pátek 5. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Železný versus Lauder:
  • Proč český stát najednou kontroluje placení daní CET 21 a ČNTS (Milan Šmíd)
  • Oznámení: Exkluzivitu vztahů CET 21 a ČNTS potvrdil soud (Donath-Burson-Marsteller) Diskuse v Glasgow:
  • Spisovatel Jiří Kratochvil: Svět obrazu vytlačuje svět slova. Budoucí spisovatelé budou už jen televizní scénáristi K mezinárodní petici o svobodě slova:
  • Nikdo přece nesmí pomlouvat či hulvátsky urážet činitele státní správy (Jaroslav Štemberk) Soudní rozhodnutí:
  • Policejní zásah proti londýnským demonstrantům za Tibet byl nezákonný Ekonomika:
  • Slabé Euro (Ivan Hoffman) Nad stránkami Práva:
  • Češi a Kosovo - pokus o analýzu jejich "nedobrého" přístupu k akci NATO (Jiří Jírovec) Ještě Kosovo:
  • Návrh dohody z Rambouillet: Appendix B (anglicky)Reakce:
  • Juliana je intelektuálně nepoctivá (Taťána Zajícová) Ekologie v ČR:
  • Emise dioxinů přístupné na internetu pro ekologickou komisařku EU (Děti Země)
  • České ekologické organizace Margot Walstroemové: vláda změkčuje ekologické zákony Postscript:
  • Milostný virus (Ivan Hoffman)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Dobrá práce Petra Uhla. Rada vlády pro lidská práva požádala ministra vnitra Stanislava Grosse, aby jí vysvětlil některé okolnosti nepovolené prvomájové demonstrace anarchistů na pražském Střeleckém ostrově. Na návrh svého předsedy Petra Uhla chce rada slyšet od Grosse podrobnosti o  policejním zákroku. Gross v pondělí prohlásil, že zásah policistů byl přiměřený a v souladu se zákonem; Uhl týž den uvedl, že zásah policistů byl nepřiměřeně brutální. Kvůli útoku na policisty byli zatím obviněni dva demonstranti.

  • Soud: CET 21 musí obnovit spolupráci s ČNTS. Krajský obchodní soud v Praze rozhodl, že společnost CET 21 musí obnovit exkluzívní vztahy s Českou nezávislou televizní společností a že CET 21 musí pro vysílání televize Nova využívat jejích servisních služeb. Viz k tomu tiskové prohlášení, zveřejněné v dnešních BL. Rozsudek zatím nenabyl právní moci a CET 21 se proti němu odvolá. CET 21 trvá na tom, že loňské odstoupení od smlouvy s ČNTS (to je hezký eufemismus pro ukradení jedné televize! - viz článek od Milana Šmída v dnešních BL) je platné. Že prý mezinárodní arbitráž nedávno rozhodla, že CET 21 znovu navazovat spolupráci s ČNTS nemusí (jenže podle ČNTS jen nemůže toto arbitráž Železnému nakázat, neboť se v CET 21 zbavil většinového podílu. Takže vlastně včerejší zpráva ČTK, podle níž je CET 21 "Vladimíra Železného", je nepravdivá, když má v té firmě Železný jen cca 11 procent.)

  • Vrchní soud: Zeman se musí Mackovi omluvit - Miroslav Macek zřejmě "nevytuneloval Knižní velkoobchod". Miloš Zeman se podle rozsudku pražského vrchního soudu musí omluvit místopředsedovi ODS Miroslavu Mackovi za to, že ho před dvěma roky veřejně označil v souvislosti s privatizací Knižního velkoobchodu za tuneláře, který unikl trestu.

  • Ministr zdravotnictví Bohumil Fišer předpokládá, že bude muset nařídit ředitelům přímo řízených nemocnic a zařízení, aby zvýšili zaměstnancům platy. Ředitelům ostatních nemocnic to chce doporučit metodickým pokynem, který dostanou okresní úřady.

  • Prodavač, který zastřelil lupiče, byl obviněn. Policejní vyšetřovatelka obvinila prodavače Antonína Svobodu, jenž začátkem dubna zastřelil jednoho z trojice lupičů, kteří vyloupili jeho prodejnu s mobilními telefony v pražské Koněvově ulici, z trestného činu těžké újmy na zdraví s následkem smrti. K tomu pro srovnání tento britský případ.

  • Ministerstvo chce platit lidem bez práce podle předchozí délky pracovního úvazku. Ministerstvo práce a sociálních věcí chce změnit systém dávek v nezaměstnanosti a zavést princip dílčí zásluhovosti. Nezaměstnaní, kteří pracovali více let, by dostávali dávky v nezaměstnanosti delší dobu nebo by měli nárok na vyšší dávky.

  • Denně doplácí těžkým zraněním i životem řada lidí v automobilech na nesprávně zapnuté bezpečnostní pásy, na nesprávné nastavení sedadel a opěrek a dětských autosedaček a na špatně zajištěná zavazadla.

  • Dobrá práce Patrika Kaisera. Pan Kaiser včera hovořil v České televizi dvakrát tak pomaleji než začátkem týdne a mluvil souvisle - zdálo se, že trochu napodobuje dikci pana Korantenga z Novy. Jen je trochu nepochopitelné, proč se při tom tvářil tak kysele - měl by být přece potěšen, že odvádí dobrou práci...

  • Koho zajímá prospěch občanů? Poznamenává Juliana:

    Jak mam chapat vetu: "Nova kritizuje Zemanovu vladu ne ku prospechu zajmu obcanu, ale protoze potrebuje podporu ODS pro zajisteni necinnosti RRTP a pro udrzeni licence."!?

    Pane Culiku, cesti novinari mi pripadaji jako Parkinson z Vyhasleho pripadu od Grahama Greena, takze si otazku, jestli nekoho kritizuji ku prospechu zajmu obcanu, vubec nekladu. Je zbytecna. Novinare zajima jen sledovanost (pripadne naklad novin) a mozna jeste to, kolikrat se objevi v pro ne "prestiznich" relacich; obcane jsou vedlejsi.

    Zajima me jen, zda kritika Zemanovy vlady byla nebo nebyla opravnena. A pokud ano, je mi uplne jedno, v cim zajmu by mohla byt.

    PS Domnivam se, ze Zemanova vlada ma obecne lepsi vysledky nez vlady predchozi, ale platne ji to patrne nebude nic.

  • Výběrové řízení na jednoho českého účastníka programu Eisenhower Exchange Fellowship pro rok 2001. Upozorňuje Jiří Zlatuška:

    Dne 15. května je uzávěrka přihlášek do výběrové řízení na jednoho českého reprezentanta v tříměsíčním prestižním programu Eisenhower Exchange Fellowships, kterého se zúčastní v termínu 20.3.--17.5.2001 ve Spojených státech. Vítáni jsou uchazeči ve věku přibližně 30--45 let s výraznou perspektivou uplatnit se v oblasti veřejného nebo podnikatelského života v ČR, s dobrou znalostí angličtiny, a možností využít individualizovaného programu pobytu v přibližně 80 institucích ve zhruba 20 různých místech po celých kontinentálních USA, který bude s vybraným uchazečem na míru připraven. Načerpá podněty pro své další působení, naváže kontakty v USA i mezi dalšími účastníky programu ze dvou desítek zemí celého světa.

    Bližší informace, podmínky účasti i formuláře potřebné k přihlášení je možné najít na adrese http://www.fi.muni.cz/~zlatuska/EEF/

  • WWW aplikace Obchodního rejstříku na webu Ministerstva spravedlnosti byla doplněna o evidenci úpadců. Zpřístupňuje se tak databáze firem, na které soud prohlásí konkurs nebo povolí vyrovnání (http://www.justice.cz/cgi-bin/sqw1250.cgi/upkuk/s_i8.sqw,) informuje Štěpán Kotrba.

  • Rozhovory, které Britským listům poskytl ředitel zpravodajství ČT Jiří Hodač a neposkytl šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal, srovnává v angličtině Jan Čulík a zároveň uvažuje o nebezpečí politických tlaků, které v současnosti hrozí České televizi v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review na tomto místě. (Pochvalu anglicky psaným analýzám českých sdělovacích prostředků, které Jan Čulík zveřejňuje v týdeníku Central Europe Review jako pravidelná shrnutí práce Britských listů, vyjádřila v minulých dnech na recepci pro pražské intelektuály, kterou uspořádal americký velvyslanec John Shattuck, jeho manželka Ellen Humová, někdejší novinářka pro listy Los Angeles Times a Washington Post.)

  • Čtenost Britských listů za březen 2000. Zde najdete ve formátu PDF audit čtenosti Britských listů za měsíc březen 2000. Veškeré zjišťování čtenosti na internetu je nutno brát cum grano salis, nelze ji zjišťovat spolehlivě a firmy, které spolehlivost z podnikatelských důvodů předstírají, nemají pravdu. Nicméně je snad zajímavé, že si v březnu 2000 Britské listy zřejmě otevřelo cca 16 600 samostatných počítačů. Průměrně za pracovní den zaznamenaly BL denně 1896 návštěv na svých stránkách a z každého z třiadvaceti vydání BL za měsíc březen 2000 si čtenáři vyžádali 11 402 stran. Zajímavé také je, že čtenáři jsou velmi pozorní a jen cca 18 procent přístupů je pouze na titulní stranu: ostatních 80 procent přístupů je k jednotlivým článkům BL - podle jiných statistik čte každý čtenář, který si BL otevře, v průměru cca 4 - 5 článků denně.

  • Nový knižní výbor z Britských listů. Druhý výbor z Britských listů Jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) vyjde 15. května 2000. Pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o České televizi, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, obálka je tady. Výbor Jak Češi jednají je možno už nyní objednávat v nakladatelství Milenium na této adrese. - V týdnu od 15. do 19. května bude Jan Čulík v České republice k dispozici k případným besedám či rozhovorům o této publikaci, kdo má zájem, nechť napíše na adresu tohoto listu.

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Železný versus Lauder

    Chce vláda přitlačit na účastníky sporu nebo si jen dělá alibi?

    Milan Šmíd

    Zatímco v Amsterodamu se Vladimír Železný se svými právníky potí před arbitry Mezinárodní obchodní komory, kterým se asi snaží namluvit, že za porušování smluv mohou ti ostatní, a nikoli on sám, pražští financové nechali do tisku prosáknout zprávy o daňových nedoplatcích těch organizací, které vysílaly a vysílají televizi NOVA, tj. CET-21 a ČNTS.

    Pokud by se kontrola týkala jen loňského roku, tak bych se moc nedivil. Když se bývalí partneři rozhádali, mohly vzniknout nejasnosti kdy kdo co a jak měl komu vykazovat a platit.

    Ale protože ta kontrola šla ještě dál do let minulých, tak nad tím trochu kroutím hlavou. Pokud vím, tak ČNTS daně platila. Železný se chlubil, že TV NOVA ročně odvádí 400 miliónů korun na daních, v Obchodním věstníku se pravidelně objevovala výsledovka ČNTS, která korespondovala s účetními výsledky předkládanými dozoru nad americkým kapitálovým trhem (viz http://www.sec.gov - symbol CETV).

    Zdá se mi, že ta kontrola a obvinění jsou trochu účelové. Jakoby vládě došla trpělivost a tak si náhle řekla - děláte nám problémy, tak my na vás pošleme kontrolu a trochu vám to osolíme.

    Navíc obviňovaná je CET 21, která až do rozchodu s ČNTS jako právnická osoba neinkasovala (s výjimkou udržovacích nákladů). Ty peníze se točily v ČNTS a ČNTS z nich platila daně. Zda správně či nesprávně, to ať posoudí financové, ale daně se platily.

    Nejdříve jsem si myslel, že smysl té kontroly je podpálit koudel pod zadkem obou účastníků sporu tak, aby našli nějaké řešení, které by nezatěžovalo českou vládu a český stát.

    Nicméně můj známý právník mi nabídl ještě jednu variantu. Český stát si pro spor s Ronaldem Lauderem vyrábí alibi. Proč?

    Český stát, reprezentovaný Radou ČR pro R a TV vysílání, se ve sporu tváří, jakoby licence byla vždy a výhradně jen u CET 21, tj. u Vladimíra Železného, ačkoliv tu licenci dostával v roce 1993 CET 21 s podmínkou partnerství s Českou spořitelnou a s CEDC, později CME. Že CME byla tak hloupá a sama toto spojení v roce 1996 rozvolnila souhlasem se zrušením licenční podmínky č.17, je jiná opera.

    Na jedné straně od roku 1996, kdy poslanecká sněmovna zbavila na 18 měsíců Radu ČRRTV řady rozhodovacích pravomocí a umožnila držitelům licence rušit uložené licenční podmínky, skutečně stát reprezentovaný Radou ČRRTV může říkat - já nic, já muzikant. Z hlediska pozitivního výkladu práva to asi má svoji logiku.

    Na straně druhé Lauder může argumentovat faktickým stavem: Tak dobře, když říkáte, že CET 21 byla odjakživa jediným a výhradním provozovatelem vysílání TV NOVA, tak proč přes ní nešly hlavní finanční toky, třeba jen formálně, vzájemným přeúčtováváním. To, že jsme daně platili my, v ČNTS, svědčí o tom, že jsme se podíleli prostřednictvím ČNTS na provozování licence a stát to tiše schvaloval a nikdy neprotestoval.

    Takže stát nyní nasadil masku přísného kontrolora, začal se hrabat v účtech a výkazech CET 21, aby mohl světu a Lauderovi dokázat: Ano, CET 21 je pro nás výhradním provozovatelem licence a vysílání (broadcaster), vždyť vidíte, že ho peskujeme za to, že špatně přeúčtovával a že neplatil daně.

    Samozřejmě, bez znalosti kontrolní zprávy a skutečného stavu věci nelze dělat žádné definitivní závěry. Že ty vztahy mezi partnery v ČNTS (CET 21, CME a Česká spořitelna) nebyly asi dostatečně dobře ošetřeny, je fakt. Že už od samého počátku je v celém případu TV NOVA a její licence až příliš nestandardních prvků, je také fakt.

    Protože celou záležitost již řadu let zblízka sleduji, pro některé nestandardnosti mám pochopení (tápalo se, nebyly zkušenosti), k jiným, kterým se dalo předejít, kdyby bylo méně samolibé arogance u těch, kteří odmítali vyslyšet varovné hlasy (mám na mysli poslance při přijímání deregulační novely vysílacích zákonů 301/95), již tolik tolerance nenacházím.

    Ale jak říká lidová moudrost, pozdě bycha honit a po bitvě je každý generálem. Nechci být mezi ně počítán.

    Jak pravila dnešní zpráva ČTK, až skončí tento týden šetření v Amsterodamu, arbitři budou mít ještě jeden měsíc na to, aby zformulovali svůj konečný verdikt.

    Ačkoliv jsem se už několikrát ve svých předpovědích spálil, přesto si troufnu opět zahrát na Sibylu. Vsadím se, že až přijde konečný verdikt, obě strany sporu spustí vítězný pokřik. Železný bude argumentovat tím, kolika požadavkům CME arbitráž nevyhověla a tiše bude mlčet o penězích (23 miliónů US dolarů), které s největší pravděpodobností bude muset vracet.

    Na druhé straně CME a jeho pražští zástupci budou taktně mlčet o tom, co se jim nepodařilo prosadit, a vítězně budou mávat papírem, na němž budou mít sepsána svoje aktiva přisouzená arbitrem.

    Přiznám se, že ať už ta arbitráž v Amsterodamu dopadne jakkoli, více než celkový výsledek mne bude zajímat jedna věc, a to jak český stát zajistí vykonatelnost rozhodnutí této mezinárodní arbitráže, když se k tomu podpisem mezinárodní dohody zavázal.

    Milan Šmíd


    Oznámení:

    Exkluzivitu vztahů CET 21 a ČNTS potvrdil soud

    Praha 4. května 2000 - Exkluzivita obchodních vztahů mezi ČNTS a CET 21 byla potvrzena v celém rozsahu. Rozhodl o tom dnes Krajský obchodní soud v Praze, když vyhověl žádosti ČNTS o potvrzení platnosti smlouvy o spolupráci při zajišťování Servisu pro televizní vysílání uzavřené mezi společnostmi CET 21 a ČNTS. Podle tohoto rozhodnutí musí CET 21 vysílat program televize NOVA výlučně ve spolupráci se svou smluvní servisní organizací ČNTS. Dnešní rozhodnutí soudu považuje ČNTS za významný mezník ve vývoji celého sporu. Fred Klinkhammer, prezident a výkonný ředitel CME, vyzval společnost CET 21, aby okamžitě obnovila obchodní vztahy s ČNTS.

    Klíčový výrok rozsudku doslova uvádí: "Žalovaný [CET 21] je povinen zajišťovat si veškeré služby pro televizní vysílání provozované na základě licence k provozování celoplošného televizního vysílání č. 001/1993 jemu udělenou Radou České republiky pro Rozhlasové a televizní vysílání dne 9. 2. 1993 výlučně žalobcem {ČNTS] a prostřednictvím služeb poskytovaných žalobcem dle podmínek smlouvy o spolupráci při zajišťování Servisu pro televizní vysílání uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 21. 5. 1997 ve znění dodatku ze dne 21. 5. 1997 a za tyto služby je žalovaný povinen žalobci zaplatit sjednanou odměnu dle tohoto dodatku ze dne 21. 5. 1997." Rozsudek dosud nenabyl právní moci.

    "Je důležité, že tak zásadní rozhodnutí soudu padlo v době, kdy už nad ČNTS kdekdo lámal hůl, " řekl Jan Vávra, generální ředitel ČNTS. "Potvrdilo se, že právo je na naší straně," dodal.

    Kontakt:
    Donath-Burson-Marsteller
    Michal Donath
    Tel.: 02/2421 1220
    Fax: 02/2421 1620


    Spisovatel Jiří Kratochvil: Svět obrazu vytlačuje svět slova. Budoucí spisovatelé budou už jen televizní scénáristi

    Diskuse na univerzitě v Glasgow

    28. dubna 2000

    Jiří Kratochvil (1940, Brno) vystudoval na brněnské univerzitě češtinu a ruštinu (jiné obory mu nebyly povoleny), v diplomové práci se zabýval Vítězslavem Nezvalem. Po absolutoriu byl učitelem v Dobrušce a knihovníkem v brněnském rozhlase (1996 - 1969). Od roku 1970 byl nucen pracovat v dělnických profesích (jeřábník, noční hlídač v drůbežárně, telefonista), od r. 1983 jako historik v památkovém středisku, po r. 1991 působil v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu. Od r. 1964 zveřejňoval povídky, recenze a eseje v českých literárních časopisech, v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval s českými samizdatovými časopisy. Po pádu komunismu vydal především trojici románů Medvědí román (napsaný v polovině osmdesátých let) Uprostřed nocí zpěv a Avion. Jeho prózy tvoří vždy několik mnohoznačných a různorodých příběhů, jejichž sled je nepřetržitě zpochybňován, pozměňován a narušován. Autor vytváří román jako "otevřený systém", jako hru s vyprávěním, vyvolává dojem neukončeného, teprve vznikajícího textu. Koncem dubna 2000 navštívil Jiří Kratochvil krátce Londýn a Glasgow. Zde přinášíme transkript glasgowské diskuse. Zpočátku (kdy se bohužel pár minut nepodařilo uvést do provozu katedrální magnetofon) hovořil Jiří Kratochvil o svém vztahu k postmodernismu - za postmodernistu se původně prohlásil demonstrativně, protože proti němu v Čechách všichni nadávali. Posléze přece jen objevil ve svém díle určité "postmoderní" prvky. Diskuse pak pokračovala:

    Profesor Robert Porter: Je nějaký rozdíl mezi skutečností a autentičností ?

    Jiří Kratochvil: Já si myslím, že autentičnost je věc schopnosti autentického pohledu. To je prokázáno Hrabalovým dílem. Tu schopnost autentického pohledu dává Hrabal i druhým. Já si vzpomínám dodneška na své oslnění první Hrabalovou povídkou publikovanou v Literárních novinách koncem padesátých let, Automat svět. Po přečtení té povídky se svět opravdu kolem mne rozzářil. Autentičnost není přirozenou součástí světa kolem nás, ale je to schopnost pohledu, kterou buď máme sami, anebo nám ji někdo zprostředkovává, nám v tom pomůže. Hrabalův vlastní talent spočívá právě ve schopnosti dávat zážitek autenticity i druhým lidem. Tím se liší třeba od Milana Kundery, který nepřidává svým dílem autenticitu, ale je schopen svět promýšlet, svět komponovat, svět vtáhnout do mentálního systému. To je opakem autenticity. Zážitek, který máme Hrabala okamžitě, cítíme zážitek autenticity, se u Kundery okamžitě nedostavuje. Vliv Kundery přichází až později, až když jsme měli možnost nějaký čas o tom, co jsme přečetli, přemýšlet. Neříkám to přesně, ale takhle nějak o je.

    Jan Čulík: Slyšel jsem z Londýna, že nechcete hovořit o svém vlastním literárním díle. Je to pravda? (Smích přítomných.)

    Jiří Kratochvil: Myslím, že nejsem oprávněný o tom mluvit, protože bych tím páde omezoval vnímání toho u svých čtenářů. Někdo by měl pocit, že to, co říkám já o svém díle, je důležitější než to, co říká někdo jiný. A to právě není pravda. Moje interpretace vlastní tvorby není důležitější než interpretace ostatních, ale jestliže to říkám na veřejnosti, tak je to vnímáno, jako že by to bylo významnější. To bych právě nechtěl.

    Jan Čulík: Je to spojeno s představou literárního díla jako otevřené věci?

    Jiří Kratochvil: Jistě. Já si ale myslím, že v textu by to mělo být - pokud se mi to podařilo - obsaženo natolik, že v těch interpretacích by už mohli pokračovat čtenáři. Včera jsem také říkal, že mám rád literární kritiku, na rozdíl od spousty jiných autorů i tu, která je vůči mně nepřátelská. Vždycky je to interpretace, vždycky mě to zajímá. Někdy vynalézavá, někdy třeba i méně vynalézavá, hloupoučká, ale vždycky zajímavá.

    Jan Čulík: A co vám literární kritici vyčítají?

    Jiří Kratochvil: Přílišnou složitost. Někdy literárnost. Nečtivost.

    Jan Čulík: A souhlasíte? (Smích)

    Jiří Kratochvil: No, já se k tomu nemíním vyjařovat. (Smích)

    Jan Čulík: Tak to se nepovedlo.

    Profesor Bob Porter: Je takový názor, že nejlepší kritikové jsou sami spisovatelé. Je to pravda?

    Jiří Kratochvil: Ale nikoliv svých vlastních děl. Děl někoho ostatního. Tvorby jiných spisovatelů . Ten odstup, kterého dosáhne autor při maximálním snažení, aby vůbec mohl psát, mizí po dopsání. V té chvíli autora přestane ten text zajímat. Všimněte si, že nemluvím ani o sobě. Mně opravdu přivádí do rozpaků i mluvit o svém psaní, tak mluvím jako obecně. Není věc autora mluvit o svých textech. Obecně o literatuře ano o tvorbě ano, ale o vlastních textech ne.

    Pavel Mistrík: Řekl jste, že vaše literatura je vždycky otevřená. Že vyzývá čtenáře, aby ten příběh nějak dál prodloužil. Máte taky sám nějaké své vlastní pokračování toho příběhu? Říkal jste, že vás zajímají interpretace ostatních lidí. Zajímá vás i jejich pokračování vašeho příběhu, jestli se bude od vašeho nějak lišit?

    Jiří Kratochvil: Samozřejmě, že mě zajímá čtenářská interpretace. Neřekl bych, že jde pouze o pointu, o dokončení příběhu. Otevřenost spočívá v otevřenosti závěru. Otevřenost literárního textu je vždy v tom, že ho můžeme různým způsobem vnímat a že jedno vnímání neuzavírá cestu dalšímu vnímání. Není to v konci, že konec by byl otevřený. Rád bych si o tom psal se čtenáři, o jejich interpretacích, respektive vyzýval je k tomu, ale je mi to trapné, čtenáře vyzývat k interpretaci svých příběhů. Jednou za rok se mi stane, že mi dojde čtenářský dopis, kde je toho nějaký náznak. Jinak se musí spokojit s profesionálními interpretátory, to jest recenzenty.

    Jan Čulík: Co považujete v současnosti za nejzajímavější vývoj v posledních deseti letech v české literatuře?

    Jiří Kratochvil: Nejzajímavější není zároveň to mi nejsympatičtější. Rozhodně dochází k podstatné změně, a sice že svět obrazu vytlačuje svět slova. Takže úspěšnými se mohou stát pouze autoři, jejichž tvorbu, jejichž knihy, jejichž romány, jejichž příběhy je možné převést snadno ve filmové nebo televizní scénáře. A kteří jsou vlastně také jakýmisi budoucími scénáristy. Protože budoucnost literatury ve velkém: v budoucnosti dojde ke změně většiny spisovatelů na scénáristy.

    Vrátil bych se na začátek devadesátých let. To hlavní, co se u nás, v Československu, tehdy ještě, stalo, bylo, že literatura byla najednou naprosto svobodná, a to nejen od cenzury, ale i od všech společenských povinností, úvazků, vlasteneckých, politických, národních, a tak dále. Jak to břemeno česká literatura vlekla od českého národního obrození.

    Jan Čulík: Ale Mácha ne, že? (Smích)

    Jiří Kratochvil: Jistě, byly výjimky. Právě vždycky ti nejlepší, ano. - Jenomže taky se to jevilo, jakoby náhle byla literatura osvobozena od čtenářů. To jsem říkal před chvílí, že nápor videokultury vytlačuje literaturu na okraj. Neříkám, že ji likviduje, ale prostě ji tlačí na okraj. Přesto si myslím, že hlavní a nejvýraznější proud české literatury devadesátých let, jak je reprezentován jmény Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Jáchym Topol, například, a k nimž už mám tu čest náležet i já, je velice vzdálen téhleté literatuře scénáristické. Tohle je literatura, která se pokouší obnovit původní funkci příběhu. Původní funkce příběhu spočívá v tom, že příběhy jsou vlastně mýty. Že se nějakým způsobem dotýkají onoho takzvaného jungovského kolektivního nevědomí tak, jak to známe z pohádek, z legend z mýtů, tam všude, kde vystupují archetypy. Česká literatura na to dosud neměla čas. Měla zaměstnaná jinými povinnostmi, politickými a vlasteneckými. Teď teprve - samozřejmě, existují ty výjimky, konkrétně Mácha - hlavní proud české literatury se dosud s tímhle míjel, kdežto teď je tohle hlavní proud. Příběhy, mýty.

    Profesor Robert Porter: Takže nemáte obavy z budoucnosti?

    Jiří Kratochvil: Myslím, že se to týká celku světové literatury. Že literatura nezanikne, ale bude nějaký čas na okraji. Bude mít velice omezený okruh vnímatelů, ale o to sympatičtějších, inteligentnějších a tvořivějších. Budou si uvědomovat ohrožení. Stejně jako to bývalo v časech samizdatu. Dojde zase k novému ohrožení. Ale uplyne takových sto roků a ten proud videokultury nutně odpadne, unaví se. Když tedy mám být prorokem. A znovu se vrátí éra slova. Takže se nebojím o budoucnost. Spíš tu nejbližší, ta nebude příjemná.

    Jan Čulík: Na čem to zakládáte, toto proroctví?

    Jiří Kratochvil: Na své víře. (Smích)

    (hlas z pléna): Proč vybočuje jen Mácha? Co například Vančura?

    Jiří Kratochvil: Tak ne pouze Mácha. Devadesátá léta minulého, - pokud je už tohle nové století, tak předminulého - století mají spoustu autorů, kteří šli proti tomu hlavnímu proudu společensky služebné literatury, básníků i počínajících prozaiků. Spíš tedy básníků. Samozřejmě, po roce 1918 tenhle proud sílí, tam je zároveň i potřeba vytvořit literaturu, která by reprezentovala novou československou skutečnost a která by se vyrovnala literatuře světové.

    Jan Čulík: A není nutné něco podobného udělat teď? Vy říkáte, že se to děje.

    Jiří Kratochvil: Ovšem to vzniká spontánně. To nevzniká z nějaké programové potřeby. Za první republiky to opravdu byla programová potřeba. Z toho vznikly taky všechny avantgardy, to jsou vlastně kolektivní umělecká hnutí. Kdežto dneska není avantgarda. Když tady dávám některé autory jako Ajvaze, Hodrovou, Topola, dávám dohromady, tak oni by s tím stejně nesouhlasili. Neexistuje žádný náš společný program a oni se každý cítí jako individualita, která jde svou cestou. S mým výkladem by nesouhlasili. To je právě charakteristické, že to už není kolektivní avantgardní hnutí, které by programově tvořilo literaturu, příběh, mýtus. Je to spontánní vývoj, charakterizující každého z těch autorů, které jsem jmenoval.

    Katie Murphy: Marginalizace literatury není úplně špatná věc, je dobře, že ustaly sociální tlaky a literatury, protože jsou možné inovace.

    Jiří Kratochvil: O tom jsem taky mluvil, to, že se literatura nyní zužuje jen na malý prostor vnímatelů, je možná pro ni zároveň zisk. V pocitu ohrožení, v marginalizaci, získává literatura na naléhavosti pro ten malý okruh. Je to nevýhodné pro existenci spisovatelů, kteří se musejí něčím živit. Tahle profese už není lukrativní. V šedesátých letech se dalo literaturou, solidní literaturou, takřka zbohatnout. To teď nepřipadá samozřejmě v úvahu, alespoň ne v České republice.

    Ilona Bílková: Hrdina Kočka v románu Avion říká, že jeho hlavní metodou psaní je bezohledná pravdivost a exploatovaná bolest. Je to také vaší metodou psaní?

    Jiří Kratochvil: Řekl jsem, že to je přesvědčení a názor té postavy, která se jmenuje v tom románu Kočka, nikoliv moje přesvědčení. Fakt je, abych k tomu něco dodal, nikoliv osobně, ale třeba o Michalu Vieweghovi, že mám pocit, že v jeho knihách chybí jeho vlastní krev, jeho vlastní bolest. Že je to příliš jenom literatura. On má ovšem jiný názor, on si myslí, že to tam je.

    Jan Čulík: Ale Viewegh nadává ve svých románech svým kritikům.

    Jiří Kratochvil: Já mám naopak kritiky strašně rád kvůli tomu, že s kritiky je to obrovská zábava. Ale myslím, že už Viewegh je taky už jiný, už nenadává. Už to taky pochopil.

    John Bates: Existuje nějaké střední teritorium mezi vysokou literaturou, kterou zřejmě reprezentujete, a tou nízkou? Třeba v anglické literatuře je něčím takovým le Carré. Ten vložil do určitých žánrových formátů určitý intelektuální obsah. Anebo někteří američtí autoři. Tyto romány mají značně rozsáhlou čtenářskou obci. Některé ty romány byly zfilmovány. Zajímalo by mě, zda v české literatuře existuje něco takového středněproudého, co by bylo čtené a ne úplně blbé. (Smích)

    Jiří Kratochvil: Začnu výjimečně od sebe. Mně se včera stalo v Londýně na semináři, že tam byl syn jedné mé postavy z toho románu Avion. Nebudu říkat samozřejmě které, ale řeknu pro zajímavost tohle, že jsem se v tom románě pomstil své první platonické lásce na gymnáziu, která dala přednost někomu jinému, tak jsem ji nechal sežrat obludou (smích) a netušil jsem, že se jí ten román dostane do ruky (smích). Byl tam její syn. Vracím se k té otázce: říkali mi, že jeho maminka vzkazuje, že si vzpomíná i na Silvera. Silver, to byl můj pseudonym, který jsem používal na gymnáziu při psaní kovbojek a indiánek. Jsem zaplavoval gymnázium kovbojkami a indiánkami, které si kluci a dokonce i holky opisovali a dodneška si myslím, že leckterá má kniha je zakamuflovaná indiánka. Takže si nejsem tím rozdílem - velká literatura - co to je velká literatura? - jist. Jsem nepřítelem videokultury. Ale jinak bych nerozlišoval mezi literaturou nízkou a vysokou. Ale to přece neříkám nic nového, to se prostupuje už v Shakespearovi, že.

    Ale tedy, tu druhou otázku, kdo tedy z české literatury momentálně není tak úplně blbý a spojuje oboje dvoje - možná ten Petr Šabach, ne? Já bych řekl, že občas to dělám i já...

    Jan Čulík: Jak jsou vaše romány čteny? Protože jsem slyšel nějaké kritiky, že třeba nejsou moc čteny.

    Jiří Kratochvil: Mám zkušenost ze čtení na gymnáziích, z dopisů čtenářských i ze čtení v Německu, že to čtou především studenti, středoškoláci a vysokoškoláci. Nemám skoro žádné čtenáře z mé vlastní generace. S těmi študáky je to asi tak, že to čtou a nekupují. Nechají kolovat jeden svazeček, takže se prodá mých knih tak 1500 výtisků, to bez problémů, ale vychází to v nákladu 2000, většinou, a ta zbývající pětistovka už zůstává viset.

    Mary Heimannová: Když něco píšete, máte na mysli ideálního čtenáře?

    Jiří Kratochvil: Bývaly časy, kdy jsem byl absolutně svoboden. To jsem byl úplně nejšťastnější, v sedmdesátých letech. Tehdy jsem dělal pomocného dělníka a po večerech psával. Já píšu především pro své potěšení, to se přiznávám. Ne že by samotný proces psaní byl potěšením. Předělávám a někdy mám pocit, že mi to strašně nejde, ale jsou šťastné okamžiky, spíš okamžiky, při tom psaní.

    Tenkrát jsem si psal spoustu románů v sedmdesátých letech, které jsem vycizeloval, dotáhl do definitivní podoby a pak spálil. Nevěděl jsem o existenci samizdatu až do roku 1977. Takže jsem neměl motivaci to někomu dávat. Ale psal jsem si takové věci pro sebe, jako třeba, uvádím příklad, snad nejbizarnější: příběh parazita v trávicím systému velryby. To byl rozsáhlý román a bylo mi jasný, že tenhle román bych nemohl nikdy vydat, to by mě všichni považovali za šílence. A tyhlety příšerné věci mě strašně bavily a v okamžiku, kdy jsem začal publikovat, tak jsem musel svoji fantazii omezovat .

    Jan Čulík: Mám kontroverzní otázku. (Smích) Jestli princip otevřenosti vašich textů nevytváří určité problémy. Normálně když píšete něco, musí to být založeno na sadě určitých očekávání, nebo zákonů, možná, a napětí vzniká z toho, když ty zákony - mírně - porušujete. Ale jestliže povolíte úplně prostor své imaginaci a je dovoleno všechno, jestli vás někdy někdo nenapadl, že napětí zmizí, jestliže se hrdina na další stránce může proměnit v cokoliv, třeba v parazita v žaludku velryby.

    Jiří Kratochvil: Tak to samozřejmě není. Každý z těch příběhů má své vlastní zákony. Když vytváříte fiktivní svět, tak mu musíte dát i všechny fyzikální zákony. Tedy musíte ho omezit. A každý můj román má své vlastní zákonitosti a tím se liší od těch ostatních románů. Takže když postava z mého románu přejde do jiného mého románu, tak se může stát, že na to doplatí, protože se octne v jiném světě, kde platí jiné fyzikální zákony a může být třebas nějakým způsobem zploštěná. Chci zdůraznit, že to není svět, ve kterém se může stát všechno. Tam se může stát pouze něco. Něco jiného zase v jiném.

    Pavel Mistrík: Jak vzpomínáte na život v období normalizace. A druhá otázka: Jaký je váš pohled dnes na českou společnost?

    Jiří Kratochvil: K té první otázce. To, když jsem říkal, že jsem byl šťasten, to se týkalo pouze a výhradně svobody při psaní. Byl jsem naprosto svobodný, nemusel jsem se ohlížet na čtenáře. Pouze tohohle jediného se to týkalo. Byl jsem plný vzteku vůči tomu, v čem tady žijeme. Psaní mi skýtalo jakousi kompenzaci. Utíkal jsem do naprosto svobodného světa. Znovu opakuju, tato svoboda nespočívala v tom, že by se tam mohlo dít naprosto všechno, ale že jsem si vytvářel svoje zákony. Pokud jde o současnou českou společnost, já jsem těch, co zdůrazňují, že spisovatel má být svobodný od politických názorů, jestliže žije ve svobodné demokratické společnosti. Navzdory tomu spousta lidí tvrdí, že mé romány jsou romány politické. Na můj poslední román Noční tango vyšla v Lidových novinách rozsáhlá recenze, která ten román obviňuje z výrazné političnosti. Dokonce, že to je to hlavní, co v tom románě je. Takže to je taková příjemná interpretace, která mě potěšila a pobavila. Ale opravdu, pro mě je politika totéž jako sexualita. Vím, že patří k životu. Pro někoho důležitá, pro někoho méně důležitá. Přiznám se, že pro mě je sexualita důležitější než politika. Pro někoho třeba naopak, že pro naše politiky. Nepovažuju politiku za tu nejdůležitější věc.

    Jan Čulík: Ale myslím si, že pan Mistrík se vás neptal na politiku, ale na to, jak vypadá česká společnost.

    Jiří Kratochvil: Dobře, ale to je politická otázka. Já to, co o té společnosti asi chcu říct, říkám v těch románech a říct to politickým sloganem bych nechtěl, shrnout to do něčeho velice zjednodušujícího, to bych si netroufal. Rozhodně cítím devadesátá léta jako nejšťastnější léta nejen svého života, ale celé české společnosti. I když začínám být v tomhle pocitu čím dál osamělejší.

    Elwira Grossmanová: Do jaké míry je pro vás proces psaní kognitivním procesem?

    Jiří Kratochvil: Myslím, že je tam přítomné vše, tedy i tohle. Mně je blízký jak Hrabal, tak Kundera. To jsou právě ty dva protipóly. Snažím se - ještě jsem to charakterizoval kdysi v nějakém rozhovoru takovým nápadem: od té doby, co nás vyšly první překlady z Borgese, tak to pro mě znamená nesmírně moc, Borgesovo dílo. Na druhé straně mám nesmírně rád Isaaca Babela. Tyhlety dva povídkáře. A přitom je mezi nimi propastný rozdíl. Borges umí vymýšlet příběhy, je to ten kognitivní typ, a přitom zachytit detaily, skutečnosti babelským způsobem, takovou tou silnou sugestivitou, to on neumí. Tak jsem si říkal, že ideální by byl autor, který by spojil schopnosti Borgese i Babela dohromady. I kdybych na to měl ten talent, tak bych tím autorem chtěl být já.

    Elwira Grossmanová: Dochází k tomu, že si, jak píšete, hlouběji uvědomíte určité skutečnosti, které byste nevěděl, kdybyste nepsal?

    Jiří Kratochvil: Samozřejmě, jeden ze základních důvodů, proč píšu, je, abych porozuměl sobě a světu kolem sebe. Zvláště v těch sedmdesátých letech jsem psal příběhy parazitů v trávících systémech velryb. Psal jsem to proto, abych porozuměl komunistickému systému a tomu, co se dělo kolem nás. A pak důležitým důvodem je také potěšení. Myslím, že se to navzájem spojuje, poznávání i potěšení.

    Elwira Grossmanová: Ptám se kvůli některým našim studentům, kteří neustále tvrdí totiž, že literatura nemá nic společného s životem.

    Jiří Kratochvil: Má společného s ním všechno ostatní: je to jedna z možností poznávání, nebo, řekněme, jedna z možností interpretace reality. Ale myslím si, že je to možnost nezastupitelná ničím jiným. Nevím jak důležitá možnost, to nevím, ale rozhodně nezastupitelná.

    Elwira Grossmanová: Jestlipak znáte to polské pořekadlo, že jestliže se člověk snaží něčemu porozumět a je scéna, která je naprosto nesrozumitelná, tak se polsky říká: "Je to jako v českém filmu".

    Jiří Kratochvil: (Smích.) To je reakce na tu novou filmovou vlnu ze šedesátých let, že.

    Elwira Grossmanová: Je to velmi časté pořekadlo. Říká se to v Polsku od sedmdesátých let.

    Jiří Kratochvil: Na tom je tedy zajímavé, přece, ta inspirace vzešla v Polska. V Polsku začala ta filmová nová vlna, my jsme ji pouze převzali. Ale zřejmě dotáhli do dimenzí, které už jsou Polákům nesrozumitelné.

    (otázka z pléna): Proč protestujete proti kinematografii?

    Jiří Kratochvil: Proti dobrému filmu nic nemám, mám filmy strašně rád. Možná jsem to neřekl přesně. Pokud jsem nepřítel něčeho, tak rozhodně televize. A filmů, které jsou televizí ovlivněny. Čili kompozice některých filmů je ovlivněna kompozicí televizních seriálů. Jinak patřím k těm, kteří - přestože jsou vstupenky do kin strašně drahé - tak každý týden jsem v kině. Samozřejmě, dávám přednost filmovým klubům. Ale i některé americké filmy mně připadají dobré. To je spíš odpor k televizi a k její poetice, která se přenáší do některých filmů. To je ta videokultura.

    Jan Čulík: Dobrá televize podle vás neexistuje?

    Jiří Kratochvil: Myslím, že televizní publicistika může být dobrá. Ale televizní umění - to neexistuje.

    Mary Heimannová: Myslím si, že v britské televizi televizní umění existuje.

    Jiří Kratochvil: Co například?

    Mary Heimannová: Zfilmování Johna le Carrého bylo daleko inteligentnější a jemnější, než to bylo v knihách.

    Jiří Kratochvil: To neznám. Znám ty romány, ale televizní zpracování neznám. Nemám tuhle obdobnou českou zkušenost. Všechna literatura, co se převedla do televizní podoby, dopadla katastrofálně

    Mary Heimannová: Normálně ano. Ale mohu jmenovat některé konkrétní příklady, například román od Evelyna Waugha, Brideshead Visited (Nečekaný návrat) je v literární verzi je docela nevyrovnaný a v televizní verzi byl naprosto senzační. Ale souhlasím, že je málo televizního umění.

    Jiří Kratochvil: Tak to neznám.Znám ten román, ten mám taky pocit, že je nevyrovnaný, navzdory tomu zajímavý, ale to televizní zpracování neznám. Myslím, že dobrá může být televizní publicistika a reportážní okamžitý přenos něčeho, co se právě děje. Ale zase pochybuju o objektivnosti. Televize má nepříjemnou moc v publicistice a v reportážích manipulovat.

    Mary Heimannová: Nejsem si jista, zda je důležité médium, které určuje, jestli něco je či není umění.

    Jiří Kratochvil: Podle mé dosavadní zkušenosti je vidět, že televize je nepřítel umění. Takové monstrum. To je ta obluda, která pohltila tu mou spolužačku z gymnásia.

    John Bates: V britské televizi existoval seriál Play for Today, Hra pro dnešek, která bývala velmi kvalitní. V polské televizi je Teatr telewizyjny. To je zlatý standard vysokého umění.

    Jan Čulík: Ale vždyť ČT2 také není špatná...?

    Jiří Kratochvil: Tam běží dobré dokumenty, někdo tomu říká umělecké dokumenty anebo klubové filmy. Každopádně ani na Č2 nejsou dobré televizní inscenace nebo dobré televizní filmy. Snad ještě přenosy divadelních her. Je zajímavé, že si na tom člověk uvědomí, že se nedá nahradit návštěva divadla. Televizní přenos je pouze informace o divadelní hře.

    (otázka z pléna): Co si myslíte o Kunderových esejích Umění románu, těch druhých?

    Jiří Kratochvil: Těch, co dosud nebyly o češtiny přeloženy? No, s Kunderou je tohle velice zlé, že on sám nemá čas, aby přeložil své francouzsky psané věci do češtiny a nikomu jinému to nepovolí, takže já na rozdíl od všech jiných, kteří ovládají světové jazyky, Kunderovo Umění románu celé neznám, znám z toho pouze fragmenty. Takže se k tomu nemohu vyjádřit. To jsme my, kteří žijeme v České republice, jejichž mateřštinou je čeština, takhle poznamenaní, že nikdy nebudeme číst Kunderovo dílo ve své mateřštině, zatímco vy ho můžete číst ve své mateřštině. Já jsem se mu sám několikrát pokoušel psát na tohle téma, přesvědčovat ho, že je to důležité. On říkal, že jeho dílo není důležité, že ho přeceňujeme, že pro něho je důležité psát nové věci a ne překládat staré a že se česká veřejnost bez jeho díla obejde. A už samotná formulace těch odpovědí napovídala, že to nemyslí tak zcela vážně. Něco jiného je cítit, že má málo času. To chápu.

    Jan Čulík: Má někdo úplně poslední otázku?

    John Dunn: Co přijde po postmodernismu?

    Jiří Kratochvil: Postpostmodernismus. Jinak je to samozřejmě hloupá otázka, to nikdy nevíme předem, co přijde, že. Dobře víte, že to nikdo nemůže vědět předem.

    Jan Čulík: Ale vy víte předem, že literatura za sto let ožije.

    Jiří Kratochvil. Jo, to vím, ale jak se bude jmenovat ten směr, to nevím.

    (otázka z pléna): Myslíte si, že všechno je cyklické

    Jiří Kratochvil: Nejsem si tím jistý. Je to jedna z možných interpretací skutečnosti. Nemám nic proti tomu, těší mě to, ale nejsem si tím jistý. Což je postmoderní, že.


    K mezinárodní petici o svobodě slova

    Nikdo přece nesmí pomlouvat či hulvátsky urážet činitele státní správy

    Jaroslav Štemberk

    Vážený pane Čulíku,

    Po přečtení prohlášení Koordinačního výboru organizací pro tiskovou svobodu bylo pro mě zpočátku obtížné se k němu vyjádřit seriózně, bez urážek na adresu jeho autorů, když v záhlaví je uvedeno, že se vztahuje na Českou republiku.

    Zajímalo by mě, na základě jakého právního rozboru výbor k takovému závěru dospěl. Nebo snad jde o soukromý názor paní E. Schlager?

    Nemohu souhlasit s tím, že by nemělo být prostředky veřejného práva trestáno, jestliže se ve sdělovacích prostředcích někdo projevuje nikoli jako seriózní novinář, ale jako hulvát non plus ultra. Pouze takové projevy mohou být podle českého práva trestné.

    Je sice pravda, že v současné době platí ustanovení § 154 odst. 2 trestního zákona, o kterém je snad z neznalosti možno se domnívat, že by mohlo být zneužitelné pro potlačování svobody slova :

    " Kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem."

    Autorům prohlášení (či pí E. Schlager) asi není jasné, co se v  českém právu rozumí hrubou urážkou a pomluvou.
    Tohoto trestného činu by se totiž novinář dopustil jen tehdy, pokud by státní orgán
    a) hrubě urazil - tj. užil na jeho adresu takových slov, která vůbec nepatří do slovníku slušného člověka a tím méně do sdělovacích prostředků nebo
    b) pomluvil - tedy by úmyslně nepravdivě informoval o jeho činnosti, aby tak státní orgán před občany ostouzel

    Také si nemyslím, že by měla být považována za pouze soukromoprávní záležitost pomluva, která je definována v § 206 tr. zákona:

    "(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

    (2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem."

    K tomu je nutno si uvědomit, že jde o trestný čin úmyslný, kde k  odsouzení nepostačuje nedbalost, tedy, aby byl novinář uznán vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 2 trestního zákona, musí mu být prokázán zlý úmysl, a to buď přímý - novinář věděl, že zveřejňuje dezinformaci nebo nepřímý - novinář zveřejnil neověřenou informaci, ač si uvědomoval nevěrohodnost zdroje a po zveřejnění se ukázalo, že šlo o dezinformaci.
    Pokud dojde ke zveřejnění dezinformace bez zlého úmyslu novináře, jde o záležitost soukromoprávní.

    Analogicky je tomu u tr. činu šíření poplašné zprávy podle § 199 tr. zák, kde je však možné podle § 200 i potrestání za nedbalost, to je však omezeno na dobu, po kterou je vyhlášen stav ohrožení státu nebo válečný stav.

     

    Tedy jsem přesvědčen, že je v ČR vyloučeno, aby se novinář při dodržení pravidel profesionální etiky dostal do rozporu s citovanými ustanoveními trestního zákona.


    Doufám, že Koordinační výbor organizací pro tiskovou svobodu netvrdí, že svoboda slova by měla být tak absolutizována, že by mělo být novinářům tolerováno úmyslné ostouzení občanů dezinformacemi ve sdělovacích prostředcích (jaké bylo praktikováno totalitním režimem vůči jeho odpůrcům.)

    Jsem hluboce přesvědčen, že demokratický stát musí nejen chránit svobodu slova, ale zároveň také bránit jejímu zneužívání.

    Proto Vás prosím, abyste pí E. Schlager požádal, aby se buď České republice omluvila nebo doložila, že v poslední době byl některý novinář v ČR nespravedlivě odsouzen.

    Se srdečným pozdravem

    Jaroslav Štemberk

    Poznámka JČ: Erica Schlager z amerického Kongresu hned ve čtvrtek večer odpověděla, že právě na této záležitosti pracuje a že se do několika dnů ozve s reakcí.


    Soudní rozhodnutí:

    Policejní zásah proti londýnským demonstrantům za Tibet byl nezákonný

    Loňský zásah londýnské policie proti demonstrantům za svobodu Tibetu během kontroverzní návštěvy čínského prezidenta Žiang Zemina byl protizákonný, připustila ve středu u londýnského Nejvyššího soudu metropolitní policie.

    Organizace Free Tibet Campaign konstatuje, že londýnská metropolitní policie byla donucena k ponižujícímu doznání, když před soudcem Burtonem přiznala, že "bylo nezákonné, když policisté konfiskovali lidem vlajky a  transparenty jen proto, že tito lidé protestovali 19. října 1999 proti čínskému režimu".

    Policie také připustila, velmi pečlivě připravenou formulací, že "bylo zřejmě protizákonné umístit před demonstranty policejní nákladní vozy, pokud bylo účelem potlačit svobodu projevu".


    Slabé Euro

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Když průběžně nasloucháme analytikům, jak hodnotí pohyby české měny, bývají znepokojeni buďto tím, že koruna padá, což je špatná správa pro spotřebitele, anebo jsou znepokojeni tím že roste, což pro změnu ohrožuje český export.

    Když ale nyní sledujeme propad Eura vůči dolaru, slyšíme analytiky konstatovat, že Euro sehrává v absenci podpory Evropské banky proti rostoucí americké ekonomice ztracenou bitvu. A z Ameriky nepřicházejí žádné zvěsti o pokusech oslabit dolar v zájmu amerického exportu.

    Při pohledu na kurs čtyřicet korun a sedmdesát pět haléřů za jeden americký dolar, analytici nejásají - hovoří o naději, že se americká ekonomika přehřeje a následkem toho snad dolar zeslábne. Z druhé strany ovšem silný dolar nevyvolává paniku, neboť ceny dovážených surovin poklesly a podle České národní banky značně eliminují efekt sílícího dolaru.

    Zjistit z těchto zpráv, čeho jsou kurzy důsledkem a co z nich vyplývá, není snadné, a zřejmě ani příliš důležité, pokud je nesleduje občan plánující dovolenou ve Spojených státech.

    Koruna vůči dolaru slábne společně s Eurem, a proti Euru se koruna chová klidně. Pokud kurzy nejsou důsledkem měnových spekulací a reálně odrážejí ekonomickou situaci různých kontinentů, pak zřejmě společně s Evropou vykazujeme horší ekonomické výsledky než Severní Amerika.

    To ale nemusí být argument proti jednotné Evropské měně. Nebýt Eura, třeba by jednotlivé evropské měny dnes byly vůči dolaru ještě slabší. Takto přemýšlí laik, který v našem případě má sklon věřit v týmovou spolupráci. Průběh hokejového šampionátu ukazuje, že nejde o to, kolik individualit je v tom kterém dresu, ale jaký vztah k dresu mají ti, kdo v něm hrají. Pak je dokonce zdá se jedno, zda jich je na ledě šest, anebo čtyři.

    4. května 2000

    Poznámka JČ: Včera varoval v deníku Guardian komentátor Hugo Young, že existuje "konspirace mlčení nad příliš nadhodnocenou librou". Proč o tom skoro vůbec britští vrcholní politikové nehovoří, ptá se Young? Příliš nadhodnocená libra je dosti podstatnou částí důvodu, proč zkrachovala automobilka Rover, a podle Younga povede i k pravděpodobné likvidaci automobilky Ford v Dagenhamu. Podniky utíkají z Británie, protože je libra nadhodnocena asi o 30 procent. Ovšem snižovat hodnotu měny je nesmírně riskantní: mohlo by to ohrozit inflační stabilitu. Je však pozoruhodné, že na vládní nečinnost nepoukazuje konzervativní opozice - konzervativci propadli infantilní falešné představě, že je slabé euro jaksi důkazem britské mužnosti. William Hague je posedlý "falešnými" žadateli o asyl, jejichž údajná přílivová vlna je jen potůčkem, a ignoruje obrovský proud, který zklikviduje obrovské množství pracovních příležitostí po celé Británii.


    Češi a Kosovo - pokus o analýzu jejich "nedobrého" přístupu k akci NATO

    Jiří Jírovec

    Před nějakou dobou jsem se probíral knihou Jana Čulíka "Jak Češi myslí" a narazil v ní na pasáž z jeho článku pro polský deník Gazeta Wyborza, o názorech Čechů na události v Kosovu:

    "Všechny názory (lidí, kteří odpověděli na Čulíkovy otázky v Britských listech - poznámka JJ), zdá se mi, trpěly nedostatkem informací a špatnou prací českých sdělovacích prostředků. K tomu přispěla postkomunistická nedůvěra k sdělovanému slovu ("kdoví proč nám někdo ty informace sděluje, a co má vlastně za lubem") stejně jako relativistický postoj vůči příliš pevně zastávanému stanovisku. ("Pokud někdo tvrdí, že má stoprocentní pravdu, tak mi připadá podezřelý.")

    Pro upřesnění je třeba dodat, že se Jan Čulík pozastavoval nad nedostatkem nadšení Čechů pro bombardování Jugoslávie.

    Jeho pozorování samozřejmě mě přivedlo k nápadu zabývat se touto otázkou: Na základě jakých informací si vlastně český občan svoje mínění utvářel a co způsobilo, že v průměru "nedobře" chápal akci NATO?

    Následující text je pokusem o (mini)analýzu způsobu, jakým deník Právo informoval svoje čtenáře mezi 5. lednem a 24. březnem 1999. Tento deník jsem zvolil jednak z praktických důvodů (jeho archiv na rozdíl od některých jiných funguje) a pak kvůli pracovní hypotéze, předpokládající, že pokud někdo přispěl k "protinatovské náladě", pak to byl nejspíše levicový tisk.

    Jako každá analýza, má i tato svoje omezení. Tím největším je samozřejmě to, že nelze předpokládat, že by Právo bylo v tomto případě jediným zdrojem informací. Většina jeho čtenářů se jen těžko vyhnula ostatnímu zpravodajství.

    Potíž je i v tom, že situace, k níž se analýza vztahuje již neexistuje. Přesněji řečeno neexistuje záchytný bod - tedy tehdejší stanovisko politiků - k němuž by čtenář mohl svůj tehdejší názor vztáhnout. Politikové totiž tento bod posunují jak potřebují a prolhávají se vpřed rychleji než stačí občan vnímat.

    Jejich základním trikem je ohromování novou (dez)informací spojenou pokud možno nedozírnými následky. Oni znají tajemství, které je tak strašné, že je nutné dát je poddaným po troškách. Situace je vždy horší, než jste si mohli myslet.

    Příkladem za všechny byly rozhovory s lidmi, kteří v Kosovu dohlíželi na dodržování příměří a humanitární pomoc. Tito lidé nemohli uvěřit tomu, že jsou z Kosova odvoláváni, protože viděli, že jejich přítomnost způsobuje, že tam je díky jejich přítomnosti relativní klid a že cokoli přijde po jejich odvolání bude daleko horší. To ovšem byli nýmandi, z terénu ušmudlaní pracovníci různých organizací, kteří nedorostli k whisce a kaviáru pětihvězdičkových hotelů z nichž se teď vedou války.

    Co na to obuškuchtiví politikové? No napřed připustili, že se toho v Kosovu zatím tak moc neděje, ale Bělehradu je třeba dát lekci. Pak přišlo vysvětlení, že bombardování zabraňuje etnickému čistění a o něco později tvrzení, že bez bombardování by byl exodus Albánců ještě horší. Politikové pak světu zjevili, že Srbové vlastně měli v plánu genocidu kosovských Albánců. Po podobných kapkách odměřovali političtí manipulátoři svoji pravdu o Miloševičovi. Tento navenek poměrně nudný bankéř (vystudovaný, tuším na západě) byl nejdřív Mr. President a dokonce dobrý kumpán z  Daytony, pak diktátor, pak komunistický diktátor a nakonec odtajněný válečný zločinec. Něco jako Manuel Norriega, když se postupně znelíbil.

    Zabýváme-li se po roce tím co a proč si lidé mohli myslet 25. března 1999, musíme vzít v úvahu, že od té doby je všechno již několikrát jinak

    Informační zdroje deníku Právo

    Mezi 5. lednem a 25. březnem 1999 uveřejnilo Právo celkem 89 příspěvků - 22 vlastních a 67 agenturních. Zdroje informací jsou uvedeny v Tabulce 1.

    Zdroj v záhlaví článku - Četnost

    ČTK - 53

    DPA - 36

    CNN - 19

    Bloomberg - 11

    AP - 11

    BBC - 3

    Vlastní - 22

    Tabulka 1. Rozdělení článků v Právu podle zdrojů uvedených v záhlaví

    Uvedený výčet sice naznačuje, že hlavním zdrojem agenturních zpráv je ČTK - v 53 článcích z 67 je uvedena jako zdroj informací - ale podrobnější analýza ukazuje, že většinou nikoli jako zdroj jediný. Ve 43 případech je vedle ČTK uvedena další agentura.

    Informační zdroje citované uvnitř článků jsou uvedeny v Tabulce 2. Dalších 30 zdrojů jmenováno jednou. Pozoruhodné je, že mezi nimi chybí - až na Izvestije (1x) a Politiku (1x) - zdroje ruské a jugoslávské.

    Zdroj citovaný uvnitř článku - Četnost

    CNN - 9

    AFP - 9

    Reuters - 7

    International Herald Tribune - 4

    B-92 (bělehradské opoziční radio) - 4

    Tanjug - 4

    DPA - 4

    Deník Koha Ditore (albánský deník) - 3

    AP - 3

    Washington Post - 3

    Financial Times (britský deník) - 3

    BBC - 2

    ITAR-TASS - 2

    New York Times - 2

    BETA ( nezávislá tisková agentura) - 2

    Le Monde - 2

    Tabulka 2. Nejčastěji citované zdroje uvnitř článků Práva

    Pokud jde o vlastní materiály Práva, je zajímavé, že první z nich byl publikován až koncem ledna. Shodou okolností to byl rozhovor, který deníku poskytla hlavní žalobkyně haagského soudu Louisa Arbourová [21] v souvislosti s údajným masakrem v Račaku. V Právu se pak ještě objevily rozhovory s jugoslávským velvyslancem v Praze Djoko Stojičičem [38] a českým ministrem zahraničí Janem Kavanem. [67] Posledně jmenovaný politik ovšem mluvil především o rozšiřování NATO.

    Ve zmíněném období vyšly v Právu (pouze) tři analytické články, které šly za běžné agenturní zpravodajství. Jejich autor, nezávislý publicista Jiří G. Müller, se v nich zabýval novou doktrinou NATO, to je právem zasáhnout kdekoli podle vlastního uvážení [23], [74a] a paralelou mezi Kosovem a Kurdistanem [45] .

    Ostatní "vlastní" materiály jsou většinou různě zkompilované agenturní zprávy a přehledy zahraničního tisku. Někdy s odkazem na zdroj informací (viz Tabulka 2), ale často i bez něj.

    Zajímavý je i pohled na jména, která se v článcích objevila. Tabulka 3 uvádí četnost výskytu jmen jednotlivých osobností ve článcích Práva od začátku roku 1999 do 24. března, tedy do začátku bombardování.

    Jméno - Postavení - Četnost*

    Miloševič Slobodan jugoslávský president 37

    Solana Javier generální tajemník NATO 21

    Albrightová Madeleine americká ministryně zahraničí 19

    Milutinovič Milan srbský president 16

    Hill Christopher zvláštní zmocněnec pro Kosovo 15

    Rugova Ibrahim vůdce kosovských Albánců 13

    Clinton Bill americký president 13

    Cook Robin britský ministr zahraničí 11

    Petrish Wolfgang pověřenec EU pro Kosovo 10

    Védrine Hubert francouzský ministr zahraničí 10

    Walker William šéf mise OBSE 9

    Ivanov Igor ruský ministr zahraničí 8

    Holbrook Richard americký zmocněnec 8

    Primakov Jevgenij ruský ministerský předseda 7

    Demaci Adem UCK 6

    Zeman Miloš předseda české vlády 6

    Jelcin Boris ruský president 6

    Clark Wesley vrchní velitel NATO 6

    Draškovič Vuk vůdce jugoslávské opozice 6

    Kavan Jan český ministr zahraničí 5

    Havel Václav český president 5

    Dole Bob americký politik 5

    (*) Tento údaj nerozlišuje, kolikrát bylo dané jméno v určitém článku zmíněno. Dalších 110 osob bylo jmenováno méně než 5x a z nich 77 jen jednou.

    OBSE - Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

    Tabulka 3. Nejčastěji jmenované osobnosti v článcích Práva

    Tabulka 3 vystihuje celkovou situaci v daném období. Američané se pod hlavičkou NATO pokoušeli "zmáknout" Miloševiče - proto jsou v popředí spolu se Solanou. V jejich plánu hrála klíčovou roli Kosovská osvobozenecká armáda, které se v té době dostávalo značné publicity. Zajímavé je, že přes tvrzení, že všechny státy NATO jsou rovnocené, tvoří Německo, Velká Britanie a Francie "druhosledovou" podpůrnou skupinu a zbytek států do toho v podstatě nemluví.

    Mechanický výčet jmen je ovšem může být matoucí, ledaže je doplněn dalšími informacemi. Například za "účast" v článku [11] dostali Clark a Miloševič po bodu na základě tohoto výroku: Clark v rozhovoru pro BBC prohlásil, že "by Miloševič neměl pochybovat o připravenosti Aliance vojensky zasáhnout v zájmu míru v Kosovu". Clark se tedy dostává do statistiky (a rovněž povědomí čtenářů) významným výrokem, kdežto Miloševič jen pasivně, dáky Clarkově zmínce. Citace Miloševičových názorů - lze je spočítat na prstech jedné ruky - jsou pro ilustraci uvedeny v Dodatku 1. O mnoho víc prostoru nedostal ani nejvýznamnější opoziční politik Draškovič. Viz Dodatek 2.

    Z uvedeného je zřejmé, že čtenář Práva nebyl zrovna vystaven srbské propagandě. Tato skutečnost je obzvlášť patrná z Tabulky 4, která dělí politiky citované v Tabulce 3 do "zájmových" skupin

    Zájmová skupina - Celkem osob - Celkem citací

    státy NATO - 63 - 199

    Kosovo a Albanie - 20 - 50

    Jugoslavie* - 17 - 79

    Rusko - 10 - 33

    OBSE - 9 - 22

    OSN - 7 - 10

    ostatní - 2 - 2

    (*) Zahrnuje Černou Horu a Makedonii

    Tabulka 4. Články Prava - rozdělení jmenovaných osob podle "zájmových" skupin

    Zřejmá převaha politiků NATO (celkem 63 různých jmen bylo v 89 článcích citováno celkem 199x) vynikne ještě výrazněji, když si uvědomíme, že takměř polovinu jugoslávského podílu představují pasivní zmínky o Miloševičovi.

    Zajímavá je pasivita českých politiků - nejspíš jim bylo žinantní pouštět se do jakýchkoli samostaných rozborů. Tabulka 5 uvádí ty nejčastěji jmenované.

    Jméno - Funkce - Četnost

    Zeman Miloš předseda české vlády 6

    Kavan Jan český ministr zahraničí 5

    Havel Václav český president 5

    Kovanda Karel český velvyslanec u NATO 3

    Dientsbier Jiří zvláštní zpravodaj OSN 2

    Šedivý Jiří náčelník generálního štábu 2

    Dalších 10 osob bylo jmenováno jednou.

    Tabulka 5. Články Práva - nejčastěji jmenovaní Češi

    Překvapuje zejména nečinnost presidenta Havla, který coby uznávaný Evropan měl možnost - a neváhám říct povinnost - rozvinout svoje teorie o tom, jak se mají odstraňovat hranice mezi lidmi. Nevím, zda Právo našeho největšího myslitele ignorovalo, ale výroky jako "nezasáhne-li mezinárodní společenství (měl zřejmě na mysli NATO, což je něco jiného než OSN) v Kosovu, mohl by konflikt postupně zasáhnout celý Balkán" rozhodně nepředstavují žádný podstatnější přínos k výchově občanů zasažených čecháčkovstvím (tuším, že tak nějak se Václav Havel o svých spoluobčanech vyjádřil). [75]

    Co se čtenář Práva dozvěděl

    Zmíněných 89 článků poskytuje vcelku zajímavý obraz. Individuálně to jsou vesměs objektivní články, které, díky tomu, že všechny názory jsou si rovné, ale některé jsou si rovnější, vytvářejí protisrbsky působící celek.

    Čtenář je zahlcen množstvím drobných informací a jmen (viz Tabulka 3), ale jen zcela ojediněle se setkává s pokusem o analýzu.

    Například články o Kosovské osvobozenecké armádě (UCK), která byla předmětem značného zájmu, se svou povrchností blíží zpravodajství o posilování nějakého fotbalového klubu na příští ročník Poháru evropských mistrů.

    UCK byla představována jako skupina tvrdých chlapíků, kteří sice občas zarohnou nějakého srbského policajta, ale nakonec nechají - na rozdíl od Srbů - od Američanů domluvit a tak to jsou tak nějak good guys.

    Náznaky toho, že si "Aliance v podstatě neví rady jak postupovat vůči UCK" [12] , zůstaly bez dalšího komentáře

    Těžko říct zda šlo o neochotu či neschopnost novinářů klást otázky, nebo zda narazili na neviditelnou stěnu, kterou kolem sebe politikové budují v okamžiku, kdy jim otázky začínají být nepříjemné.

    President Havel například v televisní "Partii" řekl, že "je nutné znovu a znovu vysvětlovat našim spoluobčanům, že jsou situace, kdy může být preventivní akcí, byť riskantní, zabráněno konfrontacím naprosto nedozírných rozměrů." [78] Z tohoto článku článku Práva bohužel nevyplývá, zda se Havla někdo zeptal na to, zda náhodou není taková preventivní akce na místě proti UCK, už jen z toho důvodu, že jsou vážné důvody domnívat se, že jde o teroristickou organizaci, financovanou z obchodu s drogami. [59]

    Zajímavé je, že se ve slovníku těchto politiků nevyskytovalo slovo genocida a slovo diktátor se objevilo jen v obecné souvislosti, když deník The Los Angeles Times napsal, že by "v době, kdy dlouhodobé úsilí USA prosadit v Evropě demokracii je blízko vítězství, by bylo chybou ponechat část Balkánu vládě diktátorů". [85]

    Stejně tak slovo "komunismus" a jeho odvozeniny byly ojedinělé a z nich stojí za znamenání pouze názor deníku The New York Time: "Vláda USA pokládá za nutné "něco udělat", aby NATO nevypadalo jako nerozhodné, prohlásilo podle NYT několik nejmenovaných vládních činitelů. Upozornili přitom na nadcházející summit NATO v dubnu ve Washingtonu. Miloševičovi se nesmí dovolit, aby se toto setkání, jež má být ve znamení triumfu nad komunismem, stalo summitem o Kosovu, prohlásil podle NYT jeden z úředníků ministerstva obrany." [14]

    Jako naprosté propagandistické požehnání spadl do rukou politiků NATO údajný masakr v Račaku. Osobní tragedie 45 lidí, kteří přišli o život (ať již jakýmkoli způsobem) v důsledku boje o Kosovo, opatřila potřebnou emocionálně působící munici proti Bělehradu.

    Propagandistické využití Račaku bylo blízko absolutnímu pokrytectví. Politikové, kteří nehnuli prstem, když se ve Rwandě navzájem pobíjely statisíce lidí (přestože věděli, co se tam chystá), roní krokodýlí slzy nad těly několika desítek lidí a připravují svoje poddané na letecké potrestání Srbů.

    Člověk nemusí být zrovna genius, aby viděl nerovnováhu ve výrocích představitelů NATO: "NATO nebude tolerovat návrat k masívním bojům a k politice represí v Kosovu," varoval v sobotu generální tajemník Aliance Javier Solana s patrnou pohrůžkou namířenou vůči srbským vládním silám." [10] Zejména, když postrádá vysvětlení, co se vlastně v Kosovu děje a co tam doopravdy dělá UCK.

    V této souvislosti stojí za ocitování stojí článek [28] :

    "UCK může mít na jaře možná až 70 tisíc bojovníků ve zbrani"

    PRIŠTINA/WASHINGTON (CNN, DPA) - UCK, povstalecká armáda kosovských Albánců, "bude na jaře nepochybně schopna shromáždit 50 000 až 70 000 bojovníků, kteří budou všichni vycvičení nebo zkušení". Napsal to britský odborný týdeník Jane's Intelligence Review.

    Politický představitel UCK Adem Demaci tvrdí, že jeho organizace v současnosti má 35 000 bojovníků. Tento počet ovšem považují za přehnaný západní výzvědné služby, podle nichž UCK nyní tvoří kolem 10 000 mužů.

    Podle jednoho ze západních vojenských expertů v Bělehradě se počáteční nejasné místní velení UCK, které ve značné míře záviselo na tradičních rodinných klanech, nyní zorganizovalo a modernizovalo. "Vytvořili hierarchii a vybavují se perfektními komunikačními prostředky a stále modernějšími zbraněmi."

    Ředitel americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) George Tenet ve Washingtonu ve vystoupení před senátním výborem pro ozbrojené síly uvedl, že "jsme na hraně dramatického zhoršení situace v Kosovu, protože končí omezení vyplývající ze zimního počasí". Podle Teneta je příměří dosažené loni v říjnu na pokraji úplného zhroucení. "Obě válčící strany se nyní připravují na daleko těžší boje, které se naplno rozhoří na jaře. UCK využila příměří na to, aby si zlepšila výcvik, systém velení i počet a kvalitu výzbroje. Výsledkem je, že proti srbským silám stojí bojeschopnější armáda, než jaké čelily loni v létě při poslední velké ofenzívě povstalců," řekl dále.

    Ředitel CIA upozornil, že k tisícům vojáků UCK je zapotřebí připočítat další tisíce příslušníků domobrany. "Po masakru v Račaku proudí na účty UCK ještě víc příspěvků z darů albánské diaspory v zahraničí. Proto odhadujeme, že pokud se obnoví v Kosovu boje, budou daleko krvavější než loni. Bělehrad se bude snažit jednou provždy zlikvidovat UCK, která však bude moci působit Srbům těžší ztráty," uzavřel Tenet. Konec citovaného článku.

    Tento článek je velmi důležitý, protože naznačuje, že to byly informace CIA (na jejich přesnosti až tak nezáleží), které americké politiky vyděsily a patrně je přivedly na myšlenku "konečného řešení" kosovského problému na účet Srbů. Proto asi ta závěrečná tvrdost Američanů v Rambouillet.

    Uvedený článek zároveň nadhazuje množství důležitých otázek, které tím, že nikdy nebyly zodpovězeny, patrně vedly k paradoxní situaci: vytváření názoru na základě neposkytnuté informace.

    Co se čtenář Práva nedozvěděl

    Zcela zásadní otázka, kterou politikové NATO nikdy nezodpověděli, se týká vysvětlení, jak měl vlastně jejich model na vyrovnání v  Kosovu fungovat. Tedy mimo neuvěřitelně primitivní představy, že Miloševič zamává bílým hadrem a od té doby se budou mít Albánci a Srbové tak nějak rádi na věčné časy a nikdy jinak.

    Americký list The Christian Science Monitor vyzval presidenta Clintona k odpovědi na tuto otázku ještě před začátkem bombardování [85] , ale odpověď není k nalezení.

    Čtenář Práva se rovněž nedozvěděl, jak vlastně ten útisk Kosova v praxi vypadal a do jaké míry kosovské obyvatelstvo vlastně stálo o "nezávislost" z rukou UCK, zejména v době, kdy hranice v Evropě berou za své. Jak na tom byly jiné menšiny v Srbsku - například Maďaři ve Vojvodině a etničtí Albánci mimo hranice Kosova?

    V této souvislosti stojí za zmínku nedávno otištěný článek o krutém osudu kosovských žen (obětí znásilnění během konfliktu). Je v něm totiž nadhozena další (v současné době politicky velmi nekorektní) otázka: Do jaké míry přispěla akce NATO k udržení polofeudálního vztahu kosovských mužů k ženám?

    Stejně tak je zarážející, že se nikdo nepokusil o jakési "kdo je kdo" na politické scéně Jugoslávie. Možná, že hodnocení Miloševiče jako umírněného nacionalisty (pamatuji si je z kanadské CBC), se prostě nehodilo do propagandistického krámu.

    Podobně nedotčena zůstala otázka, jak je možné, že v Evropě vznikne slušně vyzbrojená osvobozenecká armáda (nejedná se o pár pistolí, které někdo koupí pod rukou za hotové) a politikové se tváří, jako by nic a dokonce předstírají, že taková armáda přijme jejich řešení na autonomii Kosova v rámci Srbska.

    To vede k otázce, co vlastně Američané vedení UCK za souhlas s dohodou v Rambouillet slíbili. Podle agenturních zpráv [53] USA pozvaly vyjednavače z Kosova do Washigtonu, aby jim "pomohli zajistit urovnání konfliktu s Bělehradem", ale o výsledku se nikdy nemluvilo.

    Čtenář Práva se rovněž nedozvěděl nic o podstatě jednání v Rambouillet. Viz Dodatek 3. Z výroku Christophera Hilla, že "srbská strana nechce jednat o policejních, vojenských a civilních aspektech navržené dohody" nijak nevyplývalo, že "je to spravedlivá dohoda" jak týž vyjednávač dodal ve stejném článku. [72]

    Dohoda, jak se ukázalo po jejím zveřejnění, byla asi tak spravedlivá jako mnichovský diktát, a tak jak bombardování pokračovalo, hledalo se řešení, jak ven ze šlamastiky, do níž dostala Madeleine Albrightová Balkán prosazováním zásady "vítěz bere všechno". Čtenář Práva mohl pouze spekulovat o tom proč nebyly vyslyšeny umírněnější hlasy: "EU vidí možnost v hledání kompromisu, který by byl přijatelný i pro Bělehrad. Například to, že by síly dohlížející na plnění dohody nebyly řízeny Aliancí, ale OSN, nebo i OBSE (Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě)", a dále "Agentura AFP uvedla, že strategií USA je přimět kosovské Albánce k ústupkům, aby vina za neúspěch padla na Bělehrad a aby se tak zdůvodnily případné letecké útoky NATO proti JSR." [46]

    "Neinformace" týkající se modelu, podle nějž by mělo být balkánský problém řešen, vede k dalším otázkám. Je universální? Mohou podle něj získat nezávislost (k ničemu jinému situace v Kosovu nesměřuje) i jiné menšiny - třeba Baskové nebo Kurdové? Lze bombami trestat civilní obyvatelstvo za to, že v demokratických volbách špatně volilo? Jak se odstraňuje demokraticky zvolený blbec, který se promění na diktátora? Jak se odstraňuje diktátor? Jsou si všichni diktátoři rovni nebo jsou si někteří rovnější? Co když se do tohoto stavu povýšila sama ministryně Albrightová - ostatně některé západní prostředky označily bombardování Jugoslávie za "její válku"?

    Propaganda NATO nenalezla společnou vlnu s Čechy

    Důvod proč se český občan nedobře díval na akci NATO proti Jugoslávii lze těžko hledat v jeho malé informovanosti nebo ve špatné práci sdělovacích prostředků. Ostatně Právo převážně využívalo západní zdroje, takže důvod, proč se český občan probudil do prvního dne bombardování s poněkud jinou představou než jeho západní protějšek je nutné hledat jinde.

    Byla to, jak se Jan Čulík se domnívá, v (Čechách vládnoucí) "postkomunistické nedůvěře k sdělovanému slovu"? Podle mého názoru těžko.

    Nic totiž nenasvědčuje tomu, že se v období před rokem 1989 výrazněji snížil zájem lidí o dění ve světě, že by došlo k rezignaci a k apriorní nedůvěře k tištěnému (a mluvenému) slovu. Naopak, dlouhá léta působení státem kontrolovaných sdělovacích prostředků v lidech vyvinula cit pro propagandu a fráze a hlad po informacích z jiných zdrojů. Pokud se komunistům podařilo něco na tomto poli něco dosáhnout, bylo to vyvolání apriorní důvěry v západní sdělovací prostředky.

    Otázka tedy stojí poněkud jinak: Proč Češi (alespoň v případě akce NATO proti Jugoslávii) přestali, takměř deset let po vypuknutí svobody, bezvýhradně věřit zprávám ze Západu - nebo přesněji řečeno propagandě NATO?

    Lakonická odpověď na tuto otázku zní: život je naučil.

    Co je život naučil lze shrnout následovně. K již zmíněnému citu pro propagandu přibyla zkušenost s dvojím metrem západních vlád (viz například zavedení víz a velmi restriktivní imigrační politika). Dostavilo se určité vystřízlivění z budování reálného kapitalismu - lidé toužili po osobní svobodě a volnosti pohybu, ale nikoli po nezaměstnanosti, existenční nejistotě a politickém systému, který ochotně umožnil rozkradení neuvěřitelných hodnot. Čeští politikové se nedokázali (nechť mi Ferdinand odpustí) udržet čelem k masám, ale přeměnili se na novou vrchnost, slovy i činy symbolisovanou presidentem Havlem. Tato odtrženost se projevila i v tom, že - alespoň pokud vím - nová vrchnost nepovažovala za vhodné vysvětlit (pokud si to vůbec uvědomovala), co vlastně vstup do NATO a třeba EU vlastně znamená.

    Významnou roli v "nepochopení" situace zřejmě hrálo i to, že Jugoslávie byla v povědomí Čechů polokapitalistickou zemí, jejíž obyvatelé požívali na naše poměry neobvyklé svobody (například možnost volného cestování a práce v zahraničí). Představovat Jugoslávii jako komunistickou diktaturu, jak to posléze dělali propagandisté NATO, snad mohlo zabrat v Severní Americe, ale těžko v ČR.

    Protisrbskost, která čouhala z mnoha výroků politiků NATO jako sláma z bot, a zjevný dvojí metr, vyjádřený karikaturistou z Le Mondu, který znázornil Madeleine Albrightovou jak hrozí: "Pozor, Srbové: podepište nebo na vás udeříme!" a na adresu kosovských Albánců utrousí: "Pozor, Kosované, podepište nebo neudeříme na Srby!", patrně vyvolávaly podezření k akci NATO.

    Co si mohl čtenář Práva myslet, když si přečetl tento výrok Albrightové: "Pokud Bělehrad odmítne dohodu a kosovští Albánci ji přijmou, NATO bude bombardovat Srby, pokud by dohodu odmítli pouze kosovští Albánci "přestaneme je podporovat a bude vynaloženo veškeré úsilí, aby už nedostávali pomoc."? [46]

    Je rovněž možné, že český čtenář zatím nepodléhá emocím tak jako jeho západní protějšky a tím není dostatečně zasažitelný propagandou, která je vystavěna především na emocích. V případě války proti Iráku nakonec zajistila podporu lež o vyhazování nemluvňat z inkubátorů. V případě akce NATO proti Jugoslávii to byl Račak. Obé podle stejného mechanismu: pohleďte na to strašné utrpení a dejte nám zelenou k bombardování.

    Místo závěru

    Pokus o odpověď na otázku, proč se Češi nedobře dívali na zákrok NATO měl na tomto místě vyústit do dvou tří vět. Jenže záleží na tom, co si lidé vlastně myslí? Mám pocit, že nikoli. Českým politikům to bylo šumafuk - tedy až na to, že si jako nováčkové v Bruselu asi připadali trapně, protože nedokázali zmanipulovat svoje obyvatelstvo a mávat papírem s příznivou statistikou.

    Nabízim tedy místo závěru další pracovní hypotézu. Postoj Čechů k řešení kosovského problému třeba vůbec nesouvisí s prací sdělovacích prostředků a komunistickou minulostí. Třeba jen intuitivně vyjádřili obavu, že bomby a rakety v rukou omezených politiků nevěstí nic dobrého.

    Možná, že jsou sto let za opicemi ve schopnosti podléhat propagandě. Máme jim to ale vyčítat? Proč raději nesmeknout klobouk?

    Jiří Jírovec


    Poznámka JČ: Nesouhlasím s argumentem Jiřího Jírovce, že Češi jsou zvyklí prohlédnout komunistickou propagandu, a tak neskočili na propagandu NATO. Důvodem, proč velká část západních zemí, především Británie, podporovala tak silně bombardování Srbska, bylo to, že tam byly sdělovací prostředky dlouho plné drastických individuálních příběhů lidí, kteří se stali terčem etnického útlaku v Kosovu. Směsice útržků z oficiálních zpráv či neosobních depeší tiskových agentur, kterou výše zdokumentoval Jiří Jírovec, nikdy nedokáže komunikovat lidem skutečnou zkušenost útlaku. Jsem si docela jist, že tyto drastické příběhy nezveřejňovaly na Západě kvalitní sdělovací prostředky jako třeba BBC nebo Independent nebo Guardian za účelem manipulace, ovšem právě jejich prostřednictvím komunikovali lidem v Británii podstatu osudu pronásledovaných lidí. Kvůli komuniké od Albrightové či od Wesleyho Clarka by nikdo do války nešel. Otázkou tedy zůstává, nakolik mohou fragmenty z oficiálních neosobních zpráv komunikovat skutečnost a nakolik ji na druhé straně komunikují drastická osobní svědectví, která nutně pokaždé - v nepřehledné situaci násilného konfliktu - nemusejí poskytovat skutečně vyvážený obraz. Nicméně o něj nezávislí britští novináři v každém případě alespoň intenzivně usilovali - to je zcela jasné. Na rozdíl od Jiřího Jírovce na místě skutečně byli, a to mnozí z nich dlouhé měsíce, ne-li roky. (Bývalý válečný reportér BBC v Bosně a nynější nezávislý poslanec v britském parlamentě Martin Bell strávil v bosenské válce asi tři roky a byl vážně zraněn - přímo před běžící kamerou. Atd.)

    Odkazy:

    [1] UCK požaduje status legální vojenské formace v Kosovu

    [2]

    Plán Spojených států dává podle povstalců z UCK kosovským Albáncům málo práv

    [3] Chirac uvažoval o zavraždění Karadžiče a Mladiče, tvrdí kniha

    [4] Clark obvinil Srbsko, že stupňuje napětí v Kosovu

    [5] OBSE potvrdila výcvik mužů separatistické UCK v Albánii

    [6]

    OBSE dál vyjednává o rukojmích, jugoslávská armáda vyčkávala

    [7] Kosovští povstalci propustí pouze část zajatých jugoslávských vojáků

    [8] UCK propustila unesené vojáky

    [9]

    UCK tvrdí, že Bělehrad má do 10 dnů propustit její bojovníky

    [10] V Kosovu objeveno téměř 50 obětí hrůzného masakru

    [11]

    NATO je připraveno použít v Kosovu vzdušné údery

    [12]

    Miloševič před NATO necouvl o jediný krok

    [13]

    Financial Times: Aliance není k zásahu připravena

    [14]

    Washington chce, aby NATO dalo Miloševičovi ultimátum

    [15]

    Clinton odhodlán poslat do Kosova pěchotu USA

    [16] V Kosovu si vyměnili zajatce

    [17] V Kosovu zastřelili rodinu Albánců

    [18] Kosovo: Albánci si kladou podmínky

    [19] USA stupňují tlak na Miloševiče

    [20]

    Aliance chce prosadit mírový plán pro Kosovo i vojenskými prostředky

    [21]

    Zatím spolehlivě nevíme, k čemu došlo v Račaku

    [22]

    Solana dostal volnou ruku k zahájení úderů v Kosovu

    [23] Bude NATO někdy zasahovat i bez mandátu OSN?

    [24]

    UCK se zúčastní jednání o Kosovu

    [25]

    Miloševič už sestavuje delegaci, UCK potvrdila účast na jednání

    [26]

    Srbové zadrželi kamión zbraní pro UCK

    [27] Armády ČR a Francie počítají s misí v Kosovu

    [28]

    UCK může mít na jaře možná až 70 tisíc bojovníků ve zbrani

    [29]

    Albánská delegace odletí do Francie až dnes

    [30]

    V Rambouillet se zlom nečeká

    [31]

    Vollebaek: Doufám, že použití síly v Kosovu nebude třeba

    [32]

    Norsko pochybuje o některých aspektech nové strategie NATO

    [33]

    Jednání v Rambouillet jdou ztěžka

    [34]

    Srbové nabídli přímé rozhovory, ustoupí-li Albánci od nezávislosti

    [35]

    [36] NATO musí mít možnost zasáhnout i bez rezoluce OSN, míní prezident

    [37]

    Milutinovič hrozil odchodem

    [38]

    Otázku Kosova lze řešit jen politickou cestou

    [39]

    Albrightová donutila Srby a Albánce k přímému jednání

    [40]

    Rambouillet: Postoje beze změn

    [41] Jednání o Kosovu: Kompromis se vzdaluje, UCK nemíní složit zbraně

    [42]

    Bělehrad je důrazně proti plánu NATO na vyslání sil do Kosova

    [43]

    Kosovo: Jelcin varoval Clintona před útokem, Bílý dům to popřel

    [44]

    Zahraniční diplomaté začali opouštět ohrožený Bělehrad

    [45]

    Přijde po Kosovu na řadu Kurdistán?

    [46]

    Náznak dohody o Kosovu posunul ultimátum do úterý

    [47]

    Srážky v oblasti pokračují, roste i strach z úderů NATO

    [48]

    Konflikt, který zraje řadu desetiletí

    [49] RAMBOUILLET/LUXEMBURG/BĚLEHRAD (DPA, ČTK, hor)

    [50] Srbové slíbili v Rambouillet Kosovu významnou autonomii

    [51] Kosovští Albánci chtějí vytvořit prozatímní vládu v čele s UCK

    [52] Draškovič pro rozmístění sil OSN, odmítl ale přítomnost vojsk NATO

    [53] USA zvou kosovské Albánce na jednání do Washingtonu

    [54]

    UCK podpoří autonomii dohodnutou pro Kosovo

    [55] UCK přiznala zabití jednoho z rukojmích

    [56] V UCK se prosazují stoupenci mírového plánu

    [57] NATO: Albánci jdou Bělehradu příkladem

    [58] Přestřelky v Kosovu: další mrtví

    [59] Tajné služby: UCK má peníze z drog

    [60] Dole: Albánci jsou ochotni podepsat mírovou dohodu

    [61] Svobodná Evropa vysílá do Kosova

    [62] Solana nevyloučil účast českých vojáků v Kosovu

    [63] UCK souhlasí s dohodou, říká Hill

    [64] Holbrooke tlačil na Miloševiče

    [65] Holbrookova mise skončila nezdarem

    [66] Miloševič: Definitivně necouvnu

    [67] V Alianci nejsou žádní členové druhé kategorie

    [68] Albánci podepíší dohodu

    [69] Kovanda: ČR se kloní k akcím NATO bez OSN

    [70] Zeman: OSN by měla jednat o akcích NATO

    [72] Srbové v Paříži znovu vystoupili proti přílišnému rozsahu pravomocí Kosova

    [73] Kosovští Albánci podepsali dohodu, Srbové to odmítli

    [74a] Bude NATO zasahovat i bez mandátu OSN?

    [74b] Srbové: Svět nadržuje Kosovanům

    [74c] USA a Aliance se pouštějí do risku

    [75] Konference o Kosovu zkrachovala

    [76] Kavan: Evakuace asi v pondělí

    [77] NATO připraveno k zásahu

    [78] Havel: Členství v NATO může znamenat i ztráty na životech

    [79] Solana už má volnou ruku k zahájení úderů na Srby

    [80] Polní nemocnice je připravena pomoci v případě útoku NATO

    [81] Západ se obává dlouhé pozemní války

    [82] Bělěhrad dál útočí na bašty UCK

    [83] Solana vydal rozkaz k útokům na Jugoslávii

    [84] KSČM nevyšel pokus zabránit vyslání nemocnice do Kosova

    [85] Americký list vyzval Clintona, aby řekl, co bude po náletech [86] Jednou z variant je rozdělení

    [87] Bombardování kosovský konflikt nevyřeší

    Dodatek 1

    Výroky Slobodana Miloševiče citované v odkazech 1-89

    "Jugoslávie má legitimní právo bojovat proti terorismu a žádný zahraniční nátlak ji o to nemůže připravit". [12]

    (Miloševič zdůraznil) "pevný a dobře známý postoj Srbska a Jugoslávie, aby problémy Kosova, které je součástí Srbska, byly řešeny mírovým způsobem v Srbsku za ůčasti zástupců všech národních komunit". [22]

    Odmítáme zahraniční vojska na našem území. V této věci jsou zajedno nejen političtí představitelé, ale i občané celé země". [42]

    "Nedáme Kosovo ani za cenu bombardování". [44]

    (Miloševič označil za nepřijatelné pokusy) "podmiňovat politickou dohodu přijetím zahraničních jednotek, (které nemají) na našem území co pohledávat". [64]

    Dodatek 2

    Výroky vůdce jugoslávské opozice Vuka Draškoviče citované v odkazech 1-89 "Před pár lety zaplatil srbský národ, srbský stát extrémní cenu za projekt Velkého Srbska. Já bych teď chtěl naše americké a srbské přátele požádat, aby netrestali Srbsko za projekt Velké Albánie. Z myšlenky etnicky čistého albánského státu v srdci Srbska nemůžete vinit prezidenta Miloševiče."

    [15]

    "Suverenita? Kontaktní skupina říká ne, mezinárodní společenství ji odmítá. O ní se jednat nebude. UCK může třeba požadovat, aby se povrch Měsíce stal albánským územím - je to podobně mimo realitu." [30]

    Jugoslávský vicepremiér Vuk Draškovič vyzval mezinárodní společenství, aby se postavilo proti konceptu "etnicky čisté velké Albánie": "Síla albánského terorismu nespočívá v albánském lidu, ale ve víře, že NATO jim přinese nezávislost." [33]

    Vuk Draškovič se vyslovil pro rozmístění jednotek OSN v Kosovu, ale vyloučil přítomnost sil NATO: "Vojáci sloužící pod praporem OSN, kteří spolu s našimi jednotkami odzbrojí albánské teroristy nejsou pro nás okupační silou". Ani vlajka Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě není pro nás cizí vlajkou, protože my jsme v OBSE. Naopak vlajce NATO neposkytneme ani milimetr naší svrchovanosti." [52]

    Podle Draškoviče by válka s NATO znamenala ztrátu Kosova. Draškovič doufá že na zasedání srbského parlamentu zvítězí "rozum a odpovědnost". [82]

    Dodatek 3

    Návrh dohody z Rambouillet

    Podle mého laického názoru jde o nedomyšlený dokument, jehož největšími slabinami je to, že jeho interpretace je de facto i de jure ponechaná protektorovi (šéfovi Prováděcí mise) a že k ochraně Kosova požaduje vojenskou okupaci zbytku Jugoslávie.

    Bylo by zajímavé vědět, jestli existuje právní analýza tohoto návrhu zhotovená pro potřeby české vlády, parlamentu nebo presidenta. Existuje oficiální český překlad? Pokud ano, proč nebyl zveřejněn? Jak mohli politikové země, která pamatuje Mnichov a Moskevské protokoly, říšské protektory a vojska "dočasně" umístěná na našem území, byť jen vzdáleně podporovat tak ostudnou věc? Proč se na to nikdo Havla nezeptal - četl jste to vůbec, pane presidente?

    Návrh dohody - v podstatě ukázkový projev arogance americké zahraniční politiky - byl záhy po bombardování zameten pod koberec a tak si málokdo uvědomil o jakou sviňárnu vlastně šlo.

    Plný text návrhu dohody je zde . Připojen je text Dodatku B, který rozšiřoval přítomnost jednotek NATO na celou Jugoslávii.

    Poznámka JČ: Dodatek je uveden samostatně a nenatáhne se jako součást Kompletních Britských listů.


    Juliana je intelektuálně nepoctivá

    Taťána Zajícová

    V pravidelne rubrice Co noveho v Ceske Republice se objevuji kratke komentare Juliany. Posledni z nich:

    Kam ideologicky umístit papeže? Juliana pravila:

    Jsem docela zvedava, jak budou cesti konzervativci vysvetlovat papezovu ucast na oslavach 1. maje. Ceske vysilani BBC to jeste (zpravy 19.00) neregistrovalo, oznamili pouze, ze cesti komuniste, socialni demokrate a anarchiste oslavili Svatek prace.

    Zaregistrovala jsem v tomto kratkem komentari skodolibost na adresu ceskych konzervativcu? Hmmmm? Nevim. Musim si ale nutne polozit otazku: Proc se Juliana dovolava Papeze? Spolecnost ceskych komunistu, socialnich demokratu a anarchistu ji neni dost dobra? Potrebuje snad pozehnani sve ideologie od Papeze? Stoji za zehranim Juliany na nedostatecne reportovani ceskeho BBC myslenka, ze Papez svym postojem dava levicove ideologii legitimitu? Pravdepodobne.

    Hmmmm. Podivne. Juliana pouziva ne zrovna dustojnou retoriku jako:

    Uz zacinam mit ruznych obhajcu Boha plne zuby.

    nebo:

    Musim se ale priznat, ze uz zacinam mit ruznych siritelu krestanske viry plne zuby.

    Neni Papez tim nejvyznamnejsim siritelem krestanske viry? Hmmmm? Jestlize neexistuje Buh ( Juliana je ateistka), pak Jezis Kristus byl podvodnik, vzkriseni bylo nejapnym vtipem, Papez neni zastupce Boha na zemi a dva tisice let krestanstvi je postaveno na kompletni lzi.

    Je Juliana intelektualne nepoctiva? Ano.

    Nabozenstvi povazuje za mytus a  zde se pripadne pta: Ale je mozne dovolavat se mytu v politickych diskusich?

    Pokusim se Juliane odpovedet. Zda se, ze ano Juliano, pokud se Vam to ovsem hodi do kramu.

    Dodatek.
    Mila Juliano, nabozenstvi je soucasti verejne diskuse jako cokoli jineho, a to jak diskuse politicke, tak spolecenske. Jestlize odmitate nabozenstvi, nepouzivejte ho, kdyz podporuje Vasi ideologii, je to pokrytecke.


    Dárek evropské komisařce i  občanům České republiky

    Emise dioxinů přístupné na internetu

    Děti Země

    Praktické uplatnění práva na informace o životním prostředí a podílu na rozhodování o životním prostředí symbolizuje dárek, který dnes dostane od Dětí Země evropská komisařka pro životní prostředí Margot Wallströmová. Je jím databáze emisí toxických látek ze spaloven odpadů a energobloků v České republice. Na počest Margot Wallströmové, jež se dnes sejde se zástupci nevládních organizací, ji na internetové adrese http://www.ecn.cz/dioxin/spal_map.htm veřejnosti zpřístupnily Děti Země.

    Databáze zahrnuje především emise dioxinů a těžkých kovů a je praktickou ukázkou, jak by mohly fungovat veřejně přístupné registry znečišťujících látek. Veřejnost si v databázi může mimo jiné ověřit, zda spalovna odpadů v jejich sousedství vypouští do ovzduší množství dioxinů, jež přesahuje anebo splňuje emisní limit stanovený od 1. května novou vyhláškou a platný od 1. 5. 2003 (=0,1 ngTEQ/m3).

    "Symbol práva na informace a účasti veřejnosti na rozhodování o životním prostředí jsme si nevybrali náhodou. Chceme tím upozornit, že obojí se snaží někteří poslanci Parlamentu České republiky,například čerstvý Ropák roku 1999 ing. Jiří Drda omezovat a vrátit tak naši legislativu před rok 1989," řekl ke zvolenému daru Dr. Jindřich Petrlík, předseda Dětí Země. Účast veřejnosti na rozhodování o životním prostředí je přitom jedním z pilířů ekologické politiky Evropské unie.

    Jiří Drda, předseda akciové společnosti Termizo provozující libereckou spalovnu, je v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR zpravodajem zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a snaží se ho společně s některými poslanci oslabit.

    Část poslanců Parlamentu ČR se pokouší rovněž zmařit ratifikaci Espoo konvence o posuzování přeshraničních vlivů na životní prostředí vzniklé na půdě Evropské hospodářské komise. Podle této konvence by měly čeští občané právo se posoudit například to, jak jejich prostředí zasáhne spalování odpadů v cementárně Horné Srnie na Slovensku. Naopak občané Německa by se mohli vyjádřit k tomu, jak jejich prostředí ohrozí liberecká spalovna vybudovaná s horší technologií nežli by prošla v jejich zemi. Databáze emisí produkovaných spalovnami odpadů Dětmi Země je na internetové adrese http://www.ecn.cz/dioxin/spal_men.htm přístupná i jeho anglicky hovořícím uživatelům. Ti se tak mohou podívat i na hodnoty emisí dioxinů právě z liberecké spalovny odpadů.


    Projekt Dětí Země “Zveřejnění úniků vybraných škodlivých látek do životního prostředí” finančně podpořili: Nadace Partnerství - program “Právo na informace”, Center for Health, Environment and Justice (USA), Open Society Fund - Praha a Regional Environmental Center - Szentendre.

    České ekologické organizace Margot Walstroemové: vláda změkčuje ekologické zákony

    Na dnešním setkání s Margot Wallström nevládní ekologické organizace upozornily na snahu změkčovat progresivní právní úpravy v oblasti životního prostředí přijaté počátkem 90. let na úroveň minima evropských direktiv, které jsou politickou reprezentací mylně chápány jako nepřekročitelný strop. Nepochopitelné je to zvláště v případech, kdy nově vznikající české zákony ignorují vývoj v EU a striktně se drží doporučení, které v blízké budoucnosti ztratí v EU platnost a budou nahrazeny novými (např. zákon o geneticky modifikovaných organismech).

    Nevládní organizace upozornily na  neprůhlednost rozhodování a nedostatek veřejné diskuse při přípravě koncepcí a strategických plánů, což snižuje jejich kvalitu a umožňuje prosazovat i projekty nepříznivé z hlediska ochrany životního prostředí (kanál Dunaj-Odra-Labe, jaderná elektrárna Blahutovice). Poukázaly také na příklady nekompetentních postupů orgánů státní správy a samosprávy a nedostatečnou legislativu předcházející konfliktu zájmů, jež dohromady vytvářejí korupční prostředí umožňující vydávat rozhodnutí poškozující životní prostředí (EIA, územní plány, spalovny).

    Nedostatečná je také politická podpora účasti veřejnosti. Projevuje se to při přípravě nových zákonů (např. o geneticky modifikovaných organismech, o posuzování vlivů na životní prostředí - EIA, geologického zákona a dalších), snahami novelizovat v neprospěch veřejnosti a občanských sdružení zákon o ochraně přírody a krajiny, neochotou ratifikovat Aarhuskou konvenci a Espoo konvenci, které již Česká republika podepsala.

    Pro svoji netransparentnost a odmítání informací byla kritizována také Evropská investiční banka.

    Bližší informace: Občanské sdružení Zelený kruh - Zuzana Drhová: 22 51 71 43

    Postskript:

    Milostný virus

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Počítačový virus, kterému se dostalo jména Zabiják z Manily, zřejmě na rozdíl od loňského viru Melissa nepoškozuje počítačové disky, nicméně šířil se prý jako oheň a poškodil soubory v milionech počítačů.

    Jeho zákeřnost je založena na lidské zvědavosti. Přichází v příloze e-mailové zprávy anglicky nadepsané “Miluji tě” a většina příjemců spěchá zjistit, kdo vyznání posílá.

    Destruktivní kombinace zlého úmyslu počítačového škůdce, který geniálně obelstil antivirové programy a lidské touhy po lásce, ochromila jak bankovní počítač v Hongkongu, tak dolní sněmovnu britského parlamentu, či informační systém kantonální policie v Curychu, anebo náš ČEZ.

    Po celém světě se zkrátka najdou lidé, kteří chtějí, aby je měl někdo rád, věří, že je to možné a jsou šťastni, když je něco takového potká.

    Pak přijde chladná sprcha, když se po otevření přílohy virus zkopíruje na pevný disk, maže soubory tím, že je přepisuje sám sebou a pak se ještě rozmnoží tím, že se sám rozešle na všechny elektronické adresy, které má uživatel v adresáři.

    Zatím nejsou vyčísleny škody - virus Melissa jich loni napáchal za osmdesát milionů dolarů a i nyní asi budou značné, navíc prý není pravděpodobné, že bude dopaden jejich původce, který zřejmě má v plánu další drsné žerty.

    Možná bychom měli přemýšlet jako on - přijít na to, jakou hezkou zprávu bychom rádi příště obdrželi, abychom ji po té, co konečně přijde, místo otevření rovnou vymazali.

    Jisté je to, že uživatelé internetu budou nyní s krajní nedůvěrou hledět na vzkazy zamilované. A to je možná ta největší škoda, obtížně vyčíslitelná v dolarech, kterou počítačový zločinec způsobil, navíc takto v máji. Třeba měl autor této počítačové pohromy dojem, že se máme příliš rádi. Kromě počítače by si měl pořídit televizor.

    Vysílá se v pátek 5. května 2000 ráno.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|