Senátoři se cítili poškozeni, tvrdili, že jsem jejich výroky překroutil, ale když jsme po nich požadovali přepis magnetofonové nahrávky jednání, odepřeli nám ho s tím, že jejich názory na jednání teprve krystalizovaly, byly nehotové a nebylo by tedy dobré, kdyby se dostaly na veřejnost.
Po jistém nátlaku se předseda výboru František Vízek podvolil a z přepisu se ukázalo, že všechny výroky - až na jeden, který jsem vinou své nepozornosti připsal jinému mluvčímu - souhlasí a byly parafrázovány naprosto přesně.
Otázka, kterou si dovolím položit Miloši Rejchrtovi, tedy zní: Kdyby se ono zasedání výboru uskutečnilo s vyloučením veřejnosti, přineslo by to - z hlediska veřejného zájmu - lepší nebo horší výsledek, než jakého bylo dosaženo publikací inkriminujících výroků?
Stejná situace je i u širšího pléna, poslanecké sněmovny Parlamentu. Výkony poslanců můžeme v době zasedání sledovat, minutu po minutě, každou noc na ČT2, a co je k vidění, se stává vítanou potravou pro satiriky nedělního pořadu Stalo se i pro jejich píšící kolegy. Kdyby sněmovna zasedala neveřejně, tyto - často podpásové - útoky na politiky by přestaly, ale zvýšilo nebo snížilo by to kvalitu demokracie?
Veřejný činitel, jakým je člen Rady České televize, pozbývá při výkonu své funkce určité části zákonné ochrany, např. je možné ho bez jeho souhlasu fotografovat nebo nahrávat jeho projev na magnetofon. Požaduje-li tedy ochranu svého "rozvažování", svědčí to o buď o nedostatku zkušenosti s demokracií, nebo o povážlivém deficitu soudnosti.
If you can't stand the heat, get out of the kitchen (Nesnášíte-li horko, vypadněte z kuchyně), říkají Angličané. Nemohu se zbavit pocitu, že veřejný činitel, který nedokáže vzdorovat mesmerizujícímu vlivu jediného novináře, který si dělá při jeho vystoupení zápisky nebo si jeho slova nahrává, působí nevěrohodně nebo dokonce směšně.
Situace v Radě ČT je ovšem vážná. Všichni víme, kam Českou televizi přivedlo tajnůstkářství její předchůdkyně (jíž byl Miloš Rejchrt po jistou dobu členem), a je na nás, jestli dopustíme, aby se stejná chyba opakovala. Že se poslanci Unie svobody při svém výběru kandidáta zmýlili, to je, při vší úctě k panu Rejchrtovi, jasné už v tuto chvíli.
Životně důležitá role veřejnoprávních médií v demokracii
Pane Čulíku,
V poznámce k
příspěvkuVlasty Leporské připouštíte možnost, že by se muselo
respektovat, kdyby si občané přáli zrušit veřejnoprávní sdělovací
prostředek, protože v demokracii přece sami rozhodují.
S výhradami, které tady nebudu rozvádět, lze připustit, že občané snad
tu a tam nějaké to slovo mají, takže teoreticky máte pravdu.
Říkáte ovšem jen její polovinu, čímž věci vlastně neprospíváte. Takže
dovolte, abych se pokusil Váš výrok doplnit o tu druhou část.
Předpokládejme krajní situaci, to je referendum o veřejnoprávních
sdělovacích prostředcích, v němž má občan zaškrtnout políčko ano/ne.
Předpokládejme dále, že občanova volba není náhodná (aby to měl za
sebou), ale že vyjadřuje jeho názor na věc, tak jak ji v daném okamžiku
rozumí. A tady je právě jádro celého problému.
Občan je totiž neustále
zpracováván - neváhám říct ohlupován - politiky, kteří dělají vše možné,
aby posunuli veřejnoprávní sdělovací prostředky do roviny jakéhosi
luxusu, který je třeba zlikvidovat (soukromníci to přece umějí dělat
taky a laciněji).
