Vítejte v zemi umírajících
Shrnujeme reportáž Maggie O´Kanové z Chiradzulu v republice Malawi, které věnoval celou svou titulní stranu v sobotu 8. července deníku Guardian.
Malita Maxwellová má AIDS. Ale AIDS mají skoro všichni zde na ženském oddělení nemocnice v Chiradzulu, s rozbitou klimatizací, zápachem staré, sladké moči a mastnými matracemi, pokrytými brčálově zeleným igelitem.
V kanceláři ředitelky nemocnice hovoří Margaret Kalandová o potížích se zaměstnanci. Dvě zdravotní sestry zemřely na AIDS a nebyly nahrazeny. Nemocnice také za poslední rok přišla o laboratorní techničku, o elektrikáře a o dva nemocniční zřízence. Kalandová je absolventkou Chancellor College na University of Malawi. V ročníku jich bylo dvacet, tři spolužáci už zemřeli a dva mají AIDS.
James Morris, zřízenec v márnici, ví, co se v tomto městě v jižním Malawi děje. Ale mohlo by to být jakékoliv město v jižní části Afriky, kde umírá celá generace. Po prvním onemocnění na AIDS umírá průměrný občan Malawi do pěti let. Ženy umírají ještě před dosažením třiceti let, v důsledku oslabení jejich organismu vůči tomuto viru porodem.
Všichni umírají, aniž by měli možnost být léčeni drahými léky proti AIDS, které by jim mohly poskytnout dalších 10 let života.
Pan Morris má márnici v pořádku, každé dopoledne ji myje zelenou zahradní hadicí, kterou věší na obílenou zeď páchnoucí chlórem. Mrtvoly jsou nakládány na sebe, až jsou připraveny dva náklady pro sanitky - jeden směřuje na sever, druhý na jih. Čekají, až bude sanitka úplně plná, aby se ušetřilo na benzínu. "Měl jsem tady minulý měsíc dva učitele. Teď to jsou, jak se zdá, většinou paní. Šest paní na každé čtyři muže, řekl bych. Porodí dítě a pak zemřou."
Malita Maxwellová je obklopena mlčícími, napuchlými a hnisajícími tvářemi mrtvých. Je jí pětadvacet let a chodí neohrabaně jako loutka. Snaží se, aby se navzájem nedotýkaly hnisající rány na jejích nohou a v rozkroku. Zotavovala se z úmrtí svého syna, který zemřel na její virus ve věku jednoho roku. Pak propadl její imunitní systém divokému aftóznímu zánětu kůže.
Zdravotní sestry konstatují, že nemohou ošetřit její otevřené, infikované rány, dokud se neomyje roztokem soli. Jenže Malita nemá peníze a nemůže si koupit sůl. "Poslala jsem vzkaz domů, že jsem v nemocnici, aby mě navštívili, ale nikdo nepřišel." Tady pacienti v nemocnici nepřežijí, pokud je příbuzní nekrmí - nemocnice jim jídlo poskytovat nemůže. Vláda je na mizině. V rádiu v poledne vysílají zprávy v angličtině informaci, že delegace z Japonska věnovala Národní bance rotačku a blahopřání vládě Malawi, že tak vzorně splácí dluhy Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu.
Malita Maxwellová stojí uprostřed nemocničního pokoje s dvěma panadoly v ruce, to jsou jediné léky, které jsou k dispozici. "Někdo mi sebral postel," říká.
Až zemře - a bude to brzo - zůstanou po ní tři děti sirotci. Do konce letošního roku bude v Africe žít 12,1 milionů sirotků.
V Durbanu v Jihoafrické republice se o víkendu sešlo 9000 delegátů na konferenci OSN o AIDS. Budou v první řadě apelovat na farmaceutické společnosti, které za poslední dva roky prodaly v rozvinutém světě léky proti AIDS v hodnotě více než 2 miliard liber (více než 100 miliard Kč).
"Potíž s velkými farmaceutickými společnostmi je to, že neexistuje konkurence, která by je přiměla snížit ceny. Vědí, že tady lidi umírají, ale je jim to jedno. Mohou si za léky účtovat, jaké ceny chtějí, tak v Británii chtějí za léky proti AIDS 100 liber měsíčně (cca 6000 Kč) a na tyto země prostě kašlou," vysvětluje Elisabeth Poulet z organizace Lékaři bez hranic, humanitární organizace, která stojí v Durbanu v čele kampaně usilující o snížení cen.
Masida Davila, čtyřicetiletý účetní odborník, také umírá na AIDS. Jeho manželka zemřela před pěti lety a on poslal své jediné dítě, jedenáctiletou dceru, do internátní školy. Je to katolický konvent a pan Davila doufá, že se o ni postarají, až umře. I když už dlouho žít nebude, jezdí ji navštěvovat jen jednou za čtvrt roku, aby se jí po něm moc nestýskalo. "Myslím na ni pořád. Jak se mohu postarat o svou dceru?"
Pan Davila vydělává 60 liber měsíčně (3600 Kč) a nemůže si dovolit zaplatit léky proti AIDS, které by mu poskytly dalších deset let života. Závodí s AIDS a s časem, aby mohl dceru zaopatřit. "Kupuju jí akcie. Tento měsíc jsem koupil tisíc akcií."
Pan Davila ve svém elegantním zeleném obleku kupuje akcie, Malita Maxwellová si nemůže dovolit koupit sůl, ale oba jsou vyloučeni ze světa, kde se léčí. V roce 2010 bude v Malawi průměrný věk jen 30 let, konstatuje nejnovější zpráva OSN.
"Důraz se klade na záchranu dětí, příští generace, jenže pokud nezůstanou rodiče naživu, nebude nikdo, kdo by je vychovával," říká dr. Pouletová
V 6.30 ráno zvoní městský zvon, aby zdraví vstávali a ženy už pod rezavějícími střechami z vlnitého plechu suší tabákové listí. Vůně buganvílie, tropického popínavého keře, který kvete po celý rok a poskytuje květy na pohřební věnce, je všude. Reverend Hesbesa má denně dva až tři pohřby. Dnes má dobrou náladu: "Nebyl ani jeden pohřeb." Ale večer mu telefonují se žádostí o další pohřeb.
Minulou neděli zemřela Gracie Awafiová, ležela na podložce z papírového kartónu pod jedním stromem. Pomalu se udusila, v důsledku kombinace tuberkulózy a laryngitidy - jsou to dvě z nemocí, které napadají pacienty trpící AIDS. V posledních hodinách ji silně otekl obličej. Byly k dispozici levné léky proti těmto infekcím, jenže její babičce se jí nepodařilo dostat ji do nemocnice. "Celá podpůrná infrastruktura se rozložila," konstatuje. Předtím Arume Awafie pochovala dceru i vnučku. "Ale babičky nám brzy dojdou," varuje Monique van de Kar, která také pracuje pro Lékaře bez hranic.
Mocné léky proti AIDS, jako je AZT, nejsou v Africe k dispozici, a tak musí Afrika spoléhat na prezervativy. Ale sex a rozmnožování je součástí kultury, která podporuje promiskuitu. V Africe se žije pro přežití. Lidi se rozmnožují, aby přežili. Je to kultura, kde je sex součástí svatebních večírků, dožínek, slavností po ukončení školního vzdělání. A zavádění prezervativů není lehké. Církve nepomáhají.
Katolíci, pentekostalisté, presbyteriáni a adventisté se všichni snaží spasit duše, stavějí kostely a vodovody a vyučují čtení a psaní, ale odmítají podporovat prezervativy.
A boží stádo na zemi bylo mezitím zmenšeno AIDS přibližně o 31 milionů lidí. Reverend Howard Mbeza z presbyteriánské církve vedle nemocnice, kde umírá Malita Maxwellová, konstatuje: "My je neodrazujeme. Mlčíme o tom. Ale říkáme lidem, že nesmějí praktikovat sexuální styk před svatbou a že cizoložství je hřích."
Před deseti lety, kdy v Malawi zuřil virus AIDS a přísný presbyteriánský prezident to ignoroval, byly mladé dívky odváděny do buše a tam byly připravovány na manželský život. Rituál zahrnoval sexuální styk se svobodným mužem, jehož zvolili vesničtí starší, musel to být zkušený muž, který připravil na manželský život a infikoval celou novou generaci žen. V některých částech Malawi se tento zvyk praktikuje dodnes.
