Rusko: jak se dostal Putin k moci
V článku, převzatém včera v deníku Guardian z New York Review of Books, argumentoval finančník George Soros, že se v Rusku dostal k moci Vladimír Putin, protože ho nastolil magnát Boris Berezovskij.
Fenomenální vzestup Vladimíra Putina odnikud do čela ruského státu se podobá obrovskému úspěchu politického inženýrství, v jehož důsledku byl v roce 1996 znovuzvolen Boris Jelcin. Mám dlouhou zkušenost s Borisem Berezovským a viděl jsem, že v obou operacích měl prsty.
Poprvé jsem se setkal s tímto ruským finančníkem a průmyslníkem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v lednu 1996. Komunistickému kandidátu na ruský prezidentský úřad, Gennadiji Zjuganovu, se v Davosu podnikateli dostalo pozitivního přijetí. Řekl jsem Berezovskému, že jestliže bude Zjuganov zvolen, Berezovskij nebude v Rusku bezpečný.
Chtěl jsem, aby Berezovskij podpořil Grigorije Javlinského, jehož jsem považoval za jediného čestného kandidáta, ale byl jsem naivní. Neuvědomil jsem si, do jak velké míry je Berezovskij angažován s Jelcinovou rodinou. Podle jeho vlastních veřejných prohlášení vedlo mé varování ohledně jeho bezpečnosti k tomu, že se na věc výrazně soustředil. Spojil se s dalšími čelnými ruskými podnikateli, kteří byli v Davosu, a vytvořili syndikát pro Jelcinovo znovuzvolení. A tak se stali oligarchy.
Byl to pozoruhodný úspěch politického inženýrství: Jelcin začínal jen s asi desetiprocentní voličskou podporou a jim se podařilo, aby byl znovu zvolen. Volební kampaň řídil Anatolij Čubajs. Neznám podrobnosti, ale dovedu si to všechno představit. Když byl přistižen jeden Čubajsův poradce, jak odchází z ruského Bílého domu - z ústředí premiéra a jeho vlády s 200 000 dolary v kufříku, jsem si jist, že to nebyly peníze pro něho na hraní.
Oligarchové si od Jelcina za podporu pro něj vybrali velkou cenu. Obdrželi akcie v nejvýnosnějších státních podnicích jako jistinu na půjčky, které poskytli státnímu rozpočtu prostřednictvím nechvalně známého projektu "půjčky za akcie". Poté, co Jelcin vyhrál volby, tyto společnosti byly vydraženy a oligarchové si je mezi sebou rozdělili.
Znám Čubajse dobře. Podle mého názoru je to ryzí reformátor, který prodal svou duši ďáblu ve snaze bojovat proti tomu, co charakterizuje jako rudohnědé nebezpečí - kombinaci socialismu a nacionalismu - o němž je přesvědčen, že v Rusku zvítězí, pokud on sám tomu nezabrání. Po Jelcinově znovuzvolení znovu začal řídit hospodářství, ale jen s obtížemi ovládal oligarchy. Byl jsem velmi povzbuzen, když si Jelcin přivedl Borise Němcova, reformistického guvernéra města Nižnyj Novgorod do vlády a zacházel s ním jako s adoptivním synem. Čubajs byl pošpiněn volbami, ale Němcov byl čistý: mohl stát pevně tam, kde Čubajs pevně stát nemohl. Považoval jsem to za signál, že se chce Jelcinův režim pod Čubajsovým vedením skutečně dostat pryč od zlodějského kapitalismu k legitimnímu kapitalismu.
Deficit státního rozpočtu a množství oběživa byly udržovány v rozumné míře a začaly být také vybírány zpětné daně. Poklesla inflace i úrokové míry. Práva vlastníků akcií byla lépe respektována a burza rozkvetla. Právě v této situaci jsem se rozhodl v roce 1997 účastnit se na aukci Svjazinvestu, státní telefonní holdingové společnosti. Rozhodoval jsem se těžce a dlouho. Byl jsem si vědom, jak všudypřítomná je v Rusku korupce. Bylo by lehčí udržet si čisté ruce, kdybych zůstal jen při filantropii, ale věděl jsem, že Rusko potřebuje zahraniční investice ještě více než filantropii. Pokud se Rusku nepodaří přejít od zlodějského kapitalismu k legitimnímu kapitalismu, veškerá má filantropie je marná. Tak jsem se rozhodl účastnit se na konkurenční nabídce pro Svjazinvest: ukázalo se, že ta nabídka zvítězila. Byla to první autentická aukce, při níž nebyl stát okraden. I když jsme zaplatili spravedlivou cenu, asi 2 miliardy dolarů, z čehož já jsem poskytl téměř polovinu, vypočítal jsem, že by to byla velmi dobrá investice, kdyby mělo skutečně dojít k přechodu od zlodějského k autentickému kapitalismu.
Bohužel se to nestalo. Aukce vyvolala interní boj mezi oligarchy. Zloději se začali mezi sebou prát. Někteří oligarchové chtěli přejít k autentickému kapitalismu, zatímco jiní se tomu snažili zabránit, protože neumějí v legitimním prostředí podnikat. Hlavním odpůrcem aukce a jejího výsledku byl Berezovskij. Poté, co jeho spojenci v aukci prohráli, zapřísahal se, že Čubajse zničí.
Mnohokrát jsem s ním hovořil mezi čtyřma očima, ale nepřesvědčil jsem ho. Řekl jsem mu, že je bohatý člověk, která má na papíře vlastnictví v hodnotě mnoha miliard dolarů. Jeho nejvýznamnějším vlastnictvím byl Sibnet, jedna z největších ropných společností na světě. Potřeboval si jen zkonsolidovat své postavení. Kdyby to neuměl učinit sám, mohl si najmout investičního bankéře. Řekl mi, že ničemu nerozumím. Nejde o to, jak bohatý je, ale zda se mu podaří zvítězit nad Čubajsem a dalšími oligarchy. Dohodli se a dohodu musejí dodržet. Musí protivníky zničit anebo být sám zničen.
Stal jsem se zblízka svědkem pozoruhodného historického spektáklu, kdy se mocní muži pokusili zvrátit výsledky nejen této aukce, ale celého vládního úsilí zvládnout oligarchy. Sledoval jsem, jak se lidé perou ve člunu, zatímco se člun blížil k vodopádu. Jako součást kampaně obviňování a protiobviňování zveřejnil Berezovskij skutečnost, že Čubajs dostal 90 000 dolarů za smlouvu na knihu, což byl ve skutečnosti honorář od jiných oligarchů za to, že byl v předvolební kampani Jelcinovým manažerem. Čubajs byl oslaben a byl rozptylován tím, že se neustále musel hájit. Vybírání daní potřebovalo, aby ho Čubajs podpořil, a když to nečinil, příjem státu poklesl. Hospodářství se začalo nebezpečně naklánět právě v době, kdy začaly být pociťovány důsledky asijské ekonomické krize. Vyvrcholilo to tím, že Rusko nebylo v srpnu 1998 schopno dál splácet své interní dluhy, což otřáslo mezinárodními trhy.
Jelcinova rodina se mezitím pod vedením Berezovského poohlížela po Jelcinově nástupci, který by je po volbách ochránil před trestním stíháním. Nakonec takového člověka nalezli ve Vladimíru Putinovi, šéfu Federální bezpečnostní služby. V létě roku 1999 byl Putin jmenován premiérem a vybrán jako Jelcinův kandidát na prezidentský úřad. Došlo k vzrůstu čečenské teroristické činnosti. Když provedl Šamil Bašajev, jeden čečenský teroristický velitel, invazi do Dagestánu, Putin reagoval energicky. Bezpečnostní jednotky zaútočily na teroristy a Putin vydal ultimátum, že bude Dagestán očištěn od teroristů do 25. srpna. Ten cíl byl splněn. Obyvatelstvo Ruska reagovalo na Putinovo řešení situace nadšeně a jeho popularita dramaticky vzrostla.
Pak došlo v Moskvě k několika záhadným výbuchům, kdy byly vyhozeny do povětří celé obytné bloky a asi 300 lidí zahynulo ve spánku. Při panice, která následovala, byl strach a hněv zaměřen proti Čečencům, čemuž napomáhala pečlivě režírovaná kampaň v tisku a v televizi. Putin provedl invazi do Čečenska a volby do ruského parlamentu se konaly v atmosféře válečné hysterie. Jen málo kandidátů se odvážilo kritizovat invazi.
Svaz pravicových sil, vedený Čubajsem, Sergejem Kirijenkem a dalšími reformátory, podpořil Putina a získal docela dobrou podporu, 8,6 procent. Jevgenij Primakov, který byl považován za předního kandidáta na prezidentský úřad, byl rozhodným způsobem poražen. Jelcin oznámil svou rezignaci na Silvestra a tím v podstatě zajistil Putinovi volební vítězství. Primakov stáhll svou kandidaturu.
V roce 1996 jsem měl s Berezovským celou řadu velmi otevřených diskusí o volební kampani. Dověděl jsem se, jak to funguje.
Pak jsme se stali odpůrci při aukci o Svjazinvest, ale dál jsme spolu hovořili. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby opustil principy zlodějského kapitalismu a podpořil zásady legitimního kapitalismu. Pokusil se mne využít ve své kampani o předsednictví Gazpromu - daleko nejmocnějšího ruského průmyslového podniku. V červnu 1997 mě pozval do Soči, u Černého moře, na návštěvu k Viktoru Černomyrdinovi, který byl předsedou správní rady podniku Gazprom předtím, než se stal premiérem a který mě posléze odvezl zpět do Moskvy svým soukromým letadlem. Řekl mi, že Čubajs i Němcov podpořili jeho kandidaturu. Nevěřil jsem mu, tak jsem se zeptal Němcova. "Jen přes mou mrtvolu," zněla jeho reakce.
Poté jsem obědval s Berezovským v jeho "klubu", který byl zařízen, ať už úmyslně nebo ne, takovým způsobem, jak by Hollywood vytvořil restauraci, kam chodí mafie. Byl jsem jediným hostem. Neřekl jsem mu, co konstatoval Němcov, ale řekl jsem mu, že jsem se zeptal Němcova a že Němcov tvrdil,že nic neví o tom, že by Berezovskij usiloval o předsednictví správní rady Gazpromu. To vedlo Berezovského k tomu, že se neobyčejně rozčílil a toho jsem se docela zděsil. Dal mi najevo, že si myslí, že jsem ho zradil, i když mi to otevřeně neřekl. Byl to bod obratu v našem vztahu.
Berezovskij vnímal svět prismatem svých osobních zájmů. Bez potíží podřizoval zájem Ruska svému vlastnímu zájmu. Upřímně byl přesvědčen, že si on a ostatní oligarchové koupili ruskou vládu a že vláda tuto koupi porušila tím, že dovolila, aby se o Svjazinvest konala skutečná aukce. Byl rozhodnut zničit Čubajse za to, že ho zradil. Když jsem ho varoval, že strhává stan, ve kterém sedí, řekl mi, že nemá jinou možnost: kdyby ukázal slabost, nepřežil by.
Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale ze zpětného pohledu je to jasné. Berezovskij nedokázal přejít k legitimním způsobům podnikání: jeho jedinou nadějí na přežití bylo udržovat lidi v síti ilegálních vztahů, jaké vytvořil. Ovládal Jelcina v důsledku pomoci, kterou poskytl Jelcinově rodině. Například učinil Jelcinova syna šéfem Aeroflotu, jehož zahraniční příjem byl odkloněn do švýcarské firmy s názvem "Forus", což, jak mi vysvětlil, znamenalo "Pro nás". Tím získal nad Jelcinem takovou moc, jakou neměl žádný jiný oligarch. Berezovskij také ovládal Čubajse a když to pro něj vypadalo špatně,neváhal ho podrazit. Peníze, které Čubajs získal v rámci smlouvy na knihu, načas způsobily jeho pád.
Berezovskij a Jelcinova rodina hledali způsob, jak si zajistit imunitu, kterou měli za Jelcinova prezidentství. Berezovského situace se značně ztížila v roce 1999, kdy vypukl skandál ohledně propírání ruských ilegálních peněz v amerických bankách. Bylo pro něho nutné najít takového nástupce za Jelcina, který by Berezovského ochránil. Tak vznikl plán podpořit Putinovu kandidaturu.
Během letu ze Soči do Moskvy v roce 1997 mi Berezovskij vyprávěl, jak podplatil protiruské vojenské velitele v Čečensku a v Abcházsku. Takže když provedli Čečenci invazi do Dagestánu, měl jsem pocit, že je to všechno falešné. Dal jsem si zkoušku: stáhne se Basajev do doby, kterou určil Putin? A Basajev to učinil.
Nemůže být pochyb, že Putinovo vítězství v prezidentských volbách způsobila válka v Čečensku. V letech 1994 - 1996 bylo obyvatelstvo Ruska rozhněváno, když vidělo, k jakému ničení a k jakému utrpení dochází v důsledku ruské invaze do Čečenska. Protesty matek vojáků v základní službě a aktivistů bojujících za lidsk práva pomohly vyjednat dohodu o příměří. Tentokrát byla reakce ruského obyvatelstva v příkrém kontrastu s jeho předchozími postoji. Je nutno přiznat, že do značné míry za to nesou odpovědnost čečenští teroristé. Zajímali humanitární pracovníky a novináře, zadržovali je jako rukojmí a často je usmrcovali. Už neexistuje skoro nikdo, kdo by se odvážil pomáhat Čečencům anebo zveřejňovat, jakých krutostí se stali obětí. Veřejné mínění bylo velmi efektivně zmanipulováno proti nim.
Na začátku let po vládě Michaila Gorbačova měli Rusové skutečný odpor k násilí. Tehdy málokdy docházelo ke krveprolévání a kdykoliv tehdy zřídka došlo ke krveprolití, v gruzínském hlavním městě Tbilisi, v Litevsku a později při obléhání ruského parlamentu v říjnu 1993 - veřejné mínění se obrátilo proti těm, kdo užívali násilí. Teď už tomu tak není. Tím, že zvolili Putina prezidentem, Rusové vzali na sebe více než kdy předtím vinu za krveprolévání v Čečensku.
Existuje teorie, že oběť, která byla dostatečně zbrutalizována, může sama nakonec začít páchat násilí. Chová se tak mnoho násilných zločinců a vyskytuje se to také při etnickém násilí. Srbové se už dlouho považují za oběti a Miloševič mohl těchto pocitů dobře využívat, když zahájil politiku etnického očišťování. K něčemu podobnému, jak se zdá, došlo v Rusku.
Putin se pokusí znovu vytvořit silný stát a je pravděpodobné, že se mu to podaří. Provede-li přechod od zlodějského kapitalismu k legitimnímu kapitalismu, vznikne tak zřejmě za Putinovy vlády hospodářské oživení. Mé investice v Rusku, včetně investice do Svjazinvestu, začnou zřejmě přinášet zisky. Ale je nepravděpodobné, že by byl Putinův stát založen na principech otevřené společnosti: daleko pravděpodobněji bude založen na demoralizaci, ponížení a frustraci ruského lidu. Je pravděpodobné, že bude i nadále využívat pocitu děsu, jaký pocítili lidé v době, kdy byly do povětří vyhazovány obytné domy. Bude se snažit vytvořit autoritu státu doma a slávu Ruska ve světě. Čelíme nyní výhledům, jimž jsme se mohli vyhnout, kdyby se otevřené společnosti Západu samy energičtěji přidržovaly zásad otevřené společnosti.
Ve svém projevu na rozloučenou požádal Jelcin ruský lid za odpuštění: zato, že se neuskutečnilo mnoho našich nadějí, za skutečnosti, které se zdály jednoduché, ale ukázalo se, že jsou složité.
"Chci žádat o odpuštění za to, že jsem nebyl schopen ospravedlnit naděje některých lidí, kteří věřili, že se nám jedním rázem podaří přejít od šedivé, totalitní a stagnující minulosti do pestré, bohaté a civilizované budoucnosti. Věřil jsem tomu sám, ale ono k tomu nedošlo."
Jelcin neřekl, že on a mnoho dalších lidí vložilo svou naději do Západu, ale Západ nesplnil jejich očekávání, která byla ovšem přehnaná. Mohu mluvit jen za sebe.Ze začátku jsem si myslel, že západní státníci prostě nerozumějí tomu,co se děje. Že Gorbačov chce změnit systém, se zdálo až nerealisticky dobré, a tak jeho rozhodnutí chtěli podrobit zkoušce. Stavěli mu překážky a když je překonal, stavěli mu ještě větší překážky. Nakonec museli přiznat, že je změna režimu v Rusku skutečná, ale mezitím přišli o veškerý respekt Ruska jako supervelmoci: začali zacházet s Rusy jako se žebráky.
Toto je výňatek ze Sorosovy připravované knihy Open Society: the Crisis of Global Capitalism Reconsidered (Otevřená společnost: znovu o krizi globálního kapitalismu).
Pumpa je o tankování
Pane Culiku,
tak jsem v Mestske knihovne (Praha) ukoristil Vasi novou knihu. V
pocitacove evidenci je stale rezervovana, ale mel jsem stesti - obehl
jsem regaly volneho vyberu a byla tam. Bohuzel si ji nemohu pro tu
rezervaci prodlouzit. Rekl bych, ze se Vam dost povedla, aspon mne se
moc libi, tezko se od ni trham. Inspirace poskytuje hodne, tak posilam
aspon takovou drobnost do BL.
VP
Při četbě psychologické literatury jsem nabyl dojmu, že někteří autoři respektují jazyk jako svého geniálního kolegu. Například "zamilovat se" má psychologicky zcela odlišný význam od "milovat", přestože v obecném povědomí obsah obou výrazů do značné míry splývá.
Již delší dobu mně v této souvislosti vrtá hlavou, jaké poselství se může skrývat za stále častějším spojováním slovesa být se šestým pádem.
V knize Jana Čulíka "...jak Češi myslí" (Milenium Publishing, 1999) se například dočteme:
" (...)
Sporné je jedině to, zda je důležitější vědecké objevy dělat, nebo zda je v realitě aplikovat. A to už je o něčem jiném. To už je o tom, zda je v zemi ekonomický systém, který k něčemu takovému poskytuje dostatečné stimuly. (...)
Je-li pan Čulík skutečným vědcem, pak by měl vědět, že věda není o informacích, ale o vědění, o myšlení, o schopnosti zobecňovat myšlenky, vytvářet z nich modely a testovatelné teorie a ty potom testovat.
Věda není o internetu a už vůbec ne o jeho povinném zavádění. (...)
(...) "
Václav Klaus, Lidové noviny 31. 5. 1997
Zdá se, že jde o spojení poněkud nezvyklé. Vzpomínám si, že donedávna se používalo jen v souvislosti s filmem (o čem je ten film?), knihou (obecněji příběhem) nebo snad i snem. Další příklady si nevybavuji. Řekl bych, že ty uvedené spojuje právě líčení něčeho, co se reálně mohlo, ale nemuselo stát. Zajímavé je, že důležitý význam slovesa být je - reálně existovat.
Líčení samo má ovšem jen velmi volnou vazbu k případné realitě. Dostanu-li se například na severní pól, mohu o tom mluvit hodiny a dny, mohu o tom napsat několik knih, natočit na místě několik filmů a přesto zůstane můj osobní prožitek nesdělitelný. Všechno mé líčení zůstává daleko za prožitou realitou a může ji posluchači, čtenáři a divákovi pouze přiblížit.
Dá se snad říci, že ono podivné spojení slovesa být se vžilo jen v případě vyprávění, více či méně zdařilého pokusu přiblížit někomu nějakou skutečnost či fikci. Je zajímavé, že se zde spojuje sloveso se silnou vazbou k realitě a vyprávění s vazbou zjevně volnější.
Se šestým pádem se obvykle spojuje řada jiných sloves: mluvit o kom (o čem), hovořit, vyprávět, pojednávat, přemýšlet, přednášet, rozhodovat, informovat, psát, snít, básnit, atd. V mnoha případech jde jen o nahrazení takového slovesa právě slovesem být. Někdy však o šestý pád vůbec nejde.
Například úvodní citát by se dal přeformulovat i takto:
" Sporné je jedině to, zda je důležitější vědecké objevy dělat, nebo zda je v realitě aplikovat. A to už závisí na něčem jiném. To už závisí na tom, zda je v zemi ekonomický systém, který k něčemu takovému poskytuje dostatečné stimuly.
Je-li pan Čulík skutečným vědcem, pak by měl vědět, že ve vědě nejde o informace, ale o vědění, o myšlení, o schopnost zobecňovat myšlenky, vytvářet z nich modely a testovatelné teorie a ty potom testovat.
Věda nestojí na internetu a už vůbec ne na jeho povinném zavádění. "
Snad je nyní vidět, že se jedná o zúžení pestrosti vyjádření myšlenky náhradou příhodných sloves jen jediným (být) a stereotypním použitím šestého pádu. Dá se očekávat, že takové zjednodušení půjde často na úkor srozumitelnosti vyjádření myšlenky, odhlédneme-li od estetické a jazykové stránky věci.
Zaujalo mě, jak sloveso být přebírá význam mnoha sloves jiných, ale důležitější pro psychologické pochopení tohoto zvláštního novotvaru mně připadá skutečnost, že sloveso být tak zároveň ztrácí svůj původní obsah. S tím obsahem totiž ztrácí i svou vazbu k realitě a to se zdá být klíčem k pochopení poselství geniálního kolegy psychologů.
