Co je nového v České republice

Uvahy V. Pinkavy o DNA a genetice se daji snest jako metafora, ale co ma znamenat toto: "zdanlive nesouvisle vlastnosti napriklad barva pleti a hudebnost mohou byt dedicne souvisle"?

Jak dedicne? Socialne mozna. Ale vysledky genetiky ukazuji dostatecne presvedcive, ze mezi genem urcujicim barvu kuze a IQ, hudebnosti aj. neni zadna biologicka souvislost.

Co se tyka modelovani biologickych procesu, pokud nejsou dostatecne zname vstupni parametry, je veskere modelovani jen velmi priblizne. S pozorovanymi jevy nejlepe koreluji nelinearni modely chaosu.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Tento článek vyšel původně anglicky v Central Europe Review na tomto místě.

Všichni, kdo se v létě pokusili někdy v poledne prodrat se přes Karlův most v Praze, vědí, že je Praha neobyčejně populárním turistickým cílem. Během uplynulého desetiletí přinesla tato popularita České republice podstatné zisky. Příjem z turistuky od roku 1989 systematicky stoupá. V roce 1998 dosáhl vrcholu 3,7 miliard dolarů, neboli 6 procent českého hrubého domácího produktu. Ve skutečnosti má však tato částka pro českou ekonomiku ještě daleko větší význam. Vedle automobilů Škoda a piva je turistika čelným vývozním artiklem České republiky. V jejím důsledku plyne do ČR 12, 8 procent českých zahraničních zisků. Turistika je také jedním z hlavních zaměstnavatelů v ČR. Poskytuje pracovní příležitosti podle odhadů pro deset procent českých pracovních sil.

Příjem z turistiky se za posledních šest let téměř zčtyřnásobil a více než vyvažuje odliv kapitálu, způsobovaný tím, že stále větší množství Čechů tráví dovolenou v zahraničí. Přebytek způsobovaný příjmem z turistiky (1,8 miliard dolarů v roce 1998) udržoval v první polovině devadesátých let vyrovnaný rozpočet. Když drasticky poklesla po pádu komunismu průmyslová výroba, turistika poskytla nové pracovní příležitosti a nový příjem.

Už ale není ČR populární?

Nyní však možná dohání Českou republiku realita. Pražští hoteliéři a prodavači sklářských výrobků si vyměňují ustarané pohledy a i vládní činitelé jsou znepokojeni poklesem turistů, k němuž došlo za poslední dva roky. Počet zahraničních turistů v prvních sedmi letech po pádu komunismu rychle vzrostl z 26,9 milionů v roce 1989 na 109,4 milionů v roce 1996 (podle statistik je "turista" osoba, která stráví v zemi alespoň jednu noc). Od té doby počet turistů mírně klesá, v roce 1997 jich bylo 107,9 milionů a  v roce 1998 102,8 milionů (to je poslední kompletní rok, pro nějž jsou k dispozici statistiky).

Odborníci varují, že na rozdíl od poklesu v roce 1997, který byl většinou důsledkem rozsáhlých povodní, které postihly velkou část České republiky, nedávný pokles zřejmě signalizuje hlubší změny. Začínají se projevovat nedokonalá turistická infrastruktura České republiky, špatné služby a nekvalitní marketing.

Popularita tzv. "sametové revoluce" trvala v zahraničí déle než v České republice. Lidé přijížděli do České republiky na návštěvu jejího bájného hlavního města a za zážitky z "východní Evropy" (pro mladé americké turisty s ruksaky je Praha vhodně umístěna na železniční trati mezi Vídní a Berlínem a pro německé a italské školní výlety je to město příhodně na dosah) a nejezdili do Prahy za dobrým jídlem či za dokonalými službami. O deset let později ztratily Praha a Česká republika už mnoho ze své původní aury a nejsou už neznámým územím. Špatné ubytování, špatná strava a ještě horší způsoby nyní hrají roli při tom, když se turisté rozhodují, jestli mají jet do Prahy nebo jinam.

A co mimo Prahu?

Soustředění turistů na Prahu je ironické, vzhledem k tomu, jako obrovské poklady nabízí jiná místa v České republice. Několik míst (Český Krumlov, Telč, Kutná Hora a Karlovy Vary) se dostalo stabilně do turistických průvodců a zahraničním návštěvníkům se doporučuje, aby se tam vydali. Ale průměrný turista neví naprosto nic o hradech, zámcích, klášterech a kostelech, které jsou rozesety po celém českém venkově, o statisících vinných sklípcích, které najdete na jižní Moravě či o malebných městečkách v jižních Čechách. Kdo kdy slyšel o nádherném barokním zámku ve Vranově nad Dyjí nebo o nádherném přírodním parku v Podyjí, který je skryt nedaleeko v záhybeh říčního údolí Dyje? A co nedotčená příroda na Šumavě v jižních Čechách anebo jedinečná krasová krajina v Pálavě na jižní Moravě?

