Co je nového v České republice

Největší senzací minulých dnů je šéf demokratického hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Jeho šance stouply během měsíce o 4 procenta. Dnes dává Javlinskému hlas 12 procent občanů. Odstoupení vlády vyneslo Javlinského do centra pozornosti. Vystupoval vtipně, glosoval krizi s přehledem. Ve chvíli, kdy se hroutila celá struktura moci, stál nad věcí. Pokud však Jabloko nezazáří v parlamentních volbách, jeho šance v roce 2000 budou mizivé. V seznamu uchazečů o prezidentské křeslo tedy zeje díra.

Dále např. Petra Procházková a Jan Tobiáš psali v Lidových novinách dne 10. června 1996 toto:

Grigorij Javlinskij je jediným kandidátem, který si zaslouží zařazení mezi demokraty. Je to politik evropského typu, vzdělaný, plynně hovořící anglicky, s vybranými mravy, a to je také jeho nejvážnějším handicapem v ruské předvolební kampani.

Atd. Nenašli jsme v žádných článcích Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové žádnou kritickou zmínku vůči Javlinskému; možná jsme špatně hledali a pan Štětina nám pošle své kritické články o Javlinském. V normálním prostředí není nutno zdůrazňovat, že už jen jediný nekriticky obdivný článek o nějakém politikovi navždy zpochybňuje novinářovu integritu! Proč je tohle tak těžké pochopit?

Aktivismus je při etické novinářské práci nepřípustný. Novinář si nemůže předem rozhodnout, kde je pravda, a pak podle toho psát. Petra Procházková nedávno bezelstně uvedla v rozhovoru pro ČTK, že spolupracuje s organizací Člověk v tísni. Nezávislý novinář by se za něco takového měl stydět! Novinář musí o událostech nekriticky psát, ne se účastnit aktivistických akcí. Jak může nezávislý novinář zároveň působit aktivisticky v rámci nějaké jiné organizace! Vždyť to jeho novinářskou práci i objektivitu - nutnost zpochybňovat všechno - diskredituje! Mrzí mě, že to nechápe ani Jakub Patočka, který se zjevně nyní identifikoval s novinářským aktivismem, jak ho představuje organizace Člověk v tísni (proč je proboha zřejmě státem financovaná (určitě podle své jediné na internetu dostupné výroční zprávy z r. 1997) "humanitární organizace" umístěna v ČR zrovna v televizi)? - Jestlipak by Jakub Patočka dokázal projevit svou nezávislost až do takové míry, že by v Literárkách otiskl článek kritizující Člověka v tísni - anebo vedle vedení kampaně proti Temelínu by třeba zveřejnil na titulní stránce svých Literárek článek, přesvědčivě hájící Temelín? Zmatek v myslích je tristní. Mnozí prostě nedokáží přijmout kritický a pluralitní pohled na svět, přičemž jedině aproximace vůči pravdě prostřednictvím střetu názorů má nějaký smysl. Vnucování jakéhokoliv názoru apriori předem vede do slepé uličky. Musím se přiznat, že mi spadl kámen ze srdce, že nyní nemusím psát pro Literární noviny, pro časopis, který se teď tak jednoznačně identifikuje s jednou politicky aktivistickou skupinou... Diskreditovalo by mě to. Jistě, Česká republika a česká společnost je malá a ono to přímo svádí k vytváření kamarádšoftských srozumění, ale neměli bychom tomu podléhat. Novinář musí být kritický outsider. JČ

Posílám několik zajímavých adres k tématu Echelon:

Shrnutí z amerického pohledu s řadou širších souvislostí a odkazů je zde: http://www.shire.net/big.brother/echelon.htm

Aktuality i historie případu je také na http://www.aclu.org/echelonwatch/faq.html

Zde je stránka novináře, který na to přišel, a nenechal si to pro sebe: http://www.gn.apc.org/duncan/ (Zajímavá stránka skutečně nezávislého novináře už kvůli jejímu étosu, pozn JČ.)

O problému dohledu obecně a v širších evropských souvislostech http://www.statewatch.org/eufbi/index.html.

Aktuality z německých zdrojů, mj. o parlamentním šetření v Nizozemsku a o stanovisku Evropského parlamentu z 5.7.2000 zde: http://www.heise.de/tp/english/default.html

Leccos zajímavého navíc lze snad najít i na http://mprofaca.cro.net/echelonfr.html

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

RUBRIKA PŘEKLADY:
Apollinaire: Pásmo
Allen: Kdyby byli impresionisté dentisty
Rimbaud: Opilý koráb
Brautigan: V melounovém cukru (ukázka)

RUBRIKA TEXTY:
Třešňák: Evangelium a ostružina, Plonková sedmička (ukázky)
Nápravník: Předmoucha (experimentální text)
Just: Žádost o přijetí do KNČJ (Klub nepřátel českého jazyka)
Halas: Staré ženy
Kolář: Calder, Pollock (vizuální poezie)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

1. V době předsednictví Jana Jiráka dovolila Rada ČT, aby po rok a půl zůstal neveřejný vítězný projekt ředitele, a bylo to jedním z faktických důvodů, proč ji poslanecká sněmovna odvolala. Současná Rada řediteli Chmelíčkovi dovolila utajit zprávu o plnění projektu. V čem se přístup obou Rad liší a z čeho usuzujete, že sněmovna nebude postupovat stejně i tentokrát?

2. Bez ohledu na obsah tajné zprávy, jaký je Váš názor na prvních pět měsíců působení pana Chmelíčka ve funkci?

3. Když jsem se v rozhovoru pro BL zeptal ředitele na reformu zpravodajství, odpověděl poměrně vyhýbavě. Tento týden provedená změna na postu šéfredaktora zpravodajství se rovněž na první pohled nejeví jako reformní krok. Spokojí se Rada ČT s pokračováním dosavadního trendu nebo bude vyžadovat nastoupení reformního kursu, a v jakém časovém horizontu se diváci dočkají výsledků reformy na obrazovce?

Odpovědi Jany Dědečkové:

Rovněž nevidím důvod, proč by zpráva GŘ o plnění projektu měla být utajena a kdo Vám tuto mylnou informaci poskytl (Pozn. TP: Šlo o oficiální informaci mluvčího ČT Jiřího Trávy). V současné době se členové Rady seznámili s jejím obsahem a vzhledem k tomu, že GŘ nebyl přítomen poslednímu jednání Rady a nemohl osobně vysvětlit některé otázky členů Rady, odložilo se projednání této zprávy na jednání 15.8.2000. Jakmile Rada přijme usnesení k této zprávě, nevidím žádný důvod k tomu aby zpráva nebyla zveřejněna. A tím jsem vlastně odpověděla na Vaši otázku o rozdílnosti Rady současné a minulé.Liší se v otevřeném přístupu.

2. Působit pět měsíců ve vrcholové manažerské funkci je dlouhá doba na krátkodobé cíle, které si pan ředitel sám stanovil ve svém projektu, a ve kterých vidím jen částečné plnění. Ale i to bude obsahem jednání v srpnu.Jak bude naplňovat cíle dlouhodobé je otázkou budoucnosti a bude záležet i na práci Rady, jak nekompromisně bude vyžadovat, aby projekt byl plněn. Pokud si jednotliví členové Rady i sám GŘ budou vědomí toho, že jejich hlavním posláním je zastupovat zájem koncesionářů, bude to především k prospěchu nás všech, kteří se na ČT díváme.

3. Četla jsem Váš rozhovor s ředitelem Chmelíčkem a nenalezla jsem v něm vyhýbavost.Jak mohu pozorovat já osobně, k zahájení reformy již došlo. Prvním krokem byla změna struktury redakce zpravodajství na tři útvary. Byl jmenován ředitel Hodač, kterému jsou podřízení šéfredaktoři těchto útvaru a ti by měli být zodpovědni za strukturování svého útvaru. Tam pan ředitel postupuje v souladu se svým projektem. Prozatím však nedošlo k přenesení odpovědnosti za výslednou podobu konkrétních pořadu ( Události, Události plus, 21 atd.) na nižší stupeň řízení tak, aby byli jmenování stálí šéfredaktoři se stálými týmy lidí a moderátory, kteří budou tyto prestižní pořady připravovat. Nemohu hovořit za celou Radu, ale já osobně budu vyžadovat urychlení těchto reformních kroků, protože dokud nebude vnitřní struktura zpravodajství koncipována ve vazbě na jednotlivé typy zpravodajských relací, nedojde k vyprofilování konkrétních titulů zpravodajských pořadů a  diváci jen ztěží zaznamenají rozdíl.

Tomáš Pecina

Když Tim Sebastian poznamenal na adresu prezidentského kandidátu Gora, že je dozajista v kauze čistoty financování politických stran nedokonalým poslem, reagoval na to jeho host bleskurychle námitkou "Ale to je každý politik!" Byla to hloupá vytáčka nebo pohotová a zcela správná odpověď? Kdo koho tady "utřel"? Záleží na divákovi.

V jednom z dalších vydání pořadu Hardtalk zpovídal Sebastian ruského podnikatele, typického představitele "nových Rusů", a zeptal se ho, zda jeho firma na počátku 90. let v Rusku platila daně. Host reagoval: "No, snažili jsme se...", a redaktor, evidentně takovou odpovědí pobaven a mírně konsternován, pokračoval: "Co tím proboha chcete říct, snažili jsme se!?" Zjevně se zde střetly dva světy, dva společenské kontexty, protože zatímco na Západě je normální daně platit, v postkomunistickém Rusku to dělají jen outsideři a excentrici

K podobnému střetu myšlenkových kontextů docházelo např. i na české televizi a v rozhlase při televizních rozhovorech nebo debatách s Miroslavem Sládkem. Zatímco většinový divák byl víceméně na straně moderátora, Sládkův potenciální volič viděl věci jinak a radoval se z Vůdcova mediálního triumfu.

Jako poslední příklad si dovolím ocitovat jednu větu ze svého rozhovoru s Dušanem Chmelíčkem. Na mou poznámku, že sledovanost pořadu V pravé poledne stagnuje kolem 20 % diváckého podílu, regoval ředitel ČT slovy: "Já mám pocit, že snad poslouchám pořad na jiné televizi, který jde v sobotu ve 12.00!" --- Nepříznivci Britských listů zajásali, jak pádnou odpověď dal zpovídaný ředitel obtížnému novináři, ostatní tento výpad kvitovali jako viditelný příznak nedostatku racionálních protiargumentů.

K něčemu podobnému došlo i při rozhovoru Jaroslava Dědiče s premiérem. Je známo, a Britské listy o tom rovněž několikrát psaly, že politik, který i na zcela nevinnou otázku typu "Budete kandidovat v příštích volbách?" zareaguje podrážděně ("Co si to dovolujete!?"), získá na svou stranu část diváků nebo posluchačů, kteří nejsou schopni tento trik prohlédnout, a uvěří, že novinářova otázka byla skutečně záludná, podpásová a nečestná.

Miloš Zeman hovořil ke dvěma auditoriím (a skupinám potenciálních voličů): jedni si vyložili ničím nevyprovokovanou Zemanovu agresivitu v jeho neprospěch (místo odpovědi napadá tazatele), zatímco druzí, jednodušší, jeho hru prostě neprohlédli, a u nich pak Zeman bodoval.

Kdo "vyhrál" skutečně, se tedy nedá říct: vítěz je v tomto případě zcela in the eye of the beholder.

Poznámka JČ: Na tu skutečnost, že totiž reportérova otázka vypadá buď drzá nebo zdvořilá nikoliv podle svého obsahu, ale podle následné reakce politika, a že si na to musíme dávat pozor, poukázal nestor ostrých britských televizních a rozhlasových moderátorů, který v Británii do elektronických sdělovacích prostředků od poloviny padesátých let zavedl tento druh interviewu, Sir Robin Day.

Zdeněk Fekar

Nemyslel jsem si, že to bude tak jednoduché a mluvčímu Novy jsem to řekl: "Nemusí to být hned příští týden, rád počkám."

Čekal jsem víc, než týden. Víc, než dva týdny. Víc, než...

Reportáž z nováckého prostředí, to není příliš investigativní práce, říkal jsem si několikrát. Pokud chci zachytit atmosféru, jakou studia žijí, zachytit entuziasmus, s jakým dělají svoji práci, asi stěží se budu někde potají plížit zamčenými kancelářemi a kopírovat dokumenty usvědčující Vladimíra Železného třeba z případné krádeže licence. To jsem si v duchu ujasňoval několikrát a na osobní schůzce vlastně řekl i mluvčímu Chalupskému. A tak mi nebylo jasné, proč v zásadě nutně pozitivní reportáž tak dlouho televize Nova zvažuje. V čem by jim mohla uškodit? V ničem!

Proto jsem také poslal generálnímu řediteli stanice Vladimíru Železnému osobní dopis, kde jsem vše shrnul a opět jej požádal o možnost navštívit studia televize Nova, abych mohl napsat reportáž o jejich každodenním fungování.

Rozhodně to neznamená, že jsem nabízel Železnému oslavný reklamní článek. Ani náhodou! Každý soudný člověk ale asi uzná, že žánrově taková reportáž prostě příliš negativní obraz o společnosti přinést nemůže. Pokud ve firmě skutečně všechno klape a není třeba něco skrývat...

Dopis, který jsem napsal Železnému, zdánlivě pomohl. Rozhodně jej nehodil do koše.

V pátek před víkendem mi volala Miloslava Nováková z public relations Novy. Dostala k vyřízení moji žádost a bohužel mne prý musí odmítnout. Jsem druhý v pořadí.

Namítl jsem, to přeci nevadí. Každá reportáž je jiná, každý reportér má jiný pohled na stejnou věc. Trvala na svém. Namítal jsem, že jsem si zcela jistě o reportáž řekl první, že každý časopis má jinou cílovou skupinu... "My ale dodržujeme exkluzivitu, zkuste to za půl roku," prohlásila Nováková.

Usoudil jsem, že Železný asi dal přednost nějakému "prestižnějšímu" titulu. Tak jsem se na to Novákové zeptal. "A kde ta reportáž vyjde?"

Její odpověď mě uzemnila. Exkluzivní reportáž z novácké televize vyjde v nováckém self-promotion magazínu ANO. Když jsem poukázal na to, že to asi není příliš nezávislé, Nováková se proti tomu ohradila, Ano není časopis televize Nova.

Ale to už přeci známe - nic, co je spojeno s Železného impériem, s ním ve skutečnosti není spojeno. Proč by asi na oficiálních stránkách Železného Novy byla jedna z rubrik věnovaná časopisu Ano, kdyby to byl titul nijak nesvázaný s televizí? Tak jakápak exkluzivita?