Co si představit pod sdělením: Pumpa je o tankování? No, já si představuju docela normální pumpu, kam přijedu tankovat. Promítnou mně tam působivě realistický film s bublajícím benzínem, ale do nádrže nedostanu doopravdy ani kapku. Metařina je o zametání? Vidím to v barvách! Bodrý metař v oranžovém sice nikdy nedržel koště v rukou, ale umí o tom v hospodě tak poutavě vyprávět! Pojišťovna zkrachovala? No proč ne, vždyť je to jen o pojišťování.
Naslouchejte přátelům a známým, otevřte noviny, zapněte televizi a kochejte se! Budete žasnout, co všechno může (ne)být o čem:
Kupónová privatizace byla o soukromém vlastnictví, tunelování je o podnikání, strany jsou o politice, parlament je o zákonech, vláda je o řízení státu, televize je o zpravodajství a o publicistice, věda je o bádání, škola je o vzdělání a zdravotnictví je o zdraví. A o tom všem se dají dlouhé hodiny vyprávět samé napínavé příběhy!
Zvlášť pikantní příklad: Politika je o demokracii! Jak dojemný příběh! Jaroslav Hašek, mistr mystifikace, by zbledl závistí. Jak chytře vymyšleno! Stařičký mocnář je demokraticky volen - odpovědnost tedy nesou voliči - a už někdo někdy viděl, aby monarcha se svým dvorem byl kontrolován hlídacím psem demokracie? Absurdní představa! A co je podstatné - dvůr i poddaní jsou v té věci zajedno, jak ukazuje všeobecná obliba našeho slovního spojení.
A ještě jeden příklad na závěr: Je to o ničem! Poutavý příběh - o ničem? No, tak to by neměl být problém!
Vojtěch Polák
Poznámka JČ: Ten výraz "je to o něčem" je původně z angličtiny, ale nepoužívá se tam tak často ve srovnání s tím, jak se tato vazba až nakažlivě rozšířila v dnešním českém jazykovém úzu. Argumentoval bych, že je to částečně tím, že mnozí novináři nejsou dobří stylisté - dobří stylisté se totiž ostražitě vyhýbají otřepaným, příliš často užívaným výrazům - a právě šíří kolem sebe zavedená, mrtvá klišé. Jak Vojtěch Polák přesvědčivě dokázal ve výše uvedeném článku, Václav Klaus není dobrý stylista a opakované užívání jediného výrazu, např. "je to o něčem" vede k politováníhodnému zjednodušování výrazových a stylistických prostředků jazyka.
Přitom je však nutno přiznat, že lenost či neznalost je hlavním motorem jazykového vývoje - přestali jsme dávno rozlišovat ve výslovnosti (s výjimkou severní Moravy) měkké a tvrdé i, případně měkké a tvrdé l, jak to požadoval blahé paměti Jan Hus, prostě proto, že jsme byli líní tak mluvit. Lidská pohodlnost je důsledkem vývoje i na jiných stupních jazykové struktury. Jazyková struktura je nesmírně dynamická a dojde-li na určitých místech k jejímu okleštění, dá se očekávat, že si to ta struktura vynahradí časem na jiném místě vznikem jiných, kompenzačních jevů.
Slova nemocných mocných
Je radost pozorovat národ Nerudův, jak se z křemene mění v beztvarou hmotu. Ani to dříví už se na něm nedá štípat.
Když nám po Listopadu spadlo národní bohatství do klína, rozdali jsme sobě a svým věrným plnými hrstmi. Lidi odjakživa bažili po majetku. Pravda, museli jsme zhasnout a soudy vykázat do patřičných mezí, ale pak už šlo všechno jako na drátku. Pár zlatek jsme hodili davu na kuponovou privatizaci, to se tak dělá. Rozdělení republiky to byla fuška. Každý do toho chtěl mluvit, lidi chtěli referendum. Tůdle! Dali jste nám hlas, tak mlčte. Můžete se akorát dívat, jak se z nás zvolených stali vyvolení.
Takový materiál je radost po volbách podvést. Opoziční smlouvu na vás, hlupáci. A komu to není dost, tak přidáme toleranční patent. Milý Leschtina pořád mluví o demokracii. Ještě mu nedošlo, že si uděláme, kdy chceme,co chceme. Jestli bude pořád v těch novinách provokovat, tak já, Langer veliký, udělám parlamentní komisi, která bude stanovovat cenu plynu a já budu kontrolovat, zda máte dneska všichni objektivně a vyváženě uvařeno. A když se vám to nebude líbit, tak udělám ještě jednu komisi na regulované nájemné a budu určovat, kdo s kým bude bydlet.
Vás, prosťáčky, máme rozdělené do třech kategorií:
V první kategorii jsou politici v čele se čtyřkoalicí. Ta si na prstech spočítala, kolik má hlasů a co nám může. Pro zdání demokracie a srandu králíkům je do počtu v parlamentu a různých radách. Dělá nám opravdu radost ji kdykoliv převálcovat. Ještě se hloupá mlynářova husička omlouvá voličům, že taková je politická realita.
Druhou kategorii tvoří občanské iniciativy. Ty nás opravdu, ale opravdu nezajímají. Nemají žádný mandát. V Ústavě jsme na ně zapomněli. Chcete mluvit do politiky? Tak do ní vstupte! A udělejte to tak šikovně, jako Děkujeme, odejděte. No dobře, aby se s tím pan dr. Pehe mohl pochlubit v televizi, tak si vás jednou poslechneme. Ale musíme se dost přemáhat, protože se nám z toho dělá špatně.
Ve třetí kategorii je plebs. Kvůli němu tu šaškárnu na demokracii hrajeme. To jste vy, občánkové s otevřenými ústy, kteří se pořád divíte, co je v této zemi ještě možné. Způsobujete nám jen nepříjemnosti. Pořád máte natažené ruce na mzdy a důchody. Všelijakých sociálních podpor se vám zachtělo a někteří by se snad ani nestyděli brát přídavky na děti. Kde na to má ten stát brát? Daně platit nechcete, ale zdravotnictví a školství zadarmo, to jo. Fungující policii a soudy? Vy jste se zbláznili. Soudruhu Šloufe, udělej s tím něco! Jak jsi to říkal? Kdo nejde s námi, jde proti nám!
A pane Leschtino, vy sedmá velmoci, vám musíme poděkovat, že tak hezky o nás píšete. Běda, kdybyste chtěl nazývat věci pravými jmény. To by se ten vtip od Renčína, co byl v sobotu pod vaším milým článkem, mohl přihodit právě vám.
Petr Jánský
"Naši" a "vaši"
Diskuse o účasti bývalých členů KSČ ve veřejném životě jsou stále živé. Svědčí o tom i poslední mediální kauzy o poradcích premiéra Miloše Zemana, novém náměstkovi nového ministra vnitra Stanislava Grosse i dohadování o výdrži lustračního zákona.Je nasnadě, že více než 1 500 000 předlistopadových členů KSČ se nemohlo z naší politické scény jen tak vypařit. Na českém politickém dvorku pobíhají podle mého názoru tři druhy předlistopadových komunistů. Jsou to bývalí soudruzi v dnešní KSČM a dále komunisté "naši" a "vaši".