Budete-li se v pomyslném referendu ptát občana na to, zda souhlasí s
tím, aby stát za peníze vydřené z daňových poplatníků vydržoval jakousi
televizi nebo radio, kterou sleduje jen menší část populace, a ještě to
je samý Bouda před nějakým skladištěm, může se stát, že občan odpoví, že
o veřejnoprávní sdělovací prostředek nestojí.
Jenže taková otázka je podvodná stejně jako jsou podvodné přípravné akce
vedoucí k jejímu položení.
Veřejnoprávní sdělovací prostředek je jedním z nástrojů, jímž lze udržet
jakous takous demokracii. Kvalitativně jde o stejnou protiváhu k
výkonné moci jakou jsou například nezávislé soudy. Definovat je jakkoli
jinak, je podle mého názoru podvod.
Politikové se ovšem tohoto podvodu dopouštějí a snaží se dosáhnout toho,
aby si občan podřízl sám pod sebou větev a ještě se při tom (mylně)
radoval, jak si demokraticky zavolil.
Poslání veřejnoprávního sdělovacího prostředku je svrchovaně politické.
Má-li je plnit, nesmí mít křídla přistižena nesprávně interpretovanou
zásadou vyváženosti.
Podle mého názoru je povinností veřejnoprávního sdělovacího prostředku
přicházet s otázkami zásadní důležitosti (celospolečenské, chcete-li) a
žádat na ně od politiků patřičnou odpověď. V mém pohledu se vyváženost
nepoměřuje časem, který před kamerou stráví ten který politik, ale tím,
jak se odpověď, kterou občan prostřednictvím sdělovacího prostředku
dostává, poměřuje s otázkou.
Veřejnoprávní sdělovací prostředek musí mít možnost učinit vlastní
politický závěr a předložit jej občanům, je-li nejhůř i formou zcela
otevřené výzvy, aby odmítli danou věc (řešení, politika, stranu)
podporovat do té doby než budou otázky řádně zodpovězeny.
Byla-li řeč o luxusu, domnívám se, že jediný luxus, který si společnost
nemůže dovolit, je odkázat žurnalisty zastupující obecné zájmy (v ČR by
se jistě našli lidí se znalostmi i potřebným morálním kreditem)
vybalancovávat pravé a levé blekotání.
Tahle myšlenka není až tak revoluční, jak by se mohlo zdát. Soukromé
sdělovací prostředky takové právo mají a denně uplatňují. Problém je v
tom, že tyto sdělovací prostředky vcelku pochopitelně slouží politickým
zájmům svých vlastníků (často zahraničních). Tedy zájmům, které mohou
být velmi úzké.
Veřejnoprávní sdělovací prostředky představují velké nebezpečí pro
politiky. Proto se je politikové snaží dostat pod kontrolu a nejraději
by je úplně zlikvidovali. Tento podvod se odehrává jak v ČR, tak třeba
v Kanadě.
Pokud tedy chcete celé věci prospět, zaměřte se právě na tu definici a
na manipulace politiků s ní.
Jiří Jírovec
PS Jen tak na okraj - ontarijský premiér Harris někdy v polovině
května 2000 řekl (volně citováno), že není důvod ji (veřejnoprávní CBC)
nezprivatizovat, když to soukromý sektor umí dělat lépe a laciněji.
Vliv Britských listů je omezen na sektu názorově spřízněných stoupenců
Vazeny pane Culiku,
se znepokojenim sleduji vyvoj Britskych listu smerem od e-zinu k fan-zinu.
Pokud chcete vedet, co tim myslim, prikladam v priloze text z letosniho
ledna, ve kterem jsem se snazil postihnout podstatne rysy internetove on-
line zurnalistiky.
Ten text by potreboval oponenturu, a proto - pokud si nekdo da tu praci a
precte si ji a vytkne mi me chyby, omyly ci zkreslene predstavy - budu rad.
