Co je nového v České republice

Hloupá ukvapenost

Petr Fischer

Tomáš Pecina poznamenává: Klíčem je Klepetko. Za to, že ho Chmelíček povýšil, mu teď zajišťuje vlídnou coverage v Lidovkách. - Váš komentář je málo ostrý, měl byste doplnit, že se nezabývá nejen věcnou stránkou kritiky Dědečkové, ale celé Lidovky se vůbec nezmiňují o Chmelíčkově lhaní.

.

Takže naštvěme veřejnost ještě více "proti intelektuálům" touto další neohrabanou básní. (Co takhle ji vystavit v metru?) (JČ)

Jaro

Mimochodem, přesvědčil jsem před časem velkého skotského básníka Edwina Morgana, aby několik básní Ivana Blatného přeložil do angličtiny. Zde je tato:

Spring

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Jana Dědečková, členka Rady ČT

Tiskové prohlášení, 16.8.2000 14:57

Jsem velmi znepokojena, že trvá dlouholeté nepochopení zákonem vymezené úlohy Rady ČT, a to nejen ze strany novinářů, ale hlavně, a to mě znepokojuje nejvíce, ze strany samotného generálního ředitele ČR.

Ze zákona č.483/1991 SB �~ 8 o ČT jasně vyplývají povinnosti členů Rady, které jsou v jejich působnosti. Pokud tedy GŘ chce po členech Rady ČT, aby znali ČT zevnitř, hovořili se zaměstnanci a svůj názor na chod ČT si vytvářeli na základě těchto poznatků, jak uvedl dnes na Radiožurnálu v pořadu Ozvěny dne, žádá jasné překročení jejich pravomocí, a tedy porušení zákona. Smyslem činnosti Rady ČT je jednat v prvé řadě v zájmu občanů - koncesionářů, k čemuž jí dává mandát Poslanecká sněmovna, a ne v marginálním zájmu zaměstnanců televize, které GŘ Chmelíček ve svých veřejných vystoupeních střídavě hájí nebo dehonestuje.

Opět proto důrazně opakuji: GŘ Chmelíček dostal mandát řídit ČT jako prestižní součást národní kultury a rozhodovat o mnoha miliardových příspěvcích od koncesionářů na základě projektu. Tento projekt psal coby zaměstnanec ČT, tedy jako někdo, kdo vnitřní chod ČT důvěrně zná a ve svém projektu ho velmi dobře popsal.

Na základě této znalosti si sám vytyčil termíny zásadních úkolů, vedoucích ke zkvalitnění ČT. Tyto termíny NEPLNÍ. Tyto a další rozpory konstatovala Rada na svém zasedání 11.7.2000 a nespokojila se ani s osobním vysvětlením GŘ 15.8.2000, jak dokládá zápis z tohoto jednání.

Na vysvětlenou: Dušan Chmelíček se vyjádřil včera k situaci v České televizi v Radiožurnálu takto:

"Když jsem 1. února nastupoval do své nynější funkce, tak byla Česká televize v hluboké manažerské krizi. Životní rytmus instituce byl hluboce narušen a proces přípravy vysílacího schématu a na ně navazující výrobní úkol byl zastaven a důvěra zaměstnanců vrcholovému managementu byla minimální. Proto je potřeba poměry v ČT znát! V současnosti je pracovní rytmus ČT plně obnoven, příprava vysílacího schématu a ně navazujících dokumentů probíhá podle harmonogramu a celková situace uvnitř ČT je klidná a je stabilní. Je skutečně potřeba poměry v ČT znát zevnitř."

Potíž je, že Klekánice je svou strukturou špatný pořad

Ondřej Hausenblas

Schválně jsem se díval 16.8. na díl, kde redaktor Bohuš probíral neštastné osudy řidičů, v jejichž kamionech se pašoval líh. Jejich osud by líčen srdceryvně, a asi takový i je. Nešťastná matka řidičova, nový, ale úředně zastavený dům, kojeňátko, které čeká jen chudý život s otcem splácejícím 25-40 milionů. Ta nespravedlivost světa!