S KSČM je to jednoduché. Za leccos se prý omluvila, v leččems se transformovala (např. místo srpu a kladiva má ve znaku třešně, "vyakčnila" ze své ideologie Rusa Vladimíra Iljiče Uljanova-Lenina), ale její kontinuitu s předlistopadovou nebožkou KSČ nemůže zpochybnit ani vševěd Miloslav Ransdorf.
Naproti tomu "naši" komunisté - to jsou bývalí komunisté v naší politické straně, kdežto "vaši" komunisté jsou také někdejší komunisté, ale ve vaší politické straně.
"Naši" komunisté pobývali v KSČ samozřejmě jen zanedbatelnou dobu a nezastávali zde žádné funkce. Hlavně ale, bez ohledu na délku členství a zastávané funkce, nabourávali předlistopadovou státostranu zevnitř, nebo-li ji "podčurávali" (viz. např. rozhovor s M. Šloufem, Právo, 8. 4. 2000).
"A až se to zvrtne, budeme věšet komunisty na kandelábry. Já je všechny dobře znám, jelikož dělám v naší uliční stranické organizaci pokladníka," říká spiklenecky otec Lizetky Dannymu Smiřickému v románu Josefa Škvoreckého "Tankový prapor".
Z výroku Lizetčina tatíka (cituji popaměti) je zřejmé, že zárodečná forma "našich" komunistů vznikala v samém mateřském lůně KSČ dávno, pradávno před sametovou revolucí. Z analýzy našich politických stran se dokonce jeví, že KSČ musela být rozpolcena na jednotlivé frakce zhruba kopírující naši současnou politickou scénu.
A protože se pohybuji převážně v univerzitním vysokoškolském prostředí, odvažuji se tvrdit, že KSČ, alespoň co se týče současného ideového habitu jejích bývalých členů-intelektuálů, byla možná nejpočetnější pravicově konzervativní stranou na světě vůbec.
Historická geneze "vašich" komunistů je pochopitelně spjata se vznikem politické plurality u nás. "Vaši" komunisté, to byli a jsou ti praví a kovaní stalinisté, sekyrníci a normalizátoři, kteří se po listopadu 1989 "zašili" do vašich politických stran a hnutí, kde tvoří kryptokomunistickou agenturu (viz. např. opět rozhovor s M. Šloufem, Právo, 8. 4. 2000).
Charakteristickou vlastností obou komunistických odrůd - komunistů "našich" i "vašich" - je jejich silná relativita. Ta by dokonce mohla posloužit k demonstraci dialektické poučky o jednotě a boji protikladů. Z pohledu naší politické strany jsou totiž komunisté pouze ve vašich politických stranách. Z pohledu ostatních politických stran se celá záležitost jeví zcela opačně.
Z parlamentních lavic na sebe příslušníci všech tří odrůd dští politický oheň a síru. Dokážu si ale představit, jak se v příjemném přítmí parlamentní restaurace střetnou komunisté "naši", "vaši" i ti dnešní. Nad stakanem stoličné nostalgicky zavzpomínají na blahé časy diktatury proletariátu, aby se s pevným stiskem pravice a pozdravem "Čest, soudruhu!" spokojeně rozešli do svých politických stran - "našich", "vašich" i té Komunistické strany Čech a Moravy (dle jejího názvu soudě, ve Slezsku zřejmě komunisté vyhynuli).
Ziji ve Skotsku jiz ctvrty rok. Muzu Vam rici, ze na rozdil od Vas jsem vetsi binec v Evrope nevidel (rozhodne ne ve Svycarsku, Nemecku ci Beneluxu).
Nerad zobecnuji, ale mnoho Skotu je vychovano tak, ze odpadek, ktery maji prave v ruce, hodi na zem. A nezalezi na tom, jestli je to dokourena cigareta, pytlik od dojedenych sladkosti ci plechovka od limonady. Proste tu relativne casto vidite to, ze lide timto "materialem" flaknou o zem a jdou dal, a to presto, ze odpadkovy kos je pet metru od nich. Kdyz se s mistnimi o tomhle bavite, tak Vam jsou jeste schopni povidat o tom, ze tim bojuji proti nezamestnanosti, protoze tim davaji praci metarum.
Tenhle zlozvyk odhazovani odpadku kamkolive jen ne do kose si udrzuji bohuzel i ve volne prirode, kde k politovani az prilis casto najdete odpadky volne pohazene.
(i) Nedavno jsem sel po ulici a nejaka slecna me zastavila a pozadala, jestli bych ji nepomohl otevrit sklenici. Byly to nejake "morske potvory" v normalni sklenici se "sroubovacim" vickem. Otevrel jsem sklenici a podavam ji ji nazpet. V jedne ruce sklenici, v druhe to vicko. Podekovala, vzala sklenici, podivala se na vicko a rekla neco ve smyslu, ze tohle uz nepotrebuje. Kdyz jsem se zatvaril nejak ve smyslu "A co ja s tim?", tak jen zopakovala, ze uz to nepotrebuje, a dodala, at to hodim na zem, majic pritom vyraz "Jezismarja, co s tim jinyho delat?"
(ii) Mirne sokovan jsem byl prihodou, ktera se mi stala, kdyz jsem tu byl asi tri mesice. Byl krasny den, a tak jsem si vzal knihy a sel do nejblizsiho parku studovat. Lehl jsem si na travu a cetl si. Park byl dost plny. V jednu chvili prosla par metru ode mne mlada maminka s ditetem. Tomu diteti mohly byt tak dva roky. Prave cosi dojedlo a ten prazdny polyethylenovy pytlik mu spadl na ten nadherny travnik. Samo od sebe se jej snazilo zvednout. Ta maminka si toho vsimla a pronesla :"Leave it. It's just rubbish. (Nech to byt. To je jen odpadek)".
Domnivam se, ze na zaklade techto zkusenosti mohu rici, ze zde zije nemala skupina lidi, kteri si mysli (nekteri tak dokonce "programove" vychovavaji sve deti), ze je naprosto normalni hodit odpadek na chodnik, v parku na travu, v extremnim pripade v Highlands do potoka. O tom, ze ta skupina zrejme neni mala, svedci to, jak vypada travnik v tom verejnem parku vecer po slunne letni nedeli. Ten binec bych Vam (ne)pral videt. Na druhou stranu musim poznamenat, ze kdyz se tam jdete podivat v pondeli, tak vetsinou byva uklizeno. Myslim, ze to neni jen diky tomu, ze tu byva oceansky vetrno a veskery ten neporadek je odvanut pryc - vetsinou vychodnim smerem.
Casto se sam sebe ptam, jak je to mozne, ze je tu takovy neporadek. Duvod vidim jeden. Britanie je na tom velmi spatne v otazce recyklovani odpadu. Napriklad Skotsko recykluje pouze 5% sveho odpadu, coz je v porovnani s Nemeckem (30%) ci Danskem (45%) radovy rozdil. (Cisla prevzata z e-mailu od duveryhodneho zdroje, ktery se odvolava na nedavne cislo casopisu The Big Issue. Jmeno zdroje je pisateli znamo). Lide si tu proste vubec nevazi (neuvedomuji si) hodnoty odpadku (zejmena pak pouzitych obalu). Prodavacky tu na me casto koukaji jako na blazna, kdyz jim rikam, ze nechci, aby mi davaly nakup v samoobsluze do igelitovych tasek, kdyz si jej davam do vlastniho batohu.
