Co je nového v České republice

-----Original Message-----
From: David Gunter Sent: Friday, May 26, 2000 9:47 PM
To: marek.jindrich@vlada.cz

Subject: vysvětlení

Vážený p. Jindřich,

Prosím o odpověď na otázku, zda p. Březina absolvoval základní vojenskou službu či nikoliv.

V odpovědi na stejnou žádost p. Škopa, jste uvedl, že nemůžete tuto informaci p. Škopovi poskytnout, protože p. Škop "uboze mudruje v Britských listech". Vzhledem k tomu, že já v Britských listech uboze nemudruji, předpokládám, že mám na poskytnutí této informace nárok. Povšimněte si, prosím, že podle Zákona o svobodném přístupu k informacím mám právo na odpověď do 15 dnů.
(106/1999 Sb., § 14 odst. c)

Děkuji,

David Gunter.

Totéž právo podle téhož zákona si nárokujeme ve věci dopisu Tomáše Peciny, který se ptal Libora Roučka, tiskového mluvčího vlády, zda souhlasí s hrubě nezdvořilými výlevy Jindřicha Marka v reaci na dotazy veřejnosti, a žádal ho o informaci, zda je Jindřich Marek placen ze státních prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků, které svými reakcemi uráží, a jaký je jeho plat

Zároveň si na základě téhož zákona nárokujeme právo na odpověď od ministra zahraničních věcí Jana Kavana, proč je už od února nesmyslně zabraňováno čínskému postgraduálnímu studentu Zhengovi, aby se vrátil z Číny do Prahy a pokračoval tu v Geofyzikálním ústavu AV ČR ve výzkumu pro svou doktorskou práci. Zároveň bychom od Jana Kavana rádi věděli, kdo zaplatí panu Zhengovi propadlou letenku Peking - Praha, která propadla v důsledku byrokratických průtahů české státní správy.

Počkáme si, než oba činitelé Britským listům odpovědí. Podle toho, zda tak učiní či nikoliv, mohou čtenáři usuzovat na jejich důvěryhodnost a podle toho také případně v příštích volbách hlasovat.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný. Druhého výboru se minulý týden prodalo v knihkupetví Fišer za jediný den padesát výtisků, takže kdo má o knihu zájem, nechť její koupi příliš neodkládá.)

http://www.net-media.co.uk/eolja/form.html

Cetla jsem v bl, ze sef nedelnich novin byl vyhozen. Ale verte tomu, ze hodne lidi v novinach si oddechlo, protoze s nim zrovna moc nevychazelo.

Urcite nesouhlaim se zaverem patecniho clanku v BL "Fantasticka cesta" lidskym telem je nyni realitou , ze " tradicni endoskopie je fyzicky velmi nepohodlna. Je totiz nutne vsunout do pacientova konecniku anebo do jicnu svazek optickych kabelu."

Mluvim z vlastni zkusenosti nebot jsem "tradicni endoskopii" pred mesicem prodelal v St. Lukes nemocnici lekarske fakulty Kolumbijske university v New Yorku. Nemohu si stezovat, ze to bylo "fyzicky velmi nepohodlne". Bylo pro me velice zajimave se kolem pul hodiny divat do vlastniho zazivaciho traktu na velkem televiznim monitoru. Navic, pristroj ma nejen opticky kabel, ale take nastroje, takze muze soucasne take operovat. Napriklad, kdyz zpozoruje polyp, tak ho muze hned vmontovanym laserem uriznout. (V mem pripade dva.) Pruzkum je nahran na magneticke pasce (VCR) a dostal jsem tri barevne fotky (na papiru) na pamatku.

V nemocnici jsem celkem nebyl dele nez dve hodiny a odesel jsem pesky bez jakychkoliv potizi. Moji nemocenskou pojistovnu to stalo celkem kolem (US) $1500 (vcetne dvou navstev v lekarove ordinaci).

Pikantní aktualita byla včera ve zpravodajství TV Nova: zabývali se tím, jak jsou úřady připraveny na elektronický podpis (zjistili, že minimálně), a jakýsi ouřada z berňáku na kameru řekl, že elektronický podpis jim práci stejně nezjednoduší, protože stejně budou muset všechny dokumenty vytisknout. Ta poznámka je, řekl bych, self-commenting.

Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

"Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

Posílám vám odkaz na nové číslo revue Souvislosti (vycházíme od r. 1990, na internetu 3 roky). Ač jsme zaměřeni filosoficko-teologicko-literárně, máme v posledním čísle dva příspěvky, které možná mají aktuálnost i publicističnost v sobě. Je to jednak úplný soubor dokumentů ke kauze Pražská katolická teologická fakulta (Wolf, Štampach, Halík a spol.), jednak edice e-mailů jihoslovanských intelektuálů z doby bombardování NATO. Jelikož "žijeme" pouze z dotací a nevyděláváme (spíš naopak), neberte prosím můj dopis jako nevyžádanou reklamu, prostě jen jako tip, možná nejen pro vás... Pěkné čtení a pěkné léto!

Výběr textů z posledních dní:

Jindřich Ginter, Právo

Motto:

Šikanování ve škole i v zaměstnání snižuje pracovní výkon dětí i dospělých a kromě toho, že je nemorální, působí zemi podstatné ekonomické škody. Jakpak je tomu asi v ČR? Znám dívku z Prahy, jejíž spolužáci se na základní škole bavili tím, že ji pravidelně ve třídě zasypávali taškami. Co by se objevilo, kdyby podobný diskusní pořad zorganizoval Český rozhlas? I Česká televize by se mohla problémem systematičtěji zabývat, třeba namísto připravovaného sběrného pořadu o tom, jak se Vladimír Mlynář chystá kandidovat na funkci českého prezidenta.

(Jan Čulík, Týden ve světě, Literární noviny 11/2000, 8. března 2000)

Čtrnáctiletý Martin ze severní Moravy chodil na výběrovou základní školu. Jednoho dne skočil ze 7. patra. Přežil. Pád zbrzdilo křoví. Těžce se zranil na nohách a plicích - trvalé následky. Záhy se ukázalo proč. Byl dlouhodobě a hrubě šikanován spolužáky.

Případ Martina z loňského roku není zdaleka ojedinělý. Šikana je mezi dětmi masovým jevem. Jenom se o ní nemluví. Nejen z této, ale i dalších kauz vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Dochází totiž nejen k běžnému a normálnímu pošťuchování, ale často k cílenému, opakovanému fyzickému násilí a ponižování nejhrubšího zrna. Někdy ani zasvěcení - úředníci či terénní specialisté - nechtějí zabíhat do podrobností.

Může si za to sám

Jak policistka uvádí, ředitelka školy byla sice odvolána, ale kluci chodí dál do školy, nic se jim nestalo. Jsou nezletilí. Rodiče nevidí důvod, proč by své ratolesti měli alespoň na půl roku umístit do diagnostického ústavu. Zde by chlapce na čas sledovali a pracovali s nimi a třeba by jim to pomohlo, pokud mají jejich osobnosti sklon k násilí.

Rodina Martina se uzavřela do sebe a odstěhovala do jiného města. "Jsou navždy zlomení, ztratili sílu bojovat, o to, že by měli být viníci nějakým způsobem potrestáni. Po půl roce se Martin vrátil z nemocnice, starají se o něho. Má těžké následky," neskrývá smutek a rozčarování z konce případu Plšková.

Proč to došlo tak daleko? Jediným důvodem byl nezájem a neprofesionalita okolí. Přesněji řečeno učitelů, sociálního kurátora, pedagogického poradce? Šikanování Martina, stejně jako v dalších případech, nezačalo naráz a tím nejhorším.

Krk do smyčky

Podle něho nezačíná šikana ihned těmi nejbrutálnějšími scénami, ale rozvíjí se pozvolna. Metody trýznění v nejvyšším stádiu "rozkladu" však bývají precizně organizované a rafinovaně promyšlené, dokonce kopírují prvky z německého fašismu, či způsoby krutých výslechů známých z filmů.

"Šikana začíná hloupostmi a končí až smrtí či trvalými následky. Agresor je často sám vnitřně velmi slabý, hledá seberealizaci. Zbytek třídy obvykle raději jen přihlíží, ale někdy se i aktivně připojí," tvrdí Plšková. "Šikana se ve třídě šíří jako choroba. Je mylné se domnívat, že agresory jsou výhradně jednotlivci nebo malé skupinky, občas sebou strhávají celou třídu. Působí to jako davová psychóza," vysvětluje Kolář.

Vzpomíná na jeden z případů, s nímž se podrobně seznámil na jisté základní škole: "Ráno odvleklo šest žáků chlapce před lavice, kde jim musel líbat a čistit boty. Mlátili ho. Během přestávky mu okolo zápěstí navlékli smyčku, ruku drželi na lavici a bodali do ní tužkami a špendlíkem do zad. Mlácení pokračovalo. Ve vybičované skupinové náladě mu jeden z agresorů dal smyčku kolem krku, dva jej drželi, další stál na lavici a přehodil konec šály přes lustr. Přesto přišel další den do školy. Pak se doma zhroutil.

Šest žáků začalo s násilím již před prázdninami na brigádě a skončili v listopadu. Na brigádě chlapec dostal hned na počátku "deku", průběžně ho mlátili a vyhrožovali mu zabitím, drželi ho hlavou dolů z mostu a smáli se, že se dole rozplácne. Musel platit svačiny, vícekrát čistil a líbal boty a byl píchán špendlíkem do ramene. Nakonec byl hospitalizován na psychiatrii s panickým strachem ze smrti," uzavírá Kolář. Smutnou dohrou bylo, že rodiče agresorů odmítli rozhodnutí o vyloučení svých synů ze školy s tím, že jde o spiknutí. Žádali potrestání oběti jako provokatéra a simulanta, chtěli konfrontaci, i když chlapec nebyl schopen komunikovat. Dokonce psali stížnost prezidentovi Havlovi.

Trpí až 20 procent dětí

Odhaduje, že šikanou trpí 20 procent dětí na všech úrovních škol, což úhrnně představuje na 300 tisíc žáků.

"Tento odhad zhruba vystihuje realitu, i když projevy šikany se zatím centrálně neevidují. Je daleko rozšířenější, než se lidé domnívají. Školy ji raději někdy nevidí a reagují, až když přeroste přes hlavu," potvrzuje Bohumil Stejskal, speciální pedagog a pracovník kabinetu ministra školství. Zdůrazňuje, že "více než pětek se mnoho dětí bojí toho, co přijde o přestávce, kam se schovají, co je čeká."

Agresoři při trýznění druhého obvykle prožívají podle Koláře potěšení, někdy dokonce i slast. Podobné jako v davových psychózách, ve válkách, kdy útočící vojáci podlehnou radosti a opojení z ničení, zabíjení. "Drtič mozků", tak si přezdíval jeden z chronických agresorů, který byl v souvislosti s šikanováním opakovaně vyslýchán. Dnes pětadvacetiletý muž z Prahy pracuje v soukromé bezpečnostní agentuře. Již od základní školy vyznává měřítka fašismu a aplikoval je na své oběti.

Dokopali ho na ARO

"Šikana je opakované, úmyslné psychické a fyzické ubližování. Lze za ni považovat už pravidelné ústrky, braní jídla, věcí. Není to jako se jednou porvat o holku, což šikana není. Jednorázový výbuch agrese, hádka určitá nevraživost, je normální. Normální už ale není, když se vše směřuje proti jednotlivci," říká Stejskal.

Zákon šikanu nezná. Případy se posuzují jako ublížení na zdraví, vydírání, omezování osobní svobody. "Agresorům se však obvykle nic nestane, neboť bývají nezletilí, rodiče jsou na jejich straně a tvrdí, že šlo jen o škádlení a že slabý si za to vlastně může sám," vysvětluje Plšková. "Útočníky ale jen povzbuzuje, když nenásleduje postih," zdůrazňuje Stejskal a připomíná, že třetina těch, co terorizovali, se v dospělosti dopouští trestné činnosti. "Vzhledem k tomu, jak se u nás šikana rozvíjí, by ji měl trestní zákon nějakým způsobem vymezit," potvrzuje Petr Želásko, který na Policejním prezidiu řídí tým detektivů, zaměřených na delikty související s mládeží.

Projevy šikany nejsou jen na učilištích, ale i gymnáziích a dokonce v mateřských a na vysokých školách. Objevuje se také na specializovaných (např. církevních) školách.

"Stále více se brutalizuje," potvrzuje Plšková. "Na jedné vysoké škole uměleckého směru docházelo k rituálnímu sexuálnímu šikanování. Jeden slabší jedinec bydlel na internátu. Nahé tělo mu pomalovali barvami a musel souložit s vybranou dívkou. Zabýval jsem se i případem, kdy tři dívky na střední škole násadou od koštěte deflorovaly svoji spolužačku. Řada jiných případů k tomu nemá daleko," říká Kolář. Těžko hledá slova. Na první pohled je vidět, že utrpení druhých mu za těch 25 let praxe, proniklo hluboko pod kůži. Dlouhodobě se zabýval více než 350 velmi závažnými kauzami, které přerostly rámec únosného a myslitelného. Kolik bylo těch "méně závažných", spočítat nedokáže.

Zabiji tě!

Nejen tato strohá zpráva dokazuje, že hrozby zabitím bývají myšleny vážně. V základní škole v Chrudimi řeší případ, kdy spolužáci zaplatili svému kamarádovi 200 Kč za zabití jiného chlapce, které se mělo údajně provést utopením v rybníce. Nebyla to legrace. On sám je ve velkém problému, neboť ho agresoři nutili ke krádežím. "Vážně míněné výhrůžky zabitím mající již reálné projevy, třeba věšením z okna, jsou relativně časté," zdůrazňuje Kolář.

Obviněna z onanie

Někteří spolužáci, včetně dívek, si na ni zasedli, ustrkovali ji, brali věci? Šlo to tak daleko, že ji pronásledovali až na záchod. Ve třídě ji obvinili, že na WC onanovala a že trpí sexuální úchylkou!

Rodiče se obrátili na školní inspekci. Ta neshledala nic závažného. Útoky pokračovaly. Ředitel vše důrazně vylučoval. Rodiče opět napsali na ústředí školní inspekce. Dopis, s nímž jsem se měl možnost krátce seznámit, byl pln zoufalství, bolesti a bezmoci. Přitom už jednoho žáka musela škola pro prokázané šikanování vyloučit. Nakonec ze školy raději odešla Jana, agresoři zůstali.

Šéfka inspekce Marie Kalábová rozhodla vyslat do školy druhou, hloubkovou inspekci. "Stížnost (rodičů) byla opodstatněná," konstatuje se ve zprávě pro ministra školství. Kolář a Stejskal se nyní snaží dívce pomoci nalézt jinou školu, aby nezůstala jen se základním vzděláním. Doma sedí již od listopadu 1999.

Dopady na děti týrané dětmi bývají obrovské a trvalé. Kolář a Plšková to hodnotí jedním slovem: zlomení. Dlouho totiž trvá, než šikana na plno praskne, takže "ti slabší co se neumějí bránit a přizpůsobit se kolektivu", trpí měsíce i roky. Stejně jako v případě Jany, se pak běžně stává, že ze školy odchází oběť. "V jedné opustila třídu polovina žáků, ale původci násilí zůstali," dokresluje Kolář.

Učitelé v kotli

Podle Koláře se běžně stává, že když jsou učitelé náhodnými svědky tvrdé šikany, ze třídy prostě utečou, či nechtějí uvěřit, okolnosti zlehčují (no tak nechte už toho pošťuchování) či hledají příčinu paradoxně u oběti, dokonce propadají sebelítosti (co mi to proboha děláte?). Někdy se snaží věc zvládnout na oko suverénním postojem (sednout do lavic nebo uvidíte!), jenž nezabírá, neboť žáci ví, že jde o plané hrozby.

"V mé třídě je také jeden chlapec, který ostatní nutí je k úslužbám a neváhá použít i fyzického napadání. Většina se raději přizpůsobí. Stává se, že zcela rozvrací hodiny a je neuvěřitelně sprostý i vůči mně, ale děti raději poslechnou jeho a třeba samovolně odcházejí z vyučování. Jeho rodiče se o tom odmítají bavit a my nemáme žádné pravomoci," krčí rameny dvacetipětiletá učitelka z pražské základní školy.

"Učitelé nejsou připravení, nikdo jim neřekl, jak se zachovat, ani netuší co šikana je," zdůvodňuje Kolář. "Nevědí, jak reagovat nebo raději dělají, že nic nevidí. Je to také dané feminizací školství," tvrdí Plšková. Zaznívá i názor, že si to žáci mají vyřídit mezi sebou.

V ostrém protikladu s předchozími tvrzeními působí Výroční zpráva České školní inspekce (ČŠI) za rok 1998/99: "V základních školách se jednotlivě vyskytla slovní napadení nebo fyzická agrese. Opatření spočívala především ve výchovném působení učitelů." Tečka. O tom, že učitelé neví jak situace zvládat, ani slovo.

Sama ústřední školní inspektorka Marie Kalábová mi bez obalu přiznala: "Šikana je velmi rozšířená. Učitelé ji však zakrývají, protože se bojí, že jim bude dávána za vinu. Ředitelé škol vám obvykle řeknou, že šikana je běžná, ale ubezpečují, že na jejich škole určitě ne. Šikana je však nemoc třídy. Nesmí se zakrývat." Stejskal se v praxi dokonce setkal s tím, že i rodiče samotné oběti žádali zastavení vyšetřování, neboť by to znemožnilo jejich pověst v místě bydliště. Mé dítě a obětí šikany? Nikdy!

Pomůže policie?

"Oběti mají z agresorů panický strach, takže je neprozradí," uvádí Stejskal. Ředitelé či řadoví policisté však mylně považují vzájemnou konfrontaci za objektivní a jediný způsob šetření. "Na šikanu lze přijít třeba speciálně připraveným dotazníkem, který žáci anonymně vyplní," radí Stejskal.

O většině událostech navíc policie ani neví. Dostávají se k ní až hodně křiklavé kauzy. I ty často končí ad acta - odloženo pro nedostatek důkazů, či nízký věk pachatelů. "Od začátku roku se snažíme šikanu intenzivněji monitorovat, zavedli jsme nový systém evidence. V rámci každého okresu působí na kriminální službě specialista na dětskou kriminalitu, jenž byl měl být více zorientovaný, než místní policisté," říká Želásko. Opatření se výrazně promítla do statistiky: V roce 1999 řešila policie pouhou desítku případů, letos byl jen za jeden měsíc (leden) zaregistrováno již 15 závažných kauz.

"Policejní specialisté na kriminálce mohou pomoci," připouští Kolář. "To, jak se případ vyřeší, záleží především na pohotovosti pedagogů, ředitelů, sociálních kurátorů. Ti mohou zabránit, aby šikana přerostla do obludných rozměrů," říká Plšková.

Jak ze zámku hrůzy

"Snažíme se více připravovat nové výchovné poradce," dodává Stejskal. Kolář navrhuje, aby ve školní inspekci vzniklo zvlášť určené oddělení, které bude šikanu sledovat a řešit.

Když jsem dokončoval tuto reportáž, chystal se na další výjezd: "V jisté moravské základní škole se zhroutila holčička. Je na psychiatrii - těch případů je moc, nestíhám."

Příklady brutálních projevů šikany

"Nejhorší je, že to nejsou výjimky," tvrdí Kolář.

Vývoj trýznění

1. Obět je izolována od okolí, nikdo se s ní nechce bavit, objevují se slovní ústrky.

2. Opakuje se fyzická agrese. První dva stupně jsou prakticky na všech školách, ale lze je ještě relativně bez větších problémů zvládnout.

3. Vytváří se jádro agresorů, útoky se více brutalizují.

4. Většina třídy přejímá normy agresorů, dochází ke krutostem, dlouhodobému psychickému a fyzickému mučení.

5. Šikana se stává propracovaným systémem násilí, jemuž je život ve třídě podřízen. Třída se dělí na otroky a otrokáře, nadlidi-podlidi, dochází k nejhorším projevům týrání.

Šokující mementa

Ukázka části autentické zpovědi žáka ZŠ, svědčící o začínající šikaně: "Nadávaj mi, dělaj mi naschvály, když něco provedou snažej se to svalit na mě, když jsem služba, tak všichni schválně udělaj ve třídě nepořádek, když čteme o nějakém blbci, hned říkají že je to o mě, když je ve třídě smrad, řeknou že jsem si prd, plivnou mi na židli a na všechny ostatní abych si nemohl najít jinou, někdy mi tašku zamknou do skříně a říkaj, že nemaj klíč."

Tomáš Pecina

Je to text zpracovaný na podkladě obdobné směrnice BBC Producers' Guidelines a bude tedy účelné oba dokumenty porovnat.

Producers' Guidelines (PG) začínají úvodem generálního ředitele BBC Grega Dyka, v němž se vysvětluje účel směrnic, na které pořady a výrobce se vztahuje (konkrétně, že platí v plné míře i pro externí dodavatele) a co učinit v případě, že výrobce má v úmyslu v připravovaném pořadu se od nich odchýlit. V 1. kapitole PG jsou tyto záležitosti dále upřesněny.

V Hodačově Opatření obdobná preambule chybí a není tedy jasné, ani jsou-li jeho ustanovení závazná i pro externí dodavatele (podle závěrečných ustanovení se zdá, že tomu tak není), ani co dělat, pokud se objeví nutnost nestandardního postupu.

Druhá kapitola PG podrobně vysvětluje klíčové pojmy due impartiality (přibližně potřebná nebo přiměřená nestrannost) a accuracy (přesnost, správnost). Jiří Hodač místo toho uvádí:

Požadavek nestrannosti zpravodajství a publicistiky je nutné posuzovat v souvislosti s normami upravujícími postavení a úkoly ČT.

To je nedostatečná a poněkud vyhýbavá formulace: ani zákon o České televizi, ani její statut výklad podobný tomu v PG neobsahují, a pracovníci redakce zpravodajství se tedy nedozvědí, jaká měřítka pro posuzování nestrannosti uplatnit a jak postupovat např. v případě, že jedna strana je s Českou republikou ve válečném konfliktu (BBC musí zůstat nestranná i v tomto případě).

Další oblastí otázek, s níž zpravodajství České televize bývá často na štíru, fairness. openness a straight dealing(férovosti, otevřenosti a rovnému, přímému jednání), je v PG věnována kapitola 3. Probírají se tam rovněž technické záležitosti jako autorizace pořadů, reklama ve prospěch vystupujících (Receptář - viz též kapitola 24), přístup k zástupcům veřejnosti při natáčení (Přísně veřejné), kdy je možné zajistit vystupujícím anonymitu a jak postupovat, pokud pozvaný host odmítne účast v pořadu. Hodačovo Opatření je, bohužel, i zde velmi stručné a nekonkrétní a není možné použít je jako vodítko pro řešení konkrétních situací.

Podobná je situace i u několika dalších kapitol. Zatímco Producers' Guidelines problematiku podrobně vysvětlují a jsou specifické v tom, jak se v určité situaci zachovat, Jiří Hodač zůstává u obecných formulací, často zatížených byrokratickým, nepružným jazykem.

Velmi důležitá je např. kapitola 10 - Střet zájmů, kterou Hodač zcela pominul. Moderátor kutilského pořadu propagující v reklamách zahrádkářskou techniku na obrazovku nepatří a mělo by to být řečeno i ve směrnici pro výrobu pořadů.

Zcela klíčová je kapitola 33 - Politika a politici a ani zde není Hodačův text dostatečně výstižný. BBC např. požaduje, aby interview s lídry politických stran a jejich vystoupení na obrazovce byla konzultována předem s vedením zpravodajské redakce, aby se předešlo riziku, že vysílání bude působit dojmem nevyváženosti. Česká televize žádné takové mechanismy neimplementovala (a její vysílání dojmem velké nevyváženosti skutečně působí).

Je zřejmé, že toto Opatření není svou hodnotou ani komplexností ani zdaleka ekvivalentní BBC Producers' Guidelines a je pro praktické používání mnohem méně užitečné. Je spíš imitací toho, čím by mělo být.

Přesto však není nutno hodnotit jeho vydání pouze kriticky: i když zjevně chybějí schopnosti, formulační a asi i jiné, Česká televize vydáním Opatření ředitele zpravodajství č. 20 projevila snahu zlepšít svou práci a orientovat se na náročné vzory a tím, že dokument zveřejnila, dala najevo, že chce být vůči veřejnosti otevřenější. .

Vzhledem ke kvalitě textu však aplaus může být jen velmi tlumený.

Vladimíra Bošková

Šlo o paragraf, který zmocňoval vládu k rozhodnutí o cenách zdravotní péče, pokud se smluvní partneři (lékaři a pojišťovny) na těchto cenách nedohodnou. Paragraf byl napsán velmi nešťastně, neodpovídal západní praxi, a tak byl zásah ústavního soudu na místě. Vše však nasvědčuje tomu, že ministr zdravotnictví Bohumil Fišer nebude schopen příslušnou část zákona o pojištění zdokonalit tak, aby bylo možno řešit i neshody mezi lékaři a pojišťovnami.

Jenže nový ministr zdravotnictví by se měl zabývat zdravotnickou legislativou z mnohem závažnějšího hlediska, než jsou peníze, a to z pohledu lidských práv. Jinak se mu totiž může brzy stát, že bude ústavním soudem předvolán k novým sporům, tentokrát vyvolaným pacienty. Občanské sdružení na ochranu pacientů působící v Praze totiž ústavní soud již upozornilo na to, že některé klíčové zdravotnické zákony nejsou v souladu s Ústavou ČR, ale ani s mezinárodními úmluvami, které se týkají lidských práv.

Zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966, ač byl mnohokrát novelizován, stále ještě obsahuje ustanovení, podle něhož o právech a povinnostech pacientů rozhodují lékaři a zdravotnická zařízení. Toto ustanovení v praxi dopadá tak, že pokud pacient podá stížnost proti lékaři u vedoucího pracovníka zdravotnického zařízení, je o sporu rozhodnuto za zády tohoto občana, bez osobní účasti pacienta v řízení, bez přístupu pacienta k informacím, které jsou podkladem pro rozhodnutí o stížnosti. Podle ústavy by pacient měl mít zaručeno právo na osobní účast v řízení, na nestranné posouzení své věci, případně na veřejné projednání sporu apod.

Pacient, nespokojený s vyřízením stížnosti vedoucím pracovníkem příslušného zdravotnického zařízení, se poté zpravidla odvolá k ministerstvu zdravotnictví. Jenže tento resortní úřad pro šetření stížností využívá vyhlášku o znaleckých komisích, která je rovněž v rozporu s ústavou. Ani tato ministerská vyhláška totiž neumožňuje občanovi, aby se účastnil jednání znalecké komise a aby měl přístup k vlastní zdravotní dokumentaci. Zatímco lékař, na něhož si občan stěžuje, má v ruce veškeré informace, pacient dostane pouze stručný závěr znalecké komise, v němž se většinou uvádí: Nebylo shledáno žádné pochybení... Avšak občan nezná fakta, na jejichž základě znalci věc posuzovali, neboť nemá žádný přístup k argumentům ošetřujícího lékaře či znalců. Pacient nemá právo vzít si k jednání komise např. zástupce organizace pacientů nebo advokáta.

V rozporu s ústavou je také český zákon o lékařské, stomatologické a lékárnické komoře. V této normě se počítá s tím, že komora bude řešit stížnosti pacientů. Zákon však opět nedovoluje občanům přímo se účastnit řízení a neumožňuje jim ani přístup ke zdravotní dokumentaci či jiným důkazům. Navíc proti rozhodnutí komory není odvolání (profesní komory se zcela vymkly právnímu řádu ČR, neboť příslušný zákon je např. v rozporu se správním řízením).

V zákonu o komorách se rovněž vyskytuje střet zájmů, neboť tato norma přímo vybízí funkcionáře komor, aby ve sporu s pacientem obhajovali (zastupovali) zájem lékaře - člena komory. Takže o jaké "objektivní" vyšetřování stížností tu vůbec jde?

Je s podivem, že v ČR tento nesoulad zdravotnické legislativy s ústavou či mezinárodní úmluvou o lidských právech nevadí ani vládě, ani parlamentu. Občanské sdružení na ochranu pacientů se tedy zatím pokouší prosadit vlastní ústavní stížnost.

Nový ministr zdravotnictví B. Fišer je však natolik "naštíru" s lidskými právy, že od něho nelze očekávat zkvalitnění zákonů, i kdyby ústavní soud zrušil další zdravotnické paragrafy. Pro názornou ukázku "znalostí" MZ z oblasti lidských práv uvádím nový zákon o ochraně veřejného zdraví, který ministr právě nyní vydatně obhajoval v poslanecké sněmovně, ačkoli některé pasáže této normy jsou v ostrém rozporu s mezinárodními konvencemi k lidským právům, se stanovisky Rady Evropy atd. Touto novou zdravotnickou normou se v současné době bude ještě zabývat senát, takže výsledek dosud není zaručen. Nicméně MZ vytrvale obhajuje tvrdé zásahy do práv zdravých i nemocných občanů, takže není naděje, že by došlo k brzké nápravě chyb, jež se i do této nové normy vloudily. Zatímco Rada Evropy doporučuje např. dobrovolné testování ve vztahu k onemocnění HIV, B. Fišer prosazuje nedobrovolné HIV testy u těhotných žen a osob v bezvědomí. Zatímco ve světě je léčba HIV dobrovolná, MZ prosazuje, aby byla nedobrovolná a aby postiženému jedinci hrozila tvrdá izolace (lékaři na MZ si zřejmě pletou HIV s nejhoršími typy žloutenky, tbc či s morovou nákazou). Pozoruhodné paragrafy vytvořilo MZ v návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví i např. ve vztahu k očkování dětí. Příslušná ustanovení jsou formulována tak, že dětem hrozí násilné převozy do nemocnice z rozhodnutí lékaře či hygienika a v této nemocnici mají být děti podrobeny "očkování, případně vyšetřování", aniž by ze zákona bylo jasné, o jaké očkování a vyšetřování jde, zda je odložitelné, zda má hygienik nejprve jednat s rodiči dítěte, zda do věci bude zasahovat soud atd.

Myslím, že Ústavní soud ČR bude mít ještě hodně práce.

Vladimíra Bošková

předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů

Tomáš Pecina

Na tuto knihu jsem si bezděky vzpomněl nad odpověďmi, které poslala redakce zpravodajství v reakci na žádost o dva dokumenty České televize. Přišly vlastně dvě odpovědi: Jiří Hodač poslal Janu Čulíkovi popuzenou reakci, kterou zveřejnily Britské listy v pátek, kdežto já jsem dostal od Hodačovy asistentky Olgy Kopecké e-mail následujícího znění:

Vážený pane Pecino, prosím spojte se s tiskovým oddělením České televize. Pro zajímavost Vás chci upozornit, že řadu informací najdete na Web stránkách ČT.

Za pozornost stojí už hierarchičnost takového způsobu komunikace: šéf píše šéfovi, kmán kmánovi. Šéf smí prozradit o něco víc (že jeden z požadovaných dokumentů už je zveřejněn), kmán se omezí na kryptickou poznámku, nad jejíž formulací by zajásal každý odborník v teorii společenské komunikace: neodpovídám, protože bych snad měl nebo musel, ale informaci uvádím pouze "pro zajímavost". Že jsme žádali o dva dokumenty, pomíjejí ovšem obě odpovědi.

Jak jsem napsal vloni do v CER:

Several months ago, an American friend of mine who has been living in Prague for about five years, complained about some bad experience or other. In response, I gave her this piece of advice: “This country is nothing but a big theme park; behave like a visitor, not like an exhibit.”

(Před několika měsíci si mi stěžovala jedna přítelkyně, Američanka, která žije asi pět let v Praze, na jakousi nepříjemnost, která se jí zase přihodila. Dal jsem jí tuto radu: "Tahle země je v podstatě jen velký zábavní park: chovej se jako návštěvník, ne jako exponát!")

A nevybírá se vstupné. Příjemnou zábavu, vážení!

Tomáš Pecina

Šmídův text je brilantně zpracovaný materiál, který je ovšem postaven na orientálním půdorysu. Objasním, co tím mám na mysli:

Ve východní společnosti, která tradičně existuje od Japonska přes Čínu a Rusko po arabský svět a zčásti zasahuje i Izrael a také země střední Evropy, probíhá komunikace převážně vertikálně, mezi žákem a jeho učitelem (guru). Guru je předmětem posvátné úcty, polemika s ním se zásadně nepřipouští. Úkolem žáka je osvojit si vše, co zná učitel, a jeho cílem je stát se poté rovněž učitelem.

Na stejném principu fungují česká média. Na nejnižším stupni stojí čtenář nebo divák, jehož názory nesmějí proniknout dál než do rubriky krácených dopisů a v televizi, pokud je do diskusního pořadu typu Kotel nebo Přísně veřejné vůbec vpuštěn, ho moderátor neustále okřikuje (Nemáte slovo! - Položte otázku! - Neurážejte pana ministra! - Vraťte ten mikrofon!). O něco výš je redaktor listu. Jeho názory jsou zpravidla chráněny před kritikou, ne každý s nimi smí polemizovat. Nejvýš je mediální guru. Takových lidí je omezený počet a často záleží na politické preferenci média, kdo tento status obdrží. Jako příklady lze uvést Václava Bělohradského, Jaquesa Rupnika nebo Václava Havla. Tito lidé jsou, často i proti své vůli, pasováni na politické a společenské arbitry elegance, a polemizovat s jejich názory nepřísluší ani běžným redaktorům listu nebo elektronického média.

Povšimněte si, jak přezíravě se Milan Šmíd vyjadřuje o nešťastníkovi, který v domnění, že "dělá novináře", napíše na Internet o svém nepříjemném zážitku s koupí počítače; Šmídovi přitom nevadí, že "skutečná" česká média se prakticky denně dopouštějí téhož, jen profesionálněji a ve větším měřítku. Je snad článek Sabiny Slonkové o Akci "Olovo" a následný kometář Jany Bendové ve stejném čísle Mladé fronty větším novinářstvím, než když Lojza Hejsek napíše na serveru http://www.kocourkovsky-den.cz, že šéf místního řeznictví je darebák, protože mu prodal zkažený salám?

Jak jsem uvedl, ve východní společnosti jsou velmi důležité vertikální struktury, nejrůznější tituly, hodnosti a šarže. Šmíd ani na chvíli nezapochybuje o novinářství Slonkové, protože 1. má na to školu, 2. píše do největšího českého deníku, a je tedy novinářkou z definice. Neobjektivita a odbyté řemeslo, která jsou pro nešťastného Hejska diskvalifikující, u ní nevadí.

Částečně je to i obhajoba stavovských zájmů a privilegií: novinář není ve východním světě ten, kdo si to o sobě myslí (a chová se tak), ale ten, kdo dodržuje nepsaná pravidla novinářského cechu/kmene a komu to tedy my, orientální komunita, dovolíme.

Proto skutečným novinářem v českém kontextu nikdy nebude nejen Lojza Hejsek nebo Michal Škop, ale ani Vy nebo já (vždy budeme platit za "moderní grafomany"), a naopak i zcela průměrný absolvent FSV UK se skutečným novinářem bez obtíží stane.

Ovšem přišel Internet a změnil zásadním způsobem média a jejich percepci na Západě, a ještě víc je mění v orientálních a semiorientálních společnostech, jako je česká. Mnoho lidí vidí v jeho příchodu naprosté rozvrácení dosavadního hodnotového systému, a já se obávám, že Milan Šmíd - ač uživatel a významný spolutvůrce českého Internetu - je jedním z nich.

Šmídův článek je velmi dobrý v jednom kontextu a neuvěřitelně špatný ve druhém, a protože, jak víme od klasika, never the twain shall meet, oponentura v běžném slova smyslu není možná.

A propos: Docela by mě zajímalo, co dělá Milan Šmíd, když má napsat přednášku pro západní posluchače - snaží se jim tvrdit totéž, co svým studentům, nebo je, jako řada jiných odborníků z českých vysokých škol, "bikontextuální" (podle vzoru bilingvní)?

S pozdravem,

T.P.

Juliana

Vážený pane Čulíku,

nemám moc, co bych dodala k tomu, co jste napsal o  skriptech M. Šmída. Myslím, že autor klade přílišný důraz na formální stránku a příliš ho nezajímá obsah. Svoboda Internetu je hlavní kladný rys. Do běžných médií se obyčejný smrtelník nedostane, pokud zůstane sám sebou a nemění svůj styl podle jejich požadavků.

Jestli je něco považováno za e-zin nebo fan-zin, je asi úplně jedno. Mít fan-zin, kde je shromážděn vzorek populace stejných zájmů, je asi snem mnoha komerčních vydavatelů.

Jsou ale čtenáři BL opravdu tak homogenní, a pokud ano, čím jsou definováni oproti zbytku společnosti?

Lidé, co jim BL vadí, dost často autory BL popisují jako frustrované, neschopné typy. Pokud ale můžu soudit podle toho, co o sobě lidi píší, v  zaměstnání úspěšní jsou, a výhrady mají obecné ke stavu společnosti - svůj vlastní život si umějí zařídit celkem v pohodě.

Podle pravicovosti nebo levicovosti, theismu nebo atheismu nebo podle specializace to taky nejde (i když technicky a exaktně zaměřených lidí bude asi víc), takže jediným společným rysem je asi větší otevřenost myšlení a  větší aktivita, než je v kraji běžné.

PS Máte nějakou jinou hypotézu?

teorie o definici fan-zinu a e-zinu se mi zda pochybna. Pokud bychom ji treba pouzili k hodnoceni The Financial Times, museli bychom asi tyto noviny povazovat za fan-zin. Ctenarstvo je dost uzce vymezene. Anebo se mylim? p> Jinak se mi zda, ze se Milan Smid v hodnoceni BL myli. Zda se mi, ze ted uz Vas nemuzou ignorovat, i kdyz by asi chteli. Jakmile na ne prijdou potize a ostatni clenove establishmentu s nimi nechteji ferove diskutovat, obraceji se na Culika (napr. Jakub Puchalsky, Dusan Chmelicek); kdyz jim odtrne, delaji dojem, ze BL neexistuji. To uz je zivot.

Neztracejte cas dokazovanim, jestli jsou BL dulezite nebo ne. Sebereflexe byva uzitecna, ale jen do urcite miry.