Takze timto zneuzivam Vasi vydavatelske benevolence k ryze osobnimu
prospechu, tj. k vylepseni textu, ktery by mel - pokud obstoji v
oponenture - slouzit v budoucnu take nasim studentum.
Jsem si vedom toho, ze svet internetu se rychle meni a proto nektera
casova aktualni tvrzeni uz jsou asi passe (napriklad o prehlednosti a
navstevovanosti prvni strany Neviditelneho psa, nebo o navigacni mape
serveru CT). Proto je v konecne fazi asi z textu vyradim.
Zdravi Milan Smid
Poznámka JČ:Nejsem si jist, zda je možno charakterizovat Britské listy s jejich cca 16 000 - 18 000 čtenáři měsíčně jako "fanzin". Je to několikanásobná čtenářská obec, než jakou má například dvojměsíčník Listy nebo týdeník Literární noviny. Soudě podle čtenářských i jiných reakcí jsou Britské listy v mnoha oblastech českého života v současnosti deníkem nesmírně závažným a vlivným.
Zpravodajství internetové žurnalistiky
Na otázku, zda a jak se internetová žurnalistika, označovaná někdy jako on-line žurnalistika, odlišuje od žurnalistiky v tradičních médiích, existuje více odpovědí podle toho, jaké kritérium a jaký úhel pohledu zvolíme.
Na jedné straně platí pro internetovou žurnalistiku v zásadě stejná pravidla - především ve věci jejího obsahu - jako pro žurnalistiku v tisku, rozhlase a televizi. Dalo by se tedy říci, že internetová žurnalistika se od té tradiční liší pouze vnějškově, svoji formou.
Na straně druhé není pochyb o tom, že specifická forma, do níž se žurnalistický produkt v digitálním multimediálním prostředí převádí, jakož i způsob jeho distribuce, který nemá v tradičních médiích obdoby, nemůže zůstat bez vlivu nejen na metody práce, které internetový žurnalista používá, ale i na vnitřní obsah internetového zpravodajství.
Ačkoliv teoretici masové komunikace DeFleur a Ball-Rocheachová ve své knize Teorie masové komunikace (pozn.1) ještě v osmdesátých letech si nepřipouštějí myšlenku, že by se z počítačových sítí a on-line služeb mohl stát nástroj masové komunikace, vývoj tuto tezi překonal a dnes jsme svědky toho, jak komunikační potenciál internetu využila nejen nová periodika, tzv. e-ziny (elektronické magaziny) zpravodajského charakteru (v ČR Neviditelný pes, Mobil Server, Svět namodro, Britské listy, iPort), ale také tradiční média pro vytváření on-line verzí svých produktů (v ČR např. iDNES, iHNED, České Noviny, ale i on-line verze rozhlasového a televizního vysílání).
(Označování internetových periodik není zatím ustálené. Název e-zine se někdy používá pro veškeré periodicky obnovované webové stránky informačního charakteru, ať už je připravují amatéři nebo profesionálové, ať už vznikly původně pro internet nebo jsou jen internetovými odnožemi již zavedených médií. Existují však také autoři, kteří termín e-zine přidělují pouze takovým periodikům, které byly zakládány internetovými nadšenci a amatéry pouze pro internet.)
Na první pohled by se mohlo zdát, že na internetu se žurnalistou může stát každý, kdo umístí svůj text na nějakou webovou stránku. Vždyť z hlediska dostupnosti není pro účastníky internetu velký rozdíl mezi webovou stránkou www.nytimes.com a stránkou www.cuni.cz/smid. Přesto webové stránky deníku The New York Times jsou považovány za sdělení masového média, zatímco stránka pedagoga Šmída na serveru Univerzity Karlovy nepřekročí rámec interpersonální počítačově zprostředkované komunikace (CMC - Computer Mediated Communication).
To, že některá webová stránka se stane médiem masové komunikace a jiná zůstane osobním sdělením, pouhou interpersonální komunikací v prostředí internetu, rozhoduje širší komunikační kontext (např. téma šířeného sdělení, veřejný charakter sdělení, jeho periodicita, aktualizace, navštěvovanost webové stránky apod.), v němž obsahová kritéria hrají významnou roli.
