Soud v Coloradu minulý pátek odňal Viktoru Koženému přístup k jeho majetku

Tato zpráva vyšla v úterý 16. května v americkém hospodářském deníku Wall Street Journal.

Soud ve státě Coloradu v pátek zmrazil aktiva Viktora Koženého, o němž prohlašují American International Group, Inc. a celá řada dalších investorů, že spáchal jeden z nejspektakulárnějších podvodů v posledních letech.

Toto předběžné rozhodnutí připravilo jeviště pro úsilí získat zpět desítky milionů dolarů, o nichž v nedávno zveřejněných dokumentech tvrdí investoři z amerických finančních instituce, že je o ně Viktor Kožený připravil. Na úsilí se podílejí součásti firmy AIG, což je velká newyorská pojišťovna, a Omega Group Holdings Inc.

Kožený organizoval nákladné večírky pro zvané a nabízel investorům naději na velké zisky. V roce 198 získal přibližně 450 milionů dolarů od finančních institucí a bohatých jednotlivců na nákup kupónů a privatizačních opcí v bývalé sovětské republice Ázerbajdžánu, která je bohatá na ropu. Cílem, podle právě odpečetěné depozice ředitele firmy AIG Davida Pinkertona, bylo ucházet se o získání velkých státních podniků, zejména o státního ropného monopolu Socar.

Ázerbajdžánský privatizační proces se v roce 1999 zastavil a je pravděpodobné, že platnost kupónů letos v srpnu vyprší, což znamená, že celá spekulace zřejmě ztroskotala. Ale vyšetřovatelé z amerických finančních institucí našli důkazy, že těmto institucím Koženého podniky prodaly kupóny a opce, které byly zakoupeny už v minulosti, a to s obrovskou přirážkou, přestože se Kožený předtím smluvně zavázal, že žádnou přirážku svým partnerům v této transakci účtovat nebude. Například, zdá se, že z důkazů vyplývá, že Kožený prodal miliony opcí finančním institucím v ceně 25 dolarů za kus, přestože je předtím koupil v ceně 40 centů za kus.

Z vytištěných bankovních záznamů, které předložili investoři, vyplývá, že Kožený si odčerpal z prodeje kupónů a opcí firmě AIG v hodnotě 15 milionů dolarů částku pro osobní potřebu. Tvrdí, že část těchto peněz tvoří výdaje ve výši 7 milionů dolarů, které Kožený zaplatil malířům za vymalování svých rezidencí v Aspen v Coloradu, na Bahamských ostrovech a v londýnské čtvrti Belgravia.

"Prohráli jsme bitvu, ale neprohráli jsme zatím válku," konstatoval právník Viktora Koženého, James E. Nesland. Nesland konstatoval, že se Kožený pokouší přesunout hlavní soudní sport z Londýna do Denveru a že připravuje žalobu proti ázerbajdžánské vládě, že nesplnila své privatizační sliby. Právníci, blízcí americkým finančním institucím, které Koženého žalují, uvádějí, že pokud se tato tatika zdaří, mohla by vést ke zdržením.

Vzhledem k tomu, že Kožený je znám pod přízvisky "Pirát z Prahy" a "Bouncing Czech" (slovní hříčka: šek-Čech, který nemá krytí), Pinkerton úspěšně trval na velmi přísné formulaci kontraktu, jímž ochránil firmu AIG před Koženého přirážkami a zamezil kontraktem i tomu, aby mu Kožený prodal své staré zásoby kupónů.

Toto je jádrem celého procesu a právníci, blízcí žalujícím finančním institucím nyní vyjednávají, aby se mohli připojit k osmi hlavním žalobcům, v jejichž čele stojí firmy AIG a Omega. Celkem tito žalobci zřejmě budou nakonec zastupovat 200 až 250 milionů dolarů, které byly Koženému poskytnuty. Investorům by mohlo být vráceno více než 100 milionů Koženého majetku, identifikovaného na Západě.

Soukromí investoři jako bývalý senátor George Mitchell, vyjednavač při irských mírových rozhovorech, nemají skoro žádné právní dokumenty, a tak mají menší naději, že se jim podaří získat zpět 200 milionů dolarů, které kolektivně odevzdali Koženému.

Zmrazení Koženého aktiv v Coloradu následuje po obdobném zmrazení jeho majetku na Bahamách a na britských Panenských ostrovech. Americký soud souhlasí, že bude jednat v souvislosti s rozhodnutími Nejvyššího soudu v Londýně, kde se bude hlavní žaloba proti Koženému projednávat uprostřed roku 2001. Jeden dokument v coloradském případě obsahuje prohlášení soudce Moora z britských Panenských ostrovů, které ospravedlňuje rozhodnutí zmrazit Koženého aktiva nutností "ochránit nevinné lidi před lupičstvím mezinárodních vykradačů bank, jako je pan Kožený".

Proč musejí být jednání Rady České televize veřejná?

Boj o televizi:

Je ohrožena nezávislost ČT?

Přepis diskusního pořadu, který se vysílal v úterý 16.května 2000 v pořadu Netopýr na okruhu ČT 2.

Antonín Přidal, moderátor: Je nezávislost České televize něčím ohrožena? Pokouší se někdo podřídit ji zájmům určitých stran nebo skupin, anebo z toho televize podezírá ty, kteří ji volají k odpovědnosti a chtějí, aby sloužila celé veřejnosti, tak jak jí to ukládá zákon? Kde končí kritika a kde začíná politický tlak? Kdo o té hranici rozhodne a kdo ji má uhlídat? Moji hosté si s těmi otázkami určitě poradí, proto jsem je pozval. Jsou to paní Kateřina Dostálová, která byla v roce 1998 zvolena na kandidátce ODS do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a působí tam ve Stálé komisi pro hromadné sdělovací prostředky. Miloš Rejchrt, evangelický duchovní, člen Rady České televize, neboli orgánu, jímž se uplatňuje právo veřejnosti kontrolovat tvorbu a šíření programu České televize, jak praví zákon. Jan Čulík, vydavatel internetových Britských listů, které se silně zabývají našimi médii a kapitola o České televizi, obsáhlá kapitola, neschází ani v jeho nedávných knihách "Jak Češi myslí" a "Jak Češi jednají". Můj čtvrtý host pan Jiří Hodač, ředitel zpravodajství ČT, a to od dubna letošního roku. Do té doby působil jako ředitel operací BBC v Praze. (Předtím, nikoliv do té doby pozn. JČ.) Já začnu příhodou nebo chcete-li událostí, která mnohé z těch otázek v sobě sdružuje. Před několika dny si mluvčí české vlády pan Rouček stěžoval u  šéfredaktora zpravodajství České televize na to, že televizní zpravodajství nedostatečně referuje o některých zahraničních cestách a  aktivitách českého premiéra. Ta stížnost se objevila také v našem tisku a  dnes odpoledne ji projednávala nedávno zvolená Rada České televize. Jak to dopadlo?

Miloš Rejchrt, člen Rady České televize: Dopadlo to tak, že rada se seznámila se záběrem, který v televizi přece jenom byl a trval celou minutu o návštěvě premiéra Zemana v Budapešti. Čili ukázalo se, že není pravda, to co psal pan Rouček, že se neobjevila ani vteřina z té návštěvy. Takto rada konstatovala. Dále konstatovala, že není zřejmě správným adresátem takové stížnosti ten redaktor, nebo šéfredaktor, že by tedy bylo vhodné v případě stížností obracet se na  ředitele České televizi a zároveň konstatovala, že nebylo vhodné od pana Šámala, že nerespektoval takový obvyklý služební postup, že by s tou věcí seznámil nejdříve ředitele, třeba k tomu připojil svůj komentář, své vysvětlivky a že se nejdříve obrátil na média.

Antonín Přidal: V tom dopisu mluvčího vlády byla věta žádající, aby se podobné nedostatky v budoucnosti neopakovaly, žádající záruky toho a nápravu. Teď bych rád slyšel názor vás ostatních. Je v pravomoci tiskového mluvčí vlády, jiných institucí, žádat veřejnoprávní televizi, aby zaručila, že se určité věci nebudou dít, nebo že se napraví?

Kateřina Dostálová, poslankyně ODS: Já bych velice ráda na to reagovala. Já si myslím, že jestliže Česká televize odvysílala velice kratičký, několikavteřinový šot o této, dle mého názoru, poměrně významné události, protože já mám možnost sledovat -

Jiří Hodač:: To bylo 58 vteřin.

