Vanitas vanitatum aneb Kavčí hory uprostřed radostného putování z bláta do louže
Páteční událost, resignace ředitele zpravodajství Jiřího Hodače, bude mít v českých médiích patrně jen nevelký ohlas. Na rozdíl od Zdeňka Šámala nebyl J. Hodač součástí místní mediální lobby a také, což je neméně důležité, novináři podstatě sporu mezi ředitelem televize a jeho šéfem zpravodajství nerozumějí; Hodačův odchod je provázen jen "středně velkým" skandálem, utajenou koncepcí reformy zpravodajství, z níž je veřejnosti znám pouze kuriózní název obsahující řadu čtyř po sobě následujících genitivů, a tak nemají dost dobře o čem psát.
Jak Britské listy uvedly už krátce po Chmelíčkově nástupu do funkce, vytvoření nové funkce ředitele zpravodajství mělo původně jasný taktický záměr, totiž odstranit z televize málo schopného Zdeňka Šámala. Jakmile bylo cíle dosaženo, Jiří Hodač se - spolu se svou funkcí - stal přebytečným článkem a byl Chmelíčkovi, jak BL napsaly o něco později, pouze koulí na noze.
Hodač selhal jako manažer, protože své podřízené neuměl motivovat a nepovažoval za potřebné s nimi komunikovat. V tom má Dušan Chmelíček pravdu. Ředitel zpravodajství si navíc nevedl příliš dobře ani v prestižní kauze moderátora nedělní debaty: jeho "kůň", rozhlasový moderátor Zelenka, svými výkony určitě nedosáhl standardu, jaký měl jeho předchůdce Prorok v době svého moderátorského vrcholu v roce 1998, a přestože se Zelenka pořad od pořadu zlepšoval, nedokázal "Polednici" zachránit před potupným koncem.
Dušan Chmelíček ovšem udělal při Hodačově odchodu dvě velice vážné chyby, které ho ve svém důsledku mohou stát místo.
Za prvé bylo zásadní taktickou neuvážeností odcházejícího manažera veřejně kritizovat. Kdyby se ředitel omezil na stručné konstatování "Je to věc jeho osobního rozhodnutí" nebo jinou frázi, která se při takových příležitostech užívá, a věc dál nekomentoval, dosáhl by mnohem lepšího působení a minimálně by omezil škody, které Hodačovo prásknutí dveřmi televizi způsobilo (a zveřejní-li Jiří Hodač svou koncepci, možná ještě způsobí).
Druhou a zcela zásadní chybou bylo oznámení, že možná zruší Hodačovo místo, přestože jak ve svém projektu, tak v tajné zprávě o prvních měsících ve funkci (kterou Britské listy obdržely před časem již ze dvou nezávislých zdrojů a - nebude-li vystavena na stránkách ČT - zveřejní ji současně s jejím oficiálním odtajněním ve středu 16. 8.) hovoří o této pozici jako o nezbytné, takřka zásadní pro existenci České televize.
Další chybou, která může mít v této situaci kumulativní účinek, byla formulace v tajné zprávě, vinící Radu ČT z toho, že způsobila skluz v naplňování Chmelíčkova projektu, protože včas neschválila nový Kodex a Statut ČT. To je nesmysl samo o sobě (oba dokumenty jsou statutární a jejich relativní neaktuálnost dost dobře nemůže žádný takový skluz způsobit), a hlavně, ředitel Radě nikdy žádné dokumenty ke schválení nepředložil.
To je samozřejmě prvotřídní faux pas a Rada, nechce-li demonstrovat, že si na sobě klidně nechá štípat dříví, ředitele za takový podraz krýt nemůže.
Co se stane dál, záleží teď zejména na síle politického krytí, jež si D. Chmelíček vytvořil.
Není tajemstvím, že tato Rada je ve svém rozhodování plně podřízena stranickým sekretariátům - že je Radou ne snad "na baterky", ale určitě "na telefon": stačí dva telefonáty správné osoby správném radnímu, jednomu za ODS, druhému za sociální demokracii, a Rada odhlasuje, že tráva je červená.
Dokáže-li však ředitel, který svou taktickou nevyzrálostí už přivodil své instituci nejednu prekérní situaci a blamáž, přesvědčit o své užitečnosti v nejvyšších patrech politické hierarchie, to je otázka, na kterou zatím neznáme odpověď. Chmelíčkův osud je již možná v tuto chvíli zpečetěn, možná je naopak rozhodnuto, že Rada ředitele nesmí odvolat až do konce jeho funkčního období, aby se tak co nejvíc urychlila privatizace lukrativního veřejnoprávního média, pokud možno ještě do roku 2002, v podmínkách opozičně-smluvní demokracie.
