pondělí 24. července

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Velká Británie: soud výrazně podpořil svobodu projevu:
  • Úřady ani policie nesmějí bránit zveřejňování skandálů ani o rozvědce (Observer) Budoucí fiasko v Praze?
  • Antikapitalističtí aktivisté z celého světa připravují velké protesty proti zasedání MMF v Praze (Observer) V ČT byla opět reklama na Respekt:
  • Kdo skutečně ovládá Českou televizi? (Jaroslav Plesl) Ještě k rozhovoru Miloše Zemana v ČT:
  • Slabí novináři umožňují politikům manipulovat veřejnost (Ivan Sosna) Britské listy:
  • K Tomáši Pecinovi: Jaké by měly být internetové diskuse (Miloš Štěpánek) Kritika:
  • Špatný sloupek Jana Čulíka: (Václav Pinkava) Oznámení:
  • CET 21: Další soudní prohra CET 21
  • Aero Vodochody: Sériový letoun L 159 ve Farnborough
  • Vydavatel časopisu Týden: Soud s předsedkyní Syndikátu novinářů ČR

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • K nedělním televizním debatním pořadům. S plackou ODS do studia jakoby včera přišel moderátor pořadu V pravé poledne Antonín Zelenka. Diváka nenechal na pochybách, kdo ze dvou hostů, Jan Zahradil (ODS) nebo Jan Ruml (US), vyjadřuje ty správné názory. Tím dal pan Zelenka vzpomenout na horší dny Romana Proroka a popřel i jedinou přednost, jíž svého předchůdce dosud výrazně překonával. Rada České televize, v jejímž již v kompletním složení je poměr strany opoziční smlouvy:nesmluvní opozice:komunisté 7:2:0, jistě neopomene rozváženou Polednici ocenit. Jako divák schopný Zelenkovu neprofesionalitu odfiltrovat jsem si z debaty odnesl pocit zmaru, oboustranné politické impotence a výsledné plichty: Jan Zahradil neumí opoziční smlouvu racionálně obhájit, zatímco Jan Ruml ji neumí racionálně napadnout. Vanitas vanitatum!

    Daleko profesionálnějším dojmem působila Partie na Primě, do níž se po několika týdnech vrátil moderátor Roman Šimůnek. Karel Březina (ČSSD) se utkal s Vladimírem Mlynářem (US) a nezapůsobil v porovnání se svým jen o málo starším, ale podstatně zkušenějším protivníkem dobrým dojmem. Karel Březina tak potvrdil pocit mnoha pozorovatelů, že spíš než plnohodnotným členem kabinetu je statistickým přívažkem, přibraným do týmu za účelem vylepšení věkového průměru vlády. Má-li být neschopný Březina vzorem politiků příští generace, je, myslím, nejvyšší čas začít se učit australsky (TP).

  • Oprava a omluva. V hodnocení pořadu Tady a teď v pátečním vydání BL Tomáš Pecina chybně uvedl, že jedním z jeho tvůrců byl Martin Mrnka, šéfredaktor redakce publicistiky České televize. Ve skutečnosti tímto redaktorem byl Martin Schmarcz. Oběma aktérům se za chybu omlouváme.

  • Poezie pro cestující. Co takhle dát do pražského metra třeba těchto pár veršů:

    O kolikerou lítost bohatší
    jsou podzimy než nevědomá jara!
    Zbořený dům s visutou pavlačí
    den v cizím městě, opuštěná fara -
    všechno je vždycky nějak jinačí.
    To podzim ví.

    O kolikerou lítost křehčí dnes
    jsou jara, mám-li modrou jeseň v brýlích
    přirostlých k očím! Zkamenělý les
    je město v noci. Kroky opozdilých
    zpozdile, marně tepou do kláves.
    Jak červotoč. Už zjara kvete vřes.
    To podzim ví.

    Můžete hádat autora. (JČ)

  • Vláda projedná ve středu poslanecký návrh ústavního zákona o referendu i návrh zákona jak provést referendum o zprovoznění Temelína.

  • Na mnohá místa centra Prahy již ohlásili na září odpůrci globalizace protestní shromáždění proti činnosti Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

  • Likvidace následků páteční havárie v neratovické Spolaně, při níž do ovzduší uniklo zhruba 150 až 180 kilogramů chlóru, potrvá několik dní.

  • Vydavatel časopisu Týden podal žalobu na předsedkyni Syndikátu novinářů Irenu Válovou. Viz jeho prohlášení v dnešním vydání BL.

  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Úřad vlády mlčí; to, že existuje jakýsi zákon o přístupu k informacím je mu jedno? V zájmu vlastní důvěryhodnosti by měl vedoucí Úřadu vlády, ministr Karel Březina Britským listům vysvětlit, z jakých důvodů byl osvobozen od povinné vojenské služby, když podle oficiálního životopisu sportuje. Tiskový mluvčí Úřadu vlády Libor Rouček je Britským listům - také podle zákona o přístupu k informacím - dlužen odpověď na otázku, jaký má plat zaměstnanec Úřadu vlády Jindřich Marek.

  • Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • Proč píší Jaromír Štětina a Petra Procházková takto zaujaté články ve prospěch Grigorije Javlinského? Je k dispozici finanční audit "agentury Epicentrum" Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, aby bylo zjevné, jak je financována? Britské listy požádaly Jaromíra Štětinu o rozhovor, aby tyto skutečnosti objasnil. Jaromír Štětina rozhovor odmítl, protože jsou Britské listy "neseriozní", a namísto toho hodlá Jana Čulíka žalovat. Ochota podrobit se nezávislému kritickému zkoumání Britských listů v rozhovoru s nimi však autoritu interviewované osoby posiluje, neochota ji naopak oslabuje.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Velká Británie: soud výrazně podpořil svobodu projevu

    Jak vedla pumová exploze v Libyi k právnímu zemětřesení v Británii

    Vyjádření britského soudce ohledně bývalého důstojníka britské rozvědky MI5 Davida Shaylera znamená obrovský pokrok pro věc svobody projevu ve Velké Británii. Shrnujeme článek z týdeníku Observer ze 23. července 2000.

    Před čtyřmi lety došlo v libyjském pobřežním městě Sirte k malé explozi. Rozprchla se kavalkáda plukovníka Gadáffího, který se tam v tomto svém domovském městě a alternativním libyjském hlavním městě účastnil sjezdu své strany. V následné přestřelce mezi osobními strážci Gadáffího a islámskými fundamentalisty, kteří doufali, že vyvolají puč, přišlo o život několik nevinných civilistů.

    Tou dobou, kromě několika řádek v arabském tisku, nevyvolal tento útok žádnou pozornost sdělovacích prostředků - další den, další pokus o zavraždění šéfa libyjského státu. Celá záležitost je tak nejasná, že se stále neví, jestli explozi způsobil výbuch bomby umístěné pod jedním automobilem Gadáffího kavalkády, anebo zda šlo granát, hozený z davu.

    Avšak minulý týden měly vibrace z této exploze v nepříliš známé části jedné vzdálené země, jíž lidé zvnějšku sotva rozumějí, velmi podstatný dopad v jednom z nejvyšších soudních dvorů v Anglii.

    V pátek, u soudu číslo jedna Královského soudního dvoru v Londýně vydal soudce Igor Judge rozhodnutí, že listy Guardian a Observer učinily správně, když odmítly policii vydat dokumenty, týkající se tvrzení bývalého důstojníka britské zpravodajské služby MI5 Davida Shaylera, že se na atentátu v městě Sirte podílela britská rozvědka.

