'... nisi bene' o Klausovi ?
V uternich BL shledavam zajimavou jungovskou synchronicitu mezi clanky Jana
Culika o knize Johna Simpsona a polemikou pana Lubose Motla s clankem Ivana
Hoffmana o Vaclavu Klausovi respektive jeho obavach o 'politickem procesu'
(causa Libor Novak a spolcenci).
V clanku o Johnu Simpsonovi mne zaujaly dva aspekty - jeden vyjadruje samotny
nadpis - ze totiz dobry novinar musi byt ousider, a druhy - jak se spravne pise
nekrolog....
Clanek pana Motla mi totiz silne pripomina zdvorile blahoreceni zesnuleho. Byt
jen politicky zesnuleho. Pan Motl to tak urcite nemyslel, nebot jeho nazory na
pana Klause jsou zcela zasadovite a ryzi, obdivne. (viz jeho websajt) Nic proti
vyjadrovani spornych nazoru. Jak pravil Mark Twain "it is difference of opinion
that makes horseraces" (aneb diky odlisnym nazorum stoji dostihy za rec).
Ac pan Motl neni novinar, a zajiste na tuto pochybnou profesi ani nekandiduje,
imponuje mi odhodlanosti a sevebytnosti svych nazoru ohledne 'pana profesora'
vyjadrenych v kontextu 'cechobijeckych' BL - dalo by se rici ze je chrabrym
outsiderem. Outsiderstvi, ktere ma na mysli John Simpson, je vsak odlisneho
druhu, neboli, jak by rekl sam pan profesor (BL passim) je to 'o necem jinem'.
Nejen byt ve svych nazorech odolny davu, ale, a to hlavne, nenechat se
obalamutit vsehoschopnym charismatickym politikem - nenaletet mu na demagogii,
typu 'Culik je Cechobijec, protoze se strefuje do neresti ktere okate
projevujeme ze mame, cili i, a to prednostne, do nas.'
V demokracii je politik uspesny prave proto, ze to umi s volici - i kdyby ne s
tim podstatnejsim - spravovat a nastavovat ramec ekonomiky, legislativy atd.
Mam jen takovy drobny duvod nesouhlasit s nazorem pana Motla, ze Vaclav Klaus
neni horsi politik nez treba George Bush. Aby byl cesky politik plne
srovnatelny s americkym, musi mit za soka hrda a outsiderska media - a brat to
sportovne. V tomto ohledu jsou BL mnohem blize zadane novinarske kriticnosti
nez byva zvykem v mediich domacich.
Aby politik nehral porad druhou ligu, musi mit zajem vypestovat si narocnejsi
oponenturu i publikum.
Zapadni politik neni babovka. Silna media a kriticke publikum bere jako soucast
veci. Media se presto snazi necestne ovlivnit, koupit, to ano, i treba tim, ze
se neprimluvi za slechticke tituly pro hlavni burice jak to v clanku o Johnu Simpsonovi, v odbocce o Maxu Hastingsovi, popisuje Jan Culik.
Nicmene takovy Helmut Kohl neklesne tak nizko, aby verejne varoval pred
"politickym procesem", pokud se justice zacne zabyvat danovymi uniky z
financovani jeho strany. Dodrzi sve slovo, neodhali sve zdroje, a odstoupi.
Snaha justicni proces zmedializovat a zpolitizovat by totiz mohlo byt
uvedomelejsimi volici povazovana za obdobu trapne mobilizace proti slamenym
strasakum. Bylo by to pro politika zapadniho formatu prinejmensim neefektivni,
nerkuli nedustojne. Odesel by tedy radeji vcas do ustrani, venovat se utraceni
'cistych penez cistyma rukama'.
Cesti volici jsou taci, jaci jsou, a ziskavat jejich hlasy lze i skrze trapny
populismus, bez ohledu na jejich inteligenci.Jen chybami se clovek uci, jen
vlastnimi.
Zakusili jsme takzvany komunismus i takzvany kapitalismus. Ted se spolecnost
deli na ty, kteri chteji skutecny komunismus nebo skutecny kapitalismus, a ty,
kterym soucasnost vyhovuje tim, ze se od minulosti nelisi nijak zasadne v
hodnotach cynickeho vycuravkovstvi.
Na clanku pana Motla mne vsak nejvice zaujala veta, ktera svedci o jeho stale
vytribenejsi vyjadrovaci schopnosti a osobnim rustu, ovlivnenem soudim i nasimi
vymenami nazoru na strankach BL ;-). "Cesky narod by se ale rozhodne mel zbavit
mytu, ze nadavani, rozladenost a kritizovani je nejdulezitejsi (ci dokonce
jedinou) slozkou tvorivostii, racionality nebo demokracie."
Rozhodne. Ale ktery mytus aby neprevzal jeho misto? Pan Motl soudi, ze "jsme
narodem v podstate podobnym jinym narodum a Klaus a Zeman jsou vyznamne
osobnosti, analogicke tem, ktere vladnou jinde". Jinde, kde? Staci-li nam
podobnost a analogicknost s kymkoliv, zjistime, ze mame jeste kam klesnout,
aniz bychom na nasich idealech srovnatelnosti ubrali. Co takova Belarus,
napriklad?
Američané s pomlčkou
Tento zajímavě antinacionalistický (protičeský?) komentář Geoffreye Wheatcrofta vyšel v úterý 25. dubna v deníku Guardian.
I když se může zdát, že staré přísloví, že ze zapeklitých právních případů vznikají špatné zákony, platí pro případ Eliána Gonzálese, ve skutečnosti to zase nebyl tak zapeklitý případ. Zákon rozhodl, že má být syn vrácen svému otci, většina Američanů zastávala názor, že se to má stát a teď se to taky už stalo.
Avšak po případu zůstaly ošklivé jizvy a vyvolává znovu otázku, co by se mělo stát s právy - a s odpovědností - tzv. "Američanů s pomlčkou" (tj. Kubánců-Američanů, Čecho-Američanů, atd., pozn. JČ). Chlapec by se byl mohl vrátit k otci na Kubu už před dlouhými týdny, kdyby se nestal symbolem, pěšákem, nástrojem ve hře jedné z nejhlučnějších a nejobávanějších takových skupin, kubánských Američanů.
|Spojené státy jsou zemí přistěhovalců, kteří mají složité pocity vůči své původní vlasti. Je to taky svobodná země, kde vždycky kvetla politika zájmových skupin, což neznamená, že byl vždycky vliv těchto skupin či lobbies pozitivní. Naopak, tlak, který vyvolávají "Američané s pomlčkou", byl a je dosud téměř vždycky téměř bezvýjimečně naprosto destruktivní, pro americkou republiku i pro americký lid jako celek.
Situaci ještě zhoršuje zbabělost amerických politiků. V "Of Thee I sing" (O tobě zpívám), ve velmi vtipné hudební satiře z roku 1931 od bratrů Gerschwinových na americkou politiku, zní píseň, která se zpívá v předvolební kampani: "He´s the man the people choose,/ loves the Irish, loves the Jews." (On je ten člověk, kterého si lidi vyberou, /miluje Iry, miluje židy.) A skutečné americké volby se až příliš často podle tohoto vtipu skutečně konají.
Spojené státy se poprvé staly skutečně světovou velmocí v období první světové války, do níž USA vstoupily pozdě a proti přání mnoha Američanů. Desítky milionů Američanů německého původu nechtěly bojovat proti vlasti svých otců. Miliony Američanů irského původu nechtěly bojovat za anglického krále a miliony Američanů ruského židovského původu nechtěly bojovat za ruského cara, před jehož útlakem většina z nich uprchla. A Spojené státy skutečně vstoupily do první světové války až po únorové revoluci v roce 1917 v Rusku, až po pádu carského režimu.
A pak teprve začala ta pravá zábava. Irsko-americký tlak vedl k vytvoření samostatného irského státu. Ať už o tom řekne kdokoliv cokoliv, v americkém národním zájmu to určitě nebylo. Během druhé světové války, nejdůležitější války, v níž kdy Američané bojovali, a do níž zase vstoupili až pozdě, zůstal irský stát zakaboněně neutrální.
Poslední dobou se v Americe dosti ostře kritizuje, že si Švýcarsko zachovalo za druhé světové války neutralitu. Kromě toho, že bylo Švýcarsko obklopeno zeměmi Osy a nemělo volbu mezi neutralitou a likvidací, nijak Švýcarsko vojensky nepoškodilo kauzu Spojenců. Naopak irská neutralita vedla k tomu, že se zdrželo vítězství v bitvě o Atlantik a tedy i konečné vítězství nad Hitlerem, se vším, co to znamená.
A po Irech byla řada na Čechoameričanech. Hlavně v důsledku jejich úsilí obsahovalo 14 bodů prezidenta Woodrowa Wilsona tento desátý bod: "Národům Rakouska-Uherska ... se musí dostat nejsvobodnější příležitosti k autonomnímu rozvoji." Důsledkem tohoto lehkomyslného příslibu byla likvidace Rakousko-Uherska.
Tento problém je složitý a nelze zde nyní rozbírat, co bylo na tomto rozhodnutí správné a co špatné, ale stojí za povšimnutí, že onen údajný "národní následnický stát" Československo, který tehdy vznikl, už neexistuje. Ani už neexistuje Jugoslávie, jiný stát, který byl uměle vytvořen po první světové válce.
Žádná jiná skupina s pomlčkou není tak politicky mocná jako židovsko-americká lobby. I když se washingtonští politikové třesou před větou "40 milionů irských Američanů", ještě více se třesou před početně slabšími židovskými Američany. Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti má pověst nesmírně mocné a kruté nátlakové skupiny. Tuto záležitost jsem trochu studoval a chci jen říci, že se jednoho dne ukáže, že činnost této lobby neslouží zájmům Spojených států, židovské Ameriky a dokonce ani zájmům Izraele.
Chování kubánské Ameriky ohledně Eliána mluví samo za sebe a tak kubánská lobby už zabránila nezbytnému sbližování mezi Amerikou a Kubou. Ještě víc šokující než hysterie malé Havany v Miami bylo doprdelezectví amerických politiků vůči kubánským Američanům, které prokazovali i oba prezidentští kandidáti.
Avšak i toto je triviální, ve srovnání s tím, co se ještě ukáže jako pravé "dědictví" (to je prezidentovo oblíbené slovo) Clintonovy vlády. Rozšíření Severoatlantického společenství na východ patří, na poli, kde je věru hodně podobných aktů, které silně konkurují, k nejšílenějšímu činu americké státnosti od invaze do Kambodže, k níž došlo tento týden před třiceti lety. Po ukončení studené války neexistuje žádné strategické či politické ospravedlnění, proč mělo být NATO rozšířeno na východ. Jediné, co to způsobuje, je, že to právem vyvolá ruskou podezřívavost. Dále to také znamená, že musíme jít do války jménem Maďarska, pokud by se dostalo do pohraničního sporu se Slovenskem.
Proč k tomu došlo? Částečně bylo toto rozhodnutí inspirováno touhou amerického prezidenta obohatit to, co jeho moudrý předchůdce Eisenhower nazýval vojenskoprůmyslovým komplexem, částečně je to ale důsledkem toho, že se prezident Clinton chtěl zavděčit etnickým nátlakovým skupinám. Historikové budou datovat rozšíření NATO k té době, kdy se Clinton ponižoval před polsko-americkým obecenstvem v Chicagu.
I kdyby politika pomlčkové Ameriky nevyvolávala tak zoufale špatné praktické důsledky, i tak by byla urážkou "americké myšlenky." V přímém kontrastu k evropskému nacionalismu není založen pojem "amerického národa" na etnické příslušnosti. Na rozdíl od evropských národů není americká republika založena na jednom národě, ale na předpokladu. Tento ideál je často zanedbáván, a to je řečeno mírně, a možná vůbec nepromlouvá vůči mnoha černým Američanům, ale vznešenou inspirací tento ideál bezesporu je. Kéž by ho měli američtí politikové častěji na mysli.
Mezi tím, když lezl kamsi kubánským Američanům a mezi tím, kdy tvrdil, že vynalezl vlastoručně internet, udělal viceprezident Al Gore nedávno nádhernou chybu. Motto Spojených států je E pluribus unum, což znamená, jak řekl veřejně Al Gore svému publiku, "Z jediného mnohé". Byla to skutečně freudovská chyba. Udělal chybu, ale svým absurdním způsobem vyjádřil pravdu ohledně absurdní fragmentace Spojených států v příliš velké množství hádavých a navzájem si konkurujících složek.
Tvůrci americké republiky v osmnáctém století však věřili v něco jiného, že "Z mnohosti vznikne jedno". Jediný národ měl vzniknout z mnohonásobného, rozmanitého původu, měly se společně sdílet tytéž principy (že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a mají právo na život, svobodu a hledání štěstí) a nikoliv společné geny. Dvacáté století však bylo svědkem regrese k loajalitě primitivních atavistických skupin, jimž se mělo nové století vyhnout.
Před více než sto lety upozornil federální soudce jednoho irského amerického agitátora, že každý Američan má sice právo na citové sympatie vůči jiné zemi, ale že první politickou povinnost má každý Američan vůči Spojeným státům. Někdo by to měl říct starostovi Miami a Alu Gorovi.
Dítě a politika
Elián Gonzales ve svých šesti letech lecos nechápe, ale lecos jistě chápe. Má rád lidi, kteří ho mají rádi. Jak svou sestřenici a strýce, tak svého otce či bratra.
Jestliže celý svět řeší problém, kde a s kým by měl žít, sám Elián by jistě nejraději žil se všemi, kteří ho mají rádi, a to kdekoli. Soudy se nezabývají otázkou, co je pro Eliána dobré, ale co je pro něj menší zlo.