Jméno tohoto vyvoleného muže, Faesis, znamená hyenu. Tradice, která dovolovala, aby celou generaci čtrnáctiletých dívek seznámil se sexem jediný muž, také požadovala, aby: vdova byla očištěna pohlavním stykem s mužem odjinud; v posledním měsíci těhotenství a v prvním půlroce po narození nové dítěte má manželka dovolit muži, aby si vyhledával jiné sexuální partnerky a mladá žena, která je stále ještě pannou, nesmí solit salát. V takové kultuře sexuálních přikázání, mnohonásobných partnerů a žen bez moci AIDS triumfovala.
Před místností č. 13 čeká Malita Maxwellová na svou sociální pracovnici, Angelu Makatovou - to je luxus, který poskytuje organizace lékaři bez hranic, která také financuje nemocnici.
"Přijala, že je HIV pozitivní, jen chtěla vědět, jak jí mohu pomoci od bolesti a od jejích otevřených, krvácejících ran. Nesehnala jsem pro ni nic silnějšího než ten panadol. Lékař odjel do Ameriky a nikdo ho nenahradil a klinický pracovník je na školení," konstatuje Makatová.
Matrace Mality Maxwellové se stále ještě nenašla, a tak si Malita lehla venku na beton a přikryla se tenkou žlutou bavlněnou látkou.
"Opravdu mám vztek. Západní svět si z nás dělá legraci. Má léky, ale prodává je do Afriky za nesmírně vysoké ceny, takže si je nikdo nemůže dovolit. Lidé jsou nakaženi a zemřou. Žijí ve světě beznaděje," říká její sociální pracovnice.
Pro některé lidi spočívá naděje v tom, že si popírají situaci, v jaké jsou. Na soukromém pokoji vedle velkého ženského pokoje leží Mary. Její matka je učitelka a ona je počítačovou programátorkou, která navrhovala jako koníček obaly na disky CD. Její partner byl členem prezidentské stráže. "Byl malý jako já, ale hezký," říká. Teď zmizel, odešel bez ní do Botswany.
Je velmi pravděpodobné, že má AIDS, ale nechce test. "Mám nízkou úroveň cukru v krvi. Asi je to tuberkulóza. Chtějí, abych tu zůstala dva měsíce, ale zůstanu jen měsíc. Je to tu trochu deprimující. Chci dál studovat počítačovou vědu."
Navrhuje obálky pro cédéčka se západní country a westernovou hudbu. Její oblíbená píseň se jmenuje Making Plans, Plánování. "Je to Dolly Partonová a jmenuje se to Plánování pro život."
Smrt v masovém měřítku
AIDS je obrovskou světovou katastrofou
Tento komentář vyšel v deníku Guardian v sobotu 8. července.
Než si přečtete tento komentář, virem HIV bude infikováno dalších 10 lidí. Čtete-li pomalu, bude jich 20. Dvacet zničených životů. Každý den je virem HIV infikováno 15 000 osob. Celosvětově je nyní HIV pozitivních 53 milionů lidí a 19 milionů na AIDS zemřelo. Je tragické, že většina této katastrofy postihuje subsaharskou Afriku. Máte-li v Jihoafrické republice patnáctiletého syna, čelí strašlivé padesátiprocentní pravděpodobnosti, že zemře na AIDS. V Botswaně je to 66 procent. Počet úmrtí je už daleko větší než počet lidí, kteří zemřeli ve Rwandě anebo než počet obětí obou světových válek v minulém století.
Obrovský rozsah této krize bychom si měli ujasnit: tyto statistiky se budou neustále zhoršovat. Naše děti a děti našich dětí budou se muset pravděpodobně zabývat důsledky této krize po většinu tohoto století. Důsledky, jako je existence 12 milionů sirotků jen v samotné subsaharské Africe; generace zdecimovaných hospodářsky aktivních dospělých; zvrácení dlouhých desetiletí pomalého prodlužování průměrné délky života a zlepšování gramotnosti. Hospodářská, politická a společenská infrastruktura velké části Afriky se rozkládá v zoufalém utrpení milionů lidí. A existují obavy, že během času budou podobně postiženy i části Asie - početné národy v zemích, jako je Indie a Čína.
Nynější mezinárodní konference o AIDS se právem koná v samotném centru této bouře, v jihoafrickém městě Durbanu: Jihoafrická republika má největší počet lidí na světě, infikovaných HIV: 42 milionů. Konference zahajuje debatu, kterou mnohé vlády v této oblasti potlačují. Znamená to, že dochází k posunu důrazu v mezinárodním úsilí boje proti AIDS pryč od posedlosti Západu drahou vědou očkovacích látek, léků proti AIDS a výzkumu původu nemoci směrem k rozhodování o tom, jaká taktika by mohla proniknout chudobou a společenskými tabu v Africe, aby se snížila rychlost šíření infekce. Zdá se, že tragédie této nesmírné velikosti ochromuje schopnost lidstva reagovat. Jak na to nyní poukázal deník International Herald Tribune, informace o nemoci AIDS se staly obětí "řízené poptávky", vzhledem k tomu, že vlády a mezinárodní organizace (včetně Světové zdravotnické organizace a UNICEFU) nedaly této epidemii přednost z obav, že by pohltila celý jejich rozpočet. V roce 1991 byla americká vláda varována, že se nemoc AIDS stane nesmírně destabilizujícím faktorem, ale věnovala na tuto chorobu jen 124,5 milionu dolarů - jen asi polovinu částky, jakou Spojené státy ročně vydají na přípravky proti pleši - a od té doby bylo infikováno virem HIV 18 milionů lidí.
Tato fatalistická nečinnost ochromila mnoho vlád v rozvojovém světě i na Západě. Daly přednost tomu odvrátit se od složitých otázek sexuálních zvyklostí a tak zločinně vydaly miliony dětí a mladých dospělých infekci. Ale, jak ukáže Durban, nemusí to tak být. Jsou i úspěchy. V Thajsku, kde intenzivní kampaně vedly ke zvýšení užívání prezervativů na 90 procent, poklesl počet armádních odvedenců, nakažených HIV, o polovinu. Uganda je v Africe výjimkou, které se podařilo snížit míru šíření HIV mezi mladými lidmi. Ale takové programy nejsou časté, protože je nutno zabývat se hlubokými sociálními předsudky týkající se sexuálního chování a nejokrajovějších vrstev společnosti.
Je to deprimující obraz a jednoduchá řešení neexistují. Bude to vyžadovat obrovské množství peněz a politické vůle a pravděpodobně potrvá několik generací, než se lidem podaří tuto katastrofu zvládnout. Mezitím, jak naše reportérka Maggie O´Kanová dnes líčí, každou minutu vzniká nová lidská tragedie.
Budou-li dívky v rozvojovém světě smět chodit do školy, katastrofální míra šíření AIDS poklesne
Tento článek Ann Cottonové, ředitelky CamFed, charitativní organizace se sídlem v britské Cambridgi, která financuje školné pro 3000 dívek ročně v Zimbabwe a v Ghaně, vyšel v deníku Guardian v pátek 7. července.
Dvacet let poté, co se u lidí poprvé objevilo HIV-AIDS, zůstává nemoc v podstatě neporažena. O tom bude hovořit 11 000 lékařů, vědců, zdravotníků a aktivistů ve věci AIDS na mezinárodní konferenci o AIDS v jihoafrickém Durbanu.
Nebude oznámeno, že byly vytvořeny nové vakcíny, nedošlo k žádnému úspěchu při vytváření nových, levných léků, které by udržely zdraví infikovaných osob, nevznikla žádná nová zázračná metoda, která by zamezila překvapivé rychlosti, jíž se nemoc šíří v rozvojovém světě.
Ze 36 milionů lidí, nakažených virem HIV, jich žije 23 milionů v subsaharské Africe. Více lidí zemřelo loni v Africe na AIDS než ve všech válkách na tomto kontinentu. Nejvíce jsou postiženy nemocí AIDS ženy a dívky. Tato choroba infikuje denně 8500 dětí a mladých lidí a denně na ni umírá 2500 žen.
Odhaduje se, že devadesát procent nemoci a úmrtí na AIDS v Africe teprve přijde - téměř 4 miliony dětí v subsaharské Africe má HIV. V Zimbabwe je HIV pozitivních 30 procent dospělé populace a průměrná délka života poklesne o 17 let, je-li nakaženo 10 procent obyvatelstva nebo více. Spiknutí mlčení ohledně AIDS v Africe u tamějších obyvatel kritizoval generální tajemník OSN Kofi Annan. Ugandský prezident Yoweri Museveni vede informační kampaň proti chorobě AIDS a v Ugandě klesá míra šíření AIDS - avšak ugandský prezident je dosud jediný v Africe, který informuje o AIDS jako o věci veřejného zdraví a vzdělávání.
