"Základním rysem novináře je být outsider"
Pár povelikonočních úvah
Jan Čulík
Strávil jsem velikonoční svátky v městečku Whitby, ve starobylém přístavu v severovýchodní Anglii, vlastně v hrabství Yorkshiru (jeho obyvatelé nemají rádi, když jsou označováni za Angličany - nejsou přece Angličané, jsou z Yorkshiru!). Je to malebné městečko v kotlině, spíš strži, vyryté do okolních vřesovišť řekou Esk - půda je tam velmi měkká a jílovitá a vodní toky v ní hladce vyrývají hluboké příkopy - v úzkých stržích potoků ústících do moře je tam umístěno několik starobylých přístavních vesnic. I procházkou po dramatické mořské pláži (pevnina končí útesy, tyčícími se několik desítek metrů nad mořskou hladinou, po písečné pláži je možno chodit jen za odlivu) je vidět, že tam, kde sráz není skalnatý, ale pouze z hlíny, moře velmi ostře na pevninu doráží a dochází její rychlé erozi.
Strž kolem řeky Esk ve městě Whitby je trochu širší než v okolních vesnicích, kde jsou přilepeny zděné domky většinou z osmnáctého století krkolomně na příkrých stráních nad potokem, vlévajícím se posléze do moře. Přesto je Whitby malebné město (snad každé město je malebné, vedou-li v něm příkře vzhůru křivolaké starobylé uličky) se zajímavou historií. Na jednom kopci nad přístavem se vedle kostela se hřbitovem rozkládá polorozbořené středověké opatství - jde se k němu z města podél srázu po 101 schodech, na druhém je památník mořeplavce Cooka. Whitby je město, kam se podle románu Mary Woolstonecraftové připlavil z Transylvánie Drákula.
V neděli a v pondělí bylo slunečno a teplo, takže se člověk procházkou po pobřeží skutečně opálil, v sobotu však strašně pršelo, tak jsme strávili část toho dne brouzdáním po tamějších obchodech i návštěvou blízkého letoviska Scarborough, které má sice impozantní architekturu lázeňského přímořského města z 19. století, také na nejrůznějších dramatických útesech nad mořem, ovládla ho však bulvární kýčovitá lidová zábava a kultura.
V jednom knihkupectví ve Whitby jsem našel před časem vydanou knihu Johna Simpsona, jednoho z nejvýznamnějších britských televizních novinářů Strange Places, Questionable People (Podivná místa, pochybní lidé). Se zájmem jsem se do ní začetl a jistě se k ní budu v Britských listech několikrát vracet.
John Simpson se narodil roku 1944, je mu tedy šestapadesát let. Vystudoval cambridgeskou univerzitu a od roku 1966 působí jako novinář pro BBC. V BBC zastával množství nejrůznějších funkcí, jako mladý elév byl v rozhlasových zprávách, pak působil jako zahraniční zpravodaj, politický editor a moderátor hlavních televizních večerních zpráv a prestižního zpravodajského pořadu Newsnight. V současnosti uvádí pravidelný publicistický pořad Simpson´s World (Simpsonův svět), který se vysílá jednou týdně na satelitních televizních okruzích BBC News 24 a BBC World. Simpson je mimo jiné autorem devíti knih se zahraničněpolitickou tematikou. Už celou řadu let není zaměstnancem BBC, ale je jako samostatný tvůrčí pracovník na volné noze a pro BBC pracuje na kontrakt. V současnosti žije v Dublinu (přestože každý týden vysílá svůj televizní pořad z Londýna).
Kniha Strange Places, Questionable People není pokusem o autobiografii, spíše je to na více než pěti stech padesáti stranách soubor kapitol o nejzajímavějších zážitcích a zkušenostech tohoto významného světového novináře, který se za posledních třicet let účastnil většiny světových válek a konfliktů a interviewoval většinu nejvýznamnějších světových státníků a zažil mnohé ancient regimes, chátrající režimy, včetně československého komunistického, těsně před jejich rozkladem. Kniha obsahuje i kapitolu o Čechách a Československu, k ní se vrátím.
Svazek začíná víceméně povzdechem: autor se v první kapitole nachází ve vražedném Alžírsku: obává se při každém kroku o svůj život (před nedávnem tam zrovna zavraždili francouzský televizí tým) a nadává si do hlupáků, co ho pořád vede, že ještě ve věku nad padesát let se vydává do oblastí, kde jde o krk. S určitou nostalgií vzpomíná na své spolužáky, kteří se mezitím už skoro všichni stali součástí britského establishmentu: jsou to vysocí soudci, členové vlády, rektoři univerzit. Simpson dál jak pětadvacetiletý pojíždí s kamerou po světě... Na jednom místě zaznamenává s povzdechem: Ano, jsem typický outsider, jaký právě každý novinář musí být.
(Dobří britští novináři tohle jaksi vědí. V týdeníku Observer byl tuto neděli dlouhý rozhovor s Maxem Hastingsem, bývalým šéfredaktorem deníku Daily Telegraph, nyní šéfredaktorem londýnského lidového listu Evening Standard. Zmiňuje se tam na jednom místě, že by býval byl velmi rád, kdyby dostal státní vyznamenání - tedy v britském kontextu - byl povýšen do šlechtického stavu. Poznamenává, že to bývalo u šéfredaktorů konzervativního deníku Daily Telegraph téměř automatické. Jenže pak zaznamenává rozhovor s jakýmsi tajemníkem Margaret Thatcherové: "No jo, Maxi, ale jestli chceš být povýšen do šlechtického stavu, to holt byste museli psát v tom vašem deníku daleko vstřícněji vůči vládě..." - No tak, to ne, pravil Max Hastings a státní vyznamenání si zatrhl. Za těchhle podmínek ne.
A pak padla Thatcherová a namísto ní vládl v Británii John Major. A jiný tajemník, Majorův, začal zase znovu: ""No jo, Maxi, ale jestli chceš být povýšen do šlechtického stavu, to holt byste museli psát v tom vašem deníku daleko vstřícněji vůči vládě..."
Velmi rád bych dostal nějakou cenu, uvedl Hastings v rozhovoru pro Observer, jenže to nejde - šéfredaktoři dostávají ocenění jen od vlád, jimž lezou kamsi... Ano, pravý novinář musí být outsider...)
V úvodní kapitole Simpsonovy knihy mě zaujalo, jak Simpson připravuje své reportáže. Cituji:
Brzo bude načase vyjít z tohoto hotelového pokoje, jít dolů, sejít se s vedoucím výroby a s výrobním štábem. Pak se odvážíme do ulic, za doprovodu osmi nebo ještě více ozbrojených stráží, které poskytla alžírská vláda a pokusíme se najít vysvětlení pro znepokojující jev, který tady vznikl: společnost, která se rozložila v násilí a v nenávist a v anarchii.
Bude to znamenat, tak jako včera, že se budeme muset postavit na otevřené prostranství, budeme natáčet, co se děje, a doufat, že nikdo na nás nemíří samopalem. Bude to znamenat, že se budeme muset nekonečně dohadovat s našimi dohližiteli a vyžadovat od nich souhlas, abychom směli natočit to, co považujeme za zajímavé, a ne jen to, co je pro ně pohodlné, a pokud se nám to nepodaří, bude to znamenat, že budeme muset natáčet tajně.
Pak přineseme ty videokazety do hotelového pokoje a kameraman a střihač v jedné osobě sestříhá záběry podle mého scénáře a udělá z toho všestrannou, zajímavou a dobře vypadající reportáž o tom, čeho jsme byli svědky. Naše reportáž bude asi tři minuty dlouhá: ekvivalent novinového článku o 500 slovech. Vedoucí výroby předtím vyjednal tuto délku s přepracovaným vedoucím zpravodajské směny v Londýně, který musí naši reportáž uvést spolu s dalšími zpravodajskými reportážemi.
Běžné pravidlo je, že trvá asi hodinu sestřihat minutu reportáže, vyplývá z toho, že potřebujeme tři hodiny. Ale samozřejmě, tolik času mít nebudeme. Budeme mít štěstí, jestliže budeme moci pracovat po dobu dvou hodin. Píšu komentář větu po větě, zatímco střihač stříhá na každou větu odpovídající záběry. Jak se blíží uzávěrka, proces degeneruje ve spěch a nebude už čas si to rozmyslet anebo to předělat - všechno je to pak věcí instinktu.
Dokonce i dostat se na místo, kde budeme naši reportáž střihat online a odesílat ji po satelitu bude tady těžké. Nesmíme vycházet z hotelu bez doprovodu a bude to jako obvykle obtížné najít naše ozbrojené strážce a přesvědčit je, aby nás odvezli do budovy alžírské televize. Tam budou zase jiné ozbrojené stráže, které se budou snažit nám zabránit ve vstupu do budovy a já se budu muset hněvivě rozčilovat, dokud nás nevpustí dovnitř.
Technici ve studiu nebudou rozumět tomu, co po nich vlastně chceme. Našich deset minut, objednaných pro přenos na satelitu, už bude probíhat, když konečně nasadíme kazetu do přehrávacího videopřístroje. Tento videopřístroj nebude dobře udržován a možná nebude ani fungovat,. V místnosti bude jen jeden telefon a bude neobyčejně obtížné se dovolat do zahraničí. Ale budeme to muset dokázat, neboť nahrávací technici v BBC nás do Alžírska nezavolají. Bude to boj o každou vteřinu.
Nakonec naše reportáž dorazí do Londýna, většinou se to podaří. Ale vzhledem k tomu, že se reportáže přehrávají po satelitu do londýnského studia co nejpozději, abychom mohli do reportáží zahrnout i ty nejposlednější zprávy, naše reportáž dorazí přibližně ve 20.55, přičemž se hlavní večerní zprávy na BBC 1 vysílají v 21 hodin. A tou dobou bude ve zpravodajském studiu přijato zároveň pět šest dalších reportáží z celého světa pro hlavní večerní zprávy. Znamená to, že šéfredaktor vydání zpráv už nebude mít čas si naše reportáže před vysíláním pustit. Bude nám prostě muset důvěřovat, že je reportáž férová, přesná a jasná: jako ve všech osobních vztazích, i práce pro televizi nakonec znamená, že je všechno otázkou důvěry.
Ale přestože to šéfredaktor vydání předem neuvidí, uvidí to obrovské množství lidí po celém světě: možná sto milionů, možná víc. Většina těchto lidí se vůbec o Alžírsko nezajímá a mnoho z nich ani nebude umět příliš dobře anglicky: jemnější odstíny v naší reportáži, slovní podtext, to všechno si většina našich diváků ani neuvědomí. Za minutu, nebo za pět minut nebo za padesát minut, všech těch sto milionů diváků naši reportáž zapomene. A už zítra si ani moji přátelé či příbuzní dost dobře nebudou pamatovat, kde to vlastně jsem: v Nigérii? V Albánii? Nebo možná v Alabamě?
Jinými slovy, dnešek bude typickým dnem v mém životě. Budu dělat to, co v podstatě jen s málo obměnami dělám od to doby, kdy jsem začal pracovat v BBC v roce 1966, kdy byl svět úplně jiný.
Srovnávám Simpsonovy životní zkušenosti s mými: je o osm let starší než já a je to znát. Narodil se do úplně jiného světa, nejde jen o to, že on v "kapitalismu" a já v "komunismu", že on si dobře pamatuje raná padesátá léta, potraviny na lístky a neproniknutelný londýnský smog a že já jsem začal nabírat rozum vlastně až začátkem šedesátých let, kdy československý komunismus ztrácel svou nejkrutější tvář a proměňoval se v dost tolerantní, liberální režim.
Ne, ze Simpsonova svědectví vyplývá, jak tvrdě rigidní a stratifikovaná byla britská (a ano, i americká!) společnost ještě začátkem šedesátých let. Vyplývá z toho to, co si člověk v britské společnosti, která se za posledních dvacet let radikálně zliberalizovala, jen tak neuvědomuje:že lidé nad padesát jsou nutně ještě velmi silně poznamenáni rigidními zvyklostmi někdejší silně stratifikované britské společnosti, jak je zažili ve svém mládí.
V tomto smyslu má pravdu John Dunn, můj šéf na Glasgow University, který poukazuje právem na to, že někdy netrpělivě kritizujeme nedostatky postkomunistických společností, ale neuvědomujeme si přitom, že tyto společnosti nemohou zrychleně absorbovat to, k čemu se západní demokratické společnosti bolestivě a postupně propracovávaly dlouhá desetiletí.
V šedesátých letech Simpson začínal v BBC ve zpravodajské redakci rozhlasu. Škrobená a upjatá atmosféra ho tam dusila. Mimo jiné zazamenal i tuto epizodu. Už se chystal odejít po směně z práce, když přišla nenadálá zpráva, že náhle zemřel slavný tvůrce rozhlasových programů pro děti, jakýsi "strýček Dick". Simpson dostal za úkol, aby zatelefonoval "tetě Gladys", aby nekrolog obsahoval i její reakci. "Ale dej si pozor chlapče, abys jí nešokoval."
Simpson dále píše:
Na druhém konci drátu bylo dlouhé mlčení. Panebože, řekl jsem si, já jsem jí šokoval. Ale pak se ginem prosáklý hlas znovu ozval:
"Ta stará svině," řekla konečně teta Gladys. "Doufám, že umřel v bolestech."
Napsal jsem si to pečlivě, i když jsem měl pocit, že tohle člověk tak často v rozhlasových nekrolozích neslyší. A pak mi začala vykládat celou záležitost. Každý týden vyhrávaly děti soutěž strýčka Dicka, a vítězové pak směli navštívit BBC. Dick je přivítal, ukázal jim všechno, vzal je na oběd, pak je vzal na pánský záchod a tam je osahával či zneužíval (Simpson to nespecifikuje, opisuje to eufemismem "he interfered with them"). Když si rodiče posléze stěžovali, odepsal jim úřad generálního ředitele BBC s tím, že by národ nebyl schopen přijmout takové obvinění, vznesené proti tak populární veřejné osobnosti.
"Je to pozoruhodná věc," řekl jsem šéfredaktorovi a vylíčil jsem mu celý příběh.
Vyslechl mě mlčky.
"Ty blbe, ty nemyslící, destruktivní pitomče," řekl tiše.
Pak se obrátil k písařce a začal diktovat spatra:
"Dlouholetá partnerka strýčka Dicka, teta Gladys, sdělila dnes večer BBC, že ji jeho úmrtí hluboce zarmoutilo. Uvedla, uvozovky dole, S dětmi to senzačním způsobem uměl, uvozovky nahoře, tečka. Tak se píše nekrolog," podíval se na mě zuřivě.
To bylo v roce 1966.
A když John Simpson unikl ze zprávařské redakce BBC a stal reportérem, při jeho první reportáži mu dal pěstí do břicha ministerský předseda Harold Wilson. Stalo se to v roce 1970. Wilson s doprovodem jel kamsi vlakem:
Reportéři na sedmém nástupišti se úslužně usmívali, jak se usmívali vždycky, když kolem procházel někdo mocný. Pohlédl jsem na ně a uvědomil jsem si, že neplánují dělat nic jiného než se usmívat. Nikdo se premiéra nehodlal na nic zeptat. Tak dobře, řekl jsem si, udělám to já.
Vstoupil jsem mu do cesty, mikrofon vztyčený na bajonetu, magnetofon běžel.
"Promiňte, pane premiére."
Celý můj svět explodoval. Wilson chytil mikrofon levou rukou a pokusil se mi ho vykroutit z ruky. Pravou rukou mně dal obrovskou ránu pěstí do břicha. Něco mi říkal, ale nemohl jsem tomu věnovat pozornost, protože jsem se bolestí zkroutil. Wilson možná nebyl moc čestný politik, ale bít pěstí uměl dobře.
Pak pustil mikrofon a šel dál. Jeho tiskový tajemník Gerald Kaufman mi zasyčel cosi výhružného do ucha. Oba nastoupili do vlaku a civěli pak přímo před sebe, aby se na mě nemuseli podívat.
Novináři se shromáždili kolem mne a smáli se.
"Takhle synáčku premiéra nemůžeš jen tak zastavovat," řekl jeden starší reportér a poklepal mi útěšně na rameno.
"Měl jsi vidět výraz na tvé tváři, když tě praštil," řekl reportér z televizního zpravodajství BBC.
"Teď budeš mít průšvih," řekl kameraman BBC, otráven, protože jsem mu vlezl do záběru.
(...)
Jak říkám, byl to úplně jiný svět. Všechny britské noviny a všechny televizní stanice i zpravodajské agentury měly záběry, jak mi britský ministerský předseda dal pěstí, ale nikdo to nezveřejnil. V roce 1970 se takové věci ještě nepublikovaly. Vysokým politikům tehdy prošel - možná nikoliv vražda, ale v každém případě fyzický útok ano.
Když jsem nahrávku přepsal, rozdal jsem kopie přátelům:
Přepis rozhovoru, 4. května 1970
John Simpson: Promiňte, pane premiére.
Harold Wilson: Co si to dovolujete? Kdo jste? Vy jste z BBC? Váš generální ředitel ví, že tohle nikdy nedělám.
(Hluk mikrofonu)
John Simpson: Ale -
Harold Wilson: Budu si na vaše ostudné chování co nejostřeji stěžovat, jakmile dojedeme do Huytonu.
(Hluk mikrofonu)
Wilsonův tiskový tajemník Gerad Kaufman: Tímhle to zdaleka neskončilo!
John Simpson: Grrh.
(Wilson si nestěžoval.)
Mozkové laloky, genetika, rasismus atd.
Protože se utěšeně rozrůstá debata o genetice, rasismu a o tomu příbuzných thematech, dovolím se vrátit ještě jednou ke svému referátu ( Násilí, učení a testosteron" , BL 11.5.99) o článku J.M. Howarda, který lze najít (asi jen na Internetu) pod názvem "Dehydroepiandrosterone, Melatonin & Testosterone in Human Evolution".
Na můj referát reagovala autorka, jejíž jméno je redakci známo (podle mého názoru asi princezna Juliana), v druhé části svého příspěvku "Agresivitu nelze vysvětlit ani Jungem, ani testosteronem" v BL 18.5.1999.
Aby čtenáři nemuseli ťukat na hyperlinky a mohli se lépe soustředit na meritum věci, předkládám potřebné "výstřižky":
J.M.Howard:
…před pubertou roste mozek rychleji než tělo; je to soutěž, kterou mozek vyhrává v kojeneckém a raném dětském věku. Z důvodu této soutěže mozek-tělo je puberta odložena až do doby, kdy vývoj mozku je téměř ukončen. S blížící se pubertou ovšem zvyšuje testosteron soutěžní schopnost těla pro růst a vývoj, který pokračuje do dospělosti.
"Váha lidského mozku dosahuje 90 procent dospělého ve věku šesti let a 100 procent ve věku 12 let, ovšem růst těla pokračuje do 18 let a dále. (všimněte si, že růst mozku je téměř ukončen, než začne reprodukční zralost)". (Patterns of human growth, Cambridge University Press 1988, pages 60-61)
Přední čelní mozkové laloky se vyvíjejí jako poslední a řídí formální myšlení, t.j. vyšší matematiku, správnou řeč (syntax) a schopnost vytvářet smysluplné úvahy zaměřené do budoucna (hypothesy). To je Piagetova konečná etapa vývoje lidského myšlení, které přímo závisí na konečném vývoji čelních laloků "mezi 11 a 14 lety" (Science 1987;236:1110) Soudím, že raná puberta překáží tomu důležitému konečnému vývoji čelních laloků. Na příklad bylo referováno, že výsledky standardisovaných testů třinácti- a sedmnáctiletých z roku 1986 jsou nižší než výsledky z roku 1970, kdežto výsledky devítiletých zůstaly poměrně stejné (Science 1988; 241:1751). Soudím, že tento úpadek je vlivem puberty, která v této zemi nyní probíhá průměrně mezi devátým a třináctým rokem. Naše děti v průměru ztrácejí schopnost ovládnout matematiku a angličtinu... bez funkčnosti čelních laloků nemohou děti předvídat následky svého chování nebo své chování řídit. Násilné činy a sexuální aktivita dětí a teenagerů jsou impulsivní akce. Tyto impulsy jsou iniciovány v základní části mozku ovlivňované hlavně testosteronem. Děti vstupují s každou generací stále o něco dříve do puberty a raná puberta zastavuje konečný vývoj mozku. To znamená, že přední část našeho mozku stále víc zakrňuje s každou generací..
.
Juliana?:
Biologicky redukcionismus je v BL zastoupen prispevkem J. Tepleho (11. 5. 1999). Autor vysvetluje vzrust agresivity vyssi hladinou testosteronu u agresivnich jedincu.
Je potvrzenym faktem, ze agresivni chovani ma svoji biologicky urcenou slozku. Podarilo se napr. vypestovat agresivni kmeny mysi nebo potkanu. U urciteho kmene lze pak jeste modifikovat chovani dietou. Ale ani u mysi neni agresivni chovani urcovano jen jednim faktorem - treba hladinou testosteronu. Mohou se na ni podilet i treba mutace v genech, ktere koduji latky, ktere se ucastni prenosu signalu v mozku.
Asi nikdo nebude popirat, ze clovek ma slozitejsi chovani nez mys. Proto take bude studium jeho agresivity mnohem obtiznejsi. Prvni problem nastava u definice agresivity. Nekteri autori definuji kriminalni nebo asocialni chovani jako poruseni zakona. Nektere chovani take muze byt prijimano v urcitych socialnich skupinach a trestano v jinych (napr. piti alkoholu, uzivani drog). Ale i kdyz zuzime agresivitu na chovani, ktere je odmitano temer ve vsech lidskych spolecnostech (vrazdeni, fyzicke utoky, kradeze), nelze presne urcit jeji priciny. Je znamo mnoho rizikovych faktoru: sex, rodinne prostredi, mirne snizena inteligence, impulsivita, rozdily mezi nejvyssimi a nejnizsimi prijmy ve spolecnosti, dostupnost zbrani v populaci a dalsi. Zatim ale nebyl vytvoren zadny model, ktery by vysvetlil s dostatecnou spolehlivosti, proc se z nekterych lidi stavaji zlocinci a agresori.
Uloha testosteronu a tedy sexu je dulezita, ale vubec nemuze vysvetlit narust agresivity a kriminality v poslednich 50 letech. Doslo k nemu ve vsech zapadnich zemich, prestoze vyzkumy ukazuji, ze se u muzu v teto dobe silne snizuje pocet produkovanych spermii. To je vysvetlovano zamorenim prostredi latkami, ktere pusobi jako estrogeny (zenske hormony). Take vzrusta zenska agresivita a ta neni testosteronem vysvetlitelna.
Vetsina biologickych teorii bere jednotlive lidi jako izolovane jednotky a spolecnost jako sumu techto izolovanych jednotek, aniz uvazuje jejich interakce a socialni dedicnost. Je to charakteristicke napr. pro neodarwinisticke teorie, ktere postuluji, ze clovek je od prirody sobecky a agresivni. (Extremnim pripadem je teorie sobeckeho genu.) Jim se snazi oponovat teorie (jejichz zastancu je mnohem mene), ktere tvrdi, ze clovek je od prirody dobry. Myslim, ze manichejske teorie (bud sobectvi nebo altruismus) jsou spatne. V cloveku je zastoupeno dobro i zlo (at uz ho definujeme jakkoliv), a zalezi na jeho interakci s prostredim (spolecnosti i prirodou), co se vice projevi.
Lydie Dott v časopise Equinox" "V naší společnosti roste násilí", překládá Miloš Kaláb ve svých Kanadských listech z 13.4. 2000:
Článek pokračuje rozborem anatomie lidského mozku, zejména úlohou čelních mozkových laloků. Lidé, u nichž byly tyto laloky poškozeny, nejsou často schopni kontrolovat své protisociální chování. Americký psycholog Adrian Raine zjistil významné rozdíly mezi strukturou předních mozkových laloků u normálních lidí a u vrahů. Spánkové laloky a hypothalamus tvoří limbický systém jakožto primitivnější část mozku, jehož úlohou je zpracovávat emoce. Odstranění obou částí u experimentálních zvířat odstraňuje projevy emocí, čehož bylo použito k léčbě násilných dětí. Obrazy mozku u oregonského teenagera Kipa Kinkela, který zabil oba své rodiče a dva spolužáky, ukázaly slabost čelních i spánkových laloků. U lidí jsou patrně agresívní programy skladovány v limbickém systému, ale jsou většinou kontrolovány vyššími středisky v mozkové kůře. Ty jsou
vývojově mladší a jsou vyvinuty zejména u vyšších savců včetně lidí. Zde fungují při sebekontrole a sociálních návycích.
Značka kat v LN 18.4.2000, "Puberta je klíčová pro duševní vývoj"
Mozek je třeba zaměstnat Pokud nejsou buňky šedé kůry mozkové dostatečně zaměstnávány, odumírají. Vědci nyní zjistili, že u dětí od tří do šesti let se rozrostlá šedá hmota nachází především v předních částech mozku, a tím narušuje u dětí koncentraci a plánovací a organizační schopnosti při nových činnostech. U mladých lidí od šesti do dvanácti let se nárůst šedé kůry soustřeďuje spíše do zadních částí mozku, které hrají velkou roli při prostorovém vnímání a při vývoji řeči. Nová studie tak vysvětlila, proč mají děti po dvanáctém roce větší schopnosti například v učení se nových jazyků. Ještě před deseti lety se přitom mělo za to, že tyto změny probíhají již v těle matky nebo v prvních šesti letech života. Za rozhodující byla považována první tři léta. Již loni ale studie ukázaly opětovný nárůst šedé hmoty v předních lalocích mozku u mladistvých těsně před pubertou. Tyto oblasti rozhodují o citech a pocitech člověka, o plánovacích a organizačních schopnostech.
Shrnuji tedy:
Juliana? se vyhnula komentáři k základnímu tvrzení J.M. Howarda, že puberta může svým předčasným nástupem a intensitou významně omezit vývoj důležitých čelních laloků., což má značný vliv na pozdější chování daného individua, ač Howard tím možná vysvětluje i Julianino tvrzení, že vzrůstá ženská agresivita , která není testosteronem vysvětlitelná. Nebo jinak řečeno: kat píše, že studie ukázaly opětovný nárůst šedé hmoty v předních lalocích mozku u mladistvých těsně před pubertou. A co když ta puberta je předčasná a rychlá, dojde i tak k tomu nárůstu šedé hmoty, nebo ne, jak tvrdí Howard?
Když jsem tedy navrhoval dočasně. blokovat fertilitu dívek populačně explodujících národů, nebylo by ještě lepší (aspoň theoreticky) blokovat pubertu u obou pohlaví, aby ty laloky dostaly čas, který potřebují? Možná, že by to umožnilo rozhodující obrat na příklad ve vztahu bílé rasy k Romům - cikánům. Podle pana Holomka, který je jedním z jejich význačných představitelů, žijí oni dnes a nelámou si hlavu s tím, co bude zítra (podobně jako řada národů či kmenů v Africe), což může vysvětlit jejich častou lehkomyslnost, dosti velkou lhostejnost ke vzdělání a také vysokou rozmnožovací schopnost. Samozřejmě by se o takové blokádě muselo uvažovat i u skupin bílé rasy, kde narůstá týž problém aspoň dle Howarda.
Závěrem dvě poznámky:
První je pro paní Julianu?. Podle ní zastupuji v diskusi biologický redukcionismus. Ale k tomu tvrzení neměla žádné oprávnění, já jsem jen referoval o tom redukcionistovi Howardovi, jak vloni z mého textu zřetelně vyplývalo.. Ale protože jsem člověk kulantní, poskytnu ji dodatečně důvody, aby mě do této kategorie mohla zařadit jako čestného hosta, nejsem totiž ani biolog, ani genetik.
Pokud správně chápu pojem biologický redukcionista, a to není jisté, pak tento směr zasadil v poslední době v některých disciplinách konkurujícím směrům těžké údery. V psychiatrii ukázaly poměrně nedávno léky ovlivňující způsob, jakým tělo obhospodařuje serotonin, že jimi lze dosáhnout značně lepších výsledků než klasické methody zaměřené výhradně na psychiku pacienta..
Podobně tomu je i v sexuologii, kde se lékaři dlouho pokoušeli namluvit určité části impotentních mužů, že jejich problém je v psychice do té doby, než se ukázalo a dokázalo, že většině pacientů lze dobře pomoci ovlivněním některých enzymatických pochodů v těle. Tento vývoj bude podle mého názoru dále pokračovat ve všech lékařských disciplinách.
Druhá poznámka je pro V. Pinkavu nebo i pro babičku jeho známého (BL 18.4.20000 ) a je o rasismu..
Počátkem sedmdesátých let jsem pravidelně poslouchával vysílání rozhlasové stanice France-Inter. Jednou tam rozmlouvali s nějakým černošským intelektuálem, snad spisovatelem přímo na místě v nějaké zemi frankofonní rovníkové Afriky. Na otázku, zda je také rasista odpověděl energicky: "Samozřejmě, všichni jsme rasisté!", čímž přesně vystihl situaci.
Jak tak na to koukám, použil jsem politicky nekorektního výrazu "černošský" místo afro-americký, protože aspoň pro mne to nejsou synonyma.. Kdyby imigrant - Arab ze severní Afriky zazpíval v Americe politicky korektním osobám "a já nejsem žádnej černej, já jsem jen od slunce opálenej" , otevřel by jim nový pohled na svět.
Dopis velvyslanci USA v Praze
Protest proti kapitalismu a Spojeným státům
Vážený pane velvyslanče USA,
Nikdy jsem neměl, nemám a nebudu mít rád komunisty.
Nikdy jsem neviděl, teď ale vidím, nemám a nebudu mít rád hamburgry,
CocaColu, tisíce stupidních televizních seriálů, a jiné věci, kterými
ucpáváte
naši republiku stejně jako ostatní svět.
Z psychického teroru reklam je
mi
na zvracení.
Toto vše jsem omlouval tím, že demokracie je lepší než
komunismus.
Teď ale, po posledních zprávách o kubánském chlapci
Eliánovi,
si to už nemyslím.
Sám jsem otec a vím velmi dobře, jak jsem trpěl, když
soud
přiřkl dceru matce a ona se s ní odstěhovala.
Elian už matku nemá, otec
ho
chce zpátky a vaše soudy řeší otázku asylu pro chlapce, místo aby ho
vrátily
otci.
Myslel jsem, že upírat rodiči právo na jeho dítě dokáží pouze
fašisti,
nebo komunisti, ale teď vidím, že to provádí i americká demokracie.
Jste světová velmoc to jo, vojenská i hospodářská, ale rozhodně ne
lidská.
Kubánští emigranti na Floridě mají důvody i právo nenávidět režim na
Kubě,
ale potřebovali by, aby jim úřady odebrali děti, aby pocítili sami na
sobě co
svými demonstracemi způsobují druhému.
Jo a soudcům toho odvolacího soudu, by se děti měli sebrat taky, aby se
dokázali povznést nad politické tlaky floridských voličů.
Je mi 45let, jsem řádný občan, pracuji a platím daně. Při neustálých
miliardových
rozkrádačkách v našem státě, skleníkovém efektu, většímu počtu aut než
lidí a
statisícům PET lahví a reklamních prospektů válících se všude, jsem
ztratil víru
v budoucnost a chuť se čehokoliv zúčastňovat.
Vím že postupujícím žokům
miliard
nelze zabránit v postupu, a proto chodím do práce, abych nemusel krást, a
domů
kde čekám až to budu mít za sebou a doufám, že už se znovu nenarodím.
Rozhodnutí amerického soudu ohledně chlapce Eliana a jeho otce mě ale
probralo
z letargie.
Věřil jsem, že i když pitná voda bude jen v lahvích a za
peníze, že i když
dýchatelný vzduch bude jen z klimatizačních zařízení a za peníze, tak v
demokracii
se nemůže stát, aby stát bral rodiči právo na vlastní dítě.
Léta jsem nenapsal tak dlouhý dopis. Jsem, zděšen, zhnusen, rozzloben.
Oznamuji vám tímto že v září pojedu do Prahy, zúčastnit se demonstrací
proti
globalizaci. Budu přemlouvat všechny své známé, aby se zúčastnili také a
zhotovím
si transparent s protiamerickou tématikou.
Jestli jste to někdo dočetl až sem, tak vám děkuji za pozornost, nebo za zvědavost.
Kam to spějem ?
Vratislav Kuchař
Poznámka JČ: Pomiňme, že americké ministerstvo spravedlnosti mezitím podniklo rasantní akci, jejímž prostřednictvím Eliána odebralo jeho příbuzným. Avšak britský deník Independent k celé záležitosti uveřejnil v minulých dnech výmluvný kreslený komentář. V jedné části obrázku se může Amerika, Kuba a celý svět doslova zbláznit nad uměle vyvolanou aférou jednoho šestiletého chlapce. V druhé části obrázku umírají v navracejících se hladomorech v Africe tisíce malých dětí - za naprostého nezájmu světových sdělovacích prostředků, které se vzrušují nad Eliánem.
A ještě dál k dopisu Vratislava Kuchaře: obávám se, že americký velvyslanec ani vláda Spojených států nemají naprosto co společného s primitivními reklamami v českých sdělovacích prostředcích či nekvalitními televizními pořady. To je věc nedokonalých zákonů a nedokonalé kontroly nad zákony čistě v České republice: stejně je to tak s rozkrádáním a "vládou žoků peněz". Z toho je těžko obviňovat americkou vládu. Upadnutí do pasivity, o němž mluví Vratislav Kuchař, je přesně opak toho, čeho je v České republice nyní zapotřebí, mají-li být všechny nedostatky, které se nelíbí panu Kuchařovi, napraveny. Těžko budou napraveny tím, bude-li pan Kuchař demonstrovat před americkým velvyslanectvím proti "globalizaci". Neboť vězte, to, co existuje v České republice, má dost daleko k typickému západnímu právnímu státu: k jeho vzniku je však potřeba českého úsilí aktivity českých občanů a zlepšování české státní správy.
Demonstrovat proti globalizaci je asi jako demonstrovat proti gramotnosti.
Svět se technologicky vyvíjí určitým způsobem: existují-li nyní počítačové sítě, které transformují a sjednocují světovou ekonomiku, těžko dojde k jejich zrušení, bude-li pan Kuchař demonstrovat před americkým velvyslanectvím, stejně jako by asi těžko dosáhl např. zrušení písma. Spíš by bylo rozumnější se nových globalizačních vynálezů pokusit co nejefektivněji využít sám pro sebe, než to učiní jiní a naše příležitosti nám tím odeberou a učiní si z nás tak své sluhy.
Microsoft udělal pro lidi mnoho dobrého - jsem proti jeho rozčleňování
Vážený pane Čulíku,
přečetl jsem si v LtN číslo 17 vaše shrnutí Týden ve světě a dost mě překvapilo, s jakou suverénností a jak naprosto zcestně komentujete výsledek soudního řízení proti společnosti Microsoft. Aniž bych to mínil jako osobní invektivu, doporučil bych Vám hlubší studium ekonomie, které by vám umožnilo se v této věci více orientovat a nezakládat svá tvrzení na předpokladech pocházejících z orální historie levicových intelektuálů. Dovolte mi upozornit Vás na několik bodů, v nichž jste chyboval:
1. Pojetí světa
Nevím, zda právě v tomto bodě zaznamenám úspěch, ale Vaše pojetí světa jako jakéhosi boje humanismu (zastoupeného levicovými intelektuály a státní mocí) s bezskurpulozními kapitalisty snažících se všechny ostatní vyždímat (např. Microsoft a další globální tyrané), je poněkud pomýlené. Daleko spíše se jedná o nekončící souboj mezi silami svobody, osobní zodpovědnosti a racionalismu, a sil kolektivistických, vyvlastňujících, diktujících a donucujících -- byť v údajném vyšším zájmu velmi lákavě formulovaných idejí.
Druhá skupina -- k níž lze počítat značnou část autorů LtN -- zaznamenala v minulém století celou řadu "úspěchů" -- od Velkého skoku vpřed přes New Deal, Great Society až po "antimonopolní" zákonodárství. Všechny tyto projekty byly omezením lidské svobody, které měly nemalý negativní dopad na svobodu a blahobyt lidí, jichž se týkaly.
Všechny tyto projekty spojuje také jejich absolutní ekonomická nevědeckost a nesmyslnost: marxistická ekonomie založená na ideologii spíše než vědě, spadla jako domeček z karet, stejně jako keynesiánské inflacionistické a etatistické cesty k blahobytu. Praxe ukázala, že ani jedno ani druhé zkrátka nefunguje a tato empirická a drahá zkušenost přivedla pozornost ke faktu, že nikdo neumí vědecky dokázat, že kolektivistické metody blahobyt obyvatelstva nějak zvýšily -- opak lze dokázat snadno.
2. Dokonalá konkurence, monopoly a dominantní postavení -- ekonomický pohled
Zde je třeba si především uvědomit, že tzv. dokonalá konkurence je modelem ekonomické teorie, nikdy reálně neexistujícím (podobně jako např. fyzika kalkuluje s dokonalým vodičem nebo 100% čistou látkou), používaným pouze pro účely ekonomického modelování. Realita je poněkud odlišná a chceme-li ji abstrahovat, musíme použít jiných, adekvátnějších modelů, které zohledňují např. nedokonalé informace a další reálně existující parametry. Snaha stavět na modelu dokonalé konkurence ideální nový svět (déja vu) a snažit se do něj znásilnit současnost nevede ve svém důsledku k ničemu jinému, než k růstu nákladů všech firem, jichž se týká -- s dopadem na kvalitu a různorodost produkce a její cenu.
V otázce monopolu je zase třeba říci, že monopol (tedy jediný prodávající jediné komunity) téměř nikdy existovat nemůže, s dvěma výjimkami: První z nich je vzácný případ výhradního vlastnictví ložiska nerostu, který nikde jinde nelze nalézt, případně patent na technologii, kterou nikdo jiný nedisponuje a neexistuje k ní žádná náhrada. Druhým, na každém kroku přítomným případem monopolu je spřažení podnikatelů se státem do monopolní struktury v jakémsi obskurním "veřejném zájmu" (sem patří příklad AT&T, které jste naprosto nevhodně srovnal s Microsoftem, jenž své postavení získal bez toho, aby státní úředníci zakazovali používání produktů konkurence jako v případě AT&T). Na případ státem podporovaných monopolů se útočí z pozic levicových intelektuálů velmi zřídka, přestože důsledky takových politik vytrvale devastují celou řadu odvětví -- telekomunikace, zdravotnictví, školství, penzijní zabezpečení?
Microsoft tedy v žádném případně není monopolem, má pouze dominantní postavení na trhu -- což to mu umožňuje vyšší míru kontroly nad cenou své produkce. Na tom však není nic špatného, Microsoft disponuje nepřeberným množstvím konkurentů, ze kterých si lze zvolit a kteří mají šanci nabídnout lepší produkty. Klíčový moment spočívá však v tom, že Microsoft je úspěšný na základě dobrovolné volby spotřebitelů, kterým produkty Microsoftu vyhovují; postavení Microsoftu je zasloužený výsledek jeho úsilí a v závislosti na chování konkurence se jeho postavení může rapidně změnit.
Nevím, jaký vy konkrétně máte vztah k vlastnickým právům, ale mně připadá naprosto nemorální a zločinné nutit někoho prodávat své produkty za nižší cenu, než sám chce, či jej jinak popotahovat za úspěch dosažený ve svobodné soutěži. Aplikováním této absurdní logiky bychom mohli přehlédnout jakékoliv úsilí vedoucí k úspěchu a třeba rozvlekle soudit Josefa Suka nebo Pink Floyd za to, že žádají za vstupenky na své koncerty tak nehorázné peníze, a nutit je k tomu, aby pracovali za cenu, která mně nebo vám subjektivně přijde --spravedlivější -- Pink Floyd bychom pro jistotu mohli také donutit, aby se rozdělil na několik konkurujících si hudebníků, hned by bylo na světě lépe a radostněji!
3. Mýtus Standard Oil
Standard Oil je notoricky známý ideogram: zloduch Rockefeller údajně vytvořil monopol poškozující tisíce spotřebitelů diktováním cen, naštěstí uznalá americká vláda přijala Shrermanův zákon a učinila tomu přítrž. Pravda je opět někde úplně jinde a Standard Oil slouží spíše jako čítankový příklad prosazení zvláštních (a celospolečensky škodlivých) zájmů do legislativního procesu, kdy méně úspěšní konkurenti Standard Oil, neschopni konkurovat lepším produktem či cenou, prosadili zákony, jež měly nebezpečného konkurenta zničit.
Podstatné rysy celého případu, jako například úspěšnost společnosti Standard Oil v inovativnosti a zvyšování efektivity, které vedly k dramatickým poklesům nákladů a tedy i ceny surové ropy (cena překračující 30 centů za galon v roce 1869 poklesla na 10 centů roku 1874, a na 5,9 centů roku 1897), jakožto i přibližně 150 dalších firem, jež Standard Oil konkurovaly, jsou velkoryse přehlíženy, neboť se do mýtu nehodí.
Případ Microsoftu je totéž v bledě modrém -- podíváte-li se na vývoj cen softwarových produktů po nástupu Microsoftu, jasně uvidíte silně sestupný trend, jenž učinil software daleko dostupnějším většímu počtu lidí. Daleko špinavější než praktiky Microsoftu je proto snaha konkurentů zneužít státní moc operující na zastaralých a teoreticky překonaných zákonech, jejichž původ nebyl zdaleka tak ušlechtilý, jak se snaží vypadat.
Tolik tedy základní uvedení do ekonomické dimenze problému. Prosím Vás, abyste o celé věci ještě jednou popřemýšlel a nesklouzával tak snadno k ekvivalenci práva a legislativy a především abyste se pokusil vymanit ze zaběhlých levicových myšlenkových schémat a snažil se vytvořit si na problémy vlastní názor. Iracionalita a povrchnost jsou totiž daleko větší nemoci než Vámi uváděný fatalismus a pasivita.
S přáním mnoha úspěchů v tomto nelehkém úkolu Vás zdraví
Michal Markoš
Poznámka JČ: Rád bych upozornil pana Michala Markoše, pokud si zakládá na věcnosti, racionalitě a vědeckosti svých argumentů, že všechno to, za co kritizuje ve výše uvedeném sloupku "moje" názory, je citace komentáře z deníku Guardian. - Rád bych také k tomu dodal, že jsem nenašel - možná jsem nehledal dostatečně intenzivně - ani v žádném anglosaském pravicovém listě jediný komentář, který by hájil zachování dominantního postavení Microsoftu a byl proti jeho rozčlenění. Dokonce pravicové Timesy v Británii velmi kvitovaly rozhodnutí amerického soudu - pravicového okresního soudce, jmenovaného Ronaldem Reaganem! těžko tedy levicového intelektuála - i když, musím dodat, Timesy si přihřály vlastní polívčičku (jejich majitelem je Rupert Murdoch, majítel Sky TV, přímého konkurenta BBC) a požadovaly obdobné rozčlenění této britské veřejnoprávní instituce. - Mám určité praktické zkušenosti z britského kapitálového trhu, daleko méně pevně a přísně regulovaného, než je trh americký, a mohu pana Markoše ubezpečit, že dosti podstatná míra státní regulace, zejména ve prospěch existence plurality na trhu, je zcela běžnou podmínkou, stejně tak jako neexistuje na kapitálovém trhu "volné podnikání" třeba s výlučnými informacemi, naopak se něco takového trestá vězením až na dobu sedmi let. Těžko tedy běžná "kapitalistická" regulační opatření (podílel jste se, pane Markoši, někdy na umístění firmy na londýnské burze a byl jste svědkem, jaké veškeré regulační opatření musíte podstoupit? Já ano) bagatelizovat jako předsudky "levicových šílenců".
Je také poněkud nepřesné srovnávat běžná dnešní státní regulační opatření podnikatelské sféry, k nimž patří i přísné protimonopolní zákony v USA, s marxismem, který se podle pana Markoše "dávno zcela rozložil". Mimochodem tomu tak úplně není. Jistě, hlavní marxistické "ekonomické" teorie, které byly lidem vnucovány v zjednodušené formě na povinných školeních za komunismu, jsou i nadále považovány hospodářskými odborníky za blábol. Jenže pečliví studenti Marxových děl v nich nalézajjí celou řadu nenápadných vedlejších postřehů a i v dnešní době poukazují na to, že jsou to postřehy velmi platné, velmi bystr mnohdy prý až geniální. Před nedávnem se vyjádřil jeden ekonomický odborník z amerického Wall Streetu, že pokud si někdo dá práci vybere z Marxova díla všechny tyto drobné perly, je v tom pro něho prý bezpochyby skryta Nobelova cena. Viz tento článek, původně zveřejněný v časopise New Yorker.
Co například si počít s onou nenáviděnou (protože nám na marxistických školeních vnucovanou) ale pravdivou - Marxovou poučkou, že primární je ve společnosti hospodářství. Dokonce se to dostalo i v moderním hesle do americké prezidentské kampaně - "It´s the economy, stupid!" - "V první řadě jde o hospodářství, blbečku!"
Souhlasím s tím, že by soudní spory měly probíhat nestranně, nezávisle na
tom, zda je obžalovaný pekař, funkcionář v politické straně, učitelka,
popelář nebo vysoce postavený politik. Za nepříjemnost považuji i to, když
politik zasadí soudní proces do politického kontextu nebo když dá jeho
případnému výsledku politickou interpretaci, jak to udělal Klaus.
Je mně líto, že k tomu muselo dojít, z druhé strany Klausovy obavy sdílím.
Snad si alespoň já mohu svůj názor dovolit vyjádřit, aniž by to mohlo být
označeno za selhání politika. Nevím, zda to ostatní čtenáři již zapomněli,
ale ČSSD - dnešní vládní strana - vyhrála poslední volby z velké části
zásluhou projektu Čisté ruce, akce, jejímž výsledkem bylo, že mnoho lidí
přesvědčila, že je celá Česká republika zasažena zločinem, že celé naše
hospodářství ovládají tuneláři, zloději a mafiáni a že právě ČSSD dokáže
mávnutím kouzelného proutku všechno vyřešit, díky čemuž se najednou budeme
mít mnohem lépe. Nemusíme se zbavit vlastní lenosti a nešikovnosti, stačí
jen pozavírat tuneláře.
V období dvou let vláda ČSSD leccos pochopila a snad téměř všichni
zodpovědní dnes vidí, že akce Čisté ruce nepřinesla výsledky v podstatě
žádné - snad s výjimkou Ivo Svobody, ministra za ČSSD, který pravděpodobně
vytuneloval firmu na kočárky. Lidé z ČSSD se leccos naučili (moc
kultivuje) a někteří odvedli i dobrou práci a stali se z nich politici,
kteří již dnes chápou většinu argumentů, které slýchali od pravicových
ministrů v dobách, kdy oni sami byli pouze členy agresivní levicové
opoziční strany. Někteří snad dělají práci i lépe než jejich předchůdci a
růžová barva ČSSD osvěžila některá mnohdy až příliš nehybná modravá
zakoutí na naší politické scéně a ve výjimečných případech jim dodala nové
myšlenky, přístupy a ideály. Vládě ČSSD se také občas daří lépe po
stránkách, v nichž bychom očekávali větší sílu u pravicových stran,
ačkoliv se lze ptát, zda tyto ukazatele až tolik souvisí s úmysly
a umem socialistických ministrů.
Sociální demokracii klesly od voleb preference na polovinu a poznatek, že
kouzelné proutky opravdu neexistují (poznatek pro mnoho Čechů zcela nový),
se na poklesu jistě valnou měrou podílí. Jsem přesvědčen, že existuje
dlouhá řada politiků z ČSSD, ale také obyčejných lidí, kteří si doslova
přejí, aby se nakonec ukázalo, že akce Čisté ruce byla více než
populistickým sloganem, který zajistil ČSSD laciné hlasy voličů.
Potřebují
to pro svou víru, potřebují to pro to, aby svým známým mohli říci "Vidíš,
měl jsem pravdu, republika byla rozkradena". Mnozí lidé si nesporně přejí,
aby byl někdo odsouzen za způsob, jakým se ODS nechala sponzorovat, aniž
by o skutečnostech financování ODS a úmyslech jejích představitelů a
úředníků příliš věděli.
Věřím, že do této kategorie soudci v kauze Nováka
nespadají, každopádně si i tito lidé uvědomují, za jaký konečný výrok
sklidí větší potlesk a za jaký kritiku. Já se také obávám toho, že by
mnozí v tomto případě mohli mít tendenci přiklonit se na stranu proti
Liboru Novákovi v zájmu světlých zítřků - tedy v zájmu toho, aby se akce
Čisté ruce rozjela. Také se bojím toho, že by mohl být Libor Novák
odsouzen za věc, za níž by někdo jiný odsouzen nebyl, prostě proto, že
reprezentuje stranu, která pije tolika lidem krev.
Zároveň si uvědomuji, že v ideálním případě soudy pracují nezávisle a že
se emocemi lidu, ale ani názory, které vyjádří Klaus nebo Motl, nenechají
ovlivnit - a v úplně optimálním případě jsou názory "lidu" samotného tak
propracované, že lidé mohou klidně i rozhodovat místo soudce (kamarádka tu
zrovna byla vylosována do sboru soudců z lidu, kteří v USA mají často i
pravomoc rozhodovat o výsledku procesu). Připouštím, že si myslím, že tak
tomu není v případě dnešní ČR a že by národ potřeboval jisté berličky, aby
nerozhodl o mnohých otázkách zcela špatně (v případě, že bychom zavedli
přímou demokracii), zároveň ale chci akcentovat, že funkčnosti naší
zastupitelské demokracie bychom věřit měli.
Názoru, že v tomto případě politický charakter procesu hrozí, se tedy jen
tak lehce nezbavím, zvláště když na Britských listech ještě vidím článek
pana profesora Kutílka, který vyhlásil telefonickou protestní akci proti
vysílání TV NOVA za to, že jeden den o tomto "velmi důležitém tématu"
(chápejte další den soudu s Liborem Novákem, v němž šlo o to, zda paní
Mlejnková platila bankovkami nebo mincemi) nereferovala. Opravdu nic
nesleduji tím, že tento názor zveřejňuji. Jen se trochu bojím, toť vše.
Pan Hoffman pak vnucuje čtenářům názor, že profesor Klaus neví, že soudy
mají rozhodovat o obžalovaném na základě zákonů, které porušil. Nevěřím
tomu, že sám pan Hoffman věří, že je to s panem Klausem tak špatné jen
proto, že studoval školu ekonomickou a nikoliv právní (jak Hoffman
podotkl), a tudíž považuji tento Hoffmanův komentář za bonmot toho druhu,
kterým tisíce návštěvníků hostinců IV. kategorie dokazují, že jsou
vzdělanější a čestnější než Václav Klaus. Hoffmanova formulace se mezi
řádky snaží čtenáře přesvědčit, že obava z politických procesů je lichá
podle definice a vždycky. V padesátých letech tomu ale bylo jinak.
Liborovi Novákovi nehrozí poprava, ale dvanáct let ve vězení asi také není
nic příjemného (zkuste si to), a ačkoliv dnes žijeme v demokracii, kde mně
za tento článek nehrozí exekuce, ale jen desítky jemně řečeno
"nesouhlasných" mailů, jistá obava je podle mého názoru na místě.
Zmínku o Vladimíru Mečiarovi chápu tak, že pan Hoffman považuje způsob
Mečiarova uvěznění za správný. Tento názor mu samozřejmě nechci brát, ale
nesdílím ho. Mně připadá akt vyhození dveří domu lídra opozice a bývalého
premiéra do povětří scénu z amerických akčních filmů, nehodnou kulturní
země ve středu Evropy na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jsem ten
poslední, který by chtěl nějak pomáhat panu Mečiarovi, ale ani v tomhle
případě si neodpustím komentář, že důvody jeho předvedení tímto způsobem
jsou z velké části politické. Tento výrazný politik měl jistě podle
většiny z nás k ideálu dokonalého politika demokratické země daleko, ale
nyní čelí obvinění z toho, že vyplatil asi 10 miliónů korun prémií svým
ministrům nezákonně.
Rovnost lidí před zákonem je důležitá věc, ale musí existovat jistý cit
pro hranici mezi obviněními, která lze označit za drby, mezi obviněními,
která je třeba vážně zkoumat a mezi obviněními, která je třeba zkoumat i
za cenu vyhození dveří v domě podezřelého do povětří. Jestliže bývalý
demokraticky zvolený premiér říká, že prémie vyplatil podle zákona o
volných deseti miliónech korun a že totéž činí i jeho následníci, já
osobně hádám, že to může být pravda. Jakkoliv si myslím, že by k soudu
přijít měl, užití výbušniny prostě nepovažuji za správné.
Ještě chci říci něco obecnějšího o vztahu k politikům obecně. Desítky let
volily milióny Čechů a Slováků téměř jednomyslně komunistické lumpy a
hlupáky do čelných funkcí. Nastala demokracie a většina si myslí, jak
velcí hrdinové jsou, když si dovolí na nynější politiky nadávat, z čehož
vyvěrá špatná nálada v celé společnosti, a jak tímto nadáváním pomáhají
demokracii. Mám za to, že špatná nálada bude spolu se všemi svými
negativními důsledky trvat, dokud bude většina lidí stejně jako dnes
přesvědčena, že je zcela v pořádku, když se leckterý tajtrdlík povyšuje
nad předsedu parlamentu nebo vlády. Zmíněným dvěma politikům lze jistě
leccos vytknout, ale jsou to lidé, kteří prokázali politický um a byli
demokraticky zvoleni do svých funkcí. Pokud jsou tímto způsobem vybraní
politici hloupí nebo nemorální, potom - pokud alespoň trochu věřím, že
demokracie funguje - jsme národem pitomců a zvrhlíků. Já si to ale
nemyslím; jsme národem v podstatě podobným jiným národům a Klaus a Zeman
jsou významné osobnosti, analogické těm, které vládnou jinde. Český národ
není národ (jen) tupců, je mu jen o něco více vlastní nespokojenost a
sebepodceňování.
Řekl jsem, že konečné rozhodnutí soudu nesmí záviset na tom, jakou funkci
obžalovaný zastává, z druhé strany se mně zdá evidentní, že lidé, kteří
jsou více vidět, jsou častěji terčem kritiky, drbů a obvinění; do zadku
malého prince Charlese si chtěl kopnout snad opravdu každý. Z tohoto
důvodu - a říkám to na rovinu - jsem přesvědčen, že k započetí vyšetřování
politika by mělo být třeba více nepřímých důkazů, než je tomu u lidí, u
nichž se přece jen stejná úroveň etiky nemusí očekávat; tohle souvisí s
tím, že bych měl očekávat, že k politikovi lze mít jistou důvěru. Politik
má nakonec stejně občas nástroje, jak si pomoci, a přirozená míra ochrany
jeho osobnosti by měla zaručovat, že se k žádné dodatečné nemorální
ochraně nemusí uchylovat. Opačná situace ukazuje, že demokracie nefunguje
dobře - a to je vždycky chybou lidí, nikoliv jen politiků.
V USA je třeba situace od ČR velmi odlišná. Kandidáti na prezidenta - a v
mnohém se velmi liší - jsou vnímáni pozitivně asi 85 procenty občanů USA
(podobné procento, jaké v ČR vnímá nejvyšší politiky negativně). Lidé v
těchto vysokých funkcích jsou obecně považováni za ty nejlepší, John
McCain byl možná největší mravní autoritou ve společenském životě USA.
Myslím si, že třeba takový Václav Klaus není o nic horším politikem než
George W.Bush a že si český národ onu blbou náladu pěstuje sám (za pomoci
Čechobijců jako Jan Čulík, kteří přikládají polínka z Glasgow i odjinud).
Možná úmyslně, možná fakt jen kvůli své hlouposti. Český národ by se ale
rozhodně měl zbavit mýtu, že nadávání, rozladěnost a kritizování je
nejdůležitější (či dokonce jedinou) složkou tvořivosti, racionality nebo
demokracie. Nadáváním samotným ještě nikdo nic nevytvořil.
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na 