Že by se na Barrandově začal budovat nějaký park nových technologií? Nebo tu bude centrála a distribuční sklady pro e-commerce?
Jak by to s poslankyní Dostálovou dopadlo v britském parlamentě
Tomáš Pecina
Motto:
"Paní poslankyně, nevím, jakou máte možnost vlivu na ČR1 Radiožurnál, či zda jej posloucháte (alespoň někdy). Ale nešlo by něco udělat s tou příšernou hudbou, co tam hrají?"
(ze vzkazu poslankyni Kateřině Dostálové (ODS), který zanechal jeden z návštěvníků na její webové stránce)
Začněme trochu nevážně: Kdybych měl tu moc, udělal bych zázrak a poslankyni Dostálové přidělil - řekněme na jeden měsíc - křeslo v dolní komoře britského parlamentu. Sledoval bych ji a bavil se tím, jak si em-pí Dostálová s doposud tak opěvovanou BBC a s anglickými masmédii vůbec rozumí. Protože pozorně sleduji jak BBC, tak komerční Sky News, a kromě toho pravidelně čtu britský tisk, dokážu si dost přesně představit, co by se stalo; nepochybuji o tom, že jejím - z britského úhlu pohledu - neorthodoxním názorům by se rychle dostalo publicity; např. její včerejší výrok o "doporučování členů rad sněmovně" by se mohl octnout na čestném místě velkých londýnských deníků, opatřen, pravda, peprným komentářem. Následující večer by pak mohla Kateřina Dostálová vystoupit v pořadu Newsnight a čelit dotazům moderátora Jeremy Paxmana, samozřejmě přesně v souladu s kodexem novináře BBC... Cosi mi napovídá, že by se paní poslankyně ještě ráda vrátila ke svému Schmarczovi, Komárkovi a Dědičovi.
Aby mi bylo dobře rozuměno: Z lidského hlediska naprosto chápu, jak stresující a frustrující dokáží být neférová média. Novinář může vše, politik téměř nic. Je stále na očích, každý svůj výrok, i kdyby šlo o drobnou nepřesnost nebo nejednoznačnost, najde druhý den rozpitvaný ve všech novinách, v televizi a v rozhlase zbudou z jeho myšlenky útržky, soundbites, často navíc poskládané do nezamýšlených a skandalizujících souvislostí. Chápu, že politik si leckdy připadá jako výsadkář v nepřátelském území... Osobně se mě dotkl komentář Martina Komárka, nedávno zmiňovaný a (podle mého soudu nepovedeně) glosovaný Julianou v Britských listech, o poslanci Grossovi, který prý neumí nic než schůzovat (Stanislav Gross je přitom jedním z mála profesionálů a v české politice), a příkladů neuvěřitelné neprofesionality místních novinářů jsou na každé stránce papírových deníků desítky.
Ale nejsou právě toto optimální pravidla hry, k nimž svět dospěl za několik století vývoje uspořádaní společnosti zvaného demokracie? Připustíme-li, aby novináři byla zakázána sebepošetilejší a sebeúskočnější otázka, co nám zaručí, že mu příště nebude zakázána ta podstatná? Není to náhodou tak, že média zastupující veřejnost kultivují politiky, a ne naopak, jak si možná představuje poslankyně Dostálová? Anebo jinak: dokáže někdo uvést příklad země, kde vyšší míra státní regulace (čti: cenzury) přispěla dlouhodobě ke kvalitě médií?
Je pravda, že jsem znechucen úrovní místního tisku a rozčarován tím, co mi veřejnoprávní televize předkládá místo zpravodajství a publicistiky. Jsem však dalek představy, že by to byli právě poslanci z mediální komise (kterou kolega Just nazval nikoli nevýstižně "Langrovými jakobíny"), kdo by mi dokázal zajistit lepší denní tisk a snesitelnější televizi.
Lišky totiž bývají špatnými hlídači kurníků, i kdyby nabízely své služby za sebevýhodnějších podmínek.
Už zase se výsledky
hromadného testování používají ke špatným závěrům. Celá první část
článku (k níž se především chci vyjádřit) je postavena na dvou podobných
předpokladech. V mnoha sportech jsou černoši lepší než běloši, a
proto jsou jako rasa fyzicky odolnější a silnější a analogicky v testech
SAT měli černí studenti horší výsledky než bílí a proto jsou jako rasa
méně způsobilejší k duševním výkonům. (Podle těchto výsledků by
pak úplně nejintelektuálnější museli být studenti asijského původu, o
čemž se autor zdvořile nezmiňuje.)
Tato analýza
je špatná z několika hledisek. Zaprvé nás musí upozornit na to, že
tu něco nehraje už sama struktura výsledků. Ukazuje se, že srovnáme-li dvě
etnické skupiny, a bude-li jedna mít lepší výsledky v matematické části,
bude mít lepší výsledky i v části verbální. To je velice nepravděpodobné
a poukazuje to na to, že tu do hry vstupují i jiné faktory. Jeden z nich
se naskytne, když si povšimneme, že jedinou výjimkou k výše uvedené
pravidelnosti je to, že zatímco jsou asiaté lepší než běloši v matematické
části, jsou horší v části verbální. To je dozajista způsobeno tím,
že mnoho z nich jsou emigranti z první a druhé generace a angličtina
je pro ně buď jazyk druhý, nebo se jím nemluví u nich doma.
Za druhé, stačí
se podívat na obsah testu SAT (Scholastic Aptitude Test) a uvidíme, že slovo aptitude
v jeho středu (tedy předpoklad nebo schopnost) je zavádějící.
Tento test se používá místo maturity nebo přijímací zkoušky na vysokou
školu a zkouší základní dovednosti (a znalosti) studenta v matematice
a anglickém jazyce. Důležité je tu slovo dovednost. Je to tedy něco,
co je výsledkem studia (a američtí studenti se na tyto zkoušky biflují
stejně jako čeští na maturitu nebo na přijímačky). To že mají černí
studenti horší výsledky neříká vůbec nic o tom jaké má černá rasa
predispozice k intelektuálním aktivitám. Hrají zde úlohu faktory
socio-ekonomické (průměrný roční příjem černých rodin je mnohem menší
než u rodin bílých), ale hlavně je tu také velký rozdíl kulturní. Výzkumy
ukazují, že vzdělání považuje za důležité mnohem méně černých
studentů než bílých. Je to částečně způsobeno tím, že černí
studenti nemají tolik vzorů, kteří by se jim mohli poukázat, jako příklady
důležitosti vzdělání. Existence vzorů je kupodivu mnohem důležitější
než by si lidé myslí. Ukazuje se, že studenti, kteří se učí v prostředí,
kdy jejich předchůdci, rodiče nebo učitelé dosáhli něčeho prostřednictvím
vzdělání mají lepší výsledky. V současné době je většina černých
američanů učena bílými učiteli. Proto také tzv. Affirmative Action (v Čechách
‚pozitivní diskriminace') je dobrá myšlenka, která v mnoha
oblastech situaci těchto lidí zásadně vylepšila. (Situace Romů v Čechách
je obdobná
Otázka vzorů
je relevantní i v diskusi o fyzických předpokladech jednotlivých ras.
Lze předložit tezi (a sociologové a antropologové to tak už poměrně přesvědčivě
a velice podrobně učinili), že úspěchy černých hráčů ve sportech jako
baseball nebo americký fotbal, lze připsat tomu, že sport je jediným možným
odvětvím, kde se mohou černí Američané bez omezení realizovat (a přes všechno
co se dnes o USA říká, si tam černí s bílými rovni nejsou), a proto
jej byli schopni dominovat. Zrovna tak, pokud je v atletice většina
nejlepších běžců na delší vzdálenosti z Afriky, nevypovídá to
nutně o rasových rozdílech, ale o tom, že rozmanitost sportovních disciplín
je v těchto zemích menší a proto se na ně soustředí více sportovců,
kteří by se jinde třeba věnovali jiným sportům. Tím nechci říct, že by
nebyly fyzické rozdíly mezi rasami (i když neznám nějaký přesvědčivý
popis), ale to, že sportovní výsledky o tom nemusí nutně vypovídat
Nesmyslnost
používání čísel z testů SAT na generalizace o rasových předpokladech
se ukazuje i na srovnání hispánců mexických, portorických a jiných (mimochodem
‚španělé' je nevhodný překlad do češtiny). Těžko by někdo mohl
tvrdit, že rozdíl (který je například pro verbální část stejný jako
mezi černými studenty a studenty portorickými) lze dát do souvislosti s nějakou
genetickou predispozicí.
Další problém
těchto čísel je, že neukazují další statistické ukazatele jako třeba
medián, směrodatnou odchylku a nejnižší a nejvyšší dosažené výsledky
(nebo počet studentů s nulou a maximem bodů). Nepřekvapilo by mě,
kdyby se ukázalo, že směrodatná odchylka asijských studentů je mnohem vyšší
než bílých studentů. To však jen na okraj
Musím
podotknout, že nevím jestli mezi rasami, etniky a národy jsou vrozené rozdíly,
ale jisté je, že je nelze dokázat tímto způsobem. Kdybychom si dali hodně
práce, mohli bychom zjistit, že Portoričané jsou oproti černochům lepší
ve druhé odmocnině, zatímco asiaté jsou obzvláště zruční ve výpočtu
faktoriálu
Doporučuji v tomto
kontextu přečíst si knihu S. J. Goulda ‚Jak neměřit člověka' (rencenzi
viz zde). Mimo jiné je tam popsáno, jak se na počátku dvacátých let
dvacátého století používaly výsledky inteligenčních testů (založených
na posledních vědeckých poznatcích) k tomu, aby se přistěhovalci ze
slovanských zemí mohli prohlásit za méněcenné. A to bychom přece nechtěli
PS: Ještě si
nemohu odpustit poznámku k úvahám o chování číšníků v Africe,
do kterých se článek J. Pospíšila rozvedl. Jsou velice podobné výrokům
jihoafrických bělochů v období apartheidu. Autor určitě za svého
pobytu v Keni a Tanzanii procházel hlubokým kulturním šokem. Nemohu po
svém vlastním měsíčním pobytu v Ugandě příliš generalizovat, ale
doporučil bych autorovi ať srovná nedovednost automechaniků se schopností
vyjednávat cenu na trhu, nebo zkorumpovanost institucí (ostatně evropského původu)
se složitostí společenských vztahů původních kmenových uskupení. Ani
pak nebude muset mezi křováky. Stejně frustrující zážitky se mu ostatně
mohou přihodit i ve střední Asii nebo nakonec i v Japonsku. Mnohá z jeho
slov by bylo také možné přeložit do angličtiny a vložit do úst
nespokojenému Američanovi na návštěvě u nás doma.
Co se týče
schopnosti přistěhovalců adaptovat se místní kultuře, to není problém
pouze ‚civilizační' úrovně jejich, ale i naší. Naším heslem by nemělo
být pouze ‚učit', ale i ‚učit se'. A to v neposlední řadě
‚o sobě'.