Protože od dítěte nelze chtít, aby se vzdal vztahu k příbuzným, kteří ho zahrnuli láskou, a je absurdní od něj chtít, aby se zřekl otce.
A tak je celý příběh malého emigranta, kterého loni v listopadu zachránili rybáři po ztroskotání, které nepřežila jeho matka, především příběhem o nevraživosti. Davy demonstrantů na Kubě žádají návrat Eliána na Kubu, Kubánci v Americe pak demonstrují za jeho setrvání v Americe.
Od Eliána by v jeho šesti letech Fidel Kastro nejraději slyšel, že nesouhlasí s americkým imperialismem, američtí Kubánci by zas rádi od Eliána uslyšeli, že odmítá totalitní poměry na Kubě. Elián si nezvolil ani dramatický útěk do Ameriky, ani únos od svých příbuzných a nezvolí si ani návrat na Kubu.
Podobně se ani svobodně nerozhodl pro roli mediální hvězdy. Z obyčejného kluka se stal symbolem, rukojmím i kořistí v politickém boji dospělých, aniž by byl oprávněn se k tomu vyjádřit.
Přitom ovšem zůstává tím klukem, který si rád hraje a po prázdninách má jít do školy. Pokud mu odvolací soud v Atlantě neudělí azyl, a není příliš pravděpodobné že mu ho udělí, Elián do školy půjde na Kubě. Bude přijat jako národní hrdina, čeká ho nadstandardní bydlení a různá privilegia.
Časem opadnou vášně a než Elián dospěje, třeba se na Kubě zcela změní poměry. Pokud ne, možná bude jako dospělý prchat do Ameriky. To už ale nebude story, která zajímá prezidenty a CNN a třeba bude vyhoštěn.
Poznámka JČ: Poslední ironická věta komentáře Ivana Hoffmana je velmi namístě. Lituji, že americké sdělovací prostředky v neskrupulózní honbě za sledovaností propadly této nafouknuté kachně a znovu upozorňuji na to, že na tisíce dětí, umírajících při nově vzniklém hladomoru v Africe, nikdo žádné kamery nezaměřuje a nad jejich osudem se nikdo nevzrušuje. Ať tedy žijí svobodné americké sdělovací prostředky a jejich posledlost často podružnými místními záležitostmi, které pak otrocky sleduje celý svět. Avšak někde mívají soudnost a na tuto zhoubnou stádovitost poukazují.
Nový šéf BBC: zaměstnanci nebudou smět veřejně BBC kritizovat
Dlouhá léta měly největší novinářské hvězdy veřejnoprávní rozhlasové a televizní společnosti BBC ve zvyku ostře kritizovat svého zaměstnavatele, například že zprimitivňuje vysílání a že diváci a posluchači nedostávají dostatečně kvalitní služby za koncesionářský poplatek, který BBC platí. Přesto je nikdo nevyhodil: zachovali si své zaměstnání, své řidiče i své hojné diety.
Nyní se situace mění. Nový ředitel BBC Greg Dyke informoval zaměstnancům, že kritizovat BBC je možno interně, nikoliv však na veřejnosti. Dyke se domnívá, že dosud měli zaměstnanci BBC příliš velkou svobodu, kterou by nikdo netoleroval v soukromém sektoru. Chce prý podporovat debatu o roli BBC, ale lidi si "musejí uvědomit", že veřejná kritika BBC "poškozuje její komerční zájmy i její značku".
Očekává se, že Dykovo rozhodnutí velmi silně rozhněvá největší novinářské hvězdy BBC, které považují korporaci za národně významnou instituci, nikoliv jen za nějaký podnik. Jeden čelný novinář v BBC konstatoval:
"BBC je přece daleko víc než nějaká pitomá podnikatelská značka. Je nezbytnou součástí britského života. Jestliže mají lidé pocit, že dělá BBC něco špatně, měli by mít právo to říct veřejně, aniž by se museli obávat, že přijdou o zaměstnání."
Dyke prý vyjádřil soukromě překvapení, že jeho předchůdce, John Birt, toleroval od svých zaměstnanců ostrou veřejnou kritiku BBC. Za Birtova režimu obvinili slavný rozhlasový moderátor John Humphrys a dlouholetý celosvětově známý reportér BBC v Indii Mark Tully BBC z toho, že nahrazuje seriózní investigativní pořady levným zpravodajstvím, zaměřeným na spotřebitele. Humphrys označil padesátiminutový rozhovor s Louise Woodwardovou, mladou anglickou au pair, odsouzenou ve Spojených státech, že zabila dítě, o něž se měla starat, v seriózní pořadu Panorama za "čirou limonádu".
Jeremy Paxman, slavný moderátor každodenního publicistického pořadu Newsnight, kritizoval - ve vysílání, v samotném pořadu Newsnight - rozhodnutí, která o pořadu učinili jeho nadřízení.
Je to oficiální: videohry skutečně vedou děti k páchání násilí
Násilné videohry posilují agresivitu dětí. Vyplývá to z autoritativních studií, které byly zveřejněny minulý týden.
Z výsledku výzkumů vyplývá, že k psychickému poškození hráčů dochází i při jen občasném hraní násilných videoher. Je také zřejmé, že násilí v interaktivních hrách je daleko škodlivější než násilí v televizi či v celovečerních filmech.
Vědci zjistili, že agresivní chování, nepřátelské myšlenky a iritovanost stouply u mužů i žen, které hráli videohry. Dlouhodobá expozice agresivním videohrám také ochromuje schopnost učit se ve škole.
Tyto vědecké důkazy přicházejí rok poté, co ve střední škole Columbine High School v Coloradu usmrtili dva chlapci 12 spolužáků a pak zastřelili i sami sebe. Zanechali po sobě videonahrávku, v níž popisovali, že vraždění bude velmi podobné jako jejich oblíbená videohra Doom.
Profesorku Karen Dillovou, psycholožku v Lenoir-Rhyne College v Severní Karolině to nepřekvapuje. Její projekty studovaly dopad videohry Doom, která se používá při tréninku amerických vojáků pro válku, i hry Mortal Kombat a Wolfenstein 3D.
"Agresivní chování a nepřátelské postoje byly daleko častější u osob, které hrály agresivní videohry," konstatovala Dillová. "Jsou nebezpečnější než násilné scény v televizi a ve filmech, protože jsou velmi napínavé a hráč se plně identifikuje s agresorem. Svým způsobem poskytují tyto hry dokonalé učební prostředí pro to, jak nabýt agrese. Tyto výsledky jsou velmi znepokojující."
Jedna studie se zabývala osobami, které hrají agresivní videohry jen příležitostně, jiná, kterou vedl dr. Craig Anderson, studovala vliv těchto her na osoby, které už jsou agresivní. "Naše studie dokazuje, že mladí muži, kteří už mají ve zvyku být agresivní, jsou obzvlášť zranitelní v důsledku vlivu těchto her, které posilují agresivní tendence," řekl Anderson.
Výsledky těchto studií zřejmě povedou k tomu, že se výrobci agresivních videoher stanou terčem soudních žalob.
Nutná obrana
Případ Tonyho Martina z pohledu českého práva
Rozbor britského případu, kdy občan, posedlý údajnou možností, že na jeho farmě dojde k vloupání, lupiče na místě usmrtil a byl odsouzen na doživotí, z hlediska českého právního odborníka.
Zveřejněný případ je typickým příkladem tzv. překročení mezí nutné obrany. Ta je v českém trestním zákoně (zákon č. 140/1961 Sb. v platném znění) definována v § 13: "Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku."
Z tohoto pohledu jednání, jakého se dopustil T. Martin, nemůže být beztrestné, neboť překračuje meze nutné obrany vyplývající z obou vět citovaného ustanovení. Meze stanovené první větou byly překročeny tím, že T. Matin použil střelnou zbraň ve chvíli, kdy F. Barras s komplicem B. Feraeonem se po vyrušení snažili z Martinova domu utéci, tedy útok již netrval. Z hlediska 2. věty byly meze nutné obrany překročeny tím, že T. Martin usmrtil člověka, který jeho ani jinou osobu na životě neohrožoval, tedy jeho jednání bylo zjevně nepřiměřené způsobu útoku.
V této souvislosti je však rovněž vhodné upozornit na rozdíl mezi českým a anglickým trestním právem spočívající v tom, že české právo narozdíl od anglického nerozlišuje mezi úmyslným zabitím a vraždou. Podle § 219 odst.1 českého tr. zákona je vraždou každé jednání, kterým někdo jiného úmyslně usmrtí (bez ohledu na to, zda jde o usmrcení připravované nebo o náhlé rozhodnutí pachatele). Po novele tr. zákona z r. 1995 je však doživotní trest (nebo trest odnětí svobody na určitou dobu delší než 15 let) možno uložit pouze v případech tzv. kvalifikovaných vražd, tedy je-li možno případ podřadit pod některé ustanovení odstavce 2 §u 219 (např. je-li obětí více osob, dítě mladší než 15 let nebo těhotná žena , zavraždění policisty nebo jiného veřejného činitele či "nepohodlného svědka", vražda spáchaná s mimořádnou brutalitou, vražda rasová, náboženská, nájemná, loupežná ...). K uložení doživotního trestu podle českého tr. zákona navíc musí být splněny další podmínky stanovené v §u 29 odst. 3 (musí se jednat o čin mimořádně nebezpečný a zavrženíhodný a zároveň se musí jevit vysoce pravděpodobným, že by se pachatel v případě propuštění na svobodu znovu dopouštěl mimořádně závažné trestné činnosti).
Z pohledu českého trestního práva se jeví zcela adekvátním uznání T. Martina vinným vraždou, avšak uložení doživotního trestu by zřejmě, pokud by byl případ posuzován českým soudem, nepřipadalo v úvahu.
Poznámka JČ: I v jiném případě závažného trestného činu vyšel najevo před časem rozdíl mezi tresty podle britského a českého práva. Čeští právníci se pozastavovali jako nad údajně příliš přísným trestem pro pracovníky české autobusové společnosti, kteří byli přistiženi při pokusu pašovat do Británie narkotika. Byli odsouzeni k vězeňským trestům na cca 30 - 40 let.
Úvodník Bulletinu advokacie č. 4/2000
Přestaňte mě troubiti čili apríl
(Příspěvek Karla Čermáka pro pobavení čtenářů poslal Jaroslav Štemberk.)
V mém raném gymnaziálním dětství mi vrtala hlavou četná slovesa z českých národních písní. Pominu-li již klasické sloveso tosati z písně Aby nás pán Bůh miloval (nic nežádáme, jenom tosáme, aby nás atd.), pak na druhém místě záhadné nesrozumitelnosti byl akusativní obrat "troubiti někoho" z dalšího lidového dojáku Už mně koně vyvádějí. Zde si mladý rekrut, který se dobrovolně dostavil k odvodu, nejprve stěžuje, že ho (ti) koňové vyvádějí (z domu) a táže se, proč ho, tedy rekruta, ti koňové sedlají; posléze chlapec napomíná hornisty (nepochybně vojenská hodnost, cosi jako rytmistr), aby ho přestali troubiti (dělati z něho troubu, oblbovati) za účelem nástupu základní vojenské služby, neboť on se rozhodl pro službu náhradní. Správnost interpretace sotva popřete při gramaticky správném zápisu, tj. Už mě (ti) koně vyvádějí, už mě (ti) koně sedlají, ... a hornisti troubějí (oblbují). Přestaňte mě, (vy) koně, sedlat, přestaňte mě troubiti (oblbovati) atd. atd. Chce to ovšem umět korektně deklinovat osobní zájmeno já, což je zajisté, jak tak po vás občas čtu vaše dopisy, zhusta nad vaše síly, neboť jste raně gymnaziální látku již dávno zapomněli kvůli pozitivnímu právu.
V mém raně gymnaziálním dětství byla ještě takováto interpretace nasnadě a sotva se jí dalo ze strany zkostnatělých profesorů čelit jinak, než hrubým násilím; dnes, v důsledku vědeckého pokroku, zejména v oboru ekonomie a národohospodářství, je text písně ještě mnohem záhadnější a kdejaká vysokoškolská úča ekonomie by nám náš výklad hravě vyvrátila, neboť jsme nevěnovali dostatečnou pozornost slovesu vyváděti, kterým je naše česká ekonomická věda v současnosti přímo posedlá.
Dneska se, milé kolegyně a vážení kolegové, nevyvádějí ani koně, ani rekruti, nýbrž pohledávky, a to je nutno si zapamatovat. Tak třeba každá lepši banka a kampelička dneska osedlá své dubiosní, nedobytné, podvodné, klasifikované i neklasifikované pohledávky a stádo v hodnotě tu 30, tu 60 miliard vyvede za veselého troubení bankovního a státního dohledu do nějaké země zaslíbené, jako třeba na Kajmanské ostrovy nebo do Konsolidační banky. A tam, tam, tam za tou vodou, tam za tou vodou a snad ještě dál, či řečeno slovy žalmisty, na pastvách zelených, pase je, k vodám čirým je přivodí, dokavad jí je takřečený daňový poplatník i s úroky za vyvedení neuhradí.
Každý lepší daňový poplatník to ovšem činí za nápěvu sloky děkuji vám, můj tatíčku, za vaše vychování, kdežto k Revitalizační agentuře se obrací se slokou, děkuji vám, má matičko, za vaše milování.
Abychom začali odzadu, tak práce tzv. Revitalizační agentury, jak jsem se nedávno z tisku dozvěděl, spočívá (vedle inkasa vlastních honorářů) zejména v přesvědčování věřitelů revitalizovaných oveček, že nemají šanci své pohledávky někdy spatřit, tak ať si je někam ... vyvedou. Přihlouplí věřitelé prý jenom troubějí a o podstatě ekonomické revitalizace nemají ani páru. Chudáci skočili asi na špek pohádkám o zvýšené ochraně věřitelů, stejně jako vkladatelé do kampeliček, a teď jen děkují a děkují za to milování.
Pokud jde o vychování, takový český čipera pochopil ajn cvaj, že podstata kapitalistické ekonomiky je vyvádění. Už za socialismu každý řezník věděl, že dům musí vyvést na tchyni a auto na snachu. Dnes si pro vyvádění můžete pořídit bez problémů právnickou osobu. Na tu vyvedete ty koně, kdežto sami hrdě čelíte konkurzu na prázdný kurník. A hornisti troubějí.
Divím se, že podstatu vyvádění ještě plně nepochopilo ministerstvo spravedlnosti. Já bych nejen exekuce vyvedl na Komoru soukromých vykonavatelů, já bych vyvedl i jiné resty na resuscitační soudní dvůr se sídlem Tampa, FL nebo alespoň Carlsbad, CR, pochopitelně pod vedením renomovaných amerických advokátních firem, které by při reasonable fee USD 450,-/hour postupně přesvědčily žalobce, že nemají žádnou šanci a ať to vezmou zpátky. Myslím, že když teď stát zase něco ušetřil na bezplatné právní pomoci pro samoživitelku Čoubkovou, tak by si to mohl dovolit. Tomu bych řekl systémové řešení, neboť bychom tím zároveň čelili nepřiměřenému zbohatnutí zhýralého alkoholika Paličky, který jako substituční advokát úřaduje denně od 8.00 do 16.00 v lokále U mlsné soudkyně ve výčepu vlevo od vchodu, hned naproti okresnímu soudu v Bubáčkově.
Ale nemyslete si, že Palička nečte noviny a není to pěkný kujón. Onehdá profesorům ekonomie v duchu slušně poděkoval za jejich vychování a vystavil účet na Kč 5,862.352,- devadesátileté restituentce markýze di Dopper-Dehle, kterou jednou v Bubáčkově zahlédl (a celým titulem i jménem oslovil, jak bylo v Bubáčkově vůči všem restituentům zvykem, i když se třeba jmenovali jinak). Dubiosní pohledávku vůči markýze, která jinak žije v Jihoafrické republice, obratem vyvedl ze své evidence postoupením na poradenskou firmu Torture & Kill se sídlem v Namibii. Kontrolní rada ČAK, rovněž s díky za své ekonomické a právní vychování v posledních deseti letech, neshledala v jednání Paličky žádné porušení povinností advokáta a odkázala dědice mezitím zesnulé markýzy na pořad práva civilního před okresním soudem v Bubáčkově, kdež má Palička nejen své sídlo U mlsné soudkyně, ale i trvalý pobyt v podkrovním pokojíku tamtéž. Jinak se Palička těší dobré pověsti, neboť alkoholických nápojů požívá při poskytování právní služby v rozsahu nepřesahujícím příslušnou mimosmluvní odměnu, příspěvky na Komoru řádně platí a jeho vývěska v lokále je přiměřené velikosti. Po úmrtí několika dědiců markýzy při automobilových nehodách apod. má Palička slušnou naději na pěkné rito.
Inu, takže v lidové písni Už mně koně vyvádějí má anonymní autor bezpochyby na mysli vyvedení svých bonitních majetkových hodnot na dceřinou společnost, přičemž hornisti (vyšší státní, bankovní a justiční úředníci včetně velitelů akce Čisté ruce) nás troubějí (usilovně se snaží učinit z nás trouby). Za tento skvělý nápad děkuje autor v závěru zakladatelům české neoliberální školy ekonomické, přirovnávaje je k energickému otci a k laskavé matce. Zároveň se ovšem se svými dobrodinci loučí (já se musím loučiti), neboť se stává předsedou představenstva, jednatelem, generálním ředitelem a majitelem zlatého padáku firmy Kůň, a. s., (Většinový akcionář FNM), kdežto oni mají na krku ten zbankrotovaný kurník, pro nějž záhy založí Revitalizační agenturu a dají ušít u proslulých dodavatelů ministerstva obrany další zlaté padáky.
Tak za tenhle výklad dostanu od zkostnatělého profesora tentokrát jistě jedna s hvězdičkou.
Těm, kdo proti interpretaci něco mají, mohu na závěr vzkázat už jenom pár slov:
Přestaňte mě ... troubiti. Mne nebude kdejaký kůň vyvádět aprílem.
Karel Čermák
Nietzsche nebyl fašista
K nedávnému článku k Nietzscheho výročí, v BL na tomto místě.
Poselství bájného starce Zarathustry, zvěstujícího lidstvu ideál "nadčlověka", zapustilo kořeny v Německu kořeny mnohem dříve, než vznikl fašismus a nacismus. Řekl bych, že německá společnost byla na příchod nacionálního socialismu připravena. Nacisté zneužili atmosféry ve společnosti, kdy bylo hodně Němců přesvědčeno o výjimečnosti německého národa a jeho kultury a bylo jim příjemné pasovat se do role "vyvolených nadlidí", kteří jsou předurčeni ke světovládě a mají právo na vlastní morálku. Nacistům stačilo ovládnout sdělovací prostředky, označit nepřítele a pak už jen "masírovat" veřejné mínění. Podobně si po druhé světové válce počínali i čeští komunisté při násilném prosazování své představy o socialismu, když zneužili sympatie Čechoslováků k Rusku a pochopitelnou nenávist k poraženému nacistickému Německu, která se projevila výbuchem hněvu vůči českým Němcům. I když se komunisté formálně od Nietzscheho distancovali, ve skutečnosti si pro sebe právo výjimečné privilegované elity zakotvili do ústavy a prakticky prosazovali svou vlastní morálku, která připouštěla likvidaci "třídního nepřítele".
Důkazy o tom, že Němci koketovali s "nadčlověčenstvím" už před první světovou válkou, nalezneme v knize T.G.Masaryka Světová revoluce (1925). Zde jsou úryvky Masarykovy kritiky německého historika Karla Lamprechta a sociologa Wernera Sombarta:
"Ve své historii nejnovějšího Německa, napsané před válkou (Zur jüngsten deutschen Vergangenheit, 1904), charakterizuje (Lamprecht) dobu správně jakožto epochu podrážděnosti (utvořil si slovo: Reizsamkeit) a uvádí nejen Viléma, nýbrž i Bismarka jako typy té nervosity. De facto, německý nadčlověk, titan, je nervosní a hledá buď smrt nebo válku jako rozčilení akutní proti rozčilení chronickému. To se týká národů všech, ale v prvé řadě národa německého; jeho filosofové a umělci, jeho duchovní pracovníci vůbec vypěstili subjektivism a individualism až k absurdnímu solipsismu a jeho mravním důsledkům. Nietzschův nadčlověk, darwinisticky konstruovaný dravec, je lékem proti absurdnosti a nelidskosti solipsismu. Ve své duchovní osamocenosti němečtí filosofové a vědcové, historikové a politikové prohlašovali německou civilizaci a kulturu za vrchol lidského vývoje, a ve jménu této samozvané povýšenosti hlásal pruský pangermanism právo výboje a právo vůbec podřizoval moci a násilí."
"Jestliže Sombart velebí německý militarism v duchu Hegelově a pyšní se Fausty a Zarathustry bojujícími v zákopech, nepochopil, jak krvavě odsoudil německou a evropskou civilizaci! Válčení těchto moderních civilizovaných lidí je právě násilnickým unikáním z úzkostí, prýštících z nadčlověckého "Já"..."
Nietzsche byl filosof-básník, vyjadřoval se expresivně, v metaforách a tedy mnohoznačně. Některé jeho myšlenky jsou opravdu velmi zlé a nepochybně negativně ovlivnily generace na začátku dvacátého století. Nietzsche se ale nikdy nezapojil do praktické politiky (na rozdíl od svého současníka Karla Marxe). Bylo mu 32 a musel se ze zdravotních důvodů vzdát profesury, ve svých 44 letech se odmlčel a v padesáti šesti zemřel. Nikdy se nedozvíme, zda spisy, které byly vydány až po jeho smrti, chtěl opravdu publikovat, nikdy se nedozvíme, zda by některé své názory později nekorigoval. Osud mu toho nedopřál. K tomu bychom měli přihlížet při jeho hodnocení.
Cizinecká legie - pojem,legenda a skutečnost
Milan Hulík píše:
Vážený pane Čulíku,
i po českém vstupu do NATO platí v českém trestním zákoně paragraf 115 tr.z., který trestá vězením od dvou do osmi let toho, kdo slouží bez povolení v cizím vojsku. V současné době slouží ve francouzské Cizinecké legii, tedy v armádě NATO, několik desítek Čechů. Získávají vysokou vojenskou kvalifikaci, kterou by v české armádě nezískali. Uvedený paragraf nerozlišuje mezi armádami demokratických a totalitních států! Posílám vám pro informaci a eventuelní publikaci článek na toto téma. Takovou malou historii legie, i s jejími slavnými českými kapitolami. Britské listy jsou výborné. Bon courage.
Soldats de la Légion étrangere
Se sont battus
Partout en Algérie:
Beaucoup sont tombés, de braves légionnaires
Pour la Légion,qui est notre Patrie.
Elitní útvar francouzské armády. Nejlepší vojenský sbor na světě. Jednotka s nejlepší morálkou - žádný legionář neopustí raněného nebo pomoci potřebujícího kamaráda. Cizinecká legie přežila nelítostné boje obou světových válek, indočínského konfliktu i koloniálního tažení v Alžírsku, překonala hluboké vnitřní rozpory a obrozena těmito zápasy vstoupila do šedesátých let jako nejdůležitější složka francouzské Force d Action Rapide, připravena k bojovému nasazení kdekoliv na světě, kde by se zájmy Francie ocitly v nebezpečí. Svou bojovou připravenost a pohotovost k nasazení kdykoli a kdekoli ve světě, prokázala Legie i jako součást mírových jednotek OSN a dalších mezinárodních sil. Francouzská legie se právem pyšní vítězstvími a hrdinskými činy svých vojáků. Proto je na tradici a bojovou historii tohoto sboru kladen značný důraz a každý nováček se s nimi musí podrobně seznámit ihned po přijetí do řad legionářů. To, čím se však cizinecká legie tak výrazně odlišuje od ostatnách jednotek je zvláštní atmosféra hlubokého přátelství a pocit vzájemné sounáležitosti, který spojuje všechny legionáře, ty bývalé i ty současné. Je to jev zcela mimořádný a to tím spíše, že legionáři jsou vlastně námezdní vojáci sloužící za žold, kterým velí francouzští důstojníci. A aby jejich solidarita a přátelské vztahy ještě více vynikly, dodejme, že legionáři jsou vojáci z nejrůznějších zemí.
Non son hombres, son demonios
Tajemství legie spočívá v bojové historii staré více než 150 let, v níž se hrdinství jednotlivých mužů i celých oddílů snoubí se vzácným a zcela ojedinělým duchem vzájemného bratrství, které nemá v jiných armádách obdoby. Bitvy legie vstoupily do dějin. Celou 170 letou historii Cizinecké legie vyznačovaly statečné skutky legionářů a jejich legendární bitvy, jako např. bitva u Camerone v r. 1863, kdy malá jednotka legionářů vyslaných Napoleonem III. ,který se angažoval v mexickém dobrodružství rakouského arcivévody a mexického císaře Maxmiliána II. , padla v nerovném boji proti celé mexické armádě. "To nejsou lidé, ale ďáblové , řekl o nich mexický plukovník Millan španělskými slovy, které jsou nadpisem této kapitoly. Na místě bitvy je dodnes pomník, který hlásá, že 60 legionářů bylo rozdrceno převahou tisíců vojáků a že zemřeli dříve než jejich odvaha. Mezi nimi i dva Češi, Horský a Kunášek. Jejich kolega seržant Fiala uprchl s několika dalšími legionáři z mexického zajetí přes pohraniční řeku Rio Grande a dostal se až do New Orleansu, odkud doplul lodí do Veracruzu, kde znovu nastoupil do služby. Ve vojenské penzi dožil potom jako správce zámku Pau nedaleko Pyrenejí.
Francouzská cizinecká legie byla ustanovena dekretem krále Ludvíka Filipa dne 9. 3. 1831. Bývalý Napoleonův maršál Joseph Soult prosadil zásadu, aby nově vytvořená vojenská formace nebojovala v mateřské zemi a aby byla používána k akcím mimo její hranice. (Poprvé byla tato zásada porušena až ve francouzsko-pruské válce v letech 1870-1871) a podruhé v 1. světové válce. Tehdy se do dějin Cizinecké legie zapsala slavná česká kapitola.
Nazdar
Historie roty "Nazdar" je krátká ale významná. Již 25. 7. 1914, v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku se v rue de varenne před budovou rakousko-uherského velvyslanectví v č. 7 shromáždili příslušníci československé kolonie v Paříži, aby na protest svému imperiálnímu domovu spálili rakouskou vlajku. Krátce nato dne 9. 8. se generálním shromáždění česko-slovenských spolků v Paříži rozhodlo, že všichni schopní muži vstoupí do francouzské armády. A 22. 8. několik desítek českých a slovenských řemeslníků, číšníků, umělců a příslušníků dalších profesí, odjelo ze shromáždění z Paláce Royale (kde to dodnes dokumentuje pamětní deska) po prohlídce u odvodní komise sídlící v "Hotel des Invalides" do Bayonne, aby vstoupili do Cizinecké legie. Československé legie tehdy ještě neexistovaly a tak Cizinecká legie byla jediným možným útočištěm těch, kteří chtěli jako cizinci bojovat na straně Dohody. Stali se příslušníky 1. roty praporu "C" jejího druhého pěšího pluku. V Bayonne složili také přísahu a přijali od jeho obyvatel prapor. Konečně dne 23. 10. zaujali své místo na frontě v Champagne jako součást marokánské divise 5. francouzské armády. První český legionář, Lumír Březovský padl dne 11. 12. 1914 u statku v Marquises. Byl pochován v Lauvois-sur-Marne, aby byl v r. 1933 za přítomnosti tehdejšího ministra války a později smutně proslulého premiéra Daladiera exhumován a jeho urna umístěna v Památníku osvobození na Vítkově. Rota "Nazdar", které dali jméno její francouzští velitelé podle typického pozdravu jejích vojáků, bojovala pak v bitvě d Artois v sektoru Neuville-Saint-Vaast. Spolu s Kana__any,Brity a příslušníky Commonwealthu sváděli krvavé boje o proslulou kůtu č. 140. Zde ztratila rota "Nazdar" 50 mužů a stopadesát jich bylo zraněno. Nejslavnějším mrtvým byl praporečník Bezdíček, jehož tělo rozmetané granátem nebylo vůbec nalezeno. Padl zde i první český důstojník Václav Dostál. Po dalších bojích se zbytky roty "Nazdar" musely stáhnout, aby se za čtyři roky během další, tentokráte již francouzské ofensivy, její zbylí vojáci na totéž bojiště vrátili. Tentokráte však již jako příslušníci Československé legie, když po jednáních čsl. Národní rady s francouzskou vládou povolil president Poincaré 16. 12. 1917 vytvoření samostatného čsl. vojska. Ten čtenář, který pojede kolem Arrasu, nechť si zajede ještě pár kilometrů do Neuville-Saint-Vaast a navštíví hřbitůvek LaTarget. Jediné samostatné československé vojenské pohřebiště ve Francii. Tak se z lůna Cizinecké legie zrodila francouzská součást legendárních Československých legií.
Slavní Češi ve slavné legii
Češi i nadále sloužili v legii. Jedním z těch co proslavili legii i sebe, byl plk. Josef Šnejdárek. Svoji ojedinělou životní pouť popsal v knize "Co jsem prožil". Narozen v r. 1875 po kariéře poručíka rakouské armády vstoupil v r. 1899 do legie. Získal rytířský kříž Čestné legie a po vniku ČSR bojoval jako československý a francouzský důstojník zároveH_ v bojových střetnutích s Polskem a Ma__arskem. Ač byl v r. 1935 v hodnosti divizního generála penzionován, v létě 1939 prchá s celou rodinou přes Jugoslávii do Francie, aby vstoupil do řad čsl. armády ve Francii. Jen několik dnů po skončení války umírá v Casablance. O legii napsal: "}_ivot ve francouzské cizinecké legii podobá se básni tvrdé krásy, básní psané krví. V ní vítězí ctnost, ať již v boji se zbraní v ruce, nebo srdcem, jež čelí vražedným bacilům. " Dalším známým legionářem byl Jan Lang, který o své službě zanechal písemné svědectví. Takové, ale již v literární podobě knihy "Legie sebevrahů" podal o své službě v legii i český cestovatel Ladislav Pařízek. Svědectví o legii byla různá, obdivná i příkrá, jen jedno měla společné, jejich autoři byli vždy hrdi na svoji příslušnost k ní.
Také ve druhé světové válce opustili mnozí čsl. vojáci legii, ale jen proto, aby mohli vstoupit do nově vytvářených čsl. samostatných jednotek. Někteří, jako 15 čsl. důstojníků na výzvu generála de Gaulla vstoupilo do jeho armády Svobodných Francouzů. Nejznámějším z nich byl kpt. Otto Wagner,který velel rotě Cizinecké legie v bitvě u Bir Hacheimu. Napsal o tom knihu "S Cizineckou legií proti Rommelovi. " Po válce se vrátil domů velet v čsl. armádě a jeho kariéra ověnčená mnoha vyznamenáními skončila nakonec v komunistickém kriminále.
Snad největším českým legionářem byl Karel Hora, který své francouzsky napsané paměti nazval "Moje cesta kolem světa v 80 bitvách". Byly přeloženy i do češtiny, po osvobození vlasti byl do ní přeložen i důstojník Hora, ale poté co mu začal věnovat pozornost neblaze proslulý B. Reicin, uprchl kpt. Hora zpět na Západ. Znovu vstoupil do legie a bojoval v Koreji,Indočíně, v Tunisku a v Alžírsku. Naštěstí nebyl zajat, jako se to stalo mnoha českým legionářům,kteří bojovali ve Vietnamu a jako zajatci byli pak přes Čínu a SSSR vráceni domů. O jejich osudu byl dokonce v bývalém režimu natočen propagandistický film "Černý prapor". Ve filmovém potěmkinovském zpracování se navrátivší legionáři připojili hned k budovatelům socialismu. Ve skutečnosti byli však odsouzeni k dlouhodobým trestům odnětí svobody.
Znovuzrození legie
V šedesátých letech se zdálo, že z legie se stane jen operetní vojsko. Dnes je však situace jiná. Legie se překvapivě adaptovala na nové poměry a v rámci sjednocované Evropy začal vynikat její panevropský charakter. Dokonale fungující celek legie se může zdát zázrakem každému, kdo nevěří, že ve sboru složeném z příslušníků 107 národů mluvících nejméně 70 jazyky, se může vytvořit dokonalá jednota. }_e z rekrutů z celého světa, kteří mnohdy v legii hledají svoji novou identitu, je možno za čtyři měsíce výcviku vychovat vojáky ochotné zemřít bez reptání za Francii. Jedním z rozšířených mýtů bylo tvrzení (hojně propagované komunistickou propagandou), že legie je útočištěm zlodějů a vrahů, alkoholiků a zrádců vlastního národa. Není pravda ani to, že legionáři jsou žoldáci, kteří se dávají najímat jen pro peníze. Už proto ne, že mzda je nízká. Mnohem větším motivem je touha po dobrodružství, pověst legie a také ssnaha vyzkoušet si svoje schopnosti. A získat mimořádnou kvalifikaci. I když mnozí řeší vstupem do legie své osobní nebo rodinné problémy, jsou přijímáni pouze uchazeči s čistým trestním rejstříkem. Pokud však chtějí, poskytne jim legie imunitu včetně krycího jména. Při přijímání nových adeptů na základě písemných testů v rodné řeči a přísných lékařských prohlídek, spolupracuje náborové středisko s Interpolem. Zatímco dříve se řada uchazečů rekrutovala z politických uprchlíků z totalitních zemí, dnes legii poskytuje značný počet dobrovolníků vysoká nezaměstnanost spolu s nedostatečnou aktivitou mnoha zámořských armád i armád NATO.