Vam Skotsko prislo krasne a ciste. Mate pravdu, Skotsko je krasne. Moc krasne.
Ciste? Jak kde. Tam, kde je jedna vesnice na mnoho ctverecnich kilometru, tak tam je i docela ciste, ale jinak je Skotsko dost "zabordelene"odpadky. Ale uznavam, ze to jste nemusel videt, ono tu casto prsi a "co je mokry, to je cisty", ze ano?
Dovolil bych si však trochu rozlišovat. Mám pocit, že Pavlem Trtíkem výše popisovaný primitivismus se spíše týká zvyklost tzv. dělnických vrstev - lidí žijících většinou ve vnitřních čtvrtích měst, případně na dělnických panelových sídlištích na okrajích měst, v podstatě v ghettech. Proto nechodím dost často do jiného kina než do kina filmového umění, protože mě skutečně štve, jaký obrovský nepořádek tam prostý lid za jediné představení kolem sebe učiní.
V prvních letech svého života v Británii jsem se snažil věci přijít poněkud na kloub a dospěl jsem k názoru - nevím, zda to není příliš umělé vysvětlení - že to dělání svinčíku kolem sebe je určitým výrazem odcizenosti těchto společenských vrstev od veřejného prostoru a prostředí. Doma by totiž přirozeně odpadky neodhazovali.
A druhá důležitá věc: k odhazování odpadků v podstatě vůbec nedochází na venkově: vesnice jsou velmi čisté a úpravné, a to v Anglii i ve Skotsku. Rozdíl v míře odpadků ve velkých městech a na vesnicích je markantní. Na venkově odhazují odpadky v podstatě jen příslušníci dělnických vrstev, ti ale sport často nepodnikají a do přírody na pěší výlety příliš často nejezdí. Naopak ve střediscích dělnické zábavy (přímořská promenáda v Blackpoolu či jiné přímořské letovisko Scarborough) se odpadků najde spousta.
Mají jiné rasy smysl pro hudbu?
Rozhovor mezi Jiřím Šolerem a Václavem Pinkavou
Nejsem castym navstevnikem nocnich klubu, tim spise
jazzovych, jazz znam spise z nahravek, z radia, z televize, sem tam nejakych
koncertu. A jasne sleduji, ze urcita syrova linie jazzu je s uspechem
provozovana lidmi cerne pleti, casto puvodem odnekud od Mississippi.
Zrejme
nestaci rasovy puvod (jejich cerni pribuzni z Afriky hraji jinak), ale
kuturni dedictvi dane etnickou prislusnosti (v tomto ohledu jsou cerni od
Mississippi jini nez cerni z Afriky, jazz jako etnicka hudba vznikl az v
Americe). Kromne toho nemam tolik moznosti sledovat zive cerne hudebniky,
ziji v zemi, ve ktere kdyz potrebuji do muzikalu cernocha, poslou tam
belocha s nabarvenou tvari.
Samozrejmne existuji ruzne odbocky jazove hudby aranzovane s "bilym"
citenim, napr. jazz typu Glena Millera, existuje jazz tricatych let skladany
i v Cechach a Cechy (napr. Jezek), ale ty uz jsou spise odbockami od
etnickeho jazzu nekam jinam.
Lze nalezt i jisty stupen citu pro etnicky jazz u bilych hudebniku,
kteri vyrostli v kontaktu s jazzovym etnickym prostredim, napr. Elvise
Presleyho oznacovali za "bileho cernocha", ale ve srovnani s cernymi zpevaky
tehoz zanru je to opet pouze jakysi odvar. Nakonec, dnes existuji v USA
bezne smisene jazzove orchestry. Presto dominance cernych hudebniku v
urcitych projevech etnickeho syroveho jazzu je evidentni. I presto, ze jazz
vznikl jako produkt vzajemneho kontaktu puvodne africkych cernochu se silnym
rytmickym citenim, trochou citu pro arabskou hudbu, ktery si privezli z
Afriky (cast cernych otroku byli puvodem muslimove) a evropske hudby, odkud
prevzali zejmena instrumentaci a hudebni nastroje.
Konecne nedavno jsem slysel nahravky jakehosi spanelskeho Roma, ktery
dokazal krasnou symbiozu romske, spanelske a jazzove kultury. Ovsem byla to
opet spise ona odbocka stranou, hlavni syrovou linii jazzu drzi cerni.
Necham se rad inspirovat etnickou hudbou odkudkoliv, napr. pred rokem
jsem si privezl nahravku "Ragy a sagy" jednoho orchestru z Rajastanu a
Pakistanu, kupodivu hudebnici meli temer ceska jmena. Je to opet neco mezi
puvodni etnickou hudbou vychodu (tu soustavne poslouchat nedokazi) a
evropskou inspiraci. Nezapomenu tez na jeden krasny vecer v hospudce na
Hebridach na ostrove Skye a tamnejsi etnickou kapelu a skotske tanecky.
Zrejmne etnicka hudba je jednou z oblasti, kterou se bude v bodoucnu hudba
inspirovat (konec totez delal i Bedrich Smetana). Ale nositeli etnicke
tradice byvaji lide jednoho etnickeho puvodu a od etnicke pribuznosti k
rasove je uz blizko.
Kromne toho specificky rys pro rytmus je asi soucasti geneticke vybavy
cernych. Napr. v jednom americkem filmu tvrdil barman (a je to asi
odpozorovano od reality), ze i misence temer k nerozeznani od belocha pozna
od bileho navstevnika, jakmile spusti jazzova kapela a on zacne reagovat na
rytmus.
1. Václav Pinkava
Je to uz dost davno co jsem se pustil na strankach BL do Andrew Stroehleina,
kdyz povazoval za rasisticky vyrok neco ve smyslu, ze cikani jsou muzikalni.
Viz tento článek
Ja napriklad rad posloucham v radiu O Roma vakeren, hlavne kvuli muzice, dluzno
podotknout.
Potiz vidim v tom, kdyz se z empiricky pozorovane pravdy [alespon statisticky
platne] vyvozuji absolutisticke soudy nejak takhle:
A.
Cernosi maji smysl pro rytmus
B.
C.
Bob je cernoch
D.
tedy C. Bob ma smysl pro rytmus
To totiz plati bez vyhrad jen a jen pokud A je vzdy platne, a B taky. Ve
skutecnosti lze rici ze cernosi mivaji smysl pro rytmus a pokud Bob vypada jako
cernoch (byt muze byt mulat atd), pak lze predpokladat, ze Bob ma nejspis smysl
pro rytmus. jazz atd
Je to ale je krucek dal, a uz jsme u rasismu, ktery nekoho znevyhodnuje. Jak
rikala babicka jednoho meho znameho, rasimus je normalni lidsky predsudek, ale
zakodifikovany. Cili preneseny do radu a reguli, a uplatnovany slepe,
rozhodujicim zpusobem.