Nevadí mi tolik, že jsem nezískal reportáž z Novy. Jistě, zajímala by čtenáře, ale nemohu žádnou firmu nutit, aby mi dala svůj souhlas. na to má každá společnost právo. Dá se to ale říct profesionálně, hned, co nejdřív - a nevodit novináře za nos.
"Nemáme o vás zájem!" vzkázala tak Nova mimo jiné skoro dvaceti tisícům čtenářů týdeníku, ve kterém pracuji.

Zdeněk Fekar je redaktorem týdeníku Profit.

František Roček

Americké ministerstvo zahraničí ve středu 12. července 2000 předalo českému velvyslanectví ve Washingtonu nótu, podle níž "vláda USA potvrzuje, že text ani existující interpretace mezivládní americko-německé dohody a ani odškodňovací fond negativně neovlivní jednostranná rozhodnutí stejně jako dvoustranné a mnohostranné smlouvy, dohody a deklarace, jejichž smyslem bylo vypořádat se následky nacistické éry a druhé světové války včetně reparací a záležitostí týkajících se německého majetku v bývalém Československu".
Washington tak reagoval na oficiální dotaz Prahy, zda americko-německá dohoda o právním smíru, jež měla být na závěr jednání o odškodnění obětí nucených prací podepsána zhruba o týden později v  Berlíně, neovlivní negativně právní akty a rozhodnutí někdejšího Československa, jejichž smyslem bylo vypořádat se s následky nacistické éry a druhé světové války; mezi tyto akty patří dekrety prezidenta Edvarda Beneše, na jejichž základě museli po válce sudetští Němci opustit Československo.
Existence této nóty především znamenaná, že dobré vztahy, mírová budoucnost nezatěžovaná konflikty minulosti, důvěra v "novou" strukturu evropských vztahů je sice proklamována, ale druhoplánově obavy z budoucnosti přetrvávají. I v regionální měřítku, čehož je dokladem česká žádost o výrobu americké nóty.

Nóta je komentovaná v MFDnes 13.7. takto: Znamená to, že Česká republika se ani po odškodnění nuceně nasazených nezříká svých nároků na reparace, přestože je v zájmu dobrých vztahů s Německem nevznáší. Reparační nároky za okupaci byly vyčísleny na dvacet miliard dolarů v předválečné hodnotě, tedy asi na osm bilionů českých korun dnes. Německo z této částky i po odškodnění nuceně nasazených uhradilo pouze nepatrný zlomek. Sudetoněmecký majetek, který byl podle dekretu č. 108 konfiskován jako "částečná náhrada velikých škod...způsobených nepřátelskými státy", dosahoval hodnoty jen několika miliard tehdejších dolarů.

Spodní tón celé aktivity vychází z několika předpokladů: dosavadní německá vláda, která vychází s ČR dobře, se nároku na vrácení sudetoněmeckého majetku nevzdala, pouze prohlásila, že ho nebude vznášet. Neznamená to nic jiného, než že německá vláda v jiném složení může učinit opak. Proto se česká diplomacie snažila o zastání u Clintona. S trochou jízlivosti lze ale dodat, že "nějaký" přespříští prezident USA může v jiné nótě napsat něco na způsob: můžete nám vlézt všichni na záda - Češi a Němci. Vyřešte si to jak chcete. Právní formule vracející postoj USA k izolacionalismu (pokud by taková tendence byla americkou administrativou objednána) by se jistě našla...

Americká nóta má proto funkci pouze dočasnou v pesimistickém smyslu slova. Proto mladofronťácký titulek "Praha má vůči Německu podporu USA" (MFD 14.7.) lze brát z hlediska nad-dočasnosti, za zbožné přání. Selanka může skončit s vládou kancléře Gerharda Schrödera.

Nemohu si odpustit určitý pocit, že odškodňovací maratón 55 let po válce budí druhoplánově také kostlivce ve skříni - resentimenty a uvolňuje nechtěně i vůni revanše, vypořádání starých křivd a polopráv mnoha proti mnohým. Dobře míněné vyrovnání východních a části židovských obětí, které získaly nárok až po ukončení studené války, kdy nebyly na druhé straně pomyslné barikády, se může stát podivným baziliškovským podhoubím.

Důkazem toho je i zdánlivě jednoduchý problém českého státu vůči českých Němcům odsunutých a vyhnaných do Němec.

K pochopení dnešních souvislostí není na škodu zabloudit do roku 1996.

Již v roce 1996 bázliví Češi požádali o podobné dobrozdání. A bylo tehdy možné konstatovat: Pro českou veřejnost je více než důležité, že Spojené státy, Británie a Ruská federace jako nástupnický stát Sovětského státu potvrdili, že považují závěry Postupimské konference z roku 1945 za součást mezinárodního práva.

Francie se odmítla vyjádřit, neboť se snaží o co nejužší kontakt se SRN. Proto raději zvolila přístup: nekrmit, nedráždit a volila momentální prospěch.

Spojené státy v oficiálním prohlášení zpochybňování Postupimi odmítly. "Závěry Postupimské konference jsou historickým faktem a Spojené státy věří, že žádná země si nepřeje jejich zpochybnění. Postupimská konference uznala nutnost odsunu etnických Němců z Československa. Článek XIII dokumentu z této konference vyzývá, aby byl přesun uspořádaný a humánní," uvádí se ve stanovisku Spojených stát amerických.

USA již předtím rozhodnutí o formulaci článku XIII dokumentu odůvodnily ve zprávě č. 1841 zvláštního výboru Právního výboru poslanecké sněmovny, z 24. března 1950 takto: "... delegace USA v Postupimi nepodporovala zmíněný článek 13 týkající se německých vyhnanců proto, aby podněcovala hromadná vypovězení. Delegace USA souhlasila se zněním článku 13 jen proto, aby 1. nevyhnutelné vyhnání Němců, kteří ještě zůstávali ve východní Evropě, probíhalo spořádaně a humánním způsobem,

2. otevřela obsazené Německo těm, kteří byli ohroženi deportacemi do vzdálených subarktických oblastí Sovětského Ruska, což by se rovnalo jejich zničení."

S prohlášením USA mohli být spokojení i lidé kolem mluvčího Sudotoněm. Landsmanšaftu F. Neubauera. V prohlášení se praví: "Článek XIII ... vyzývá, aby byl přesun uspořádaný a humánní." I nadále zůstává prostor na spory, do jaké míry byl odsun z tehdejší ČSR humánní. Postupimská konference neřešila ani otázku majetku. Zůstává proto i nadále prostor pro nekonečné politické licitace.

Německý ústavní soud 9. května 1996 v Karlsruhe potvrdil platnost konfiskace pozemků z let 1945-49 v někdejší sovětské okupační zóně, v níž pak vznikla Německá demokratická republika. Osoby dotčené tehdejší tzv. pozemkovou reformou definitivně nemají nárok na navrácení tohoto jmění.

Ústavní soud tak zopakoval své rozhodnutí z roku 1991. Verdikt zároveň potvrzuje právoplatnost stanoviska bonnské vlády, která nezvratnost pozemkových poměrů vytvořených po skončení druhé světové války ve východním Německu akceptovala již v roce 1990 jako předpoklad pro sjednocení Německa.

Rozsudek znamená určitou podporu odpůrcům sudetoněmeckých majetkových nároků vůči České republice, kteří poukazují na právní úpravu na území zaniklé NDR jako na model, podle něhož by se Německo mohlo formálně zříci konfiskátů i po sudetských Němcích v ČR. Navzdory tomu, že se bonnská vláda smluvně zavázala nezasahovat do majetkových poměrů vzniklých ve východním Německu v letech 1945-49, vůči ČR takový právní krok odmítá s tím, že by pak sama byla vystavena nárokům odsunutých Němců. (??)

Dne 12. května ministr zahraničních věcí Zieleniec uvedl v televizní debatě, že prohlášení nynější německé vlády, že nepovažuje Postupimské dohody za ospravedlnění "vyhnání" Němců z českého území, je stanoviskem německé vlády od vzniku Spolkové republiky. "To není zpochybnění dohod jako takových, je to doktrína, kterou Německo udržuje od doby svého vzniku," řekl.

Zieleniec uvedl, že postoj české vlády je jasný - Postupimské dohody jsou základem mezinárodního uspořádání po válce, jsou platným právním aktem.

A ještě jedna zajímavá květnová zpráva: z vlastních prostředků chtěl podle informací médií odškodnit jednu konkrétní českou oběť nacismu sudetský Němec, jehož rodina byla po druhé světové válce odsunuta z Čech. Thomas Thun z vesnice Naidling poblíž bavorského Straubingu chtěl tímto způsobem symbolicky odčinit skutečnost, že čeští občané pronásledovaní nacisty neobdrželi z Bonnu dosud žádnou kompenzaci.

"Žil jsem dlouho v cizině, a tak jsem se teprve nedávno z televizního pořadu dověděl, že Češi věznění nacisty nedostali žádné odškodnění. Byl to pro mě šok, zvláště když jsem zjistil, že německá strana podmiňuje odškodnění kompenzacemi pro odsunuté sudetské Němce. Oběti nacismu musejí být odškodněny, bez ohledu na to, kde žijí. Myslím, že my Němci bychom si měli nejprve zamést před vlastním prahem," říká Thun - přímý potomek šlechtického rodu Thunů a do roku 1933 patřil jeho rodině zámek v Děčíně. V roce 1945 byli dědeček a otec Thomase Thuna ze severních Čech vysídleni, on sám se narodil už v Bavorsku. (Zda tento svůj akt uskutečnil jsem zatím nedohledal.)

Přes všechny kostrbaté výklady je po právní stránce zařazení Postupimské dohody do mezinárodního práva celkem jednoduché.

Je aktem vítězných mocností stejně jako srovnání Drážďan se zemským povrchem. Postupimská dohoda měla celonárodní exekuční charakter.

Postupimská dohoda byla aktem síly vítězů nevycházející ze zákonů, ale z rozhodnutí vyřešit poválečnou situaci dohodou mocností mezi sebou bez ohledu na poraženého.

Článek 13 Postupimské dohody o spořádaném převedení části německého obyvatelstva praví: "Konference dospěla k následující dohodě o vykázání Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři jmenované vlády konzultovaly otázku...

(a) ... shodují se v tom, že takové převedení, k němuž dojde, se musí uskutečnit spořádaně a humánním způsobem."

V článku 13 se mluví o převedení a vykázání. Český termín "nucené vysídlení" je tedy pojmově na úrovni termínů použitých v Postupimské dohodě. Dohoda neupřesňuje jakým způsobem bude vykázání - převedení probíhat. Prováděcí zákony byly otázkou jednotlivých států. Postupimská dohoda nestanovuje konkrétní způsob vykázání - převedení a vypořádání majetkových záležitostí. Benešovy dekrety tedy vycházely ze článku 13 Postupimské dohody při stanovení konkrétního postupu.

Ve článku 13 se zároveň uvádí, že převedení musí probíhat spořádaně a humánním způsobem. Proto je možné, pokud bylo nucené vysídlení v konkrétních případech provedeno nehumánně, formulovat jako vyhnání.

Právní - postpostupimský - řád začal platit POSTUPNĚ v dalších poválečných letech a postupně se kultivoval přijetím Listiny lidských práv a na Listinu navazujících zákonů.

Proto problémem dnešní rétoriky je směšování dnešního právního pohledu plného holubičího peří a poválečné Listinou lidských práv s akty akceptujících kolektivní vinu korespondující se surovou realitou konce války.

Pokud předseda jedné organizace působící v Německu - sudetoněmeckého landsmanšaftu - Bernad Posselt reagoval na americké prohlášení, že vzhledem k dnešní politice Spojených států v Kosovu by bylo zcela absurdní, kdyby Washington tuto správnou pozici o 50 let později v případě vyhnání Němců opustil a dodatečně převzal místo toho pozici Stalina a Beneše, směšuje historickou skutečnost se současným politickým procesem.

Vzdálenost od konce války "měřící" padesáti pěti let znamená především čas pro postupné vytvoření politicko - právních nástrojů, které v tehdejší době neexistovaly a dnes jsou pokládány za mezinárodní normu.

Jediné, co z trpkého ovoce let 1938 - 1947 lze změnit, či spíše naplnit novým obsahem, je vzájemné uvědomění si k jakému zřetězení pekla a proč došlo. Mezi prostými lidmi (tam dole) na obou stranách nebylo vítězů - doplatili na to úplně všichni. A ještě dnes z toho někdo chce vytřískat žlučovitý kapitál.

Ivan Sosna

Je třeba uvítat, že se fenoménem Internetu začínají seriozně zabývat i mediální odborníci. A stejně tak je dobře, když své názory nepřetřásají jen mezi masmediálními zasvěcenci, nýbrž je předloží k všeobecné diskusi. Následující řádky jsou pohledem nezatíženým dosavadní teorií, jejíž systematické akademické podobě jsem nikdy nebyl vystaven.

Vysoká a nízká žurnalistika?

Obávám se, že s nástupem internetu bude nutné leccos přehodnotit. Nejsem si jistý, že kritéria "skutečné internetové žurnalistiky" ( viz příslušná pasáž textu, citovaná v závěru této stránky), jak je rozebírá Milan Šmíd, zcela odpovídají či zanedlouho ještě budou odpovídat skutečnosti.

Mám pocit, že i v jeho definicích tak trochu probleskuje jakési tradované oddělování žurnalistiky "vysoké" a "nízké". Ta první se odehrává hlavně v médiích dopadu skutečně masového, tam, kde se poskytuje zpravodajství a kde se hovoří o otázkách celé společnosti. Ta druhá pak je záležitostí "hobby-sektoru", zaměřeného jen na určitou tématiku a logicky i na omezený okruh čtenářů ("tematicky spřízněných duší").

Je přitom paradoxem, že i na trhu tištěných médií kvantitativně naprosto dominují právě periodika zájmová, která vesměs oslovují jen omezené skupiny a která se nezabývají politikou ani aktuálním obecným zpravodajstvím. Rovněž jejich tvůrců je, na rozdíl od elitního hloučku "vysokých" žurnalistů, ohromné množství. Pokud je jejich hlavním zdrojem příjmu novinářská práce, jsou třeba pro Syndikát novinářů novináři, ale nikdo mi nevymluví, že "vysoká" elita se na dívá skrz prsty. (Moje loňská reakce na jeden příslušný TV pořad Blbci, blbci, blbci aneb Krocení novinářů v Česku, Sněží 17/8/99, který toto elitářství podle mne názorně ukázal).

Je pravda, že ve "fan-zinech" často kulhá stylistika a občas i pravopis, ale po věcné stránce mívají někdy vysokou hodnotu! Přispívají do nich lidé, kteří o problematice - na rozdíl od novinářů, většinou typických "Jack of all trades but master of none", tedy "odborníků" na všechno a nic - mnoho a často z vlastní zkušenosti a praxe vědí. Svým způsobem tak vytvářejí kvalitu, o níž se některým autorům v zavedených titulech ani nesní.

Odbočka k Zandlovi

Vývoj internetového žurnalismu popisuje v zajímavém článku Vzestup a pád internetové žurnalistiky (www.iPort.cz) jeden z průkopníků Patrick Zandl, ale právě v tomto nemá jasno: napřed s překvapivou naivitou tvrdí, že "v případě papírových titulů je zárukou odbornosti redaktora zvučné jméno vydavatele a hora peněz, které každé vydání stojí", hned v dalším odstavci ale konstatuje známou skutečnost, že "klasický novinář se většinou pracně seznamuje s tématem, o kterém píše", a o kus dále realisticky přiznává, že "papírová média vydají podobný počet nesmyslů a hloupostí jako média internetová". To s tou "odborností" ale zřejmě opravdu myslí vážně!!!

Na druhé straně nemohu akceptovat ani Zandlovo tvrzení, že zárukou odbornosti autorů na serverech jsou "počty čtenářů". Sám totiž na jiném místě na téma Novinky připouští, že "čtenosti je tu dosahováno spíše podporou mateřského Seznamu a výběrem témat", "jež se těší obecnému zájmu". Nebudeme si namlouvat, že podpora Seznamu, Atlasu a podobných, stejně jako dobře umístěná zmínka v televizi nebo v hojně sledované tiskovině, hraje přinejmenším stejnou roli jako zásada, že "dobré zboží se chválí samo". (O kolik méně návštěv by asi měl projekt "Nekoukat", kdyby si byl nezajistil mediální kampaň v Reflexu i jinde včetně celostátních deníků?)

Zandl hezky popisuje přesun od původních horkokrevných článků s kvapnými jednostrannými závěry k žurnalistice ctící tradiční novinářské zásady, ovšem víra, že "došlo k přesunu internetové žurnalistiky z roviny nadšeneckého amaterismu k profesionální novinařině", je přece jen přehnaná. Myslím, že postupující - zdaleka ne však ukončená - profesionalizace internetové žurnalistiky měla dva zdroje: jednak, jak Zandl správně upozorňuje, "umravnění" původních amatérů, jednak jím nezmiňovaný vstup profesionálů z médií tištěných, kteří začali vedle svých mateřských listů využívat čím dál více právě internet.

Konec elity

Do poměrně stojatých vod klasického publikování nyní vtrhl internet. Publikovat své názory na cokoliv může (technické omezení atd. nepočítám) prakticky každý. Lze se přít o to, zda a kdy se stane tím, koho označujeme nálepkou "žurnalista" či "novinář" (viz též vymezení u Zandla), budeme ale asi muset připustit, že se stane "publicistou", tedy tím, kdo veřejně publikuje své názory. Staletí trvající elitní společenství se tak definitivně hroutí: kdysi uměla číst a psát jen hrstka vyvolených vzdělanců, nyní může každý celému světu sdělovat, co si myslí. Mezi všemi důsledky, které to už pomalu začíná mít, je i "děsivé" zjištění, že být klasickým žurnalistou už přestává být jedinou možností, jak se realizovat a jak si psaním vydělávat na živobytí. Ba dokonce, na rozdíl od médií tištěných, může novodobý internetový publicista působit multimediálně: slovem, nestatickým obrazem, zvukem.

Řekl bych, že jsme právě ve stádiu, kdy se mediální věda a teoretikové učí tento konec monopolu a donedávna nepředstavitelnou demokratizaci "skousnout", vyrovnat se s nimi a vyvozovat z toho relevatní závěry. Jak to bývá, je to proces, který nějakou dobu potrvá a bude mít svůj vnitřní vývoj.

Rybář Vomáčka a Neviditelný pes

Na závěr dva příklady. Je "skutečným internetovým žurnalistou" třeba pan Vomáčka, autor rybářského e-magazinu, dejme tomu www.fishfan.cz? Píše pro omezený okruh "tematicky spřízněných duší", neprovozuje zpravodajství, ale popisuje své - subjektivní! - zkušenosti s návnadami, rybami, revíry, vybavením, přidává úvahy o lidech, vodě, rybách (třeba se v něm najde malý Ota Pavel II), publikuje názory jiných rybářů. Jeho syn rozjede internetový obchod rybářskými potřebami nebo rybářskou cestovní kancelář a ty prosperují tak, že na sebe stránky www.fishfan.cz vydělají a pan Vomáčka z publikování v nich vlastně žije. Je novinářem, žurnalistou, dokonce snad tím "skutečným"? Podle klasických schémat asi ne: do zásad M. Šmída se moc dobře nevejde. Přesto může mít mezinárodní úspěch: začne publikovat v angličtině nebo němčině a jeho příspěvky o pstruzích nebo výlovu třeboňských rybníků zaujmou spousty rybářů v řadě zemí, některé jeho příspěvky a odkaz na jeho stránky se objeví na největším světovém serveru www.fish.com, světem proběhne jeho video z výlovu Bezdrevu.

Je tedy takový pan Vomáčka "skutečným internetovým žurnalistou"? A kdo má vlastně právo stanovit příslušná kritéria a na základě čeho je zformuluje? A má do budoucna takové vymezení vůbec opodstatnění a smysl?

Příklad číslo dvě. Je internetovým žurnalistou Ondřej Neff? Prvním a nejznámějším, řekne skoro každý. Jenže: cožpak mohl po celou dobu, kdy tvořil Neviditelného psa, převážně sám, stíhat podávat "zpracované, vytříděné a agregované informace", která si navíc (jak a kdy?) dostatečně "ověřil a prověřil"? Mohl Psa psát jen tak, jak bylo v jeho fyzických a technických možnostech, a tak zcela jistě příslušná "Šmídova" kritéria neplnil. Přesto se přímo prototypem internetového žurnalisty stal a odvolává se na něho i M. Šmíd.

Troufám si tedy skromně nadhodit, že tady možná něco trochu neladí.

Nic nebude, jak bývalo

Jak velmi případně uvádí ve své poznámce (viz citace v závěru této stránky) Jan Čulík, je emancipační vliv internetu nesporně obrovský. Upozornil bych na to, že osvobozuje nejenom novináře-profesionály, jimž umožňuje publikovat své názory bez ohledu na vůli vydavatelů-chlebodárců (není "zotročování" zbytečně silné slovo?) a bez ohledu na omezený prostor tištěných médií, ale i odborníky a znalce různých oborů, jimž umožňuje seznámit internetovou veřejnost s informacemi a zkušenostmi, pro něž by jinak nenašli publikační možnost. To už je pak většinou záležitost "narrowcastingu" a výměn zkušeností, kdy lze získat i nesmírně cenné a jinak nedostupné informace.

"Podvratný" je hezky provokující výraz, ale v češtině možná poněkud příliš (negativně) příznakový, viz donedávna "podvratné živly". Chápeme-li ho ovšem jako "staré zvyklosti bořící", "stereotypy narušující", "dosavadní myšlení zpochybňující", pak zcela sedí.

Z redakcí (a možná i kateder) můžeme opravdu sotva čekat jen jásot. Kolik stávajících "klasických" žurnalistů asi považuje internet za degradaci svého vznešeného stavu, kolik z nich je nesvých z toho, že tak přicházejí o takřka monopol na šíření názorů?

"Jestli umíte psát, pište. Jestli to neumíte, my vás to tady nenaučíme. Ale pište klidně taky. Jestli si myslíte, že z vás uděláme žurnalisty, zapomeňte na to. Na to, abyste publikovali, nemusíte mít tuhle perně vybojovanou školu a nemusíte být v prestižním periodiku. U nás se kromě toho, jak se dělají média, nic nenaučíte, nestanete se odborníky na nic, o čem budete později psát. Čekají vás možná až mindráky z toho, že na internetu budou kromě grafomanů a exhibicionistů publikovat i lidé, kteří dané problematice skutečně rozumějí a kteří vám budou ukazovat vaši nedostatečnost. Počítejte s tím, že brzy bude vše jinak, než jak si to dodneška většina z vás představuje. Nechcete se jít radši něco pořádného naučit a nerozšiřovat řady novinářů, kteří sice dokáží učesaně napsat o čemkoliv, ale vlastně tomu nerozumějí?"

Ani já si nedovedu představit, že by proslov v tomto duchu byl jednou z prvních věcí, kterou se adepti žurnalistiky na příslušné škole dozvědí. Přitom si myslím, že by to byla informace užitečná. Ještě mnohem užitečnější ale bude, když na základě diskuse odborníků (M. Šmíd) a třeba i snaživých laiků (já) vznikne nový pohled najenom na internet, ale i na média vůbec, a mladí zájemci se s ním seznámí už při rozhodování o své budoucnosti.

Internet je a bude, ale nic nebude, jak bylo a je. To je trochu aforisticky nadsazený pohled, ale snad dostatečně vystihuje roli, kterou tento fenomén nejspíše sehraje. Je dobře, že se o něm diskutuje.

Ivan Sosna, 19/07/2000

Definice webové žurnalistiky podle Milana Šmída

To, že některá webová stránka se stane médiem masové komunikace a jiná zůstane osobním sdělením, pouhou interpersonální komunikací v prostředí internetu, rozhoduje širší komunikační kontext (např. téma šířeného sdělení, veřejný charakter sdělení, jeho periodicita, aktualizace, navštěvovanost webové stránky apod.), v němž obsahová kritéria hrají významnou roli.
Ta jsou rozhodující i při posuzování toho, zda v daném konkrétním případě jde o skutečnou internetovou žurnalistiku nebo jen o nezávaznou výměnu názorů na úrovni diskusních skupin sestávajících se z omezeného auditoria názorově či generačně nebo tematicky spřízněných duší (tzv. fan-zine).
To, co odlišuje skutečnou internetovou žurnalistiku od amatérských "žurnalistů" na mnohých webových stránkách, je právě naplnění obecných požadavků kladených na žurnalistiku, zvláště na zpravodajství. Od zpravodajství se vždy žádá, aby přehlednou a srozumitelnou formou zprostředkovalo svému čtenáři, posluchači a divákovi aktuální a podstatné, tj. zpracované, vytříděné a agregované informace o událostech a nejrůznějších jevech současného světa, a aby tyto informace byly v maximální míře objektivní, tj. v souladu se skutečností, bez záměrného zkreslování autorem zprávy, který si daná fakta dostatečně ověřil a prověřil.

(Zvýraznění pro účely své reakce IS)

Poznámka Jana Čulíka, původně k textu Milana Šmída

Nechci být vůči Milanu Šmídovi neférový, ale jaksi si nedovedu představit, že by se někdo na té jejich škole postavil před studenty a vysvětlil jim, že internet je v první řadě nástrojem podvratným a emancipujícím, který rozrušuje stereotypy a dává možnost lidem necenzurovaně konfrontovat třeba i neuspořádané myšlenky - subverzí posunuje společenský vývoj kupředu. Představa, že podvratnost je pozitivní vlastnost, do mnohých českých intelektuálních kruhů, zdá se mi, ještě nedorazila.

Blbci, blbci, blbci aneb Krocení novinářů v Česku (Sněží 17/8/99)

Ivan Sosna

1. Žijí novináři v realitě? Nejsou odtrženi od běžného života?

Celé Vaše setkání totiz bylo dýchánkem elitní skupinky, orientované prevázne az výhradne na referování o politickém dení. Pokud mírne prezenu, byl ve Vaší diskusi uvažovaným novinárem jen ten, kdo se setkává s politiky, píše o politice, je korumpován exkuzivními informacemi, snídanemi s predními politiky. Veškeré psaní je bud zpráva nebo komentár - jak jinak nez o politice... (Realistický hlas pana Franka, ze politika je jen kousícek, zcela zanikl.)

Chvílemi mi bylo az trapné, ze taková skupinka prominentních novináru probírala veci tak úzce jen ze svého hlediska. Kde v úvahách zustaly stovky casopisových titulu, které nepojednávají o politice, ale o ruzných tématech nepolitických? Kde tisíce jejich tvurcu, kterí nepíší komentáre ani zprávy, ale ruzné šlánky informativní, populárne naucné, osvetové? (Nejenom zábava, pane Mihalko!) Stací prece podívat se nekdy na skladbu nabízených titulu! Jejich tvurci neoscilují mezi redakcí, Hradem, vládou a parlamentem, neprezvykují (pardon, nekomentují a neanalyzují) politické dení, presto jsou novinári a casto cleny Syndikátu.

Tito lidé, stejne jako publicisté v regionech (díky, paní Šmídová, ze jste za ne ztratila slovo), zijí rozhodne blíze zivotu svého ctenáre nez prazské mediální špicky. "Kazdý jezdíme tramvají, nakupujeme," tvrdí pan Prorok (skutecne všichni bezne jezdíte?) a "setkáváme se s realitou ..." Máte pravdu, setkáváte, jenze ji zijete uz ponekud jinak: mozná jste uz pozapomneli, ze jinak zije, myslí a nakupuje ten s poslední stovkou a jinak špickový novinár s triceti- a vícetisícovým príjmem (výplata plus kšeftíky jinde, získané díky - neríkám, ze nezaslouzené - prominentnosti, známosti a známým). Jinak ten, komu hrozí v míste se špatnou nabídkou nezamestnanost a jinak mediální prominent v metropoli, jehoz všude rádi vezmou. Pro úplnost podotýkám a zduraznuji, ze tady nejde o závist nebo neprejícnost - pracujte pro koho muzete, legálne vydelávejte, kolik dokázete -, nýbrz jen a jen o konstatování. Cozpak si opravdu musíme pripomínat, ze urcité odcizení realite vyplývá uz z podstaty novinárské práce? Namátkou: vyšší odmena za práci (neríkám, ze nezaslouzená) nez jsou prumerné príjmy, exkluzivní, snazší, neplacený nebo s výhodami spojený prístup na ruzná místa a akce, skutecnost, ze ve své práci do popisované reality leckdy jen povrchne proniká.

2. Novináři a korupce: jak si ji představit a v čem tkví

Zaplatpámbu se tady alespon zmínil problém cest a zájezdu, ovšem píchat do tohoto vosího hnízda se zjevne nikomu moc nechtelo. Snad je to pro úcastníky diskuse prkotina ve srovnání treba s exkluzivní informací pro Jednoho Velkého Pana Novináre, nebo mozná trefila hrebík na hlavicku realistka paní Šmídová (pokud vedení redakcí nejezdí na ty zájezdy samo). Je sice úctyhodné, ze se TÝDEN prý nenechal korumpovat typickými novinárskými zájezdy, ovšem co se vyreší, kdyz "se uvede, ze zájezd zarídila firma XY"?

Znamená to, ze se výsledný clánek nemá brát tak úplne objektivne, ze je to jakýsi "polopíár"? Prece dobre víme, ze za úcast na  takové akci je clánek prinejmenším zvyklostním plnením. A jdu ješte dále: i kdyz príslušná redakce úcast zaplatí (v jaké asi výši? plnou cenu? kolik jich tak ciní?), stejne je to casto akce s exkluzivní náplní, nadstandardní pécí a pozorností a má tak leckdy málo spolecného s tím, jak "odpovídající" zájezd absolvuje a prozívá radový platící návštevník. Co si myslet o vydavatelce-šéfredaktorce specializovaného zájmového casopisu, která vetšinou cestuje stylem "pozádám o ubytování a skipas" a podivuje se "neschopnosti" radového novináre, který si pri podobných prílezitostech prinejmenším ubytování normálne hradí?

O tématice zájezdu jsem se rozepsal, protoze se prímo dotýká toho, o cem píšu já. Našlo by se ale iks dalších oblastí a všechny mimo politiku. Blahoslavený novinár, zmítaný pochybnostmi o tom, zda si se Zemanem nebo Klausem dát hemenex!

Skoro az šok jsem mel z "velkého objevu", ze totiz inzerenti mohou mít vliv na obsah novin a ze korumpuje uz inzerce. Dosud jsem si myslel, ze neco takového se dozvídá student jiz v prvním semestru zurnalistiky, jsou o tom i knihy, v nichz lze nalézt i známý cynický bonmot, ze noviny se tisknou na zadní stranu inzerátu. A tady takovou evidentnost opatrne poodhaluje skupinka zurnalistických prominentu! Takze, milí a vázení, dojem, který na me toto snezí ucinilo: pár novinárských špicek z oblasti politiky si ze svého pohledu poplkalo o problémech, které sice byly jako obecné nadhozeny a jako takové by mely znepokojovat (nejenom) novinárskou verejnost, které se ale v konkrétních projevech míjely s kazdodenní realitou vetšiny novinárského stavu. "Bavíme se o stavu nebo o jednotlivcích?" ptal se - bohuzel az záverem poradu - pan Neff. Jeho ve vzduchu visící otázku zodpovedel sám porad: bavili jste se predevším o tom druhém.

Škoda. Ale od takové elitní sešlosti se sotva dalo cekat neco jiného. Myslím, ze i taková prominentní jména potrebují v casove omezené diskusi moderaci a urcité vedení. Bez nich se sebelepší moudra rozpliznou a o to více se vtírá otázka: nic proti tomu, o cem, jak a s kým mluvíte, proc u toho ale má být verejnoprávní televize?

Protoze jste na všechny strany vytízení, nevím nevím, jestli budete mít cas a chut o tom zapremýšlet a treba si prohlédnout záznam. Rozhodne by to ale prospelo - Vám i veci.

Ivan Sosna... (adresa, tel., fax)

(rozesláno všem úcastníkum besedy, zádná odpoved)

Jaromír Janeček

Nasledne zmeny ve strukture drzitele licence jasne vymezuje zak 486/1991 Sb. cast 3. §11 odst. a) a b) a §14.

Pokud jde o poznamku o neprevoditelnosti licence (cast 3. §10 odst.2) jde samozrejme o neprevoditelnost licence jako celku, nikoliv dilci zmeny ve strukture spolecnosti, drzici licenci.

priloha : vynatek ze zakona 468/1991 Sb.

ČÁST PRVNÍ

Obecná ustanovení

§ 1

Působnost zákona

§ 2

Základní pojmy

a) rozhlasovým a televizním vysíláním (dále jen "vysílání") šíření programů nebo obrazových a zvukových informací prostřednictvím vysílačů, kabelových rozvodů, satelitů a jiných prostředků určených k příjmu veřejnosti;

b) programem záměrné časové uspořádání jednotlivých rozhlasových nebo televizních pořadů;

c) pořadem obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část vysílání;

d) lokálním programem program vytvářený v místně omezené oblasti a pro tuto oblast určený;

e) reklamou jakékoliv veřejné oznámení určené k podpoře podnikání nebo k dosažení jiného účinku, sledovaného zadavatelem reklamy, jemuž byl vysílací čas poskytnut za úplatu nebo za jinou protihodnotu (dále jen "reklama");

f) sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou k přímému nebo nepřímému financování pořadů za účelem propagace jména, tovární nebo obchodní známky, známky služeb, nebo postavení takové osoby.

(2) Za vysílání podle tohoto zákona se nepovažuje šíření rozhlasového a televizního signálu určeného pro veřejnost prostřednictvím kabelu, do něhož je zapojeno nejvýše sto účastníků s přijímači podléhajícími ohlašovací povinnosti. Tento počet může být překročen, jestliže účastníci společného příjmu jsou umístěni v jedné budově nebo v komplexu budov k sobě prostorově nebo funkčně přináležejících, jestliže přenos signálu je veden tak, že nepřekračuje pozemní komunikaci, a jestliže tento společný příjem není obchodně využíván.

§ 3

(2) Právnická osoba se může stát provozovatelem s licencí nebo provozovatelem s registrací, má-li sídlo na území České republiky a je-li zapsána v obchodním rejstříku. Nemá-li právnická osoba sídlo na území České republiky, může se stát provozovatelem s licencí nebo provozovatelem s registrací pouze k současnému, úplnému a nezměněnému šíření již vysílaných programů.

(3) Fyzická osoba se může stát provozovatelem s licencí nebo provozovatelem s registrací, jen má-li trvalý pobyt na území České republiky. Je-li fyzické osobě podle tohoto zákona udělena licence nebo vydáno rozhodnutí o registraci, je povinna zapsat se do obchodního rejstříku.

ČÁST TŘETÍ

Licenční řízení

§ 10

Podmínky pro udělení licence

(2) Licence je nepřevoditelná.

(3) Licenci uděluje žadatelům Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada"). Na udělení licence není právní nárok.

(4) Orgány udělují licence přihlížejí při posouzení žádosti (§ 11) k zajištění podmínek pro pluralitu a vyváženost nabídky programů, zejména programů lokálních, k rovnoměrné dostupnosti kulturních hodnot, informací a názorů, jakož i k zajištění rozvoje vlastní kultury národů, národností a etnických skupin v České republice a rozsahu dosavadního podnikání žadatele v oblasti hromadných sdělovacích prostředků. Při posouzení žádosti se rovněž přihlíží k připravenosti žadatele opatřit určité procento vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené.

(5) Při posuzování žádosti přihlížejí orgány udělující licence k tomu, aby žádný ze žadatelů nezískal dominantní postavení v hromadných sdělovacích prostředcích.

(6) Při posuzování žádostí společností se zahraniční majetkovou účastí přihlížející orgány udělující licence k přínosu žadatele pro rozvoj původní domácí tvorby, jakož i majetkové účasti československých osob a jejich zastoupení v orgánech společnosti.

(7) Společníkem obchodní společnosti, která o licenci žádá nebo jíž byla udělena licence, nesmí být provozovatel ze zákona.

§ 11

Žádost o licenci

a) název, sídlo a právní formu právnické osoby a jméno osoby oprávněné za ni jednat nebo jméno a trvalý pobyt fyzické osoby, která hodlá vysílání provozovat;

b) doklady o výši základního jmění, vkladu jednotlivých společníků, výši jejich obchodních podílů, společenskou nebo zakladatelskou smlouvu, stanovy a seznam akcionářů, bankovní informaci; obdobné údaje, je-li žadatelem fyzická osoba; c) časový a územní rozsah vysílání a způsob jeho technického a organizačního zajištění;

d) označení programu (název stanice);

e) programovou skladbu vysílání s návrhem vysílacího schématu;

f) částku nebo podíl z výdajů, kterou žadatel každoročně použije na výrobu pořadů v tuzemsku;

g) podíl vysílacího času věnovaného pořadům domácí produkce;

h) dobu, na kterou se udělení licence žádá.

(2) Je-li žadatel provozovatelem nebo vlastníkem jiného hromadného sdělovacího prostředku v České republice nebo v zahraničí anebo účastníkem společnosti provozující jiný hromadný sdělovací prostředek v České republice nebo v zahraničí, sdělí orgánu udělujícímu licenci obdobné údaje uvedené v odstavci 1 též o tomto hromadném sdělovacím prostředku.

(3) Účastníkem řízení o udělení licence je jen ten, kdo o licenci žádá.

(4) Je-li žadatelem fyzická osoba, připojí k žádosti doklad o bezúhonnosti a trvalém pobytu na území České republiky.

§ 12

Rozhodnutí o udělení licence

(2) Rada může rozhodnout, že údaje týkající se programové skladby uvedené žadatelem v žádosti o licenci [§ 11 odst. 1 písm. e)] budou zčásti nebo zcela závazné pro provozovatele s licencí k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání. Takové rozhodnutí je součástí rozhodnutí o udělení licence.

(3) Rozhodnutí o udělení licence se vydává pro rozhlasové vysílání nejvýše na dobu 6 let a pro televizní vysílání nejvýše na dobu 12 let.

(4) Rozhodnutí o udělení licence nabývá právní moci dnem, kdy orgánu udělujícímu licenci bylo doručeno písemné prohlášení žadatele, že licenci přijímá; toto prohlášení nesmí obsahovat žádné výhrady a musí být doručeno do třiceti dnů po doručení rozhodnutí orgánu, který licenci udělil. Jinak rozhodnutí o udělení licence zaniká a na žádost o udělení licence se pohlíží, jako kdyby nebyla podána.

(5) Na žádost zakladatelů, popřípadě orgánů nebo osob oprávněných podat na návrh na zápis české právnické osoby do obchodního rejstříku lze vydat rozhodnutí o udělení licence před zápisem do tohoto rejstříku, je-li prokázáno, že právnická osoba byla založena. Těmto osobám vzniká oprávnění k vysílání dnem zápisu do obchodního rejstříku. Obdobně se postupuje i u osob, které nemají sídlo na území České republiky.

§ 13

Platnost licence

a) uplynutím doby, na kterou byla vydána;

b) dnem zániku právnické osoby, která je provozovatelem s licencí;

c) uplynutím 30 dnů od smrti fyzické osoby, která je provozovatelem s licencí;

d) uplynutím 60 dnů nezapsal-li se provozovatel s licencí do obchodního rejstříku (§ 3 odst. 3);

e) rozhodnutím orgánu udělujícího licenci o jejím odnětí (§ 15).

§ 14

Změna licence

(2) Na základě žádosti podle odstavce 1 Rada podle okolností případu rozhodne o změně udělené licence. Změna může být provedena až poté, kdy ji Rada schválila.

(3) Rada je povinna rozhodnout o změně podle odstavce 1 do 60 dnů ode dne, kdy jí byla doručena žádost provozovatele. Pokud Rada v této lhůtě nerozhodne, má se za to, že se změnou vyslovila souhlas.

(4) Doklady o schválených změnách je provozovatel povinen předložit Radě do 30 dnů od provedení těchto změn. V případě změn, které se zapisují do obchodního rejstříku, je provozovatel povinen předložit Radě výpis z obchodního rejstříku do 30 dnů ode dne zapsání změn v obchodním rejstříku.

(5) Rada může podmínky licence bez souhlasu provozovatele změnit i v případě, že je to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána.

§ 15

Odnětí licence

a) provozovatel s licencí již nesplňuje předpoklady pro udělení licence uvedené v § 10 odst. 6 a 7;

b) provozovatel s licencí dosáhl jejího udělení na základě nepravdivých údajů uvedených v žádosti (§ 11);

c) provozovatel s licencí o to požádal.

(2) Orgán, který licenci udělil, ji může odejmout jestliže:

a) provozovatel s licencí závažným způsobem porušuje podmínky vyplývající z rozhodnutí o udělení licence (§ 12 odst. 2), povinnosti stanovené tímto zákonem nebo jinými právními předpisy,

b) provozovatel s licencí nezahájil vysílání po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence v době do:

ba) 180 dnů u rozhlasového vysílání;

bb) 360 dnů u televizního vysílání;

c) provozovatel s licencí nesplnil povinnost uvedenou v § 5 odst. odst. 1 písm. g) v době po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence do:

ca) 180 dnů u rozhlasového vysílání;

cb) 360 dnů u televizního vysílání;

d) provozovatel s licencí po zahájení vysílání v průběhu kalendářního roku nevysílal celkem 30 dnů; do této doby se nezapočítává doba, po kterou vysílání bránily odůvodněné technické překážky;

e) na majetek provozovatele byl prohlášen nebo ukončen konkurs.7)

(3) Byla-li licence odňata z důvodů uvedených v odstavci 2, lze požádat o udělení nové licence nejdříve po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí o odnětí licence.

(4) Byla-li licence odňata, je její provozovatel povinen vrátit licenci bez zbytečného odkladu orgánu, který licenci udělil.

"Veřejnost má právo vědět, co Železný říkal," tvrdí Jan Vávra, generální ředitel ČNTS. "Záznamy pořadů Volejte řediteli svědčí o tom, jak obratně lze měnit postoje podle potřeby. Železného názorové spektrum by si na internetu neměl nikdo nechat ujít," uvedl Vávra.

Soud svůj zamítavý výrok odůvodnil mimo jiné tím, že obsah autentických citátů Vladimíra Železného z odvysílaných pořadů Volejte řediteli sám Železný nezpochybnil. V otázce údajného porušení autorských práv Železného soud rozhodl na základě platného znění "Smlouvy o spolupráci při zajištění servisu pro televizní vysílání" mezi ČNTS a CET 21 z 21. května 1997 předložené Železným, že ČNTS má právo nakládat s pořady Volejte řediteli, které vyrobila. Platnost této smlouvy navíc nedávno potvrdil svým rozhodnutím i Krajský obchodní soud v Praze.

V otázce Železného žaloby na ochranu osobnosti se soud postavil na stanovisko, že zatím není třeba zasahovat do vztahů mezi jednotlivými účastníky sporu. Podle názoru soudu jsou totiž uveřejněny pouze ty výroky Železného v pořadech Volejte řediteli, které již byly odvysílány v souladu s účelem, pro jaký byly společností ČNTS vyrobeny.

Kontakt:

Donath-Burson-Marsteller

Michal Donath

Tel.: 02/2421 1220

Fax: 02/2421 1620

michal_donath@cz.bm.com