Zjišťovat a zdůrazňovat rasové odlišnosti ve výsledcích IQ testů je příklad lidské blbosti. Tyto výsledky, byť sebepravdivější, nemají žádné užitečné uplatnění. (Údajně tento typ výzkumu souvisí s různými podpůrnými programy a investicemi do školství) Ve skutečnosti takové průzkumy jen a jen podporují rasovou nesnášenlivosti. S oblibou je citují i Ti, jejchž vlastní osobní SAT skore by bylo třeba nižší než průměr odlišné rasy X - a kteří se ani neobtěžují si vlastní skore zjistit, neboť jim stačí, že patří k lepší rase Y. Přitom však málo zdůrazňují, že jiná rasa Z tu jejich v IQ o dost převyšuje, i když preventivně zmíní že tuto rasu "mají rádi" .
Neargumentuji proti tomuto vědeckému odhalování rasových odlišností zaujatě, byvše jedním ze znevýhodněných. Naopak. Jsem běloch, mám i mezi bělochy výrazně nadprůměrné IQ alespoň podle obdobných testů (třeba WAIS). Přesto je mi to naprd, neboť většinu této planety okupují relativně vzato blbci, všemožných odstínů i těch nejbledších, a dokonce se hbitě množí. No a? Mám se tedy zabývat tím aby se blbci všech odstínů nerozmnožovali, nebo nestěhovali, nebo co? To teda ne. Právě díky svému nadprůměrnému intelektu a vzdělání je mi jasné, kam až by to (zase!!) vedlo, a vede.
Jednotliví lidé za svůj rasový původ nemohou - a za svou fyzickou i psychickou zdatnost taky ne. Ani za svou nadprůměrnost, podotýkám. Není třeba jednotlivé lidi šanovat ani litovat kvůli jejich rasovému původu. Ale kvůli jejich jednotlivostem je některým třeba pomoct, podat ruku, dát šanci, omluvit, pokárat. Jednotlivě, pane Pospíšile.
Setrvejme laskavě v podobných debatách u pojmu jednotlivec, nebavme se o rasách - pokud ovšem nemáme za cíl poštvat toto nekvalitní a nesourodé lidstvo proti sobě, k samozkáze, v zájmu jiných tvorů této planety, včas, ne? je toto samozvaně 'vyspělé' lidstvo vyhubí. Nebo? verbální i matematická inteligence i těch nejvyspělejších z jiných tvorů na této planetě je přece nižší než naše. Zvířata nemají ani lidská práva, ve smyslu těch zmiňovaných cárů papíru. Takže, nic nebrání bělochům (těm s vyšším SAT skore) aby vyhlazovali přírodu, v zájmu zvýšeného průměru inteligence, ani těm (ještě inteligentnějším) velrybolovcům z východu. Děje se to. Jsme toho svědky.
Protiřečím si? Ano, nemluvím totiž o jednotlivcích, vida. Ale proč si pořádně nezaprotiřečit na závěr, abych nevypadal příliš 'politicky korektně'...
"Víte proč je na Novém Zélandu tolik ovcí? Zavedli je tam Australané, aby zvedli průměrné IQ."
To mám od jednoho Australana.
Baaaaaaa.
Rasové testy
Jan Kameníček
Nepopírám, že příslušníci jednotlivých ras se od sebe navzájem biologicky liší (jinak by nebylo možné rasy ani definovat). A to zřejmě více, než jen barvou kůže či tvarem lícních kostí. Nevím je-li to pravda, ale severoameričtí Indiáni prý prakticky netrpí závratěmi v sebezávratnějších výškách. Na rozdíl od Josefa Pospíšila se však nedomnívám, že by se podobné rozdíly prokázaly i v duševních schopnostech.
Srovnání výsledků testu matematických schopností sice vypadá působivě, ale je otázkou, zda je možné z něj vyvodit tak jednoznačné závěry. Ponechám stranou fakt, že izolované matematické schopnosti nám ještě nic neříkají o celkových možnostech člověka v našem typu civilizace, a zaměřím se na to, zda je možné výsledky testu považovat za spolehlivé, tj. zda by za jiných okolností ukázaly totéž.
Autoři testu zřejmě vycházeli z předpokladu, že matematické schopnosti jsou vrozené. To je sice možné, ale zcela určitě zde velkou roli hraje jejich rozvíjení v průběhu života, zejména pak v dětství. Ženy dosáhly o málo horších výsledků než muži. Je možné z toho usoudit, že ženám to myslí o málo méně logicky než mužům? Jak by srovnání výsledků obou pohlaví dopadlo před 50 lety? Před 100 lety? Myslím, že pro ženy podstatně hůře, což by dalo do rukou argumenty odpůrcům studia žen na univerzitách. Možnosti úspěchu úzce souvisí se snahou uspět, a tedy i s postojem ke vzdělání. Postavení žen ve společnosti se zlepšilo. Jak tedy asi dopadnou jejich výsledky za 50 let?
A není možné, že horší výsledky nebělošských ras rovněž souvisí s jejich postavením v bělošské společnosti? Afričtí Američané prý "již měli dosti dlouhou dobu na aklimatizaci a sžití se s prostředím". Nevím, nakolik Josef Pospíšil zná historii černošského obyvatelstva ve Spojených státech, ale takový způsob aklimatizace bych mu rozhodně nepřál. Naši intelektuálové neustále žehrají na to, co s morálkou Čechů udělalo 40 let sovětského komunismu. A co by s námi asi udělala staletí otroctví a desítky let apartheidu? Jiná statistika: I dnes ve Spojených státech dostane průměrný černoch za stejný přestupek vyšší trest než průměrný běloch. Ne každého to motivuje k vyššímu úsilí, spíše naopak. (U nás nikdo podobný průzkum zatím neprovedl.)
Jinými slovy, test neodhalí, nakolik jsou příslušníci jednotlivých etnik matematicky schopní, ale nakolik jsou u nich takové schopnosti rozvinuty. Pokud jsou z nějakých příčin u některé části populace rozvinuty hůře než u jiné, měly by předmětem diskuze být spíše způsoby odstranění těchto příčin, než ještě hlubší izolace.
Jan Kameníček
Pan Teplý ani jeho mluvčí nemají pravdu
Karel Dolejší
Pan Pospíšil nám v článku "Bohdana Burdychová nemá pravdu" cituje názory pana Teplého o méněcennosti Afričanů. K uvedeným údajům si dovolím citovat pro změnu otřepaný výrok Winstona Churchilla: "Věřím jenom těm statistikám, které si sám zfalšuji". Pro úplnost k tomu dodávám, že statistické údaje, o nichž nevíme, jak vznikly, opravdu mohou zavádět. Stačí, jestliže uvedeme pouze některé informace, zatímco jiné si necháme pro sebe. Posnídám-li teď pět housek, zatímco pan Pospíšil bude hlady, mohu směle tvrdit, že ze dvou dnešních přispěvatelů na téma rasové rovnosti snídal každý "v průměru" dvě a půl housky. Údaje uvedené panem Teplým prostřednictvím pana Pospíšila nejsou tak triviálním příkladem, ale vysvětlit uvedené rozdíly mezi rasami nedá mnoho práce.
Všechny tzv. měřící nástroje v sociálních vědách, tzn. mimo jiné též dotazníky, jsou takříkajíc kulturně netranslativní. Kdyby pan Teplý vyplňoval pro Mensu neadaptovaný test pro Japonce, nejspíš by se nestačil divit, jak je hloupý. Stačilo by málo: kdyby neznal kódy a reálie japonské kultury alespoň tak dobře, jako každý běžný Japonec. Námitka může znít, že prezentované výsledky pocházejí z jediného státu. To je sice možná pravda, ale neznamená to, že z jediné kultury. Z našich krajů známe případy Romů, kteří jsou schopni řadu věcí dělat velmi inteligentně a cílevědomě, ačkoli mají potíže s češtinou - o čtení ani nemluvě. Prostě neovládají kód, v němž by je pan Teplý chtěl testovat. Situace v amerických slumech je velmi podobná, často však horší. (Mimochodem odkazuji na starou známou Džungli před tabulí...). Řada lidí vyrůstá v natolik specifickém prostředí, že pokud bychom chtěli otestovat jejich schopnost efektivně řešit nové problémy, tj. inteligenci, museli bychom nejdřív opravit dotazníky tak, abychom jich mohli použít. To znamená použít jiné otázky než pro bělochy. To znamená rozloučit se vzájemnou srovnatelností výsledků z různých kulturních prostředí. To zaprvé. Zadruhé kdyby se výsledky opravovaly navíc podle sociálního postavení, přišli bychom patrně ještě na leccos jiného. Záleží totiž na tom, jak rozvinutých kódů v textech použijeme. Pan Teplý by se mohl podívat do svých statistik a zjistit, že nadaní studenti z chudších rodin často prorazí v přírodních vědách, zejména v matematice - tam totiž mohou zvládnout příslušný kód velmi rychle, nezávisle třeba na tom, zda měl tatínek doma Shakespeara, nebo zda se tam mluvilo více jazyky. Podstatně horší to mají ve chvíli, kdy se pustí do studia nějakého humanitního oboru, protože zde jim chybí leccos, co budou velmi těžko a celý život dohánět.
Na závěr ještě jednou k těm Japoncům: jejich kultura se vyznačuje velmi silným tlakem ke konformitě, daleko větším, než si Evropan dokáže představit. Ve většině asijských jazyků, včetně japonštiny, neexistuje dokonce ani zájmeno "já", které by vyjadřovalo osobní identitu nezávisle na kontextu. Japonci tedy mají tak dobré výsledky mimo jiné proto, že se musí umět dobře přizpůsobovat, dobře napodobovat. Rasista by to mohl komentovat prohlášením, že jsou to žluté opice. Rasisté si totiž vždycky najdou něco, co potvrzuje jejich předem dané názory.
Proč chtějí hradní stoupenci Madeleine Albrightovou
Pane Čulíku,
Politolog Jiří Pehe zvolil název svého článku nesprávně. Otázka není
"Kdo se bojí
Madeleine
Albrightové" , ale kdo ji potřebuje. Domnívám se, že odpověď na
tuto otázku je poměrně
jednoduchá - je to Václav Havel, jehož budoucí politický vliv závisí na
tom, kdo po něm Hrad
převezme.
Argumenty, které Jiří Pehe v souvislosti se sondováním půdy pro možný
vstup Albrightové na
českou politickou scénu používá, jsou na politologa tak slabé, že to až
zaráží. Je to komunistická
rétorika obrácena naruby. Dřív to byla ruská škola, dnes americká, dřív
to byl nezpochybnitelný
třídní instinkt a dnes "nezpochybnitelné demokratické zázemí". A
opovažte se "čecháčkové"
zapochybovat!
Proč Jiří Pehe, který pokud mě paměť neklame, v USA žil, nenapíše, že
americká politika je
nejen nenapodobitelná (a zkušenost z ní je těžko použitelná jinde), ale
že má navíc má s demokracií
velmi málo společného - je v ní až příliš mnoho peněz a partajničení.
Ostatně Washington (jako symbol politické moci) má tak špatnou pověs",
že jedním z nejoblíbenějších
argumentů politiků, kteří by se tam rádi drápkem uchytili, je že s tou
sebrankou nemají nic
společného.
Jiří Pehe má právo na osobní názor ohledně kvalit ministryně Albrightové
a stejně tak je jeho
věcí, do jaké míry se chce svou vlastní kariéru opřít o Václava Havla.
Pokud je ale vyjadřuje tak
jako ve zmíněném článku, nemůže se divit, vybaví-li se čtenáři Werichův
názor na sloužení a
posluhování.
V rámci toho druhého Jiří Pehe předstírá, že "v diskusi o Albrightové
totiž nešlo o Albrightovou,
ale o naše politické sebevnímání". Ledaže Pehe mínil sebevnímání
Havlovo a svoje.
To, že šlo především o Albrightovou je zřejmé z argumentů, které Pehe ve
svém článku používá.
Podle něj není v republice mnoho kandidátů s takovým profilem, což
jinými slovy znamená, že
je třeba poohlédnout se venku. Takže se můžeme ptát, kolik je mezi
krajany v USA (jiný stát se
těžko počítá) lidí, kteří by měli kvality Albrightové, byli nakloněni
presidentu Havlovi a byli by
dostatečně výrazní na to, aby se mohli při presidentské volbě prosadit.
To, že by si Havel a jeho poradci "půjčili" Albrightovou (a nechali ji
vláčet tiskem) k tomu, aby
se presidentem nakonec stala nějaká jiná "morálně silná osobnost" je
absurdní.
Zdraví Vás
Jiří Jírovec
PS Ještě méně než svým příspěvkem do LN mně Jiří Pehe zaujal
Politici (poslankyně Dostálová) versus(?) elektronická média
aneb vakcína na neduhy české politické kultury
Miloš Štěpánek
V Česku panuje vzácná shoda názorů, že politická kultura strádá mnoha neduhy. Spor však plane už kolem otázky, kdo je na vině a má tedy s "polepšováním" začít, jaksi "slovem do vlastních řad". Jak politici tak novináři neradi připouštějí, že by choroba mohla být přinejmenším společná a bacilonosiči také ve vlastních řadách. Probíhá mezi nimi spíše neurvalý catch-as-catch-can než alespoň - jak bychom si přáli - v civilizaci obvyklý řecko-římský zápas. V lepším případě mezi nimi panují poměry zákopové války. Není lehké vykročit ze začarovaného kruhu vzájemného hledaní oné slámky v cizím oku. Úsilí o nápravu celkové politické kultury by mělo být společné, ale souběžně se zřejmě musí začít zametáním před vlastním prahem.
Za impuls k zaznamenání několika myšlenek k léčbě vzájemných animozit žurnalistů a politiků mi bezprostředně posloužila aktuální stížnost poslankyně Dostálové v Britských listech 7.4 na dřívější výtky, čerpané z programu Ozvěn dne Plus, k niž je připojen redakční dodatek s třemi významnými dotazy, jako základnou k další diskusi. Jde o půtku dostatečně typickou, která se zatím nepřiměřeně nerozbujela. Formálně se týká pořadu Radiožurnálu, který má mezi elektronickými médii jeden z nejvyšších posluchačských "ratingů", a to patrně i proto, že jeho zpravodajství a publicistika patří v Česku k tomu nejlepšímu. Větší partajně-politikářské "investice" a vášně nejsou k tomuto případu přímo soustředěny, i když v pozadí vystrkují růžky události kolem České televize (poslanecké komise pro sdělovací prostředky, odvolání Rady České televize a volby nové). Proto zde vidím vhodný vivisekční materiál pro vyjasňování některých zamlčených (ne-li zamlčovaných) předpokladů úspěšné léčby.
Pro jistotu předesílám rekapitulaci události, která je téměř modelová pro vznik tak častých "mediálních humbuků". Britské listy kritizovaly - bona fide - postoj poslankyně Dostálové podle pořadu Radiožurnálu. Ten tentokrát pracoval s neověřenými výroky, z doslechu od jiného mediálního zdroje (novináře - jestli si dobře pamatuji - Respektu) a patrně zmanipulovanými. Poslankyně si váží Britských listů a odvolává se k nim, aby splnily úlohu - řekněme Gardnerova - "Soudu posledního odvolání". Britské listy v dovětku bezprostředně připouštějí prohřešek svůj a potažmo rozhlasového zdroje. Tím by teoreticky mohla jedna "kauza" končit, kdyby "poškozená" pokání přijala.
Britské listy dále ihned navrhly předchozí průběh událostí odmést jako informační smog (copyright na tento vtipný obrat patří Jakubovi Patočkovi - Literární noviny č. 14/2000 v úvodníku Nejlepší z odvolaných) a hlouběji testovat názory poslankyně Dostálové trojicí nových otázek, což budí dojem, jako by na původním vyznění neetického pořadu Radiožurnálu přece jen něco bylo. Doufám, že tento návrh bude přijatelný i pro poslankyni Dostálovou, ta sepíše svoji odpověď a tak bude moci toto drobné léčení neduhů politické kultury pokračovat. Nemusím zdůrazňovat, že promptní hašení jednotlivých ohnisek svárů mezi politiky a médii považuji za tu vakcínu, zmíněnou v podtitulku. Snad je tu prostor i pro několik poznámek jednoho pokoutního léčitele.
Za slibnou tedy považuji orientaci Britských listů na konkretizaci debat. Ty by však nemohly dospívat k užitečným koncům, kdyby si kterýkoliv účastník dělal monopol na volbu otázek či jen jejich formulací, výběr (či odmítání) relevantních aspektů diskusních témat. Žádná debatující strana nemůže předkládat nezpochybnitelné ankety inkvizičního typu a vyžadovat na ně odpovědi v biblické prostotě: ano ano ne ne. Nejde přece o nadčasový výzkum či katedrovou akademickou debatu, ale o praktické zlepšení na nejasné scéně. To jsem se pokusil naznačit již v souvislosti s televizním pořadem Naskočíme? (viz Britské listy dne 28.2) o němž se debata příliš nerozběhla. Avšak přesvědčivě to zaznělo i z povzdechu Jana Čulíka po návratu z Prahy v úvodníku Britských listů 10. 4. 2000).
Každá ze tří otázek vyžaduje hlubší objasnění..
a) Protože nejde o šedou teorii, musím v praktických souvislostech zapochybovat již o korektnosti první otázky, zda mají být sdělovací prostředky rovnoprávným, kritickým partnerem politiků. Je to otázka na první pohled zdánlivě řečnická, tj. vlastně nic než kývnutí hlavou nevyžadující. Pokud jde o tisk a Internet, je však dnes především vlastně nadbytečná, protože za současných právně-politických poměrů žádnému občanovi (ani politikovi) nezbývá, než média brát jako samostatný živel.
Přesto by po takto položené otázce mohla padnout bezvýhradně kladná odpověď, jen kdyby se zcela zapomnělo na všeobecně známý neuspokojivý stav našich médií. (Souběžně pro přehlednost pracuji na pokusu o souhrnný přehled Co dluží média české politické kultuře). Novinářský stav by přece měl nějak reflektovat skutečnost, že snad každý náš občan (nemusí to být politik) zakusil to, nač právem poukázala poslankyně Dostálová, avšak nedostalo se mu satisfakce. Spontánní opravy vlastních omylů jsou v médiích bílou vránou. Proto nutno přiznat oprávněnost obrácené otázce: jsou média ochotna považovat občana (a ovšem i politika) za svého rovnoprávného, kritického partnera? Její oprávněnost nelze ukřičet hesly o svobodě slova a tisku, pokud zlořády v něm dosahují našich současných rozměrů. Nelze nepřipomenout, že v souvislosti s tiskovým zákonem útoky ze žurnalistických kruhů proti právu na odpověď předpokládaly mezi občany většinu grafomanů a mezi politiky většinu děržimordů. Veřejnost byla přesvědčována o obrovských samočisticích schopnostech médií, které se však zatím prakticky projevují jen sporadicky.
b) Vzhledem k faktickému stavu svobody tisku (papírového a elektronického) byla již první otázka vlastně jakýmsi zástupným "oslím můstkem" k debatě o poměru politiků k médiím "éterovým", nezbytně licencovaným pokud je k disposici jen omezené množství frekvencí. Sem již přímo míří i celková formulace otázky třetí, která rovněž souvisí nejen s rovnoprávností "tříd" žurnalistů a politiků, ale i s kvalitou informací. Třetí otázka vyzývá poslankyni Dostálovou, aby potvrdila či popřela svůj údajný výrok, že "zkoumání výdajů na modernizaci parlamentu zpochybňuje Česká Televize mandát volených zástupců". Opět to vypadá na řečnickou otázku a tentokrát jednoznačné kroucení hlavou.
Ale ouha, výrok je zřejmě zkreslen. Pořad na mne skutečně zapůsobil jako zlehčování členů našich zákonodárných sborů. Jakkoliv umístění obou komor Parlamentu snad v tuctu objektů na Malé straně nefandím a inkriminovaný program jsem sledoval jen periferně, utkvělo mi, že zákon o záboru objektů v této lokalitě byl prezentován -necituji, uvádím svůj dojem - jako bařtipánství (což bych ještě strávil), ale celá tato akce byla srovnávána s arogantními postupy bolševické moci, která své bezduché aktivity legitimizovala nabubřelou vnější formou a historickými kulisami. Zásada "padni komu padni" rozhodně nebyla dodržena.
Všimněme si však první části citátu, která je v dovětku jinde rozvedena. Údajně platí argument (cituji rovněž z paměti), že není dobré, když se politikové dotazují na okolnosti vzniku pořadů, kritických vůči státní správě, protože to ohrožuje nezávislost televize. Jakkoliv by se toto prohlášení hodilo do učebnice, musím i to v konkrétní souvislosti zpochybnit. Především pouhé dotazy kohokoli (včetně politiků) bych jen s velkou nadsázkou a ostychem považoval za útok na svobodu tisku a nespokojenost - případně oprávněnou - kohokoliv (včetně politiků!) za ohrožení nezávislosti médií (kde by jinak byla ona shora vyžadovaná rovnoprávnost). Pomocí takovéto tirády nelze dokázat vynikající úroveň a průkaznost televizního pořadu. Tak jako v případě již zmíněných připomínek k seriálu Naskočíme (viz) bych nejprve uvítal hodnocení dokumentaristicky-uměleckého díla nezávislým kritikem, ačkoliv zatím se (jako u stavu lékařského) nezdravě často zdá, že vrána vráně oči neklove.
c) Konečně jsem dospěl ke klíčovému dotazu č. 2, v němž se od poslankyně Dostálové vyžaduje zdánlivě "jednoduchý" souhlas, že kontrola sdělovacích prostředků musí být vyňata z působnosti politiků, poslanců a politických stran. Pokud by šlo o čítankový spor měřený na autoritářsko liberální škále, bude jistě kdekdo proti jakémukoliv totalitárnímu či partajnickému náhubku.
Takto prostince položená otázka se však míjí s faktickými problémy (nevyhnutelně mocenského) licencování omezeného - při daném technickém řešení - počtu vysílacích frekvencí a dozoru (přinejmenším) nad využíváním výnosu z poplatku za tzv. veřejnoprávní televizi a vůbec dodržování jejího statutu. Co slovo to problém. Při transformaci právního řádu ještě nedošlo k redefinici "příspěvkových organizací", a už vůbec ne na definici institucí "veřejnoprávních". To v britské monarchii se maj´, když BBC funguje na základě královské charty, což samo o sobě její koordináty velmi přesně definuje ze všech myslitelných úhlů pohledu. Licence na kmitočty musí někdo udělovat a protože mezinárodní souvislosti jsou v této věci tak silné, že odpovědnost nelze sejmout ze státu.
Nad penězi a dobrými mravy televize a rozhlasu veřejné služby musí za společnost někdo bdít. "Dozorčí rada" by jistě neměla být bezprostředně orgánem státu, ale ten se konec konců musí - v té či oné míře a formě - podílet. Ve zmíněné Británii kupodivu nevadí, že jmenování provádí nejen orgán moci výkonné, ale dokonce ministr vnitra. Soudní moc zde může sotva pomoci. Při tvorbě dozorčího orgánu jsme tedy zpět u moci zákonodárné takže přísně vzato kontrola sdělovacích prostředků z působnosti politiků, poslanců a politických stran zcela vyňata být nemůže.
V této "institucionální nouzi" v našich poměrech partajně-politikářské vlivy při volbách např. Rady České televize nesporně hrozí, ostatně jako při volbě ombudsmana, nebo jakékoli jiné volbě na této půdě. Kritický hlas veřejnosti (médií) k jednotlivým kandidaturám může být velmi prospěšný. Nikoliv však falešná rychlokvašená politologická argumentace. Především se opomíjí fakt, že v každém orgánu se během doby vyvine určitý duch spoluzodpovědnosti za svěřený objekt. To se projevovalo i za nyní paušálně kritizovaného období bolševismu. Různé autoritativně nadiktované orgány začaly přicházet z vlastní praxe, získávané odbornosti a zájmu s věcně potřebnými názory a návrhy¨"mimo stranickou linii", kvůli kterým se dostávaly do potíží. Spolu s námitkami proti kandidatuře partajních exponentů se doporučuje nominovat přestavitele akademických a vědeckých institucí (jako by jejich představitelé žili z hlediska politiky /zájmů společenských vrstev/ ve vzduchoprázdnu) nebo z církví či různých profesních organizací (jako by korporativní zájmy byly pro nezávislé fungování orgánů principiálně méně nebezpečné než zájmy stranické).
Přesně nevím, jakou radu - kromě trpělivosti s (investigativními) žurnalisty a informační vstřícnosti - bych v této souvislosti adresoval politikům. Ti jsou při svých každodenních i dlouhodobých půtkách (neironizuji!) pod drobnohledem (?) médií a v první řadě od nich dostávají neustále obsahové i procedurální lekce z chování - ať již oprávněně nebo ne. A dostává se jim i od soupeřů, souputníků i kolegů z vlastní stáje. (Upřesňuji, že mne tento termín napadl v souvislosti s Formulí 1, ale jsem si vědom, že hodnocení kvality českých politických uskupení by mohlo evokovat význam zemědělský - chlév, ačkoliv to jsem původně neměl na mysli).
Jakkoliv je politická scéna - řečeno opět v zemědělské terminologii - zahnojená, nemělo by ani nejpřísnějším (i mediálním) kritikům unikat, že přece jen žijeme v demokratickém zřízení. A v tomto nejméně špatném (W. Churchill) ze všech systémů vládnutí politici za svoje jednání přece jen nesou před voliči (omlouvám se za dosti zprofanovaný výraz) politickou odpovědnost, i když se projevuje se zpožděním až při dalších (řádných či mimořádných) volbách.
Podivuji se, že po dekádě budování demokratického zřízení se i do specificky formulované otázky fakticky promítly názory tak vzdálené konservativním i liberálním postojům k (štíhlému ale efektivnímu) státu. Jsou to ve svých důsledcích negativistické - dokonce snad až anarchistické - postoje k ústavním institucím a především politickým stranám, které se na jejich formování a fungování musí podílet (podrobněji viz Česká média a politická kultura - Britské listy 2.3.2000).
Bez skutečně rovnoprávné součinnosti politiků a žurnalistů se vzájemnou intoleranci politiků a žurnalistů nepodaří překonat. Netrpělivost nás k vysoké úrovni politické kultury skokem nepřivede.
Miloš Štěpánek
10. 4. 2000
K metodologii analýzy televizního zpravodajství
Libor Mihalka, Innovatio
Vážený pane Šmíde,
moc děkujeme za názor. Myslím, že podobné diskuse jsou kořením naší práce a nutně motivují k dalšímu zlepšení. V příloze Vám posílám celou zprávu zpracovanou na podzim pro Lidové noviny a také zprávu, která byla předána novinářům na začátku března 2000.
Co se týče říjnového příspěvku v LN, pak je možné konstatovat, že byl věcně správný, souhlasím ovšem s Vámi, že byly vybrány pouze některé aspekty. Z přílohy si můžete udělat představu, do jaké míry byla selekce provedena námi, do jaké míry další selekci provedla redakce. Díky za opravu tvrzení o naší apriorní zaujatosti.
V diskusích s Jakubem Puchalským i Zdeňkem Šámalem jsme na našich závěrech trvat museli, protože tyto byly správné! Jestliže ze statistiky vyplývá, že počet zpráv o nehodách za nějaké období je 100 a za jiné srovnatelné období Y, nemůžeme v listopadu nebo v prosinci tvrdit něco jiného o stejných obdobích. (Věřte, že diskuse byla důvodem dodatečných kontrol kvality dat.) Myslím, že tehdy skutečně bylo největším problémem, že se diskuse omezila pouze na oblast "nehod" a "kriminálních činů".
Poučeni podzimní zprávou připravenou pro Lidové noviny a následně převzatou také dalšími médii jsme pro představení výsledků za rok 1999 zvolili formu setkání s novináři, kdy jsme velmi podrobně představili metodiku. Novináři obdrželi také ve srovnání s podzimní zprávou připravenou pro LN podstatně detailnější analýzu, kterou Vám rovněž posílám v příloze (Se souhlasem RRTV, případné použití této zprávy mimo Vaši kancelář je nutné dohodnout s RRTV. Díky za pochopení). Myslím, že po prostudování určitě nebudete trvat na tvrzení, že informujeme veřejnost (respektive správnější by bylo tvrzení novináře) nedostatečně o metodologii. Nikdo, kdo se na nás obrátil s požadavkem na vysvětlení jednotlivých položek nebyl odmítnut. (Detailní "Kódovací kniha" pro kontinuální kódování má rozsah cca 300 stran A4.)
