Kateřina Dostálová měla již v minulosti problémy s poněkud eratickými vyjádřeními pro média, a interview v Profitu je důkazem, že poslankyni stále schází schopnost vysvětlovat svá stanoviska v rámci ucelené mediální koncepce; místo "velkého obrazu", z nějž by měla vyjít, často přeskakuje od myšlenky k myšlence a její věty tak budí dojem, že jejich obsah byl zformulován ad hoc, inspirován okamžikem, a spíš než promyšlený postoj mnohé její odpovědi v rozhovoru připomínají nekoordinovaný fantazijní výtrysk.
Potíže s konceptualizací problémů jsou patrné už v první části rozhovoru, kde K. Dostálová zároveň obviňuje členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), že se "alibisticky obhajují zákonem", a zároveň vyslovuje naději, že "radní, kteří v radě působili už v minulé období, vyvodí z možných chyb nějaké soudy a svým způsobem se poučí". --- Snad by se i poučili, kdyby ovšem poslanecká sněmovna, jíž je K. Dostálová členkou, nehonorovala znovuzvolením právě ty z nich, kteří v předchozím období rozhodovali na základě jiných než odborných kritérií: byl-li ve funkci potvrzen Petr Štěpánek, patrně nejzkorumpovanější člen Rady, je to nedvojznačný signál, co PSP od radních očekává (a Kateřina Dostálová v rozhodujícím hlasování Štěpánkovu volbu podpořila).
Problém je samozřejmě v tom, že ani Rada, ani poslanecká sněmovna nepůsobí v ideálním, mocensky neutrálním prostředí, kde by se k rozhodnutí dospívalo rejchrtovsko-platónským "rozvažováním", nýbrž jsou vystaveny nejrůznějším lobbyistickým tlakům. Intenzita stimulů ze strany nejvlivnějšího média současnosti, televize Nova, přitom jak pro poslance (mj. pořady Sedmička, Kotel a Gilotina), tak pro radní (Štěpánkův televizní zpěv), rozhodně není zanedbatelná.
Bohužel, redaktor Fekar se - jako ostatně ani jinde v rozhovoru - nepokusil o oponenturu.
V další části pak Kateřina Dostálová zopakovala myšlenku, že by bylo vhodné sloučit ČT a ČRo pod jedinou veřejnoprávní mediální instituci. Výhody tohoto uspořádání jsou jasné: nižší náklady, možnost spojit některé aktivity společné oběma médiím do jediné struktury. Nevýhodou by bylo snížení názorové plurality, které by s sebou přineslo riziko, že ovládne-li určitá zájmová skupina jedno médium tak, jak se jim to nyní podařilo stranám opoziční smlouvy v případě České televize, padne tím zároveň nezávislost druhého média.
Myšlenka "české BBC" nicméně není špatná a v perspektivě pěti až deseti let, pokud se do té doby podaří konstituovat ČT jako sebevědomého a prestižního vysílatele, by mohla přinést vyšší kvalitu veřejné služby. V tuto chvíli by však "Český radiotel" znamenal konec obou médií, protože televize by dosud poměrně kvalitní Český rozhlas velmi rychle stáhla ke dnu, a plán na rychlé sloučení veřejnoprávní televize a rozhlasu nelze zřejmě hodnotit jako šťastný.
Dál vyslovuje Kateřina Dostálová domněnku, že česká společnost veřejnou službu vlastně nepotřebuje. V tomto bodě lze souhlasit jen zčásti: je pravda, že komerční média poskytují v mnoha směrech lepší veřejnou službu a fungují neporovnatelně efektivněji než Česká televize, z toho však není možné dovozovat, že tato média jsou schopna (nebo si mohou ekonomicky dovolit) suplovat veřejnoprávní televizi ve všech oblastech.
Model televize veřejné služby - ať se nám to líbí nebo ne - je v současné Evropě uznávanou normou, a zásadní problém není v samotném modelu, ale především v tom, že ČT tuto službu vykonává útrpným a naprosto neuspokojivým způsobem. Chce-li paní poslankyně tento - bezpochyby existující a závažný - problém řešit, pak by se měla zasadit o to, aby Rada ČT co nejdřív našla schopného ředitele této instituce (a přestala předstírat, že nezralý Dušan Chmelíček je schopen televizi úspěšně řídit nebo dokonce reformovat).
Nejvážnějším omylem Kateřiny Dostálové je představa, kterou tlumočí v závěru rozhovoru s redaktorem Profitu, totiž že ze dvou kanálů ČT by měl být jeden privatizován. Tento privatizační model, spojený v první fázi zřejmě s převodem regionálního vysílání z TV Prima na kanál ČT2, by celou Českou televizi do dvou až tří let spolehlivě zahubil, protože vysoká úroveň a kvalita pořadů (s výjimkou zpravodajských) na ČT2 by bez prvního programu vůbec nebyla možná. Představa, že se vysílání minimálně části produkce ČT2 bude realizovat formou "státních zakázek" komerčním stanicím, je iluzorní, neopírá se o žádnou zahraniční analogii a spíš než o vážně míněný argument jde o účelovou oportunní konstrukci (nehledě na to, že stát by asi stěží zadával zakázky na pořady, které by jeho představitele - ve veřejném zájmu - kriticky zkoumaly a dávaly slovo i oponentům vládní politiky).
Média veřejné služby - pokud dobře fungují - jsou cenným aktivem každé demokratické společnosti, a v prostředí raně postkomunistického vývoje je nemůže nahradit ani slovenský nebo srbský model státní-vládní/komerční-opoziční, ani ruská realita úplné privatizace.
Zdeněk Fekar, který se místo otázek omezil na jistou formu předkládání klíčových slov k dalšímu debatování, ovšem neprotestoval, a místo aby poslankyni položil otázku, co udělá pro kvalitní Českou televizi a Český rozhlas, resignovaně její nihilistickou vizi přijal.
V samotném závěru se rozhovor dotkl i velmi závažného tématu, financování ČT z reklamy.
Současná situace je z hlediska diváka jen částečně uspokojivá: pořady ČT sice nejsou přerušovány reklamou jako pořady na komerčních stanicích, ale ČT je oprávněna vysílat teleshopping, který zařazuje na oba kanály, často značně rušivým agresivním způsobem.
Zřejmě by bylo dobré nejít do extrému a přidržet se evropského trendu. Ten je takový, že veřejnoprávní stanice mají povolen určitý příděl reklamy, ale jsou proti komerčním stanicím výrazněji regulovány. Snad by bylo vhodné uplatnit striktnější pravidla i vůči ČT a např. teleshopping nebo reklamu na jisté druhy zboží z jejího vysílání zcela vyřadit. Úplný zákaz reklamy by ale divákům asi neprospěl.
Daleko užitečnější by bylo zabývat se otázkou finanční efektivity České televize a využít k tomu např. zákonné pravomoci její Rady. Ředitel Chmelíček na jaře slíbil poziční dokument o financování, v létě v rozhovoru pro Britské listy tvrdil, že je před dokončením, a jak se zdá podle některých zpráv z ČT, ve skutečnosti nemíní jeho zpracování zadat dříve než koncem letošního nebo začátkem příštího roku. Přestože Chmelíčkovo postavení je vzhledem ke klesající reálné hodnotě koncesionářského poplatku a nevalné sledovanosti a tím i příjmům z reklamy složité, další váhání ubírá jeho argumentům na věrohodnosti.
Není pochyb o tom, že Radou ČT zadaný hloubkový audit hospodaření České televize, jehož výsledky by byly plně zveřejněny, by k zprůhlednění jejího financování přispěl značně víc, než plánovaný self-promoční poziční dokument.
Zemřel Sir Robin Day, tvůrce moderního politického televizního rozhovoru
V pondělí 7. srpna zemřel v Británii ve věku 76 let Sir Robin Day, televizní novinář, známý svým agresivním, přesto však zdvořilým způsobem vedení rozhovorů. Toto o něm napsal na titulní straně v úterý 8. srpna deník Guardian:
Robin Day proslul nejvíce v osmdesátých letech moderováním debatního pořadu Question Time na populárním veřejnoprávním okruhu BBC 1 (je to pravidelný cca hodinový debatní pořad, v němž pod přísným vedením moderátora vystupují obyčejně tři až čtyři účastníci: většinou dva politikové a dvě nezávislé veřejné osobnosti. Pořad je striktně tematicky strukturován tím, že každých několik minut dává osobám za předsednickým stolem předem vybrané otázky člen publika. Moderátor vybírá přítomné k odpovědi, řídí je a dává doplňující otázky.Publikum je vybíráno podle sociologického vzorku, aby byli v hledišti rovnoměrně zastoupeni představitelé všech názorových směrů, existujících v britské společnosti. Každý týden se pořad vysílá z jiného města Velké Británie. Obdobný, velmi populární týdeník tohoto druhu existuje také v rozhlase. Pozn. JČ.)
Day zahájil svou televizní kariéru jako předčitatel zpráv v roce 1955, v britské komerční televizi ITV, která tehdy právě začala vysílat. Vytvořil si pověst neústupného a zvídavého, avšak zdvořilého moderátora televizních rozhovorů a debat.
Dayovi nástupci (kteří pokračují v jeho stylu novinářské práce) z rozhlasu a televize BBC, moderátoři a novináři John Humphrys, Jeremy Paxman a David Dimbleby se shodli, že Sir Robin je tvůrcem moderního politického interview.
"Když byl Day v nejlepší formě, nikdo jiný lepší prostě neexistoval," konstatoval Humphrys. "Bývala doba, kdy jsme se my všichni novináři chovali vůči politikům nesmírně úslužně a nejagresivnější otázkou bylo: ´Co jiného zamýšlíte ještě sdělit vděčnému národu, pane ministře?´ Robin tohle všechno změnil. Poznal, že ... politikové jsou jen lidé jako my všichni ostatní. Rozbil tohle tabu a všichni jsme z toho měli a dosud máme prospěch."
David Dimbleby, nynější moderátor pořadu Question Time, konstatoval: "Robin Day byl vzěláním právník, měl vynikající divadelní instinkt a byl absolutně přesvědčen o tom, že veřejnost má právo na otevřené informace."
Margaret Thatcherová, politička, s níž Robin Day pravidelně na televizní obrazovce a v rozhlase zkřížil meče, konstatovala: "Sir Robin Day byl jedinečným průkopníkem moderního politického interviewu - vlastnoručně ho sám vytvořil - a dělal to vynikajícím způsobem. Naše cesty se často střetávaly a vždycky se mi klání s ním velmi líbilo. Byl tvrdý a nikdy neustoupil."
Neil Kinnock, komisař Evropské unie a bývalý šéf Labouristické strany, uvedl: "Nikdo nebyl lepší než Sir Robin Day. Měl velké znalosti a dělal svou novinářskou práci vlastním, výrazně osobním, charakteristickým způsobem. Jeho interviewy byly motivovány obrovskou láskou ke své práci - dělal to s obrovským nasazením."
