Veřejnoprávní nebo opozičně-smluvní?
Zamyšlení nad dalším osudem České televize
Je příznačné, že ačkoli česká média věnovala značný kritický zájem novému složení Rady ČT, v žádném se neobjevila seriózní predikce toho, jak se změněné rozložení sil promítne do situace v České televizi a do jejího vysílání.
Na květnové schůzi by měli poslanci zvolit poslední dva členy Rady České televize. Podle předběžných dohod by obě jména měla vycházet z návrhu ČSSD, takže v kompletní Radě vznikne zastoupení opoziční smlouva:ostatní svět 7:2. Noví radní, zejména ti navržení ODS, jsou přitom lidé v minulosti úzce spojení buď s aparátem strany (J. Dědečková) nebo s její ideologií (F. Mikš, M. Mareš) a lze očekávat, že ve svém rozhodování se plně podrobí partajní disciplíně. Rada ČT tedy definitivně přestala být nezávislým nadstranickým orgánem a stala se "prodlouženou rukou", nebo, jak s oblibou říkali komunisté, "převodní pákou" stranických sekretariátů.
Impulsem k odvolání předchozí Rady bylo, že radní jmenovali nového ředitele, aniž by svou nominaci předjednali s poslanci. To staví Dušana Chmelíčka do poněkud prekérní situace: bude muset skládat účty Radě, která ho nejmenovala a jejíž značná část s jeho jmenováním nesouhlasí.
Lze tedy čekat variantu "rychlá smrt"?
To je nepravděpodobné. První kroky nového ředitele jsou totiž velmi rozumné: po svém jmenování rychle napravil největší personální přehmaty Jakuba Puchalského, vytvořením funkce ředitele zpravodajství omezil pravomoci nekompetentního Šámala a bude zřejmě usilovat o jeho odchod z televize, a zcela správně - na rozdíl od svého předchůdce - akcentuje potřebu zvýšení koncesionářských poplatků. Ze systémového hlediska mu sice lze vytknout, že se spojil s vlivovými skupinami uvnitř televize a vytvořil tak situaci, že místo jmenovaných manažerů opět rozhodují různí "našeptávači" (čímž značně poklesla transparentnost instituce), avšak stabilizace situace v televizi je patrná. Nedopustí-li se ředitel Chmelíček výrazných chyb, nebude Rada schopná ho odvolat, aniž by poškodila svůj image a postavila se do nepopulární pozice vlka z Krylovovy bajky, jemuž beránek "kalí vodu" prostě tím, že pije ze stejného potoka.
Největší napětí v řetězci Parlament-Rada ČT-ředitel se novou nominací přesouvá o úroveň níž. Jestliže Jirákova rada svého ředitele v podstatě účinně chránila před mocenským vlivem, noví radní se stávají parlamentními biřici. Ředitel televize má dvě možnosti: buď Radu ignorovat a budovat si politickou pozici nezávisle na ní, tak jako to dělal Ivo Mathé, nebo se Radě podřídit a hledat cestu přijatelných kompromisů. Na realizaci první varianty nemá Dušan Chmelíček dostatek zkušeností, druhá vyžaduje obratné manévrování a ani dílčí úspěchy mu nezajistí klid k práci: jak známo, s jídlem roste chuť.
V nadcházející bitvě se rýsují dvě důležité kóty: bližší se jmenuje Prorok, vzdálenější zvýšení koncesionářských poplatků.
Moderátor pořadu V pravé poledne, poněkud samolibý, avšak kompetentní Roman Prorok, "orel much nelapající", se - zajisté proti své vůli - stává hrdinou boje za svobodu slova. Tím, že Proroka veřejně kritizovala, prokázala Jana Dědečková notnou dávku politické nezralosti a paradoxně mu tak zajistila dlouhý profesní život: zatímco Proroka-moderátora bylo možno snadno vyměnit nebo celý diskusní pořad (ostatně typicky postkomunistický, v zemích s rozvinutou demokracií a mediální kulturou se - minimálně v této podobě - nevyskytující) zrušit, Prorok-symbol nezávislosti ČT je nedotknutelný. Jeho pozice na televizní obrazovce je nyní neotřesitelná a je otázkou, jakým způsobem této nové autority využije, totiž zda jí dokáže stimulovat vlastní odborný růst nebo zvítězí jeho sklon k aroganci a bude zanedlouho nepřekonatelně odporný nejen politikům ve studiu, ale i divákovi.
Složitější situace nastává u koncesionářských poplatků. Zatímco pravomoc Rady ČT odvolat ředitele je jednorázovou a velmi nepopulární možností, kterou mohou poslanci ve veřejnoprávní televizi prosazovat zájem politické třídy, udržování stálé úrovně koncesionářských poplatků představuje způsob, jak televizi dlouhodobě utahovat šrouby a podřizovat ji tak poslanecké vůli, a to bez valné pozornosti veřejnosti nebo dokonce za doprovodu populistické rétoriky, jakou nedávno předvedl Ivan Langer. Poslanci vědí, že zvyšování poplatků, minimálně o míru inflace, je pro televizi životní nutností a aby toho dosáhla, udělá pro ně nakonec cokoli.
Jak známo, Jakub Puchalský tento pamlsek nedostal ani jednou a je jen náhodnou shodou okolností, že jeho funkční období připadlo na období velmi nízké inflace, takže nedošlo k dramatickému snižování reálného televizního rozpočtu. Dušan Chmelíček takové štěstí mít nebude. Chtě-nechtě musí usilovat o zvýšení měsíčního poplatku minimálně na 90 až 95 korun, a to je odměna, kterou veřejnoprávní televize nedostane od poslanců zadarmo.
Jaká bude cena, o tom lze pouze spekulovat. Vzhledem k blížícímu se termínu podzimních voleb do krajských zastupitelstev a do Senátu (a katastrofálnímu výsledku ČSSD i smluvní opozice v posledních senátních volbách) by mohla být touto cenou mediální podpora kandidátů ve volbách. Těžko si však lze představit, jak by Dušan Chmelíček mohl takový servis zajistit: ředitel zpravodajství Hodač je mužem anglické střízlivosti a serióznosti a nelze od něj čekat, že by své podřízené, možná naivní, ne však cynické, uměl přesvědčit o výhodnosti opoziční smlouvy nebo o škodlivosti výskytu politiků Čtyřkoalice na televizní obrazovce. Kromě toho je redakce zpravodajství v obtížné pozici i vůči barrandovské konkurenci: aby redaktoři TV Nova nereptali, že musejí pracovat v improvizovaných podmínkách (a v ukradené televizi) a ještě víc uchýlit své vysílání ve prospěch Klausovy strany, dostalo se jim jako "bolestného" velmi slušných platů. Hodačovi proto místo elity zbývá spíš profesní "odpad", doplněný o redaktory, kteří v létě odmítli opustit ČNTS a slouží teď ostatním jako výstražný příklad toho, co se v Nově může přihodit nedostatečně flexibilnímu nebo neloajálnímu zaměstnanci. A s neprofesionály se dobrá stranická propaganda dělat nedá...
Optimistická varianta zní, že poslanci si tuto situaci uvědomí a spokojí se s tím, že Česká televize žádoucí posun naznačí, např. částečným "přeprogramováním" Romana Proroka a větším zastoupením komentátorů podporujících opoziční smlouvu (jako např. Jefim Fištejn, Václav Žák nebo Petr Fiala) na úkor osobností z tzv. hradního křídla, tj. především Unie svobody a Impulsu 99. Odpor mladých redaktorů, vesměs emocionálně vázaných na prezidenta a jeho muže, proti takové změně kursu by však byl značný a mohli bychom se v České televizi dočkat studené války, možná včetně spektakulárních diverzních akcí.
Pesimisticko-realistická varianta předpokládá nedohodu. V tom případě by Chmelíčkovy dny ve funkci byly sečteny a je velmi pravděpodobné, že ředitel vybraný novou Radou by se podobal víc Jozefu Darmovi (muži, který pro Vladimíra Mečiara "znormalizoval" STV a po němž Slováci tuto televizi překřtili na "darmovízia") než Ivo Mathému, jenž, bohužel, i přes všechny své nedostatky zůstává dva roky po odchodu z funkce pro své pokračovatele nedostižným vzorem.
Rozhovor s Jiřím Hodačem
Noví lidé v České televizi: diplomaticky opatrná snaha o pokrok?
Jan Čulík
Rozhovor s Jiřím Hodačem, který tento nedávno jmenovaný ředitel zpravodajství České televize poskytl v dnešním vydání Britských listů Tomáši Pecinovi, je zajímavý. Jak už jsme psali v Britských listech i jinde, zdá se, že se někteří nynější vedoucí pracovníci České televize poučili z kataklysmat, jimž za posledních několik let prošlo zpravodajství České televize, a budou se snad od nynějška pokoušet prosazovat reformy metodou trpělivého přesvědčování - na jedné straně budou dosavadním pracovníkům zpravodajství České televize lichotit, že jsou vlastně dobří, na druhé straně ale snad budou trvat na postupné profesionalizaci zpravodajství této důležité veřejnoprávní instituce.
Jiří Hodač byl před nedávnem jmenován nad dosavadního šéfa zpravodajství Zdeňka Šámala, o němž je z výsledků jeho práce za poslední dva roky zjevné, že nemá kvalitní a promyšlený koncept zpravodajství, anebo se mu ho nepodařilo realizovat.
Při rozhodování o jmenování nového generálního ředitele České televize koncem ledna 2000 podpořil Zdeněk Šámal Dušana Chmelíčka, mimo jiné prý i proto, že jeho rival v redakci zpravodajství Bohumil Klepetko se přidal k jinému kandidátu, svou úslužností politikům zkompromitovanému Kamilu Čermákovi z Českého telecomu. Čermáka v předvečer jmenování nového ředitele ČT kritizoval i Český rozhlas (kde má Zdeněk Šámal své stoupence) - jistě právem, protože Kamil Čermák začal ještě před jmenováním do funkce obcházet sekretariáty politických stran - a tak konkurs vyhrál Dušan Chmelíček. Ten po jmenování do funkce konstatoval, že "Šámal je (jako šéf zpravodajství) mužem na svém místě".
Pak se ale jaksi ukázalo, že tomu tak zřejmě přece jen tak úplně není. Chmelíček Šámala sice nevyhodil, ale nyní mu nadřadil šéfa, Jiřího Hodače z české redakce BBC. V toho někteří pražští pozorovatelé vkládají naděje na zlepšení zpravodajství ČT i na posílení její nezávislosti. Jiní se obávají, že byl možná Hodač jmenován tak vysoko, že nebude mít na každodenní podobu zpravodajství skutečný vliv. Ať je tomu jakkoliv, Zdeněk Šámal je jmenováním Jiřího Hodače rozčarován a podle informovaných zdrojů prý uvažuje o odchodu z ČT.
Jiří Hodač hovoří v dnešním rozhovoru pro BL velmi korektně a diplomaticky. Je to moudré, neboť s jiným postojem by se v České televizi zřejmě nedalo prosadit nic. Právě proto, že je vázán svou nynější situací v ČT, však nemůže být už považován za nestranného pozorovatele a jeho výroky je nutno komentovat a snad trochu i korigovat.
S Hodačovým tvrzením, že "zpravodajství ČT udělalo za posledních deset let velký krok kupředu" je možno souhlasit jen částečně. Všimněte si, že v Hodačových odpovědích na otázky, týkající se kvality zpravodajství ČT, je důležité, co neříká. Nikde neuvedl, že by zpravodajství ČT bylo v současnosti kvalitní, ale bylo by kontraproduktivní v Hodačově nynější situaci veřejně poukazovat na nedostatky. Proto asi ten úhyb vůči srovnání se situací před deseti lety.
Záleží přirozeně i na tom, co vezmeme za měřítko, podle něhož nynější stav zpravodajství ČT budeme posuzovat: pokud měřítkem budou propagandistické Televizní noviny komunistické Československé televize, pak jistě, dnešní ČT udělala ve srovnání s dobou, řekněme, před patnácti lety skutečně podstatný pokrok. Chce-li se Jiří Hodač vyhnout nutnosti vyjmenovávat nedostatky zpravodajství ČT, dobře to lze učinit právě srovnáváním dnešního zpravodajství s někdejším vysíláním televize za komunismu.
Hůře by naopak nynější zpravodajství ČT dopadlo při bedlivém srovnávání s nejkvalitnějšími zpravodajskými či publicistickými relacemi nejlepších evropských televizních stanic, například s mnohými pořady BBC. Jistě, kritikové mohou namítnout, že v Evropě i jinde po světě existuje i množství špatných televizních zpravodajských pořadů a že mezi nimi pravděpodobně nezaujímá zpravodajství ČT nutně to nejhorší místo. Jenže to je jako s oním podobenstvím o školním vysvědčení: přinese-li žák ze školy jen průměrné vysvědčení, těžko se bude před rodiči přesvědčivě hájit, že ve třídě jsou přece ještě daleko horší žáci, než je on. Jediné konstruktivní srovnávání je směrem nahoru.
Ten kdo usiluje o skutečně konstruktivní službu vznikající české demokratické společnosti, musí trvat na tom, aby se Česká televize svým zpravodajstvím pokoušela přiblížit se nejlepšímu světovému ideálu. Jako pro lidi, hrdé na své kulturní zázemí a dědictví, musí pro nás být přece jakékoliv slevování z požadavku nejvyšší kvality hrubou urážkou. Proč mohou existovat vysoce kvalitní televizní pořady (výrobky, státní služba, informace, veřejná debata, atd.) jen jinde - my se snad musíme spokojit s druhořadostí, jen proto, že jsme Češi?
Zdá se mi, že Jiří Hodač s Britskými listy sdílí onen nekompromisní požadavek nejvyšší kvality a bude se ho snad snažit v ČT prosazovat. Zda to dovolí pracovní kultura v České televizi a politická situace v České republice, to je otázka, na kterou budeme moci odpovědět až za určitou dobu.
Na první pohled působí korektně, hovoří-li Hodač o tom, že je nyní součástí České televize a nemůže se tedy jako její pracovník ke kvalitě její práce veřejně vyjadřovat. Striktně řečeno to není pravda. Čelní moderátoři BBC se až donedávna vyjadřovali - často velmi kriticky - vůči různým problémům této veřejnoprávní instituce. Teprve nyní to chce nový generální ředitel BBC, pocházející z komerčního prostředí, kontroverzním způsobem zakázat. Není tedy pravda, že by pracovníci veřejnoprávní televize měli být vázáni slibem mlčení a neměli by se účastnit veřejné debaty o práci své instituce, či se z ní takovýmto způsobem vlastně předem vylučovat. Na druhé straně je třeba přiznat, že Hodačovo individuální rozhodnutí v této věci mlčet je nutno respektovat, má-li mu to pomoci při jeho práci. Uvidíme za pár týdnů či měsíců, jaké bude mít jeho práce výsledky.
" Pokud porovnáme situaci s britskou, tam je na každé místo k dispozici několik kvalifikovaných adeptů. V České televizi prostě leckdy ´nebylo kde brát´,"
argumentuje dále v rozhovoru Jiří Hodač.
I toto tvrzení je třeba trochu poopravit. Je pravda, že v pětapadesátimilionovém národě, jako jsou Britové, který je kromě toho ještě historickou náhodou - že užívá angličtinu - relativně otevřený do (anglosaského) světa, je na čelné posty v zemi daleko ostřejší konkurence, a skutečně tvrdá konkurence existuje zejména při obsazování nejprestižnějších novinářských míst. Komentátoři i reportéři seriózních rozhlasových a televizních stanic i celostátních deníků jsou tedy drtivou většinou lidé velké inteligence, rozsáhlého vzdělání i kulturního zázemí a celkově neobyčejně vysoké kvality. Není však pravda, že by v ČR pro lidi v ČT "nebylo kde brát". Jak v Praze svědčili mnozí, zpravodajská redakce České televize měla ke konci devadesátých let mezi novináři bohužel tak špatnou pověst, že nejlepší čeští novináři prostě do ČT odmítali jít. Trochu s tím mohlo mít něco společného jistě i dědictví éry Ivo Mathého, který se snažil konkurovat komerčním televizím i zábavností ČT a zpravodajství nebylo přímo v ohnisku zájmu této veřejnoprávní instituce - tomu odpovídaly a dodnes zřejmě odpovídají i relativně nízké platy pracovníků zpravodajství ČT, i to, že na důležitých postech redakce zpravodajství někdy zaměstnávala i studenty.
K vyhýbavým odpovědím vyžívá Jiří Hodač v rozhovoru s Tomášem Pecinou umně i své zkušenosti z Británie: když mu Pecina namítne, že lidé jako Jana Bobošíková odešli z ČT z frustrace nad neprofesionalitou, Hodač odpověděl, že přece přecházení lidí z televize do televize je běžné, jen pohlédněte na to, že třeba reportér David Frost několikrát pracoval pro BBC a jindy zase pro britské či americké komerční televizní stanice.
Je jistě pravda, že novináři v anglosaských zemích občas skutečně přecházejí z jednoho média do druhého, často je to proto, že jim konkurenční médium nabídne zajímavější pořad nebo je přeplatí vyšším honorářem. Jenže to, obávám se, zcela zjevně nebyl případ ani Jany Bobošíkové, která z frustrace od televizní práce na podzim roku 1998 zcela odešla, ač by ji ráda dál dělala a jistě by ji dělala dobře, ani například Ivana Kytky, který pokračuje v kvalitní novinářské práci v rozhlasové redakci českého vysílání BBC a neodešel tam kvůli penězům.
Sporné je Hodačovo tvrzení, že očekává od svých podřízených v ČT, že "budou hrdi na možnost pracovat v prestižní organizaci a to jim bude do jisté míry kompenzovat to, že by jinde možná dostali víc peněz". Vyplývá z toho, zdá se, že je Hodač zřejmě rozpočtově vázán, a to nevěstí do budoucnosti příliš mnoho dobrého. Česká televize musí od svých novinářů vyžadovat nejvyšší kvalitu, ale tento výkon bude muset také řádně zaplatit. To je základní podmínka, bez níž se nepohne z místa. O tom bude muset rozhodnout generální ředitel. Hlavní rolí veřejnoprávní televize je bezpochyby poskytovat autoritativní zpravodajství a publicistiku. Rozpočty pro tyto redakce tomu musejí odpovídat. Je to v zásadním veřejném zájmu. Kvalitní novinářská práce je k velkému prospěchu rozvoje demokratické společnosti a rozumně vynaložené finanční prostředky za tímto účelem jsou velmi dobrou investicí.
Jiným zajímavým výrokem Jiřího Hodače je tvrzení, že "Už teď je Česká televize prestižním zaměstnavatelem. Lidé, s nimiž jsem hovořil, na příklad moderátoři, jsou hrdi na to, že zde pracují."
Srovnejte to prosím se svědectvím Andrewa Stroehleina z května 1998, který se snažil usilovat o to, aby se moderátoři ČT vypracovali v prestižní, profesionální, všestranné a průrazné osobnosti, které by měly větší autoritu než politikové. Stroehlein zjistil, že "nikdo to nechce dělat". Bylo by to nebezpečné pro moderátora i pro jeho rodinu a kromě toho si mnozí pracovníci zpravodajství nechtěli odříznout přístup k soukromým informacím od různých politiků - odmítali tedy vůči nim vystupovat příliš autoritativně. Že by se situace v České televizi za poslední dva roky natolik změnila, že by nyní platilo růžové líčení, které nám předestřel Jiří Hodač? Z toho, co Česká televize vysílá, co vidíme na obrazovce, radikální změny oproti době před dvěma lety zrovna nevyplývají. Povšimněme si mimo jiné, jak neautoritativně, někdy přímo omluvně vystupují reportéři Událostí na obrazovce. Stále se vnucuje dojem, že jde o školní, studentské vysílání z kolejí na Větrníku.
Snad nejdůležitější součástí rozhovoru Jiřího Hodače s Tomášem Pecinou je Hodačova informace, že nyní připravuje "návod" pro redaktory, jak se vyhnout politickému či komerčnímu tlaku. Doufejme, že bude tento "návod" zveřejněn. Veřejnost totiž má právo znát zásady, jimiž se bude od nynějška Česká televize bránit před případným zneužíváním od politických stran.