Existuje ještě jedno řešení, jak zvýšit povědomí o této nemoci, což by mohlo vést k poklesu šíření AIDS v této postižené populaci. Tímto řešením je poskytnout vzdělání dívkám. V poslední době si lidé uvědomují, že poskytování vzdělání dívkám je důležitou součástí úsilí o hospodářský a společenský rozvoj, ale ústřední význam této skutečnosti v boji proti AIDS lidé dosud řádně nechápou.
Příčinou epidemie AIDS ani v západních zemích, ani v Africe není sexuální promiskuita. Je nutno porozumět některým faktorům, které vedou k rychlému zvyšování míry infekce HIV.
Zaprvé je jím chudoba. Není náhodné, že k nejvyššímu výskytu HIV dochází v Africe, v nejchudší oblasti na světě. Chudoba vytváří hospodářské sociální a fyziologické podmínky, které podporují šíření AIDS. Chudoba vede k nedostatku dlouhodobějšího plánování, k nutnosti žít jen pro dnešní den. V takovémto prostředí je vydávání peněz na veřejné informace o této nemoci plýtváním - nemají-li lidé možnost, aby sami rozhodovali o vlastní životě.
Mladé ženy a dívky, které jsou bez vzdělání a bez společenského a politického vlivu, nemají žádnou možnost, jak se bránit mužům, kteří vyhledávají stále mladší ženy, ve snaze ochránit se před HIV. Tváří v tvář muži, který požaduje sexuální styk, nemá dívka, která je nechodila do školy, která je negramotná a která je zvyklá doma poslouchat, sebedůvěru ani dostatečnou víru v sebe, aby dokázala vyjednávat o sexuálním vztahu s mužem jako rovný s rovným. Dívka, která byla svědkem toho, jak její bratři chodí do školy, nemá žádnou zkušenost ani pocit vlastní hodnoty, když se na ni obracejí muži, kteří si myslí, že není infikovaná AIDS.
"Studie v Zaire, v Zimbabwe i jinde všechny dokazují, že studují-li na středních školách větší počty žen, vede to k daleko pomalejšímu šíření infekce HIV," konstatoval minulý měsíc Lawrence Summers, americký ministr financí na konferenci OSN o ženách a rozvoji.
CamFed, který už devět let financuje školní docházku dívek v subsaharské Africe, si je toho dobře vědom. Jedna statistika - kolik procent dívek se stává matkami - ukazuje, jak velký dopad má vzdělání mezi našimi dívkami. Jen pět procent dívek, jejichž studium financujeme v Zimbabwe, se stává matkou ve věkové kategorii od 18 do 25 lety, ve srovnání s celostátním průměrem 47 procent žen ve věku od 20 do 25 let. Spojení je jasné: dívky neotěhotní, protože buď praktikují sex s ochrannými pomůckami anebo sex nepraktikují. Porušují trend vůči mateřství v raném věku a v jejich společenské skupině také nedochází k výraznému šíření AIDS.
Před námi je však obrovský úkol. Ze 110 milionů dětí, které v současnosti na světě nedostávají žádné vzdělání, jsou dvě třetiny dívky a většina z nich žije v subsaharské Africe. Stojí to jen 25 liber ročně (cca 1600 Kč) financovat dívku ve škole v Africe, ale tisíckrát více poskytovat infikované osobě léčbu lékem AZT, který nikdy nebude v Africe široce k dispozici.
Víme, že poskytnout vzdělání dívkám znamená snížit míru nemocí, snížit kojeneckou úmrtnost, snížit porodnost a zvýšit hospodářský rozvoj a dlouhověkost. Dodejte k tomuto seznamu skutečnost, že vzdělání pro dívky je nejmocnějším a nejpraktičtějším profylaktickým prostředkem proti šíření AIDS a argument pro okamžité poskytnutí podstatných finančních částek na vzdělávání se tím stává naprosto neodmítnutelný.
Nad Klausovým projevem: Klausův "starý dobrý liberální řád"
Václav
Klaus ve Wachau: Základním programem pro budoucnost Evropy
se musí stát její desocializace a její transformace směrem k institucím
klasického, starého dobrého evropského liberálního řádu.
Tento návrat zpět V. Klaus vydává za jakýsi všelék na
problémy naší současnosti, které v předcházející části projevu zmínil,
když ještě dříve připomněl myšlenku, že nepoučíme-li se z dějin,
musíme je prožít znovu. V tom si podle mého názoru zjevně protiřečí.
Podíváme-li se do historie, zjistíme, že ten "starý
dobrý liberální řád" zkolaboval pod tíhou problémů, které
nebyl schopen uspokojivě řešit, stejně tak, jako zkolabovaly řády
mu předcházející a po něm komunismus. V. Klaus zmiňovanou ztrátu
univerzálních hodnot a univerzálního řádu (ovšem existenci něčeho
takového nelze uvažovat s nárokem na historickou objektivitu, lépe,
i když i tak se značnou paušalizací, lze snad hovořit o "tradičních
hodnotách a řádu západní civilizace"), liberalismus ji spíše
s sebou přinesl, než že by jí dokázal čelit.
Co je vůbec míněno tím starým dobrým evropským liberálním
řádem? Jak si jeho uplatňování V. Klaus představuje?
Měla Evropa reagovat na tzv. kosovskou krizi masivními
dodávkami zbraní pro Albánce i Srby, aby konjunkturou ve zbrojním
průmyslu došlo k růstu průmyslové výroby?
Pokud by rakouští (či jiní) nacionalisté "demokratickým"
hlasováním prosadili vyhnání přistěhovalců a Židů ze země, mělo
to být považováno za legitimní projev národní suverenity?
Jsou požadavky, aby nebyly provozovány technologie ohrožující
zdravé životní prostředí apriori "agresivním ekologismem"
nepřípustně omezujícím svobodu podnikání?
Klausovy kladné odpovědi na tyto otázky explicitně vysloveny
nebyly, avšak čtu je mezi řádky.
Jsem přesvědčen, že to byl právě V. Klaus (a jeho vlády
jako celek), kdo projevil historickou nepoučitelnost, která naši
zemi přivedla do krize. Protože jsme se nepoučili z historie, opět
prožíváme to, co popsal papež Pius XI. v roce 1931 při hodnocení
příčin Velké hospodářské krize v encyklice Quadragesimo anno:
"Labilita hospodářské situace a celého hospodářství
vyžaduje od lidí pracujících v hospodářství nejvyšší a neustálé
vypětí sil. Proto mnozí otupěli vůči hlasům svědomí a dospěli k
názoru, že je jim dovoleno zvyšovat své zisky jakýmkoli způsobem
a používat dovolené i nedovolené prostředky k zabezpečení majetku,
získaného s velkým úsilím, proti náhlým zvratům štěstěny. Snadné
zisky, jichž se leckomu v neřízeném trhu dostává, lákají mnoho lidí
k spekulaci; ti pak dychtí jedině po tom, aby se dostali k ziskům
co nejpohodlněji a často v bezuzdné podnikavosti svévolně a chtivě
zvyšují nebo snižují ceny zboží tak, že se promyšlené plány výrobců
ukazují bezcennými. Zákonná ustanovení o společnostech jednostranně
orientovaných na zisk, umožňující rozdělení a omezení rizika podnikání,
dala podnět k odporným zlořádům. Ukazuje se, že tímto způsobem silně
oslabená zodpovědnost je málo funkční. V pološeru anonymity, za
fasádou neutrální firmy se odehrávají nejhorší nespravedlnosti a
podvody. Správní rady těchto společností jdou v opomíjení své zodpovědnosti
až tak daleko, že zrazují práva těch, jejichž majetek převzaly do
správy. Dále nesmíme vynechat zmínku o oněch obratných a vychytralých
lidech, kteří se vůbec nestarají o to, aby byli činni poctivě a
užitečně, ale bez ostychu vydražují lidskou ziskuchtivost a pak
jí zneužívají ve svůj prospěch.
Přísná a pevná hospodářská morálka, kdyby ji byly státy
energicky vymáhaly, by byla mohla tyto velmi těžké zlořády odvrátit,
ano i jim předejít; to se však bohužel velmi často nestalo. Protože
začátky nové hospodářské soustavy spadaly právě do doby, kdy se
názory racionalismu uchytily a zapustily kořeny v mnoha duších,
vytvořila se v krátké době národohospodářská věda odtržená od pravého
mravního zákona, a tak se zcela uvolnily otěže lidské chtivosti.