Ta jsou rozhodující i při posuzování toho, zda v daném konkrétním případě jde o skutečnou internetovou žurnalistiku nebo jen o nezávaznou výměnu názorů na úrovni diskusních skupin sestávajících se z omezeného auditoria názorově či generačně nebo tematicky spřízněných duší (tzv. fan-zine).
To, co odlišuje skutečnou internetovou žurnalistiku od amatérských "žurnalistů" na mnohých webových stránkách, je právě naplnění obecných požadavků kladených na žurnalistiku, zvláště na zpravodajství. Od zpravodajství se vždy žádá, aby přehlednou a srozumitelnou formou zprostředkovalo svému čtenáři, posluchači a divákovi aktuální a podstatné, tj. zpracované, vytříděné a agregované informace o událostech a nejrůznějších jevech současného světa, a aby tyto informace byly v maximální míře objektivní, tj. v souladu se skutečností, bez záměrného zkreslování autorem zprávy, který si daná fakta dostatečně ověřil a prověřil.
Zvláště v počátcích internetu získávaly na popularitě e-ziny, ve kterých se ostře kriticky hodnotily nejrůznější jevy, aniž by si autor dal práci se zjišťováním souvislostí, případně fakta ověřoval nebo poskytl příležitost k vyjádření protinázoru. I když taková zpráva mohla obsahovat požadované zpravodajské minimum, tj. odpovědi na otázky: "kdo, co, kde, kdy, jak a proč," informační hodnota zprávy oznamující například: "Firma XY mi dodala počítač, který předražila a který je špatný, protože vedoucí této firmy je podvodník a je třeba ho zavřít," byla malá právě pro její subjektivní úzký úhel pohledu, nehledě na to, že při jejím zpracování nebyly dodrženy výše uvedené zásady žurnalistické práce (např. předložení ověřených argumentů o nízké kvalitě počítače, vysvětlení proč cena není adekvátní, názor protistrany apod.).
Není náhodou, že e-ziny tohoto druhu začaly postupně ztrácet své čtenáře, kteří si uvědomovali, že nedostávají plnohodnotné a ověřené informace, a proto návštěva takové webové stránky byla pro ně ztrátou času. Vydavatel takového e-zinu se pak musel rozhodnout: buď přijme zásady seriózní profesionální žurnalistiky nebo bude muset čelit nebezpečí, že čtenáři jeho e-zinu se omezí jen na úzký kroužek názorově spřízněných jedinců, např. nepřátel firmy XY, kterou e-zine permanentně kritizuje. Takový e-zine se pak stává fan-zinem a nelze mu přiznat atributy plnohodnotné internetové žurnalistiky. (pozn. 2)
Nemá-li být internetová žurnalistika pouhým převedením žurnalistického produktu tradičních médií do digitální elektronické podoby, která je přístupná prostřednictvím internetu on-line, měla by využívat specifiky internetového prostředí.
Tato specifika se projevuje především
a) v hypertextovém formátu internetové zprávy,
b) ve způsobu její distribuce, tj. v její disponibilitě v čase a prostoru.
Ad a: Základem je hypertext
Hypertext posloužil vynálezci celosvětové pavučiny World Wide Web Tim Berners-Leeovi jako nástroj umožňující rychlou orientaci a navigaci v obrovské množině nejrůznějších informačních souborů umístěných na síti, které jsou identifikovány jednotným "lokátorem" URL (Uniform Resource Locator).
Svým odkazovým systémem, tzv. linky, však hypertext umožňuje členění i jednotlivých informačních souborů do bloků, o jejichž výběru a posloupnosti jejich čtení si čtenář později rozhoduje sám, podle své vlastní vůle. Kromě toho hypertext umožňuje využívat multimediálnost digitálního prostředí počítače tím, že kterýkoli z těchto bloků může obsahovat zvukovou nebo zvukově-obrazovou (audiovizuální) informaci.
Nezbytnou součástí kvalifikace internetového žurnalisty je tudíž znalost jazyka HTML (Hypertext Mark-up Language). Ten mu umožní vytvářet v textu odkazy na jiné bloky textu a na další zdroje informací v rámci celého webu. Kromě toho mu jazyk HTML nabídne i různé možnosti grafického zobrazení, lay-out, celé zprávy. Naštěstí současné editory HTML jsou natolik "uživatelsky přátelské", že se příliš neliší od textových editorů např. typu Word, a není složité se s nimi seznámit.
Při koncipování celého e-zinu, ale i jednotlivých zpráv by měl internetový žurnalista vycházet z formátu obrazovky počítačového monitoru, jejímž prostřednictvím se veškeré informace on-line ke čtenáři dostávají.
Svým způsobem se zde dostává do podobné situace jako jeho rozhlasový a televizní kolega, který je omezen dvaceti- nebo třicetiminutovým trváním zpravodajské relace. Vzhledem k tomu, že do jedné minuty se "vejde" zhruba dvanáct řádek normalizovaného textu, musí rozhlasový a televizní žurnalista ve svém hlavním půlhodinovém zpravodajském pořadu soustředit hlavní informace do osmi až deseti stran textu, což je množství, které by se vešlo na jednu stranu deníku formátu našich Hospodářských novin.
Na jedné straně není internetový novinář díky paměťové kapacitě serverů omezován v délce svých příspěvků, na straně druhé by měl mít na paměti, že jeho čtenář - zvláště ten, který se dostává k internetu přes telefonickou linku - je omezen kapacitou modemu, cenou spojových poplatků, a obvykle nemá čas a náladu procházet desítkami obrazovek a stahovat si stovky kilobajtů textů, pokud ho k takovým textům neváže nějaký speciální zájem.
Specifiku internetové žurnalistiky velmi dobře vystihl novinář Ondřej Neff, který pochopil, že obrazovka monitoru vyžaduje stručnost a výstižnost, podání hlavních informací v kondenzované podobě sdělení, ve formě podobné čelu agenturní zprávy nebo headlinům rozhlasového a televizního zpravodajství. Neff věděl, že to, co čtenáře zajímá, jsou aktuální, pohotové a sítem novinářské zkušenosti vytříděné informace o dění v České republice tak, jak se toto dění odráží v českých médiích. Neff věděl, že tyto základní - často zjednodušená sdělení - pak může rozvinout do podoby klasického zpravodajství nebo jiných žurnalistických druhů a žánrů v dalších souborech, na které hlavní obrazovka odkazuje hypertextovým "linkem". (Není náhodou, že úvodní strana Neffova internetového periodika Neviditelný pes je nejčtenější webovou stránkou ze všech - i těch profesionálních jako jsou České noviny, iDNES, iHned - českých internetových periodik.)
Odkazovost hypertextu dává internetovému žurnalistovi téměř neomezené možnosti rozšiřovat předkládanou zpravodajskou informaci o další dodatečná sdělení, která rozvíjejí buď historickou nebo tematickou perspektivu původní zprávy. Autor zprávy tak může čtenáře odkázat na zdroje a prameny, z nichž zpráva vychází, a to buď tím, že je sám na své webové stránky umístí (např. plný text rozhovoru se zdrojem, z něhož zpráva využívá jenom část apod.) nebo že hypertextovým linkem čtenáře na takové zdroje a prameny upozorní (encyklopedické odkazy, relevantní dokumenty, které jsou k dispozici on-line, plné texty materiálů, z nichž je citováno, odkazy na další média apod.)
Internetová žurnalistika má v tomto ohledu možnosti, která všechna ostatní tradiční média postrádají, například co se týče přístupu k již zveřejněným materiálům. Umožňují totiž čtenáři širší, především historické souvislosti událostí. Pokud si neschováváme staré noviny a časopisy, ztrácíme možnost vracet se k informacím o událostech v minulosti, rozhlasové a televizní zpravodajství v podstatě žije a umírá okamžikem, kdy se vysílá.
