Co je nového v České republice

"Sledovanost vašeho pořadu je jednoprocentní," obořil se v neděli premiér Miloš Zeman na nešťastného (a bývalého) moderátora Romana Proroka. Zeptali jsme se tiskového mluvčího ČT J. Trávy (mailto:Jiri.Trava@czech-tv.cz), nakolik je toto obvinění přesné. Odpověď nepřekvapila: sledovanost (rating) posledních 30 pořadů V pravé poledne se pohybovala mezi 1,6 procenta a 13,0 procenty, což představovalo podíl (share) v televizní nabídce 8 až 45 procent. Ve srovnání s konkurenční Sedmičkou (TV Nova) to sice není obzvlášť povzbudivý výsledek, ale přesto usvědčuje premiéra ze lži. Doufejme, že při svém rozhodování vláda pracuje s přesnějšími čísly...

Poznámka JČ: Tomáš Pecina Jaroslavě Sedláčkové odpověděl, že Britské listy rády počkají, až bude mít Dušan Chmelíček kdy na osobní interview, čekaly na rozhovor s generálním ředitelem ČT dva roky, mohou v klidu počkat několik dalších týdnů. - E-mail neumožňuje podle našeho názoru (a podle profesionální novinářské praxe) řádné vedení rozhovoru, protože je obtížné dávat doplňovací otázky, bez nichž bývá rozhovor k ničemu. Jsme přesvědčeni, že vedoucí přesdstavitel České televize, instituce s rozpočtem kolem 4 miliard Kč ročně, by měl být schopen podrobit se v osobním rozhovoru zkoumání nezávislých novinářů. Veřejnost, sledující Britské listy, jistě sama posoudí na základě dlouhodobější novinářské práce Tomáše Peciny, zda jsou jeho články korektní či nikoliv. Aniž bychom si sami chtěli po Britské listy vysloužit nálepku nekorektnosti, a tedy důvod, proč s námi snad není možno komunikovat, zdvořile bychom chtěli podotknout, že by bylo pro autoritu vedení České televize dobré, kdyby ředitel ČT Britským listům osobní rozhovor poskytl, až na to bude mít Dušan Chmelíček čas. Bylo by také dobré, kdyby ředitel ČT rázně promluvil sám za sebe a neschovával se za různé pracovníky oddělení pro styk s veřejností.

Poznámka TP: Ačkoli oceňuji jemnou ironii, kterou do své poznámky vložil Jan Čulík, myslím, že to není ze strany Britských listů správný přístup.

Novinový rozhovor je věcí oboustranného konsensu; jestliže Chmelíčkův předchůdce ve funkci Jakub Puchalský řekl "Rozhovor Britským listům neposkytnu a důvody nevysvětlím", museli jsme to respektovat (a ovšem informovat o tom čtenáře). Jsem zvyklý jednat s lidmi přímo, a proto jsem v žádosti o rozhovor s Dušanem Chmelíčkem (z 23. 5.) uvedl témata, o kterých chci hovořit, a tím naznačil, že od ředitele budu vyžadovat odpovědi ke konkrétním a aktuálním věcem a neumožním mu rozlít se ve výkladu do epicky bezobsažné šíře, jak mu to dovolila např. redaktorka týdeníku Média & Marketing. Samozřejmě mi bylo jasné, že je to nediplomatický přístup a rozhovor proto s velkou pravděpodobností nedostanu. Právě v tom ale vidím projev korektního, neúskočného jednání.

Když ředitel včera začal od rozhovoru couvat a skryt za ředitelku odboru PR začal smlouvat a klást podmínky, považoval jsem za stejně korektní - tentokrát vůči čtenářům BL - na jeho jednání upozornit. Je mi v podstatě jedno, zda nám pan Chmelíček interview dá nebo nedá, obojí má svou informační hodnotu; kritizoval jsem ho za byzantinské kličkování, k němuž se v jednání se mnou uchýlil. Proto zásadně odmítám výtku nekorektního jednání - ničeho takového jsem se nedopustil.

Nabídka rozhovoru s panem Chmelíčkem trvá; pokud má výhrady k mé osobě, nabídl jsem mu, že zajistím pro vedení rozhovoru jiného novináře (ne však jiná témata).

Dvojí blahopřání zasluhuje Jaroslav Dědič: za prvé za rozhodnutí odmítnout nabídku moderovat po Romanu Prorokovi pořad V pravé poledne, za druhé za velmi povedenou úterní Jedenadvacítku.

Vazeny pane Culiku, J. Teply zase siri bludy - to bych chtela videt, kdo by dal penize na vyzkum geneticke kontroly usedleho zivota. I kdyz v Singapuru zkoumali genetiku zlocincu. (Jeden muj kamarad na tom delal, pak radeji odjel delat smysluplnejsi vyzkum do Kanady).

Od Prof. Koukolika, na nehoz se J. Teply odvolava, jsem kdysi cetla geneticke uvahy v casopise Tyden (nebo v nejakem podobnem obrazkovem casopise do vlaku). Bylo tam dost chyb.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Upozorňujeme všechny čtenáře, kterým není lhostejná současná politika českého státu a kteří se zajímají o její historii, že nakladatelství Academia vydalo první analytickou knihu o rozpadu Československé federativní republiky s názvem Česko - Slovensko. Autorem je profesor ústavního a mezinárodního práva na Michiganské univerzitě, rodák z českých Holic, Eric Stein. Jedná se o zatím nejrozsáhlejší a nejpodrobnější, v češtině dosud jedinou monografii věnovanou rozpadu našeho dřívějšího dvojnárodnostního státu.

Zájemci o tuto publikaci si ji mohou zakoupit v každém kvalitním knihkupectví, nebo si ji objednat na adrese nakladatelství Academia, či prostřednictvím jejích webových stránek http://www.cas.cz/ACADEMIA

Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

"Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Hope for the best, but be prepared for the worst, říká anglické přísloví: doufej v nejlepší, ale buď připraven na nejhorší. Taková by měla být i filosofie přípravy zákonů. Je dobré poučit se z minulých bitev, ale měli bychom mít na paměti, že se z nich patrně dokázal poučit i protivník. Zejména Dostálův návrh je příliš silně zaměřen do minulosti a nereflektuje měnící se poměry ve světě moderních elektronických medií.

Poslanecká verze je výrazně bližší stávající (a často kritizované) normě, ministerská novela se naopak směle vydala tam, kam doposud noha regulátorova nevkročila. Ustanovení o právu vstupovat do objektů provozovatelů vysílání, požadovat na nich předložení všemožných dokladů (včetně zdrojových kódů softwaru), včetně údajů, které jsou součástí obchodního tajemství, to je novinka, která jde daleko za meze evropské praxe i zdravého rozumu.

Odlišně novely řeší postavení tzv. "velké rady", tj. Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, dnes proslulého semeniště neschopnosti a korupce a ekosystému, v němž jsou k vidění pozoruhodné specie jako Petr Štěpánek, radní přibližně stejně nezávislý na ODS jako na TV Nova.

Dostálův návrh předpokládá smíšenou nominaci třináctičlenné Rady: 5 členů PSP, 5 Senát a 3 prezident republiky, a ustanovením o kvóru osmi hlasů předepisuje v podstatě konsensuální rozhodování Rady, Kučerův návrh víceméně se shoduje se stávající úpravou, tzn. jmenování Rady je plně v kompetenci sněmovny a rozhoduje prostá většina členů. Ani jeden návrh však neřeší bolesti stávajícího systému: pro radní není předepsána retrospektivní abstinence z politických funkcí (stačí, když se, tak jako dosud, svých funkcí vzdají v okamžiku jmenování) a poslanecké sněmovně zůstává pravomoc jednotlivé radní nebo i celou Radu víceméně po libosti odvolávat.

Riziko tvorby politických trafik je eminentní zejména v ministerském návrhu, který je k radním obzvlášť štědrý: odměnou za zákaz výkonu jiného povolání jim poskytuje platy v téměř poslanecké výši a předsedovi navíc automobil a bezplatné používání telefonu; k dokonalosti chybí snad jen služební hodinky s vodotryskem...

Zasedání mají být neveřejná - že právě tajné zasedání zajistí nejlepší ochranu zájmů veřejnosti a jen povinnost mlčenlivosti vyloučí možnost korupce, jsme si už z české regulační praxe jaksi zvykli.

Základní ideu fungování Rady jako orgánu, který má svou nezávislostí chránit trh elektronických médií proti svévoli ze strany státní správy a zároveň dbát na to, aby byla omezená kapacita terestrických vysílacích pásem využívána co nejlépe z hlediska veřejného zájmu, nelze, bohužel, příliš jasně vyčíst ani z jednoho návrhu. Dostálova novela trpí nadměrnou regulací, Kučerova naopak nedává regulátorovi dostatek nástrojů, jak se své úlohy efektivně zhostit.

Klíčové pojmy licence a licenční řízení pojímají obě verze dost podobně; ani jedna nepředpokládá, že by Rada mohla provozovatelům ukládat vlastní licenční podmínky a ty pak striktně kontrolovat, ani se neuvažuje o možnosti, že by se - aspoň některé - vysílací frekvence a sítě dražily, jak je běžné jinde ve světě.

Kučerův návrh dává provozovateli právo na automatické prodloužení licence, a to by tedy znamenalo, že kdo (zdarma) získá licenci na celoplošné televizní vysílání, ji bude držet celou jednu generaci - 24 let. Dostálův návrh je v tomto bodě realističtější a dává Radě při prodlužování licence možnost posoudit i jiné (nespecifikované) okolnosti.

V části sankcí je podrobněji a lépe napsaná ministerská verze, i když výše pokut za některá porušení zákona, ač vyšší než ve stávajícím zákoně, je omezena snad až příliš nízkou horní hranicí. Poslanecký návrh naopak převzal jednu z velkých bolestí staré úpravy, nemožnost udělovat peněžitou sankci za prohřešky proti vyváženosti a nestrannosti vysílání. Vyřazeno by naopak mělo být právo Rady pozastavit vysílání až na 30 dnů, jak s ním počítá Dostálova verze: za chyby provozovatele nesmí být trestán divák nebo posluchač.

Čtenář, který se dokázal oběma zákony prokousat, si na závěr asi povzdechne: Škoda, že i veřejnost nemá svou lobby - na její zájem se v obou zákonech poněkud zapomnělo; Dostálova mediálně-policejní vize je koncipována jako zbraň exekutivy proti nezávislým účastníkům trhu, kdežto Kučerův zákon prodlužuje stávající stav a otevírá finančním skupinám i mocným jednotlivcům prostor ke hře bez pravidel.

Drobní občané, plačte!

John Keane o nebezpečí moci

Loni vydaná kniha Johna Keana o Václavu Havlovi (Politická tragédie o šesti dějstvích) v ČR vyvolala značný polemický ohlas. Myslíme si, že dobré autora poznat trochu blíž a  v širším záběru, neboť patří k pozoruhodným myslitelům dneška. Přinášíme proto rozhovor o vůdčích motivech Keanova intelektuálního snažení, který s ním vedli redaktoři bulletinu Střediska pro studium demokracie při westminsterské univerzitě v Londýně (John Keane je jeho ředitelem.) Rozhovor pro Listy přeložil a zkrátil Milan Znoj.

Listy je možno si objednat na adrese listy@economia.cz.

V mém případě beze zbytku platí, že politické myšlení nejvíc čerpá z krizí. Jako mladík jsem měl vědecké zájmy, chtěl jsem buď být geologem nebo meteorologem. Ale hned v prvním roce studií na univerzitě v Adelaide jsem byl povolán do vietnamské války. Austrálie kvůli ní prožívala trpký spor, i já jsem byl vtažen do osobní, rodinné a politické krize, kdy jsem poprvé musel uvažovat politicky. Bojoval jsem proti odvodu. Když jsem odmítl nastoupit do zdravotní služby, dostal jsem pokutu a hrozilo mi vězení. Stal jsem se radikálem roku 1968, ale trochu zvláštním. Vyrůstal jsem totiž v rodině, kde vládl pevnou rukou otec, rozčarovaný z Britského impéria. Matka, pocházející z prostředí vzdorných protestantských sborů, mě naučila umění, jak morálně uvažovat. Začal jsem nedůvěřovat konsenzu a mocným, tíhl jsem k uznání odlišných vlastností a postojů - v Austrálii se tomu říká ochota dát někomu "fair go".

O mém povolání bylo rozhodnuto, když jsem získal doktorský pobyt u C. B. Macphersona v Torontu. Znamenal pro mne nejen přímé spojení na Harolda Laskiho, G. D H. Cola a další anglické liberální socialisty, ale právě v Torontu jsem slyšel přednášky Heideggerova žáka Hanse-Georga Gadamera a začal se živě zajímat o ideál veřejnosti, objevený německými mysliteli Maxem Weberem počínaje a Juergenem Habermasem konče. Zvolil jsem si to za téma své dizerace, kterou jsem psal u Macphersona. A od té doby - díky jeho tiché podpoře a mému zaujetí - jsem se politické teorie už nevzdal.

Mému vkusu odpovídá představa, že politická teorie by měla pojmy, témata a principy, které jsou více či méně sporné, předkládat veřejnému diskursu. Jako prostředek slouží knihy, internet, rozhlas, televize, přednášky a veřejné debaty. Političtí teoretikové by měli být pro veřejnost příkladnými intelektuály. Politická teorie, má-li mít budoucnost, se musí zbavit svého akademického opouzdření. Měla by přijmout veřejnou odpovědnost a činit tak řádně a poctivě. Musí klást nepříjemné otázky, na něž existuje jen málo odpovědí, nebo třeba vůbec žádná. Politická teorie by nám měla také pomoci k tomu, co bych nazval jako "oči v týlu, abychom mohli lépe kultivovat vzpomínky, které nám pomohou lépe vnímat přítomnost a odhadovat budoucnost. A měla by učit skromnosti - elixíru demokracie - tím, že bude bránit nově zpracované verze starých ideálů svobody, rovnosti, solidarity a rozdílnosti. Jsem zastáncem pluralismu v nejradikálnějším smyslu slova, zahrnuji sem též vyvracení navyklých konvencí a předsudků, ať velkých nebo malých. Často jsem kvůli tomu považován za levičáka, ale vrozený odpor k ideologii by měl být jedním z hlavních charakterových rysů každého politického myslitele.

Nelze si ovšem myslet, že jen političtí filozofové mají oživovat spory, pěstovat vzpomínky orientované na budoucnost, učit skromnosti, volat po rovnosti, svobodě, solidaritě a rozdílnosti. Stejnou kvalifikaci potřebují i další veřejní aktéři, včetně žurnalistů, spisovatelů a občanských aktivistů, kteří se oprávněně obávají takových věcí, jako je biogenetika, násilí a mužská privilegia.

To musí posoudit jiní, pro mne osobně jsou fundamentální. Daly smysl tomu, co jsem dělal dříve, a moje snažení tak dostalo definitivní směr. Mé knihy se zabývají především potřebou redukovat násilí v lidských vztazích, politickým významem malých sdružení, kosmpolitní podezíravostí územních velmocí (zvlášť když mají barbarskou a nevypočitatelnou podobu), zdvořilostí v každodenním světě a zásadní důležitostí kultivovat veřejnost v tom smyslu, aby se mohla podílet na moci a držet ji na uzdě. Dospěl jsem k přesvědčení, že rozlišení státu a občanské společnosti, známé z 19. století, je dodnes důležité, neboť umožňuje dát empirický i normativní smysl současné politice, která zasahuje všechny kouty naší planety.

Právě kniha o občanské společnosti a státu se vrací k této perspektivě. Snažím se v ní například ukázat, jak globalizace investic, státem vynucovaná flexibilita ekonomik a ničivé účinky tržních sil musejí být vyváženy nejen tím, že vzniknou nové formy vlád zodpovědných veřejnosti, ale také tím, že se bude podporovat vznik husté sítě pluralitních občanských sdružení.

K této argumentaci mě přivedl dlouhodobý zájem o téma moci, o její vymezení a také sdílení. Koncept moci je ovšem ústřední při studiu politiky a mezinárodních vztahů. První lekci v tomto smyslu jsem dostal na univerzitě. Napsal jsem esej, v němž jsem hájil staromódní princip, že druhá komora parlamentu je potřebná kvůli dohledu nad mocí. Můj studijní vedoucí (tutor), který měl legitimaci Labour Party, a byl zastáncem jednokomorového parlamentu, můj esej ztrhal, ale já to nevzdal. Moje knihy o občanské společnosti mohou být chápány i jako rozvedená osobní odpověď tomuto tutorovi.

Ještě v jiném smyslu jsou mé práce fundamentální. Zaostřují mé myšlení, psaní a politiku na starověkou hubris - problém velikášské touhy, která nutně vede ke špatným koncům. Podle mého soudu má globální renesance zájmu o občanskou společnost mnoho co dělat s tím, že se setkáváme s nevypočitatelnou, přepjatou mocí, která - zvláště ve 20. století - vedla k nebývalým, děsivým zločinům. Měly by nám připomenout, jaké poučení z hubris poprvé formulovali klasičtí řečtí myslitelé a historici, Herodotos a Thukydides. Ptali se: Jestliže ve světě politiky působí tendence k hubris, jak se pak můžeme, pokud to vůbec jde, ochránit před jejími zničujícími důsledky?

Řečeno jinými slovy: Mohou lidé najít způsob, jak organizovat moc, aby se dokázali vyhnout permanentnímu nebezpečí korupce, poručníkování a tyranství? Anebo je to tak, že na hubris není léku? Že život, jak myslel Hobbes, není než nekončícím zápasem o moc, který se utiší pouze v okamžiku smrti? Či snad, jak soudil Heidegger, před hubris nás může zachránit jen nějaký božský zásah?

Vůbec si nejsem jistý, jak na to odpovědět. Výše zmíněné knihy představují pouze jednu z možných odpovědí. Jsou v nich navrženy instituce, jak lépe zajistit veřejný dohled nad mocí a její poměrné rozdělení tak, aby ti, kdo vykonávají moc, ať již na bojišti nebo v ložnici, se naučili, že nemohou, jak to řekl Spinoza, nutit lidi na hostině, aby jedli trávu.

Ostré útoky na něčí myšlenky zpravidla svědčí o značném vlivu těchto myšlenek. Poté, co jsem vydal své první knihy o občanské společnosti, schytal jsem snad všechny nálepky, jaké si jen dokážete představit. Jugoslávský Svaz komunistů mě obvinil, že jsem buržoazní apologet. Stoupenci staré britské Labour Party mě v thatcherovském období nazývali levicovým thatcheristou. Byl jsem označován za bezvýznamného liberála, za socialistu, germanofila, kosmopolitu, spřežence islamistů, anarchického foucaltovce nebo prostě jen za anarchistu.

Nálepkování je pochopitelné, protože jsem se pokoušel přeformulovat dělení na pravici a levici. V eseji o Norbertu Bobbiovi jsem vysvětlil, že historická dělba mezi levicí a pravicí, k níž došlo v období mezi americkou a francouzskou revolucí, se ve 20. století dostala řaady důvodů do úzkých. Stále si však myslím, že je žádoucí o tom uvažovat, zvláště když - normativně řečeno - každé politické těleso si potřebuje myslet, že rozdělení, k němuž dochází na jeho půdě, je legitimní. Ale veden v tom mezi jinými Hannah Arendtovou a Simone Weilovou, došel jsem k závěru, že naše mapa politických linií potřebuje radikální změnu.

Vyžadují to jisté dramatické události v Evropě 20. století, například totální válka, gulag a fašismus. Tak jsem se v knihách o občanské společnosti pokusil vyložit základní politické rozdělení, jaké lze najít v každém světovém kontextu: totiž rozdíl mezi těmi (nazval jsem je pravicí), kteří dávají přednost koncentraci různých podob moci a zdrojů, a druhými (ty jsem označil za levici), kteří namísto toho upřednostňují pluralizaci a dekoncentraci; vystavují vlivu veřejnosti to, co je nevypočitatelné, a moc hledí podrobit veřejnému dozoru. Připouštím, že toto rozlišení je neortodoxní. Není zvykem tvrdit, že je levice synonymem demokratického boje za větší demokracii. Ale trvám na tom, a to snad vysvětluje, proč jsem někdy považován za "levičáka" ve společnosti "pravičáků" a proč mě naopak "levičáci" občas nazývají "pravičákem".

Tři události mi připomněly, že existuje život "za železnou oponou", a podnítily můj zájm o jeho politickou a filozofickou dynamiku. Tou první byla obroda britského mírového hnutí koncem 70. let. Z pohledu Edwarda Thompsona, jenž byl jeho nejlepším veřejným intelektuálem, to bylo největší sociální hnutí od dob chartismu. Veřejná kritika návrhu na rozmístění raket s plochou dráhou letu, pershingů a SS-20, jak si všiml Thompson, měla dopad na západní půlku Evropy. Nebylo možné zastavit rozmisťování, dokud nebylo zproblematizováno geopolitické rozdělení Evropy. Tento argument způsobil, že jsem se stal jakýmsi antropologem života na východní straně železné opony. Poprvé jsem systematicky, v každé mně dostupné řeči, četl práce Adama Michnika, Gyorgy Konráda, Jana Patočky, Václava Havla a dalších. Získal jsem tak mnoho přátel, přirozeně jsem sympatizova s iniciativami typu Charty 77 a mé zaujetí pro socialismus odpovídajícím způsobem sláblo.

Druhým podnětem byl nástup thatcherismu a jeho útok na primát státu v západním i východním podání, vedený v zájmu trhu. Od poloviny 70. let jsem byl přesvědčen o historickém významu mimořádně úspěšného oživení některých staromódních idejí evropské tradice, jako je odpor k zestátňování, víra v jednotlivce, kultura majetnického individualismu a fetišizace tržních sil. Znamenalo to odsouzení jak pozdně socialistických brežněvovských režimů na Východě, tak keynesiánského sociálního státu na Západě.

A konečně za třetí zehrála svou roli má osobní účast na paralelní ("létající") univerzitě v Československu. Navštěvoval jsem Brno a Prahu, přednášel jsem a vedl bytové semináře v podmínkách připomínajících hru na četníky a zloděje. Tato riskantní činnost významně změnila mé myšlení. V trojúhelníku mezi Varšavou, Lublaní a dekadentním západním Berlínem, kde jsem počátkem osmdesátých let strávil šťastný semestr, jsem se s řadou mně podobných naučil jazyku občanské společnosti. Následně a překvapivě se tento jazyk "zglobalizoval" a našel uplatnění v Djakartě, Teheránu a Tchaipei podobně, jako si ho už předtím osvojili intelektuálové, žurnalisté a vládní činitelé v Praze, v Paříži a v Lisabonu.

Zamýšlel jsem napsat práci, která by se svěžím způsobem věnovala tématu moci a jednou by se snad úspěšně přiřadila k dílům, jako je Machiavelliho Vladař nebo Hobbesův Leviathan. Knihu o Václavu Havlovi bych s nimi nesrovnával; byl bych rád, aby byla chápána jako manuál pro demokraty. Zabývá se absurditami diktátorské a totalitní moci a přemýšlí o obtížích při vytváření a upevňování demokratické alternativy. Vyjadřuje mé filozofické přesvědčení, že touha po moci je věčná, a proto je vždy třeba ji veřejně kontrolovat a dohlížet na ni.

Životopisná kniha o Václavu Havlovi, podobně jako má dřívější studie o Thomasu Painovi, je zkouškou umění jak být veřejným intelektuálem, který píše o politice. Jsou jistě další správné způsoby, jak pěstovat umění politického psaní, např. knižní recenze, standartní typy akademických publikací a novinových článků nebo příprava konferenčních přednášek. Jsem si vědom, že biografie se často kritizuje jako poměrně mizerné spojení historie, literatury, filozofie a politické vědy. Nicméně z několika důvodů jsem zvolil formu biografie. Částečně proto, že dokáže přitáhnout i jiné než akademické čtenářstvo díky líčení nějakých vynikajících kvalit daného protagonisty. Jednotlivé životy jsou pro veřejnost zajímavější než řeči o diskursech, pravdě, třídách, národech, zákonodárství nebo globalizaci.

Životopisná forma prodělává zajímavou dlouhodobou proměnu. Jistěže má svou standardní podobu, ta mě však neuspokojuje. Líčení, sledující jeden fakt za druhým, je nudné, jakož i takzvaná jejich úplnost, a je filozoficky slepé, neboť sama struktura vyprávění "fakta" zabarvuje. Standardní biografie jsou často konzervativní. Vyhovují čtenářům, kteří chtějí prolistovat život nějakého člověka od kolébky do hrobu.

Pokouším se o nové pojetí, v němž by biografie přes veškerou nedokonalost dokázala ochránit mrtvé, zvláště ty, kdo prohrál, před blahosklonností potomstva. Jestliže demokracie mezi živými vyžaduje demokracii mezi mrtvými, potom jednou z východ biografie je to, že pomíhá vzkřísit ve slovech život a dobu již mrtvých nebo k hrobu se blížících lidí, a tím jim propůjčuje jistou míru nesmrtelnosti.

Od útoku na viktoriánskou biografii, který inspirovat Lytton Strachey, je biografie též prostředkem, jež umožňuje zproblematizovat způsob, jak slavní jedinci chápou sami sebe a co o nich bláhově soudí ostatní. Biografie v nejlepším podání je úžasně obrazoborecká. Může to mocným řádně nandat. Může napomoci, aby byla hubris překonána tím, že nesmysl bude odmítnut a okázalost demaskována. Stačí, když se skromně řeknou věci, jež zatřesou světem a nedovolí mu upadnout do spánku.

Peter Erbák

Dobrý den,

O pobouření paní Vladimíry Boškové, předsedkyně občanského sdružení na ochranu pacientů si můžete přečíst v dnešním vydání Lidových novin v článku "Fišer chce, aby se za lepší implantáty připlácelo." Svých práv se pacienti mají domáhat soudní cestou. Tímto rozhodnutím údajně hrozí tzv."medicina tříd", kdy chudší pacienti dostanou v nemocnici pouze levnější kyčelní náhradu nebo oční čočky.

Myslím, že tvrzení paní Boškové, alespoň podle citovaného článku, je mírně zavádějící. Bohužel, v medicíně nikdy nebude dost peněz na vše pro všechny.

A nejenom u nás, je tomu tak všude ve světě, i v těch nejvyspělejších zemích.

Konkrétně k problémům s kyčelními klouby a očními čočkami se těžko mohu odborně vyjádřovat. Z vlastní praxe ale například vím, jaká je situace se sluchadly pro nedoslýchavé. Pojišťovny je hradí podle závažnosti poruchy sluchu, ale úhrada prakticky nepřekročí 5-6 tisíc korun na pacienta za 5 let. Rozvoj mikroelektroniky v této oblasti ale přináší novou generaci digitálních sluchadel, samozřejmě kvalitnějších a výkonnějších, ovšem za několikanásobně vyšší ceny.

Tato situace se mi nyní zdá dosti podobná té s klouby a čočkami.

Myslím, že paní Bošková by tudíž měla vyzvat pacienty, aby se soudně domáhali práva na přidělení těch nejkvalitnějších , nejvýkonnějších a nejdokonalejších sluchadel.

Namítáte snad, že pak možná nezbude na elementární léky pro kardiaky a diabetiky?

No, asi máte pravdu...

Peter Erbák

Poznámka JČ: Je to otázka výkonnosti ekonomiky a organizace zdravotnictví. V Británii má v principu každý občan k dispozici pokud možno nejkvalitnější zdravotnickou službu (i Viagra se podle úsudku praktického lékaře předpisuje na lékařský předpis, jiná věc je, že poplatek za jednu položku na předpisu je pro lidi neosvobozené od těchto poplatků důchodce, děti, těhotné ženy, studenty, nezaměstnané, atp. více než pět liber, tj. více než 300 Kč), avšak na mnohé operace se ve státním zdravotnictví dlouho čeká. Nyní navrhuje Blairova vláda radikální restrukturalizaci zdravotnictví, aby vznikla "operační střediska", kde by méně věhlasní odborníci dělali rutinní operace, které normálně blokují zdravotnictví, na běžícím pásu. Ale princip, o němž hovoří pan Erbák, i když není dosud v bohatých západních zemích pociťován tak bolestně jako třeba v ČR, je závažný. Lékařství se bude stále zdokonalovat a lékaři budou vždy muset dělat etická rozhodutí na základě finančního rozpočtu. Už je dělají dnes, v některých zemích je tomu věnováno více veřejné pozornosti než v jiných.

Vladimíra Bošková

Nový ministr zdravotnictví Bohumil Fišer nastoupil do funkce letos v únoru.

Vzápětí ho požádali o přijetí členové Občanského sdružení na ochranu pacientů. Podle předběžné dohody s ministrovým sekretariátem měl ministr přijmout tři zástupce tohoto sdružení pacientů. Nakonec začal ministrův sekretariát tak rychle měnit termíny přijetí, že se v nastalém spěchu mohla k ministrovi dostavit pouze předsedkyně sdružení (s ostatními členy sdružení nebylo možno se ihned časově zkoordinovat).

Při schůzce ministra B. Fišera a předsedkyně sdružení pacientů V. Boškové byl přítomen mluvčí MZ O. Černý. Ten po setkání potvrdil redaktorce ČTK, že ministr nabídl předsedkyni Občanského sdružení na ochranu pacientů "smluvní práci pro ministerstvo", ale že to Bošková odmítla s tím, že je ochotna pracovat na zdokonalování zdravotnických zákonů zdarma.

Ministr vybídl předsedkyni sdružení, aby zpracovala návrhy na zlepšení postavení pacientů a předala je právníkům MZ. V. Bošková tak učinila: zdarma, bez smluvního zavázání, zpracovala podle zahraničních zákonů sérii paragrafů, které by posílily postavení pacientů, ale také by zlepšily hospodaření zdravotních pojišťoven (zavedly by se účinnější prvky kontroly ve zdravotnickém systému). Tyto podklady předsedkyně sdružení předala jak ministrovi, tak jeho právníkům, částečně si tuto svou nabídku paragrafů nechala pro jistotu potvrdit přes podatelnu resortního úřadu.

Jenže od té doby ministr, ani jeho právníci na iniciativu sdružení pacientů nijak nereagují - neozvali se ani telefonicky, ani písemně. Naopak, v pracovních verzích nových zákonů se objevily nové paragrafy pro ještě silnější potlačování práv občanů - pacientů (hospodaření se zdravotním pojištěním se rovněž neřeší).

Nabízí se určitá vysvětlení: Nemá pro nového ministra práce zdarma žádnou hodnotu? Neuznává řešení, která jsou obsažena v zahraničních zákonech (jak tedy hodlá s českým zdravotnictvím vstoupit do EU)? Anebo nový ministr pouze chtěl "na smluvní bázi" umlčet nepohodlnou mluvčí pacientů? České zkušenosti totiž ukazují, že pokud politik včas zaplácne kritikům ústa nějakou veřejnou zakázkou, má na chvilku klid (ale co voliči v delším časovém horizontu zákonitě rozmrzelí z těchto svérázných přístupů k politice státu?).

Osobně jsem přesvědčena o tom, že nový ministr zdravotnictví se mne pouze pokusil zaslepit vidinou finančního prospěchu z marného popisování hory papírů. K tomuto názoru mne vede i druhá zkušenost s B. Fišerem.

Místopředseda vlády Vladimír Špidla vyvinul určité úsilí zajistit novému ministru zdravotnictví zkušenější poradce: nabídl Fišerovi pracovníka Fakulty sociálních věd UK, který je vyškolen zahraničními zdravotnickými organizátory a který pro nového ministra vytvořil malý poradní tým, v němž jsou zastoupeny odborné znalosti i "lidské" názory nezávislých jedinců, pracovníků zdravotních pojišťoven, lékařů i pacientů (předsedkyně sdružení pacientů přijala účast, opět zdarma). Členům tohoto malého poradního týmu však bylo od počátku podezřelé, že jsou izolováni od zaměstnanců ministerstva zdravotnictví horlivě sepisujících nové zákony bez komunikace s nezávislejšími poradci.

Přikývl nový ministr zdravotnictví na vytvoření nezávislejšího poradního týmu, jehož schopnosti vůbec nevyužívá, jen proto, aby byl Špidla spokojen? Nebo proto, aby vedoucí poradního týmu z Fakulty sociálních věd (jméno nepíšu, je to v českých poměrech pro daného jedince riskantní), který by se svými odbornými kvalitami mohl být nepříjemným kritikem politiků ČSSD, byl posléze finančně "zaháčknut" a aby mlčel, i když postupem času bylo stále jasnější, že nové vedení MZ expertní podklady nehodlá využít? Je do "vodění za nos" odborných poradců namočen jen Fišer, anebo i Špidla?

Bohužel, tyto manýry (uplatit kohokoliv, kdo by díky svým znalostem mohl před veřejností snadno rozkrýt špatné úmysly politiků) nejsou na české politické scéně ničím ojedinělým a nesouvisejí pouze s jednou politickou stranou.

Jedním z léků by bylo prosazení zákona, jaký mají např. USA (jenže kdo z politiků by byl ochoten?), podle kterého by politik směl vytvořit své poradní orgány pouze pod veřejnou kontrolou. To znamená: ministr by musel vyhlásit veřejnou zakázku - téma k řešení, jedinci ochotní pracovat by se veřejně hlásili s důkazy o svých odborných kvalitách, ministr by pak veřejnosti sdělil, koho a proč si vybral. Poradní orgán by ovšem musel pravidelně veřejnosti sdělovat, za kolik peněz a na čem pracuje, zápisy ze schůzí by byly veřejné, případně i některé schůze poradního orgánu by byly veřejné.

Taková praxe by se mi v ČR moc líbila, protože by mj. vylučovala libovolné rozhodování ministra, který nyní před veřejností zamlčí lepší podklady, které dostal k úvaze, a před občany předestírá pouze horší rady svých lobbisticky zaměřených známých a přátel. Občané se tak nedovědí možnosti vhodnějších postupů ve zdravotní politice a upadají dnes do skepse přesvědčeni o tom, že ani vyspělý svět zřejmě nezná lék na zdravotnictví, takže proč bychom se vůbec o něco zajímali...

Vladimíra Bošková

Občanské sdružení na ochranu pacientů

Petr Partyk

JČ:

"Proc porad odlisovat ceskou komunitu od romske? Neni mozno reagovat jako na lidi? Polovina rasismu by se rozplynula, kdyby se prestalo pouzivat etnickeho nalepkovani."

Ano, mate pravdu. To by bylo opravdu skvele. Kdyby napr. sdelovaci prostredky, klasicke i elektronicke, uvadely, ze "...v Usti nad Labem se radnice mestske casti Nestemice rozhodla postavit v Maticni ulici zed, protoze vetsina lidi bydlicich na jedne strane teto ulice v rodinnych domcich si to preje. Tito lide poukazuji na prilisnou hlucnost vetsiny lidi, bydlicich v obecnich bytech na druhe strane ulice..."

V takto formulovane zprave by se hovorilo pouze o lidech, jejich etnicka prislusnost by nebyla deklarovana. Zprava by byla maximalne korektni a zrejme by nevyvolala takovou pozornost v zahranici. Docela by se mi to libilo.

Ale kdybychom pristoupili na tento uhel pohledu, tak o cem se v Britskych listech jiz temer rok vede misty velmi vypjata diskuse? Jsou Romove etnicka mensina, maji sve specificke kulturni, socialni a ekonomicke mensinove potreby a pozadavky? Nebo jsou to uplne stejni lide jako "zbytek" ceske populace? V tom pripade by byly uplne zbytecne a nesmyslne romske organizace.

Jsem vsak presvedcen, ze vazne minena diskuse o postaveni Romu v CR jiz ze sve podstaty musi vychazet z predpokladu, ze tito lide maji urcita skupinova specifika. V demokraticke spolecnosti se mensiny nemaji potirat, ale integrovat. Kazdy obcan ma sva individualni prava, vsichni obcane jsou rovnopravni. Krome toho musi stat zajistit ochranu kolektivnich mensinovych prav. Treba i za tu cenu, ze bude ze statniho rozpoctu dotovat kulturni a jine projekty pro mensiny, projekty, ktere by se ve zcela liberalnim trznim prostredi neprosadily, byly by prevalcovany masovou kulturou vetsiny, a mensiny by byly odsouzeny k asimilaci. Znamy vyrok baronky Thatcherove "Nic takoveho jako spolecnost neexistuje, jsou jenom jedinci" je nejen stupidni, ale je take projevem narodniho a kulturniho sovinismu.

Vracim se k Vasi otazce "Proc porad odlisovat ceskou komunitu od romske?" Domnivam se, ze Romove jsou take Cesi, ze tvori etnickou mensinu uvnitr ceskeho naroda. Take by se dalo rici, ze cesti Romove jsou podmnozinou mnoziny Cechu. Z hlediska obcanskeho jsou si vsichni obcane CR rovni. Fakticky existuji rozdily, individualni i skupinove. A hlavne to snad zalezi predevsim na Romech samych, cim chteji byt. Zda uplnymi Cechy se vsemi atributy kulturnimi i jazykovymi, nebo prislusniky ceskeho naroda i romske etnicke skupiny zaroven nebo obcany CR a Romy, kteri se k ceske narodnosti nehlasi. Nikdo nesmi druheho nutit k asimilaci, ale take nikdo nikomu v asimilaci nesmi branit, pokud se pro ni dobrovolne rozhodne.

Vas pozadavek neodlisovat ceskou komunitu od romske je jiste opravneny v obcanskem zivote. Prodavacka je povinna prodat zbozi kazdemu zakaznikovi bez ohledu na to z jake je komunity. Ale v debate o romske otazce a o rasismu? To je jako kdybyste po ucastnicich odborneho seminare o vytvarnem umeni pozadoval, aby nehovorili o barvach, platnu a stetci.

Poznámka JČ: Jsem přesvědčen, že kdyby sdělovací prostředky učily vnímat romské Čechy jako příslušníky celé národní české komunity, kdyby totiž pro ně užívaly inkluzivní a zároveň individuální přístup, část problému by to vyřešilo, neboť kdyby Romové viděli, že se k nim většinová společnost chová v první řadě jako k individuálním lidským bytostem, změnilo by to i jejich přístup k většinové společnosti.

Ve včerejších Britských listech mě zaujala tato pasáž v příspěvku Václava Pinkavy:

Pan Čulík v úvodníku v BL zde zcela právem poukazuje na protimluv některých 'nerasistů', kteří zbytečně pořád uvádějí zakořeněná terminologická rozlišení Čech/Rom a kategorizují lidi nejprve podle ras a etnik aby vzápětí argumentovali, že oni proti nim nic nemají.

K tomu bych rád upozornil na článek Johanny Grohové "Romové si musí zachovat svou identitu, říká Viktor Sekyt". (MF Dnes, 22.12.99)

Se zcela novým Úřadem pro integraci Romů s rozpočtem dvě miliardy korun počítá nedávno dokončená koncepce, kterou pro vládu připravil vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Hlavní filosofii zhruba čtyřicetistránkového materálu je integrace Romů do většinové společnosti, nikoliv však asimilace. Romové by si měli podle jednoho z autorů koncepce Viktora Sekyta ponechat svou identitu, vybudovat si širší vrstvu intelektuálů, více se osamostatnit. K tomu jim mají pomoci nejrůznější vyrovnávací akce, bezplatné vzdělávací a rekvalifikační kursy....

...."Většina lidí si představuje integraci jako asimilaci. Ale integrace znamená, že se člověku ponechá jeho osobitost a přesto se začlení. Za osobitost není možné považovat některé výstřelky třeba kriminálního rázu, osobitost je kultura, uživání jiného jazyka, jiný druh vzájemných vztahů, a to jde začlenit. A naše společnost si na to musí (tučně od J.T.) zvyknout," říká Sekyt.

Myslíte, že takový postup by mohl odstranit shora zmíněná zakořeněná terminologická rozlišení Čech/Rom a že by přestala ta kategorizace lidí nejprve podle ras a etnik, nebo zase jde o tu zatrachtilou nevědeckou metafysiku?

Pan Škvorecký posílal svým zákazníkům knížky v umělohmotovém sáčku, hustě potištěném sloganem Lidé čtěte! To mohu všem doporučit, současná diskuse o Romech či o neintegrovaných menšinách by se možná dostala blíže ke světu "objektivní reality", jak my byvší neradoby marxisté říkáváme.

J.T. 6.6.2000

Poznámka JČ: To jsou pořád nepřekonatelné problémy. Domnívám se, že je to zcela jednduché. Beru to na vlastním příkladě. Kdyby mi po mém příchodu do Británie někdo vyčítal, že jsem Čech, a třeba mi zakazoval mluvit česky a posmíval se mému českému přízvuku v angličtině, nejenže by mě to traumatizovalo a měl bych pocit vyčleněnosti ze země, do které jsem přišel, ale zároveň bych se před ní měl na pozoru. Británie mou českost zcela tolerovala (jiní, zejména s jinou barvou kůže, neměli vždycky takové štěstí) a v druhé generaci se začíná rozpouštět - mé dcery mluví víceméně česky, ale jejich prvotním jazykem je angličtina a  Británii považují za svou rodnou zemi. Totéž se děje i s místními Indy, černochy či Pákistánci. Je množství publikovaných individuálních příběhů, které to dokumentují.

Jinými slovy, etnické skupiny mají přirozeně právo pěstovat si svou interní kulturu, zároveň mají právo, aby na ně společnost pohlížela jako na individuální lidské bytosti.

Jan Lipšanský

Primární je u lidí zkušenost. Jak už jsem kdysi psal, když se narodíte v Brně, babičku máte v Ústí nad Labem a kamaráda v Ostravě, nutně získáte na některé Romy pokřivený pohled. Proto Vám také chodí tolik e-mailů, podporujících pana Pospíšila.

Vycházeje z této zkušenosti NIKOHO ANI NENAPADNE zkoumat důvody, proč se někteří Češi, kteří se řadí k romskému etniku, chovají asociálně. Proto by se veškeré aktivity vlády měly zaměřit právě na toto uvědomění si, a proto tvrdím, že Projekt Tolerance je kontraproduktivní.

Např. Česká televize zařadila do svého programu Amare Roma, jazykový a historický kurz romského jazyka a etnika - jenže běží v poledne. Kolik lidí jej může vidět? Pak existoval přímo pořad o romské komunitě, ale v poslední době nějak zmizel z obrazovek. Přitom televize by mohla v této věci hodně pomoci.

Na druhou stranu by bylo potřeba, aby se do podobných aktivit "uvědomování si" zapojila i romská intelektuální vrstva. Věřím totiž, když lidé uvidí, že jejich pohled na romskou komunitu byl chybný, zabere to lépe. Když uvidí, že mezi Romy, jež lidé jako celek odsoudili díky svým zkušenostem, jsou lidé, kteří jsou studovaní, kteří jsou zkrátka úplně odlišní než jejich představa, tak je to donutí přemýšlet.

Jan Lipšanský

Jiří Pehe

Vazeny pane Culiku,

ve Vasem clanku k odvolani Romana Proroka z pozice moderatora poradu Prave poledne me zaujala veta "spís to opravdu vypadá, ze se zpravodajství CT kaci uz predem, nez vubec vznikl nejaký politický tlak. Hrozi, ze se situace v CT rychle promeni v tragikomickou grotesku".

Mate castecne pravdu, ale bohuzel jen castecne--politicky tlak na CT totiz bezesporu uz existuje. Neprojevuje se ale tak (alespon ne verejne), ze by ten ci onen politik pozadoval vyhozeni toho ci onoho moderatora. Na to jsou nasi novodemokrate prilis pouceni. Jde spise o vseobecnou atmosferu, jakoz i o docela konkterni nedavne zkusenosti s odvolavanim rady CT, fungovanim (a prohlasenimi nekterych clenu) rady nove a s aktivitami nekterych clenu medialni komise poslanecke Snemovny.

Vse to funguje na principu dobre vyzkousene normalizacni formule "odecitani ze rtu". Ani v normalizaci neexistovaly oficialne zadne politicke tlaky na media a  oficialni cenzura. Presto kazdy sefredaktor ci sef zpravodajstvi presne vedel, co se po nem zada. Cesi jsou v tomto druhu autocenzury preborniky a oportunismus, jak vime, nikdy nebyl v ceske kotline nedostatkovym zbozim. Sefove ceskych verejnopravnich medii dobre vi, co se deje v ceske politice; a vedi tez, ze bude hure. Staci si promluvit s nekterymi lidmi z CT nebo CRo, abyste vedel, ze zacina opet panovat strach.

Odvolani Romana Proroka je jen jeden kousek mozaiky. Zda se, ze skonci nejenom nekteri moderatori ale i cele diskusni porady jako napriklad Snezi. Jenom cirou nahodou se jedna o porady, ktere nedavno kritizovali cesti Dusane Slobodnikove. Takze skutecnost, ze se "situace v CT rychle meni v tragikomickou grotesku" neni tak uplne zpusobena tragikomickymi sklony vedeni CT, jako spise dobre osvojenou normalizacni schopnosti ceskych medialnich pracovniku reagovat pruzne na tragikomickou opozicne-smluvni situaci v ceske politice.

Jiří Pehe

Tomáš Pecina

Pro čtenáře Britských listů je důležité, že Jiří Hodač odvolal špatného moderátora po mimořádně špatném výkonu. To bude platit právě do příští neděle. Pak vyvstane jiná otázka, totiž kdo Proroka nahradí. Jaroslav Dědič touto náhradou být nemůže, ten žádné "tvůrčí impulsy", jak půvabně napsal Jiří Tráva, pořadu nepřinese a pokud nabídku nakonec přijme, velmi pravděpodobně se stane nejhorším moderátorem diskusních pořadů v historii České televize.

Že dobří moderátoři pro tento typ pořadu existují i u nás, ukázala TV Prima (dosud všichni moderátoři Partie byli lepší než Roman Prorok), a že je možné moderátora na téma dobře připravit, demonstruje TV Nova svou Sedmičkou i Kotlem.

Nechme se tedy v neděli překvapit a až pak hodnoťme. Předesílám ovšem, že vedoucí pracovník televize, který nahradil lepšího redakora horším, by sám měl být co nejrychleji vyměněn.

Václav Špaňhel

Minulý pátek oznámilo ministerstvo kultury, že ředitelka jeho odboru masmédií dr. Marína Landová byla odvolána ze své funkce. Obratem se vyrojily spekulace o pozadí jejího odchodu. Sama Landová prohlásila, že za jejím odvoláním stojí dva významní mediální podnikatelé: ředitel TV Nova Vladimír Železný a majitel rádií Frekvence 1 a Evropa 2 Michel Fleischmann.

Faktem je, že Landová byla hlavní autorkou nového ministerského návrhu mediálního zákona, který broadcasteři (vysilatelé) podrobili drtivé kritice. Je však třeba říci, že nebyli osamoceni.

Odmítavý postoj k návrhu Landové prezentovala celá mediální odborná obec: velcí i malí broadcasteři, celoplošné stanice i lokální vysilatelé, vysilatelé po kabelu, členové mediální rady (RRTV), poslanci i mediální právníci.

Filosofii svého návrhu shrnula sama Landová do teze, že Česká republika potřebuje "mediální policii". Její zákon proto důsledně ukládal zbytečné povinnosti a všemožná omezení, jejichž praktickým důsledkem by bylo, že broadcasteři by si nikdy nebyli jisti, zda se pohybují v mezích zákona či již za jeho hranou. Do této kategorie patří povinnost umožnit kontrolnímu orgánu přístup ke veškerým interním dokumentům vysilatelům (takovou pravomoc nemá ani finanční úřad), totální znehybnění původních vlastnických vztahů, pravomoc rady sankcionovat de facto cokoliv dle vlastního výkladu zákona či tak absurdně nadstandardní podpora evropské produkce, která nemá obdoby v žádné zemi EU, natož na rozvíjejícím se mediálním trhu.

Paradoxně by takto pojatý zákon byl veskrze prokorupční, protože broadcasteři by na cokoliv museli žádat souhlas úředníků. Landová dále zcela opomněla, že Evropa a svět žijí ve světě globálních ekonomických vztahů, které nepopírají principy konkurence, v době, kdy nadnárodní mediální struktury vlastní všechny druhy médií a to navíc ve více zemích a ještě mezi sebou fúzují. Např. nedávno sloučené společnosti CLT-UFA a Bertelsmann před dvěma měsíci sfúzovali s největším evropským konkurentem společností Pearson. V této atmosféře přišla Landová s tezí, že v ČR nelze jakýmkoliv způsobem křížit vlastnictví v médiích, a to jak tištěných, tak elektronických.

Nebylo proto divu, že tzv. mediální komise parlamentu ministerský návrh odmítla a pověřila poslance Kučeru (ČSSD), aby připravil komplexní pozměňovací návrh, a to na základě jejího výjezdního zasedání v Lipnici. Návrh měl vzniknout také ve spolupráci s úředníky ministerstva kultury. To však Landová neunesla a dle informací z ministerstva tvrdošíjně trvala na svém pojetí zákona a připomínky mediální komise zpracovávala do zákona dle svého uvážení.

Výsledkem byla druhá ministrova blamáž, kdy poslanec za vládní stranu připravil (po zkušenostech se spoluprací s týmem Landové) samostatný pozměňovací návrh, který je pokusem spojit názory ministerstva s výsledky loňského tzv. mediálního panelu, kde byli zastoupeni jak broadcasteři, tak odborná veřejnost.

Důvěrné zdroje na MK však říkají, že Landová zašla ještě dál. Nejen, že nebyla ochotna respektovat ministrův požadavek na podstatné změny zákona, ale ve svých interview nebyla ochotna vnímat snahu ministerstva o nový image v souvislosti s tímto zákonem a dostala se tak do konfliktu s novou tiskovou mluvčí. Korunu všemu nasadila, když se prý i veřejně nelichotivě vyjadřovala na adresu ministra.

Marína Landová byl bezesporu symbol filosofie "mediální policie" v českém mediálním právu. A asi nikdo z branže nepláče, že odchází. Ozývají se hlasy, že takto razantně si měl ministr počínat již dávno. Možná by teď nemusel čelit poslaneckému návrhu, který je koncipován mnohem věcněji a konsensuálněji, než jeho vlastní. Landové však může poděkovat, že se dostal do situace, která je pro něj politicky velmi nepříjemná.

Milan Hulík

SLÁVA, VÍTĚZSTVÍ JE NAŠE

Dne 25.3.1991 se bývalý podnik Františka Otty, za socialismu několikráte přejmenovaný, změnil na "Rakonu a.s." Kupní smlouvou ze dne 19.6.1991 koupila Rakonu americká společnost "Procter a Gamble" a 22.6. téhož roku česká vláda tuto privatizaci schválila. To vše se stalo v době, kdy dědici původního majitele vznesli své restituční nároky podle zákona 87/1991 Sb. Těm nebylo vyhověno právě s odkazem na skutečnost, že podnik byl znárodněn ještě před rozhodující časovou hranicí pro restituci, to jest před 25.2.1948. Proto také s odkazem na nesplnění podmínky rozhodné doby, v které měl předmětný podnik přejít na stát, Obvodní soud pro Prahu 1 dne 29.6.1993 zamítl žalobu restituentů na vydání Rakony. Podle názoru soudu výměrem z roku 1949 nebylo "rozhodné doby" dosaženo, protože tento výměr měl jen deklaratorní charakter a z téhož důvodu restituenti neuspěli ani jako odvolatelé na podzim téhož roku u  Městského soudu v Praze. Tak to také dopadlo u Nejvyššího soudu o dva roky později. Poslední nadějí restituentů pak už zůstal jen Ústavní soud ČR.

Ten si vyžádal doplňující zprávy z různých archivů za účelem zjištění skutečného počtu zaměstnanců v podniku. Z této dokumentace zjistil, že v dopisu bývalého vlastníka adresovaného ministru, byl uveden průměrný počet zaměstnanců číslovkou 117,3, zatímco dopisy Závodní rady a vedení Národní správy uváděly počet zaměstnanců přibližně o jedno sto větší. Ústavní soud nakonec ústavní stížnost restituentů zamítl, když na rozdíl od obecných soudů, které za vlastní znárodňovací akt považovaly vyhlášku z 9.1.1946, dospěl k závěru, že podnik F.Otty byl znárodněn již prvotním dekretem prezidenta republiky č.101/1945 Sb. dne 27.10.1945. Protože rozhodnutím Ústavního soudu ČR vyčerpali restituenti podle českého právního řádu všechny možnosti k uplatnění svých požadavků, obrátili se se svojí stížností k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.

THE EUROPEAN JUDGMENT

odst. 6, § 1, ÚMLUVY O LIDSKÝCH PRÁVECH

KOLIK STOJÍ SPRAVEDLNOST?

P.S. Nebývá zvykem psát za články "post scriptum". Tady si ho nemohu odpustit. Koho při čtení tohoto článku napadne, že restituční zákony měly jít až k roku 1945, myslí logicky, ale mimo realitu restitučních zákonů. Komunismus "oficielne"začal až v únoru 1948! Kdo si uvědomí, že vyvlastňovací dekrety a zákony jsou již všechny zrušeny "via facti", tj.malou i velkou privatizací a že"státní"nebo"národní" majetek je červeným hadrem před očima liberálních zastánců tržního hospodářství a kapitánů české privatizace, může si položit otázku, proč jsou ty vyvlastňovací zákony tak důležité pro české soudy? Aby respektovaly historii? Jistě, co se stalo, nelze odestát! Zákony jsou však jen tehdy spravedlivé, když měří všem stejně. Opačnou odpověď však nedává v ČR jen causa "Rakona", ale i mnoho dalších. Proč? Snad jen Bůh a naši Václavové to vědí!

11.3.2000

JUDr.Milan Hulík

V. Novák

V.Novák

Ivan Hoffman

Stavba pojatá jako systém konstrukčních rámů z lepeného dřeva, těšící se nejčastěji přívlastkům ekologická a univerzální, prožije okamžiky největší slávy.

Již dnes se ovšem ví, že Expo jednou skončí a rozebrání haly a její převoz do České republiky bude stát šedesát milionů.

Shodou okolností se přesně o této částce hovoří v souvislosti s ruinou kdysi také slavného pavilonu Expo 58, který byl v šedesátém roce převezen do Prahy z Bruselu a zrekonstruován v Praze v Letenských sadech.

Ředitelé Národní galerie, Národního technického muzea, rektor Akademie výtvarných umění a odborníci z oblasti památkové péče včera naléhali na představitele města, aby objekt Bruselského pavilonu za šedesát milionů odkoupili od vlastníka, který jej na počátku devadesátých let vydražil v malé privatizaci za 40 milionů a nechal zchátrat.

Aby se ale budova opět stala vyhledávanou restaurací, bylo by třeba do ní investovat dalších sto dvacet až sto osmdesát milionů korun.

A to už se pomalu blížíme k částce, která je vyčleněna na naši současnou halu v Hannoveru. Přejme architektu Chalupovi, aby byl osud k jeho pavilonu laskavější než ke stavbě architektů Cubra, Hrubého a Pokorného.

Ta dnes nad Vltavou ční jako symbol kulturního barbarství. Až se premiér s ministry zahraničí a kultury budou vracet z Hannoveru, měli by to z letiště vzít do Strakovy akademie oklikou. Pietně se zastavit u budovy s dávno vytlučenými okny, kterými se prohání vítr. Také Expo.

Vysílá se ve středu 7. června 2000.

Motto: "Pavilon České republiky svou architekturou působí výrazně a moderně, jeho expozice pak nabízí dialog současnosti s uměním gotiky..." (Zemské noviny)

EX POst

Václav Pinkava

Chalupa hned dvakrát, kolem Jírovec,
ptačí perspektivu řeší Holubec
dávka Venclíkové, špetka Rusiny
D.U.M. náš ve středu evropské dědiny...

Kdo chce prosazovat žábry dřevěné
bez oken či střechy, nad zem zdvižené
neb' v tom vídí strohost ranné gotiky,
hlas se. Já zřím tubus hodný kritiky:

Výmluvný je velmi český pavilón
kolik stál to nevím, - ňákej milión
Karel čtvrtý ač dlí v padlým komínu -
"tunelááááři" - slyším vát meluzínu !