Co je nového v České republice

Aktualizace, středa 17.15: Dušan Chmelíček neplní svůj projekt

Jana Dědečková, členka Rady ČT

Jsem velmi znepokojena, že trvá dlouholeté nepochopení zákonem vymezené úlohy Rady ČT, a to nejen ze strany novinářů, ale hlavně, a to mě znepokojuje nejvíce, ze strany samotného generálního ředitele ČR.

Ze zákona č.483/1991 SB § 8 o ČT jasně vyplývají povinnosti členů Rady, které jsou v jejich působnosti. Pokud tedy GŘ chce po členech Rady ČT, aby znali ČT zevnitř, hovořili se zaměstnanci a svůj názor na chod ČT si vytvářeli na základě těchto poznatků, jak uvedl dnes na Radiožurnálu v pořadu Ozvěny dne, žádá jasné překročení jejich pravomocí, a tedy porušení zákona. Smyslem činnosti Rady ČT je jednat v prvé řadě v zájmu občanů - koncesionářů, k čemuž jí dává mandát Poslanecká sněmovna, a ne v marginálním zájmu zaměstnanců televize, které GŘ Chmelíček ve svých veřejných vystoupeních střídavě hájí nebo dehonestuje.

Opět proto důrazně opakuji: GŘ Chmelíček dostal mandát řídit ČT jako prestižní součást národní kultury a rozhodovat o mnoha miliardových příspěvcích od koncesionářů na základě projektu. Tento projekt psal coby zaměstnanec ČT, tedy jako někdo, kdo vnitřní chod ČT důvěrně zná a ve svém projektu ho velmi dobře popsal.

Na základě této znalosti si sám vytyčil termíny zásadních úkolů, vedoucích ke zkvalitnění ČT. Tyto termíny NEPLNÍ. Tyto a další rozpory konstatovala Rada na svém zasedání 11.7.2000 a nespokojila se ani s osobním vysvětlením GŘ 15.8.2000, jak dokládá zápis z tohoto jednání.

Poznámka TP: S jistým pobavením pozoruji nejnovější vývoj sporu Čulík-Epicentrum+Člověk v tísni+Literární noviny+Syndikát novinářů+zbytek světa a sleduji, jak se z Jana Čulíka stává novodobý Jan Hus, když pošetile očekává, že svou "pravdou" nebo "slovem" může přesvědčit členy koncilu, ať už Etické komise Syndikátu novinářů nebo kruhu osob, které rozhodují o tom, co smí být publikováno v LtN. Vše ale zůstane v normálu a redakci Literárek ani nenapadne, aby své čtenáře Čulíkovými názory znepokojovala. Ještě několik měsíců budou krmeni negativními informacemi "o Čulíkovi", aniž by si měli možnost - pokud nejsou čtenáři Britských listů - přečíst si jediný autentický řádek Čulíkova textu. Jak by řekl kolega Miloš Štěpánek, recidiva totality par excellence.

Měl jsem dojem, že to Tomáš Pecina přehání. Nyní jsem poněkud zklamán, že mu jeho předpovědi, jak se zdá, víceméně vycházejí. Včera se totiž ozval Jakub Patočka s tím, že shrnující článek Jana Čulíka ke štětinovské kontroverzi v plné verzi neotiskne, protože nesouhlasí s jeho obsahem:

"Ahoj Honzo,

Ten text je delsi nez jedna tiskova strana v Literarnich novinach. Ja Ti vsak k nazorum, ktere v nem formulujes, nemohu poskytnout vice nez jednu tretinu strany -- kompletni prostor pro ohlasy. Nebudu tedy tisknout rozsahem text delsi nez jednu ctvrtinu z  toho, co jsi mi poslal.

Svoboda projevu je nedělitelná. Novinářská integrita se velmi lehce ztratí a velmi těžko nabývá. Nemá asi smyslu, aby autoři usilovali o zveřejnění svých článků v Literárních novinách, a aby čtenáři, kteří hledají něco nového, Literárky četli, pokud je šéfredaktor ochoten publikovat jako hlavní texty jen články, které odpovídají jeho názorům. Komunikační hodnota každého média je nepřímo úměrná jeho předpověditelnosti. Tiskne-li list jen názory, které se shodují s názory šéfredaktora, komunikační hodnota takového periodika není pro přemýšlivého čtenáře příliš velká. Korespondenci Jakub Patočka - Jan Čulík v této věci zveřejňujeme v plné verzi, stejně jako článek, který Literární noviny nebudou tisknout, protože Jan Čulík ho zkracovat nebude. (JČ)

"Hubených let holé hnáty
do čekání zajaté.
Suky v dlaních. V hlíně paty.
A kolena nemáte."

To by věru cestující v metru povzbudilo.

Myslím, že BL paraziticky zneužívají "cizí nápady" - jinak řečeno, kdyby BL před 2 roky přišly s nápadem, že by se do metra mohla místo reklamy semtam strčit i nějaká poezie, tak pak by se mohly uvozovat ´co takhle dát do metra´.

Takto mi přijdete jako parazit, který se snaží zachytit na kdejakém viditelném místě, které v ČR vzniklo a prohlašovat, že by to šlo dělat lépe."

Poznámka JČ: Samozřejmě, že většina mých myšlenek není originální, upozorňuji už léta, že jsem obchodník s použitým zbožím: využívám jen náhodné výhody, že dvacet let stojím mezi dvěma společnostmi, britskou a českou, a tak systematicky komunikuji zkušenosti z jedné společnosti do druhé a obráceně. Právě konfrontací různých civilizačních zvyklostí se rozrušují neživotné konvence a vznikají nové myšlenky. To, čím, jsou někteří čtenáři v Britských listech skandalizováni a šokováni, je normální západní praxe. - Nepůvodní ideu Poezie pro cestující mám z londýnského metra, v Británii se posléze knižní antologie Poems on the Underground prodalo více než sto tisíc výtisků.

V českém kontextu jsem však tuto myšlenku poprvé rozšířil já, a to v první polovině devadesátých let. Myšlenka se velmi zalíbila Evě Kantůrkové tehdejší předsedkyni Obce spisovatelů. Dokonce vybrali čeští bohemisté pro tento projekt celou řadů básní, ale nakonec se nepodařilo sehnat na umístění básní v metru peníze.

Nynější Poezie pro cestující je iniciativa jiné skupiny.

Kritizuji současný výběr básní v pražském metru právě proto, že jsou to verše víceméně bez chuti a bez zápachu: zdá se, jako by vládla obava, aby ty verše lidi moc neznepokojovaly, aby je nevytrhovaly z konvenčního myšlení, aby se jejich šedá mozková hmota raději nepohnula. Jenže poezie taková není. A rolí umění (a novinářství) je vytrhovat lidi z konvenčního myšlení. Cituji Josefa Škvoreckého:

Literatura jeví jednu zvláštní vlastnost (nemluvím o výjimkách: fakt, že některé vrány jsou bílé, neruší platnost zologického druhu jakožto vybarveného černým peřím): je to kritika života, jak po Matthewu Arnoldovi konstatovali tak mnozí: kritika radikální, nekomunální a happy end ve smyslu (přesvědčivě) optimistického vyznění je v ní bílá vrána. Souvisí to asi s postřehem Colina Wilsona (The Craft of Fiction, 1976), že "velký spisovatel je prokurátor, jenž si dává záležet, aby obhajobu nepřipustil ke slovu... Je vždycky svědkem obžaloby života, nikdy se nesnaží prezentovat také obhajobu života..." Je-li ten postřeh správný - no, ověřte si ho statisticky na klasicích, zdálo by se, že knihy takových spisovatelů musejí vést k deprimující pochmurnosti, a stalinští literární plácalové také často zatracují díla, která "ubíjejí čtenáře svým pesimismem". Ale z dějin literatury samozřejmě známe ten banální jev, jemuž staří Řekové říkali katarze a který se dá psychologicky vysvětlit mnoha způsoby. Také tím, že už čirá tvůrčí energie sálající z velkého, byť mahagonově černého díla, intenzita morálního rozhořčení, úděsná nádhera vize, která náš konvenčně barevný svět zabarvuje smolný teplem pekla, vyvolává prostě ve čtenáři pravý opak ubíjející deprese. V literatuře ubíjí a deprimuje pouze mělkost nebo předstíranost citu: nikoli nadsázka, nikoli jednostrannost, ohnutí leninského realisticky odrážejícího zrcadla tlakem imaginace tak, že se promění v křivé zrcadlo Jonathana Swifta.

(Josef Škvorecký - Antonín Brousek, Na brigádě, 68 Publishers, Toronto, 1979, str. 217-218)

Cesta tmou

(Bohuslav Reynek)

Svátek nebo ostuda? http://www.idnes.cz/IdsKosile/zpravodajstvi/rfe.asp?x=/rfe/clanky/A000815152626rfe_has

Poznámka JČ: To je překvapení. Karel Sedláček patří k nejslabším komentátorům této stanice, přiznávají to i sami členové redakce. Text je přesnou ukázkou onoho nepřemýšlivého, propagandistického aktivismu, který kritizuji v článku "Být ´angažovaný objektivní novinář´ je nesmysl ", zveřejněném v dnešních BL.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Ještě předtím ale vybuchla bomba, kterou si televizní ředitel sám na sebe nastražil, když nechal utajit svou zprávu o plnění projektu. Jeho zpráva se během úterního odpoledne objevila na serveru ČT, a tak se kdokoli mohl přesvědčit o tom, že jde o zcela formální, odbytý dokument, jímž D. Chmelíček stěží mohl o svých úspěších někoho přesvědčit.

Jak jsem na tomto místě předpovídal před dvěma dny, Rada nemohla ředitelovu lež ohledně předání Statutu a Kodexu krýt a napsala to úředním, nicméně jasným jazykem i do zápisu. Zároveň Rada ředitele požádála o novou hodnotící zprávu minimálně k těm částem projektu, kde byly specifikovány (a spektakulárně nedodrženy) konkrétní termíny plnění.

Následující část jednání se ve zpětném pohledu nemůže jevit jinak než jako vcelku podařená taškařice: přestože ředitel nechal svou zprávu vystavit na Internetu již během dne, Rada hlasovala, zda ji zveřejnit. Výsledek: dva pro, pět proti, dva se zdrželi. Dále navrhl Jiří Kratochvíl, že zprávu by bylo možno zveřejnit, pokud s tím bude ředitel souhlasit, a tuto verzi již Rada přijala, patrně v očekávání, že ředitel ke zveřejnění nesvolí a vina za tajnůstkářství neulpí na jejích rukou.

Těsnou menšinou neprošel ani návrh Miloše Rejchrta pozvat na příští jednání Jiřího Hodače, aby vysvětlil důvody své resignace: na jedné straně by Rada opravdu neměla vstupovat do personálních otázek, které nejsou v její kompetenci, na straně druhé ovšem manažerská krize v České televizi dostoupila takové intenzity, že by toto gesto mělo svou logiku a mohlo zvýšit pošramocenou prestiž Rady.

Vůbec nejdůležitější částí zápisu je příloha, jíž radní Jana Dědečková odmítla předloženou Chmelíčkovu zprávu, označila jeho působení ve funkci za neuspokojivé a oznámila, že na příštím zasedání bude iniciovat odvolání generálního ředitele. V přiloženém vlastním zhodnocení Chmelíčkovy práce pak shrnula to, co musí být jasné každému, kdo si dal práci a čtyřstránkový ředitelův elaborát dokázal přečíst.

I kdyby Rada ředitele v posledním srpnovém týdnu na první pokus neodvolala, Chmelíčkova autorita je kritickou zprávou ochromena a dá se očekávat, že nebude schopen ve své práci pokračovat, zejména proto, že jako ředitel "určený k odstřelu" nezíská do svého týmu nové kvalitní spolupracovníky.

Na druhou stranu by však nebylo správné odsuzovat jen samotného Dušana Chmelíčka: primárním viníkem současné krize je předchozí Rada ČT, která neodhadla jeho schopnosti a postavila ho - naprosto nepřipraveného - do pozice, kde se chyby netolerují. Proto řekneme-li, že Dušan Chmelíček neobstál, musíme v zájmu spravedlnosti vždy dodat, že neobstál v mimořádně těžké zkoušce.

Ergo, ředitel je (téměř) mrtev, ať žije ředitel nový: kdo jím bude, se rozhodne s největší pravděpodobností ještě do konce roku. Rada by rozhodně neměla opakovat chybu své předchůdkyně a zvolit Chmelíčkova nástupce v uzavřeném nebo dokonce tajném výběrovém řízení. Chce-li získat zpět něco z prestiže, kterou jak způsobem své geneze, tak nepříliš podařenými mediálními tahy, jako byl ten s dvojí verzí zápisu z jednání, ztratila, přimlouval bych se za to, aby při konstrukci konkursu dodržela několik pravidel (která ostatně u konkursů na tak významné místo nejsou ničím zvlášť neobvyklým):

1. Výběrové řízení bude otevřené, tříkolové a uchazeči musejí souhlasit s tím, že jejich projekt i samotný fakt, že se konkursu účastní, bude zveřejněn.

2. Pro zpracování projektu Rada vydá přesné a obsáhlé propozice. V nich určí, které části projektu jsou povinné a na které konkrétní otázky by měl adept odpovědět. Propozice je třeba formulovat tak, aby neúměrně nezvýhodňovaly současné nebo bývalé zaměstnance veřejnoprávní televize (tj. např. nelze od adepta vyžadovat přesnou představu o rozpočtové struktuře ČT).

3. Součástí výběrového řízení by (v prvním nebo nejvýš ve druhém kole) mělo být i veřejné slyšení, kde každý adept dostane nejméně 30 minut na to, aby svůj projektový záměr vysvětlil, doplnil a před členy Rady obhájil.

4. Ke každému projektu budou ve druhém kole zpracovány tři oponentní posudky: jednoho oponenta určí sám adept, druhého vybere Rada (ten by měl být stejný pro všechny uchazeče) a třetího stanoví - rovněž pokud možno shodně u všech pretendentů - vedení České televize. Všechny posudky budou samozřejmě veřejné.

Učiní-li to, Rada České televize získá jistou - nikoli ovšem stoprocentní - šanci, že trvanlivost příštího ředitele ve funkci se přiblíží bájné (a zákonem předpokládané) hranici šesti let…

Tomáš Pecina

Re: Žádost

Vážení,

protože podle § 1, odst. 3, zákona č. 103/1992 Sb. vykonává Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání státní správu v oblasti vysílání, usuzuji, že je rovněž povinným subjektem ve smyslu ustanovení § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím (zákon č. 106/1999 Sb.). Na základě uvedeného zákona zasílám Radě následující žádost o informace:

1. Kdo je v současné době konečným vlastníkem nebo kdo vykonává v konečném efektu kontrolu nad společností CET 21, spol. s r. o., provozovatelem televizní stanice Nova? Aby se předešlo pochybnostem, žádám o výčet společníků CET 21, spol. s r. o., a o informaci, jaká hlasovací nebo rozhodovací práva podle platného usnesení příslušného statutárního orgánu jednotlivým společníkům přísluší.

2. Kdo je v současné době konečným vlastníkem nebo kdo vykonává v konečném efektu kontrolu nad provozovatelem vysílání TV Prima?

3. Kdo je v současné době konečným vlastníkem nebo kdo vykonává v konečném efektu kontrolu nad provozovatelem vysílání regionální stanice TV3?

Ve všech příkladech jde navíc o otázku veřejného zájmu, protože není možné, aby veřejnosti nebylo známo, který subjekt ovládá provozovatele televizních stanic využívajících v součtu nemalou část disponibilního kmitočtového pásma, jež je národním bohatstvím České republiky.

Děkuji za Vaši odpověď.

S pozdravem,

Tomáš Pecina

Jakub Patočka

Ahoj Honzo,

ten text je delsi nez jedna tiskova strana v Literarnich novinach. Ja Ti vsak k nazorum, ktere v nem formulujes, nemohu poskytnout vice nez jednu tretinu strany -- kompletni prostor pro ohlasy. Nebudu tedy tisknout rozsahem text delsi nez jednu ctvrtinu z  toho, co jsi mi poslal. Muzes jej kratit, prepsat, anebo mi dat volnou ruku ke kraceni.

Mrzi me situace, do niz ses dostal. A to i presto, ze si za to muzes sam, protoze jsi odmitl uznat chybu v dobe, kdy to slo jeste zvaldnout s noblesou. Myslim, ze to dobre vis, Tva nejistota je ze  vseho, co k tematu pises, velmi zretelne citit.

Tezce se rovnez projevuje Tvoje neznalost mistnich pomeru. Spradas cim dal tim fantasknejsi konstrukce a, ponevadz za  kazdym rohem cekas zakukleneho nepritele, stava se z Tebe kverulant (viz hypoteza, ze jsem sloupek zrusil, protoze jsem kamarad s Clovekem v tisni, pritom oba dobre vime, ze duvody mam jine). Logicky Britske listy pritahuji podobne typy -- zarnym prikladem je onen pan z Olomouce s grotesknim obvinenim J. Stetiny. Sam, aniz bys to postrehl, konstruujes cernobily svet -- Britskych listu a zdejsi bezprincipialni novinarske masy, jez se proti nim spikla.

Vzpominam si, ze pred casem podobnou blamaz utrzil Ondrej Neff v debate o plzenskem obchvatu. Mozna to souvisi s internetem, mediem, jez svadi ke zbrklosti. Jakoby za prudkou reakci mackali internetovi autori casto enter jeste drive, nez vec stihnou dukladne promyslet. O tom je jiste treba premyslet... --hledice jinam, nez do monitoru.

Zdravim Te a preju vse dobre,

Jakub Patočka

Odpověď Jana Čulíka:

Nemyslim, ze z meho clanku je videt nejistota. Od sameho zacatku, co jsem jednal o teto veci s Jirim Vancurou, mi doporucoval, abych celou vec shrnul v textu cca delky ctyr stran.

Vzhledem k cele situaci se domnivam, ze mas moralni povinnost muj text otisknout v nezmenene a nezkracene forme. Pokud ho otisknout nechces, "protoze takovymto nazorum muzes poskytnout prostor jen jako reakci ctenaru", nechme toho. Potvrzujes tim, ze tve noviny chteji tisknout jen nazory, ktere ty povazujes za spravne - nerozumis principu plurality.

Uz jsem clanek prepsal jednou, pote, cos zverejnil odpoved Jaromira Stetiny na mou argumentaci, kterous neotiskl.

Vcera jsem v BL nepublikoval poznamku Tomase Peciny, ktery je presvedcen, ze muj clanek nikdy neotisknes. Nejsem takovy pesimista a ocekavam od lidi vzdycky radeji to lepsi. Mrzi me, ze  panu Pecinovi jeho predpovedi vychazeji.

Tvuj dopis samozrejme zverejnim v BL.

S pozdravem,

JČ

Soustředěním na prezentaci světa, manichejsky rozděleného na šíři dobra a říši zla, selhala Svobodná Evropa ve svém hlavním úkolu: vysvětlit české společnosti, že je západní demokracie založena na neustálém, kritickém střetávání názorů. Čisté "dobro" a čisté "zlo" neexistuje. Nikdo nemá patent na pravdu a společenský konsensus je neustále podvracen a zpochybňován. To je cesta k pokroku. K pravdě aproximujeme kritickým zkoumáním skutečnosti neustálou konfrontací nejrůznějších kritických názorů. Čím jsou kontroverznější, tím lépe: tím efektivněji totiž zkoumají pevnost názorů, které tvoří společenský konsensus. Ten je okamžitě opuštěn, jakmile vyjdou najevo skutečnosti, které dokazují, že už neplatí. Kontroverznost a podvratnost se v západních, zejména anglosaských společnostech považuje za klad. "Toto jsou naši nejkontroverznější autoři," hlásal před časem v londýnském metru billboard konzervativního týdeníku Spectator pod fotografiemi svých čelných komentátorů. Svobodná Evropa tohle neuměla české společnosti komunikovat. Většinou prezentovala západní státníky či organizace s úctou, v jaké je občané anglosaských demokracií nemají, a trvalý zpochybňovací diskurs, který je motorem hospodářského i sociálního pokroku v těchto společnostech, prezentovala spíše jako anarchii nespokojených radikálů, kteří však neohrozí "pokojné budování kapitalistické společnosti". Paradoxně bojovala RSE proti komunismu aktivistickým novinářstvím, které je totalitou naruby.

Vliv Svobodné Evropy byl v české společnosti od sedmdesátých let velmi silný, a tak tento postoj zakořenil. Mnozí novináři jsou jeho obětí dodnes. Vzpomínám, jak mě překvapilo začátkem devadesátých let, když jsem zjistil, že novináři v týdeníku Respekt nebyli ochotni podrobit skutečnost neúplatnému, nezávislému kritickému zkoumání. Předem si určili, kde je pravda, a pak svými články za tuto "pravdu" bojovali. Když jsem pro ně napsal po pádu Margaret Thatcherové článek o kladech a záporech funkčního období této britské premiérky, přepsali ho a pod mým jménem otiskli článek v podstatě oslavný. Stejně překvapen byl tehdy jeden reportér českého vysílání BBC, jemuž takto připsali do článku o Thatcherové oslavný odstavec v Lidových novinách.

"Angažovaná" novinářská práce existuje bohužel v České republice dodnes, nabyla však během let daleko zlověstnější formy. Revoluční idealismus novinářských aktivistů se vytratil a byl často nahrazen vědomou manipulací. Česká republika se stala hřištěm navzájem soupeřících vlivových skupin. Články píší lidé ve prospěch členů skupin, "kteří spolu mluví".

"Angažované novinářství" je logický nesmysl. Angažovanost je přece komunistický termín. Zkuste se, prosím, zeptat, seriózního anglosaského novináře, zda je "angažovaný". "Vede Guardian k nějakému tématu kampaň?" ptal se v Literárních novinách č. 17/2000 Jakub Patočka britského novináře Johna Vidala a dostalo se mu této odpovědi: "Guardian zásadně kampaně nevede. My témata otvíráme a necháváme na čtenáři, ať se rozhodne."

Koncem května jsem zpochybnil novinářskou objektivnost Jaromíra Štětiny na základě jeho nekriticky obdivných článků o ruském politiku Grigoriji Javlinském. Vyvolal jsem tím kampaň vůči vlastní osobě, jejíž organizátoři se vyhnuli odpovědi na otázky, které jsem vznesl. Protože se má kritika aktivistického novinářství týkala i organizace Člověk v tísni, jejíž členové patří mezi přátele šéfredaktora Literárek Jakuba Patočky, který si jejich práce váží a mou kritiku považuje za neférovou, byl zrušen můj pravidelný sloupek v Literárních novinách. Literárky od té doby zveřejnily několik kritických glos na mou adresu, aniž by zároveň poskytly prostor mé argumentaci. Bylo přinejmenším neobratné, když v Literárních novinách č. 30/1999 z 19. července 2000 napsal šéfredaktor Jakub Patočka: "Od tohoto čísla povede v Literárních novinách sloupek Stručně ze světa Filip Pospíšil a jeho kolegové ve Sdružení Člověk v tísni. Jan Čulík vznesl hrubá obvinění proti spolupracovníkům Literárních novin Jaromíru Štětinovi a Petře Procházkové v Agentuře Epicentrum (měli by podle něj reprezentovat ve spojení s ruskými politickými silami ruské zájmy v České republice). Svá obvinění nedokázal doložit a odmítl se omluvit," aniž by zároveň poskytl prostor k vyjádření protinázoru. Avšak zcela jsem byl konsternován článkem Jaromíra Štětiny "Obrana angažovaného novinářství", zveřejněným v Literárních novinách č. 33/2000, který je přímou reakcí na kritiku vznesenou vůči Jaromíru Štětinovi na stránkách internetových Britských listů, aniž by Literárky předtím otiskly tyto prvotní argumenty nebo alespoň se o nich či o jejich nositeli zmínily! Štětina posléze argumentoval, v dopise, zveřejněném v Britských listech dne 14. srpna 2000 (BL publikovaly několik Štětinových dopisů, kritických vůči Janu Čulíkovi), že jeho Obrana angažovaného novinářství nemá s kritikou v BL vůbec nic společného, že je to článek zaměřený čistě na podporu ruského aktivistického novináře Andreje Babického, jemuž hrozí v Rusku stíhání. Nejsem si jist, zda se z českých Literárních novin dostane tato podpora na příslušná místa v Rusku či na Západě a nechávám na čtenáři, aby si sám rozhodl, co asi bylo jeho motivací. Reagoval jsem na něj v Britských listech mj. těmito slovy:

"Nemohu než opakovat: Realita je mnohotvárná a velmi špatně čitelná. K pravdě pouze postupně aproximujeme, a to kritickým myšlením a zpochybňováním všeho, i sebe samých. Našemu poznání neposlouží, pokud se někdo, kdo si říká novinář, pod vlivem hrůzných událostí apriorně rozhodne podporovat určitou kauzu a pak o tom jako ´nezávislý novinář´ píše a účastní se nejrůznějších aktivistických akcí. Jistě, vyskytnu-li se na místě katastrofy, je mou lidskou povinností pomoci zraněným, atd. Nemůže to však převládnout nad mou povinností neustále kriticky zkoumat, co se děje, a nezúčastněně, analyticky a objektivně kriticky hodnotit situaci. - Pokud události Jaromíra Štětinu přesvědčí, že musí bojovat za určitou kauzu, nechť to dělá, ale ať si neříká novinář. Psaním ze zaujatého pohledu totiž své čtenáře manipuluje, bezpochyby i silným emocionálním podtextem."

O této poznámce Jaromír Štětina konstatoval (viz Britské listy z 14. 8. 2000), že je motivována "jakousi vaší hypertrofovanou sebestředností", přílišným sebevědomím, zakomplexovaností a zatrpklostí. "Všeobecné lití splašků nazýváte kritickým zkoumáním," zdůrazňuje Jaromír Štětina.

Jaromír Štětina ve svém článku sám přiznává, že nezaujímá k válečným konfliktům nestranný odstup. Otázkou je, zda při tom nezachází příliš daleko. V článku konstatuje, že si na něho českým úřadům stěžovalo ruské ministerstvo zahraničních věcí, protože převezl do Rady Evropy dopisy Čečenců. Na internetu jsme však našli informaci, že si ministerstvo stěžovalo především proto, že Štětina prý v Brně organizoval před ruským konzulátem demonstraci. Vysvětlení věci jsme od Jaromíra Štětiny na náš dotaz neobdrželi. Ani se nevyjádřil ke svědectví Jaromíra Poura z Olomouce, publikovanému v BL (tento článek, zaslaný do Literárních novin, Literárky neuveřejnily), že českými obyvateli Olomouce po odchodu ruských vojsk drasticky zdevastovaný ruský vojenský prostor označil Štětina, tehdy z Lidových novin, v jeho přítomnosti za zkázu, kterou udělali "Rusáci", prostor fotografoval, aby "ruskou zkázu" zaznamenal, a Pourovu dokumentaci, že tomu tak nebylo, nechtěl vidět." Prohlásil mě za nevlastence a svini, která nadržuje Rusům," konstatoval Jaroslav Pour. Jaromír Štětina neodpověděl Britským listům ani na dotaz, jak je financována jeho novinářská činnost, nevysvětlil, proč se jeho (v ČR jako podnik oficiálně neregistrovaná) agentura Epicentrum jmenuje stejně jako propagační středisko ruského politika Grigorije Javlinského, ani proč s  Petrou Procházkovou zveřejňují v českém tisku nekritické články o Javlinském, odmítl také účastnit se v Britských listech debaty nad rozborem těchto textů. "Já vůbec necítím potřebu pouštět se s vámi do diskuse či odpovídat na vaše otázky," konstatoval Jaromír Štětina. Otázky však zůstávají nezodpovězeny, bez ohledu na to, kdo je položil.

Jak celý "skandál" začal

Svá tvrzení opírám o hrubě neobjektivní, jednostranné, propagandisticky laděné a nekriticky obdivné zpravodajství, které o G. Javlinském a jeho hnutí Jabloko přinášejí J. Štětina a P. Procházková.

Produkuje-li novinář o některém politikovi zprávy, které by mohly být bez sebemenší úpravy použity ve volebních prospektech příslušného uskupení, považuje se to ve Velké Británii, tedy v zemi, kde již přes dvacet let žiji, za dostatečný důkaz toho, že daný novinář je ve spojení s tímto politikem. Čtete-li Štětinovy a Procházkové články z Ruska, jsou to v podstatě normální reportáže, až do doby, kdy se autoři začnou zmiňovat o Grigoriji Javlinském. V té chvíli se jejich text nadšením rozsvítí.

Pro ilustraci uvedu několik příkladů zkreslujících zpráv agentury Epicentrum:

V týdeníku Týden z 21. 11. 1999 napsali Štětina s Procházkovou mj. toto:

Javlinskij a jeho poslední mohykáni (...)

Příliš zásadoví pro úspěch

Jabloko si za celou dobu existence uchovalo své hlavní bohatství - pověst principiální a nesmiřitelné demokratické opozice.(...) Javlinskij a jeho hnutí se nikdy nezapletli do žádného korupčního skandálu, nebyl hrdinou sexuálních dobrodružství, nenechal se přesvědčit k žádné oficiální funkci, nezahrával si s žádnou finanční či průmyslovou lobby. Naopak. Jeho hlavním heslem je boj proti korupci v nejvyšších politických kruzích. Ani tyto postoje mu však nepomohly k větší popularitě. Být příliš čestným voličům zas tak neimponuje (jako ostatně všude jinde). (...)Průzkumy slibují nyní Jabloku zhruba 11 procent hlasů. Je to úspěch. (...)

V Lidových novinách byl dne 11. 4. 1998 otištěn následující text J. Štětiny:

Největší senzací minulých dnů je šéf demokratického hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Jeho šance stouply během měsíce o 4 procenta. Dnes dává Javlinskému hlas 12 procent občanů. Odstoupení vlády vyneslo Javlinského do centra pozornosti. Vystupoval vtipně, glosoval krizi s přehledem. Ve chvíli, kdy se hroutila celá struktura moci, stál nad věcí.

Dne 10. 6. 1996 zveřejnily Lidové noviny tento hodnotící text P. Procházkové a J. Tobiáše:

Grigorij Javlinskij je jediným kandidátem, který si zaslouží zařazení mezi demokraty. Je to politik evropského typu, vzdělaný, plynně hovořící anglicky, s vybranými mravy, a to je také jeho nejvážnějším handicapem v ruské předvolební kampani.

Nikdo nenapíše v seriózních a objektivních novinách o žádném politikovi, že je "příliš zásadový pro úspěch". Absurdnost výše uvedených citátů zvlášť vynikne, nahradíte-li si "Grigorij Javlinskij" jménem libovolného českého či západního politika.

Člověk v tísni

Stejně jako práce Jaromíra Štětiny, i způsob práce organizace Člověk v tísni vyvolává závažné otázky, zda je přípustné spojovat aktivistickou činnost s novinářskou prací. Pracovníci humanitárních organizací nemohou činit politická prohlášení. Avšak například Tomáš Pojar, činitel organizace Člověk v tísni, která se označuje za humanitární, vystoupil nedávno v Jednadvacítce v České televizi v diskusi o politickém útlaku v Bělorusku. Pojar učinil v diskusi s politické výroky, v nichž nepřímo vyjadřoval sympatie protivládním uskupením v Bělorusku takovým způsobem, jak to činitelé západních humanitárních organizací nikdy nečiní.

Pracovníci mezinárodních humanitárních organizací, jako je Oxfam či Action Aid či Children in Need, se nikdy nevyjadřují k politické situaci v zemích, kde působí, už proto, že většinou působí v autoritářských či totalitních režimech a kdyby bylo zjevné, že na jejich domácí půdě straní určitému politickému uskupení, vlády těchto zemí by je vyhostily.

Proč sídlí organizace Člověk v tísni ve veřejnoprávní České televizi? Podle informací, které máme k dispozici (podle finanční zprávy organizace Člověk v tísni z roku 1997) je tato organizace převážnou měrou financovaná ze státních prostředků českého ministerstva vnitra a ministerstva zahraničních věcí. Její postavení, na rozhraní mezi aktivistickou a novinářskou organizací, je nejasné a znepokojující. Česká televize jednak poskytuje této společnosti ekonomické a provozní zázemí, jednak jejích pracovníků často využívá jako expertů na zahraniční politiku ve svých zpravodajských a publicistických pořadech.

Není přípustné, aby pracovníci takovéto polostátní charity vystupovali ve zpravodajských a publicistických pořadech ČT jako političtí komentátoři, tedy novináři nebo analytici, u nichž je předpokladem naprostá nestrannost a nezávislost.

Je nepřijatelné, aby novinář působil jako politický a humanitární aktivista a přitom o své práci či o situaci v oblastech, kde jeho humanitární organizace provádí dobročinnou činnost, zároveň "nezávisle" psal.

Je v souladu se zákonem, aby veřejnoprávní Česká televize hradila z koncesionářských poplatků provozní náklady charitativní organizace Člověk v tísni, která svou humanitární činností de facto realizuje státní zakázky stanovované ministerstvem zahraničí? Existují podrobné, veřejnosti přístupné zprávy o humanitární činnosti organizace Člověk v tísni, aby se občané mohli přesvědčit, že jejich činnost není politicky motivována? Pomáhá například v Kosovu Člověk v tísni nejen Albáncům, ale i Srbům?

Přeji Literárním novinám úspěch jako nezávislému periodiku. Aby si však udržely svůj kredit, měly by se vyvarovat přílišné závislosti na jakémkoliv, i neformálním, politickém uskupení. Možná by jim velmi pomohlo, kdyby například kromě častých komentářů kritizujících opoziční smlouvu a dostavbu Temelína začaly zveřejňovat i fundované a racionální analýzy obhajující opoziční smlouvu či dostavbu Temelína. (Nejsem stoupencem ani opoziční smlouvy, ani dostavby Temelína.)

Jiří Ovečka

Předem chci upozornit, že reportáž se nezabývala přímo obsahem projektu "Dokážu to?", a rozhodně nepopírám i kladný význam této akce pro pedagogy, a tím následně i pro děti. Co je však důležité, a co bylo z reportáže naprosto zřejmé, zabývali jsme se projektem jen v souvislosti s obdobím, kdy se projekt realizoval pod záštitou Domu dětí a mládeže Labyrint na Kladně (jako státní organizace!), tedy v jeho první fázi pod vedením pana Jindry. Další osud tohoto projektu vůbec nebyl tématem reportáže.

Nepopírám, že další pokračování projektu se mohlo vyvarovat omylů, prohřešků či dokonce nezákonných kroků, k nimž došlo v oné první fázi, která byla předmětem zájmu reportáže.

Rozhořčení, která jsou tedy směrována na hlavu mou a ČT, pocházejí z pocitu, že jsme ublížili současnému projektu. Je mi to líto, ale jestliže nese stejný název, za to opravdu nemůžu ani já, a zřejmě ani pan Vinš, který (nevím) v období kritizované první fáze projektu možná nevěděl, že nějaký takový projekt vůbec existuje.

Podávám následující fakta, a nechávám na zvážení, zda jsou skutečně tak hodná opomíjení:

1/ Jaroslav Jindra je obviněn pro trestný čin nelegálního užívání software v Labyrintu, který se užíval i v rámci projektu. Současně je i stíhán pro neoprávněné užívání státních prostředků a neprůhledné hospodaření.

2/ Ministerská kontrola došla při šetření realizace projektu k závěrům, které ani dnes nezpochybňuje, a které byly dokonce podnětem k podání trestního oznámení.

Cituji (závěry ministerské kontroly, str. 3):

a/ "... projekt vykazuje řadu formálních i věcných nedostatků...",

b/ "... Při kontrole proplácených faktur k této akci bylo zjištěno proplacení částky 95 300 Kč firmě Alias... .... Cena za vypracování projektu je výrazně vyšší než je obvyklé, což bylo potvrzeno i příslušným odborným útvarem č. 20 MŠMT...

c/ ... faktury za ubytování v hotelích vykazují položky - např. za bowling, půjčovné, bary, které nesouvisí s předmětnou akcí...

d/ ...faktura č. 01-03-99, vystavená MUDr. Petrem Ježkem na částku 50 000 Kč... ... MUDr. P. Ježek byl v inkriminované době zaměstnancem MŠMT... ...V personálních materiálech MUDr. Ježka nebyl nalezen souhlas k podnikání. Tím došlo k porušení ustanovení § 75, odst. 1 zákona č. 65/65 Sb. ...

Tedy nemohu říct, že ten a ten konkrétní učitel se vzdělával ve prospěch dětí bowlingem, nemohu říct, že ten a ten konkrétní učitel ve prospěch dětí konzumoval alkohol.... Mohu však říct, že peníze určené pro projekt, a tedy pro děti, byly zčásti použity na bowling a na konzumaci alkoholu v baru. Nic víc, nic míň.

3/ Pan Ivo Jupa, současný ředitel projektu a sdružení AISIS, byl hlavním koordinátorem projektu v dané první fázi. Proto je jeho odpovědnost za neetické, případně nelegální jednání v rámci projektu snad větší než u samotného ředitele Jaroslav Jindry. Musel totiž vědět o tom, že se za peníze určené pro projekt hraje bowling, musel vědět, že se účty baru hradí rovněž z peněz projektu. Je to v pořádku? Pro pana Vinše a hlavně jeho public relations asi ano. A samotní učitelé? Nepochybuji o tom, že mnozí z rozhořčených pedagogů o tom vůbec nevědí.

4/ Co se problému sponzoringu a.s. Tabák týče, je skutečně diskutabilní a věcí názoru, zda je vhodné, aby takováto firma sponzorovala akce související se školstvím, dětmi a mládeží. A to už navíc s ohledem na výše uvedené skutečnosti, které se v rámci akce odehrály. Ale budiž. I když připustíme, že na tom není absolutně nic zarážejícího, tak se musíme ptát, proč tedy dluží Dětskému domu Labyrint, tedy státu, přes půl milionu korun za tuto akci, která se dnes realizuje v rámci jiné, zcela soukromé firmy? Chcete říct, pane Vinši a další, že finančně těžíte prostředky v rámci současného projektu na úkor státu, který se musí upachtěně soudit o půl milionu? Viz. závěry ministerské kontroly str. 4, podle níž "... organizace porušila ustanovení § 11 odst. 3 zákona číslo 563/1991 Sb., o účetnictví... ...došlo k porušení ustanovení článku IV, odst. 4.2. Smlouvy o projektu, uzavřené dne 18.1.1999 a dodatku ke smlouvě, který byl uzavřen mezi smluvními stranami dne 4.3.1999. Nezbývá než dodat, že tento spor se nyní řeší soudně. Není tedy pravda, jak uvádějí mnozí učitelé či jiní neoblomní zastánci projektu (v jeho první fázi!), že tu není žádný problém mezi a.s. Tabák a Dětským domem Labyrint. Peníze, které na projekt Tabák poskytl smluvně (12 mil. Kč) a nezaplatil (zčásti), jsou zahrnuty do rozpočtu a musí se s nimi ze zákona zacházet jako se státními penězi. To, že si současný projekt "Dokážu to?" vesele prosperuje, je potěšující. A že za sebou zanechal spoušť - ze státního přece krev neteče.

Nepopírám, že reportáž mohla být vystavěna jinak, jako kterákoli jiná reportáž. Možná v ní skutečně mohlo zaznít něco o smysluplnosti projektu. A musím se ptát, jak měl dětem posloužit bowling, který hráli pedagogové v hotelích, jak dětem posloužila konzumace alkoholu jejich pedagogů atd. Jestliže tedy někteří pedagogové obhajují svou účast na kritizované a již zrealizované části projektu, tak je naprosto chápu a rozumím tomu. A věřím, že oni sami se nepropůjčili žádným "neřestem". Ale měli by se tedy zeptat na kompetentních místech, jak to vlastně bylo. Proč ministerská kontrola došla ke kritickým závěrům? Proč říkala ředitelka Školského úřadu na Kladně paní Burešová to, co říkala (ani dnes nezpochybňuje nic z toho, co bylo v reportáži použito - o žádné manipulaci nemůže být ani řeč). A dokonce i výpověď současného ředitele Labyrintu pana Hracha je zmanipulovaná? Není to trochu moc? Prosím, jen se jich zeptejte na jejich názor a pak zvažte, kde se vlastně stala chyba. Vždyť my jsme v tomto případě jen reprodukovali oficiální zjištění. Jestli to někomu vadí, je mi to líto.

Přes všechnu tuto rozporuplnost celému současnému projektu "Dokážu to?" opravdu zcela upřímně fandím, protože si myslím, že je málo takových akcí, které by měly podobné finanční zázemí.

Jako přílohu posílám 3. a 4. stranu protokolu odboru rezortní kontroly MŠMT č.30462/99 ze dne 20.1.2000, která byla ministerstvem přijata bez námitek.

V Praze 15.8.2000

Jiří Ovečka, redaktor ČT

Tomáš Pospíšil

jsem - pokud to čas a okolnosti dovolí - pravidelným čtenářem Britských listů. V posledním týdnu jste oba dva zpochybnili Marcelu Augustovou z České televize tvrzeními:

"...by musela z obrazovky odejít i předlistopadová moderátorka Marcela Augustová, protože je-li podezření z trestného činu důvodem k zákazu moderovat Události, nemůže jím logicky nebýt ani osobní diskreditace podobného druhu" - Tom Pecina, http://www.britskelisty.cz/0008/20000802d.html

"...za komunismu zdiskreditovaná moderátorka Augustová..." - Jan Čulík, http://www.britskelisty.cz/0008/20000808b.html

Mohli byste, prosím, rozvést svoje tvrzení o diskreditaci, tj. čím byla diskreditace způsobena? Zda pouhýn výskytem na  obrazovce, či nějakou jinou akcí, prohlášením, aktivitou..? V  uvedených tvrzeních toto "obvinění" není uvedeno, všeobecně známé není (alespoň se tak domnívám), chybí i odkaz na článek, kde by bylo eventuálně rozvedeno.

Odpověď Tomáše Peciny:

Když vystupuji na obrazovce nikoli jako host, ale "za" státní televizi určité země jako její hlasatel zpráv, spojuji svou integritu nebo, chcete-li, osobní čest, s režimem, jemuž tak sloužím. V tom smyslu odpovídám: ano, paní Augustová je svou činností do určité míry diskreditována (jistěže ale méně než např. pan Jambor nebo pan Hrabovský).

Naopak obvinění z trestného činu ještě samo o sobě diskreditací osobnosti není, protože nejprve musí proběhnout soud, který o vině rozhodne.

Pokud by ČT chtěla být důsledná, mohla by se pokusit okolnosti Giňova případu prošetřit sama (to je v tomto případě ovšem mimořádně obtížné, protože dotčené státní úřady jsou vázány mlčenlivostí a není jasné, zda by ČT mohla zákonným způsobem od pana Gini vyžadovat, aby je mlčenlivosti zbavil). Jinak musí počkat na výrok soudu.

Jednalo se o to, že dlužník "za svůj původní byt neplatil přes devět let nájem a včera jej proto správce bytu nechal vystěhovat. O část majetku navíc přijde, protože ji zabavili soudní exekutoři... O vystěhování rozhodl ústecký soud...," píše se v MFDnes a Jedlička v článku říká: "Celkem nám lidé na nájemném dlužili přes pět milionů korun a někteří nyní z obavy, že budou vystěhováni, dodatečně zaplatili. Dostali jsme od nich celkem asi milion sedm set tisíc korun."

Nakonec dlužník asi přijde o auto či chatu

Ústecké družstvo Rozvoj mělo 4,3 milionu u dlužníků za rok 1999 a bytové družstvo Družba má mezi dlužníky již 6 milionů Kč. A dluhy stoupají. V bytovém družstvu Rozvoj již první návrhy na exekuce byly podány.

"Pokud dlužník má auto, jezdí si na dovolenou, sedí v restauraci, potom členové družstva nebudou dlužníkovi, který přišel rozhodnutím soudu jako neplatič o družstevní byt, zařizovat, resp. kupovat, náhradní byt. Chceme dosáhnout toho, že dlužník může zaplatit - exekucí majetku.

Ale nechceme čekat tak dlouho, protož soudy pro svou vytíženost dnes vyřizují žaloby vůči neplatičům v průměru za čtyři a půl roku.

Budeme se snažit, aby se v družstevním zpravodaji objevily informace tohoto typu: na sídlišti v Ústí - Doběticích v Peškově ulici máme v domech podle konkrétních čísel popisných neplatiče, kteří mají dluh bez penále ve výši 90 či 100 tisíc Kč a přitom si jezdí např. v "golfu" konkrétní SPZ. A vyzveme je, aby auta laskavě prodali a zaplatili dluh.

První krok jsme udělali, požádali jsme samosprávy a předsedy, aby nám takovéto informace zjistili. A druhým krokem bude žádost o soudní exekuci na majetek. Tím způsobem může dlužník přijít např. i o chalupu. Můžeme požádat např. o předběžné opatření, že se svým majetkem nemůže manipulovat do soudního vyřešení jeho dluhu, a auto či nemovitosti, které má, nebude moci prodat či jinak s nimi vlastnicky manipulovat. Tato, a další, a ještě tvrdší opatření musí ještě posoudit právníci. Myslím, že pokud dlužníci dluh nezaplatí, budou svědky řady velmi nepříjemných překvapení," uvedl ředitel druhého známého ústeckého bytového družstva Družba Václav Kugler.

Lidé v nouzi

"Chce to od člověka hodně sebezapírání, aby přišel a řekl: nemám na byt. Těmto lidem naopak pomůžeme překlenout nepříjemné období, kdy jsou bez práce," dodává Jedlička.

Martin Vadas

Petice

Libuše Benešová
Předsedkyně Senátu Parlamentu České republiky

Václav Klaus
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Vážený pane presidente,

Vážená paní předsedkyně,

Vážený pane předsedo,

obracíme se na Vás v záležitosti Ctirada a Josefa Mašínových, Milana Paumera a dalších členů jejich odbojové skupiny působící v Československu na počátku padesátých let proti komunistické zvůli. Přesněji řečeno je to vlastně záležitost nás, kteří dnes žijeme v České republice.

Připojujeme se tímto k petici bývalých spolužáků bratří Mašínů z gymnasia v Poděbradech ze dne 25. června 2000, kterou podepsali mj. i filmoví režiséři Miloš Forman a Ivan Passer. Ač nejsme a nemohli jsme být spolužáky bratří Mašínů, rovněž jsme je shledali jako výborné a spolehlivé vlastence. Byli to oni, kteří velice brzy rozeznali hrůznou tvář nastupujícího režimu. Jak to měli v rodinné tradici, začali proti tomuto systému s nasazením vlastních životů aktivně bojovat.

Dle našeho názoru není pro demokratickou republiku důstojné, aby byli lidé jako bratři Mašínové považováni za provinilce, kterým "bylo odpuštěno" nebo dokonce jen "promlčeno - odloženo". Dokázali aktivně odporovat zlu v době, kdy začal vládnout komunistický teror. Tři z nich - Zbyněk Janata, Václav Švéda a Ctibor Novák - byli popraveni, dalším byly uděleny tresty vězení na dobu více než dvě stě let, matce Zdeně Mašínové se komunistický režim pomstil za syny - ženu generála Mašína popraveného nacisty nechal zemřít ve vězení . . .

Jsme si plně vědomi faktu, že názory na činnost jejich skupiny se různí. Nicméně jsme přesvědčeni, že jména členů skupiny bratří Mašínů by měla být pozvednuta do vědomí národa, abychom se za naši desetiletou demokracii nemuseli před svými dětmi stydět.

Domníváme se, že krátká proklamace Poslanecké sněmovny a Senátu navržená panem presidentem by byla prvním důstojným krokem k napravení této situace.

V Praze a Kolíně, dne 7. srpna 2000

Podpisové archy shromažďují první signatáři petice.

Jméno a příjmení (hůlkovým písmem) - Adresa - Podpis

1. Martin Vadas (...)