" Udělám vše pro to, aby se k nim žádné tlaky nedostaly, to je moje jednoznačné přesvědčení, konstatuje Jiří Hodač.
To je sice chvályhodné rozhodnutí, jenže veřejnost má právo znát, jaké konkrétní kroky v této věci Jiří Hodač podnikne a jak se to bude kontrolovat. Doufejme, že veškeré kroky, které v této věci Jiří Hodač podnikne, budou zveřejněny, stejně jako i instrukce, které způsobí "aby se k novinářům ČT žádné tlaky nedostaly."
Před dvěma lety navrhl Andrew Stroehlein, aby byly informace o tom, proč který politik kdy odmítl vystoupit k danému problému v televizi (mnohdy může být jistě takové odmítnutí ospravedlnitelné) veřejně přístupny na internetu. Byl z televize vyhozen, než mohl toto opatření realizovat. Proč ho nezavést nyní? Kdyby tyto informace byly veřejné přístupné, těžko by mohla být televize napadána, že "nedává dostatečný prostor určité politické straně" - pokud její představitelé trucují a nechtějí se dostavovat k rozhovorům s určitými moderátory.
"Pořad V pravé poledne je v zásadě dobrý, i když se na nám dá dál dramaturgicky pracovat," konstatoval také Jiří Hodač.
Zase je to součástí poněkud nejasného, diplomaticky smířlivého přístupu nového vedení České televize (jinak se asi skutečně nedá v ČT v současnosti ničeho dosáhnout): "Jste v podstatě dobří, ale budeme to vylepšovat."
Rádi bychom i v tomto případě věděli, jak se situace bude vylepšovat konkrétně. Navzdory tomu, že Roman Prorok má potenciál být relativně dobrým moderátorem tohoto pořadu (ne vždy ho realizuje, mnohé pořady V pravé poledne jsou i nadále nesmírně chaotické), zdá se, že pořadu stále chybí pevné výzkumné zázemí a mnohdy i pevná struktura. (Škoda je, že Prorok neumí anglicky, a tak nemůže dost dobře informovaně sledovat obdobné pořady v anglosaských televizích a brát si z toho případně poučení.) Určité pohybnosti o Hodačově úsudku vyvolává i jeho rozhodnutí, že Prorok i nadále zůstane moderátorem pořadu V pravé poledne. Je ovšem možné, že Hodač si opět zde dává diplomatické servítky, neřekne otevřeně, co on a vedení televize plánuje. Je také možné, že Hodač dospěl k závěru, že v českém kontextu se lepší moderátor než Prorok nenajde. Jana Dědečková ovšem, jak o tom dnes na jiném místě Britských listů píše Tomáš Pecina, udělala paradoxně z Romana Proroka hrdinu svobody projevu a garanta nezávislosti České televize, takže tím učinila jeho postavení v podstatě neotřesitelné. V této situaci je možnost jeho další profesionalizace velmi nepravděpodobná, protože namísto toho, aby se analýza soustředila na věcné, profesní chyby a na možnost zlepšování, bude se nyní ve věci Romana Proroka zástupně debatovat o různých vedlejších politických významech, jichž jeho osoba v současných mediálních konfrontacích mezi ČT a politickými stranami nabývá.
Handicapem pořadu V pravé poledne je i příliš velký počet debatérů, kteří nezřídka nezastavitelně mlží, takže se debata někdy rozkládá do nepřehledného proudu slov. V britských televizních a rozhlasových debatních pořadech je moderátor u mikrofonu či na obrazovce řízen ze studia producentem, s dobrým informačním zázemím o celém problému, takže odpovědnost nenese za průběh debaty jen jediný moderátor, ale větší výrobní tým. Roman Prorok poslední dobou několikrát projevil určitou nepřipravenost k danému problému. Není to nutně jeho vina, moderátor nemůže učinit všechno. Je to chyba nedostatečného produkčního zázemí pořadu.
Jednotlivá dílčí témata k diskusi by měla být vždy uváděna autoritativní reportáží z vlastních informačních zdrojů ČT, aby nemohli politikové prezentovat k dané problematice svůj názor bez předchozího zpochybnění z nezávislého zdroje. Jiří Hodač by měl vysvětlit, jaké konkrétní kroky podstoupí k zlepšování těchto a dalších rysů pořadu V pravé poledne. Měl by asi také uvést, jaký postoj nyní zaujme k heroizaci Romana Proroka Janou Dědečkovou.
Na jiném místě se Hodač zmiňuje o tom, že jsou redaktoři zpravodajství přesvědčeni, že dojem, že ČT politicky nadržuje některým stranám, vzniká neúmyslně. Vůbec si nejsem jist, zda by toto velmi mírné hodnocení skutečně prokázala například podrobnější analýza zpravodajského a publicistického vysílání ČT loni koncem podzimu v době vzniku iniciativy "Děkujeme, odejděte!".
Jindy vzniká politická nevyváženost některých pořadů ČT prostě v důsledku neobratnosti či neumělosti. Organizuje-li televize BBC debatní pořady, jako známý týdenní program Question Time, za předsednickým stolem zasedají a na otázky z publika odpovídají většinou představitelé politických stran plus jedna dvě nezávislé osoby. Publikum je ovšem vybráno jako přesný sociologický vzorek společnosti a je tedy strukturováno tak, aby zastupovalo všechny názory veřejnosti. (Otázky z publika jsou mimochodem předem vybrané, aby měl pořad pevnou strukturu.) Vysílá-li Česká televize pořad pro mládež Na hraně a naplňuje-li téměř pokaždé publikum českými studenty, kteří jsou politicky zaujatí ve prospěch Unie svobody, celkově pořad často vyzní jako propagandistické vysílání ve prospěch této politické strany i když se budou moderátoři jakkoliv zapřísahat, "že to v žádném případě nezamýšleli". Způsobů, jak zabraňovat politické zaujatosti televizních pořadů, je mnoho a Jiří Hodač je bezpochyby všechny dobře zná.
" I v britské televizi existuje silná selekce zahraničně-politických témat. Jsou oblasti, o kterých se nic nedozvíte, např. právě o střední Evropě, ta se ve zpravodajství objevuje zcela výjimečně," konstatuje Jiří Hodač.
To je kontroverzní tvrzení, které je bez kontextu zavádějící. Opět - jako v případě příkadu s Davidem Frostem - i zde Jiří Hodač využívá informaci z britských reálií, aby trochu zamlžil a omluvil nedostatky zpravodajství České televize. Věc je nutno vysvětlit. Jistě, i britské televizní stanice, včetně veřejnoprávní BBC, se ocitají pod krutými komerčními tlaky a vždycky dělají určité ústupky ve prospěch sledovanosti. Dále, velké země jsou do určité míry arogantní a sledují ve zpravodajství své vlastní problémy a zájmy. Obyvatelé menších zemí se musejí asi o zahraniční politiku zajímat trochu víc než obyvatelé středně velkých či velkých mocností. Proč? Život Čechů a Slováků výrazně ovlivní nejen rozhodování v Bruselu, ale asi i to, co se stane v Německu, v Maďarsku, na Slovensku či v Polsku. Naproti tomu pro Brity je závažné to rozhodování v Bruselu - to, co se děje na Slovensku či v Polsku či v České republice je pro jejich život irelevantní. Přesto se občas i v Británii objevuje kritika, že se britské televizní stanice nevěnují v dostatečné míře zahraničnímu zpravodajství. Témata pro televizní zpravodajství v BBC jsou zcela jasně vybírána podle toho, co ovlivní život britských televizních diváků. Britského diváka - asi právem - nezajímá, co se děje v Praze, v Kodani či v Lisabonu, pokud tam nedojde k vážné krizi.
Britské televizní zpravodajské a publicistické relace citlivě rozlišují mezi cílovými diváckými skupinami. Sledujte satelitní televizní okruh BBC World či rozhlasové vysílání BBC World Service a zjistíte, že obsahuje daleko větší množství zpráv ze zahraničí než domácí britské zpravodajské či publicistické relace. České vysílání BBC se zabývá i českou politikou, která se přirozeně v anglickém vysílání BBC World Service vyskytne jen velmi zřídka.
V domácím televizním zpravodajství BBC kolem osmnácté hodiny bude zřejmě méně zahraničněpolitických témat než v hlavním zpravodajství v jednadvacet hodin a podstatně více zahraničněpolitických témat nalezne divák v náročném zpravodajsko-publicistickém pořadu Newsnight, který se vysílá na BBC 2 od 22.30 - tento pořad má ovšem jen relativně malou sledovanost. Na rozdíl od hlavních večerních zpráv v 21 hodin, které sleduje 6 až 8 milionů diváků, se na Newsnight dívá jen asi půldruhého milionu lidí - jsou to ovšem často ti nevlivnější osoby z britského politického a hospodářského života.
" Jsem přesvědčen, že český divák je mnohem víc informován o dění ve světě než divák britský - pokud jde o výčet témat," konstatuje Jiří Hodač. Tento výrok je bez kontextu taky zavádějící.
Opakuji: britské televize se při výběru zpravodajských témat řídí velmi silně principem, podle něhož vysílají to, co je pro jejich diváky relevantní. Znovu na tomto místě cituji výrok Tonyho Halla, šéfa zpravodajství BBC, co je úkolem kvalitní televizní žurnalistiky:
"Naším úkolem je zaujmout lidi, aby se začali zajímat o věci, o nichž nevěděli, že existují, ale že jsou důležité (...) Musíme se věnovat novinářské práci, která funguje jako pomoc a průvodce. Musíme být schopni analyzovat, rozšiřovat lidem vědomí. Musíme být schopni lidem pomoci se orientovat v chaosu událostí a informací. Musí to být novinářská práce, která chce vyvolat skutečnou debatu, která usiluje o to, informovat veřejnost, zaujmout a angažovat posluchače. K tomu je třeba, aby novináři fungovali jako vůdčí osobnosti".
(Viz Britské listy 2. 6. 1997 [v závěru vydání].)
Dosti se mi zdá, že právě ČT tento princip příliš nerespektuje a do zpravodajství se často dostávají mechanicky zahraničněpolitické šoty, jen proto, aby se něco odvysílalo.
Je to otázka pojetí. Svým způsobem to má souvislost i s českým a s anglosaským pojetím školství. V ČR vládne encyklopedické pojetí - student se musí všechno mechanicky našprtat - v Británii spíše důraz na porozumění problémům a na snahu naučit žáka, aby se v informacích dovedl orientovat (oba opačné přístupy mohou být jistě aplikovány škodlivě přehnaným způsobem).
Jinými slovy: editoři britských zpravodajských relací nepovažují za příliš významné dávat do večerního zpravodajství v krátkých povrchních šotech všechno, třeba i mechanickou informaci, např. že v Portugalsku se konaly všeobecné volby či že v Dánsku byl zvolen nový ministerský předseda (informace o těchto zemích se v britských televizích neobjeví snad nikdy, stejně jako se většinou neobjeví informace o zemích středoevropských).
Je to dáno taky kulturně: Británie je otevřena zemím svého bývalého impéria a zemím, hovořícím anglicky, to je pro ni prvotní svět. Uvidíte v britském televizním zpravodajství podrobnější informace o různých afrických či asijských zemích, protože jsou jejich problémy prostě v britském kontextu pro britského občana relevantnější. Jistě i britské televizní stanice mohou dělat na základě neznalosti a předsudků chyby: rozsáhlé povodně ve střední Evropě v roce 1997 se dostaly do západního televizního zpravodajství většinou teprve, až dosáhly dosáhly německého území. Naproti tomu, v listopadu 1989 a pak po mnoho měsíců v roce s 1990 věnovala BBC mnoho hodin zpravodajství i kulturněpolitickému a historickému vývoji Československa. Vysílaly se dokumentární filmy o české literatuře, o české meziválečné architektuře, hudební přenosy z Pražského jara, množství českých celovečerních filmů. BBC pracuje tematicky.Vyskytne-li se problém či aktuální zpráva, dějinná událost, shromáždí k tomu množství zajímavých, pozoruhodných informací.
Do třetice opakuji: základním principem výběru zpravodajských témat pro vysílání tedy v Británii je, co to znamená pro lidi, jak to ovlivní jejich život.Existuje-li v Británii určitý problém, reportéři rozhlasových i televizních stanic budou aktivně vyhledávat příklady, jak je problém řešen v jiných zemích a budou to předkládat svým divákům a posluchačům. Neinformují většinou moc o skutečnostech, které nemají na život místních občanů žádný vliv.
Výjimkou jsou obecně lidské problémy, otázky humanity. Dojde-li v Africe k hladomoru, první na světě na to nezřídka upozorní reportážemi o osudu individuálních lidí (které jsou nejsrozumitelnější, protože právě osobní lidská zkušenost je živě dobře přenositelná) právě reportéři BBC.
Dokonalé jsou zpravodajství a publicistika z vážných světových krizí. Zde je práce televize BBC daleko kvalitnější než práce CNN, která většinou dokáže jen zaměřit v krizi objektiv na dané místo, případně k tomu interviewovat pár odborníků. BBC poskytne autoritativní , všestrannou analýzu.
Velmi povzbuzující je Hodačovo rozhodnutí, že hodlá kultivovat pro Českou televizi třídu elitních novinářů. V této souvislosti však vzniká složitý s problém, zda bude moci Česká televize, chce-li si skutečně zachovat profesionální integritu, přetahovat k sobě i novináře z televize Nova. Hodač v této souvislosti konstatuje:
" Samozřejmě, k přelévání mezi ČT a komerčními médii bude docházet neustále. Jistěže existují tipy na lidi, které bychom chtěli dostat zpátky..."
Existují vážné pochybnosti, zda je skutečně možné snažit se získat zpět novináře, kteří se svým způsobem zkorumpovali prací pro televizi Nova. Jak píše v Literárních novinách č. 18 Vladimír Just: "Nova ... propaguje normalizační pakulturu, kde může. Zapřísahá se nezávislostí, a přitom si politiky už dávno zkorumpovala přidělováním či odebíráním porcí mediální slávy."
Je zjevné, že televize Nova manipuluje politické zpravodajství ve prospěch svého majitele. Proto je velmi sporné, zda budou moci kdy "novináři", kteří si udělali jméno právě v Nově, přejít do serióznější instituce, aby ji tím nezkompromitovali.
Tento problém však asi nenastane, neboť v soutěži o přetahování lidí prostřednictvím platů obávám se vyhraje zřejmě vždycky Vladimír Železný.
Radiožurnál: Ozvěny plus ze soboty 29. 4:
Jejich kritika Jiřího Vyvadila nebyla přesvědčivá
Jan Čulík
Daniel Tácha a Pavla Kvapilová, autoři sobotních Ozvěn plus, kritizovali v pětiminutovém pořadu, který se vysílal v sobotu 29. 4 v 18.15, to, že je mezi deseti kandidáty, ucházejícími se v ČR o funkci ombudsmana, i kandidát ČSSD Jiří Vyvadil. Vyvadil je podle pořadu Ozvěny plus nedůvěryhodným kandidátem, protože se za Československou stranu socialistickou údajně účastnil v listopadu 1989 vyjednávání o předání moci při pádu komunismu na straně odcházející komunistické garnitury v čele s Ladislavem Adamcem. Před pádem komunismu byl v Československé straně socialistické poradcem jejího předsedy Bohumila Kučery. John Bok, který vystoupil v pořadu Ozvěny plus, považuje za důkaz Vyvadilovy nedůvěryhodnosti už jen to, že byl členem Československé strany socialistické, a ta strana se "nijak bolševikům nepříčila". Jiným důkazem Vyvadilovy nedůvěryhodnosti je to, že podle některých svědků "zničil" původně velmi úspěšný a v důsledku revoluce v listopadu 1989 velmi důvěryhodný deník Svobodné slovo.
I když musím přiznat, že si Daniel Tácha i jeho kolegyně při přípravě tohoto pořadu zřejmě vzali k srdci kritiku i technické připomínky, které vůči některým předešlým Ozvěnám plus vznesly Britské listy (ani odvysílané fragmenty rozhovorů nebyly tentokrát skoro vůbec rušeny necitlivě udělanými střihy) a dávají v pořadu pečlivě slovo všem zúčastněným stranám, včetně obviněné osoby, přesto jsem si pořad o Jiřím Vyvadilovi vyposlechl se znepokojením.
Pořad totiž navzdory veškerým snahám tvůrců nepůsobil seriózně. "Odstřelovací", skandalizující tendence byla zjevná, a to přesto, že to snad autoři pořadu nezamýšleli.
Uvažuji nad tím, proč byl pořad tak znepokojující a nevyhovující. Myslím, že je to především v důsledku jeho nesmírné krátkosti.
Pět minut je neobyčejně omezená doba na to, aby bylo možno vznést proti určité osobě skutečně vážné obvinění a odpovědně a přesvědčivě to zdokumentovat. V některých předchozích Ozvěnách plus to fungovalo, protože vznesené obvinění bylo relativně velmi jednoduché. Pokud obvinily Ozvěny plus na základě svědectví Jindřicha Šídla poslankyni Kateřinu Dostálovou, že se ostře kriticky vyjádřila o některých pořadech České televize, takové obvinění bylo jasné, průzračné a srozumitelné a na prostoru pěti minut se s tím dalo pracovat (potíž ovšem byla, že pořad Ozvěny plus neměl výroky Kateřiny Dostálové natočené a ona je posléze popřela).
Jestliže však vznesu proti kandidátu na funkci ombudsmana obvinění, že není důvěryhodnou osobou, protože prý v listopadu 1989 stál na straně komunistické delegace, vyjednávající s Občanským fórem, nebo případně proto, že byl členem Československé strany socialistické (!) je to téma daleko složitější a pouhých pět minut prostě nestačí na to, aby toto obvinění Český rozhlas odpovědně a spolehlivě prokázal. S obviněním je v tomto případě totiž celá řada potíží. Jde o důležité otázky, které si objektivní pořad při objasňování těchto záležitostí nutně musí klást. V pětiminutové relaci to však nikdo neobjasní a Český rozhlas pak může být obviněn, že torpéduje kandidáta vládnoucí strany jen tím, že proti němu svou relací vyvolává bigotní, emocionální lidový antikomunismus.
Nevyřešené otázky spojené s tímto složitým obviněním jsou například tyto:
1. Co to znamená, že Jiří Vyvadil byl v listopadu 1989 při vyjednávání "na Adamcově straně"? Někteří tvrdí, že vyjednávání pouze organizoval, jiní naopak, že se ho aktivně účastnil. Jenže pokud je známo, Vyvadil nebyl komunista, ale byl členem jen Československé strany socialistické. Není jasné, jakou roli mohli hrát členové této souputnické strany při konečném vyjednávání mezi vládnoucími komunisty a Občanským fórem.
2. I kdyby nakrásně byl Vyvadil třeba i členem komunistické strany, znamená to, že by měl být vylučován z veřejného života? Princip kolektivní viny se pokud vím nemá uplatňovat - pokud se Vyvadil dopustil nějakých individuálních trestných činů, měl by být potrestán. Nejen v ČSSD, ale i v pravicových koaličních stranách (ODS, ODA, atd.) se vyskytují a vyskytovali bývalí členové komunistické strany, byl jím například někdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Nepamatuji se, že by Český rozhlas za členství v KSČ někdy kritizoval zrovna Dlouhého.
3. Situace v listopadu 1989 byla, pokud vím, nepřehledná a velmi rychle se vyvíjela. Kdysi mi vyprávěl komentátor Svobodné Evropy Radko Kubičko o tom, jak se při počínajícím pádu komunismu stal hned zpočátku členem studentské delegace, která vyjednávala s vedením fakulty o reformách. Revoluce šla tak rychle dopředu, že vzniklo nebezpečí, že tito první studenti, kteří se odvážili zpočátku s vedením fakulty vyjednávat, budou v další fázi revoluce zdiskreditováni jako kolaboranti, že se vůbec rozhodli s bývalou komunistickou hierarchií vyjednávat a "špinit se s ní". Zpětně se ahistoricky uplatňovaly soudy podle nové situace. Bylo by potřeba odpovědného historického rozboru a spolehlivého svědectví účastníků na to, aby bylo možno přesvědčivě zhodnotit, zda Vyvadil skutečně vystupoval v listopadu 1989 na straně odcházejících komunistů jako dogmatický prorežimní kolaborant, anebo zda se snad pokoušel v určité etapě vývoje zastupovat nějakou reformnější frakci, která byla posléze překonána. Opakuji, pětiminutový pořad tohle nedokáže udělat a posluchače, který není předem předsudečně zaujat, takže automaticky emocionálně odsoudí kohokoliv, koho někdo označí za komunistu, to nepřesvědčí.
Je pravda, že Vyvadilovi byl v pořadu dán prostor k tomu, aby vyjádřil vlastní názor:
"Pane redaktore, to , to teda jsem... S jakým režimem? Copak já jsem spjat s minulým režimem? To je přece otázka - promiňte mi, ale jako naprosto absurdní. To jako musím poctivě říct, že - ne, já bych se nebál ničeho a jsem ochoten se zodpovídat z toho, co jsem udělal, ale naprosto nevím, jak já bych mohl spjat s minulým režimem. No já jsem byl například aktivní, že v tom devětaosmdesátém jsem dělal i schůzky Fóra socialistů. A já jsem prostě na těch diskusních fórech socialistů řekl, že bude zrušena vedoucí úloha KSČ. (...) To první prohlášení Svobodného slova, které vyšlo 18. listopadu v tom Svobodném slově, bylo sepsáno v mé kanceláři. Jestli toto budete nazývat jako styk (?) s minulým režimem, tak na to jen těžko nacházím odpověď. Prostě, ne."
Potíž je, že první část této odpovědi je zjevně odpovědí na reportérovu větu, něco jako "Byl jste spjat s minulým režimem." To je příliš nekonkrétní. Reportér se měl Vyvadila rovnou zeptat, zda skutečně aktivně vyjednával proti Havlovi po boku Adamcově, případně měl Vyvadila při tom s Johnem Bokem - nebo s někým jiným, možná politicky umírněnějším, třeba Petrem Pithartem, který u jednání také byl - konfrontovat. Takhle byla v první části odpovědi v pořadu zveřejněna jen Vyvadilova obecná dementi, nikoliv věcné, ověřitelné buď lži nebo argumenty - a ta obecná dementi v posluchačově vědomí jen nepřímo přispěla k neférové Vyvadilově diskreditaci: "Hle, vymlouvá se, darebák!" usoudí posluchač.
Vyvadil v pořadu sice říká, že organizačně připravoval schůzku s Občanským fórem, ale nikdo se ho zřejmě přímo nezeptal: "Tak jednal jste po boku Adamce nebo ne?" V pořadu měla zaznít Vyvadilova jasná odpověď na tuto otázku. Že nezazněla a že jsme slyšeli jen jeho obecné výmluvy, v tom smyslu byl pořad trošku manipulativní.
Pořad však sám pak reportérčiným hlasem přiznává:
"Je prakticky nemožné s odstupem zjistit, zda Vyvadil hodlal skutečně změnit poměry v zemi či jen stoupal po kariérním žebříčku."
No právě. Proč tedy o tom natáčet diskreditační pořad, když to nemohu dokázat? Obvinění je podobně obojaké, jako když v úvodu pořadu jeho autoři Vyvadilovi vyčítají, že se v minulých dnech zastal Libora Nováka z ODS, souzeného za finanční podvody, argumentem, že se mu zdá neférové, že si to Novák odnáší za všechny ostatní a že pro něho bude Vyvadil případně žádat milost.
Nemám nutně žádné obrovské sympatie k někomu, jako je Libor Novák, který neváhal ve stranickém zájmu falšovat finanční výkazy ODS, ale nelze vyloučit, že třeba pan Vyvadil se za Nováka zasazuje čistě z lidského slitování a nikoliv ze spikleneckého srozumění ČSSD-ODS. Něco na tom, že za podvody ODS pyká podivuhodně jen jediný člověk, totiž skutečně je, a nikdo by asi neměl být obviňován za to, že se postaví na obranu souzeného člověka. Nevím, nakolik je seriózní dávat tento Vyvadilův výrok do souvislosti s jeho někdejšími údajnými prohřešky ve prospěch bývalého komunistického režimu. Zdá se, že to mělo navodit zdání, že Vyvadil jako člen ČSSD je součastí onoho spiknutí ODS-ČSSD, zvaného opoziční smlouva, a tak dále zpochybnit jeho důvěryhodnost.
Není-li možné jasně dokázat Vyvadilovu roli v listopadu a v prosinci 1989, daleko zajímavější by bylo pořádně rozebrat, jaká byla jeho role při správě deníku Svobodné slovo, které, jak svědčí mnozí, straničtí funkcionáři Československé strany socialistické a posléze České strany národně socialistické v podstatě - a to zcela zbytečně - zničili. To by bývalo docela zajímavé téma k řádné investigaci. Není ovšem jasné, zda k "zničení" tohoto v revoluci populárního deníku došlo jen v důsledku hlouposti funkcionářů jako Vyvadil, anebo z jejich chtivosti po majetku a po kariéře. Bohužel, v pořadu citované svědectví Marty Bystrovové je naprosto mlhavé a nevysvětluje nic, co tedy vlastně Vyvadil s deníkem Svobodné slovo provedl:
"V tom devadesátém roce, kdy on se stal předsedou, ty noviny měly velkou prestiž. Samozřejmě, tehdy měly náklad více než půl milionu výtisků a vzhledem k tomu, že se tak aktivně účastnily listopadové toho převratu, tak měly před sebou patrně docela velkou budoucnost. No a ta strana pod vedením pana Vyvadila najednou zapomněla na to, že noviny jsou médium pro veřejnost a ne pro nějakou politickou skupinu a samozřejmě přes ty noviny si chtěli dělat svoje kariéry."
Ale jak konkrétně ty noviny zničili? A bylo jejich jednání skutečně tak nedůvěryhodné, že by nyní Vyvadil neměl kandidovat na ombudsmana? To měl pořad jasně vysvětlit.
(Mimochodem je docela pikantní, že se krátce zeptaly Ozvěny plus na to, co snad učinil Vyvadil se Svobodným slovem, Ondřeje Neffa, který je asi tak nejméně povolaný k tomu, aby se vyjadřoval k osudu českých deníků po pádu komunismu, neboť se osobně podílel na tom, čemu se pozdějším termínem říká vytunelování deníku Mladé fronty Dnes. Byl součástí redakčního týmu, který tento deník zprivatizoval do vlastních rukou - MFD nešla do privatizace - a pak ho tito lidé výhodně prodali zahraničnímu majiteli. Podobnosti viz zde v Britských listech ze 17.3. 1997.)
V žádném případě netvrdím, že snad mám důkazy, že je Jiří Vyvadil důvěryhodnou osobností, která se snad hodí na funkci ombudsmana. (Osobně mně vadí, že Vyvadil cituje myslím mrtvé marxistické poučky ["jestli rozumíte, je to přerůstání kvantity v kvalitu"].) V Literárních novinách si minulý týden stěžoval Vladimír Just, že slyšel v Událostech ČT jednoho ministra pronést větu "Řešení je v přijetí usnesení o zahájení řízení o odebrání povolení k podnikání." Strašně se v pořadu Ozvěny plus vyjadřoval i Zdeněk Vojíř, předseda senátorského klubu ČSSD:
"My si myslíme a jsme o tom přesvědčeni, [proč to říkat dvakrát? JČ] že funkce ombudsmana není funkcí politickou, ale jakousi [proč "jakousi"? JČ] funkcí provozní. (...) Ten ombudsman by měl zastávat občany [?? JČ] a řešit jejich spory se státní správou..."
Já bych takové bláboly prostě odmítl v zájmu české jazykové kultury zařazovat do vysílání...
V ČR by to asi politika nezdiskreditovalo, ale myslím, že by stálo zato udělat někdy věcný jazykový rozbor vyjadřování některých českých "politiků" a argumentovat, že by do veřejného života neměli vstupovat lidé, kteří mluví dřevěným jazykem. Možná je to důležitější než polovičatá obvinění, která zrovna proti Vyvadilovi vznesl tento pořad.)
Bohužel však tentokrát - ač se snad snažil o objektivitu - pořad Ozvěny plus osobu Jiřího Vyvadila dostatečně přesvědčivě nezdiskreditoval. Navodil více otázek než odpovědí a otevřel se možnému útoku, že zase nastoluje problémy, které nemá přesvědčivě se stoprocentní platností vyšetřené a podložené.
Kromě toho, vyvaroval bych se v komentáři některých formulací, které znějí bulvárně a vytvářejí dojem, že je reportér apriori proti Vyvadilovi zaujat. Je daleko přesvědčivější, když nechá reportér za sebe mluvit fakta. Zaujatě znějící formulace v pořadu byly například tyto:
"Ještě tento čtvrtek (...) měl senátor Vyvadil pro současné potíže Libora Nováka hluboké pochopení."
"Jiří Vyvadil je přesvědčen, že pro pozici ombudsmana je tím pravým."
"Senátor Vyvadil prý nemá zapotřebí zakrývat své dřívější aktivity a rozpor mezi nimi a funkcí obmudsmana nevidí."
Myslím, že není úplně seriózní naznačit, že určitý politik nemá integritu, a zůstat jen u toho náznaku, přesvědčivě to nedokázat.
Nevím, jestli by nebylo rozumné rozšířit plochu Ozvěn plus alespoň na deset minut.
Je to zjevně vykonstruovaný nesmysl. Rada se totiž k pravdivosti jednotlivých výroků, ať už je na obrazovce vyslovil kdokoli a ať už je stěžovatelem ten nebo onen, nikdy nevyjadřuje. A je to tak jedině správně, protože Rada ze zákona nemá žádné pravomoci provádět šetření, jestli měl pravdu pan X nebo pan Y. Zcela správně proto stěžovatele odkazuje, aby svůj problém řešil soukromoprávní cestou u soudu. Teprve, když poškozený uspěje tam, může se Rada případem zabývat.
Úplně jiná věc je, že zákon o vysílání Radě ukládá, aby sledovala kromě jiného i vyváženost vysílání. I v minulosti ji však Rada vždy chápala jako vyváženost v delším časovém období, nikoli jako vyváženost jediného odvysílaného pořadu. Jedinou sankcí za takové porušení zákona je odnětí licence. Když v minulosti Rada se společností CET 21 takové řízení vedla, stalo se tak na základě analýzy všech (!) zpravodajských a publicistických pořadů za období několika týdnů. Obdobná analýza v loňském roce porušení zákona v tomto smyslu neprokázala. Jedna či dvě kontroverzní věty z úst ředitele oním důvodem nejsou. Návrh na odnětí licence přesto padl a Rada o něm hlasovala. Pro zahájení správního řízení hlasoval jeden člen Rady.
Je komické, když se tak vážné věci, jakou zahájení správního řízení o odejmutí licence jistě je, opakovaně domáhá kvůli jednotlivému výroku Jan Vávra, který ještě jako šéfredaktor zpravodajství Novy na půdě parlamentu v minulých letech vehementně argumentoval zcela opačnými stanovisky. Je smutné, když se téhož dopouští bývalý ředitel České televize a kancléř prezidenta republiky Ivo Mathé. Tak zkušený mediální odborník, jakým Ivo Mathé je, totiž jistě ví, že se obrací na zcela nesprávný orgán a že adresátem by měl být soud. Potom se lze jen domýšlet, že tak nečiní kvůli samotnému vyřešení věci, nýbrž pro doprovodný mediální efekt. Ivo Mathé také jistě ví, že Nova je z čistě právního hlediska jen název TV stanice a že odpovědnost za vysílání nese držitel licence CET 21, respektive šéfredaktor. To, že taková osoba dnes v případě pořadu Volejte řediteli existuje, je právě jedním z výsledků tlaku, který v minulosti vyvinula Rada. Ivo Mathé také jistě ví, že právní postavení servisní firmy Novy, České produkční 2000, je dnes zcela jiné. V minulosti byla vlastníkem práv servisní ČNTS, nikoli držitel licence CET 21. Dnes je vlastníkem práv - a tedy má i jednoznačnou právní odpovědnost - CET 21, nikoli servisní firma. I to je výsledek minulých správních řízení, jež Rada vedla.
Poněkud mě zaráží umanutost některých žurnalistů. Jejich představa, že kvůli jednotlivému výroku bude regulační orgán odebírat licenci, se sice někomu může jevit docela sympaticky, zvláště když oním postiženým by měla být televize Nova, ve skutečnosti je to cesta do pekel. Uvědomují si pisatelé podobných názorů, že takto nasazený metr by platil pro všechna rádia a televize? Pan Xaver oznámí Radě, že pan Ypsilon o něm řekl na tom a tom rádiu, že je zloděj, a nenechal jej naopak říct totéž o panu Ypsilon. Bác, Rada odejme rádiu licenci! Uvědomují si jakou destrukci by takováto praxe způsobila na mediální scéně? A jak je to zneužitelné? Berou vůbec v potaz Listinu základních práv a svobod a její čl. 17 o svobodě projevu? To je první, čím bude argumentovat protistrana a o co se bude zajímat soud. A kde berou tu automatickou jistotu, že pan X lže a pan Y má pravdu? Od toho je tu přeci soud, aby určil, kdo pochybil a kdo má pravdu. Proč tolik lidí opakovaně tlačí regulační orgán do věcí, které mu - zcela správně a logicky - nepřísluší?
Pokud jde o samotný pojem slova vyváženost, jak ji chápat, zda a jak její nedodržování sankcionovat, velmi uvítám širší diskusi na toto téma. Na rozdíl od Jana Čulíka však daleko větší problémy vidím v České televizi. Působení některých jejích redaktorů ve službách konkrétních politických subjektů pokládám za naprostý výsměch poslání veřejnoprávní instituce.
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na 