    Soudce Igor Judge promluvil v duchu Voltairově a v duchu Williama Pitta staršího. Důrazně podpořil princip svobody projevu, a to tak, jak už to nebylo u anglického soudu slyšet mnoho let. Řekl, že svoboda projevu je "vrozena v kostech" anglického zvykového práva.

    Jeho rozhodnutí zcela jednoznačně potvrdilo právo tisku vyšetřovat obvinění z  vážných zločinů a tisknout o nich články, i když se to týká členů zpravodajských služeb. Soudce uznal, jak závažnou věcí byl tento údajný pokus o atentát na Gaddáfího, a řekl: "Je-li to pravda, je velmi obtížné přecenit hrůznost tohoto zločinu: spiknutí, jehož cílem bylo zavraždit šéfa jiného státu, ale přitom přišel o život nikoliv on, ale nevinní lidé, kteří neměli být cílem útoku."

    Soudce Judge dodal: "Ještě jednou, pokud je to pravda, okolnosti, za nichž byl takovýto plán připraven a rozvinut, a totožnost těch osob, kteří o tom byli informováni a tento plán schválili, stejně jako skutečnosti, že jiní o této záležitosti záměrně informováni nebyli, to všechno vyvolává velmi vážné otázky veřejného zájmu o činnosti bezpečnostních služeb a těch osob, které jsou za ně zodpovědné."

    Soudce důrazně podpořil roli tisku ve svobodné společnosti. Konstatoval: "Historie o spiknutí ohledně Gadáffího je buď pravdivá, anebo je falešná, ale pokud neexistují přesvědčivé důvody z hlediska národní bezpečnosti, veřejnost má právo znát fakta a jako uši a oči veřejnosti mají novináři plné právo vyšetřovat fakta a informovat o nich tak, jak doufám, že to činí, objektivně a spravedlivě, bez předsudků či selektivnosti."

    Když byla Shaylerova tvrzení v srpnu 1998 poprvé zveřejněna, britský ministr zahraničních věcí Robin Cook je charakterizoval jako "čistou fantazii". Zdálo se však, že přísně tajný dokument, který se objevil na internetu letos v únoru, toto Cookovo tvrzení zpochybňuje. Takzvaná zpráva CX dokazovala, že MI6 plně věděla o tom, že existuje spiknutí, jehož cílem bylo v roce 1995 usmrtit Gadáffího. Shayler, který tehdy pracoval v libyjské sekci MI5, tvrdil, že jeden důstojník MI6 zaplatil spiklencům určité finanční částky a posléze uvedl, že pokus o atentát zorganizoval on.

    Týdeník Mail on Sunday se původně pokusil zveřejnit Shaylerova tvrzení v srpnu 1998. Jen několik hodin poté, co redaktoři přeložili svůj článek vládním právníkům, kteří rozhodli, že by bylo příliš nebezpečné tyto informace zveřejnit, podnikla francouzská rozvědka razii v Paříži v hotelu, kde Shayler bydlel, a zatkla ho s cílem deportovat ho do Británie. Novináři, kteří materiál v listě Mail on Sunday připravovali, jsou přesvědčeni, že obě události spolu souvisejí. Shayler strávil tři měsíce v pařížském vězení La Santé, ale nakonec francouzské soudy odmítly žádost Británie o Shaylerovo vydání.

    Příběh celého spiknutí posléze odhalila televize BBC v pořadu Panorama a informace o něm vyšly v jednom americkém listě, než se britský tisk celou věc odvážil publikovat.

    Soudce Judge zdůraznil, že v budoucnosti policie nesmí zasahovat do práce novinářů, kteří vyšetřují Shaylerův skandál. Jak sdělil jeden novinář, který na věci pracoval, britskému časopisu Index on Censorship, který se zabývá potlačováním svobody tisku: "Dostali nás do takové situace, že bychom museli porušit zákon, pokud bychom chtěli publikovat tyto skutečnosti."

    Britská policie se poprvé obrátila v březnu 2000 na týdeník Observer a na deník Guardian (které vlastní tatáž nezávislá tisková nadace, pozn. JČ) s požadavkem, aby jí listy vydaly určité dokumenty. Guardian tehdy otiskl dopis od Shaylera, který kritizoval článek od Richarda Nortona Taylora, odborníka listu Guardian na tajné služby. U soudu policie argumentovala, že potřebuje kopii původního Shaylerova e-mailu, zaslaného do Guardianu, protože by to mohlo odhalit jeho e-mailovou adresu a dokázalo by to, že tento bývalý člen MI5, prozradil tajné skutečnosti, které porušily britský Official Secrets Act, Zákon o utajovaných skutečnostech. Soud minulý týden tento požadavek policie okamžitě a bez rozpaků odmítl.

    Podle soudního rozsudku byl však případ týdeníku Observer "složitější". 27. února 2000 zveřejnil týdeník Observer článek s titulkem "Dva špioni byli jmenováni v souvislosti s libyjským spiknutím". V tomto článku Observer tvrdil, že Shayler poslal v listopadu 1999 dopis britskému ministru vnitra Jacku Strawovi, v němž uvedl všechno, co věděl o pokusu o atentát na Gadáffího. Shayler požadoval, aby byl celý případ vyšetřen a identifikoval pracovníky rozvědky, o nichž je přesvědčen, že byli za případ odpovědni anebo že o plánech věděli.

    Po právních poradách a po rozhovorech s hlavním právníkem ministerstva financí a s rozvědkou MI5 bylo rozhodnuto, že proti týdeníku Observer nebudou podniknuty žádné soudní kroky. Teprve posléze informovala police Observer, že prý došlo k vážnému poškození národní bezpečnosti. Ve středu následujícího týdne informovala Observer britská Special Branch, oddělení policie pro zvláštní úkoly, že vyšetřuje trestné činy nejen podle paragrafu 1 zákona Offical Secrets Act, který zakazuje aby bývalí zaměstnanci rozvědky hovořili veřejně o své práci pro rozvědku, ale také podle paragrafu 5, který se zabývá předáváním informací třetí straně, například novinářům.

    Koncem března byly oba listy předvolány před soud za to, že policii odmítly předat požadované dokumenty. Po třech dnech diskusí u soudu Old Bailey rozhodl soudce Martin Stephens: "Podle mého soudu je ve veřejném zájmu, aby byly požadované dokumenty předány." Observer a Guardian se odvolaly a odvolací soud minulý pátek 21. července rozhodl v jejich prospěch.

    Argumenty v tomto případě se soustředily především na práva, která jsou součástí Evropské konvence o lidských právech, která se stane součástí britského zákona 2. října 2000. Právníci, zastupující Guardian a Observer, poukázali na to, že policejní zásah je jasným porušením článku 10 této konvence, která zaručuje svobodu projevu. Ale také argumentovali, že je policejní akce porušením článku 6, který zaručuje právo podezřelým osobám neposkytovat důkazy proti sobě. Vzhledem k tomu, že britská prokuratura opakovaně odmítla zaručit, že novináři z deníku Observer nebudou trestně stíhání, znamenalo to, že je přímo chrání tato evropská konvence.

    Soudce Judge konstatoval, že většina práv, na která se odvolávali právníci obou britských listů, je už součástí anglického "common law", obecného práva. Jeho rozhodnutí bylo tedy nejen oslavou anglického soudního systému, ale také oslavou svobody projevu. V pozoruhodném závěru své řeči citoval soudce Judge někdejšího britského premiéra Williama Pitta, který učinil toto slavné prohlášení: "Nejchudší člověk se může ve své chalupě postavit proti veškeré moci britské koruny."

    Soudce Judge se přitom poněkud otřel o Evropu, když dodal, že "těmto principům Britové dobře rozumějí, kdežto ve Francii stále ještě vládne absolutní monarcha". Dodal, že bourbonský král Ludvík XV. by prostě takový způsob vyjadřování netoleroval. Voltaire, uvedl soudce Judge, kterého francouzská vláda dvakrát uvěznila, měl velký respekt vůči anglické ústavě. Je ironické, že zatímco musel v 18. století Voltaire uprchnout do Londýna za to, že mluvil otevřeně, David Shayler byl nyní nucen odejít do emigrace do Paříže.

    Bude určitou dobu trvat, než se plně projeví důsledky tohoto rozsudku soudce Judge. Ale jeho rozhodnutí ohledně nesprávnosti policejního zásahu bude mít okamžitý vliv na to, jak bude v budoucnosti postupovat britská rozvědka proti dennímu tisku. Soudce rozhodl: "Nepohodlná či ztrapňující odhalení, ať už se to týká tajných služeb anebo veřejných úřadů, nesmějí být potlačována. Žaloby, zaměřené proti zveřejněným článkům jednotlivých novinářů anebo proti denním listům či televizním pořadům, nebo hrozby takových žalob, ochromují veřejnou diskusi."

    Někteří odborníci se domnívají, že tento verdikt bude mít velmi vážný dopad na budoucnost britského zákona o utajovaných skutečnostech, Official Secrets Act. Lidé, kteří chtějí něco prozradit, to obyčejně sdělují tisku. Je velmi obtížné si představit, jak bude moci policie tyto lidi žalovat, vzhledem k tomu, že nyní nemá právo získávat k tomu od novinářů důkazy. Budoucí proces s Shaylerem, který se má prý vrátit do Británie v srpnu, bude zajímavým zkušebním případem. Proces s Nigelem Wyldem, důstojníkem britské vojenské rozvědky, který je údajně zdrojem knihy Tonyo Geraghtyho o tajných operacích britské armády v Irsku, The Irish War, vyvolá podobné otázky.

    Případ také vyvolává otázky ohledně takzvaného poradního obranného výboru (Defence Advisory, "D-notice" Committee), což je volné sdružení státních úředníků a čelných novinářů jemuž reportéři předkládají články před zveřejněním, aby se zhodnotilo, zda porušují principy národní bezpečnosti. Týdeník Observer tento systém ignoroval, když zveřejnil informaci o libyjském spiknutí. Mnozí se domnívají, že spoluprací s tímto systémem se novináři v podstatě podrobují státní cenzuře.

    Stephen Dorrill, autor knihy MI6: Fifty Years of Special Operations (MI6: Padesát let zvláštních operací), která vyšla letos, uvedl: "Tento verdikt je senzační zprávou. Ale pokud chtějí šéfredaktoři zostřit svůj investigativní žurnalismus, měli by naprosto přestat spolupracovat s výborem "D-notice". Ten má zcela rozkladný vliv."


    Anarchisté a antikapitalističtí aktivisté připravují velké protesty proti výroční konferenci britských labouristů v Brightonu a proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze

    Shrnujeme článek Kamala Ahmeda, Kate Connollyové a Burhana Wazira, který vyšel v neděli 23. července v týdeníku Observer.

    Anarchisté a antikapitalističtí aktivisté se připravují na léto protestů v Británii, které má pak vyvrcholit velkou globální demonstrací v Praze během zasedání Mezinárodního měnového fondu. Hlavním cílem protestů britských anarchistických skupin, které vyvolaly letos v květnu chaos v centrálním Londýně, bude výroční stranická konference britské Labouristické strany v  Brightonu.

    V inzerátu, který vyšel v  britském týdeníku New Statesman vyzývá skupina, která si říká Brighton 2000, aby se její stoupenci shromáždili v tomto jihoanglickém letovisku v neděli dne 24. září, v den, kdy tam má přijet britský premiér Tony Blair. Očekává se, že někteří demonstranté se přímo z Brightonu pak přesunou do Prahy, kde začne zasedání Mezinárodního měnového fondu o dva dny později.

    V inzerátu se praví "Brighton rocks against Blair" - "Brighton se otřásá proti Blairovi" (Výraz má ještě celou řadu dalších nepřeložitelných podtextů, "rock" je také odkazem na rockovou hudbu, případně rockové koncerty, dále "Brighton rock" je "Brightonský špalek" - cukrová tyčka pro turisty, pozn. JČ) Inzerát pokračuje: "Zablokujme výroční konferenci Labouristické strany jako výraz solidarity s likvidací zasedání Mezinárodního měnového fondu, které se má konat v  Praze. Protestujte proti privatizaci, protestujte za zdanění bohatých a za práva žadatelů o asyl."

    "Přirozeně vám nemůžeme podrobně sdělit, jaké máme plány na výroční konferenci Labouristické strany," uvedl mluvčí organizace Brighton 2000, která má sídlo v Londýně. "Ale aktivismus v Británii za poslední rok prokázal, že dochází k masovým demonstracím. Naše akce na labouristické konferenci nebudou jiné."

    Hlavním nástrojem pro získávaní účastníků pro tyto demonstrace se stal internet. V přípravách na pražské zasedání Mezinárodního měnového fondu (toto zasedání je mezinárodně označováno zkratkou S26) začaly navazovat organizace jako Global Exchnage a Tradewatch styky s aktivistickými organizacemi po celém světě.

    V Británii se pro letošní léto plánuje také na 1. srpna hromadná pěší túra z Aldermastonu do Faslane, kde je jaderná ponorková základna. O čtrnáct dní později má být tato základna jaderných ponorek Trident terčem blokády demonstrantů. Zároveň budou velké skupiny cyklistů blokovat centra Londýna, Kodaně, Ženevy a Berlína za účelem toho poukázat na znečišťování ovzduší ve velkých městech.

    V Praze se připravují oficiální činitelé na příjezd desetitisíců aktivistů, protestujících proti globalizaci. Očekává se, že tito protiglobalizační aktivisté promění zasedání MMF a Světové banky v Praze v trapný chaos. Předpokládá se, že přijede do Prahy více než 20 000 demonstrantů a že dojde k prvním velkým protestním demonstracím od pádu komunismu.

    Úřady se obávají, že dojde k ponižujícímu opakování demonstrací, k nimž došlo před Světovým obchodní střediskem v Seattle loni v listopadu, a jsou obviňovány, že plánují užití stejně tvrdých metod, jaké používal proti svým kritikům komunistický režim.

    České ministerstvo vnitra nařídilo uzavření všech divadel během konference, a to z obavy, že by jich mohli demonstranti využít jako platformy pro své protesty tak, jak to disidenti jako Václav Havel dělali v posledních týdnech existence komunistického režimu.

    Ministerstvo školství trvá na evakuaci všech školou povinných dětí a zavedlo po dobu konference, která má trvat týden, zvláštní prázdniny.

    "Obáváme se o bezpečnost žáků, protože by se mohli stát svědky hromadných protestů odpůrců globalizace," uvedl mluvčí. Očekává se, že obyvatelé Prahy pokud možno město opustí. Bude se konat reklamní kampaň, která bude požadovat, aby v té době občané Prahy z města odjeli a zamezili tím dopravním zácpám. Články v českém tisku doporučují Pražanům, aby si zabarikádovali všechny dveře a okna proti "barbarům".

    Bezpečnostní opatření v bývalém komunistickém Paláci kultury, který se nyní jmenuje Kongresové středisko, budou velmi přísná. Zde se má sejít 23 000 delegátů, kteří mají podle odhadů do Prahy přijet.

    Pořádek bude udržovat 11 000 policistů posílených 5000 vojáky a důstojníky zvláštních služeb.

    České úřady jsou v těsném styku s Interpolem a se zpravodajskými službami jiných zemí a jejich bezpečnostní strategii posílilo to, že právě nyní otevírá v Praze kancelář americká FBI, která tam má bojovat proti terorismu, extremismu a hospodářské zločinnosti.

    24 českých policistů se podrobilo ve Washingtou během zasedání MMF a Světové banky v dubnu školení u FBI a v květnu Prahu navštívil Louis Freh, šéf FBI, a jednal tam o bezpečnostních plánech pro zářijovou konferenci, která se připravuje už pět let.

    Aktivisté, kteří připravují protesty, konstatují, že opozice proti nim roste. "Naše telefony jsou odposlouchávány, čtou nám e-mailovou poštu a natáčejí na video naše schůze," uvedl Chelsea Mozen, mezinárodní koordinátor protestních aktivistů pro sdělovací prostředky. Mozen opustil své zaměstnání ve Washingtonu jako pracovník v oblasti sociální politiky, aby se mohl účastnit protestů v Praze. Mezinárodní setkání organizátorů protestů, které se konalo na jednom statku za Prahou, natáčela policie videokamerami a sledována muži s dalekohledy ze střech, uvedl Mozen.

    Mezi protestními aktivisty se šíří nepodložené zprávy, že dokonce budou uzavřeny i hraniční přechody do České republiky ve snaze zabráni tomu, aby se do země dostali demonstranti. Zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky má přinést České republice zisk asi 80 milionů dolarů.

    Martin Shaw, pětatřicetiletý elektrikář z Londýna, který se kvůli pražskému zasedání MMF už nastěhoval do Prahy, uvedl, že nedůvěřuje nabídce českých úřadů "ubytovat" protestní aktivisty na monolitním, ale nyní polorozpadlém Strahovském stadionu.

    "Bydlet tam nebudu, protože je to daleko od konferenčního střediska a není vyloučeno, že by nás tam chtěli zadržet,abychom nepřekáželi oněm nezvoleným mužům, kteří se ze své činnosti nikomu nezodpovídají, kteří budou v Praze činit rozhodnutí, postihující celý svět," uvedl".


    Kdo (skutečně) ovládá Českou televizi?

    Jaroslav Plesl

    Není dne, aby ČSSD nebo ODS někdo nepeskoval za politicky motivované zásahy v České televizi. Zeman s Klausem se však spíše nacházejí v situaci, která by se dala opsat následující metaforou: Aniž by si kdy vychutnali opojení ze soulože, chce se po nich, aby už platili na dítě.

    Toto přirovnání není nijak absurdní ve světle sobotní (22.7.2000) reportáže ve zpravodajském pořadu Události. Reportér Jakub Knězů referoval o výsledcích šetření, které v IPB déle než půl roku prováděla ČNB. Na začátku reportáže přitom Knězů řekl, že ČT má závěrečnou zprávu ČNB k dispozici, stejně jako ji má týdeník Respekt, který o ní bude informovat ve svém pondělním vydání. V reportáži se pak už o Respektu ani nezmínil. Takže buď se na vzniku reportáže týdeník Respekt podílel (a divákovi tato skutečnost zůstala utajena), nebo se jednalo o neplacenou reklamu na jeden z nejméně tří českých SOUKROMÝCH zpravodajských týdeníků.

    Z uvedeného za prvé vyplývá, že ideová skupina spřízněná se čtyřkoalicí (Respekt a obecně lidé shromáždění okolo knížete Schwarzenberga) v ČT vliv neztratila. Jestli tedy takto probíhají čistky v režii ODS a ČSSD, nemusí se nikdo o nezávislost ČT bát.

    Za druhé jde o první výrazný lapsus nového šéfredaktora Klepetka, který měl pasáž o Respektu z reportáže vyškrtnout. Jenže co chtít po šéfredaktorovi, který sám nikdy žádnou pořádnou reportáž nenatočil.

    Osobně jsem se s ním setkal jen jednou, když před několika lety reportoval ze zasedání Rady pro rozhlas a televizi. Když jsem se večer podíval na výsledek jeho práce, měl jsem dojem, že se každý z nás zúčastnil zcela jiné události.

    Když před časem pan Hodač uvedl, že změny ve zpravodajství konzultoval s Mlynářem a Kuhnelem, nevěnoval jsem tomu výraznější pozornost. Teď už to však chápu. Zpravodajství ČT má i nadále pod palcem Čtyřkoalice, byť situaci v ČT zneužívá k politickým útokům proti ODS a ČSSD. A to je nechutné.

    Dobře si to zapamatujme, protože stejné metody budou mladí hoši z US používat, až nám budou za pár let vládnout. Už teď je dobré se na to připravit, alespoň nebudeme překvapení a zklamaní. Navíc úkolem občana v demokratické společnosti je být skeptický a neustále zpochybňovat autoritu moci, upozorňovat na její nedostatky selhání. Už v jejích samotných počátcích.

    Jaroslav Plesl


    Blitzkrieg nebo do třetice všeho dobrého?

    (Miniinterview premiéra Zemana v Událostech ČT 20/7/2000.)

    Ivan Sosna

    Pár dnů po úspěšném vystoupení v "21" předstoupil premiér Zeman před kamery ČT opět, tentokrát v krátkém sedmiminutovém interview při příležitosti poločasu vlády sociální demokracie. Tentokrát ale váhám, zda za tento "blitzkrieg" vůbec někoho hodnotit a zda lze bez ukřivdění konstatovat, že pan premiér si do třetice všeho dobrého pošmákl na dalších dvou redaktorech (Marek Vítek a Jiří Schmarcz).

    Sedm minut na tak význačné téma považuji za nešťastné řešení. Během tak krátké chvíle může padnout jen pár otázek a odpovědí a prakticky se nelze dostávat pod kůži. Ukázalo se to i tentokrát: na sice vtipný, ale v podstatě demagogický citát z Čapka nebyla šance reagovat a výsledný dojem z této premiérovy odpovědi byl "ten je zase utřel". Oba redaktoři, vědomí si toho, že by svými otázkami neměli jen servilně nahrávat na odpovědi, že by měli být dostatečně důrazní a asertivní a navíc i obstát, se snažili o přiměřeně "provokující" dotazy. Každé takové výzvy se ale premiér zhostil dobře vypointovaným protiargumentem, na který už nebyla šance dále reagovat. Připočtu-li Vítkův hlasový handicap a televizně nezkušený projev Schmarczův, vychází i tento rozhovor na body pro Zemana.

    Téma dvou let současné vlády si jistě zasluhuje důstojný dostatek času a prostoru. Doufejme, že takový pořad v brzké době uvidíme.

    Aby nevznikla mýlka: nejde samozřejmě o to, kdo koho zastínil, přetrumfl nebo ztrapnil. Jako podstatné vidím dva momenty: za prvé to, jak funguje ČT a jak plní svou funkci veřejnoprávního média, a za druhé roli médií jako onoho příslovečného hlídacího psa demokracie.

    Nechci zbytečně opakovat to, co v BL již vícekráte napsali mnozí a povolanější. Chybí novinářská osobnost, jež by třeba pro Miloše Zemana byla partnerem. V současné době se sice jako gurmán na vyhlášenou restauraci těší, že si zase dá nějakého redaktůrka k obědu (= k diskusi), jsem ale přesvědčen, že jako sugestivní a kvalitní diskutér vlastně touží po někom, kdo by mu byl důstojným partnerem, chcete-li, soupeřem. Řekl bych, že jeho opakované výroky o nekompetentních hloupých atd. žurnalistech jsou vlastně voláním po opaku, výzvou, aby se mu někdo rovnocenný postavil.

    Je smutné a zároveň podivné, že tady ani za deset let takoví nejsou. Proč ne? Skončili jako mluvčí? Nechali se unést rychlou slávou, založenou známostí z obrazovky, ne však tvrdou prací? Nebo prostě nefunguje rešeršní zázemí, bez kterého je sebevětší génius poloviční? Jeden příklad: až příliš často se stává, že politik novináře usadí slovy "kdybyste si pořádně přečetl...". Redaktor zahanbeně mlčí či koktá, místo aby věcně kontroval. Dovedete si představit, jak by zareagoval nepopulární komunistický poslanec Ransdorf? Z hlavy by vysypal několika dalších protivníkových výroků i s přesnými daty a hromadou čísel na desetiny procent. Nemějme ho rádi, ale z jeho perfektní teoretické připravenosti by si mohl vzít příklad každý.

    V tomto tedy zatím ČT příliš nefunguje. Redaktoři, vhození do vody ovládané dravým Zemanem, se pak - ne zcela vlastní vinou - stávají snadnou obětí jak premiéra, tak i nejrůznějších píšících kritiků (viz např. zde).

    Opravdu nejde jen o průběh rozhovorů. Vedle zmíněného fungování ČT vidím ještě nepříjemný dopad obecnější. "Prohry" v diskusích s politiky přispívají k nezdravému klimatu mediálnímu i společenskému. Zeman to dělá opravdu dobře: zcela jasně a cíleně se profiluje jako úspěšný "redaktorožrout", jehož se už dnes jistě skoro každý obává a s nímž za chvíli už nikdo nebude chtít diskutovat. (A to byli tentokrát na těch sedm minut nasazeni dva najednou!) Jak jsem už uvedl posledně, ostatní politici se rádi a nadšeně nechají inspirovat. Stanou se stranou ofenzivní a budou zatlačovat televizi a média vůbec do defenzívy?

    O jejich snahách prosadit v nich svůj vliv se všeobecně ví. Děje-li se tak v nevyzrálé české demokracii, je to obzvláště na pováženou. Moc je veliké pokušení a lákadlo. Nezávislost médií, občanů a demokracii vůbec, tyto křehké květinky, je třeba hájit a chránit.

    To bych však už jen opakoval myšlenky, které nejenom v BL zazněly už mnohokrát. Jedno krátké interview s premiérem samozřejmě demokracii neboří, i ono ale spoluvytváří nerovnovážnou situaci, v níž kontrolní mechanismy sedmé velmoci kulhají.

    Kdyby neměl tak nešťastný původ, použil bych i já jednoho citátu:

    Lidé, bděte!*

    Ivan Sosna

    21/7/2000

    *(Pro mladé a komunistickým Československem nepoznamenané: Julius Fučík, Reportáž psaná na oprátce.)


    Do diskuse o diskusi

    (Ad internetové diskutování Tomáše Peciny)

    Miloš Štěpánek

    Co s "rezultativností"?

    Vždy se snažím (jako patrně každý) o srozumitelnost, kam patří i vymítání nejasných obratů či výrazů. Vím však, kam vede cesta dobrými předsevzetími dlážděná. Proto opravdu vítám upozornění na své lapsy.

    V ohlasu na apel za kvalitu polemiky pan Tomáš Pecina zapochyboval o pojetí mnou užívaného (v této výzvě často a snad i dříve) výrazu rezultativnost, zejména ve spojení rezultativnost diskuse. Prověřil jsem půldruhého tuctu příspěvků, které jsem od února uveřejnil a nalezl ho dříve jen dvakrát: a to (a) ve svém Internetovém Krédu a také (b) při kritice podceňování rozdílu mezi politikou a politikařením; tak pro pořádek obě místa cituji:

    (a) rozhodl jsem se vyzkoušet, co Internet opravdu dokáže. V naší vlasti už je pro politiky a žurnalisty (jako jádro politické třídy) všeobecně dostupný. A tak provádím soukromé šetření (rozvědku bojem), jak mohou jeho vrozené perspektivní kvality pomoci bezprostředně tam, kde to národ nejvíce potřebuje: ve  tříbení názorů a sjednocování sil pro - jak jinak - naše světlé zítřky. Měřítkem může být šíře polemik a zejména jejich rezultativnost. V tradičních gutenbergovských médiích je pro výměny názorů prostor fyzicky i ekonomicky omezen. A na to se mohou redakce vymlouvat, takže se myšlenky pohybují často po mimoběžkách, v různých rovinách a bez vzájemného střetu, a tak nelze vykřesat jiskřičku nového poznatku. V internetovém prostředí bez úzkých technických omezení by konflikt a sjednocování názorů měl mít meze pouze intelektuální.

    (b) Za poslední půlrok...( poněkud zobecňuji co napsáno původně jen o problémech televize)... zatím nepozoruji - tak jako, bohužel, až u příliš mnoha "přísně veřejných" témat - ani významný procedurální pokrok, který by se měl projevit nejprve v inventuře problémů, jejich hierarchizaci a prioritách. Nejhorší je, když se tvrzení míjejí, diskutovaná otázka není na konci alespoň strukturovanější než byla na začátku. A přece teprve to umožňuje vést o každém z uzlů "mřížky" rezultativní disputaci, stavět argument proti argumentu, což jsou předpoklady pro alespoň nějakou shodu - např. v diplomatickém smyslu "dohodli jsme se, na čem jsme se nedohodli" - , nejlépe ovšem konsensuální, teprve po níž může následovat dlouhodobě nenapadatelné samotné řešení....věřím, že postupně dojde k soustřeďování pozornosti na klíčová témata a jejich důkladné "promrskávání".

    Věřím, že po této citaci už v souvislosti s výzvou k  diskusi o diskusi" nedochází - s využitím termínů pana Peciny - k bikontextuálnosti či diskontextuálnosti výrazu (přes jeho "učenost") "rezultativnost debaty". Chápu ji jako požadavek směrování výměn názorů k závěrům, k výsledkům. Před pár léty bychom asi řekli snahu o jejich smysluplnost. Dnes by také šlo módně zneužívaným slovem brojit proti třeba proti "účelovost" argumentů v diskusi.

    Jen ještě třeba zdůraznit, že čertovo kopýtko může být i v různě širokém významu pojmu debata. Lze za ní považovat jednu schůzi, sérii článků či televizní pořad, nebo také širší proces tvorby společenského názoru. Snad se shodneme, že ničím nekončící pavlačové a hospodské seance (jakož i jim podobné a bohužel příliš časté efemérní mediální kampaně) mají jen vzdálenou, vnější podobu s žádoucím veřejným diskurzem. Tedy s tou diskusí, odkazem na níž TGM dokonce definoval demokracii a které je v českém společenském prostoru po pádu bolševismu tak poskrovnu.

    Jednotící (positivní) role debaty (Internetu)

    Nejde ovšem o akademickou definici pro naučný slovník, ale o praktický význam pojetí a orientace diskuse pro vývoj české společnosti. Ve výzvě jsem protestoval proti tomu, že Jan Čulík jednostranně zdůrazňuje, že Internet je svou podstatou médiem podvratným .... Má potenciál rozrušovat konvence a bourat stereotypní myšlení. Tvrdím, že z definice (a rovněž ze zkušenosti mezinárodní vědecké a jiné spolupráce) má i potenciál soustřeďovat intelektuální sily na rozpracování cílů společnosti, obsah problémů, na jejich priority, prostředky a způsob řešení.

    Tomáš Pecina ve svém výkladu místy (viz druhý odstavec) k podceňování rezultativnosti debat inklinuje. Souhlasím, že výsledkem diskusí je "málokdy jednoznačná shoda všech zúčastněných (konsensus) nebo porážka některé diskutující strany na hlavu"; v této absolutizující podobě lze dodat "ve všech bodech předmětu". Jako výsledek diskusí vidí správně (ale neúplně) znalost "více aspektů problémů než předtím, svobodní účastníci mohou přehodnotit svá dosavadní stanoviska. Podle této formulace však jakoby vůbec neexistovaly "anti-entropické" výsledky debat. To v naší společnosti je možná blízko skutečnosti, ale k naší škodě. Dovolím si připomenout první slova z mého vstupu do pavučiny, kdy jsem deklaroval zájem o Metodiku a pravidla diskuse: Polemika se v Česku nevede lehce, protože na různých rovinách je otevřena přemíra otázek, výrazivo je postmoderně zrelativizováno, o hodnotových měřítcích ani nemluvě. Za těchto okolností potřebná obsáhlost popisu předmětu sporu, cizích i vlastních východisek je na úkor prostoru pro objasnění podstaty. Na tomto neutěšeném stavu nemají vinu zdaleka jen politici, ale nezanedbatelný podíl patří i médiím. Dnes dodávám, že Internet tu patrně nabízí možnost "skladování", registrace a snadné dostupnosti- mimo jiné pomocí hypertextových odkazů - již jednou ujasněných témat ("rezultátů" předcházejících etap diskusí).

    Orientace na pozitivní výsledky diskusí (dílčích i společenských) by se neměla podceňovat přinejmenším proto, že (hádejte, koho cituji?) Naše země je zahalena v husté mediální mlze, v níž hesla a zkratky vytlačují z veřejného prostoru povědomí o problémech..."schopnost podstatného tázání" se u nás rychle vytrácí; naopak, stáváme se kolonií hollywoodského imagologického průmyslu, obrovské proliferace žvástu a rozptylování pozornosti, která je nejúčinnější formou kontroly informací v současném světě. (Poznámka 1)

    Procedury a pravidla

    I když to vypadá to paradoxně, omezení těkání kolem věcných aspektů a soustředění pozornosti na ně vyžaduje přednostní zkvalitnění procedur diskuse. Budu nadšen, pokud tato problematika vyvolá širší pozornost. V různých dobách - zejména revolučních - a na různých úrovních se s odporem setkává už i samotné explicitní nastolení procedurálních otázek - považuje se za odvádění pozornosti od obsahu, za zdržování, za byrokratismus.

    Jako příklad beru jednací řád sněmovny, kde se má před nezbytným rozhodnutím sjednotit názor pouhých 200 reprezentantů národa. Je asi dobře, že televize utajuje průběh jejích schůzí tak, že promítá záznamy zasedání v době předjitřní, protože jinak by nízká obliba zákonodárného sboru ještě více klesla. Návrhy podle sněmovního tisku toho či onoho, tři různá čtení, připomínky, hlasování o postupu hlasování atd. se jeví jako zformalizované až běda. Avšak bez takových pevných (vyžadujících jistě další prohloubení) pravidel by se sotva dospívalo k nějakým věcným - jakkoli i nadále sporným - závěrům, zejména za skutečné legislativní smršti

    Sjednocování zájmů v národě, ve státě se však týká deseti milionů. Metodami "všelidových diskusí" z minulého režimu to nešlo. Absolutní "cochcárna" poslední dekády však také zřejmě není řešení - kde by se jinak brala "blbá nálada"? Politický společenský diskurz jistě nepovede k absolutním konsensům. Pokud si ho nepleteme s partajně - politikářským hašteřením, musí se v diskusích postupně prohlubovat shoda o námětech k řešení, jejich prioritách a u sporných témat argumentace (zájmů) socio-demografických sil, které se za různými stanovisky zpravidla skrývají. Po jejich vyjasnění už nejde - přísně vzato - o debatu, o poznávání, ale o prosazování zájmů, agitaci, propagaci. Rozeznává a dodržuje naše žurnalistika tuto hranici dosti citlivě adůsledně?

    Návyky a dovednosti výměny názorů, debat a polemik (tedy procedurálních postupů) nejsou shůry dány. Jen velmi málo jsou popsány v monografiích či učebnicích, ještě méně vyučovány ve všeobecném školství (třeba v dílčí podobě rétoriky - ačkoliv pamatuji středoškolská "řečnická" a tzv. slohová cvičení - či logiky - která se nicméně přednášela v poslední třídě posmívané sovětské "desetiletky"). Podle toho to také vypadá.

    Držet se tématu

    Můj komentář pouhých dvou odstavců ohlasu pana Peciny překročil rozumný rozsah příspěvku. Ale k tématu "diskuse o diskusi" se vztahovaly jen až poslední čtyři. Z nich totálně nesouhlasím pouze s jedním tvrzením, totiž že redakční příprava nemůže zmírnit mimoúrovňové nekřížení planých prohlášení aniž by spolehlivě zničila každou diskusi (řeč nebyla o "odstraňování názorů hluchoblbých"). Stojí za zamyšlení, zda v této souvislosti není něco na emotivní charakteristice redakční politiky Britských listů (divoký let neřízeného letadla) z pera pana Šmída. (Poznámka 2)

    To by vyžadovalo delší argumentaci, kdyby příklad potřebného zákroku neposkytlo středních pět odstavců ohlasu, s  uspěchanými zevšeobecňujícími, dosti nespravedlivými formulacemi o rozhlasových a televizních politických "diskusích" (v uvozovkách pana Peciny). Myslím si, že analogickou problematiku jsem rozebíral dříve a snad bez oněch "overstatementů" (Poznámka 3)Nekrologu za "V pravé poledne", ale k explicitní polemice takto nedošlo.

    Závěrem musím zejména v této souvislosti vyslovit politování, když místo prohlubování výměn materiálů a názorů mezi médii a jejich provazování dochází naopak k přerušování nadějných vazeb (sloupek Blistů v Literárních novinách a záměr M. Šmída ukončit spolupráci s BL a publikovat pouze v Louči).

    Miloš Štěpánek

     

    Poznámka 1:

    Václav Bělohoradský, Rozum a trauma - rekviem za debatu, která nebyla. Salon Práva č. 110 (1. 4. 1999). Črta se zabývá špatně reflektovanými aspekty vstupu ČR do NATO.

    Poznámka 2

    V poznámce k protestu Milana Šmída Jan Čulík (snad ne na rozloučenou?) dodává: V pojetí novinářské práce MŠm a JČ existují dost podstatné rozdíly, na nichž se neshodneme. Z nejasné formulace soudím, že JČ se MŠm neshoduje spíše na pojetí novinářské práce, než na podstatných rozdílech tohoto pojetí. Z hlediska mého pojetí "rezulativnosti diskuse" by se právě tyto podstatné rozdíly měly označit, vyjasnit a popsat; v další diskusi prohloubit argumentaci o přednostech a nedostatcích těchto pojetí. Jsem pro hlubší poznání a nikoliv pro Splendid isolation.

    Poznámka 3

    Aby kritika absolutizací nezůstala bez konkretizace, uvádím komentované citáty:

    1. V případě politických "diskusí" před televizní kamerou nebo v rozhlasovém studiu nejsou splněny ani základní předpoklady. Platí to i když si dosadíme mnohé Radiofórum, či Sněží, ale i jednotlivé pořady z jiných formátů?
    2. Diskutujícím nejde o lepší ... pochopení problémů ... Opravdu všem účastníkům i snadno kritizovatelného Na hraně, již ukončeného Přísně veřejné apod.?

    Jinak plně podporuji, že v televizi nemají (představované zejména nedělními poledními cykly) předstírané "provozní porady" ministrů, poslanců a partajních kádrů co dělat. Ani to však nelze absolutizovat. Uvědomuji si, že i když Většina přítomných nemá v probíraných otázkách svobodnou vůli, ale je vázána stranickými usneseními a/nebo politickým handlem a tak je téměř nemožné, aby na základě diskuse změnila názor, může být za jistých podmínek pro občana užitečné, se s takto prezentovanými stanovisky seznámit - například v předvolební kampani. Jen je nelze prezentovat týden co týden jako komentáře a tento politický souboj jako investigativní debatu.


    Špatný sloupek Jana Čulíka:

    Čech čtoucí, tma tmoucí...

    Václav Pinkava

    ad: http://www.britskelisty.cz/0007/20000714g.html#06

    Jan Čulík nám nabízí výňatky svých textů z Literárních novin, ze sloupce , který byl šéfredaktorem Jakubem Patočkou nedávno 'utnut', prý ne kvůli jejich kvalitě, nýbrž jaksi 'za trest', kvůli naštětění... Proč nám tyto články z druhé ruky pan Čulík nabízí? Máme posoudit jaká je to ztráta pro čtenáře Literárek? Jaká je úroveň těchto článků? Jsou-li na zajímavá témata? Jsou-li dobře napsané? Jsou-li vůči sdělovaným skutečnostem kritické a analytické, nebo jenom cosi papouškující a překládající? Pomáhají-li čtenáři dát si věci do souvislostí? A tak dále...

    Budiž.

    (Vůbec ne) namátkou jsem vybral tento článek:-

    "Češi čtou skoro nejvíc na světě a Britové se nejčastěji dívají na televizi. Zdrojem sebekritického pohledu je pro britská média právě zveřejněná studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, o gramotnosti a vlivu televize na populaci. Podle procenta obyvatel, kteří přečtou alespoň jednu knihu za měsíc, je Česká republika v Evropě na druhém místě, za Novým Zélandem, kdežto Velká Británie se v tomto žebříčku umístila až na třináctém místě. Jenže rozdíl v počtu obyvatel, kteří v těchto zemích čtou, je malý: na Novém Zélandě a v ČR přečte alespoň jednu knihu za měsíc 65 procent obyvatel, v Británii 60 procent obyvatel. V Británii se dívá na televizi alespoň dvě hodiny denně nejvíc lidí v Evropě (60 procent), ČR je s cca 50 procenty obyvatel sledujícími televizi aspoň dvě hodiny denně na čtvrtém místě, za Británií, Novým Zélandem a Německem. Británie však má velký počet lidí, kteří si nevědí rady s četbou oficiálních dokumentů, skončila v tomto ohledu na 15. místě (ČR je na 5. místě), co se týče schopnosti lidí číst prózu, Británie je na 13. místě, ČR na 15. místě. Vysoká míra sledování televize ochromuje gramotnost obyvatelstva, argumentují autoři studie. V severských zemích však televize gramotnost občanů příliš nepoškozuje, protože všechny zahraniční filmy jsou tam vysílány s podtitulky a nejsou dabovány do domácího jazyka. "

    Jakožto pomyslný Bohemicus legens (?) - vyhledal jsem si i webovou stránku OECD - http://www.oecd.org/els/pdfs/Education/Literacy3.pdf, ve snaze lépe porozumět metodice a závěrům studie - leč marně, je tam vydán jen úvod, studii ať si zájemce objedná.

    Vyzkoušel jsem si tedy svoji schopnost porozumět samotnému textu pana Čulíka.

    Poučil jsem se takto:-

    a) Nový Zéland je překvapivě v Evropě neboť je "Česká republika v Evropě na druhém místě, za Novým Zélandem" (?!)

    b) "Rozdíl v počtu obyvatel, kteří v těchto zemích čtou, je malý", překvapivě vyplývá ze skutečnosti, že rozdíl v číslech procent ze zcela odlišně velikých populací je malý. Takže 65 z české populace je srovnatelné ze 60 procenty z britské populace, co do počtu obyvatel (?!).

    c) Nejvíc televizních diváků v Evropě si za účelem dívání na televizi překvapivě jezdí do Británie, aby se tam na televizi dívali - viz věta " V Británii se dívá na televizi alespoň dvě hodiny denně nejvíc lidí v Evropě" (?!)

    d) Zajímavé je, že přestože "Češi" čtou knihy více než "Briti" (kteří Češi, více než kteří Briti? - to by teprve byla ta správná otázka, prosta statistického stírání v jeden celek), "co se týče schopnosti lidí číst prózu, Británie je na 13. místě, ČR na 15. místě " Hmmm. S tímhle mám problém, asi proto, že jsem Čech. Ať tohle čtu jakkoli, s ohledem na ostatní uvedené údaje Češi buď čtou knihy ale v knihách je místo prózy něco jiného - poezie? svazek Jana Kavana? - anebo, navzdory svému čtení knih více než Briti, nerozumějí tomu co čtou tak jako ti Briti, kteří čtou, a to přesto, že všobecní Briti víc než všeobecní Češi, čumí na telku. Čumí více, nebo jen déle? Sledují? Rozumějí? Atd. atd...

    Avšak nabízená analýza autorů je přímo v rozporu s danými výsledky, když se usuzuje, že úpadek čtení u Britů zavinila vysoká sledovanost televize " Vysoká míra sledování televize ochromuje gramotnost obyvatelstva, argumentují autoři studie. " Jakže, prosím?

    ------------------

    Pane Čulíku, nebylo by na místě takhle logicky špatnou studii rozcupat, než ji jen tak ve zkratce konstatovat na stránkách Literárních novin ?

    Z poznámku by třeba stálo, že jde o odlišné jazyky. Odlišné jazyky mají odlišnou gramatickou a pravopisnou náročnost. Nelogičnost a náročnost anglického pravopisu, které podle psychologických studií dělá výrazné potíže Angličanovi s IQ pod 80, aneb zhruba desetině populace, je nejspíš tím nejjasnějším odůvodněním vysokého procenta negramotnosti dospělých Britů. V případě češtiny stačí na schopnost číst a psát IQ kolem 70, pokud si vzpomínám, a chudších duchem je už pramálo. Brit, který si s knížkou neporadí, bude asi poslouchat angličtinu mluvenou, čili sledovat radio či čumět do televize. Takže pomyslná a naprosto nevyplývající kausalita více TV -> nižší gramotnost bude spíše opačná? Kdo je negramotný, kouká na TV, a basta. Ti Angličané, kteří si s anglickou knížkou poradí, právě proto, že jde o výše postavenou laťku gramotnosti, se budou chovat jako populace jako uvědomělejší čtenáři, neboť mezi nimi není ta část populace, která ještě dokáže naučit se číst a psát, ale už nedokáže napsanému tak docela rozumět. Mezi tyto však nepatří čtenáři Literárních novin. Soudný čtenář Literárek, mezi které žel nepatřím, si ve výše uvedeném článku najde pramálo přínosného. Takže zmíněný článek do tohoto média svou úrovní nepatří, epicentrum stranou.

    Tak nějak bych to viděl.

    Poznámka JČ: Pan Pinkava má pravdu. Zjišťuji, že jsem v Britských listech omylem zveřejnil jakousi předběžnou verzi tohoto sloupku, která obsahuje četné chyby, které ve verzi zaslané do Literárních novin už nebyly. Zejména jde o to opakované "v Evropě" - zmiňovaná studie je celosvětová. Jakmile najdu správnou, opravenou verzi, inkriminované vydání BL opravím. Formulace "Jenže rozdíl v počtu obyvatel je malý" měla znít "rozdíl v procentech obyvatel je malý" (tato chyba zůstala i v textu v Literárkách). Údaj o tom, že podle autorů studie vysílání nedabovaných filmů podporuje vyšší míru četby knih, mají autoři studie z analýzy zvyků populace ohledně čtení ze zemí, kde se nevysílají dabované filmy, například ze Skandinávie, o tom byla ve sloupku zmínka. Je možná pravda, že zpráva byla natolik zestručněna, že je nesrozumitelná, sloupek je ovšem rozsahem pevně omezen. Tři "zánovní" sloupky jsem zveřejnil v BL jen proto, že naposled, když jsem to učinil (někdy v lednu 2000), vyvolaly sloupky v BL velmi dlouhou debatu.


    Tisková zpráva CME:

    Další soudní prohra CET 21

    Praha 23. července 2000 - Nejvyšší soud v Brně rozhodl s konečnou platností o tom, že konkurs na ČNTS na základě návrhu společnosti CET 21, spol. s r.o., nemůže být prohlášen. Potvrdil tak předešlá rozhodnutí nižších soudních instancí, které návrh údajného věřitele zamítly, protože společnost CET 21 nedoložila existenci splatných pohledávek za ČNTS. Po neúspěchu u Krajského obchodního soudu a Vrchního soudu v Praze tedy společnost CET 21 neuspěla ani v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu Brně, jehož zamítavé rozhodnutí je definitivní. Žádný další mimořádný opravný prostředek již neexistuje.

    Dokládat neexistující pohledávky před nezávislými soudy musí být podle Jana Vávry, generálního ředitele ČNTS, velmi obtížné. "Ale informovat veřejnost o něčem, co se později před soudem prokáže jako nepravda, je ostuda," uvedl v této souvislosti Vávra. "Ostatně nebylo to poprvé, kdy se představitelé CET 21 k něčemu takovému snížili. U soudu však naštěstí nemají nepodložená tvrzení šanci," dodal.

    Kontakt:

    Donath-Burson-Marsteller

    Michal Donath

    Tel.: 0602/222 128

    Fax: 02/2421 1620

    michal_donath@cz.bm.com


    Sériový letoun L 159 ve Farnborough

    Farnborough/Vodochody, 23. července 2000 - V dějišti letošní největší výstavy letecké techniky, v jihoanglickém Farnborough, bude mít svou premiéru na mezinárodních leteckých výstavách sériový letoun L 159 vyrobený pro Vzdušné síly Armády České republiky. Letoun s výrobním číslem 6004 bude součástí expozice společnosti Aero Vodochody a přiletěl ho představit vojenský pilot kpt. Rostislav Stroin. Kromě toho bude odborné veřejnosti představena leteckými ukázkami pilotovanými zkušebním pilotem Aera Ladislavem Šnýdrem předsériová dvoumístná verze lehkého bitevníku L 159. V expozici se objeví také maketa pilotní kabiny tohoto letadla. Tato v oblasti letecké výroby největší světová přehlídka každoročně přiláká mnoho civilních a vojenských leteckých expertů, politiků a velké množství sdělovacích prostředků.

    "Farnbourough je místo, kde chceme, ale i musíme být, abychom uspěli na světových trzích. L 159 je špičkový výrobek prezentovaný mezi absolutní špičkou," uvedl Martin Paloda, marketingový ředitel Aera Vodochody. "Expanze na cizí trhy je pro nás velmi důležitá. Věříme, že letoun zaujme a pomůže vytvořit podmínky pro obchodní jednání," dodal Paloda.

    Aero Vodochody bude zastoupeno ve Farnborough i v expozici společnosti IBIS Aerospace Ltd., která na výstavě představuje maketu transportního víceúčelového letounu Ae 270. Společnost IBIS založilo v roce 1997 Aero Vodochody a tchajwanská společnost Aerospace Industrial Development Corporation (AIDC) s 50% podílem obou subjektů. Letoun Ae 270 je v různých verzích určen pro civilní i vojenské účely. V základní verzi může letět osm osob a dva piloti. Letos by mělo dojít k letovým zkouškám a za rok k nezbytné certifikaci a dodávkám prvních letounů.


    Tiskové prohlášení vydavatele časopisu Týden

    Soud s předsedkyní Syndikátu novinářů ČR

    Praha 23. července 2000 - Sebastian Pawlowski, jednatel společnosti Mediacop, která vydává časopis Týden, podal v pátek žalobu na předsedkyni syndikátu novinářů Irenu Válovou za neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti. Toho se dopustila tím, že v rozporu se skutečností a bez ověření oznámila prostřednictvím ČTK, že společnost Mediacop neodvádí pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za své zaměstnance. V této souvislosti rovněž podala podnět k trestnímu stíhání Pawlowskiho. Válová nevyužila nabídky vydavatele seznámit se skutečnostmi o provedených úhradách. Žádosti o uveřejnění omluvy Válová rovněž nevyhověla.

    "Jde o zcela bezprecedentní zneužití postavení předsedkyně syndikátu," uvedl Pawlowski. "Válová uveřejnila nepravdivé informace jménem syndikátu jen proto, aby jim dodala zdání serióznosti a zvýšila jejich mediální dopad. Nepochybuji o tom, že hlavním důvodem útoku bylo poškození mé pověsti jako nového vydavatele Týdne," dodal.

    Zatím co deník Právo na žádost Pawlowskiho uvedl záležitost na pravou míru, Lidové noviny jeho oprávněnému požadavku nevyhověly. Pawlowski se proto domáhá ochrany svých práv a uveřejnění odpovědi soudní žalobou.

    V žalobě proti Válové se Pawlowski domáhá uveřejnění písemné omluvy v denících Právo a Lidové noviny. V případě LN požaduje vydavatel Týdne uveřejnění odpovědi ve smyslu nového znění tiskového zákona. Úhradu nemajetkové újmy nepožaduje. "Nejde o peníze. Profesní sdružení novinářů ani jejich předsedkyně prostě nesmějí zveřejňovat nepravdivé informace, jimiž v bůhví čím zájmu manipulují veřejnost proti seriózním podnikatelům. Za smutné považuji, že Lidové noviny lživé informace bez ověření uveřejní, ale tiskový zákon respektovat nehodlají," uzavřel Pawlowski.

    Kontakt:

    Donath-Burson-Marsteller

    Michal Donath

    Tel.: 02/2421 1220

    Fax: 02/2421 1620

    michal_donath@cz.bm.com


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|