Odpor vůči Evropské unii ve východní Evropě roste
Tento článek vyšel 29. června v deníku International Herald Tribune.
PRAHA - Jak se připravují země střední a východní Evropy ke konečnému úsilí splnit přísné požadavky členství v Evropské unii, zdá se že vzniká v některých významných politických stranách v tomto regionu rostoucí záporná reakce vůči ideálu integrované Evropy - ideálu otevřených hranic, otevřených trhů a otevřených společností.
Euroskepse v uchazečských zemích o členství v EU je něčím daleko víc než pouhými kavárenskými řečmi, varují pozorovatelé na obou stranách bývalé železné opony.
Tato euroskepse možná rozhodne, zda budou kandidátské země schopné vstoupit do EU jako plnoprávní členové, anebo zda nebudou schopny získat podporu pro obtížnější požadavky Evropské unie a budou odsunuty do dantovského vnějšího kruhu.
Během minulých měsíců zaujali veřejně dva význační političtí představitelé, maďarský premiér Viktor Orban a bývalý český premiér Václav Klaus, který je nyní předsedou dolní komory českého parlamentu, sílící skeptický postoj vůči Evropské unii.
Oba tito politikové využívají lehce zranitelných pocitů národní hrdosti a líčí Evropskou unii jako necitlivě do vnitřních záležitostí jednotlivých evropských zemí zasahujícího Velkého bratra. Evropská unie by se podle nich měla omezit na pouhou zónu volného obchodu, mají-li do ní jejich země vstoupit.
O minulém víkendu varoval Václav Klaus v Rakousku: "Evropská unie nyní podstatným způsobem ohrožuje národní stát, zejména jeho suverenitu."
Ostrakizace Evropské unie vůči Rakousku, za to, že přijala do koaliční vlády ultrapravicovou Stranu svobody, zásah Západu proti Jugoslávii během kosovské krize, jak dodal Klaus, "podivný způsob, jímž Evropská unie zachází s uchazečskými zeměmi ze střední a východní Evropy, to všechno pochází z téhož sudu."
Viktor Orban otevřeně už delší dobu hájí Rakousko a kritizoval poslední dobou Evropskou unii, protože se snaží získat voliče, kteří dosud hlasovali pro extrémně pravicovou stranu Istvána Csurky jménem "Maďarská strana pro spravedlnost a život". "Kvůli nadcházejícím volbám je ochoten vyjadřovat protievropské názory," konstatoval Miklos Haraszti, čelný představitel centristické opozicee.
Když byl Orban v roce 1997 v opozici, usiloval o referendum, jehož cílem bylo zablokovat zákony, jejichž přijetí je nutné pro vstup do Evropské unie a podle nichž by mělo být možné prodávat pozemky v Maďarsku cizincům.
Jakmile se Orban stal premiérem, propustil všechny opoziční členy Rad pro státní rozhlas a televizi, což ostře odsoudily Evropská unie i Spojené státy.
Na Slovensku spoléhal Vladimír Mečiar, populista, jehož vítězství ve volbách v roce 1992 vedlo k rozčlenění Československa a k vytvoření samostatného Slovenska, na kombinaci nacionalismu a paternalismu a získal tím podporu třetiny slovenských voličů.
Během jeho více než šestileté vlády vypadlo Slovensko úplně ze závodu o vstup do EU. Mečiar se totiž hádal s etnickou maďarskou menšinou na Slovensku, s Čechy, s Evropskou unií a se Spojenými státy.
Teprve poté, když přišel ve volbách roku 1998 o moc, zahájilo Slovensko znovu rozhovory o vstup do EU.
Ale nyní je slovenský prezident Schuster kriticky nemocen v nemocnici v Rakousku a pozorovatelé se obávají, že se Mečiar připravuje na návrat k moci a že jeho konfliktní rétorika by opět mohla vést k tomu, že Slovensko znovu vypadne ze závodu o vstup do EU. Útoky na bruselské "zasahování do vnitřních záležitostí" jsou populární u obyvatelstva, které se teprve před deseti lety osvobodilo od půlstoletí sovětské okupace.
Voliči, dezorientovaní rychlými změnami od pádu komunismu v roce 1989 pohlížejí se zájmem zpět k nacionalistickým socialistickým politickým stranám, které získaly moc po rozkladu rakousko-uherského impéria v roce 1918.
"Kombinace národního a sociálního, etatistického nacionalismu je vyzkoušená a funguje," konstatovala Milada Anna Vachudová ze Střediska evropských studií na harvardské univerzitě. "Liberalismus je pro tento region něčím novým."
Cas Mudde z Edinburské univerzity, politolog, který se specializuje na středovýchodní Evropu, konstatoval, že Orban a Klaus jsou "šovinisté sociálního zabezpečení", kteří "naslouchají nejpopulističtějším názorům namísto toho, aby se společnost snažili vést."
"Chtějí podporovat sociální stát, ale jen pro své vlastní lidi," konstatoval Mudde. "V debatě o EU to znamená: "Buď zůstaneme samostatní a stát se o nás postará, anebo se staneme členem větší skupiny a dojde k otevřené konkurenci." Zemědělci a zaměstnanci vyjadřují názor: ´My chceme, aby nás ochránil stát.´ Nechtějí muset konkurovat Španělům a Portugalcům."
Skeptikům pomáhá i to, že Evropská unie odmítla určit vstupní datum pro středo a východoevropské země. Nyní považuje Západ rok 2005 za nejbližší pravděpodobné datum vstupu pro ČR, Estonsko, Maďarsko, Polsko a Slovensko.
V referendu by vstup ČR do EU pravděpodobně podpořilo 60 procent voličů v České republice, konstatoval Jan Herzman, ředitel agentury Sofres-Factum. Ale až to začne být aktuální, "lidi budou daleko míň ochotni žít v EU než jsou nyní."
K tomu, že Václav Klaus i Evropská unie vytvářejí tolik nejistoty ohledně členství ČR v EU, Herzmann uvedl: "Lidé v ČR si řeknou ´Nebudu nic pro vstup do EU připravovat. Bylo by to jen plýtváním času a úsilí.´"
Nejvíce budou postiženi ředitelé malých podniků, zemědělci a veřejný sektor, pokud budou jejich země sice na vstup do EU připraveny, nikoliv však dostatečně připraveny natolik, aby byly schopny využít výhod, které EU poskytuje.
Východoevropští skeptikové byli dále povzbuzeni novým plánem německého ministra zahraničních věcí Joschky Fischera a francouzského prezidenta Chiraca vytvořit "tvrdé jádro" EU - v důsledku toho se stalo plné členství Evropské unie pro Východoevropany tak vzdáleným cílem, že to skoro ani nestojí za žádné úsilí. "Ze Střední Evropy je považována federalistická představa EU za neutralizaci procesu rozšiřování EU na východ," řekl Jacques Rupnik. "Středoevropské země by byly v tom případě ponechány až na pokraji Evropy."
Američan, který chce zachránit Českou spořitelnu
Tento rozhovor s Jackem Stackem, novým šéfem České spořitelny, vyšel v deníku Financial Times ve čtvrtek 29. 6. 2000.
Je zjevné, že Jack Stack má rád opravdu obtížné úkoly. Tento týden se vzdá příjemného, bezpečného zaměstnání jako maloobchodní bankéř v New Yorku a stane se generálním ředitelem banky, která patří k jednomu z největších bankovnických problémů ve střední Evropě.
Oživit 175 let starou Českou spořitelnu není zrovna úkol, který by chtělo převzít mnoho evropských bankéřů, nemluvě o Američanovi, který neumí česky a který pracoval skoro celý život jen na Manhattanu.
Spořitelna je jednou z největších bank v ČR, má více než 15 000 zaměstnanců a více než 800 poboček. Skoro nevydělává, úroveň jejích služeb je katastrofální a má portfolio půjček velmi špatné kvality. Potřebuje množství profesionální péče.
Jack Stack, který strávil většinu svého aktivního života v newyorské bance Chemical Bank a Chase Manhattan, má velké zkušenosti s úsilím přivést prodělávající maloobchodní banky k ziskovosti.
Ale dosud nikdy nečelil tak těžkému úkolu, jako je Spořitelna. A co je horší, neumí ani německy, což je jazyk rakouské Erste Bank, nového majitele Spořitelny.
Stack není jedinou osobou, která riskuje hodně. Erste Bank doufá, že se jí podaří proměnit Spořitelnu v čelnou regionální banku ve střední Evropě.
Je to ambiciózní cíl. Spořitelna má asi dvakrát tolik poboček a dvakrát tolik zaměstnanců jako samotná Erste Bank - což částečně vysvětluje, proč se tato rakouská banka obrátila o pomoc na zkušeného amerického bankovního odborníka. Pokud totiž Jack Stack selže, Erste pravděpodobně přijde o nezávislost.
Stack ten úkol nepodceňuje. Přijal ho však jen proto, protože je přesvědčen, že se Česká republika octla v bodu obratu.
Privatizace Spořitelny je mezníkem v příslibech ČR zmodernizovat svůj bankovní systém jako podmínku pro vstup do EU.
"Nešel bych do ČR, kdyby neexistovalo toto úsilí připravit se na vstup do EU. Mění to celou dynamiku," konstatuje Stack.
Ale změna vyhovovala i jemu. "Potřeboval jsem v této etapě své kariéry změnu," vysvětluje. "Chtěl jsem se stát generálním ředitelem. Moje potřeby se shodovaly s potřebami banky Erste." Považuje se za učitele a misionáře a doufá, že se mu podaří zmodernizovat Spořitelnu do pěti let.
Nechce, aby ho lidi považovali za "nepříjemného amerického outsidera". "Chci být považován za neutrálního člověka. Přináším zkušenosti a odborné znalosti, ale zastávám také velmi otevřený postoj vůči postojům banky Erste i Spořitelně," uvedl. Stack doufá, že jeho neutralita povede k tomu, že zaměstnanci Spořitelny, kteří jsou odborově organizovaní, přijmou rychle jeho změny.
Jeho kvalifikace vypadá ideální - alespoň na papíře. Nejprve pracoval začátkem sedmdesátých let pro Johna Lindsayho, newyorského starostu, v roce 1976 začal pracovat pro Chemical Bank. Když se tato banka spojila s Manufacturers Hanover Trust a s Chase Manhattan, přímo se podílel na restrukturalizaci maloobchodního bankovního sektoru v New Yorku. Cílem bylo vždycky snížit náklady snižováním počtu zaměstnanců banky, ale zároveň si zachovat lukrativní zákazníky. "Otázkou je, jak si zachovat zákazníky a zvyšovat zároveň příjmy."
Vedlo to k tomu, že v letech 1992 - 1997 byl snížen počet všech bankovních poboček v New Yorku o polovinu, vzniklá bankovní skupina si zvýšila podstatně podíl na trhu a poměr výdajů k příjmům poklesl o 60 procent. Zisky vzrostly v důsledku kampaně o získání zákazníků s větší marží, v oblastech, jako jsou hypotéky, půjčování peněz zákazníkům a úvěrové karty. "Opravdu jsme se snažili zaangažovat zákazníka," konstatuje Stack.
"Nejde jen o to snižovat výdaje. Zároveň je nutno zvyšovat zisky. Pokud neděláte obojí, narazíte do zdi. Výdaje se totiž dají snížit jen do určité míry." Banky snížily poplatky, účtované zákazníkům a více úsilí bylo zaměřeno na prodávání bankovnických produktů prostřednictvím menšího počtu poboček.
Právě tyto metody chce přinést svým nervózním českým kolegům. Spořitelna je instituce s příliš mnoha zaměstnanci. Její počítačový systém by lehce mohlo provozovat o třetinu méně zaměstnanců než nyní. Dodnes ten počítačový systém nefunguje pořádně. Ke snižování stavů dojde v důsledku centralizace interních operací v oněch 800 pobočkách Spořitelny.
Stack chce využít silných stránek Spořitelny. Má největší síť poboček, má největší počet bankomatů a půjčuje skoro polovině všech zákazníků v ČR."Spořitelna má velkou příležitost zvýšit své příjmu a pomoci českému hospodářství, aby začalo růst," konstatuje Stack.
Avšak kulturní překážky jsou skoro tak hrozivé jako operační potíže. "Někdy si myslím, že snad mám brýle proti slunci a vidím věci jinak," říká Stack.
Zaprvé, v Praze se koná víc schůzí různých výborů než na Manhattanu. "Víc se tu spolupracuje a je to rovnostářštější. Skoro každý má právo se vyjádřit skoro ke každému rozhodnutí. To znemožňuje rychlé rozhodování."
"Přijmete-li špatné rozhodnutí, můžete se vrátit a rychle ho napravit. Když neučiníte žádné rozhodnutí, ztratíte na trhu místo. Dalším problémem je nedostatek kvalitních manažerských informací. Často je zapotřebí rozhodovat prostě jen na základě instinktu."
Přiznává ale zároveň, že si nemyslí, že všechno nové musí ve Spořitelně fungovat jen proto, že to funguje v bance Erste či v Americe. Jeho noví kolegové ale nejsou připraveni na to, postavit se mu, jestliže vidí, že se chystá učinit nesprávné rozhodnutí. "Chci vytvořit takovou situaci, aby mi přátelé ve Spořitelně řekli, že to, co dělám je opravdu hloupé a proč tomu tak je."
Ale ono to bude asi trvat nějakou chvíli, než v sobě najdou zaměstnanci Spořitelny tolik odvahy, aby s ním mluvili takto otevřeně. Spořitelna má do sebe zahleděnou, interní kulturu. Stack chce zaměřit úsilí Spořitelny směrem pryč od interních kontrol a daleko více směrem ke službám pro 3 miliony zákazníků. Vysokou prioritou bude zvyšování platů podle efektivity a nové kvalifikace zaměstnanců.
(...)
Epicentrum, Jan Čulík a novinářský aktivismus
Milý pane Čulíku,
mediální dění kolem agentury Epicentrum a nadace Člověk v tísni (při ČT) mě naplňuje údivem: mezi novináři je přece všeobecně známo, že Epicentrum je v Rusku "zaháčkované", a produkce Člověka v tísni, zejména v případě kosovské krize, měla blíž ke skandování "Cuba sí, Yankee no!" než k opravdové novinařině.
V posledním čísle Reflexu je článek Milana Niče z RFE, oslavující žurnalistický aktivismus. Nič v něm skládá Procházkové a Štětinovi tečný kompliment: měl byste si ho přečíst, abyste pochopil, čeho jste se vlastně dopustil. Informaci, kterou všichni novináři vědí, jste nekriticky vypustil mezi lid, který měl být udržován v nevědomosti a zbožné úctě ke svým obskurním modlám (stejně jako je udržován v úctě ke stále podivnější modle jménem Václav Havel).
Vaše racionální argumentace, že je přinejmenším podivné, když se Epicentrum jmenuje stejně jako PR agentura politika, kterého české Epicentrum doložitelně nekriticky oslavuje, nemá, jak se zdá, na oponenty žádný účinek. Odvolejte, omluvte se, nekritizuje slavnější kolegy! Stádnost a licoměrnost takového jednání jsou poněkud děsivé.
Jistě si pamatujete, že ze stejné Jugoslávie, ze které šířila nadace Člověk v tísni proalbánskou propagandu, vysílal své reportáže i John Simpson (BBC), a to způsobem, který vyprovokoval podrážděnou reakci britské vlády. To je ovšem skutečný novinář; BBC tehdy Simpsona podržela a postupně se ukazuje, že jeho zpravodajství bylo objektivnější, než čím zásobovali domácí sdělovací prostředky ostatní novináři (o těch českých ani nemluvě).
Vyznamenání propagandistky Procházkové novinářskou cenou chápu jako stavovskou urážku a vyjadřuji Vám tímto uznání, že jste měl odvahu nazvat černé černým a bílé bílým, i za cenu, že Vás kvůli tomu případně přestanou zvát do rozhlasu nebo že třeba nebudete smět psát do Literárních novin.
S pozdravem,
T.P.
Rozumí Dušan Chmelíček podstatě novinářské práce?
Pár obecnějších poznámek nad rozhovorem s Tomášem Pecinou
Jan Čulík
Na jedné straně oceňuji, že Dušan Chmelíček zvedl "hozenou rukavici" a poskytl rozhovor Britským listům, i když věděl, že jejich otázky budou nekompromisně kritické. To je nutno kvitovat - posílil si tím autoritu, kterou mu jeho PR oddělení předtím oslabilo, když se rozhovoru s BL chtělo vyhnout.
Na druhé straně je zklamáním, že většina odpovědí Dušana Chmelíčka v rozhovoru s Tomášem Pecinou je vyhýbavá. Většinu Pecinových otázek mohl přece Chmelíček očekávat a mohl mít na ně připraveny přemýšlivé, racionální, vyargumentované odpovědi. Bohužel se tak nestalo. Čtenář si povšimne, že Chmelíčkovy odpovědi jsou převážně defenzivní. Z rozhovoru má člověk dojem určité razance a tempa především v důsledku otázek Tomáše Peciny: bohužel, při bedlivějším studiu textu narazíme na prázdnotu: skoro nikde nepřišel Dušan Chmelíček s ničím konkrétním či objevným. Dokumenty o financování, o strategii a budoucí práci ČT budou vypracovány a zveřejněny, jakmile to bude možné, pořad V pravé poledne se zlepšuje, generální ředitel ČT se nemůže skrývat před politiky a musí jim říct ne...
Zásadní chyba, která fatálně ovlivní kvalitu zpravodajství ČT v nadcházejících měsících
Kdybych byl kandidátem na funkci nového šéfa zpravodajství České televize, zřejmě bych po přečtení Pecinova rozhovoru s Chmelíčkem svou kandidaturu stáhl.
Z rozhovoru totiž vyplývá, že Dušan Chmelíček má takové pojetí řízení České televize, v jehož rámci je nezávislá novinářská práce nemožná.
Chmelíček v rozhovoru s Pecinou obhajoval své rozhodnutí propustit Zdeňka Šámala proto, že neuposlechl jeho příkazu, aby bylo odvysíláno v Událostech komuniké managementu České televize ohledně skandálu týkajícího se odvolání Romana Proroka. Chmelíček argumentuje, že Šámal byl jeho podřízený, a podřízený musí poslouchat.
Obávám se, že to je nepochopení principu nezávislé novinářské práce. Jakmile vejde ve známost, že šéfredaktor Událostí ČT nemá právo rozhodovat o obsahu zpravodajství České televize podle své profesionality, podle svého vědomí a svědomí, ale musí obsah vysílání, když na to přijde, přizpůsobovat příkazům generálního ředitele, nejenže to ochromí důvěryhodnost zpravodajských pořadů ČT, ale povede to k tomu, že se přece žádný slušný novinář na konkurs na tuto funkci nepřihlásí.
Pane Dušane Chmelíčku, novinářská integrita je křehká a závažná věc. Měl jste právo propustit Zdeňka Šámala za jeho dlouhotrvající novinářskou neprofesionalitu, která byla prokazatelná studiem libovolného výběru pořadů Události za poslední dva roky. Neměl jste však právo zasahovat do jeho editoriální integrity, ať říká zákon cokoliv. Zákon totiž může být nedokonalý a poškozená reputace se napravuje těžko.
Abych to ujasnil: vy můžete propustit šéfa zpravodajství ČT pro zanedbání povinností, když nepřijde do práce, anebo když třeba vám do očí řekne: "Já dnes Události redigovat nebudu, udělej si to sám!" Jeho povinností je řídit zpravodajství - avšak nikoliv činit taková editoriální rozhodnutí, jaká chcete vy.
V tomto smyslu skutečně existuje rozdíl mezi řadovým zaměstnancem ČT a jejím novinářem.
Novinář, kterého si občan může vážit, musí být nezávislý. To je jeho nejvyšší deviza a tu musí chránit.
Boj o způsob uchvácení moci
Jedním z diskutovaných témat posledních dní je novela volebního zákona. Sdělovací prostředky se předhánějí v odsuzování modelu navrženého ČSSD a ODS, aniž by ovšem blíže vysvětlily, o jaký model se vlastně jedná, proč je špatný.
A tak lze tvrdit pouze tolik, že navržený, schválený a nepodepsaný volební zákon umožňuje straně, která získá cca 30 % hlasů sestavit většinovou vládu. Jiný faktický poznatek nemám.
Domnívám se, společně s ukřivděnými čtyřkoaličníky, že volební zákon je významným prvkem každé demokracie a diskuse nad ním by se neměla omezit pouze na dva stranické sekretariáty. Domnívám se, na rozdíl od (všech?) politických představitelů České republiky, že volební zákon je natolik významným prvkem každé demokracie, který si zaslouží diskusi veřejnou. Žel, diskuse jakákoli není v Čechách oblíbenou zábavou.
Nevybavuji si, kromě jediného vystoupení pana Kuenhla, žádnou alternativu, která by byla veřejně postavena proti návrhu ČSSD a ODS. A tato alternativa byla pouhou kopií senátních voleb - dvoukolový většinový systém. Dovolím si tvrdit, že se jedná o nešťastné řešení, nešťastný návrh. Následná vystoupení, v nichž vynikal guru Čtyřkoalice, pan Havel, neobsahovala logické jádro a nesla se pouze v emocionální hladině, patřičně presentované a sloužící pouze k manipulaci nevědomým davem.
Dovolím si tvrdit, že nový volební zákon není špatný.
Jakékoli volby jsou totiž pouze určitým přepočtem (lépe řečeno transformací) hlasů voličů v počet mandátů. Základním způsobem tohoto přepočtu může být (a je) opravdu poměrný volební systém. Každá strana má tolik procent mandátů, kolik procent voličů se jí podařilo oslovit. Na jednu stranu od tohoto pomyslného středu leží první extrém - většinový systém, kdy vítěz získá 100 % a ostatní nic, na druhou stranu lze dosadit druhý extrém - zastoupení každé volené strany stejným počtem poslanců (zdánlivě hloupost, ale vzpomeňme si na Sněmovnu lidu Federálního shromáždění Československé socialistické republiky, kde češi i slováci byli zastoupeni rovným dílem).
Na této úsečce lze vynést systémy "poměrného zastoupení" s "různě posílenými" "většinovými prvky". Jestliže jsou předem stanovena jednoznačná pravidla, pak systémy na této úsečce lze nazvat spravedlivými - dávají všem rovnou šanci na úspěch. Zároveň nelze pochybovat, že pro každý systém lze najít odůvodnění: o výhodách poměrného i většinového zastoupení bylo napsáno již mnohé, poslední z uvedených modelů umožňuje prosazení standardně nevyslyšitelných - národnostním menšinám, ekologickým aktivistům a podobně. (Každý z uvedených systémů lze ovšem také velmi dobře kritisovat.)
Ovšem jsou i jiné systémy, které se uvedené metodologii vymykají, leží nad či pod zmiňovanou úsečkou. Tyto systémy již předem upřednostňují některé strany, zpravidla strany středové, a poškozují jiné, zejména na okraji politického spektra. Uplatňují jiná měřítka na strany a na koalice. Tyto systémy jsou nespravedlivé.
Debata - veřejná debata - se měla, dle mého soudu, vést tímto směrem. Opakuji - návrh ČSSD a ODS není nespravedlivý, protože všem stranám dává stejné výchozí možnosti: ať silnou stranou bude ČSSD, Čtyřkoalice, KSČM či ODS, zvítězí. Otázka pak zní kde na volební úsečce se má Česká republika nacházet.
V debatě se měly předem vyloučit systémy nespravedlivé či zdůvodnit, proč někdo bude (positivně či negativně) diskriminován. Tak se ovšem nestalo.
Je třeba ptát se proč. Tvrdím, že odpovědí je analysa volebního systému do senátu České republiky.
Dvoukolový většinový systém je nespravedlivý. Jestliže se voliči budou chovat přirozeně, tedy k volebním urnám druhého kola přijdou všichni, jejichž kandidát uspěl v kole prvním, a z ostatních voličů někteří přijdou a jiní ne s tím, že volit budou sobě bližšího z postoupivších kandidátů, dochází ve druhém kole ke zcela zjevnému zvýhodnění kandidáta té strany, která je středovější. V závislosti na volební účasti to může znamenat, že i nejsilnější politická strana zůstane bez mandátu a naopak ten, kdo v prvním kole skončil s významnou ztrátou druhý nakonec zvítězí. (Toto se také, v prvních senátních volbách, stalo.) I tento systém umožňuje, aby strana s třicetiprocentní voličskou podporou za určitého rozložení volebních preferencí získala nadpoloviční počet mandátů - avšak jen za předpokladu, že se jedná o stranu středovou. (Zde je také vidět poctivost a možná i inteligenci českých novinářů, politologů a politiků - byl-li volební úspěch koalice lidovců a ODA respektive Čtyřkoalice presentován jako ocenění schopnosti domluvit se, nejednalo se o nic jiného než o nepravdu - naivní nedomyšlenost či drzou manipulaci, v úměře přímé k inteligenci a nepřímé k poctivosti .)
Je tedy zřejmé, že Čechy by v představách mnohých politiků měly být ovládány skupinou lidí, kteří si jako prostředek k dosažení svého cíle zvolili průměrnost. Nevyhraněnost. Plochost. Proč?
Zdá se, že společnost tíhne buď k "pravici" či k "levici" (nebo k čemukoli vyhraněnému; souhlasím s názorem, že uvedené termíny pomalu ztrácejí smysl) - a proto nelze-li nově obsadit jednu ze dvou rozhodujících poloh (což se zjevně nepodařilo US), je potřeba zakročit jinak: vytvořením či bráněním systému, kde menšina se stane či je jazýčkem na vahách a tedy získá vliv neúměrný svému postavení, anebo systému, kde silné strany budou volebním zákonem oslabeny tak, aby se dva prali a třetí smál.
Domnívám se, že zápas Zeman, Klaus versus Havel, Kuenhl, Kasal je zápasem o moc, nikoli střetem ideí o směřování české společnosti. Z uvedených největší inteligenci prokázal Václav Klaus, jako první si zvolil a vybudoval silnou stranu. V jeho stopách kráčel méně bystrý Miloš Zeman - zaplnil druhý pól, docela dobře si však dovedu oba pány představit v opačných rolích: Miloše Zemana jako předsedu ODS a Václava Klause jako předsedu ČSSD. Josef Lux kdysi vsadil na kartu prostřednosti, ve své době se to ukázalo jako správná taktika, avšak přehnané ambice tohoto politika vehnala silné ke spolupráci a nynějšímu radikálnímu řezu. Zcela vyhořeli Václav Havel a ostatní; jejich dnešní zápas je snaha získat moc jinými prostředky nežli vytvořením třetí silné strany, o níž není zřejmé má-li v České republice své místo, avšak zjevně její vybudování je nad síly kohokoli ze zmiňovaných.
Boj o moc, k němuž dochází, není čistý. Všichni hráči hrají nefér hru. A zcela podle očekávání ti, kteří jsou v dané chvíli silnější, určují pravidla (což je sprosté, ale kdo by je měl určit - EU, USA či Rusko?), ti, kteří jsou v dané chvíli slabší, faulují (což je sprosté, ale proč nevyužít všech možností, které se jim dávají?).
Nelze s jistotou tvrdit, jak boj o moc dopadne. Zvítězí-li Václav Klaus, v dané chvíli nejschopnější a nejsilnější hráč neoblíbený komentátory zápasu, či Václav Havel, na rozdíl od předešlého významně slabší, avšak s podporou médií. Z rovného boje by patrně vyšel lépe první z jmenovaných, tím spíše, že společně s Milošem Zemanem oslovují největší část voličů a dávají společnosti řád či aspoň pravidla, a Čtyřkoalice by se změnila na fanklub Václava Havla. Václav Klaus ovšem udělal ovšem také nejvíce viditelných chyb a, jak již bylo uvedeno, média nejsou nestranná.
Avšak ať již se Čechy dočkají kohokoli, z dlouhodobého pohledu se jedná o lhostejnou záležitost. Boj o moc bude ukončen a mocní se budou chovat stejně či podobně jak by se chovali jejich poražení soupeři. Budou muset.
Avšak ať již se Čechy dočkají kohokoli, bude jen loutkou. A loutkař zůstane nepoznán. (Ostatně, nabízí se otázka, nejedná-li se pouze o velké divadlo, ve kterém za nitky tahá jediný člověk či jediná skupina a současné dění je jen hledání nejvhodnějšího způsobu ujařmení a nejvhodnějšího leníka.)
Polovina všech dnes patnáctiletých chlapců v některých afrických zemích zemře na AIDS
Až polovina nynějších patnáctiletých chlapců v zemích v jižní části afrického kontinentu zemře na AIDS, konstatuje analýza OSN, zveřejněná před mezinárodní konferencí o AIDS, která se bude konat v Durbanu příští týden.
Zpráva předpovídá, že polovina chlapců adolescentů, kteří dnes žijí v Zimbabwe a v Jihoafrické republice zemře na AIDS a v Botswaně, v zemi nejvíce postižené AIDS, zemřou na tuto chorobu až dvě třetiny chlapců. Choroba AIDS v Africe zároveň likviduje společenskou i hospodářskou infrastrukturu.
AIDS usmrcuje velký počet příslušníků vzdělaných středních vrstev, kteří jsou základem hospodářského rozvoje 16 subsaharských zemí, které byly nejvíce postiženy nemocí AIDS. V Zambii zemřelo za 10 měsíců 1300 učitelů - dvě třetiny z počtu učitelů, kteří v té zemi ukončují každoročně své vzdělání. Na Pobřeží slonoviny je u učitelů z deseti úmrtí sedm zaviněno chorobou AIDS. Rozpočet na zdravotnictví v těchto těžce zadlužených zemích je postupně ochromován šířením této choroby.
"Svět dosud nikdy nezažil tak vysokou úmrtnost u mladých lidí obou pohlaví ze všech společenských vrstev," konstatuje OSN v deprimující analýze.
Očekává se, že na AIDS zahyne v 16 nejpostiženějších afrických zemích celkem až 24 milionů lidí. Spojené státy nedávno varovaly, že hrozí nebezpečí, že AIDS zlikviduje v mnoha afrických zemí tamější vládnoucí elitu, což povede k politické nestabilitě a k hospodářskému kolapsu.
Peter Piot, ředitel programu OSN pro AIDS, konstatoval: "Je zjevné, že AIDS je krize rozvojových zemí a v některých částech světa se rychle proměňuje i v bezpečnostní krizi."
Podle dr. Noerina Kaleeby, ugandského činitele OSN pro AIDS, neví ani většina lidí, že byla nakažena chorobou AIDS, protože se na AIDS ve většině afrických zemí ani netestuje.
Nemoc se nyní šíří velmi rychle, protože se zvýšila pravděpodobnost, že se nenakažení lidé dostanou do styku s nakaženými. Až dospějí dnešní děti, míra rizika nákazy AIDS závisí na míře nákazy v dospělé populaci. Je-li HIV pozitivních 15 procent dospělé populace, znamená to, že v dospělosti bude nakaženo HIV alespoň třicet procent nynějších dětí.
Podle posledních odhadů zemřelo zatím na světě asi 18,8 milionů lidí na AIDS, včetně, 3,8 milionů dětí, kteří se s infekcí HIV narodily. Předpokládá se že dalších 35 milionů lidí bylo infikováno tímto virem. V nejpostiženějších zemích, jako je Jihoafrická republika, je nakažena asi pětina až čtvrtina dospělého obyvatelstva. V Botswaně je nakažena třetina dospělého obyvatelstva.
Dr. Piot konstatoval: "HIV usmrtí více než třetinu mladých dospělých lidí v nejpostiženějších zemích, reakce světa je však naprosto minimální."
Nový věk klonování pro nové léčebné metody
Vědci v Edinburku zveřejnili ve středu informace o dramatické nové technice, jejímž prostřednictvím lze provádět u velkých savců precizní genetické inženýrství. Umožní to chování patentovaných, předem "vyprojektovaných" zvířat, jejichž tělesné orgány budou upraveny tak, abych jim bylo možno používat v lidském lékařství.
Prostřednictvím této techniky byli dosud vyklonováni dva beránci, Daisy a Cupid, kteří mají ve svých buňkách uzamčen lidský gen a tento gen bude přítomen i ve všech jejich potomcích.
Lidské geny byly včleněny do zvířecích organismů už dříve, ale tentokrát se edinburským vědcům podařilo umístit lidský gen na jedno konkrétní místo v ovčím chromozomu, což znamená, že budou brzo schopni dodávat, odstraňovat či nahrazovat geny podle toho, jak to bude zapotřebí.
Dosud bylo něco takového možného jen u myší. Nyní však přichází doba, kdy bude možno geneticky modifikovat ovce, krávy, prasata, šimpanzy a snad i lidi, i když to vytváří podstatné etické a právní problémy.
V komentáři v časopise Nature k této záležitosti se praví: "Jsme zjevně na úsvitu nové éry genetické technologie, uplatňované u savců".
Edinburská firma PPL úzce spolupracuje s tamějším ústavem Roslin Institute, kde byla v roce 1997 vyklonována ovce Dolly.
Daisy a Cupid se narodili už loni, ale firma PPL odložila zveřejnění informací o svém vědeckém úspěchu až na teď, protože si nejprve chtěla svou techniku, zvanou jako "gene targeting" patentovat.
Firma se nyní zaměří na chovatelství speciálně geneticky konstruovaných prasat, jejichž orgánů by bylo možno užít při lidských transplantacích. Je nutno jim dodat několik genů a neutralizovat jeden prasečí gen, který způsobuje, že by prasečí orgán byl odmítnut lidským organismem.
PPL také plánuje chovat krávy, jejich vlastní imunitní systém bude zrušen a nahrazen lidským imunitním systémem. To by umožnilo získávat gamaglobulin, skupinu plasmových bílkovin, užívaných při léčbě a při očkování, od krav - dosud se gamaglobulin získává z lidské krve.
Po celém světě se vědečtí podnikatelé nyní snaží rychle vytvářet komerčně využitelná "transgenická zvířata: kuřata s lidskými bílkovinami ve vajíčkách, ovce které shazují kožich v době, kdy je člověk potřebuje stříhat. Jenže všichni tito vědci užívají tradičních, náhodných metod včleňování cizích genů do zvířat, což je nákladná a nespolehlivá záležitost.
Technika edinburských vědců je jiná. Nyní je totiž možné přesně změnit určitý gen a nikoli ho jen tak "někam" v genomu vsunout.
Je relativně lehké manipulovat s myšími geny, neboť vědci vědí, jak vyčlenit a pěstovat myší kmenové buňky, totiž embryonické buňky, z nichž pak rostou všechny ostatní buňky v organismu.
Vědci však dosud neumějí stejným způsobem zacházet s kmenovými buňkami větších savců, jako jsou ovce, krávy či lidé. Avšak při "genovém zaměřování" (gene targeting) se vědcům z edinburské firmy PPL podařilo modifikovat DNA v buňce dospělého zvířete.
Ron James, ředitel firmy PPL, konstatoval, že bude zřejmě možné využívat "genového zaměřování" při lidské genové terapii. Lidské buňky by mohly být odebrány z lidského organismu, chybný gen by mohl být opraven a zase by mohly být vráceny.
James uvedl, že teoreticky by bylo možno této techniky využít pro vytváření zdravých lidských potomků od rodičů s poškozenými geny, ale bylo by přitom nutno obětovat velké množství lidských vajíček, než by se takové klonování podařilo.
"Zatím by to bylo protizákonné a zároveň i neetické, protože další krok - proměnění modifikované buňky v člověka - zatím vůbec není technicky dokonalý, ale při práci, kterou děláme, lze eticky ospravedlnit nutnost obětovat 10 až 12 zvířat k tomu, aby vzniklo úspěšně jedno," uvedl James a dodal: "Byl bych velmi rád, kdyby se pořád nemluvilo o možnosti klonovat lidi. Je možné, že vznikne celá řada zcela eticky přijatelných technik, kterých bude v budoucnosti možno používat u lidí, ale teprve, až bude tato technologie zdokonalena."
Jako mnoho jiných malých biotechnologických firem, i PPL je kótována na britské burze, i když dosud jen prodělávala.
Kód člověka
Jestliže kdysi byla oblast science-fiction vyhražena literátům, pak počátkem tohoto týdne se na tenký led vědecko fantastických předpovědí postavili političtí představitelé nejvyspělejších zemí světa, aby nám bezelstně oznámili, že díky zmapování genetické výbavy člověka nás čeká konec éry zákeřných nemocí a člověk že se bude dožívat dvojnásobného věku.
Sestavení hrubé mapy genetického kódu člověka je oslavně přirovnáváno k rozbití atomu, či přistání člověka na Měsíci.
Je to dobré přirovnání a nejen v tom smyslu, že se vědcům podařilo něco v minulosti nepředstavitelného.
V jiném smyslu můžeme těmto přirovnáním rozumět tak, že nynější rozluštění lidského genetického kódu, podobně jako někdejší přistání člověka na Měsíci či rozbití atomu, ty největší problémy lidstva vůbec neřeší. Většina lidí na zemi bude mít pravděpodobně i nadále hlad, nepominou války ani bída.
Z pokroku vědy bude mít prospěch zlomek světové populace pro většinu se nic nemění. Pokud se ovšem nestane něco, co i v této chvíli konce fantazie může znít fantasticky: Vědci upozorňují, že přečtení genomu je zatím technickým úspěchem, úspěchem informatiky, nyní že nastává biologická fáze, kdy se bude teprve zjišťovat, jakou mají jednotlivé úseky dědičné informace funkci.
Fantastické by bylo, kdyby při luštění knihy života vědci nečekaně narazili na kapitolu, ve které bude řeč o tom, proč je vlastně člověk tvorem agresivním, egoistickým a bezohledným?
Pokrok je nezadržitelený. Možná některý ze školáků, kteří dnes dostávají vysvědčení zmíněnou kapitolu knihy objeví a přečte. Následně by mohla na tyto naše deformace nějaká farmaceutická společnost vyvinout spray, anebo tinkturu. Pak bude přesné hovořit o objevu, který má smysl pro lidstvo. Zatím zůstaňme při zemi a mluvme o tom, že se rýsuje prospěch pro některé lidi.
Vysílá se v pátek 30. června 2000.
Poznámka JČ: Viz též v této souvislosti komentář ze včerejšího Guardianu o "brutalitě globálního kapitalismu".
Publicita o lidském genomu jen skrývá brutalitu globálního kapitalismu
Tento komentář George Monbiota vyšel v deníku Guardian 29. června 2000.
Téměř všichni, kdo debatují o mapování lidského genomu, nyní souhlasí ohledně jedné věci: identifikace našich genů znamená bezprecedentní nebezpečí, neboť to může umožnit hrstce firem zmocnit se něčeho, co patří nám všem. Kéž by tomu tak opravdu bylo.
I když je blížící se zachycení podstaty lidské existence docela děsivé, není vůbec bezprecedentní. Pokus zmocnit se lidského genomu je jenom jedním z příznaků daleko vážnějšího onemocnění. Vstupujeme do věku totalitního kapitalismu, do politického a hospodářského systému, který tím, že uchvátí absolutní kontrolu nad základními zdroji, promění všechny lidi, které to vyloučí, v žebráky.
V sobotu jsem s setkal s aktivistou z Keraly, v jižní Indii, který mě sdělil, že pro členy kmenů, s nimiž pracuje, je nepochopitelné, že by mohlo existovat vlastnictví půdy - stejně jako by lidem na západní hemisféře bylo nepochopitelné vlastnictví vzduchu. Sdělil jsem mu tu špatnou zprávu. V některých amerických městech se prodávají za desítky milionů dolarů bloky vzduchu, které (poté, co jsou právně přeneseny na příslušné místo) umožňují jejich majitelům stavět mrakodrapy. V poslední době došlo k celé řadě právních sporů ohledně vlastnictví mraků, protože se firmy svářejí o právo donutit je, aby z nich padal déšť právě v dobu, kdy to ony chtějí. Firmy nyní prohlašují za své vlastnictví asteroidy stejně jako přistávací plochy na měsíci.
Například v Británii, navzdory opakovaným slibům vlády, mizejí hřiště a zahrádkářské kolonie rychleji než kdy před tím. Veřejná náměstí jsou proměňována v soukromá nákupní střediska. Tradiční místa, kde směli tábořit kočovníci, některá z nichž existovala pět tisíciletí, byla téměř všechna za posledních patnáct let zlikvidována.
Znalosti se rychle stávají exkluzívním vlastnictvím těch, kdo si mohou dovolit je koupit. Firmy, specializující se na intelektuální vlastnictví (tj. autorská práva) monopolizují archívy fotografií a akademická nakladatelství se soustřeďují ve stále menším počtu rukou, takže mohou účtovat neuvěřitelně vysoké ceny za knihy, které vydávají. Firmy prohlašují, že mají na věčné časy ve vlastnictví materiál, který shromažďují ve svých elektronických databázích. Firma jménem West Publishing se pokusila prosadit názor, že vlastní celý archív amerického federálního práva.
Biotechnologické společnosti dostaly právo zmocnit se lidského genomu právě od těch lidí - od Billa Clintona a Tonyho Blaira - kteří je nyní prosí, aby to neučinili. Blairova vláda pomohla prosadit evropskou direktivu o právní ochraně biotechnologických společností, která umožňuje soukromým firmám považovat za své vlastnictví nejen lidské geny, ale i rostlinné a zvířecí geny a dokonce části lidského těla.
Každý majetek, kterého se jednou zmocní nový totalitní režim, je pak obklopen Berlínskou zdí vybavenou pohraničními strážemi. Ve Spojených státech jsou ranče, kde by vás zastřelili, jakmile by vás zahlédli, kdybyste tam šli na procházku. Překračujeme tyto ekonomické hranice na vlastní nebezpečí.
Nejhorší globální nerovnost v historii je přímým důsledkem tohoto totalitního kapitalismu. Dvě stě lidí nyní vlastní tolik majetku jako polovina celého světového obyvatelstva, a to z jednoduchého důvodu, že jim bylo umožněno, aby si to od nás ostatních ukradli.
Toto zmocnění je důsledkem nezdravého sloučení neoliberální ekonomiky a feudálního práva. Náš právní rámec, který vznikl před vznikem demokracie, dává přednost ochraně majetku před jednotlivcem a jednotlivci přednost před společností. Nedá se očekávat, že by naše vlády začaly něco dělat proti tomuto převrácení demokratických priorit. Právo, které je založené na ochraně majetku, dává přednost zájmům bohatých lidí, a tedy i právníků, kteří hájí jejich zájmy.
Zdi, které kolem nás rostou, začínají být neproniknutelné. Než se rozhodneme, jak je co nejefektivněji rozbít, musíme nejprve uznat, že uchvácení lidského genomu je jen jedinou buňkou - celou v zprivatizovaném globálním vězení, které nový režim vybudoval.
"Stupidní" tabáková reklama
Zatímco v případě zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo v centru pozornosti zda zachovat či zrušit omezení rychlosti, v případě včera projednávaného vládního návrhu novely zákona o regulaci reklamy je hitem reklama na tabák.
Tu by novela měla prakticky zakázat a zákonodárci se přeli, zda je to nutné a zda to není škoda. Když už se nezakazuje prodej cigaret, proč přijít o miliardy z reklamy? Ptají se jedni.
Odpověď je tradiční: Evropská unie. Podle názoru reklamních agentur, producentů tabáku, a pravicových poslanců ovšem vláda předložila zákon, který je přísnější, než je nutné.
Navíc se neví, jak unijní směrnici o zákazu tabákové reklamy posoudí Evropský soudní dvůr.
Osud tabákové reklamy nakonec sněmovna odročila na září, a ve vzduchu nechala viset otázku, zda reklama má či nemá vliv na spotřebu tabáku a na koho je vlastně zaměřena.
Kdyby vliv na spotřebu neměla, proč by do ní výrobci kuřiva cpali miliardy?
Také je zvláštní představa, že by reklama nebyla orientována na nové klienty, tedy na mládež a že by se omezovala pouze na staré zákazníky, tedy přesvědčovala přesvědčené.
Tomu nevěří ani premiér, který včera řekl, že reklamy jsou obecně natolik stupidní, že mohou ovlivnit pouze pubertální část obyvatelstva.
Asi to myslel dobře, ale bohužel se mýlí.
Reklama obecně funguje, a jestliže je stupidní, pak právě proto, aby fungovala.
Reklamní agentury ve spolupráci s psychology, sociology a experty na veřejné mínění vědecky zkoumají, co na nás platí a výsledkem mnohaletého bádání je právě výsledná stupidita.
Reklamní kampaně na cigarety ostatně nejsou o moc
stupidnější, než předvolební billboardy.
A o reklamách na politiky také bohužel nelze říct, že ovlivňují pouze občany v pubertě. Bonmot nesedí, je to složitější.
29. června 2000
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo 