Co je nového v České republice

Viz níže:

Date: 23.5.2000 12:57

Od: Marek Jindřich (marek.jindrich@vlada.cz)

Komu:michal.skop@post.cz

(Ne)vážený pane Michale Škope!

Přečetl jsem si Vaše ubohé mudrování v Britských listech a mohu Vám sdělit, že jsem již dlouho něco tak ubohého nezaregistroval. Rád bych Vás při Vaší honbě za senzacemi upozornil, že můj kolega dr. Vladimír Petřík je již delší dobu vážně nemocen, proto neodpovídá na Vaše snažení být novodobým Egonem Erwinem Kischem. Vy však naštěstí novinářům ostudu neděláte, protože jste, jak všude hrdě hlásíte "nezávislý internetový publicista", což přesně přeloženo do češtiny znamená "moderní grafoman". Graffiti také nedělají umělci, ale... Proto příště své dotazy stran Úřadu vlády ČR adresujte místo na tiskové oddělení na odbor pro styk s veřejností, na což máte jako občan naší republiky svaté právo. Jindřich MAREK

Za předpokladu že se nebudu muset bránit dalším útokům a nařčením od Jana Kavana či jeho přátel, nebo že nebudu muset svědčit v případech, kdy bylo použito mých informací, od této chvíle o Janu Kavanovi nemám co dalšího říct. (...) Na žádné další otázky týkající se Kavana neodpovídám a další informace neposkytuji.

V sobotním vysílání Radiožurnálu šířil Přemysl Vachalovský o svazku Kato v pořadu Duel s Janem Čulíkem subjektivní dojmy o tom, proč má podezření na Jana Kavana, autenticitu svazku však nebyl schopen prokázat a pozoruhodně uvedl: "Já tady přece, pane kolego, nejsem od toho, abych něco dokazoval". Tím celá diskuse o této knižní publikaci končí. Šíří-li někdo na základě neověřitelných textů (i přijmeme-li, že snad svazek pochází přímo od Stb a nikdo v něm nic už pak neměnil, což není ověřitelné, za jakých okolností vznikaly jeho texty, kdo je napsal, za jakým účelem, pod jakým tlakem a s jakým ideologickým zdůvodněním? Nevíme nic) ve sdělovacích prostředcích nepodložené podezření o údajné vině nějakého občana, novináři by měli razantně požadovat, aby své spekulace dotyčný člověk dokázal. Jinak veřejný diskurs degeneruje v nesmysl.

http://www.net-media.co.uk/eolja/form.html

Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

"Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

Posílám vám odkaz na nové číslo revue Souvislosti (vycházíme od r. 1990, na internetu 3 roky). Ač jsme zaměřeni filosoficko-teologicko-literárně, máme v posledním čísle dva příspěvky, které možná mají aktuálnost i publicističnost v sobě. Je to jednak úplný soubor dokumentů ke kauze Pražská katolická teologická fakulta (Wolf, Štampach, Halík a spol.), jednak edice e-mailů jihoslovanských intelektuálů z doby bombardování NATO. Jelikož "žijeme" pouze z dotací a nevyděláváme (spíš naopak), neberte prosím můj dopis jako nevyžádanou reklamu, prostě jen jako tip, možná nejen pro vás... Pěkné čtení a pěkné léto!

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, obálka je tady. Výbor ...jak Češi jednají je možno už nyní objednávat v nakladatelství Milenium na této adrese.

Výběr textů z posledních dní:

Bohdana Marvalová

Motto: Po osmdesátce trpí Alzheimerovou chorobou každý druhý člověk.

Na konci páteční 21 byla přislíbena informace o Alzheimerově chorobě. Rozhovoru s paní MUDr. Holmerovou - předsedkyní České Alzheimerovské Společnosti - předcházely dva šoty :

V prvním nás jakási psychiatryně varovala před tím, že pacienti s Alzheimerovou chorobou mohou být nebezpeční - mohou přivést do našeho domu úplně cizí lidi, mohou jim věnovat naše zlato i jiné cennosti a tím nás poškodit.

V druhém šotu nás nějaký lékař informoval o tom, jak asi dlouho nás naši blízcí mohou svou chorobou obtěžovat - v lepším případě 3 roky, v tom horším i 8 let.

Po dotazu moderátora na průběh choroby se pokusila paní doktorka Holmerová stočit rozhovor úplně jinam a snažila se informovat veřejnost, že - v rozporu se všeobecným názorem - existují na stařeckou demenci Alzheimerova typu léky, které jí sice nemohou vyléčit, avšak dokáží její průběh podstatně ovlivnit a zlepšit kvalitu života pacientů. Tyto léky mohou naši specialisté předepisovat, jsou u nás akreditovány, avšak nejsou pro většinu pacientů dostupné z finančních důvodů.

Podle názoru paní doktorky Holmerové jsou pacienti s touto chorobou v naší společnosti diskriminováni, neboť tyto léky nejsou ani zčásti hrazeny nemocenským pojištěním. Použila, možná nešťastně, srovnání s cukrovkou, která je rovněž nevyléčitelná, avšak nikdo nepochybuje o tom, že je nutné léky na ni pacientům hradit.

Moderátor však měl zjevně o průběhu rozhovoru zcela jinou představu, která byla zřejmá již z předchozích šotů. Přerušil paní doktorku, opakoval svou původní otázku a posléze rozhovor ukončil s tím, že ve studiu nesedí ministr zdravotnictví, aby mohl odpovědět.

Připravil tak veřejnost o velmi důležité informace, ke kterým není běžně přístup.

Zároveň také připravil Českou Alzheimerovskou Společnost o možnou podporu jejích snah širokou veřejností. Právě o tuto podporu paní doktorce Holmerové šlo.

Každá rodina, která má bolestnou zkušenost s onemocněním některého svého člena Alzheimerovou chorobou, by jistě uvítala jakoukoli možnost zlepšit jeho stav. Bohužel, 3-4 tisíce korun měsíčně, které dnes stojí léky, je nad možnosti většiny z nich.

Ošetřování postiženého je velmi náročné a ošetřující musí opustit svoje zaměstnání a věnovat se plně pacientovi. Většinou rodina péči o postiženého nezvládne a pacient končí v ústavu. Při tom již několikaměsíční užívání moderních preparátů zlepšuje stav pacienta natolik, že by mohl v klidu dožít v kruhu svých blízkých. Jistě by bylo zajímavé srovnat výdaje, které společnosti vzniknou umístěním pacienta v ústavu, s částkou potřebnou na léky.

V moderní společnosti by však měla být důležitá i stránka lidská a otázka kvality lidského života by měla hrát jednu z hlavních rolí. Postoj naší společnosti k pacientům s Alzheimerovou chorobou není jen diskriminační, ale i nehumánní.

Moje rodina je jednou z mála, která má to štěstí, že se dověděla o možnosti léčení a která je zároveň může i zaplatit. Za všechny, které tuto možnost nemají, se cítím diskriminovaná a podvedená.

Bohdana Marvalová

Jitka Slaměníková

Vážený pane Čulíku,

líbí se mi Váš trefný pohled na současné dění a hodnocení nejen politické situace a protože se kolikráte lidské jednání některých jedinců, které moc vynesla až do vrchol nedá akceptovat slušnými lidmi, obracím se na Vás s prosbou o pomoc, eventuelně o zveřejnění petice pacientů a dopisů ministru zdravotnictví prostřednictvím Vašich internetových Britských listů.

Jde mi o špičkové pracoviště léčby a výzkumu onkologických onemocnění v České republice - Masarykův onkologický ústav v Brně, kde jsou léčeni pacienti z celé naší republiky. Jeho ředitelem je MUDr. Josef Drbal, kterého znám osobně již z doby, kdy se svědomitě a obětavě staral o mého manžela, který se do jeho odborné péče dostal bohužel pozdě. A přesto léčba jím vedená mu umožnila prožít zbytek života, ještě 6 let, s přijatelnou bolestivostí a rozumnou kvalitou lidského žití.

Musím Vám napsat, že za celých svých 54 let jsem nepoznala lékaře, který by s takovou citlivostí duše přistupoval ke každému pacientovi a rodinným příslušníkům a bez ohledu na svůj volný čas se pacientům věnoval o sobotách, nedělích i svátcích. Ve funkci ředitele neměl za 9 let ani den dovolené a veškeré své úsilí věnuje MOÚ, jeho vysoké odborné úrovni a pacientům. Je to člověk vysoce čestný, pevných morálních zásad, které zřejmě některým lékařům, kteří z důvodu porušení a poškození dobrého jména MOÚ ve vztahu k pacientům museli odejít, vadí. Za jeho ředitelování byla vybudována nová moderně vybavená část nemocnice a stará část zmodernizována vše s citlivým přístupem a ohledem na pacienty.

A nový pan ministr zdravotnictví prof. MUDr. Bohumil Fišer si ani neověřil, na čí straně je pravda, a urychleně vypsal konkurs na nového ředitele MOÚ s podmínkami, aby se ani stávající ředitel nemohl konkursu účastnit a obhájit své jednání.

Přitom je MOÚ při hodnocení nemocnic vyhodnocen jako jedno z pěti nejlépe prosperujících zdravotnických zařízení v České republice. Zcela se ztotožňuji s peticí pacientů a s dopisy, které byly panu ministru zdravotnictví a petičnímu výboru pro lidská práva zaslány. Na petiční archy se už podepsalo cca 1200 osob a podpisy stále přibývají. Ale jak je vidět, čestný a slušný člověk na vysoce profesionální a morální úrovni u nás nemá ani v roce 2000 šanci zůstat ve funkci ředitele prosperující nemocnice. Cožpak osobní zájmy mocných mají přednost a zelenou i ve zdravotnictví? Ptám se a se mnou mnoho slušných lidí a nedostáváme odpověď.

Jde přece o to nejcennější, co každý z nás potřebujeme k aktivnímu a plnohodnotnému životu - zdraví, jeho uchování , léčbu…. A pokud existují lékaři na svém místě, ať jsou i nadále prospěšní tam, kde mají plnou důvěru pacientů a okolí...

Reakce na článek Josefa Pospíšila, Britské listy, 28. dubna 2000.

MOTTO : "Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv."

Všeobecná deklarace lidských práv, OSN, 1948

Dovoluji si reagovat na článek pana J.Pospíšila. Tímto bych ho chtěla "přesvědčivě peskovat", konečně už ze zámoří.

Stačí jediný váš článek a víme jaká je vaše úroveň a do které kategorie patříte. Před takovými, jako vy, jsme utekli do Kanady. Potřeboval byste zajistit stáž zde v Kanadě, abyste se přiučil, vy a vám podobní, multikulturalismu.

Pokud se týká občanství ČR - srovnáváte to, co srovnávat nelze! My Romové přeci nejsme cizinci, kteří žádají o občanství ČR. My tam žijeme přes 700 let, první záznamy o Romech na území ČR jsou mimo jiné i v Dalimilově kronice. Za ČSR naši dědečci ve 2.světové válce bojovali, v době poválečné ji budovali a my jsme se tam narodili, tudíž nemáme co a koho poníženě žádat o občanství. Děti českých Romů, které se již narodily v Kanadě, dostávají kanadské občanství automaticky. Tak to mělo být i v Čechách.

Ovšem zákon o nabývání občanství ČR je největším paskvilem, jaký kdo kdy viděl, proto jsou všechny úvahy nekvalifikované a nepodložené. Jak můžete srovnávat americký azylový zákon s českým zákonem o občanství? Vy nevíte o čem mluvíte. Svět o voze a vy o koze.

Právě rozhodování českých soudů bez ohledu na mezinárodní lidskoprávní normy bude nejvíce bránit České republice k  přijetí do vstupu EU. Je to právě "naše české zákonodárství" které nejvíce kritizuje EU, nejen Spojené státy. Víte o tom, že Ústava české republiky (Sbírka zákonů č.1/1993) čl. 10 říká: "Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem".

Anebo tzv. "romská emigrace" - mimochodem emigrují i bílí Češi, kteří se vydávají za "cikány", barví si vlasy na černo a žádají po nás potvrzení, že jsou Romové. Až tak hluboce dokáží klesnout, neboť přeci nelze hlouběji klesnout než být Romem.

Naší skupině (asi 1500 Romů z Čech), která podle vás nepatří mezi dobrý vývozní artikl, byly přiděleny statuty uprchlíka a příští rok už budeme žádat o kanadská občanství.

Ke kauze Lety u Písku: svými názory jste urazil památku tisícú Romů, kteří zahynuli v koncentračních táborech.

Nemáte pravdu, že je lhostejné, kde bude památník stát. Je nehorázné, že ne místě bývalého koncentračního tábora je prasečinec. Degraduje to lidskou důstojnost. Jak by jste se tvářil, kdyby na místě koncentračniho tábora Terezín, kde zahynulo tisíce českých vlastenců, stála prasečí farma?

Celičký svět kritizuje Českou republiku, kvůli té třetí " nejslavnější zdi ", která se stala symbolem nenávisti, pouze takoví, jako jste vy, stále tvrdí: přece na tom není nic špatného, když chceme oddělit zdí hlučné Romy od našich slušných občanů.

Ale co kdyby radši vy a vám podobní vlastenci se radši zaměřili na "tunelování českých bank, anebo daňové úniky ODS" ? Myslím si , že právě tam by se mělo dostat zadostiučinění. Hluční Romové tolik nepoškozují dobré jméno České republiky jako výše uvedené problémy.

Co ještě hodláte obhajovat?

Pane Pospíšile, zužujete celý problém na vinu Romů. Pro člověka znalého problematiky vzájemného soužití mezi majoritou a minoritou je zcela evidentní, že česká společnost musí projít procesem od monokulturního k multikulturnímu myšlení, tak jako většina zemí západní Evropy.

Ve vašem svatém rozhořčení jste zapomněl pouze na jedno:obhajovat skinheads.

Co na tom, že se Romové dívají na nápisy: "Cikáni do plynu", "Chceme bílou Evropu " apod. Co na tom, že v důsledku rasových, nacionálních a fašistických pogromů zahynulo po revoluci 33 Romů.

Tato fakta nechcete znát.

Být Čechem, tak bych se za vaše názory styděla, ale protože jsem Romka, tak jimi opovrhuji:

Nikoli Erika Schlager, ale vy sám jste rasista, pane Pospíšil.

Petr Možný

Vážený pane Čulíku,

opakovaně ve svých BL informujete o dokumentu televize Channel 4 o  neradostné situaci Romů v ČR. Také jste opakovaně uvedl, že by jej měla ČT koupit a odvysílat. Musím říci, že bych tomu byl velice rád, ale v jednom z  minulých příspěvků bylo také uvedeno - a to mě nemile překvapilo - že snad autoři tohoto dokumentu slíbili jeho účastníkům, že nikdy nebude do ČR prodán. Takže může vůbec ČT o prodej tohoto dokumentu žádat? Má smysl, abych já posílal na příslušná místa v ČT žádosti a zakoupení a uvedení tohoto dokumentu?

Ještě k článku o tomto dokumentu - rozsudek nad skinhedy, kteří zbili do bezvědomí pana Lacka a nechali ho ležet na silnici, kde později zemřel po přejetí automobilem, byl pro mě i všechny lidi, s kterými se stýkám, naprosto šokující (podobně jako jiné případy, například vražda Romky ve Vrchlabí). Na druhé straně je ale také pravda, že své pobouření vyjádřila i řada českých politiků a jiných osobností. A snad si pamatuji správně, že ten rozsudek snad proboha nebyl konečný, ale že to nakonec dopadlo přece jen pro pachatele podstatně přísněji - že dostali nepodmíněné tresty. Nebo se mýlím?

Já osobně se za jednání násilnických rasistů, ať již mají jakýkoli název, hluboce stydím, zprávy o násilí vůči druhým lidem na základě toho, že se odlišují barvou pleti, se mě opravdu dotýkají a nechci být považován za  člena stejné komunity. Je pravda, že jsem (nikoli vlastní volbou), stejně jako bojůvky holohlavých surovců, také Čech a bílé pleti, ale já svou vlastní identitu odvozuji od jiných kritérií - charakterní Rom je mi bližší než lump libovolné barvy pleti. Věřím, že nás je v této společnosti více, i  když možná nejsme tak nápadní svými projevy.

Ostatně, jen pro zajímavost - můžete mi aspoň namátkou uvést jména několika českých známých osobností (politiků, umělců, vědců, sportovců) - které na  základě jejich veřejných vystoupení považujete za rasisty?

Poznámka JČ: Je-li pravda to, jak uvedla Česká televize, že britští autoři zmíněného filmu Cikáni, tuláci a zloději slíbili romským účastníkům, že se film nikdy nebude v ČR promítat, kvůli jejich obavám z pronásledování, je to bohužel další důkaz o nebezpečí, v němž se Romové v ČR ocitají. Nemají-li jistotu, že je český stát ochrání, vyjádří-li veřejně svůj osobní názor, je to velmi vážný problém. Kromě toho, že Česká televize občas vysílá i záslužné proromské pořady, v jejím zpravodajství se objevují reportáže, zaměřené nacionalisticky "pročesky" a protiromsky. Britské listy dostávají větší množství mailů stále na totéž téma: "Nejsem rasista, ale Romy nemám rád." Potíž je, že je právě rasistické uplatňovat kolektivní vinu vůči celému etnickému společenství. Vím, je to těžké, ale i kdyby sedmdesát procent Romů kradlo či se chovalo asociálně, není možno za to trestat ty občany, kteří se chovají konstruktivně či zcela v mezích zákona.

Ladislav Jodlovski

Dobrý den.

Po takřka roce jsem dnes přečetl pár článků v Britských listech a jenom zírám.

Proč říkáte cigánům "romové"? Odjakživa to přece byli cikáni (tady na severní Moravě "cigáni") a jestli se dá věřit aspoň některým novinám, tak slovo "rom" v cigánštině znamená "člověk".

Takže pokud by se tak označovali, tvrdili by, že oni jsou lidi a my ne. Navíc lze jen těžko mluvit o rasismu, když cikáni jsou stejné rasy jako my (Indoevropané).

Maximálně by se dalo hovořit o etnické nenávisti. Ale ani s tím nesouhlasím.

Znám pár cikánů, se kterými si rád zajdu na pivo. Protože chodí do práce, nekradou, nežijí na úkor státní kasy, kterou svou prací plním i já, posílají děti do školy.

Divíte se ale nenávisti lidí vůči cikánům, kteří nechodí do práce, neplatí nájem, kradou a sotva jim někdo "šlápne na prsty", tak vyřvávají kecy o rasismu?

Osobně jsem byl svědkem, kdy cikánka obvinila revizora v ostravské MHD z rasismu, protože po ní chtěl pokutu za jízdu načerno. To přece s rasismem nemá nic společného. Kdybych jel na černo já, tak po mně bude tu pokutu chtít taky.

Od svých tří let až donedávna jsem žil v těsném sousedství mnoha cikánských rodin. Chodil jsem s jejich dětmi do základní školy a vím jak žijí dnes, kdy jim je cca 25 - 28 let. Většina z nich má za sebou jeden nebo i více nepodmíněných trestů.

Mí rodiče ještě stále žijí v osadě Na Liščině (pár měsíců po povodních v r. 97 byla tato osada v souvislosti s cigány dost propíraná v médiích) a vůbec se jim nedivím, že většinu cigánů nesnáší.

Jak byste se tvářil, kdyby vám vaši sousedi od rána do večera vyřvávali před domem, všude na ulici by se povalovaly odpadky a táhl nechutný zápach, věděl byste, že načerno odebírají elektřinu, ale kdybyste to nahlásil, tak by vám na rozvodných závodech řekli, že je nemá cenu odpojit, protože sotva technici odjedou, do hodiny je černý odběr zase zapojen?

Když se maminka zeptala, kdo tu načerno odebranou elektřinu zaplatí, tak jí technik rezignovaně odvětil, že Ti, co chodí do práce a platí daně.

Myslím, že tady v ČR ještě žádné pořádné projevy nenávisti nevypukly.

Zatím je jen pomalu zvyšuje tlak, ale nemůže to trvat věčně. Pokud u nás opravdu zákony nezačnou platit pro všechny stejně, tak se dříve nebo později většina národa opravdu naštve. Když nebudu platit nájem, tak mně vyhodí na ulici. Proč stejné jednání cigánům projde?

Ladislav Jodlovski

Ostrava

Tomáš Pecina

Povšiml jsem si, že formou zápisů Rada ČT plně vstoupila do praxe své předchůdkyně. Dlouhý odstavec je věnován naprosto nejapné stížnosti mluvčího vlády, kdežto všechny ostatní (a důležitější) podněty, se kterými se na Radu obrátili občané, se buď vůbec neprojednávaly nebo jsou zahrnuty mezi dopisy od anonymní veřejnosti a do zápisu se nedostaly.

Vzniká dojem: občan=obtížný blbec, Rada je tu přece hlavně kvůli papalášům.

Přesně tak mi byla před dvěma lety zamítnuta stížnost, že ředitel Puchalský utajuje projekt. V zápisu jsem o tom nenašel ani řádku a v dopise mi Rada oznámila, že veřejnosti do projektu nic není.

JČ Janě Dědečkové: Obávám se, ale že když se budete adresně, téměř každodenně vyjadřovat k jednotlivým pořadům, budou vás všichni napadat, že to děláte z politické zaujatosti, i když to třeba neděláte z těchto důvodů.

Tomáš Pecina: Podle zápisu z posledního zasedání se zdá, že tomuto obvinění se Rada stejně nevyhne. Byly zadány další posudky, mj. na Katovnu a Posezení Jan Buriana. Co provedl Burian, nevím, ale Just v posledních dvou Katovnách ostře napadl mediální komisi Parlamentu.

To je konfrontační přístup, který mnohé stereotypy v ČT jen posílí, protože čím míň kdo umí, tím víc se bude stylizovat do pozice disidenta.

Možná se vůbec vrátí osmdesátá léta a diváci budou čekat na každý skrytý výpad proti Sněmovně a Radě. Jsem lehce zděšen.

Martin Prokop, Ekologický právní servis

Jedním z měřítek, zda ta která země je či není demokracií je (vedle mnoha jiných kritérií) také to, zda a jak zde funguje vedle státního a soukromého sektoru takzvaný třetí, neziskový sektor. Tato velmi různorodá masa organizací, kterou spojuje víceméně jen definiční znak nezávislosti na vládě a nekomerční zaměření, představuje totiž pro každého cti dbalého autoritáře velké riziko. Proto se každý diktátor hodný toho jména snaží neziskový sektor buď zcela zestátnit (jako to například učinili po únorovém převratu komunisté), nebo alespoň omezit jeho existenci - příkladem může být ne tak dávné tažení Mečiarovy vlády proti třetímu sektoru na Slovensku.

Jakou hrozbu pro podobný druh politiků třetí sektor představuje není třeba vysvětlovat. Vedle poměrně neškodných vzájemně prospěšných organizací, jako jsou nejrůznější myslivecké a rybářské svazy či kluby zahrádkářů, zahrnuje neziskový sektor také početně daleko slabší, ale o to akčnější organizace veřejně prospěšné. Část z nich, zabývající se ochranou životního prostředí, lidských práv a řešením dalších společensko-politických problémů, představuje pro veřejné činitele s černým svědomím skutečný Damoklův meč. Tyto organizace totiž přispívají celkem efektivně ke kontrole a eliminaci společenských nepravostí, při čemž jim pomáhá poměrně velká motivace jejich členů, menší závislost (nebo úplná nezávislost) na státních dotacích, pružnost a operativnost při definování problémů a hledání postupů jak je řešit. Pro příklady není třeba jít daleko - radikální ekologické organizace během uplynulých deseti let přispěly k zastavení celé řady nebezpečných a nesmyslných projektů, jako byla těžba zlata Kašperských Horách či stavba cementárny v Tmaňi v Českém Krasu, úspěšně zpochybnily smysluplnost výstavby jaderné elektrárny Temelín, oprávněně (i když marně) dokazovaly nesmyslnost likvidace severočeských Libkovic. To vše v atmosféře obviňování z nekonstruktivnosti, neserióznosti, amatérismu, extremismu. Ve všech výše uvedených příkladech (a mohl bych uvést sto dalších) se nakonec prokázala neserióznost investorů, amatérismus "odborníků" a odpovědných státních úředníků, nesolidnost politiků, kteří (jako v případě Libkovic) prosadili zájem té či oné lobby, umyli si ruce a rozprchli se do konzultačních firem.

Aniž upadneme do nekritického obdivu k ekologickým "nevládkám", lze říci, že za svoji úspěšnost a postavení, které si v uplynulých letech vydobyly, vděčí svoji relativní akceschopnosti, nekompromisnosti, nadšení, schopnosti spolupracovat a v neposlední řadě skromnosti, tedy umění fungovat s minimem finančních prostředků.

Důvody, proč je činnost radikálních ekologických organizací tak efektivní neuvádím proto, abych zde plácal po ramenou své kolegy či sebe. Uvádím je na obhajobu základních principů přirozeného vývoje a fungování neziskového sektoru v situaci, kdy jsou ohroženy koncepcí, která tyto principy popírá. V uplynulých dnech představilo Fórum dárců, sdružení, reprezentující nejvýznamnější domácí a zahraniční nadace, které v České republice rozdělují peníze, výsledek velmi ambiciózního projektu - vytvoření Strategie neziskového sektoru. Více než osmdesátistránkový materiál s tímto názvem, který vytvořil tým autorů v čele se sociologem Pavolem Fričem z Institutu sociologických studií Univerzity Karlovy, má být nyní prezentován tuzemským a zahraničním dárcům (mezi něž patří i zdroje vládní) jako koncepční materiál, který jim dá odpověď na to, jakým způsobem by se měl český neziskový sektor vyvíjet a kam by se měly zaměřit finanční prostředky na jeho rozvoj.

Ambice tohoto projektu jsou vysoké - chvályhodný cíl však autoři plánují uskutečnit způsobem, který nelze označit jinak, než jako kontraproduktivní. Koncepce je totiž rozdělena na dvě kvalitativně naprosto rozdílné části. První část, která mapuje současný stav neziskového sektoru v České republice, je možno s určitými výhradami označit jako objektivní analýzu problémů neziskového sektoru. Otázka nevyhovujícího systému financování, nedostatečného respektu ze strany státní moci či nevyhovující právní úpravy fungování neziskového sektoru je zde popsán poměrně pregnantně a vystihuje současnou neutěšenou situaci. Část druhá navrhuje mechanismy, jak tyto problémy řešit a jak neziskový sektor dále rozvíjet. Navrhovaná řešení jsou však tak nešťastně koncipovaná, že tyto problémy nemohou vyřešit, spíše je prohloubí a vytvoří problémy nové.

Klíčovou ideou celé koncepce je myšlenka tzv. strategické intervence. Neziskový sektor se vyvíjí živelně a nemá dostatečnou kapacitu programově řešit své vnitřní problémy - jako řešení nabízí autor zásah zvenčí, který má tyto vnitřní mechanismy nahradit. Pomineme-li fakt, že se zde živelnost vývoje (tolik potřebná pro zdravý vývoj jakékoliv společenské struktury) odsuzuje jako negativní trend, můžeme - s přihlédnutím k vážnosti problémů, vylíčených v první části materiálu - s myšlenkou zásahu zvenčí souhlasit. Autoři však, s burcujícím odůvodněním: "mimořádná situace si vyžaduje mimořádná řešení" nabízí koncept, který je postaven na nuceném sjednocení neziskového sektoru do nepřehledné sítě nejrůznějších servisních center, koordinovaných zastřešujícím řídícím orgánem. Koncept, který může při důsledné realizaci znamenat ztrátu suverenity neziskových organizací, kterou nabyly ledva před deseti roky.

Prvním problémem myšlenkové roviny, na níž se navrhovaná strategie pohybuje, je totiž bezprecedentní snaha o centralizaci, skrývaná za ideu konceptora který by "identifikoval a jasně definoval žádoucí způsob řešení nejen konkrétních problémů, ale i situace sektoru jako celku, resp. jeho jednotlivých odvětví a částí." Strategie předpokládá, že tímto konceptorem bude Rada neziskových organizací, označovaná obecně zkratkou RANO. Rada neziskových organizací byla vytvořená v červnu 1998 na celostátní konferenci neziskových organizací. Zastupuje delegáty takzvaných oborových konferencí z jednotlivých oblastí neziskového sektoru - z oblasti zdravotní, kulturní, vzdělávací, ekologické a podobně. Celostátní konference dala RANO poměrně úzce vymezený mandát. Má prosazovat společné zájmy v oblasti legislativní - tedy monitorovat a připomínkovat návrhy zákonů, týkající se neziskového sektoru a dále řešit problémy v oblasti ekonomických podmínek fungování neziskového sektoru. Nic víc. Ani takto poměrně úzce vymezené poslání nedokázalo RANO (přes upřímnou snahu některých delegátů) za necelé dva roky svojí existence účinně naplnit. Jeho činnost se utápí v řešení organizačních záležitostí a je vyloučeno, aby se mohlo stát "lídrem neziskového sektoru", jak předpokládá koncepce. Přesto se zahraničním donorům předkládá RANO jako konceptor, který se "...na základě projevené snahy o rozvoj koordinačního strategického směru může ucházet o zdroje na vybudování vlastní institucionální základny pro svou činnost".

Hlavní autor koncepce Pavlo Frič tuto nepochopitelnou aktivitu zdůvodňuje tím, že "mandát má ten, kdo se chopí iniciativy a dokáže na svou stranu získat kritické množství NO, které pak reprezentuje". Toto latinskoamerické pojetí systému zastupitelské demokracie ovšem musí být pro celou řadu nevládních organizací nepřijatelné a už sám způsob, jakým autor lídra neziskového sektoru vybral, vrhá na celou koncepci špatné světlo. V demokracii platí, že mandát má ten, koho si neziskové organizace za reprezentanta vyberou. Na základě rozhodnutí z přípravných schůzek RANO výslovně reprezentuje pouze své členy, nikoliv celý nevládní sektor. Hovořit o tom, že by RANO na svou stranu získalo kritické množství neziskových organizací je potom možné až poté, kdy tyto organizace svůj názor vysloví. Pokud tedy autoři Strategie představují RANO jako budoucího lídra neziskového sektoru, jedná se o přání, nikoliv o skutečnost.

Problémem většiny moderních konceptorů neziskového sektoru je nepotlačitelný sklon k vytváření komplikovaných komunikačních a organizačních sítí mezi jednotlivými organizacemi a jejich asociacemi. Ani citovaná Strategie není výjimkou. Základem spolupráce nevládních sdružení musí být svobodná vůle, vnitřní potřeba organizací spolu komunikovat a setkávat se. Tento pomalý, ale efektivní způsob utužování vztahů v rámci neziskového sektoru je ale ve Strategii nahrazen vykonstruovaným systémem nejrůznějších koordinačních, facilitačních, advokačních, evaluačních, a dalších sítí, které budou plnit široce definované úkoly v oblasti rozvoje koordinace, budování informačních sítí, posilování vlivu nevládních organizací na politiku a působení na veřejnost. Tato megalomanská "síť servisních sítí" by při praktické realizaci neměla v celoevropském měřítku obdoby, o efektivitě její činnosti však lze (s přihlédnutím k zahraničním zkušenostem) vážně pochybovat. Především vzhledem k tomu, že základní motivací k začlenění do sítě bude nikoli potřeba spolupracovat, ale být "in" při rozdělování finančních prostředků.

Tato síť má být totiž podle autorů "plně v rukou koordinačních orgánů neziskových orgánů, které je budou financovat formou zakázek." Prostředky plynoucí z nadací, ze státního rozpočtu, ze zahraničních zdrojů (např. z programu Evropské unie Phare II) by tak koordinační orgány distribuovaly dále mezi organizace zapojené do sítě. Dosud svobodným organizacím, které si samy určovaly obsah své činnosti a se svými projekty se ucházely o podporu nadací, by potom nezbylo než se ucházet o roli provozovatele centra (jak jim v rubrice "role nevládních organizací" Strategie ukládá), se všemi omezeními, které z toho vyplývají. Pokud by totiž jejich představa, jak řešit konkrétní problémy, neodpovídala "žádoucímu způsob řešení konkrétních problémů" nastíněném koordinačním orgánem, nebyl by důvod jejich existenci dále podporovat. Systém by to ostatně ani neumožňoval.

Strategie tedy počítá s centralizací, založené nikoli na slučování za účelem vnitřní potřeby, ale na nutnosti nenechat se odříznout od zdroje finančních prostředků. To je nezdravá cesta, otvírající prostor pro tvrdý boj o peníze a moc, cesta, která by mohla ve svém důsledku neziskový sektor rozvrátit.

Nemá smysl řešit dilema, který subjekt má být oním centrálním konceptorem neziskového sektoru, či jaká je nejoptimálnější technická podoba sítě sítí, ale odpovědět si na otázku, zda neziskový sektor jako celek skutečně potřebuje orgán, který by určoval které problémy jsou závažné a jakým způsobem se tyto problémy budou řešit. Respektive, zda je možné takový orgán demokraticky konstituovat - považujeme-li demokracii a z ní vyplývající suverenitu neziskových organizací za podstatnou.

Pokud se díváme na neziskový sektor reálně, musí být koncepce jeho rozvoje o to reálnější, oč je koncepce rozvoje navržená v současné době Fórem dárců nereálná. Tento realismus znamená rezignaci na vzletné konstrukce koncepce celého neziskového sektoru, neboť není z podstaty věci možné veřejně prospěšný a vzájemně prospěšný sektor budovat zároveň. Pokud by se při hledání společného koordinačního orgánu mělo dodržet poměrné zastoupení nevládních organizací, pak by v tomto orgánu sedělo osm myslivců, šest sportovců, čtyři pracovnice z  Charity, jeden a třičtvrtě kulturních pracovníků a čtvrtina, ale reálně spíše desetina ekologa. Poměrný systém zastoupení, blízký našemu pojetí parlamentní demokracie, by tak naprosto neodpovídal skutečnému postavení nevládních organizací ve společnosti. Tomu by samozřejmě odpovídala jakákoliv koncepční činnost - jaký by asi takový orgán měl názor na otázku účasti veřejnosti v řízeních na ochranu životního prostředí? Ani bez vzájemně prospěšných organizací však nemají konceptoři na růžích ustláno. Příkladem z praxe mohou být oborové konference, které druhdy volily svoje delegáty do RANO. Ani v rámci oborů se totiž často nemohly shodnout na jednom kandidátu - za jednotlivé oblasti byli kandidování běžně dva až tři zástupci, odrážející názorovou pluralitu v jednotlivých oborech. Hledání jednotné koncepce pro celý vzájemně prospěšný sektor při demokratické formě delegace logicky narazí i zde na různost názorů (a zájmů) v rámci jednotlivých oborů a s přihlédnutím ke zkušenostem s RANO efektivní koordinaci neziskového sektoru znemožní. Zůstává zde poslední možnost - vzdát se myšlenky na demokratický výběr zástupců neziskového hnutí a chopit se role mluvčího na centrální úrovni bez mandátu. Tato cesta je ovšem nečestná a také velmi neefektivní. Samozvaní mluvčí totiž ve snaze upevnit svoje postavení alespoň ve vztahu k zástupcům státu či komerčního sektoru (když už ze strany třetího sektoru není jejich pozice pevná), ustupují a podbízejí se partnerům v zásadních otázkách, jako je například financování či legislativa, takže svoji aktivitou ve výsledku neziskovému sektoru škodí.

Rozumnou cestou je proto rezignovat na hledání jediné koncepce pro jediný systém fungování neziskového sektoru, ale zamyslit se nad tím, jak zlepšit fungování jednotlivých odvětví neziskového sektoru, bez násilného síťování a sjednocování. S autory Strategie lze souhlasit v tom, že neziskový sektor potřebuje zlepšit servis, ač jistě ne v tak masovém měřítku, jak si představují. Tyto služby - právní, informační, propagační - nebude tak těžké obstarat, ovšem nikoli formou zakázek z velkého balíku peněz. Předně je třeba jít důsledně cestou podpory projektů a nikoliv institucí. Je samozřejmě možné podpořit plošně vznik nekonečného počtu advokačních center, poraden a dalších středisek a podobně. Tyto centra vzniknou, budou mít zaměstnance, kanceláře, počítače - nebudou však reálně k ničemu, budou další Potěmkinovou vesnicí, v níž se jen utratí miliony. "Vyšumí" jako celá řada vládních i nevládních projektů u nás nebo v zahraničí (vzpomenu například činnost Slovenské akademické informační agentury, abych nemusel uvádět domácí příklady). Podporou projektů rozumím zachování stávajícího systému - rozdělení prostředků solidním nadacím, které je potom rozdělí transparentním způsobem po zhodnocení žádostí nevládním organizacím v jednotlivých oborech. Tento systém není bez problémů, je však stále průhlednější, než financování nevládních organizací formou zakázek, udělovaných koordinačními orgány, které se iniciativně chopily moci.

Podpora projektů má (vedle větší transparentnosti rozdílení prostředků) také tu výhodu, že otevírá možnosti kreativním lidem, kteří jsou schopni projekt vytvořit. Podpora institucí přitahuje lidi méně schopné, netvůrčí, ba pohodlné. Příkladem může být iniciativa americké asociace advokátů (ABA), která ve východní Evropě vytvářela síť kanceláří, zabývající se právem veřejného zájmu. Na vybavené kanceláře a tučné platy přilákali celou řadu ne vždy schopných právníků, zatímco ve střední Evropě, kde se public interest law sektor vyvíjel na bázi projektů, se podařilo vybudovat poměrně fungující spontánně vzniklou síť těchto organizací, aniž by jim někdo určoval koncepci a posiloval je v její realizaci přílišnými finančními injekcemi.

Tímto způsobem potom bude možné zajistit i tolik potřebné parlamentní lobbyisty a  legislativce. Musí se ovšem jednat opět o služby na nejvyšší úrovni (jaké už ostatně řada organizací poskytuje), nikoli o institucionalizovanou reprezentaci neziskového sektoru. Mýtus o "nepřeslechnutelném volání státu po partnerské organizací reprezentující neziskový sektor", který bohužel obhajuje i Strategie, je na místě trpělivě, ale neústupně vyvracet. Stát si musí uvědomit, že občanská společnost nemá premiéra a že není možné vyžadovat od tak diverzifikované skupiny subjektů jednotný názor a jednotného mluvčího. S trochou nadsázky se dá říci, že pěstitele nutrií a ochránce zvířat nemůže reprezentovat jeden člověk, aniž by si nepřivodil psychickou újmu.

Pokud se týká koordinace a kooperace - ta funguje nejlépe, jak fungovat může, na bázi spontánního setkávání se nad jednotlivými problémy. Příkladem mohou být komunitní koalice - tam, kde se neziskové organizace sdružily kolem určitého problému, koalice fungovaly, zatímco tam, kde se seběhly kolem pytle s penězi, skončila spolupráce dříve, než vůbec začala. Jakkoliv je nesmírně potřebné zlepšovat komunikaci v rámci jednotlivých oborů i mezi nimi, platí zde stejné pravidlo, jako pro financování servisních služeb - má-li kdo potřebu se setkávat, vytvoří projekt, a jsou-li prostředky, může uspořádat workshop, setkání či konferenci, aniž by se musely tyto aktivity uměle vytvářet. Oborová i mezioborová spolupráce tím svůj smysl neztratí, právě naopak.

Je zřejmé, že problém Strategie neziskového sektoru, prezentované Fórem dárců, netkví ani tak v otázce co je třeba rozvíjet, jako spíš jak to rozvíjet. Podle mých informací se při zpracovávání konečné verze do materiálu dostalo jen málo připomínek konzultantů, uvedených v úvodu publikace. Do podoby navržených změn v systému fungování neziskové sektoru se tak otiskl především osobitý pohled na svět jejího hlavního autora, sociologa Pavla Friče, resp. nejužšího týmu jeho spolupracovníků. Bylo by proto nešťastné tento subjektivní pohled nabízet zástupcům domácích a zahraničních nadací jako podklad pro jejich další působení v České republice. Důstojnější by bylo poctivě vyslechnout kritické názory a podrobit celou koncepci důkladné revizi. Ta by vyžadovala určité vystřízlivění, citlivější vnímání zákonitosti vývoje neziskového sektoru a v neposlední řadě mnohem upřímnější diskusi s těmi, kterých se to týká - se zástupci neziskových organizací. Bez jejich širší účasti totiž plánování budoucnosti neziskového sektoru nemá valný smysl.

odpovídám na Vaši kritiku v Britských listech, ke které jsem se dostal až nyní.

Váš článek je postaven na lži bulvárního tisku, který jako ostatně všechen tisk zkresluje informace za účelem získání čtenářů a realizace zisku. Je to obchod, se kterým jsem se já dávno rozešel, vy v něm zřejmě pracujete dále. Přepodkládejme spolu, že

1. jste si nemohla z nějakého důvodu ověřit pravdivost tvrzení v bulvárním plátku
2. jste upřímně chtěla v této věci něco udělat

Pokud tyto předpoklady přijmu, nemám problém vám odpovědět slušně: Na stránkách Univerzitního onkologického centra je zaheslovaná JEDINÁ VĚC - a to interní diskuse lékařů o pacientech. I vámi kritizované uveřejnění testu je tedy zcela odkryto KOMUKOLI. Na druhé straně je ale nutno říci, že spolehlivý prognostický test NEEXISTUJE NA CELÉM SVĚTĚ a tím méně v České republice. Uveřejněný test je převzat z mezinárodní instituce a dle mých vědomostí je JEDINÝ TAKTO DOSTUPNÝ. Je bohužel (a zároveň samozřejmě) v angličtině, zadavatel musí být schopen znát pojmy jako biopsie atd., tedy jedinou bariérou pro jeho vyplnění může být VZDĚLÁNÍ. Předpokládám, že autoři původního článku v onom pofiderním časopise, který citujete, mají zřejmě bariéru s angličtinou, a tak se jim zdál test zakódovaný. Chci vás touto cestou UJISTIT, že Univerzitní onkologické centrum pracuje i na projektu vývoje takového testu pro ČR a pracuje na prvním pořádném programu screeningu rakoviny prsu ve spolupráci s Thomayerovou nemocnicí v Praze. Tyto informace lze aspoň v prvotní podobě také nalézt na stránkách UOC.

Vážená paní Macháčková, nemám čas se zabývat dezinterpretacemi a pomluvami v podřadném tisku. Prosím vás, abyste svoje útoky již neopětovala a UZNALA svou chybu. Daleko víc vás ale prosím o konstruktivní tón celé diskuze, Vaše nechutné výpady o zkorumpovanosti lékařů jako celku, o běžícím pásu v ordinacích, kde je na pacienta jen pár minut, a o vašem gynekologovi, který si nemůže otevřít internet, do této diskuze prostě nepatří. Výborně by se hodily třeba do Parlamentu, ale to je už jiná historka.

Tuto odpověď nehodlám nijak medializovat, protože nebudu vaším pochybením živit ty chudáky, co ty lži píšou.

---

Reakce Daniely Macháčkové: