Případ Ondřeje Gini: Standardní procedura nebo přehlídka pokrytectví s pachutí politických her?

Zloděj křičí - chyťte rasisty!

Děti, pro něž je škola k ničemu

Další drastický seriál o situaci v britském školství publikoval v deníku Guardian reportér Nick Davies. Tato první část vyšla 10. července 2000.

Na plivání je jedna dobrá věc: člověk tím zabije čas. Je ráno, asi devět hodin, na ulicích jižního Londýna se už školní autobusy zbavily svého náklady a školní hřiště oněměla. Tady nahoře, v horním patře věžáku, začal den tak, jak začíná pokaždé, Karen a Philly a Annie May a  ostatní sedě na podlaze, vydlážděné černými dlaždičkami vedle výtahu, kouří, sledují, jak míjejí minuty a cvičí se v plivání.

Dřív se snažily lelkovat v nákupních střediscích, ale tam je otravoval zákon. Na ulicích je to podobné.

Někdy zajdou domů k Phillovi - jeho mamince je to jedno, stejně leží celý den v posteli. Ale většinou sedí každé ráno tady ve věžáku a když začne být příliš zima, protože sem fouká vítr z otevřených pavlačí, zajdou si dolů na sídliště a tam mezi psími výkaly a květináči, vyplněnými vajgly z cigaret, shromáždí určité množství papírových odpadků, přinesou ho nahoru a na odpočívadle věžáku si rozdělají oheň a pak sedí a dívají se na kouř. Den v životě záškoláků.

Je to lepší než škola a jak dopoledne míjí, sedí a  někdy hovoří, ale většinou ani ne. Když sem začali poprvé chodit, hráli si ve výtahu. Byla to dost nezajímavá hra: zmáčkout knoflík, počkat, až výtah přijede, nastoupit, pak se začít chovat divoce - skákat nahoru a dolů co nejsilněji a kopat do zdí a do podlahy a mlátit do nich pěstmi - pak čekat, až někdo v nějakém jiném patře výtah zavolá, a doufat, že nebude fungovat. Tady nahoře ve věžáku, kde sedí půltuctu mlčenlivých dětí, je lehké si představovat, že jde jen o malý problém. Na první pohled to potvrzují oficiální statistiky. Britská vládní "audit commission" (auditní komise) konstatuje, že v  Británii je každoročně trvale vyloučeno ze škol asi 12 000 dětí a dalších 150 000 dětí je ze školy vylučováno dočasně. Není to ideální, ale je to jen mizivý zlomek celkové školní populace. Auditní komise také uvádí, že každoročně z osmi milionů britských školních dětí chodí za školu jeden milion dětí. Ale mnoho těchto absencí je jen na jediný den.

Tyto počty neříkají nic o dětech, které jsou ze  škol "očištěny" - ze škol je vylučují ředitelé, kteří je oficiálně nezaznamenávají jako případy vyloučení. Tyto statistiky nic nevypovídají o dětech které se dostaví do školy, aby byla zaznamenána jejich přítomnost, a  pak hned ze školy odejdou. A zejména ignorují všechny děti, které nechodí do školy, ale které se z různých důvodů do statistik nezaznamenávají.

Zjevně existuje obrovský rezervoár žáků, jejichž absence ze školy je schvalována rodiči, kteří je chtějí mít doma jako pečovatele o sourozence, anebo jde o rodiče, kteří prostě projevují nezájem o to posílat děti do školy. A dál existují nesčíslné tisíce dětí, které nejsou zaregistrovány v žádné škole, protože jsou mimo systém: většinou v důsledku toho, že jejich rodiny vedou nestabilní život: jejich rodiče jsou bezdomovci a vyhýbají se úřadům, protože se obávají, že jim budou děti odebrány a umístěny do institucí sociální péče. Nejsou schopni si poradit s byrokracií nových Místních školských úřadů;klopýtají z jednoho katastrofálního sídliště na jiné a školské úřady prostě ztratí o nich přehled: patří mezi ně 2500 dětí, jimž podle Refugee Council, britské Rady pro uprchlíky, je protizákonně odpíráno vzdělání; jsou to dět kočovníků; jsou ve vězení.

