Sílí kontroverze ohledně monitorování internetu policií a špionážními agenturami
Špión ve vašem serveru
Před nedávnem jsme informovali v Britských listech, že západní vlády protiprávně systematicky monitorují veškerý elektronický telekomunikační provoz. V čtvrtek 10. srpna k tomu vyšel v deníku Guardian další, aktuální materiál od reportéra Duncana Campbella.
Vlády po celém světě se najednou dostaly do ohniska kontroverze ohledně elektronického monitorování internetu. Ve Spojených státech vznikla politická bouře ohledně nového odposlouchávacího systému pro internet americké policie FBI, který se jmenuje Carnivore. Ve Velké Británii byl právě novelizován a rozšířen zákon nazvaný "Regulation of Investigatory Powers" (Regulace vyšetřovacích pravomocí, RIP). Tento zákon dosud umožňoval odposlech telefonních hovorů. Nyní byl rozšířen tak, že se týká i poskytovatelů internetových služeb a umožňuje vládě, aby libovolně monitorovala e-mailovou komunikaci pro zahraniční policii a pro bezpečnostní úřady.
V Holandsku přiznala před čtrnácti dny tamější rozvědka BVD, že běžně sbírá e-mailovou poštu, kterou posílají firmy do zahraničí. V Haagu se připravují zákony, které mají umožnit ministerstvu spravedlnosti monitorovat e-maily občanů, mít přístup k záznamům o uživatelích internetových služeb, kontrolovat elektronické zprávy i mobilní telefony a zjišťovat, kde se držitelé mobilních telefonů zdržují.
Australská vláda schválila zákony, které umožňují agentům rozvědky tajně pronikat do počítačů za účelem získávání informací. Mnoho jiných vlád připravuje obdobné zákony.
Tento vývoj není náhodný. Je přímým důsledkem tajného sedmiletého plánování mezinárodní koordinační skupiny, kterou založila FBI poté, co americký Kongres dvakrát odmítl rozšířit její pravomoce pro odposlouchávání telefonů i na digitální sítě. Pod nevinným názvem International Law Enforcement Telecommunications Seminar (Mezinárodní seminář pro aplikaci zákona o telekomunikacích, ILETS), tato skupina jedná jednou do roka a lobbuje pro to, aby umožňovaly telekomunikační systémy vládní odposlouchávání.
ILETS se vyhnula právníkům a telekomunikačním odborníkům, kteří by poskytli poradenské služby ohledně toho, jak ochraňovat soukromí občanů a lidská práva, i ohledně toho, jak realistické co do technických možností a co do nákladů jsou požadavky špionážních agentur. Důsledkem toho je, že zákony, které byly schváleny podle doporučení organizace ILETS často vyvolávají kontroverzi.
Působení ILETS vyšlo poprvé najevo koncem roku 1997, kdy britský pracovník Tony Bunyan odhalil to, že zaměstnanci Evropské unie a FBI spolupracují už celou řadu let. Podrobnosti ohledně plánů, které mají donutit všechny poskytovatele internetových služeb, aby ve svých kancelářích instalovaly "černé skřínky", umožňující špionážním agenturám monitorovat internetový provoz, zveřejnil loni deník Guardian na této adrese: http://www.guardianunlimited.co.uk/Archive/Article/0,4273,3859496,00.html.
Před měsícem jmenoval Evropský parlament 36 poslanců, aby vedli roční vyšetřování systému Echelon - to je převážně americký systém, který monitoruje provoz na komerčních komunikačních satelitech. Echelon se stal známým symbolem celosvětové odposlouchávací sítě (Sigint), kterou řídí britské odposlouchávací středisko Government Communications Headquarters (GCHQ) spolu s americkou National Security Agency. Vyšetřování Evropského parlamentu bude zjišťovat, zda jsou práva evropských občanů dostatečně ochraňována a zda není evropský průmysl ohrožen globálním monitorováním komunikací.
Francouzští politikové a právníci stojí v čele obviňování Spojených států a Velké Británie za to, že využívají svých elektronických odposlouchávacích systémů k tomu, aby odebraly podnikatelské kontrakty zahraničním soupeřům. Američtí politikové reagovali poukazem na to, že Francie provozuje vlastní odposlouchávací telekomunikační systém, "Frenchelon", který je umístěn v Domme, nedaleko Sarlatu v Dordogne a jehož součástí je odposlouchávací stanice na Nové Kaledonii v Tichomoří.
Elektronické odposlouchávání se stalo bojištěm mezi Spojenými státy a Ruskem. Letošní "rusko-americký zákon o důvěře a spolupráci", který Spojené státy schválily 19. července, zakazuje prezidentu Clintonovi, aby odepsal miliardy dolarů ruských dluhů, pokud nebude ruská špionážní základna na Kubě "natrvalo uzavřena".
Tato základna v Lourdes, umístěná na pronajatém pozemku nedaleko Havany, byla nejdůležitějším špionážním centrem bývalého Sovětského svazu. Používá systémy podobné systému Echelon ke sbírání dat z telefonních hovorů a satelitů, provozovaných nad Spojenými státy.
Základna Lourdes údajně poskytuje "přibližně 60 až 70 procent veškerých ruských špionážních informací o Spojených státech". Jeden emigrant do Spojených států svědčil o tom, že špionážní a monitorovací činnost základny v Lourdes se dramatickým způsobem zintenzívnila poté, co Boris Jelcin nařídil, aby podstatně vzrostla intenzita hospodářské a technologické špionáže proti Západu.
Bílý dům chce zastavit kampaň, požadující uzavření ruské základny v Lourdes, protože by pak jiné země mohly požadovat, aby Spojené státy zlikvidovaly obdobné své monitorovací základny. Z dokumentů vyplývá, že se Spojené státy zejména obávají o své základny v Británii, v Německu a v Austrálii, které jsou velmi rozsáhlé. Americká monitorovací stanice v Menwith Hill v severoanglickém hrabství Yorkshire je největší elektronickou špionážní základnou na světě.
Avšak Spojené státy neprovádějí elektronickou špionáž samy. Koncem letošního roku zahájí britské vládní Government Technical Assistance Centre provoz z budovy MI5 v Thames House v londýnské čtvrti Millbank. Hlavním účelem toho střediska bude dešifrovat kódy, užívané pro soukromé e-maily nebo pro ochranu souborů v osobních počítačích. Toto dešifrovací středisko bude mít také k dispozici soukromé dešifrovací klíče pro kódy, které budou možná britští uživatelé počítačů nuceni dát k dispozici britské vládě podle zákona RIP.
Toto Government Technical Assistance Centre vybudoval Encryption Coordination Unit (odbor pro koordinaci šifrování) na britském ministerstvu vnitra. Podle jeho informací bude účelem tohoto střediska "mít možnost vytvářet otevřený text/videomateriál/zvuk/ z podle zákona monitorovaných počítačových komunikací, které jsou zašifrovány". Ministerstvo vnitra nepotvrdilo zprávy, že toto středisko bude také shromažďovat informace, získané pomocí odposlouchávacích "černých skřínek", které budou muset být instalovány u britských poskytovatelů internetových služeb.
Náklady na vybudování tohoto střediska, které prý dosahují částky 25 milionů liber, budou pravděpodobně zahrnovat i výdaje na ultrarychlé superpočítače, jaké se dosud používaly jen k rozbití sovětských šifrovacích kódů a k útokům na jiné vojenské cíle. Odborníci na rozšifrovávání kódů budou z agentury GCHQ přesunuti do tohoto nového střediska.
GCHQ využívá hypermoderních počítačů pro monitorování zahraničních komunikací i telefonátů už mnoho let, je to součást celosvětového monitorovacího systému, který Británie provozuje společně s ostatními anglicky hovořícími zeměmi. Klíčovou součástí tohoto systému jsou počítače jménem Slovníky (Dictionaries), které obsahují tisíce cílových jmen, adres a klíčových slov. Těchto počítačů se využívá k vybírání zpráv, které špionážní služby zajímají.
GCHQ neměla dosud povolení odposlouchávat domácí komunikace uvnitř Velké Británie. Nyní nový zákon RIP konstatuje, že vzhledem k tomu, že mnoho domácích internetových komunikací je přenášeno stejnými páteřemi jako zahraniční komunikace, GCHQ bude mít od nynějška právo monitorovat i tyto domácí britské komunikace.
Bylo také zrušeno jiné omezení, které zakazovalo agentuře GCHQ zaměřovat se na občany Velké Británie, pokud k tomu agentura nedostala výslovné individuální svolení.
FBI právě obdržela finance na vytvoření nového elektronického odposlouchávacího programu za 85 milionů dolarů jménem Digital Storm. V důsledku toho se má odposlouchávání telefonů ve Spojených státech během následujících deseti let zčtyřnásobit.
FBI chce vyvinout automatický systém přepisu rozhovorů a překládání rozhovorů. Má vzniknout centrální počítačový archív, kde budou ukládány odposlouchané audionahrávky telefonních rozhovorů a další data. FBI také vytvoří "analytické nástroje pro automatickou indentifikaci mluvčích, nalézání textu podle klíčových slov a identifikaci audionahrávek podle klíčových slov, které obsahují".
Existence monitorovacího systému FBI "Carnivore" vyšla najevo před čtvrt rokem v důsledku soudního sporu mezi jedním americkým internetovým poskytovatelem služeb a federální policií, která požadovala, aby včlenil tento poskytovatel internetových služeb odposlouchávací systém Carnivore do své sítě. FBI tvrdí, že existuje jen 20 Carnivorů a že byly za posledního půldruhého roku použity jen pětadvacetkrát (viz http://www.fbi.gov/programs/carnivore/carnivore.htm. Avšak tento systém je tak kontroverzní, že americký kongres uspořádal před čtrnácti dny v této věci mimořádné slyšení. Soudce nařídil FBI, aby reagovala na žádosti o podrobnosti podle amerického zákona o svobodě informací.
Systém Carnivore se skládá z laptopu a komunikačních karet pro rozhraní. Používá paketový "čmuchací" (sniffer) program, jímž si vybírá zajímavá data uvnitř lokální sítě internetového poskytovatele služeb. FBI tvrdí, že i když systém Carnivore monitoruje veškerý provoz procházející poskytovatelem internetových služeb, kde je systém instalován, software prý zkoumá pouze původ a cíl každého internetového paketu. Pokud odpovídají adresy adresám, který byly soudně autorizovány, pak jsou informace z provozu získány a předány FBI. FBI tvrdí, že nenahrává ani neanalyzuje žádné jiné informace.
Avšak američtí počítačoví odborníci nevěří, že je tohle možné. Například, mnoho poskytovatelů internetových služeb uděluje internetové adresy svým zákazníkům dynamicky. To znamená, že pokaždé, když si vytočíte číslo poskytovatele internetových služeb, využíváte jiné internetové adresy. Pokud Carnivore nemonitoruje veškerý provoz, je k ničemu.
Odborníci požadují, aby FBI zveřejnila zdrojový kód systému Carnivore. FBI to odmítla, ale konstatuje, že zorganizuje "soukromý audit".
Jak se před elektronickým monitorováním ubránit
Navzdory velké mocnosti systémů, jako je Echelon či Carnivore, existuje mnoho praktických obtíží, takže není dost dobře možné provádět absolutní všezahrnující monitorování komunikací, jakého se mnozí obávají.
Riziko, které tyto monitorovací metody představují pro občanské svobody, je často zpochybňováno, protože existují jednoduché metody, jimiž se teroristé či zločinci mohou vyhnout státnímu odposlouchávání.
Zavést si novou e-mailovou adresu jen na pár dní či týdnů trvá sotva minutu, nicméně to znamená, že monitorovací systémy jsou vůči krátkodobě užívaným adresám bezmocné.
Pokud chce obyčejný uživatel internetu mít alespoň takovou míru soukromí, jaké se těší pisatel tradičních papírových dopisů, posílaných poštou, nejlepším systémem pro to je pravděpodobně systém zvaný Freedom. Vyvinula ho kanadská firma Zero Knowledge. Využívá mnohonásobně šifrovaných linků, které přenášejí veškerý internetový provoz. Prvním krokem je využívat takového poskytovatele internetových služeb, který provozuje server systému Freedom. V Británii jich je v současnosti už několik. Váš e-mail je během přenosu několikrát zašifrován, je přenášen od jednoho serveru Freedom k druhému a nakonec je včleněn na internet na nějakém vzdáleném místě. Systém znamená, že nikdo, ani firma Zero Knowledge ani váš internetový poskytovatel služeb, neví, jaké zprávy jsou odesílány a kdo je posílá.
Americká firma Junkbusters nabízí vynikající počítačový nástroj zadarmo, který zabraňuje neautorizovanému odebírání informací z internetu a zároveň vám šetří čas tím, že vyloučí z vašeho počítače reklamní materiál.
Viz tyto linky:
http://www.zeroknowledge.com
http://www.junkbusters.com
A cenu za příspěvek k rasové nesnášenlivosti dostává... Hanuš Hanslík, Česká televize
Pondělní Fakta na ČT1
Zní ponurá cikánská melodie. Reportér, temným tónem: "Východní Slovensko, okolí Prešova. V této oblasti je téměř 250 romských osad. Kromě pracovníků nejrůznějších nadací a lékařů se do nich jen málokdo odváží vkročit."
Záběry na špinavé, polonahé romské děti, v pozadí slumy.
"Přesně před dvěma lety některé tyto osady smetly povodně. Jen v jedné obci zahynulo během několika minut téměř 50 lidí."
Povodeň, čtyři muži nesou mrtvolu. Hudba kvílí, hlas sestupuje do hitchcockovského témbru.
"Téměř dvě desítky prominentních amerických studentů si pro svoji prázdninovou brigádu vybraly z celého světa právě tuto oblast. Hledali nejen dobrodružství, ale i fyzickou práci."
Tato expozice, mimochodem slušně natočená a sestříhaná, je krystalicky čistým připadem rasistické manipualce.
Manipulace č. 1: Reportáž podkresluje hlasitá depresivní hudba, čímž je divák emocionálně manipulován. Náladu situace mu nezprostředkovává to, co vidí, ale kterou melodii mu vybral reportér nebo střihač. Ačkoli se děti do kamery smějí, romská osada je vydávána za místo, kde není radosti.
Manipulace č. 2: Do východoslovenské romské osady se prý málokdo odváží vkročit. Příchozímu tam tedy hrozí jakési strašné nebezpečí, ale v čem spočívá, se divák nedoví - že by ho snad dohola ostříhaní Romové vyzbrojení baseballovými pálkami a řetězy ubili k smrti?
Manipulace č. 3: Záběry z povodně nejsou využity k tomu, aby vzbudily soucit, ale primárně mají diváka utvrdit v negativním dojmu z popisovaného prostředí. Je to podobné, jako kdyby západní televize využila záběry obětí záplav na Moravě v reportáži o kapsářích na brněnském hlavním nádraží.
Manipualce č. 4: Síly temna ustupují, vcházejí hrdinové, bílí, ušlechtilí, američtí, dokonce "prominentní" američtí studenti. Kontrast nemůže být silnější.
A konečně manipulace č. 5 a 6: Studenti nehledají pouze dobrodružství, ale fyzickou práci, přestože by jako "prominenti" jistě v létě pracovat nemuseli. Pátým prvkem manipulace je to, že se divákovi vnucuje moment "dobrodružství" - žít několik týdnů mezi slovenskými Romy je zřejmě něco podobného jako dovolená mezi lidožrouty, šestým je pak stereotyp, že bohatí lidé nepracují, a když, tak pouze, jak je zdůrazněno, kvůli dobrodružství.
Vyznamenala se i regionální prešovská televize, části jejíž reportáže Hanslík do svého díla zahrnul. Studentka Nicole Schwager i později její kolega říkají do kamery něco zcela jiného, než slovenský hlas překládá. I když je možné, že překlad je v zásadě odpovídající a pouze nebyl správně synchronizován se zvukem, dojem pro reputaci televize, která takový záběr odvysílá (nebo převezme, jako v Hanslíkově případě), je zničující. Pokud divák slyší jiný text, než který je potom předložen jako překlad, přestává takovému pořadu okamžitě věřit.
Poté následoval výklad, co všechno hrdinní studenti v obci Svinia vykonali (např. záběry na studnu, kterou vykopali), a pak pointa. Podkresluje cikánská hudba, tentokrát radostná; hovoří Hanuš Hanslík: "Američanům příliš nevadilo ani to, že byli během pobytu ve vesnici dvakrát vykradeni. Přišli prý pouze o drobnosti."
(Neromský) starosta obce říká: "Tuná v podstate privítali hlavne tu pomoc, a skôr by som povedal, ten taký osobný vzťah k Rómom, kde, by som povedal, bylo vidieť, že žiadne nejaké diskriminácie, žiadny odpor medzi študentmi americkými a Rómami nebol, proste, boli to priateľské vzťahy."
A znovu Hanslík: "Od odjezdu zahraničních brigádníků ale práce v osadě většinou znovu stojí. V době naší návštěvy pracovali u odvodňovacích příkopů jen tři lidé. Osada má téměř 700 obyvatel. Ti, kteří pracují, by proto brigádníky z Ameriky rádi přivítali znovu."
Pak chvíle chvály pro Američany, a znovu podstatná informace: "...život v osadě se tak téměř nezměnil ani po katastrofálních povodních. Nikdo neví, jestli nemohou přijít znovu. Na jejich oběti už vzpomíná málokdo. Romové v osadách žijí současností, ze dne na den."
V další části se reportéři podívali do Jarovnice, obce, kde byly oběti povodní největší. Tamní Romové podle Hanuše Hanslíka zaslouží chválu ("V této osadě pracuje více Romů."). Dokonce vykopali strouhu. "Sami," zdůrazňuje reportér.
Dále hovoří Čech, který v obcích pracuje, a ten je více než k Romům kritičtější k bílým obyvatelům těchto obcí. "Výjimky se v romské osadě skutečně najdou. Mezi špinavými rozpadajícími se chatrčemi stojí jako zázrakem dřevařská dílna," vysvětluje Hanslík.
Z celé reportáže je patrné, že ačkoliv se tým Fakt asi snažil o vyvážený přístup, vytvořené dílo je učebnicovým příkladem rasistické, netolerantní novinářské práce. Divák je manipulován, obrazová informace, kterou dostává, neodpovídá průvodnímu komentáři, celkové vyznění směřuje ke zdůraznění stereotypního vidění světa: Rom=nekulturní barbar, Američan=bohatý a ušlechtilý filantrop, a Slováci a Češi? Zřejmě něco mezi.
Česká veřejnoprávní televize mnou málokdy otřese, ale pondělními Fakty to rozhodně dokázala. Viděl jsem na BBC, ZDF i RTL nespočet reportáží z míst, která jsou sociálně i kulturně ještě odlehlejší, ale skutečně si nedokážu vybavit ani jednu, která by prezentovala odlišnost tak netolerantním a zkreslujícím způsobem jako Hanslíkova reportáž Brigáda.
Poznámka JČ: Proč se Česká televize nepokusí vidět Romy jako (normální) lidi, případně dokonce pohlédnout na svět z jejich úhlu pohledu. To nejde? Je pohled většinové české společnosti, představovaný nepříliš zkušeným reportérem, jediný možný?
Nová pozoruhodná kniha o české historii
Politické překrucování faktů jako podstata lidské zkušenosti
Derek Sayer, Pobrezi Cech: Ceska historie [The Coasts of Bohemia: A Czech History]. Princeton: Princeton University Press, 1998, 442 s.
‘Pobrezi’ v nazvu knihy znaci romanticke asociace, ktere si s ‘Bohemii’, Cechami, tradicne spojovalo zapadni mysleni. Autor knihy, kanadsky sociolog Derek Sayer, v ni sleduje dve hlavni myslenky. Prvni je prepsani zapadni historie s Cechami jako centrem modernity. Druhou jsou ‘dejiny ceskeho pretvareni historie’, tedy sledovani toho, jakych funkci nabyvaly udalosti ceskych dejin ve vytvareni novodobeho ceskeho naroda a statu.
Ruzne imaginarni asociace se slovem "Bohemia" se objevuji jiz v Shakespearove Zimni pohadce. Shakespeare v ni obdaril Cechy pousti a morskym pobrezim. Slovo "Bohemian" v anglictine od sedmnacteho stoleti znamenalo nejen "obyvatel Cech", ale i "cikan spolecnosti, nekdo, kdo odmita konvence", nebo proste "cikan". Duvodem bylo, ze cikani, nebo Romove, prisli do zapadnich zemi pres Cechy (s. 5-6). Oxford Advanced Learner’s Dictionary dnes preklada "bohemian" (s malym b) jako "(osoba, zvlaste umelec), ktery ma nebo vykazuje velmi neformalni a nezvykly zpusob zivota", a zapadni tradice vetsinou povazuje Cechy za romantickou a neznamou zemi, ktera lezi za hranicemi Zapadu a modernity, alespon te v zapadnim pojeti. V roce 1938 se v tomto duchu distancoval od Ceskoslovenska britsky premier Chamberlain. Zelezna opona, ktera po roce 1945 rozdelila Evropu, dale posilila ono vyneti Cech z Evropy a Zapadu (s. 8). I dnes jsou Cechy "pohadkovou zemi, kde sametove revoluce vynaseji filosofy-dramatiky na kafkovske hrady, aniz by se pri nich zatrasla jen okenni tabulka" (s.9).
Sayer odmita tyto romanticke postoje. Cil jeho knihy, formulovany v uvodu, je radikalni: prepsat historii moderni Evropy tak, jak by mohla byt videna ze skutecnych Cech, nikoliv tech imaginarnich. Modernitu Sayer sice nedefinuje, ale popisuje ji takovymi znaky jako jsou protestantismus (husitske Cechy byly jeho kolebkou), narod a nacionalismus, zacatek tricetilete valky prazskou defenenestraci v roce 1618, protireformace, cenzura, sekularizace v devatenactem stoleti, narodni obrozeni a s nim vznik "narodnich mensin" Nemcu a zidu. Klikatost ceske historie je pro Sayera pripomenutim, kolik zapominani je v kazdem "vytvareni pameti", tedy v psani historie. Ceska identita, ktera je podle Sayera zcela zrejma kazdemu, kdo Cechy navstivi, ma jediny prvek kontinuity: neustale zachranovani a prestavovani tvari v tvar opakovanym navratum, nicenim a prerusovanim. Jakmile je ceske historii dana celistvost, povrchni abstrakce jako jsou ‘Evropa’, ‘Zapad’, ci ‘modernita’, ktere tuto celistvost neuznavaly a daly Cecham punc jinosti ci odlisnosti, jsou samy zpochybneny. Podle Sayera je tatovato historie zakladem pro porozumeni toho, cemu rikame moderni svet. Sayer sleduje interpretaci dejin v umeni, publikacich, katalozich vystav, tematech postovnich znamek a v oficialnich prohlasenich, a cini to nesmirne poutave.
Interpretace historie ve jmenu politickych zajmu, stejne jako dalsi 'vynalezy' dvacateho stoleti, jako je napriklad etnicke cisteni, ma sama bohatou historii. Ferdinandova ‘normalizace’ po Bile Hore se snazila vnuknout predstavu doby Karla IV. jako klidne idyly pred nastupem rozvratneho husitskeho kacirstvi (s.46). Misto Husa vynalezli Jezuite kult Svateho Jana Nepomuckeho, ktery byl ve skutecnosti kombinaci dvou historickych postav. Narodni buditel Josef Jungmann, ktery kodifikoval cesky jazyk, se svymi prekroucenymi preklady originalnich dokumentu psanych v nemcine take zaslouzil o to, aby Cesi chapali Narodni muzeum, zalozene v roce 1821, jako muzeum ceskeho naroda, nikoliv jako Muzeum Vlasti, schranujicim pamatky z Cech. Muzeum vsak bylo svymi aristokratickymi zakladateli zamysleno prave jako muzeum zemske (Vaterlaendisches Museum), nikoliv "ceske narodni". Takova zemska muzea vznikala i v dalsich zemich monarchie, prvni v nemecky mluvicim Styrsku v roce 1812 (srv. J. Pernes: Pod moravskou orlici). Moravsko-slezske zemske muzeum bylo zalozeno v roce 1816, pet let pred zemskym muzeem v Praze. Casopisy jako Zlata Praha, vychazejici od roku 1884, sice nebyly agresivne nacionalisticke, ale zcela ignorovaly nemeckou Prahu. Narodni divadlo se v osmdesatych letech devatenacteho stoleti stalo "zlatou kaplickou nad Vltavou", zatimco Nemci hrali ve Stavovskem divadle. Koncem stoleti jiz byly drivejsi projekty dvojjazycneho cesko-nemeckeho naroda - jako byl Bolzanuv ze zacatku stoleti - prachem historie. Cesky jazyk se stal posvatnym totemem.
Nic na tom nemenilo, ze byt Cechem ci Nemcem byla do znacne miry vec volby. Palacky mluvil s detmi a s zenou nemecky, stejne jako Masaryk se svou matkou. Miroslav Tyrs a Jindrich Fuegner, zakladatele Sokola, jenz byl ceskou odpovedi na nemecky Turnverband (viz E.Wiskemann: Czechs and Germans), se narodili jako Friedrich Emanuel Tirsch a Heinrich Fuegner a mluvili spolu nemecky, protoze jejich jednoducha cestina nestacila na ucena temata jejich rozhovoru (s.109). Ani cesti buditele ani nemecti pangermaniste ovsem neprijimali zidy, protoze ti nezapadali do jejich historickych schemat (s.113).
Sayerova zkusenost v marxisticke analyze - tak se to aleson zda z nazvu jeho publikaci - ho dobre vybavila pro hodnoceni ceske ‘oficialni historiografie’. Byl to totiz nejenom Masaryk, ackoliv nebyl marxista, kdo videl socialni otazku jako jedine reseni ceske otazky (s.156), a proto chvalil Havlicka, Nemcovou, Svetlou a Nerudu za socialni obsah jejich del. Masaryk navazoval na desetileti prace narodnich buditelu, kteri definovali cesky narod jak narodnostne, tak tridne. Obrozeni totiz prineslo ztotozneni naroda s imaginarnim ‘lidem’. Pojmy ‘lidovy kroj’ a ‘narodni kroj’ znamenaly totez. Ceskou aristokracii kreslili obrozenci jako odnarodnenou ci germanizovanou, a to pres jeji nezanedbatelne prispeni k narodnimu obrozeni. Udajne ci skutecne distancovani slechty od lidu, to jest od lidu venkovskeho jako zdroje narodnich hodnot, slouzilo buditelum, mestskym intelektualum a prislusnikum stredni tridy, k odsouzeni slechticu jako odnarodnenych elementu. Komuniste pozdeji pouzili stejnou retoriku pri likvidaci ceske burzoazie - a k odsouzeni Masaryka jako burzoazniho predstavitele (s.119).
Jak zduraznuji i jini, treba soucasny publicista Emanuel Mandler, komunismus nebyl tedy cizi ideologii, importovanou ze Sovetskeho svazu, ale mel silne domaci koreny. Politicke strany Narodni fronty se po valce predhanely v radikalnim nacionalismu. Pozdeji komunisty pronasledovany narodne-socialisticky predak Prokop Drtina ohnive volal na stranickem sjezdu v Lucerne po naprostem vycisteni republiky od nemeckych "privandrovalcu" a a po vytvoreni "cisteho" narodniho statu Cechu a Slovaku (s. 240). Lidovecky politik a knez Bohumil Stasek, straviv valku v koncentracnim tabore a ztrativ tam jedno oko, se vyjadril, ze na Nemce se prikazani odpusteni bliznimu nevztahuje. Najednou se zdalo, jako by Nemci nebyli v Cechach nikdy doma. Po vyhnani Nemcu, konfiskaci jejich majetku a po znarodnovacich dekretech se pojmy ‘narod’, ‘vlast’ a ‘lid’ prekryvaly natolik, ze pro komunisty bylo snadne na nich vybudovat dum zvany totalita. Ve jmenu ceskeho lidu ozivili komuniste Husa, postupne rehabilitovaneho uz od sedmdesatych let devatenacteho stoleti, jako narodniho mucednika. Jejich antisemitismus cerpal nejen z antisemitismu nemeckeho, ale i z Nerudova ci Havlickova.
Sayer popisuje aktivity mezivalecne umelecke avantgardy, ktera protestovala proti oficialnimu umeni, predstavovemu napriklad malirem Alsem ci spisovatelem Jiraskem a odmitala heslo "ceske je hezke". Podle Sayera ceske umeni dosahlo nejlepsich vysledku, kdy ‘tradicne ceskym’ nebylo a kdy naopak cerpalo z modernich evropskych smeru, jako byl surealismus. Sdruzeni vydavatelu Kmen chtelo propagovat kulturu "jak narodni, tak svetovou". Narozdil od ‘oficialnich’ velkych nakladatelu publikovalo i ceske-nemecke autory; jeho editorem byl vzdy progresivni Stanislav Kostka Neumann. Sayer sype z rukavu zajimave detaily, o nichz bezny cesky ctenar, zvlaste ten, pro nehoz studium ceske literatury skoncilo na stredni skole nebo na ucilisti v dobe komunismu, nemel tuseni. Kulturni magazin Tvorba zacal vydavat F.X.Salda, ktery jej v roce 1928 predal komunisticke strane na protest proti cenzure komunistickeho tisku. Novym editorem se stal Julius Fucik, redaktor Rudeho prava a pozdejsi ‘narodni mucednik’. Fucik spolu se zakladatelem avantgardni umelecke skupiny Devetsil Karlem Teigem verejne pranyrovali soudruhy Vancuru, Olbrachta, Neumanna, Seiferta a dalsi, ktere komunisticka strana v roce 1929 vyloucila za "radikalne maloburzoazni" nazory (s.210). Spisovatel Milan Kundera prispel potom po valce epickou basni Posledni maj k vytvoreni Fucikova kultu. I naciste si byli vedomi dulezitosti propagace ‘narodni kultury’, takze Smetana za protektoratu se hral; v kvetnu 1944 byl v Obecnim dome proveden cely cyklus symfonickych basni Ma vlast jako soucast oslav vyroci Smetanovych narozenin (s.233). Po valce byla mezivalecna avantgarda v ramci statem prosazovane amnesie tabu, prosazovala se "srozumitelnost" a "realismus." Historicke romany spisovatele a narodne-demokratickeho senatora Aloise Jiraska, ktere se za prvni republiky staly "bibli naroda" a ktere skolni ditky povinne cetly v plnem zneni, se v padesatych letech dockaly mohutnych reedici, prestoze narodne demokraticka strana se stala jiz ve tricatych letech soucasti semi-fasistickeho Narodniho sjednoceni. 28. rijen, den oficalniho zalozeni Ceskoslovenska, zustal narodnim svatkem, avsak byl nyni ucinen dnem znarodneni podle Benesovych znarodnovacich dekretu, svazuje tak rok 1918 s rokem 1945 jako dva milniky na ceste k narodni seberealizaci.
Sayerova ‘dekonstrukce’ modernity a historickych mytu jej radi do postmodernistickeho tabora, avsak narozdil od rady jinych postmodernistu, jejichz jazyk je casto tak slozity, az je nesrozumitelny, je jeho kniha naprosto strhujici. K zabavnym ukazkam konstrukce dejin by bylo mozne dodat dalsi priklady, ktere se v knize jiz nenachazeji, ve svetle Sayerovych argumentu ale davaji smysl. Marxovi a Engelsovi se napriklad dostalo ceskych krestnich jmen. Jelikoz jim nemohla byt odejmuta jiste neprijemna nemecka narodnost, zamlcely ceskoslovenske komunisticke dejiny alespon Marxovy zidovske rodice a odpor obou filosofu k ‘reakcnimu’ nacionalismu slovanskych narodu. Karl Marx byl ted navic Karel, Friedrich Engels byl Bedrich, prejmenovani, proti kteremu by Marx a Engels ve svem vsenemectvi zrejme protestovali, kdyby ve dvacatem stoleti jeste zili. Sayeruv popis komunisticke kultury take objasnuje Saxonbergovo tvrzeni http://www.britskelisty.cz/9809/19980904e.html - 04, ze cesti komuniste jsou ve svem nacionalismu a v obhajobe ‘tradicni ceske kultury 'pravicove' konzervativni stranou.
Sayerova kniha, vybavena vynikajicim rejstrikem a bibliografii a rozsahlym poznamkovym aparatem, uspela v ilustraci toho, jak moderni evropske dejiny mohou byt ve zkratce podany na dejinach Cech. Kniha je velmi erudovana v oblasti umeni a kultury, v popisu politickych udalosti je vsak misty prilis zjednodusena. Sayer napriklad zamlcel takticke spojeni ceskych liberalnich politiku se zemskou slechtou od sedesatych let devatenacteho stoleti, ktere melo slouzit k zastaveni ‘vsenemeckeho’ nebezpeci. Ackoliv Sayer zminuje Herdera jako inspiraci romantickeho nacionalismu devatenacteho stoleti, nevenuje prilis pozornosti vyvoji nemeckeho nacionalismu v ceskych zemich. Ceske narodni obrozeni slo ruku v ruce se vznikem nemeckeho (a ve Slezsku s polskeho) nacionalismu, reagovalo na nej a napajelo jej novymi impulsy. Bitky Cechu a Nemcu v ceskych mestech na prelomu stoleti vedly az k nekolikeremu vyhlaseni vyjimecneho stavu nad Prahou a okolim. Sayer se ve sve vasni pro dekonstrukci ceske oficialni historiografie paradoxne prilis ponoril do ceskeho nacionalismu a opakoval tak opakujici se sklon ceskych historiku psat o dejinach Cech jako o dejinach ceskeho ‘naroda’ a vynechat jako nepatricne dejiny ‘ceskych’ Nemcu a dalsich etnik. Samym vyberem tematu se take pridal k caste tendenci pojimat dejiny ceskych zemi jako dejiny Cech, a ponechat na okraji Moravu, Slezsko, ci Horni a Dolni Rakousko (kde v devatenactem stoleti zily statisice Cechu). V ramci Cech se pak az prilis soustredil na Prahu. Krome uvodu se Sayer ani slovem nezminuje o historii Romu. Vzhledem k romantickemu popisu Cechu jako ‘imaginarnich cikanu’, nacrtnutemu na zacatku knihy, je to dvojnasob skoda. Pres tyto nedostatky poskytuje Sayerova kniha fascinujici vhled do dejin ceske kultury a politiky. Ukazuje, jak daleko je kazda historie od takzvane objektivni pravdy.
Kandidát Bush, české tanky a svět 21. století
František Roček
V srpnu vzpomínáme na desáté výročí vypuknutí krize v Perském zálivu, v Japonsku vzpomněli na úspěšnou jadernou bombardovací premiéru z roku 1945 a prezidentský kandidát Bush mladší Američanům řekl, že ve vojenské oblasti je nutné se vzdát iluzí posledního desetiletí. V souvislosti s tím bych se chtěl také ohlédnout za podivením z pátku 21. července, kdy v BL byl uveřejněn článek "Kam bude vlast posílat lidi na popravu?", v němž byla položena otázka, k čemu že je nám drahé modernizování českých tanků a kam že s nimi chceme dojet - zda do Koreje, na Kubu či kam?
I.
Na otázku proč modernizovat tanky T-72, lze odpovědět: protože nevíme, k čemu se nám ještě budou hodit. Zdroje budoucího nebezpečí jsou nejhorší - neznámé.
Jsme součástí zájmového kroužku NATO. Proto musíme počítat s tím, že naše tanky mohou být v případě nutnosti nasazeny až na samých vnějších hranicích NATO, nebo dokonce i za hranicemi NATO. Totéž platí o našem letectvu.
Již dnes má NATO starost jak to vypadá s naší přepravní železniční kapacitou - a zjistila: není to žádná sláva. Naší povinností bude vytvořit časem silnou expediční jednotku (na úrovni divize). Dnes se můžeme utěšovat tím, že to je nutné jen pro případné mírové operace. Mohou nastat i fatálnější situace.
Čas možného
Modernizované pozemní síly nebudeme potřebovat asi do roku 2010, ale kolem roku 2015 již můžeme hypoteticky počítat s konfrontací Evropy v rámci nového kola přerozdělování moci ve světě. Kritický čas může nastat do roku 2020.
Již dnes se Evropa potichu připravuje k obraně svého „životního prostoru“, který zahrnuje celý „západní“ zájmový prostor: nejen země NATO, ale i přilehlé země jihu a východu Evropy, Blízký východ, včetně ropné oblasti Perského zálivu a Středozemní moře, Atlantik a prakticky všechna moře navazující na evropský prostor.
T-72 pro čas konfrontace?
Jakékoli rozsáhlejší nasazení evropských pozemních jednotek v případě konfliktu na hranicích (za hranicemi) NATO by si vyžádalo jistě i nasazení české expediční jednotky vybavené zcela určitě i tanky T-72. Proto maximální modernizace, čili zajištění podmínek pro přežití jejich osádky, je nutností.
Tank T-72CZ by měl dosáhnout efektivní dálky střelby ve dne i v noci jako tanky 3. generace (např. americký Abrams, francouzský Leclerc apod.) Shodná by měla být i schopnost pozorování v noci.
Původní T-72 měly vést proti obrněným cílům účinnou palbu do vzdálenosti 2100 m s pravděpodobností zásahu první ranou 0,6 až 0,7. Modernizovaný T-72 by se měl naučit zabíjet na vzdálenost 2000 m za jízdy přes strniště a krtince s pravděpodobnosti zásahu 0,9, aby se dalo mluvit o modernizaci. Americký M1A2 Abrams (tedy jeho poslední model) má na 2000 m dosahovat pravděpodobnosti zásahu 0,95. Účinný dostřel má být u M1A2 Abrams 3000 až 3500 m. Pokud generál Šedivý hovořil o nutnosti vyrovnat se s chybějící vzdáleností 1500 m ve výkonu kanónu, znamená to dosáhnout obdobného účinného dostřelu.
Že by modernizace tanků T-72 měla i exportní úspěch?
V tisku bylo naznačeno, že by modernizačními zákazníky by mohli být např. Finové.
Proč ne? Mohly se ve Finsku projevit příznivé reference od sousedů Švédů, protože pro Švédy modernizujeme bojové vozidlo pěchoty (BVP) ve Vojenském opravárenském podniku (VOP) 026 Šternberk. Kromě toho Švédi zadali Vojenskému technickému ústavu výzbroje a munice Slavičín studii o proveditelnosti osazení věže bojových vozidel pěchoty (BVP) 120 mm minometem. Za zmínku stojí i společná produkce dělostřeleckých zapalovačů apod. s Poličskými strojírnami. Švédské objednávky speciálních výbušnin k odstřelu např. železobetonových konstrukcí směřovaly do Synthesie Pardubice. Takže určité reference zde jsou. Proč by tedy nemohlo vzít Finsko na vědomí, že další český zbrojař, VOP 025 Nový Jičín, modernizuje tank T-72?
Problém je v tom, že T-72CZ se systémem řízení palby od italské firmy Officine Gallileo dlouhodobě nefungoval tak, jak to chtěla armáda.
V roce 1995, kdy byla na podzim zakázka dojednána, se ozvala ihned kritika, že výběr firmy Officine Gallileo je krokem vedle, protože vojenští experti preferovali pro dodání systému řízení palby tanku francouzskou firmu SAGEM, která je v tomto oboru profesionálem s velmi dobrými referencemi.
Na zbrojním veletrhu IDET 99 v Brně se v souvislosti s novojičínským T-72 CZ hovořilo také o tom, že střílet přesně možná umožní francouzský systém od společnosti SAGEM, který do „svého“ T-72 namontovala společnost PSP Bohemia z Přerova. Jednalo se o konkurenční prototyp T-72MP. PSP Bohemia a.s. se dala dohromady s francouzskými firmami SAGEM a SFIM - dodavatelé systému řízení palby a Ukrajinci z CHKBM měli modernizovat podvozek a dodat přídavné pancéřování.
Státní kontrakt T-72CZ měl probíhat takto: vývoj 1995 - 1997, výroba ověřovací série 1998, zavedení do výzbroje českých armádních houfů také 1998. Je rok 2000 a vojáci se modlí, aby systémem řízení palby od italské firmy Officine Gallileo konečně fungoval.
Suma sumarum: Z dlouhodobého politického hlediska je modernizace tanků T-72 nutností. Z praktického hlediska stačilo, aby se s modernizací výhledově počítalo až kolem (po) r. 2000, protože již v době výběrového řízení na modernizaci tanku bylo jasné, že peníze na tento program do konce století nebudou…
II.
Nedělejme si iluze o budoucnosti
Nedělejme si iluzi, že pokud dojde v budoucnosti k nějakému konfliktu, vše půjde tak hladce jako ve střetu s Irákem, který před deseti lety 2. 8. dvě hodiny po půlnoci se vydal do Kuvajtu.
Devadesátá léta byla zdrojem euforie o superakčnosti západních armád. Pokud by pokračovalo přeceňování výsledků z Iráku (a z nedávné trestné výpravy do Kosova), znamenalo by to především těžký střet s realitou, na což poukazují chladnokrevnější vojenští experti NATO.
V Kuvajtu se nejednalo o typickou válku budoucnosti, ale o dlouhodobě plánovaný odvetný úder:
1. K osvobození Kuvajtu měli spojenci od vstupu Iráku do Kuvajtu celkem šest (!) měsíců času na shromáždění nejmodernějších bojových prostředků a zásob, včetně hajzlpapíru.
2. Spojenci si vybrali čas, místo a technologii vhodnou k útoku. Irák neměl žádného koaličního partnera, který by nutil spojence rozdělit síly na více frontách a narušoval jejich zásobovací trasy.
3. Boj byl veden na jediném přesně definovaném území. Krajina byla vhodná svou značnou přehledností k frontálním tankovým útokům. Irácká vojska se zastavila na kuvajtsko - saudských hranicích a ve statických postaveních dávala spojencům ideální šanci přejít do útoku podle jejich vlastního uvážení.
4. Sledování Iráku průzkumnými družicemi a leteckou technikou, plánování operací bez rušení bombardováním či ostřelováním a přenos informací bez nebezpečí rušení.
To, že Saddám Husajn okupoval Kuvajt, bylo výsledkem chybného Husajnova odhadu postoje západní civilizace vůči jeho agresi. Kuvajtský ani saudský režim nebyly příliš demokratické, podobně jako irácký, přesto vzbudily lítost, protože ronily ropné slzy. Žádný technicky rozvinutý stát si nemohl dovolit ponechat v ohrožení megastudnici ropy, která nezanedbatelným způsobem zajišťuje dokonalost technického světa.
Výsledek tažení v Perském zálivu je ale zároveň varováním vítězům: Ukázalo se, že rakety Patriot nebyly schopné zabránit dopadu hlavic Scudů na Saudskou Arábii a Izrael, že spojenecké letectvo nebylo schopné raketovou kampaň Scudů zlikvidovat, že při totálním rozvrácení velení a rušení spojení se dokázalo jádro iráckých vojsk vyhnout obklíčení a zničení a ustoupilo do nitra Iráku.
III.
Budoucí hrozby: aliance a resentimenty
Státní pořádek vytvořený (poněkud zbrkle) na Balkánu v roce 1918 a obnovený (s určitými korekcemi) v roce 1945, se pod tlakem resentimentů zhroutil. Svůj díl viny na urychlení krize má i Německo, které podpořilo svého „partnera“ z druhé světové války - Chorvatsko. Tato „chybička“ je popsatelná technickým žargonem („Kooperativní zahraniční a bezpečnostní politika může přinejmenším sladit politiku jednotlivých států a zabránit prohloubení konfliktu, jako se to stalo např., když se Německo, nezávisle na ostatních, rozhodlo, že uzná samostatnost Bosny a Chorvatska.“ Společné smíšené úkolové skupení, Nora Bensahel, European Security 2/1999, in Vojenské rozhledy 3/2000.) Vliv podhoubí resentimentu je těžko definovatelný, ale nepřehlédnutelný. A se sympatiemi a antipatiemi tohoto typu musíme počítat i nadále, protože resentimenty sice časem slábnou, ale mohou se objevit v transformované podobě, o jeho tvaru dopředu nic nevíme, protože se vynoří z kolektivního nevědomí na základě momentální situace. Vůně resentimentu popírá realitu nějaké tlusté čáry v historii jedinců i národů…
Nultá krize
Po roce 1918 se ujala myšlenka, že novou dobu (mír) pomůže zajistit Společnost národů. Jak dopadla je známo. Organizace spojených národů vznikla po roce 1945 ze stejných pohnutek. A fungovala až do konce bipolárního světa a právo veta hlavních reprezentantů obou bloků - SSSR a USA - vytvářelo jasný rámec. Rozhodovalo se proti vůli SSSR a USA jen v otázkách, které nemohly ohrozit mocenský bipolární stav.
Po rozpadu bipolárního světa právo veta nemělo oporu v hrozbě odvetou (např. ze strany Ruska či Číny), ale dohodnutý mechanismus nedovoloval právo veta nerespektovat, pokud se mělo jednat o rozhodnutí podle regulí OSN.
Akce v Kosovu byla rozhodnuta mimo rámec OSN, v režii NATO. Byla to de facto nultá „světová“ krize, protože OSN byla odstavena na druhou kolej.
Spojené národy bipolárního světa byly pryč. Směřujeme k OSN silných regionů, resp. k OSN aliancí. Nadchází čas aliancí, které nebudou mít tak pevnou strukturu jako dvě aliance bipolárního světa, ale budou účelovými mocenskými uskupeními.
Dnes lze hovořit o akceschopné alianci NATO, o rýsující se alianci čistě evropské - EU, USA pragmaticky směřuje (od NATO) k alianci tichomořské, rýsuje se několik aliancí asijských, apod.
Aliance je základnou kolektivní mocnosti, jakou je např. dnes NATO. Ale mimo tuto alianci dnes působí suverénně USA jako mocnost a hraje dvojí roli - partnera i suverénní mocnosti, což představuje i rozpor, který může případě nutnosti USA vyřešit výhledově ve svůj prospěch potlačením své aktivity v atlantských strukturách.
Také Rusko a Čína budou též součástí účelových aliancí v dobách, kdy to bude pro ně politicky momentálně účelnější.
Podle mého názoru začíná možná asi dvacetiletý běh do další fáze přerozdělení moci ve světě. Dnes nejsilnější pozici drží USA, dále aliance NATO, následuje region EU.
NATO chápe suverenitu svého prostoru již jako zajištění suverenity všude tam, kde by mohla být její suverenita ohrožena i nepřímo. Aliance se připravuje na budoucí střet aliancí, ačkoli dnes o tom v programových dokumentech NATO nemluví…
Dnes, po prolomení psychologické hranice v Kosovu, to znamená, že vojenské kampaně budou odstartovány i bez požehnání OSN, pokud OSN neodsouhlasí záměr té které (budoucí) aliance.
Evropa musí vytvořit politickou a vojenskou alianci, která by byla schopná fungovat i bez vlivu OSN, ale i alternativně bez spoluúčasti USA, protože tradiční úloha NATO skončila a transformuje se v alianci obhajující zájmy atlantského společenství (tzv. západní Evropy a již jenom částečně i severní Ameriky).
Evropa není v ohrožení, zůstává již především politicko - ekonomický zájem, který v budoucnosti nepotřebuje nevyhnutelně úzkou vojenskou provázanost, protože mezi Evropou a USA nastupují konkurenční vztahy s prvky spolupráce. USA se začínají připravovat na samostatnou roli (což není v rozporu s tím, že USA nabádají, aby při tvorbě evropských jednotek se vycházelo účelově ze struktury a akceschopnosti na bázi NATO, tedy nepřímo ve spoluprací s USA).
Terorismus nebude tím nejhorším
Počátkem srpna na politické "psychoparty" Republikánské strany se ujal guvernér George W. Bush role prezidentského kandidáta a mj. při inventuře svého volebního programu řekl: "Nastal čas, kdy nemá smysl zaobírat se úpravou zastaralých dohod z doby studené války. Nebezpečí je příliš reálné. Proto slibuji, že pokud budu zvolen v nejbližším možném termínu podepíšu program na vybudování protiraketová ochrany naší země."
Zcela jasně (byť naprosto obecně) řekl to, co se diplomaticky snaží američtí politici obejít: protiraketový deštník nebude sloužit proti tzv. teroristickým státům, protože jejich schopnost ohrozit USA je minimální a politicky jen hypotetická.
Rusko a Čína vehementně protestují, protože vědí, že deštník je určen proti nim a všem potenciálním mocnostem světa. Nesouhlas některých evropských států je také sebezáchovný. V případě izolacionalistických tendencí by se USA mohly pokrýt deštníkem a vnímat "změny počasí" z jiného pohledu než poloostrov Evropa…
Regionální konflikty a terorismus nejsou největším nebezpečím budoucnosti. Jsou to jen signály některých budoucích problémů. Skutečně nebezpečné jsou budoucí aliance, které nelze dosud řádně definovat: Bude se jednat, jako vždy v lidských dějinách, o přerozdělení vlivu.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 