V internetovém zpravodajství však máme možnost kdykoli nasměrovat čtenáře k archivním souborům uloženým v počítačové paměti, které jsou okamžitě - bez dlouhého vyhledávání - k dispozici. (Možnost vyhledávání podle klíčových slov ve svých archivech dnes patří k základnímu vybavení rozvinutých internetových periodik, využívání této služby je však bohužel - zvláště u on-line verzí tištěných deníků a časopisů - často podmíněna zvláštní platbou internetového uživatele.)
Téměř neomezená možnost rozšiřování základního rozsahu zpravodajské informace však sebou přináší jiný závažný problém on-line žurnalistiky, a to - jak čtenáře na formátu obrazovky počítačového monitoru orientovat ve struktuře celého e-zinu, a jak ho informovat o tom, s čím se může setkat na tom kterém hypertextovém odkazu. Tato na první pohled mechanická práce třídění zpravodajských a dalších žurnalistických materiálů do příslušných rubrik a podmnožin souborů však rovněž vyžaduje určitou žurnalistickou zkušenost a kvalifikaci. Ta spočívá právě ve schopnosti rozeznat, co je pro daného cílového čtenáře podstatné, jak které materiály spolu tematicky a významově souvisejí, a podle toho zvolit hierarchii odkazů a jejich formu tak, aby pomáhaly čtenářově orientaci, než aby ho zahlcovaly přemírou nových a dalších informací.
Také tady platí, že méně je někdy více. Několik málo odkazů, v nichž se informace neopakují a které rozšiřují perspektivu pohledu na daný jev či událost, je pro čtenáře mnohem užitečnější, než desítky odkazů na materiály, které se sice k danému tématu vztahují, ale jejichž informační hodnota je nevyrovnaná. Stovka odkazů u jednoho článku sice může vypadat efektně, ale nenahradí dva nebo tři základní odkazy, které jsou pro zvolené téma podstatné.
Také v tom spočívá hodnota a popularita příslušného e-zinu. Čtenář si ho oblíbí, pokud bude vědět, že ho nezavalí množstvím neutříděných žurnalistických materiálů, a že tu pracnou a časově náročnou selekci materiálů z hlediska tématu, zpravodajského významu a žurnalistické kvality za něj už někdo udělal, nejlépe někdo s profesionální žurnalistickou zkušeností.
Zvláště při koncipování vstupní strany internetového periodika je třeba mít znovu na paměti, že obrazovka počítačového monitoru je limitem. Není vhodné "natahovat" vstupní stranu přes několik obrazovek. S jejím prostorem je třeba účelně hospodařit i v podmínkách, kdy její značnou část si nárokují reklamní "nudle" a "bannery" sponzorů, a musejí zde být umístěny základní informace o dané webové stránce včetně některých interaktivních služeb (vyhledávače, hlasovací panely, kontaktní adresy pro zpětnou vazbu apod.).
Problém orientace v internetovém periodiku do jisté míry řeší využití rámců (frames), kdy postranní pruh obrazovky se nemění a průběžně nás neustále odkazuje na jednotlivé rubriky. Čtenářskému komfortu poslouží, když obsah těchto rubrik je k mání už pouhým dotekem kurzoru myši počítače jako tzv. "praporkové" (fly-out) menu. Bohužel, některá internetová periodika nechávají čtenáře projít sérií obrazovek na cestě k žádanému materiálu, a to jenom z toho důvodu, aby se při svém putování musel setkat s co největším počtem reklam, jejichž odkliknutí se potom vykazuje reklamním agenturám.
Nestačí-li k základní orientaci v internetovém periodiku využití rámců, protože struktura rubrik je příliš složitá a webových stránek je příliš mnoho, pak je vhodné nabídnout čtenáři na úvodní straně odkaz na jednoduchou, hierarchicky strukturovanou mapu celého webového místa (tak jak to nabízí např. internetová stránka České televize www.czech-tv.cz, nebo informační server Ministerstva vnitra www.mvcr.cz).
Celkově vzato, digitální multimediální prostředí internetu nabízí množství technických variant toho, jak "zabalit" či "naservírovat" žurnalistický produkt příslušnému konzumentovi. Kromě toho do každé webové stránky lze zakomponovat podprogramy, applety, které do ní vnesou některé dynamické prvky (animovaná grafika, pohyblivé obrázky apod.) Dosavadní zkušenosti však vypovídají o tom, že sebevíce technicky dokonalá a graficky efektní prezentace příslušných webových stránek daného periodika nezachrání jeho popularitu, pokud jsou tyto stránky informačně chudé nebo nevyrovnané z hlediska žurnalistické úrovně prezentovaných materiálů.
Naopak, někdy autor e-zinu, který přehustí své stránky technickými vymoženostmi, odradí publikum od častějších návštěv, neboť kromě toho, že čtenář takového e-zinu musí déle čekat, než se mu natáhnou data příslušné stránky (což se pak projeví i na jeho účtech za telefon), se někdy - vzhledem k zastaralé hardwarové a softwarové vybavenosti svého počítače - nemusí k tak technicky složitě "zabalenému" souboru vůbec dostat.
To ovšem neznamená, že by internetový žurnalista měl technické možnosti internetu a aplikací www ignorovat. Jde především o interaktivitu, kterou internet umožňuje, tedy vlastnost, kterou ostatní média dosahují jen obtížně a jen ve výjimečných případech (rozhlasové a televizní pořady, do nichž telefonicky vstupují posluchači a diváci). Mezi interaktivní nástroje obohacující internetovou on-line žurnalistiku patří zejména:
- možnost získat okamžitý ohlas, tj. zpětnou vazbu, na zveřejněný materiál prostřednictvím elektronické pošty poslané na adresu autora nebo vydavatele e-zinu; tento čtenářský ohlas, případně diskuse nad zprávou, článkem, reportáží se mohou stát doplňkem zveřejněného žurnalistického materiálu;
- možnost nabízená čtenáři, aby na základě nějaké nabídnuté bodové stupnice ohodnotil kvalitu či popularitu publikovaného materiálu, výsledky se samozřejmě průběžně publikují;
- možnost nabízená čtenáři, aby daný materiál mohl poslat na jakoukoli adresu elektronické pošty, případně aby využil tzv. "print" verze příslušné webové stránky, tj. takové verze, která pro potřeby tisku vynechává veškeré reklamy a další informativní, k hlavnímu materiálu se nevztahující, texty.
Specifickou formou internetové žurnalistiky jsou interview nějaké osobnosti, které kladou otázky internetoví uživatelé, a při nichž se komunikace vede prostřednictvím elektronické pošty (takovou formu interview pravidelně využívá např. internetová varianta deníku MF DNES http://www.idnes.cz) nebo někde dokonce prostřednictvím tzv. "chat boardu". Na rozdíl od podobné rozhlasové nebo televizní besedy s posluchači a diváky, internetová diskuse je dostupná čtenáři v plném znění také v kterémkoli pozdějším okamžiku.
Ad b: K dispozici kdekoliv a kdykoliv v prostoru a čase
V počátcích internetové žurnalistiky převládal názor, že právě interaktivita bude tou hlavní zbraní při jejím soupeření se žurnalistikou tradičních médií. Jak ukazuje praxe, interaktivních prvků v masových médiích (dnes např. také u digitální televize šířené kabelem) využívá jen menší část auditoria. Speciálně u internetu se typ "interaktivních" mediálních konzumentů zaměřuje více na nejrůznější diskusní skupiny typu BBS (Bulletin Board Service) nebo na tzv. "chaty" (skupinové diskuse vedené na internetu v reálném čase), než na nějaká internetová periodika.
Postupem času se ukazuje, že největší síla internetové žurnalistiky a jejích produktů je především v disponibilitě internetových periodik v prostoru a čase. Žádné jiné médium nepřekonává prostorové hranice tak snadno jako internet. Webové strany s českými internetovými periodiky si může přečíst kdokoli kdekoli, kde je k dispozici nějaký IPS, čili poskytovatel internetové služby, nebo jen pouhá telefonní linka.
Stejně tak není problém pro českého internetového uživatele přečíst si každý den hlavní materiály světových deníků The New York Times, Le Monde, The Guardian nebo Frankfuter Allgemeine Zeitung, nebo se v Praze seznamovat se světovými událostmi na webových stránkách informačních agentur Reuters, AP, Bloomberg, ČTK apod.
Tuto univerzálnost přístupu by měl vydavatel českého e-zinu zohledňovat tím, že svému potenciálnímu čtenáři doma i v zahraničí nabídne různé varianty kódování textu tak, aby jeho text, včetně písmen české abecedy s čárkami a háčky, byl čitelný v nejrůznějším hardwarovém i softwarovém prostředí.
Ještě významnějším prvkem internetové on-line žurnalistiky, než její celosvětová všudypřítomnost, je pak její disponibilita v čase. Je statisticky prokázáno, že navštěvovanost zpravodajských webových stránek pronikavě roste v případě nějaké významné události se širokým dopadem (např. smrt princezny Diany, katastrofální záplavy, sjízdnost silnic při sněhové kalamitě, průběh voleb apod.). (pozn. 3)
Pravda, také rozhlas a televize dokážou překonat časovou bariéru mezi komunikátorem a příjemcem svými přímými přenosy "tady a teď". Ovšem internet nejen zprostředkovává v reálném čase přenos zvuku i obrazu (u obrazu v míře omezené kapacitou přenosu dat), internet nejen může okamžitě aktualizovat své texty v těsném závěsu za průběhem událostí, ale co je důležitější, tyto aktuální texty se dají kdykoli vyvolat na obrazovku monitoru, aniž by se muselo čekat, kdy informace o dané události přijde na řadu při postupném uvádění rozhlasových nebo televizních zpráv.
Na rozdíl od přímých přenosů rozhlasu a televize, které sice mohou v reálném čase aktualizovat informace o události, ale nemohou se už podrobně vracet k jednou sdělenému, se v internetovém zpravodajství vždy můžeme on-line setkat s poslední zprávou vypovídající o aktuálním stavu a navíc zde máme možnost ohlédnout se zpět na vývoj události odkazem na zprávy předchozí, nemluvě o možnosti dalších odkazů na informace o širším pozadí dané události prostřednictvím vhodně zvolených hypertextových linků.
Pokud internetové periodikum dokáže tuto možnost aktualizace využívat a bude na svých webových stránkách pohotově nabízet aktuální, pravdivé, ověřené a společensky významné (tj. relevantní přinejmenším pro určitý segment společnosti) informace, zcela určitě se nemusí obávat, že nenajde mezi internetovými uživateli své pravidelné čtenáře. Nehledě na to, že takové kvalitně a profesionálně vedené webové stránky se stávají často doplňkovým, a někdy dokonce i tím hlavním zdrojem informací o příslušných událostech.
Stále častější citace internetových periodik na stránkách tisku a ve zpravodajských relacích rozhlasu a televize jsou toho důkazem.
Milan Šmíd
pozn.1: "I kdyby se počítačová gramotnost stala univerzální a dokonce i kdyby každá domácnost měla osobní počítač vybavený modemem, je obtížné si představit, jak by se pouze z této základny mohl nový systém masové komunikace rozvinout." Melvin L. DeFleur, Sandra J. Ballová-Rokeachová: Teorie masové komunikace, Univerzita Karlova, Praha 1996 - str. 346.
pozn.2: Zandl, Patrik: Vzestup a pád internetové žurnalistiky? www.iPort.cz, 30.12.1999
pozn.3: Fallows, James: But Is It Journalism?, The American Prospect, 23.11.1999,
http://tap.epn.org/prospect.html/archives/V11-1/fallows.htm
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo