ukázala přesnou. Opakuji v parafrázi jeste jednou to, co jsem tehdy napsal: Rada z Heroldů bude jen o málo horší nez rada z Kučíků, protože ani v jednom případě nebude plnit to podstatné, totiž izolovat veřejnoprávní televizi od mocenských vlivů. --- Otevřete telefonní seznam a náhodně vyberte devět jmen: blahopřeji, právě jste sestavil velmi dobrou Radu České televize...

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Spor mezi Mosteckou uhelnou společností a horníky, kteří jsou již tři dny hluboko pod zemí, se nebude řešit snadno, ale vyřešit se musí.

Vedení společnosti tvrdí, že splnilo všechny podmínky dohody, uzavřené v prosinci mezi zástupci vlády, vedením firmy a odboráři a obnovení stávky považuje za neopodstatněné.

Horníci dolu Kohinor jsou ovšem přesvědčeni, že v prosinci byli podvedeni a tentokrát nemíní vyfárat dříve, než budou jejich požadavky splněny.

Žádají odvolání představenstva, předsedy dozorčí rady i ředitele akciové společnosti dolu Kohinor, zastavení přípravy na likvidaci dolu a změnu jeho majitele.

Na rozdíl od Mostecké uhelné společnosti, jejíž akcionáři loni v srpnu na valné hromadě zkonstatovali, že důl je nerentabilní a rozhodli se ho zavřít, chtějí horníci těžit dál.

U každého protestu jde o to, zda má smysl a zda může být úspěšný.

Horníci pod zemí nemají co ztratit. Čím déle vydrží v šachtě číst noviny a hrát karty, tím hlubší debata se nad zemí povede například o rentabilitě různých druhů paliv.

Do karet hraje protestujícím horníkům třeba zdražení plynu, které může vyvolat renesanci uhelných kotelen. Nerentabilnost dolu je věc relativní.

Podobně pokud jde o snahu horníků udržet si práci, mohou počítat s podporou lidí, kteří se prací živí. Názor, že útlum jedněch pracovních příležitostí by měl být provázen rozvojem jiných, není nelogický.

A není pravda, že s tím stát nemá nic společného.

Na rozdíl od rumunských horníků, kteří proti útlumu dolů organizují násilnosti, zvolili ti naši účinnější způsob.

Každým dnem stráveným pod zemí, jim nahoře bude přibývat sympatizantů. Jednání na vládní úrovni se prý, kvůli zahraničním cestám ministrů, může uskutečnit až počátkem příštího týdne.

To už bude vyjednávací pozice horníků docela slušná.

3. dubna 2000

Poznámka JČ: Mám velmi neblahé tušení, že jde o ztracenou kauzu. Bohužel, těžba uhlí v Evropě už asi zanikne. (Je to stará technologie, která přejde na rozvojové země a bude taky tak - bohužel - placena.)

omlouvám se, že na Vaše otázky odpovídám se zpožděním. Měl jsem trochu jiné starosti a povinnosti (viz Vaše otázka č. 5). Na většinu Vašich otázek (BL 23.3.2000) sice lze nalézt odpovědi v mém textu, který v BL vyšel již 22.3.2000, ale usuzuji, že jste své otázky psal, aniž jste můj příspěvek četl.

Proc jste nevystoupil trebas v Ceske televizi nebo na Prime ci na Galaxii? Proc zrovna v  TV Nova, ktera je ted samozrejme diky trem arbitrazim v centru pozornosti medii?

Ale právě že vystoupil. Skupina Unisono účinkuje a i v minulosti účinkovala ve všech Vámi zmiňovaných televizích.

2) Vite, co to znamena uplatek protisluzbou?

Vím. Kladu si však otázku, co by z mé strany měla být ona protislužba? Svůj kritický názor na bermudského investora Novy a na zneužívání existence tzv. servisních organizací jsem za posledních pět let nijak nezměnil. Když si přečtete mé články z minulých let, zjistíte, že jsem jeden z mála, kdo říká stále to samé. Není můj problém, že Vladimír Železný své původně jiné názory, kvůli kterým jsme se střetávali, změnil.

3) Byla by Vase skupina nejak znama, kdyby nevystoupila v TV Nova? Takto se to brat i jako reklamni kampan za Vasi skupinu.

Odpověď na první větu zní ano. Podle logiky Vaší druhé věty jsou všechna vystoupení všech umělců ve všech televizích reklamní kampaň.

4) Je pravda, ze Vase skupina existuje uz 10 let a nemela valne uspechy, maximalne v regionalnim meritku?

Myslíte, že třeba oblastní divadla, jenom proto, že nemají věhlas těch pražských, musí být automaticky šmíra? Skupina Unisono existuje (= vystupuje a lidé na ni chodí) nikoli 10, ale 13 let. Vydala šest alb, poslední dvě u  renomovaných firem (Na cestě u B & M Music, Nebezpečný svět u Monitoru EMI). Pro klip Už pro mě jdou (o popravených z padesátých let) nám pan režisér Hynek Bočan svěřil svůj pozoruhodný film Bumerang. Na obou našich posledních CD hostuje legenda českého folku Wabi Daněk. Myslíte, že to dělají pro naše "nevalné úspěchy"?

Nebo je to všechno trochu jinak? Jinak, než píše (na zakázku?) nedostižná Jana Ciglerová. Jen tak na  okraj: zajímavější než její výplody jsou fotografie skupiny Unisono doprovázející její článek v Rolling Stonu (1/2000). Jsou vyhotovené ze záznamu našeho vystoupení, který má v archivu ČNTS. Týž snímek doprovázel kompro v Blesku (24.11.99). Náhoda?

5) Skutecne minite kandidovat na senatora? Nedelate si pak spise tzv. medialni tvar, aby Vas lide vic znali?

Kandidatura do Senátu nebyl můj nápad, vybídla mě k ní chrudimská ODS. 28. března proběhly na volebním sněmu primárky (obvod č. 44 - Chrudim, Havlíčkův Brod). Z 53 delegátů dalo 33 hlas mě, pro mého protikandidáta, bývalého poslance ing. Františka Nováka, CSc., hlasovalo 20 delegátů. Takže: ano, do Senátu budu kandidovat.

S tou mediální tváří ale nevím. Senát o muzice není.

Zdraví Vás

Petr Štěpánek

Vojtěch Polák

Pane Culiku,

abych prispel k nazorove pestrosti BL, posilam svuj vyber z TGM: Moderni clovek a nabozenstvi. VP

T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství

(otisk článků z Naší doby 1896-1898)

1934 vydal Jan Laichter v Praze

Úvodem

... Znám vůbec jen otázku náboženskou, vždy byla a bude. O tom jsem nikdy nepochyboval ani okamžik, všecka životní zkušenost, všecko poznávání a studování potvrzovalo mně přesvědčení to pořád a pořád znova. Proto mně bylo vlastně záhadné to, že by lidé o tom doopravdy mohli pochybovat a proč. A skutečně o tom ani nepochybují - jistě se odpor proti náboženství skepsí nevyčerpává; vlastně běží o to, pochopit, co je podstata boje proti náboženství a jaký je obsah života zdánlivě beznáboženského.

Část první - Umdlené duše: Moderní sebevražednost

... je to sociální nemoc moderní, nemoc moderní civilisace. Hromadnost případů sama již ukazuje, že je to skutečná nemoc, a ukazuje to stálé stoupání čísel.
[Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der modernen Civilisation, Wien, 1881]

Anglický statistik nedávno vypočítal, že je teď ročně kolem 180.000 sebevražd - jen se ptejte, co to znamená, když tak velký počet lidí rok co rok, ba den co den (denně asi 500, tedy každou hodinu - noci nepočítajíc - asi 30) samochtíc opouští život, jehož mu poskytuje naše století. Jaká je dnes agitace proti militarismu - ale sčítejte tyto armády sebevrahů: co jsou proti tomu bitvy a války! Bitva, válka ovšem hodně bije do očí, ale ti tisícové a tisícové zmírají nepozorováni, nikdo si toho již nevšímá, jako by to musilo být. Co je tu hluku pro řeže arménské, ale to není nic, když se ročně jen u nás v Rakousku zabíjí asi 4.000 lidí - v českých zemích asi 2.000?
[Georg von Mayr napočítal, že za léta 1881-1893 v zemích, v nichž se statisticky počítá, bylo sebevražd 454.689; počet je ovšem mnohem větší, protože se mnohé případy nepočítají (zatajují se a podobně).]

A sebevražednost se pořád a pořád nejen rozšiřuje, ona se takořka prohlubuje: v Evropě ročně asi 2.000 neplnoletých, mezi nimi mnoho dětí, je s životem nespokojeno. Prosím, uvažujte o tom: děti zoufají nad životem a volí si smrt! Když se v Africe Boerové a Angličané potírají a když je tam nebo jinde zabito několik set lidí, celá Evropa je na nohou - a přece, co je to proti jedinému případu, když si už sedmileté nebo osmileté dítě zoufá a život si bere. A takových "dětí", statistika nám oznamuje, je mnoho a mnoho ...

... Statistika sama ukazuje, že v četných případech bída nerozhoduje; co pak se také nevraždí lidé bohatší? Statistika však také dosvědčuje, že v menšině případů se udávají neblahé hospodářské poměry za příčinu sebevražd. A počet těch případů ještě se zmenší, jestliže se náležitě specifikují a analysují; ...

... Každý případ sebevraždy, který se vykládá nesnesitelnou bídou, dá se vyvážit četnými příklady opačnými, kde lidé neuvěřitelnou bídu přetrpěli, vydrželi, překonali. Když tedy jeden bídě ustupuje, druhý, třetí, čtvrtý ji přemáhá, ne bída, nýbrž osobní charakter skutečně rozhoduje. Bída a nouze mají jistě, toho nepopírám, vliv veliký, ale nejsou posledním rozhodčím. ...

... Obvyklým odkazováním na choromyslnost sebevrahů podává se také výklad jen zdánlivý a prozatímní. Vždyť se naskýtá otázka nová - proč je v nové době tolik lidí choromyslných? Historie mediciny, statistika psychos a historie vůbec dokazuje nezvratně, že se v nové době také choromyslnost nepoměrně šíří a sílí. ...

... Nemám před velikými mysliteli a tvůrci proto menší úcty, že jsou mně nejvýznačnějším projevem moderního člověka. A proto si již dovolím říci, že problém sebevraždy je vůbec hlavní problém moderního tvoření literárního - bezmála bych řekl problém jediný.

Co jiného je obsah "Fausta", nežli vývoj člověka nesoucího se k nejvyšším cílům lidské vědoucnosti a moci a přece konečně odhodlaného opustit to své bojiště životní - již již sahá po smrtícím nápoji, tu však velikonoční zvony vracejí ho zemi. Vzpomínka na víru v dětství takovou měla sílu. Problém "Faustův" z rozličných stran je osvětlován ve "Wertherovi", "Wahlverwandschaften" a zejména také "Wahrheit und Dichtung" (historie s dýkou).

Byron řeší týž problém v "Manfredovi", "Kainovi", a v jiných svých pracích; Krasiňski v "Nebožské komedii", Tolstoj v "Anně Karenině", v "Rodinném štěstí", Dostojevskij konečně v každém větším románě a ovšem také ve svých filosofických statích (Dněvnik!). A nejinak: jako tito velitelé moderní myšlenky, také důstojníci a řadoví vojáci svádějí podobné duchovní bitvy; co jiného líčí Zola v "Díle"? Co chce Strindberg sebevraždou malíře Olla? Co Hauptmann sebevraždou dra Vockerata? A jak se končí Bourgetův "Žák"? Co chce Gram Garborgův? Co teď čteme v "Triumfu smrti" u d'Annunzia? A tak dále a tak dále.

Co to? Všichni noví básníci-myslitelé, a právě největší, zabývají se ve svých nejvýznamnějších dílech sebevraždou ...

... Myslím, že si teď i začátečník v psychologii a v sociologii řekne, že tu skutečně máme veliký problém časový a že k jeho výkladu slepá patrona historického materialismu nestačí. Nestačí ani na jeho osvětlení. Vezměme si na příklad Garborgova Grama v "Umdlených duších", a čteme:

"A pokolení podle cesty usedá a ruce spouští bezvládně. A pohled jeho strhaný a prázdný, jak bývá u šílence. Temnota napřed, temnota vzadu. Bezvýznamně, bezúčelně nad nekonečnými bařinami tančí vědy bludičky ..."

Co tu s historickým nebo s hospodářským materialismem? Bída - nouze? Ano - ale jaká?

"Jest Bůh? - 'To nevíme.' - Je duše? - 'Nevíme.' - Potrváme, nebo zemřeme? - 'Nevíme.' - Má život nějaký účel? - 'Nevíme.' - Proč žiju já? - 'Nevíme.' - Žiju, existuju opravdu? - 'Nevíme.' - Co tedy víme? Lze nám vůbec něco věděti? - 'Nevíme.' - A toto soustavné 'nevíme' nazývá se vědou! A lidé ruce spráskají nad hlavou a s jásotem dí: Pokrok ducha lidského jest nepochopitelný! To ani víry v Boha víc nám netřeba, neboť věda vypozorovala, že voda v kotli kypící zdvihá víko, a že třená pryskyřice přitahuje stéblo ... "

Není tedy div, že Gram-Garborg sám historický materialism zavrhuje:

"Máme-li vydržet život, musí být trochu zlý. Hladový nezabije se tak snadno; doufá neustále, že přece najde příležitost, aby se najedl do syta; ale bohatý, který žil každý den skvěle a v radosti, ten běží k ďasu kvapem; nuda na jedné straně a protivné svědomí na druhé ..."

Nezdá se vám, že ta moderní duše skutečně není tak vyložená jako houska na krámě?

... Vědecký a filosofický intelektualism, zejména jak se podává v positivismu ("S Comtem to nejde") přivádí člověka svým neharmonickým diletantismem k zoufání. Moderní vzdělanec se honí za štěstím, ale zatím lapá smrt. Nabývá sice jasnosti, ale ztrácí klid: na místě žádoucího plného vědění musí se konec konců spokojit skepsí, a s ní a jí dostavuje se neklid, nervosnost, pomatenost, šílenství, touha po zničení ...

... Summa: Žádné bažení a dychtění po bohorovnosti, ale starý recept Rousseauův:

"Když se to dobře uváží - nezáleží ono štěstí, jaké všichni hledáme, vlastně v prostotě a skromnosti?"

... Nejen slabochové, ale i hrdinové v boji a seči pociťují bázeň, a v hloubi duše klíčí otázka pochybnosti, nebylo-li by lépe bez boje ... Boj se vede mezi přesilou lidí starších a četnou armádou mladších. Mladší se staví proti náboženství a tím proti celému řádu sociálnímu a politickému. Vzpoura jako vždy čelí Nejvyššímu. Je boj o Boha. Moderní titanové, jako jejich předkové v řecké a semitské mythologii, ztéci chtí nebe a posadit se na trůn Nejvyššího. Vede je Faust, ale zeslábl - místo jeho zaujal Manfred a Kain ... k nim se připojili Gustav-Konrád, Jindřich a Pankrác .... Nejmladší čety vzbouřenců vede Ivan Karamazov a Razkolnikov ...

Však tu již slyšet hlas Aljoši, jenž v čele svých hochů vytrhl, aby bratra Ivana a jeho spolutitany odvedl z bojiště prosáklého krví a slzami a smířil zase s Nejvyšším - -

... Titan ve své bohorovnosti stává se násilníkem anebo se připojuje k armádě zoufajících a umírajících ... Slabší hledají upokojení v buddhismu, spiritismu, symbolismu, a v jiných a četných formách a formalitách různorodého okultismu ...

... Všude a všude záhada táž: jak dobojovat svůj boj s starým, jak se propracovat k jednotnému názoru na život, jak nalézti konečně uspokojení duši své. Tisíce a tisíce bojů těch neznají, okolnosti vnější, vhodná disposice duševní, snad i tupost a necitelnost mnohým a mnohým jsou přirozenou hrází proti bouřím, které zmítají duší těch, kteří nemohou nemyslit a necítit. A o ty právě běží, neboť sta a tisíce zase se řídí příkladem jejich.

T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství

(otisk článků z Naší doby 1896-1898) 1934 vydal Jan Laichter v Praze

Část druhá - Moderní filosofie a náboženství

Ještě donedávna v kruzích tak zvaných vzdělaných (a dnes do kruhů těch hlásí se již kde kdo) o náboženství se nemyslilo; otázky náboženské pro člověka inteligentního a pokrokového není, otázka je rozřešena, dávno rozřešena - tak se říkalo. Dnes se o věci počíná mluvit jinak, počíná se uvažovat, má-li náboženství v naší společnosti platnost skutečně jen historicky dochovanou, přechodní, nebo je-li trvání jeho také oprávněno věcně.

Obecné mínění (těch tak zvaných vzdělaných kruhů) bývalo, že náboženství podlehlo moderní filosofii a vědě: moderní filosofie a věda však mají jiné starosti než náboženství - problémy politické, sociální, národnostní, to jsou problémy, ale co chcete s náboženstvím? A tou měrou, kterou filosofie a věda zdály se být moderními, tou měrou náboženství stávalo se lidem něčím nemoderním, zastaralým, starým, přežitkem. Ještě tak pro děti a pro ženy ... pro baby -

Vždycky jsem chápal nesnadno, jak se toto mínění o protináboženské podstatě filosofie a vědy mohlo tak rozšířit. Neboť pravý opak je pravda: filosofie a věda (rozumí se filosofie a věda moderní a nejmodernější) protináboženské nejsou.

Podívejte se přece do dějin filosofie a uvidíte, že největší myslitelé proti náboženství nebyli - naopak byli pro. Přece si jen vzpomeňte:

Descartes svými argumenty pro theism, Leibnitz theodiceí, Locke úsilím o náboženství přirozené, a dále: Pascal, Rousseau, Kant, po Kantovi Jacobi, Fichte, Schelling, Hegel - - všichni, všichni věnovali spekulaci o náboženství své nejlepší síly ...

Kant pro náboženství v tomto století učinil snad více než všichni jeho theologičtí odpůrcové.

A někteří filosofové náboženství a církve přímo zakládali - Comte na příklad; a myslíte, že Nietzsche by měl toho vlivu, kdyby nebyl šel mezi proroky? A jak se to má s vlivem Schopenhauerovým? Nepůsobil svým mysticismem, jenž se přece obyčejně s náboženstvím přímo ztotožňuje? A Spencer - nekáže usmíření vědy a náboženství?

Náboženství je podstatným obsahem duchovního života člověka, k žití je tak potřebné jako vzduch - právě proto ho mnozí ani nepozorují, jak nepozorují vzduchu a neváží si jeho životodárnosti. (Ostatně ve velkých městech čistý vzduch platí se draze a náboženství taktéž se v nich hledá nejúsilněji!)

"Všichni opravdu velicí duchové jsou nábožní" - čteme v "Umdlených duších", a je to pravda. A přece je dnes lidí bez náboženství dost a dost!

Není tu odpor? Není. Také věda, také umění, také mravnost patří k duchovní podstatě člověka, a kolik máte lidí bez pravého vědeckého vzdělání, bez uměleckosti, bez mravnosti - - tak jsou také lidé bez náboženství anebo mají je ve způsobách a stupních divných a jinakých.

Náboženství, Náboženství - - co pak věda a filosofie nestojí proti theologům, proti církvím a proti jejich náboženství? Náboženství in abstracto přece není, ale jsou různá náboženství positivní, oficiální - souhlasí moderní filosofie a věda s nimi? Hic Rhodus, hic salta!

Pravda. Ale není filosofie a věda také v boji proti - filosofii a vědě? Není umění proti umění! Mrav proti mravu? Že by myslící člověk dnes, po tolika bojích, neprokoukl tu máju oficiálnosti, hrob opravdovosti? Positivní, oficiální věda, positivní, oficiální právo, positivní, oficiální umění - positivní, oficiální náboženství ... Můj ty Bože!

Avšak tak snadno, těmito několika slovy a tím srovnáním s ostatními kulturními mocnostmi ona vážná námitka odčinit se nedá: o poměru a o boji filosofie s náboženstvím musí se promluvit šíře a všestraněji. Chci zatím jen tolik říci, že boj filosofie a vědy proti positivnímu náboženství není důkazem, že filosofie a věda jsou eo ipso protináboženské.

Naopak dal by se z toho boje - z jeho houževnatosti a odvěkého trvání (je tak starý jako filosofie a náboženství) učinit vývod přímo opačný. Právě proto, že filosofii a vědě náboženství lhostejné není, je mezi oběma boj. Také v oborech jiných (na příklad v politice) nejpříkřeji proti sobě stojívají strany a směry si blízké. Nejeden filosof potírá náboženství proto, že sám je ho pln. A o atheistech bylo již nejednou řečeno, že vlastně žádných není - jistě negace Boha není ještě atheismem. Atheism skutečný, positivní opravdu je bylina řídká. Já alespoň z celé filosofické literatury nevěděl bych z myslitelů silnějších mimo oba Milly a snad Huma nikoho, jehož bych pokládal za atheistu, a i o těchto mám některé pochybnosti. (Podškrtuji, že mluvím o atheismu míněném doopravdy, o atheismu uvědomělém a positivním, nikoli o negaci a třeba sebe radikálnější protibožské revoluci. Sto ultraradikálních rebelantů-titanů nedá ani jedné části Huma!)

Zkrátka - jen pozorněji myslit, a moderní filosofie a věda ztratí tu protináboženskou funkci, která se jí posud přičítá.

Ani moderní přírodověda není protináboženská.

Z moderní přírodovědy dělá se často enfant terrible, ale také neprávem. Mužové jako Faraday, Thompson a jiní a jiní nebyli proti náboženství. Ani Darwin - a právě darwinisté, jako na příklad sám Haeckel, v nejnovější době vůči náboženství hodně slevují. Avšak neběží tu o jednotlivá jména a autority, tvrdím více, a to, že přírodověda nemá pro naše století toho významu, který jí přisuzují ti, kdo ji prohlašují za vědu moderní po výtce, vidouce v ní projev našeho století nejcharakterističtější.

Celkový obraz doby není přírodovědný. Kdo to říká, nezná právě těch četných a rozmanitých oborů práce duchovědné. Jak úsilně se dnes pěstí psychologie, sociologie, studium práva a historie politické, historie literatury, věd a tak dále - historickou by se naše doba mnohem dříve mohla zvát než přírodnickou. Podívejme se na množství a na obsah literatury a umění - vždyť i hudbou se řeší problémy přímo filosofické a náboženské, o moderně a o jejím překonávání naturalismu, o symbolistech a podobně ani nemluvíc. Do politiky pořád více a více zasahují církve a její (klerikální) strany, avšak i vedle toho proniká do ní pořád více nový duch reformní; i nacionalism, jedna z mocností tohoto světa, hledá oporu v náboženství, jak tomu dosvědčuje nejen náš humanitism, ale i slavjanofilství, messianism a nacionalism německý (Lagarde a jiní). A co znamená tak zvané ethické hnutí, třebaže výslovně beznáboženské? Nevolá se na všech stranách po vzdělání jednotném, filosofickém, a nedoznávají nejčelnější odborníci (právě přírodovědci), že bez filosofie nelze? Last not least: jak úžasně intensivní je duchovní práce moderních theologů! Na to právě se zapomíná, že přece v každé vísce je akademicky vzdělaný duchovní a že celé to ohromné těleso církevní úsilně pracuje.

Jak uvádím v titulku, považuji za velkou nespravedlnost vůči (ministru) spravedlnosti, že masové sdělovací prostředky neseznámily širší veřejnost ve větším rozsahu a zejména do větší hloubky s tiskovým prohlášením ministra, které je i svého druhu menším literárním a etickým skvostem na úrovni úvah Senekových či spíše Epiktetových (doporučuji přečíst na adrese www.justice.cz v oddíle informace). Prohlášení má však především velký náboj politický, na který níže poukazuji a pro který se širší citace patrně mnohým nehodila do krámu tj. do rozehrané politikářské partie, či tažení proti sociální demokracii (což pro mne není zcela totéž co ČSSD jako partaj) a zejména jejímu premiérovi.

První polovina klíčové části tiskového prohlášení začíná větou: Chápu, že politika je především politický boj, usilování o vliv na moc a že svět politiky je světem kde platí trochu jiná pravidla. Připusťme, že to nebylo nic horšího než komentátorská netrpělivost zpravodajů, proč nepředložili ani občanům trpělivě sledujícím různé relace rozhlasu a televize a listujícím různými tituly novin souvisle alespoň toto originální občanské poselství (i zde poněkud krácené) a zejména jeho podtržené jádro: Přesto jsem byl skutečně zaskočen politickým ujednáním obsaženým v dodatku k tzv. opoziční smlouvě pokud se podmínkou existence vlády a pokračujícího procesu stabilizace poměrů a zlepšení ekonomického rozvoje stalo ujednání o rekonstrukci vlády spočívající ve výměně čtyř jejích členů. Š I přes zmíněné připuštění zvláštností politiky a jejích prostředků, by mělo zůstat všem politikům jako základní krédo racionalita jejich kroků a především záměr absolutní přednosti zájmů společnosti a státuŠa to vše by mělo rozhodně převažovat nad malichernostmi a prestižními pocity.ŠChtěl jsem odchodem z vlády dát najevo své jednoznačné ne politické hře, která se v souvislosti s projednáním státního rozpočtu stala podmínkou existence této vlády. Učinil bych tak zadost svým občanským pocitům.

Povšimněme si, jak daleko jsou podtržené části od permanentní bezhlavé kritiky sociálně demokratické menšinové vlády a od nedávného nesmyslného parlamentního vota "ČSSD škodí státu". To se mnohým nepříjemně poslouchá od nestranického člena této vlády. Dílčí úryvky a parafráze úvah z tohoto oddílu prohlášení o otázkách mravnosti se umně vplétaly do pokračujících filipik proti "zrádné a nemravné" opoziční smlouvě a zejména proti skutečně nechutným personálním souvislostem tolerančního patentu, za něž však pilíře demokracie vypalují cejch hanby stejně vyděrači jako vydíranému. Hraběcí rady tu přednášejí i politické síly ochotné hnát národ do téměř sebevražedných (z hlediska vstupu do EU) předčasných voleb.

Nemohu se zbavit dojmu, že mrzačení již těchto části citátu hlavně spoluvytvářelo půdu pro zamlčení následující, nejdůležitější politické části prohlášení. Nemám vyčerpávající výstřižkový archiv, ale zatím se mi nikde (kromě webové stránky ministerstva) nepodařilo najít podstatu, kterou uvádím bez krácení a mezer: S touto pohnutkou se střetl jiný pocit odpovědnosti za splnění pracovních úkolů, které mi náleží a které jsem na sebe dobrovolně vzal. Můj odchod z vlády by možná poškodil vládu, možná, že by měl vliv i na obraz České republiky v mezinárodním kontextu. Můj odchod z vlády by byl jakýmsi pokáráním vůči jenom jedné straně (nepochybně ČSSD) oné nešťastné dohody a byl by současně vítězstvím pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů nejen reformě soudnictví, ale řadě rozumných kroků této vlády nepřejí.

