Kdo jsou noví členové Rady ČT
Poslanecká sněmovna včera jmenovala sedm z devíti nových radních do Rady ČT. Jak se zdá, vyplňuje se pesimistický předpoklad, že noví radní budou opět nepříliš výrazné a potenciálně snadno ovlivnitelné osobnosti.
Sociální demokraté a menší strany zůstali vesměs u stávajících členů Rady, zatímco ODS sáhla po několika nových tvářích.
Jednou z nich je "mediální odbornice" Jana Dědečková. Protože toto jméno ve mně naprosto nic neasociuje, pokusil jsem se zjistit, o koho se jedná, na webu. Bohužel, jediným výsledkem byl příspěvek (zde v diskusním fóru na Seznamu, který oné dámě patřit může a nemusí (v zájmu veřejnoprávní televize si raději přejme, aby šlo o náhodnou shodu jmen). Soudím tedy, že ze zprávy ČTK vypadlo jedno slovo: radní Dědečková je budoucí mediální odbornicí.
Mnohem popsanějším listem je pan František Mikš, šéfredaktor Proglas Revue, (zde). Původně jsem měl v úmyslu rozebrat některé jeho úvodníky z tohoto měsíčníku, ale pak jsem si uvědomil, že bych se tím dopustil urážky inteligence čtenářů BL. Postačí, když na ukázku ocituji:
Proč jsme nepodepsali Impuls 99
To všechno jsou důvody, které nás vedou k tomu, že se mimo jiné stavíme kriticky k iniciativám typu Impulsu 99, jakkoli se v jeho řadách najde řada nám sympatických lidí, o jejichž dobrých úmyslech nelze pochybovat. Na rozdíl od nich však nevidíme, jak již vyplynulo z našich předchozích článků, například nic alarmujícího na tom, že se dvě nejsilnější strany po volbách nějakým způsobem dohodly (někdo se v poměrném systému s někým dohodnout musí) formou opoziční smlouvy, ani na tom, že tyto strany připravují ústavní změny a snaží se je prosadit v parlamentu. Stejně tak nevidíme nic zvláštního na tom, chce-li někdo změnit volební systém. To vše jsou otázky diskuse a především politické prosaditelnosti vlastní představy, s čímž je také spojeno odpovídající politické riziko, které tyto strany postupují. Je-li opoziční smlouva v současnosti pro někoho ohrožením, pak určitě ne pro českou demokracii, ale - jak se stále zřetelněji ukazuje - především pro ty strany, které ji uzavřely. Občané demokratického státu budou mít v rámci příštích voleb možnost jednání a výsledky politických stran ohodnotit, a tím je i donutit ke změně přístupu.
Co bychom ale neměli možnost změnit by byla situace, kdyby všichni vlivní intelektuálové podepsali například Impuls 99. Taková - samozřejmě pouze hypotetická - situace by znamenala, že bychom byli v mnohem větší míře než nyní vystaveni unifikujícím názorům elit vytvářejících společenské mínění. To by byla situace, vůči níž by bylo obtížné najít obranu, zatímco ubránit se politickým stranám není díky volebním mechanismům příliš obtížné. Občanská společnost, která tu již mimochodem existuje, nezačne fungovat lépe tím, že všichni budou souhlasit s jednou iniciativou, dokonce ani tím, když vznikne dalších deset Impulsů, Pulsů či Antiimpulsů. I když to zní paradoxně, česká občanská společnost prokáže svou vyzrálost tehdy, když dokáže obhajovat a rozvíjet svou otevřenou a nedokonalou demokracii a také své politické strany, bez nichž by demokracie byla nefunkční.
Sněmovna o bydlení
Ivan Hoffman, Radiožurnál
Vládní návrh zákona o Státním fondu rozvoje bydlení je projednán, všechny pozměňovací návrhy zazněly, zbývá tedy o něm hlasovat.
Místo toho včera poslanci již po druhé tuto předlohu vypustili z programu schůze. Důvod, proč se má hlasovat nejdříve v květnu, je zajímavý: Má prý být přijat na základě konsensu, nikoli třeba o jeden hlas a tak jeho stoupenci hledají pro zákon maximální možnou podporu.
Podpora výstavby dostupných nájemních bytů, technické infrastruktury a oprav bytových domů se tak ovšem z měsíce na měsíc odkládá.
Na obranu poslanců, kteří váhají, zda posvětit převod šesti miliard z Fondu národního majetku do Fondu bydlení, za účelem poskytování úvěrů, nenávratných příspěvků, dotací či záruk, ve prospěch občanů, kteří by rádi bydleli, je ale třeba korektně dodat, že zákonodárci stejně váhají i v případě ubytování svých přespolních kolegů.
K záměru zrekonstruovat nákladem dvě stě milionů pro ubytování poslanců dům v Nerudově ulici na Malé Straně v Praze, se včera několik poslanců vyjádřilo skepticky. Podle jednoho je cena vysoká, jiného děsí, další říká že jde o ekonomicky nesmyslnou investici a jiný doporučuje poslancům být výrazně skromnější.
Na druhé straně ovšem zazněl i názor, že by pro poslance bylo výhodné bydlet takřka za rohem, když jednání sněmovny trvají mnohdy do nočních hodin. Diskuse tedy zajímavá, nic méně zřejmě zcela nezávazná.
Šéf Kanceláře sněmovny totiž uvedl, že na rekonstrukci domu v němž má být k dispozici šestačtyřicet bytů, z nichž každý přijde zhruba na pět miliónů, bude vypsáno výběrové řízení. Zdá se, že poslanci do svého ubytování, hrazeného z kapes daňových poplatníků, nemají co mluvit. V březnu totiž o rekonstrukci objektu rozhodla Komise pro práci sněmovní kanceláře.
12. dubna 2000
Spekulace
Ivan Hoffman, Radiožurnál
Spekulace o tom, zda bude Jiří Dopita hrát centra v první řadě Pittsburghu s Jágrem na křídle, prý vůbec není pouhou fantasií. Záleží na tom, zda se pro Dopitu v NHL najde milion dolarů.
Za pět takových Dopitových platů, anebo za polovinu ročního platu Jaromíra Jágra je od Mostecké uhelné společnosti k mání důl Kohinoor.
Otázkou je, zda takovou hotovost položí na stůl jednatel firmy SHD-Peel, Ladislav Pleticha.
V jeho případě se spekuluje o tom, zda jeho jediným kapitálem nejsou - jak tvrdí Mostecká uhelná společnost - horníci stávkující pod zemí, anebo se spekuluje, zda Ladislav Pleticha není prostředníkem firmy, která chce koupit Kohinoor s tisíci zaměstnanci a zavřít jiný, méně rentabilní důl, kde by ovšem o práci přišlo tisíc pět set horníků. Ať už je tomu jakkoli, rozhodně by bylo příjemnější spekulovat na tomto místě o tom, co bude pro Jágra znamenat, že mu Jiří Dopita na rozdíl od praváka Jana Hrdiny nebude nahrávat přes ruku bekhendem, než spekulovat o včerejších hrozivých formulacích Richarda Falbra.
Od senátora zní zvláštně, když hovoří o"indiánovi, který by měl jít do nějakého cirkusu", když dává k lepšímu bonmot, že nechápe důvěru havířů v člověka, kterému by on, Richard Falbr " nepůjčil ani psa na procházku", a jednoznačně konstatuje, že Ladislav Pleticha hraje s horníky "špinavou hru".
Odborářský lídr musí vědět něco, co nám zatím neřekl, jinak ta hrubost nedává smysl. V každém případě člověk musí spekulovat o tom, jak je možné, že zatímco odborářům, Mostecké uhelné společnosti a ministrům tečou nervy, jednatel Pleticha klidně oznamuje, že předkládá velice solidní cenu a v reakci na výpady senátora Falbra se stručně omezuje na lítost, že ho kdy potkal. Skoro se chce říct, že z Pletichy vyzařuje klid, jakým působí Dopita.
13. dubna 2000
Jaképak češství na maděru ?
Václav Pinkava
Pan Oldřich Maděra
argumentoval i
reagoval posmutněle o ´antiobrození´, v tom smyslu, že předvídá do 3-5 let exodus schopných našinců za větším uznáním, penězi atd. a prolomení bariér ke vstupu dovnitř. Propadá nacionalistické skepsi, když píše " Ti schopnější prostě odejdou za lepším a Ti méně schopní budou jen obtížně bránit svou národní identitu proti jiným schopným, kteří přijdou sem." Nejde mu tedy o schopné, u nás, ale o ty naše schopné odrodilce, už chápu. Jak minulestoletně provinční úvaha. Jak paradoxní. Velké národy se ochotně podrobují hybridisaci, a přijímají původem cizí, ale schopné, za své. My si své schopné chceme udržet tady, pěstovat, mít tu jakýsi skleník, monokulturu, chránit naše vyvolence od vnějších vlivů ? Je libo 'národní tým' čtvrté divize? To snad ne!
Jen ať si vykračujeme do světa, jako ten pohádkový Honza, ale hlavně tam nevykračujme za pohodlím. Pohodlí emigrace, byť pomyslné, přitahuje závist druhořadých peciválů. Takže rovně, vzpřímeně, za úspěchem a dobrodružstvím, tam a zase zpátky. Dlouhou a podnětnou oklikou zase domů, a ne nutně fyzicky. Navrátilová je návratná i když je nevratná.
Pohnutky vystěhovalců expansivních národů, kolonizátorů byly odlišné než ty naše čecháčkovské, které popisuje i o nichž lamentuje pan Maděra. Našinci se někam rozplynou do ztracena pouze tehdy, jsme-li skutečně jen národ přespřizpůsobivých lendlů. Žádná ztráta, soudím. Vystěhovalec který za povšimnutí stojí, je ten, který je přínosem pro vlastní národ odkudkoliv, zůstává jeho součástí kdekoli ve světě. Je přínosem nejen svým soukmenovcům, ale i pro národ hostitelský. Pojem dvojího občanství je s tímto zcela v souladu. Je to jako svatba v rodině. Buď přicházíte o dceru, nebo získáváte do rodiny syna. Jak se to vezme. Jen ať se vezmou...
Na závěr posledního článku pan Maděra klade otázku, na niž není než záporná odpověď možná: "Opravdu si myslíte, že se alespoň blížíme k demokracii, toleranci, prosperitě a pořádku? A když ano, tak nejrychleji jak můžeme?" Já si to nemyslím, a nezoufám. Vrátil jsem se sem i s rodinou začátkem 90 let, a představoval jsem si to za deset let trochu jinak. Ale proč zde setrvat? Abych to napravoval zblízka. Mohl bych i zpovzdálí, ale lepší dobrodružství než tady už asi jinde nezažiju.
Tumáte jarní úvahu, pseudo-poetickou a eskimo-welzlovskou. Vyšla ve sbírce Vertikální spíláni, vydala Pražská imaginace 1993...
Tajemné je Volání Severu:
hluboký mráz, střechýle, zmrzlé prsty,
aurora borealis,
k osobám francouzské řeči volá hlasem Canucků,
k anglickým mluvčím řečí ze severu Států.
K ostatním asi jen příslušnou řečí spisovnou,
slazenou anglicismy špatných překladů.
Je-li však adresátem náhodou náš krajan,
má pro něj Volání hlas význačný a zvláštní:
"Vstávé, dvíhé se, ty medvěďu staré,
ať já nemosim gu tvojemu nosu uderku vzit!
Zima je pryč, už jéji konec vzala,
divoky husy už křičijó v povětři
a ten dwarf willow, ta krpatá vrba
už též vyháni jehnědě pod sněhem.
A co ty tam porád sediš u teho šrajbtyša,
jako nejaké smradlavé skunk?
Vstávé, dvíhé se, rychtuj si tvuj sledge,
nebo jak vy tu řikáte, ty sáňky,
chysté živo - byti, pastě, flinty, amunyšn -
ale jézusmarjá, ať nic nezapomeneš!
Potem zapřahé ty tvoje pravo - krvavy vlčáky,
napřed lídra, potem ty vostatni,
Pěkně jich zakšíruj, aby se nevodříli,
a hajdy hou! na vysoké sever!
Uvidiš tam bóži divy, ledovy krámy,
kožešinovéch zviřat jakoby nasypal,
tuleňuch, mrožuch, medvěďuch, lišek, žes to neviděl.
A esli bys měl zvlášť veliky ščesti,
možeš tam ulovit i tu biló vydru
a s ňó k velikimu ščesti přijit.
Ty kuže potem prodáš za tvrdy dolary,
uložiš si jich v dobrym banku, budeš bohaté.
To se vi, že to néni bez nebezpeči,
možeš sklóznót do vody i s těma tvéma psama,
ani se nenadáš, posledni hodinka tvoje smrti je tu,
pták smrtě tě zazpivá pudprdlik pudprdlik.
Tvoji kamarádi se ani nevohlédnó,
poněvadž pomoci voni ti stejně nemůžó,
táhno dál, rači se ani nedivajó,
ešče chvilu křičiš, pak se tě parka napije,
stáhne tě, dělajó sa kola, je konec docela.
Ale za to, když to všecko překonáš,
tak jsi za pravyho syna Zlatyho Severu,
máš peňze, možeš přijit do salůnu s hlavó nahoru,
všecky ti dávajó česť, stojijó ti drinky.
Tož už se dvíhé, rychtuj, nefaulencuj,
nesaď tu zvadlé jag dybys mjél ňumóniu,
vstávé, zapřahé psy, hajdy k ledovymu mořu,
abys ty mjél tu velikó čest, že ty lovec seš."
Ale, dej mi pokoj, Hlase Severu,
jaks mi to tu vysvětlil, už tam ani nemusím,
všechno je tam zřejmě jako tady,
jenom že to tam je jaksi okatější.
Není tu sice tak zima, ale stejně,
mrože, medvědy a tuleně potkávám ve vlaku,
mají sic oblečky a kloboučky a fajfky,
leč jejich tváře je přece jen prozrazují.
Co se týče peněz, ty se tu dají tady vydělat,
a taky ztratit, nebezpečí číhá všady,
a co se týče nebezpečí vůbec,
máme tu teroristy, lupiče, magory, šílené řidiče,
taky tu můžeš dostat AIDS a umřít pomalu.
A co se týče nelítostných kamarádů,
ty tu máme taky - ještě tě potopí!
Skutečně nevím, proč bych měl k vůli tomu táhnout
až někam k čertu - ďáblu za polární kruh.
Mám drsné romantiky tady až po tipec.
(Jan Křesadlo)
Bratr Paleček, Čechy a komunisti
Na jaře je v české zemi krásně a stojí za to po ní chodit, jako chodíval bratr
Paleček. Pamatujete se snad - Vesna ... každý rok, děj se co děj, fialek vůní budí
jej, slavíků ven jej volá hlas a rytíř vstává šťasten zas a rozkročí se krajem. A
český kraj, vždy smuten, tich, je pojednou jen zpěv a smích.
Minulou neděli to bylo
přesně takové. V lesích fialky, podléštky, jaterníky, sasanky a cosi, co roste jen v
českém krasu. A slunce a stíny stromů. Co se týče zpěvu, někdo si hrál Pink Floyda
k pochodu po modré značce. A co se týče smíchu. . . vlastně nevím.
Šel jsem podél Berounky a pak do vrchu na Tetín. Prohlédl jsem si, co jsem
musel - kde byl hrádek s dalekým výhledem do kraje a kde zabili kněžnu Ludmilu.
Abych mohl pokračovat dalších osm kilometrů do dalšího městečka a nemusel pít
z kaluží, zašel jsem do tetínské hospody a dal si půl litru sodovky. Znám ten kraj,
kdybych si dal pivo, mohl bych sklouznout ze skály až k Berounce.
Chlapi v
hospodě se štengrovali, jednomu, co moc mluvil, poradili, aby šel radši domů mámě
umýt nádobí, a on odpověděl, že myje nádobí jen v zimě, vyloží je ven, když
napadne sníh. A když roztaje, je nádobí umyté.
Liboval jsem si v jejich češtině,
protože čeština je jazyk, který zpívá, a najednou v koutě hospody vidím: vlajku
SSSR, vlajku českou (československou), obraz Husáka, bustu Gottwalda, dvě busty
Lenina a uprostřed toho všeho ještě bustu Edvarda Beneše. A na zdi hvězdu a srp
a kladivo, hotový rudý koutek. Chlapi po mně koukali, co já na to, ale já nic. Váhal
jsem - je to recese, je to opravdu? Pak jsem vyšel ven a tam parkovaly dvě felicie,
jedna oktavie, Volkswagen passat a porsche. Patřily bezpochyby těm v hospodě.
Bylo po idyle. Bratr Paleček zmizel z obrazu, šel jsem na Liteň a pro sebe
jsem si polemizoval. Takoví oni jsou. U každé vesnické chalupy parkuje auto, ale ne
jen ledajaké, parkuje tam ukázkový kus z ciziny. Chalupu mají nově nalíčenou na
bílo a přistavují nad garáží. Vede se jim a při tom skučí a bojí se budoucnosti.
A nadávají. A volili by komunisty, ale Petr Cibulka ve svých Necenzurovaných
novinách tvrdí, že ty průzkumy volebních preferencí jsou podvod a že
komunistické preference jsou nepatrné. Je to opravdu podivné. Jedna agentura tvrdí,
že preference komunistů jsou 23 procent, druhá říká, že jen 14 procent. Statistik aby
se z toho pomátl, to přece není možné. Dvě měření stejné populace nemohou být
tak daleko od sebe. To je mimo pětiprocentní standartní chybu.
Tedy, rudý koutek v hospodě na Tetíně, proč tam je. Buďto je to
antinostalgikum, aby lidé nezapomínali, nebo zapomínají a touží po návratu těch,
kteří to už jednou - neznám slušné slovo pro to, co s tím udělali. Že lidé
zapomínají, je fakt. Noviny jsou plné láteření na bývalé a současné vlády. Při
odstraňování toho, co zbylo z komunismu, se postupuje metodou pokusu a chyby,
nadáváme si navzájem a neuvědomujeme si, že za tím vším stojí a příčinou
problémů je čtyřicet let marasmu reálného socialismu.
Naše podniky dnes často
nejsou konkurenceschopné. Produktivita práce je stále ještě nízká, asi třetina
produktivity německých podniků, zařízení zastaralé. Kdo za to může? Klaus sám ne,
ten to zdědil, ale národ jej za to obviňuje. Nadáváme, že se hledají a přijímají
zahraniční partneři, čili, že jsme nuceni k výprodeji toho, co máme. Co nám však
zbývá? Nejvíc nadávají komunisté, kteří to všechno způsobili.
My všichni jsme do polistopadového systému vstupovali jako amatéři. Už
několik let před listopadem bylo jasné, že se komunismus neudrží. Přesto se nikdo
nezabýval tím, jak to vše udělat, až dojde ke změně, jak potrestat kolaboranty, jak
převést státní majetek do soukromých rukou. Nikdo na tohle nemyslel, a ten "nikdo",
to jsou disidenti, exil, komunisté, a všichni ostatní. Co jsme si představovali, že
bude, nevím. Jediný, kdo měl nějakou představu, byl Ota Šik, ale jeho představa
nestála za nic.
Teď se v tom hrabeme a nadáváme si.
Stanislav Reiniš
Poznámka JČ: Určité, zdá se rozumné návrhy měl Jaroslav Teplý, ale nikdo ho neposlouchal. - Co se týče dědictví komunismu: domnívám se, že lidé vědí, že nynější stav České republiky je důsledkem padesátiletého zotročení Československa - zcela zjevně by ta země bez nacistů a komunistů dnes vypadala zcela jinak. Jenže neviděl bych to ideologicky - myslím, že nacistická i komunistická ideologie byla jen zástěrkou k obyčejné kolonizaci, zotročení středoevropského prostoru, jednou ze západu, jednou z východu. Myslím, že tragická historie Československa v letech 1939 - 1989 je důsledkem toho, že tato země prostě neměla účinné metody, jak se proti zotročování nebo proti snahám o ně bránit - a těžce na to doplatila. Podívejte se na Finsko, které bylo také terčem ruského útlaku. Ale ubránilo se - i se zbraní v ruce. A kde je dnes...
I v Česku provozovatelé vysílají programy svobodně a nezávisle, stávající zákon však současně předpokládá, že poskytují objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Na rozvoj plurality vysílání dbá Rada pro vysílání, zákon jí však výslovně neukládá, ale ani ji nezmocňuje, jak a jakými prostředky tak má činit. Je otázka, zda tedy státní orgán má volnost k právnímu uvážení, nebo může postupovat jen tak, jak je k tomu zákonem zmocněn. Obecně však Rada dohlíží na to, zda provozovatelé plní svou zákonnou povinnost nevysílat pořady, které jsou v rozporu s Ústavou České republiky a s Listinou lidských práv a svobod. Podle Listiny každý má právo vyjadřovat své názory slovem, obrazem i jinak, svobodně přijímat a rozšiřovat ideje a informace, přičemž toto právo má charakter politický, tedy je spjato s otázkou moci. Výklad a používání zákonné úpravy všech politických práv a svobod přitom musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil.
Pouze provozovatelům veřejné služby zákon výslovně ukládá přispívat k utváření demokratické společnosti a odrážet její názorovou pluralitu zejména tím, že jejich vysílání nesmí jednostranně přihlížet pouze k jednotlivým názorovým orientacím, k jednomu náboženskému vyznání nebo světovému názoru, k zájmu jedné politické strany, hnutí, skupiny nebo části společnosti.
Zákony řady dalších evropských zemí i jejich uplatňování jsou v tomto ohledu přesnější. Například francouzský zákon jasně říká, že audiovizuální sdělování je svobodné, a to v rámci a v mezích respektování zásady plurality projevu různých myšlenkových a názorových proudů. Tato zásada je považována za záruku naplňování svobody sdělování. Francouzský ústavní soud dokonce zdůraznil ústavní hodnotu této zásady: Pluralismus sociálních a kulturních projevů je cílem o sobě, majícím ústavní hodnotu. Respekt k tomuto pluralismu je jednou z podmínek demokracie. Svoboda sdělování myšlenek a názorů, zaručená již Prohlášením lidských a občanských práv z roku 1789, by nebyla účinná, pokud by veřejnost, k níž se obracejí audiovizuální sdělovací prostředky, také neměla k dispozici pořady, zaručující projev rozmanitých tendencí ve vysílání veřejné služby i v soukromém sektoru, a to v zájmu požadavku poctivosti informací. Cílem je, aby diváci a posluchači měli svobodu volby, aniž by ji mohly soukromé zájmy nebo veřejná moc nahradit svými rozhodnutími nebo učinit z ní předmět trhu.
Francouzská Rada pro vysílání (CSA, Nejvyšší rada pro audiovizi, přičemž audiovizí je tam tradičně myšleno elektronické šíření a produkce, komplementární ke kinematografickému) pro výkon svých povinností při dohledu nad politickým pluralismem v elektronických médiích po řadu let používala obecně akceptované hledisko tří třetin celkové doby promluv ve vysílání - třetina vládě, třetina vládní většině a třetina parlamentní opozici. Vědomí zatuhlosti a omezenosti počtářského přístupu vedla radu k několikaměsíčním konzultacím s politickými subjekty a zástupci provozovatelů o stanovení nových způsobů hodnocení pluralismu v médiích. Informuje o tom březnový List CSA.
Zásada pluralismu má dva ohledy. Projevem vnějšího pluralismu je rozmanitost provozovatelů, zajišťovaná přidělováním frekvencí provozovatelům a pravidly hospodářské soutěže uplatňovanými na koncentraci vlastnictví. Vnitřní pluralismus pak požaduje, aby provozovatel zajistil uvnitř pořadů vyváženost a rozmanitost hledisek a názorů. Tím, kdo dbá na dodržování obou forem pluralismu, je Rada pro vysílání. Protože právní předpisy přesně neurčují konkrétní obrysy vnitřního pluralismu, jehož respektování má Rada zaručovat, ani prostředky, jakými to má zjišťovat, ponechal zákonodárce značnou volnost úvahy regulujícímu orgánu, podléhající však přezkumu soudem.
V rámci mnohosti myšlenkových a názorových proudů má zvláštní význam pluralismus politický, neboť demokracie spočívá na uplatnění všeobecného volebního práva, při kterém soupeří politické strany a hnutí.
vFrancouzská Rada po uvedených poradách nadále zastává stanovisko, že kvantitativní přístup, zejména měření doby vystoupení, je nezbytné a umožňuje učinit závěry o dostupnosti vysílání pro politické osobnosti. Kvalitativní rozměr nemůže být pomíjen. Jeho vyhodnocení je však obtížné a svou podstatou do značné míry subjektivní. Rada ale musí používat věrohodné, přesné a neoddiskutovatelné ukazatele, proto vedle kvantitativních kritérií zavádí ukazatele, umožňující analyzovat dobu vystoupení v souvislostech aktuálnosti a obecných podmínek programové skladby.
Rada vedle uvedených tří kategorií dělení politických osobností (vláda - parlamentní většina - parlamentní opozice), které si podržují nadále instituciální i politický smysl, zavádí kategorii čtvrtou - mimoparlamentních politických formací. Striktně aritmetické rozdělení doby promluv mezi tyto čtyři kategorie se nezdá být nezbytné, jistá vyváženost však ano. Vydavatelé musejí respektovat vyváženost dob vystoupení zástupců uvedených kategorií a zajistit jim srovnatelné podmínky zařazení do pořadů a programu. Kromě oprávněných aktuálních okolností je žádoucí, aby doba vystoupení parlamentní opozice nebyla nižší než polovina součtu doby promluv zástupců vlády a parlamentní většiny. Tento tzv. referenční princip politického pluralismu má být nadále respektován, s dvěma výjimkami: tzv. názorová rádia (jednostranně orientovaná v souladu s udělenou licencí) a stanice, jejichž tématická orientace vylučuje zařazování politických aktualit do pořadů. Také pokud jde o vysílání regionální nebo lokální, je třeba vycházet z dané politické rovnováhy v regionech a místech, nikoli z celostátního referenčního principu.
Pokud jde o celoplošné pozemní vysílání, Rada hodlá vždy při hodnocení politického pluralismu brát v úvahu sledovanost pořadů.
Používané ukazatele mají dát odpověď na otázku kdo mluvil, na jaké téma, jak dlouho, ke kolika divákům (posluchačům).
Ukazatel celkové doby ve vysílání zahrnuje všechny formy pojednání tématu: informace ze studia, reportáže, vystoupení. Ukazatel se používá pro témata politická, ekonomická a sociální, způsobilá utvářet názor. Umožňuje uchopit váhu tématu ve zpravodajství.
Ukazatel doby promluvy (jinak řečeno mluvní přítomnosti) je dobou, po kterou se osobnost vyjadřuje. Tyto doby jsou započítávány pro každé téma zvlášť, a to nejen pro čtyři hlavní kategorie, ale také pro skupinu osobností odborářských a profesních, zástupce sdružení, představitele občanské společnosti. Tématické členění umožňuje lépe uchopit celek doby promluv podle vztahu k aktuálním tématům. Širší zápočet osobností dává možnost lépe vyhodnotit uplatnění zásady pluralismu myšlenkových a názorových proudů, než by to bylo možné zahrnutím pouze politicky identifikovatelných osob.
Doba politických promluv je vyhodnocována na základě uvedené referenční zásady. Jsou zahrnuta všechna vystoupení jak stranickopolitických osobností, tak osobností, které se veřejně politicky angažují. Nicméně jejich vyjádření na nepolitická témata, díky kterým vešly v obecnou známost, nejsou započítávána. Stranickopolitická vystoupení členů vlády, nesouvisející s jejich vládní funkcí, jsou pak přičítána stranám.
Ukazatel sledovanosti promluv má napomoci upřesnit podmínky, za jakých bylo vystoupení šířeno. Proto jsou zveřejňované doby politických promluv členěny i podle jednotlivých vydání zpráv.
Ukazatele o denním zpravodajství jsou zjišťovány měsíčně, vyhodnocovány v rámci klouzavého čtvrtletí (tedy včetně dvou předchozích měsíců), to v zájmu vyloučení náhodných výkyvů. Ukazatele o publicistických a dalších pořadech jsou posuzovány obdobně, ale v rámci pololetí.
Uplatňování zásady pluralismu v celoplošných francouzských televizních stanic za loňský rok, zjištěné dosavadním "hrubým" způsobem, je k nahlédnutí zde.
Po koncertu lze přece napsat takto rozdílná hodnocení: (1) Toto mladé kvarteto dnes hrálo jako nikdy předtím. (2) Do výkonu Talichova kvarteta měl ovšem výkon daleko. Mají oba kritici různé informace a jsou ve velkém sporu? Zdá se mi, že Miroslav Macek nabídl v nedělní Sedmičce (tuším 2. 4.) podobné, mírně cynické, ale lidsky pochopitelné vysvětlení: Premiér služby haní jako zdůvodnění odvolání ministra - Odcházející ministr nutně chválí svoje peří. Prezident možná ztrácí nástroj vlivu - zdroj informací. To bychom ovšem byli opět daleko od skutečné politiky a zpět v politikaření, ze kterého ne a ne vybřednout.
Sir Winston by valil oči...
Ad: Václav Pinkava, Nehodovost v Británii a v České republice
Lubomír Ptáček
Winstonu Churchillovi se připisuje výrok, že věří jen těm statistikám, které si sám zfixluje. Kam až lze takové fixlování dovést, jsme si mohli přečíst ve včerejším článku pana Václava Pinkavy. Začněme jeho závěrem: Asi bude kombinace českého piva v českých palicích a zahraniční volanty v českých rukou nebezpečnější než pro seveřany Scotch, byť požívaná v množství větším než malém...
Nehledě na scestnost takového úsudku, že totiž opilý Skot řídí lépe než opilý Čech, pan Pinkava se pustil do exaktního řešení úlohy, kterou si sám zadal, neboť pominul otázku položenou tamtéž Josefem Fronkem ("Kolik to asi hodí nehod v celém Glasgow za rok?") a hledal odpověď na vlastní zadání: kolik je v Glasgow nehod na milion vozokilometrů.
Matematicky správně vyhodnotil nehodovost na jednomílovém, zřejmě přehledném úseku čtyřproudé silnice, kolem něhož chodí pan Fronek už dvacet let, a počet nehod na tomto úseku odhaduje na 3 až 4 ročně. Dospěl k výsledku 0,7 nehod na jeden milion vozokilometrů v průběhu 20 let. Poté vzal údaj o relativní nehodovosti ze statistik Ústavu dopravního inženýrství za rok 1998 pro celou Prahu se všemi křivolakými uličkami, jejich rozmanitými povrchy a křižovatkami řízenými i neřízenými, který činí 8,3, pokud je ovšem použita stejná metodika. Nakonec následoval impozantní závěr: V České republice je pětadvacetkrát více autonehod než v Británii a poté vyzdvihl řidičskou způsobilost opilého Skota nad stejnou schopnost jeho českého kolegy, viz citát shora.
Vyhodnocování tedy začalo na jednomílovém úseku, překvapivými extrapolacemi jsme se dostali přes celý Glasgow až na úroveň Británie a podobně z Prahy k České republice.
Prohlašuji místopřísežně, že bydlím v tiché brněnské čtvrti a v naší ulici dlouhé 250 m jsem za dvacet pět let neviděl ani jednu nehodu. Ráno po ní jdu do práce, večer z práce, v zimě zametám sníh z chodníku, občas pohlédnu z okna. Zajímal by mne počet nehod na jeden milion vozokilometrů na Moravě.
Poznámka JČ: Ale podle českého policejního prezidenta, jak ho 12. 4. citovaly Lidové noviny, jsou Češi "nejhorší řidiči na světě" - ať už tento výrok znamená cokoliv...
Je pravda, že silnice v Británii jsou stavěny daleko bezpečněji než v ČR.V Británii jsou nyní skoro všude na křižovatkách, a v každém případě na křižovatkách frekventovaných silnic, kruhové objezdy: na nich se řidič při vjíždění na křižovatku může dívat jen jedním směrem, zda něco nejede: v ČR je nutnost dívat se na křižovatce zároveň všemi směry, nebezpečná a nepříjemná, i když jsem slyšel, že čeští řidiči nemají s kruhovými objezdy zkušenosti a tam, kde jsou konstruovány,dochází k nehodám.
Jsem nespokojen s redakční politikou Britských listů
Dobry den pane Culik,
cetl jsem vasi vyzvu, aby se ozvali ctenari, kteri nesouhlasi s kritikou vasich postoju p. Benjaminem Kurasem. Tato vyzva se mi zda neuplna. Mel jste vyzvat ctenare, aby se k tomu vyjadrili bez ohledu na to, zda se s timto nazorem stotoznuji co nikoliv.
Vy zrejme opravdu nejste ochoten pripustit jakoukoliv kritiku, ktera by se vas jakymkoliv zousobem dotykala. Na druhou stranu jste schopen kritizovat kohokoliv aniz byjste dotycnemu dali byt jen moznost se hajit. Vlastne jediny, kdo mam ve BL listech moznost se hajit jste vy sam.
Kdyz jsem vam psal poprve, nadepsal jste muj dopis \"Co maji obycejni lide sakra delat\". Pominuli fakt, ze jsem slova \"sakra\" ve svem dopise nepouzil ani jednou, naprosto nechapu, proc jsem byl vami oznacen za cloveka, ktery je zasazen komunistickou ideologii atd. atd. Nevim, v dobe, kdy komuniste skoncili jsem byl jeste v puberte a nazor na svet jsem si teprve vytvarel. Muzete si to vsak myslet, na tom mi pramalo zalezi. Ale ja jsem byl takto vami oznacen, aniz jste mi dal moznost se k tomu predem, pred vyjitim clanku, vyjadrit. Toto je jen malicherny priklad. Otatne jsete k tomu clanku, jako odpoved na mou otazku \"co ma vlasnte clovek delat\" jste mi pouze zaslal vynatek z americke Deklarace nezavislosti. Toto opravdu napsat jen nekdo, kdo zije naprosto vytrzeny z ceske reality a hlavne jiz nezijeme v casech cowboyu.
Podruhe jsem psal, kdyz jsem se ohradil proti tomu, ze davate prostor rasistickym clankum. Opet jsem byl vamo \"rozdrcen\" jakozto clovek, ktery potlacuje demokracii. Neustale davate za priklad zapdni demokracie. Podivejte se tedy do americke historie. Neni tomu tak davno, kdy v USA byl komunismus trestny a komunista oznacovan za vlastizradce s tomu dekvatnimi postihy. Toto je ta prikladne demokracie?
A kdyz nic jineho, tak propagace rasisitickych nazoru je trestny cin. A abych nezustal jen na cekse pude, v zapadnich zemich je trestnym cinem i popirani holocaustu. V tech zemich, ktere nam neustale davate za priklad.
Zaverem snad jedine. Kdyz uz si tedy stojite za tim, ze budete davat prosotor vsem clankum, vcetne tech, prosazujicich rasismus, dejte tez prostor clankum, ktere snaseji kritiku na vasi hlavu. Nebot sam jsete prohlasil, ze kritika spatneho je cesta ke zlepseni, v cemz vam davam za pravdu. A pokud se rozhodnete, ze budete nekoho kritizovat nekoho za cokoliv, dejte mu prostor na vyjadreni v tom samem vydani, kde je kritika. A jeste lepsi by bylo, kdybyjste psali jen overene slutecnosti. Protoze kdyz jednou napisete, ze Pepicek je vrah, kdyby jim stokrat nebyl a dal to verejne ve znamost, u lidi uz jim navzdy zustane.
Martin Hrbek
ps. Predpokladam, ze si odpustite poznamku typu "Davam prostor kritice sve osoby otistenim tohoto prispevku".
Poznámka JČ: Napsal jsem, aby čtenáři vyjádřili svůj názor redakci Lidových novin, pokud s charakteristikou Britských listů od pana Kurase nesouhlasí, protože jsem přesvědčen, že je charakteristika BL, kterou napsal pan Kuras, nespravedlivá, nepořádně napsaná a neférová. (Předpokládám, že čtenáři nejsou ovce, a tak zjevně okamžitě mechanicky neučiní, co jim Čulík nařídí, ale pokud například usoudí, že by měli do LN napsat článek podporující způsob práce pana Kurase, udělají to navzdory Čulíkovu doporučení, mají snad vlastní soudnost a jsou to svobodní lidé.)
Pan Kuras má přirozeně právo na svůj názor, ale pokud na jeho podporu používá toho, co vypadá jako citace, měl by ve všech případech citovat přesně a nevkládat jiným lidem do úst to, co neřekli. Totéž mimochodem činíte i Vy, protože citace z americké Deklarace nezávislosti, která přišla od jednoho čtenáře ze Spojených států, přirozeně nebyla ode mne, to je snad jasné, stejně jako, doufám, je jasné to - neustále to zdůrazňuji - že lidem předkládám různé názory, aby o nich uvažovali a sami se na základě porovnávání skutečností rozhodli, co je nejblíže pravdě. Citace z Deklarace nezávislosti byla v daném kontextu podle mého názoru zajímavým počinem, zejména když uvážíme, že tento více než dvě stě let starý text podle vás není vůbec aplikovatelný na českou skutečnost. Zajímavé je přece uvažovat proč není.
Snažím se dávat článkům, které zveřejňuji (naprosto to není všechno,co přijde, ale jsou to články, které považuji nějakým způsobem za
zajímavé)pokud možno důrazné a jasné titulky, které vyjadřují jejich obsah, zejména když přijdou texty bez titulku. Článek, který má bezvýrazný titulek, nikdo nečte.
Člověk může být kupodivu nositelem "komunistických" zvyklostí (totiž étosu, který vznikl v Čechách v sedmdesátých a v osmdesátých letech), i když se narodil třeba v roce 1975 - to je zajímavá a pro mě překvapivá zkušenost.
Máte přirozeně právo na svůj názor, že některé myšlenky by se měly cenzurovat. Já naopak zastávám názor,že je daleko důležitější se s nimi seznámit a pokud nejsou přijatelné, důrazně proti nim v racionální diskusi vystoupit - musíme taky být schopni jasně vysvětlit,proč proti nim vystupujeme.
Argument, že jinde na světě je něco stejně nebo podobně neuspokojivé jako v ČR, tak se nemusíme pokoušet v ČR nic v té věci napravovat, protože jinde je to "také špatné", je naprosto nepřijatený.
Pozorní čtenáři Britských listů si jistě všimli, že nevychvaluji nekriticky "Západ" jako takový,ale podporuju a snažím se prosazovat dobrou praxi, bez ohledu na to, jaké je snad "nacionální" provenience.
Proč nemám "blbou" náladu
Delší dobou se šíří touto republikou fenomén tzv "blbé nálady". Rozhodl jsem se napsat proč.
Blbou náladu nemám. Důvodem bude asi kniha F. Peroutky:Budování státu I-IV.
A další knihy pojednávající o problematice první republiky.
Budování státu mně provázelo prakticky celý život.
Poprvé jsem tuto knihu četl jako student, diky tomu ze ji rodiče měli
v knihovně. Tenkráte jsem ji četl, protože jsem chtěl vědět jak vypadala republika mých rodičů.
Podruhé kolem roku 1990 kdy někdo osvícený ji vydal v krásnem vydání v kožené vazbě.
Tehdy jsem se snažil vyčíst, co nás čeká
Potřetí jsem si úryvky četl před senátními volbami.
V současné době si Peroutkově Budování státu listuji. Je pravda, že je velká analogie
mezi lety popisovaným a dnešními, což mne uklidnilo a stal jsem se optimistou.
Ne se vším , co se zde děje, souhlasím, ale zase můj pohled není, při pohledu na politickou scénu tak skeptický. Je pravda, že analogii přibývá. Na některé věci se vsak poněkud zapomíná, a proto bych si dovolil citovat Aloise Rašína (J. Šetřilová:Alois Rašín).
Je to jeho dopis z korespondence s E. Benešem ze 4 ledna 1919.
Beneš se táže ze Ženevy ministra Rašína: "Co se to proboha děje v republice?. Jak to, že padlo tolik bankovních domů, mezi lidem narůstá nespokojenost, mezi poslanci bují korupce, pokračují hádky v parlamentu. Ekonomická situace je velmi špatná a nic nefunguje".
Rašín si sedl a napsal dopis: (kráceno) "obyvatelstvo, stůně třemi těžkými chorobami. První z těchto choroba jest zlenivění a zlenošení obyvatelstva a to, že tento národ odvykl pracovati, a vojáci , kteří se vracejí z fronty, odvykli práci úplně...
Druhou velkou chorobou jest to, že se věří v Omnipotenci státu... Každá činnost má
byt státem nejen řízena ale i placena.... a tak se přichází s návrhy, ze se výrobcům se statni pokladny má připlatit, aby se to v prodeji mohlo dáti laciněji... každý raději očekává pomoc od státu , místo aby vlastní pílí svůj majetek
rozmnožiti ráčil.
Třetí chorobou jest, ze lid si mysli, že svoboda předpokládá neposlušnost a že svoboda znamená zákaz poroučení."
Osobně si myslim , že obyvatelstvo stále stůně těmito třemi těžkými chorobami
a politici většiny směrů rovněž.
Vzhledem k tomu, že první republika byla poměrně úspěšná, jsem v současné době
utvrzován ve svém pozitivním náhledu na současné dění bez "blbé nálady".
Jiří Bakala
P. S. Ani opoziční smlouva či toleranční patent není dle Peroutky nic nového,
protože tenkráte existovala tzv. Velká pětka/předsedové pěti nejsilnějších
stran/se vždy ve stranických sekretariátech a při hlasování shodli na stejném postupu.
J. Pospíšilovi: Statistiky o vzdělání nevypovídají o "chytrosti" či "hlouposti" ras
Vazeny pane,
z vami citovane statistiky neni mozne delat zavery o "chytrosti ci
hlouposti" jednotlivych ras, coz je vam doufam jasne.
Jedine, o cem je mozne delat zavery je SIROCE SOCIALNE A KULTURNE
PODMINENY VZTAH KE VZDELANI.
Jsem momentalne na rocni stazi v USA, moje deti tady chodi do Elementary
school a tak trosku tusim, o cem pisu.
Vzdelavaci system v USA rozhodne
neni uniformni a neposkytuje vsem rovne moznosti vzdelani, sebesireji
zalozena statistika to nemuze napravit.
Soukrome skoly byvaji spickove,
u statnich skol velice zalezi na tom, jak ktera.
Belosi stredni tridy se
vzdy snazi umistit deti, jak je to jen mozne, do soukromych skol,
podobne i Asiate.
Latinoamericane a Afroamericane na to nejcasteji
nemaji prostredky, nebo to neni jejich preference (naopak i chudi Asiate
se maximalne obetuji pro vzdelani svych ratolesti a kdyz je neposilaji
do soukromych skol, prece je vzdelani jednoznacne preferenci cislo jedna
treba i tak, ze se rodice na skolu stale vyptavaji a s detmi se
pravidelne uci doma - na Emeriku jinak dosti neobvykle).
Vase statistika tedy nehovori ani o inteligenci jednotlivych etnik
ani o jejich "hlouposti ci chytrosti" (jak podbizive naznacuje titulek
BL), toliko o vztahu ke vzdelani (mozna dokonce jen o vztahu k testum) a
potazmo o socialnich a kulturnich ramcich v nichz se jednotlive skupiny
pohybuji.
Preji vam pekny nerasisticky den
O.S.
ThDr. Ondrej Stehlik
1044 Alta Vista Rd.
Louisville Presbyterian Theological Seminary
Louisville, KY40205
USA
Rasismus ? Ne ...
... ja jen cituji nejnovejsi vedecke poznatky. V tomhle duchu se
nese
clanek J.Pospisila.
Tohle vsechno uz tu bylo a obavam se, ze bude, bohuzel, i nadale.
Radu historickych prikladu najdeme v knize S.J. Goulda
"The Mismeasure of Man", citovane
D. Lukesem. Gould se snazil zhruba o totez, co autori dalsich
prispevku v BL
V. Pinkava,
J. Kamenicek a
K. Dolejsi, totiz poukazat na to, ze:
(1) Ruzne SAT, IQ a jine testy jsou jazykove a kulturne podminene
a lze na ne specialne trenovat, mimo jine uz jen pravidelnou dochazkou
do skoly.
(2) Vysledky techto testu byly casto zneuzivany k posileni existujicich
predsudku o rasove nadrazenosti (obvykle nordickych ras nad ostatnimi).
Myslim, ze tato argumentace nestaci a ze bychom k problemu meli
zaujmout mnohem radikalnejsi stanovisko, abychom nahodou v budoucnu
nebyli neprijemne prekvapeni.
Predstavme si totiz situaci (zatim pouze hypotetickou (?)), ze bude u lidi
opravdu mozne zjistit, do jake miry jsou jejich "schopnosti" ci
"neschopnosti" v jistych smerech (anebo obecneji ruzne vlastnosti)
geneticky podminene. [Pochopitelne by slo o schopnosti a vlastnosti,
ktere by dana spolecnost povazovala za vyznamne.]
Predstavme si dale, ze by se ukazalo, ze existuji nezanedbatelne rozdily
v tom, jak jsou prislusne geny zastoupeny v ruznych populacich. A konecne
si predstavme, ze prislusne biologicke vyzkumy v tomto smeru by byly
zalozeny na necem [ted to schytam od pana Pinkavy ...] "objektivnejsim"
nez je vyplnovani nejakych pseudotestu.
Pak by nebylo mozne argumentovat spolu s Gouldem a ostatnimi, ze nejde
o vedu, nybrz pavedu. Jak tedy docilit toho, aby nedochazelo k
diskriminaci
nekterych skupin lidi na zaklade skutecne "vedeckych" (a nikoliv
"pseudovedeckych") vysledku? [Nekteri ctenari patrne namitnou, ze
hypoteticke vyzkumy, o kterych jde rec, by mozna nemely byt povazovany
za "vedecke". Proc ale? Vezmeme si treba experimenty slouzici k vyrobe
biologickych zbrani -- to neni (nebyla) "veda"?]
Myslim, ze jedinym vychodiskem je argument moralni, totiz rici nahlas
a zretelne, ze vsichni lide jsou si rovni.
Nikoliv tim, jak jsou zdatni v tom ci onom ohledu, ale jsou si rovni
tim, ze jsou svobodnymi a autonomnimi jedinci. Jinak receno, zpet
ke klasickemu liberalismu.
Vsimnete si tez, ze kdykoliv zastupci "civilizace" hovori o tom, jak
je treba civilizovat ruzne barbary, nikdy je nenapadne, ze to hlavni,
co by "barbari" potrebovali, je svoboda (tj. aspon castecne fungujici
liberalne-demokraticky system).
jakou barvu má IQ
Jednou v Rožnově p. Radhoštěm,
v roce 1960 jsem stál na železniční zastávce (v krátkých kalhotách s kšandami) a sledoval starou Romku (jako dítě jsem si myslel, že je to stará cikánka) jak se ptá železničáře, co je napsáno na nějaké tabuli na nástupišti (vypadalo to jako by byla krátkozraká), ten jí to řekl a zároveň ji upozornil na to, že jestliže špatně vidí, tak ať dá pozor na přijíždějící vlak. Ona mu odpověděla, že vidí dobře a k tomu dodala památnou větou, kterou si pamatuji dodnes - svým nosovým nářečím dodala, pohlížeje šibalsky na onu ceduli: "ČERNÉ NA BÍLÉM, BÍLÉ NA ČERNÉM, ALE NEVÍM CO TO JE". Takto jsem se poprvé (ještě v ČSR) setkal s analfabetismem. Byl jsem tehdy dítě a všichni dospělí podle mne, (který se teprve všechno učil), byli polobozi, kteří všechno uměli a věděli líp.
Ta paní něco neuměla - neuměla číst. Tehdy jsem, co se týče dospělých, poprvé znejistěl (a ta nejistota se zvyšovala, až kulminovala v pubertě).
Teď (už v ČR), dávno po pubertě a relativně vzdělán (VŠ ještě v ČSSR) si zase nejsem úplně jist.
Romští aktivisté a s nimi část intelektuálů, (kteří dobře ví, že když udělají z problému menšiny problém většiny), budou lépe viditelní na pozadí implantované (deklarované a dotované) státní rovnosti. S jistotou hraničící s neomylností odsuzují to, že (dle tisku) 47 % romských děti je odkazováno do zvláštních škol, kde je jim sice poskytován (do jisté míry) individuální přístup, ale na úkor závěrečné (a souhrnné) kvality vědomostí.
Za mě to tak nebylo.
Když já chodil do ZDŠ tak byla jedna zvláštní škola na celé město a okolí (a vzhledem k celkové - r.1959 - úrovni vzdělanosti ji navštěvovali jen děti á la Forrest Gump, anebo ti, co opravdu "rostli pro šibenici", jak říkala moje babička (sama ovšem neuměla český pravopis, protože byla Rakušanka).
Nicméně i já nastoupil do ZDŠ (své "spádové oblasti") ve vnitřním městě, kde demografický a etnologický poměr Romů a gádžů byl vyrovnanější než v nových sídlištích na okraji města. Tak se stalo, že moji spolužáci po devět let, (i když postupně propadali, ale neúprosně nahrazováni těmi kdo přišli propadnuti z vyšších ročníků) byli Kotlárové, Oláhové, Damiánové, Lakatošové, Růžičci, Balážové, a Tóthové doplněni občas o ty, co patřili ke kočovným kolotočům co městem projížděli.
Nebyla to špatná škola - nemusel jsem nic dělat, pořád (jsa ze středostavovské intelektuální rodiny) jsem byl jednička, vždy všechno věděl a myslel si (spolu s rodiči), že rostu pro střední (a potom vysokou) školu. Zkrátka devět let škola hrou. Za svačinu jsem s třeťáky (od kolotoče) směnil pár pornofotek, (na světlejších školách na sídlišti se kšeftovalo jen s fotkama Vinnetoua). V labyrintech Hradu - starého středu města (sídliště ještě tehdy voněla novotou a akcemi Z) jejich sestry leccos ukázaly ve sklepě vybydlené "katovny".
Nakonec se nás ptali kdo chce na střední školu - chtěli jsme tři z 36.
Tři "jedničky" z 9B.
A pak to přišlo !!
Nebýt toho, že byl r. 1968 a můj otec byl právě rehabilitován jako bývalý mírovský vězeň, tak jsem šel do učení - neměl jsem ani vědomosti, ani "dělnický původ".
Za nedostatek vědomostí jsem "vděčil" úrovni, která byla nastavena na mé snědší spolužáky a ani sebereflexe (u dítěte!) a ani srovnání s úrovní jiných ZDŠ (u rodičů!) nebylo možné. Za původ pak rodičům. Takže jsme všichni žili v bludu, že synek je chytrý synek.
Původ (a obrácení hodnot roku 68) to nakonec zachránily. Ale jen v tom přijetí na SVVŠ - dál jsem se pak už utápěl v neznalostech a můj devítiletý pocit výjimečnosti jednookého mezi slepými (podporovaný u rodičů po celou ZDŠ třídními schůzkami, na kterých, kromě problémů s chováním v partě horkokrevných spolužáků, hlásil třídní rodičům vždy: váš syn: samé jedničky, BUĎTE V KLIDU ) padl jak domek z karet.
Všichni z ostatních ZDŠ ve městě byli evidentně lepší.
Tenkrát jsem to samozřejmě nechápal a v té době hippies a uvolnění jsem rodičům připadal jako excelentní flákač všeho a hlavně školy. Když jsem nemohl být nejlepší, chtěl jsem být alespoň nejhorší - koneckonců svobodomyslný život mých bývalých spolužáků a jejich imunita vůči autoritám byla za devět let (té úžasné smíšené školy - dnes by se řeklo integrované) to jediné co mi zbylo.
Tak jsem se propotácel obdobím normalizace s reparáty k maturitě.
Nebudu vás dál napínat.
Přes další peripetie (které nejsou důležité pro tuto úvahu) jsem se na druhý pokus dostal na Brněnskou techniku (na univerzitu ani pomyšlení) a skončil ji s jedničkami.
Teď jsem zaměstnán na univerzitě.
TAK.
Smůla je, být ve špatnou dobu na špatném místě (a netušit to). Chodit tehdy do ZDŠ o pět ulic dál by možná změnilo můj život. (?)
Filmová paní Gumpová "prosadila" (vzpomínáte?) syna Forresta do školy pro normální (řka : kdyby Bůh chtěl mít všechny stejné, byli by jako ty, Forreste); mně školský úřad řekl : vstaň a choď do školy s Romy.
Oba (já i FG) jsme poslechli - dopadli jsme relativně dobře.
Vláda to všechno spojila v program integrovanou osobou ing. Uhla.
Ta cedule na rožnovském nádraží (ať na ní bylo cokoliv) byla pro všechny, ale tehdy ji rozuměli jen někteří.
Za těch čtyřicet let jsme pro své Romské spoluobčany udělali hodně - určitě už ztěžka nádražní tabule neluští a když, tak v terminálu v Doveru.
Toto byl příběh o tom, co oni udělali pro některé z nás.
Váš
Jaroslav Pour, který je jižní typ - něco mezi Maďarem a šedivějícím cikánem.
Poznámka JČ: Ale zavinili to skutečně cikáni, anebo neohrabaná školská politika? A ještě jedna věc: není podobenství pana Poura, o tom, že je vždycky nutno se podívat za humna, aby se člověk přesvědčil, jestli si náhodou v domácím prostředí nenamlouvá, že je jednička, aby tedy zůstal ve střehu a na sobě pracoval, uplatnitelné nejen pro jedince, ale i pro celé (národní) komunity?
Dobře utajený Jan Kavan v Kalifornii
Ministr se setkal s českými krajany, ale jen s těmi rovnějšími
Vzhledem k pracovnimu zaneprazdneni jsem se vcera
dostala ke cteni zprav Radia Praha pozde.
Velmi mne potesila, ze do daleke Kalifornie zavital
cesky minsitr zahranici, drzitel obcanstvi nejen
ceskeho, ale i britskeho, od narozeni.
Znacne mne udivilo, ze ac se t.c. vyskytuji v Los
Angeles, zadna publicita ohledne vzacne navstevy
spolurodaka, ne, spoluCecha, ano, spolu-obcana,
ne, on ceske obcanstvi, ac Brit, mit muze, ja,
ac Americanka, je miti nesmim, mne v nasi krajanske
vesnicce nezastihla. Nezastihla mne navzdory
skutecnosti, ze zde mame od 26. rijna 1995 svuj,
tedy CESKY, konzulat...
Radio Praha oznamilo, ze "v ramci programu,
ktery usporadala losangeleska neziskova organizace
World Affairs Council" se uskutecnilo Kavanovo
setkani "se zastupci dvou americkych spolecnosti",
ktere nabizeji CR prodej nadzvukovych vojenskych
stihacek.
Vzhledem k tomu, ze se o prodej americkych stihacek
dost podrobne zajimam jiz nekolik let, zamrzelo mne,
ze jsem se WAC obeda nemohla zucastnit a projev
Jana Kavana vyslechnout. Dle dnesniho sdeleni
WAC projev nelze ani naFAXovat ani e-mailovat, nebot
pry bude "prepsan za dva tydny."
Radio Praha pokracovalo dale:
"Ministr se sejde take s predstaviteli spolecnosti
Intel, bude mit prednasku na Kalifornske univerzite
v Los Angeles a na Stanfordske univerzite a
setka se s podnikateli, investory, zastupci
zidovske komunity a s krajany."
Presto ze diky tomu,ze ceske statni obcanstvi se
mi z kolegu dvou-obcana Jana Kavana za deset
let nepodarilo vydolovat, stale a stale dostavam
komunikace z CR v nichz mne a me, taktez protipravne
bez-cesko-obcanske pratele oslovuji "krajanko"
.
Z toho titulu mne zpravicka o ministrove setkani
"s krajany" take zaujala.
I jala jsem se brazdit Internetove stranky
sve Almy mater, UCLA, projezdila shora i zdola,
z Vychodu i Zapadu, zkousela Czech, Foreign
Minister, Kavan Jan, vse marno, nikde nic,
po Janu Kavanovi a jeho navsteve ci udajnem
"setkani s krajany" ani vidu, ani slechu...
Protoze z dob navstevy Vaclava Havla na UCLA
a z neslavne navstevy Vaclava Klause tamtez na
podzim roku 1997 mam z UCLA cisla na ruzne
tam pracujici zamestnance, rozeslala jsem
patraci e-mail a poprosila je, vedi-li neco
o Janu Kavanovi, aby laskave sdelili... Nic se nedelo... I zanevrela jsem
na globalni internetovou
komunitu a jala se mavat telefonem...
Na cisle UCLA INFORMATION nevedeli nic...
Na cisle Campus Events nevedeli take nic...
Na dalsim cisle, kam mne laskave prepnuli,
jakasi starsi pani velmi ochotne pozadala o me
strpeni, a zasedla ke kompjutru. Trvalo to dlouho,
predlouho, ale jeji patrani prineslo kyzene
plody, zrejme vi jak na ten komputr, zatimco ja jsem
kyberneticky blb. Hodna pani mi sdelil cislicko
of "person in charge."
Vytocila jsem. Mily mlady hlasek na druhe strane
potvrdil, ze ano, ano, "Luncheon with Mr. Minister
is today."
Zodpovedela i otazku KDY. Kdyz jsem se otazala
KDE? zavahala a zeptala se, "PROC to chci vedet."
Uvedla jsem, kdo jsem. Ceska. Krajanka. Dala
jsem ji sve jmeno a dotazala se, jakze se jmenuje
ona. Rekla mi je. Zeptala jsem se, kdo ten obidek
s panem minstrem sponsoruje. Uvedla. Jiste oddeleni
UCLA ve spolupraci s ceskych konzulatem...
Rekla jsem, ze je mi divne, ze jako zaslouzila
krajanka mi nedoslo pozvani na veleobed. Mile
navrhla, ze zkontroluje seznam vybranych pozvanych.
Nechala mne chvili drzet sluchatko, a po navratu
se mile omluvila, ze bohuzel ten seznam "nekam
prave zalozila, takze nemuze zjistit, je-li na nem
me jmeno ci nikoli.
Dotazala jsem se, zda by, v pripade zazracneho
objeveni se zmineneho seznamu, mi jej mohla v ramci
zakona o svobodnem pristupu k informacim naFaxovat
ci zaslat e-mailem. Pry to ne. Pry se jedna o
"DUVERNY" seznam.
Chapu, rekla jsem. "Mohu Vas, prosim, jmenovat
ve svem clanku do tisku a citovat Vase sdeleni?"
Lekla se. "Ne, prosim, ne, ja jsem jen studentka
a tady pouze pracuji....'
"Dobre, a kdo je Vas primy nadrizeny?"
pokracovala jsem. Uvedla jmeno vehlasne profesorske
kapacity na UCLA. Byl to stejny pan, ktereho
ne sice nadmiru, ale ponekud rozladilo, kdyz jsem
sveho casu verejne zadala Vaclava Klause, aby
verejne na UCLA rekl, kdy vrati "nekterym" ceskym
Americanum jejich obcanstvi...
Podekovala jsem ji, ujistila, ze jeji jmeno podrzim
mezi nami devcaty, a zavesila jsem.
Vratla jsem se na kompjutr.
Jedna skvela duse, ktera mela velikou zasluhu
na uspechu navstevy Vaclava Havla na UCLA v roce
1991, mi nechala na e-mailu nasledujici vzkaz:
"Dear Jirina,
A.M. is no longer with Special Events & Protocol.
Regarding your inquiry, the Czech Foreign Minister
Jan Kavan is visiting the campus today, however
this is a very small event by invitation only -
it is not a public event.
The contact person is Vera Wheeler at 825-4060."
Aha. Nemam nejmensi poneti, kdo je jista pani
Vera Wheeler. Volat nikam samozrejme nebudu,
i kdyz ten list koho z "krajanu" pozvali a koho
nikoli by mne nadmiru zajimal...
Navic by mi zadne volani nikam uz asi stejne
nebylo nic platne. V Los Angeles mame 12:14, a
dle neutajeneho casoveho udaje obed s panem
ministrem-dvojobcanem zacal v 11:15, tedy pred
hodinou. Takze Jan Kavan u zajiste zkonzumoval
sve crab-cakes, a na mne by se asi stejne
nedostalo... :-)
P.S. Zprava do Prahy. Pokud maji zamestnanci
ceskych konzulatu za ukol navstevy celnych
ceskych politiku zodpovednych za VSECHNY ceske
obcany, nejen za "nektere",pred svetem TAJIT,
stejne jako se to delo v prubehu ctyriceti let
ceskoslovenskeho komunismu, zhostuje se sveho
"ukolu" cesky konzulat v Los Angeles prevyborne.
Na rozdil od ledabyleho pristupu k utajovanym
informacim v Praze se ceske politiky na navstevach
v zahranici utajovat jaksi dari...
Pokud maji, nebo by mely!, ceske konzulaty
v zahranici byt opravdu tim "kouskem DOMOVA"
pro vsechny Cechy v zahranici, pokud skutecne
maji nejen representovat, ale i zastavat
ZAJMY vsech Cechu/Cechoslovaku trvale, obcasne
nebo jen docasne v zahranici, nutno bohuzel
konstatovat, ze ve vsech techto ohledech
specificky cesky konzulat v Los Angeles, ktery
zde byl zalozen na nalehani a prosby Cechoslovaku
vznasenymi mezi leti 1989 - 1995 na Vaclava Havla
a do Prahy vubec, zalostne zklamal. Sve ukoly
v tomto smeru neplni. A jako takovy by mel
byt bez prutahu zrusen.
(Psano pro Britske listy)