Tak se stalo, že se mnohem větší počet lidí než dříve
nestaral o nic jiného, než aby rozmnožil své bohatství, lhostejno
jakým způsobem; toužili být nade vším a přede všemi a nedělali si
nic ani z největších zločinů proti jiným lidem. Ti pak, kdo první
vykročili touto pohodlnou cestou, která vede k záhubě, snadno získali
velmi mnoho napodobovatelů své nepravosti - a" již kouzlem svého
očividného úspěchu, a" již okázalým přepychem svého bohatství, a"
již tím, že se vysmívali výčitkám svědomí jiných lidí, jako by to
byla jen malicherná úzkostlivost, a" už svou bezohledností, s níž
šli přes mrtvoly svých méně úzkostlivých konkurentů."
Přes veškeré problémy Západní Evropa poučená dvěma
světovými válkami a hospodářskými krizemi projevila schopnost vytvářet
systém spolupráce a tzv. sociálně-tržní hospodářství, což omezuje
rizika nových válek a krizí. Nemyslím si, že by bylo touhou většiny
Evropanů vracet se do minulosti, jak si představuje V. Klaus.
V pasáži o evropské integraci V. Klaus zdůrazňuje,
že na straně kandidátských zemí je jednoznačný zájem, avšak na straně
stávajících členů je mnoho důvodů proti. Toto tvrzení není sice
zcela od věci, avšak z Klausových úst zní jako alibismus politika,
který pro přiblížení České republiky Evropské unii neudělal zdaleka
tolik, kolik od něj většina občanů očekávala. Problém současného
extenzivního i intenzivního rozvoje EU s sebou nese mnoho obtížných
problémů, které musí společně vyřešit evropští politici (včetně
našich) a bruselští úředníci a rozhodně je za ně nevyřeší "neviditelná
ruka trhu" (pročež je asi V. Klaus považuje za neřešitelné).
Vytváření co nejrozsáhlejšího jednotného evropského ekonomického
prostoru je nutností, chce-li Evropa v budoucnu úspěšně konkurovat
Severní Americe a Východní Asii.
Žádný společensko-ekonomický řád si nemůže činit nárok
na to, aby byl považován za trvale nejlepší. Úspěch či neúspěch
v ekonomice i politice závisí právě na schopnosti adekvátně reagovat
na vývojové trendy. A v ekonomice či politice jsou úspěch a neúspěch
záležitosti pomíjivé.
Jaroslav Štemberk
(Jaroslav Štemberk působí v KDU-ČSL.)
Ke Klausovu projevu: v čem je EU užitečná
Pane Culiku,
Dovolte mi nekolik myslenek k clanku:
Odpor vuci Evropské unii ve východní Evrope roste
http://www.britskelisty.cz/0006/20000630d.html#03
Uz delsi dobu si uvedomuji, ze euroskepticismus Vaclava Klause zrejme neni vyjimecne jen ucelovy, ale skutecny.
Ze se nejspis domiva, ze EU musi skoncit podobne spatne jako Sovetsky svaz. Ze veri jen svym zkusenostem a nechce pripustit, ze vychozi i provadeci podminky jsou jine.
Myslenka realizace EU je bezpochyby velmi odvazna. Vetsina podobnych projektu je realizovana s obtizemi - v delsim case, nez bylo planovano, stoji mnohem vice, nez se predpokladalo, anebo se dokonce vubec nezdari.
To ale neznamena, ze energie do nich investovana je pak ztracena. Realizatori takovych projektu z nich vychazeji schopnejsi, zkusenejsi.
Uz sama moznost pricleneni k EU je vynikajicim motivatorem pro byvale socialisticke zeme, ktere by se bez jasne vize jinak tocily stale dokola ve vlastnich problemech jako turista bez buzoly.
A EU je velika vize. Vsak take kritik teto myslenky, ODS, ktera je dnes stranou jednoho muze - Vaclava Klause, neni nahodou politicka strana bez vize. Chce se totiz udrzet u moci za kazdou cenu a nemuze si dovolit prihlasit se k jakekoliv vizi. Jeji plneni by ji pak totiz mohlo komplikovat vykon moci.
A tak ideove konference ODS, ktere by takovou vizi mely produkovat, se zdaji byt svolavany jen z formanich duvodu a pak take proto, aby potvrdily spravnost minulych kroku sveho ucelove jednajiciho vedeni.
V čem je EU tak užitečná?
Zeme EU investuji uz leta ohromne penize do vytvoreni komplexni metodiky pricleneni k EU. Neni to bajecne, ze muzeme restrukturalizovat statni spravu podle modelu, ktery pro nas pripravuje zkuseny odborny aparat a ktery posuzuje tolik stran? Ze muzeme prevzit normalizovanou (vsech lokalnich vyjimek zbavenou) legislativu ?
Jiste, nektere direktivy EU se mohou zdat zbytecne. Ale to je znama vec, ze system, ktery ma byt pro vsechny, musi byt slozitejsi nez jednoucelove systemy, ktere by si pro sebe jinak vyvinuli jednotlivi zucastneni. To je nevyhoda univerzalnich systemu, ktere vznikaji na zaklade konsenzu.
Na druhou stranu maji radu konkretnich vyhod. Napriklad jsou levnejsi a snaze se udrzuji v chodu. Konkretne treba uredni rizeni se muze zdat byt slozitejsi nebo trvat dele. Ale to je vyvazeno vyhodou, ze ziskane povoleni pak plati na daleko vetsim uzemi.
I kdyby se nam nakonec myslenku EU nepodarilo realizovat, zbudou tu alespon vetsi celky. Nebo i jen samostatne staty, ktere usilovaly o spolecny cil a diky tomu k sobe budou mit mnohem bliz.
A zbude tu nashromazdene know-how. Zustane nam zdokonalene systemy statni spravy a obcane, kteri budou lepe chapat vyznam globalnich problemu a mene budou dbat na pseudoproblemy, jejichz vyvolavanim a resenim se dnes zabyvaji lokalni politici.
Marek Houša
Co máte proti Štětinovi?
Odpovědi Jana Čulíka na otázky Milana Krumla z MFD
Vážený pane Krumle,
zde jsou odpovědi na vaše otázky. Nevím, jak k tomu došlo, ale v otázkách jsou některé nepřesnosti.
1. Odkud jste získal informaci, že agentura Epicentrum Jaromíra Štětiny a
Petry Procházkové je totožná s Centrem politických a ekonomických informací
založeným panem Javlinským před prezidentskými volbami v roce 1996?
Zjistili jsme, že se agentura Epicentrum Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové jmenuje stejně jako agentura Epicentrum pana Grigorije Javlinského. Dotazujeme se pana Jaromíra Štětiny, proč se obě instituce jmenují stejně, zejména vzhledem k tomu, že pan Jaromír Štětina a paní Procházková zveřejnili články, které jsou velmi vstřícné vůči Grigorii Javlinskému. Jsme přesvědčeni, že profesionální novinář nemá být aktivistou za určitou kauzu: základní podmínkou je, že musí být nezávislý a kritický vůči všech osobám, politickým seskupením i faktům. Pokud píší nekriticky vstřícně, je legitimní se ptát proč. Mimochodem, Javlinského Epicentrum bylo podle jeho internetových stránek (viz http://www.nns.ru/tsentr/epits1.html) zaregistrováno dne 4. ledna 1991.
2. Ověřoval jste si, kdy a za jakých okolností byly obě instituce založeny a
jak dlouho existují?
Viz výše. Javlinského Epicentrum bylo podle jeho internetových stránek zaregistrováno 4. ledna 1991, Epicentrum Štětinovo a Procházkové vzniklo podle našich informací r. 1994.
3. Na základě jaké analýzy a kým zpracované jste dospěl k názoru, že
materiály dodávané Štětinou a Procházkovou z Ruska, zemí, které bývaly
součástí SSSR, Číny a Honkongu jsou nekvalitní a zaujaté?
Napsal jsem, že Štětina a Procházková publikovali články nekriticky vstřícné vůči Grigoriji Javlinskému a jeho seskupení Jabloko. Nedovedu si představit, že by takovýto článek, napsaný v Británii třeba o britské Labouristické či Konzervativní straně, (např. s podtitulkem jako "Příliš zásadoví pro úspěch" (!) nevyvolal okamžitě vážné otázky o integritě jeho pisatele. (Jiná věc je, že by seriozní britský list takový článek těžko otiskl.)
4. Odkazuje se Vaše poznámka na publikování nekriticky vstřícných článků o
Javlinském na materiál publikovaný jako součást seriálu portrétů ruských
politiků před volbami v roce 1996 v týdeníku Týden nebo můžete toto tvrzení
doložit dalšími příklady?
V Britských listech jsme citovali tento článek z časopisu Týden, nevyšel v roce 1996, ale 29.11. 1999 v č. 49/6. Jsou i další. Zdá se nám, že je neobjektivnost takovýchto článků zjevná, pokud to někomu zjevné není, vrátíme se k jejich analýze v nejbližších vydáních BL. Co by si o mé integritě pomysleli čtenáři Britských listů, kdybych zveřejnil jen jediný takovýto článek?
5. Jaký je byl a je podle Vás vztah zpravodajství České televize k agentuře
Epicentrum?
Nekritický.
6. Podle jakých kritérií Váš spolupracovník Tomáš Pecina hodnotí zahraniční
publicistiku - zcela konkrétně: můžete sdělit podrobnosti o analýze, na
jejímž základě napsal o nadaci Člověk v tísni, že "přinášela o situaci
v Jugoslávii tak jednostranné a zkreslené zprávy". Jaké má zkušenosti v této
oblasti?
Prosím, obraťte se přímo na pana Tomáše Pecinu. Srovnání západního zpravodajství a zpravodajství nadace Člověk v tísni z Jugoslávie je zajímavé. Za sebe bych chtěl poukázat jen na to, že považuji za velmi problematické, vykonává-li novinář zároveň jakoukoliv aktivistickou činnost, tedy i humanitární. Opakuji, novinář musí být nezávislý a kritický. Je zcela v pořádku, že nadace Člověk v tísni existuje a zabývá se humanitárními otázkami. Podle své výročí zprávy z r. 1997 byla tato nadace převážnou měrou financována z ministerstva vnitra, z ministerstva zahraničních věcí a pak také z České televize. To je v pořádku, nadace, vykonávající humanitární pomoc, takto mohou fungovat. Sdělovací prostředky by však neměly vydávat jejich činitele za novináře.
7. Hrozila někdy BL žaloba?
V roce 1997 pohrozil Britským listům žalobou Benjamin Kuras, hrozbu však stáhl a Britským listům se posléze omluvil, když zjistil, že měly pravdu. Celý případ je podrobně popsán v knize ...jak Češi jednají, Chomutov, 2000, str. 299- 315.
Jaromír Štětina chce žalovat Jana Čulíka, o žalobu vůči Britským listům snad nejde. Britské listy chtěly otázky, které vůči němu vzesly (viz výše) probrat v rozhovoru s panem Štětinou. Pan Štětina však rozhovor Britským listům odmítl poskytnout z důvodu jejich "neserióznosti". Doufáme, že to není proto, protože, jak známo, se Britské listy v rozhovorech zabývají aktuálními otázkami racionálně, kriticky a kompetentně. Litujeme, že se Jaromír Štětina odmítl v této věci podílet v Britských listech na korektní debatě.
Otázky, které bychom mj. v BL panu Štětinovi položili, jsou tyto: 1. Proč se jeho Epicentrum a Epicentrum Grigorije Javlinského, působící v Rusku, jmenuje stejně? 2. Proč publikuje pan Štětina nekriticky vstřícné články o Grigorii Javlinském? (Rozebrali bychom některé jejich aspekty podrobněji.) Vydal někdy pan Štětina nějaký článek ostře kritický vůči tomuto ruskému politikovi? 3. Jaké jsou zdroje financování Epicentra pana Štětiny a paní Procházkové a existuje auditovaná výroční finanční zpráva tohoto sdružení? (Ve Velké Británii musejí všechny podniky s ručením omezeným předkládat státu takovéto výroční auditované zprávy a jsme přesvědčeni, že by velmi prospělo důvěryhodnosti každého profesionálního novináře, kdyby bylo jasně známo, kdo a jak ho financuje.) Toto jsou naprosto legitimní otázky a lidé by měli požadovat na ně odpovědi. Několik rozhořčených dopisů od kolegů Jaromíra Štětiny, které dostávají Britské listy, se těmto otázkám jaksi vyhnulo.
9. Jaká je denní čtenost (počet připojení) Britských listů?
Tyto informace byly zveřejněny v Britských listech. Měsíční reach je cca 20 000 IP adres, denní počet čtenářů je cca 2500 - 3000.
10. Rád bych dále uvedl, že v rozhovoru v Radiožurnálu dne 22. června 2000 jsem se přeřekl a chybně jsem uvedl jméno Jaromíra Štětiny do souvislosti se jménem ruského magnáta Berezovského. Za tuto chybu jsem se v Britských listech omluvil, neměl jsem příležitost opravit ji v rozhlasovém vysílání.
Diskuse mezi Janem Urbanem a Tomášem Pecinou
Milý pane Pecino,
zkuste si zodpovedet tyto otazky:
Milý pane Urbane,
rád na Vaše otázky odpovím (a děkuji Vám za ně, jak se říkávalo v televizi):
Tvrzeni pana Culika o spojeni agentury Epicentrum s "imperiem
Berezovskeho" a pozdeji s "imperiem Javlinskeho" byla ucinena drive, nez byly polozeny
jakekoliv otazky Petre Prochazkove nebo Jaromiru Stetinovi.
ANO? nebo NE?
Tvrzení Jana Čulíka byla učiněna v rámci rozhlasového komentáře, a vycházela
z dobré znalosti situace (samozřejmě až na záměnu jmen, za níž se JČ
následně ihned v Britských listech omluvil).
Když dovolíte, chtěl bych se Vás pokusit přivést k určité úvaze.
Čulíkovo tvrzení je stejného druhu, jako jsou např. následující výroky:
1. Haló noviny jsou komunistický deník.
2. Václav Havel měl významný podíl na tzv. sarajevském atentátu.
3. Hlavním sponzorem hnutí Impuls '99 je Karel Schwarzenberg.
4. Finanční skupina Libora Procházky ovládá obě celoplošné komerční
televize.
Žádný z těchto výroků bych se nerozpakoval použít ve svém komentáři,
přestože striktně vzato nic z toho neumím dokázat. Haló noviny jsou přece
nezávislé, vždyť to mají na titulní straně! Václav Havel neměl se Sarajevem
nic společného, vyskočí z krabičky čertík Špaček. Sponzoři Impulsu si přejí
zůstat v anonymitě, ohradí se Martin J. Stránský. TV Nova patřila skupině
intelektuálů kolem Vladimíra Železného, a teď je jejím významným vlastníkem
zcela nezávislá Česká produkční, řekne nám pan Rozehnal.
To všechno vím já, ví to Jan Čulík, víte to (doufám) i Vy, ale dokázat to
neumíme. A stejného druhu je Čulíkův výrok o vazbě mezi Epicentrem a
Grigorijem Javlinským.
Můžete se zeptat, jak je tedy možné, že novináři-komentátoři pracují s
"nedokazatelnými" informacemi. Vtip je v tom, že soud posuzuje míru osobní
újmy podle objektivních, ne podle subjektivních měřítek, a tak by se všichni
jmenovaní místo tučného zadostiučinění, které si ve zprávě ČTK slibuje paní
Procházková, domohli v nejlepším případě zveřejnění tiskové opravy (a za to
jim vůbec nestojí napsat žalobu).
Fakt, že Epicentrum publikuje o Javlinském (a obávám se, že i o jiných
aspektech dění v Rusku) hrubě neobjektivní materiály, je tak závažný, že
Čulíkův výrok je tím dostatečně odůvodněn, a shoda jmen je jen podezřelou
průvodní okolností.
Odpověď na Vaši otázku: Ano, ale ten výrok byl plně oprávněný.
Tato tvrzeni nejsou podlozena skutecnymi dukazy, jako jsou dokumentace
peneznich prevodu, svedectvi osob, pisemnosti nebo zaznamy. ANO? nebo NE?
Ano, ale stejně je tomu např. i u bodu 3: nemám kopie převodních příkazů,
přesto tvrdím, že pan Schwarzenberg Impuls významně finančně podporuje.
Tato tvrzeni se zakladaji vyhradne na vyhodnoceni shody jmen dvou
instituci a nazoru na obsah jednoho clanku. ANO? nebo NE?
Ne, pokud vím, jsou podepřena studiem řady širšího vzorku výstupu Epicentra
(článek v Týdnu je špičkou ledovce, a zaujme spíš než obsahem flagrantním
porušením profesionální soudnosti) i informacemi z neidentifikovaných
důvěryhodných zdrojů.
Zdraví,
T.P.
Hlubinné zkoumání minulosti Jana Čulíka: byla bolševická!