Neboli: Pic kozu do vazu! Nestranický státník překousl z vlasteneckých důvodů svoje oprávněné morální skrupule, odsoudil kazisvěty a i nadále podporuje pro společnost užitečnou linii dlouhodobě masově skandalizované sociálně demokratické menšinové vlády. Při ocenění aspektu morální tento aspekt nezaznamenal ve své nedělní ranní promluvě 2.4. ani Pavel Tigrid. Kdo zorganizoval vyslepičení jeho intimních osobních úvah si takovéto stanovisko nejen nemohl dát za rámeček, ale zdálo se, že spíše za klobouk. Lidsky - nikoliv však z etického a profesionálně mediálního hlediska - je snad pochopitelné, když šiřitelé takové kauzy od ní utečou (byť jak malí kluci). Vůbec však nechápu, jak jedno neviditelné (s velkým písmenem) médium mohlo tuto ministrovu argumentaci zamlčet, ale současně glosovat, jako že "vyměknul". Za ministra jsem osobně rozhořčen a jen-tak-tak se držím, abych na adresu autora takového titulku a glosy nepoužil ono páně Svěrákovo (Lidové noviny 19. 1. 2000) jedno slovo sprosté staré, tuhé a osvědčené na které si zatím netroufli zneuživatelé nadávek.

Co čert nechtěl, martyriu ministra spravedlnosti ještě nebyl konec. Dovedu si docela dobře představit po tiskovce houf nastražených mikrofonů pro "exkluzivní" rozhovor, a lidsky i že v takové vřavě oslabené pozornosti unikne provokačně formulovaný údajný obsah dálnopisu ODS. I jako oběť tohoto (údajně nechtěného) mediálního podrazu se Otakar Motejl dokázal obratem důstojně omluvit, při setrvání na svém stanovisku k vyděračům. Tento omluvný dopis mimochodem JE na Neviditelném psu v plném znění. Dovedu si představit tu radost, že média měla záminku, proč už nerozpitvávat jakoby zastaralou podstatu vlastního kardinálního trapasu, protože tu je již zbrusu nová novinka. Kdo by v takové situaci třeba jen morálně soudil (a už vůbec odsoudil) kolegyni, která v nouzi nejvyšší takový božidar zaonačila.

Odkazy jsou v textu úplné: kdo chceš, prověřuj. A posuď jak média zase pomohla zvýšit politickou kulturu.

Miloš Štěpánek

Poznámka JČ: Termín "politická kultura" označuje charakteristické rysy, převládající v politickém životě daného společenství. Není to termín hodnotící. Nehovoří se tedy normálně o "nízké" politické kultuře, to je omyl.

Je sice pravda, jak píše Miloš Štěpánek, že eticky pracující a profesionální novináři by měli poskytovat ucelené a objektivní, i když kriticky zhodnocené informace o záležitosti, o níž píší, neměli by tedy vytrhovat z kontextu útržky informaci a neférově jimi manipulovat. Je však chybou požadovat, že by snad měl novinář respektovat politikovo přání, že jeho určitý výrok "neměl být zveřejněn". Pokud si politik ten výrok nepřál zveřejnit, neměl ho vypustit z úst. Novinář musí sám učinit úsudek, zda je ve veřejném zájmu, aby byla informace zveřejněna, a to i proti vůli politika. Jiná věc je, že pod bulvárním tlakem zveřejňují novináři často informace z důvodů senzacechtivosti, které nutně veřejnému zájmu nijak neslouží, spíše naopak.