Zpravodajství nás v první fázi zajímá z hlediska země, pro kterou je určeno. Nepovažujeme za nutné uvádět před každým grafem poznámku, že byly analyzovány pouze domácí příspěvky, když tato skutečnost je uvedena v souhrnné zprávě na úvodu v metodologii. Můžu Vás ale ujistit, že dokážeme přesně analyzovat také zpravodajství o zahraničních lokalitách (geografickou orientaci, hlavní témata, hlavní aktéři a jejich hodnocení). V březnové zprávě předložené novinářům informace o podílu a počtu zpráv z kategorie "Zahraničí bez vztahu k ČR" nechybí.
V Lidových novinách 8.3.2000 (Zpravodajství všech televizí vévodí kriminalita) vycházel autor z grafů, ve kterých pod položkou "kriminalita" zprávy o BIS a Ministerstvu vnitra zahrnuty nebyly (zprávy o BIS a MV byly zahrnuty do kategorie "státní správa"). Toto, stejně jako skutečnost, že se jednalo o tématickou strukturu pouze "domácích příspěvků" není v Lidových novinách uvedeno. Zda je to naše chyba posoudíte po porovnání poskytnuté zprávy a otištěného obsahu. (Z věcného hlediska by byl správnější titulek "Domácímu zpravodajství hlavních zpravodajských relací ČT1, TV Nova a TV Prima vévodí kriminalita").
Interpretaci ve zprávě zpracované pro Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání jsme se ve finální verzi snažili oprostit od jakýchkoliv tvrzení, které by mohly být označeny za tendenční. To Vám potvrdí paní Helena Havlíková stejně jako Josef Josefík (RRTV). Do závěrečné zprávy Rady o Stavu vysílání a činnosti RRTV v roce 1999 se dostal pouze omezený rozsah grafů. Informace o skutečnosti, že jsou do analýz zahrnuty pouze domácí příspěvky je rovněž obsažena v "Metodologických poznámkách".
Neodpustím si jednu názorovou poznámku ohledně růstu podílu příspěvků z kategorie "Nehody, neštěstí, kuriozity" v prvním pololetí roku 1999 ve srovnání s prvním pololetím roku 1997 na ČT1. Růst podílu na ČT1 z 1,4% (první pololetí 97) na 5,1% (první pololetí 99) je velmi dramatický. Jedná se o zlomek počtu příspěvků, které byly ve druhém pololetí odvysílané a kódované se stejnou tématickou kategorií (Nehody, neštěstí, kuriozity) na Nově, ovšem v čitateli bude jednička a ve jmenovateli dvojka. Soukromá Nova navíc nemůže být v ČR měřítkem!!! Abych byl úplný, ve druhém pololetí roku 1999 klesl podíl příspěvků z kategorie "Nehody, neštěstí, kuriozity" v případě ČT1 na 2,1%, což je již hodnota, kterou je možné podle našeho názoru akceptovat.
Vážený pane Šmíde, závěrem bych Vás rád poprosil o příspěvek do časopisu Media Monitor a to buď do rubriky "názor odjinud" (cca 30 novinových řádků na poslední straně měsíčníku). Rozhodnete-li se pro delší názor, pak přichází do úvahy celá strana (120 - 180 novinových řádků).
Libor Mihalka
(předseda občanského sdružení InnoVatio)
Merkelová
Ivan Hoffman, Radiožurnál
Nový začátek německé CDU může po včerejšku začít. Delegáti sjezdu sice až po polemické diskusi důrazně změnili stanovy strany, týkající se jejího financování a hospodaření, pak ale naprosto jednoznačně zvolili předsedkyní Angelu Merkelovou.
Hlasovalo pro ni 96% delegátů, přestože je to žena, protestantka a původem z východního Německa, což bylo znalci historie CDU vnímáno jako trojnásobný handicap. Čím hlubší si ovšem CDU připravila pád, tím dramatičtější také musela být změna.
Ve snaze získat ztracenou důvěru veřejnosti svěřila CDU předsednictví ženě, kterou si před lety Helmuth Kohl oblíbil, přivedl ji do předsednictva strany i do vlády, aby se pak po finančním skandálu s tajnými stranickými konty právě od ní dočkal nejtvrdší kritiky. Merkelová naléhala na co nejrychlejší vysvětlení případu stylem "padni komu padni" a pod vánoční stromeček od ní bývalý předseda vyslechl výzvu, aby CDU vzala budoucnost do vlastních rukou a od Kohla se oprostila.
Někde by se taková kariéra možná vnímala jako neprostá zrada, v dnešním Německu je ovšem pro CDU štěstím, že má vedle odepsané generace rutinérů také nezkompromitované čtyřicátníky. Helmuth Kohl na sjezd po devětačtyřiceti letech poprvé nepřišel. Nová předsedkyně mu noblesně poděkovala za historicky vynikající dílo a gratulovala mu k sedmdesátinám, nic méně řekla také, že kurs zaměřený na věrohodnost nemá alternativu.
Atmosféra bez Kohla byla o poznání otevřenější a možná k tomu přispělo i Merkelové prohlášení, že "s každou krizí přicházejí nové šance a těch je třeba se chopit."
Tou šancí je pro CDU návrat ztracených preferencí. S populární Angelou Merkelovou v čele by dnes křesťanské demokraty volilo třicet sedm procent Němců.
11. dubna 2000