Bohatá Praha je zadušena turisty, ale právě místa mimopražská by měla největší prospěch z návštěv lidí ze zahraničí. Turistika bývá zvlášť efektivním nástrojem regionálního rozvoje, protože vyžaduje relativně velké množství pracovních sil a potřebuje většinou malé či střední podniky, kteeré zaměstnávají deset až pětadvacet osob a jsou schopny pružně reagovat na požadavky trhu. Také vytváří turistika veký sortiment cenných služeb pro místní komunity, včetně příležitostí pro rekreaci a kulturu, včetně investic do infrastruktury a včetně posíleného smyslu místní totožnosti a hrdosti.

Mnoho oblastí mimo Prahu však dosud nemůže využívat těchto výhod, protože trpí špatnou turistickou infrastrukturou a špatným marketingem. Co se týče jídla a ubytování, problémem není ani tak kvantita - počet lůžek a restaurací mimo Prahu většinou postačuje - jako kvalita neboť většina penzionů, hotelů a restaurací prostě nesplňuje základní západní požadavky. Také chybí velké množství dodatečných slueb, jako je pronajímání jízdních kol. Donedávna se musela většina regionů spoléhat sama na sebe při snaze přilákat zahraniční turisty. Většině se to nedaří a celkovým důsledkem je kakofonie, nikoliv jasná komunikace.

Špatná péče

Po většinu minulého desetiletí se rozvíjela turistika v České republice víceméně automaticky. Za mantry takzvaného tržního liberalismu vláda do tohoto hospodářského sektoru v době, kdy byl u moci Václav Klaus (1992 - 1997) nezasahovala. Počet turistů i příjem stoupal, a tak neexistovaly důvody, proč to dělat jinak. První návrhy, že bude nutno zřejmě aktivněji zasahovat do turistického sektoru, přišly v době, kdy si vláda uvědomila, že její pasivní přístup způsobuje, že se země dělí na chudé a bohaté regiony.

Ministerstvo pro místní a regionální rozvoj bylo založeno koncem roku 1996 a jeho úkolem bylo zabývat se rostoucí nerovnováhou mezi bohatými oblastmi, jako je Praha, a mnoha vzdálenými nerozvinutými regiony, jako je Ostrava, nebo jako jsou severní Čechy. Odpovědnost za dohled nad turistikou a nad jejím rozvojem byl přenesen na nové ministerstvo z ministerstva průmyslu a obchodu.

Navzdory tomu, že vláda takto přiznala, že je turistika jako nástroj regionálního rozvoje důležitá, vláda pro tento hospodářský sektor dosud učinila jen málo. Na rozdíl od jiných zemí s podstatným turistickým sektorem, které pravidelně investují několik procent příjmu z turistiky zpět do dalšího rozvoje tohoto sektoru, české investice do turistiky za posledních deset let byla naprosto minimální. Například v roce 1997 bylo do sektoru turistiky reinvestováno jen 0.6 procent zisků z turismu.

Důsledky tak nedostatečných investic nejsou překvapivé. Na ministerstvu pro místní a regionální rozvoj dohlíží na rozvoj jednoho z nejvýznamnějších sektorů českého hopodářství jen hrstka pracovních sil, většinou v nevýznamných postech. Naprosto to nedostačuje k tomu, aby bylo mžno zorganizovat složitou koordinaci poskytovatelů turistických služeb, leteckých společností, místních a regionálních úřadů, státních institucí, neziskových organizací a dalších činitelů, které působí v ČR v oboru turistiky.

Největší část rozpočtu ministerstva spotřebovává Česká centrála cestovního ruchu. Úkolem jejích cca 70 zaměstnanců a zástupců po celém světě je rozšiřovat povědomí o České republice doma i v zahraničí. Dosud je ČCCR velmi nevýkonná. Není dostatečně financována, a není tak schopna si podržet nejkvalitnější zaměstnance. Neatraktivní internetové stránky a nudné brožury jak se zdá spíše odrazují potenciální návštěvníky, než aby je do České republiky přilákaly.

ČCCR zahájila novou iniciativu, jejímž cílem je konkrétně podpořit povědomí o jednotlivých regionech v České republice. To je pravděpodobně dobrý nápad, jenže je to neefektivní, vzhledem k tomu, že je všeobecně chabý marketing České republiky jako celku. Dělat marketing českých regionů je nesmyslné pro Američany, Němce nebo Japonce, kteří mají potíže, mají-li vůbec najít Českou republiku na mapě, už vůbec nemluvě o tom, že nevědí, co v té zemi je. Jaké jsou první mezinárodní asociace, když někdo vysloví výraz Česká republika? Pravděpodobně je to eklektická směsice, něco jako: Havel, Praha, pivo, rasismus a Karel Gott - jasný obraz to určitě není.

Irsko

V turistice, stejně jako v mnoha jiných oblastech (například při efektivním využívání strukturních fondů Evropské unie) se Irsko stalo příkladem pro Českou republiku, jak si počínat správně. Během o málo více než deseti let se Irsku podařilo proměnit svou největší nevýhodu ve výhodu, a samotná odlehlost irského ostrova na pokraji Evropy se stala hlavní marketingovou atrakcí pro Evropany z hustěji obydlených částí kontinentu. V lidové představivosti se Irsko najednou stalo nedotčenou, divokou a záhadnou zemí - je to radikální změna od chudoby a zoufalství, které dříve charakterizovalo tento ostrov.

Vynikající marketingová kampaň byla dobře podpořena rozsáhlým programem rozvoje turistických služeb po celé zemi. Tento program rozvoje podpořil aktivně stát a částečně ho financovaly fondy z Evropské unie. Irské ministerstvo pro turistiku a rekreaci spolupracovalo těsně s Borde Failte, Irskou radou pro turismus, dále se státem financovanou školicí agenturou, s místními a regionálními úřady a s poskytovateli turistických služeb na všech úrovních. Vznikl takk silný systém turistických služeb, turisté mohou bydlet na statcích a v penzionech, po celé zemi vznikly pěší trasy pro turisty a například i jezdecká centra.

V důsledku toho radikálně stoupl v Irsku příjem z turistiky - v době rychlého hospodářského rozvoje vzrostl z 3,8 procent na  6,3 procent hrubého národního produktu. Procenta se příliš neodlišují od České republiky ve stejnémobdob - až na to, že Irskonikdy nemělo výhody, jimž se těšila Česká republika po pádu komunismu a v důsledku neobyčejně výhodného kursu koruny.

Turistika byla zejména důležitá při rozvoji tradičně velmi chudého západního pobřeží Irska. V horách Ballyhoura na jihozápadě ostrova rozvinula například regionální agentura pro rozvoj Ballyhoura Centre silnou síť turistických služeb tím, že těsně spolupracovala s místním obyvatelstvem, jemuž poskytla půjčky z většího množství zdrojů na adaptaci opuštěných statků na penziony.

Probuzení

Přiznávám, Češi nejsou tak přátelští a otevření jako Irové a Česká republika nemá moře. Avšak nachází se přímo uprostřed Evropy, je přeplněná kulturními poklady a stále ještě je velmi levná. Česká republika má ve srovnání s irským smaragdovým ostrovem mnoho co nabídnout. Pozoruhodný úspěch Irska je příkladem, čeho je možno dosáhnout.

České úřady se začínají probouzet a začínají si věcí všímat. Turistika se stala součástí skoro všech plánu regionálního rozvoje skoro po celé ČR a ministerstvo pro místní a regionální rozvoj vypracovala národní plán pro rozvoj turistiky, který poukazuje na určité základní problémy a navrhuje celou řadu reforem, včetně vytvoření fondu pro rozvoj turistiky, příznivějšího daňového režimu a těsnější spolupráce mezi ministerstvy, které pracují v tomto sektoru.

Česká vláda už odmítla podpořit rozvojový fond i dát podporu poskytovatelům ubytování, jak to navrhuje tento plán. To se zdá být krátkozraké. S předvídavostí a s moudrým rozvojem by mohla turistika přinést obrovské množství přímých i nepřímých výhod mnoha regionům po celé České republice.

Před necelým rokem, 14. května 1999, psal Tomáš Pecina ve článku "Svobodná Evropa - požehnání nebo prokletí?" o tom, že největší kletbou, a vlastně nejzávažnějším handicapem nazírání na skutečnost v české společnosti, přežívajícím z období komunismu, kdy vládlo černobílé nazírání na svět, je novinářský aktivismus:

"Fixní ideou postkomunistického novináře se stalo, že média musejí být angažovaná, že musejí napomáhat společenskému vývoji žádoucím směrem, že novinář je od toho, aby ´bojoval za pravdu´ tak, jak to dělala Svobodná Evropa."

Ruku v ruce s tím jde středoevropské nazírání na skutečnost, které se datuje snad od Marie Terezie, kdy "osvícené" úřady si dělaly patent na rozum, na to, že měly právo vštěpovat poddaným, jaká je jediná pravda.

Dosud svědčí lidé, kteří přicházejí do přímého kontaktu s českým školským systémem, že když se někdo v Čechách něco učí, učí se, jak je to správně. Vědomí, že pravda spočívá v diskursu o jejím hledání (Ondřej Hausenblas) se prosazuje těžko. Právě Hausenblas mi řekl na nedávném setkání v Praze, jak obtížně se s tímto přístupem vyrovnávají na různých školeních, věnovaných tomuto otevřenému přístupu, někteří čeští učitelé. Nejistota otevřeného přístupu ke skutečnosti je zneklidňuje. Udělají všechna cvičení, která je vedou k tomu, aby si ozřejmili otevřený přístup ke skutečnosti, a nakonec se školitele zeptají: "Dobře, to je všechno hezké, ale teď nám nakonec řekněte, jak je to ve skutečnosti správně."

Žádné správné řešení ovšem neexistuje - nejlepší, co je možno nabídnout, je dočasný společenský konsensus, založený na daném stavu informací v daném oboru a v dané společnosti. Jeho nositelé musejí být připraveni tento konsensus poopravit či odvrhnout, jakmile vyjdou najevo nové skutečnosti. A musejí být neustále otevřeni případnému příchodu těchto nových skutečností. Jiný přístup nutně vede do slepé uličky.

Sloučení víry v "jedinou pravdu" ("tak a ne jinak je to správně") s partajnickým přístupem k veřejnému diskursu ve sdělovacích prostředcích může napáchat ve společnosti jedině ničivou škodu.

Včera v Britských listech zveřejněný rozhovor Tomáše Peciny s novou členkou Rady České televize Janou Dědečkovou je toho výmluvnou ilustrací.

Dědečková je inteligentní osoba, schopná podnikatelka a politička, člověk s neposkvrněnou disidentskou minulostí. Velmi malé povědomí však má, jak se zdá, o vnějším světě. Interpretuje skutečnost kolem sebe právě na základě onoho netolerantního vědomí jediné pravdy, která je v jejím případě ještě posílena stranickopolitickou příslušností. I když to popírá.

Dědečková se sice hájí, že nebude otrokem politické strany a že má vlastní názor a vlastní mozek, její výroky to však nepotvrzují - jsou šablonovitým shrnutím propagandy ODS.

Z jejího vystoupení je více než zřejmé, že se členové nové Rady České televize chystají do vysílání této veřejnoprávní instituce, která by měla být majákem autoritativní nezávislosti, kritičnosti a pluralismu, zasahovat do jednotlivých pořadů na základě svých stranickopolitických zájmů.

Přitom, Česká televize si ovšem naběhla. Neprofesionální chyby, jichž se ve svém zpravodajství dopouští a dopouštěla, slouží politikům velmi výhodně jako záminky k jejímu ovládnutí. Politikové budou nyní opakovat, jak velmi jim záleží na zprofesionálnění zpravodajství České televize, ve skutečnosti však budou používat veškerých neprofesionálních chyb ČT k tomu, aby ji strčili co nejdále do vlastního chomoutu. Kdyby Česká televize tyto chyby za poslední dva roky efektivně vychytala a proměnila se v autoritativní a profesionální zdroj informací, politikové by to při snahách ji ovládnout měli nyní daleko obtížnější.

Politické strany se jak se zdá skutečně snaží vytlačit ze sdělovacích prostředků a tím pádem i ze společnosti to, co jde mimo stranický život. Všechno, co nepochází od nějaké politické strany, je podezřelé. Je to trochu jako v liberálních šedesátých letech, kdy sice bylo dovoleno reformovat, ale konečné slovo vždy měla ve všem vládnoucí komunistická strana - jen s tím rozdílem, že ta byla samozřejmě nevolená. V nynější situaci budou veškeré občanské aktivity zřejmě schvalovat a o jejich připuštění do sdělovacích prostředků rozhodovat také vládnoucí, tentokrát volené, politické strany. Jenže je to velmi chabá demokracie, omezuje-li se jen na účast občanů ve volbách jednou za čtyři roky a je-li politickospolečenský diskurs během funkčního období vlády omezen či potlačen.

K jednotlivým výrokům paní Dědečkové:

Občané by (...) měli vědět, že demokracie je neustálý střet názorů, že už nikdy nebude zapšklý, tichý klídek jako za totality… Lidem připadá, že se politici hádají. Občané by se měli učit, že to není hádka, ale střet názorů, a je to normální.

Jenže v české politice neprobíhá inteligentní debata o nejdůležitějších otázkách současnosti. Dochází tam jen k často osobnímu, účelově zaměřenému hašteření politiků, jehož cílem je skrýt skutečné problémy. 24. 1. 2000 o tom psal v Britských listech Ivan Kytka tímto příměrem:

Soustředění kamer na podružné bonmoty českých politiků bez substance by bylo asi stejné, jako kdyby kamery a uzavřeném televizním okruhu pro pasažéry z Titaniku přinášely místo záběrů z proražených komor lodi a z organizování záchranných prací záznam či přímý přenos z konverzace námořních důstojníků hádajících se o to, kdo o kom trousí mezi posádkou pomluvy či kdo kdy komu schoval námořní kompas.

Politikům není možno dovolit, aby sami ve společnosti určovali společenskou agendu. Mají na to příliš velkou moc a zneužijí to ke svým osobním zájmům, omezí kontrolovatelnost své moci. Politikové musejí mít v moderní společnosti autoritativního a kritického protihráče v kvalitních, nezávislých a profesionálních sdělovacích prostředcích. Úkolem obou televizních Rad je dbát na to, aby ve všech televizích vznikly profesionální a autoritativní novinářské struktury, které by dokázaly věcně a racionálně oponovat politikům a nezávisle kontrolovat jejich činnost. Veřejná diskuse, v níž smějí mluvit jen politikové a novináři jim jen poslušně a uctivě přizvukují, je diskuse nedostatečná a škodí demokracii.

(Za Jakuba Puchalského) ... začalo být zpravodajství značně nevyvážené. V době, kdy byl ředitelem Ivo Mathé, zpravodajství sice nebylo tak kvalitní, ale bylo vyváženější. (...) Nedávno proběhla velice dobrá debata V pravé poledne o České národní bance, z níž vyplynulo, že nejde o omezení nezávislosti ČNB, pouze o částečnou kontrolu, a večer ve zpravodajství vyšel krátký sestřih, ve smyslu "ODS tlačí na nezávislost České národní banky".

Za Ivo Mathého bylo zpravodajství více či méně zaujaté ve prospěch vládnoucí ODS. Dědečková zde nehodnotí objektivní kvalitu zpravodajství ČT, dívá se na všechno čistě z hlediska "je to dobré pro naši ODS"? Měla by jasně definovat, co míní slovy "proběhla velice dobrá debata o České národní bance. Máme-li na mysli oba tentýž nedávný pořad V pravé poledne o ČNB, tak potom nevěřím svým vlastním očím. Zrovna tento pořad byl jedním z nejchaotičtějších, nejzmatenějších a nejrozloženějších pořadů V pravé poledne z poslední doby. Zdá se, že pro členy Rady ČT budou dobré takové pořady, které navzdory své případné neprofesionalitě vyznějí celkově ve prospěch strany, za nějž jsou nominováni. Zdá se mi, že zmiňované shrnutí diskuse ve večerních zprávách ve smyslu "ODS tlačí na nezávislost České národní banky" bylo legitimní - Česká televize si musí ovšem dávat pozor, aby byla stejně kritická i vůči ostatním českým politickým stranám. Když to sdělovací prostředky nedělají, ztrácejí důvěryhodnost a lehce se stanou napadnutelnými. Těžko lze například považovat Lidové noviny za objektivní list, je-li všeobecně známo, že se tam např. v podstatě dnes nedá zveřejnit článek, kritický vůči Unii svobody.

Mohu uvést i další příklad, v následující debatě, které se účastnila Libuše Benešová, a chování pana Proroka bylo posměšné. To je nevyváženost. (...) Ne na našeho místopředsedu, (Roman Prorok ) nesmí být drzý na žádného účastníka pořadu.

Roman Prorok musí být "drzý" na  všechny politiky, kteří se ve studiu chovají arogantně, nemluví k věci, případně jednají jako idioti Je to nedílnou a velmi důležitou součástí veřejné služby, pokud je ovšem moderátor dostatečně profesionálně na téma připraven a má v režii kvalitní researchové zázemí.

Je alarmující, jestliže hned při prvním vystoupení nové členky Rady České televize na veřejnosti zaútočí tato členka na jednotlivého novináře v České televizi. Tím prokazuje svou zaujatost. Že by opravdu šlo politickým stranám v této etapě, jak se to traduje po Praze, prostě jen o odstranění Romana Proroka z pořadu V pravé poledne? Rada České televize má právo zpětně hodnotit vysílací trendy, obecné způsoby, jak byly jednotlivá politická témata zpracována, třeba za uplynulé půlroční období, v žádném případě se však nemůže snižovat k osobnímu napadání jednotlivých moderátorů. Veřejnost v tom rozezná účelový politický zájem a to se projeví v diskreditacii Rady i politických stran, které ji jmenovaly.

Povinností Romana Proroka je být "posměšný", pokud se politik ve studiu chová nehorázně. Nevím, zda paní Dědečková umí anglicky či německy, ale doporučil bych jí ke studiu praxi slavných politických moderátorů z veřejnoprávních televizí v zavedených velkých evropských demokraciích, než se začne vyjadřovat v praxi v ČT. Aby se zbytečně neznemožnila. Jeremy Paxman v britské BBC je doslova proslulý tím, že se chová vůči nemožným politikům posměšně. Je na politicích, aby se chovali tak, aby to posměšnou reakci u moderátora nemohlo vyvolat. Jen na politicích je, dokáží -li svým chováním u veřejnosti vyvolat respekt. Jsou konec konců služebníky veřejnosti. Argumentovat, že posměšné chování Romana Proroka vůči Libuši Benešové bylo "nevyvážené", je nesmysl a poškozuje jedině kredit nové Rady. Opakuji však, že si Česká televize musí dávat obrovský pozor, aby nevytvářela dojem pozitivní zaujatosti vůči některým politickým stranám.

Myslím si, že by stálo za to provést průzkum, jak seriál o majoru Zemanovi ovlivnil preference komunistů.

Posedlost majorem Zemanem u politiků a členů různých mediálních Rad je mi nepochopitelná. Vysílání seriálu o majoru Zemanovi přece proboha vůbec není hlavním problémem České televize. Loni na podzim jsem byl svědkem zcela nepochopitelného hněvu Stanislava Miloty, člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nad tím, že Puchalský zařadil Zemana do programu. Jak může někoho tato historická, mrtvá relikvie takto intenzivně vzrušovat, je nepochopitelné. Nebo přesněji - je to pochopitelné jen u lidí, kteří - jako za komunismu - pořád nedůvěřují spoluobčanům a chtějí kontrolovat informace či názory o skutečnosti. Vysílání majora Zemana bylo ovšem známkou obrovské nezkušenosti Jakuba Puchalského - měl vědět, že se to stane primitivním, zástupným skandálem, který mu - v důsledku přežívajícího společenského antikomunismu - zlomí vaz. Mě na celém Zemanovi fascinuje jen to, že byla Česká televize tak chabá, že se nezmohla v podzimní sezóně roku 1999 na nic významnějšího než na tuto trapnou starou reprízu.

Komunikace s parlamentem rozhodně není na závadu. (...) Politická strana nemůže ovlivnit člena Rady ohledně jednotlivých pořadů, protože Rada nemá takovou pravomoc.

Mezi Radou ČT a parlamentem by měla být rozsáhlá "clear blue water" (mezera) . Rada by měla být na parlamentu co nejnezávislejší. Parlament má vytvářet zákony, ale od dohledu nad nimi jsou tady jiné instituce. Je nesmysl, když paní Dědečková tvrdí, že politická strana nemůže ovlivnit člena Rady ohledně jednotlivých pořadů. Je to totiž jinak: politické strany, zejména ODS, si najmenovaly do Rady takové stranickopolitické automaty, že se mohou spolehnout, že jejich reakce bude v každém případě jasně stranicky stereotypní.

Ale já jsem nikdy žádný politický tlak na členy minulé Rady nezaznamenala.

Politikové mají obrovskou moc. Zvlášť v situaci, kdy v ČR není nijak zajištěna existenční samostatnost a nezávislost novinářů, to mají pracovníci České televize opravdu těžké. Vždyť podle našich informací nedávno stačilo, aby se poslankyně ODS Kateřina Dostálová jen zeptala šéfa brněnské ČT Zdeňka Drahoše, proč se vyrábí seriál Intolerance v Brně, a už dostal Břetislav Rychlík příkaz, aby předkládal své scénáře publicistických pořadů ke schválení tři týdny předem. To, že se bude silně projevovat i jen velmi mírné, středoevropské uplatňování vlivu, jen zdvižení politikova obočí, a všichni se okamžitě přetrhnou, aby byla splněna jen náznakem vyjádřená politikova vůle, s tím počítejme. Česká televize nemá jinou možnost obrany než veškerý nátlak (odmítání politiků přijít do studia, protože ten či onen host či moderátor "nevyhovuje") systematicky zveřejňovat. Ale bude mít k tomu odvahu? Chtěl to na jaře roku 1998 zavést Andrew Stroehlein. Hned ho z ČT vyhodili a Zdeněk Šámal se k něčemu takovému za poslední dva roky vůbec neodhodlal - ke škodě ČT. Mohla mít už dnes zavedený a vypracovaný systém zveřejňování drobných tlaků politiků na ČT, proti němuž by se těžko kdokoliv odvážil pozvednout hlas. Odvaha je vždycky užitečná věc.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Novela zákoníku práce je kompromisem představ vlády, zaměstnavatelů a odborů. Je ovšem také kompromisem ČSSD a čtyřkoalice. ODS se zákoníkem nesouhlasila a předseda jejího poslaneckého klubu řekl: “Krátká budoucnost ukáže, na koho dopadne klacek, který jste tady zkonstruovali”.

Pokud tedy budou občané se změnami spokojeni, pak ODS na této spokojenosti neponese zásluhu, pokud budou nespokojeni, neponese vinu.

Otázkou je, jak dalece má stát určovat vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. ODS by dala přednost větší míře jejich svobody při uzavírání dohody.

Větší míru svobody ovšem má zpravidla ten, kdo podmínky smlouvy diktuje. Jestliže tedy novela zákoníku práce údajně ohrozí konkurenceschopnost ekonomiky a je prý nebezpečím pro podniky, lze z toho usoudit, že podle ODS budou bohužel zvýhodněni zaměstnanci.

Ti by asi ve vlastním zájmu měli chtít větší nejistotu, kratší dovolenou, méně informací o podniku, případně by se jim měla zamlouvat hromadná výpověď ze dne na den. Když užijeme příměru s bičem, pak kritiky novely mrzí, že beztak krátký protože socialistický bič bude zaměstnavatelům ještě zkrácen.