Vypadá to, že se jim posmívám. Jim ne! Jen tomu redaktorovi, kterého ani nenapadlo říct, kdo a na základě čeho jim uložil tak vysokou sumu ke splácení - je na to nějaký zákon? Byli odsouzeni soudem? Už splácejí, nebo se jen děsí? Náznaky byly, že se neví, jak to dopadne - tak ví, nebo ne? Jestli jim prostě "ne státní instituce", ale celnice poslala složenku na dvacet pět milionů, tak to já se taky bojím, ne? Abych se uklidnil, a nepovažoval svět a stát za zpropadeně nespravedlivý, chtěl bych, aby mi redaktor vyzradil, jestli řidiči věděli, co vezou, co bylo v papírech, jak to bylo, když nakládali. Oni asi opravdu mysleli, že vezou líh k pálení, jenž ten redaktor mě nechává v nejistotě, co když to hoši za pěkný plat měli propašovat? Já prostě nevím, a televize mi to neřekne! Jak mám věřit, že můj dojem z nadosmrti chudého kojeňátka není taky výsledkem podfuku?

Mám se třást obavou, jak to nakonec dopadne, podobně jako se obávají rodiny řidičů? Když ale nevím co dopadne- byli u soudu? Čeká je teprve? Odvolali se, nebo tu celnici sami dali k soudu? Moc bych chtěl, aby mi pan redaktor vyzradil, na čem to záleží, jak nešťastní řidiči dopadnou. Ale on mě dojí ze srdce, a hlavu ponechal stranou.

Kdyby se prý aspoň dočkali spravedlnosti - jenže spravedlnost jsou zákony a soudy. Zákon však byl zmíněn jen jedinkrát (ani neukázán text, když si pracovník celní správy ani neuměl vzpomenout na čtvrtý odstavec), ale já hlupák nepochopil, jak moc se právní formulace dotýkají nebo netknou řidičů. Jak si vlastně redakce představuje, že se čte zákon? Mít zákon, to znamená jen tak ho nepřesně ocitovat a hned soudit? Nebo snad máme umět i číst a rozumět?

Skoro by se mi chtělo řidičům poradit: Zkuste to dát k soudu. Pořad byl plný náznaků, jak policie nic nezmůže, ale přece jen ti hlavní machinátoři sedí. Jestli se po nich chce nebo nechce něco z uniklých daní splatit, to mi uniká - nebylo to dost jasně řečeno. Redaktor evidentně předem věděl, co chce: ukázat řidiče jako nevinné nešťastníky. A to oni možná jsou! Jenže pořad Klekánice o jejich osudu mluvil a ukazoval tak podezřele neúplnými a iracionálními prostředky, že si netroufám věřit nikomu krom toho kojeňátka, že chtělo pít. (Ale čí bylo, za to nedám ani pěťák: redakce, která tak divně nastrkuje údaje, lidi i tvrzení, klidně nastrčí i děcko, ne?)

Nevyvozuji z Klekánice, že je u nás justice nebo policie málo schopná, zato usuzuji na základě velmi zřetelných indicií, že neschopná je redakce Klekánice.

Škoda, tolik bychom potřebovali investigativní a nemilosrdně přesný pořad s inteligentními a poučenými redaktory... Bylo to vlastně na Nově, nebo v té televizi, za kterou platím poplatek a daně? Musím se podívat do programu, jinak to nepoznám.

(Dr. Ondřej Hausenblas, pracovník pedagogické fakulty UK, se účastní jako nezávislý učitel na projektu "Dokážu to", k němuž se v BL vrátí.)

Petr Nachtmann

Ackoli jsem nesledoval reportaz TV Nova o bezpecnostnich problemech nekterych bankomatu, nelituji toho: Jak jsem byl informovan, blizsi udaje o metodach vyuzivajici tyto problemy v reportazi zverejneny nebyly, nastesti existuji i jine zdroje informaci nez televize:

Princip prumerneho bankomatu je takovy:

ale

a ta finta, kterou zakryli:

Jenom je mi divne, ze o tom banky nevedi, protoze ja vim, ze tento navod se objevil na hackerskych strankach uz odhadem tak 2 roky zpatky.

Zajimava byla reakce tiskoveho mluvciho v textu zminene Ceske sporitelny pana Martina Manaka:

From: MManak@CSAS.CZ
To: petr@netmag.cz
Subject: RE: bankomaty
Date: Thu, 3 Aug 2000 12:32:03 +0200

Vazeny pane Nachtmanne.

Ceska sporitelna se vuci verejnosti snazi s cim dal vetsimi uspechy uplatnovat informacni politiku, jejimz dominantnim stavebnim prvkem je otevrenost. V nekterych pripadech vsak je nutne tuto politiku ponekud modifikovat. Timto pripadem je bohuzel i zalezitost bankomatu. Verim, ze pochopite, ze v teto zalezitosti muzeme jen stezi poskytovat verejnosti navodne postupy k akcim, ktere zavdavaji duvodne podezreni z pachani trestneho cinu podvodu.

Zaujalo me, ze reakce pana Manaka neobsahovala popreni bezpecnostniho problemu...

Pokud nejsme zlodeji ani akcionari ci zamestnanci bank (tyto kategorie se mohou vzajemne prolinat, jak nas poucily nektere kauzy v poslednich letech), zminene zalezitosti by nas nemusely zajimat. Naopak je potesujici, ze vybery penez z nekterych bankomatu jsou monitorovany kamerami. Mene nadseni dokaze vyvolat fakt, ze kamery snimaji prostor pred temito bankomaty kontinualne a jsou tak spiclovani i lide, kteri jen prochazeji. Vysledky sledovani jsou nekdy komicke, v jiste bance byla napriklad popularni fotografie opilce mociciho na bankomat.

O den pozdeji pan Manak sve stanovisko mirne modifikoval:

V Praze, dne 4.8. 2000

Stanovisko k poradu TV NOVA o bankomatech

Ceska sporitelna na zaklade dostupnych informaci o nestandardnich bankomatovych transakcich prezentovanych televizi Nova povazuje publicisticke konani tohoto media za zbytecny pokus uvadet v omyl verejnost.

Osobe, ktera by pri bankomatovych operacich postupovala podle reportaze TV Nova, se timto nemuze podarit obohatit se na ukor Ceske sporitelny. Tyto nestandardni operace nevedou k prekonani ochrannych systemu bankomatu, jelikoz jsou v plne vysi oductovany klientovi z jeho uctu.

Jelikoz jsou klientovi bankomatove operace oductovany v plne vysi, mohou ve svem dusledku klientovi prinest zbytecne komplikace pri naslednem reklamacnim rizeni, pripadne mohou mit pro klienta za nasledek i financni ujmu.

Popisovana operace je v  bankomatovem systemu Ceske sporitelny vnimana jako nestandardni a proto je klientovi oductovana o nekolik dni pozdeji, nez u standardnich vyberu z bankomatu.

Ochranne systemy bankomatu Ceske sporitelny funguji naprosto spolehlive a neni nam znam jediny pripad uspesneho obohaceni osob na ukor Ceske sporitelny. Na zaklade odvysilani reportaze TV Nova vsak samotni klienti Ceske sporitelny mohou pocitovat urcite komplikace spocivajici v uvedenem nestandardnim jednani pri vyberu z bankomatu, a proto nelze vyloucit, ze Ceska sporitelna prehodnoti sve stanovisko k poskytovani nadstandardni sluzby, jakou je zpetna uschova financni hotovosti v bankomatech.

Dira tedy jiz byla zacelena.

Dalibor Žůrek

Již dlouho před českým vstupem do NATO bylo uchazečům dáno na vědomí, že by bylo vhodné ( samozřejmě v rámci finančních možností států) zbavit se závislosti na zbrojních dodávkách z Ruska a dalších postsovětských států .

A opravdu noví uchazeči se v rámci svých možnosti snaží.

Buď vyhlašují výběrová řízení na nové zbraně západního původu,pokud dosavadním zbraním končí životnost, anebo se dosavadní zbraně snaží ve spolupráci se západními zbrojovkami modernizovat, aby splňovaly požadavky NATO.

Toto je i náž případ. Největší investicí pro českou armádu tvoří tři projekty : zavedení domácích lehkých bitevních letadel L159 Alca ( letos armáda dostane 21 kusů - celkem naplánováno 72 kusů), dále se chystá výběrové řízení na nadzvukové stíhací letouny, a už jednotlivé firmy předkládají své nabídky co týká cen a velikosti offsetů ( v principu jde o to, že se cena nákupu letadel je kompenzována nákupy zboží od domácích výrobců dohodnutými výrobcem letadel v celkové ceně přesahující někdy i několikrát cenu nakupovaných zbraní, případně investice do domácího průmyslu.)

Třetím velkým projektem je modernizace tanku T 72, kde byly dlouho problémy s integrací systému řízení palby italslé firmy Officine Galileo, ale v poslední době se zdá, že i tento problém se blíží vyřešení. Tato modernizace spěchá ze všeho nejméně, a může být zpomalena.

Až dosud se to zdá všechno logické, i když samozřejmě probíhají diskuze, zda to není příliš investic najednou, a zda se to dá finančně zvládnout.

Jako protiargumenty je možné uvést, že L 159 se múže stát exportním artiklem, stejně jako modernizace T 72 může vést k objednávkám těchto modernizací jinými státy, které tyto tanky vlastní.

A ve světě je těchto tanků několik tisíc.

Čili byla by práce pro české podniky a jejich zaměstnance.

Co se týká stíhaček, v zahraničním odborném tisku se objevily informace o modernizačním programu ozbrojených sil JAR. Jaký prospěch může ekonomika získat z vhodně vyjednaného přezbrojení lze dokumentovat na údajích, které zveřejnil autoritativní amer. měsíčník " Armed Forces Journal International." ( Otištěno v Letectví + kosmonautika)

Zveřejnil tabulku,jejíž malou část uvádím.

Počet nakupovaných letadel Gripen: 28

Investice JAR (cena letadel): 1,9mld US dolarů

Hodnota offsetu: 8,3 mld US dolarů

Nově vytvořená pracovní místa: 23 195

V této tabulce jsou ještě další druhy zbraní, včetně námořních plavidel a dalších letounů a vrtulníků, celkem za 5,08 mld US dolarů, ale hodnota offsetů je dohodnuta na 19 mld dolarů a víc než 64 000 pracovních míst.

Samozřejmě není možné mechanicky aplikovat tyto čísla na náš případný nákup letadel. Sumy, které se podaří dohodnout české vládě, se mohou lišit. Ale v zásadě je možné říct, že takovýto nákup může výrazně podpořit domácí ekonomiku.

A teprve po tomto informativním úvodu se dostaneme k nadpisu tohoto článku. Zdálo by se, že na tyto české "nákupy" bude NATO reagovat kladně.

Není tomu tak, alespoň ne všeobecně. Je totiž velký rozdíl mezi stanovisky evropských členů a vlády USA.

Zatímco evropské státy to většinou kvitují kladně, USA se snaží tyto nákupy letecké techniky zablokovat. A to nejen v případě ČR, ale i Slovenska. I v českém tisku se objevily přetisky těchto článků ze slovenského deníku Sme.

Slovensko je v podobné, i když z finančních důvodů poněkud horší situaci. I jim končí životnost letadel sovětského původu, stejně jako nám. Na rozdíl od nás nechali v provozu svoji polovinu stíhaček Mig 29, a za Mečiarovy vlády dokonce v rámci deblokací ruského dluhu dokoupili další. Ty ještě mohou dost dlouho létat, ale jejich spotřeba paliva je pro Slovensko, stejně jako pro nás, neúnosná. Není tedy divu, že počet letových hodin nalétaných slovenskými piloty je nízký, a pravděpodobně ještě nižší než u nás. Navíc ze zastaravajících sovětských letadel je letuschopných maximálně 30 %.

Slovensko se rozhoduje, jak tuto situaci řešit. Do vlády má jít v září do vlády návrh na  vyhlášení výběrového řízení na nákup určitého množství lehkých bitevních letadel typu našeho L 159 nebo briského Hawku. ( celkem 6 zájemců o dodávky). Ruské typy mají být vyřazeny.

A v této situaci se objevuje ve slovenském tisku několik článků o tom, že USA odrazují Slovensko od nákupu těchto letadel s tím, že za deset let údajně prodá Slovensku výhodně stíhačky F-16. Proč ?

Další řádky budou jen spekulací. Nikde nebyly zmíněny důvody pro takovéto odrazovaní od nákupu letadel.

Má snad USA strach o finanční stabilitu Slovenska ?

Zajímavé ovšem je, že mezi 6 zájemci o prodej letadel této kategorie není žádná americká firma. Takovéto letadla USA totiž nevyrábějí. ( A nejlacinější typ USA stíhačky který se lehkým bitevnikům nejvíce blíží cenou, F-16 má kapacitu výrobní linky vyprodánu do roku 2007). Má si Slovensko šetřit peníze do roku 2010, kdy snad budou volné kapacity ?

Ale F 16 je typ letadla , který se vyrábí již skoro 30 let a v roce 2010 budou již zastaravající. ( USA odebírají ročně jen malé množství letadel ročně, ostatní jde na export.)

Státy, které ho kupují, s ním počítají spíše jako bitevníky nebo stíhací bombardéry. / Řecko - objednáno 50 F 16 - jako stíhačky objednalo stejný počet Eurofighterů, Izrael jako stíhačky používá F-.15 ( kryly F-16 při známém útoku na irácký jaderný reaktor , i při jiných akcích) podobně i Egypt. Jako stíhací bombardéry budou používány ještě dlouho, pro stíhací účely však příliš nevyhovují už dnes. Všeobecně se uznává, že proti srbských Migům 29 se prosadily jen díky spolupráci s letadly Awacs a velkou početní převahou. A postkomunistické státy potřebují stíhačky, které jako stíhačky budou moci sloužit po nejbližších 30 let.

Podobná situace je i s nákupem nadzvukových stíhaček pro ČR. Zde se sice americké firmy soutěže zůčastní, dokonce 2 typy - F 16 a F 18. Z nich ale F 18 v  nynějším provedení má končit, a její nástupce SuperHornet je vylepšenou, zvětšenou verzí dosavadního typu, který už teď je pro ČR příliš velký a drahý.

Favoritem se zdá britsko-švédský Gripen, jak pro cenu, provozní úspory a jednoduchost obsluhy, tak také pro vstřícnost při domlouvání offsetů. ( Už byly totiž předem dohodnuty nějaké dodávky součástek pro výrobu kanónů pro tyto letadla- a to nezávisle na tom, že zatím nebylo rozhodnuto o nakupovaném typu letadla.)

Toto letadlo je také prvním seriově vyráběnou stíhačkou 4, generace, a dá se tedy počítat , že bude mít delší životnost, než nyní provozované stíhačky 3,generace, které, i když průběžně modernizované, jsou konstrukce 20- 30 let staré.

Zdá se, že momentální nedostatek typů vhodných pro postkomunistické státy, a konkurence zbrojních výrobců jiných států,- ať už spojenců z NATO, nebo jiných, dělá Američanům těžkou hlavu. Evropští členové této aliance, znechucení kázáními USA o jejich nedostatečné zbrojní kapacitě na jedné straně, a odmítáním USA poskytovat jim nejmodernější technologie se v mnoha směrech snaží postavit na vlastní nohy. Také se po pádu SSSR méně obávají dnes slabého Ruska, a snaží se více prosazovat své vlastní zájmy. Také se stávalo, že USA blokovaly vývoz některých evropských zbraní s USA komponenty do třetích zemí, a snižovaly tak konkurenceschopnost evropských zbraní.

Technologie, které se jim nepodařilo dostat od USA, začali Evropané spojenými silami vyvíjet sami, ať už se jedná o stíhačku Eurofighter "Typhoon", které je už objednáno přes 500 kusů, tak při její výzbroji ( byla odmítnuta americká letecká protiletadlová střela středního dosahu a Eurofighter dostane střelu společné evropské konstrukce.

USA dosud, odmítaly uvolnit pro Evropany technologii střel s plochou dráhou letu, (jediná výjimka byla prodej pro britské ponorky) a tak si Evropané vyvíjejí vlastní, zatím jen letecké, s kratším doletem. Jeden typ se vyvíjí i pro letouny Gripen.

Program vytvoření silnějšího dopravního letectva v rámci konstituce sil Eurokorps bude založen na typu společné evropské firmy Airbus, a tím bude zlomen dosavadní americký téměř monopol ve výrobě těžších vojenských dopravních letadel. Tato skutečnost je Američanům nepříjemná i proto, že Airbus dohání americké výrobce i v prodeji a objednávkách civilních velkoletadel. A zde už jde o obrovské sumy. . Konkurence evropských zemí ale není jediná. Po pádu sovětského režimu dochází i k tomu, že státy dříve zaměřené jen na západní techniku nakupují, nebo zvažují nákup ruských zbraní.

Řecko koupilo ruský pozemní PL systém S-300 ( umístěn na Krétě, původně určen pro Kypr), Turecko zvažuje nákup nových ruských bitevních vrtulníků, upravených ve spolupráci Ruska a Izraele, Jižní Korea zvažuje nákup ruských stíhaček SU-37. Řada států už ruskou nebo ukrajinskou tankovou techniku koupila, včetně takového spojence jako byl Pákistán.

V oblasti modernizace starší techniky je velmi agilní Izrael. Modernizuje turecké F-4, podílí se na modernizaci Migů 21, vrtulníků MI-24, spolupracuje s Rusy ve vývojí bitevních vrtulníků Ka -50, modernizuje stíhačky F 16 a uplatňuje svou skvělou počítačovou a radarovou technologii. Zvládlo již dokonce výrobu systému AWACS, což kontrastuje s neúspěšnou snahou Velké Británie před asi 15 lety. Británie byla nucena ukončit dlouhý neúspěšný vývoj, a nakoupit v USA. Izrael konkuruje čím dál tím více PL raketami, ať už leteckými, nebo pozemními. Rusko dnes sice nemá dost peněz na masové zavádění nových typů výzbroje, na vývoj nové techniky však stále vydává dostatečné množství prostředků, a nedá se říct, že by technologicky zaostávalo. A je dnes ochotno prodat komukoliv cokoli, aby udrželo v provozu výrobní linky. Konkurence je prostě čím dál větší, a místa na trhu je čím dál tím méně. Za těchto okolností je každá, i malá zakázka důležita. Při cenách zbrojní techniky jde vždy o zajímavé sumy, a každý exportovaný kus snižuje vývojové náklady na kus a tedy přispívá k zisku. Naopak u konkurenčních firem každý úspěch v přítomnosti může potencovat konkurenční schopnost této firmy v budoucnosti a mění se v nevýhodu pro vlastní podniky.

Možná právě tohle jsou důvody, proč USA nedoporučují ČR a Slovensku nákup nových letadel. A možná proto se zatím zdá, že firma Boeing podle mínění českého ministerstva průmyslu nedostatečně propaguje L -159 ve světě. To chce v nejbližší době vyvolat jednání s Boeingem o této otázce.

Neodvažuji se tvrdit, že toto jsou jediné a hlavní důvody toho, proč Američané nesouhlasí s nákupy letadel v ČR a na Slovensku. Ale je třeba tyto skutečnosti vzít v úvahu. Je třeba vzít v úvahu to, že jde o velmi výnosné obchody, a státy vždy budou podporovat svůj zbrojní průmysl. Intenzita této podpory záleží na politické a ekonomické sílle exportující země.

Tak naivní politici jako pan Payne, kterého napadlo, k velkému pobavení premiéra Zemana, interpelovat kvůli ůdajnému lobbingu ministra Kavana ve prospěch Tatry Kopřivnice v Dánsku jsou snad jen v ČR.

Jeho odpověď, "že lobbing ve prospěch českého průmyslu je v popisu práce ministrů české vlády" platí, a bude platit stále, a nejen pro ČR.

Je ovšem otázka, kde má tento lobbing meze. Občas se zdá, že jednání Američanů tyto velmi nezřetelné meze překračují a mění se spíše v politický nátlak. A to je rozdíl.

Václav Pinkava

Jako vystudovaného psychologa mne fascinuje, kterak se vyvíjí spor mezi Janem Čulíkem a mediálním establishmentem v ukázkové cause Jaromíra Štětiny.

Nechci, aby se chytrácky podařilo odvést pozornost od prapůvodu celé věci - byla by to špatná novinářská kultura.

Zcela prostě, Jan Čulík se zatím nedokázal omluvit za "trestuhodnou" (to sotva) novinářskou nedbalost, která vedla k nepodloženému nařčení, že je Štětina placený agens Gregoriho Javlinského.

Vypadá to tak, že super-sleuth Čulík, samozvaný novinářský papež, který je neomylný ve věcech žurnalistických mravů a víry, si nechal nabulíkovat od nějakého dopisovatele do BL, že Štětinova 'agentura Epicentrum' je totožná s Javlinského organizací, na základě podobnosti názvů Epicentrum a EPIcentrum. Pak tohle vyblekotal v rozhlase. Když omyl vyšel najevo, přetavil to celé v pošetilou otázku, jakže spolu obě Epicentra souvisejí - a ať nám pan Štětina dokáže, že nesouvisejí, když je takovým obdivovatelem Javlinského. Oba názvy zní stejně, to je pravda, a pan Štětina píše obdivně o Javlinském, to taky. Ale to nestačí pane Čulíku, jinak nejste novinář, ale klepna. Ty články o Javlinském jsou vskutku obdivné (rozumějme psány s obdivem). No a? Jan Čulík si nedovede představit, že by někdo psal o někom s obdivem a byl přitom nezávislý novinář. Budiž, to je hodnotný a snad i přijatelný názor. (S ním lze polemizovat zase jinak, třeba zda není novinářský aktivista ten, který všechno napadá, ale to už tu bylo.) Příliš průhledná je však snaha odvést pozornost tímto směrem, ke všeobecným pravdám novinářského aktivismu. To nic nemění na pomluvě, které se Jan Čulík dopustil, sice, že je Štětina úplatný. Tady jde o nařčení, že jeho pošetilý a neprofesionální obdiv není opravdový, z blbosti, že musel byl koupen! Zvažme, že by se každý pochvalný článek měl považovat za důkaz o úplatnosti pisatele a vidíme hned tu absurditu. Nikdo už nesmí napsat ani větu pochvaly, snad vyjma nekrologu. Toto pseudo-rovnítko mezi vyjádřeným názorem a penězi však platí naruby u Jana Čulíka samotného, v češtině se mi do toho plete ten dvojí negativ ale v angličtině by se dalo říct - "Nobody pays me and so I praise Nobody." Pane Čulíku, co když někdo napíše něco obdivného o Vás, třeba proto, že tohle vydáte? Máme jej skutečně podezírat z úplatnosti... Kolik nabízíte ;-) ? Víte, kolik jsem dostal za tenhle výpadek proti Vám? Asi tolik, kolik vy za výpadky proti všem. Zbla nic.

Summa sumarum: Jan Čulík se nechal unést vlastní horlivostí k nepodložené urážce, za kterou by se mněl stydět, a tedy omluvit, jako chlap.

Neomluvit se z principu, nikdy? Taky možnost.

K tomuto životnímu krédu však lidská moudrost přidala ještě další souvztažné aspekty chování. Tradují se už tak dlouho, že se neuvádí zdroj, vlastně jsou k dispozici podobné moudré rady od různých zdrojů. Bez nich to neprojde.

Ve snaze nalézt pramen jsem sáhl (jak jinak) po internetu, a našel citát "never complain, never explain, and never apologize" atribuovaný nějakému vojákovi jménem Lt. Steve Sloan.

Pak ovšem máme "Never contradict, never explain, never apologize" (nikdy neprotiřečit, nikdy nevysvětlovat, nikdy se neomlouvat) od barona Fishera, z dopisu do deníku The Times 5.9.1919. Tomu předchází politik Benjamin Disraeli v roce 1903 svým "Never complain and never explain" (Nikdy si nestěžuj a nikdy nevysvětluj/neospravedlňuj) a dále "Never apologize for showing feeling. When you do so, you apologize for truth." (Nikdy se neomlouvej za své projevené city. Kdo to dělá, omlouvá se za pravdu.) Spisovatel P.G. Wodehouse napsal v roce 1914 " It is a good rule in life never to apologize. The right sort of people do not want apologies, and the wrong sort take a mean advantage of them." (dobrým životním pravidlem je, nikdy se neomlouvat. neboť správní lidé omluvu nepotřebují, a ti špatní ji podle zneužijí.) což poté přetavil Elbert Hubbard na "Never explain - your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway." (nikdy se neomlouvej - tvoji přátelé to nepotřebují a nepřátelé ti stejně neuvěří). Kdo svět dělí na přátele nebo nepřátele, drž se této rady.

Jan Čulík se pokouší ospravedlnit kolemjdoucím (ospravedlnit míněno česky, nikoli slovensky), spíš než se omluvit nařčenému. Fuj.

Jako taktika by bylo lepší hrdě mlčet, a nechat nám pochybnosti, že víte své. Vy raději dáváte na doporučení 33 prezidenta USA, Harry S Trumana. "Carry the battle to them. Don't let them bring it to you. Put them on the defensive. And don't ever apologize for anything." (nejlepší obrana je útok, ať jsou zaskočeni oni. A žádné omluvy, nikdy.) Truman taky údajně pravil, "Always be sincere, even if you don't mean it" - čověk má vždy jednat z hlubokého přesvědčení, i když to nemyslí vážně. Je vidět jistá afinita s chováním Jana Čulíka, soudím.

Ale Truman měl na svém stole slogan "The buck stops here". Doslova to znamená Tady končí Jelen. Idiomaticky: Dost bylo vykrucování a jančení.

P.S. A kdo má problémy s omluvami, může využít internetu. http://www.imsorry.com/

Poznámka JČ: Pan Pinkava nemá přesné informace. Např., navzdory tomu, co píše, neřekl jsem v rozhlase, že jsou "agentury Epicentrum totožné". Vůbec jsem o existenci obou "agentur" v rozhlase nehovořil. O novinářském aktivismu u Jaromíra Štětiny a jeho závislosti na Javlinském (viz Štětinovy články) jsem mluvil a psal od začátku. Otázka o financování práce Jaromíra Štětiny je v kontextu těch článků legitimní. Atd. - Stejně jako jsem nemohl v roce 1992 přesvědčit českou veřejnost, že bude pro zemi katastrofální, vyhraje-li volby Václav Klaus, nemohu zřejmě některé čtenáře v roce 2000 přesvědčit o tom, že emocionálně podbarvené texty Jaromíra Štětiny (viz třeba jeho obrana "angažovaného novinářství" v Literárních novinách) nejsou profesionální, důvěryhodnou novinářskou prací, naopak je jejich emocionalita pro rozumně uvažujícího člověka odpuzující, protože manipulativní. - Divím se, že panu Pinkavovi po tolika letech života v Británii není jasné, že kritický odstup je podstatou seriózní novinářské práce. Pamatujete, pane Pinkavo, jakého všeobecného posměchu se dožil moderátor televize BBC Martyn Lewis, když se vyjádřil, že by televize měla vysílat častěji pozitivní zprávy? Hned se stal obětí podezření, že chce dělat propagandu. Myslím, že by se vám, pane Pinkavo, v Británii a v Americe vysmáli, kdybyste jim tvrdil, že když novinář kritizuje, je to žurnalistický aktivismus. (Určité pohybnosti mám, s prominutím, i o vašem psychologickém rozboru celé záležitosti; pamatujete, pane Pinkavo, jak jste radil, že jsem v květnu v televizním pořadu Netopýr měl ve studiu vystupovat víc profesorsky a víc si proto jako psát, abych přilákal k sobě kameru? No comment.)

A pro ty, jimž jdou na nervy Poznámky JČ, opakuji po sté: jsou tady proto, aby čtenář zároveň nezávisle uvažoval o dvou protichůdných názorech, nikoliv pro přesvědčování, aby všichni nakonec přijali názor Čulíkův.