Váš strach, můj úsměv: jiná část korespondence Jan Urban - Jan Čulík
-----Original Message-----
From: Jan Urban mailto:jan.urban@ecn.cz
Sent: Saturday, July 08, 2000 5:21 PM
To: jcu2@cableol.co.uk
Subject: vas strach, muj usmev
Vazeny pane Culiku,
Dukazy nejste schopen predlozit. Omluvit se neumíte. Lidska slusnost a
novinarska etika jsou pro Vas "podruznosti", kvuli kterym se, podle Vas,
snazim delat co nejvetsi hluk. Ohanite se Chartou, kterou jste nikdy nemel
odvahu podepsat. Od cloveka, ktery v polovine sedmdesatych let nastoupil do
zahranicniho vysilani bolsevickeho Ceskoslovenskeho rozhlasu, to je trochu
troufalost. Pokud o teto kauze mate v umyslu psat v anglictine, byl bych
vam vdecny za zaslani adresy periodika, ve kterem clanek hodlate
publikovat, abych na nej mohl, take v anglictine, reagovat.
V pondeli predam Syndikatu novinaru pisemny navrh na prosetreni Vaseho
profesne neetickeho postupu. Prosim Vas o zaslani Vasi adresy, na kterou
bych Vam mohl poslat kopii.
Jan Urban
P.S. Vase obava, "ze to vypada, jako ze neco skutecne zakryvam", je zcela
opravnena. Vypadl mne zub. Pokud o tom zubu nevite, a jenom po bolsevicku -
nebo britsky demokraticky? - z nedostatku argumentu zastrasujete, mate i
tady smulu. Mozna vam radeji brzy venuji svoji knizku o Bosne.
Odpověď Jana Čulíka
Vazeny pane Urbane,
dukazy lze nalezt v novinarske praci pana Stetiny. Jsem presvedcen, ze aktivisticky zurnalismus Ceskou republiku poskozuje, protoze skutecnost je mnohotvarna a je mozno aproximovat k pravde pouze prostrednictvim pluralitni diskuse. To, ze jsem poukazal na zaujatost clanku pana Stetiny a zeptal se, jak je jeho prace financovana, povazuju za sluzbu verejnemu zajmu.
Klidne prosetrujte muj "pripad", ale prosim vas, pokud mozno se drzte se faktu. K prazskym hratkam o hrozbach zalobami se nesnizim, ale uvedomte si, ze napisete-li nekde, ze jsem "nastoupil do bolsevickeho Ceskoslovenskeho rozhlasu", mohl bych vas podle ceskych zvyklosti taky "zalovat", protoze to neni pravda. K tomu se ovsem nesnizim.
Kdosi mi poslal vas nedavny aktivisticky clanek z Lidovych novin, napadajici Vaclava Klause za jeho postoj vuci situaci v Kosovu. Nejsem naprosto zadnym zastancem Milosevicova rezimu a v Britskych listech jsem se stal opakovane z CR tercem utoku za to, ze jsem hajil lonsky zapadni zasah v Jugoslavii. Obdivuju vas vsak, ze vase interpretace situace v Kosovu je tak jednoducha.
S úctou,
Jan Čulík
Novinářská hodnověrnost Jana Urbana
Znechucení Jana Urbana u mne vyvolalo vzpomínku na článek, který otiskly LN 16.3.2000 pod titulkem "Na pravdě jim nezáleží. Důležité jsou jen funkce".
Aby u čtenářské veřejnosti vyvolal dojem autentičnosti výroku V. Klause, doložil tyto výroky i datem, kdy byly zveřejněny.
Dne 7.4.1999 však nebyl na stránkách LN otištěn žádný rozhovor s Václavem Klausem, žádný článek Václava Klause a dokonce nebyl Klaus v uvedený den ani citován. Poslední článek V. Klause na téma Kosovo byl zveřejněn 30.3.1999 pod názvem Kosovo: Nevytvářejme falešné mýty.
Osobním dopisem Janu Urbanovi jsem projevila nesouhlas nad jeho neúctou k faktům. Udivuje mě skutečnost, že mé výhrady nazval plamenným dopisem, přestože jsem měla pravdu a on poskytl čtenářům nepravdivé údaje.Ve své odpovědi sice konstatoval, že došlo k omylu, nicméně nikde na stránkách LN jsem nezaznamenala omluvu V. Klausovi ani čtenářům.
Že smyslem Urbanovy novinářské práce není hledání pravdy, ale pouze papouškování názoru establishmentu, potvrdil i svým obviněním J. Dientsbiera z neprofesionality a neobjektivnosti v souvislosti s jeho práci stalého zpravodaje OSN. Nekonformnost názorů je nepřípustná.
Dopis, který napsal panu Čulíkovi, je jen dalším potvrzením toho, co jsem si o jeho žurnalistické profesionalitě myslela již dávno. Pokud oceňuje pouze část práce pana Čulíka, měl by seznámit čtenáře BL s tím, které části si cení a která je zavrženíhodná. Pokud by byl upřímný, musel by přiznat, že oceňuje pouze tu část, ve které není kritika jeho přátel.
Pan Čulík dostal ultimátum do 10.července, jinak pan Urban veřejně zpochybní jeho novinářskou hodnověrnost. Já si dovolím nedávat žádná ultimata a novinářskou hodnověrnost Jana Urbana zpochybňuji již nyní.
(Jana Dědečková je členka Rady České televize.)
Na pravdě jim nezáleží. Důležité jsou jen funkce
Lidové noviny, 16.3.2000
Snad všechny členské státy Severoatlantické aliance již zveřejnily analýzu postupu svých institucí v době kosovského konfliktu. Česká republika (zřejmě jako jediná) nic takového dosud neučinila a obávám se, že žádný takový dokument tu ani neexistuje. Bojím se dokonce, že podrobná analýza (ne)schopnosti státních orgánů rychle a profesionálně reagovat v jedné z nejkritičtějších mezinárodních krizí posledních deseti let u nás nikomu nechybí. Česká politická elita totiž ještě nepochopila, že zodpovědnost za stát lze projevit jedině při naprosté úctě k faktům. A chová se přesně naopak neodpovídají-li fakta zjednodušenému vidění českých politiků tím hůře pro ně. Přestanou existovat.
Případ Račak a Klausovo mlčení
V lednu 1999 bylo v okolí kosovské vesnice Račak objeveno čtyřicet pět zavražděných civilistů. Protestoval celý svět. Předseda ODS a Poslanecké sněmovny Václav Klaus v této situaci považoval za vhodné odejít na jugoslávské velvyslanectví v Praze a strávit tam několik hodin, oslavován velvyslancem mezinárodně izolovaného režimu za svou "státnickou odvahu" a "realismus". Na kritiku pak Klaus odpověděl osobními výpady a zkreslováním skutečnosti. Bez ohledu na fakta (tehdy již známá) napsal, že je až "trochu podezřelé, jak přesně zná(kritik) viníky, jak přesně ví, že šlo o zavražděné civilisty". O dva měsíce později byla zveřejněna zpráva expertního týmu vyšetřovatelů a patologů, vyslaných jménem Evropské unie k vyšetření incidentu v Račaku. Bez ohledu na Klausova podezření, ale zato v souladu s fakty prokázala, že ani jeden z mrtvých před smrtí nepoužil střelnou zbraň. Ani jedno tělo nebylo po smrti převlečeno do civilního oděvu (jak tvrdilo srbské ministerstvo vnitra). Všichni mrtví byli ve zprávě označeni za "neozbrojené civilisty".
Když byl v květnu 1999 Slobodan Miloševič formálně obviněn Mezinárodním tribunálem v Haagu ze spáchání zločinů proti lidskosti, byla vražda civilistů v Račaku uvedena mezi důkazy obžaloby na straně patnáct anglického textu obvinění. Václav Klaus o tom všem asi nevíza svůj skandální přehmat se totiž dodnes neomluvil. Stejně nekvalifikovaně se však vyjádřil i k otázce kosovských uprchlíků. Rada bezpečnosti OSN už koncem září 1998 přijala všemi hlasy rezoluci č. 1199, ve které protestovala proti použití síly proti civilnímu obyvatelstvu v Kosovu ze strany jugoslávských ozbrojených sil. Kvůli tomuto násilí se podle rezoluce muselo více než dvě stě třicet tisíc civilistů dát na útěk. Zprávy Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky a Kosovské verifikační mise OBSE poskytovaly i později velmi detailní informace o průběžných počtech uprchlíků. Předseda ODS však ještě 7. 4. 1999 v těchto novinách tvrdil, že před zahájením bombardování Jugoslávie (24. 3.) v Kosovu žádní uprchlíci nebyli. Ani za tento omyl se neomluvil. Pro takový styl politiky jsou fakta opravdu nepotřebná...
Není to pravda... No a?
I dalším politikům je skutečnost vcelku lhostejná. Téměř dojemně působí třeba poslankyně ODS Kateřina Dostálová, která přiznala, že neviděla televizní pořad Válka, fakta a my, uvedený v České televizi na jaře 1999. Přesto jej ve svém tažení za odvolání rady ČT mnohokrát uvedla jako důkaz nevyváženosti vysílání. Stačilo jí prý, co o pořadu napsali straničtí kolegové...
Dalo by se mluvit také o vlivu Jiřího Dientsbiera na ministerstvu zahraničí, kterého náměstek Matějka opakovaně označil za jeden z nejdůležitějších zdrojů informací o situaci na Balkáně.
Přitom největší světové nevládní organizace na ochranu lidských práv, stejně jako řada diplomatů a expertů, už od léta roku 1998 tlačí na Dienstsbierovu rezignaci kvůli neprofesionálnímu a neobjektivnímu způsobu informování. Jeho zprávy pro OSN, která ho na Balkán vyslala jako zpravodaje pro oblast lidských práv, jsou označovány za cvičení v geopolitice, v nichž na lidská práva nezbývá místo.
Jak je vidět, ani tak dramatická krize, jako je konflikt v Kosovu, nedonutila českou politickou elitu ke změně stylu. Fakta nehrají roli, zodpovědnost za politické postoje se neprojevuje. Jde hlavně o moc za jakoukoliv cenu, i kdyby to měla být lež.
Dienstbier může veřejně zdůrazňovat historickou důležitost vlády tvrdé ruky pro Rusko a chválit Stalina vedení ČSSD ho přesto protlačí jako kandidáta do Senátu. A až Václav Klaus pojede v červnu do Rakous, bude to samozřejmě z čistě vědeckých důvodů. Konferenci, na níž vystoupí, sice spoluorganizuje rakouské ministerstvo zahraničí, ale paní ministryně a premiér Schüssel tam budou zcela nepoliticky. A pokud se účastníci konference na slavnostní mši ocitnou ve společnosti (zcela náhodně procházejícího) Jörga Haidera, mohou to za politiku označit jen zlomyslníci...
Nejsprostší otázka Jana Čulíka: "Z jakých zdrojů je Štětinovo a Procházkové Epicentrum financováno?"
Vydavatel Britských listů Jan Čulík ohromil veřejnost nevídaným kouskem. Během převozu zlatého pokladu z místa P. do místa B. zatím neobjasněným způsobem zcizil zlatou supercihlu a zřejmě ji ukryl na neznámém místě ve Velké Británii. Jeho sporný "úspěch" je "hodnotný" zejména tím, že šlo o jedinou supercihlu (cca 12,345 kg čistého kovu), kterou poklad vedle 4532 obyčejných kilogramových kvádrů obsahoval.
Jménem všech nezávislých občanů se legitimně ptám: kdo tuto povedenou akci financoval, proč a jak ji Čulík provedl a hlavně: kdy hodlá lup vrátit poškozené straně a jak svůj mrzký čin ospravedlní před veřejností?
Vzhledem k důležitosti případu a na základě nezpochybnitelného práva demokratického a nezávislého občana, žurnalisty a filmaře se kromě odpovědi na výše položené otázky dožaduji i toho, aby Čulík předložil nezávislý (kulatým razítkem opatřený) audit všech firem, ve kterých kdy byl, aby mohly být odhaleny a veřejně pranýřovány i jeho další eventuální poklesky.
Superblbost, že? Ale jak souvisí s kauzou EPICENTRUM, rozvířenou Britskými listy? S případem české novinářské agentury majitelů Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, která měla být dle BL pojmenována po vzoru společnosti EPIcentrum Grigorije Javlinského, jenž má navíc podle Jana Čulíka činnost českého Epicentra financovat? A jak absurdní obvinění vydavatele BL z krádeže zlata souvisí s válkou, k níž urputný demokratický rytíř Jan Čulík v sedle Britských listů nedávno zatroubil?
Vysvětlení vyžaduje, s dovolením, malou matematickou odbočku: Každý účastník kursu logiky je v jedné z prvních lekcí vystaven následující provokaci lektora: Dokažte, že jste neukradl zlatou cihlu a že ji nemáte ukrytou na zahradě... V zápětí se dozvídá, že jde o úlohu neřešitelnou a svou podstatou nesmyslnou. Nikdo na světě nemůže dokázat, že neukradl zlatou cihlu a že ji nemá někde zakopanou. Musel by totiž vyloučit nekonečné množství variant samotného činu a skrýší - a to prostě není možné.Dokázat je možné pouze opak, tedy že cihlu někdo ukradl a že někde ji má (pokud tomu tak skutečně je).
Omlouvám se čtenářům, že je obtěžuji matematikou, ale uvedená hříčka je navýsost pravdivá a to musí uznat každý, kdo si dovede spočítat, že mu správně vrátili při placení v hospodě. Nakonec - řídí se jí mimo jiné i soudnictví demokratických států, řídí se jí i slušní novináři.
Zmíněné cvičení se dobře hodí i na případ pomluvy Agentury Epicentrum v Britských listech. Pro ilustraci jsem si dovolil obvinit Jana Čulíka z krádeže zlata (které se, předpokládám, nikdy nedopustil). A vyzývám jej stejně troufale, aby toto mé obvinění vyřešil předložením důkazů o tom, že žádnou krádež nespáchal a drahocenný kov neukryl. Je nabíledni, že takový důkaz nemůže přinést. A pokud bych chtěl já dál tvrdit, že Jan Čulík krade zlato, musím sám dodat potřebná dokazující fakta. Ale skočme zpět do reality:
K celé kauze si dovolím připomenout, že název Epicentrum vymyslela v roce 1990 žena Jaromíra Štětiny pro skupinu novinářů a filmařských dobrodruhů, kteří si předsevzali přinášet divákům, posluchačům a čtenářům českých médií svědectví z těch míst světa, kde se něco podstatného děje (jako inspirace posloužilo dřívější vypravení české humanitární pomoci do zemětřesením zničené Arménie). Štětina s Procházkovou potom založili zpravodajskou agenturu (v r.1994) s logickým názvem Agentura Epicentrum. Spolu s nimi a dalšími spolupracovníky agentury jsem pak točil filmy, fotil a psal. Takže mohu konstatovat, že jsem oba majitele agentury za ty roky docela dobře poznal a že to jsou slušní lidé a korektní novináři. Kromě obživy a řady zajímavých měsíců strávených společně v nejrůznějších problematických místech světa jsme si užili i spoustu srandy. Kašlu na skromnost a říkám, že jsem byl opravdu pyšný, když jsme společně dostali v roce 1998 prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky a čestná uznání FITESu.
O iniciátorovi kauzy Epicentrum Janu Čulíkovi vím, že v minulosti dělal spoustu užitečných věcí, ale osobně ho neznám. V souvislosti s probíhajícím případem mě to mrzí, protože kdybych ho znal líp, určitě bych se snadněji dobral poznání, proč dělá to, co právě dělá. Proč nechce přiznat, že se prostě spletl. Je mi divné, že podle všeho docela rozumný chlap nevidí, že mu hrozí blamáž století a že tak klidně riskuje navždypřidělení titulu Rytíř Popleta.
Jan Čulík se totiž v Britských listech například táže, proč publikují Jaromír Štětina a Petra Procházková články, které jsou nekriticky vstřícné vůči Grigorii Javlinskému? A já se musím chtě nechtě zeptat Jana Čulíka: Co je to nekriticky vstřícné? Proč Britské listy nepřinesou materiál o Grigorii Javlinském, který by ty nekriticky vstřícné informace uvedl na pravou míru? Proč v duchu výše zmíněné matematické hříčky se zlatou cihlou nedokazuje pan Čulík, kde se v případě Grigorie Javlinského hodnocení Agentury Epicentrum mýlí, kde ta zpropadená agentura skrývá uzmutý kus drahého kovu? Proč chce Čulík po AE aby dokázala nedokazatelné, totiž že nic neukradla a neukryla, místo toho aby on shromáždil a uveřejnil potřebná fakta?
Vydavatel Čulík dál naivně nahrává soupeři na smeč, když se ptá, proč se jmenuje firma Procházkové a Štětiny, fungující především v Rusku, Epicentrum, stejně jako EPIcentrum Grigorie Javlinského? Zase špatně. Vždyť každý ví, že analytická skupina Javlinského se jmenuje podle naší partičky novinářů a filmařů, nebo snad ne? Důkazy jsou jednoduché: jak známo, EPIcentrum Javlinského vzniklo až v roce 1991, kdežto české novinářské Epicentrum se pojmenovalo už o rok dříve. Čulík musí posoudit sám, nakolik by byla v rytířském světě Britských listů přijatelná varianta náhodné shody okolností, podpořená poměrně vysokou frekvencí mezinárodního slova Epicentrum.
V závěru svých materiálů o Agentuře Epicentrum pokládá Jan Čulík otázku nejsprostší: Z jakých prý zdrojů je Epicentrum Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové financováno a zda je k dispozici výroční auditovaná finanční zpráva této firmy? Čulík se jedním dechem ospravedlňuje, že je taková otázka legitimní, protože píše z Velké Británie a tam mají podle zákona povinnost předkládat státní správě všechny podnikatelské subjekty auditované finanční zprávy, které jsou posléze veřejně k dispozici. I v zemích, jako je ČR, kde to zákon nevyžaduje, závisí podle Čulíka důvěryhodnost každého nezávislého novináře na tom, zda jsou či nejsou auditované výkazy o financování jeho firmy přístupné.
I zde je komentář prajednoduchý: Štětina s Procházkovou dělají, co je baví a ač je to zřejmě pro Jana Čulíka neuvěřitelné, někdy hůř a někdy lépe se tím živí. Dostávají honoráře, uzavírají smlouvy na filmy a nepochybně podávají daňové přiznání. Jestli je mají v pořádku, je jen a jen věcí jejich a finančního úřadu, nikoho jiného.
Nebezpečnost aktivit Jana Čulíka spočívá v nerespektování pravidla zlaté cihly. Není totiž možné dokázat, že Javlinskij (či kdokoli jiný) Agenturu Epicentrum nefinancuje. Úplně stejně například není možné doložit, zda někdo z naší party zvané Epicentrum nefinancuje Javlinského. Měli by snad, v duchu logiky pana Čulíka, majitelé Agentury Epicentrum urychleně dokazovat, že nemají na nějakém moskevském dvorku ukrytý poslední model Mercedesu, o který se s dělí s Javlinským? A měl by známý ruský politik dokazovat, že nemá tajnou bázi v Praze, kam mu chodí nastřídačku členové Epicentra zalívat kytky?
Co je Janu Čulíkovi do toho, kde si Agentura Epicentrum shání prostředky na svou činnost? Proč Britské listy, pokud mají podezření a důkazy o tom, že jsou zdroje AE nelegální či nekorektní, nekonají dle litery zákona? Proč chce opět rytíř Popleta, povýšeně se rozhlížeje ze sedla Britských listů a oháněje se dřevcem demokracie a novinářské morálky, aby dokazovali Procházková se Štětinou, že nekradou zlaté cihly? Neměl by místo toho sesednout na zem a dovést nás na místo, kam ti dva výtečníci zlato ukryli? A z jakého titulu chce zastánce demokratického pořádku Čulík aplikovat britské právo na Českou republiku? Kdy začne aplikovat čínské zákony na poměry v Malaisii? A kdy turecká pravidla silničního provozu na dopravu v San Marinu?
Případ je jasný. Britské listy samozřejmě žádné důkazy o propojenosti všech Epicenter nemají a mít nemohou, natož o finančních tocích, které podle Čulíka mezi zmíněnými subjekty probíhají. Jan Čulík prostě pomlouvá slušné lidi s urputností samozvaného strážce morálky z lepší společnosti. Navíc se schovává za seriózně znějící "britskost", kterou používá v názvu svého internetového listu. Pokud se Čulík a Britské listy Agentuře Epicentrum a jejím majitelům rychle neomluví, bude nutné stejně rychle sedlat a připomenout, že to je právě Jan Čulík, kdo v blízké době riskuje pád z koně.
Nehodlám se soudit, i když se jako spolupracovník Agentury Epicentrum rovněž cítím poškozen výroky Britských listů, resp.Jana Čulíka. Nechci být placen žádným politikem, ani docela sympatickým Grigoriem Javlinským. Zatím mi pro klid duše postačí podpořit Jana Urbana v jeho úsilí o projednání celé kauzy na širokém novinářském fóru. Ale pořád by mi připadalo rozumnější, aby rytíř Jan Čulík sebral odvahu a prostě přiznal, že se spletl. Čím dřív to udělá, tím lépe pro něj. Případem Agentury Epicentrum se totiž důvěryhodnost Britských listů rozhodně nezvýšila.
A na konec tedy ještě jednou: Je opravdu vydavatel Britských listů Jan Čulík schopen dokázat, že není zlodějem zlatých cihel? Pro jistotu znovu podotýkám, že nic netvrdím, pouze se legitimně táži.
Blair, opilci a tradice
Minulé pondělí britský premiér vyzval policejní představitele, aby zakročili proti opilcům a kriminálníkům s cílem obnovit důvěru občanů v právo a pořádek. Jednou z příčin, pro kterou je podle Tonyho Blaira třeba "vyslat jasný a praktický signál", je nedávné chování britských fotbalových fanoušků v Belgii.
Že neudělali Británii dobrou reklamu, lze konstatovat i z toho, jak nízkou podporu získala britská žádost o pořádání mistrovství světa v kopané v roce dva tisíce šest. Když premiér navrhoval, aby opilcům byla policií na místě udělována pokuta sto liber, jistě ho nenapadlo, že se z jednoho zvracejícího opilce v centru Londýna vyklube jeho vlastní syn.
Situace, kdy musel jít s šestnáctiletým klukem na policejní stanici, aby policie mohla mladíkovi udělit pokárání, byla zřejmě jedním z nejtrapnějších okamžiků Blairovy politické kariéry.
Nemluvě o tom, že mu příště opilci řeknou, ať se raději stará o vlastního syna. My se na britský politický skandál můžeme přes kanál podívat velkoryse: Něco takového se prostě může stát i ve slušnější rodině.
Mladý Blair má určitě jiné starosti než zabývat se kariérou svého tatínka a to, že přebral, ještě neznamená, že z něj vyroste notorik.
Z našeho pohledu je spíše než ostuda prominentního otce zajímavé to, co na nápad vybírat od opilců pokuty řekli Blairovi policejní představitelé:
"V britské policejní službě nemáme takovou tradici. Určujeme pevné pokuty, ale odpovídající organizací pro jejich vybírání je policejní soud."
Tato slova naznačují, proč Británie, na rozdíl od nás, patří k zemím s velice nízkou korupcí. Jestliže policista nevybírá pokuty, je obtížnější ho uplatit.
Škoda, že nemáme politiky, kteří by uměli říct: "Skvělý nápad!" Spíše řeknou, že máme jinou tradici, ke které korupce patří. Bohužel.
7. července 2000
Parlamentní komise k vyšetřování IPB
Návrh ODS vytvořit parlamentní vyšetřovací komisi, která by se zabývala posledními událostmi kolem IPB, byl z těch, které nelze odmítnout. Kdo by byl býval proti, byl by podezřelý.
Když jde o miliardy, mělo by být jasno. Zvědavost poslanců ovšem byla větší než se předpokládalo a komise nakonec dostala za domácí úkol posvítit si na IPB od jejího vzniku.
To zas nemohla dost dobře odmítnout ODS - také by to bylo podezřelé.
Ponechme stranou jednoho poslance, který komisi nejprve strašně chtěl, a nakonec pro ni nehlasoval a přemýšlejme, co asi do roka poslanci vyšetří.
Nejpravděpodobnější je, že pro jistotu nic. Může se ale stát, že narazí na nepravosti, podezřele poskytnuté úvěry, chybná politická rozhodnutí a třeba i na nějakou chobotnici.
Už naděje stojí za pokus. Pokud by totiž komise uspěla, byl by to dobrý příklad pro zřízení dalších.
Příští parlament by se například mohl zaměřit na případ Temelína. Vyšetřovací komise by zpětně měla zkoumat, kdo výstavbu zavinil, kdo v ní pokračoval, kolik ta legrace stála a asi by taková komise měla učinit návrh, kteří ministři a premiéři by měli toto jaderné dobrodružství zaplatit.
Speciální parlamentní komise by pak bylo třeba k objasnění skutečnosti, že v rozporu s ústavou u nás nelze uskutečnit lidové hlasování.
Bude zajímavé se dovědět nejen konkrétní jména viníků, kteří bránili přijetí zákona o referendu, ale také vysvětlit proč.
To bude samozřejmě nesmírně obtížné, protože to nemá logiku. Politici o sobě nemohou říct, že je názor občanů nezajímá, neboť jsou chytřejší než my ostatní. Tím by nás urazili, nemluvě o tom, že by jim to sotva kdo uvěřil.
Všechny zmíněné komise možná nakonec narazí na stejný okruh podezřelých a třeba i na hlavního strůjce většiny našich problémů. Ale nechejme se překvapit.
5. července 2000
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo 