Fórum pro Dialog. Romové v České republice
Společně zorganizovali: The Czech Center, New York a East European Center, Columbia University, Public Interest Law Initiative a The Centre for the Study of Human Rights
Erica B. Schlager, odbornice na mezinárodní právo, Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
V pondělí 17. dubna jsem hovořila na Fóru pro dialog: Romové v České republice, na jednodenní konferenci, kterou společně zorganizovai Czech Center, New York a Kolumbijská univerzita, Tato akce je součástí celého týdne aktivit, které se v New Yorku zaměřují na romské Čechy.
Pro akci přivezlo do Spojených států České centrum prominentní romské Čechy (Ondřeje Giňu, Karla Holomka a Roberta Olaha) a také další Čechy (Milenu Hubschmannovou z Karlovy univerzity, Petra Lhotku z brněnského Muzea romské kultury a Ivana Gabala, sociologa a bývalého člena rady Českého helsinského výboru.) Mezi dalšími romskými účastníky byli Ivan Ivanov, Bulhar, který má lékařský doktorát a právnický doktorát a je nyní členem Columbia´s Public Interest Law Initiative, Hristo Kjučkov z Open Society Institute a Karolina Banomová, Češka, jejíž rodina uprchla v říjnu 1997 do Kanady. Mluvčími české vlády byli Petr Gandalovič, generální konzul v New Yorku a velvyslanec ve Spojených státech Alexander Vondra. Jedinými americkými účastníky diskuse jsem byla já a Ted Shaw, z NAACP´s Legal Defense Fund.
Ráda bych začala tím, že poděkuji Českému centru a Kolumbijské univerzitě, že zorganizovaly toto velmi aktuální a důležité fórum.
Nejsem ani Romka, ani Češka, ale osoba, která pohlíží na tyto otázky jako člověk zvnějšku, jako někdo, jehož úkolem je monitorovat otázky romských občanských práv a informovat o nich po celé Evropě. Pokusím se reagovat na to, co řekli předchozí účastníci disksue a do určité míry chci umístit Českou republiku do regionální perspektivy.
Asi před dvěma lety, myslím, že to bylo v létě roku 1998 - jsem se účastnila diskuse o romských lidských právech v Evropě. Ve svém příspěvku jsem se hodně věnovala České republice a rozdala jsem i chronologii protiromských, proticizineckých a antisemitských projevů v České republice. Po mém příspěvku argumentoval jeden český diplomat, že jsem se nespravedlivým způsobem soustředila na Českou republiku a podrobila ji nepřiměřeně silné kritice. Proč, ptal se, jsem se tolik zaměřila na jeho zemi?
Má odpověď byla prostá. Řekla jsem, že jsem se tolik kriticky zaměřila na Českou republiku, protože jsem přesvědčena, že tato země neobyčejně silně porušuje romská lidská práva. Založila jsem svůj úsudek na několika faktorech. Zaprvé, z 18 nově nezávislých států, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa, přijaly jen tři takový zákon o občanství, jehož účelem bylo zabránit některým osobám s trvalým pobytem získat občanství své země. Nejužším způsobem koncipovaný byl zákon o občanství České republiky a účelem jedině tohoto českého zákona bylo diskriminovat Romy.
Zadruhé, z České republiky přicházelo více zpráv o rasově motivovaných zločinech proti Romům a jiným osobám, důsledkem mnohých z nich byla smrt či trvalé zranění, než z iných zemí v regionu.
Zatřetí, jen z České republiky plynul hromadný proud romských žadatelů o asyl.
Od té doby se situace trochu zlepšila. Chci to zopakovat, aby se to neztratilo v tom, co dále řeknu. Jsem přesvědčena, že se situace Romů v České republice za poslední dva roky zlepšila. Ve vládě je více lidí, kteří usilují v dobré víře o zlepšení respektu pro romská lidská práva a zabývají se také jinými otázkami, které znepokojují romskou menšinu. Došlo k poklesu nejhroznějších útoků proti Romům. A co je nejdůležitější, byl změněn zákon o občanství.
To je dobré. A teď, co je špatné.
Pozměněný zákon o občanství vypadá velmi dobře na papíře, ale není efektivně uváděn do praxe. Na rozdíl od Estonska a Litvy, které zorganizovaly veřejnou vysvětlovací kampaň, aby se zajistilo, že lidé, kteří měli mít prospěch se změn v zákonu o občanství, jim dobře porozuměli, v České republice se žádná taková vysvětlující kampaň nekonala. Důsledkem toho je, že někteří Romové dále nevědí, že byl tento zákon změněn, a dokonce to nevědí ani někteří státní úředníci, kteří i nadále odpírají romským žadatelům české občanství.