Jak na tom ředitel je doopravdy, se dozvíme z cenzurovaného zápisu z jednání Rady v úterý 15. 8.: budou-li tam formulace jako "nepřesvědčil" (o důvodech zrušení Hodačova místa) nebo "neuspokojivá" (sitauce ve zpravodajství), Chmelíčkova kariéra vstoupila do svých posledních měsíců a dále budeme pouze svědky pomalého procesu jeho odvolávání, jaký jsme v případě jeho předchůdce zažili vloni na podzim (tehdy trvalo Puchalského bolestné umírání celé čtyři měsíce). Bude-li se zápis naopak hemžit "pochopeními", "složitostmi" a "náhradními termíny", bude to umíráček pro celou Českou televizi, minimálně v její současné podobě afirmativní, avšak relativně nezávislé instituce. Její skon však bude podstatně delší.
Proč obdivuji Vladimíra Putina
Tento komentář Willa Huttona vyšel v neděli 13. srpna v týdeníku Observer.
Ruské politické a hospodářské struktury jsou zkorumpované a ochromené a jen prezident Putin je schopen způsobit změnu k lepšímu. Západ potřebuje, aby dosáhl Putin úspěchu.
Budování státu je monumentální, nebezpečná a málokdy poklidná záležitost. I některé státy, které nyní považujeme za přirozenou součást stavu věcí na světě, vznikly teprve nedávno a lidé pamatují, jak ještě nedávno stály na pokraji rozkladu. Když Francie prohrála koloniální válku v Alžírsku, téměř ji to srazilo na kolena. Od Jižní Koreje po Argentinu, od Řecka po Egypt, byl to všude podobný příběh. Množství vlajek, vláda zákona, spořádaná obměna vlád, občanský mír a relativní hospodářská stabilita, to všechno jsou teprve nedávné úspěchy, jichž bylo dosaženo velkým úsilím. A i když je to dnes už pokryto pískem zapomnění, i Británie měla svůj podíl občanských válek, vražd a konfliktů, než koncem sedmnáctého století vznikl současný britský stát.
Vladimír Putin, který tento týden slaví první výročí převzetí svého úřadu jako premiér a posléze jako prezident, by měl být posuzován v tomto kontextu. Na Západě je nyní Putin považován za řezníka z Čečenska, za loutku z bývalé KGB, jemuž vůbec nejde o demokracii, o svobodu či o tržní ekonomiku, ať o těchto principech hovoří formálně jakkoliv často. Najmenoval své staré přátele z rozvědky do klíčových ministerstev a měli bychom si dávat pozor na to, že instinktivně znovu buduje v Rusku svou autoritářskou mocenskou základnu. Měli bychom si zacpat nos a udržovat bezpečnou vzdálenost. Putin je příštím Pinochetem.
Avšak neinterpretuje Západ šéfa ruského státu náhodou nesprávně? Pokud začnete Putina považovat za tvůrce státu, za nutnou, i když jistě nedostatečnou podmínku k vytvoření úspěšného kapitalismu v Rusku, najednou ho uvidíte v jiném světle. A kromě toho, Putin zahajuje své úsilí z katastrofálního počátečního bodu. Rusko přešlo od rozkládající se carské struktury k autoritářskému policejnímu státu jediným skokem. Po rozkladu policejního státu neexistuje vůbec žádný systém smluvního či majetkového zákona, neexistuje nestranná státní správa ani nestranné soudnictví, žádný společný tmel, který by udržoval společnost pohromadě, lidé nemají pocit, že je jejich vláda legitimní.
Putin buduje stát na místě, kde stále ještě kvetou staré, zkorumpované formy komunismu . Buduje ho v zemi, kde žije více než 100 etnických skupin, některé z nichž, jako například Čečenci, nepřijímají žádnou autoritu či legitimitu mimo své etnické hranice.
Často zapomínanou výhodou komunismu bylo to, že - ať už byla jeho strašlivá selhání jakákoliv, nabízel sjednocující ideologii části Euroasie, která je jinak trvale obětí množství ostré vzájemné etnické nenávisti. Tito například nikdy nepřijal ekonomistickou interpretaci komunismu, která odmítala trhy či soukromé podnikání; záměrně řídil Jugoslávii jako smíšenou ekonomiku. Pro Tita byl komunismus dokonale vhodnou politickou doktrínou, která držela labilní, etnicky rozdělenou společnost pohromadě: etnické očišťování bylo z ideologických důvodů zakázáno.
Mnoho vzdělaných středostavovských Rusů zastávalo tentýž názor ohledně Sovětského svazu. Komunismus alespoň dokázal zvládat nebezpečí etnických konfliktů a byl pro celou zemi efektivním tmelem. Nekonečné průvody v roce 1945, hromadění německých vojenských praporů na Rudém náměstí, to bylo záměrné opakování toho, co učinil car Alexander po vítězství nad Napoleonem. Byla to propaganda za efektivnost komunismu jako náhražky za ruský ortodoxní stát.
Události posledního desetiletí plně ospravedlňují obavy, že se Rusku nedá vládnout. Malá armáda ideologických ekonomů volného tržního podnikání, kteří argumentovali, že jedinou podmínkou pro vznik úspěšného kapitalismu je soukromé vlastnictví a volné tržní ceny, to byli lidé, kteří nejenže byli politicky naivní, byli to političtí prosťáčci, kteří zapomněli vlastní historii.
Přirozeně, bez silného centra a bez kulturních, etnických či politických důvod proč být loajální vůči Moskvě, vydávali místní vládci v ruských městech, provinciích a federálních regionech velké množství peněz, aby udrželi své nepokojné , zchudlé a etnicky rozrůzněné obyvatelstvo spokojené. Přitom nevybírali daně, což způsobilo stále obrovský vládní rozpočtový schodek a stalo se jednou z hlavních příčin vysoké a těžko zvládnutelné inflace.
A samozřejmě, kapitalismus ve státě, který nebyl schopen nabídnout ani relativní cenovou stabilitu, objektivní spravedlnost, důvěryhodné banky a zákonnost, se rychle rozložil v něco, co začalo vypadat velmi jako banditství. Přidejte k tomu strašlivé hospodářské dědictví komunismu, jeho obrovskou nevýkonnost - a celý koktajl nutně musel vytvořit to, co vzniklo: hospodářský rozklad a vakuum politické autority v obrovském měřítku. Podle jedněch výpočtů je 80 procent podniků a 60 procent státní správy v Rusku zkorumpováno: je možné, že i tato čísla jsou příliš nízká. V tomto smyslu jsou nechvalně známí "oligarchové", mafiánští bosové, kteří dominují ruskému podnikání prostřednictvím gangsterství, jsou natolik příznakem, jako příčinou ruských problémů.
Nejenže Putin tohle všechno chápe, říká to otevřeně a jedná tak, aby došlo k nápravě. Jeho projev, přednesený minulý měsíc ve státní Dumě, byl překvapivě upřímný. Ruská vláda a procesy státu jsou hlavní příčinou "zuřící korupce", odplývání kapitálu a "diktatury černé ekonomiky," uvedl. Hospodářský růst ochromují dva nepřátelé - zločinecké podnikatelské struktury a zkorumpovaná státní správa. Přesto se však není možné vrátit k příkaznímu hospodářství a ke komunismu. Jedinou cestou kupředu je kapitalismus, ale, paradoxně, to vyžaduje silnou politickou autoritu v centru, autoritu, kterou by nikoliv oslabovaly, ale posilovaly kritické zkoumání od svobodných sdělovacích prostředků, zákonnost, demokratická konkurence a nestranná státní správa. Kdo s tím může nesouhlasit?
Putin jedná v této situaci nesmírně odvážně. Jmenoval sedm federálních superguvernérů, jejichž úkolem je omezit autonomii a výdaje 89 provinčních a regionálních politických šéfů.
To není jen politická nutnost, ale je to ekonomická nutnost, vzhledem k tomu, že jejich výdaje nyní celkem dosahují 40 procent veškerých veřejných výdajů. A kromě toho, Putin vyžaduje, aby byly veškeré daně vybírány ústředně. Vybírat daně byla výsada, kterou regionální vládci nechtěli přenechat Jelcinovi, ale kterou nyní Putinovi předali. V této situaci nebylo možné učinit ústupky Čečencům ohledně autonomie: ochromilo by to veškeré úsilí znovu vybudovat ruský stát.
Poté, co soustředil Putin pravomoci pro vybírání daní v centru, dal najevo, že chce využívat své nové autority. Před čtrnácti dny uspořádal své nechvalně známé setkání s 21 čelnými "oligarchy", při němž proti nim vystoupil velmi ostře: nikdo se nadále nebude vyhýbat vybírání daní, peníze se nebudou posílat do zahraničí, už se nebudou uzavírat podnikatelské dohody pomocí vydírání se zbraněmi. Varoval je, že už připustil dočasné zatčení Vladimíra Gusinského, mediálního mogula, a postavil se Borisu Berezovskému, podnikateli, který stojí nejblíže Jelcinovi. Další kroky mají následovat. Minulý čtvrtek ruská daňová policie podnikla razii v obří ropné společnosti Sibneft, kterou řídí další oligarcha, blízký Jelcinovi, který byl dosud nedotknutelný.
To všechno má sloužit desetiletému plánu hospodářské reformy, přilákání investic nejprve do výrobních sektorů a pak do sektorů nejmodernější technologie, má se zvýšit ekonomický růst, omezit inflace a snížit státní rozpočtový deficit.Tento plán, který je založen na tom, jak si vedla Jižní Korea a Japonsko, kritizují zastánci volného trhu jako příliš etatistický, avšak vzhledem k tomu, že jejich rady měly tak katastrofální důsledky, nemají už skoro žádnou důvěryhodnost. Avšak má-li mít vůbec Putin možnost tento plán realizovat, bude muset rekonstruovat stát. Je zjevné, že ví, co dělá a že má odvahu to učinit.
Britskému premiéru Tonymu Blairovi se mnozí posmívají, že Putinovi tak rychle nabídl svou podporu. Avšak Blair učinil správnou věc. Putin má své nedostatky a bude teprve muset prokázat, zda to myslí vážně se svobodou sdělovacích prostředků, s lidskými právy a se skutečnou demokracií. Avšak to, co Putin dělá, činí ve velmi složité situaci a ve velmi obtížném prostředí. Potřebujeme, aby měl úspěch.
Trh s masem jako bludný kruh
František Roček
Cena masa obráží současnou zemědělskou situaci v Českomoravsku. Nahlédněte spolu se mnou, co se kolem masa děje v městě slavné plotozdi z Matiční ulice. Od dubna totiž lidé pozorují postupné zvyšování ceny masa. Hovězí maso se stává pomalu neprodejným. Zákazníci kupují jen nezbytně nutné množství. Vepřového již také kupují s mírou a spíše přecházejí na tučnější a tím i lacinější masa a lacinější uzeninou. Cena kilogramu vepřového masa v živé váze dosáhla 39 Kč a směřuje k hranici 40 Kč, což má být, podle zpracovatelů, cenový strop.
"Ve skutečnosti cenový strop již je tady a přímo ohrožuje prodejce. Dodavatelé museli zvýšit ceny masa a my maso prodáváme, aby bylo lidem cenově dostupné, prakticky bez zisku. Jedeme z podstaty. Cenu masa dále zvýšit nemůžeme, protože více peněz lidé za maso nedají, nemají dost peněz," hodnotí situaci Věra Bartošová, provozující dvě frekventované prodejny masa a uzenin na ústředním Mírovém náměstí v Ústí n. L.
Začarovaný kruh
"V červnu klesla výroba masa o 22 %, červenec není o nic lepší. V červnu byla nákupní cena masa o 30 % vyšší než v červnu minulého roku. Cena masa byla v roce 1999 nízká, protože v Evropě a celkově na světě byl přebytek vepřového masa. Chovatelé mnohdy měli ztěží na svoji režii. Měli plné chovy a tlačili ceny dolů, v některých okamžicích i pod výrobní náklady, aby mohli dobytek prodat. Každý den, který stráví vepř u chovatele na víc, jeho chov prodražuje a postupně se také snižuje jeho kvalita, protože roste váhový poměr sádla. Proto byli nuceni prodávat pod cenou. Omezili chovy, teď mají ceny dobré, nahrazují ztráty, ale je málo masa a cena stoupá, lidé málo kupují, tedy i vázne odbyt masa. Otázka je, zda se bludný kruh přeruší. Chovatelé by museli zvýšit počet chovaných kusů dobytka, aby se snížila cena a maso bylo prodejnější. Ale to je otázka měsíců a je otázka, až bude masa zase dost, zda nebudou tlačeny ceny opět dolů až na hranici rentability. Totéž se děje u hovězího," popisuje začarovaný kruh ve výrobě masa Bohumír Válek z řeznictví U Válků v Ústí n. L. - Krásném Březně.
Obchodní řetězce diktují osud?
Držím v ruce dodací list. Jeden dodavatel masa nabízí vepřovou pečeni za 120 Kč a pečeni bez kosti za 169 Kč, krkovici za 100 Kč. "To nemohu koupit, protože cena je většinou vyšší než v marketech. Z velkoobchodu dostaneme maso dráž než se prodává v některých obchodních řetězcích. To ničí klasické řezníky. Jedinou možností je kupovat vepřové maso v půlkách a bourat si půlky sám, aby se cena dostala na úroveň přibližující se k cenám marketů. Ale ani to není řešení, protože řetězce nakupují ve velkém a proto diktují zpracovatelům nízké ceny. Výrobce moc nevydělá, má jenom jistotu, že pro někoho vyrábí. Ale zaplaceno dostane za dodávku až za 90 dnů, on sám musí platit svým dodavatelem do dvou týdnů, do měsíce" dodává Válek.
Příčinou toho, že potravináři leckdy nemohou platit zemědělcům za dodávky surovin do třiceti dnů, je také podle Potravinářské komory fakt, že zpracovatelům platí obchodní řetězce často třeba až za 60 či 120 dní.
Kde je strop?
Podle Bartošové je strop viditelný již celý letošní rok. Ale poslední dva měsíce začala skutečná krize. Válek předpokládá, že markety žijí sortimentně stejnou nákupní politikou jako on: maso je dražší, vydělat proto musí uzenina.
"Z malých řezníků, jakým jsem třeba já, přežijí ti, kteří mají vlastní výrobu a své originální výrobky. Pro koňské výrobky a párky se na svých cestách zastavují u mne pravidelně i lidé z jiných měst. Osobitý sortiment je jedinou obranou proti řetězcům," říká Válek.
Ministerská Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 1999 uvádí: "Úroveň cen průmyslových výrobců potravin je stále více ovlivňována rozšiřováním (mezinárodních) maloobchodních řetězců (supermarketů, hypermarketů), které se jako odběratelé mohou stavět do ...pozice jediného, resp. několika málo odběratelů, kteří si mohou "diktovat" nákupní ceny... Tím vytvářejí silný tlak na snižování cen průmyslových výrobců a následně cen zemědělských výrobců" - píše se ve zprávě.
Ohrozí české chovatele dovozy z EU? Přímo ne, protože dovozy jsou limitované a dováží se především mražené maso do laciných masných výrobků, kterými nahrazují zákazníci drahé maso.
Jaké budou ceny?
Vepřové půlky se prodávají za jednotnou cenu. Některé jsou větší, jiné mají méně sádla apod. Počítáme-li průměr, z jedné vepřové půlky získáme 6 - 7 kg kýty, 3 - 3,5 kg krkovice, 4 - 5 kg kotlet, 3 kg plece, 5 kg boku, 8 až 10 kg sádla. Zbytek je výrobní maso, ořezy, nožičky, kolena. Pokud cena vepřového masa v živém vzroste na 40 Kč na kilogram, cena půlky vzroste o 250 Kč. Cena masa může stoupnout až o 10 Kč.
"Na to už lidé nebudou mít," říká Bartošová. "Budou kupovat nanejvýš lacinější části masa v lacinějších marketech. Drobní řezníci budou krachovat," tvrdí Válek.
Kolik bude maso stát? Katastrofický scénář zní - při minimální marži prodá řezník asi za tyto ceny: bok 69 + 5, kýta 120 + 10, kotleta 119 + 10, krkovice 107 + 7, plec 116 + 7 Kč.
Marže řezníků je v průměru 10 až 13 %. Ze 100 má nanejvýš 13 Kč na veškeré platby, včetně mezd, ale i nákupu masa. Mnozí řezníci jsou s marží již hluboko pod 10 %, aby vydrželi.
Minové pole unie
Markety jsou výsledkem průmyslového způsobu přístupu k prodeji. Je to nezměnitelný vývoj. Naše výroba masa je příliš nákladná, uplatní se především velkochovy - jako v EU. Není u nás ještě vyprofilován vztah mezi malými řeznictvími a velkými řetězci. Nákupy masa a masných výrobků obchodními řetězci za co nejmenší ceny, krátkodobé slevy, to vše postupně hubí řeznickou živnost.
"Poslední ranou jsou předpisy EU. Řezníci, i ti, kteří mají výrobnu, pokud nebudou mít zařízení podle předpisů EU, až budeme v unii, mohou svůj krám zavřít. Já s předpisy souhlasím. Jsou účelné, maximálně chrání zákazníka důrazem na hygienu. Jenže připravit se na normy EU stojí mnoho peněz. Kdo nezačne postupně již dnes, za tři čtyři roky, až budeme do unie vstupovat, to již nestihne. Takové kvantum prostředků na rekonstrukci nedá dohromady, leda, že by mu umřela tetička v Americe," shrnuje Válek osud českých řezníků po roce 2004.
Naučte je vyslovovat!
Na okně seděla kočka...
... a venku štěkal pes a já jsem se nezbláznil, i když
dlouhodobě trpím.
Trpím tím, že spousta lidí, pravidelně a dokonce za peníze
hovořících v médiích (je na to vznešené slovo "profesionál",
k nim mi ale jaksi nesedí), neovládá jednu z nejzákladnějších
pouček české výslovnosti.
Předložka přece splývá s následujícím slovem a takto
vzniklý přízvukový takt nese přízvuk tak, jak je v češtině
obvyklé - na své první slabice. Kočka seděla "naokně",
napíšu něco "donovin", je "podešti",
jde "zeškoly". Zná to každý rodič:
dokud školáček při čtení louská každé slovo jako
samostatný problém, každé zvlášť i přízvukuje. Časem se
ale naučí, že předložka je před-ložená před následující
výraz, patří k němu a společně s ním se i vyslovuje.
Postupně pak na i základě analogie "doškoly", "zeškoly"
a dalších každodenních obratů přestane předložky přízvukovat
a začne mluvit tak, jak je v češtině zvykem.
Tolik teorie. Bohužel zjišťuji, že nejeden "profík" tímto
prozřením neprošel. Až příliš mnoho televizních reportérů,
snad i ve snaze vnutit svému projevu zdání důležitosti,
holduje jakémusi obřadnému rytmu, obdařuje přízvukem co
nejvíce svých slovních produktů a pilně zdůrazňuje "do-parlamentu".
Kočka ze známé písničky, vypůjčená do podtitulku, seděla
skutečně na okně, měla na to ale z rytmických důvodů nárok.
Kdo tak ale mluví, působí někdy neohrabaně, jindy komicky
nabubřele. (Vzpomeňme v této souvislosti sugestivní přízvukování
Radka Johna, už nějakou dobu v téže TV stanici parodované.)
Svým způsobem je to nepodstatné, pouhá formální drobnost,
ale přiznám se, že mě tahá za uši (už slyším ty dva přízvuky:
za-uši). Cožpak nemám právo,
aby přinejmenším ve veřejnoprávní televizi promlouvali lidé,
kteří nevyslovují jako školák? Jakou úroveň profesionality
vlastně mají, jestliže nezvládli ani elementární školní
pravidlo?
Tenhle občasný prohřešek jsem schopen odpustit Davidu Vávrovi
v geniálních Šumných městech, neboť mě okouzluje jinak a
není redaktorský profesionál. Těm, kdo mluveným slovem na
obrazovce (na-obrazovce) představují
své produkty a sami sebe, to ale promíjet nechci.
Naučte se mluvit! A když to nejde, naučte je mluvit!
Romové jsou špinaví a odporní a Britské listy směřují nezadržitelně k propadu
Ano, pane Pecino,
jako ten slovutný mág mi připadáte. Vámi hanobenou reportáž jsem viděl. Ovšem dojmy, které z ní vyvozujete a ještě apriori vnucujete druhým jsou pro mne záhadou.
Britské listy vždy vynikaly v manipulaci s fakty, či názory druhých, ale troufám si tvrdit, že v posledních měsících již byly překročeny všechny myslitelné meze slušnosti. A to jak lidské, tak té novinářské. Snad i proto se v poslední době množí stížnosti (a také žaloby) na úroveň novinářské práce BL.
Dokazuje to neslavný fakt - lidé v mém okolí, kteří mne mimochodem k četbě BL přivedli, přestali toto periodikum brát vážně, nebo jej přestali číst úplně . Právě pro skutečnosti, které jsem zmínil výše.
Mně to trvalo o to déle, o co později jsem se k Britským listům dostal.
Poslední dobou mám až dojem, jako by BL byly jakousi laboratoří, která vypouští dezinformační polopravdy a po jejich otestování je již patřičně zpracované použije někdo jiný. V jiném hávu a jinde. Snad Vám nemusím vysvětlovat, co tím myslím.
Vaše úporná snaha jen odsuzovat a hanět vše, co není podle Vás dostatečně Evropské, nebo světové mi připadá jen jako úlisné snažení zavděčit se svému vydavateli, jemuž máslo na hlavě již dávno stéká celým oděvem až k prstům u nohou. Čili obrazně řečeno je mastný jak prase. A mastného se nelze dotknout a neumastit se.
Poměrně nedávno jsem se snažil o polemiku ohledně rasistické problematiky v Čechách. Pan velemistr Čulík svůj zvednutý nos nenechal poklesnout ani o stupeň níž. Paní Bánomová sice komunikovala, řekl bych, že velmi slušně a věcně, ovšem jen do chvíle, kdy jsem ji udal konkrétní příklad o tom, že rasismus není jen záležitostí předsudků, ale i zcela konkrétních negativních zkušeností.
A vy máte odvahu stále poučovat a známkovat lidi podle toho, jestli se Romů zastávají, nebo ne? Vždyť jakýkoli opodstatněný poukaz na skutečné chování romského etnika vyvolává tak primitivně jednostrannou a emotivně zavádějící odezvu v BL, že je to až trapné.
Pane Pecino, to je přeci ubohé!!!
Nyní k vaší "analýze".
Bod 1
Byl jste někdy v cikánských osadách na východním Slovensku? Asi ne. Rád bych vás viděl, jak do nich srdnatě vstupujete. Váš zavádějící komentář k oné reportáži budí dojem, jako kdyby tyto osady byly výmyslem reportážního štábu, protože divák je smutnou hudbou manipulován. A není spíše smutnější než ta hudba ten fakt, že na začátku nového tisíciletí ještě existují etnické skupiny, které žijí jako polozvířata? Jen prosím vás neříkejte, že za to může většinová populace. Už si najděte jiný argument. Podstatně věrohodnější.
Bod 2
Pokud vím, tak Romové basebalové pálky neužívají. Za to mají velmi bohatou praxi v používání nožů, břitev a podobných svinstev. Navíc jsou ve své většině v těchto případech zbaběle zákeřní. Málokdy vás napadnou zepředu.
Bod 3
Vaší štiplavé přirovnání by bylo k smíchu, kdyby jste mu nepodsunul tak vážný podtext. Z pravděpodobně zamýšleného ostrovtipu se tak stává jen důkaz toho, že vaší fantazii chybí vhodnější příměr.
Bod 4
Je přímý důsledek vaší omezené zaujatosti. K vytvoření silného kontrastu nemusí do romské osady vstupovat žádný prominent. Stačí kdokoli z nás (vč. vás)
Bod 5
Ono je opravdu pro normálního člověka určitým druhem dobrodružství, prožít nějakou dobu (a moci se vrátit) v prostředí, které vás vrátí o několik století nazpět. Nakonec se spousta tzv. extrémních zájezdů věnuje právě tomuto druhu zábavy.
Bod 6
Váš závěr o tom, že bohatí lidé nepracují a když tak jen z touhy po dobrodružství smrdí tím nejprimitivnějším marxismem. Navíc zcela bez souvislosti stavíte rovnítko mezi prominenty a bohaté.
Vezmu-li to dohromady, pak nemyslím, že zrovna člověk vašich kvalit by byl tím pravým, kdo může přinést do naší nelehké doby něco jako nový pohled na problém.
A k tomuto propadu směřují i celé slavné Britské listy.
Jan Olša
Zatrpklost, sebevědomí, hypertrofovaná sebestřednost a zároveň zakomplexovanost soukromé domácí internetové stránky Jana Čulíka
Dobry den pane Culiku,
pratele mne upozornili, ze jste na sve soukrome domaci internetove strance napadl sefredaktora Literarnich novin pana Jakuba Patocku a list samotny tim, ze jste LtN prirovnal k nekdejsimu Rudemu pravu. Je to tvrzeni nehorazne a nedovedu si to vysvetlit jinak, nez jakousi vasi osobni hypertrofovanou sebestrednosti:
Ve svych radcich kritizujete pana Patocku, ze uverejnil muj clanek Obrana angazovane zurnalistiky, aniz by uverejnil jakysi clanek vas. Tvrdite, ze LtN argumentuji uverejnenim meho clanku proti vasim myslenkam, aniz by byly zverejneny.
Vy se mylite, pane Culiku, svuj clanek jsem napsal nikoliv proto, abych s vami diskutoval (ja vubec necitim potrebu poustet se s vami do diskuse ci odpovidat na vase otazky) ale z uplne jinych duvodu.
Kdyz si ten clanek poradne prectete, tak seznate, ze se v nem o vas vubec nepise, ze jeho velka cast je venovana ruskemu novinari Andreji Babickemu, ktery pracuje pro americkou stanici Svobodna Evropa na Kavkaze.
Pisu tam, ze soustredeny tlak nasich kolegu novinaru ve svete, obrancu lidskych prav a politiku dokazal zachranit Andrejovi zivot pote, co jej unesla protipravne ruska Federalni sluzba bezpecnosti. Zminuji se tam take o tom, ze jsou to militantni ruske kruhy, vcetne nekterych ruskych generalu a dustojniku tajnych sluzeb (napriklad mam na mysli generala Manilova), ktere obvinuji Andreje Babickeho z neobjektivnosti.
Do clanku o angazovane zurnalistice jsem se nepustil proto, abych se s vami nejak prel, opakuji - nemam na tom zadny zajem a ani mne to nenapadlo, ale proto, ze v blizke dobe, jiz v zari se bude konat proti Andrejovi v Moskve soudni proces vykonstruovany prave postupem FSB.
Tam bude souzena predevsim angazovana zurnalistika. Proto jsem povazoval za uzitecne clanek na toto tema napsat. Tim spise, ze pripad Andreje, ktery je skandalisovan temi nejcernejsimi silami, ktere v Rusku drimou, otevira otazky na tema angazovane zurnalistiky velmi nalehave.
Nejde totiz jen o myslenkovou ekvilibristiku a puritanske skatulkovani druhu novinariny, tady jde o lidske zivoty, ktere se Babickij uz nekolik let snazi svym zpravodajstvim z Cecenska branit. To pochopila i pani Jelena Bonnerova, ktera navrhla Andrejovi Cenu Andreje Sacharova, pochopila to i Organizace pro spolupraci a bezpecnost v Evrope, ktera minuly mesic udelalila Andrejovi vyznamnou novinarskou cenu OSCE's Year 2000 Journalism and Demokracy (sic) Award.
Nijak nekritizuji, ani ve zminenem clanku, vase nazory, v podstate je mi lhostejne co si myslite. Ani nijak nezpochybnuju vase pravo vase myslenky publikovat.. Protestuju vsak proti zpusobu, jak skandalisujete v Cechach slusne lidi, ocernujete v jakesi zatrpklosti a, odpustte, zakomplexovanosti ceskou novinarskou obec a vseobecne liti splasku nazyvate kritickym zkoumanim.
Uz jsem vam jednou, pane Culiku psal, ze je mi lito, ze jste se dal na tuto neprilis noblesni cestu. Vase listy mohly byt dobrym postrannim pohledem a uzitecnym nastavovanim zrcadla. Vy ho vsak drzite oslnen svym sebevedomim nakrivo a sam prokazujete svemu dilu medvedi sluzbu. Sam sebe a v jadru dobrou myslenku "Britskych listu" diskreditujete. Mene zatrpklosti, pane Culiku. A zkuste se zamyslet: nejste arbitr ceskeho novinarstvi.
Zdravi vas Jaromir Stetina
Poznámka JČ: "Soukromá domácí internetová stránka Jana Čulíka" jsou zřejmě Britské listy, neboť Jaromír Štětina reaguje na poznámku, která byla zveřejněna na titulní straně BL ve čtvrtek dne 10. srpna na tomto místě. "Sebestřednost, zatrpklost, zakomplexovanost a všeobecné lití splašků na českou novinářskou obec" jsem tam vyjádřil mj. těmito slovy:
Realita je mnohotvárná a velmi špatně čitelná. K pravdě pouze postupně aproximujeme, a to kritickým myšlením a zpochybňováním všeho, i sebe samých. Našemu poznání neposlouží, pokud se někdo, kdo si říká novinář, pod vlivem hrůzných událostí apriorně rozhodne podporovat určitou kauzu a pak o tom jako "nezávislý novinář" píše a účastní se nejrůznějších aktivistických akcí. Jistě, vyskytnu-li se na místě katastrofy, je mou lidskou povinností pomoci zraněným, atd. Nemůže to však převládnout nad mou povinností neustále kriticky zkoumat, co se děje, a nezúčastněně, analyticky a objektivně kriticky hodnotit situaci. - Pokud události Jaromíra Štětinu přesvědčí, že musí bojovat za určitou kauzu, nechť to dělá, ale ať si neříká novinář.
Jaromír Štětina např. dosud
nevysvětlil, jak je financována jeho novinářská činnost
neobjasnil, proč píše neobjektivní články o Grigoriji Javlinském
mlčením přešel žádost Britských listů, aby se vyjádřil k svědectví Jaroslava Poura z Olomouce, v jehož přítomnosti údajně Štětina připsal devastaci olomouckého vojenského prostoru, způsobenou místním českým obyvatelstvem po odchodu ruských vojsk, ruským vojákům, navzdory tomu, že ho Pour upozorňoval, že tomu tak není
nevysvětlil, zda je pravda, že si na něj stěžovalo ruské ministerstvo zahraničních věcí českým úřadům, především protože Štětina prý organizoval protiruskou demonstraci v Brně
neodpověděl na otázku Britských listů, zda pravidelněji organizuje i další demonstrace a zda zná jiné nezávislé novináře, kteří činí totéž.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 