Co je nového v České republice

Ted se v Ceske republice  vedou ruzne paralelni monology. Nekoho kritizuji v LN ci MfD a on se brani v Pravu, protoze kritizujici noviny odmitnou jeho obranu tisknout. Kupodivu jsem jeste nevidela v LN nebo MfD napsano - tuto odpoved na kritiku odmitli vytisknout v Pravu. Pravo je asi nejpermisivnejsi. Kdyz cloveka odmitnou i tam, zbyva asi uz jen Internet.  Tez noviny navzajem kritizuji svoje clanky, ale aby si nedelaly reklamu, neuvadeji presne odkazy na kritizovane clanky ( v tom jsou vsichni stejni). Ctenar aby z toho byl magor.

"Zpráva popisuje celou řadu případů žen ze zahraničí, které reagovaly na inzeráty na místa au pairs, prodavaček v obchodě, sekretářek či číšnic ve Spojených státech, ale po příjezdu zjistily, že tyto pracovní příležitosti neexistují. Namísto toho byly uvězněny a donuceny k prostituci nebo k nucené práci. Některé z nich byly přímo prodány majitelům bordelů, konstatuje zpráva.

Frank E. Loy, tajemník ministerstva zahraničí pro globální záležitosti, řekl v únoru před kongresovým podvýborem: "Zdá se nepochopitelné, že na úsvitu jednadvacátého století dochází k primitivní a barbarské praxi kupování a prodávání lidských bytostí. Mezinárodní obchod s lidmi, především s ženami a s dětmi, je však velmi častý a podle všech informací se dále šíří." Hlavním zdrojem pro obchod s lidmi jsou Thajsko, Vietnam, Čína, Mexiko, Rusko a Česká republika, uvádí zpráva."

Poznámka JČ: Proč ze středoevropských zemí jsou tyto ženy unášeny především z ČR - proč ne z Polska, Maďarska nebo Slovenska?

Roma in the CR
Forum Monday, April 17, 9:30 A.M. - 5 P.M. at Columbia University,
Dag Hammarskjold Lounge, International Affairs Bldg, 420 West 118 St., New York City - Open to general public - free admission

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Oldřich Botlík

Na adrese www.maturita2002.cz je zveřejněno plné znění posledního návrhu reformy maturitní zkoušky. Podle autorů má především odstranit rozdílnou náročnost dnešních maturitních zkoušek a zkvalitnit přijímací řízení na vysoké školy. Ani maturitu "zadarmo", ani přijímačky za úplatek jistě nelze přecházet mlčením. Technickým zásahem, tedy nahrazením či doplněním jedné techniky zkoušení jinou, se však těchto jevů nezbavíme, neboť jejich pravé příčiny nejsou technické, nýbrž etické. Spíš se smiřme s tím, že něčí nemorální jednání může zpochybnit regulérnost jakékoli centrálně organizované zkoušky.

Oba zmíněné negativní jevy také zasahují jen malou část populačního ročníku. Lze ovšem očekávat, že realizace zveřejněného záměru, zasahující všechny maturanty, by vyvolala nové problémy, mnohem závažnější a rozsáhlejší než ty, které má reforma odstranit. Návrh překvapivě není doprovázen analýzou možných dopadů, a tak nastiňme aspoň některé. Souvisejí se zvolenou technikou zkoušky ve státní části maturity, tedy s navrhovanou formou testů, s vymezením obsahu zkoušky a s její strukturou, tedy s návrhem povinných, povinně volitelných a volitelných maturitních předmětů.

Destruktivní vliv primitivních testů

Státní maturita je připravována s ambicemi postupně ovlivňovat cíle a výsledky vzdělávání na školách. Centrálně organizované zkoušky totiž vždy nesou silné poselství pro učitele i žáky: důležité je umět to, co se zkouší. Testy postavené na množství krátkých "zaškrtávacích" (tzv. uzavřených) otázek však nepostihují řadu důležitých kompetencí žáků. Jen namátkou: tvořivost, schopnost řešit delší úkoly, vnímat a posoudit více aspektů posuzovaných problémů, orientovat se v nejednoznačných situacích atd. V zahraničních testech proto podíl těchto otázek klesá ve prospěch takzvaných otevřených úloh. V nich žáci například několika větami shrnují vlastní argumenty, formulují názor, kreslí či doplňují obrázky a různé grafy, řeší klasické matematické a přírodovědné (početní) úlohy a podobně. Vyškolení posuzovatelé pak ručně, podle podrobné metodiky, připravují odpovědi žáků pro počítačové zpracování. S tímto mezikrokem počítají také mezinárodní výzkumy výsledků vzdělávání, kterých se ČR účastní. U nás jsme ho vyloučili hned zpočátku, ačkoli by umožnil zásadní formální i obsahové obohacení.

Vedení Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a její vědecká rada uvedly ve svém stanovisku k návrhu nové maturity mimo jiné, že "uzavřené otázky jsou krajně nevhodné pro zjišťování znalostí matematiky". Má-li totiž maturant například najít řešení rovnice x²--5x+6=0, musí o kvadratických rovnicích leccos vědět (například musí znát vzorec pro řešení kvadratické rovnice a musí ho umět použít, případně musí umět rozložit kvadratický trojčlen na součin). Následující testová otázka však nezkouší uvedené dovednosti, nýbrž něco jiného.

"Které číslo vyhovuje rovnici x²--5x+6=0?

A. číslo 0
B. číslo 2
C. číslo --1
D. číslo 1"

Maturant totiž nemusí řešení hledat -- vystačí s dosazením nabízených hodnot do rovnice. Proč by školy učily žáky řešit kvadratické rovnice, kdyě stát z celé této dovednosti hodlá ověřovat jenom úplný konec, totiž provedení aritmetické zkoušky? Snahy hledat jednoduchá řešení složitých problémů jsou vždy pošetilé. Právě ty školy, které má státní maturita tlačit k vyšším nárokům na maturanty, zvolí snadnější cestu: namísto vzdělávání s nimi začnou trénovat různé triky, jak poznat správnou odpověď. Tento destruktivní vliv na cíle, průběh a výsledky vzdělávání je také jedním z důvodů, proč testy založené výhradně na otázkách typu "zaškrtni jedinou správnou odpověď ze čtyř" jsou v Evropě při zkoušce dospělosti už spíš raritou.

Nízká vypovídací schopnost testování jednotlivců

Forma maturitních testů byla několik let ověřována v sondách Maturant. Přesný matematický rozbor jejich struktury dokazuje, že v nich náhoda hraje velmi významnou roli. A to bez ohledu na předmět a na obsah otázek. Z odpovědí žáků totiž nelze poznat, jak k nim dospěli. Mohou proto zásadně ovlivnit svůj výsledek v testu jednoduchou "tipovací" strategií, kterou použijí, když správnou odpověď neznají. Například loňský test Anglický jazyk tvořilo devadesát otázek, z nichě každá obsahovala nabídku čtyř položek s jedinou správnou. Devět otázek bylo tak snadných, že je zvládly nejméně 4/5 žáků. Maturanti, kteří si byli jisti správnou odpovědí na pouhých osm otázek, mohli u ostatních 82 otázek například vyloučit z nabídky vždy jednu položku a potom náhodně označit za správnou jednu ze zbývajících tří položek. Taková strategie by zaručila překonání stanovené hranice úspěšnosti (1/3 správných odpovědí) devadesáti procentům žáků! Hranici úspěšnosti lze jistě zvýšit, ale pokud by maturanti spoléhali pouze na své znalosti, v testu by jich pak propadlo příliš mnoho. Lze tedy očekávat, že se vhodné strategie náhodného hádání rozšíří během dvou tří let hromadně. Při státní maturitě by se potom mohla stát nezbytnou pomůckou obyčejná hrací kostka.

V mezinárodních průzkumech, které zjišťují výkonnost celých školských systémů, se vliv strategií náhodného hádání neprojevuje, neboť kladné i záporné odchylky se v souhrnu vyruší. Při zkoušce jednotlivce však může například výše zmíněná strategie ovlivnit jeho výsledek až o 20 %. Správné odpovědi na testové otázky se také velmi snadno napovídají i opisují. Ve třídě bude pro maturanty mnohem výhodnější spolupracovat, než si konkurovat. Proto si rádi domluví a nacvičí jednoduchý systém znamení, kterým bude vhodný spolužák prozrazovat ostatním správné odpovědi. Příprava ke státní maturitě se tak zredukuje na nácvik nenápadné nápovědy srozumitelné všem kromě pedagogického dozoru. Až na drobné odchylky způsobené "přenosovými šumy" budou výsledky žáků přijímajících nápovědu shodné s výsledkem vybraného vysílajícího premianta. Zdá se tedy, že autoři nové maturity vědomě obětovali vypovídací hodnotu jejího výsledku možnostem počítače. Údajná nízká vypovídací hodnota klasického maturitního vysvědčení však byla hlavním oficiálním argumentem, kdyŽ začínali...

Za iluzi objektivity zaplatíme vysokou cenu

Samy testy, kterými chce stát ukazovat učitelům "v terénu" směr, záhy zdegenerují, neboť kvalita používaných otázek má pro udržení státní maturity v chodu jen zanedbatelný význam. Kvůli každoročně zveřejňovaným počítačovým žebříčkům úspěšnosti škol, tříd i maturantů, které budou informacím o maturitě dominovat, nebude obsahu testů věnovat pozornost kromě jejich autorů téměř nikdo. Pod pozlátko "objektivity" se potom spolehlivě schovají i všechny nedostatky úloh, ze kterých tato srovnání vzniknou.

Státní maturita se snaží vykázat subjektivní vliv lidského faktoru za dveře, ale on se vrací oknem: v pojetí a obsahu otázek šířených obrovským nákladem po celé republice i v možnostech nejrůznější manipulace s počítačovými daty. Zdálo by se, že navzdory tomu zůstanou podmínky žáků maturujících na různých místech stejné, ale také to je iluzí: stačí malý rozdíl v pojetí "pracovního ruchu" povoleného při testování a je po srovnatelnosti. A i kdyby vše proběhlo hladce, na konci nákladné a organizačně náročné procedury získáme jen velmi přesné informace o tom, s jakým výsledkem celý maturitní ročník tipoval či opisoval v několika desítkách víceméně triviálních situací. Navíc utvrdíme mnoho učitelů v mylném přesvědčení, že na tohle má škola připravit žáky především.

Obcházení učitelů je hrubou chybou

Autoři reformy maturity degradují žáky na sázející ve sportce a učitele na nespolehlivé dráby. Nedůvěřují pracovníkům vlastního resortu natolik, že nechtějí školám sdělovat výsledky státní maturity dřív, než proběhne maturita školní, jejíž režii školám aspoň zčásti ponechali. V testování ani při jeho zpracování se nedá nalézt jediná aktivita s otevřeným koncem, pro nikoho tam nejsou prvky samostatnosti a tvořivosti. Něco takového by se snad dalo ospravedlnit v armádě za Rakouska-Uherska. Pojetí reformy zjevně vychází z přesvědčení, že se kvalita českých učitelů výrazně zhoršuje. Pokud je to pravda, měl by stát takovému trendu čelit a dát najevo, že se o profesionalitu učitelů hodlá opřít. Autoři státní maturity však naopak vysílají jasný signál: "nedá se vám svěřit samostatná práce". Odrazují tím kvalitní zájemce o tuto profesi a současně vyhánějí ze škol právě ty učitele, kteří mají na to, aby si hledali uplatnění jinde.

Rozsah katalogů povinného učiva ohrožuje rozmanitost

Je to jako v Kocourkově: reformátoři si ještě neujasnili, co vlastně mají maturanti umět, ale už tři roky vědí, jakou podobu budou mít testy, kterými je z toho budou zkoušet. Návrh obsahuje příliš mnoho podobných klíčových rozhodnutí učiněných ve spěchu a bez zvážení dopadů. Zjevná je snaha najít pojetí, které nebude nikomu vadit. Při dnešní protichůdnosti názorů na středoškolské vzdělání se to však nemůže podařit. Úkol státu je přece jiný: najít cestu, jak v přijatelné míře umožnit souěití různých kultur vzdělávání. Jeho přehnané nároky na rozsah učiva však rozmanitost našeho školství ohrožují.

Představme si učitele, který chce své žáky především naučit chytat ryby. Už ví, že je vcelku jedno, zda to budou trénovat na kaprech nebo na okounech. Potřebuje ale být s žáky často u vody, protože pouhým posloucháním rybářské latiny se ještě nikdo rybařit nenaučil. Bude-li státní maturita ověřovat hlavně to, co si maturanti pamatují o makrelách, treskách a dalších druzích ryb, které někdo "povolaný" vybere, žáci nikdy s učitelem na ryby nepůjdou. Nebude na to čas. Skromnějšími požadavky by stát naopak nácvik rybaření umožnil a nikoho by nepoškodil: školy, které to pokládají za důležité, by mohly dál probírat i nepovinné šproty.

Navrhované katalogy maturitních poěadavků však až na dílčí výjimky jen rekapitulují velmi tradiční gymnaziální pojetí výuky. A to v závazném rozsahu, který dosud kvalitně zvládali pouze vážní zájemci o magisterské studium příslušných oborů.

Návrh podporuje předčasnou specializaci

V některých vyspělých zemích získává střední všeobecné vzdělání až 80 % mladých lidí. Ti všichni se učí komunikovat v několika jazycích včetně mateřského a vyváženě se vzdělávají jak v matematice, tak ve společenských i přírodních vědách. To mimo jiné usnadní jejich budoucí rekvalifikaci. Vysokoškoláci tam nebývají přijímáni na jednotlivé fakulty jako u nás, ale na celou univerzitu. Naše nová maturita by naopak vedla k velmi rané specializaci i na všeobecně vzdělávacích školách: izoluje od sebe jednotlivé přírodovědní obory, exaktní vždy zřetelně diskriminuje. Navíc staví matematiku a společenské vždy jako povinně volitelné alternativy proti sobě. Tento záměr je zásadním koncepčním nedostatkem návrhu, neboť fakticky umožní, aby většina maturantů zůstala některou součástí středního všeobecného vzdělání téměř nedotčena. Čemu by stát měl ve školství bránit, kdyě ne tomuhle?

Minimum středoškoláka

Název "maturita" pro navrhovanou centrálně organizovanou písemnou zkoušku je zavádějící. U povinných a povinně volitelných předmětů totiž mají žáci možnost přihlásit se ke zkoušce snadnější úrovně, označované jako B. Rozdíl oproti náročnější úrovni A je přitom dán především rozsahem povinného učiva. Autoři tím zjevně vycházejí vstříc žákům středních odborných učilišť. Už dnes však stejně víme, že maturita na SOU má jinou váhu než maturita na gymnáziu. Tak proč si pořád něco nalháváme, kdyě reforma maturity stejně udělá z většiny učňů maturanty kategorie B?

Stát by měl raději ohlídat, aby střední školy včetně gymnázií nepomíjely žádný atribut všeobecného vzdělání: komunikační výbavu maturantů a osvojení základních postupů a myšlení charakteristických pro matematiku a společenské i přírodní vždy. Tohle "minimum středoškoláka" lze rozvíjet i ověřovat jen na konkrétním materiálu, jak jinak. Penzum povinné pro všechny však smí představovat jen malou část obsahu navrhovaných katalogů učiva (zhruba třetinu). Jinak místo myšlení nastoupí memorování -- také přehnané nároky totiž mají na vzdělávání silný destruktivní vliv, dobře patrný už v základní škole. Při školní maturitě ať si pak maturanti vyberou předměty, které jsou jim blízké, a prokáěou schopnost zvládnout podrobně a do hloubky velký celek.

Zkouška bez zaškrtávacích testů

Smysluplná zkouška z minima středoškoláka by tedy primárně neměla ověřovat, zda absolvent střední školy dokáže reprodukovat nějaké poznatky -- to všechny školy trénují nad míru. Nic nezkazíme, když budeme ještě rok nebo spíš dva diskutovat o tom, co přesně má být obsahem zkoušky, jak má vypadat a jestli ji vůbec potřebujeme a umíme připravit. Díky svému vlastnímu vzdělání však snad chápeme, že zatrhávání jedné možnosti ze čtyř ověřuje jiné schopnosti než například psaní esejů. Bude-li při zkoušce esej hodnocen podle přítomnosti myšlenek a kultury jejich vyjádření, budou školy muset kultivovat myšlení a vyjadřování. I když je to náročné a výsledky hodnocení jsou občas nespravedlivé. Naučit žáky, aby udělali křížek na správném místě, je samozřejmě snazší. Ale nikdy jim to k ničemu nebude, i kdyě počítač sečte jejich křížky pokaždé bez jediné chyby.

Dostatečná komunikační výbava umožňuje správné vnímání psaného i mluveného slova na straně jedné a kultivovaný písemný i ústní projev na straně druhé. Je tedy zřejmé, že úkol napsat esej na jeden z pěti až deseti centrálně vyhlášených námětů (třeba společenskovědních) se týká zhruba čtvrtiny této složky minima středoškoláka. Při zkoušce z matematiky mohou žáci řešit několik matematických úloh zaměřených na uplatnění postupů a myšlení typických pro matematiku. Takové úlohy lze připravit i bez náročného matematického aparátu, jako jsou třeba komplexní čísla nebo diferenciální počet. Hodnocení eseje i zkoušky z matematiky mohou provádět učitelé školy podle jasných kritérií a jednotné metodiky, případně učitelé jiné školy. Hodnotitelé budou povinni odůvodnit své závěry stručným slovním komentářem. Škola zpřístupní práce žáků spolu s hodnocením a komentářem učitelů na internetu.

Lze očekávat námitky, že tohle uě tu jednou bylo v technicky jednodušší podobě. Na tradicích, zvláště kdyě jsou žáci zkoušeni z činností, které jim mohou být užitečné, však není nic špatného. Prestiž zkoušky z minima středoškoláka by navíc mohla pozvednout například výzva učitelům, aby nabídli vhodná témata či úlohy. Možnost veřejné kontroly prostřednictvím internetu bude novým prvkem, který rychle zajistí, že jen málokterý učitel si dovolí někoho vědomě poškodit nebo nadhodnotit, opakovaně už vůbec ne.

Zdá se, že jedním z důvodů náhlého spěchu s reformou maturity je její ohlášená premiéra těsně před řádnými volbami v roce 2002. Budiž -- realizace současného návrhu taky může jeho předkladatelům volby prohrát. Jde však o mnohem víc než o jedny volby. Ministr Eduard Zeman by se zasloužil o české školství, kdyby navzdory několika letům ověřování zastavil práce na kosmetických úpravách sondy Maturant a od projektu státní maturity buď zcela ustoupil, nebo nechal zásadně přepracovat její pojetí. Má o to snazší rozhodování, ěe celý projekt zdědil.

Oldřich Botlík

Autor se zabývá zjišťováním výsledků vzdělávání.

Tomáš Pecina

Čtu rád, v Britských listech i jinde, články a komentáře Milana Šmída, které zpravidla bývají kultivované, zasvěcené, přesné, věcné a vzácně uměřené. S většinou jeho názorů, zejména těch týkajících se kauzy TV Nova, souhlasím. Méně se ale ztotožňuji se Šmídovým chápáním veřejnoprávních médií; obávám se totiž, že Milan Šmíd podléhá tomu, co by se dalo nazvat "vrchnostenským" pojetím veřejného zájmu (a demokracie vůbec), tedy představě, že veřejnost je hostem v restauraci, který si jednou za čtyři roky vybere lokál a dál nemá právo mluvit do toho, co je mu servírováno a jak s ním personál podniku zachází. Kuchař a číšníci potřebují klid ke své práci: je-li host nespokojen, může se přece v příštích volbách rozhodnout pro změnu!

Podle tohoto pojetí stojí dozorčí rady veřejnoprávních médií nikoli mezi médiem a veřejností, nýbrž mezi médiem a Parlamentem, jediným legitimním - protože voleným - představitelem veřejné vůle. Rada je tudíž zástupcem občanů před politiky, vykladačem veřejného zájmu, jednou z mnoha zájmových skupin (lobby), líšící se od ostatních pouze tím, že nehájí partikulární, ale generální zájem. Čím odbornější rada, tím snáze přesvědčí poslance o své věci a tím příznivější kompromis pro občany u politiků vyjedná.

Radní takového orgánu by opravdu měli vědět, že rating není share...

Jsem přesvědčen, že v zemích, kde veřejnoprávní média dobře fungují (a takových není mnoho ani v západní Evropě), je konstrukce jejich dozorčího orgánu zcela jiná. Pojetí, které pro Radu ČT prosazuje Milan Šmíd, je jen metastabilním předstupněm slovakizace veřejnoprávní televize (pro zahraniční a v místních reálích neorientované čtenáře připomínám, že papírově veřejnoprávní Slovenská televízia byla v době vlády Vladimíra Mečiara zcela podřízena propagandistickým zájmům vládních stran a důvěru, o kterou přišla, nedokázala dodnes získat zpět).

Pokud bychom chtěli kvalitní veřejnoprávní média, museli bychom pro ně najít takové radní, kteří by nebyli osobně zainteresováni na přízni politických stran a svou prestiž neodvozovali od příčle politické hierarchie, na kterém právě stanuli. Zda jsou nebo nejsou odborníky v mediální problematice, je přitom vedlejší. Dobrým radním jistě byl (aspoň po část svého působení) astronom Jiří Grygar a jistě jím není scénárista Vladislav Kučík, který byl do stranické hierarchie zařazen dokonce jako člen městského zastupitelstva (za ČSSD).

Celkový stav České televize s jejím novým, zatím poněkud neviditelným, ředitelem ale mnoho naděje na vývoj tímto směrem nedává. Přestože všichni vědí, že "Experiment Puchalský" skončil nezdarem, televize nebyla s to projevit sebereflexi této situace navenek, dokonce ani ve vztahu k tzv. odborné veřejnosti: Jirák a Puchalský sestoupili do mediálního Hádu, zavřely se vody a tím vše - aspoň na obrazovce - skončilo.

Místo aby se debatní pořady zabývaly krizí vedení České televize a kritickým rozborem přehmatů nezkušeného ředitele a jeho mentora, pozvaly do studia několik "nezávislých" odborníků, kteří (se vzácnou výjimkou Jaroslava Veise), jako by je natáhli klíčkem, spustili litanii na téma, jak politici chtějí ovládnout veřejnoprávní televizi. Ovšemže chtějí, když k tomu dostali tak vynikající příležitost; kdybych byl poslancem, tato kampaň by možná i pro mne byla poslední kapkou v poháru nevole.

Problém - a v tom se Milan Šmíd i další pozorovatelé mýlí - ale není jen v politicích. Podmínkou existence "vrchnostenské" demokracie, jak ji prosazuje zejména ODS, je rozsáhlá diskreditace a demoralizace tradičních elit. V české společnosti, kde byla po desítky let podmínkou odborného a dokonce i uměleckého působení příslušnost ke straně reprezentující totalitní ideologii nebo dokonce závazek spolupracovat s politickou policií režimu, nelze čekat, že během deseti let vznikne sebevědomá a tradicí prověřená občanská společnost (a její vzývatelé, včetně Václava Havla, se hluboce pletou, pokud se domnívají, že si místo ní společnost nechá podstrčit rychlokvašený halíkovsko-pehovský ersatz).

Udrží-li se v České republice demokratické poměry, vznikne i sebevědomá občanská společnost, ale spíš než o rehabilitaci starých elit při tom půjde o proces generační výměny. Struktury, které by si mohly nárokovat účast v rozhodování o složení rad, jak to zcela přirozeně činí např. německá akademická obec, v tuto chvíli neexistují, a to, bohužel, Klausovu modelu demokracie s potlačenou sférou veřejného života velmi napomáhá k věrohodnosti.

Důvodů k optimismu není tedy mnoho. Současný proces zániku nezávislé veřejnoprávní České televize a její přeměnu v polostátní médium považuji za nezvratný. Těším se však nadějí, že během 10-12 let dospěje česká společnost do stavu, kdy bude schopna si na svých politicích média veřejné služby (bez ohledu na způsob jejich financování) opět vynutit.

Do té doby jsou - aspoň v případě ČT - možné dvě přechodné varianty: buď Mathého model, tj. dobře spravovaná televize s úmyslně zdrženlivým, neprovkujícím a tedy nekvalitním zpravodajstvím, umně balancující v okolí meze únosnosti politické třídy, nebo slovenský (slovensko-ruský) model partajních, záměrně neobjektivních médií, veřejnoprávních i soukromých, které budou v područí vlivových skupin.

Asi to bude znít resignovaně, ale mám za to, že tak, jako nelze chtít po šestiletém dítěti, aby s pozoruměním četlo Shakespeara, nelze chtít po české společnosti, aby si deset let po převratu vybojovala nezávislost své televize.

Zeptal se Petr Novotný:

Dobry den,

nevite nahodou, zda existuji cisla o tom, kolik

a. stat investoval do zkrachovalych bank

b. stat investoval do sanace "velkych" bank.

Mam totiz neprijemny pocit, ze castka z #b bude mozna o dost vyssi nez castka z #a (sanace Sporitelny, sanace Agrobanky, sanace Komercni banky, dost mozna neco podobneho ceka IPB).

Duvod, proc o tom takto mluvim, je tento: Nekolikrat jste na Britskych listech vycital Tosovskemu vydane bankovni licence pro banky, ktere pozdeji zkrachovaly. (Nijak fakt, ze kritizujete, nehodnotim; pouze jej konstatuji.)

A ja se ptam, zda nahodou nebyly vyrazne drazsi banky, ktere jiz v roce 1990 licenci mely.

Odpovídá Jaroslav Plesl z časopisu Euro:

Česká národní banka vypracovala letos v březnu zprávu pro Rozpočtový výbor Parlamentu, která se jmenuje Transformační náklady na ozdravění a konsolidaci bankovního sektoru. Ten obsahuje následující tabulku.

1. Podle údajů k 31.8.1999. Očekávané náklady vyplývají ze splátek úvěru, který čerpá ČI od ČSOB.
2. Podle údajů k 31.12.1999
3. Podle údajů k 31.8.1999
4. Nezahrnuje plánované náklady na očištění Komerční banky (odkup aktiv v nominální hodnotě max 60 miliard za cenu maximálně 36 miliard Kč) ani případná plnění ze záruk vystavených v souvislosti s prodejem České spořitelny. Očekávané výnosy souvisí s realizací aktiv odkoupených od bank.
5. Nezahrnuje očekávané výnosy z prodeje akcií České spořitelny, neboť kupní cena závisí na dosud neukončeném auditu k 31.12.1999, ani výnosy z prodeje akcií Komerční banky.

Poznámka JP: Takže k těm číslům je třeba přičíst ještě dalších 34 miliard nákladů s krajně nejistým výnosem!

Konsolidační program I zahrnuje podle ČNB:

• čištění bilancí KB, ČS, Investiční banky, Státní banky československé o špatné úvěry vzniklé před rokem 1990, operace směřující ke kapitálovému posílení bank s majetkovou účastí státu (KB, ČS, IB) a čištění bilancí dalších bank v období před i po rozpadu Československa.

Konsolidační program II:

• náklady spojené s řešením situace v Kreditní a průmyslové bance, AB bance, bance Bohemia a Agrobance

Takže krátce, je to tak fifty - fifty.

Jaroslav Plesl

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Žádné velké překvapení nezavládlo po té, co se prezident v uplynulých dnech odhodlal naznačit veřejnosti, že příčinou mnoha našich potíží jsou mafiánské praktiky určitých lidí, kterým jsou na stopě Úřad pro boj s organizovaným zločinem, a ekonomická kontrarozvědka.

Názor, který si prezident odnesl ze série schůzek s experty na hospodářství, finančnictví, bezpečnost, či právo, sice překonal jeho tušení, ale statisíce či miliony lidí v naší zemi se s tím, co Václav Havel popsal obecně a teoreticky, už dávno denně setkávají v praxi.

Jistým překvapením je až včerejší prohlášení výkonné rady ODS, že vyjádření Václava Havla bylo nešťastné a prezident že se dopustil očerňování svého státu.

Bylo by samozřejmě příjemné, kdyby se ukázalo, že se u nás na úkor poctivých občanů žádná individua neobohacují a že termín "mafiánský kapitalizmus" je pouhou literární nadsázkou.

Nebylo by ale moudré dospět k takovému poznání tak, že si nasadíme růžové brýle, anebo strčíme hlavu do písku. Václav Havel přiznal svůj díl odpovědnosti za to, že na podivné finanční propletence dost razantně neupozorňoval dříve.

Proč se ho výkonná rada ODS snaží přesvědčit, že se nic nestalo, o mafiánském kapitalizmu že nemá smysl hovořit a žádnou spoluodpovědnost že tedy nenese?

V tomto sporu nejde o to, jak vypadá stát po deseti letech transformace. To je každému jasné.

Jde pouze o to, zda kousnout do kyselého jablka, anebo zda dělat mrtvého brouka.

Nemá smysl očekávat přiznání od lidí, kteří za rozsáhlé tunely, korupci či praní špinavých peněz nesou přímou či nepřímou politickou odpovědnost. Budou pochopitelně do poslední chvíle zatloukat, zametat stopy a žádnou politickou odpovědnost na sebe nevezmou.

Tu odpovědnost je třeba jim prokázat.

4. dubna 2000.

přečetl jsem si se zájmem váš článek v Central Europe Review o Hitlerově Mein Kampfu v češtině, na nějž je uveden odkaz na internetové stránce Arts and Letters Daily. Musím říci, že normálně me to nevede k tomu, abych psal autorům, protože vím, že mají moc práce, ale váš článek a argumenty, které v něm byly obsaženy, byly docela dojemné.

Zdá se mi (jsem Američan, tak mě omluvte, jestliže nerozumím podrobnostem evropské politiky), že navzdory všemu pokroku za posledních 150 let (i včetně neúspěchů, způsobených komunismem) Evropané nikdy plně nepochopí ani nepřijmou demokracii, nebo přesněji určitá práva, která demokracie zaručuje. Nevím, jestli je tohle prostě jen pozůstatkem "otrocké" mentality (je mnohem lehčí nechat vašeho šlechtice, barona, nebo poslance, aby za vás myslel) anebo jestli je to nějaká záporná reakce, způsobená vzestupem a pádem fašismu, komunismu a všech ostatních -ismů, které byly pro Evropu v minulém století takovou katastrofou. (Je to snad kolektivní obava, že kdyby byla člověku dána úplná svoboda, on sám by si s tím poradil, ale soused by se náhle proměnil v šílícího komunistu nebo nacistu).

Souhlasím, že jediným způsobem, jak proti tomuhle bojovat, je podporovat vědění a dávat každému odpovědnost za sebe. Jednoduše řečeno, poznejte svého nepřítele. Nechápu, jak někdo, zejména Havel a jeho lidé, nevidí, že tím, když umožní lidem přístup k těmto myšlenkám, lidé se mohou sami přesvědčit, že ty myšlenky jsou falešné a že většina je jich prostě hloupá.

Je to fráze a k tomu ještě otřepaná fráze, ale ve znalostech je síla a přístup k myšlenkám, bez ohledu na to, jak jsou nepříjemné, podivné, obyčejné či brilantní, a schopnost je přijímat či odmítat, to je životně důležitým principem dobré demokracie.

Měl jsem asi před pěti lety příležitost navštívit východní Evropu a zjistil jsem, že když dloubnete pod povrchový nátěr demokracie, zjistíte, že je stará komunistická hierarchická struktura pevně na svém místě. V mnoha ohledech mi to připadalo jako oligopol, podobný tomu, co existuje v bývalém Sovětském svazu, možná s méně gangstery (anebo jednají inteligentněji). Zdá se, podle toho, co jsem viděl já, a co píšete vy, že bude ještě dlouho trvat, než vznikne demokracie.

S pozdravem

Jason GiIliam

PS. Prosím, nemyslete si, že se chci nějak vyvyšovat. Uvědomuji si, že Amerika zdaleka není dokonalá a máme obrovské množství problémů, jimiž vás nebudu nudit. Také si uvědomuji, že neexistuje žádná dokonalá Demokracie , ani dokonalý politický či společenský systém,. Nejlepší, v co můžeme doufat, je kompromis, který respektuje práva všech jednotlivých lidí, přičemž to stojí co nejméně a lidem to škodí co nejméně. (Napadá mě neoklasický ekonom Pareto a některé jeho teorie.)

Martin Mevald

Jiří Wagner 28. března napsal :

Onen vydavatel mimochodem potvrdil, že chystá i vydání Marxova Kapitálu, "bible komunismu", a snad i Manifestu komunistické strany, tedy komunistického desatera, máme-li se přidržet církevní terminologie. Nad tím se nikdo nepozastavil, ale pokud policie prošetřuje vydání "bible fašismu", měla by stejně postupovat i u knih bolševických - vždyť komunismus je smrtelně nebezpečná totalitní ideologie stejně jako fašismus. Anebo se řiďme tím, co nám diktuje Deklarace lidských práv a proti vydání knihy s jakkoli temnou minulostí či obsahem neprotestujme.

Nacismu ale výrazně pomohl antikomunismus.

Anglický novinář Sydney Morell napsal v roce 1938 knihu "Viděl jsem ukřižování". Kniha vznikla krátce po mnichovské dohodě.

Neboť jaká je anglická zahraniční politika v Evropě ? Bývala prostě taková, že Anglie nikdy nestrpěla, aby se stal některý stát silnější než mocnosti spojené proti němu. Říkali tomu politika rovnováhy. Abychom zachovaly tuto rovnováhu, spojili jsme se před více než sto lety s Prusy a bojovali jsme proti Napoleonovi. A roku 1914 jsme se spojili s Francouzi a porazili jsme Němce.

Po roce 1919 ochabuje však tato politika a vytváří se politika nová. Budiž, když počali Francouzi zesilovat svou moc v Evropě, obrátili jsme se k Německu, namlouvajíce si, že cítíme vždy s tím, kdo je bit. Důvod však vězí hlouběji nežli věc Francouzů a je dále od Londýna než Paříž. Pravý důvod je třeba hledat v Moskvě a v bolševickém strašáku.

Po válce se šířil v Německu socialismus. A někteří lidé v Anglii, kteří očekávali skoro denně, že se na ně už už přivalí bolševismus, poplašili se strachy o svůj život. První, co učinili, bylo že zachraňovali Německo od socialismu poskytnutím půjček, které nebyli nikdy splaceny. Když se pak uchopil moci Hitler jako bašta proti bolševismu, prokázal, že do toho vidí. Když třeštil ve svých řečech o nebezpečí bolševismu, nemluvil snad pro dobro svých nacistických posluchačů, znich většina (zrovna jako já) vůbec nečetla Marxův Kapitál, ale mluvil, aby byl slyšen těmi lidmi v Anglii, kteří se bojí bolševismu jako králík lasičky.

Přejete-li si ještě další důkaz o tom, jak skvěle ovládal Hitler zahraniční politiku, jak znal psychologii Angličanů štvaných pomyšlením na bolševiky, vzpomeňte si jen na jeho první čin hned poté, když vyhlásil roku 1935 odvody: uzavřel s Anglií námořní dohodu, Zavázal se v ní, že Německo nebude nikdy stavět více než pětatřicet procent tonáže britského loďstva, kromě některých ponorek. Jinými slovy Hitler slíbil, že nikdy nenapadne britské impérium. Neboť ačkoliv jeho letadla mohla roztřískat Londýn napadrť, nemohl bez loďstva Anglii vyhladovět a přinutit tak ke kapitulaci.

Hitler ponechal dobrovolně Anglii nadvládu na moři. A chcete-li vědět, kdy se pustí Anglie s Německem do války, povím vám to: jakmile začne budovat Hitler loďstvo, které by mohlo vážně ohrozit naše impérium.

V té námořní dohodě se Hitlerovi neslibovalo nic za jeho záruky. Teď je však myslím úplně jasné, že když se Hitler vzdal zájmů o námořní svrchovanost, zřekla se Anglie svého zájmu ve střední Evropě.

Za rok potom vpochodoval Hitler do Porýní a my jsme se stáhli zpět, když mu Francouzi chtěli zasadit ránu, která by ho rozdrtila. Byl jsem tenkrát za toho dramatického víkendu v Kolíně nad Rýnem a viděl jsem, jak se generálové Reichswehru ve svých holínkách klepali. Ale Hitler věděl mnohem více než oni. Znal dobře Anglii.

(strany 36, 37)

V Německu byla kdysi železná fronta. Byla to aliance sociálních demokratů, Reichsbanner, německých demokratů a centra. Spojili se v jednotnou frontu proto, aby uzavřeli Hitlerovi cestu k moci. Pro ně však byli větším nepřítelem - komunisté. Zachvácena strachem před komunisty, kapitulovala železná fronta před Hitlerem. To mělo ovšem svoje následky. Hitler nejenže rozdrtil komunistickou stranu, ale dal do klatby i železnou frontu a rozpustil její organizace. Hitler tento svůj zápas o získání moci doma přirovnával ke svému zápasu o získání zahraniční moci. Neřekl to, ale bylo to patrné, že na Anglii a Francii pohlíží jako na železnou frontu a na Rusko jako na německé komunisty.

(strana 107)

Ale v Anglii je poměrně malá vrstva lidí, která spatřuje svého úhlavního nepřítele v komunismu. Bojí se komunismu jako ničeho jiného na světe. Po mém soudu komunismus tehdy nebyl nic víc než jakýsi přízrak nepřítele v jejich obrazivosti. Ale obraz komunismu jim kreslil Hitler a bylo velmi snadné sledovat postup jejich myšlenek. Podporovat Československo znamenalo Hitlerův pád. Hitlerův pád znamenal komunismus v Německu. Komunismus v Německu znamenal - co znamenal ?

(strany 107,108)

Západní Evropa stále doufá, že Hitler obrátí svůj zřetel na východ, jak slíbil v knize 'Mein Kampf'. Pro Anglii a Francii je tu zřejmě ještě jeden možný odklad, věnuje-li Hitler pozornost polské Ukrajině, prvému kroku k bohaté obilnici ruské Ukrajiny.

Nemyslím, že by někdo pochyboval - kromě snad Poláků samých - o Hitlerově schopnosti zmocnit se vlády nad polskou Ukrajinou, obrátí-li svou pozornost v tuto stranu. A co bude po polské Ukrajině ? Ruská Ukrajina ? Nikoliv, nevěřím tomu. Oč vhodnější a snazší by pak pro Hitlera bylo soustředit svou pozornost na západ. Jak snadné by bylo kdyby ovládal nedobytné pozice v Evropě, zbudovat loďstvo, jež by se se postavilo proti britskému válečnému loďstvu a poprvé by přímo ohrozilo britské impérium! Jako prý to řekl polní maršálek Goering za několik neděl po mnichovské dohodě, když spouštěl na vodu novou letadlovou loď Německa: "Moře jsou neomezeně přístupná jen silným."

(strana 184)

Kdo je Vladimír Skoupý ?

Ve stejny den (19.unora), kdy se ve Vidni konala nejmasovejsi demonstrace od konce valky, na ktere podle odhadu asi ctvrt milionu lidi protestovalo proti nebezpeci navratu nacismu v osobe Jorga Haidera, bylo do Prahy na  Vaclavske namesti svolano shromazdeni prislusniku a sympatizantu ultranacionalistickych seskupeni Narodni aliance (jeji zemsky vedouci Vladimir Skoupy upoutal pozornost 28.10. zpochybnovanim holocaustu a v minulosti byl odsouzen za napadeni romske zeny a jejiho ditete), Vlastenecka fronta a Narodni odpor, spojovanych s neonacismem a hnuti skinheads.

Takže J. Čulík jednou píše o rasismu v ČR a pak hájí Skoupého.

Martin Mevald

Oldřich Maděra

Vážený pane,

stejně jako Vás, mě trápí totální ubíjení elity běžné již po generace v této zemi. Schopní umělci, sportovci, vědci, zkrátka elita této země prchá po léta před tupým průměrem. Také jsem si myslel, že se to po prvotním exodu po 89 roce zastaví, ale opak je pravda.

Hana Zejdová je spolužačkou mé sestry z Brna-Juliánova. Pamatuji si jak o ní mluvila, když jí bylo 12-14 a začínala létat v Medlánkách. Slyšel jsem pak o ní od jiných známých, kteří tam také chodili létat. Pak jsem si po několika letech odmlky přečetl o ní článek, mám ten dojem ve 100+1. Překvapilo mě, kde se v té útlé dívence vzalo tolik síly a co dokázala. Ačkoliv bych ji dnes už asi nepoznal, (je to víc jak 20 let!) velmi jí pořád fandím.

Podobně mě mrzí osudy všech Vámi jmenovaných. Mrzí mě osudy desítek tisíc pracovníků výzkumných ústavů, akademie věd, učitelů, lékařů. Prací všech těchto lidí bylo a je opovrhováno. Mám spíš ten dojem, že je systematicky ničena. Když pak přijedu na západ najednou zjišťuji, jaké jsem měl nebo mám kolem sebe "hvězdy" ve srovnání s těmi místními. Znal jsem Slušovice za doby slávy. Běžte se tam podívat dnes. Technopole se neboří! Technopole se budují! Pan Rychetský sedí ve vládě a po něm zbyl jen rozmazaný flek. Tam se vyráběly počítače, dělal základní výzkum, propagovaly biotechnologie, kapalná hnojiva, přírodní esence a co já vím ještě. To území prokazatelně prosperovalo a vzkvétalo, ať tomu bylo jakkoliv. Komusi to bylo trnem v oku. Dnes je tam bída a rozvaliny. 

Mám ještě jeden otřesný příklad. Po všem, co paní Madeleine Korbel Albright udělala pro tuto zemi, jsme se zmohli jen na to, hodit po ní v Brně vajíčkem. Přitom asi nikdo jiný nemá na to, aby byl lepším prezidentem této země.

Obávám se však, že do budoucna je pouze jediná cesta tzv. "antiobrození". Tento chvílemi pyšný národ se zase rozpustí v Evropě přibližně v místech bývalého Rakouska-Uherska, podobně, jak z něho v 18.století vzešel. Ti schopní sublimují a rádi splynou s jinými civilizacemi. Průměr bude naředěn na beztvarou šedou hmotu, typickou pro předměstí Londýna, Mnichova a jiných Evropských velkoměst. Rozdíl bude pouze v tom, že tady nebudou hrdé city, ale pouze ta chudá předměstí. Bohužel musím konstatovat, že to tomu národečku tak trochu patří.

Oldřich Maděra

Lubomír Ptáček

O rozhovor požádaly Madeleine Korbel Albrightovou české krajanské noviny Texaský Domov, vycházející v Texasu každý měsíc, v souvislosti s její možnou kandidaturou na úřad českého prezidenta.

Texaský Domov: Dobrý den, Madam Secretary of State, určitě se nebudete zlobit, když povedeme rozhovor v češtině. Jsem dost rád, že jste si udělala čas na naše staré dobré české noviny. Povídá se, že budete kandidovat na českého presidenta.

M. Albrightová: No, to záleží ještě na mnoha okolnostech. Je fakt, že můj zdejší úřad končí příští rok a pak budu volná. Něco jsem se naučila a mohla bych to zužitkovat v presidentské funkci kdekoli na světě.

TD.: Oh, kristepane, ještě že se nechystáte do Iráku.

MA.: Tak jsem to nemyslela, bylo to řečeno obrazně. Jen jsem chtěla říct, že i v jiných zemích jsou zajímavé presidentské funkce. Tedy takové, kde sice mají demokracii na papíře, avšak leccos ještě potřebují dotáhnout do konce. No, a když jsem se tam narodila a vyrostla, proč to nezkusit?

TD.: A myslíte, že máte v Čechách nějakou šanci? Znáte Čechy. Libují si, jak říká president Havel, v takovém tom čecháčkovství.

MA.: Šanci určitě mám. Ještě si pamatuji, jak jsem jim pomohla do NATO, a to mi Češi snad nezapomenou. Aspoň doufám. Tedy ti, co tam nechtěli, ti určitě ne. Mám tam spoustu dobrých známých, určitě i Vašek, tedy president Havel, by mě podpořil, on je dobrej kluk. Dala bych Čechům na vybranou, buď budou makat a budou mít ze své krásné země druhou Ameriku, anebo si zvolí flákárnu, jak vy říkáte, to čecháčkovství, a mají tam hned komunisty. Ale už beze mne. Tohle jim důrazně připomenu už ve volební kampani, že je chci trochu prohnat.

TD.: No a co ty ostatní věci? Romové, Židi, zákony, soudy, korupce, politické pletichy. Vžyť tam z politiků nikdo s nikým nemluví, jsou na sebe uražení. I ten Havel nejprve nemluvil jen s komunisty, a teď už nemluví s kdekým.

MA.: To máte těžký, on Vašek nemá rád, když si na něho vyskakuje někdo, kdo byl dřív zadobře s komunistama. S těmi Romy máte nejspíš pravdu, ale asi vím, jak na to. To jsou takoví evropští Afroameričani. No a podívejte se, dnes Amerika rasové problémy vpodstatě nemá. Chce to jen dát jim stejnou šanci, jako mají bílí. Toho se nebojím. Antisemitismu se taky nebojím, to by si to každej musel nejprve rozdat se mnou a rychle by ho přešla chuť. Kdepak, pokud tam budu já, žádný Haider v Čechách nebude. Bylo by tam pro nás oba málo místa. No a to ostatní je jenom dřina, dřina a zase dřina. Budou si muset zvyknout. Dokázali to před válkou, dokáží to i teď. A politici spolu budou mluvit, k tomu je přinutím. Hezky nahlas, před kamerou, chce to jen šikovného moderátora, tedy česky TV spíkra, nebo jak se to řekne, no, zkrátka toho novináře, co je v televizi. Možná nějakého pozvu z CNN. Anebo z Texaského Domova.

TD.: Děkuji. Ono to ale vypadá, jako byste počítala se stejnými pravomocemi, jako má president tady v USA. Jenomže tam není presidentský systém. Mají svého premiéra, a to je nejmocnější muž ve státě. Exekutiva je víc než president, tedy v praxi.

MA.: Ale kdeže, tak se ta praxe změní. Podívejte se na Masaryka, kdo se mu mohl postavit? Ještě si tu jejich ústavu přečtu, ale tady jde o to prosadit se. Prosadit se proti těm jejich zasmrádlým způsobům, chce to manažerský přístup. Myslím, že mi každý premiér bude brzy zobat z ruky. Copak si myslíte, že bych se spokojila jen s kladením věnců a s presidentskou lóží? Kvůli hudbě tam nejedu. Chci dělat politiku, a ta se musí dotahovat do konce.

TD.: A ještě nakonec: oni mají takový zvyk, že dávají presidenty na poštovní známky. Nebude vám to vadit?

MA.: To tedy vůbec ne. Myslím, že Hillary mi to jednou bude závidět.

TD.: Děkuji za rozhovor.