Nynější šéf Konzervativní strany William Hague řekl: "Neměli bychom nikdy zapomenout, jak obrovskou úctu měl Robin Day vůči televizní divácké obci, ani na jeho podvratný smysl pro humor, který uplatňoval vůči politikům."
Muž, který přiměl televizi, aby před politiky neklečela
Sir Robin Day představoval v televizní práci nejvyšší kvalitu, toužil ale po něčem víc
Tento článek vyšel v úterý 8. srpna v deníku Guardian.
Sir Robin Day by se jistě byl suše zasmál kdyby se dověděl, že jeho úmrtí bylo v pondělí hlavní zprávou dne ve večerním zpravodajství rozhlasové stanice BBC Radio 4 v 18 hodin a pak v mnoha večerních zpravodajských relacích.
"Asi nebylo toho dne moc zpráv," poznamenal by a měl by pravdu. Day se téměř padesát profesionálně zabýval novinářstvím a dobře věděl, jak jeho profese funguje.
Navzdory své slávě byl Day skromný člověk a měl pocit, že se mu v životě nepodařilo dosáhnout všeho, čeho si předsevzal. Částečně byl tento pocit založen na pozapomenutém detailu z jeho životopisu. Ve všeobecných volbách v roce 1959 kandidoval Day do parlamentu za britskou Liberální stranu. Porazil ho ve volebním okrsku Hereford jeden etonský farmář, David Gibbson-Watt.
Day však byl už tehdy dobře znám jako "televizní politický komentátor a novinář" (tak ho charakterizoval v předvolebních článcích v roce 1959 deník Times) a brzo se měl stát důvěrně známou osobností v každé britské rodině, nejprve v investigativním pořadu televize BBC Panorama a pak ve svém desetiletí jako nenapodobitelný moderátor pořadu Question Time v televizi BBC - pořadu, který vznikl jako dočasná "náhražka" a který za Daye pravidelně sledovalo 7 milionů diváků.
A přesto říkával Day ve stáří svým přátelům, že by to býval všechno vyměnil za to, kdyby mohl být "nejskromnějším a nejnevýznamnějším poslancem". Robin Day strávil obrovské množství času na galerii, vyhrazené v britské Dolní sněmovně pro tisk, daleko více času, než tam tráví moderní Paxmani. I proto ho politikové považovali za vlastního navzdory častým hádkám, které s nimi vedl v televizním studiu.
Day byl romantik - vysvětlujeto také jeho extrovertního motýlka, jeho zvučný hlas, jeho až hlučné a energické vystupování, které - jak je tomu i u jiných ostýchavých lidí - zakrývalo jeho vnitřní nejistotu a učinilo ji pozitivem. Za pouhé tři roky, co začal pracovat pro komerční televizi ITV, už interviewoval mezinárodní politiky, jako byl egyptský prezident Násir - a - byl to televizní rekord - v roce 1958 poprvé Day podrobil britského premiéra Harolda Macmillana velmi ostrému televiznímu rozhovoru.
Day byl symbolem toho, že britská televize dosáhla dospělosti
Robin Day totiž symbolizoval to, že britské televize dosáhla dospělého věku. Potvrdili to po jeho smrti nesčetní jeho kolegové i nesčetné jeho oběti, včetně Margaret Thatcherové a Johna Humphryse. Komerční televize ITN přestala být vůči politikům na kolenou a donutila BBC, aby přijala tentýž agresivní styl interviewování.
Day byl přitom neobyčeně seriózní novinář, který napsal ve své autobiografii, The Grand Inquisitor, Velký inkvizitor, že "televizní rozhovor s ministerským předsedou musí být konstruktivním příspěvkem k demokratickému procesu, dialogem, který záležitosti vyjasní a osvětlí."
To navozuje dojem, že byly Dayovy interviewy snad nudné. Vůbec tomu tak nebylo. Day při vedení rozhovoru vystupoval trochu jako soudce (vždycky byl k tématu dokonale připraven), ale jeho rozhovory byly také neobyčejně zábavné. "Proč prosím vás musí člověk vašeho sociálního postavení, vašeho šarmu a vaší osobnosti chodit pro sex k prostitutkám?" zeptal se Robin Day lorda Lamptona, ministerského náměstka v konzervativní vládě Edwarda Heathe, když se ukázalo, že Lampton strávil noc s dvěma prostitutkami. Začátkem sedmdesátých let nebývalo zvykem ptát se v televizi na takovéto věci, ani se většinou na takové otázky neodpovídalo. Avšak Lapton (měl na sobě černé brýle) odpověděl, že většina mužů by takovou příležitost přijala dychtivě.
Často stačilo, že Robin Day nad nějakým nehorázným výrokem politika jen pozvedl jedno obočí. Vzdávali se poté i ministři, kteří byli proslulí co největší vyhýbavostí. Nakonec to ukázal i slavný záběr z Dayova rozhovoru s konzervativním ministrem obrany Johnem Nottem, který se znovu vysílal v televizi v pondělí večer jako součást Dayova nekrologu.
"Proč by neměli televizní diváci věřit výrokům námořního důstojníka v činné službě, když kritizuje škrty v rozpočtu pro námořnictvo, spíše než nějaké dočasné osoby - politika, který - mohu-li to tak říci, je tady dnes a zítra zmizí ze scény," zeptal se Day. Ministr obrany John Nott si v reakci na tuto otázku utrhl z klopy přenosný mikrofon, praštil jim o stůl ve studiu, vstal a uprostřed vysílání odešel. Jak odcházel, bylo slyšet Robina Daye: "Děkujeme vám, pane Notte."
Politikové věděli, že Sir Robin Day je velká osobnost. Měli ho rádi a respektovali ho, i když v roce 1987 se ho Margaret Thatcherová pokusila ponížit tím, že mu v rozhovoru opakovaně říkala "Pane Dayi", namísto "Sire Robine", přestože byl předtím povýšen do šlechtického stavu (je to ekvivalent státní ceny, pozn. JČ).
Jednou se Robin Day zeptal Margaret Thatcherové, jestli hodlá propustit některé své ministry. Odpověděla: "Zacházíte dál, než si přeju jít." "No, přirozeně, od toho tady přece jsem, paní ministerská předsedkyně," odpověděl Day. "No, a já jsem zase tady od toho, abych vám v tom zabránila," reagovala Thatcherová.
Ze zpětného pohledu je zjevné, že bylo pro Daye tragické, když se v roce 1989 rozhodla BBC ho nahradit ve funkci moderátora pořadu Question Time mladším reportérem. Dayovi bylo teprve 66 a mohl dělat vynikající práci ještě celou řadu let. Byla to chyba na obou stranách.
Day žil v posledních letech svého života sám v bytě nedaleko Dolní sněmovny a většinou obědval u stolu právníků ve svém oblíbeném klubu Garrick. Bedlivě sledoval vývoj britského práva a četl množství politické literatury, zejména životopisy. K stáru začal být Day víc konzervativní a jako většina lidí ve většině profesí často vyjadřoval názor, že televize i politika začíná výrazně degenerovat. Vzhledem k svému vysokému standardu měl pravdu i v tom.
Sir Robin Day: Vynikající televizní novinář své generace - tvůrce moderního televizního interview
Tento nekrolog vyšel v deníku Guardian dne 8.8. 2000.
Sir Robin Day, který zemřel ve věku 76 let, byl nejvýznamnějším televizním novinářem své generace. Radikálně proměnil podstatu televizního rozhovoru, změnil vztah mezi politiky a televizí a usiloval o to, prosadit do televizní publicistiky a zpravodajství vyváženost a racionalitu.
Day byl nejmladší ze čtyř dětí.Jeho otec, přesvědčením politický liberál, pracoval v administrativě britské pošty. Robin navštěvoval Bembridge School, strávil poklidně válku u britského dělostřelectva, stal se kapitánem a od roku 1947 studoval v St Edmunds Hall v Oxfordu právo. Byl vynikajícím předsedou oxfordského studentského debatního svazu.
Po dvou letech právní praxe usoudil, že je šance na úspěch v tomto oboru příliš vzdálená. Strávil rok jako pracovník Britské informační služby ve Spojených státech, krátce a dočasně pracoval v rozhlase BBC a v roce 1955 začal pracovat jako moderátor ve zpravodajství komerční televize Independent Television News, když tehdy začala vysílat.
ITN Robina Daye vytvořila. Podle jeho vlastního svědectví mu dala čtyři nejšťastnější roky v televizi, i když nebyl hned úspěchem. Původně vznikl názor, že Day vystupuje na obrazovce příliš tvrdě a nepřátelsky, ale tento názor se rozplynul, když se ukázalo, že Day vypracoval zcela nový způsob vedení televizních rozhovorů.
Před Robinem Dayem bývaly televizní rozhovory skoro téměř vždy vůči politikovi úslužné a plné respektu, všeobecně nudné a neobratné, často bez chuti a bez zápachu. Day kladl přímé otázky, které byly zahrocené jako dýka a šly rovnou na tepnu.
Radikálním obratem v Dayově kariéře byl jeho rozhovor se Sirem Kennethem Clarkem, tehdejším předsedou správní rady Independent Television v době, kdy bylo navrženo, aby došlo k podstatným škrtům v rozpočtu na zpravodajství komerční televize. Day položil Clarkovi otázky ohledně budoucnosti této televizní stanice, které šokovaly a umlčely kolegy a kritiky svou přímostí. Tehdy bylo ještě naprosto bezprecedentní, že by člověka na řídícím místě mohl kriticky zpovídat ohledně jeho práce jeho vlastní podřízený - zaměstnanec - a dopad tohoto rozhovoru byl dramatický.
Následovala celá řada historických interview, které vytvořily Dayovu pověst: rozhovor s egyptským prezidentem Násirem po Suezské krizi v roce 1956 kdy se Day snažil dostat z Násira odpověď, zda akceptuje existenci státu Izrael, rozhovor s bývalým prezidentem Trumanem - "Pane prezidente, litujete toho, že jste dal rozkaz ke shození atomové bomby?" a zejména rozhovor s premiérem Haroldem Macmillanem v roce 1958, kterýžto interview nazval deník Daily Express "nejenergičtějším výslechem, jakému byl kdy v historii podroben nějaký ministerský předseda na veřejnosti".
V důsledku tohoto rozhovoru se Macmillan stal televizní osobností a bylo to pravděpodobně poprvé, kdy se televize stala vážnou součástí politického procesu. Day také velmi oživil reportáže z parlamentu - hovořil do kamery spatra o tehdejších vzrušených debatách, týkajících se suezské porážky.
V roce 1959 přešel Day do BBC a do pořadu Panorama, což byl tehdy nejprestižnější publicistický pořad.
Veřejnoprávní BBC nikdy však nedokázala řádně využít Dayova talentu, s výjimkou volebního vysílání nakonec v pořadu Question Time, v letech 1979 - 1989. Avšak móda se změnila a postavila se proti vysílání "mluvících hlav" a "vlády prostřednictvím debaty" a Day byl odsunut stranou. Day charakterizoval deset let svého života před tím, než začal moderovat Question Time, jako "život v ústraní". Téměř dva roky se tou dobou na obrazovce vůbec neobjevil.
Začátkem sedmdesátých let pracoval Day víc v rozhlase, kde vytvořil v letech 1970 - 1976 nový typ pořadu, nazvaného "It´s Your Line" - "Je to váš hovor". Byl to pořad, který umožňoval obyčejným lidem, aby dávaly přímo otázky premiérovi či dalším politikům.
Day také v letech 1979 - 1987 uváděl polední zpravodajský pořad The World at One na BBC Radio 4, ale nedomníval se, že je rozhlas jeho silnou stránkou. Nerad četl předem připravený text a je signifikantní, že ve svých memoárech věnuje těmto osmi letům práce pro The World at One pouze jedinou větu.
Avšak všeobecné volby byly dobou, kdy se plně uplatnil Dayův talent jako Velkého inkvizitora. Jeho křížové výslechy politiků se dostávaly do ohniska veřejné pozornosti, když diváci viděli onoho "zuřícího, mračícího se " Robina Daye "s těmi krutými brýlemi" i s jeho osvobozujícím smyslem pro humor.
Nejvíc uspokojující pro něho bylo, když začal moderovat pořad Question Time. Konečně dostal vlastní pořad, s pozvaným publikem, i když se vysílal pozdě večer a měl existovat jen půl roku - byl to pokus dát Dayovi něco na práci. Pořad se stal pod Dayovým vedením nejpopulárnějším a nejefektivnějším publicistickým pořadem v britské televizi.
Proč se stal Robin Day celonárodní institucí, jedním z nejznámějších lidí v celé zemi, proč byly jeho pověst a respekt lidí vůči němu větší než sláva jiných televizních hvězd, jejichž pořady byly sledovanější a které také dostávaly větší plat?
Bylo to proto, že Day měl pozoruhodně jedinečnou směsici osobních vlastností. Byl v pravém slova smyslu renesanční osobností a měl autoritu. Zároveň byl také vtipný. Sbírka dobrých Dayových vtipů by naplnila menší antologii. K tomu byl neobyčeně dobře informovanou, široce sečtělou a seriózní politickou osobností veřejného života.
Day pil politiku skoro s mateřským mlékem. Otec ho vychoval k tomu, aby zbožně ctil parlament a velké osobnosti v parlamentě. Když bylo Dayovi devět let, vzali ho v dešti na veřejné shromáždění, kde poslouchal Churchillův projev. Respekt pro parlament a tradiční instituce britského života, jako je monarchie a profese právníků, byly podstatou Dayovy celoživotní filozofie.
Je možno však říci, že jeho zájmy byly trochu konvenční a úzké. Byl téměř úplně fixován na parlament a zdálo se, že si myslí, že když někdo pronesl velkou parlamentní řeč, že vyhrál obrovskou bitvu; ve skutečnosti se britská politika měnila v důsledku událostí odehrávajících se mimo parlament. Dayův svět byl světem stranické politiky a každodenních politických událostí, nikoliv dlouhodobých trendů. Příliš se nezajímal ani o rozvoj průmyslu nebo o ekonomiku, či o situaci v evropských zemích.
Day vášnivě věřil ve "vládu prostřednictvím debaty" a v to, že televize musí kompenzovat záběry aktuální politiky racionální analýzou. Jinak totiž vede mocný vizuální vliv televize ke zkreslení a k trivializaci. Stejně pevně zastával názor, že interviewující novinář má povinnost být dobře informován.
Mnoho pozorovatelů se mnohokrát vyjadřovalo k tomu, jak pečlivě byl Day vždy připraven: málokdo si uvědomil, jak pracovitý byl. Přečetl všechny aktuální životopisy a téměř všechny vládní návrhy zákonů a další vládní dokumenty. Neměl zázemí výzkumného týmu, ale byl skoro téměř vždy informován lépe než ministři, které interviewoval. Není divu, že ho považovali ministerští předsedové za sobě rovného a mladší kolegové na něho pohlíželi s posvátnou úctou.
Ve srovnání s evropskými veřejnoprávními televizemi přináší zpravodajské relace ČT z Německa jeden z největších počtů reportáží. Pominu-li nynější mírný útlum během pár týdnů dovolených, nabízejí Události českým divákům tři až šest původních materiálů z Německa týdně. Další vyrábějí kolegové v Praze podle potřeby z agenturních obrázků. I vzhledem k tomu, že v Berlíně spolupracujeme se studiem (TVS), kde své materiály stříhají a odsud satelitem vysílají kolegové korespondenti z více než poloviny zemí EU, mám poměrně velmi slušný přehled o podobě zpravodajství jejich stanic z Německa. Postrádám pouze přesnou statistiku z Británie a Francie.
Mezi zmíněnými deseti zahraničními "konkurenty" spolupracujícími s TVS drží zpravodajská pobočka ČT v Berlíně jasný prim. Nejen pokud jde o počet reportáží, ale také s ohledem na jejich pestrost, množství respondentů atd. Přitom disponujeme pracovními podmínkami, které jsou sice z českého pohledu velmi slušné, ale jež se nemohou srovnávat s našimi bohatšími západními partnery. Uvedu jediný příklad svého protipólu. Stálý zpravodaj německé ARD v Praze, jehož materiály se do hlavních relací jeho mateřské televize dostanou jen několikrát(!) ročně, má k ruce šest lidí. V naší pobočce jsme jen dva. Sečteno a podtrženo: Přes zmíněný handicap patří zpravodajství České televize s ohledem na množství a tematiku původních materiálů z Německa prokazatelně k evropské špičce. Ze sousedů nám vážně konkurují jen Rakušané. Toto mé tvrzení má ovšem daleko k samolibosti a sebeuspokojení. K ideálním představám se stále jen přibližujeme.
Pane Poláku. Nechápu dost dobře Vaši "fascinaci a naprostý úžas" nad faktem, že ČT přinesla 5. srpna v Událostech jako první zprávu o levicových radikálech, kteří se v Berlíně připravují na zářijové protesty proti MMF v Praze. Přitom německá ZDF, jak zdůrazňujete, věnovala tentýž den velkou část své zpravodajské relace řádění domácích pravicových extremistů. V tomto okamžiku bychom ale nejspíše zabředli do nekonečných diskusí o prioritách, které jednotlivá média přisuzují z nejrůznějších důvodů nejrůznějším skutečnostem. Připomněl bych Vám tedy rád alespoň jedno.
Když nedávno neonacistická NPD poprvé od konce války pochodovala skrze Braniborskou bránu a krátce poté podél ní, byl jsem se svým kameramanem ČT při tom. Když nám poté uprostřed neonacistů dopadaly na hlavu kameny od anarchistů, stáli naši kolegové z ARD a ZDF v bezpečné vzdálenosti. O věci, která pobouřila celý svět, pak ARD a ZDF informovaly až téměř na konci svých zpráv - dvěma, třemi krátkými záběry. Zpravodajství ČT mělo tehdy tuto událost na prvním místě, včetně backgroundu a řady zajímavých rozhovorů. "To přeci není věc, která má pro Německo zásadnější význam," řekl mi tehdy jeden z přítomných redaktorů ARD. Protestoval jste tehdy, pane Poláku, u vedení zmíněných německých stanic, že podceňují tak závažný problém? Ba že jeho význam, možná vědomě, zatlačují do pozadí. Dal jste jim za příklad Českou televizi? Pokud jste tehdy nezvednul rozhodně svůj hlas, mohl jste si nyní totéž ušetřit i v případě ČT. Rozhořčené práskání bičem nad Kavčími horami pak totiž vypadá dost účelově.
Znovu zdůrazňuji, že problém hnědého moru v Německu nelze podceňovat a je nutné se mu věnovat. To také průběžně činíme. Nynější celonárodní diskuse na toto téma je ale určena hlavně Němcům samotným. Navíc tato diskuse získala vlastní a už jen těžko uchopitelnou dynamiku. O případném zákazu NPD se navíc už v Německu diskutovalo mnohokrát (informovala o tom i ČT) a i drtivá většina výroků a akčních výzev, které jsou nyní den co den slyšet z nejrůznějších stran, zazněla opakovaně už v minulosti. Zahraniční média, včetně mých kolegů zpravodajů, se tedy k celé situaci staví poměrně obezřetně a zachovávají si k ní určitý odstup. Částečně se i čeká, co opravdu konkrétního v nejbližší době z celé situace vzejde. Právě dnes (8. srpna) mi například telefonovala zpravodajka polské televize v Německu, že na tématu neonacistů asi začne pracovat... Že by byla Polákům tato tematika cizí? Pokud se tedy, pane Poláku, zlobíte vedle ČT i na český tisk (intelektuály), že tomuto fenoménu nevěnují takřka žádnou pozornost, rozšiřte svou zlobu také na valnou část zbytku starého kontinentu. Ne vždy je totiž horečný novinářský akcionismus na místě a ku prospěchu věci.
Nezajímavá není v této souvislosti ani skutečnost, že televize ARD a ZDF nenabídly v posledních dvou týdnech svým zahraničním partnerům v EBU (European Broadcast Union), patří k nim i ČT, téměř nic ve spojitosti s nynějším vřením kolem NPD či holých lebek. Aktuálních či jinak zajímavých záběrů k tomuto tématu je totiž jako šafránu. A nanabízet kolegům za hranicemi přehršel nejrůznějších výroků, z nichž se mnohé další den zpochybňují či dementují, není celé věci příliš ku prospěchu.
Pane Poláku. Na to, jak je Váš příspěvek do Britských listů krátký, obsahuje vedle zloby poměrně mnoho nepřesností. Tvrdit, že "pravicoví extremisté v Německu nedávno zranili (v Duesseldorfu) při bombovém atentátu 10 lidí" je, řekněme, dost odvážné. Policie zatím nezná viníka (8. srpna) a stopy vedoucí k neonacistům jsou jen jedněmi z mnoha. Rovněž tvrzení, že "počet násilností vůři přistěhovalcům v zemi roste" příliš neobstojí. Tyto smutné případy se nyní pouze více medializují. Neonacisté nyní ovšem zjevně mnohem více provokují a policie je na veřejnosti zadržuje už i po jediném výkřiku oslavujícím Třetí říši. Ve výčtu Vašich drobných omylů bych mohl pokračovat...
Až budete příště kritizovat zpravodajství České televize (určitě si mnohdy kritiku zasluhuje a nikdo v ní se oprávněným a podnětným výtkám nebrání), vynechte prosím taková nekonkrétní provolání jako "Česká televize ignoruje problémy Německa". Není tomu tak. Vaše rozhořčení ohledně Událostí vysílaných 5. srpna má navíc v této souvislosti ještě téměř rozkošnou pointu. V ten dne jsme totiž vysílali celkem tři (!) původní reportáže z Německa. Druhá z nich byla věnována usmíření Čechů se sudetskými Němci a měl jsem v ní mimo jiné rozhovor s předsedkyní Svazu vyhnanců Erikou Steinbachovou.
Kritice sluší exaktnost. A s tou máte, alespoň v tomto případě, nemalé potíže.
Viděli jste TV 3 ?
Má projekt TV 3 šanci na přežití ?
Nejčastější odpověď na titulní otázku je prosté a jasné NE. K mému překvapení i v Praze (největší pokrytí) a dokonce i v odborných kruzích. Zaskočila mne i odpověď nového šéfredaktora zpravodajství ČT Bohumila Klepetka, který tento týden v rozhovoru prohlásil, že zatím nezná "konkurenční" zpravodajství TV 3.
Je jasné, že je brzo na jakékoliv bilancování, ale sama TV 3 předložila první čísla tzv. trendů.
Je dva a půl měsíce po spuštění vysílání a přes velkou zaváděcí kampaň zůstala tato nová televize divákům utajena. Pouze 46,2 % občanů ČR ví o existenci TV 3 a jen 18,7% má možnost signál přijímat. Na místě je spíše otázka, zda má takový projekt vůbec budoucnost.
Zaměření TV3 na mladšího a samostatného diváka, a k tomu ještě tzv. urbánního, je pouze vynucené situací, která na trhu televizních frekvencí reálně existuje. Jako záměr je to originální. Je však otázkou, zda je to komerčně reálné. Projekt sesíťování menších vykrývacích frekvencí pod hlavičkou TV 3 se totiž rozvíjí velmi pomalu a je doprovázen sníženou technickou kvalitou příjmu. Obraz šumí, zvuk vypadává, a to i na místech, kde provozovatel deklaruje kvalitní pokrytí. Největší záhadou je někdy i špatná kvalita signálu v kabelových rozvodech.
Generální ředitel TV3 Jan Obrman nedávno prohlásil, že televize je velmi drahé médium. Řekl také, že má velmi přesnou představu o tom, kolik se proinvestovalo. Není prý však nutné to zveřejňovat.
Je nad slunce jasné, že se jedná o obrovské investice, proudící do TV 3 z dnes stále nejasné vlastnické struktury. Ten, kdo investoval přes americký fond Argus do vysílání v ČR, musí být z prvních výsledků minimálně hodně rozpačitý. Hospodaření TV 3 se už dnes pohybuje v červených číslech. Podle dobře informovaných zdrojů současný propad vysoko překračuje hranici dvou set miliónů korun a reálný odhad do konce roku se pohybuje kolem 400 miliónů.
K tomu se stále množí otázky: Stojí za TV 3 ruský kapitál ? Je to nastrčený projekt Lauderův?
Jedná se o zkřížení vlastnictví s MAFRA? Snaží se TV 3 získat licenci z IPB? Atd.
Nejtěžší a naprosto legitimní otázkou však je, zda se za současných komplikovaných podmínek podaří TV 3 vůbec přežít?
Václav Špaňhel
Poznámka JČ: Zdá se, že by se veškeré záhady ohledně vlastnictví a prodělávání či vydělávání soukromých televizních společností - jiných podniků v ČR - rázem vyřešily, kdyby parlament zavedl pro podniky povinnost vydávat každoroční auditované podnikatelské zprávy, které by pak byly veřejně přístupné ve státní instituci - tak jak jsou ve Velké Británii v Companies House přístupné výroční podnikatelské zprávy všech tamějších podniků s ručením omezeným...
Praha, MMF, přistěhovalci a oběti globalisace
Dnešní hospodářští migranti jsou také politickými uprchlíky, argumentoval včera v deníku Guardian Ambalavaner Sivanandan, ředitel britského Institutu pro rasové vztahy.
Velekněží globalizačního jednání v rámci výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky příští měsíc v Praze budou muset čelit stejné míře odporu od protikapitalistických demonstrantů jako loni v Seattle. Také dále rozmlží rozdíl mezi politickými a hospodářskými uprchlíky. Zajistí totiž také, že ti, kdo jsou doma terčem etnické diskriminace, budou v zahraničí hospodářsky marginalizováni.
Neboť rozdíl mezi politickými uprchlíky a hospodářskými migranty je falešný - podléhá různým interpretacím různých zájmových skupin v různou dobu. Západ přijímá docela spokojeně hospodářské přistěhovalce, pokud jsou to podnikatelé (a mají požadovaných 250 000 liber) či profesně a technologicky vzdělané osoby. Přijímá počítačové kouzelníky z "křemíkového údolí" v indickém Bangalore, ale nechce pronásledované občany ze Srí Lanky či z Pandžábu. A právě těmto lidem dává nálepky hospodářských přistěhovalců - se vším podtextem parazitismu.
Západ nepotřebuje, tak jak to potřeboval v období těsně po druhé světové válce, už mít na zápraží rezervoár nekvalifikovaných pracovních sil. Ekonomiky přecházejí od průmyslového kapitalismu ke globálnímu kapitalismu a podnikatelé přesunují celé továrny, potřebují-li nalézt takové pracovní síly. A kde je nemohou nalézt, požadují, aby byli jejich zaměstnanci jen dočasní a levní. A lidé bez občanských práv a ilegální přistěhovalci se na to hodí bezvadně.
Je ironické, že právě i globalismus, s požadavkem volného trhu a neomezeného podnikání, likviduje po celém světě rozdíl mezi hospodářskou a politickou arénou. Národní stát, zejména ve třetím světě a v bývalém komunistickém bloku, je nástrojem globálního kapitálu. Tento globální kapitál nyní rozhoduje, co se bude kde vyrábět a co a jak se bude kde pěstovat. A prostřednictvím své hospodářské pomoci a rozvojových institucí jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond a prostřednictvím mezinárodních obchodních dohod (jako GATT a NAFTA) a institucí, jako je Světová organizace pro obchod, drží chudší režimy jako rukojmí.
Pak mezinárodní kapitál požaduje, aby tyto režimy přijaly úsporná opatření prostřednictvím takzvaných programů strukturálních úprav, které diktují drastické škrty veřejných výdajů, aby byly tyto režimy zachráněny před bankrotem. Důsledkem je ožebračování, likvidace školské a sociální infrastruktury, je to konec vzdělávání a podnikavosti. Popírá to možnost místního rozvoje i veškerou naději, že by mohla vzniknout budoucnost, v jejímž rámci by tyto země nebyly závislé na mezinárodních mocnostech a na cizím kapitálu. Proto je odpor před hospodářským ožebračováním neoddělitelný od odporu proti politickému útlaku. Hospodářský přistěhovalec je také politický uprchlík.
Je to úplně jiný světový pořádek, než jaký existoval v roce 1951, kdy definovala statut uprchlíka konvence OSN. Tehdy byl vytvořen pojem politického uprchlíka v důsledku hanby po likvidaci evropských židů a strachu, který vyvolávala komunistická totalita. Ale už tehdy vznikala nová kategorie politických uprchlíků z nově nezávislých států, bývalých kolonií.
Během koloniálního období sloučila Británie nejrůznější kmeny, národnosti, etnické skupiny a další zeměpisné entity za účelem jednodušší správy a hospodářské exploatace do jednotných celků. Jak začal neokoloniální projekt Západu nahrazovat místně motivovaný hospodářský rozvoj, nacionalismus, který po získání nezávislosti býval tmelem nově vzniklých států, ustoupil etnickým a mezikomunitním sporům. A vlády využily formálních rysů demokracie , zejména hlasovacího systému, aby vytvořily autoritativní, většinové státy, které systematicky diskriminují a pronásledují menšiny, jako jsou Ibos v Nigérii, Tamilové na Cejloně a Asijci v Keni a v Ugandě.
Nejprve byli tito politicky pronásledovaní uprchlíci hospodářsky "neviditelní". V padesátých a v šedesátých letech, kdy Británie potřebovala velké množství pracovních sil, se mezi politickými uprchlíky a hospodářskými migranty nerozlišovalo: byly to prostě všechno žádoucí pracovní síly.
Ale jak Británie začala potřebovat méně pracovních sil a její dveře se začaly uzavírat, žádosti pronásledovaných o pomoc začaly být poměřovány měřítkem hospodářského pragmatismu. Když Británie v roce 1968 odmítla automaticky přijmout Asijce s britskými pasy, vyhoštěné z Keni, projevil se tím rasismus britské imigrační kontroly. Byl to také první důkaz, že Británie dává přednost svých hospodářským zájmům před potřebami politicky pronásledovaných osob - i když to byli její vlastní občané.
Jinými slovy, definice politického uprchlíka a hospodářského přistěhovalce se staly navzájem zaměnitelnými. Tak o pouhé čtyři roky později byli britští Asijci, tentokráte vyhoštění z Ugandy, v Británii přijatelní jako političtí uprchlíci, protože většino to byli příslušníci podnikatelské třídy.
Nic tuhle záležitost výmluvněji neilustruje než nynější příklad Romů z východní Evropy. Během centralizované komunistické éry byly menšinové kultury a etnické rozdíly potlačovány, avšak tito občané byli alespoň součástí celkového občanstva. Po rozkladu komunismu se však stali vyvrheli, bez zaměstnání, bez přístupu k plným občanským právům, stali se obětí diskriminace státních úřadů a pronásledování nezkroceným, populistickým, rasovým terorem. Podle všech měřítek jsou Romové pronásledovanou skupinou tak jak byli pronásledovanou skupinou dříve Židé. A navzdory tomu, když žádají o asyl v západní Evropě, odmítáme je z téhož důvodu, který způsobil, proč ze své země odešli - jejich kultura a filozofie je totiž neslučitelná se západoevropskou společností. Kdysi bývali tito lidé podtřídou komunistické totality, nyní jsou psanci západní demokracie.
Globální kapitalismus se šíří a ideologická rivalita z období studené války se rozkládá. V důsledku toho se rozkládají i národní státy v bývalých "černých" koloniích třetího světa a v bývalých "rudých" koloniích komunistického bloku. Politické a hospodářské kategorie se smísily a kultura se stává všeobecně homogenní. Stále více žijeme podle tržních hodnot.
Globalizace tříští naše vědomí a působí, že se zabýváme jen jednotlivostmi, které mohou vést k částečným reformám, nikoliv však k podstatnější změně. Proto je důležité si uvědomit, že veškeré naše úsilí - proti rasismu ve státních institucích, proti asylovému zákonu, proti prodeji zbraní či proti nerovným obchodním smlouvám - je propojeno s celkovým bojem proti globalismu. Takže jestliže souhlasíme se zastánci volných tržních vztahů, že by žadatelé o asyl měli mít právo pracovat, není to proto, že volný trh je imperativem globalismu, ale proto, že právě globalismus tyto lidi připravil o zaměstnání v první řadě.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 