Muj otec v romanu Obetina popisuje jak ustredni postava, houslista Jindrich
Henry, ziska misto v Pozsony Clubu, kdyz zareaguje na inzerat, ze hledaji
Bohemian Violinist. Bohuzel nemaji na mysli jakehokoli Cecha, jen Cikana
(pardon utlocitnym). Pak se houslista musi hodne snazit, i v posteli majitelky,
aby misto uhral navzdory svemu rasovemu 'handicapu' ze neni dost tmavy. Chodi
pak do prace nalicen a prevlecen. Totiz, v anglictine je 'Bohemian' synonymum
cikana. Srovnejme si Pucciniho 'La Boheme' = cikanka z minulestoletni Parize.
Anglicky vyklad deje opery najdeme napriklad zde
http://www.metopera.org/synopses/boheme.html a pouziva se Bohemian v tomto
smyslu. Pak tu mame treba Londyskou prekupnickou spolecnost luxusnejsich
pozivatin, ktera obchoduje ve vychodni Evrope http://www.laboheme.cz. 'A
bohemian lifestyle' je totiz prevzate neco jako umelecka neusporadanost a
bonviveurstvi, coz ma k ceskemu malomestactvi hodne daleko.
Nejsem odbornik, ale pry to souvisi s nasilne vystehovanou vlnou Romu , ktera
dorazila do Francii a na dotaz odkud jsou rekli ze z Bohemie (puvodne toto
slovo z Latiny, Boiohaemum nebo tak nejak - znacilo domovinu prastareho
keltskeho kmenu Boii ).
No, abych nedobocoval, tak se to slovni spojeni Bohemian= Rom ujalo. Uz v roce
1647 jsou o tom ve Francii zaznamy. Pak pry zase smeli vystehovani zpatky do
Cech, a vratili se spis ti mene uspesni (srovnejme nazory pana ing Madery na
dnesni emigranty) Podrobny seznam neutesenych dejin Romu v Evrope najdete zde.
Leckdo z tohoto etnika by se mohl povazovat za postizeneho, (a jak !), kvuli
prikori pachanem na jeho predcich. Pak je z toho mela navzdy, hotovy Balkan.
Otazkou podnetnou pro mne je vsak jen a jen jestli jsem ja ublizil nekomu
konkretnimu (ne moji predci jeho predkum). Prave proto nemam v oblibe
zvyraznovani skupinoveho prislusenstvi, ale beru lidi jednotlive.
Je to omsela fraze, ze ktere si delaji uspesne srandu ve filmu Monty Python's
Life of Brian, kdyz matka nasledovaneho Briana, ktereho dav ma za Krista,
argumentuje, ze prece nejsou dav, ale jednotlivci, a dav zahlaholi jednih
hlasem, ze skutecne, jsou jednotlivci, kazdy jiny. (Jen jeden se ozve, ze snad
to o nem neplati, ze by byl jednotlivec...)
Ale zacali jsem u toho IQ, a tam opravdu postradam racionalniho duvodu proc o
tom vest reci a vyzkumy stylem 'kdo je horsi' - na rozdil od nekterych jinych
vlastnosti, kde se to snese - nehudebnost prece neni tak zaporna vlastnost, ani
neuromuskularni pomalost. Nicmene rikat o nekom ze je hudebni nebo rychly je
vzdy lepsi nez ze je hudebnejsi nebo rychlejsi nez nekdo jiny.
Predsudky jsou holt predsudky. Muzeme treba predpokladat, ze kdyz prijde na
pohovor k hasicum vietnamsky obchodnik, bude nizzsi postavy, ale je to jen
predpoklad, ne duvod jej nepustit do dveri. Celkem neskodne je to jen tak
dlouho, nez se predsudky zakodifikuji v zajmu pohodlnosti nejakeho urednika,
vlady, statu. Napriklad dat do vizove politiky statu neco jako 'No Bohemians' ?
Presne to uz je plnohodnotny rasismus, byt ne nutne o barvach pleti.
s uctou,
Václav Pinkava
Poznámka JČ: Juliana, která tomu rozumí, neboť v tom oboru pracuje, už v Britských listech upozorňovala, že specificky genetikou dané vlastnosti určitých ras jsou velmi nepravděpodobné, protože většinu genů mají lidé všech ras společnou. Zřejmě jde především o rozdíly způsobené kulturním prostředím. Rozdíly v barvě kůže jsou pravděpodobně způsobené variabilitou jediného genu.
Pes na procházce a "blbá nálada"
Miloš Štěpánek
Názory na metafory v politice se silně rozcházejí. Kolik času padne na hlubokomyslné analýzy, JAK se kdo vyjádřil? Zbude méně času na to, PROČ to udělal, a téměř vůbec nic na to, CO řekl! A to právě v Česku, kde za všech režimů od dob Havlíčka za Rakousko-Uherska (přes Haška, Machara, Čapka, Poláčka, V+W a S+Š až k Cimrmanovi) smějící se bestie miluje vtipy, anekdoty a epigramy, tak blízké suchému anglickému humoru. Ne a ne si vzít k srdci parafrázi klasika: na tváři lehký žal, v srdci hluboký smích. O Janu Masarykovi koluje neověřená historka, že si jako ministr zahraničních věcí při služebních cestách místo tiskových svodek nechával shromažďovat politické karikatury, protože přehled satirických šlehů mu ve zkratce sumarizoval událostí stručněji a výstižněji.
Teď je na tapetě především mafiánský kapitalismus, u kterého se neptám ani tak po časových souvislostech, ale otázku kladu (BL 14. 4.2000) teleologicky: co užití hesla sleduje. O první místo v hitparádě bonmotů soutěží také Falbrovo právo vybrat si "psovoda". Kritika naivity havířů mu skutečně může uškodit (jak upozorňuje M. Hekrdla 15. 4 v Právu). Táta odborářů - jak byl ještě nedávno posměšně nazýván -, však patrně raději bezprostředně riskuje zalití do betonu, než by čekal, co spáchá vypečené stotisícové es-er-očko. Mlčení by mu mohlo uškodit více. Co když Slibotechna schlamstne 600 stamilionovou státní dotaci (určenou na útlum, i když během několika let, takže vládou letos vyčleněných 152 milionů může nebýt podraz - jak se tvrdí -, ale odpovídající roční podíl) a horníci se stejně ocitnou ve frontě na úřadu práce. Odpůrci bonmotů by se dnes měli zamyslet, proč vláda nepoužila silnější slova varování vůči podílníkům kampeliček, kteří dnes paradoxně demonstrují proti vládě za svoji nedávnou silnou nedoslýchavost. Ačkoliv zákon zmršil parlament, je nyní exekutiva v křížové palbě: že dost nepomáhá vkladatelům i že případnou pomoc poskytne "z kapes daňových poplatníků". Teď babo raď.
Mezi TOP TEN bonmotů se drží už tři roky na prvním místě blbá nálada. Repertoár odmítavých argumentů je v tomto případě ohromující. Sahá od šamanského tabuizování (=užití slova je příčinou jevu) až po exkurse do individuální psychologie (=já blbou náladu nemám, tak není důvod pojem užívat). Viz naposledy Jiří Bakala BL 14.4. Navrhuji posoudit variantní úvahu.
Co když jde o zdařilou metaforu pro stav vědomí společnosti v závěru I. etapy transformace - v létech 1995-6? Tehdy postupně docházelo k rozpadu původní transformační společenské smlouvy, jejímž jádrem byla, stručně řečeno, ochota utáhnout si opasky pro rychlé, byť bolestivé odstranění dědictví bolševismu. Na povrch vyplouvaly nečekané a nepojmenované problémy.
Zvažme, zda náhodou podstatou blbé nálady není právě nedostatek jednoty názorů na příčiny našich problémů a jejich řešení, vč. obtíží vzniku takového sjednocení. Od řádných voleb 1996 se nesporně hledá nová společenská smlouva pro druhou, nápravnou etapu naší transformace. V politické třídě - nemluvě ani o celé společnosti - však zatím nevznikla nová shoda ani na prioritách, tím méně na jejich obsahovém řešení.
Příčinou této dlouhé agónie je mimo jiné rozhádanost a hašteřivost účastníků politické scény. Následkem politikaření se opomíjejí i positivní aspekty pokusů o východisko, které se již nabídly. Mnozí politici, politologové a většina medií se od nich přezíravě odvracejí. Naopak si z nich vytvořily fackovacího panáka již jejich poloposměšným přejmenováním na oposmlouvu a toleranční patent. Nic proti kritice, ale nesmí být bezhlavá, v zajetí setrvačnosti.
Když je potřeba shody o národním směřování tak naléhavá, neměli bychom si dovolit luxus přehlédnout, že nejrozsáhlejší část (nejméně tři z pěti) dodatků ke smlouvě o stabilitě z ledna 2000 představuje fakticky základ takového programu, včetně itineráře i lhůtovníku. Neměli bychom se nechat zmást tím, že se objevil v neobvyklé formě, jako písemný projev vůle dvou stran-rivalů, které navíc vždy, stejně jako čtyřkoalice, sledují pochopitelně i partikulární zájmy svoje a svých předpokládaných voličů.
Média ovšem sama sobě zastírají analytický vhled do tohoto pokusu o národní program vlivem sebevražedné nebo alespoň sebeohlupující kouřové clony, když oběma dokumentům předpojatě neprávem připisují koaliční povahu. Kdo má oči k vidění, nemůže přehlédnout, že po celou dobu (a zvláště v roce 2000) politická praxe ukazuje, že mezi smluvními stranami se jen výjimečně shodují názory na obsahové řešení sjednaného tanečního pořádku. A což teprve na řešení dalších, do dohod nezapsaných témat politiky jako správy věcí veřejných.
Novináři patrně v každodenním chvatu uzávěrek a honu za sólokapry (o ideologických zábranách nechci spekulovat) se většinou ani nezamysleli nad celkovou charakteristikou a skutečným obsahem tohoto komplexu dohod, neměli dost trpělivosti porovnat jednotlivé body dohod s politickými programy obou stran. Vrhli se rovnou na známkování, kdo z účastníků v čem ustoupil, vydělal či prodělal, na povrchní překrucování nepozorně přečtených formulací, na rozvíjení svých vlastních spekulací a jejích cupování, i na dalekosáhlé exkursy, konstrukce a dvouleté předpovědi.
A pro stromy nespatřili les. Nepovšimli si, že většina obsahu pěti dohod otevřela nové možnosti pro formulování nové sociální smlouvy. Tvrdí, že vlivem prohloubení domnělé koalice politický život ještě více zapškne, ačkoliv signály (třeba jen spory o vznik státních fondů dopravy a bytové výstavby, reforma státní správy, dříve ombudsmana a referendum, registrační pokladny a majetková přiznání, nejnověji zákoník práce) svědčí o opaku. Logika politického zápasu dává jistou šanci náš politický život zkultivovat jedině na bázi věcných problémů života. Je otázka, zda se tak bude dít za aktivní účasti menších politických stran (kterou jim nový volební zákon zřejmě neulehčí). jakož i médií, nebo bez ní, nemluvě o jejich odporu.
Miloš Štěpánek sobota, 15. dubna 2000
"Váha" nebo "hmotnost"?
K příspěvku
P. Jánského "Ústav pro jazyk český aneb Dům plný myslitelů"
Uvedený pořad jsem neviděl, takže, přiznávám, svou reakci na uštěpačný text pana Jánského opírám jen o dojem, který ve mně pan Jánský
vyvolal. Zdá se mi totiž, že svým břitkým perem šermuje poněkud nebezpečně těsně
před vlastním nosem.
Kupříkladu sekunda
je jednotka času, kdežto vteřina
je jednotka úhlu. Česká matematicko-fyzikální terminologie tyto pojmy
rozlišuje, což považuji za logické. Nejde tedy o nějaké slovíčkaření vycucané z prstu
pro ukrácení dlouhé chvíle pracovníků Ústavu pro jazyk český.
Podobné je to
s vahou a hmotností. Váha tělesa je jedním z projevů
jeho hmotnosti. Dlažební kostka zvážená v Berouně má jistou váhu (tíhu).
Budeme-li stejnou kostku vážit na Měsíci,
bude mít váhu (tíhu) jinou, protože gravitační působení Měsíce je slabší
než působení Země. Kostka však bude mít stále stejnou hmotnost, což bychom
mohli ověřit vhodnými pokusy. I tady
čeština odlišuje dva rozdílné fyzikální pojmy.
Vzpomínám si na
poučení, jehož jsem byl před léty náhodným svědkem. K tomuto tématu ho
svému synkovi poskytl otec vlekoucí
kufr od školního autobusu: "... je to nesmysl. Kufr se přece váží, a ne hmotní,
che, che, che." Rozšafný tatík tak jednou ranou otcovské autority rozvrátil
snahu školy naučit jeho dítě aspoň základům fyziky a, obávám se,
v synáčkovi posílil pocit, že ta "úča" je padlá na hlavu a že ohlupuje
žáky.
Domnívám se, že
obavy pana Jánského z všepronikajícího vlivu Ústavu pro jazyk český, jsou
předčasné a způsobené chvilkovým rozrušením. Jsem si jist, že při poslechu
našich komerčních rozhlasových stanic či TV NOVA se v něm opět rozhostí
příjemný klid a mír, protože určitě nebude obtěžován spisovnou češtinou ani
nároky na přesnost, logiku, či dokonce vytříbenost jazyka.
Poznámka JČ: Obávám se, že pan Chleboun nemá tak docela pravdu. V jazyce existují různé styly diskursu, každý vhodný pro jinou situaci. Tak jako jindy používáme spisovné a jindy obecné češtiny, máme celou řadu vědeckých jazykových stylů a ty používáme při vědeckém diskursu. Termíny jako "sekunda" či "hmotnost" patří do vědeckého stylu fyziky, nikoliv však do stylu každodenní přirozené řeči.
Zavedení těchto technických termínů do běžného jazyka byrokratickým opatřením za komunistické éry bylo pseudovědeckostí: označování kila mouky v potravinách slovem "hmotnost" je naprosto zbytečná hyperkorektnost. Pekař či hospodyňka nepotřebuje být upozorňován na to, že na Měsíci by tento balík vážil šestkrát méně... Jde o účelnou distribuci informací a šířit tento vědecký úzus do běžného jazyka bylo nesprávné bylo to narušením přirozené funkce řeči.
Nelze si ani představit,že by na výrobcích v britských supermarketech uváděli místo váhy (weight), že balíček má "hmotnost" (mass). Je to směšné. Přitom si nemyslím, že je tím angloamerický vědecký diskurs v oboru fyziky o něco ochuzován.
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na 