Jak česká vláda vyhodila oknem 20 milionů Kč

ČT: "Občane, financuj nás z koncesionářských poplatků, my ti ale nepovíme, jak z tvých peněz platíme své zaměstnance"

Změní se v této věci postoj veřejnoprávní ČT?

Česká televize
JUDr. Dušan Chmelíček, generální ředitel

2. května 2000

Re: Stížnost

Vážený pane řediteli,

dne 28. dubna t. r. jsme se písemně obrátili na oddělení PR České televize s dotazem na výši platů zaměstnanců veřejnoprávní televize (rámcově podle pracovního zařazení, pro vybrané pozice) a na konkrétní celkovou výši odměn vyplacených dvěma špičkovým manažerům (p. Puchalskému a p. Lovittovi, tedy dvěma členům předchozího vrcholového vedení, kteří ve svých funkcích neuspěli).

Dnes mne telefonicky kontaktoval tiskový mluvčí ČT p. Tráva a informoval mě, že televize nám tyto údaje neposkytne.

Domnívám se, že takový postup je v rozporu s tím, z jakých zdrojů je rozpočet ČT tvořen; veřejnost má právo znát tyto údaje, protože jen tak lze zajistit, že s veřejnými prostředky nebude nakládáno nehospodárně. Akceptuji, že televize nebude sdělovat - s výjimkou vrcholového vedení - přesné mzdové údaje u jednotlivých zaměstnanců, přístup k rámcovým (přibližným) údajům o platech zaměstnanců na jednotlivých pozicích v ČT je však k zajištění veřejné kontroly nezbytný.

Věřím, že se s mým stanoviskem ztotožníte, a žádám Vás, abyste v rámci své kompetence zajistil nápravu závadného stavu.

S pozdravem,

Tak jak to vlastně bylo s pondělní demonstrací anarchistů a kdo porušil zákon?

Ke včerejším Událostem České televize

Jan Čulík

Studio, moderátor Janeček: "Vyšetřovatelé obvinili jen jednoho z 53 zadržených účastníků včerejší nepovolené demonstrace anarchistů na Střeleckém ostrově v Praze. Devatenáctiletý mladík se měl dopustit útoku na veřejného činitele a hrozí mu až tři roky vězení. Ostatních 52 zadržených má podle policejního mluvčího Jana Holuba na svědomí pouze přestupky."

Mužský hlas: "Federace sociálních anarchistů jako jeden z pořadatelů demonstrace tvrdí, že policie zasáhla v rozporu se zákonem o shromažďování. Ve svém prohlášení uvádí, že ke včerejší akci nepotřebovala podle zákona žádné povolení."

Ženský hlas: "S tím souhlasí i ministr vnitra Stanislav Gross. Zároveň ale považuje postup policie za adekvátní. Účastníci shromáždění totiž neuposlechli výzvy policistů k rozchodu."

Záběr na policistu, který brutálně srazil k zemi dívku, poté jiní policisté odvádějí demonstranta a drží ho přitom za krk.

Policejní důstojník v černých brýlích za hradbou novinářských mikrofonů a diktafonů: "V případě, že do deseti minut se nezačne vaše shromáždění rozcházet, nastoupí pořádkové síly, prostor bude uzavřen..."

Demonstranti skandující "Policejní stát!"

Ministr vnitra Gross: "Až po patnácti minutách začal samotný projev a policie v tu chvíli samozřejmě musela konat, protože došlo k porušení zákona."

Záběr na anarchisty napadající policii, poté na zásahovou jednotku, která na Malostranském náměstí zatýká demonstranty.

Ženský hlas: "Anarchisté v prohlášení zároveň uvádějí, že policie zákon o shromažďování zneužívá. Neexistuje totiž přesná definice, co je a co není porušování veřejného pořádku."

Ulice, advokát Martin Maisner: "Čím budete mít konkrétnější ustanovení v zákoně, tím větší máte nebezpečí, že některá jednání, která to má postihnout, se vlastně do toho zákona nevejdou."

Most Legií, Patrik Kaiser: "Ministr vnitra Stanislav Gross doufá, že při další ultralevicové demonstraci, která je tentokrát namířená proti zářijovému zasedání a která se koná 7. května, nebudou levicoví radikálové porušovat zákon tak, aby musela policie zasáhnout jako v případě včerejších anarchistických oslav 1. máje. Anna Stárková a Patrik Kaiser, Česká televize."

Zkusme si logickou strukturu této reportáže rozebrat v bodech:

Obávám se, že skutečně zde byla předvedena prezentace problému podle receptu, jak pejsek a kočička vařili dort. Je možné, že právní situace je nepřehledná. O to je však v tom případě závažnější, že policie jak se zdá agresivně zasáhla proti demonstrantům, přestože právně je v tom zmatek.

Jsem přesvědčen, že je úkolem veřejnoprávní televize takovéto problémy samostatně vysvětlovat a analyzovat; poukazovat na nedostatky či nedomyšlenosti, které z toho vyplývají.

Zjevně nestačí nastrčit pasivně mikrofon nejrůznějším protagonistům daného problému, zastávajícím opačná stanoviska, a z toho, co na mikrofon řeknou, vytrhnout pár vět. Od veřejnoprávní televize se žádá profesionální úsudek. I kdyby v tomto případě bylo jejím závěrem, že situace je právně nepřehledná a že tedy bylo právně destabilizující a politicky nemoudré vydat rozkaz k agresivnímu zásahu policie. Česká televize nutně měla přece také dojít k závěru, že za právně nejasně zdůvodněný zásah nese přímou odpovědnost ministr vnitra Gross a měla od něho požadovat jasné vyjádření k této věci a nespokojit se s jeho úhybnými tvrzeními, jako že sice demonstrace nepotřebovala povolení, ale stejně porušila zákon, protože demonstranti neuposlechli policii. Z jakých důvodů rozkázala policie pokojným demonstrantům, aby se rozešli - byli na místě, kde neblokovali provoz - a aby nebyly proneseny projevy, když údajně nebylo potřeba pro demonstraci povolení?

PS. Na Nově, obávám se, bylo včera podle našich zpráv zpracování tohoto tématu podstatně kvalitnější. Jaksi tam měli větší profesionalitu i soudnost. Reportéři hovořili pomaleji, užívali srozumitelné formulace, obraz se netloukl s komentářem (tohle je problém, na který v případě ČT upozorňujeme pravidelně už dva roky, v ČT se, bohužel, nemění nic), v reportáži Novy byly přineseny pertinentní názory (Gross, Uhl a Šabatová)... Nedá se ve zpravodajství ČT skutečně nic zlepšit?

Muži v ohrožení: náhlý a radikální růst rakoviny prostaty

Co mají společného mediální magnát Rupert Murdoch, starosta New Yorku Rudy Giuliani, americký generál z války v Perském zálivu Norman Schwarzkopf, hudebník Frank Zappa a jihoafrický anglikánský biskup Desmond Tutu? Všichni onemocněli rakovinou prostaty, nejnovější vážnou hrozbou zdraví mužů, napsal v neděli 30. dubna týdeník Observer.

Výskyt rakoviny prostaty - malé žlázy mezi močovým měchýřem a konečníkem, která produkuje tekutinu pro chám - stoupl v poslední době skutečně dramaticky. Bývala to vzácně se vyskytující nemoc, nyní je to druhá nejčastější rakovina u mužů. Její obětí se stává každý dvanáctý muž. Do roku 2015 se očekává, že rakovina prostaty předstihne rakovinu plic jako nejčastější rakovina u mužů.

V Británii se za posledních deset let zdvojnásobil počet osob, který onemocní rakovinou prostaty, na 20 000 osob ročně. Počet mužů, umírajících na rakovinu prostaty, se v Británii za posledních třicet let ztrojnásobil - z 3340 v roce 1964 na 9500 v roce 1998. Je to několikanásobek počtu osob,kteří zahynou při dopravních nehodách. Je to také ostrý kontrast ve srovnání s mnoha jinými případy rakoviny, kde počet onemocnění klesá.

Ašak navzdory tomuto vzrůstu je rakovina prostaty mimo ohnisko zájmu výzkumníků. Umírá na ni pětkrát více mužů, než kolik žen zemře na rakovinu děložního krčku, přesto se však pro tuto nemoc neprovádějí žádné preventivní prohlídky. Před dvěma lety vydávala britská vláda na výzkum rakoviny prostaty jen 47 000 liber ročně - tedy asi 250 Kč ročně na každého zemřelého muže.

O rakovině prostaty se často hovoří, že je to nemoc stáří a že většina nemocných jsou lidé nad šedesát let. Avšak nyní se rakovina prostaty rychle šíří i mezi mladými muži. "Znám mnoho mužů, kterým je kolem čtyřiceti, kteří tu nemoc mají, a dokonce i muže kolem třiceti," konstatuje Jeremy Gambrill, činitel charitativní organizace Prostate Cancer Charity, u něhož byla tato nemoc zjištěna ve věku 49 let a bylo mu řečeno, že do tří let zemře.

Mezitím uplynuly dva roky a sedm měsíců. Gambrilla léčili radioterapií a nyní ho léčí hormonovou terapií. "Ještě mám pět měsíců, ale stále ještě žiju normálním životem. Spím trochu déle než normálně a musím si každý den brát pilulku, ale kvalitu života mám stále dobrou."

Nečekaný vzrůst výskytu rakoviny prostaty překvapil vědce, kteří nemají na výzkum této nemoci skoro žádné peníze a nemají pro ten vzrůst výskytu žádné vysvětlení. Existuje ovšem celá řada teorií.

"Vzrůst počtu případů rakoviny prostaty je zcela reálný, není to tím, že snad lidi stárnou anebo že bychom tu nemoc nyní byli schopni diagnostikovat přesněji. Velkou roli hrají potraviny," vysvětluje profesor Jonathan Waxman, který založil Prostate Cancer Charity.

Hlavním viníkem je podstatný vzrůst konzumace masa od ukončení druhé světové války: u vegetariánů se rakovina prostaty vyskytuje o padesát procent méně často než u lidí, kteří jedí maso. Usuzuje se, že nemoc působí také růstové hormony, které jsou nyní stále častěji dávány dobytku.

Většina ostatních rizikových faktorů zůstává stabilní. Konzumace mléčných výrobků také zvyšuje pravděpodobnost onemocnění rakovinou prostaty. Ti, kdo mají v rodině předchozí případy rakoviny prostaty, ji také pravděpodobněji dostanou. Podle jiné teorie se stávají obětí rakoviny prostaty především vysocí muži, kteří mají více vlastních růstových hormonů. Muži, kteří mají více testosteronu, jsou také zranitelnější.

Ale při diagnóze a při léčení chybí lékařům dosud ještě hodně informací. Nové techniky - jako je krevní zkouška PSA nebo transrektální ultrazvuk - dnes ulehčují diagnózu. Ale příznaky - jako častější močení - se velmi špatně sledují. Mnoho mužů jde k lékaři teprve, když už je rakovina velmi rozšířena a zasáhla i jiné tělesné orgány, jako kosti, což způsobuje bolesti v kyčlích. Někdy je nemoc tak vážná, že je nemožné močit a pacient ve velkých bolestech končí v nemocnici, kde se musí podrobit chirurgickému zákroku.

"Když se to zjistí brzo, pravděpodobněji budete vyléčeni, ale léčba je dost radikální. Mají- li pacienti plné příznaky, často bývá na vyléčení pozdě," konstatuje Michael Leahy, lékařský onkolog v Imperial Cancer Research Fund.

Avšak u některých mužů roste rakovina velmi pomalu, a tak je lepší počkat, než ji léčit zásahy, které mohou vést k nemožnosti udržet moč a k impotenci. "Často máme případy, kdy není jasné, co s nimi vlastně dělat," říká Leahy.

V jednoduchých případech se prostata vyřízne. Jiné léčebné metody jsou drastičtější, včetně celkové kastrace. V Británii jsou statistiky lidí, kteří tuto rakovinu přežijí, čtvrté nejhorší v Evropě. V Británii přežije jen 44 procent pacientů. V Německu a  ve Francii je to blíže 70 procentům.

Dobrá věc je však prý to, že se o této nemoci konečně začíná otevřeně hovořit.

Muži, kteří nepříliš rádi hovoří o svém zdraví, zvlášť nechtějí mluvit nemocech spojených s jejich pohlavními orgány. Ale poslední dobou se v důsledku vládních osvětových kampaní jejich postoj mění. Britská vláda nyní rozhodla, že poskytne na výzkum rakoviny prostaty milion liber ročně. "Jsou to finance pro šest lidí na práci po dobu tří let. Je to naprosté minimum," varuje Waxman.

K ombudsmanovi

Úvěry a zákony

Mater Dolorosa

Stefan Zweig

Vazeny pane Culiku,

v poslednich cislech Britskych listu se objevila zminka o letosnim stem vyroci umrti F. Nietzscheho. Prozradil jsem Vam kdysi svou afinitu k dilu Stefana Zweiga. Ten velky muz se pokusil Nietzscheovu postavu zachytit nekolikrat. Monografii a dvema esejemi. Jeho posledni, bolestny cas pak zachytil neprimo i ve sve kratke eseji Mater Dolorosa. Esej se mi libila, a proto jsem se ji před lety pokusil prelozit. Nebylo by jeji zverejneni malou a snad i vhodnou pripominkou zmineneho vyroci ?

J. Nezval

Mater Dolorosa

Trpělivost této ženy je vpravdě nekonečná - a  zde je zapotřebí trpělivost, kterou má jen vlastní matka Peter Gast, 1890

Tichá, štíhlá vdova po pastorovi v Naumburgu, která chodí vždy v černém, chodí vždy sama, často do kostela; zbožná, zkoušená žena. Zivot k ní nebyl přátelsky nakloněn. Její muž jí brzy zemřel, jediná dcera, její jemná, roztomilá Elizabetha jí opustila, když odjela do Paraquaye s oním podivným fantastou Forstrem, a její miláček, její milovaný syn - ach, zasténá když si na něj vzpomene, a v kostele za něho zašeptá zvláštní modlitbu. Jak mnoho radosti jí připravil tento jemný, chytrý, něžný mladík, jak byla na svého Fricka pyšná po všechna ta první léta; byl nejlepším žákem gymnázia, oblíbeným žákem všech učitelů na univerzitě, ve čtyřiadvaceti letech se stává - zázrak v univerzitním světě - řádným profesorem basilejské univerzity, v pětadvaceti je pro své přátelství s Richardem Wagnerem všeobecně ctěn; každá matka jí, tiché, skromné vdově po pastorovi v Naumburgu takového syna musí závidět. A jaké píše krásné, učené knihy; jsou sice těžko srozumitelné té trochu naivní, trochu staromódní paní, která kromě zbožných traktátů a snad několika klasiků četla jen málo, a která dokonce tituly jeho knih nadepisuje chybně (" Geistesdämmerung " místo " Götzendämmerung " a " Zara Tustra " místo " Zarathustra "). Učení lidé však připisují psaní jejího syna význam, jak by takové chvále neměla matka ochotně uvěřit ? Najednou se ale její radosti zmocní divoká úzkost, prudký strach; nejdříve přišel nějaký člověk, pak zase jiný a vyprávěli, že její Fritz, její miláček zneucťuje myšlenky svého zbožného otce, píše rouhačské knihy a sám se drze nazývá "Antikristem". Je to prý hanba, je to potupa: syn pastora osočuje křesťanské učení a zvěstuje křížovou výpravu proti kříži. Ubohá, prostá žena se zhrozí až do hloubi srdce; ztratila svého syna. Skutečně, jeho dopisy jsou chladnější a mnohdy i tvrdší. Z jeho psaní, z jeho bytosti vyskakuje divoký, pánovitý tón; rozrušené matce se do duše vkrádá tajemná předtucha; duše jejího syna se musel zmocnit nějaký démon, nějaký nepřítel boží.

Náhle, v lednu 1885 přichází z Basileje hrozná zpráva. Má okamžitě přijet. Overbeck, jediný spolehlivý přítel a jí, jako profesor theologie zvláště blízký, vyzvedl duševně nemocného v Turině: aby ho bylo možno převézt do živého hrobu, do blázince, chce blouznivého předat jedině jí, vlastní matce. Během setkání se odehrávají strašlivé scény, které se člověk zdráhá opakovat, neboť pro duševně nemocného již setkání neznamená poznání. Silnou dávkou chlorálu omámeného, s pomocí lékaře a jednoho tělesného strážce se podaří nemocného Nietzscheho s matkou naložit do vagónu. A zde začíná jeho cesta do nekonečné noci a rovněž začíná svědectví jeho matky v dopisech Overbeckovi, které jsou jedním z nejotřesnějších dokumentů dějin lidské duše (Zveřejněny pod názvem "Nemocný Nietzsche" ve vídeňském nakladatelství Bermann-Fischer v roce 1937).

Hrozná je cesta - dochází k výbuchu zuřivosti chorého, před nímž se musí matka skrýt v jiném kupé -, hrozné je převzetí v ústavu, kde v jedné cele bude za pět marek denně připoután největší genius století. Pro lékaře to vlastně není génius, nýbrž jednoduchý případ paranoii s označením "nevyléčitelný"; vedoucí ústavu, jemuž se někteří lidé snaží vysvětlit Nietzscheův význam, odmítne hned jeho práce s tím, že má na takové krasospisy moc málo času; o několik dní později bude nějaký profesor Nietzsche demonstrován studentům v kursu jako školský příklad paranoii, aniž by jen jediný z nich se pozastavil nad jménem "Nietzsche" (které bylo tehdy ještě tak neznámé, že o něm nebylo zmínky ani v konverzačním slovníku). Nechají pacienta pochodovat sem a tam, a protože nekráčí hezky vzpříma, ošetřující profesor s ním žertuje: "Takový starý voják jako jste Vy musí přece umět pěkně mašírovat". Stejně tak vtipkuje s larvou (tohoto) největšího myslitele naší éry i strážce nemocných; přátelsky mu hladí vous, poklepává po rameni a familiárně objímá muže, který za časů své jasnozřivosti považoval i nejjemnější dotek za příliš intimní a dotěrný. Stejně jako Baudelaireův "Albatros" se ten, jenž se dříve svobodně a nádherně vznášel v oblacích, se stal poté, co jsou mu poraněna křídla, terčem dětského posměchu a hrubých žertů hlídačů.

"Nevyléčitelný" a "provždy internovat" prohlásili lékaři. Jeden člověk tomu však uvěřit nechce, ta dojímavě prostá, dojímavě věřící, dojímavě jemná žena, jeho matka. "Kdyby mě jen věčně netrápila myšlenka, zda lékaři stanovili diagnózu nemoci mého syna správně". Co pro ní znamenají všechna ta strašlivá cizí slova, všechny nálezy ? Ne, nevěří, že její dítě, její milovaný Fritz má být duševně chorý, nevěří, protože věřit nechce. Její miláček se jen přepracoval a kdyby si ho mohla vzít k sobě a pečovat o něj, jistě by se rychle uzdravil. Lékaři dlouho váhají. Lze duševně chorého, který trpí záchvaty zuřivosti - obává se sám Peter Gast, neboť Nietzsche by "v tomto stavu mohl matku uhodit či dokonce zabít", - bez dozoru, bez bezpečnostních opatření svěřit do rukou slabé, staré ženy ? To se zdá absurdní. Máma ale nepovolí, podstupuje nebezpečí, sklání se k položenému kříži, a tak nakonec začátkem roku 1886 propouštějí trochu uklidněného, v žádném případě však vyléčeného syna, na revers z ústavu. Od této chvíle je matka jeho jedinou ošetřovatelkou.

Lidé teď často vídají starou paní vodit nemocného po ulicích a na delší procházky jako nějakého velkého nemotorného medvěda. Aby ho zabavila, vypráví mu neustále nějaké historky, kterým tupě, bez zájmu naslouchá; jemně ho odvádí od lidí, kteří si ho zvědavě prohlížejí i od koní, kteří ho odpuzují. "Nemám brát koně" říká vždy místo "nemám rád koně". Je šťastná pokaždé kdy se jí ho podaří bez velkého okukování a "zvýšeného hlasu" (tak jemně a šetrně nazývá divoké výbuchy nemocného) přivést zpět domů. Tam je to s ním trochu lehčí. Usadí-li ho ke klavíru, nechává pak duševně nepřítomného celé dlouhé hodiny hrát - kromě Wagnerova Amfortas, o kterém ví, že ho velmi rozrušuje - co ho napadne. Nebo mu dá něco ke čtení - přirozeně, že Nietzsche už dávno neví co čte, ale držet v ruce noviny nebo nějakou knížku a polohlasně si bručet, ho trochu zaměstnává. Podá-li mu tužku, probudí se v něm matná vzpomínka, že byl kdysi nějakým spisovatelem, škrábe a škrábe na papír nečitelná slova: něco z nesmrtelného básníka, rozeného hudebníka je v něm nevědomky ještě naživu, i když - strašidelně - jen v mechanických pohybech ruky. Když mluví, je, jak píše matka, převážně zmaten; jen tu a tam klenbou nesmyslného probleskují, podobně jako u nemocného Hölderlina, otřesná slova, když třeba říká "jsem mrtev, protože jsem hloupý", nebo, prudce se hrabajíce ve vlasech, "jsem sumárně mrtev".

Všechno toto sděluje matka příteli nejdojemnějším způsobem. Je ve svém prostém vyprávění upřímná, a přece cítíme jak ta zkoušená žena zamlčuje to nejhořčí, jak se snaží sobě i příteli Nietzschův opravdový stav vydávat za lepší, za nadějný, jak spěšně zamlouvá jeho výbuchy hněvu, aby mohla opět chválit svého "hodného syna", jehož "milá, nanejvýš spokojená tvář" vypadá dokonce "vychytrale". A jenom z jejího dušeného nářku můžeme tušit jaké ohromné břemeno si matka na sebe vzala. O nevypočitatelně nemocného se starat, hlídat ho, mýt ho, krmit ho, oblékat ho, dvánáct hodin denně se jím neustále zaměstnávat, to všechno sama a bez pomoci, a potom, zatímco on spí, místo oddechu se starat o domácnost - jeden rok, dva roky, pět let obětovávajíce vlastní život bludné představě jeho uzdravení, bez jediné hodiny volna, bez přestávky, bez uvolnění. "Ach milý příteli", zasténá, "nikdo nemůže vědět jak trpím". Vždy znovu sama sebe posiluje, "člověk musí mít trpělivost a důvěřovat věrné milosti a milosrdenství boží".

Nakonec se však i toto zbožné, v zázrak věřící srdce vzdává své dlouho hýčkané iluze duševního návratu a uzdravení milovaného syna. Rezignovaně doznává, že "jeho utrpení jí zůstane provždy zahaleno tajemstvím". Zůstává nadále věrna své denní službě, krmí ho nadále šunkovými chlebíčky a hladí po tvářích. Nietzscheova síla se však rozpadá stále víc. Je stále unavenější. Procházky ho již vůbec netáhnou, němě leží na své pohovce, na příchozí upírá vyhaslé oči pod ztěžklými víčky. Výbuchy zuřivosti ustávají, kráter vyhořel. Apaticky sedí nebo leží na verandě: "Za celé měsíce řekne sotva jedinou větu, i tělesně je úplně scvrklý, je na něj skličující pohled". On sám však zřejmě nepociťuje už vůbec nic, štěstí ani neštěstí; určitým hrozným způsobem stojí "mimo svět". Postupně ho opouštějí veškeré schopnosti rozlišovat, rychle pokračuje celkový rozklad, a to dokonce i představ o vlastní osobě. "Dlouhou dobu pozoruje své ruce s výrazem jako by mu vůbec nepatřily a pak je většinou strká do kapes, což dříve nikdy nedělal. Ač se tomu křečovitě vzpírá, opatrně mu je pokládám na stůl, mazlím je a vysvětluji mu, která z nich je pravá a která levá". Už je zbytečné, že ho začíná vyhledávat sláva a cizinci začínají mířit do Naumburgu, je zbytečné, že přátelé, kteří se mu v životě vyhýbali, ho teď navštěvují - je příliš pozdě. Už je nepoznává; jako umírající lev, budící hrůzu a velkolepý zároveň, dívá se zlomenýma očima nepřítomně na přátele i příbuzné. A dobrotivým osudem zůstává matka ušetřena toho posledního, nejhrůznějšího, jak ještě léta a léta leží v domě tato živoucí mrtvola, tato nehybná postava, až se konečně srdce ve stejně zkamenělém těle zastaví.

Otřesná tragedie: mozek nejzářivější pronikavosti, nejobdivuhodnější plnost ducha spojená s nejkultivovanějším jazykovým projevem a - jeden malý bacil schopný tuto výsostnou stavbu vražedně rozložit, a nejnádhernější jas, který byl ještě včera tvůrčí silou, přeměnit na zvířeckou tupost: je to hádanka a tajemství, které nemohla prohlédnout a kterému nemohla porozumět nejen ona prostá a obyčejná žena, ale na které nemůžeme hledět bez pocitu ochromujícího děsu ani my. Je však více než podivuhodné jak tato hrdinská matka, stojící bezbranná před tímto mystériem, věrně, obětavě a s nevyčerpatelnou silou pokračuje ve své beznadějné službě, jak neustále doufá si pokorou a láskou vynutit zázrak; toto nesmírné hrdinství lásky, které není o nic menší než duchovní hrdinství onoho velkého buřiče, se nepopiratelně vyjevuje poprvé v jejích dopisech. Vždy je bezděčný projev projevem nejkrásnějším a nejlidštějším, vždy v nás jednoduché, prosté a věcné pravdy budí nejhlubší dojetí, a tak se o odchodu a zániku tohoto velikého ducha minulé generace dovídáme z poznámek prosté ženy víc než z klinických nálezů a učených dizertací. Právě ona, která jeho dílu rozuměla snad nejméně, zbožná, vzdálená, netušící matka, vystihla - zázrakem síly opravdové lásky - jeho bytost nejlépe.

Z německého originálu "Mater Dolorosa" zařazeného do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga: "Zeit und Welt", vydaného v roce 1980 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil

Praha 31.3.1990

Nezaměstnanost: "Novináři z LN opět útočí"

Romové v Kanadě: Kanadská vláda se vychloubá pomocí pár ojedinělým osobám

J. Pospíšilovi: Nemravná čistka českého občanství

Český zákon o občanství byl tolerantnější k Romům než jsou Němci vůči Turkům