Je sice pravda, že podstatným způsobem stoupl počet lidí v nynější vládě, kteří usilují o obranu romských práv, ale těchto osob je stále příliš málo a pracují ve slabé, menšinové vládě. I když jsou jejich úmysly dobré, nejsou tito lidé často schopni je realizovat, ani v parlamentě ani na místní úrovni. A příliš často je hlavní proud politického života v České republice charakterizován neochotou přijmout potenciálně nepopulární rozhodnutí, týkající se kontroverzních otázek v oblasti lidských práv. Vláda přesunuje odpovědnost na parlament, parlament ji přesunuje na soudy a, upřímně řečeno, české soudy rozhodují bez odvahy a bez vize, jak to ilustrovalo nedávné rozhodnutí českého Ústavního soudu ohledně segregované školní výuky v Ostravě, které tu právě popsal Ivan Ivanov. Na rozdíl od Maďarska a Polska české soudy málokdy - vlastně skoro nikdy - výslovně nepovažují mezinárodní lidskoprávní normy za součást svého rozhodování.
Není překvapující, že i když exodus romských žadatelů o asyl jak se zdá vyvrcholil v roce 1997, dále pokračuje - a nyní se k němu přidávají malé počty Romů ze Slovenska, z Maďarska, z Polska a odjinud.
Sledovat proud žadatelů o asyl je obtížné. Některé země, jako Dánsko, tvrdí, že informace o žadatelích o asyl jsou důvěrné. V jiných případech úmyslně prezentují vládní mluvčí informace takovým způsobem, aby to vypadalo, jako že téměř žádní Romové při žádosti o asyl neuspěli. Jsem například přesvědčena, že někteří britští činitelé zkreslili informace, ve snaze odradit Romy od toho, aby cestovali do Spojeného království.
Je pravda, že žádosti některých romských žadatelů o asyl byly odmítnuty a tito lidé se museli vrátit do své rodné země. Existují někteří, kteří argumentují, že to dokazuje, že Romové, kteří opustili Českou republiku, byli jen hospodářskými přistěhovalci a že to dokazuje, že je Česká republika nevinna a obviňování z široké diskriminace v ČR je nespravedlivé. Dovolte mi, abych to řekla zcela jasně: toto obviňování je zcela spravedlivé. Tentýž argument byl vznesen když loni odmítlo Finsko poskytnout asyl stovkám romských Slováků. Ale i když finský prezident argumentoval, že slovenští Romové nedokázali, na individuálním základě, že mají oprávněnou obavu z pronásledování, také uvedl, že Romové na Slovensku čelí diskriminaci na každém kroku. Totéž poučení platí i pro Českou republiku.
A kromě toho, mnoho romských Čechů bylo při žádosti o asyl úspěšných. Jednou zemí, která poskytuje jasné informace o žadatelích o asyl podle jejich státní příslušnosti, je Kanada. Podle údajů, zveřejněných pro kalendářní rok 1998 - poslední rok, pro nějž mám data - z těch romských Čechů, kteří ukončili proces žádosti o asyl, zjistila kanadská vláda u více než 70 procent, že mají podle definice konvence OSN pro uprchlíky důvodný strach před pronásledováním, a tito lidé obdrželi statut uprchlíka. To, že se staly stovky lidí z postkomunistické České republiky uprchlíky, vysílá velmi hlasitý signál.
Chválím Českou republiku za její zintenzívněné úsilí za poslední dva roky, jehož cílem je zlepšit respekt pro lidská práva Romů. Kdyby česká vláda podnikla dva další kroky, přispělo by to dále k dosažení tohoto cíle. Zaprvé popsal před několika okamžiky Karel Holomek nepochybný signál, jaký vyslal v roce 1993 český zákon o občanství romským Čechům: "My vás tady nechceme." Česká vláda by měla tento signál nyní obrátit a sdělit jasně, že jsou Romové v České republice opravdu vítaní. Česká vláda by měla zorganizovat veřejnou informační kampaň, aby se všichni Romové dověděli, že mají právo na občanství - a aby se zajistilo, že všichni místní státní úředníci to také vědí. Zadruhé, Česká republika by měla přijmout rozsáhlý protidiskriminační zákon, jak to loni v červenci doporučila Evropská komise v Bruselu zástupcům Bulharska, České republiky, Maďarska, Rumunska a Slovenska (jde o pět žadatelských zemí, jimž bylo doporučeno, aby zlepšily respekt pro romská lidská práva jako součást svých příprav na vstup do Evropské unie).
Nakonec bych chtěla ještě poznamenat jednu poslední věc ohledně jednoho neobvyklého rysu situace Romů v České republice.
Česká republika má relativně malou romskou populaci - odhaduje se na 200 000 - 300 000 lidí. Ale právě Česká republika se stala ohniskem romského aktivismu po celé Evropě, které stojí hned za aktivismem na podporu Romů v Kosovu.
V článku, zveřejněném v londýnském listě Guardian dne 1. dubna 2000 napsal Anthony Sampson, že když se setkal před pěti lety se srbskými Romy, vyjadřovali názor, že Češi jsou v Evropě nejnesnášenlivějším národem. Pro romské aktivisty od Texasu po Toronto se stal český zákon o občanství symbolem útlaku romského lidu. Od Londýna až po Lublin čekali Romové, co se stane s archívem v Letech - a stále čekají, co se stane s prasečincem, který je umístěn na místě, kde stál za druhé světové války koncentrační tábor pro Romy. A když byla postavena zeď v Ústí nad Labem, Romové na Ukrajině, v Litvě, v Německu, v Polsku, v Makedonii, na Slovensku, v Maďarsku a jinde se sjednotili a poslali jedinou zprávu: zbourejte tu zeď.
Krátce řečeno, Romové po celém světě získali osobní zájem na tom, co se bude dít s Romy v České republice. Jak říkali demonstranti v Praze v roce 1989, dívá se na to celý svět.
Anglický originál:
April 17, 2000: Dialogue
Forum:
Roma in the Czech Republic
Organized jointly by
The Czech Center New York and Columbia University's
East Central European Center, Public Interest Law Initiative, and the Center
for the Study of Human Rights
On Monday, April 17, 2000, I spoke at "Dialogue Forum: Roma in the Czech
Republic," a
one-day conference in New York jointly organized by the Czech Center New
York (associated with the Czech MFA -- see ) and
Columbia University. This event is part of a week-long series of
activities in NY focusing on Romani Czechs.
For the occasion, the Czech Center brought over, as panelists, several
prominent Romani Czechs (Ondrej Gina, Karel Holomek, and Robert Olah),
as
well as other Czechs (Milena Hubschmannova, Charles University; Petr
Lhotka, Museum of Roma Culture, Brno; Ivan Gabal, sociologist and former
Board Member for the Czech Helsinki Committee). Other Romani
participants
included Ivan Ivanov, a Bulgarian who has a medical degree and a law
degree and is now a fellow at Columbia's Public Interest Law Initiative;
Hristo Kyuchukov, Open Society Institute; and Karolina Banomova, a Czech
whose family fled to Canada in October 1997. Czech Government speakers
were Petr Gandalovic, Consul General (New York) and Ambassador to the
United States Alexandr Vondra. The only American panelists were myself
and Ted Shaw, from the NAACP's Legal Defense Fund.
Speaking Notes of
Erika B. Schlager,
Counsel for International Law
Commission on Security and Cooperation in Europe
I'd like to begin by thanking the Czech Center and Columbia University for
organizing this timely and important forum.
I am not a Rom, nor a Czech, but one who views these issues as an
outsider, someone tasked with monitoring and reporting on Romani human
rights issues throughout Europe. I will try to reflect on what has been
discussed by the previous panelists and, to a small degree, place the Czech
Republic into a regional perspective.
About two years ago - I think it was the summer of 1998 - I was on a panel
discussing Romani human rights issues in Europe. In my remarks, I gave a
lot of attention to the Czech Republic and even handed out a chronology of
anti-Roma, anti-foreigner, and anti-Semitic manifestations in the Czech
Republic. At the end of my remarks, at Czech diplomat argued that I had
unfairly singled out the Czech Republic for disproportionate criticism. Why,
he asked, had I focused so much on his country?
My answer was simple. I said that I singled out the Czech Republic for
criticism because I believe that it had one of the worst records for respecting
Romani human rights. I based my conclusion on several factors. First, out
of the 18 newly independent countries that had emerged from the break up
of the Soviet Union, Yugoslavia, and Czechoslovakia, only three had adopted
citizenship laws that were designed to prevent some permanent residents
from obtaining citizenship. Of these three, the Czech Republic's citizenship
law was the most narrowly written and, alone, was designed to discriminate
against Roma.
Second, there were more reports of racially motivated crimes against Roma
and others, many of which resulted in deaths or permanent injuries, in the
Czech Republic than in other countries in the region.
Third, at that time, the Czech Republic alone had produced a mass exodus
of Romani asylum seekers.
Since then, things have improved somewhat. I want to repeat this point,
since it might be lost in my subsequent remarks: I believe that the situation
for Roma in the Czech Republic has improved in the last two years. There
are more people in the government who are, in good faith, working to improve
respect for Romani human rights and to address other concerns of the
Romani minority. There has been a decrease in reports of the most deadly
attacks against Roma. And, most importantly, the citizenship law has been
amended.
That's the good news. Here's the bad news.
The amended citizenship law is pretty good on paper, but it is not being
effectively implemented. Unlike Estonia and Latvia, which conducted public
outreach campaigns to ensure that the intended beneficiaries of the changes
to the citizenship laws understood them, there has been no publicity
campaign in the Czech Republic. As a consequence, some Roma remain
unaware that the law has been changed; even some public officials appear
unaware that the law has been changed and have continued to deny
citizenship to Romani applicants.
And while there has been a noticeable increase in the number of people in
the current government who seek to defend Romani human rights, there are
still too few of them and they serve in a weak, minority government. Even
when their intentions are good, they are not always capable of delivering on
them, either in the national parliament or at the local level. And too often,
mainstream political life in the Czech Republic has been characterized by an
unwillingness to take potentially unpopular decisions on controversial human
rights issues: the government passes responsibility to the parliament, the
parliament passes it to the courts, and frankly, Czech courts have performed
with little courage and even less vision, as illustrated by the recent
constitutional court decision regarding segregated schooling in Ostrava that
Ivan Ivanov just described. Unlike courts in Hungary and Poland, Czech
courts rarely, if ever, expressly consider international human rights norms as
part of their decisions.
Not surprisingly, while the exodus of Romani asylum seekers seems to have
peaked in 1997, it has clearly continued - now joined by smaller numbers of
Roma from Slovakia, Hungary, and Poland and elsewhere.
Monitoring the flow of asylum seekers is difficult. Some countries, like
Denmark, assert information about asylum flows is confidential. In other
cases, government officials intentionally present information in such as way
as to suggest that virtually no Roma have succeeded in their asylum claims.
I believe, for example, that some British officials have misrepresented
information in an effort to discourage other Roma from coming to the United
Kingdom.
In fact, some Romani asylum seekers have had their claims turned down and
have been returned to their country of origin. There are those who argue that
this proves that the Roma who left the Czech Republic were really just
economic migrants; that this exonerates the Czech Republic on the charge
of widespread discrimination. Let me be clear: it does not. This same
argument was made after Finland denied asylum to hundreds of Romani
Slovaks last year. But while the Finnish President argued that the Slovak
Roma had failed to demonstrate, on an individual basis, a well founded fear of
persecution, he also stated that Roma in Slovakia face discrimination in
every walk of life. The same lesson applies to the Czech Republic.
Moreover, many Romani Czechs have succeeded in gaining asylum. One
country that does provide clear, country-by-country information on asylum
seekers is Canada. According to data released for calendar year 1998 - the
last year for which I have data - of the Romani Czechs who completed the
asylum application process, more than 70 percent were found by the
Government of Canada to have a well-founded fear of persecution within the
meaning of the U.N. Convention on Refugees and were granted refugee
status. More than 70 percent were found to have a well-founded fear of
persecution within the meaning of the U.N. Convention on Refugees and were
granted refugee status. The fact that hundreds of people from the post-
Communist Czech Republic have been turned into refugees sends a very
loud message.
I commend the Czech Government for its intensified efforts in the last two
years to improve respect for Romani human rights. There are two additional
steps the Czech Government could take that would, I believe, further that
goal. First, Karel Holomek described, a few moments ago, the unmistakable
message the Czech citizenship law sent to Romani Czechs in 1993: "we
don't want you here." The Czech government can turn that message around
today and send the message that Roma really are welcome in the Czech
Republic. The Czech Government should implement a public outreach
campaign that would ensure that all Romani Czechs know they are eligible
for citizenship - and would ensure the local officials tasked with implementing
the law get the same message. Second, the Czech Republic should adopt a
comprehensive anti-discrimination law as recommended last July in Brussels
by the European Commission to representatives of Bulgaria, the Czech
Republic, Hungary, Romania and Slovakia (the five applicant countries which
have been advised to improve respect for Romani human rights as part of
their preparations for European Union membership).
Finally, I'd like to make one last observation about an unusual aspect of the
situation of Roma in the Czech Republic.
The Czech Republic has a relatively small Romani population - estimated at
200,000 to 300,000 people. But it is the Czech Republic that has become a
focal point for Romani activism across Europe, second only to the activism
on behalf of the Roma from Kosovo.
In an article for the London GUARDIAN on April 1, 2000, Anthony Sampson
wrote that, when he met with Serbian Roma five years ago, they reckoned
that the Czech people were Europe's most intolerant. For Romani activists
from Texas to Toronto, the Czech citizenship law became a symbol of the
oppression of the Romani people. From London to Lublin, Roma waited to
see what would happen to the Lety archives - and still wait to see what will
happed to the pig farm that sits on the site of this World War II concentration
camp for Roma. And when a wall was built in Usti nad Labem, Roma in
Ukraine, Lithuania, Germany, Poland, Macedonia, Slovakia, Hungary, and
elsewhere united to send one message: tear down that wall.
In short, Roma around the world have come to have a proprietary and vested
interest in what happens to Roma in the Czech Republic. As Prague
demonstrators said in 1989, the whole world is watching.
Británie: sdílíme vinu za Zimbabwe
Tento článek George Monbiota vyšel ve čtvrtek 20. dubna v deníku Guardian.
Britský establishment nemá zrovna silné morální oprávnění poučovat Roberta Mugabeho o rasismu. To, že britská vláda odsoudila vraždy dvou bělošských farmářů, kontrastuje podivně s lichocením, s nímž přivítala Vladimíra Putina, odpovědného za smrt tisíců Čečenců. Právě když bylo oznámeno, že uprchlíci ze Zimbabwe jsou v Británii vítaní, kvůli svému "původu", britská vláda také informovala, že se rozhodla deportovat 3000 kosovských Albánců, kteří dostali v Británii loni dočasné útočiště. Zatímco tisk věnoval stovky odstavců odporným vraždám dvou bílých farmářů, skoro vůbec se nezmínil, že byl také zavražděn černošský předák, který pracoval pro jednoho z nich. Kontroverze mezi Londýnem a Harare je kontroverzí mezi rasisty.
Stejně jako labouristický ministr vnitra Jack Straw a šéf konzervativní strany William Hague v Británii, i Mugabe v Zimbabwe využívá rasismu jako levného prostředku k získání volební podpory. Ale zatímco Mugabe učinil peklo ze života pro bělošskou menšinu v Zimbabwe, také ohrozil přežití milionů černých občanů. Mugabe ničí tu kauzu, kterou údajně podporuje: Mugabe se stal nepřítelem pozemkové reformy.
Krádeže půdy z poslední doby napodobují krádeže, které kdysi umožnily bělochům ovládnout tak velkou část zimbabweského hospodářství. V devadesátých letech devatenáctého století Cecil Rhodes a osadníci nejprve podvedli a pak násilně připravili o půdu kmeny Shona a Ndebele. Běloši ukradli jejich půdu,jejich dobytek a prostřednictvím zdaňování ukradli i jejich práci. Když místní obyvatelstvo povstalo proti tomuto útlaku, bylo krutě potlačeno a vedoucí představitelé povstání byli pověšeni. Od třicátých let dvacátého století bylo zakázáno, aby černoši vlastnili jakoukoliv půdu mimo neúrodné a přeplněné "rezervace". I města si zajistili bělošští osadníci: místní lidi směli bydlet jeen v pronajímaných bytech v okrajových sídlištích.
Jak je známo, tyto zákony byly zreformovány, ale majetkové rozložení půdy se skoro nezměnilo: asi 7 milionů černochů stále bydlí v neúrodných oblastech starých rezervací. Někteří bělošští farmáři tvrdí, že kdyby přišli o své pozemky, Zimbabwe by začalo hladovět, ale jak to dokáže návštěva libovolného britského supermarketu, je to nesmysl. Většina nejúrodnější půdy v Zimbabwe se nyní využívá nikoliv pro pěstování nejnutnějších potravin pro hladovějící lidi, ale pro pěstování luxusních plodin pro dobře najedené: mange tout (hrachové lusky, které se pojídají celé), radicchio, francouzské fazole a tabák. Přerozdělení půdy by umožnilo chudým lidem,aby se sami uživili a aby pěstovali základní potraviny pro lidi bez pozemků: po celém třetím světě krmí lidi ve vlastní zemi majitelé malých farem.
Pozemková reforma v Zimbabwe je naléhavou nutností. Ale tím, že Mugabe manipuluje program pozemkové reformy tak, aby sám politicky přežil, udržuje své občany v hladu. Mugabe však není jediným viníkem svých chyb.
Podle dohody z roku 1979 (Lancaster House Agreement),podle níž přešla Zimbabwe k většinové vládě, smí zimbabweská vláda použít místní měnu k nákupu zemědělských usedlostí jen od farmářů, kteří jsou ochotni ji prodat. Kdyby měla jejich majetek znárodnit, musela by jim poskytnout odškodnění v drahých valutách, jichž je v Zimbabwe nedostatek. Dohoda svázala vládě ruce a znamená to, že může provádět jen takovou pozemkovou refomu, která bude stát miliardy. Britská vláda naznačila, že to zaplatí, ale pak poskytla k dispozici jen zlomek potřebné ceny - 44 milionů liber.
Kdyby bývala uzavřena přísnější dohoda, nebo kdyby byla Británie více velkomyslná, problém s pozemkovou reformou by býval nevznikl. Britské lichvářství však, spojené pravděpodobně s neochotou ochromit hospodářskou nadvládu bílé menšiny, způsobilo, že dále trváá v Zimbabwe rasová segregace. Mugabe, který není schhopen provést úplnou a spravedlivou pozemkovou reformu, využil nyní možnosti proměnit tuto otázku v záležitost zneužitelnou ve svůj politický prospěch. Když vypršela dohoda z Lancaster House, změnil ústavu, takže nyní může vláda nuceně vykupovat pozemky za zimbabweské dolary, ale nových pravomocí využil k tomu, že odměnil své přátele a koupil si své nepřátele.
Takže Mugabe má v jedné věci pravdu: Británie má morální povinnost financovat všeobecnou pozemkovou reformu v Zimbabwe, nejen proto, aby se očistila od krádeže pozemků i práce farmáři britského původu, ale také, aby napravila nerovnou smlouvu z roku 1979. A činitel britského ministerstva zahraničních věcí Peter Hain má pravdu, když konstatuje, že veškeré peníze, které Británie Zimbabwe poskytne, by neměly být poskytnuty režimu Roberta Mugabeho. Ale chybně si představuje, že bude možné realizovat řádnou pozemkovou reformu jen za "několik milionů liber. Náš dluh občanům Zimbabwe dosahuje miliard liber.
Pokud neuznáme, že jádrem tohoto problému je Británie, odsoudíme zimbabweské chudé k dlouhým desetiletím manipulace, segregace a hladovění. Pokud se má naše politika odlišovat od politiky Roberta Mugabeho, musíme projevit zimbabweským černochům stejnou velkomyslnost, jakou jsme nabídli tamějším bělochům.
Dopis z Alice Springs č. 3
Domorodci
K mému rozhodnutí zít nejaký cas v pouštích strední
Austrálie mne privedlo nekolik duvodu a jedním z nich
byla touha poznat lépe australské domorodce.
Je to
nejstarší prezívající lidská spolecnost na svete. V
Austrálii zijí nejméne 30 000 let, poslední výzkumy
však posunují jejich pobyt zde mnohem hloubeji do
historie.
Po stovky generací zmenil se jejich zivot
jen málo a kdyz v roce 1770 pristál kapitán Cook u
australských brehu, našel tu obyvatelstvo zijící
zpusobem, který pripomínal dobu kamennou.
Jejich
technologie byla nepochybne velmi primitivní. Toulali
se rozsáhlými plánemi kontinentu, nebudovali sídlište
ani obydlí, pouzívali pouze nejjednodušší nástroje -
pár oštepu, bumerang, predmety ze dreva i kamene.
Jejich rituály a mytologie jsou ovšem nesmírne slozité
a pro Evropana prakticky nesrozumitelné.
Historie
australských domorodcu zustává i nadále velkým
tajemstvím. O jejich zivote v období pred obsazením
kontinentu Anglicany, ví se toho málo.
Odhaduje se, ze
koncem 18. století zilo tu nejméne pul milionu, ne
však více nez dva miliony domorodcu.
Tato populace
byla etnicky bohate clenená, nejakých 600 etnických
skupin, které mely své jazyky i odlišné zvyklosti.
Anglictí dobyvatelé byli znamenitými mistry v oboru
genocidy a dnes tu prezívá jakz takz necelých 50
jazykových skupin, tedy neco jako národu.
A i tyto
zbytky prastaré kultury vlivem pusobení západní
technologické civilizace mizejí rychle z tohoto sveta.
Ve velkých australských mestech zijí dnes uz jen
míšenci, kterí vetšinou mají anglická jména a neznají
zádný z jazyku svých predku. Inu vzdyt az do roku 1967
byli vystaveni organizovaným tlakum "civilizacním."
Deti byly odebírány matkám a dávány do bílých rodin ci
institucí na prevýchovu ve snaze zaradit je do systému
západní, lépe recené, anglosaské civilizace.
O domorodce jsem se zajímal od svých prvních dnu zde,
natocil jsem o nich a s nimi radu poradu, s nekterými
jsem se i blíze seznámil, tam na jihu byli to však
vzdy australizovaní míšenci.
Za cistokrevnými
domorodci musil jsem tedy do odlehlých kraju tohoto
kontinentu.
Nekterí ceští prátelé, znalí místních pomeru mne
varovali - budeš zklamán, v Alice Spring uvidíš vecne
opilé domorodce, povalující se ve vyschlém recišti
reky Todd, rozumná rec s nimi není, jen otravují a
zebrají o peníze na alkohol.
Meli pravdu, ovšem jen
cástecnou. Dojem z prvního styku s temito historickými
lidmi je vskutku spíše nepríjemný.
Není tu nouze o
prílezitosti videt podnapilé domorodce uz brzy
dopoledne. Ubytoval jsem se blízko reky a jsem tak
vystaven blízkému kontaktu s nimi.
Kdyz ráno vyjízdím
do práce musím jet opatrne abych neprejel nejakého
opilého neštastníka povalujícího se podél cesty. Celý
den sedí v krouzcích v recišti, povídají si, popíjejí,
nekdy zpívají country písne.
Videl jsem i prípady
násilí, treba jak opilý domorodec kopal na zemi lezící
zenu, ale i domorodku spílající a fackující svého
muze.
Hned musím dodat, ze tyto reálné situace mohou
být silne zkreslující. Násilí v rodinách belochu deje
se za zavrenými dvermi, aboridzinálové však mají málo
útocišt a jejich zivot odehrává se pred zraky
verejnosti.
Posuzovat je podle techto jevu je jako
kdyby cizinec prijel vlakem do Prahy, vyšel pred
hlavní nádrazí, pozoroval tam v parku se povalující
bezdomovce a sanktusáky, vrátil se zpet na vlak a
potom by v treba v Parízi vydával soudy o tom jací
jsou Ceši, ví to, byl tam, na vlastní oci to videl.
Není proto rozumné ukvapit se pri tvorbe úsudku,
pravda je mnohem slozitejší.
Uz samotné uzívání termínu "domorodci" je zmatecné. V
Evrope se také lidé zpravidla nepovazují za Evropany
nýbrz za Francouze, Cechy, Slováky, Nemce atd.
V
oblasti Alice Springs zijí lidé kmene Arrente neboli
Aranda. Pricházejí sem i lidé jiných kmenu - Papumya
ci Pitcancara.
Mezi sebou se príliš nesdruzují. V mé
cásti reky jsou to zpravidla Arandové, kousek více na
sever táborí Anmatyerrové.
Jejich jazykum nerozumím
ale slyším, ze jsou zvukove znacne rozlišné. Kazdý
domorodec zná pasivne i jiné jazyky takze se mezi
sebou domluví, kazdý ovšem pouzívá pri diskusi ten
svuj jazyk.
Na jednom míste však nesetrvávají,
pricházejí sem a odcházejí neznámo mi kam. Bylo mi
receno, ze domordci s problémem alkoholu jsou casto
vykázáni ze svých kmenu.
V prvních dnech svého pobytu zde snazil jsem si
dokázat, ze nemám predsudky, zastavil jsem tedy
mladému domorodci a svezl ho do mesta. Chtel vysadit u
hospody, neb mel zízen a tak jsem ho pozval na pivo.
Nez jsem ale stacil objednat, uz byl domorodec vyhozen
ven. Místní lidé mi vysvetlili, ze takovéhle veci je
tu lépe nedelat, vznikají z toho zbytecné problémy.
Mne pivo nacepovali, já ho vypil a odešel jsem.
Mladý
Aranda tam sedel pod stromem, tak jsem s nim prohodil
pár slov na omluvnou a on mne ochotne seznámil se svým
bratrem, prišel další domorodec, byl to jeho strýcek.
Za chvíli jich tam bylo asi dvanáct, všichni nejak
zpríbuzneni. Kdyz videli, ze jsem slušný bílý clovek,
pozvali mne abych se s nimi na to napil. Zdvorile mne
pozádali bych nejprve zašel koupit ctyrlitrovou
krabici bílého vína. Tak jsem se omluvil, ze spechám.
Z domorodcu zije podstatná cást bílé populace našeho
mesta, jako jejich poradci a manazeri. Tito bílí
Australané jsou dulezitým zdrojem mých informací,
casto mi prozradí veci o kterých jinak na verejnosti
není vhodno mluvit. Mým nejlepším poradcem z rad
Aboridzinu byl Arthur, dvacetiletý domorodec, který u
nás delal porady.
Jeho povídání bylo vzdy zajímavé, o
jeho poradech se to však ríci nedalo. Neslyšel jsem
nikoho, kdo by byl schopen ríci v rádiu tolik nesmyslu
behem pár minut.
A tak jsem uvítal, kdyz mi oznámil,
ze se stehuje na sever do Darwinu. Jeden problém s
krku, pomyslil jsem si. Za týden se Arthur objevil ve
dverích a hned se hrnul zase do poradu. Vysvetlil mi,
ze do Darwinu musel odjet neb byl podezrelý z vrazdy.
Našel se ale taxikár. který dosvedcil, ze Arthura
vysadil, kdyz ješte ona zahynulá zena zila a tak se
vrátil uz jen jako svedek k soudu.
Co se stalo, si
nikdo nepamatuje. Se skupinou prátel se opili a jeli
taxíkem nekam pokracovat, jenze Arthur podlehl únave a
taxikár ho vyhodil z auta.
Další dva chlapci a dívka
jeli kamsi dále. Za pár dnu byla objevena mrtvola
dívky a zacalo se vyšetrovat. Arthur mi tvrdil, ze za
to mohla vodka, kdyby prý pili jenom pivo, tak by si
neco pamatovali.
On si myslí, ze dívka zahynula na
nadbytek alkoholu, ti dva hoši propadli panice a
domorodku zahrabali do písku v recišti, zrovna v
místech kde bydlím a kam chodím na procházky.
Já bych
byl radeji, kdyby mi práve takovéhle veci Arthur
neríkal.
Prozradil mi i jiné zajímavosti ze zivota svého lidu,
více se uz ale od neho nedozvím. Jedno pondelí rano mi
zavolala rozhorcená posluchacka a oznámila mi, ze bude
naši stanici zalovat za urázku, neb ve svém sobotním
poradu rekl o ní Arthur, ze je cubka (bitch.) Slíbil
jsem tu zálezitost prošetrit a Arthur to priznal.
Také jsem zjistil, ze ona posluchacka je manazerkou
jednoho obchodu a tatínek vlivným obcanem mesta.
Vypadalo to, ze máme dobrou šanci ztratit vysílací
licenci. Tak jsem dostal první prílezitost vyzkoušet
svuj manazerský um. Aféru jsem urovnal se slibem, ze
se Arthur v dalším poradu omluví.
Skutecne to udelal,
ovšem pri té omluve se mu podarilo urazit pro zmenu
nekolik clenu reditelské rady naší stanice. Nezbylo
nez vyslovit Arthurovi dozivotní zákaz vstupu do
naších studií.
Byl to úkol pro mne silne nepríjemný,
nejak jsem k tomu chlapci získal sympatie. Zákaz
prijal s nevolí, potom mi ale sdelil, ze mu to nevadí,
ze si radeji najde kariéru v nejaké komercní stanici,
kde ho alespon budou platit.
Poprál jsem mu hodne
štestí v jeho konání a napsal jsem mu doporucující
dopis. Pro ten si ale uz neprišel.
Cím více poznávám onen svet domorodcu tím méne mu
rozumím. Problémum domorodcu asi nejlépe rozumí bílí
lidé ve mestech, kterí cistokrevného domorodce nikdy
nepotkali, ti by vám toho nejspíš povedeli více.
Ale
já se k tomuto námetu ješte nekdy vrátím.
Poznal jsem
uz i domorodce jiného, méne viditelného druhu. Treba
malíre, kterých jsou tu desítky a malují teckovanou
technikou akrylovými barvami na plátna.
Mnohé obrazy
jsou kýcovité, jiné jsou vskutku pusobivé. Tyto obrazy
jsou charakteristické pro strední Austrálii, nikde
jinde je nenajdete.
Uz si nacházejí cestu i do
prestizních galérií v Evrope a Americe, kde se
prodávají za vysoké ceny. Vetšina penez však koncí v
kapsách bílých odborníku na umení. Inu takový uz je
zivot umelcu, i tech domorodých.
A dále od Alice, na nedozírných planinách, zijí
skupiny domorodcu ve svých komunitách.
Bílý clovek tam
bez povolení nesmí, naše universita pro ne však porádá
ruzné vzdelávací kurzy a tak doufám, ze se mi podarí
tam nekdy s nejakou naší expedicí zajet ci zaletet.
Stane-li se tak, rád o tom napíši, bude-li zájem. A
také o jiných událostech našeho pozoruhodného zivota
zde, to ale az zase nekdy jindy.
Jaroslav Kováříček duben 2000
Preji Vám všem hezké prozití Velikonoc.
Zpravodajství televize Nova ignoruje proces s korupčními činiteli ODS
(Britským listům zaslal Jiří Pehe.)
Zprava prof. Kutilka o tom, jak informuje televize Nova
Dne 19. dubna informovala vsechna dulezita media krome Novy o probihajicim
soudnim preliceni s byvalym mistopredsedou ODS Liborem Novakem a o vyslechu
svedku, kde se objevovaly absurdity svedcici o pohrdani vsemi lidmi se
soudnym rozumem.
Napriklad pani Mlejnkova predala ODS v hotovosti 6 (?)
milionu Kc a uz se ani nepamatovala, jestli to bylo v bankovkach nebo
mincich. Na televizi Nova nas informovali v hlavnich zpravach v 19.30 o
zavaznych udalostech, jak se napriklad nekde premnozily krysy. Zrejme jim
informace o uvedenem soudnim rizeni unikla.
Protoze vyzyvaji divaky, aby je
na cisle 67 07 11 77 informovali o zavaznych udalostech, ucinil jsem tak po
osme hodine vecerni a upozornil jsem je, ze probiha uvedene soudni rizeni,
coz povazuju za zavaznou udalost. Nasleduje strucny zapis telefonickeho
rozhovoru:
Odpoved z Novy: O soudu jsme uz informovali vcera.
Ja: Dnes byla vypoved zavaznych svedku.
Nova: Soud bude probihat dlouho, tydny a neni nutne denne divaky informovat.
Ja: Dnesni rizeni bylo dulezitejsi nez zprava o premnozeni potkanu.
Nova: Budeme informovat o rozsudku, az soud skonci.
Ja: Poslete mi navrh na me faxove cislo, co ucinite, jak se o zpravodajstvi
dohodnout. Jinak vse zverejnim prostrednictvim Internetu.
Nova: Chcete nas vydirat?
Ja: Pouze vas informuju, ze zverejnim vas postoj k informovani verejnosti.
Nova: K tomu mate pravo, piste si na Internet co chcete. To je vase vec.
Protoze do 23:00 neposlala Nova zadny fax, jak zlepsi sve zpravodajstvi,
chci vsechny upozornit na neobjektivitu zpravodajstvi Novy a na zkreslovani
informaci o situaci v politickem zivote. Provadi se to tim, ze se dava
prednost podruznostem. Tedy nikoliv uz jen bulvar, ale zkreslovani.
Bylo by dobre, aby se lide casteji ozyvali k temto zalezitostem. Mohlo by
se jednou stat, ze vsechny televize nas budou zahlcovat nesmysly a
podruznostmi, jen aby se odlakala nase pozornost od pochybeni politiku.
Telefon na Novu jsem uvedl.
Prof. M. Kutilek
Nad Patankou 34
160 00 Prague 6
Czech Republic
Tel/Fax (420) 2 311 6338
E-mail: kutilek@ecn.cz
Vysoké školy: vážné znepokojení nad nedostatkem financí
Předsednictvo Rady vysokých škol
Dne 20. dubna 2000 se v pražském Karolinu konalo
4. řádné zasedání předsednictva Rady vysokých škol, kterého se mj. zúčastnili náměstek ministra práce
a sociálních věcí JUDr. P. Šimerka a ředitelé odborů vysokých škol a financování vědy a vysokého školství MŠMT Ing. J. Beneš a Ing. T. Kopřiva.
Členové předsednictva RVŠ přijali během svého jednání text provolání, ve kterém vyjadřují "vážné znepokojení nad stavem financování veřejných vysokých škol a důrazně upozorňují na přetrvávající a neřešený rozpor mezi dlouhodobými záměry státu
a Ministerstva školství a reálným vývojem financováním vysokého školství. Meziroční pokles objemu prostředků na vzdělávací činnost vysokých škol o 450 miliónu korun staví vysoké školy do neřešitelné situace".
V této souvislosti dále upozorňují, že "do jiných oblastí vkládá stát rozpočtové prostředky velkoryse a bez patřičné odezvy. Například do bankovního sektoru byly
na jeho ‚sanaci' vloženy prostředky, které
by stačily pro vzdělávací činnosti vysokých škol
po dobu 2O - 3O let (!)."
Předseda Rady vysokých škol doc. RNDr. F. Ježek, CSc., přitom uvedl,
že "vysoké školy jsou si vědomy odpovědnosti
za vývoj a konkurenceschopnost naší společnosti
a tomuto poslání chtějí dostát, ale ‚žít na dluh' již déle nemohou".
Ježek je také přesvědčen, že stejné stanovisko podpoří i 2. sněm rady vysokých škol, který se sejde v Karolinu 25. května 2000.
Kontakt:
Předseda Rady vysokých škol:
doc. RNDr. František Ježek,CSc. tel. ++420 +19 27174
e-mail: JEZEK@KMA.ZCU.CZ
CZECH REPUBLIC mobil: 0603 594959
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na 