úterý 2. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize:
  • Jiří Hodač: "Debatu je třeba odvysílat, i když politik odmítne účast." Rozhovor s nově jmenovaným ředitelem zpravodajství ČT (Tomáš Pecina)
  • Veřejnoprávní nebo opozičně-smluvní? Zamyšlení nad dalším osudem České televize (Tomáš Pecina)
  • Rozbor rozhovoru s Jiřím Hodačem: Noví lidé v České televizi - diplomaticky opatrná snaha o pokrok? (Jan Čulík) "Antikapitalistické" protesty:
  • Násilí při protestech v Londýně. Papež Jan Pavel II. oslavil První máj a varoval před globalizací Česká politika:
  • Podzimní volby do senátu se blíží: Pithart, Šlouf a Štěpánek (Petr Jánský) Radiožurnál: Ozvěny plus ze soboty 29. 4:
  • Jejich kritika Jiřího Vyvadila nebyla přesvědčivá (Jan Čulík) Reakce na stížnost Ivo Mathého na TV Nova Radě pro vysílání:
  • Rada pro vysílání není soud (Petr Štěpánek, RRTV) DOŠLO PO UZÁVĚRCE: Odpověď Petru Štěpánkovi:
  • Má držitel licence TV Nova právo na monolog? (Tomáš Pecina)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Policie zasáhla proti nepovolené demonstraci anarchistů v Praze. Přibližně tři sta anarchistů se sešlo na Prvního máje po jedné hodině odpoledne na Střeleckém ostrově v Praze. Chtěli protestovat proti "dopadu kapitalismu na pracující". Jejich demonstraci radnice Prahy 1 nepovolila, protože prý požádali o povolení "příliš pozdě". Policie vyzvala demonstranty, aby se rozešli. Ti neuposlechli a někteří pronesli projevy; policisté některé z řečníků zatkli. Kolem druhé hodiny začali anarchisté ze Střeleckého ostrova odcházet mezi policejními kordony směrem na Prahu 5. Policie jim povolila odchod po malých skupinkách, aby nemohli uskutečnit demonstraci. Policisté násilím některé demonstranty odvedli.

  • Anarchisté a obránci lidských práv proti zásahu policie protestovali. Policie neměla žádný důvod k zákroku proti prvomájové demonstraci anarchistů na Střeleckém ostrově v Praze, řekla Anna Šabatová, která je kandidátkou na funkci veřejného ochránce práv (ombudsmana). Bývalá disidentka Anna Šabatová je také nositelkou Ceny OSN, kterou ji v prosinci 1998 udělil generální tajemník OSN Kofi Annan za obhajobu lidských práv. Z pěti vyznamenaných z celého světa byla jedinou osobou v Evropě, která tuto cenu tehdy dostala. Šabatová zpochybnila důvod, pro nějž obvodní úřad demonstraci zakázal. Prý anarchisté oznámili její konání o den později, než stanoví zákon. Šabatová je však přesvědčena, že ji měl obvodní úřad povolit i tak, protože na Střeleckém ostrově shromáždění nemohlo bránit dopravě ani jinak nikoho omezovat. K zadržování řečníků podle Šabatové nebyl důvod, protože obsah projevů nebyl v rozporu se zákonem. Pozastavila se nad tím, že policisté předvedli anarchistu, který začal hovořit o historických kořenech prvomájových oslav. Policisté podle ní se zadrženými hrubě nakládali. Jednomu spoutanému demonstrantovi při chůzi po schodech zakrývali oči."Nepřiměřený a brutální zákrok speciálních policejních sil byl namířen k potlačení politických názorů nepřátelských současnému režimu," uvedla Federace sociálních anarchistů. Jednomu z demonstrantů policisté údajně tloukli hlavou o dveře služebního auta a do jiných bezdůvodně kopali.Za nepřiměřený považuje zákrok vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl a analytik Hnutí občanské solidarity a tolerance Petr Horák, kteří na Střeleckém ostrově ve chvíli policejní akce byli. Policie a ministr vnitra Stanislav Gross považují zákrok za adekvátní. Z dvou až tří set shromážděných anarchistů policie 53 zadržela, zatím však nikoho neobvinila.

  • Česká televize při reportáži o anarchistické demonstraci zapomněla na nezávislost. Informuje Tomáš Pecina: Místo analýzy četli včera večer v  Událostech ČT ze zprávy BIS, anarchisty pojmenovali "militantní jedinci, kteří se realizují útoky na pokojné demonstrace neonacistů". Škoda, že jsem neměl zapnutý videorekordér, okamžitě bych poslal stížnost Radě ČT, konstatuje TP a dodává, že zpravodajství televize Nova bylo výborné.

  • Na mnoha místech republiky slavili Svátek práce sociální demokraté a komunisté a také recesisté, kteří pořádali parodie na prvomájové průvody z éry komunismu. Za silných bezpečnostních opatření položili krátce před polednem premiér Miloš Zemana a odborový předák Richard Falbr na Střeleckém ostrově věnec k památníku 1. máje, který připomíná první oslavy Svátku práce v roce 1890. Odpoledne Zeman vystoupil na prvomájové oslavě ČSSD na pražském Výstavišti, kam přišlo asi 500 lidí. Oznámil, že nejdůležitější prioritou státního rozpočtu na příští rok bude zvýšení investic na vzdělávání. Na Brněnské přehradě na dotazy z mnoha oblastí střídavě odpovídali ministr obrany Vladimír Vetchý a ministr zdravotnictví Bohumil Fišer. Na pražské Letenské pláni vyzval v projevu šéf KSČM Miroslav Grebeníček ve svém projevu Václava Havla, aby složil účty ze svých "účelových prohlášení" a  odmítl vstup ČR do EU, která "slouží nadnárodnímu kapitálu". Grebeníček se vyslovil pro akce občanské neposlušnosti.

  • Asi osm set lidí se v Ostravě zúčastnilo prvomájových oslav, které pořádala tamní organizace Komunistické strany Čech a Moravy v porubském zámku. 600 lidí přišlo na komunistické oslavy 1. máje do Mostu, kde představitelé KSČM vyzvali vládu k urychlenému odstranění vysoké nezaměstnanosti na Mostecku a Ostravsku.

  • Kam ideologicky umístit papeže? Podotýká Juliana:

    Jsem docela zvedava, jak budou cesti konzervativci vysvetlovat papezovu ucast na oslavach 1. maje.

    Ceske vysilani BBC to jeste (zpravy 19.00) neregistrovalo, oznamili pouze, ze cesti komuniste, socialni demokrate a anarchiste oslavili Svatek prace. K tomu příspěvek níže, v dnešních Britských listech (JČ)

  • Děti Země považují nový emisní limit dioxinů za svůj úspěch. Emisní limit dioxinů - 0,1 nanogramu na metr krychlový - stanoví pro všechny spalovny odpadu novela emisní vyhlášky, která včera vstoupila v platnost. Od 1. května 2003 budou muset být všechny spalovny v ČR vybaveny zařízením zachycujícím nebezpečné dioxiny, aby nový limit nepřekračovaly. Ekologické sdružení Děti Země považuje novelu za úspěch své petice Konec dioxinů v ČR, kterou podepsalo přes 14.000 lidí.

  • Rozhovory, které Britským listům poskytl ředitel zpravodajství ČT Jiří Hodač a neposkytl šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal, srovnává v angličtině Jan Čulík a zároveň uvažuje o nebezpečí politických tlaků, které v současnosti hrozí České televizi v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review na tomto místě. (Pochvalu anglicky psaným analýzám českých sdělovacích prostředků, které Jan Čulík zveřejňuje v týdeníku Central Europe Review jako pravidelná shrnutí práce Britských listů, vyjádřila v minulých dnech na recepci pro pražské intelektuály, kterou uspořádal americký velvyslanec John Shattuck, jeho manželka Ellen Humová, někdejší novinářka pro listy Los Angeles Times a Washington Post.)

  • Čtenost Britských listů za březen 2000. Zde najdete ve formátu PDF audit čtenosti Britských listů za měsíc březen 2000. Veškeré zjišťování čtenosti na internetu je nutno brát cum grano salis, nelze ji zjišťovat spolehlivě a firmy, které spolehlivost z podnikatelských důvodů předstírají, nemají pravdu. Nicméně je snad zajímavé, že si v březnu 2000 Britské listy zřejmě otevřelo cca 16 600 samostatných počítačů. Průměrně za pracovní den zaznamenaly BL denně 1896 návštěv na svých stránkách a z každého z třiadvaceti vydání BL za měsíc březen 2000 si čtenáři vyžádali 11 402 stran. Zajímavé také je, že čtenáři jsou velmi pozorní a jen cca 18 procent přístupů je pouze na titulní stranu: ostatních 80 procent přístupů je k jednotlivým článkům BL - podle jiných statistik čte každý čtenář, který si BL otevře, v průměru cca 4 - 5 článků denně.

  • Nový knižní výbor z Britských listů. Druhý výbor z Britských listů Jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) vyjde 15. května 2000. Pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o České televizi, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, obálka je tady. Výbor Jak Češi jednají je možno už nyní objednávat v nakladatelství Milenium na této adrese. - V týdnu od 15. do 19. května bude Jan Čulík v České republice k dispozici k případným besedám či rozhovorům o této publikaci, kdo má zájem, nechť napíše na adresu tohoto listu.

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Jiří Hodač: Debatu je třeba odvysílat, i když politik odmítne účast

    Rozhovor s nově jmenovaným ředitelem zpravodajství České televize

    Tomáš Pecina

  • Pane řediteli, když jsem se připravoval na náš rozhovor, vytiskl jsem si otázky, které jsme před dvěma lety položili šéfredaktoru zpravodajství panu Šámalovi, a užasl jsem, jak aktuální dodnes jsou. Zdá se, že zpravodajství České televize ustrnulo v jedné poloze a ztratilo dynamiku: základní problémy jsou stejné jako před dvěma lety. Jaký je Váš názor?

    Nechtěl bych se zabývat minulostí. Analýza práce zpravodajství je interní věcí České televize. Kdybyste se mě na to zeptal před třemi týdny, byl bych v jiné pozici, ale dnes jsem součástí televize a nemohu o tom veřejně hovořit.

  • Všechno, co kolem sebe vidíme, pochází z veřejných peněz. Česká televize není komerční subjekt a její záležitosti nemohou být posuzovány jako zcela interní...

    Zpravodajství ČT udělalo za posledních deset let velký krok kupředu. Je pravda, že přišla řada lidí, kteří neměli potřebnou zkušenost, učili se za pochodu...

  • Česká televize má roční rozpočet v řádu miliard korun, takže lze stěží brát ohledy na nedostatek zkušeností. ČT je místem pro profesionály.

    Naprosto s Vámi souhlasím.

  • Podle mého názoru by měl existovat jakýsi kariérní řád, určitý standardní postup. Nemáte pocit, že personální práce se v minulém období prováděla chaoticky?

    To nemohu dost dobře posoudit. Pokud ale porovnáme situaci s britskou, tam je na každé místo k dispozici několik kvalifikovaných adeptů. V České televizi prostě leckdy "nebylo kde brát". Změnit tuto situaci vidím jako jeden ze svých hlavním úkolů.

  • V minulosti ČT profesionálové, jako Pavel Zuna nebo Jana Bobošíková, spíš opouštěli, a mnohdy byli velmi frustrováni, nespokojeni s tím, že nemohli uplatnit své ambice, byli rozčarování prostředím v redakci zpravodajství...

    Je normální, že lidé přicházejí a odcházejí. Podívejte se na Davida Frosta: několikrát BBC opustil a znovu se do ní vrátil.

  • Nesouhlasíte tedy s názorem, že redakci zpravodajství opouštějí ti nejlepší redaktoři?

    To je otázka názoru: motivace může být různá. Možná odešli proto, že jinde jim lépe zaplatili. Od lidí, kteří pracují tady, očekávám, že budou hrdi na možnost pracovat v prestižní organizaci a to jim bude do jisté míry kompenzovat to, že jinde by možná dostali víc peněz...

  • Vezměte ale případ Stanislava Brunclíka. Pracoval v České televizi jako moderátor Jedenadvacítky a byl špatný. Odešel do TV Nova a patří k jejím nejlepším redaktorům. To si neumím vysvětlit jinak než vlivem prostředí...

    To nedokážu posoudit. Pana Brunclíka znám pouze z obrazovky a nemám na jeho případ názor.

  • Co uděláte pro to, aby do veřejnoprávní televize přicházeli profesionálové, aby se stávající zaměstnanci profesionály stávali a aby pro ně ČT byla atraktivní?

    Už teď je Česká televize prestižním zaměstnavatelem. Lidé, s nimiž jsem hovořil, na příklad moderátoři, jsou hrdi na to, že zde pracují. Jedním z hlavních cílů, které před sebou vidím, je vypracovat systém vzdělávání a dalšího růstu redaktorů. To je pro mě priorita.

  • Jak chcete zajistit, aby vaši redaktoři byli izolováni od politického tlaku?

    To je klíčová otázka. Právě v této době připravuji jakýsi "návod" pro redaktory, jak jednat v určitých situacích. Jednak tam budou jasně stanoveny zásady, jak dosahovat kvality výsledného produktu, jednak postupy, jak vzdorovat různým tlakům. Mohou to být tlaky jak politické, tak komerční...

  • ...to je pravda, ale politické tlaky jsou pro kvalitu zpravodajství zpravidla destruktivnější...

    Zásadou musí být žádný tlak nepřipustit. Nutná je naprostá nezávislost rozhodování redaktorů. Udělám vše pro to, aby se k nim žádné tlaky nedostaly, to je moje jednoznačné přesvědčení.

  • Můžete se v tom opřít o podporu vedení České televize?

    Ano, s panem generálním ředitelem jsme v tom naprosto zajedno. Pro veřejnoprávní televizi je podmínkou existence naprostá nezávislost jak zpravodajství, tak všech dalších částí televize.

  • Nicméně v posledních dvou letech zde z pohledu vnějšího pozorovatele vznikla značná nevyváženost ve prospěch určitých politických sil, konkrétně prezidenta Havla, Unie svobody... Aspoň já mám ze sledování pořadů ČT tento pocit.

    To jsou věci, které jsem si s některými kolegy vyjasňoval, hovořili jsme o tom, jak zajistit vyváženost ve vysílání. Nezískal jsem ale dojem, že by v minulosti existoval úmysl...

  • Je relevantní mluvit o úmyslu? Pro televizního diváka a pro společnost je významný výsledek!

    To je otázka, jaké představy máte o vyváženosti. Může se stát, že některý politik odmítne účast v pořadu. Pozvete čtyři politické strany a jeden z nich nepřijde, protože nechce sedět u jednoho stolu s panem X. z jiné politické strany. Co v tom případě uděláte?

  • Informaci zveřejním a pořad odvysílám s prázdnou židlí ve studiu.

    Přesně tak. Když někdo odmítne účast, neznamená to, že pořad nelze vyrobit. V tom případě je povinností moderátora dělat ďáblova advokáta a neustále připomínat, prezentovat názory toho, kdo je nepřítomen. Ale pokud se začnou dělat statistiky, objeví se v nich, že strana X nebyla zastoupena tolikrát jako strana Y, ale je to z důvodu, že strana X odmítala účast.

  • Jenže veřejnost už dva roky žádnou takovou informaci nedostala.

    Povinností moderátora je uvést, že byl pozván představitel té-a-té strany, ale ten odmítl účast.

  • Nově zvolená členka Rady ČT Jana Dědečková se ve svém prvním mediálním vystoupení velmi kriticky vyjádřila k osobě moderátora diskusního pořadu V pravé poledne Romana Proroka. Jaký záměr máte s tímto formátem pořadu?

    Formát je v zásadě dobrý, i když se na něm dá dál dramaturgicky pracovat. Nevidím však důvod, proč tento pořad měnit.

  • Beze změny moderátora?

    Pan Prorok bude pokračovat.

  • Česká televize nedávno zavedla pozdní večerní zprávy ze světa. Mám možnost porovnávat mimo jiné s anglickou BBC, Sky News, německou ZDF, francouzskou TV5, a mám pocit, že zahraniční zpravodajství ČT oproti nim trpí nedostatkem zájmu a povrchností. Proč nejsou zprávy ze světa víc prominentní?

    O těchto otázkách budeme samozřejmě široce diskutovat, budeme hledat další formy, jak tyto pořady zlepšovat...

  • Z českých zpráv ze zahraničí mám pocit jakéhosi nezájmu, naprosto mi schází analýza problému.

    Záleží na zkušenosti redaktora, ale nevidím zde úmysl zahraniční zpravodajství potlačovat nebo ho dělat povrchně. I v britské televizi existuje silná selekce zahraničně-politických témat. Jsou oblasti, o kterých se nic nedozvíte, např. právě o střední Evropě, ta se ve zpravodajství objevuje zcela výjimečně.

  • Ale BBC je neporovnatelně analytičtější...

    Bylo by zajímavé porovnat četnost zahraničních témat. Jsem přesvědčen, že český divák je mnohem víc informován o dění ve světě než divák britský - pokud jde o výčet témat.

  • A pokud jde o hodnotu zpravodajských šotů?

    O tom se lze dát bavit. Myslím, že jsem byl vybrán do této funkce právě proto, abych zkušenosti z BBC přenášel do práce České televize.

  • Jak by měl vypadat personální postup redaktorů? Jací lidé by měli přicházet a jak by měli dál postupovat, aby se z nich stali takoví profesionálové, jaké bychom si přáli?

    Budu odpovědný za personální politiku zpravodajství i dalších složek, protože tento útvar se bude rozrůstat a jeho pravomoci budou širší. Za deset let už se objevují zkušení novináři a vzniká i "střední" novinářská generace. Budu se snažit hledat lidi, kteří mají určitou zkušenost. Musejí mít zkušenost z elektronických médií a nesmějí být kompromitováni, např. "napojením" na určité komerční vlivy nebo tím, že v minulosti prezentovali vyhraněné politické postoje. Z těchto lidí budeme vybírat a - znovu zdůrazňuji - bude to zaměstnání pro elitu v tomto oboru. Samozřejmě, než se objeví na obrazovce, bude se s nimi muset pracovat, projdou kursy, budou hovořit s psychology, s lidmi, kteří je budou učit mluvit... Řada z těch věcí se tu už dělá, ale je potřeba vytvořit ucelený systém, mít jistotu, že redaktor se postupně dostává na určitý standard.

  • Budete usilovat i o redaktory, kteří v období předchozího vedení Českou televizi opustili?

    Samozřejmě, k přelévání mezi ČT a komerčními médii bude docházet neustále. Jistěže existují tipy na lidi, které bychom chtěli dostat zpátky... To vše je věcí dalšího jednání.

  • Dostala se ke mně překvapivá informace, že výše platů v České televizi - ne na úrovni jednotlivých zaměstnanců, ale rámcově pro určité systemizované místo - je neveřejná. Je tomu tak a je stejná praxe i v BBC?

    Výše platů se tady skutečně nezveřejňuje. V BBC je zvykem udávat určité rozpětí.

  • Dozvím se takové platové rozpětí i v České televizi?

    Na tuto otázku Vám v tuto chvíli nedokážu odpovědět, ale myslím, že politikou České televize je tyto údaje nezveřejňovat.

  • Jenže rozpočet televize pochází z veřejných peněz...

    To máte pravdu, ale tuto otázku je třeba řešit na jiné úrovni.

  • Pane řediteli, děkuji Vám za rozhovor, a doufám, že se za několik měsíců sejdeme znovu, abychom si promluvili o tom, jak se Vám daří počáteční záměry realizovat. Přeji Vám v tomto "horkém" křesle mnoho úspěchů!

    Jiří Hodač (1947), ředitel zpravodajství ČT. Absolvent fakulty sociálních věd a žurnalistiky University Karlovy v Praze, nejprve pracoval ve Svobodném slově, v roce 1980 odešel do Spolkové republiky a později do Austrálie. Tam vydával exilový časopis Panorama. V lednu 1989 přijal nabídku BBC a nastoupil v její české redakci v Londýně, odkud - již v manažerské funkci - přešel v roce 1997 do pražské pobočky BBC. V loňském roce byl jedním z uchazečů o místo ředitele Českého rozhlasu, avšak výběrového řízení se nakonec nezúčastnil.


    Veřejnoprávní nebo opozičně-smluvní?

    Zamyšlení nad dalším osudem České televize

    Tomáš Pecina

    Je příznačné, že ačkoli česká média věnovala značný kritický zájem novému složení Rady ČT, v žádném se neobjevila seriózní predikce toho, jak se změněné rozložení sil promítne do situace v České televizi a do jejího vysílání.

    Na květnové schůzi by měli poslanci zvolit poslední dva členy Rady České televize. Podle předběžných dohod by obě jména měla vycházet z návrhu ČSSD, takže v kompletní Radě vznikne zastoupení opoziční smlouva:ostatní svět 7:2. Noví radní, zejména ti navržení ODS, jsou přitom lidé v minulosti úzce spojení buď s aparátem strany (J. Dědečková) nebo s její ideologií (F. Mikš, M. Mareš) a lze očekávat, že ve svém rozhodování se plně podrobí partajní disciplíně. Rada ČT tedy definitivně přestala být nezávislým nadstranickým orgánem a stala se "prodlouženou rukou", nebo, jak s oblibou říkali komunisté, "převodní pákou" stranických sekretariátů.

    Impulsem k odvolání předchozí Rady bylo, že radní jmenovali nového ředitele, aniž by svou nominaci předjednali s poslanci. To staví Dušana Chmelíčka do poněkud prekérní situace: bude muset skládat účty Radě, která ho nejmenovala a jejíž značná část s jeho jmenováním nesouhlasí.

    Lze tedy čekat variantu "rychlá smrt"?

    To je nepravděpodobné. První kroky nového ředitele jsou totiž velmi rozumné: po svém jmenování rychle napravil největší personální přehmaty Jakuba Puchalského, vytvořením funkce ředitele zpravodajství omezil pravomoci nekompetentního Šámala a bude zřejmě usilovat o jeho odchod z televize, a zcela správně - na rozdíl od svého předchůdce - akcentuje potřebu zvýšení koncesionářských poplatků. Ze systémového hlediska mu sice lze vytknout, že se spojil s vlivovými skupinami uvnitř televize a vytvořil tak situaci, že místo jmenovaných manažerů opět rozhodují různí "našeptávači" (čímž značně poklesla transparentnost instituce), avšak stabilizace situace v televizi je patrná. Nedopustí-li se ředitel Chmelíček výrazných chyb, nebude Rada schopná ho odvolat, aniž by poškodila svůj image a postavila se do nepopulární pozice vlka z Krylovovy bajky, jemuž beránek "kalí vodu" prostě tím, že pije ze stejného potoka.

    Největší napětí v řetězci Parlament-Rada ČT-ředitel se novou nominací přesouvá o úroveň níž. Jestliže Jirákova rada svého ředitele v podstatě účinně chránila před mocenským vlivem, noví radní se stávají parlamentními biřici. Ředitel televize má dvě možnosti: buď Radu ignorovat a budovat si politickou pozici nezávisle na ní, tak jako to dělal Ivo Mathé, nebo se Radě podřídit a hledat cestu přijatelných kompromisů. Na realizaci první varianty nemá Dušan Chmelíček dostatek zkušeností, druhá vyžaduje obratné manévrování a ani dílčí úspěchy mu nezajistí klid k práci: jak známo, s jídlem roste chuť.

    V nadcházející bitvě se rýsují dvě důležité kóty: bližší se jmenuje Prorok, vzdálenější zvýšení koncesionářských poplatků.

    Moderátor pořadu V pravé poledne, poněkud samolibý, avšak kompetentní Roman Prorok, "orel much nelapající", se - zajisté proti své vůli - stává hrdinou boje za svobodu slova. Tím, že Proroka veřejně kritizovala, prokázala Jana Dědečková notnou dávku politické nezralosti a paradoxně mu tak zajistila dlouhý profesní život: zatímco Proroka-moderátora bylo možno snadno vyměnit nebo celý diskusní pořad (ostatně typicky postkomunistický, v zemích s rozvinutou demokracií a mediální kulturou se - minimálně v této podobě - nevyskytující) zrušit, Prorok-symbol nezávislosti ČT je nedotknutelný. Jeho pozice na televizní obrazovce je nyní neotřesitelná a je otázkou, jakým způsobem této nové autority využije, totiž zda jí dokáže stimulovat vlastní odborný růst nebo zvítězí jeho sklon k aroganci a bude zanedlouho nepřekonatelně odporný nejen politikům ve studiu, ale i divákovi.

    Složitější situace nastává u koncesionářských poplatků. Zatímco pravomoc Rady ČT odvolat ředitele je jednorázovou a velmi nepopulární možností, kterou mohou poslanci ve veřejnoprávní televizi prosazovat zájem politické třídy, udržování stálé úrovně koncesionářských poplatků představuje způsob, jak televizi dlouhodobě utahovat šrouby a podřizovat ji tak poslanecké vůli, a to bez valné pozornosti veřejnosti nebo dokonce za doprovodu populistické rétoriky, jakou nedávno předvedl Ivan Langer. Poslanci vědí, že zvyšování poplatků, minimálně o míru inflace, je pro televizi životní nutností a aby toho dosáhla, udělá pro ně nakonec cokoli.

    Jak známo, Jakub Puchalský tento pamlsek nedostal ani jednou a je jen náhodnou shodou okolností, že jeho funkční období připadlo na období velmi nízké inflace, takže nedošlo k dramatickému snižování reálného televizního rozpočtu. Dušan Chmelíček takové štěstí mít nebude. Chtě-nechtě musí usilovat o zvýšení měsíčního poplatku minimálně na 90 až 95 korun, a to je odměna, kterou veřejnoprávní televize nedostane od poslanců zadarmo.

    Jaká bude cena, o tom lze pouze spekulovat. Vzhledem k blížícímu se termínu podzimních voleb do krajských zastupitelstev a do Senátu (a katastrofálnímu výsledku ČSSD i smluvní opozice v posledních senátních volbách) by mohla být touto cenou mediální podpora kandidátů ve volbách. Těžko si však lze představit, jak by Dušan Chmelíček mohl takový servis zajistit: ředitel zpravodajství Hodač je mužem anglické střízlivosti a serióznosti a nelze od něj čekat, že by své podřízené, možná naivní, ne však cynické, uměl přesvědčit o výhodnosti opoziční smlouvy nebo o škodlivosti výskytu politiků Čtyřkoalice na televizní obrazovce. Kromě toho je redakce zpravodajství v obtížné pozici i vůči barrandovské konkurenci: aby redaktoři TV Nova nereptali, že musejí pracovat v improvizovaných podmínkách (a v ukradené televizi) a ještě víc uchýlit své vysílání ve prospěch Klausovy strany, dostalo se jim jako "bolestného" velmi slušných platů. Hodačovi proto místo elity zbývá spíš profesní "odpad", doplněný o redaktory, kteří v létě odmítli opustit ČNTS a slouží teď ostatním jako výstražný příklad toho, co se v Nově může přihodit nedostatečně flexibilnímu nebo neloajálnímu zaměstnanci. A s neprofesionály se dobrá stranická propaganda dělat nedá...

    Optimistická varianta zní, že poslanci si tuto situaci uvědomí a spokojí se s tím, že Česká televize žádoucí posun naznačí, např. částečným "přeprogramováním" Romana Proroka a větším zastoupením komentátorů podporujících opoziční smlouvu (jako např. Jefim Fištejn, Václav Žák nebo Petr Fiala) na úkor osobností z tzv. hradního křídla, tj. především Unie svobody a Impulsu 99. Odpor mladých redaktorů, vesměs emocionálně vázaných na prezidenta a jeho muže, proti takové změně kursu by však byl značný a mohli bychom se v České televizi dočkat studené války, možná včetně spektakulárních diverzních akcí.

    Pesimisticko-realistická varianta předpokládá nedohodu. V tom případě by Chmelíčkovy dny ve funkci byly sečteny a je velmi pravděpodobné, že ředitel vybraný novou Radou by se podobal víc Jozefu Darmovi (muži, který pro Vladimíra Mečiara "znormalizoval" STV a po němž Slováci tuto televizi překřtili na "darmovízia") než Ivo Mathému, jenž, bohužel, i přes všechny své nedostatky zůstává dva roky po odchodu z funkce pro své pokračovatele nedostižným vzorem.


    Rozhovor s Jiřím Hodačem

    Noví lidé v České televizi: diplomaticky opatrná snaha o pokrok?

    Jan Čulík

    Rozhovor s Jiřím Hodačem, který tento nedávno jmenovaný ředitel zpravodajství České televize poskytl v dnešním vydání Britských listů Tomáši Pecinovi, je zajímavý. Jak už jsme psali v Britských listech i jinde, zdá se, že se někteří nynější vedoucí pracovníci České televize poučili z kataklysmat, jimž za posledních několik let prošlo zpravodajství České televize, a budou se snad od nynějška pokoušet prosazovat reformy metodou trpělivého přesvědčování - na jedné straně budou dosavadním pracovníkům zpravodajství České televize lichotit, že jsou vlastně dobří, na druhé straně ale snad budou trvat na postupné profesionalizaci zpravodajství této důležité veřejnoprávní instituce.

    Jiří Hodač byl před nedávnem jmenován nad dosavadního šéfa zpravodajství Zdeňka Šámala, o němž je z výsledků jeho práce za poslední dva roky zjevné, že nemá kvalitní a promyšlený koncept zpravodajství, anebo se mu ho nepodařilo realizovat.

    Při rozhodování o jmenování nového generálního ředitele České televize koncem ledna 2000 podpořil Zdeněk Šámal Dušana Chmelíčka, mimo jiné prý i proto, že jeho rival v redakci zpravodajství Bohumil Klepetko se přidal k jinému kandidátu, svou úslužností politikům zkompromitovanému Kamilu Čermákovi z Českého telecomu. Čermáka v předvečer jmenování nového ředitele ČT kritizoval i Český rozhlas (kde má Zdeněk Šámal své stoupence) - jistě právem, protože Kamil Čermák začal ještě před jmenováním do funkce obcházet sekretariáty politických stran - a tak konkurs vyhrál Dušan Chmelíček. Ten po jmenování do funkce konstatoval, že "Šámal je (jako šéf zpravodajství) mužem na svém místě".

    Pak se ale jaksi ukázalo, že tomu tak zřejmě přece jen tak úplně není. Chmelíček Šámala sice nevyhodil, ale nyní mu nadřadil šéfa, Jiřího Hodače z české redakce BBC. V toho někteří pražští pozorovatelé vkládají naděje na zlepšení zpravodajství ČT i na posílení její nezávislosti. Jiní se obávají, že byl možná Hodač jmenován tak vysoko, že nebude mít na každodenní podobu zpravodajství skutečný vliv. Ať je tomu jakkoliv, Zdeněk Šámal je jmenováním Jiřího Hodače rozčarován a podle informovaných zdrojů prý uvažuje o odchodu z ČT.

    Jiří Hodač hovoří v dnešním rozhovoru pro BL velmi korektně a  diplomaticky. Je to moudré, neboť s jiným postojem by se v České televizi zřejmě nedalo prosadit nic. Právě proto, že je vázán svou nynější situací v ČT, však nemůže být už považován za  nestranného pozorovatele a jeho výroky je nutno komentovat a snad trochu i korigovat.

    S Hodačovým tvrzením, že "zpravodajství ČT udělalo za posledních deset let velký krok kupředu" je možno souhlasit jen částečně. Všimněte si, že v Hodačových odpovědích na otázky, týkající se kvality zpravodajství ČT, je důležité, co neříká. Nikde neuvedl, že by zpravodajství ČT bylo v současnosti kvalitní, ale bylo by kontraproduktivní v Hodačově nynější situaci veřejně poukazovat na nedostatky. Proto asi ten úhyb vůči srovnání se situací před deseti lety.

    Záleží přirozeně i na tom, co vezmeme za měřítko, podle něhož nynější stav zpravodajství ČT budeme posuzovat: pokud měřítkem budou propagandistické Televizní noviny komunistické Československé televize, pak jistě, dnešní ČT udělala ve srovnání s dobou, řekněme, před patnácti lety skutečně podstatný pokrok. Chce-li se Jiří Hodač vyhnout nutnosti vyjmenovávat nedostatky zpravodajství ČT, dobře to lze učinit právě srovnáváním dnešního zpravodajství s někdejším vysíláním televize za komunismu.

    Hůře by naopak nynější zpravodajství ČT dopadlo při bedlivém srovnávání s nejkvalitnějšími zpravodajskými či publicistickými relacemi nejlepších evropských televizních stanic, například s mnohými pořady BBC. Jistě, kritikové mohou namítnout, že v Evropě i jinde po světě existuje i množství špatných televizních zpravodajských pořadů a že mezi nimi pravděpodobně nezaujímá zpravodajství ČT nutně to nejhorší místo. Jenže to je jako s oním podobenstvím o školním vysvědčení: přinese-li žák ze školy jen průměrné vysvědčení, těžko se bude před rodiči přesvědčivě hájit, že ve třídě jsou přece ještě daleko horší žáci, než je on. Jediné konstruktivní srovnávání je směrem nahoru.

    Ten kdo usiluje o skutečně konstruktivní službu vznikající české demokratické společnosti, musí trvat na tom, aby se Česká televize svým zpravodajstvím pokoušela přiblížit se nejlepšímu světovému ideálu. Jako pro lidi, hrdé na své kulturní zázemí a dědictví, musí pro nás být přece jakékoliv slevování z požadavku nejvyšší kvality hrubou urážkou. Proč mohou existovat vysoce kvalitní televizní pořady (výrobky, státní služba, informace, veřejná debata, atd.) jen jinde - my se snad musíme spokojit s druhořadostí, jen proto, že jsme Češi?

    Zdá se mi, že Jiří Hodač s Britskými listy sdílí onen nekompromisní požadavek nejvyšší kvality a bude se ho snad snažit v ČT prosazovat. Zda to dovolí pracovní kultura v České televizi a politická situace v České republice, to je otázka, na kterou budeme moci odpovědět až za určitou dobu.

    Na první pohled působí korektně, hovoří-li Hodač o tom, že je nyní součástí České televize a nemůže se tedy jako její pracovník ke kvalitě její práce veřejně vyjadřovat. Striktně řečeno to není pravda. Čelní moderátoři BBC se až donedávna vyjadřovali - často velmi kriticky - vůči různým problémům této veřejnoprávní instituce. Teprve nyní to chce nový generální ředitel BBC, pocházející z komerčního prostředí, kontroverzním způsobem zakázat. Není tedy pravda, že by pracovníci veřejnoprávní televize měli být vázáni slibem mlčení a neměli by se účastnit veřejné debaty o práci své instituce, či se z ní takovýmto způsobem vlastně předem vylučovat. Na druhé straně je třeba přiznat, že Hodačovo individuální rozhodnutí v této věci mlčet je nutno respektovat, má-li mu to pomoci při jeho práci. Uvidíme za pár týdnů či měsíců, jaké bude mít jeho práce výsledky.

    " Pokud porovnáme situaci s britskou, tam je na každé místo k dispozici několik kvalifikovaných adeptů. V České televizi prostě leckdy ´nebylo kde brát´," argumentuje dále v rozhovoru Jiří Hodač.

    I toto tvrzení je třeba trochu poopravit. Je pravda, že v pětapadesátimilionovém národě, jako jsou Britové, který je kromě toho ještě historickou náhodou - že užívá angličtinu - relativně otevřený do (anglosaského) světa, je na čelné posty v zemi daleko ostřejší konkurence, a skutečně tvrdá konkurence existuje zejména při obsazování nejprestižnějších novinářských míst. Komentátoři i reportéři seriózních rozhlasových a televizních stanic i celostátních deníků jsou tedy drtivou většinou lidé velké inteligence, rozsáhlého vzdělání i kulturního zázemí a celkově neobyčejně vysoké kvality. Není však pravda, že by v ČR pro lidi v ČT "nebylo kde brát". Jak v Praze svědčili mnozí, zpravodajská redakce České televize měla ke konci devadesátých let mezi novináři bohužel tak špatnou pověst, že nejlepší čeští novináři prostě do ČT odmítali jít. Trochu s tím mohlo mít něco společného jistě i dědictví éry Ivo Mathého, který se snažil konkurovat komerčním televizím i zábavností ČT a zpravodajství nebylo přímo v ohnisku zájmu této veřejnoprávní instituce - tomu odpovídaly a dodnes zřejmě odpovídají i relativně nízké platy pracovníků zpravodajství ČT, i to, že na důležitých postech redakce zpravodajství někdy zaměstnávala i studenty.

    K vyhýbavým odpovědím vyžívá Jiří Hodač v rozhovoru s Tomášem Pecinou umně i své zkušenosti z Británie: když mu Pecina namítne, že lidé jako Jana Bobošíková odešli z ČT z frustrace nad neprofesionalitou, Hodač odpověděl, že přece přecházení lidí z televize do televize je běžné, jen pohlédněte na to, že třeba reportér David Frost několikrát pracoval pro BBC a jindy zase pro britské či americké komerční televizní stanice.

    Je jistě pravda, že novináři v anglosaských zemích občas skutečně přecházejí z jednoho média do druhého, často je to proto, že jim konkurenční médium nabídne zajímavější pořad nebo je přeplatí vyšším honorářem. Jenže to, obávám se, zcela zjevně nebyl případ ani Jany Bobošíkové, která z frustrace od televizní práce na podzim roku 1998 zcela odešla, ač by ji ráda dál dělala a jistě by ji dělala dobře, ani například Ivana Kytky, který pokračuje v kvalitní novinářské práci v rozhlasové redakci českého vysílání BBC a neodešel tam kvůli penězům.

    Sporné je Hodačovo tvrzení, že očekává od svých podřízených v ČT, že "budou hrdi na možnost pracovat v prestižní organizaci a to jim bude do jisté míry kompenzovat to, že by jinde možná dostali víc peněz". Vyplývá z toho, zdá se, že je Hodač zřejmě rozpočtově vázán, a to nevěstí do budoucnosti příliš mnoho dobrého. Česká televize musí od svých novinářů vyžadovat nejvyšší kvalitu, ale tento výkon bude muset také řádně zaplatit. To je základní podmínka, bez níž se nepohne z místa. O tom bude muset rozhodnout generální ředitel. Hlavní rolí veřejnoprávní televize je bezpochyby poskytovat autoritativní zpravodajství a publicistiku. Rozpočty pro tyto redakce tomu musejí odpovídat. Je to v zásadním veřejném zájmu. Kvalitní novinářská práce je k velkému prospěchu rozvoje demokratické společnosti a rozumně vynaložené finanční prostředky za tímto účelem jsou velmi dobrou investicí.

    Jiným zajímavým výrokem Jiřího Hodače je tvrzení, že "Už teď je Česká televize prestižním zaměstnavatelem. Lidé, s nimiž jsem hovořil, na příklad moderátoři, jsou hrdi na to, že zde pracují."

    Srovnejte to prosím se svědectvím Andrewa Stroehleina z května 1998, který se snažil usilovat o to, aby se moderátoři ČT vypracovali v prestižní, profesionální, všestranné a průrazné osobnosti, které by měly větší autoritu než politikové. Stroehlein zjistil, že "nikdo to nechce dělat". Bylo by to nebezpečné pro moderátora i pro jeho rodinu a kromě toho si mnozí pracovníci zpravodajství nechtěli odříznout přístup k soukromým informacím od různých politiků - odmítali tedy vůči nim vystupovat příliš autoritativně. Že by se situace v České televizi za poslední dva roky natolik změnila, že by nyní platilo růžové líčení, které nám předestřel Jiří Hodač? Z toho, co Česká televize vysílá, co vidíme na obrazovce, radikální změny oproti době před dvěma lety zrovna nevyplývají. Povšimněme si mimo jiné, jak neautoritativně, někdy přímo omluvně vystupují reportéři Událostí na obrazovce. Stále se vnucuje dojem, že jde o školní, studentské vysílání z kolejí na Větrníku.

    Snad nejdůležitější součástí rozhovoru Jiřího Hodače s Tomášem Pecinou je Hodačova informace, že nyní připravuje "návod" pro redaktory, jak se vyhnout politickému či komerčnímu tlaku. Doufejme, že bude tento "návod" zveřejněn. Veřejnost totiž má právo znát zásady, jimiž se bude od nynějška Česká televize bránit před případným zneužíváním od politických stran.

    " Udělám vše pro to, aby se k nim žádné tlaky nedostaly, to je moje jednoznačné přesvědčení, konstatuje Jiří Hodač.

    To je sice chvályhodné rozhodnutí, jenže veřejnost má právo znát, jaké konkrétní kroky v této věci Jiří Hodač podnikne a jak se to bude kontrolovat. Doufejme, že veškeré kroky, které v této věci Jiří Hodač podnikne, budou zveřejněny, stejně jako i instrukce, které způsobí "aby se k novinářům ČT žádné tlaky nedostaly."

    Před dvěma lety navrhl Andrew Stroehlein, aby byly informace o tom, proč který politik kdy odmítl vystoupit k danému problému v televizi (mnohdy může být jistě takové odmítnutí ospravedlnitelné) veřejně přístupny na internetu. Byl z televize vyhozen, než mohl toto opatření realizovat. Proč ho nezavést nyní? Kdyby tyto informace byly veřejné přístupné, těžko by mohla být televize napadána, že "nedává dostatečný prostor určité politické straně" - pokud její představitelé trucují a nechtějí se dostavovat k rozhovorům s určitými moderátory.

    "Pořad V pravé poledne je v zásadě dobrý, i když se na nám dá dál dramaturgicky pracovat," konstatoval také Jiří Hodač.

    Zase je to součástí poněkud nejasného, diplomaticky smířlivého přístupu nového vedení České televize (jinak se asi skutečně nedá v ČT v současnosti ničeho dosáhnout): "Jste v podstatě dobří, ale budeme to vylepšovat."

    Rádi bychom i v tomto případě věděli, jak se situace bude vylepšovat konkrétně. Navzdory tomu, že Roman Prorok má potenciál být relativně dobrým moderátorem tohoto pořadu (ne vždy ho realizuje, mnohé pořady V pravé poledne jsou i nadále nesmírně chaotické), zdá se, že pořadu stále chybí pevné výzkumné zázemí a mnohdy i pevná struktura. (Škoda je, že Prorok neumí anglicky, a tak nemůže dost dobře informovaně sledovat obdobné pořady v anglosaských televizích a brát si z toho případně poučení.) Určité pohybnosti o Hodačově úsudku vyvolává i jeho rozhodnutí, že Prorok i nadále zůstane moderátorem pořadu V pravé poledne. Je ovšem možné, že Hodač si opět zde dává diplomatické servítky, neřekne otevřeně, co on a  vedení televize plánuje. Je také možné, že Hodač dospěl k závěru, že v českém kontextu se lepší moderátor než Prorok nenajde. Jana Dědečková ovšem, jak o tom dnes na jiném místě Britských listů píše Tomáš Pecina, udělala paradoxně z Romana Proroka hrdinu svobody projevu a garanta nezávislosti České televize, takže tím učinila jeho postavení v podstatě neotřesitelné. V této situaci je možnost jeho další profesionalizace velmi nepravděpodobná, protože namísto toho, aby se analýza soustředila na věcné, profesní chyby a na možnost zlepšování, bude se nyní ve věci Romana Proroka zástupně debatovat o různých vedlejších politických významech, jichž jeho osoba v současných mediálních konfrontacích mezi ČT a politickými stranami nabývá.

    Handicapem pořadu V pravé poledne je i příliš velký počet debatérů, kteří nezřídka nezastavitelně mlží, takže se debata někdy rozkládá do nepřehledného proudu slov. V britských televizních a rozhlasových debatních pořadech je moderátor u mikrofonu či na obrazovce řízen ze studia producentem, s dobrým informačním zázemím o celém problému, takže odpovědnost nenese za průběh debaty jen jediný moderátor, ale větší výrobní tým. Roman Prorok poslední dobou několikrát projevil určitou nepřipravenost k danému problému. Není to nutně jeho vina, moderátor nemůže učinit všechno. Je to chyba nedostatečného produkčního zázemí pořadu.

    Jednotlivá dílčí témata k diskusi by měla být vždy uváděna autoritativní reportáží z vlastních informačních zdrojů ČT, aby nemohli politikové prezentovat k dané problematice svůj názor bez předchozího zpochybnění z nezávislého zdroje. Jiří Hodač by měl vysvětlit, jaké konkrétní kroky podstoupí k zlepšování těchto a dalších rysů pořadu V pravé poledne. Měl by asi také uvést, jaký postoj nyní zaujme k heroizaci Romana Proroka Janou Dědečkovou.

    Na jiném místě se Hodač zmiňuje o tom, že jsou redaktoři zpravodajství přesvědčeni, že dojem, že ČT politicky nadržuje některým stranám, vzniká neúmyslně. Vůbec si nejsem jist, zda by toto velmi mírné hodnocení skutečně prokázala například podrobnější analýza zpravodajského a publicistického vysílání ČT loni koncem podzimu v době vzniku iniciativy "Děkujeme, odejděte!".

    Jindy vzniká politická nevyváženost některých pořadů ČT prostě v důsledku neobratnosti či neumělosti. Organizuje-li televize BBC debatní pořady, jako známý týdenní program Question Time, za předsednickým stolem zasedají a na otázky z publika odpovídají většinou představitelé politických stran plus jedna dvě nezávislé osoby. Publikum je ovšem vybráno jako přesný sociologický vzorek společnosti a je tedy strukturováno tak, aby zastupovalo všechny názory veřejnosti. (Otázky z publika jsou mimochodem předem vybrané, aby měl pořad pevnou strukturu.) Vysílá-li Česká televize pořad pro mládež Na hraně a naplňuje-li téměř pokaždé publikum českými studenty, kteří jsou politicky zaujatí ve prospěch Unie svobody, celkově pořad často vyzní jako propagandistické vysílání ve prospěch této politické strany i když se budou moderátoři jakkoliv zapřísahat, "že to v žádném případě nezamýšleli". Způsobů, jak zabraňovat politické zaujatosti televizních pořadů, je mnoho a Jiří Hodač je bezpochyby všechny dobře zná.

    " I v britské televizi existuje silná selekce zahraničně-politických témat. Jsou oblasti, o kterých se nic nedozvíte, např. právě o střední Evropě, ta se ve zpravodajství objevuje zcela výjimečně," konstatuje Jiří Hodač.

    To je kontroverzní tvrzení, které je bez kontextu zavádějící. Opět - jako v případě příkadu s Davidem Frostem - i zde Jiří Hodač využívá informaci z britských reálií, aby trochu zamlžil a omluvil nedostatky zpravodajství České televize. Věc je nutno vysvětlit. Jistě, i britské televizní stanice, včetně veřejnoprávní BBC, se ocitají pod krutými komerčními tlaky a vždycky dělají určité ústupky ve prospěch sledovanosti. Dále, velké země jsou do určité míry arogantní a sledují ve zpravodajství své vlastní problémy a zájmy. Obyvatelé menších zemí se musejí asi o zahraniční politiku zajímat trochu víc než obyvatelé středně velkých či velkých mocností. Proč? Život Čechů a Slováků výrazně ovlivní nejen rozhodování v Bruselu, ale asi i to, co se stane v Německu, v Maďarsku, na Slovensku či v Polsku. Naproti tomu pro Brity je závažné to rozhodování v Bruselu - to, co se děje na Slovensku či v Polsku či v České republice je pro jejich život irelevantní. Přesto se občas i  v Británii objevuje kritika, že se britské televizní stanice nevěnují v dostatečné míře zahraničnímu zpravodajství. Témata pro televizní zpravodajství v BBC jsou zcela jasně vybírána podle toho, co ovlivní život britských televizních diváků. Britského diváka - asi právem - nezajímá, co se děje v Praze, v Kodani či v Lisabonu, pokud tam nedojde k vážné krizi.

    Britské televizní zpravodajské a publicistické relace citlivě rozlišují mezi cílovými diváckými skupinami. Sledujte satelitní televizní okruh BBC World či rozhlasové vysílání BBC World Service a zjistíte, že obsahuje daleko větší množství zpráv ze zahraničí než domácí britské zpravodajské či publicistické relace. České vysílání BBC se zabývá i českou politikou, která se přirozeně v anglickém vysílání BBC World Service vyskytne jen velmi zřídka.

    V domácím televizním zpravodajství BBC kolem osmnácté hodiny bude zřejmě méně zahraničněpolitických témat než v hlavním zpravodajství v jednadvacet hodin a podstatně více zahraničněpolitických témat nalezne divák v náročném zpravodajsko-publicistickém pořadu Newsnight, který se vysílá na BBC 2 od 22.30 - tento pořad má ovšem jen relativně malou sledovanost. Na rozdíl od hlavních večerních zpráv v 21 hodin, které sleduje 6 až 8 milionů diváků, se na Newsnight dívá jen asi půldruhého milionu lidí - jsou to ovšem často ti nevlivnější osoby z britského politického a hospodářského života.

    " Jsem přesvědčen, že český divák je mnohem víc informován o dění ve světě než divák britský - pokud jde o výčet témat," konstatuje Jiří Hodač. Tento výrok je bez kontextu taky zavádějící.

    Opakuji: britské televize se při výběru zpravodajských témat řídí velmi silně principem, podle něhož vysílají to, co je pro jejich diváky relevantní. Znovu na tomto místě cituji výrok Tonyho Halla, šéfa zpravodajství BBC, co je úkolem kvalitní televizní žurnalistiky:

    "Naším úkolem je zaujmout lidi, aby se začali zajímat o věci, o nichž nevěděli, že existují, ale že jsou důležité (...) Musíme se věnovat novinářské práci, která funguje jako pomoc a průvodce. Musíme být schopni analyzovat, rozšiřovat lidem vědomí. Musíme být schopni lidem pomoci se orientovat v chaosu událostí a informací. Musí to být novinářská práce, která chce vyvolat skutečnou debatu, která usiluje o to, informovat veřejnost, zaujmout a angažovat posluchače. K tomu je třeba, aby novináři fungovali jako vůdčí osobnosti". (Viz Britské listy 2. 6. 1997 [v závěru vydání].)

    Dosti se mi zdá, že právě ČT tento princip příliš nerespektuje a do zpravodajství se často dostávají mechanicky zahraničněpolitické šoty, jen proto, aby se něco odvysílalo.

    Je to otázka pojetí. Svým způsobem to má souvislost i s českým a s anglosaským pojetím školství. V ČR vládne encyklopedické pojetí - student se musí všechno mechanicky našprtat - v Británii spíše důraz na porozumění problémům a na snahu naučit žáka, aby se v informacích dovedl orientovat (oba opačné přístupy mohou být jistě aplikovány škodlivě přehnaným způsobem).

    Jinými slovy: editoři britských zpravodajských relací nepovažují za příliš významné dávat do večerního zpravodajství v krátkých povrchních šotech všechno, třeba i mechanickou informaci, např. že v Portugalsku se konaly všeobecné volby či že v Dánsku byl zvolen nový ministerský předseda (informace o těchto zemích se v britských televizích neobjeví snad nikdy, stejně jako se většinou neobjeví informace o zemích středoevropských).

    Je to dáno taky kulturně: Británie je otevřena zemím svého bývalého impéria a zemím, hovořícím anglicky, to je pro ni prvotní svět. Uvidíte v britském televizním zpravodajství podrobnější informace o různých afrických či asijských zemích, protože jsou jejich problémy prostě v britském kontextu pro britského občana relevantnější. Jistě i britské televizní stanice mohou dělat na základě neznalosti a předsudků chyby: rozsáhlé povodně ve střední Evropě v roce 1997 se dostaly do západního televizního zpravodajství většinou teprve, až dosáhly dosáhly německého území. Naproti tomu, v listopadu 1989 a pak po mnoho měsíců v roce s 1990 věnovala BBC mnoho hodin zpravodajství i kulturněpolitickému a historickému vývoji Československa. Vysílaly se dokumentární filmy o české literatuře, o české meziválečné architektuře, hudební přenosy z Pražského jara, množství českých celovečerních filmů. BBC pracuje tematicky.Vyskytne-li se problém či aktuální zpráva, dějinná událost, shromáždí k tomu množství zajímavých, pozoruhodných informací.

    Do třetice opakuji: základním principem výběru zpravodajských témat pro vysílání tedy v Británii je, co to znamená pro lidi, jak to ovlivní jejich život.Existuje-li v Británii určitý problém, reportéři rozhlasových i televizních stanic budou aktivně vyhledávat příklady, jak je problém řešen v jiných zemích a budou to předkládat svým divákům a posluchačům. Neinformují většinou moc o skutečnostech, které nemají na život místních občanů žádný vliv.

    Výjimkou jsou obecně lidské problémy, otázky humanity. Dojde-li v Africe k hladomoru, první na světě na to nezřídka upozorní reportážemi o osudu individuálních lidí (které jsou nejsrozumitelnější, protože právě osobní lidská zkušenost je živě dobře přenositelná) právě reportéři BBC.

    Dokonalé jsou zpravodajství a publicistika z vážných světových krizí. Zde je práce televize BBC daleko kvalitnější než práce CNN, která většinou dokáže jen zaměřit v krizi objektiv na dané místo, případně k tomu interviewovat pár odborníků. BBC poskytne autoritativní , všestrannou analýzu.

    Velmi povzbuzující je Hodačovo rozhodnutí, že hodlá kultivovat pro Českou televizi třídu elitních novinářů. V této souvislosti však vzniká složitý s problém, zda bude moci Česká televize, chce-li si skutečně zachovat profesionální integritu, přetahovat k sobě i novináře z televize Nova. Hodač v této souvislosti konstatuje:

    " Samozřejmě, k přelévání mezi ČT a komerčními médii bude docházet neustále. Jistěže existují tipy na lidi, které bychom chtěli dostat zpátky..."

    Existují vážné pochybnosti, zda je skutečně možné snažit se získat zpět novináře, kteří se svým způsobem zkorumpovali prací pro televizi Nova. Jak píše v Literárních novinách č. 18 Vladimír Just: "Nova ... propaguje normalizační pakulturu, kde může. Zapřísahá se nezávislostí, a přitom si politiky už dávno zkorumpovala přidělováním či odebíráním porcí mediální slávy."

    Je zjevné, že televize Nova manipuluje politické zpravodajství ve prospěch svého majitele. Proto je velmi sporné, zda budou moci kdy "novináři", kteří si udělali jméno právě v Nově, přejít do serióznější instituce, aby ji tím nezkompromitovali.

    Tento problém však asi nenastane, neboť v soutěži o přetahování lidí prostřednictvím platů obávám se vyhraje zřejmě vždycky Vladimír Železný.


    Násilí při protestech v Londýně

    Papež Jan Pavel II. oslavil První máj a varoval před globalizací

    Maskovaní demonstranti zaútočili během "antikapitalistického" protestního pochodu v Londýně na restauraci McDonald ve vládní čtvrti Whitehall.

    Jeden policista byl zasažen letící cihlou a dva další byli zraněni., když dav rozbil v restauraci McDonald ve Whitehallu všechna výkladní skříně a okna. Demonstranti také zaútočili na sousední obchod se suvenýry. Dvanáct osob bylo zatčeno. Pořádková policie izolovala náměstí Parliament Square, kde se shromáždily tisíce demonstrantů s cílem "obsadit městský prostor" tím, že tam zasadí semena. Londýnská policie konstatovala, že demonstranti zaútočili na její příslušníky "házením předmětů, železných tyčí a lešením". "Byla to menšina, ale byli to násilníci a nikoliv demonstranti, a je to ostudné," konstatoval mluvčí londýnské policie. "Jeden policista byl zraněn tím, že mu byla hozena do tváře cihla a jiní policisté byli zbiti tak, že klesli k zemi."

    Kameraman, který filmoval útok na restauraci McDonald, se stal terčem útoku násilníků. Ti ho zbili a rozbili mu kameru.

    První máj - poslední ze čtyř dnů protestů v anglickém hlavním městě -začal poklidně, v téměř karnevalové atmosféře. Demonstanti vykopávali drny trávníku a zasazovali semena, jako součást partyzánské zahradnické kampaně, jejímž cílem bylo navrátit části městského Londýna přírodě.

    Demonstranté lezli po stromech a bubnovali na bubny. Obsadili vozovky a donutili policii, aby náměstí uzavřela. Jeden demonstrant vyskočil na střechu policejníh vozu a socha Winstona Churchilla byla poškozena nápisy, vyrobeným spreji s barvou. Někteří demonstranti vylezli na více než desetimetrovou svítilnu na pokraji Parliament Square a ostatní se vyšplhali na dopravní semafory. Jeden holohlavý demonstrant skočil nahý do rybníku, který vytvořili demonstranti, kteří uprostřed náměstí vykopali díru do země. Davy vytvořily automobilové zácpy a demonstranti se jali vypouštět pneumatiky stojících automobilů. Mnoho demonstrantů bylo oblečeno v barevných kostýmech, ale malý počet měl masky a helmy, v nichž skrývali obličej.

    Protestní akce asi 10 000 osob začala poklidně, ale degenerovala v chaos a došlo ke zraněním demonstrantů i policie. Někteří demonstranti zapalovali automobily, rozbíjeli výkladní skříně a okna kanceláří a bojovali s pořádkovými jednotkami. Napáchali škodu v hodnotě 2 milionů liber (cca 110 milionů Kč).

    Demonstrace i jinde v Evropě

    K násilným demonstracím došlo i v některých velkých městech v Německu. Asi tisíc mladých stoupencí extrémní pravicepožadovalo v Berlíně "práci nejprve pro Němce" a vyslechlo si několik projevů, v nichž mluvčí požadovali deportaci cizinců. Policie zasáhla, když se neonacisté krátce střetli s antifašisty, kteří pořádali na stejném místě vlastní demonstraci. V Hamburku bylo zatčeno více než 100 osob a při nočních nepokojích, které vyvolali levicoví extremisté, bylo zraněno 16 policistů.

    Papež Jan Pavel II. varoval při oslavách 1. máje před globalizací

    Papež Jan Pavel II. varoval na mši, která se na předměstí Říma konala pro dělníky z celého světa, že globální ekonomika ohrožuje základní lidská práva. Zdůraznil důležitost jednotlivých lidských jedinců.

    "Nové skutečnosti, které mohutně ovlivňují výrobní proces, jako je globalizace financí, komerce a práce, nesmějí znásilňovat důstojnost lidské osobnosti, které je v demokracii národů ohniskem veškerého úsilí," řekl papež. Jan Pavel II. požadoval, aby světoví vedoucí představitelé "začali řešit hospodářskou a společenskou nerovnost".

    "Globalizace je jev, který je dnes přítomen ve všech aspektech života, ale je to jev, který musí být moudře využit. Je nutné také globalizovat solidaritu," dodal papež. Zvlášť vyjádřil znepokojení nad osudem nezaměstnaných, nedostatečně zaměstnaných a špatně placených osob.

    "Cítím se velmi blízko duchu lidí, kteří jsou nuceni žít v bídě, která uráží jejich důstojnost a znemožňuje jim podílet se na zboží světa a nutí je žít jen z toho, co spadne ze stolu bohatých," řekl.


    Podzimní volby do senátu se blíží

    Pithart, Šlouf a Štěpánek

    Petr Jánský

    Co mají tato jména společného? Volební obvod pro podzimní senátní volby. Tyto tři podivné postavy se utkají o přízeň voličů v Chrudimi.

    Petr Pithart (KSČ, pak OF, dnes KDU-ČSL?) se zviditelnil jako premiér v letech 90-92. Postupem v případě Rakony Rakovník přiložil polínko k divoké privatizaci. Ve volbách 92 neuspěl a vrátil se do politiky až v roce 96 - slušný předseda Senátu. Kladně na sebe upozornil oznámením pokusu o uplácení ředitelem Agrobanky.

    Miroslav Šlouf (KSČ, dnes ČSSD?) šéf poradců premiéra Zemana s šedá eminence vlády. Dosazuje své lidi na vlivná místa, spřádá mocenské sítě. V případě tajných služeb zasáhl i do kompetence ministra vnitra. Doporučil min. dopravy, aby Český Mobil otevřel centrum služeb právě v Chrudimi. Prezentuje se jako okresní spasitel, který je schopen zajistit pracovní místa.

    Petr Štěpánek (ODS) člen bývalé Rady pro RTV a vedoucí skupiny Unisono. Střetl se s ředitelem Železným, který ho označil za tajtrlíka. Štěpánek opáčil pokusem o odebrání licence TV NOVA, což v Radě prosazoval tak vehementně, až se od něj ODS distancovala. V poslední době překvapil prohlášením, že senátorší kandidáti na sebe nebudou útočit (to je světová novinka) a nepřekvapil korespondencí s Janou Cíglerovou. Duchaplné texty zpívá dál, patrně pod heslem Za Čechy a zvláště Chrudim veselejší.

    Nyní voliči vol. Když vyloučíme Štěpánka, který nabízí jen písně o lži a zradě ODS, bude rozhodování mezi Pithartem a Šloufem jednoduché. Pitharta se nenajíme, Pithart práci nezajistí. Do senátu se tak dostane soudruh s mafiánskými způsoby, který se pohybuje na hraně zákona. Senát mu zajistí beztrestnost. Pro podobné charaktery to bude návod, pro republiku ostuda a pro demokracii zkáza.

    Petr Jánský

    Poznámka JČ: Myslím, že je neférové označovat Pitharta jen tak za bývalého komunistu, aniž by člověk uvedl, že Pithart silně usiloval kolem roku 1968 i v tom roce o liberalizaci československého režimu a dvacet let pak byl pronásledován jako chartista. Podepsal hned první prohlášení Charty 77. V době svého disidentství napsal celou řadu závažných politologických studií o české historii, politice i o českém národním charakteru (viz např. knihu Osmašedesátý).


    Radiožurnál: Ozvěny plus ze soboty 29. 4:

    Jejich kritika Jiřího Vyvadila nebyla přesvědčivá

    Jan Čulík

    Daniel Tácha a Pavla Kvapilová, autoři sobotních Ozvěn plus, kritizovali v pětiminutovém pořadu, který se vysílal v sobotu 29. 4 v 18.15, to, že je mezi deseti kandidáty, ucházejícími se v ČR o funkci ombudsmana, i kandidát ČSSD Jiří Vyvadil. Vyvadil je podle pořadu Ozvěny plus nedůvěryhodným kandidátem, protože se za Československou stranu socialistickou údajně účastnil v listopadu 1989 vyjednávání o předání moci při pádu komunismu na straně odcházející komunistické garnitury v čele s Ladislavem Adamcem. Před pádem komunismu byl v Československé straně socialistické poradcem jejího předsedy Bohumila Kučery. John Bok, který vystoupil v pořadu Ozvěny plus, považuje za důkaz Vyvadilovy nedůvěryhodnosti už jen to, že byl členem Československé strany socialistické, a ta strana se "nijak bolševikům nepříčila". Jiným důkazem Vyvadilovy nedůvěryhodnosti je to, že podle některých svědků "zničil" původně velmi úspěšný a v důsledku revoluce v listopadu 1989 velmi důvěryhodný deník Svobodné slovo.

    I když musím přiznat, že si Daniel Tácha i jeho kolegyně při přípravě tohoto pořadu zřejmě vzali k srdci kritiku i technické připomínky, které vůči některým předešlým Ozvěnám plus vznesly Britské listy (ani odvysílané fragmenty rozhovorů nebyly tentokrát skoro vůbec rušeny necitlivě udělanými střihy) a dávají v pořadu pečlivě slovo všem zúčastněným stranám, včetně obviněné osoby, přesto jsem si pořad o Jiřím Vyvadilovi vyposlechl se znepokojením.

    Pořad totiž navzdory veškerým snahám tvůrců nepůsobil seriózně. "Odstřelovací", skandalizující tendence byla zjevná, a to přesto, že to snad autoři pořadu nezamýšleli.

    Uvažuji nad tím, proč byl pořad tak znepokojující a nevyhovující. Myslím, že je to především v důsledku jeho nesmírné krátkosti.

    Pět minut je neobyčejně omezená doba na to, aby bylo možno vznést proti určité osobě skutečně vážné obvinění a odpovědně a přesvědčivě to zdokumentovat. V některých předchozích Ozvěnách plus to fungovalo, protože vznesené obvinění bylo relativně velmi jednoduché. Pokud obvinily Ozvěny plus na základě svědectví Jindřicha Šídla poslankyni Kateřinu Dostálovou, že se ostře kriticky vyjádřila o některých pořadech České televize, takové obvinění bylo jasné, průzračné a srozumitelné a na prostoru pěti minut se s tím dalo pracovat (potíž ovšem byla, že pořad Ozvěny plus neměl výroky Kateřiny Dostálové natočené a  ona je posléze popřela).

    Jestliže však vznesu proti kandidátu na funkci ombudsmana obvinění, že není důvěryhodnou osobou, protože prý v listopadu 1989 stál na straně komunistické delegace, vyjednávající s Občanským fórem, nebo případně proto, že byl členem Československé strany socialistické (!) je to téma daleko složitější a pouhých pět minut prostě nestačí na to, aby toto obvinění Český rozhlas odpovědně a spolehlivě prokázal. S obviněním je v tomto případě totiž celá řada potíží. Jde o důležité otázky, které si objektivní pořad při objasňování těchto záležitostí nutně musí klást. V pětiminutové relaci to však nikdo neobjasní a Český rozhlas pak může být obviněn, že torpéduje kandidáta vládnoucí strany jen tím, že proti němu svou relací vyvolává bigotní, emocionální lidový antikomunismus.

    Nevyřešené otázky spojené s tímto složitým obviněním jsou například tyto:

    1. Co to znamená, že Jiří Vyvadil byl v listopadu 1989 při vyjednávání "na Adamcově straně"? Někteří tvrdí, že vyjednávání pouze organizoval, jiní naopak, že se ho aktivně účastnil. Jenže pokud je známo, Vyvadil nebyl komunista, ale byl členem jen Československé strany socialistické. Není jasné, jakou roli mohli hrát členové této souputnické strany při konečném vyjednávání mezi vládnoucími komunisty a Občanským fórem.

    2. I kdyby nakrásně byl Vyvadil třeba i členem komunistické strany, znamená to, že by měl být vylučován z veřejného života? Princip kolektivní viny se pokud vím nemá uplatňovat - pokud se Vyvadil dopustil nějakých individuálních trestných činů, měl by být potrestán. Nejen v ČSSD, ale i v pravicových koaličních stranách (ODS, ODA, atd.) se vyskytují a vyskytovali bývalí členové komunistické strany, byl jím například někdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Nepamatuji se, že by Český rozhlas za členství v KSČ někdy kritizoval zrovna Dlouhého.

    3. Situace v listopadu 1989 byla, pokud vím, nepřehledná a velmi rychle se vyvíjela. Kdysi mi vyprávěl komentátor Svobodné Evropy Radko Kubičko o tom, jak se při počínajícím pádu komunismu stal hned zpočátku členem studentské delegace, která vyjednávala s vedením fakulty o reformách. Revoluce šla tak rychle dopředu, že vzniklo nebezpečí, že tito první studenti, kteří se odvážili zpočátku s vedením fakulty vyjednávat, budou v další fázi revoluce zdiskreditováni jako kolaboranti, že se vůbec rozhodli s bývalou komunistickou hierarchií vyjednávat a "špinit se s ní". Zpětně se ahistoricky uplatňovaly soudy podle nové situace. Bylo by potřeba odpovědného historického rozboru a spolehlivého svědectví účastníků na to, aby bylo možno přesvědčivě zhodnotit, zda Vyvadil skutečně vystupoval v listopadu 1989 na straně odcházejících komunistů jako dogmatický prorežimní kolaborant, anebo zda se snad pokoušel v určité etapě vývoje zastupovat nějakou reformnější frakci, která byla posléze překonána. Opakuji, pětiminutový pořad tohle nedokáže udělat a posluchače, který není předem předsudečně zaujat, takže automaticky emocionálně odsoudí kohokoliv, koho někdo označí za komunistu, to nepřesvědčí.

    Je pravda, že Vyvadilovi byl v pořadu dán prostor k tomu, aby vyjádřil vlastní názor:

    "Pane redaktore, to , to teda jsem... S jakým režimem? Copak já jsem spjat s minulým režimem? To je přece otázka - promiňte mi, ale jako naprosto absurdní. To jako musím poctivě říct, že - ne, já bych se nebál ničeho a jsem ochoten se zodpovídat z toho, co jsem udělal, ale naprosto nevím, jak já bych mohl spjat s minulým režimem. No já jsem byl například aktivní, že v tom devětaosmdesátém jsem dělal i schůzky Fóra socialistů. A já jsem prostě na těch diskusních fórech socialistů řekl, že bude zrušena vedoucí úloha KSČ. (...) To první prohlášení Svobodného slova, které vyšlo 18. listopadu v tom Svobodném slově, bylo sepsáno v mé kanceláři. Jestli toto budete nazývat jako styk (?) s minulým režimem, tak na to jen těžko nacházím odpověď. Prostě, ne."

    Potíž je, že první část této odpovědi je zjevně odpovědí na reportérovu větu, něco jako "Byl jste spjat s minulým režimem." To je příliš nekonkrétní. Reportér se měl Vyvadila rovnou zeptat, zda skutečně aktivně vyjednával proti Havlovi po boku Adamcově, případně měl Vyvadila při tom s Johnem Bokem - nebo s někým jiným, možná politicky umírněnějším, třeba Petrem Pithartem, který u jednání také byl - konfrontovat. Takhle byla v první části odpovědi v pořadu zveřejněna jen Vyvadilova obecná dementi, nikoliv věcné, ověřitelné buď lži nebo argumenty - a ta obecná dementi v posluchačově vědomí jen nepřímo přispěla k neférové Vyvadilově diskreditaci: "Hle, vymlouvá se, darebák!" usoudí posluchač.

    Vyvadil v pořadu sice říká, že organizačně připravoval schůzku s Občanským fórem, ale nikdo se ho zřejmě přímo nezeptal: "Tak jednal jste po boku Adamce nebo ne?" V pořadu měla zaznít Vyvadilova jasná odpověď na tuto otázku. Že nezazněla a že jsme slyšeli jen jeho obecné výmluvy, v tom smyslu byl pořad trošku manipulativní.

    Pořad však sám pak reportérčiným hlasem přiznává:

    "Je prakticky nemožné s odstupem zjistit, zda Vyvadil hodlal skutečně změnit poměry v zemi či jen stoupal po kariérním žebříčku."

    No právě. Proč tedy o tom natáčet diskreditační pořad, když to nemohu dokázat? Obvinění je podobně obojaké, jako když v úvodu pořadu jeho autoři Vyvadilovi vyčítají, že se v minulých dnech zastal Libora Nováka z ODS, souzeného za finanční podvody, argumentem, že se mu zdá neférové, že si to Novák odnáší za všechny ostatní a že pro něho bude Vyvadil případně žádat milost.

    Nemám nutně žádné obrovské sympatie k někomu, jako je Libor Novák, který neváhal ve stranickém zájmu falšovat finanční výkazy ODS, ale nelze vyloučit, že třeba pan Vyvadil se za Nováka zasazuje čistě z lidského slitování a nikoliv ze spikleneckého srozumění ČSSD-ODS. Něco na tom, že za podvody ODS pyká podivuhodně jen jediný člověk, totiž skutečně je, a nikdo by asi neměl být obviňován za to, že se postaví na obranu souzeného člověka. Nevím, nakolik je seriózní dávat tento Vyvadilův výrok do souvislosti s jeho někdejšími údajnými prohřešky ve prospěch bývalého komunistického režimu. Zdá se, že to mělo navodit zdání, že Vyvadil jako člen ČSSD je součastí onoho spiknutí ODS-ČSSD, zvaného opoziční smlouva, a tak dále zpochybnit jeho důvěryhodnost.

    Není-li možné jasně dokázat Vyvadilovu roli v listopadu a v prosinci 1989, daleko zajímavější by bylo pořádně rozebrat, jaká byla jeho role při správě deníku Svobodné slovo, které, jak svědčí mnozí, straničtí funkcionáři Československé strany socialistické a posléze České strany národně socialistické v podstatě - a to zcela zbytečně - zničili. To by bývalo docela zajímavé téma k řádné investigaci. Není ovšem jasné, zda k "zničení" tohoto v revoluci populárního deníku došlo jen v důsledku hlouposti funkcionářů jako Vyvadil, anebo z jejich chtivosti po majetku a po kariéře. Bohužel, v pořadu citované svědectví Marty Bystrovové je naprosto mlhavé a nevysvětluje nic, co tedy vlastně Vyvadil s deníkem Svobodné slovo provedl:

    "V tom devadesátém roce, kdy on se stal předsedou, ty noviny měly velkou prestiž. Samozřejmě, tehdy měly náklad více než půl milionu výtisků a vzhledem k tomu, že se tak aktivně účastnily listopadové toho převratu, tak měly před sebou patrně docela velkou budoucnost. No a ta strana pod vedením pana Vyvadila najednou zapomněla na to, že noviny jsou médium pro veřejnost a ne pro nějakou politickou skupinu a samozřejmě přes ty noviny si chtěli dělat svoje kariéry."

    Ale jak konkrétně ty noviny zničili? A bylo jejich jednání skutečně tak nedůvěryhodné, že by nyní Vyvadil neměl kandidovat na ombudsmana? To měl pořad jasně vysvětlit.

    (Mimochodem je docela pikantní, že se krátce zeptaly Ozvěny plus na to, co snad učinil Vyvadil se Svobodným slovem, Ondřeje Neffa, který je asi tak nejméně povolaný k tomu, aby se vyjadřoval k osudu českých deníků po pádu komunismu, neboť se osobně podílel na tom, čemu se pozdějším termínem říká vytunelování deníku Mladé fronty Dnes. Byl součástí redakčního týmu, který tento deník zprivatizoval do vlastních rukou - MFD nešla do privatizace - a pak ho tito lidé výhodně prodali zahraničnímu majiteli. Podobnosti viz zde v Britských listech ze 17.3. 1997.)

    V žádném případě netvrdím, že snad mám důkazy, že je Jiří Vyvadil důvěryhodnou osobností, která se snad hodí na funkci ombudsmana. (Osobně mně vadí, že Vyvadil cituje myslím mrtvé marxistické poučky ["jestli rozumíte, je to přerůstání kvantity v kvalitu"].) V Literárních novinách si minulý týden stěžoval Vladimír Just, že slyšel v Událostech ČT jednoho ministra pronést větu "Řešení je v přijetí usnesení o zahájení řízení o odebrání povolení k podnikání." Strašně se v pořadu Ozvěny plus vyjadřoval i Zdeněk Vojíř, předseda senátorského klubu ČSSD:

    "My si myslíme a jsme o tom přesvědčeni, [proč to říkat dvakrát? JČ] že funkce ombudsmana není funkcí politickou, ale jakousi [proč "jakousi"? JČ] funkcí provozní. (...) Ten ombudsman by měl zastávat občany [?? JČ] a řešit jejich spory se státní správou..."

    Já bych takové bláboly prostě odmítl v zájmu české jazykové kultury zařazovat do vysílání...

    V ČR by to asi politika nezdiskreditovalo, ale myslím, že by stálo zato udělat někdy věcný jazykový rozbor vyjadřování některých českých "politiků" a argumentovat, že by do veřejného života neměli vstupovat lidé, kteří mluví dřevěným jazykem. Možná je to důležitější než polovičatá obvinění, která zrovna proti Vyvadilovi vznesl tento pořad.)

    Bohužel však tentokrát - ač se snad snažil o objektivitu - pořad Ozvěny plus osobu Jiřího Vyvadila dostatečně přesvědčivě nezdiskreditoval. Navodil více otázek než odpovědí a otevřel se možnému útoku, že zase nastoluje problémy, které nemá přesvědčivě se stoprocentní platností vyšetřené a podložené.

    Kromě toho, vyvaroval bych se v komentáři některých formulací, které znějí bulvárně a vytvářejí dojem, že je reportér apriori proti Vyvadilovi zaujat. Je daleko přesvědčivější, když nechá reportér za sebe mluvit fakta. Zaujatě znějící formulace v pořadu byly například tyto:

    "Ještě tento čtvrtek (...) měl senátor Vyvadil pro současné potíže Libora Nováka hluboké pochopení."

    "Jiří Vyvadil je přesvědčen, že pro pozici ombudsmana je tím pravým."

    "Senátor Vyvadil prý nemá zapotřebí zakrývat své dřívější aktivity a rozpor mezi nimi a funkcí obmudsmana nevidí."

    Myslím, že není úplně seriózní naznačit, že určitý politik nemá integritu, a zůstat jen u toho náznaku, přesvědčivě to nedokázat.

    Nevím, jestli by nebylo rozumné rozšířit plochu Ozvěn plus alespoň na deset minut.


    Rada pro vysílání není soud

    Petr Štěpánek

    Ať hledám, jak hledám, nikde jsem v dopise Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), adresovaném Ivu Mathé, nenalezl formulaci, která je v materiálu otisknutém BL uvedena v uvozovkách jako citace Rady, dokonce přímo v samotném titulku. (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání: „Vladimír Železný možná neposkytuje pořadem Volejte řediteli objektivní a vyvážené informace, ale důvod k odnětí licence to není.“)

    Je to zjevně vykonstruovaný nesmysl. Rada se totiž k pravdivosti jednotlivých výroků, ať už je na obrazovce vyslovil kdokoli a ať už je stěžovatelem ten nebo onen, nikdy nevyjadřuje. A je to tak jedině správně, protože Rada ze zákona nemá žádné pravomoci provádět šetření, jestli měl pravdu pan X nebo pan Y. Zcela správně proto stěžovatele odkazuje, aby svůj problém řešil soukromoprávní cestou u soudu. Teprve, když poškozený uspěje tam, může se Rada případem zabývat.

    Úplně jiná věc je, že zákon o vysílání Radě ukládá, aby sledovala kromě jiného i vyváženost vysílání. I v minulosti ji však Rada vždy chápala jako vyváženost v delším časovém období, nikoli jako vyváženost jediného odvysílaného pořadu. Jedinou sankcí za takové porušení zákona je odnětí licence. Když v minulosti Rada se společností CET 21 takové řízení vedla, stalo se tak na základě analýzy všech (!) zpravodajských a publicistických pořadů za období několika týdnů. Obdobná analýza v loňském roce porušení zákona v tomto smyslu neprokázala. Jedna či dvě kontroverzní věty z úst ředitele oním důvodem nejsou. Návrh na odnětí licence přesto padl a Rada o něm hlasovala. Pro zahájení správního řízení hlasoval jeden člen Rady.

    Je komické, když se tak vážné věci, jakou zahájení správního řízení o odejmutí licence jistě je, opakovaně domáhá kvůli jednotlivému výroku Jan Vávra, který ještě jako šéfredaktor zpravodajství Novy na půdě parlamentu v minulých letech vehementně argumentoval zcela opačnými stanovisky. Je smutné, když se téhož dopouští bývalý ředitel České televize a kancléř prezidenta republiky Ivo Mathé. Tak zkušený mediální odborník, jakým Ivo Mathé je, totiž jistě ví, že se obrací na zcela nesprávný orgán a že adresátem by měl být soud. Potom se lze jen domýšlet, že tak nečiní kvůli samotnému vyřešení věci, nýbrž pro doprovodný mediální efekt. Ivo Mathé také jistě ví, že Nova je z čistě právního hlediska jen název TV stanice a že odpovědnost za vysílání nese držitel licence CET 21, respektive šéfredaktor. To, že taková osoba dnes v případě pořadu Volejte řediteli existuje, je právě jedním z výsledků tlaku, který v minulosti vyvinula Rada. Ivo Mathé také jistě ví, že právní postavení servisní firmy Novy, České produkční 2000, je dnes zcela jiné. V minulosti byla vlastníkem práv servisní ČNTS, nikoli držitel licence CET 21. Dnes je vlastníkem práv - a tedy má i jednoznačnou právní odpovědnost - CET 21, nikoli servisní firma. I to je výsledek minulých správních řízení, jež Rada vedla.

    Poněkud mě zaráží umanutost některých žurnalistů. Jejich představa, že kvůli jednotlivému výroku bude regulační orgán odebírat licenci, se sice někomu může jevit docela sympaticky, zvláště když oním postiženým by měla být televize Nova, ve skutečnosti je to cesta do pekel. Uvědomují si pisatelé podobných názorů, že takto nasazený metr by platil pro všechna rádia a televize? Pan Xaver oznámí Radě, že pan Ypsilon o něm řekl na tom a tom rádiu, že je zloděj, a nenechal jej naopak říct totéž o panu Ypsilon. Bác, Rada odejme rádiu licenci! Uvědomují si jakou destrukci by takováto praxe způsobila na mediální scéně? A jak je to zneužitelné? Berou vůbec v potaz Listinu základních práv a svobod a její čl. 17 o svobodě projevu? To je první, čím bude argumentovat protistrana a o co se bude zajímat soud. A kde berou tu automatickou jistotu, že pan X lže a pan Y má pravdu? Od toho je tu přeci soud, aby určil, kdo pochybil a kdo má pravdu. Proč tolik lidí opakovaně tlačí regulační orgán do věcí, které mu - zcela správně a logicky - nepřísluší?

    Pokud jde o samotný pojem slova vyváženost, jak ji chápat, zda a jak její nedodržování sankcionovat, velmi uvítám širší diskusi na toto téma. Na rozdíl od Jana Čulíka však daleko větší problémy vidím v České televizi. Působení některých jejích redaktorů ve službách konkrétních politických subjektů pokládám za naprostý výsměch poslání veřejnoprávní instituce.

    Petr Štěpánek

    P.S.

    Podnět, se kterým se na Radu obrátil Tomáš Pecina, je na pořadu zasedání Rady 2. 5. 2000.

    Došlo po uzávěrce:

    Odpověd Petru Štěpánkovi

    Tomáš Pecina

    Ve svém dopise Britským listům (současný, nikoli bývalý, jak chybně píše Petr Jánský) člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) ČR Petr Štěpánek uvádí:

    Poněkud mě zaráží umanutost některých žurnalistů. Jejich představa, že kvůli jednotlivému výroku bude regulační orgán odebírat licenci, se sice někomu může jevit docela sympaticky, zvláště když oním postiženým by měla být televize Nova, ve skutečnosti je to cesta do pekel. Uvědomují si pisatelé podobných názorů, že takto nasazený metr by platil pro všechna rádia a televize? Pan Xaver oznámí Radě, že pan Ypsilon o něm řekl na tom a tom rádiu, že je zloděj, a nenechal jej naopak říct totéž o panu Ypsilon. Bác, Rada odejme rádiu licenci! Uvědomují si jakou destrukci by takováto praxe způsobila na mediální scéně? A jak je to zneužitelné? Berou vůbec v potaz Listinu základních práv a svobod a její čl. 17 o svobodě projevu? To je první, čím bude argumentovat protistrana a o co se bude zajímat soud. A kde berou tu automatickou jistotu, že pan X lže a pan Y má pravdu? Od toho je tu přeci soud, aby určil, kdo pochybil a kdo má pravdu. Proč tolik lidí opakovaně tlačí regulační orgán do věcí, které mu - zcela správně a logicky - nepřísluší?

    Připomíná mi to trochu scénu z jisté předválečné divadelní hry (snad Obrácení Ferdyše Pištory, nejsem si jist), kdy se hlavní postava diví, že má zaplatit protistraně odškodné, když „to byla jedna jediná facka“, a hořce lamentuje, že vědět to dřív, vrazil by mu jich za ty peníze daleko víc.

    Rada není soud, v tom se radní Štěpánek nemýlí. Ve všech ostatních věcech je, velmi kulantně řečeno, dezorientován.

    Primo, existují jednotlivé výroky (a situace, v nichž jsou proneseny), které odnětí licence opravňují. Do takové kategorie patřil Železného výrok o „tajtrlících“, pronesený Vladmírem Železným ještě v době, kdy pan radní neměl televizi Nova rád.

    Secundo, je velký rozdíl, dopustí-li se závadného výroku jeden podnikatel na adresu druhého ve phone-inu, nebo přemění-li ředitel televizní nebo rozhlasovou stanici v nástroj osobní propagandy.

    Tertio, v případě televize Nova se ani zdaleka nejedná o jednotlivý výrok nebo jeden konkrétní pořad. Doporučuji Petru Štěpánkovi, aby se začetl do výročních zpráv Rady a zejména do jejich příloh, a napočítá takových - nikdy nenapravených - pochybení desítky.

    Quarto (et ultimo), odhlédneme-li od stížnosti pana Mathé, která se v běhu diskuse na Britských listech jaksi připletla do cesty, zjistíme, že v mé stížnosti je řeč o něčem jiném: o tom, je-li přijatelné vytvářet a posilovat ve veřejnosti představu, že vysílací licence dává držiteli právo na monolog. Velmi nerad bych se dočkal okamžiku, kdy mě za některý článek nebo projev obdaří lokální mediální magnát z obrazovky nelichotivým přídomkem, třebas i nežalovatelným, a já se od regulátora vysílání dozvím, že je to zcela v pořádku, s nevyslovenou radou, že mi přece nic nebrání zřídit si také vlastní televizi a útok mu oplatit!

    PS: Na usnesení Rady ke své stížnosti se upřímně těším.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|