Ale problémem nejsou počty. Člověk začne skutečně vidět rozsah celého problému teprve tehdy, když si poprvé povšimne, co za tím vším leží. Existují dvě ústřední pravdy: zaprvé, že celá věc má daleko méně společného s disciplínou než s epidemií emocionálního poškození, zejména u oněch 30 procent britských dětí, kteří žijí v chudobě; zadruhé, že tyto děti jsou nejviditelnější součástí ústředního problému našich škol, jak totiž vyučovat "odcizené" děti, kteří nevidí v učení žádný smysl; jak je přesvědčit o  myšlence, která kdysi bývala živá, že je totiž vzdělání přirozenou únikovou cestou z chudoby.

Vraťme se zpět do věžáku. V poledne pár těch dětí odešlo, šly si hrát do autobusů. To taky není moc dobrá hra. Nastoupíte do autobusu bez lístku a zkoumáte, jak daleko dojedete, než vás z autobusu vyhodí. Pak jdete domů pěšky anebo nastoupíte do jiného autobusu, pokud vás to baví.

Teď přišly další děti. Mají všechny stejný druh tváře, bez radosti a se stejnými příběhy.

Poslouchejte Karen, opřenou zády proti zdi výtahu, nesoustředěná, bezcílná, beznadějná, je to právě taková záškolačka, z nichž má britský ministr školství David Blunkett noční můry - nechodí do školy pravidelně už od 11 a teď je jí 14 let. Když jí bylo sedm, její otec začal užívat heroin a kokain a matku na to naučil také. Do té doby byl život normální. Měli hezký dům, v kuchyni bylo jídlo, Karen chodila do školy. Ale matka i otec se rychle rozložili a Karen a tři její mladší sestry vzali s sebou.

Tatínek ji učil krást. Vždycky zaklepala na dveře, holčička z mezerami v zubech, a když někdo otevřel, požádala o skleničku vody a utekla, jestliže ne, tatínek rozbil okno, oba vlezli dovnitř a odnesli, co mohli. Nakonec ji za to zavřeli, bylo jí 11 a strávila 36 hodin v cele. Říká, že v  domě nebylo žádné jídlo, a když chtěla nakrmit své sestry i sebe, musela si půjčovat peníze od kamarádů anebo jíst u jiných lidí anebo krást v obchodech anebo hledat jídlo v popelnicích. Doma neměli ani elektřinu, ani topení. Maminka a  tatínek jen brali drogy a dívali se, jak míjí čas.

Karen se stala náhradní matkou, živila ostatní tři děti a starala se o ně. Nejprve, když přestala chodit do školy, vodila do školy alespoň tři ostatní, ale pak to na ni bylo příliš mnoho, tak všichni přestali. Občas přišla sociální pracovnice a bušila na dveře, ale maminka jim řekla, aby byli zticha, a tak sociální pracovnice zase odešla. Když chodily ze sociálního úřadu dopisy, rodiče je ignorovali. Nakonec zavřeli tatínka do vězení - dostal čtyři roky za  vloupání. A matka zůstala sama, se čtyřmi dětmi a se závislostí na heroinu. A tak je to i teď.

Ale proč nechce sedět ve škole? Protože je si jistá, že to nemá smysl, příliš se bojí, že selže, je příliš rozhodnutá dávat najevo svůj nezájem. Je příliš rozhněvaná a příliš cynická - je příliš emocionálně poškozená.

Když nejsou tady ve věžáku, Karen a ostatní tráví většinu svého času pod starými železničními oblouky, které byly proměněny v jakýsi útulek pro mladé lidi. Vede to tam psychoterapeutka jménem Camila Batmanghelidjhová, kterou pohnala k soudu její stavební spořitelna, protože Camila přestala splácet svou hypotéku a peníze začala vydávat na založení tohoto klubu pro děti pod železničními oblouky.

Batmanghelidjhová odhaduje, že každé třetí dítě ve vnitřních čtvrtích britských měst trpí určitými emocionálními poruchami či poruchami chování. Do klubu pod její železniční oblouky chodí denně několik stovek dětí. Žijí, konstatuje, ve stavu "emocionálního chladu". A  tohle právě je skrytým jádrem problému toho, co politikové bagatelizují jako pouhé záškoláctví či vylučování ze  školy pro špatné chování.

Loni konstatoval britský Národní statistický úřad, že 10 procent britských dětí trpí mentálními poruchami - úzkostmi, depresí, obsesemi, klinicky signifikantními poruchami chování a hyperaktivitou - ale ta statistika zakryla skutečnost, že mentální poruchy se převážnou měrou vyskytují u  dětí chudých lidí.

Britský národní statistický úřad zjistil například, že dvacet procent dětí v rodinách, kde jsou oba rodiče nezaměstnaní, má nějaký duševní problém. Úřad také zjistil, že u dětí s těmito nemocemi existuje čtyřikrát větší pravděpodobnost, že budou chodit za  školu, než u jiných. U těchto dětí také byly třikrát pravděpodobnější specifické potíže s učením, třikrát pravděpodobněji vyžadovaly tyto děti specializovanou školskou pomoc a desetkrát pravděpodobněji se dostaly do konfliktu s policií. To všechno je spojeno s těmi druhy chování, v jejichž důsledku jsou děti vylučovány ze  školy.

Když je dítě nešťastné, má to vždycky konkrétní důvod. Jedna čtrnáctiletá dívka, která se pohybuje mezi věžákem a železničními oblouky Batmanghelidjhové, začala pracovat jako pouliční prostitutka. Zdá se, že to dělá na příkaz své matky, která potřebuje peníze. Jeden jedenáctiletý chlapec bydlí u své stárnoucí babičky, protože ho jeho rodiče nechtějí, dále sem chodí patnáctiletá dívka, jejíž maminka zemřela už před lety na rakovinu, tatínek prodává drogy, o dívku se přerušovaně staraly sociální služby a ve třinácti měla svůj první potrat. Jiné třináctileté dívce dává postarší muž peníze za sex, dva bratři ve věku 17 a 11 let prodávají drogy, dvanáctiletá dívka nedávno nalezla svého otce, jak je v bezvědomí poté, co přebral drogy - byla nyní poslána ke své matce, která se netají s tím, že se o ni nechce starat.

Strategie britského ministra školství Davida Blunketta je založena na zásadě, že se britské školství má "starat o  všechny". Blunkett zavedl složitý balík klacků a mrkve, jehož cílem má být přesvědčit školy i školské úřady, aby dostaly záškoláky zpět do školy. Chce, aby do roku 2002 poklesly záškolácké statistiky o 30 procent: všechny střední školy i všechny školské úřady dostaly konkrétní cíl. Blunkett vyplácí nové granty na podporu žáků tak, aby tisíc škol mohlo vytvořit jednotky vyučovací péče a splnit ministerstvem stanovené cíle. Jestliže školy tyto cíle nesplní, Blunkett jim granty odebere. Některé školy také budou dostávat peníze na to, aby vyškolily zvláštní učitele, kteří budou pomáhat "odcizeným" dětem. Dal školským úřadům nové pravomoci odvolávat se proti vylučování dětí ze školy a učinil je odpovědným za to, aby zaplatily za vzdělání i těch dětí, kteří budou přesto ze školy vyloučeny. Ministerstvo vnitra zavedlo pokuty pro rodiče, které neposílají děti do školy a  pravomoci pro policii, aby sbírala záškoláky z ulic.

Taktika

Tato taktika není úplně špatná. Blunkett vydává dodatečné peníze cíleně na některé nejchudší oblasti. Například financování pro speciálně vyškolené učitele je poskytováno prostřednictvím programu "Excellence in cities" (Vynikající výsledky ve městech), který je zaměřen na  šest metropolitních oblastí. Za vší rétorikou o  disciplíně je realita taková, že mnoho škol se nyní snaží řešit hlubiné problémy nejvíce "odcizených" dětí.

Avšak existují dva problémy. Zaprvé, taktika nových školských jednotek a také zvláštní školicí techniky ministerstva školství jsou v nejlepším případě neprokázané a v nejhorším je o nich známo, že selhaly. Pokud se těmto programům nepodaří změnit způsob, jak se tyto děti chovají, stane se to že do škol včleníme skupinu nejdelikventnějších a  nejnepřizpůsobivějších dětí a v britských školách se začne každodenním způsobem projevovat taková míra násilí, jaké se stala součástí každodenního života v některých školách ve vnitřních městech ve Spojených státech.

Druhým problémem, který má ministr Blunkett, je to, že na jedné straně se snaží přesvědčovat školy, aby dělaly něco s "odcizenými" dětmi, a na druhé straně zahájil takové politické iniciativy, které toto úsilí ochromují. Kromě toho trpí strategie politickým rozhodnutím nezrušit celý balík reforem, který zavedl koncem osmdesátých let bývalý konzervativní ministr školství Kenneth Baker.

Jak jsme v tomto seriálu už dokazovali, tato struktura trestá nejvíce "odcizené" děti: mají špatné výsledky při zkouškách, jejich školy se propadají žebříčkem hodnotícím kvalitu škol, středostavovské rodiny využívají svých profesionálních schopností i svého vlivu na trhu nemovitostí tak, že přesunují své motivované děti do škol, kam chodí co nejméně "odcizených" dětí. Jak k  tomu dochází, přesunované děti tím školám odebírají financování: v upadajících školách zůstává stále méně motivovaných dětí a je tam stále méně peněz na  jejich výuku, a tak školy dále upadají. Krátce řečeno, děti chudých lidí chodí do škol s nejnižším rozpočtem. Toto je nerovnováha, která není odstraněna existujícími dotacemi pro potřebné děti, které se rozdělují neefektivně a jsou svou úrovní stejně nedostatečné.

A dále, těmto školám dává ministerstvo školství přímé pobídky k tomu, aby vylučovaly nejnepřizpůsobivější děti, aby se tak dostaly výš na  žebříčku kvality škol. Poté, co byly široce zavedeny Bakerovy reformy počet žáků vyloučených ze škol se za  pět let zvýšil na pětinásobek. Blunkett nezrušil Bakerův systém, ale pokusil se o protiopatření tím, že učinil pro školy finančně zajímavé nevylučovat děti. Potíž je, že ani jedna struktura neposkytuje neutrální rámec, kdy by škola mohla rozhodovat o budoucnosti dítěte čistě na  základě jeho školských výsledků a chování.

Vraťme se zpět do věžáku a pod železniční oblouky Camily Batmanghelijhové. Dopoledne už pominulo, pokračuje odpoledne a nahoře ve věžáku, kde děti nehlídá Batmanghelijhová, si přítomní konečně našli něco na  práci. Kouří hašiš. Batmanghelidjhová ví, že to dělají. Ví, že je to součást jejich každodenní rutiny, dělají to vždycky, když si hašiš mohou finančně dovolit. A je to ještě horší. Má jedno dvanáctileté dítě, u  něhož v kapse našla krystaly kokainu. Přesvědčuje je, aby to nedělali, ale nevyvíjí na ně nátlak, protože ví, proč k  tomu dochází: "Používají konopí ke kontrole nálady." A  proč to dělají? Protože jim nikdo s depresí vůbec nepomáhá. Britský státní statistický úřad sice zveřejnil světu informaci, že 20 procent chudých dětí je mentálně nemocných. To nikdo nezpochybňuje (tytéž výsledky vyplývají z celé řady dalších studií). Ale podivná a  strašlivá reakce této země byla ta, že všichni nad tím potřásli hlavou a pak se na to skoro úplně vykašlali.

Britská vládní auditní komise loni zjistila, že méně než polovina zdravotnických úřadů má vůbec nějakou oficiální politiku pro dušení choroby u dětí. U  těch zdravotnických úřadů, kde taková politika existuje, existují zároveň nejrůznější nedostatky a křížení zájmů, takže různé úřady spolu nespolupracují. A  podobně, Státní britský statistický úřad zaznamenal sice míru duševních chorob u dětí, ale zjistil, že 30 procent těchto dětí nebylo ani jednou u specializovaného lékaře, nemluvě o obvodním doktorovi. V britské celostátní charitativní organizaci Young Minds, která podporuje duševní zdraví u dětí a mladých lidí, nám sdělil Deb Loeb: "Nedostatek zdrojů a dlouhé čekací seznamy vyvolávají doslova zoufalou situaci."

V Británii je celonárodní nedostatek dětských psychiatrů. Před čtyřmi lety zaznamenalo vedení britského státního zdravotnictví rostoucí znepokojení ohledně "fragmentace a omezování zdravotnických služeb, zabývajících se dětským a adolescentním duševním zdravím". Letos v červenci nám sdělilo ministerstvo zdravotnictví, že má v celé zemi jen 180 dětských psychiatrů a většina z nich pracuje na bohatém jihovýchodě Anglie (kolem Londýna).

Existuje celostátní sít školských psychologů, dohromady je jich 1820, ale všichni, kdo v tomt oboru pracují, konstatují, že byl systém zahlcen hodnocením dětí pro "certifikáty", v jejichž důsledku dostávají školy dodatečné dotace pro speciální pomoc pro tyto děti. Brian Harrison Jenings, tajemník Asociace školských psychologů, uvedl: "Jsme natolik zahlceni hodnocením dalších a dalších dětí, že nemáme čas na to realizovat taková opatření, o nichž víme, že by byla pro ně prospěšná. Jediné, co můžeme udělat, je, že posíláme tyto děti k někomu jinému a ve většině případů tito odborníci na tyto děti také nemají čas."

"Certifikace" děti se stala přímou součástí celého problému, je ohrožena rozpočtovými škrty a zahlcena poptávkou. Auditní komise loni zjistila, že jen 48 procent první verze těchto certifikátů je připravována do 18 týdnů, jak požaduje zákon. Každé desáté regionální ústředí britského zdravotnictví nedokázalo nabídnout vyšetření u  lékaře ani do půl roku a v pěti oblastech se čeká průměrně na hodnocení pro certifikát déle než rok. I  poté, kdy je dítě pro certifikát "zhodnoceno", žádost o  peníze pak jde k místní komisi pro zvláštní školské potřeby, ale její finance byly natolik seškrtány, že často může školám poskytnout jen minimální počet podpůrných hodin.

Baronka Warnocková, jejíž analýza z roku 1978 zavedla tento systém psychologických certifikací pro nepřizpůsobivé děti, nyní považuje tento systém za katastrofu. Minulý měsíc britská vláda zrušila plány na nový zákon, který měl zcela reorganizovat celou oblast zvláštní školské pomoci.

Jedinou další odbornou pomocí, které se dostává "odcizeným" dětem, je pomoc školských sociálních pracovníků. Stejně jako školští psychologové, i tito pracovníci jsou naprosto zahlceni obrovským počtem případů. Každý z nich odpovídá podle Národní nadace pro školský výzkum za průměrně 3000 dětí. Tato nadace zjistila, že jsou sociální pracovníci byli často natolik zahlceni papírováním ohledně záškoláků, že vůbec nemají čas zabývat se jeho příčinami.

Poškozené děti většinou zůstávají u svých rodičů, kteří jsou často součástí problému, a u svých učitelů, kteří mají velmi málo často a nemají skoro žádné specializované vyškolení.

Je lehké si představovat, že někde jinde existuje nějaká bezpečnostní síť a že děti ve věžáku u  výtahu jsou nějakým způsobem netypické. Nejsou netypické. I  jinde jsme našli děti za školou, jejichž život byl drastickým způsobem poničen a kterým nikdo neposkytuje efektivní pomoc: jedenáctiletou holčičku v Kentu, která tráví své večery na sedadle dodávkového automobilu, zatímco její matka, prostitutka, poskytuje zákazníkům vzadu v  zavazadlovém prostoru sexuální služby; čtrnáctiletá dívka ve čtvrti Hammersmith v západním Londýně, která bydlí se svými rodiči bezdomovci v autě, jedenáctiletý chlapec, také ve čtvrti Hammersmith, kterého našli opuštěného na letišti v Heathrow; diaspora somálských dětí, některé z nichž byly svědky toho, jak jejich rodiče byly zavražděny. Vládní strategie pro záškoláctví a  vylučování dětí ze škol je založena na vnitroškolních projektech, které se chtějí pokusit poradit si s těmito poškozenými dětmi. Jestliže se jim to nepodaří, celá záležitost se rozloží v chaosu. Největším projektem - jediným, který je koordinován celostátně - je zavádění speciálních učitelů, mentorů, jako vzoru pro nepřizpůsobivé děti. Tato myšlenka pochází ze Spojených států, kde výzkumníci zjistili, že hnutí Velkého bratra a Velké sestry je opravdu úspěšné, ale titíž výzkumníci varují, že "tato zjištění neznamenají, že kladné důsledky funkce mentorů se dostaví automaticky". Britské ministerstvo školství sice cituje tento výzkum ve prospěch podpory tohoto projektu, ale dosud nezavedlo, jako je to praxí v Americe, rigorózní systém hodnocení dobrovolníků, školení, dohledu a průběžné podpory. Když britské ministerstvo školství objednalo vlastní výzkum od Centre for Social Action, výsledkem bylo velmi vážné varování.

CSA totiž varovalo, že ministerstvo školství musí do projektu vložit velké množství financí. Po prostudování projektu zjistilo, že britské ministerstvo školství nevytvořilo efektivní systém podle amerického vzoru. "Vzniklé vztahy mezi mentorem a žákem jsou příliš povrchní na to, aby měly jakýkoliv význam a jejich jedinou hodnotou je pro žáka to, že se může vyhnout školní docházce a jet s mentorem na  výlet." Středisko uzavřelo: "Je politováníhodné, že potenciál tohoto projektu byl promarněn nedostatečným plánováním, nedostatkem financí, nedostatkem komunikace a  absencí filozofické základny, která považuje účast mladých lidí za hodnotu."

Přesto však tvrdila náměstkyně britského ministra školství Estelle Morrisová v květnu, že prý už existují důkazy, že mentorský systém ministerstva školství má "pozitivní vliv na chování žáků, na jejich školní docházku a na jejich postoj ke vzdělání." Ministerstvo se nezmínilo o zprávě CSA, ale uvedlo, že náměstkyně vychází z důkazů, které připravila National Foundation for Educational Research. Ve skutečnosti vak zpráva NFER neobsahuje vůbec žádné statistické důkazy o tom, že by došlo ke zlepšení školní docházky nebo jakéhokoliv jiného rysu chování žáků.

Drastické podmínky

Je podivné, že výzkumníci z  NFER se rozhodli neprovádět pohovory s žádnými dětmi, jichž se projekt týkal, ani nevyužili dotazníků, které některé tyto děti vyplnily. Namísto toho zpráva cituje pozitivní náhodné poznámky od některých organizátorů a pak uvádí průměrnou dobu, jak dlouho děti byly ve společnosti svých mentorů. Bylo to pouze jedinou hodinu každých čtrnáct dní během jednoho školního roku, tedy 21 hodin v kalendářním roce. Srovnejme to se závěry amerických výzkumníků, kteří studovali projekty, kdy děti strávily během 15 měsíců se svými mentory celkem 120 hodin, a dospěli k  závěru: "Společně trávený čas, jak se zdá, nestačil k  tomu, aby zlepšil špatnou školní docházku, záporné vlivy na sebehodnocení žákovy osobnosti a vliv 14 nebo více let života v chudobě. Mentoři sice mohou děti naučit odpovědnosti a určitým hodnotám mohou s nimi mluvit o tom, jak je důležité vzdělání a mohou se pokusit udělat všechno, co je v jejich silách; nedá se však očekávat, že se jim plně podaří neutralizovat drastické podmínky, v nichž mnoho těchto adolescentů žije." Co se týče množství různých školních projektů, není důkazu o tom, zda budou či nebudou úspěšné. Zjevně mají mnohé tyto projekty dobrý úmysl a  i když některé z nich jsou jen policejními akcemi, jejichž cílem je přimět záškoláky, aby znovu začali chodit do školy, jiné jsou imaginativním úsilím jak vyřešit problémy dětí: Kruhy přátel, kde školy využívají vlivu (peer pressure) úspěšných žáků téhož věku, podpůrné týmy pro zlepšování chování, které školí učitele o tom, jak zvládnout nepřizpůsobivé chování, podpora od učitelů i od rodičů, skupiny, které vyčleňují nepřizpůsobivé děti a snaží se je naučit, jak se chovat jako studenti. Některé školy prokazují povzbuzující známky pokroku.

Avšak většina těchto projektů trpí potenciálně obrovskou slabostí. Spoléhají na už přetíženou síť odborníků, kteří už nyní nemají čas pracovat efektivně, a tak se snaží poskytovat svou kvalifikaci učitelům a rodičům a dalším osobám, tito lidé však nemají specializované vzdělání. Proto nemůže mít jejich úsilí terapeutický efekt. Učitelé nejsou terapeuti. Ve školách existuje několik málo skutečně terapeutických projektů. Například projekt The Place to Be (Tam, kde je dobré být) vysílá kvalifikované poradce do 28 škol v oblasti Londýna a podporuje to ministerstvo školství. A existují soukromé projekty, jako jsou železniční oblouky Camily Batmanghelidjhové, které se snaží přežít bez jakékoliv podpory od britského ministerstva sociální péče či od kohokoliv jiného.

Je-li přístup k řešení problémům "odcizených" dětí chabý, přístup k "odcizeným" rodičům je ještě slabší. Jenny Priceová z  Asociation for Education Welfare Managers konstatovala: "Záškoláctví, že by o tom rodiče nevěděli, je málo časté. Častěji se vyskytují rodiče, jimž je jedno, jestli děti chodí do školy, nebo jim dovolují, aby zůstávali doma, hlídali byt nebo se staraly o děti. Tohle je častější a je daleko obtížnější se s tím vypořádat."

Při razii v ulicích města Sheffieldu našly úřady v  červnu letošního roku 200 dětí, které měly být ve škole. 75 procent těchto dětí bylo za školou a rodiče úřadům za to poskytli "velmi nepřesvědčivá" vysvětlení. Sociální pracovníci poukazují na to, že zatímco se dříve vyšetřovalo, když dítě nepřišlo do školy jen jednou, dnes když rodič napíše dopis, že dítě nemůže do školy, může držet dítě doma a je velmi pravděpodobné, že to nikdo vyšetřovat nebude. Pokud přijde kontrola ze sociálního úřadu, bylo nám řečeno, stačí se prý schovat za dveřmi.

Proto nyní zavádí ministerstvo školství tvrdší pokuty a nové kontrakty mezi školou a rodiči, jenže na  problémové rodiče to má jen velmi malý vliv. Setkáváme se s rodiči záškoláků, kteří spí se svými dětmi na  hřišti, kteří uprchli ze  svých domovů před násilnickými sousedy, kteří propadli drogám, alkoholu anebo depresi, anebo kteří si trpce stěžují, že se jejich děti strašlivě bojí šikanování od skupin spolužáků, takže do školy vůbec nejdou. Když jsme se jich zeptali na vliv nových pokut a na nové "kontrakty" mezi školou a domovem, jen pokrčili rameny.

Mnoho zajíců profesora Kotáska a dobré recepty na kvalitní školství

Jan Marintz

Zrušení víceletých gymnázií a zvláštních škol, povinná výuka dvou cizích jazyků od třetí a  šesté třídy základní školy, reforma veřejné správy ve školství, reforma maturitních zkoušek a v podstatě celého sekundárního vzdělávání, integrovaná výuka všech žáků pod jednou střechou jednotné základní školy, vysokoškolské vzdělání učitelek mateřských škol, komplexní diagnóza žáka na konci prvého a druhého stupně základní školy z rukou kvalitního učitele. To je jen několik ukázek, které mají dokumentovat, že se v českých školách chystají opravdu velké změny.

Profesor Kotásek v exkluzivním rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes (25.7.2000) poodhalil oponu, za níž jsou školští experti skloněni nad útrobami nemocného školství a s vědeckou přesností sepisují recept, jak spoustu věcí lze ve škole dělat lépe a kvalitněji. Nic proti receptům, ale každý zkušený lékař před zahájením radikální léčby, chirurgické operace či dokonce před napsáním pouhého receptu na nemocný žlučník neopomene pacientovi vysvětlit smysl léčby a zejména se ho snaží získat k nezbytné spolupráci, která je alfou a omegou všech plánovaných léčebných procedur.

Pacient, kterému je vystaven recept, musí být především lékařem přesvědčen o správném postupu léčby, kterou ošetřující lékař zvolil. Jinak pacient při odchodu z  ordinace recept zahodí, bude se léčit sám a nedojde k  žádoucím změnám. Stejně tak je nesmyslné vystavovat pacientovi příliš mnoho receptů najednou, neboť každá léčebná strategie musí především respektovat prioritní obtíže, na které je nutné se zaměřit, aby pacient kvůli bolestem kloubů mezitím nezemřel na prahu ordinace na infarkt myokardu. Současná situace ve školství ale připomíná spíše operaci z oboru plastické chirurgie. Řadě expertů se české školství z pochopitelných důvodů nelíbí a  rozhodli se ho změnit radikálními řezy a systémem mnoha závažných chirurgických zásahů do některých životně důležitých funkcí, které mohou vyvolat pooperační šok a  trvalou invaliditu. Plánuje se dokonce přemístění řady orgánů na jiná místa a závažné změny v metabolismu zejména základního a středního školství. Jen se jaksi zapomíná na pacienta, kterého je nutné přesvědčit, že se mu bude chodit lépe, bude-li mít čtyři nohy. S dnešními školami je to tak trochu podobné. Nad oslabenými údy českého školství se v současné době sklánějí dva chirurgické týmy a nezávisle na sobě jsou odhodlány změnit pacienta k obrazu svému.

Chirurgický tým připravující Bílou knihu je odhodlán k vážným chirurgickým zásahům se stejnou rozhodností jako tým urologů, který na to jde z druhé strany a  zpracovává návrh Zákona o vzdělávání. Oba týmy jsou rozhodnuty operovat nezávisle na sobě a chirurgické zásahy na  těle české školy jsou minimálně konzultovány, neboť se před plánovanými operacemi sešly v tomto roce pouze jednou. Jeden tým již začal připravovat několik dobře míněných amputací, zatímco druhý začíná léčbu sepisováním receptů a "spoléhá na pedagogickou a školskou kulturu, protože všechno přece nemusí být řečeno ve školském zákoně". Oba týmy mají ovšem jedno společné, jsou odhodlány operovat pacienta, aniž by s ním plánované změny s dostatečným předstihem prodiskutovali a na operace jej připravili. Dost možná, že opravdu přežije, zvykne si na  čtyři nohy a dvě hlavy mu třeba časem umožní pochopit význam těchto nezbytných změn.

Naplánování závažných změn v rámci českého školství na dobu letních prázdnin a  dovolených učitelů připomíná stejně tak manželku, která po odjezdu dětí na letní tábor a  churavého manžela do Františkových Lázní přestaví nábytek, vyhodí jim většinu obnošeného šatstva a  osobních věcí a vyrazí s kreditní kartou na velký nákup všeho, co nabízí nejbližší supermarket. Má bezpochyby mnoho velmi dobrých nápadů a má nesporně pravdu v tom, že spoustu věcí se dá dělat lépe a kvalitněji. Nápady ovšem nestačí, je nutné získat pro spolupráci všechny členy rozvětvené rodiny pedagogů, jinak manželka po návratu rodinných příslušníků projde obdobím mnoha konfliktů a  velmi bolestivé frustrace, protože nebyly pochopeny její dobré úmysly. Stejně tak je nutno se obávat, že příliš rychle vystavěné pomníky českého školství na počest sociálnědemokratické vynalézavosti zůstanou pro mnohé učitele a zejména rodiče sochami bez duše, pokud nebudou vydány spisy, v nichž tato esenciální duchovnost bude skutečně sídlit.

Již Masaryk říkával, že pokrok neznamená stálou a přímo chorobnou snahu po novotách. Podle jeho představ by se pokrokový demokratismus měl snažit překonat jak konzervativizmus, tak radikalismus. Oba jsou nebezpečné, stejně jako utopické. Aby nebyla Bílá kniha jen surrealistickým manifestem, měla by být provázena nejen vědecky fundovanou analýzou, ale i experimentálním ověřováním jednotlivých etap reformních změn. Jinak se stane krátkodobým snem, který se rozplyne po prvém zvonění v  nové jednotné škole.

V současné době probíhá například v Dolním Sasku přestavba základního školství směrem k vytvoření modelu školy pro všechny, kterému ovšem předcházelo několik let intenzivních příprav. Projekt Škola pro všechny je výsledkem snah organizace UNESCO, která se podrobněji začala zabývat edukací dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Výstavba integrovaného systému vzdělávání všech žáků pod jednou střechou základní školy ovšem vyžaduje připravenost odborníků, vývoj kompetencí a zejména připravenost lidských a finančních zdrojů.

Sebekrásnější myšlenky, vyslovené ve chvatu, jsou většinou vystaveny riziku, že se stanou jen výkřikem skupiny reformátorů, nebudou-li o jejich významu a smysluplnosti učitelé a rodiče dostatečně přesvědčeni a zejména ke změnám získáni. České školství pak bude spíše připomínat experimentální laboratoř plnou dobrých nápadů doktora Frankensteina. Jen ti pokusní králíci nejsou doposud schopni pochopit dějinný význam připravovaných změn. Tiše si hopkají pod stoly školských expertů, chroupají poněkud uvadlý salát, sní si své malé králičí sny a netuší, co je čeká příští neděli před obědem. Vědecké týmy expertů ovšem po čase mohou zjistit, že se nejedná vlastně ani tak o králíky, ale o zajíce, jejichž počet a  rychlost úprku převyšuje fyzické schopnosti postarších vědců navyklých spíše prohánět koktající žáky u  prastaré školní tabule.

Země Spolaně: Ťukáme na dveře a čekáme, až je opravdu otevřete!

Jaký zákon o prostituci vlastně chcete, pane Jánský?

Ještě k Pavlatově článku

Jsou krásné ženy hloupé?