Kriteriím náročného výběru však vyhoví pouze 10 % uchazečů a jen 4 % dobrovolníků nakonec projdou základním výcvikem a doslouží do konce svého pětiletého závazku. I ti přijatí nemají zdaleka vyhráno. Musí projít neobyčejně tvrdým základním výcvikem, aby si vysloužili legionářskou proslulou"képi blanc". V průběhu čtyř let se z nováčků mají stát na slovo vzatí vojáci a proto se meze snesitelnosti fyzické i psychické zátěže často pohybují na samé hranici lidských možností. Mnozí pak litují, že vůbec kdy zatoužili být legionáři.
Na druhé straně takovýto výběr a takové elitářství zaručují, že legie je útvar prestižní, který v "soutěžních kláních" poráží i takové jednotky, jako jsou např. američtí "rangers" nebo americká námořní pěchota. Mnozí legionáři mají specielní výcvik a jsou mimořádnými odborníky v mnoha oborech. Legie má své vlastní lékaře a stomatology, její vojáci takřka všech národností a jazyků ji mohou kdekoliv na světě tlumočit. . Specialisté Cizinecké legie ovládají všechny potřebné profese, od buldoreristů až po odborníky na jadernou technologii. Legie má jednotky pro boj v poušti i v horách.
Legie se do vojenské historie Francie nezapsala jen svými vítězstvími, ale i porážkami, z nichž ta největší byla u Dien Bien Phu 7. 5. 1954. Tato bitva, která znamenala konec francouzského panství v Indočíně, proslula ale i mimořádnou obětavostí legionářů, kteří seskakovali na padácích do obležené pevnosti, ač v ní nemohli najít nic jiného než smrt, pokud boj nepřežili a neskončili pak před popravčí četou. Naplnili tak výrok generála Francois de Négriera: "Vy legionáři jste stvořeni pro smrt, a já vás posílám tam,kde se umírá".
Temnou skvrnou legie byla její účast na alžírském povstání (1961) vyvolaném generály, kteří se postavili proti de Gaullovi a jeho záměru skončit francouzskou angažovanost a dekolonizovat Alžírsko. Měla také za následek rozpuštění dvou výsadkářských pluků legie. I tato neslavná historie však byla důkazem o její pověsti. Francouzské vrchní velení se obávalo, že její výsadkáři budou schopni obsadit Paříž a paralyzovat celou Francii.
Pochoduj nebo zemři!
Snad nejzajímavější na historii legie byla stálá konfrontace jejích "les miserables" (vrahů,lupičů a jiných zločinců), kteří také kdysi v legii nacházeli útočiště s jejím mimořádným duchem solidarity, obětavosti a statečnosti. Nejlépe to vyjádřil slavný americký cestovatel a dobrodruh Richard Halliburton v knize "Létající koberec",který tvrdě odsoudil "Compagnie de discipline", trestní rotu legie složenou z nejhorších vyvrhelů. Poté však napsal: "Když ale dojde k tomu hlavnímu, k boji, nikdo se jim nevyrovná. V dějinách velkých činů je třeba zařadit Cizineckou legii po bok vojenského sboru thébského a hrdinů z Alama. První zahvízdnutí kulky v nich vyvolá takovou aktivitu, tak všeobsáhlý pocit jednoty, tolik odvahy a obětavosti,tak bezmezné pohrdání nebezpečím a smrtí, že něcopodobného ukázalo jen málo jiných armád. Jsou ochotni riskovat desetkrát za sebou život pro spolubojovníka,kterého v době míru z nenávisti jen tak tak nezavraždili. Seržant dá poslední kapku svého přídělu vody vojínovi, jímž od samotného začátku pohrdá. Co záleží na jejích osobních hříších, když legionáři v opravdové zkoušce nikdy neselžou? Mají všechny nectnosti, ale zbabělost neznají. Vynikající bojové schopnosti a nezlomitelný duch jsou hlavní a nejslavnější tradicí Cizinecké legie, tradici, která se zrodila v nesčetných hrdinských bitvách, sváděných celé století od časů, kdy tento způsob vojenské služby byl zorganisován za vlády Ludvíka Filipa. "
O mravním stavu legie v r. 1940 svědčí např. skutečnost, že ze 1400 příslušníků francouzské armády,kteří se po okupaci Francie dostali do Anglie, se rozhodlo pokračovat v boji s generálem de Gaullem jen 1300 osob. Z nich bylo 900 legionářů! Toto rozhodnutí bylo jen jiným vyjádřením slavného hesla legie: "pochoduj nebo zemři!" Dalších příběhů o legii je mnoho. Jedna za všechny: "Plukovník Paul Rollet:Čím jste byl v civilu?Rekrut v Sidi-bel-Abbes:Byl jsem generálem, mon colonel! Rollet:A jaká je Vaše národnost? Rekrut: Legionář,
mon colonel!"
Je ne regrette rien
zpívá Edith Piaf ve svém evergreenu "Mon legionnaire",kterým přispěla ke slávě legie. My však můžeme jen litovat, že v současném českém trestním zákoně je ustanovení ß 115 "Služba v cizím vojsku". Tohoto trestního činu se dopustí ten občan České republiky "který bez povolení koná službu ve vojsku cizí moci nebo v cizím ozbrojeném sboru. " Podle odst. 1 tohoto paragrafu mu hrozí trest odnětí svobody od dvou do osmi let. Zákon nerozeznává, zda slouží v armádě demokratického nebo totalitního státu, zda se podílí na obraně demokracie a hodnot evropského společenství nebo zda slouží nějakému diktátoru Husajnova ražení. Ostranění tohoto již po převratu absurdního paragrafu se pokoušel VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) na počátku devadesátých let, avšak marně.
V Cizinecké legii slouží nyní několik desítek Čechů. Pravda, měli by sloužit v České armádě. Tam však neslouží např. i řada českých špičkových hokejistů, kteří místo toho "slouží" v kanadsko-americké NHL, kde ovšem nezískávají takovou vojenskou kvalifikaci, kterou získávají jejich vrstevníci v Cizinecké legii. Z těch se stávají prvotřídní vojenští profesionálové, kteří by jednou mohli předávat své zkušenosti těžce se rodící profesionální armádě své vlasti, kdyby o ně byl zájem. Samozřejmě až poté, co si odpykají trest několikaletého vězení po návratu do své vlasti. Že do ní jezdí na dovolenou a nikdo je nezavírá? Pak ke "kultuře" právního státu zřejmě patří mít i takové paragrafy, které jsou v trestním zákoně jen na ozdobu. Je jich tam už několik. To však svádí k nebezpečné myšlence, proč dodržovat ty ostatní? Jestliže čeští politici mluví o "vyhaslých a neúčinných" dekretech presidenta Beneše,(které však judikatura českých soudů denně v restitučních sporech aplikuje), tak proč nezrušit nebo nenovelizovat ty skutečně vyhaslé a neúčinné?
Dne 5. 3. 2000
Milan Hulík
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na 