Jaký byl pořad V pravé poledne s novým moderátorem?
Jelikož, je-li mi dostatečně známo, Roman Prorok v průběhu minulého týdne nezemřel (na což usuzuji z toho, že o mně cyberprostorem šíří kompromitující e-maily) ani neodmítl debatní pořad ČT V pravé poledne (VPP) moderovat, není důvod, proč být k jeho nástupci zvlášť shovívaví: vedení televize mělo dost času, aby si nového moderátora (a jeho tým) vychovalo.
Předesílám, že právě tým je základním předpokladem úspěchu pořadu, jakým je VPP. Kdyby Tim Sebastian, o němž je článek ve včerejším čísle, neměl perfektně připravené podklady, neobstál by: nebuďme naivní a nemysleme si, že argumenty, které tahal jako králíky z klobouku a jimiž přiváděl tázaného poradce viditelně do úzkých, byly v jeho hlavě víc než několik dnů, možná hodin - to vše je výsledek perfektní (a také slušně zaplacené) práce podpůrného týmu pořadu Hardtalk.
Tým ČT se nezměnil a odvedl tentokrát spíš nadprůměrnou než průměrnou práci. Obrazové materiály byly slušně sestříhány a okomentovány a zdá se, že i podklady, jimiž se Antonín Zelenka zcela netelevizně přehraboval, byly zpracovány na slušné úrovni.
Světlo, zvuk, kamera běží - vstupuje nový moderátor. A to je první potíž. Na rozdíl od Romana Proroka, který má image někdy uštěpačného, ale sympatického a bystrého mladého muže, Antonín Zelenka vypadá naprosto netelevizně. Za vzhled, stejně jako za mnohé jiné dispozice, nikdo z nás nemůže; měli bychom si ale uvědomit, kde jsou naše omezení, a nehnat se do aktivit, kde jimi budeme diskvalifikováni dřív, než budeme moci pořádně začít. Při své tělesné konstituci (a obratnosti) nikdy nepodám přihlášku do baletního sboru Národního divadla: mám obavy, že pan Zelenka se nerozvážným kývnutím na nabídku ČT něčeho podobného dopustil.
První slova nového moderátora ho profesně okamžitě usvědčují: mluva pomalá, přirozené řeči nahony vzdálená, intonace nezaměnitelná - čeština vzor Český rozhlas. Že celá dnešní debata bude rozhlasová, nenechává Antonín Zelenka nikoho na pochybách. Každému účastníkovi pečlivě uděluje slovo a vždy zopakuje, kdo bude hovořit (v rozhlase, jak známo, titulky nemají). Podobně se nikdy nestane, že by jeden účastník vstoupil do řeči druhému: to si pan moderátor hlídá, v rozhlase to nejde, protože by nebylo jasné, kdo právě mluví.
Debata plyne svým pomalým, Zelenkovou zadržovanou dikcí ještě víc zvolňovaným, tempem. Nikdo se s nikým nehádá, všichni svorně nenávidí komunisty (které sice 20 % koncesionářů bude volit, ale pro ty dnešní debata není) a hořekují nad poměry, které nedovolují komunistické zločiny potrestat. Pak ještě moderátor vykroutí závěrečnou řečnickou piruetu (paní Dědečková má naprostou pravdu, tak pitomé klišé se vymyká i veřejnoprávně-televiznímu standardu) a diváci, kteří dosud nepřepnuli na neveřejnoprávní kanál a daleko zajímavější Sedmičku s Klausem a Špidlou, od přístroje zívajíce odcházejí.
Antonín Zelenka naplnil přesně očekávání a předvedl se jako průměrný rozhlasovýmoderátor. Prorokovi se nevyrovná vzhledem, vystupováním ("imagem"), citem pro dialog, flexibilitou a schopností reagovat, předčí ho naopak přirozenou autoritou (to je ovšem dáno spíš věkem a typem osobnosti) a zřejmě i rozvahou a kulturou řeči (byť, jak bylo řečeno, zatím v naprosto netelevizním provedení). Vlastnosti, které jsou pro úspěch moderátora rozhodující, tedy neústupnost, smysl pro fair play a onu neuchopitelnou schopnost vést debatu tak, aby diváky zaujala, nikoli unudila, vzhledem k dramaturgii nedělního pořadu Antonín Zelenka ukázat nemohl: v tom dávám opět zapravdu Janě Dědečkové.
Přesto ale mám pocit, že jsem jako divák a tudíž i hlavní sponzor televize přišel zkrátka. Pokusy se dělají na králících, ne na platících zákaznících (možná by stálo za to založit nadaci proti týrání televizního diváka).
Proto Vás s plnou vážností (jedné desetimilióntiny Vaší divácké obce) vyzývám: Vraťte mi mého Proroka, mám ho rád, a cvičte si pana Zelenku v zákulisí. Až se naučí aspoň základy práce televizního moderátora, klidně ho pusťte před kameru a nechte ho třeba dva měsíce s Romanem Prorokem alternovat. Teprve pak se rozhodněte, kdo z nich je lepší (anebo, osvědčí-li se oba, nechte je vést debatní pořady střídavě natrvalo).
Tak se totiž buduje špičkový tým: co jste předvedli za posledních 7 dní, to jsou, pánové Chmelíčku a Hodači, metody, které bych očekával spíš od - s prominutím - vedení srbské nebo běloruské televize.
Principem demokracie je střetávání názorů a koncepcí; nepochybuji o tom, že minimálně Jiří Hodač to ze své emigrace velmi dobře ví - jen na to, jak bývá ve východní Evropě zvykem, na chvíli ve vlastní prospěch zapomněl.
Dodatek z pondělního odpoledne:
Razantní krok s výměnou moderátora nezaznamenal kladnou diváckou odezvu ani podle peoplemetrových měření. Podle informací České televize sledovalo pořad V pravé poledne s novým moderátorem 217 tisíc diváků starších 15 let (tzn. rating činil 2,6 procenta divácké populace tohoto věku), což představuje osmnáctiprocentní podíl (share) na sledovanosti všech televizních stanic. Přestože ČT věnovala výměně moderátora dokonce zvláštní tiskovou konferenci, v obou parametrech ležel nedělní pořad v
Moje prognóza na příští neděli: 2,4 % absolutně, 16 % relativně (případné návrhy sázek prosím na tompecina@volny.cz).
Nesouhlas s Tomášem Pecinou
Apriorní útok vůči ČT?
Televizní pokus o popis tragické události
Připadá mi už, že Britské listy už hledají JAKOUKOLIV příležitost, jak si do ČT kopnout. Poznámka Tomáše Peciny na okraj v ČT zveřejněného zpravodajského příspěvku ze zákulisí ideové konference ODS (tady jsem na vážkách, zda nedat slovo ideová také do posměšných uvozovek, ale na rozdíl od Tomáše Peciny si vážím myšlenek, i když s nimi nesouhlasím a proto nechci být uštěpačný...) je plná apriorního nesouhlasu. Proč ale? Zde, jak se domnívám, nejde v žádném případě o PR, ale o skutečně veřejnoprávní službu občanům. Pokud má nějaká politická strana či subjekt (jedno jestli "IMPULS" 99, ODS či "Dřevíčská" výzva) zásadní programovou či ideovou konferenci, je povinností veřejnoprávního média referovat o tom s maximální možnou objektivitou, bez ohledu jestli se to 70% - 100% nevoličů této strany líbí, či nikoliv. Takto si představuji veřejnoprávní službu.
Sám jsem strávil na předchozí - První ideové konferencí ODS dva úděsně dlouhé dny posloucháním xenofobních, nacionalistických či jen úplně primitivních příspěvků na zahraničněpolitická, ekonomická a všeobecněpolitická témata (Vyjímám z tohoto hodnocení Ivana Langra s jeho nádherně dětinským přiznáním archetypu ideologie ODS, který mi otevřel oči) v souvislosti s "obranou české státní ideje" "euro-skepticismem/realismem" "konzervativním liberalismem" a dalšími perlami z dílny ODS. V životě jsem si nepřipadal myšlenkově tak vzdálen tomu pseudo- či rádoby- vědeckému blábolení, jako tam. Většina vzdělaných, soudných a rozumných voličů ODS by musela roztrhat své volební lístky, kdyby toho byla svědkem. Bohužel nebyla. Nebyli zváni. Bohužel byli vydání následné PR kampani o genialitě pana profesora. A bohužel nebyl přítomen nižádný redaktor veřejnoprávního média včetně ČTK, který by, jsa jat novinářskou objektivitou, odcitoval některá blábolení doslova, ostatní v souhrnu. Všichni "novináři" (s výjimkou mne a kolegy z anglicky psaného Prague Postu) trávili víkend příjemně a přišli až na tiskovku, kde si před jejich mikrofony a kamerami načechrával peříčka pan profesor a s arogancí intelektuála jim dával povýšenecké školení z konzervativismu a liberalismu. Pak dostal slovo zahraniční "stín" Zahradil a několik dalších "stínů". Za všecny jmenuji paradox - "ekologického experta ODS" - stínového ministra dopravy Martina Římana (!). Ti novináři něco úslužně zamumlali, pan profesor je milostivě propustil a uspěchaný podržtaška Herold vypnul monitorovací diktafonek. Audience byla u konce.
A tak volám jako bytostný nepřítel všech nacionalistických a xenofobních myšlenek: Žádám veřejnoprávní média o co nejdelší reportáže z ideových konferencí všech politických stran, aby měl opravdu každý možnost se seznámit s přímou, nesestříhanou, neučesanou, s PR agenturami nezkonzultovanou a nezcenzurovanou verzí všech názorů politických stran dříve, než jde k volebním urnám.
Ze zákulisí Druhé ideové konference ODS:
Dovolím si uvést (namísto redaktorů veřejnoprávního média) jeden povedený šprým zahraničního stína poslance Jana Zahradila z Nedělní ideové konference, který si zřejmě po sobě třikrát nepřečetl své teze zahraniční politiky, které skončily nakonec na inovovaném webu ODS (Dalšího šprýmu, který ale není ani tak směšný, jako spíše tragickým mementem pro všechny občany staršího věku, je prohlášení senátorky Libuše Benešové, stínové ministryně práce a sociálních věcí, tamtéž:
A mně nezbývá než suše dodat: Tudy cesta do Evropy ani k modernímu kapitalismu, natožpak k občanské demokracii, nevede.
To je rozdíl. Opravdu nevidím důvod neinformovat o jakémkoli takovémto jednání i v několikaminutovém šotu. I voliči ODS tvoří (daleko více než katolíci či teplouši) diváckou základnu ČT. Tu televizi si neplatí nestraníci nebo vyznavači tibetských mlýnků, ale všichni. A ODS není ani mimoparlamentní stranou s deseti členy. I já jako nevolič ODS chci tuto informaci. Abych se pídil po podrobnostech a mohl vyjádřit svůj názor, což jsem udělal. Lichotivý nebyl. Je součástí veřejné služby nezmanipulovanou informaci dostat. Když můžou probírat nechutné vnitřnosti pana prezidenta, připadá mi ideová konference ODS jako naprosto neškodná, ba zábavná.
Politické strany se do hlavních zpráv dostávají proti své vůli a zpravidla také k vlastní nelibosti. Jejich PR-mani se samozřejmě snaží propašovat do zpráv všelicos (od "ideových" konferencí po předsedy pinkající si přes síť s automobilovými závodníky, stejně jako u nás), rozdíl je v tom, že u seriózních stanic se jim to nedaří. Na jednoho Clintona balícího své ženě svačinu připadalo předtím nejméně padesát Clintonů kroutících se před otázkami novinářů a vyšetřovatelů a vykládajících, jak to vlastně bylo s přítelkyní Monikou.
Že se konference konala, není zpráva do Událostí, a budete se divit, takovou zprávou pro mě není ani to, že na konferenci Klaus vyhlásil "program euroskepticismu" - ten totiž není ničím jiným než smoke screen - kouřovou clonou - pokoušející se naplnit stránky novin něčím jiným než nepohodlnou kauzou Libor Novák. Média si nesmějí nechat diktovat agendu od politiků, to Britské listy zdůrazňovaly (ústy Jana Čulíka, Ivana Kytky i mými) snad stokrát.
Kdybych byl na oné tiskovce po konferenci, zcela jistě bych panu Klausovi nepoložil doplňující otázku k jeho skvělé nové ideji, ale zeptal bych se ho, jak pokračuje pátrání po Pepovi z Hongkongu.
Verdikt v případě Libora Nováka byl velmi pozitivní
V poslední době (například v Neviditelném psovi nebo v LN) byly uveřejněny názory čtenářů i novinářů, které považují rozsudek nad Liborem Novákem, bývalým místopředsedou ODS, za nesprávný a argumentují zejména tím, že člověk by přece měl být za svůj podpis zodpovědný se všemi důsledky. Soudce údajně rozhodl nespravedlivě, a to v takové jasné kauze!
Nesledoval jsem proces systematicky, ani zdaleka neznám žádné dokazování, mám informací asi tolik, jako každý průměrný čtenář denního tisku či televizní divák. Pro rozsudek mám však pochopení a domnívám se dokonce, že jej lze označit v pozitivním smyslu za pozoruhodný.
Zkusme z různých soudcových poznámek usuzovat, oč mu vlastně šlo. Čím lépe pro Nováka, tím hůř pro ODS, pravil například. Myslím, že posleství z tohoto výroku je jasné. Soudce odmítl přistoupit na něčí hru s nastrčenou figurkou, kterou Novák bezesporu je. Ano, podepsal daňové přiznání. Právě to asi považuje soudce za spiknutí neboli organizovaný zločin. Kdo za ním asi stojí? Co dostal Novák za podpis, nebo co za něj dostal slíbeno? Je mi líto, pánové, ale takové hry se odmítám účastnit a už vůbec nechci být členem vašeho gangu.
Osvobozením Nováka naopak soudce říká: Došlo k úmyslným daňovým únikům, avšak kdo je za ně zodpovědný? Chcete-li spravedlnost, vyšetřete to, přineste mi důkazy a já ho odsoudím. Proces je opravdu zajímavý tím, co neodhalil. Potrestáním Nováka by z pomyslné smyčky vyklouzly osoby, které za celým případem stojí a nesou skutečnou odpovědnost za podvodné financování ODS. No jo, Novák, to byl vždycky podvodník, projevovali by účinnou lítost praví viníci, už mu to víckrát nesvěříme.
Domnívám se, že úplně slepá spravedlnost by klidně mohla Nováka shledat vinným na základě podpisu pod daňovým přiznáním. Myslím si však, že tentokrát udělala dobře, že trošku zpod pásky vykoukla a rozpoznala nekalé úmysly. Pachatelé asi počítali s tím, že je spravedlnost nejen slepá, ale i hloupá, v čemž se poněkud zmýlili. Advokát Sokol a soudce Hodoušek odvedli dobrou práci a navíc se nezalekli organizovaného zločinu.
Mají vaše číslo!
Za několik dní vědci zveřejní celý genetický kód člověka. Je to ale triumf vědy, anebo jen zlatý důl pro big business, ptal se v neděli 11. června týdeník Observer.
Nad tmavě zeleným recepčním pultem a křesly v Sanger Centre v jihoanglické Cambridgi ukazuje velká podlouhlá elektronická obrazovka série neustále se měnících písmen. Vypadá to jako měnící se burzovní ceny - dokud si nevšimnete, že v tom nejsou žádná čísla a že jde o kombinace jen čtyř písmen.
Znovu a znovu se objevují na obrazovce různé permutace A, C, G, T, každých pár vteřin se objeví nové písmeno. Každou minutu, každý den, po dobu posledních pěti let je zde takto bez přestávky znázorňován tento nekonečný proud písmenných sekvencí - přichází ze stovek automatických sekvencerů DNA , umístěných v cambridžském středisku.
Před očima návštěvníků se tu mapuje genetická struktura člověka. Každé A, C, G, T je jednotka DNA a za několik pár dní, poté co vyprodukoval stamiliony takovýchto písmen, systém se přiblíží svému prvnímu mezníku: vytvoří první pracovní verzi celého lidského genomu.
Ve spolupráci s americkými vládními výzkumníky oznámí vědci z Sanger Centre, s podporou Wellcome Trustu, že dekódovali více než 90 procent ze 3 miliard jednotek DNA, které určují naše fyzické a mentální vlastnosti. Vytvořili první biologický plán člověka.
"Lidský genom, to je Kniha života," konstatuje John Sulston, ředitel Sanger Centre. "Začínáme číst její první korektury, je to asi tak důležité, jako když jsme pochopili, že se Země točí kolem slunce anebo že pocházíme z opice."
Je to pozoruhodný úspěch, který dokazuje, jak se otvírají záhady života ofenzívě vědy. Touto rychlostí vytvoří vědci definitivní verzi lidského genomu v příštím roce, nebo nejpozději začátkem roku 2002, o tři roky dříve, než se předpokládalo.
Projekt lidského genomu se stal jedním z nejkontroverznějších vědeckých projektů v historii. Vyskytlo se mnoho obvinění, že se vědci snaží zprivatizovat si lidskou duši.
Toto nepřátelství vyvolal téměř sám Craig Venter, agresivní, ambiciózní genetik, jehož zásah do projektu genomu proměnil pohodlnou akademickou práci v zatrpklý závod, který vyvolal konsternaci Billa Cintona i Tonyho Blaira.
Venter založil s podporou obrovského množství spekulativního kapitálu soukromou firmu jménem Celera, v Rockville ve státě Maryland. Stala se přímým konkurentem veřejného mezinárodního úsilí. Venter tvrdil, že on sám zmapuje 3 miliardy jednotek DNA dříve než státem placení vědci, a to se ziskem. Vzdejte se své práce už nyní, řekl vědcům, pracujícím na mapě lidského genomu v roce 1998, a soustřeďte se na jednodušší organismy, jako jsou třeba myši.
Nyní, o dva roky později, vytvořila firma Celera svou první pracovní verzi lidského genomu a o minulém víkendu dokončili vědci v Sanger Centre svou vlastní Knihu života. Během nadcházejících několika dní se svět doví, kdo byl první.
Ale bitva mezi firmou Celera a veřejně financovaným projektem lidského Genomu - to je kolektivní úsilí , na němž se podílí 16 ústavů z celého světa, ale největší podíl práce dělá právě Sanger Centre, je bojem o samotné vlastnictví genů lidské rasy.
Venter chce získat zpět investované peníze tím, že prodá svá data farmaceutickým společnostem a tím, že si bude nejslibnější geny, které najde, patentovat. Tyto geny by se tak staly základem nového lékařství a nových léčebných metod pro nemoci srdce, pro cukrovku a různé druhy rakoviny
Avšak představa, že by mělo být možné takovýmto způsobem geny patentovat a omezit jejich využívání jen na pár vybraných vědců, je naprosto nepřijatelná pro organizaci Wellcome Trust, pro středisko Sanger Centre a pro jejich americkém, státem financované partnery. I hlavní vědecký poradce britské vlády, Sir Robert May, je přesvědčen, že by to byla katastrofa, kdyby byly takové patenty uděleny.
Avšak to právě Venter očekává. "Sto až tři sta nejslibnějších genů - to bude stačit na to, aby to pro nás produkovalo slušný zisk," konstatuje.
Bude muset ovšem učinit více, než jen definovat gen, který se typicky skládá z několika tisíc jednotek DNA. Bude muset zjistit, jakou bílkovinu ten gen produkuje v lidském těle a také analyzovat, jak ovlivnit jeho biologickou činnost. Teprve pak by si mohl nárokovat patent na tyto informace. Mnoho vědců pochybuje, zda má Venter dostatečné vědecké zázemí, aby tohle všechno dokázal. Jen analýza základních rysů lidského genomu mu potrvá nejméně ještě rok.
Jak se bude rozvíjet lékařství v jednadvacátém století
Kontroverze je tedy o tom, jak se bude dále rozvíjet v jednadvacátém století lékařská věda.Venter chce na ní vydělávat, zatímco John Sulston hraje roli angažovaného státního zaměstnance, služebníka veřejnosti. Venter jezdí na obchodní setkání v pronajatých jaguárech, v drahých oblecích a se zlatými hodinkami Rolex. Sulston vlastní ojetý automobil a staví se proti globálnímu kapitalismu. Peníze ho nezajímají. Oba měli na genetickou vědou velký vliv. Venter bezpochyby podstatně urychlil práci na lidském genomu. Konkurence je vždycky dobrá věc, ale existovala celá řada dalších faktorů, proč práce proběhla daleko rychleji, než se původně očekávalo.
Vznik nové generace daleko efektivnějších analyzovacích přístrojů DNA v devadesátých letech vedl k dramatickému zrychlení práce, pro Ventera i pro státem financované vědce. Vědci se zároveň octli pod velkým tlakem zrychlit svou práci i odjinud. Lékaři považují naše informace za nesmírně cenné a dožadují se stále dalšího genetického mapování, takže pracujeme co nejrychleji, konstatoval jeden genetik.
Venter se nejzuřivěji staví právě proti britským vědcům. Poté, když oznámil, že zahajuje privátní vědeckou práci na mapování lidského genomu, britští vědci Morgan a Sulston okamžitě odcestovali do Spojených států a veřejně tam přislíbili, že se britské investice do projektu lidského genomu zdvojnásobí. To obnovilo morálku amerických, státem financovaných vědců a způsobilo to, že se britské Sanger Centre stalo hlavním konkurentem Venterovy soukromé společnosti
Podle Ventera prý financuje Wellcome Trust celý projekt částkou 240 milionů liber jen proto, aby zakryl své obrovské ztráty. Na Morgana tato kritika nedělá dojem. "Jsme charitativní organizace. Nemůžeme své ztráty skrývat. A kdyby se býval Venter rozhodl s námi spolupracovat, kdybychom si práci rozdělili, namísto abychom sami dělali každý totéž, už jsme mohli teď dokončovat konečnou verzi, nikoliv jen dokončovat první přípravnou verzi. Byli bychom o dva roky dál."
Lidský genom - je to obdivuhodné: jenže možná vás to připraví o zaměstnání
Když začali vědci mapovat lidský genom, málokdo z nich pomyslel na pojišťovnictví. Ukazuje se však, že informace o struktuře lidských genů budou mít závažný dopad na schopnost lidí kupovat si pojištění proti nezaměstnanosti, životní, lékařské či cestovní pojištění a získávat hypotéky na dům či byt, varuje deník Guardian.
Už nyní jsou k dispozici genetické testy, jejichž prostřednictvím lze zjistit, zda jste zdědili jednu z relativně vzácných nemocí, které postihly vaše příbuzné. Do pěti až deseti let však budou mít lékaři k dispozici testy, které předem odhalí příčiny nejběžnějších nemocí, které vyvolávají dlouholeté příznaky a předčasnou smrt. Podle zpráv v britském lékařském časopise Lancet odmítají některé pacientky genetické zkoušky na rakovinu prsu, protože se obávají, že by výsledky mohly záporně ovlivnit jejich možnost získat pojištění.
To je znepokojující, protože v případě zjištění genetické náklonnosti na rakovinu prsu je možno přijmou preventivní opatření - i když značné drastická.
V současnosti existuje sedm tzv. monogenických chorob, pro něž existuje genetická zkouška, kterou nabízí britské pojišťovnictví. Týká se o rakoviny prsu, Huntingtonovy choroby, ranné rodinné verze Alzheimerovy choroby, myotonické dystrofie, rodinné adenomatózní polyposis, mnohonásobné enokrinní neoplasie a dědičné motorické a smyslové neuropatie.
Asociace britských pojišťoven už vypracovala politiku, v jejímž rámci se její členové dotazují zákazníků, zda podstoupili genetickou zkoušku pro některé tyto nemoci a jaký byl výsledek. Žádná pojišťovna nemá zákazníka nutit, aby se zkoušce podrobil.
Vláda v roce 1998 ignorovala doporučení z Poradního výboru pro lidskou genetiku, aby bylo na užívání těchto testů uvaleno moratorium. Ale v některých jiných zemích, včetně Francie a Holandska, tato moratoria byla zavedena. V Rakousku, v Dánsku a v 18 státech USA bylo genetické testování pacientů na případné budoucí riziko chorob úplně zakázáno.
Harry Cayton z britské Alzheimerovy společnosti je znepokojen situací v Británii. Zatím prý má přístup pojišťoven k výsledkům genetických testů jen malý vliv na občany, protože jsou testy k dispozici jen pro malý počet vzácných nemocí. Například dědičná rakovina prsu, pro niž existuje genetická zkouška, se týká jen asi 5 procent veškerých případů této nemoci v Británii. Na Alzheimerovu chorobu existuje genetická zkouška jen v jednom procentu případů, pro pacienty, kteří trpí genetickou verzí této choroby, začínající v relativně mladém věku. Avšak v současnosti se pracuje na testu pro předběžné zjišťování výskytu Alzheimerovy choroby , která poskytuje velkou část obyvatelstva. Také se předpokládá, že brzo budou k dispozici genetické testy, které předpovědí možnost srdeční choroby. Příbuzní lidí, kteří zemřeli na choroby srdce, by bezpochyby rádi podstoupili tyto testy, aby zjistili, zda mají změnit životní styl, pravidelně se nechat kontrolovat u lékaře a možná brát i preventivní léky. Avšak bude to znamenat, že tito lidé budou pak muset platit radikálně zvýšené životní pojištění, anebo ho nedostanou vůbec?
"Kdybych byl pojišťovací firmou, vyvíjel bych nátlak nyní, protože dnes je to ještě velmi lehké, a věděl bych, že za pět deset let z toho budu mít velké zisky. Jakmile společnost přijme zásadu, že pojišťovny tato data smějí užívat, vznikne zavedený precedens," varuje Cayton.
Někteří lékaři se obávají, že příliš agresivní otázky od pojišťoven povedou lidi k tomu, aby se vyhýbali lékařským zkouškám, které jsou součástí klinických testů. Jinou obavou je, že pojišťovny zavedou povinné genetické testování pro některé žadatele, což bude znamenat, že osoby s rodinou historií chronické nemoci nebo lidi, kteří odmítnou podstoupit genetickou zkoušku, nebudou mít přístup k pojištění.
V Británii vládne také obava, že by mohli lidé ztratit přístup k životním pojistkám a k hypotékám, za něž si často kupují domy a byty. Poskytovatelé hypoték sice dnes netrvají na životním pojištění, ale držitelé hypoték normálně chtějí životním pojištěním ochránit své rodiny: normálně to funguje tak, že pokud by plátce hypotéky zemřel, splátky jsou považovány za splacené.
Ve Spojených státech, kde se běžně užívá soukromé zdravotní pojištění, vládnou velké obavy o tom, jak ho ovlivní genetické testování. Je prý zřejmé, že přístup k předběžném zjišťování, kdy člověk onemocní jakou chorobou, nakonec zlikviduje všechny systémy dlouhodobé lékařské péče. Například v případě Alzheimerovy choroby budou zřejmě pojišťovny pojišťovat jen takové pacienty, u kterých genetické zkoušky prokáží, že u nich tato choroba propukne až ve velmi pozdním věku. Paradoxně tedy právě těm lidem, jimž bude zapotřebí dlouhodobé péče, bude tato péče odepřena.
Senzační člověk, vynikající profesionální zkušenosti - ale má špatné geny
Je pravděpodobné, že velmi brzo se o genetický profil uchazečů o práci začnou zajímat i zaměstnavatelé. Loni v červenci byla zveřejněna zpráva britského poradního výboru pro lidskou genetiku, že britské ministerstvo obrany podrobuje žadatele o letecký výcvik genetickým zkouškám na chorobu srpkovitých buněk, kterou může vyvolat nedostatek kyslíku při letu. Jinde v Evropě se při žádosti o zaměstnání snad genetické testování ještě nevyžaduje, avšak častější je ve Spojených státech, kde ho vyvolávají obavy z potíží při zdravotním pojištění, vzhledem k tomu, že v USA neexistuje státní zdravotnictví.
Britský poradní výbor pro lidskou genetiku doporučoval, aby se nestalo povinností žadatele podstupovat genetické zkoušky při žádosti o zaměstnání. Mělo by být respektováno právo žadatele neznat své genetické ustrojení. Z pravidla by však měly být výjimky. Vznikne-li například genetický test, který dokáže předpovědět budoucí pravděpodobný infarkt, bylo by například ve veřejném zájmu, aby se takovému testu podrobovali piloti leteckých společností.
Skok do neznáma
Každým dnem se nyní dovíme o nejvýznamnějším vědeckém objevu našeho života. Státně financovaný mezinárodní projekt lidského genomu slibuje "první verzi" tohoto genomu, a americká soukromá firma Celera se snaží jej přetrumfnout vlastní verzí tohoto plánu struktury lidského organismu.
V dlouhodobé perspektivě pravděpodobně radikálně změní tyto objevy naše porozumění tomu, jak funguje lidské tělo, poskytne nám celou řadu léčebných metod pro genetické choroby a otevře to Pandořinu skřínku eugenických možností ("Přejete si, pane, aby vaše dcera byla jen inteligentní, anebo aby taky měla dlouhé nohy?"). Ale to všechno ještě pár let potrvá. Zatím máme to, co nedávno charakterizoval John Maynard Smith, jeden z největších genetických biologů: "Je to, jako bychom se chtěli naučit maďarsky a máme k dispozici všechna maďarská slova, jenže nevíme, co znamenají."
To je jen jeden z mnoha důvodů, proč objevy spojené s lidským genomem vyvolávají u lidí znepokojení, píše deník Guardian. Vstupujeme do nové, neznámé oblasti.
Craig Venter a soukromá firma Celera vyvolávají obavy u mnoha lidí. Je možné, že se toto nové teritorium stane majetkem amerických farmaceutických společností, anebo se stane celý tento obor genetického výzkumu obětí patentového zákonodárství a jediní, kdo z toho budou mít užitek, budou američtí podnikatelští právníci.
Pro tradičního vědce, který pracuje pro dobro společnosti, je silně odpuzující, že něco tak důležitého, jako je lidský genom, se stalo hříčkou agresivního podnikatele, který se chce stát prvním biotechnologickým miliardářem. A celá záležitost se stává obětí burzovních spekulací. Energické marketingové oddělení firmy Celera vyvolává pozornost sdělovacích prostředků, v důsledku čehož se akcie firmy Celera pohybují na americké burze Nasdaq jako jojo - v jedné chvíli při poklesu s sebou tyto akcie strhly celý burzovní index. Důsledkem jsou vlny nadávek, vyměňovaných mezi Venturou a britským Sanger Centre v Cambridgi, kde probíhá většina státně financovaného výzkumu. Jak napsal jeden vědec nedávno v časopise New Yorker: "Je to nejdůležitější vědecký projekt současnosti a má to charakter školní pranice."
Je zjevné, že naše schopnost regulovat exploataci vědeckého výzkumu na vládní úrovni je zoufale nedostatečná.
Částečně je to důsledkem globalizace vědeckého výzkumu. Britská vláda nemůže učinit nic, aby zastavila americký rozvoj geneticky modifikovaných potravin a, jak Británie trapně zjistila v případě geneticky modifikovaných semen řepky, prodávaných jako normální, ani se od tohoto vývoje nemůžeme izolovat
Částečně je důvodem nedostatečné státní regulace vědeckého výzkumu i jeho komercionalizace - vlády opakovaně doporučovaly, aby se univerzitní laboratoře spojily prostřednictvím partnerství a financování se soukromým sektorem. V důsledku toho vláda nyní stále méně financuje vědecký výzkum a stále méně ho řídí.
Slabá státní regulace vědeckého výzkumu posiluje obavy z toho, jaká vznikne v budoucnosti morálka. Naše generace bude muset čelit obrovským morálním dilematům: co je špatného na klonování? Které genetické choroby úplně zlikvidujeme? Do jaké míry je přípustná eugenika? Přitom už nemáme stará morální měřítka. Vznikl obrovský paradox: na jedné straně jsme si vyvinuli obrovskou moc - viz právě předvedený počítač, který má kapacitu milionkrát větší než normální PC - a pocit bezmocnosti ohledně toho, jak zvládat své objevy.
Podstatou úzkosti je docela racionální obava. Moc se nám nelíbí, že tak do patnácti let bude možno umístit veškeré informace o naší individuální genetické struktuře na plastikovou kartičku. Více než 500 nebo kolik let západního vědeckého myšlení, lidského sobectví a lidské důležitosti bylo zlikvidováno: nejsme Bohem stvoření páni tvorstva, sdílíme většinu svých genů s tupě zírající krávou.
Musíme si rozmyslet, co chceme od projektu lidského genomu, vědecky i morálně, a musíme přimět své vlády, aby vědecký výzkum tímto směrem regulovaly. Uvědomělý občanský postoj bude vyžadovat v nadcházejících desetiletích určitou míru morální filozofie.
Ale taky potřebujeme určitou míru odvahy, abychom dokázali vstoupit do této nové éry a aby nás naše úzkost nezaslepila.
Jedním z nejbolestnějších okamžiků mé novinářské kariéry, píše autorka článku na toto téma v deníku Guardian, bylo, když jsem seděla v bytě jedné muslimské ženy, kterou právě opustil její muž. Na klíně jí spalo krásné nemluvně, oblečené do růžového saténu a na zdi byly fotografie jiného dítěte - které zemřelo na nevyléčitelnou genetickou chorobu. Žena mi řekla, s hroznou otevřeností člověka v traumatickém šoku, že i dítě, které jí spí na klíně, brzo zemře, a že ji manžel opustil, protože je ona nositelkou genetické nedokonalosti.
Jestliže bude genetický výzkum schopen odstranit takovéto utrpení, je důvod, abychom vznik první verze lidského genomu oslavovali, uzavírá Guardian
Cenzura v Británii?
Televizní film, který se nevysílal
Sotva mine jediný den, napsal v Guardianu Geoffrey Goodman, šéfredaktor časopisu British Journalism Review, který by nepřinesl příklad, jak absence dobrého zákona o svobodě informací zabraňuje takzvané svobodné britské společnosti v přístupu k informacím, na něž máme právo.
V našem politickém systému zůstávají historické politické podvody a lži neodhaleny a nezveřejněny. Náhodou jsem v této věci dostal v minulých dnech znepokojující důkaz, když jsem se účastnil soukromého promítání televizního dokumentárního filmu, který se nikdy nevysílal. Veřejnosti zůstává tento film neznámý - možná ho dokonce nějaká skrytá ruka zcenzurovala. Než jsem byl náhodou pozván na toto soukromé promítání, o těchto věcech se nikde a nikdy nehovořilo.
Dovolte mi, abych to vysvětlil. V roce 1947 dovolila labouristická vláda Clementa Atleeho, aby do Británie přišly pozůstatky celé divize nacistické Waffen SS, celkem to bylo asi 8 000 mužů. Tato čtrnáctá divize SS, zvaná Galizien (Halič) se skládala skoro úplně z Ukrajinců, většinou původem z polské Ukrajiny, kterou po paktu, uzavřeném mezi Molotovovem a Ribentroppem v srpnu 1939 okupoval Sovětský svaz.
Příchod ukrajinských členů divize SS do Británie zůstal tehdy většinou bez povšimnutí sdělovacích prostředků. Byli rozptýleni po celé zemi do dočasných táborů, než se usadili na různých místech Británie. 1500 z nich dosud v Británii žije, jejich historie a jejich zázemí zůstává tajemstvím. Zůstává však i nadále velké podzření ohledně jejich role jako důležité, když jsem se účastnil soukromého promítání televizního dokumentárního filmu, který se nikdy nevysílal. Veřejnosti zůstává tento film neznámý - možná ho dokonce nějaká skrytá ruka zcenzurovala. Než jsem byl náhodou pozván na toto soukromé promítání, o těchto věcech se nikde a nikdy nehovořilo.
Dovolte mi, abych to vysvětlil. V roce 1947 dovolila labouristická vláda Clementa Atleeho, aby do Británie přišly pozůstatky celé divize nacistické Waffen SS, celkem to bylo asi 8 000 mužů. Tato čtrnáctá divize SS, zvaná Galizien (Halič) se skládala skoro úplně z Ukrajinců, většinou původem z polské Ukrajiny, kterou po paktu, uzavřeném mezi Molotovovem a Ribentroppem v srpnu 1939 okupoval Sovětský svaz.
Příchod ukrajinských členů divize SS do Británie zůstal tehdy většinou bez povšimnutí sdělovacích prostředků. Byli rozptýleni po celé zemi do dočasných táborů, než se usadili na různých místech Británie. 1500 z nich dosud v Británii žije, jejich historie a jejich zázemí zůstává tajemstvím. Zůstává však i nadále velké podzření ohledně jejich role jako důležité části Hitlerovy válečné mašinérie na východní frontě.
Nevysílaný (potlačený?) hodinový dokumentární film natočil Julian Hendy, talentovaný televizní autor a historik. Film se měl vysílat na komerčním okruhu ITV loni, ale na poslední chvíli bylo vysílání zrušeno, že se bude vysílat letos. Od té doby se rozhostilo mlčení. V jedné chvíli se začala o debatu o Hendyho filmu zajímat BBC - ale pak se náhle stáhla.
Film je vynikajícím dílem o etapě druhé světové války, která ještě nebyla vysvětlena. Hendy ukazuje, že se divize SS "Galizien" podílela na páchání strašlivých zločinů na Ukrajině a na Slovensku. Film obsahuje očitá osobní svědectví a dokumentaci vraždění střelbou, zápalnými bombami, věšením, mrzačením a strašlivým mučením všech osob, kteří se pokusili postavit se proti nacistům na odpor - ať to byli Poláci, Rusové, Ukrajinci, Slováci, židi, partyzáni či prostě normální vesničané při svém normálním životě a práci. Celé vesnice byly zničeny zápalnými bombami, mrtvoly byly naházeny do hromadných hrobů. Tato deprimující historie je známá těm z nás, kdo vědí, co se dělo na té válečné frontě - ale zde jsou nové důkazy týkající se něčeho, co má nové a zlovolné konotace - totiž spojení s Británií.
Koncem druhé světové války uprchly pozůstatky 14. divize SS do Rakouska a vzdaly se tam Britům (to byla lepší alternativa než se vzdát Rusům). Nejprve divize tábořila v Rakousku a pak v Itálii. Její členové tam byli Brity vyslýcháni a většina výslechů se konala neformálně a bez profesionálních tlumočníků, schopných zkontrolovat podrobnosti.
Britské ministerstvo zahraničních věcí požádalo slavného vojenského hrdinu, brigadýra sira Fitzroye Macleana, aby Ukrajince zkontroloval. Ten to učinil, ale bylo to pro něj nesmírně těžké, vzhledem k tomu, že mu pro to nebylo poskytnuto dostatečné zázemí. Ve zprávě pro Londýn jak se zdá doporučil, aby byli Ukrajinci do Británie přijati - i když do přesně Maclean ve zprávě napsal, není jasné. Ať už je tomu jakkoliv, bývalí členové Waffen SS bylo dopraveni loděmi do Británie v roce 1947, v kapse měli železné kříže a v paměti ještě chválu o Heinricha Himmlera (po jedné brutálnější akci na Slovensku dostali od Himmlera zvláštní vyznamenání).
Nedlouho po jejich příchodu do Británie, poté, co byla většina z nich absorbována do normálního britského života, byl prý určitý počet těchto bývalých esesáků přijat do britské rozvědky. Cílem bylo vyslat je do Sovětského svazu - konec konců, vrcholila studená válka a tito muži dobře znali zvlášť zranitelnou část SSSR. To nepřekvapuje, ale neznáme žádné podrobnosti ani žádná fakta a jen předpokládáme, že tato tvrzení jsou pravda.
Studená válka skončila, Sovětský svaz přestal existovat, komise pro válečné zločiny byla zrušena, zůstává jen oněch 1500 původních hochů z Haliče. Tak proč se ten dokumentární film nevysílal? Zlikvidovala ho komerční televize ITV z obavy, že to nikoho nezajímá a že bude mít film jen minimální sledovanost? Existují stále ještě dobré důvody z hlediska národní bezpečnosti, že tento příběh nemůže být zveřejněn? Anebo by zveřejnění této děsivé historky vyvolalo otázky a probudilo kostlivce, o nichž je lépe, aby zůstali v pevně zamknutých skříních?
Členové 14. divize SS nebyli nikdy postaveni před soud. Možná k tomu nikdy nedojde: možná už v dnešní době máme všichni dost odplaty. Přesto to však nijak nevysvětluje, proč se tento pozoruhodný dokumentární film nevysílal.
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo 