čtvrtek 17. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká televize:
  • Dušan Chmelíček neplní svůj projekt (Jana Dědečková, členka Rady ČT)
  • Potíž je, že Klekánice je svou strukturou špatný pořad (Ondřej Hausenblas) Totalitní režimy:
  • Korea: Radost a hněv při setkání rozdělených rodin po padesáti letech Sdělovací prostředky v totalitním režimu:
  • Iránci s nostalgií sledují předislámskou televizi Znovu o tom, jak jsou důležité racionální, kritické sdělovací prostředky:
  • Británie, bulvární tisk a pedofilové: Pokrytectví pro pitomce (Guardian) Dobrodružství s platebními kartami:
  • Jak (se daly) krást peníze z bankomatu (Petr Nachtmann) Vojenství:
  • Co vlastně chce NATO po nových členech a dalších uchazečích ? A proč chce USA něco jiného? (Dalibor Žůrek) Polemika o Čulíkovi a Štětinovi:
  • Novinář se nemá pasovat na mučedníka za vlastní chybu (Václav Pinkava)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Vznikne teď mediální kampaň proti Janě Dědečkové, protože si dovolila kritizovat Dušana Chmelíčka? Viz tento komentář v dnešních Lidových novinách. Naprosto neuspokojivým obsahem Chmelíčkovy zprávy pro Radu ČT se komentář podrobněji nezabývá. Je to stále stejný scénář: ti, kdo se v ČR odváží říct veřejně něco, co se neshoduje s konvenčním mediálním konsensem, musejí být umlčeni: a pokud se jejich názor přece jen omylem dostane do sdělovacích prostředků, je třeba ho zdiskreditovat kampaní, založenou buď na neinformovaných argumentech či na vedlejších, zamlžujících výrocích, jejichž cílem je odvést pozornost od hlavního argumentu. Partikulární zájmy jsou totiž příliš cenné na to, aby je směl někdo systematičtěji ohrožovat svobodnou řečí. (Povšimněte si také nehorázné antifeministické poznámky v poslední větě Fischerova příspěvku):

    Hloupá ukvapenost

    Ředitel České televize Dušan Chmelíček je ve funkci jen pár měsíců, a už se pod ním jeho židle povážlivé kývá. Ne snad kvůli tomu, že ho opouštějí styční důstojníci (Hodač a Šámal), nýbrž z jiného důvodu: nedrží prý slovo. Tuto zdrcující pravdu včera odhalila členka Rady pro ČT Jana Dědečková, kterou do této kontrolní instituce nominovala ODS. Dědečková už po čtyřech měsících přišla na to, že Chmelíček neplní body projektu, který mu otevřel dveře kanceláře generálního ředitele veřejnoprávní televize. Nikdo se pak nemůže Dědečkové divit, že jako čestná žena hodlá iniciovat Chmelíčkovo odvolání. Lhář v čele ČT, to skandál! Morální zásadovost je jistě chvályhodná, v případě paní Dědečkové jde však o velkou přepjatost. Čtyři měsíce jsou na hodnocení práce ředitele nota bene ředitele takového molocha, jako je ČT přece žalostně málo. Netvrdím, že by si rada měla Chmelíčka hýčkat. Měla by mu ale dát více času na to, aby dokázal, co umí. Srážet mu hlavu hned při prvním klopýtnutí (bůhví, jak to je) není důkazem morálky a zásadovosti, nýbrž hloupá a krvežíznivá ukvapenost. O to horší, že za ní stojí žena.

    Petr Fischer

    TomᚠPecina poznamenává: Klíčem je Klepetko. Za to, že ho Chmelíček povýšil, mu teď zajišuje vlídnou coverage v Lidovkách. - Vᚠkomentář je málo ostrý, měl byste doplnit, že se nezabývá nejen věcnou stránkou kritiky Dědečkové, ale celé Lidovky se vůbec nezmiňují o Chmelíčkově lhaní.

    .

  • Těžkopádné básně v Britských listech. Poznamenal jeden čtenář, že tyto básně nejsou nic moc jsou těžkopádné a žádné z nich se svou nemotorností a dlouhostí nehodí do metra. Stejně se nehodí, abyste v metru provozoval operu. (Nevím, jestli by s tím souhlasil Mozart, nebo kterýkoliv hudebník.) "Když chcete jít na operu a něco z ní mít, tak se na to musíte duševně předem už aspoň odpoledne připravit. Se složitými texty je to podobné a mezi dvěma zastávkami vás nějaké duševní pesimistické moudro jenom dále víc rozladí a naštve proti intelektuálům".

    Takže naštvěme veřejnost ještě více "proti intelektuálům" touto další neohrabanou básní. (Co takhle ji vystavit v metru?) (JČ)

    Jaro

    Karfiol zůstal stát na střeše bungalovu
    vrací se vlašovka, sleduješ její let,
    a první pupeny jsou vytepány z kovu,
    budeme vozit hnůj, znám to už nazpamě.

    Obloha vrní zas, je ještě na hambalkách
    ač se má vyjasnit, ač má být krásný den.
    Zdaleka hvízdá vlak, zdaleka hvízdá dálka,
    stříbrné krůpěje ukají do oken.

    U branky na hřišti trénují malí hoši
    karfiol zůstal stát na čerstvém novém koši,
    přijď, slunce z Francie, a podej nám svůj svit.

    Už bych chtěl jíti pryč a otevírám dveře,
    už bych chtěl jíti pryč, kdybych byl na Riviéře,
    muselo by se zcela vystříbřit.

    (Ivan Blatný)

    Mimochodem, přesvědčil jsem před časem velkého skotského básníka Edwina Morgana, aby několik básní Ivana Blatného přeložil do angličtiny. Zde je tato:

    Spring

    A cauliflower settles on the roof of a bungalow,
    a swallow returns, you watch it in the sky,
    and early buds are tight as bronze, they glow,
    the dung-cart´s waiting, as in times gone by.

    The heavens purr and snore, they are sleeping still,
    but it will clear up, but it will be a fine day.
    A train whistles in the distance, distance whistles
    in the distance, silver drops tap panes in play.

    In the playground, boys at goalposts in their tracksuits,
    a cauliflower settles on a spruce new basket,
    good French sun, come and bless us with your light.

    I would love to be off: I am opening the door;
    I would love to be off; on the Riviera shore
    I ´d see the sky and the whole world grow bright.

  • Další a zřejmě poslední policejní cvičení související s přípravou policistů na řešení případně vzniklých nepokojů při demonstracích v době zářijového zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze se uskuteční koncem srpna nebo počátkem září.

  • Nomura se "chce zbavit závazku" splatit devítimiliardový úvěr. Tyto peníze půjčila IPB Nomuře na financování prodeje Plzeňského prazdroje a Radegastu. Ty prodala jihoafrickým pivovarům S.A.B. za 22 miliard Kč.

  • Sedm žen se otrávilo smaženicí z muchomůrky zelené a byly převezeny na jednotky intenzivní péče v Ostravě a v Olomouci. Letos se podle lékařů podstatně zvýšil počet otrav z hub.

  • Je mytí oken slučitelné s důstojným postavením velvyslance? Český velvyslanec v Londýně Pavel Seifter se chce vrátit na část úvazku k mytí oken, aby "zažil pocit svobody", jaký měl, když okna myl jako disident za komunismu, a také pro charitativní účely. Seifter odmítl možnost, že by mytí oken nebylo v souladu s postavením velvyslance. "To je legrační otázka, to by se mě nikdo tady na Západě nezeptal. (...) Tady má každý normální člověk smysl pro charitu." Naposledy vyvolal Seifter pozornost britských deníků tím, když uspořádal večírek na počest propuštění svého psa z půlroční britské karantény proti vzteklině. Délka této karantény je v Británii kontroverzní otázkou a svým jemným diplomatickým protestem, projeveným s humorem, se Seifter tehdy dostal - ve velké fotografii - na titulní stránku deníku Times.

  • Literární noviny tisknou jen články, které se shodují s názorem šéfredaktora. V červenci zrušil šéfredaktor Jakub Patočka Čulíkův sloupek Týden ve světě za to, že Čulík zpochybnil nezávislost Jaromíra Štětiny a poukázal na jeho novinářský aktivismus, stejně jako na podivné postavení novinářsko-humanitární organizace, Člověk v tísni, převážnou většinou financované státem (viz výroční zpráva z r. 1997), která sídlí ze záhadných důvodů ve veřejnoprávní České televizi a jejíž aktivisté občas vystupují na obrazovce ČT jako "nezávislí" novináři. Patočka se s organizací Člověk v tísni přátelí a těsně s nimi spolupracuje. Literární noviny zveřejnily pak čtyři kritické příspěvky na Čulíkovu adresu (emocionální Štětinova obrana "angažovaného objektivního žurnalismu" byla reakcí na Čulíkovy nezveřejněné argumenty) a odmítly poskytnout obdobný prostor pro Čulíkovu argumentaci, nebo takovým názorům je možno dát jen malé místo v rubrice Reakce čtenářů: Čulikova odpověď na Štětinův článek "není kvalitní", argumentoval Patočka. Čulíkův v Literárkách nezveřejněný nekvalitní článek "Být ´angažovaný objektivní novinář´ je nesmysl" si můžete přečíst zde.

  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Úřad vlády mlčí; to, že existuje jakýsi zákon o  přístupu k informacím je mu jedno? V zájmu vlastní důvěryhodnosti by měl vedoucí Úřadu vlády, ministr Karel Březina Britským listům vysvětlit, z jakých důvodů byl osvobozen od povinné vojenské služby, když podle oficiálního životopisu sportuje. Tiskový mluvčí Úřadu vlády Libor Rouček je Britským listům - také podle zákona o přístupu k  informacím - dlužen odpověď na otázku, jaký má plat zaměstnanec Úřadu vlády Jindřich Marek.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • Proč píší Jaromír Štětina a Petra Procházková takto zaujaté články ve prospěch Grigorije Javlinského? Je k dispozici finanční audit "agentury Epicentrum" Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, aby bylo zjevné, jak je financována? Britské listy požádaly Jaromíra Štětinu o rozhovor, aby tyto skutečnosti objasnil. Jaromír Štětina rozhovor odmítl, protože jsou Britské listy "neseriozní", a namísto toho hodlá Jana Čulíka žalovat. Ochota podrobit se nezávislému kritickému zkoumání Britských listů v rozhovoru s nimi však autoritu interviewované osoby posiluje, neochota ji naopak oslabuje.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Dušan Chmelíček neplní svůj projekt

    Jana Dědečková, členka Rady ČT

    Tiskové prohlášení, 16.8.2000 14:57

    Jsem velmi znepokojena, že trvá dlouholeté nepochopení zákonem vymezené úlohy Rady ČT, a to nejen ze strany novinářů, ale hlavně, a to mě znepokojuje nejvíce, ze strany samotného generálního ředitele ČR.

    Ze zákona č.483/1991 SB ~ 8 o ČT jasně vyplývají povinnosti členů Rady, které jsou v jejich působnosti. Pokud tedy GŘ chce po členech Rady ČT, aby znali ČT zevnitř, hovořili se zaměstnanci a svůj názor na chod ČT si vytvářeli na základě těchto poznatků, jak uvedl dnes na Radiožurnálu v pořadu Ozvěny dne, žádá jasné překročení jejich pravomocí, a tedy porušení zákona. Smyslem činnosti Rady ČT je jednat v prvé řadě v zájmu občanů - koncesionářů, k čemuž jí dává mandát Poslanecká sněmovna, a ne v marginálním zájmu zaměstnanců televize, které GŘ Chmelíček ve svých veřejných vystoupeních střídavě hájí nebo dehonestuje.

    Opět proto důrazně opakuji: GŘ Chmelíček dostal mandát řídit ČT jako prestižní součást národní kultury a rozhodovat o mnoha miliardových příspěvcích od koncesionářů na základě projektu. Tento projekt psal coby zaměstnanec ČT, tedy jako někdo, kdo vnitřní chod ČT důvěrně zná a ve svém projektu ho velmi dobře popsal.

    Na základě této znalosti si sám vytyčil termíny zásadních úkolů, vedoucích ke zkvalitnění ČT. Tyto termíny NEPLNÍ. Tyto a další rozpory konstatovala Rada na svém zasedání 11.7.2000 a nespokojila se ani s osobním vysvětlením GŘ 15.8.2000, jak dokládá zápis z tohoto jednání.


    Na vysvětlenou: Dušan Chmelíček se vyjádřil včera k situaci v České televizi v Radiožurnálu takto:

    "Když jsem 1. února nastupoval do své nynější funkce, tak byla Česká televize v hluboké manažerské krizi. Životní rytmus instituce byl hluboce narušen a proces přípravy vysílacího schématu a na ně navazující výrobní úkol byl zastaven a důvěra zaměstnanců vrcholovému managementu byla minimální. Proto je potřeba poměry v ČT znát! V současnosti je pracovní rytmus ČT plně obnoven, příprava vysílacího schématu a ně navazujících dokumentů probíhá podle harmonogramu a celková situace uvnitř ČT je klidná a je stabilní. Je skutečně potřeba poměry v ČT znát zevnitř."


    Potíž je, že Klekánice je svou strukturou špatný pořad

    Ondřej Hausenblas

    Schválně jsem se díval 16.8. na díl, kde redaktor Bohuš probíral neštastné osudy řidičů, v jejichž kamionech se pašoval líh. Jejich osud by líčen srdceryvně, a asi takový i je. Nešastná matka řidičova, nový, ale úředně zastavený dům, kojeňátko, které čeká jen chudý život s otcem splácejícím 25-40 milionů. Ta nespravedlivost světa!

    Vypadá to, že se jim posmívám. Jim ne! Jen tomu redaktorovi, kterého ani nenapadlo říct, kdo a na základě čeho jim uložil tak vysokou sumu ke splácení - je na to nějaký zákon? Byli odsouzeni soudem? Už splácejí, nebo se jen děsí? Náznaky byly, že se neví, jak to dopadne - tak ví, nebo ne? Jestli jim prostě "ne státní instituce", ale celnice poslala složenku na dvacet pět milionů, tak to já se taky bojím, ne? Abych se uklidnil, a nepovažoval svět a stát za zpropadeně nespravedlivý, chtěl bych, aby mi redaktor vyzradil, jestli řidiči věděli, co vezou, co bylo v papírech, jak to bylo, když nakládali. Oni asi opravdu mysleli, že vezou líh k pálení, jenž ten redaktor mě nechává v nejistotě, co když to hoši za pěkný plat měli propašovat? Já prostě nevím, a televize mi to neřekne! Jak mám věřit, že můj dojem z nadosmrti chudého kojeňátka není taky výsledkem podfuku?

    Mám se třást obavou, jak to nakonec dopadne, podobně jako se obávají rodiny řidičů? Když ale nevím co dopadne- byli u soudu? Čeká je teprve? Odvolali se, nebo tu celnici sami dali k soudu? Moc bych chtěl, aby mi pan redaktor vyzradil, na čem to záleží, jak nešastní řidiči dopadnou. Ale on mě dojí ze srdce, a hlavu ponechal stranou.

    Kdyby se prý aspoň dočkali spravedlnosti - jenže spravedlnost jsou zákony a soudy. Zákon však byl zmíněn jen jedinkrát (ani neukázán text, když si pracovník celní správy ani neuměl vzpomenout na čtvrtý odstavec), ale já hlupák nepochopil, jak moc se právní formulace dotýkají nebo netknou řidičů. Jak si vlastně redakce představuje, že se čte zákon? Mít zákon, to znamená jen tak ho nepřesně ocitovat a hned soudit? Nebo snad máme umět i číst a rozumět?

    Skoro by se mi chtělo řidičům poradit: Zkuste to dát k soudu. Pořad byl plný náznaků, jak policie nic nezmůže, ale přece jen ti hlavní machinátoři sedí. Jestli se po nich chce nebo nechce něco z uniklých daní splatit, to mi uniká - nebylo to dost jasně řečeno. Redaktor evidentně předem věděl, co chce: ukázat řidiče jako nevinné nešastníky. A to oni možná jsou! Jenže pořad Klekánice o jejich osudu mluvil a ukazoval tak podezřele neúplnými a iracionálními prostředky, že si netroufám věřit nikomu krom toho kojeňátka, že chtělo pít. (Ale čí bylo, za to nedám ani pěák: redakce, která tak divně nastrkuje údaje, lidi i tvrzení, klidně nastrčí i děcko, ne?)

    Nevyvozuji z Klekánice, že je u nás justice nebo policie málo schopná, zato usuzuji na základě velmi zřetelných indicií, že neschopná je redakce Klekánice.

    Škoda, tolik bychom potřebovali investigativní a nemilosrdně přesný pořad s inteligentními a poučenými redaktory... Bylo to vlastně na Nově, nebo v té televizi, za kterou platím poplatek a daně? Musím se podívat do programu, jinak to nepoznám.

    (Dr. Ondřej Hausenblas, pracovník pedagogické fakulty UK, se účastní jako nezávislý učitel na projektu "Dokážu to", k němuž se v BL vrátí.)


    Korea: Radost a hněv při setkání rozdělených rodin po padesáti letech

    Brzo poté, co akce začala, začalo se ozývat úpění, které stále sílilo, napsal list Independent. Jeden muž a žena - staří, jako téměř všichni přítomní, se na sebe navzájem dívali s intenzivními emocemi.

    Žena se jmenovala Paek Bok Hwa a byla jednou z několika stovek Jihokorejců, kteří se v úterý shromáždili v hotelu v Seoulu pro setkání občanů z kapitalistického Jihu a z komunistického Severu. Po padesáti letech bylo dovoleno setkat se na obou stranách hranice 200 stárnoucím příbuzným.

    Paní Paeková čekala více než hodinu. Muž byl její bratr, Paek Gi Taek, kterého naposledy viděla v roce 1950, když mu bylo osmnáct let. Napřáhl vůči ní ruce a sestra ho vzala za ramena, ale místo obětí došlo téměř k útoku:

    "Tvoje sestra tě šla hledat," křičela paní Paeková, chytila ho za ruce a za obličej a strhla ho na zem. "Nevíš, jak dlouho tě hledala, vystoupila na hory a překračovala řeky ... ale nemohla tě najít. Matka byla tak ráda, že tě má - byls její jediný syn. Pořád tě hledala, dokonce i ve snu - když zemřela, ani nezavřela oči. Jaks to mohl udělat? Jdi, řekni jí, aby zavřela oči." Pracovník Červeného kříže oba staré lidi zvedl z podlahy a bylo vidět, že Paek má poškrábaný obličej.

    Organizátoři této akce, která se mohla konat v důsledku zlepšení styků mezi Severní a Jižní Koreou, ji charakterizovali jako šastnou akci. Bylo ale obtížné říci, zda jí vévodí radost anebo smutek.

    Emocionální scény začaly, když v úterý v 11 hodin ráno přistálo v Jižní Koreji poprvé v historii severokorejské komerční letadlo. Jednu starou paní, vzorně oblečenou v národním kroji, odnesli po setkání se synem ze Severu na nosítkách. Nejméně hodinu se s haly v seoulském hotelu ozýval pláč a štkaní.

    Severokorejské letadlo přivezlo na tři dny do Jižní Koreje 100 Severokorejců a do Severní Koreje pak odvezlo z Jihu na tři dny 100 Jihokorejců.

    Každý přítomný mohl vyprávět příběh epického utrpení. Přítomna byla například Kim Ok Baeová, 62, tanečnice, která byla zatčena v Seoulu, když se tam v červnu 1950 poprvé dostali severokorejské armády. Odvezli ji, aby dělala představení pro vojáky. V Severní Koreji se stala slavnou tanečnicí, gymnastkou a choreografkou. Její sestra uvedla: "Mysleli jsme, že je mrtvá."

    Jedna stará paní z Jižní Koreje zemřela v neděli, dva dny předtím než se měla setkat se svým dávno ztraceným bratrem.

    Na každém stole byla fotografická alba s fotografiemi mrtvých rodičů, bratrů a dětí. "Já nejsem mrtvý, nejsem mrtvý, byl jsem po celou tu dobu živý," řekl Kang Young Won, 66. "Kde je moje sestřička?" Ale jeho sestřička zemřela před několika desetiletími.

    A pak byla nejobtížnější setkání - manželé, kteří byli odděleni od manželek a kteří se ve své nové zemi často znovu oženili či vdali, aniž by se přitom rozvedli Choi Pil Soon, 77, se poprvé v životě setkal se svou devětačtyřicetiletou dcerou. Jeho manželka byla těhotná, když se vydal na Sever, že "už to v tomto kolonialismu nemůže vydržet".

    I v těchto okamžicích intenzivních emocí bylo zjevné, proč byli tito lidé tak dlouho odděleni - šlo o politiku. Mlčenliví muži v oblecích s odznaky "Velkého severokorejského vůdce Kim Ir Suna" postávali kolem přítomných a poslouchali, co kdo říká. Když se přiblížili, tanečnice madam Kim začala výřečně chválit jeho syna, Kim Jong Ila.

    Šestašedesátiletý muž řekl svému jednadevadesátiletému otci: "Otče, vidím tvou tvář poprvé za padesát let. Nᚠdrahý generál, Kim Jong Il, mě sem vyslal, abych se s tebou setkal, než zemřeš."

    Ale proč to trvalo drahému generálu tak dlouho a proč vyžaduje, aby se syn vrátil do Severní Koreje za tři dny, to se starý muž nepokusil vysvětlit, uzavírá Independent.


    Totalitní režimy:

    Iránci s nostalgií sledují předislámskou televizi

    Každý večer si sedne Ahmad do křesla a  vrátí se do roku 1978, napsal včera deník Guardian. Poslouchá písně od Googoshe, zakázané íránské pop hvězdy, která je v zemi stále ještě velmi populární. Dívá se na staré filmy a vzpomíná na dobu, kdy bylo možno projevovat romantickou lásku na veřejnosti. Pak pláče touhou po době před islámskou revolucí. Když jde spát, už se zase těší, až se druhý den vrátí z práce, kdy bude moci zase uniknout do minulosti.

    "Už nejsem součástí zdejšího života. Jsem teď daleko šastnější," říká Ahmad, který se příliš bojí na to, aby byl ochoten prozradit své skutečné jméno.

    Tisíce Íránců se nyní takto navracejí do minulosti. Sledují Národní íránskou televizi, stanici, která vysílá starou hudbu a staré zábavné pořady ze severního Hollywoodu, kde žije značná část íránské emigrace.

    Íránské úřady se vždycky obávaly americké invaze, ale tato invaze - jíž podle odhadů propadá každý den dalších 300 nových domácností - je útokem, který předčil veškerá očekávání.

    Od úsvitu až do západu slunce instalují tajně technici v Teheránu ilegální satelitní talíře pro příjem zahraniční televize. Satelitní televizi smějí totiž v Íránu vlastnit jen cizinci a místní občané jen na zvláštní povolení.

    Nadšení stoupenci NITV telefonují z Íránu příbuzným v Evropě a ve Spojených státech a  žádají, je, aby poskytly finanční dary Ziaovi Atabimu, mozkem za touto televizí. Varoval ve vysílání, že nemá peníze a  že bude možná muset stanici brzo zlikvidovat.

    "Lidé mi telefonují a nabízejí mi, že prodají svůj dům. Jedna žena chtěla prodat svůj dům v Norsku a dát mi peníze, abych mohl dál vysílat," uvedl Atabi, známý íránský zpěvák.

    "Někdy se ve studiu při vysílání ani nemohu ovládnout. Dělám, co je v mých silách. Snažím se učinit Íránce šastnými a dát jim možnost zakusit, co je svoboda. Mám tolik práce, že spím jen několik hodin denně. Vysílali jsme nejprve na zkoušku 30 hodin a lidi v Íránu nás nenechali spát. Bylo to tak populární, je to neuvěřitelné."

    Tak začali vysílat dřív, než plánovali. Vysílají směsici starých a nových pořadů a talk shows. Mají moderátory, kteří byli za režimu šacha Páhlavího v sedmdesátých letech populárními osobnostmi.

    Nadšené přijetí, jakého se dostává NITV, je důsledkem toho, že Írán už dvacet let nemá žádnou televizní zábavu. Většina pořadů v íránské státní televizi jsou buď kázání muslimských kněží, nebo v  nich řeční řečníci na základě Koránu anebo se vysílá oficiální vládní propaganda.

    Než pronikl Atabi před čtyřmi měsíci do Íránu, Íránci neměli k dispozici nic jiného než ze zahraničí pašovaná videa. Nikdo nebyl připraven na senzaci NITV.

    Atabi nedávno navštívil Evropu, kde se chystá založit pobočku, aby dokázal reagovat na obrovskou poptávku po svém vysílání. Na NITV se dívají nejen Íránci v Íránu, ale i obrovská íránská emigrace, k níž došlo v době revoluce a jejíž počet se odhaduje celosvětově na 4,5 milionu lidí.

    Od revoluce žijí Íránci v různých kulturách. Mnoho z nich žije v zahraničí, ale v létě jezdí do Íránu na návštěvu příbuzných.

    Není nezvyklé, že příslušníci íránské elity vlastní domy či byty v Londýně, v Paříži, v New Yorku či ve Washingtonu. Pro tyto světoobčany je NITV nejen spojením s minulostí, ale i s ostatními Íránci, roztroušenými po celém světě.

    Je nejasné zda íránské úřady plánují satelitní talíře zkonfiskovat. Poslední dobou konstatovali prominentní konzervativci, včetně prezidenta Hašemiho Rafsanžáního, že by satelitní talíře měly být legalizovány.

    Avšak vlastníci satelitních talířů dosud žijí ve strachu. Moderní technologie je ovšem autoritářským režimem dost obtížně kontrolovatelná. Íránci, kteří si to mohli dovolit, vlastní satelitní talíře už dlouhé roky.

    V poslední době začaly ze Spojených států vysílat na krátkých vlnách také dvě rozhlasové stanice, které provozují Íránci.

    "Jsme schopni se vrátit do minulosti prostřednictvím moderní technologie," uvedl Ahmad. "A nikdo nám v tom nemůže zabránit."


    Znovu o tom, jak jsou důležité racionální, kritické sdělovací prostředky

    Pokrytectví pro pitomce

    "Bylo výstižně řečeno, že lidé myslí jako stádo: v této knize uvidíte, že propadají šílenství jako stádo; zdravý rozum se jim navrací pomalu, a to individuálně."

    V minulých dnech uspořádali aktivisté z řad občanů ve Velké Británii demonstrace protesty, v místech bydliště údajných pedofilů, zejména v jihoanglickém městě Portsmouth, poté co hrubě bulvární list News of the World zahájil kampaň, v jejímž rámci se rozhodl zveřejnit jména a adresy 110 000 odsouzených britských pedofilů a "zostudit je". List kampaň posléze zastavil po ostré kritice od policie a od charitativních organizací, chránících zájmy dětí. V rozhlasové diskusi uvedl terapeut Ray Wyre, který pracuje s pedofily, že zná nejméně 55 nevinných lidí, které se za poslední tři nebo čtyři roky, od doby, kdy se debatuje o tom, zda vytvořit oficiální rejstřík jmen a adres lidí, odsouzených za sexuální trestné činy.

    V Portsmouthu obklíčil dav asi 100 lidí domov údajného pedofila, jehož muselo bránit více než sedmdesát policistů. Dav terorizoval asi 15 rodin, jejichž příslušníci byli obviněni, často neprávem, z pedofilie. Dav házel kamením, obrátil zaparkovaný automobil, který patřil pedofilově sestře, na střechu a zapálil ho. V  Londýně musela ochraňovat policie pětapadesátiletého muže, o němž chybně tvrdily letáky, rozšiřované v jeho čtvrti, že je to pedofil. Jiný muž, obviněný z pedofilie, spáchal sebevraždu.

    Deník Independent zjistil informace o dvanácti z patnácti údajných pedofilů, žijících na sídlišti Paulsgrove Estate v Portsmouthu:

  • Julie Leggová, 30, se vrátila domů minulý týden s manželem a třemi dětmi, zjistila, že byl vypálen jejich rodinný automobil a jejich byt byl vykraden. Ani ona, ani její manžel nebyli odsouzeni za pedofilii.

  • Lee Adams, 48 a jeho manželka uprchli ze sídliště před čtrnácti dny. Lee Adams byl před dvaceti osmi lety odsouzen za nevýznamný sexuální přečin, nikoliv však vůči dětem.

  • Sedmnáctiletý mladík byl obviněn z pedofilie, protože měl sexuální styk s patnáctiletou dívkou.

  • Otec sedmi dětí byl obviněn ze zájmu o mladé dívky.

  • Byt čtyřiapadesátileté ženy se stal terčem útoku, protože si útočníci mysleli, že tam žije její bratr, odsouzený za pedofilii. Odstěhoval se před 17 lety. Atd.

    Shrnujeme reakci komentátora Francise Wheena z deníku Guardian na  kampaň listu News of the World:

    "Je neděle odpoledne. Manželka už spí v křesle, děti byly vyslány ven na hezkou dlouhou procházku. Dáte si nohy na kanape, nasadíte si brýle na nos a otevřete list News of the World."

    Tak začíná esej George Orwella o úpadku anglické vraždy. Kdyby psal Orwell dneska, manželka a děti by četly noviny News of the World přes rameno a doufaly by, že noviny odhalily dalších pár pedofilů. Pak, po večeři, by rodina vyrobila vhodný transparent (Zabte všechny perverzníky!) a vydala by se na hezkou dlouhou výtržnost - rozbíjela by okna, zapalovala by automobily, a řvala by otvorem na dopisy v domovních dveřích hrozby nájemníkovi, jehož jméno je vzdáleně podobné jménu osoby, o které se kdysi říkalo, že je to možná pedofil.

    Ocitujme pasហz další slavné Orwellovy eseje, v níž autor vysvětluje, proč v Británii nevzniklo ve třicátých letech žádné opravdu silné fašistické hnutí. "Hmotné podmínky nebyly dostatečně špatné a nevznikl žádný vůdce, jehož by lidé mohli brát vážně." Přečtěme si nyní, co o minulém víkendu napsal v Daily Telegraphu dr. Theodore Dalrymple: "Jediné, čeho by bylo zapotřebí, aby v Británii vznikl autentický fašismus, by byla vážná hospodářská krize, v níž by se zároveň objevil zlý, demagogický génius. List News of the World nám už v těchto dnech ukázal, co se dá v tom směru udělat..."

    Fašismus je v této zemi menšinovou zálibou. Nicméně, britské výbuchy masové hysterie, které se staly od smrti princezny Diany daleko hlučnější a častější, dokazují emocionální labilitu, která je zralá na to, aby ji někdo využil. Autentičtí fašisté tomuhle dobře rozumějí - zejména organizace National Democrats, extrémně pravicová strana, jejímž šéfem je bývalý předseda jiné fašistické organizace, National Front, Ian Anderson, který popírá holocaust z druhé světové války.

    V lednu 1998 doprovázel Anderson členy kampaně People Power do Downing Street při odevzdání petice, požadující tvrdší zásahy proti pedofilům. Od té doby umístili Nacionální demokraté na internet svou "protipedofilskou hlídku". "Máte-li informace o tom, že ve vaší čtvrti žijí odsouzení pedofilové, prosím zatelefonujte..." Není překvapením, že reportéři listu News of the World získávali své informace pro kampaň, , jejímž cílem bylo zveřejnit jména a adresy britských pedofilů.

    Teprve před třemi týdny zahájil tento list svou znepokojující křižáckou výpravu. "V Británii žije 110 000 pedofilů, o nichž to bylo zákonem prokázáno," napsal list. "Dnes začínáme identifikací prvních těchto pachatelů trestných činů a budeme pokračovat do té doby, než jich bude zveřejněno všech 110 000. Každý týden budeme doplňovat nᚠseznam..."

    Tento slib byl porušen během čtrnácti dnů, avšak jeho destruktivní důsledky není tak lehké zastavit. Jak napsal skotský novinář Charles Mackay před sto padesáti lety ve své knize Pozoruhodné lidové omyly a šílenství davu: "Bylo výstižně řečeno, že lidé myslí jako stádo: v této knize uvidíte, že propadají šílenství jako stádo; zdravý rozum se jim navrací pomalu, a to individuálně."

    Copak si asi myslí šéfredaktorka News of the World Rebekah Wadová o tomto svém kousku nyní? "Rozhodnutí zahájit kampaň zveřejňování adres pedofilů jsme neučinili lehce," napsala minulý týden. "Byla jsem si vědoma, že může vyvolat vášnivé reakce, protože my v listě News of the World víme, jak rozhořčeni jsou lidé ohledně hrozby těchto degenerovaných osob vůči dětem. K reakcím vůči pedofilům, někdy násilným, docházelo v minulosti často."

    Může se stát, že je tohle všechno poněkud zbrklé přiznání, pokud se stane Wadová terčem trestního stíhání za vyvolávání veřejných nepokojů.

    Je pravda, že během prvního týdnu zveřejňování adres pedofilů napsal její list, že "naše kampaň by byla kontraproduktivní, kdyby vyvolala nepřátelství vůči osobám, jejichž jména a adresy zveřejňujeme." Tentýž redakční komentář však pokračoval: "Pro tyto zlé perverzní osoby nesmí existovat místo, kde by se mohly ukrýt."

    To si Wadová opravdu myslela, že může tisknout fotografie obličejů těchto "zrůd" - od muže, který unesl a znásilnil pětiletou holčičku až po ženu, která otěhotněla po pohlavním styku se čtrnáctiletým chlapcem - aniž by to vyvolalo ve veřejnosti záporné emocionální reakce? Neuvědomila si, že nejpravděpodobnějším důsledkem její nepromyšlené akce bude zahnat pedofily do ilegality a tím zvýšit pravděpodobnost jejich útoků proti dětem? Pokud ne, tak je pitomec.

    Je také zbabělec. Během celé této epizody odmítala Wadová žádosti o rozhovor a přenechávala tuto nezáviděníhodnou roli svým podřízeným. I ministři jsou ovšem zbabělci, protože se tak strašně bojí, aby si neznepřátelili Murdochův tisk, že nikdo z nich jasně neodsoudil ani Wadovou, ani její plátek.

    A nezapomeňme na šéfa Konzervativní strany Williama Hagua, který skočí na každou příležitost jak populisticky zvýšit svou popularitu. "ŠÉF KONZERVATIVNÍ STRANY NAŠI KAMPAŇ PODPORUJE," napsal nadšeně list News of the World o minulém víkendu. Hague totiž navrhl, aby určití pedofilové dostávali automaticky trest vězení na doživotí.

    Je to snad tentýž Hague, který letos v dubnu navrhl, aby bylo zrušeno ustanovení, podle něhož jsou občané automaticky odsuzováni na doživotí za vraždu?


    Dobrodružství s platebními kartami: Jak (se daly) krást peníze z bankomatu

    Petr Nachtmann

    Ackoli jsem nesledoval reportaz TV Nova o bezpecnostnich problemech nekterych bankomatu, nelituji toho: Jak jsem byl informovan, blizsi udaje o metodach vyuzivajici tyto problemy v reportazi zverejneny nebyly, nastesti existuji i jine zdroje informaci nez televize:

    Princip prumerneho bankomatu je takovy:

  • vlozis kartu a autorizujes se pinem, kdyz v teto chvili zadas spatne pin, tak bankomat to nepozna, ale to je vedlejsi
  • zvolis si castku, kterou chces vybrat, dejme tomu 600,- Kc
  • bankomat zavola svoje kartove centrum, to se spoji s tvoji bankou a provede blokaci 600,- Kc na tvem uctu. V teto chvili jeste penize nejsou prevedeny do banky, ktere patri bankomat. Kartove centrum dale overi pin karty a tim blokaci autorizuje
  • bankomat obdrzi odpoved, ze castka 600,- Kc je blokovana na tvem uctu a penize ti vyda
  • pozdeji, hodne zalezi na bance, ti penize strhnou z uctu

    ale

  • bankomat ma bezpecnostni opatreni, zalezi na tom jak ktery, ale u CS to by melo fungovat, ze kdyz si penize z podavace nevezmes do urciteho casoveho limitu, viz tech 45s, tak zajedou spatky a bankomat vyda zpravu, ze penize sis nevzal. Po urcite dobe se zrusi blokace castky, nedojde tedy k jejimu odepsani z uctu

    a ta finta, kterou zakryli:

  • udelas vyse uvedene a zvolis castku, ktera se musi vyplatit ve vice stejnych bankovkach, dejme tomu 600,- Kc=3*200,-
  • z balicku bankovek vezmes jen ty prostredni bankovky
  • vetsina bankomatu ma totiz cidla, ktere registruji vyzvednuti penez jen nahore a dole. Pokud tedy si bankomat mysli, a to si pis, ze si to mysli, ze sis penize nevzal, tak castku neodepise z uctu.

    Jenom je mi divne, ze o tom banky nevedi, protoze ja vim, ze tento navod se objevil na hackerskych strankach uz odhadem tak 2 roky zpatky.

    Zajimava byla reakce tiskoveho mluvciho v textu zminene Ceske sporitelny pana Martina Manaka:

    From: MManak@CSAS.CZ
    To: petr@netmag.cz
    Subject: RE: bankomaty
    Date: Thu, 3 Aug 2000 12:32:03 +0200

    Vazeny pane Nachtmanne.

    Ceska sporitelna se vuci verejnosti snazi s cim dal vetsimi uspechy uplatnovat informacni politiku, jejimz dominantnim stavebnim prvkem je otevrenost. V nekterych pripadech vsak je nutne tuto politiku ponekud modifikovat. Timto pripadem je bohuzel i zalezitost bankomatu. Verim, ze pochopite, ze v teto zalezitosti muzeme jen stezi poskytovat verejnosti navodne postupy k akcim, ktere zavdavaji duvodne podezreni z pachani trestneho cinu podvodu.

    Zaujalo me, ze reakce pana Manaka neobsahovala popreni bezpecnostniho problemu...

    Pokud nejsme zlodeji ani akcionari ci zamestnanci bank (tyto kategorie se mohou vzajemne prolinat, jak nas poucily nektere kauzy v poslednich letech), zminene zalezitosti by nas nemusely zajimat. Naopak je potesujici, ze vybery penez z nekterych bankomatu jsou monitorovany kamerami. Mene nadseni dokaze vyvolat fakt, ze kamery snimaji prostor pred temito bankomaty kontinualne a jsou tak spiclovani i lide, kteri jen prochazeji. Vysledky sledovani jsou nekdy komicke, v jiste bance byla napriklad popularni fotografie opilce mociciho na bankomat.

    O den pozdeji pan Manak sve stanovisko mirne modifikoval:

    V Praze, dne 4.8. 2000

    Stanovisko k poradu TV NOVA o bankomatech

    Ceska sporitelna na zaklade dostupnych informaci o nestandardnich bankomatovych transakcich prezentovanych televizi Nova povazuje publicisticke konani tohoto media za zbytecny pokus uvadet v omyl verejnost.

    Osobe, ktera by pri bankomatovych operacich postupovala podle reportaze TV Nova, se timto nemuze podarit obohatit se na ukor Ceske sporitelny. Tyto nestandardni operace nevedou k prekonani ochrannych systemu bankomatu, jelikoz jsou v plne vysi oductovany klientovi z jeho uctu.

    Jelikoz jsou klientovi bankomatove operace oductovany v plne vysi, mohou ve svem dusledku klientovi prinest zbytecne komplikace pri naslednem reklamacnim rizeni, pripadne mohou mit pro klienta za nasledek i financni ujmu.

    Popisovana operace je v  bankomatovem systemu Ceske sporitelny vnimana jako nestandardni a proto je klientovi oductovana o nekolik dni pozdeji, nez u standardnich vyberu z bankomatu.

    Ochranne systemy bankomatu Ceske sporitelny funguji naprosto spolehlive a neni nam znam jediny pripad uspesneho obohaceni osob na ukor Ceske sporitelny. Na zaklade odvysilani reportaze TV Nova vsak samotni klienti Ceske sporitelny mohou pocitovat urcite komplikace spocivajici v uvedenem nestandardnim jednani pri vyberu z bankomatu, a proto nelze vyloucit, ze Ceska sporitelna prehodnoti sve stanovisko k poskytovani nadstandardni sluzby, jakou je zpetna uschova financni hotovosti v bankomatech.

    Dira tedy jiz byla zacelena.


    Co vlastně chce NATO po nových členech a dalších uchazečích ? A proč chce USA něco jiného ?

    Dalibor Žůrek

    Již dlouho před českým vstupem do NATO bylo uchazečům dáno na vědomí, že by bylo vhodné ( samozřejmě v rámci finančních možností států) zbavit se závislosti na zbrojních dodávkách z Ruska a dalších postsovětských států .

    A opravdu noví uchazeči se v rámci svých možnosti snaží.

    Buď vyhlašují výběrová řízení na nové zbraně západního původu,pokud dosavadním zbraním končí životnost, anebo se dosavadní zbraně snaží ve spolupráci se západními zbrojovkami modernizovat, aby splňovaly požadavky NATO.

    Toto je i nហpřípad. Největší investicí pro českou armádu tvoří tři projekty : zavedení domácích lehkých bitevních letadel L159 Alca ( letos armáda dostane 21 kusů - celkem naplánováno 72 kusů), dále se chystá výběrové řízení na nadzvukové stíhací letouny, a už jednotlivé firmy předkládají své nabídky co týká cen a velikosti offsetů ( v principu jde o to, že se cena nákupu letadel je kompenzována nákupy zboží od domácích výrobců dohodnutými výrobcem letadel v celkové ceně přesahující někdy i několikrát cenu nakupovaných zbraní, případně investice do domácího průmyslu.)

    Třetím velkým projektem je modernizace tanku T 72, kde byly dlouho problémy s integrací systému řízení palby italslé firmy Officine Galileo, ale v poslední době se zdá, že i tento problém se blíží vyřešení. Tato modernizace spěchá ze všeho nejméně, a může být zpomalena.

    Až dosud se to zdá všechno logické, i když samozřejmě probíhají diskuze, zda to není příliš investic najednou, a zda se to dá finančně zvládnout.

    Jako protiargumenty je možné uvést, že L 159 se múže stát exportním artiklem, stejně jako modernizace T 72 může vést k objednávkám těchto modernizací jinými státy, které tyto tanky vlastní.

    A ve světě je těchto tanků několik tisíc.

    Čili byla by práce pro české podniky a jejich zaměstnance.

    Co se týká stíhaček, v zahraničním odborném tisku se objevily informace o modernizačním programu ozbrojených sil JAR. Jaký prospěch může ekonomika získat z vhodně vyjednaného přezbrojení lze dokumentovat na údajích, které zveřejnil autoritativní amer. měsíčník " Armed Forces Journal International." ( Otištěno v Letectví + kosmonautika)

    Zveřejnil tabulku,jejíž malou část uvádím.

    Počet nakupovaných letadel Gripen: 28

    Investice JAR (cena letadel): 1,9mld US dolarů

    Hodnota offsetu: 8,3 mld US dolarů

    Nově vytvořená pracovní místa: 23 195

    V této tabulce jsou ještě další druhy zbraní, včetně námořních plavidel a dalších letounů a vrtulníků, celkem za 5,08 mld US dolarů, ale hodnota offsetů je dohodnuta na 19 mld dolarů a víc než 64 000 pracovních míst.

    Samozřejmě není možné mechanicky aplikovat tyto čísla na nᚠpřípadný nákup letadel. Sumy, které se podaří dohodnout české vládě, se mohou lišit. Ale v zásadě je možné říct, že takovýto nákup může výrazně podpořit domácí ekonomiku.

    A teprve po tomto informativním úvodu se dostaneme k nadpisu tohoto článku. Zdálo by se, že na tyto české "nákupy" bude NATO reagovat kladně.

    Není tomu tak, alespoň ne všeobecně. Je totiž velký rozdíl mezi stanovisky evropských členů a vlády USA.

    Zatímco evropské státy to většinou kvitují kladně, USA se snaží tyto nákupy letecké techniky zablokovat. A to nejen v případě ČR, ale i Slovenska. I v českém tisku se objevily přetisky těchto článků ze slovenského deníku Sme.

    Slovensko je v podobné, i když z finančních důvodů poněkud horší situaci. I jim končí životnost letadel sovětského původu, stejně jako nám. Na rozdíl od nás nechali v provozu svoji polovinu stíhaček Mig 29, a za Mečiarovy vlády dokonce v rámci deblokací ruského dluhu dokoupili další. Ty ještě mohou dost dlouho létat, ale jejich spotřeba paliva je pro Slovensko, stejně jako pro nás, neúnosná. Není tedy divu, že počet letových hodin nalétaných slovenskými piloty je nízký, a pravděpodobně ještě nižší než u nás. Navíc ze zastaravajících sovětských letadel je letuschopných maximálně 30 %.

    Slovensko se rozhoduje, jak tuto situaci řešit. Do vlády má jít v září do vlády návrh na  vyhlášení výběrového řízení na nákup určitého množství lehkých bitevních letadel typu našeho L 159 nebo briského Hawku. ( celkem 6 zájemců o dodávky). Ruské typy mají být vyřazeny.

    A v této situaci se objevuje ve slovenském tisku několik článků o tom, že USA odrazují Slovensko od nákupu těchto letadel s tím, že za deset let údajně prodá Slovensku výhodně stíhačky F-16. Proč ?

    Další řádky budou jen spekulací. Nikde nebyly zmíněny důvody pro takovéto odrazovaní od nákupu letadel.

    Má snad USA strach o finanční stabilitu Slovenska ?

    Zajímavé ovšem je, že mezi 6 zájemci o prodej letadel této kategorie není žádná americká firma. Takovéto letadla USA totiž nevyrábějí. ( A nejlacinější typ USA stíhačky který se lehkým bitevnikům nejvíce blíží cenou, F-16 má kapacitu výrobní linky vyprodánu do roku 2007). Má si Slovensko šetřit peníze do roku 2010, kdy snad budou volné kapacity ?

    Ale F 16 je typ letadla , který se vyrábí již skoro 30 let a v roce 2010 budou již zastaravající. ( USA odebírají ročně jen malé množství letadel ročně, ostatní jde na export.)

    Státy, které ho kupují, s ním počítají spíše jako bitevníky nebo stíhací bombardéry. / Řecko - objednáno 50 F 16 - jako stíhačky objednalo stejný počet Eurofighterů, Izrael jako stíhačky používá F-.15 ( kryly F-16 při známém útoku na irácký jaderný reaktor , i při jiných akcích) podobně i Egypt. Jako stíhací bombardéry budou používány ještě dlouho, pro stíhací účely však příliš nevyhovují už dnes. Všeobecně se uznává, že proti srbských Migům 29 se prosadily jen díky spolupráci s letadly Awacs a velkou početní převahou. A postkomunistické státy potřebují stíhačky, které jako stíhačky budou moci sloužit po nejbližších 30 let.

    Podobná situace je i s nákupem nadzvukových stíhaček pro ČR. Zde se sice americké firmy soutěže zůčastní, dokonce 2 typy - F 16 a F 18. Z nich ale F 18 v  nynějším provedení má končit, a její nástupce SuperHornet je vylepšenou, zvětšenou verzí dosavadního typu, který už teď je pro ČR příliš velký a drahý.

    Favoritem se zdá britsko-švédský Gripen, jak pro cenu, provozní úspory a jednoduchost obsluhy, tak také pro vstřícnost při domlouvání offsetů. ( Už byly totiž předem dohodnuty nějaké dodávky součástek pro výrobu kanónů pro tyto letadla- a to nezávisle na tom, že zatím nebylo rozhodnuto o nakupovaném typu letadla.)

    Toto letadlo je také prvním seriově vyráběnou stíhačkou 4, generace, a dá se tedy počítat , že bude mít delší životnost, než nyní provozované stíhačky 3,generace, které, i když průběžně modernizované, jsou konstrukce 20- 30 let staré.

    Zdá se, že momentální nedostatek typů vhodných pro postkomunistické státy, a konkurence zbrojních výrobců jiných států,- a už spojenců z NATO, nebo jiných, dělá Američanům těžkou hlavu. Evropští členové této aliance, znechucení kázáními USA o jejich nedostatečné zbrojní kapacitě na jedné straně, a odmítáním USA poskytovat jim nejmodernější technologie se v mnoha směrech snaží postavit na vlastní nohy. Také se po pádu SSSR méně obávají dnes slabého Ruska, a snaží se více prosazovat své vlastní zájmy. Také se stávalo, že USA blokovaly vývoz některých evropských zbraní s USA komponenty do třetích zemí, a snižovaly tak konkurenceschopnost evropských zbraní.

    Technologie, které se jim nepodařilo dostat od USA, začali Evropané spojenými silami vyvíjet sami, a už se jedná o stíhačku Eurofighter "Typhoon", které je už objednáno přes 500 kusů, tak při její výzbroji ( byla odmítnuta americká letecká protiletadlová střela středního dosahu a Eurofighter dostane střelu společné evropské konstrukce.

    USA dosud, odmítaly uvolnit pro Evropany technologii střel s plochou dráhou letu, (jediná výjimka byla prodej pro britské ponorky) a tak si Evropané vyvíjejí vlastní, zatím jen letecké, s kratším doletem. Jeden typ se vyvíjí i pro letouny Gripen.

    Program vytvoření silnějšího dopravního letectva v rámci konstituce sil Eurokorps bude založen na typu společné evropské firmy Airbus, a tím bude zlomen dosavadní americký téměř monopol ve výrobě t잚ích vojenských dopravních letadel. Tato skutečnost je Američanům nepříjemná i proto, že Airbus dohání americké výrobce i v prodeji a objednávkách civilních velkoletadel. A zde už jde o obrovské sumy. . Konkurence evropských zemí ale není jediná. Po pádu sovětského režimu dochází i k tomu, že státy dříve zaměřené jen na západní techniku nakupují, nebo zvažují nákup ruských zbraní.

    Řecko koupilo ruský pozemní PL systém S-300 ( umístěn na Krétě, původně určen pro Kypr), Turecko zvažuje nákup nových ruských bitevních vrtulníků, upravených ve spolupráci Ruska a Izraele, Jižní Korea zvažuje nákup ruských stíhaček SU-37. Řada států už ruskou nebo ukrajinskou tankovou techniku koupila, včetně takového spojence jako byl Pákistán.

    V oblasti modernizace starší techniky je velmi agilní Izrael. Modernizuje turecké F-4, podílí se na modernizaci Migů 21, vrtulníků MI-24, spolupracuje s Rusy ve vývojí bitevních vrtulníků Ka -50, modernizuje stíhačky F 16 a uplatňuje svou skvělou počítačovou a radarovou technologii. Zvládlo již dokonce výrobu systému AWACS, což kontrastuje s neúspěšnou snahou Velké Británie před asi 15 lety. Británie byla nucena ukončit dlouhý neúspěšný vývoj, a nakoupit v USA. Izrael konkuruje čím dál tím více PL raketami, a už leteckými, nebo pozemními. Rusko dnes sice nemá dost peněz na masové zavádění nových typů výzbroje, na vývoj nové techniky však stále vydává dostatečné množství prostředků, a nedá se říct, že by technologicky zaostávalo. A je dnes ochotno prodat komukoliv cokoli, aby udrželo v provozu výrobní linky. Konkurence je prostě čím dál větší, a místa na trhu je čím dál tím méně. Za těchto okolností je každá, i malá zakázka důležita. Při cenách zbrojní techniky jde vždy o zajímavé sumy, a každý exportovaný kus snižuje vývojové náklady na kus a tedy přispívá k zisku. Naopak u konkurenčních firem každý úspěch v přítomnosti může potencovat konkurenční schopnost této firmy v budoucnosti a mění se v nevýhodu pro vlastní podniky.

    Možná právě tohle jsou důvody, proč USA nedoporučují ČR a Slovensku nákup nových letadel. A možná proto se zatím zdá, že firma Boeing podle mínění českého ministerstva průmyslu nedostatečně propaguje L -159 ve světě. To chce v nejbližší době vyvolat jednání s Boeingem o této otázce.

    Neodvažuji se tvrdit, že toto jsou jediné a hlavní důvody toho, proč Američané nesouhlasí s nákupy letadel v ČR a na Slovensku. Ale je třeba tyto skutečnosti vzít v úvahu. Je třeba vzít v úvahu to, že jde o velmi výnosné obchody, a státy vždy budou podporovat svůj zbrojní průmysl. Intenzita této podpory záleží na politické a ekonomické sílle exportující země.

    Tak naivní politici jako pan Payne, kterého napadlo, k velkému pobavení premiéra Zemana, interpelovat kvůli ůdajnému lobbingu ministra Kavana ve prospěch Tatry Kopřivnice v Dánsku jsou snad jen v ČR.

    Jeho odpověď, "že lobbing ve prospěch českého průmyslu je v popisu práce ministrů české vlády" platí, a bude platit stále, a nejen pro ČR.

    Je ovšem otázka, kde má tento lobbing meze. Občas se zdá, že jednání Američanů tyto velmi nezřetelné meze překračují a mění se spíše v politický nátlak. A to je rozdíl.


    Každý pochvalný článek nelze považovat za důkaz úplatnosti jeho autora

    Novinář se nemá pasovat na mučedníka za vlastní chybu

    Václav Pinkava

    Jako vystudovaného psychologa mne fascinuje, kterak se vyvíjí spor mezi Janem Čulíkem a mediálním establishmentem v ukázkové cause Jaromíra Štětiny.

    Nechci, aby se chytrácky podařilo odvést pozornost od prapůvodu celé věci - byla by to špatná novinářská kultura.

    Zcela prostě, Jan Čulík se zatím nedokázal omluvit za "trestuhodnou" (to sotva) novinářskou nedbalost, která vedla k nepodloženému nařčení, že je Štětina placený agens Gregoriho Javlinského.

    Vypadá to tak, že super-sleuth Čulík, samozvaný novinářský papež, který je neomylný ve věcech žurnalistických mravů a víry, si nechal nabulíkovat od nějakého dopisovatele do BL, že Štětinova 'agentura Epicentrum' je totožná s Javlinského organizací, na základě podobnosti názvů Epicentrum a EPIcentrum. Pak tohle vyblekotal v rozhlase. Když omyl vyšel najevo, přetavil to celé v pošetilou otázku, jakže spolu obě Epicentra souvisejí - a a nám pan Štětina dokáže, že nesouvisejí, když je takovým obdivovatelem Javlinského. Oba názvy zní stejně, to je pravda, a pan Štětina píše obdivně o Javlinském, to taky. Ale to nestačí pane Čulíku, jinak nejste novinář, ale klepna. Ty články o Javlinském jsou vskutku obdivné (rozumějme psány s obdivem). No a? Jan Čulík si nedovede představit, že by někdo psal o někom s obdivem a byl přitom nezávislý novinář. Budiž, to je hodnotný a snad i přijatelný názor. (S ním lze polemizovat zase jinak, třeba zda není novinářský aktivista ten, který všechno napadá, ale to už tu bylo.) Příliš průhledná je však snaha odvést pozornost tímto směrem, ke všeobecným pravdám novinářského aktivismu. To nic nemění na pomluvě, které se Jan Čulík dopustil, sice, že je Štětina úplatný. Tady jde o nařčení, že jeho pošetilý a neprofesionální obdiv není opravdový, z blbosti, že musel byl koupen! Zvažme, že by se každý pochvalný článek měl považovat za důkaz o úplatnosti pisatele a vidíme hned tu absurditu. Nikdo už nesmí napsat ani větu pochvaly, snad vyjma nekrologu. Toto pseudo-rovnítko mezi vyjádřeným názorem a penězi však platí naruby u Jana Čulíka samotného, v češtině se mi do toho plete ten dvojí negativ ale v angličtině by se dalo říct - "Nobody pays me and so I praise Nobody." Pane Čulíku, co když někdo napíše něco obdivného o Vás, třeba proto, že tohle vydáte? Máme jej skutečně podezírat z úplatnosti... Kolik nabízíte ;-) ? Víte, kolik jsem dostal za tenhle výpadek proti Vám? Asi tolik, kolik vy za výpadky proti všem. Zbla nic.

    Summa sumarum: Jan Čulík se nechal unést vlastní horlivostí k nepodložené urážce, za kterou by se mněl stydět, a tedy omluvit, jako chlap.

    Neomluvit se z principu, nikdy? Taky možnost.

    K tomuto životnímu krédu však lidská moudrost přidala ještě další souvztažné aspekty chování. Tradují se už tak dlouho, že se neuvádí zdroj, vlastně jsou k dispozici podobné moudré rady od různých zdrojů. Bez nich to neprojde.

    Ve snaze nalézt pramen jsem sáhl (jak jinak) po internetu, a našel citát "never complain, never explain, and never apologize" atribuovaný nějakému vojákovi jménem Lt. Steve Sloan.

    Pak ovšem máme "Never contradict, never explain, never apologize" (nikdy neprotiřečit, nikdy nevysvětlovat, nikdy se neomlouvat) od barona Fishera, z dopisu do deníku The Times 5.9.1919. Tomu předchází politik Benjamin Disraeli v roce 1903 svým "Never complain and never explain" (Nikdy si nestěžuj a nikdy nevysvětluj/neospravedlňuj) a dále "Never apologize for showing feeling. When you do so, you apologize for truth." (Nikdy se neomlouvej za své projevené city. Kdo to dělá, omlouvá se za pravdu.) Spisovatel P.G. Wodehouse napsal v roce 1914 " It is a good rule in life never to apologize. The right sort of people do not want apologies, and the wrong sort take a mean advantage of them." (dobrým životním pravidlem je, nikdy se neomlouvat. nebo správní lidé omluvu nepotřebují, a ti špatní ji podle zneužijí.) což poté přetavil Elbert Hubbard na "Never explain - your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway." (nikdy se neomlouvej - tvoji přátelé to nepotřebují a nepřátelé ti stejně neuvěří). Kdo svět dělí na přátele nebo nepřátele, drž se této rady.

    Jan Čulík se pokouší ospravedlnit kolemjdoucím (ospravedlnit míněno česky, nikoli slovensky), spíš než se omluvit nařčenému. Fuj.

    Jako taktika by bylo lepší hrdě mlčet, a nechat nám pochybnosti, že víte své. Vy raději dáváte na doporučení 33 prezidenta USA, Harry S Trumana. "Carry the battle to them. Don't let them bring it to you. Put them on the defensive. And don't ever apologize for anything." (nejlepší obrana je útok, a jsou zaskočeni oni. A žádné omluvy, nikdy.) Truman taky údajně pravil, "Always be sincere, even if you don't mean it" - čověk má vždy jednat z hlubokého přesvědčení, i když to nemyslí vážně. Je vidět jistá afinita s chováním Jana Čulíka, soudím.

    Ale Truman měl na svém stole slogan "The buck stops here". Doslova to znamená Tady končí Jelen. Idiomaticky: Dost bylo vykrucování a jančení.


    P.S. A kdo má problémy s omluvami, může využít internetu. http://www.imsorry.com/

    Poznámka JČ: Pan Pinkava nemá přesné informace. Např., navzdory tomu, co píše, neřekl jsem v rozhlase, že jsou "agentury Epicentrum totožné". Vůbec jsem o existenci obou "agentur" v rozhlase nehovořil. O novinářském aktivismu u Jaromíra Štětiny a jeho závislosti na Javlinském (viz Štětinovy články) jsem mluvil a psal od začátku. Otázka o financování práce Jaromíra Štětiny je v kontextu těch článků legitimní. Atd. - Stejně jako jsem nemohl v roce 1992 přesvědčit českou veřejnost, že bude pro zemi katastrofální, vyhraje-li volby Václav Klaus, nemohu zřejmě některé čtenáře v roce 2000 přesvědčit o tom, že emocionálně podbarvené texty Jaromíra Štětiny (viz třeba jeho obrana "angažovaného novinářství" v Literárních novinách) nejsou profesionální, důvěryhodnou novinářskou prací, naopak je jejich emocionalita pro rozumně uvažujícího člověka odpuzující, protože manipulativní. - Divím se, že panu Pinkavovi po tolika letech života v Británii není jasné, že kritický odstup je podstatou seriózní novinářské práce. Pamatujete, pane Pinkavo, jakého všeobecného posměchu se dožil moderátor televize BBC Martyn Lewis, když se vyjádřil, že by televize měla vysílat častěji pozitivní zprávy? Hned se stal obětí podezření, že chce dělat propagandu. Myslím, že by se vám, pane Pinkavo, v Británii a v Americe vysmáli, kdybyste jim tvrdil, že když novinář kritizuje, je to žurnalistický aktivismus. (Určité pohybnosti mám, s prominutím, i o vašem psychologickém rozboru celé záležitosti; pamatujete, pane Pinkavo, jak jste radil, že jsem v květnu v televizním pořadu Netopýr měl ve studiu vystupovat víc profesorsky a víc si proto jako psát, abych přilákal k sobě kameru? No comment.)

    A pro ty, jimž jdou na nervy Poznámky JČ, opakuji po sté: jsou tady proto, aby čtenář zároveň nezávisle uvažoval o dvou protichůdných názorech, nikoliv pro přesvědčování, aby všichni nakonec přijali názor Čulíkův.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|