Z makroekonomického hlediska je tato úvaha dost možná správná. Vychází ale z předpokladu, že českou výhodou je levná pracovní síla, tedy nízké výdělky. Ty přitahují zahraniční investory.

Ještě jinak řečeno: Měli bychom pochopit, že buďto budeme dostávat nízké platy, anebo žádné. Proč ale tolik pesimismu? Schopný zaměstnavatel si schopného zaměstnance jistě bude cenit i nad rámec zákoníku práce.

A zaměstnavateli špatnému, který si zaměstnanců necení, do ruky žádný bič nepatří. Zákoník práce asi není lékem na špatně transformované hospodářství, sotva ho ovšem zničí.

19. dubna 2000

Mike Jarolím

Vazeny pane redaktore,

protoze v podstate neni Public opinion samo o sobe ale vzdy mu predchazi Published opinion, bylo by zahodno venovat vice pozornosti- celosvetove tomu, co se deje na jihu Afriky.

Vypalene farmy, tezce zbiti a zraneni farmari, nyni jiz i mrtvi...

Kolik jeste dalsich mrtvol probere tak zvane verejne mineni?

Pred nekolika okamziky jsem si vyslechl jak pro TV pan Mugabe soucasny president Zimbabwe rekl " from now you are our enemies...."

Doufam ze komentare netreba!

Tohle by si nedovolil rici zadny politik z demokraticke zeme!

Nasili a vrazdy jsou a zustavaji tim nejhorsim ceho jsou lide schopni bez ohledu kdo je pacha a jaka je jeho barva pleti!

Nezbyva nez doufat ze pred mezinarodnim soudem stanou nejen Srbove a Albanci ale i pan Mugabe a jeho zoldaci!

Nemyslim ze by bylo moudre nechat zemrit prilis mnoho nevinnych!

Mohli by ziskat prevahu Ti co hlasaji ze to vse nepachaji lide, ale ze se jedna o zdivocelou zver a tu je nutno strilet!

Nezareagovat znamena vybuch nenavisti a vse dobre co se udelalo v boji proti rasismu prijde v nivec !

Vitezny Unor 48 v Ceskoslovensku byl a navzdy zustane vrcholem bezpravi!

Stejne tak i to co se deje dnes v Zimbabwe!

Mike Jarolím, Sydney, Austrálie

Poznámka JČ: Tento obecný, lidskoprávní, etický, humánní aspekt - prostě pohled z hlediska spravedlnosti jsem právě postrádal, když jsem asi před týdnem o řádění v Zimbabwe zaslechl v Praze v  Radiožurnálu depeši reportéra Čro Voldána z Londýna. Jako by to měl, co se týče lidských práv a prostého lidského soucitu v mozku vykradené...

Doufám, že jsem se nespletl, když jsem v jeho reportáži zaslechl podtext škodolibosti - jak je na tom teď ta Británie špatně, že má problémy se svým koloniálním dědictvím, jak už je v té Africe bezmocná...

Jenže takhle se o tom v Británii vůbec nepíše. Mnoho Britů se staví velmi kriticky vůči britské koloniální minulosti a neváhá kritizovat politováníhodné stránky britské historie, od Burské války, přes Mnichov až po odmítání židů za druhé světové války (o tom jsme nedávno v BL psali). Britská společnost je relativně pluralistická a v intelektuálních elitách většinou nevládne monolitní nacionalismus.

O masakrech v Zimbabwe, které vyvolává vládce Robert Mugabe, jemuž hrozí, že přijde v zemi o moc, se píše a hovoří v britských sdělovacích prostředcích v těchto dnech hojně, a to vždy z humanitárního hlediska, nikoliv z hlediska imperiálního - to by bylo naprosto šokující.

Nezapomínejme, že nedávno zaútočili Mugabeho polovojenští stoupenci na protivládní demonstraci bělochů i černochů brutálním způsobem proti všem.

Snad je zajímavé, že například v deníku Guardian píše o Mugabeho povzbuzování násilí a o masakrování a vyhánění bělošských farmářů šokující, s farmáři sympatizjící články na první straně černošský reportér (je tam vyfotografován, jinak by se to nepoznalo) Gary Younge.

Jen ještě jednu podvratnou poznámku na okraj: doufám, že by světové sdělovací prostředky projevily o tuto krizi stejně děni takový zájem, kdyby byli pronásledováni jen černoši. Bohužel, loňský případ ze Sierra Leone, kde byly lidé vražděni ještě ve větších počtech než v Kosovu, a to za nezájmu světových sdělovacích prostředků, tomu moc nenasvědčuje.

Děkuji vám a žádám vás, abyste respektovali mou anonymitu. Vím dobře, jak nesmírně důležité jsou anonymní zdroje pro přesnou novinářskou práci. To, že Hifi Magazín je jen reklama na Hifi Store, lze zjistit prostě pohlédnutím na jedno číslo - a vzhledem k tomu, že obě instituce mají internetové stránky - http://www.hifistore.cz a http://www.hifimag.cz, čtenáři si to mohou obojí porovnat.

Děkuji - tato země (kterou mám velmi rád a chci tady bydlet natrvalo) potřebuje skutečné sdělovací prostředky.

Jan B. Hurych

Pavel Vabroušek

Dobrý den,

Rád bych reagoval na článek BL Byty v ČR: Na hypotéku zapomeňte . Autor se odkazuje na WWW stránku Komerční banky s příklady pro výpočet splátek hypotéky http://www.koba.cz/hypo2IEcz.asp. A na základě jejích výsledků argumentuje nedostupností hypotéky pro lidi s čistým příjmem nedosahujícím 30 000 Kč.

Protože se za takového člověka považuji a o financování své bytové potřeby vážně počítám s použitím hypotéčního úvěru (na výstavbu malého RD cca 35 km od Prahy), snažím se situaci sledovat. Na uvedené stráce je skutečně jakýsi hypotéční kalkulátor, ale jeho výstupy jsou dost pochybné.

Nikde není uvedeno datum, ke kterému je výpočet aktuální ( jaká je použitá úroková sazba ) atd. Po bližším zkoumání se zdá, že interní úroková sazba pro tento výpočet je okolo 12,5%, což je sazba, která se používala cca před dvěma roky. Dnes se pohybuje o 4-5% níže a to při dvacetiletém úvěru dělá o 30-40% nižší měsíční splátku.

Celý výpočet se odvíjí od výše příjmu, počtu osob ... a dává vlastně pouze odověď na otázku zda dosáhnu na nějaký HÚ a příp. na jaký. Myslím si, že mnohem praktičtější cesta, jak se postavit k výpočtu hypotéky, je vyjít ze skutečné možnosti splácet. Ta je totiž v běžném případě horší než bankou požadovaná, spočtená na základě ukazatelů životního minima atd. Určitou vyjímkou jsou lidé s podnikatelskými příp. "černými" příjmy, kde se může faktická schopnost splácet velmi lišit od té vypočtené bankou.

Samozřejmě druhým vodítkem je požadovaný objem úvěru, jeho zajištění min. do výše 143% nemovitostmi, délka období po které jsme schopni HÚ splácet (není nám všem pod třicet), pojištění (stavby a příp. životní), poplatky a další náklady s HÚ související.

Zastavím se jednoduchého výpočtu splátky pro každého (tedy pro toho, kdo má k dispozici alespoň nějakou verzi tabulkového nebo finančního kalkulátoru). Splátka je počítána jako konstantní pro celé období splácení a zahrnuje pouze konstantní splátku anuity (jistiny a úroků, tj. ne vedení účtu , pojištění, projednání...).

Pro podobné účely slouží finanční funkce PMT se třemi povinnými parametry: Rate (úrok), NumPeriod (počet období), PresentValue (výše úvěru). V české verzi Excelu je tato funkce příhodně nazvána PLATBA(sazba, pper, souč_hod). K jejímu použití se můžete inspirovat následující tabulkou, kde je funkce =PLATBA(B3/12;B2*12;B1) použita v buňce B4. Záporná hodnota výsledku Vás nemusí plést, pouze vyjadřuje obracený tok peněz (při čerpání úvěru mi přibude 1 mil korun a každý měsíc mi ubude 8364 kč).

	A	B
1	Výše úvěru	1 000 000 Kč
2	Počet let	20
3	úrok. sazba	8 %
4	Splátka	- 8 364,40 Kč

Vybaven možností spočítat si kdykoliv anuitní splátku jakéhokoliv úvěru (nejen hypotéčního) se potom člověk nenechá oblbnout různými super(ne)výhodnými finančními produkty atd.

Mimo jiné z výpočtu lze odvodit, že pokud jsem schopen najít vlastní zdroje příp. jiné nemovitosti tak, aby HÚ zajistil (ne všem bankám stačí 70% !!!), je možnost hypotéky docela zajímavá. Od dané splátky lze odečíst vliv statního příspěvku (letos zřejmě naposledy 4%) a odpočet daně z příjmu. Pak se při dvacetiletém splácení a milionovém úvěru lze dostat ke splátce okolo 6000-7000 Kč, což je pro nás, kteří "nevlastníme" dekret a bydlíme v tržním pronájmu velká výzva.

Tanto příklad je ovšem třeba brát pouze jako modelový, nezahrnující všechny vedlejší a mnohdy velmi významné náklady, ochotu a neochotu banky resp. jejich úředníků úvěr (bez úplatku) poskytnout . A samozřejmě jako ve všech jednáních s bankou funguje bankovní paradox: šanci na lepší (=levnější) podmínky má bohatší klient.

Autor je pracovníkem IT a nikoliv finančním expertem proto omluvte případné drobné nepřesnosti zde uváděné. Ocením věcnou kritiku a zkušenosti lidí, kteří již hypotéku získali.