Kateřina Dostálová: Sledovat to, jakým způsobem se Poslanecká sněmovna zabývá legislativní smrští směrem k Evropské unii. Já považuji aktivity premiéra v zahraničí při setkávání s představiteli hlav států Evropy za nesmírně důležité. Víte, kdo jiný měl podat tuto stížnost, jestliže dle mého názoru, já se opravdu domnívám, že veřejnost nebyla dosti dobře informována a tady já jsem velice ráda, že mám možnost dnes poprvé se setkat s ředitelem zpravodajství, protože poslancům nepřísluší komunikovat s managementem. K  tomu my máme radu. To je ta rada, se kterou my komunikujeme na téma Česká televize. Já jsem ráda, že tuto příležitost dnes mám, protože bych se vás ráda zrovna u tohoto tématu, které jste otevřel, zeptala na to, jaká jsou kritéria redakce zpravodajství pro to uvádět zprávy, jejich důležitost, co je prioritou? Jestli je to třeba tato poměrně významná cesta, jestliže ministerstvo zahraničních věcí také vynakládá poměrně velké prostředky na  to, aby ta komunikační strategie fungovala, jaké má být řazení těch zpráv -

Antonín Přidal: Ano. Otázka je jasná.

Jan Čulík: Máte na to nějaké písemné třeba předpisy?

Jiří Hodač: Já, než odpovím vám pane Čulíku, tak bych rád odpověděl paní poslankyni, vysvětlil vlastně, co se stalo v té Budapešti.

Jan Čulík: Ale možná, že byste měl odpovědět na ta kritéria, protože to je - -

Jiří Hodač: Odpovím ještě na ty okolnosti toho, co se stalo. My jsme tam poslali našeho zpravodaje z Bratislavy, který měl pokrývat vlastními prostředky, technickými prostředky České televize tu návštěvu. Došlo tam bohužel k  poruše na kameře, což se stává ve všech televizích světa. Kateřina Dostálová: Pro profesionály z České televize takový problém - -

Jiří Hodač: To se stává, to se stává ve všech televizích světa, ve všech firmách světa, že někde technika selže. Víme, co technika dovede a selže zpravidla vždycky v tu nejméně vhodnou chvíli. Dobře. Stalo se to a samozřejmě bylo na redakci zpravodajství, aby se pokusila situaci vyřešit. Velmi operativně, musím říct, a velmi profesionálně sehnala obrazový materiál od jiných zdrojů. Takže my jsme to zpracovali a vysílali jsme opravdu 58 vteřin, na kterých mimochodem i pan tiskový mluvčí vlády byl velmi zřetelně vidět.

Antonín Přidal: Dobře, ale tak mě zajímá ta zásadní otázka. Je v pravomoci tiskových mluvčích státních a politických institucí žádat záruky, že příště se nestane, že by nějaké události bylo věnováno méně místa než jak - - Jan Čulík: Mohl bych to trochu zobecnit tuto otázku? Nebo odpovědět. Já se domnívám, že Česká televize, takhle, to co říkám, mohu-li to říct lidově, nekecám, mám to podloženo docela systematickým výzkumem. Česká televize dělá chyby zejména ve zpravodajství. Nebudeme se o tom tady šířit, ale kdo má zájem, může si to samozřejmě, Britské listy internetové se tím zabývají velmi podrobně, může si to přečíst v té právě vydané knížce "Jak Češi jednají", je tam asi 150 stránek. Problém je, otázka je, skutečně já se domnívám, že politikové, politické strany nemohou zasahovat do každodenního průběhu toho, co se děje v České televizi. Obávám se, že tady hrozí politický vliv. Ale otázka je složitá, protože Česká televize může využívat tohoto argumentu: "my jsme nezávislá veřejnoprávní instituce" a může si prostě existovat v takové pohodovosti. Může prostě, protože řekne: "nikdo nás nesmí kritizovat, my jsme zcela nezávislí." Domnívám se tedy, že je skutečně důležité, aby existovala nezávislá diskuse o sdělovacích prostředcích, aby to sledovali lidé, kteří nemají partikulární zájmy, to znamená ani poslanci, ani vládní mluvčí, a aby existovala teda tato veřejná debata.

Antonín Přidal: Veřejnost zastupuje Rada České televize podle zákona.

Kateřina Dostálová: Já si myslím, že --- politici nebo státní úředníci, kteří se obrací na jednotlivé redaktory a já jsem zde vysvětlila, že opravdu to politikům nepřísluší takto komunikovat přímo s managementem. K tomu tady máme radu a  proto musím okomentovat, že ten způsob, komu byl adresován ten dopis i ten závěrečný dovětek, považuji svým způsobem za nešťastný. Nicméně já se domnívám, že televize veřejné služby by měla informovat o tak významných zahraničních aktivitách premiéra této země.

Jan Čulík: Ale vy to nemůžete říct, protože když to řeknete, tak můžete být obviněna z politické zaujatosti, že si ohříváte svoji vlastní polívčičku. Dovolte mi ještě jednu věc.

Kateřina Dostálová: Ale já jsem také občan.

Jan Čulík: To je právě argument, to je velmi důležitá věc. Vy, když zastáváte politickou funkci, například pan Hodač to ví velmi dobře. Když jsme se ho ptali v Britských listech na určité otázky, on řekl: "já na některé otázky nemohu odpovědět, protože mluvím za Českou televizi a mohlo by to být interpretováno chybně." Vy nemůžete třeba přijít do České televize v Brně a ptát se pana ředitele, jak to je s Intolerancí, protože to může být interpretováno jako politický nátlak.

Kateřina Dostálová: Nikdy se nic takového nestalo a pan Rejchrt vám může potvrdit, že naším jediným partnerem a já jsem to schválně zde zmínila na začátku, je Rada.

Jan Čulík: Kdyby se to stalo. Vy jste říkala, že jste také občan. Vy to nemůžete dělat, protože by to mohlo být interpretováno, jako že děláte nátlak.

Kateřina Dostálová: Já nevidím jediný důvod, aby byl politik okamžitě diskvalifikován za svůj názor jenom proto, že je politikem, aby mu bylo zabráněno jakkoliv vyjádřit svůj názor. To považuji za opravdu - -

Jan Čulík: Paní Dostálová, nezlobte se, ale studujte západní politologii. Tohle je zcela banální věc.

Antonín Přidal: Ale to myslím, že je zřejmé, a paní Dostálová to potvrzuje, že ví, jak je náležité pro politiky, obracet se přímo na radu. Ale na radu se mohou obracet také ostatní občané, pokud znají její adresu: Praha, Kavčí Hory a  pokud mají výhrady k televiznímu vysílání a Rada České televize je povinna odpovědět na všechny kritiky a výhrady k televiznímu vysílání nebo projednat?

Miloš Rejchrt: Nikoliv. Rada má zákonem vymezené povinnosti a co se týče té komunikace s  veřejností, tak tam má vlastně jedinou povinnost, a to sice vyřizovat stížnosti na ředitele České televize.

Antonín Přidal: Na ředitele? Nikoliv na jednotlivé programy?

Miloš Rejchrt: Nikoliv na jednotlivé programy.

Antonín Přidal: Rada se ani nemůže zabývat provozními a personálními otázkami, ale může vyslovovat různá doporučení, připomínky k pořadům, k jejich obsahu nebo?

Miloš Rejchrt: Přesně tak a to je, co také udělala dnes. Nemám za to, že měla dělat něco jiného, než vyslovit svůj názor na věc a to udělala a domnívám se, že dala najevo také, že chce si zachovat nezávislost nikoliv na politicích obecně, ale speciálně třeba na moci výkonné. Já myslím, že to je zvláště nešťastné, když mluvčí exekutivy žádá nějaké záruky od televize. To prostě je nepřípadné, ale pozor mám za to /diskuse/, mám za to, že rada by měla i  v této věci komunikovat s mediální komisí Poslanecké sněmovny.

Kateřina Dostálová: Teď bych se ráda dotkla toho, co říkal pan Rejchrt, že by měla komunikovat. Já bych velice ráda okomentovala název toho našeho dnešního povídání. Tady se bavíme v pořadu Boj o televizi. Já bych byla velice ráda, kdyby zde zaznělo, že já nemohu souhlasit s tím, že šlo o boj, kde o  boj nebo půjde o boj. To bych byla velice nerada. Tady dochází pouze k  využívání zcela legitimních zákonných mechanismů. Zcela legitimních mechanismů dle zákona, který poslanci mají. Já bych byla ráda, kdybychom se v té diskusi bavili o tom, zda ten zákon je dobře či špatně.

Jan Čulík: Je zákon dobrý?

Kateřina Dostálová: Není dobrý a já jsem velkým kritikem toho zákona a byla bych ráda, kdybychom se bavili o těch východiscích. To považuji za nesmírně důležité.

Jan Čulík: Zákon by měl zahrnovat taková ustanovení, aby byla rada jmenována nejen politickými stranami, ale také nezávislými organizacemi, církvemi, univerzitami.

Kateřina Dostálová: Ano, můžeme se bavit o tom, jaký máme každý z nás pohled na to, jak by měla fungovat rada, zda jako dozorčí ekonomický, finanční orgán, nebo zda má být další rada, řekněme, zabývající se programem volená veřejností.

Antonín Přidal: Teď byste měla odpovědět na tu větu o tom, že by radu neměly jmenovat jenom politické strany. Je to ve skutečnosti tak, že jenom politické strany vybírají kandidáty do Rady České televize?

Kateřina Dostálová: V současné době je to tak, že politické strany na samozřejmě, jak která strana akceptuje a já si myslím, že to dělaly všechny návrhy jednotlivých profesních sdružení, filmové akademie, FITESu, komunikovaly s odborníky, ale dle současného platného zákona, který tu máme od roku 1991 a já o něm tvrdím, že je velice nevyhovující v současné době, tak je to možné pouze na návrh jednotlivých politických stran. Já musím říci, že mě nesmírně mrzí ta diskuse, která se posledních několik měsíců odvíjí o tom, jak si politici parcelují Radu České televize, jak si parcelují rady, protože nejde jenom o Radu České televize, takovýchto rad zde máme více. Já to slyším z úst kolegů poslanců nebo členů politických stran, kteří stáli u  tvorby tohoto zákona, kteří hlasovali a kteří vybírali podle tohoto politického klíče v minulosti a přijde mi možná trošku nefér, že ta diskuse se teďka tak nesmírně zpolitizovala, ale to, že to zde fungovalo 9 let a takováto diskuse se nevedla, je jasnou známkou toho, že je potřeba se zabývat ne novelizací. Já říkám ne novelizací, to považuji za naprosto nedostatečné, ale novým zákonem a chci říci zákonem, protože ve smyslu, bavme se o zadání. Jestli chceme jedno veřejnoprávní silné médium Českou televizi společně s rozhlasem, nebo jestli chceme oddělené. To je ten základ. Pak se pojďme bavit dál, pak se pojďme bavit o radě - -

Antonín Přidal: Já bych napřed chtěl, abychom si pověděli, jak by tedy měli být kandidáti do Rady České televize být vybíráni jinak než podle toho starého nevyhovujícího zákona.

Kateřina Dostálová: Já mám svoji představu. Já si myslím, že zde nemohu prezentovat to, jak by to mohlo být. Je to otázka diskuse. Já se na tu diskusi velice těším, ale moje představa je taková, že by Poslanecká sněmovna a teď jestli jenom Poslanecká sněmovna nebo i Senát nebo i prezident, to je zase otázkou diskuse, volila dozorčí orgán v podobě odborníků rozumějících ekonomice a  financím. Tito odborníci by neseděli v České televizi, tito odborníci by nebyli placeni z veřejnoprávních prostředků, ale byli by voleni Poslaneckou sněmovnou a dohlíželi by na tok peněz a na účelné vynakládání koncesionářských poplatků. A já osobně bych viděla ještě jednu radu vedle tohoto dozorčího orgánu nebo respektive dozorčí orgán plus rada, ale rada, která by zahrnovala osobnosti z naší veřejnosti, kteří mají natolik relevantní názor, nebo jsou to takové osobnosti, jejichž názor nezapadne a  který může být směřován směrem k České televizi a teď Česká televize ho nebude moci nechat zapadnout.

Jan Čulík: Kdo by je nominoval?

Kateřina Dostálová: To vám právě chci říct. Občanská sdružení, iniciativy. Já si myslím, že na  tomto poli máme řadu takovýchto iniciativ a že jsou slyšet poměrně silně. Kdybych mohla jmenovat, tak třeba je tady Hnutí Duha nebo je tady, já nevím, Svaz na ochranu pacientů. To jsou všechno sdružení a aktivity, které jsou velice silně slyšet.

Antonín Přidal: A ten dosavadní zákon neumožňuje obrátit se na tyto organizace a žádat od nich tipy?

Kateřina Dostálová: Ne, ne, ne. To je čistě jejich občanská iniciativa. Pokud by nám typy daly, ale - - Antonín Přidal: A když ony se nezvou samy, tak nezbude politickým stranám, než se rozhodnout?

Kateřina Dostálová: No politické strany je mohou požádat. Víte, ale tady musím říct jednu věc. Ne každý člověk v tomto státě chce sedět v Radě České televize. Já bych chtěla říct, že ty osobnosti byly osloveny a poměrně významné a známé osobnosti, ale je mi líto, že teď nevím, jestli mám říci Česká televize nebo Rada České televize, má pro tyto osobnosti takový význam, že nechtějí v té radě sedět a taky rada je tak silně medializována a pod takovým tlakem a - -

Jiří Hodač: Samozřejmě asi můžeme hovořit o různých mechanismech, jak vybírat členy rady. Já myslím, že to je záležitost v mnohem širším kontextu, že to je záležitost, bych řekl, celkové politické kultury, která je v této zemi. Já mohu říci ze své zkušenosti. Já jsem prožil řadu let v Británii, pracoval jsem 11 let v BBC. Ze zkušenosti, které ze života v Británii mohu říct, že vláda britská, která je konkrétně u moci, často jmenuje do různých - -

Jan Čulík: Ne pozor, to je chyba. Nominuje. Já jsem to zkoumal minulý týden. Ona je nejmenuje.

Jiří Hodač: Nominuje a prakticky ti lidé jsou tam - -

Jan Čulík: Jmenuje je královna. Já jsem měl, já jsem měl velmi detailní diskusi - -

Jiří Hodač: Ale v praxi ti lidé se dostanou do těch funkcí. Důležité je, že ten člověk, i když byl nominován, potom jmenován královnou, dobře, v okamžiku, kdy tu funkci převezme, tak zapomene na to, kdo ho tam nominoval.

Jan Čulík: Protože je neodvolatelný.

Jiří Hodač: Zapomene na to a ten člověk je naprosto nestranný a jeho integritu, jeho čest člověka, který vykonává určitou funkci nikdo nezpochybní, což je, myslím, naprosto funkční a naprosto důležité.

Jan Čulík: Proč jste jmenovali tak v podstatě nevýznamné s výjimkou tady pana faráře Rejchrta i nevýznamné osobnosti, 26leté? Podívejte se, srovnejte třeba ty lidi, kteří zasedají v Radě BBC. Jsou to 50letí lidé, podnikatelé, počítačoví odborníci, lidé, kteří vědí, kam půjde mediální trh.

Kateřina Dostálová: Já jsem vám na to pane Čulíku odpověděla už v té první části, když jsem říkala, že ne každá osobnost by chtěla sedět v radě potom - -

Antonín Přidal: Je tomu třeba rozumět tak, - -

Kateřina Dostálová: Jak můžete hodnotit ty osoby, aniž byste je znal, aniž byste viděl jejich práci. Jestli usuzujete z jednoho rozhovoru, já se domnívám, že je to málo, že to není příliš korektní takto hodnotit.

Antonín Přidal: Ale je tomu opravdu tak, že pro nevelký zájem různých osobností pracovat v  radě televize nakonec nezbude, než vybírat lidi méně zkušené?

Kateřina Dostálová: Já nechci říct méně zkušené. Já opravdu musím stát na svém názoru, že dejme těm lidem aspoň sto dní čas a já jsem například velice ráda, že na  tu záležitost, která byla tak silně medializována, rada reagovala, rada se tím zabývala. Je to nová rada v novém složení a dejme těm lidem čas, ať se projeví. Myslím, že začali poměrně dobře.

Antonín Přidal: Pan Rejchrt je zvláštním příkladem člena rady, který byl do minulé rady v  lednu nominován za ODS, dá-li se to tak říct, nebo z rozhodnutí ODS a do nové Rady České televize od dubna tohoto roku za Unii svobody. Co to znamená pro vaši politickou loajalitu, v uvozovkách?

Miloš Rejchrt: Pro mne to neznamená vůbec nic. To, kdo v takové nějaké přípravné fázi toho kvašení navrhne mé jméno, to pro mne je nezajímavé. Pro mne je zajímavé, důležité a naplňuje mne velikou odpovědností, že mne volí Poslanecká sněmovna. Od té já mám mandát. Od žádného politického klubu. To je jejich problém, jak oni k mému jménu třeba přišli. Já nikomu žádnou loajalitu neslibuji, nikomu jinému než Poslanecké sněmovně. Já jsem takový téměř zavilý nestraník, ale poměrně dost vášnivý občan.

Jan Čulík: Ale pane faráři, jestli dovolíte, nenapadlo vás, že vás třeba ty politické strany nominovaly do té rady právě proto z jakéhosi alibismu, protože jste skutečně velká osobnost v porovnání s těmi ostatními? Aby mohli říct: vidíte, jsou skutečně nezávislí?

Miloš Rejchrt: To mě skutečně nenapadlo. Tenhle paranoidní pohled na svět já neslídím. Já špionážní romány nečtu. To radši červenou knihovnu, tam bývá víc pravdy.

Antonín Přidal: Tak padlo tady jedno slovo - odvolatelnost členů rady, nebo odvolatelnost celé rady. Máte takovou představu, že v tom novém zákonu by to mělo být jinak, že by například rada neměla být odvolatelná až do konce svého období a neměla by tak být vydána v šanc momentálním stanoviskům parlamentu k ní?

Kateřina Dostálová: Víte, to je otázka diskuse. Těch názorů na to existuje mnoho. My jsme se tím zabývali několik dní už teď například u velkého mediálního zákona, který se připravuje na výjezdním zasedání v Lipnici a já osobně se přiznám, že se více kloním, ale zatím jsem nezaznamenala tak pádné argumenty, které by mne přesvědčily, k možnosti odvolat radu, protože já přemýšlím velice o tom, jaký díl zodpovědnosti by v tom zákonu měl být dán té radě. Protože současný zákon, o kterém já říkám, že je nevyhovující, dává radě poměrně velké pravomoci ve smyslu volby generálního ředitele, odvolání generálního ředitele, ale nedává jí absolutně žádnou zodpovědnost. A proto přemýšlím o této věci a nemohu vám to říci zcela jasně.

Antonín Přidal: Rada je odpovědná parlamentu nebo Poslanecké sněmovně a skládá jí účty, předkládá zprávy a může být odvolána tenkrát, když se sněmovna usnese na  tom, že televize neplní své povinnosti, nebo že rada nedostatečně kontroluje práci České televize, což se ostatně letos na jaře stalo. Takže není tak úplně bez odpovědnosti.

Kateřina Dostálová: Stalo se tak. Stalo se tak po takřka třičtvrtě roku dlouhé a trvající diskusi. Mě velice mrzí, že, pan Rejchrt samozřejmě se účastní našich zasedání Stálé komise pro sdělovací prostředky, ale že jste třeba neměl možnost být účasten takovéhoto zasedání, protože vy jste zcela velice věrně viděl to, co my jsme žádali po radě, aby plnila své povinnosti a  jakým způsobem. To rada minulá, musím říci, tristním způsobem naplňovala či nenaplňovala. Ta zasedání stálé komise jsou naprosto otevřená a veřejná a já jsem tomu velice ráda, že se nic nevaří pod pokličku skrytě v  Poslanecké sněmovně.

Miloš Rejchrt: Já bych si dovolil protestovat proti tomu názoru, že když je člověk neodvolatelný, tak teprve potom by byl svobodný. Já myslím, že by to byli mizerní radní, kteří by byli svobodní a věrní svému svědomí jedině tehdy, když by byli neodvolatelní a těší mě, že i ta minulá rada při všech omylech, které já nahlížím, které si mohu dovolit kritizovat, protože jsem se na nich nepodílel, myslím si, že se dopustili mnoha omylů, tak přestože to byli lidé, kteří tušili, že mohou být odvoláni, že ta Poslanecká sněmovna si ten klacek na ně najde a pak bude mlátit i jiného psa, tj. Českou televizi, tak přesto ti lidé, jak já jsem je zažil, jednali nakonec podle svého svědomí v těch konkrétních záležitostech, jako třeba volby nového ředitele a neviděl jsem na nich, že by tato hrozba, že přijdou o  tuto sesli, že by je nějak ovlivnila.

Antonín Přidal: Ale i při tomto názoru jste napsal do Lidových novin článek o tom, že Rada České televize se stala rukojmím v tom sporu s parlamentem a že byste nedoporučoval, aby parlament tu starou radu odvolal.

Miloš Rejchrt: Nikoliv. Já jsem napsal, nikoliv že rada se stala rukojmím, ale Česká televize se stala rukojmím, protože skutečně, když Poslanecká sněmovna dojde, ať už právem - neprávem, k názoru, že ta rada je mizerná, že je třeba jí odvolat, nemůže to udělat jinak, než že zkonstatuje, že Česká televize neplní podle zákona své zadání. Čili musí nejdřív zhanobit tu televizi i tehdy, když proto není důvod, aby mohla, když dvakrát tohle zkonstatuje, odvolat radu. Zákon nepřipouští jinou možnost. Tak já jsem napsal, že rukojmím byla Česká televize. A radu, myslím, neměla odvolávat z toho důvodu, že se sluší, tak jako když je poslanec zvolený, tak je neodvolatelný, i když se nám vůbec nelíbí třeba, jak pracuje a rádi bychom ho viděli někde jinde, tak orgán, který volí Poslanecká sněmovna by obdobně se měl těšit takovému statutu. Může se Poslanecké sněmovně nelíbit, jak ta rada pracuje, ale neměla by tu radu odvolávat.

Jan Čulík: Pane Rejchrte, prosím vás, mohl bych udělat drobnou poznámku? Paní Dědečková (členka Rady České televize) nedávno se vyjádřila kriticky na adresu pana Proroka V pravém poledni a tak dále. Myslíte si, že je správné, že by se rada měla vyjadřovat takhle k jednotlivým pořadům a nehrozí nebezpečí, že pokud se to bude dít, že proměníte Českou televizi ve Slovenskou televizi, že to skutečně bude, má rada zasahovat nebo vyjadřovat se k jednotlivým pokleskům takhle České televize?

Miloš Rejchrt: Pane Čulíku, rada nemůže zasahovat, rada se může vyjadřovat a důležité je, jestli to její vyjádření bude pro management České televize něčím přínosné, jestli z toho něco vytěží a rada nemůže nic. Ta má jedinou pravomoc a tj. odvolat ředitele.

Jiří Hodač: Já bych chtěl říct, že pro mě to vyplývá nakonec z jistého stanoviska, které jsme zaujali právě k dopisu pana tiskového mluvčího vlády hned minulý týden, kde jsme jasně řekli, že k programu k vysílání České televize se může vyjadřovat naprosto každý a to je princip. My v zásadě management v České televizi vítáme a to myslím teď upřímně, naprosto vítáme názory na naše vysílání - -

Kateřina Dostálová: Ne poslanců, jak řekl pan Čulík.

Jan Čulík: Jestliže se může každý vyjadřovat, můžeme se vrátit k těm kritériím? Například jsme včera viděli v Událostech, že první zpráva byla hokej, druhá zpráva byla vláda bude zadarmo zavlažovat, třetí zpráva byla, že je zákaz vstupu do lesů. Domníváte se, že to jsou skutečně, kde byly nějaké zahraničně-politické zprávy?

Jiří Hodač: Vy si myslíte pane Čulíku - -

Jan Čulík: Máte nějaká kritéria, podle čeho se to řadí?

Jiří Hodač: Pane Čulíku, oba dva jsme žili v Británii. Myslíte si, že když Británie vyhraje mistrovství světa ve fotbale, že to nebude zpráva číslo jedna?

Jan Čulík: Myslíte si, že to skutečně v BBC byla zpráva číslo jedna?

Jiří Hodač: Já jsem o tom, já jsem o tom velmi přesvědčen pane Čulíku.

Jan Čulík: Máte nějaká ta kritéria, podle nichž třeba pan Šámal řadí zprávy? Jak to děláte? Řekněte nám o tom.

Jiří Hodač: Samozřejmě máme kritéria, kritéria, která vyplývají z poslání veřejnoprávní televize, z poslání zpravodajství. Samozřejmě záleží na  posuzování, na redakčním úsudku toho člověka, který zařazuje zprávy do určitého pořadí a na pořadí důležitosti, na tom, jak zprávy jsou relevantní posluchačům. To jsou samozřejmě kritéria, který každý musí mít zažitý. To je důkaz /nesrozumitelné/, které platí v BBC, kde máte řadu kritérií, která se přitom uplatňují a musím říct, že Česká televize v  zásadě, v zásadě se drží těchto - -

Kateřina Dostálová: Já jsem bedlivě sledovala zpravodajství i na komerčních stanicích a bylo velice zajímavé to porovnávat. Já jsem byla překvapena, že v těch hlavních linkách nebyla zahraniční zpráva, tak jako tomu bylo například u těch komerčních televizí. Já jsem byla velmi překvapená, jako taková záležitost, že se poměrně významně zdražil benzín, se nedozví občan. A co je více věcí veřejné služby než takto základní informace, která se dotýká naprosto každého z nás, že se nedozvěděli lidé to, že poslanci podali zcela zásadní návrh na snížení daní. To jsou věci, které se dotýkají každého z nás. Ale jako čtvrtou zprávu jsme se v České televizi dozvěděli, že ministři mají mezi sebou nějaké kompetenční spory. To není to, co by zasáhlo toho občana. Já se domnívám, že to nebylo věcí veřejné služby.

Antonín Přidal: Tak já bych se pokusil přece jenom něco shrnout. Politikové, Poslanecká sněmovna mají zájem na tom vyvíjet takový vliv na veřejnoprávní televizi, aby její vysílání odpovídalo zákonu, aby bylo objektivní, vyvážené, ověřené a objektivní a všestranné a paradoxní je, že takovouto možnost nemají vůči žádné komerční televizi, vůči zpravodajství komerčních stanic, které má třeba daleko větší sledovanost. Tam už o to, to vám zákon nikdy žádný nedovolí. To znamená, že pozornost politiků je zaměřena na  veřejnoprávní televizi. Co se vysílá v jiných zpravodajství - -

Kateřina Dostálová: To není pravda, to není pravda. My se teď zabýváme velmi intenzivně velkým mediálním zákonem, který zahrnuje samozřejmě i komerční média a tam se zabýváme poměrně významnou složkou regulace programu. Tam jsou velice důležitá ustanovení, která musí všechna média plnit, takže já si nemyslím, že by - -

Antonín Přidal: Ale například vyváženosti, pokud jde o zastoupení politických stran v  diskusních pořadech.

Kateřina Dostálová: Ne, takto dopodrobna tento velký mediální zákon se nezabývá. Víte, hlavní důvod, proč se takto ptáte, já bych odpověděla asi tím, že jestliže jsou to poslanci a Poslanecká sněmovna, kteří určují to, kolik bude každý z nás platit a přispívat na veřejnoprávní médium, tak je zcela legitimní, jestli budou dohlížet také na to, jestli jsou tyto prostředky účelně vynakládány.

Jan Čulík: Tady je důležitá otázka pane Hodači, jaký máte plat? Vy jste veřejnoprávní instituce, lidé to platí ze svých vlastních peněz a Česká televize to utajuje. Já neříkám, že by mi muselo být známo, který jednotlivý zaměstnanec jak je placen, ale řádově, kolik dostává reportér, kolik dostává vedoucí rubriky, kolik dostává samozřejmě individuálně pan ředitel?

Antonín Přidal: To nesouvisí s dnešním tématem. To souvisí jedině s tím, zda televize má informovat veřejnost o těchto - -

Jan Čulík: Lidé to platí a lidé mají právo na - -

Jiří Hodač: Pane Čulíku podívejte se, je samozřejmě politikou České televize určitým způsobem o těchto věcech informovat. Já vám mohu zase říct ze své zkušenosti z BBC, že nikdy nikomu jsme nesdělovali plat konkrétních zaměstnanců.

Jan Čulík: Já nechci konkrétní, kromě ředitele, ale je to známo. Nevím proč se to utajuje v Čechách, když to lidé platí? A lidé se také na to dotazují. Třeba v České televizi se - -

Kateřina Dostálová: Tak aspoň násobky proti průměrnému platu občana v této republice, aspoň násobky. Třeba šéfredaktor pětinásobek, ředitel desetinásobek. Aspoň takto si myslím, že by bylo velice korektní, pokud jsou to volení zástupci lidu, poslanci, exekutiva, to se přesně zveřejňuje a já si myslím, že jestliže Česká televize opravdu žije z koncesionářských poplatků, bylo by zcela korektní a legitimní takto je- -

Jiří Hodač: Pokud tento požadavek dáte do zákona o České televizi, tak jistě se to bude zveřejňovat. Prosím důležité je tady si uvědomit, že my nejsme státní instituce, my nejsme státní instituce. My jsme veřejnoprávní - -

Jan Čulík: Jste odpovědní lidem, kteří vás platí.

Jiří Hodač: Televize. My nemáme ze zákona povinnost zveřejňovat tyto informace.

Jan Čulík: A myslíte si pane Hodači, že by to lidé neměli vědět?

Jiří Hodač: To je otázka názoru. Pokud Poslanecká sněmovna bude si myslet, že to občané vědět mají, nechť to dá do zákona o České televizi a občané to vědět budou.

Miloš Rejchrt: Já se osobně domnívám, že by to občané vědět měli, že by se také učinila přítrž dohadů, někdy velice nesmyslným a to je ovšem názor můj osobní. Rád bych, aby to byl názor celé rady. Uvidíme, jestli bude a i když bude, tak to bude jenom názor.

Antonín Přidal: Ale víte, že ty hlavní spory nebo boje se nevedou o to, jestli má někdo plat příliš vysoký nebo příliš nízký ve veřejnoprávní televizi. Že politikové se zajímají především o to, zda zpravodajství je objektivní, vyvážené a všestranné a v poslední době se ty výtky týkaly hlavně diskusních pořadů, a to je přece jenom jedna malinká část toho zájmu veřejnosti. Já bych považoval za daleko přesvědčivější a důvěryhodnější tuto kritiku ze strany politiků, kdyby se zabývali také vyvážeností zpravodajství z Evropy a třetího světa. Kdyby jim začalo vadit, že například o rozvojových zemích se toho v některých pořadech dozvídáme tak málo, a to není jenom otázka České televize, ale i zahraničních televizí, že to přestává plnit poslání veřejnoprávní televize. Až o těchto věcech budeme z parlamentu slyšet připomínky, pak nebudeme dojmu, že nejde jenom o ten úzký politický účel, ale že jde o zájem veřejnosti.

Kateřina Dostálová: Já s váma souhlasím, ale od toho bychom tady museli definovat jednu zcela základní a zásadní věc a to je to, co my vnímáme nebo si myslíme, že je veřejnoprávnost. Co je ta veřejná služba. Definovat to. Definovat to jednou, dvěma, třemi větami a já se domnívám, že tato definice by měla být obsažena i v novém zákoně.

Jan Čulík: Ale ono taky jde hlavně o profesionalitu, že to prostě musí být vzdělání. K tomu bych měl ještě jednu otázku na pana Hodače. Dáte podmínku třeba, že budou členové zpravodajské redakce v Praze mít vysokoškolské vzdělání? Protože pokud vím, tak jich mnoho vysokoškolské vzdělání nemá.

Kateřina Dostálová: Budou jazykově vybaveni třeba?

Jiří Hodač: Ale to se mýlíte. Já jsem přesvědčen o tom, že většina členů redakce má vysokoškolské vzdělání.

Jan Čulík: Podívejte se na internetové stránky.

Jiří Hodač: Samozřejmě tohle bych si mohl vytáhnout, kdybych věděl, že se na to zeptáte, tak bych vám dal přesnou odpověď - -

Antonín Přidal: Ale mě přece jenom víc zajímá to, jakými prostředky lze vyvíjet vliv na  veřejnoprávní televizi, vliv k dobrému, ale taky vliv ke zlému. Tj. vliv velmi zištný. Jak se to může dít? Samozřejmě slyšeli jsme nápovědi o tom, že různí politikové telefonují, vyžadují, kritizují, ale není tohle všechno daleko méně účinné, než ty nástroje, které parlament má v moci a  to je výše koncesionářského poplatku a podíl reklamního vysílání? Je možné, já se ptám teoreticky, je možné vyvíjet tlak na představitele, na  vedení veřejnoprávní televize přes tyto ekonomické nástroje ze strany parlamentu?

Kateřina Dostálová: Já si nemyslím, že by tomu takto mělo být. Já si myslím, že pan Čulík tady velice správně zmínil tu profesionalitu a já se domnívám, že ke stále lepší profesionalitě budeme spět, pokud tady bude relevantní kritika. Vy jste zmínil ve svém vstupu otázku toho, proč se politici zajímali o  diskusní a publicistické pořady. Já se domnívám, že právě na některých těchto pořadech bylo zcela, bych zcela jasně mohla dokladovat tu neprofesionalitu. Já si rozhodně nemyslím, že by to byl záměr, v žádném případě. Já si myslím, že je to neprofesionalita a to ve smyslu, že v  diskusních a publicistických pořadech by se mělo diskutovat, by se měl vést spor, mělo by se docházet k různým názorům, k různým pohledům a já se domnívám, že tady v řadě pořadů České televize v podstatě urážela diváka veřejnoprávní televize tím, že mu předkládala do diskuse lidi, kteří byli naprosto identických shodných názorů a ten divák si neměl vůbec možnost vybrat. Já si nemyslím, že je to záměr, ale je to neprofesionalita, je to chyba dramaturga. Docházelo k takovým případům a myslím si, že poměrně často, a to byla třeba má osobní kritika, kterou já jsem vznášela. Konkrétně jsem jmenovala a my jsme chtěli po Radě České televize zprávu a  já si myslím, že takováto kritika je zcela na místě a bude určitě směřovat tomu, že se tím budou osoby, které se na tom podílejí, zabývat.

Miloš Rejchrt: Možná, že to co nazýváte neprofesionalitou, je jakási obava, takový strach nenarazit a radši neotevírat věci příliš konfliktní, které by - -

Jiří Hodač: Tady já bych si dovolil do toho vstoupit a myslím, že jedna zásadní připomínka, kterou si musíme uvědomit, ono samozřejmě je velmi správné srovnávat Českou televizi s těmi velkými slavnými televizemi ve světě. Na  druhé straně je to svým způsobem i zavádějící, protože přece jenom si musíme uvědomit, že třeba v případě BBC, že tam existuje několik desetiletí nepřerušeného profesionálního vývoje, profesionálního vývoje lidí. Vy tam vidíte lidi na obrazovce, kteří tam v podstatě jsou třeba 30, 40 let. Lidé, kteří opravdu dělají klíčové pořady, to jsou lidé, kteří mají ohromnou životní zkušenost, ohromnou profesionální zkušenost. Tady ze  známých důvodů samozřejmě velká část této starší generace chybí.

Jan Čulík: Ano, ale vy nemáte kritéria k vybrání dobrých lidí. A jaká to jsou?

Jiří Hodač: Ale máme pane Čulíku. Vy, prosím vás, tady vycházíte z nějakých informací, které máte bůhví odkud. My máme svá kritéria, my máme svá kritéria a  jednou z mých základních povinností, které cítím, je ta kritéria dále a  dále nějakým způsobem specifikovat a vypracovat.

Kateřina Dostálová: Zveřejnit, bylo by možné zveřejnit tato kritéria?

Jiří Hodač: Ano já vám mohu říct, třeba já v současné době připravuji, já jsem čekal na to, zítra mi nastoupí, předpokládám, třetí šéfredaktor v mém ředitelství, bude to šéfredaktor publicistiky, tak já jsem čekal na tuto chvíli, kdy chci zveřejnit právě určitá třeba pravidla redakčního standardu nebo, řekl bych, takový standard zpracování zpravodajských a  publicistických materiálů. Já bych řekl, že většina těch pravidel, většina těch pravidel těm lidem je známa. Ti lidé to mají zažité. /Diskuse/ takovéto podobné, aby to každý měl před sebou /nesrozumitelné/.

Antonín Přidal: Dobře, ale už nechejme prosím tady tohoto problému. Vraťme se k tomu, zda výše koncesionářského poplatku, která není stanovena zákonem, kterou, pokud by měla být zvýšena, parlament musí vždycky znovu schválit, není takovou pákou, kterou může parlament dát najevo veřejnoprávní televizi: když vám to zvýšíme, tak od vás za to budeme něco očekávat?

Kateřina Dostálová: Pane Přidale, můžete mi říct, kdo jiný by měl být kompetentní přesto určovat výši koncesionářských poplatků?

Jan Čulík: Paní Dostálová, promiňte, v Británii parlament tyto záležitosti jednou provždy určí nebo na dlouhou dobu, rozhodne se. Víte to je velmi závažná otázka.. Národ si musí rozhodnout, jestli tu veřejnoprávní televizi chce nebo ne, musí být debata a jestli jí chceme, financujte ji proboha pořádně. To znamená, parlament se rozhodne, dobře, my nebudeme ten poplatek udržovat na jedné úrovni, protože samozřejmě inflace ho užírá a  vy tím tu televizi trestáte. Britský parlament se rozhodne, že v  následujících 10 letech bude každoročně televizní poplatek zvyšován podle inflace a za 10 let nebo za 5 let to znovu hodnotí, jaká je situace. Proč to nemůžete udělat tady?

Kateřina Dostálová: Na to já vám velice ráda odpovím. Protože dodnes vypadalo předkládání zprávy, která se zabývala financováním a tokem peněz v České televizi tak, že nám ji předložila rada, ale rada, která se nesestávala absolutně z  lidí, kteří by této ekonomice a těmto financím rozuměli. Vypadalo to tak, že nám v podstatě ekonomové a právníci připravili tuto zprávu, dali jí radě a rada jí dala sněmovně. Já si myslím, že to je nesmírně špatně. Šlo to zevnitř České televizi a proto jsem mluvila o tom, že by bylo potřeba novým zákonem ošetřit dozorčí orgán sestávající se z odborníků a jestliže dostaneme zprávu, relevantní zprávu, kde budeme vidět, jak Česká televize používá peníze koncesionářů a budeme vidět, zda je vynakládá účelně, kde jsou mezery, nebo kde naopak jsou přebytky, potom říkám ano, se vší vážností. Jestliže se zjistí, že opravdu jsou účelně vynakládány a ty prostředky chybí a televize nemůže plnit svůj úkol veřejné služby a  naplňování televize veřejné služby, já budu ten, kdo bude plédovat za to, aby se zvedly koncesionářské poplatky, aby se tím Poslanecká sněmovna zabývala, ale my takovouto zprávu nemáme.

Jiří Hodač: Máte dojem, že v některé oblasti plýtvá Česká televize?

Kateřina Dostálová: Víte, já jsem opravdu mluvila několikrát o tom například, jak se za  poslední rok měnil především takový ten obal v České televizi a ne obsah. Teď mám na mysli třeba zpravodajství. X-krát se měnilo studio, x-krát se měnilo studio například Dobrého rána, to jsou poměrně nákladné věci.

Jiří Hodač: Problémy se vyvíjejí.

Kateřina Dostálová: Nikdy jsme od rady nedostali zprávu, kolik to například stálo. Nikdy nám rada nebyla schopna to předložit. Když jsme se ptali, kolik stály třeba jednotlivé dokumenty, kolik to stálo, nikdy jsme se nedozvěděli od rady zprávu. Když jsme se ptali, jak probíhají výběrová řízení, zda vůbec probíhají, opět jsme se dozvěděli, že ve smlouvě bylo napsáno, že ten který dodavatel si nepřál zveřejnit obsah smlouvy a tak dále. V podstatě se tady zachází s penězi, veřejnoprávními penězi, s penězi lidí v tomto státě, ale my velice těžkým způsobem a v podstatě nevíme vůbec, jak se s  těmito penězi nakládá. Proto jsem mluvila o odbornících.

Miloš Rejchrt: Mluvila jste o odbornících. Já se domnívám, že v České televizi jsou odborníci skutečně na ekonomiku, na produkci, na všelicos. Není úkolem rady, aby navyšovala počet odborníků. My tam nejsme, abychom tam byli jako odborníci, protože my tam jsme proto, abychom při eventuálním konfliktu odborníků z České televize a nějakých odborníků, které si zjednáme, kteří občas tam provedou šťáru třeba do produkce určitého pořadu, když se budou jejich zprávy lišit, tak my musíme někomu z těch odborníků dát zapravdu. Na to už nemají být odborníci, na to mají být lidé dobropověstní, kteří mají zdravý rozum. Mám za to, že ten problém České televize není v tom, že by se tam tunelovalo a rafinovaně kradlo. Možná, že problém je v nějaké nehospodárnosti, přílišné nákladnosti pořadů, ale jestli jsou nákladné nebo ne, to vám žádný ekonom nemůže říci, i kdyby měl Nobelovu cenu, to vám zase může říci jenom člověk, který něco takového dělá, tak jako srdeční operaci, jestli je drahá nebo není, vám nemůže zhodnotit ekonom, ale jedině doktor, který něco takového dělá.

Antonín Přidal: Já bych něco chtěl k tomu dopovědět. Vy jste už v počátku napověděla, že by možná nový zákon měl umožnit takový orgán, který se podobá správní radě, který by existoval vedle této rady. To je například orgán podobný správní radě, který existuje v Německu, a ve kterém má svého zástupce vláda, parlament. Druhá možnost se nabízí v tom, že by zvýšení poplatků se nemuselo odhlasovávat pokaždé v závislosti na momentální situaci, ale že by bylo zákonem stanoveno na určitou dobu. Nepočítá se v tom novém televizním zákonu, vy pracujete v přípravné skupině, taky s touto alternativou, že by tam byl ten klouzavý index inflace?

Kateřina Dostálová: To je otázka, ale nejdřív musíme vědět, jak to v té České televizi s těmi financemi je.(Nesrozumitelné, více hlasů najednou). Opravdu já musím zodpovědně říct, a to byl přece jeden z bodů, na základě kterého byla odvolána Rada České televize. To druhé usnesení znělo přece, že Česká televize ty zprávy, které rada předkládala o financování, byly naprosto nedostatečné a Poslanecká sněmovna je v podstatě nikdy neschválila. My opravdu nevíme, jakým způsobem ten tok v té České televizi jde.

Jan Čulík: Existuje problém v tom, že mají v České televizi dosti značný vliv produkční skupiny. Zlé jazyky říkají, že často se vyrábí ty pořady, které přinášejí peníze spíše, než aby to bylo v zájmu veřejnosti. Víte o tom něco pane faráři?

Miloš Rejchrt: Těším se, že se dozvím, až někdo kompetentní, kdo to může posoudit, se na  to podívá a přinese nějaký názor na věc. Já ho mít nemohu.

Jan Čulík: A ještě k otevřenosti rady. Domníváte se pane faráři, mluvila o tom paní Dědečková, že by, protože dosud bylo zasedání rady naprosto tajné, že by mělo být jednání vaší rady přístupné veřejnosti, odborné veřejnosti, že by mělo být všechno zveřejňováno na internetu? Myslím si, že by to bylo velmi dobré.

Miloš Rejchrt: Všechny zápisy rady jsou zveřejňovány na Internetu.

Jan Čulík: Ale může novinář přijít a účastnit se jednání a pokud ne, proč ne?

Miloš Rejchrt: Já myslím, že to není vyloučeno, že se na tom můžeme dohodnout, že čas od času může přijít a uděláme také - -

Jiří Hodač: Jestliže bude sedět tiše pane Čulíku v rohu.

Jan Čulík: No, nezlobte se, pane Hodači, ale toto všechno jsou velmi důležité otázky.

Miloš Rejchrt: Ano a také uděláme některá zasedání, která budou otevřena té nejširší veřejnosti, ale představa, že uděláme všechna zasedání veřejná, je nesmyslná.

Antonín Přidal: To ne, ale takový orgán nemusí být průhledný, jak se říká, jenom tím, že otevře svá zasedání. Je průhledný tím, že komunikuje s veřejností, že lidé vědí, že něco takového existuje, nepletou si to s vedením televize, nepletou si to s nějakou parlamentní komisí a to se myslím radám při všech dobrých věcech, které dokázaly, zatím nepodařilo. Nepodařilo se jim představit se na veřejnosti a pravidelně před tu veřejnost předstupovat. Přece jenom za posledních několik měsíců rada byla jakousi enklávou, kde se cosi ustavičně řešilo, konec konců i s vaší komisí. Vy dneska říkáte: "my jsme je nemohli přimět" - -

Kateřina Dostálová: Ale ta byla vždy veřejná ta jednání, která my jsme vedli jako stálá komise, byla naprosto otevřená, mohl tam kdokoliv.

Antonín Přidal: Ale zprávy o těch základních problémech se dostávaly na veřejnost jenom jaksi nepřímo.

Jiří Hodač: Já myslím, že jste se dostal ke kořenu věci, protože samozřejmě mým názorem je a možná, že přítomní budou se mnou souhlasit, že problémy, které vznikají vlastně, nebo které, problémy mohou být i v uvozovkách, které vznikají kolem České televize, z velké míry jsou způsobeny právě nedostatečnou komunikací a když se podíváme na společnost na přelomu tisíciletí, na moderní společnost, tak opravdu je to komunikace, komunikace, komunikace. Tady opravdu většina těch problémů byla tím, že lidé si nedokázali navzájem říct, jaká jsou jejich stanoviska a  samozřejmě, když se to nedokázalo říct, tak začaly problémy narůstat, byly z toho sněhové koule. Vemte si tento případ zase ten poslední s tím nešťastným dopisem, to je další případ. Kdyby býval někdo, koho to zajímalo, co se stalo, co se stalo s tím zpravodajstvím z Budapešti, zvedl telefon a zeptal se někoho v televizi, tak to bylo vyřešeno, vůbec žádný dopis nemusel běžet.

Kateřina Dostálová: Já si myslím, že se dostáváme k tomu, co já jsem řekla. Pojďme si definovat vůbec, co je to ta veřejnoprávnost. Já si myslím, že takovéto diskuse, jaké zde vedeme, budeme vést neustále, pokud si tu definici neřekneme, pokud si neřekneme, jakou máme představu, protože - -

Antonín Přidal: Existuje definice v zákoně. Já jsem trochu proti tomu, aby se stále začínalo od začátku, protože veřejnoprávní televize je ta, která není komerční, která slouží veřejnosti a má zákonem stanoveno určité poslání, ale je-li něco veřejnoprávní, slouží-li veřejnosti, pak by k ní mělo být maximálně otevřeno. Já jsem chtěl říct, že si myslím, že zásadní věci, na  které Rada České televize narazí, by měla zveřejnit ve vysílání. Proč by nemohli členové rady vystupovat víceméně pravidelně v programu České televize a informovat veřejnost o tom, jak je jejich působení v této funkci, tj. funkci zástupců zájmů a práv veřejnosti, úspěšné či neúspěšné?

Jan Čulík: Zejména až nebudou nominováni politickými stranami, jestli můžu říct.

Miloš Rejchrt: Já myslím, že to je vynikající podnět, že by to být mělo a my v radě máme úmysl se více otevříti veřejnosti v jedné dosti zásadní věci. Totiž doposud tam platil jakýsi princip kolektivní neodpovědnosti, protože o  všech věcech se hlasovalo tajně. V novém jednacím řádu, doufám, že to tak nakonec dopadne, tomu bude právě naopak. O všech záležitostech, které ze  zákona máme jako povinnosti, se bude hlasovat veřejně, jmenovitě a každý člen může připojit své stanovisko k zápisu. Už tohle to, myslím, je významný krok.

Antonín Přidal: Pane řediteli, vy jste v jednom rozhovoru řekl, že možná by byli někdy politikové rádi, že vůbec veřejnoprávní televize existuje a že by si to měli uvědomit, aby někdy lehkomyslně neuvažovali o tom, že by bylo dobře jeden její okruh zprivatizovat a jaksi se bez té veřejnoprávnosti čím dál tím víc obejít. Jak jste to myslel, že by jednou mohli být rádi?

Jiří Hodač: Samozřejmě my uznáváme, že politikové vykonávají velmi obtížnou práci, velmi důležitou práci, ale současně očekáváme, že i politici uznají, že my stejně obtížnou a náročnou práci vykonáváme také. Myšleno to bylo tak, že samozřejmě politik v určité chvíli ocení, že tady existuje médium, které se řídí zásadami veřejnoprávního vysílání, to znamená, že má záruku, že Česká televize, nebo v tomto případě mohu říci Český rozhlas, který vychází ze stejných principů, že s ním jedná slušně, že s ním jedná férově, že mu poskytne férovou příležitost vyjádřit názory, že mu umožní v  případě, že ten politik třeba je napaden politickým odpůrcem, takže mu umožní, aby se obhájil, že prostě mu poskytne tuto službu.

Kateřina Dostálová: To já považuji za zcela základní samozřejmost, zcela základní samozřejmost.

Jiří Hodač: To je přesně to, ano.

Kateřina Dostálová: Víte, já si myslím, že pokud nemáme tu definici, pokud nevíme, co to je ta veřejná služba, tak se pod tou střechou té veřejné služby schová strašně moc neprofesionality, strašně moc věcí, které tam nepatří i arogance i  hloupostí- -

Jan Čulík: Definujte profesionalitu hlavně. Opravdu.

Miloš Rejchrt: Já bych na prvním místě řekl, že médium veřejné služby, dobře, že v novém zákoně snad nebude ten termín veřejnoprávní, veřejnoprávnost. Objevuje se termín veřejná služba. Určitě vím, že veřejná služba v médiích je ta, která neprodává diváka či posluchače reklamním agenturám. To je podle mne - - -

Jan Čulík: Soukromým zájmům?

Miloš Rejchrt: Ano.

Antonín Přidal: Zdá se, že ten zápas o vliv na televizi nikdy neskončí. Vždycky tu bude zájem politiků, aby se jim televize zcela nevymkla z té veřejné služby nebo i jejich nějakého účelu a bude tu zájem televize, aby se tu udržela rovnováha mezi těmito různými vlivy. Moje otázka pro všechny, jak se může veřejnoprávní televize bránit tomu, aby ten vliv zvenčí nepřesáhl určité meze? Jak prakticky?

Jan Čulík: Dokonalou profesionalitou, aby nemohly být ty chyby zneužívány.

Kateřina Dostálová: Přesně tak.

Jan Čulík: V tomto případě bych měl ještě jednu otázku na pana Hodače, jestli smím? Vy jste hovořil o tom, a to je velmi chvályhodné, že chcete tyto britské BBC producers´ guidelines, tyto předpisy zavést do České televize, aspoň rámcově - -

Jiří Hodač: Obdobu.

Jan Čulík: Konkrétní otázku. V sobotu jste v Událostech vysílali na prvním místě takový šot o romské demonstraci v Londýně. Byla to skutečně relativně protiromská reportáž. Myslíte si, že to odpovídá takovým předpisům, jaké by schválila BBC, anebo jaké by - -

Jiří Hodač: Pane Čulíku, toto je váš subjektivní názor na ten příspěvek, o tom bychom se mohli bavit.

Kateřina Dostálová: Já musím souhlasit. Já jsem ho viděla taky a myslím si, že televize veřejné služby je i televizí, kterou si platí i romská menšina a myslím si, že tato reportáž byla opravdu velice jednostranná, čtyřminutová, bylo to hlavní zpravodajství a proto možná jsme chtěli znát ty kritéria toho, co je důležité. Co je tou věcí veřejné služby.

Antonín Přidal: Profesionalita jistě. Ale jak se bránit proti požadavkům nepokrytým nebo skrytým ze strany politiků, jiných veřejných činitelů, kteří od televize něco chtějí a chtějí to třeba způsobem, který už vůbec neodpovídá jejímu poslání ani jejich pravomoci?

Jan Čulík: Zveřejňovat.

Miloš Rejchrt: Já myslím, že je to velice jednoduché. Prostě nepřipustit si, že tady ten tlak je. Vždyť oni žádný páky nemají, kromě tedy těch koncesionářských poplatků. Přece, když mi někdo napíše nějaký dopis nebo mi zatelefonuje, tak ať je to paní Blažková z Dolní Lhoty nebo ať je to ministr nebo poslanec, vyslechnu, je to posluchač, je to divák, má pro mne nějaký podnět, zvážím to a zpracuji to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je celé.

Jiří Hodač: Samozřejmě jde o to vytvořit systém, kdy něco takového především by nemělo být možné, kdyby to nemělo být myslitelné.

Jan Čulík: Politikové to vždycky dělají.

Jiří Hodač: To záleží na té politické kultuře. Já si nepamatuji ze své zkušenosti z  BBC, že by někdo se pokusil otevřeným způsobem ovlivňovat.

Antonín Přidal: Jak se díváte na to zveřejnit takový pokus o tlak?

Kateřina Dostálová: Určitě. Určitě v každém případě a okamžitě zveřejnit takovýto pokus.

Miloš Rejchrt: Když už musí být, tak okamžitě a ne až po uplynutí funkčního období ředitele.

Kateřina Dostálová: Takhle se to nešťastně stalo i u minulého ředitele.

Jan Čulík: Ale ten tlak není jenom v tom, že někdo něco od televize chce, ale také v  tom, že politikové odmítají jít do studia, na to samozřejmě mají právo, ale televize v tom případě by měla ukázat prázdnou židli a informovat lidi, že třeba pan Mertlík nechtěl přijít do pořadu V pravé poledne.

Kateřina Dostálová: A uvést důvody, které mohou být různé samozřejmě, takže souhlasím s vámi.

Miloš Rejchrt: Ale přitom přece jen mám dojem, že to největší nebezpečí pro média veřejné služby nepřichází od politiků. Pokud jsou tam nějaké pokusy takové o  ingerenci, tak jsou takové nemotorné, je na ně vidět, reaguje se na ně. Já myslím, že to nejhorší nebezpečí je opravdu zevnitř těch médií a to sice právě od těch zájmů privátních, které se tam plíživě jaksi dostanou právě díky reklamě. Já myslím, že reklama, to je nebezpečí pro média.

Jiří Hodač: Pokud se podaří vymyslet model, kdy veřejnoprávní média se obejdou bez reklamy, tak mnohé problémy budou vyřešené. Ovšem to se zase vrátíme k těm koncesionářským poplatkům, jakým způsobem by potom média musela být financována.

Miloš Rejchrt: Ony to jsou nejenom jaksi ty reklamy přímo, jsou to třeba i agentury, které prostředkují přímo průzkumy veřejného mínění, tyhle ty všelijaké zájmy, které jsou takové nezřetelné a třeba ten divák a posluchač si jich hned nevšimne, jako nebezpečí.

Antonín Přidal: Vy pracujete ve skupině připravující nový zákon o České televizi. Kdy se můžeme těšit na výsledek?

Miloš Rejchrt: Ten zákon je zatím opravdu ve stavu zrodu. Projednává se na ministerstvu kultury. Mě velice těší, že pan ministr z toho udělal takovou otevřenou záležitost, že jsou tam zváni lidé ze všech mediálních rad a pak ještě podle jeho uvážení, lidé zainteresovaní na tuto problematiku. Vypadá to, že by do konce roku snad měl být tento návrh - -

Kateřina Dostálová: Já musím říci, že jsem trošku skeptická, protože ten mediální zákon, který je nesmírně důležitý a vede se o něm diskuse už několik let, byl diskutován taky obdobným způsobem a výsledný efekt byl ten, že nám byl dodán zákon, který nezohlednil jedinou připomínku toho mediálního panelu, který dva roky poctivě pracoval. Proto já jsem panu ministrovi řekla, že velice oceňuji jeho snahu, nicméně jsem opravdu skeptická k tomu výsledku.

Miloš Rejchrt: Pana ministra mrzí a mě také, že na tom jednání nebyl jediný poslanec a  jediná poslankyně.

Kateřina Dostálová: On pan ministr to jednání udělal v době, kdy zasedala Poslanecká sněmovna, a to poslanci obyčejně sedí v poslaneckých lavicích.

Antonín Přidal: Jakou kontrolu mají voliči nad tím, jestli poslanci se účastní takovýchto přípravných prací? Když už mají mít televizní diváci kontrolu prostřednictvím české rady, přes jakou radu může volič kontrolovat parlament?

Kateřina Dostálová: Víte, já si myslím, že by to měla být exekutiva, která dodá zákon do Poslanecké sněmovny. Já si myslím, že je velice zvláštní způsob, aby si ministr vybral z Poslanecké sněmovny, z rady a z různých svých lidí, o  kterých si představuje, že tomu budou rozumět, skupinu, která bude pracovat na zákonu? Pan ministr by měl zcela normální legální cestou předložit zákon a ta diskuse se má odehrávat na půdě parlamentu.

Jan Čulík: A televize o ní má informovat a také o tom, že se třeba poslanci nezajímají, a to musí mít tu odvahu.

Miloš Rejchrt: Já si myslím, že máme-li dospět k nějaké definici, kterou byste vy tak ráda měla ve třech větách, ta definice nespadne z nebe. Ta není někde v  šupleti. Ta prostě musí vyplynout z debaty, která prostě bude dlouhá a  náročná, jak debaty v demokracii bývají.

Kateřina Dostálová: K tomu my máme speciální mediální podvýbor, který je součástí kulturního výboru a který se právě těmito otázkami v uzavřeném okruhu a velmi intenzivně zabývá.

Jiří Hodač: Mohu já jednu prosbu nakonec? Paní poslankyně prosím vás pěkně, jestli my můžeme o něco požádat politiky, když vás pozveme do těch diskusních pořadů, které jsou tak často kritizováni, využijte této nabídky a přijďte. My, když vás zveme konkrétně určité lidi, tak víme, proč je zveme.

Kateřina Dostálová: Já jsem neodmítla jedinou nabídku zúčastnit se jakéhokoliv vysílání, proto si myslím, že je to trošku nefér.

Jiří Hodač: Ze zkušenosti, kterou mám v televizi, i když jsem tam tedy poměrně krátkou dobu, tak již to mohu říci, že je třeba velmi obtížné sehnat politiky do "21", protože si nechtějí kazit večer.

Kateřina Dostálová: Je potřeba to směřovat jiným politikům než mně. Já jsem to nikdy neodmítla. Já velice ráda přijdu.

Jiří Hodač: Já nemyslím konkrétně na vás. Velmi obtížné právě třeba do toho nedělního pořadu, který je klíčový a pak samozřejmě dojde k tomu budoucnu, že tam budou i ty prázdné židle.

Kateřina Dostálová: Prosím pěkně, zveřejňujte, uveřejňujte jména těch politiků, kteří nepřišli.(Nesrozumitelné, více hlasů najednou).

Antonín Přidal: Tečka. Víc už toho dnes nestihneme. Děkuji vám všem. V červnu Klub Netopýr neuvidíte kvůli fotbalu, v červenci a v srpnu kvůli změnám v letním vysílacím schématu, ale 5. září v úterý zase na shledanou.

Déšť a komplikace

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Po týdnech pohledu do modré bezmračné oblohy najednou s nadšením obdivujeme mraky, které tentokrát mohou vadit snad pouze milovníkům lesních požárů, neúrody, či přemnožování brouků a housenek.

Studená fronta včera postupovala od západu, ode dneška by podle meteorologů mělo zapršet i na Moravě.

S nadějí se očekává deštivý víkend, oblačno snad bude do úterka, pak opět slunečno.

Kdyby to takto mělo jít dál, třeba bychom se v cestovních kancelářích začali ptát na zájezdy někam, kde je šance zmoknout.

Do prázdninové sezóny ovšem ještě pár týdnů zbývá a Španělsko, jedno z míst, kam se jezdí za teplem nás včera spíše než příležitostí k rekreaci zaujalo svým postojem k rozšiřování Unie.

Právě Španělé brání princip volného pohybu osob pro kandidátské země, a nelíbí se jim záměr Německa a Rakouska přijmout přechodné období, ve kterém bychom po přijetí do unie nemohli jezdit do stávajících zemí unie za prací.

Španělsko říká, že je proti tomu, aby si některé země již dnes připravovaly pohodlná řešení a při obhajobě práv a zájmů budoucích nových členů se dovolává vlastních zkušeností.

Otevření kapitoly o finančních a rozpočtových opatřeních podpořilo Španělsko až po té, co z navrženého textu byla vypuštěna pasáž o možném zhoršení rozpočtového postavení nového členského státu jako důsledek vstupu a prosadilo odstranění věty, jež počítala se zahrnutím předvstupní pomoci do účtování po přistoupení.

Obecným prohlášení různých zemí Unie o tom, že podporují rozšíření a naše členství v EU jsme již přivykli. Nové je zjištění, že v některých zemí Unie máme vzácné spojence i v choulostivých otázkách, kdy jde o peníze.

Vysílá se ve čtvrtek 18. května 2000 ráno.