Anatomie jednoho neúspěchu
Téměř sedm měsíců uplynulo od okamžiku, kdy Dušan Chmelíček, dosavadní šéf právního oddělení České televize, nastoupil do funkce generálního ředitele. Nebude na škodu krátce si připomenout, za jakých okolností se tak stalo.
Tehdejší Rada České televize, vedená nejprve Janem Jirákem (ODA) a později Vladislavem Kučíkem (ČSSD), čelila rostoucí kritice poslanců, kteří jí vytýkali - na povrchu věci - nedostatečnou komunikaci, ve skutečnosti jim však vadilo zejména to, že politická linie České televize již rok a půl nekopírovala opozičně-smluvní realitu a dávala disproporcionální hlas nejen stranám Čtyřkoalice a lidem prezidenta Havla, ale více či méně otevřeně podporovala i partikulární a leckdy dost skurilní kauzy, jako hnutí Děkujeme, odejděte! nebo nezávislého senátora Václava Fischera.
Vedení České televize tehdy (nebo minimálně ještě krátce předtím) tvořil značně nesourodý tým. Personální práce nebyla silnou stránkou ředitele Puchalského a proto se na vedoucí místa dostali lidé, kteří postrádali všeobecné manažerské předpoklady a leckdy i výraznější osobnost; veteráni Mathého éry buď televizi opustili sami, nebo byli Puchalským často potupným způsobem propuštěni.
Chmelíčkův předchůdce si, mírně řečeno, nevybudoval pověst efektivního manažera a hovoří-li v této souvislosti Dušan Chmelíček o "manažerské krizi", je to termín, který tehdejší situaci výstižně popisuje.
Ze tří kandidátů na short-listu Jirákovy a Kučíkovy Rady České televize měl Chmelíček nejméně pochybnou osobní historii a jako zaměstnanec ČT s rozsáhlými kontakty dovnitř organizace mohl nabídnout i poměrně propracovaný, ambiciózní a konkrétní projekt. Proto, jakkoli opodstatněné mohou být výhrady k výběru ředitele z omezeného okruhu oslovených osob, z nabídky, kterou byla Rada ochotna uvážit, byl zřejmě nejlepší alternativou.
Nový ředitel po svém nástupu rychle a - což je v českých podmínkách nutno zvlášť ocenit - bez "odchodových" skandálů rekonstituoval vedení televize a doplnil je znovu lidmi, kteří měli pro výkon svých funkcí předpoklady. Z poměrně malého počtu manažerů, kteří přišli zvenčí, je třeba jmenovat Jiřího Hodače, muže s dlouholetou praxí z BBC, jímž D. Chmelíček obsadil nově vytvořenou pozici ředitele zpravodajství. Hodač se měl věnovat koncepčnímu vedení zpravodajského a publicistického týmu a implicitně se předpokládalo, že by díky svým zkušenostem ze zahraničí měl působit jako spiritus agens reformy zpravodajství, do níž televizi nutil jak pohled na peoplemetrová měření, tak chronické odchody schopných (a poslední dobou už i průměrných) redaktorů do konkurenčních médií.
Všichni si tedy mohli oddechnout, zdálo se, že Česká televize překonala těžké období a čeká ji klidný vývoj pod vedením šéfa, který se v mnoha směrech podobá dosud jedinému úspěšnému řediteli ČT - že Chemlíček je jakousi méně sofistikovanou obdobou Iva Mathé, verzí "Mathé Lite".
K prvnímu zvratu v předpokládaném bezproblémovém vývoji došlo v dubnu, když poslanecká sněmovna zvolila nové členy Rady ČT. I když z Rady podle očekávání museli odejít Jirák s Kučíkem, zůstali v ní (vedle relativního nováčka Miloše Rejchrta) i dva členové původní Rady, která problémy České televize neuváženou volbou ředitele v roce 1998 zavinila. Neméně šokující byli i někteří noví radní: funkcionářka ODS a obdivovatelka Václava Klause Dědečková, vydavatel ideologické Proglas Revue a autor článků stranících ODS Mikš, velmi mladý politolog Mareš a Jiří Kratochvíl, muž proslulý z předchozích angažmá spektakulární neschopností (a navíc podezřelý z korupce).
Nikdo nevěděl, jak bude tato Rada prostá jakýchkoli nezávislých osobností rozhodovat. Jasné bylo jen tolik, že poměr 7:2 povede k tomu, že veřejnoprávní televize rozhodně nebude smět být proti-opozičně-smluvní, tak jak bývala v době Puchalského éry.
Druhým zvratem byl pořad brněnského studia Netopýr, odvysílaný Českou televizí začátkem května. Jiří Hodač, od něhož si odborná veřejnost po velmi dobrých mediálních vystoupeních v Mladé frontě a v Britských listech hodně slibovala, nedokázal před kamerou reagovat na nejjednodušší dotazy, jako např. podle jakých kritérií se mají řadit zprávy v Událostech, a rozhodně v divácích nevyvolal dojem schopného, energického manažera, který by byl schopen převzít na svá bedra reformní poslání.
Značně nepřesvědčivý byl i normotvorný dokument, který Hodač jako nejvýznamnější výsledek své činnosti prezentoval na Internetu.
Něco evidentně nebylo v pořádku, avšak protože jeden manažer televizi nedělá, nebyl ještě důvod k většímu znepokojení. Pokud se Chmelíček při obsazování nově vytvořeného postu zmýlil (a nebyl jediným, kdo Jiřího Hodače nedokázal odhadnout), mohl svou chybu lehce napravit.
Poté však události kolem ředitele nabraly nečekaný spád. Nejprve vedoucí jeho PR oddělení naprosto iracionálně odepřela Britským listům přislíbený a dlouho předem plánovaný rozhovor s ředitelem, načež pak dílo korunovala výrokem o seznamu přípustných tiskovin, jenž kandiduje na titul "mediální přehmat roku".
Téměř současně s tím se Chmelíček s Hodačem rozhodli vyměnit moderátora divácky stále méně atraktivního debatního pořadu V pravé poledne, aniž měli k dispozici náhradu a aniž by byli připraveni čelit mediální kampani, kterou tím nutně museli vyvolat v kruzích, jimž Čtyřkoalici stranící Prorok vyhovoval.
Záminkou byl telefonát Václava Klause řediteli Chmelíčkovi a jeho stížnost na Prorokovo chování. Televizní ředitel na něj reagoval neopatrně formulovaným faxem, a tím uvedl do pohybu lavinu událostí. Protože ODS má v současné době dokonale "pod palcem" vlivnější TV Nova, její zájem o Českou televizi je poměrně slabý, a jde jí spíš o to postavení ČT oslabovat a demonstrovat tak Klausovu tezi, že co je "veřejné" (tj. ani soukromé, ani státní), je společensky škodlivé a je třeba to potlačit. Klausův aparát proto fax "pustil" lidem ze Čtyřkoalice, kteří naopak těžce trpěli tím, že jejich dosud výsadní postavení na obrazovce ČT bylo eliminováno, a proto se chopili příležitosti na opozičně-smluvního Chmelíčka zaútočit.
Ředitel i jeho trumfové eso Hodač v této zkoušce zcela propadli. Proroka nahradili nevýrazným, upovídaným a značně nebystrým (byť snaživým) rozhlasákem Zelenkou a posléze pořad bez náhrady zrušili. Mediální kampani MFD pak čelili zřejmě nejhorším možným způsobem. Normalizačním jazykem zformulovali "komuniké" a na dálku přikázali šéfredaktorovi zpravodajství Zdeňku Šámalovi, aby je nechal přečíst ve vysílání. Ten ovšem vycítil příležitost, jak odejít s televize a maximálním možným ziskem, příkaz nesplnil a na protest resignoval. I když se Rada (spíš v zájmu vlastního pohodlí než na základě analýzy situace) ředitele a jeho pobočníka zastala, bylo pozdě.
K úrazu mezitím došlo i na mediální frontě. Až do června poskytoval Dušan Chmelíček pouze nenáročné, banální rozhovory, a když byl konfrontován s poměrně ostrými otázkami a kritickou oponenturou Britských listů, neuměl adekvátně reagovat, choval se zčásti vyhýbavě, zčásti útočně, a vytvořil tak o svých schopnostech velmi nelichotivý obraz.
Za necelé dva měsíce se tak renomé úspěšného a nadějného manažera zhroutilo a mediální image D. Chmelíčka byl v troskách. Co se dělo dál, nebylo už tak překvapivé.
Protože Chmelíček nebyl s to splnit poněkud idealistické termíny svého projektu, nechal z vlastní vůle vypracovat pro Radu ČT hodnotící zprávu o své činnosti, jíž chtěl tuto skutečnost zakamuflovat. Autor zprávy, osoba z Mathého "kliky", do ní ovšem - s největší pravděpodobností záměrně, protože tyto kruhy už přestaly mít zájem chybujícího Chmelíčka podporovat - vložil ampuli s jedem: na nenápadném místě v textu zpráva obvinila Radu, že zavinila termínový skluz, protože neschválila včas statutární dokumenty České televize (což byla lež). Chmelíček zprávu snad ani nečetl a předložil ji tak, jak ji dostal, Radě a zároveň dal příkaz k jejímu utajení (zřejmě ne z důvodu této lži, ale protože věděl, že zpráva je formální dokument, a nechtěl na ni příliš upozorňovat). Od Rady patrně očekával, že dokument bez analýzy schválí.
Zpráva ovšem hned několika kanály z České televize unikla a radní se ocitli v prekérní situaci: pokud zprávu schválí bez připomínek, vystaví se riziku mediálního zesměšnění, pokud ji odmítnou, těžko vysvětlí, proč tak slabého ředitele ponechávají ve funkci. Ve snaze získat aspoň měsíc času se rozhodli zatajit v zápisu kritickou část věnovanou zprávě, ale opět nebyli schopni zamezit úniku a mediální skandalizaci. Schylovalo se k notně říznému dénouement.
V ohnisku sváru, v redakci zpravodajství, mezitím došlo k personálním změnám a výrazně bylo posíleno protireformní křídlo ambiciózního moderátora Klepetka a šedé eminence Vondráčka, které sice nebylo schopno zajistit vyšší kvalitu zpravodajství, ale mohlo řediteli nabídnout své mediální kontakty. Proto, když po neshodách s ředitelem odešel Jiří Hodač, jehož veteráni v redakci ostatně nikdy jako šéfa neakceptovali, nevyvolalo to větší mediální rozruch, přestože byl v souvislosti s tím ředitel ČT nejméně dvakrát přistižen při lži.
Stejný mechanismus se uplatnil při zpravodajství o průběhu posledního jednání Rady ČT, kde vybuchla časovaná nálož lživé informace. Radní nemohli (a zčásti už ani nechtěli) ředitelovu slabost krýt. Jana Dědečková, která to vyjádřila nejpregnantněji požadavkem na hlasování o Chmelíčkově odvolání, se okamžitě stala terčem útoků mediální lobby.
Současné postavení ředitele Chmelíčka je tedy charakterizováno dvěma protichůdnými tendencemi: jeho mocenské postavení sílí, ale reálných výsledků ve funkci se zoufale nedostává. Tím, že se stal "odvolávaným" ředitelem a tzv. pravicová média asi nebudou schopna přesvědčit veřejnost, že racionálně argumentující Dědečková je pouhým maňáskem na Klausově ruce, ani ji zcela umlčet, má Chmelíček při získávání nových spolupracovníků ztíženou pozici (např. už nedokáže vybrat takového ředitele zpravodajství, který by měl sílu prosadit proti Klepetkovým lidem reformní kroky). Zároveň se stal břemenem pro "hodinový stroj" uvnitř televize, protože série ředitelových faux pas v médiích poškozuje instituci jako celek. I ti se ho proto budou chtít zbavit, a jak ukazuje epizoda s rafinovanou lží ve zprávě o plnění projektu, dokáží být velice nebezpečným protivníkem.
Chmelíček nemá dobrou pověst ani mezi řadovými zaměstnanci televize, ti však v této instituci o ničem nerozhodují. Důležité pro Chmelíčkovo setrvání ve funkci jsou proto už jenom jeho politické konexe. Sociální demokraté mohou být spokojeni, zpravodajství České televize je plné ekonomického optimismu, a vlídností televize nešetří ani vůči druhé tváři místního politického Iana. I Čtyřkoalice získala v osobě šéfredaktora zpět část ztracených pozic a její radní Rejchrt již veřejně prohlásil, že Chmelíčka podpoří.
Při hlasování (které musí být ze zákona tajné a k odvolání je třeba kvóra šesti hlasů) ale možná paradoxně rozhodne předvídavost (a pohodlnost) radních, z nichž ti bystřejší už chápou, že ředitel tohoto typu je pro ně zdrojem trvalých potíží (a mohl by je v důsledku dalších přehmatů dokonce připravit o snadný vedlejší příjem). Chtějí-li svůj mandát dokončit v mediálním přítmí, v klidu a poblíž kávovaru, musejí se chtě-nechtě rozhodnout pro změnu a po dvou zmýlených konečně najít ředitele, jehož vinou nebude veřejnoprávní televize každý týden na první stránce deníků kvůli tomu či onomu skandálnímu rozhodnutí nebo nepovedenému vyjádření pro média. Ostatně, jejich šťastnější rozhlasoví kolegové takovou idylu - za stejné peníze - prožívají už řadu let.
Proto je tedy možné, že se dočkáme z Kavčích hor dalšího překvapení, když minimálně někteří radní, chráněni anonymitou tajného hlasování, budou v zájmu vlastního pohodlí hlasovat proti instrukcím strany, jejíž zásluhou se k prebendě dostali.
Železného představa o tiskové konferenci (Volejte řediteli, 19. 8. 2000):
"Neodpověděl jste!" Aleš Tvrdý mi poslal e-mail - předmět: Arogance - píše: "Pane řediteli, je to smutné, jak vaše televize ukazuje aroganci úředníků. Bohužel jste ji ukázal sám, když jste na otázku reportéra z ČT neodpověděl, když se Vás dotázal na propojení televize Nova a Prima. Co si máme myslet, že jste propojeni, jelikož se říká, kdo mlčí, ten souhlasí. Vsadím se, že na ten dotaz neodpovíte. Pak se bojíte o své místo. Kdybyste se mě na něco zeptal, na cokoli, tak odpovím. Já se nemám za co stydět. Karel Hora z Chomutova."
No... A to je zajímavý problém, že? My se také nemáme za co stydět. My nejsme s Primou propojeni a čtyři roky, nebo pět let, šest let... vždy, jak někdo potřebuje nějakou kampaň, tak zvedne tuto otázku. Teď se právě chystá - a my jako profesionálové to víme, a už jsme to zaznamenali - se chystá kampaň proti licenci televize Prima, protože si na ni leckdo brousí zuby. A v té souvislosti se nás ptají na to, co si mohou bez problémů ověřit na rejstříkovém soudu. Stačí se podívat do rejstříku - od toho máme rejstřík, máme soudy.
Víte, my jsme svolali tiskovou konferenci na velmi závažné téma, na téma toho, co pan Ronald Lauder vlastně vložil do televize Nova. On tam vložil účtenky za taxíky, letenky úplně zvláštních osob, manželek nějakých lidí, večeře, na které někoho pozval, šeky, které posílaly si mezi sebou soukromé osoby, a to bylo velmi závažné sdělení také pro Českou republiku, která je ve sporu s Ronaldem Lauderem.
A my jsme očekávali, že Česká televize se bude také věnovat tomuto významnému sdělení. Objektivně - s vyjádřením všech stran, i druhé strany - beze všeho. Ale když právě při této příležitosti vám někdo přijde a položí vám otázku úplně z jiného soudku, tak máte právo říct: "Ne, já vám neodpovím." A navíc máte také právo si vybírat, komu odpovíte. Na tom trvám.
A to, jak se chová v posledních týdnech zpravodajství veřejnoprávní televize, nepovažujeme za korektní, novinářské ani veřejnoprávní. A z toho důvodu jsem řekl: "Nebudu to komentovat, ne! Počkejte si na to, zeptejte se na to, až o tom budeme hovořit, ale ne na této tiskové konferenci."
A oni udělali ten známý trik novinářů, že vás točí stále kameraman, stále za vámi jde, a za vámi běží reportér, a velmi naléhavým hlasem vám říká: "Odpovězte mi, odpovězte mi na tuto otázku: Jste propojeni s Primou? Atd." A teď, samozřejmě, vás neustále natáčejí, a potom použití toto neodpovězení. Je to levný trik, který na veřejnoprávní televizi nemusí zrovna být užit.
Užili ho. Takže není to arogance, my nemáme co tajit, nemáme s tím žádný problém. A já bych odpověděl, kdybych chtěl odpovědět právě tomuto médiu, tedy zpravodajské relaci veřejnoprávní televize, a kdybych měl odpovídat na něco, co si nelze ověřit jinak.
A nemám problém na to odpovědět.
Výbuch. Potopa. A pak smrt v kovovém hrobě
Shrnujeme tragédii ruské jaderné ponorky Kursk podle týdeníku Observer, internetových stránek BBC a dalších zdrojů.
Každého rána za poslední týden chodí admirál Vjačeslav Alexejevič Popov sem a tam po můstku Petra Velikého, jadernou energií poháněného křižníku třídy Kirov, která je vlajkovou lodí ruské severní flotily. Každého rána je výhled z lodi stejný.
Šedivá arktická noc skončila, a tak vidí admirál tytéž lodi, jak se houpají na těžkých vlnách Barentsova moře, cítí, jak se mu vítr snaží sebrat jeho zlatem vyšívanou námořnickou čepici a dívá se, jak titíž muži posílají totéž nedostatečné zařízení do ledových vod. Přibližně 110 metrů níže, na mořském dně, leží ponorka K-141, Kursk o délce 500 stop, o váze 14 000 tun, ponorka třídy Oskar II. Na palubě má nezveřejněné množství torpéd a střel (každá střela je vybavena tisícilibrovou hlavicí), dva jaderné reaktory (každý z nich je schopen vyprodukovat tolik energie jako menší britská jaderná elektrárna) a - a to je nyní téměř jisté - mrtvoly 118 mužů.
Před devíti dny odpočíval pětačtyřicetiletý Gennadij Ljačev, kapitán Kursku, ve svém bytě na ponorkové základně Viďajevo. Jeho posádka čekala týden. Pak nakonec dostali rozkaz k plavbě.
Asi v 8.30 ráno v sobotu ráno vyvezl Ljačev ponorku Kursk širokým průlivem Kola do mělkého Barentsova moře, kde se připojila k ostatním členům známé Severní flotily, které byly 80 km od pevniny. V 10 hodin dopoledne byla ponorka na své místě. Kolem ní se obracelo 33 válečných lodí a kontrolovalo a zkoušelo své systémy zbraní.
Asi dvacet kilometrů od místa, kde byl Kursk, se na těžkých vlnách kymácela norská zpravodajská loď Marjata. Nablízku byly také dvě americké ponorky, hrály tam s ruskou flotilou hru na kočku a myš z období studené války. Letní manévry severní flotily umožňují Západu posuzovat schopnosti ruského námořnictva. Ale během několika dnů pozorování se nevyskytlo nic zajímavého.
V 10. 31 v sobotu dopoledne však k něčemu zajímavému náhle došlo. Odposlouchávací zařízení na lodi Marjata zaznamenala explozi. Analytikové se domnívali, že to byla hlubinná puma. Ale o dvě minuty a 11 vteřin později došlo k druhému, daleko většímu výbuchu. I americká loď USS Loyal , která ve vzdálenosti cca 400 km shromažďovala akustická data, ji zaregistovala. Během hodiny si pozorovatelé povšimli, že se rozmístění severní flotily radikálně mění. Stalo se něco strašlivého.
Víme, že v 10.29 se ponorka Kursk účastnila společně s ostatní flotilou na cvičení v palbě zbraněmi. Byla tou dobou asi v "periskopové hloubce" - přibližně 30 metrů pod hladinou. Kursk má šest torpédových pouzder a sila na 12 dalších střel - pravděpodobně SS-N19 , která mají dostřel cca 500 kilometrů.
Když byla ponorka na řadě, aby vypustila jednu s těchto mocných zbraní, kapitál Ljačin dal zřejmě povel k palbě a čekal na silný hluk vystřeleného projektilu a na hlášení svých střelců. Zdá se však, že střely předčasně detonovaly už během odpálení. Někteří se domnívají, že to byla střela SS-N19 ve vertikálním odpalovači. Jiní říkají, že to pravděpodobně byla střela SS-N16, odpálená z torpédového pouzdra.
Explozí vznikla obrovská díra v pravé straně ponorky. Kursk se tím pravděpodobně ohnul a pak rychle začal klesat, jak se voda drala do roztržené ponorky. Osoby v této části ponorky, které přežily explozi, pravděpodobně okamžitě ztratily vědomí pod nárazem mořské vody a byly posléze téměř okamžitě usmrceny. Pravděpodobně si vůbec neuvědomily, že se topí.
Ve velíně měl Ljačin na reakci jen několik vteřin. Vydal asi tři nebo čtyři velmi stručné rozkazy. "Jako ve filmu to vůbec není," konstatuje Richard Sharpe, šéfredaktor Jane´s Fighting Ships a bývalý kapitán jaderné ponorky. "Kapitáni ponorek nekřičí."
Kapitán pravděpodobně nejprve vydal rozkaz, aby byly zátěžové nádrže Kursku naplněny vzduchem, aby se zlepšila schopnost poškozené ponorky plout. Poškozená ponorka se dokáže bránit proti klesání také rychlou plavbou vpřed, tak zřejmě vydal také rozkaz, aby reaktory vyvinuly největší rychlost. Pak, pokud měl čas, pokusil se pravděpodobně zhodnotit situaci.
Jenže pravděpodobně neměl čas. Jenže i kdyby námořníci v přední části ponorky měli čas uzavřít vodotěsné dveře, obrovský tlak vody je pravděpodobně rozbil. Stovky tun ledové vody pravděpodobně zasáhly Ljačinův velín dřív, než mohl aktivovat jakékoliv nouzové procedury.
Jakmile byla třetina ponorky plná vody, začal se Kursk řítit ke dnu. Normálně trvá ponorce potopit se do hloubky 120 metrů asi 95 vteřin. Kursk s nosem dolů dopadl na dno pravděpodobně asi za polovinu té doby. Dvě minuty a patnáct vteřin po první explozi zaznamenali Norové na odposlouchávací lodi Marjata druhou explozi, daleko větší než byla první. Rovnala se explozi asi dvou tun výbušnin a na Richterově stupnici dosáhla stupně 3,5. Výbuch roztříštil celou přední pravou část ponorky. Tou dobou byl Kursk pravděpodobně už na mořském dně. Nebyl vyslán žádný signál SOS, nebyly vypuštěny žádné nouzové světelné signály, nic. Všechno se stalo příliš rychle.
Všechny lodi severní flotily musely vědět, že se stalo něco hrozného.V 11.30 se ponorka s flotilou nespojila rádiem, jak bylo předem domluveno. Přibližně o 14 hodin později, ve 3.21 ráno dalšího dne informovalo admirála Popova sonické čidlo, že nalezlo na mořské dně "abnormalitu". Byl to Kursk.
O šest hodin později se shromáždily na místě nad havarovanou ponorkou specializované lodě. Čtyřiadvacet hodin byla havárie utajována před sdělovacími prostředky. Pak byla prozrazena. Když začali novináři dávat mluvčím námořnictva otázky, ti se jim pokusili vyhýbat. Jsou prý ve styku s posádkou, uvedli. Na palubě ponorky je vzduch a elektřina, tvrdili. Dodali, že očekávají "pozitivní výsledek".
Nebylo to pravda. Když se v neděli ráno zeptal prezident Putin ministra obrany Igora Sergejeva, jaká existuje šance, že by posádka mohla být zachráněna, dostal otevřenou odpověď."Velmi malá," řekl Sergejev.
Od neděla do čtvrtka zuřila v Barentsově moři silná bouře. Potápěcí zvony třídy Kolokol, které měly být nejprve použity, byly ve vysokých vlnách naprosto k ničemu. Nepodařilo se spojit se s zadním nouzovým východem Kursku.
Pak byly použit tři miniponorky. Ale i když ponorky pracovaly nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně, silně zvířený písek v moři a silné vodní proudy znemožnily posádkám miniponorek nouzový východ vůbec najít, natož se k němu připojit. Kydž se v pátek ráno jedna ponorka k nouzovému východu napojila, zjistila, že je natolik pomačkán, že není možno utvořit vodotěsné spojení.
Pak spočívala naděje v hypermoderní britské ponorce Slingsby LP5, která je soukromě pronajímána podle exkluzivního kontraktu britskému námořnictvu. Teprve ve středu dal Putin svolení, aby zachránci využili západní pomoci a britská ponorka s posádkou a podpůrným týmem byla letecky dopravena ze skotského letiště Prestwick, nedaleko Glasgowa, ruském letadlem Antonov do Trondheimu v Norsku. Odtamtud se vydala na norské lodi směrem k Barentsově moři.
V neděli odpoledne se bezúspěšně pokusili ručně odšroubovat tři norští potápěči nouzový poklop z ponorky Kursk. Předtím ukázala na dálku kontrolovaná podvodní kamera, že je nouzový vstup do ponorky poškozen "velmi vážnou prasklinou", což asi zabrání britské záchranné ponorce se k ní připojit. Norský záchranný tým však konstatuje, že pravděpodobně bude možné otevřít tento poškozený nouzový poklop.
Potápěči pracovali v neděli odpoledne z potápěčského zvonu 108 metrů pod hladinou Barentsova moře. Měli na sobě zvláštní skafandry, které je chrání před extrémní hloubkou a extrémním chladem. Jejich první pokus odšroubovat poklop se nezdařil. Ruská televize uvedla, že podle potápěčů je ve vzduchové komoře za jedním nouzovým východem z ponorky muž. Není známo, v jakém je stavu, avšak potápěči dosud nenašli v ponorce žádné známky života. Posléze byla tato zpráva dementována.
Potápěči se snažili zjistit tlak vzduchu uvnitř ponorky, podle čehož by se dalo usoudit, zda by někteří členové posádky ještě mohli být naživu.
Pode zpráv z pondělí ráno otevřeli norští potápěči vnější poklop na ponorce Kursk, zjistili, že je za ním voda, a nenašli na první pokus žádné známky života. Britská miniponorka nebude použita, protože se nemůže připojit k poškozeným poklopům.
Kontrast mezi pochmurnými, "zakázanými" městy na severu Ruska a Bočarovým ručejem v Soči, což je luxusní černomořský přímořský komplex, který si nechal proměnit v prezidentské sídlo Boris Jelcin, by nemohl být větší. Jsou tu tenisové kurty, plovací bazény, kina a exkluzivní pláže. Po celé týden, po který zaměstnávalo celý národ drama, odehrávající se pod hladinou arktického moře 3000 km na sever, se ho Putin tvrdošíjně neúčastnil.
Zatímco miliony Rusů sledovaly televizní obrazovky, na nichž se drama odehrávalo, zdálo se, že vrchnímu veliteli ruských branných sil na osudu 118 mužů na palubě Kursku nezáleží. Na jeho oficiálním programu bylo jmenování nových ruských velvyslanců pro Jamajku a pro Chile, poslal také pozdrav k sedmdesátým narozeninám známé ruské herečce a se skupinou profesorů debatoval o odlivu ruských mozků.
Až za pět dní učinil své první, krátké prohlášení ke krizi. Ve středu, po pětadvacet minut trvajícím rozhovoru s prezidentem Clintonem konečně svolil, aby se o záchranu pokusili Britové. Pak v pátek náhle oznámil, že původně ho napadlo, když se dověděl o katastrofě, že by tam měl být. Nejel, protože nechtěl překážet, uvedl.
Bylo to velmi nepřesvědčivé prohlášení a přišlo až po dvou dnech bezprecedentně ostrých útoků v moskevském tisku. Avšak politická logika pro Putinovo mlčení je jasná.
Když Putin hovořil v úterý ze Soči telefonicky s izraelským premiérem Ehudem Barakem, řekl mu prý, že už je na záchranu námořníků z Kursku pozdě. Putin, bývalý muž z KGB, zřejmě usoudil, že kdyby se postavil do čela úsilí, které velmi pravděpodobně skončí neúspěchem, poškodilo by to jeho image jako rozhodného "muže akce".
Ale tato kalkulace byla nesprávná. Jeho nečinnost poškodila jeho pověst. Poprvé od doby, kdy v Rusku převzal moc, bylo zjevné, že si neví rady. Politikové a čelní námořní důstojníci, kdysi téměř legendární osobnosti, vůči nimž měli Rusové obrovský respekt, nyní vyvolávají úplně jiné emoce.
Na Ilju Chlebanova, Putinova náměstka, jehož Putin jmenoval do čela vládního vyšetřovacího týmu této katastrofy, zaútočily fyzicky manželky námořníků. Nadávaly úřadům, plakaly, omdlévaly a křičely na schůzi v domovských kasárnách ve Viďajevu, 50 km od Murmansku.
A chyby, lhaní a arogance admirálů vyvolaly vlnu lidového odporu. Noviny uvádějí příklady, jak západní vedoucí politikové, ve věku televizní demokracie, přebírají v době národní katastrofy rozhodování za vývoj událostí.
Šéfové armády a Kreml tomu prostě vůbec nerozumějí, konstatovali komentátoři. Je to pořád totéž. Je to tradiční pohrdání ruské elity životy obyčejných ruských vojáků a námořníků a utrpením jejich rodin. Mysleli jsme si, že je Putin jiný. Mýlili jsme se.
Osud ponorky Kursk oslovil celý ruský národ tak, jak jsme toho nebyli svědky už léta.
Velká ocelová hrobka na dně Barentsova moře se stala symbolem všeho příkoří, nahromaděné frustrace, hněvu a zklamání v současném Rusku.
A zatímco se Putin slunil v Soči, nálada na námořním velitelství v Moskvě se každou hodin zhoršovala. Zavládla obrovská trpkost. Atmosféra byla "otevřeně hrozivá", řekl jeden zdroj. "Admirálové jen mechanicky bez přesvědčení dělají, co se od nich očekává."
"Schválně jestli se Britům podaří něco lepšího," řekl jeden námořní důstojník kysele.
Málokdo si nyní myslí, že někdo přežil, komu by mohli Britové pomoci. Až do úterý bylo slyšet, jak kdosi vyklepává S-O-S na plášť Kursku. Od té doby však už není nic. Žádný radiový kontakt, žádný sonární telefon, nic.
Ruští činitelé jsou přesvědčeni, že alespoň třetina posádky Kursku byla mrtvá už předtím, než narazila ponorka na mořské dno. Poškozené, a tedy zaplavené části ponorky zahrnují místa, kde je posádka ubytována. Richard Sharpe, britský námořník z ponorky, nyní v důchodu, je přesvědčen, že jediné části ponorky, do nichž se nedostala voda, jsou ty části, které chrání jaderné reaktory uprostřed ponorky. Domnívá se, že zadní část ponorky, včetně velína pro reaktory a obrovský prostor, v němž je umístěna transmise, nebyly asi výrazněji poškozeny.
V těchto oblastech je normálně ve službě asi 20 námořníků. Velké 190megawattové reaktory by jim mohly poskytnut světlo a čistý vzduch, a i když by byli bez vody a potravin, mohli tak čekat, až je někdo zachrání.
Jenže ruské námořnictvo tvrdí, že reaktory nejsou v provozu. Pravděpodobně je ve zmatku vypnula posádka sama a sama není schopna je znovu uvést do provozu.
To by znamenalo, že světlo zhaslo a že zavládla obrovská zima. Voda v této hloubce je téměř na bodu mrazu. Bylo by to jako sedět v temné ledničce na maso na dně sto metrů hlubokého plaveckého bazénu. Za osmačtyřicet hodin by vzduch začal být nedýchatelný. "Pročišťovače vzduchu" na Kursku zřejmě přestaly fungovat. Jejich baterie byly pravděpodobně brzy vyčerpány. Oslabení a traumatizovaní propadli pravděpodobně členové posádky brzo hypothermii. Jejich situaci zhoršil špatný vzduch. V normálním vzduchu jsou 4 procenta kysličníku uhličitého. Stoupne-li koncentrace CO2 na 5 procent, dochází k vážným bolestem hlavy a ke zvracení. Když koncentrace CO2 dosáhne 10 procent, většina lidí ztrácí vědomí. Hned nezemřou, ale leží a dusí se v hrůze a bolesti do té doby, než se nad nimi uzavře temnota. Muži v přední části Kursku zemřeli během několika vteřin pod náporem mnoha tun vody. Muži v zadní části Kursku následovali po téže fyziologické trase, ale mnohem pomaleji.
V sobotu, v osmý den krize, konstatovali obyvatelé uzavřeného města Viďajevo, kde je umístěno velení Kursku, že je atmosféra nesmírně napjatá. V městě se soustředili příbuzní námořníků z Kursku a dostává se jim psychologického poradenství.
V sobotu ránu přijel zvláštní vlak s matkami vojáků v základní službě.
Lidé z Viďajeva vědí, co je katastrofa. Před jedenácti lety zahynulo 120 členů posádky, když na palubě jiné ponorky, Komsomolec, vznikl požár a ponorka se potopila. Každý rok se házejí na paměť této katastrofy do moře věnce.
Příští rok jich bude mnohem víc.
Televize pro lůzu
Britská televizní stanice Channel Four začala vysílat nový druh pořadu, jménem Big Brother, Velký bratr, který se setkal s obrovským zájmem veřejnosti. Jeho účastníci se stávají celostátními celebritami. O co jde? Skupina lidí je umístěna do bytového komplexu, izolovaného od vnějšího světa, v němž je ve dne v noci sledují televizní kamery. V pravidelných intervalech vysílá Channel Four sestřih toho, co se děje v tomto od vnějšího světa izolovaném prostoru. Osazenstvo kamerami sledovaného bytu pravidelně hlasuje o tom, kdo má z bytu odejít. Ten, komu se tam podaří vydržet jako poslednímu až do úplného konce, vyhraje 70 000 liber (3,8 milionu korun). Chování lidí v televizními kamerami sledovaném bytě hodnotí i veřejnost a hlasuje o tom, kdo ze sledovaných lidí je nejpopulárnější - tyto informace však nejsou lidem v bytě známy, dokud byt neopustí - lidé v bytě jsou naprosto izolováni od vnějšího světa. Kritikové většinou pořad odmítají jako hrubě manipulativní, a voajeristický, i když se vyskytly i názory, že "některým scénám se podařilo komunikovat autentické emoce a psychologické drama způsobem, jak se to dosud žádnému televiznímu vysílání nepodařilo." Zdá se však, že televize rychle ustupuje od elitářského, intelektuálního konsensu, který vládl v Evropě přibližně do konce druhé třetiny dvacátého století, a propadá demotickým požadavkům lůzy. Přitom ovšem vznikají jiné sdělovací prostředky (internet), které možná převezou inteligentní diskurs. Ostře kritický článek na toto téma otiskl v deníku Guardian v sobotu 19. srpna 2000 Bernard Crick, autor životopisu George Orwella (George Orwell: a Life), který shrnujeme:
Velký Bratr umenšen
Orwellovo varování je ignorováno s cynickým pohrdáním
Tak lehké bylo přenést se od těch davových scén v městě Portsmouth, kde v minulých dnech anglická lůza pronásledovala údajné pedofily, k davům shromážděným před studiem pořadu Big Brother, když byla hlasováním Caroline donucena z bytu odejít a machiavellský Nick byl konečně po zásluze potrestán. Ten první dav byl samozřejmě velmi ošklivý a plný nenávisti, druhý dav byl žertovně v dobré náladě, když skandoval: "Nenávidíme Nicka." Ale obojí to byla lůza.
Hannah Arendtová rozlišuje ve své knize The Origins of Totalitarianism, Původ totality, mezi "lidem" a "lůzou". "Lid" usiluje o autentickou politickou reprezentaci, kdežto lůza "nenávidí společnost, z níž byla vyloučena" - Arendtová ji zajímavě nazývá "residuem všech nejrůznějších tříd" (a je to pravda, britští fotbaloví chuligáni pocházejí skutečně ze všech nejrůznějších tříd). Lůza, argumentovala Arendtová, je vysoce individualistická, všichni její členové se starají sobecky jen o sebe samotné, dokud nepřijde na scénu velký vůdce, který legitimizuje jejich pocit outsiderství a křečovité záchvaty nenávisti se tak promění v tendenci.
Obě naše lůzy jsou vyloučeny ze společnosti různým způsobem: dav v městě Portsmouth na sídlišti Paulsgrove, který pronásledoval "pedofily", byl v mnoha ohledech ze společnosti vyloučen sociální deprivací, tedy objektivně, kdežto dav shromážděný kolem studia faktoidního pořadu Big Brother se vyloučil sám, subjektivně, oddělil se od konvenčních představ vážnosti a sociální odpovědnosti. Nazvěme ten první dav nenávistnou lůzou a druhý dav prázdnou lůzou.
A Channel Four skutečně vytvořil, nebo někde ukradl, brilantní pořad pro prázdnou lůzu, dokonalou syntézu game show a vyprázdněného, zprimitivněného dokumentárního filmu, pořad, který však zároveň vyžaduje určitou vážnou pozornost. Všechna televizní dramata, nejen seriály, nám umožňují, abychom se dívali na lidi, jako jsme my, kteří dělají věci, které dobře známe. Existuje při tom velmi málo představivosti, fantazie, či dokonce magického realismu - i když frekvence výskytu vražd, znásilnění, jiných násilných činů, cizoložství a sexu při prvním setkání je statisticky neobvykle vysoká. Tyto pořady umenšují obzor diváka, namísto aby ho rozšiřovaly.
Většina z nás, ne všichni, vědí, že je to všechno "umělé". Pamatuju, že jsem musel vysvětlovat jednomu dítěti, že kovbojové a Indiáni na obrazovce televize nejsou opravdu usmrcováni. Vznikla hraniční zóna faktoidních pořadů, které dokáží splést i dospělého. Příliš často se ocitáme ve stínovém světě mezi novinářstvím a zábavou. Channel Four činí samolibá a drzá prohlášení, že prý pořad Big Brother seriózně ukazuje, jak lidé jednají pod tlakem. Vzhledem k tomu, jak silně sestřihané jsou všechny záběry ze sledovaného bytu a vzhledem k tomu, že v bytě sledovaní lidé si jsou vědomi toho, že jsou neustále natáčeni, je to naprostý nesmysl.
Pořad Big Brother dává také divákům moc lidi odsuzovat. Je to iluze lidové moci, naštěstí je to v tomto případě pouze iluze. "Ukřižujte ho! Ukřižujte ho!" Tuhle mentalitu neživí jen bulvární tisk, ale stále častěji se v současnosti ptají i reportéři BBC příbuzného oběti, jak by měl být podle jejich názoru viník potrestán, anebo získávají od údajného "obyčejného člověka" okamžité, nevzdělané mínění, často těžce postižené předsudky. No, jestliže tito lidé nejsou reprezentativní, alespoň je to "autentický" hlas - to je to kouzelné slovo, které spojuje populismus, vysoký a nízký.
Pořad Big Brother přilákal obrovské množství lidí, aby se přišli podívat, jak jsou z televizního bytového ráje vylučovány ty osoby, o nichž bylo rozhodnuto, že mají odejít. Davina, moderátorka, mezi nimi vzrušeně pobíhá, povzbuzuje a provokuje je, ale samozřejmě, všechno je to přesně podle předem napsaného scénáře, na rozdíl od vedoucích představitelů lůzy v Portsmouthu. Davina je dokonalým zosobněním hlučné triviálnosti či čistoty bezúčelnosti. A pak ti lidi můžou jít domů a uvidět se sami v televizi! Skutečná realita!
A konečně, pořad Big Brother obrací naruby Orwellovu metaforu. Jeho Airstrip One, Letiště 1, bylo totalitním světem. Tam existovala sice teleobrazovka, ale v žádném případě nebyla pro zábavu. Avšak pořad Big Brother předstírá, že je hlasem lidu, neboli "prázdné lůzy".
"No, konec konců, žijeme v demokracii, ne? Proč nemohou lidé mít, co chtějí?" I když to znamená to, co před dlouhou dobou Tocqueville nazval "tyranií většiny"? Není už zapotřebí vědomostí, dobrého vzdělání, racionální argumentace, autority a zkušenosti. To všechno odmítají populisté jako elitářství. Beatrice Webbová jednou napsala: "Demokracie není množství neinformovaných názorů." Strašlivá to žena! Ale počkejte chvilku. Vždyť přece snad vůle většiny musí vstupovat do interakce s racionálním uvažováním, se svobodou a s lidskými právy? Vezměme v úvahu trest smrti.
Možná že by byli zastánci populismu přesvědčivější, kdyby se pracovníci televize i bulvárního tisku, kteří se schovávají za "veřejným míněním" a snaží se ho manipulovat, pokusili seriózně zjistit, jaké to veřejné mínění vlastně je, a nezazamenávali jen čtenářské dopisy či sledovanost svých pořadů.
Orwellův obraz strategie pořadu Big Brother nás však přivádí blízko ke světu televizních situačních komedií, game shows a trapným cenám právě tohoto pořadu. Vládnoucí státostrana v Orwellově románu se nesnažila aktivizovat proletariát na podporu režimu. Tito lidé byli prostě depolitizováni kulturní degenerací, zpitomělí tak, že je nikdy ani nenapadlo požadovat podíl na moci. Státostrana se stará o proletariát tím, že pro něj tiskne primitivní noviny, které neobsahují skoro nic jiného než sport, zločinnost a astrologii, senzační románky za pět centů, filmy plné sexu a sentimentální písně, které automaticky skládá stroj jménem verzifikátor. Dokonce existoval celý odbor, nazvaný "pornosoc", který vyráběl nejnižší formy pornografie.
To nebyl Stalinův ani Hitlerův režim: to byla a je ostrá satira na britský bulvární tisk.
Orwell to myslel smrtelně vážně, když argumentoval, že kapitalismus, který musí čelit velkou většinou gramotným a svobodným voličům, může udržovat jen prostřednictvím kulturního zprimitivňování společnosti takový třídní systém, jaký je hluboce nerovný a nespravedlivý. Orwell nevěděl nic o Habermassovi ani o neomarxismu frankfurtské školy. Starý dobrý George si na to přišel sám. Zdálo se to jasné.
Šéfredaktorka deníku News of the World, Rebekah Wadová, která rozhodla tisknout fotografie, jména a adresy odsouzených pedofilů, si možná myslí, že rozumí obyčejným lidem, anebo prostě jen prodává noviny svých pánů na ulici. Její noviny opravdu vyvolaly reakci lůzy ve věci, která vyžaduje citlivé a informované vedení - od lidí by se mělo požadovat, aby mysleli, nikoliv aby zbrkle jednali. Seriózní noviny, s výjimkou deníku Times (který také patří Rupertu Murdochovi jako News of the World) začaly tím, že nám připomněly, že loni bylo zavražděno jen pět dětí lidmi, které tyto děti neznaly, že na silnicích zemřely ve srovnání s tím v automobilových nehodách stovky lidí, že k devadesáti osmi procentům zneužívání dětí dochází v rodinách a že zatímco bulvární tisk zveřejňuje články o vraždách, o nezaměstnaných zneužívajících sociální podpory, o nekompetentních lékařích a tak dále a ty články jsou obyčejně dobře vyresearchované (noviny se bojí soudních sporů), všechny ty případy jsou většinou statisticky naprosto bezvýznamné. Panika dělá zprávy, zatímco statistiky jsou většinou náročné a nudné. Když mi řekl lékař před šesti lety, že mám rakovinu prostaty, zeptal se mě: "Rozumíte pojmu pravděpodobnosti?" Řekl jsem, že ano: "Díky bohu!" Smutně jsme souhlasili, že si dnes mnoho lidí myslí, že žije ve světě bez rizika a není-li možno najít nikoho, kdo by mohl být obviněn, může za to špatný zákon.
Orwell dobře chápal rozdíl mezi "tím, o co má zájem veřejnost" a mezi "veřejným zájmem". Proto napsal tu knihu, s jejímž varováním je zacházeno s cynickým pohrdáním - tu knihu samu mnozí považují za "prolefeed" - zábavnou a nenáročnou "potravou pro proletáře".
Václav Pinkava poznamenává:
Neskodilo by pridat odkaz na http://www.bigbrother.terra.com/ ci odkaz na
zdrojovy clanek
http://www.guardianunlimited.co.uk/Archive/Article/0,4273,4053167,00.html.
pripadne odkazy na doplnkovy material - v Guardianu online search je hodne na
vyber.
http://www.searchunlimited.co.uk/search97cgi/s97networkr_cgi?QueryText=Big+Brother&ResultColSize=2000&ResultTemplate=ArchiveFull%2Ehts&Collection=archive&SortSpec=Vdkpublicationdate+desc&ResultStart=1&ResultCount=10&ResultMaxDocs=1000&Dtv=0
Útok na údajně "hloupou ukvapenost" radní České televize Jany Dědečkové je pozoruhodné nedorozumění, hulvátství vůči ženě, nebo záměrná P.R. aktivita Petra Fischera ve službách současného vedení České televize. Je třeba se spolu s V.+W. ptát: dělají lidé takové věci z vlastní blbosti nebo za cizí peníze? Autorovi poznámky se nelíbí, že někteří radní dělají svou práci, za kterou jsou placeni z peněz koncesionářů. Dokonce se mu nelíbí, že paní Dědečková svoji práci dělá vážně a konsekventně.
Byl to sám generální ředitel ČT Dušan Chmelíček, který měl potřebu bilancovat svoji činnost již po čtyřech měsících ve funkci a zřejmě proto 27. 6. 2000 předložil Radě ČT materiál "Projekt Česká televize v roce 2000 a nejblíže následujících letech po čtyřech měsících praxe" (podtrženo M.V.).
Nebyla to (jen podle Fischera "ukvapená") radní Dědečková, ale celá Rada, která v zápise ze zasedání 15.08.2000 vyjádřila: "vážné výhrady k mnohým tvrzením obsažených v předloženém materiálu" g.ř. Chmelíčka a v této souvislosti dále konstatovala mj.:
"1. Ve výše zmíněném dokumentu se uvádí, že "...návrh nového Statutu ČT postoupila ČT Radě ČT ke schválení na počátku dubna 2000 (zvýraznil M.V.). Příprava norem odvozených od statutu (Organizační řád, novelizace Podpisového řádu a Provozního řádu č.1 Vysílání televizního programu v České televizi) je v tomto okamžiku pozastavena, neboť Rada ČT dosud předložený statut neschválila (zvýraznil M.V.)...." V této souvislosti Rada ČT konstatovala, že počátkem dubna 2000 jí nebyl předložen návrh nového Statutu ČT k projednání, ale pouze kopie Statutu ČT stávajícího - schváleného v lednu 1998 (zvýraznil a podtrhl M.V.). K výše uvedenému závěru došla Rada již na jednání 11.7.2000. . .". Fischer tedy ve své poznámce dokonce směšuje - věřme, že ne záměrně, ale jen nepozorným čtením zápisu z úterního jednání - stanovisko celé Rady ČT s postojem výjimečně pracovité radní Jany Dědečkové.
Výsledky zasedání Rady ČT jsou ve skutečnosti povzbudivé, a to hned z několika důvodů. Vznikl dialog nad předloženým materiálem. Alespoň někteří radní si uvědomili, že je třeba na zasedání rady nechodit si jen odpočinout na neveřejná sezení, ale je dobré se i trochu připravit, přečíst si materiály a připravit si k nim vlastní stanovisko. Nám koncesionářům se zdá, že je to normální způsob práce a že právě proto jsou radní za svoji činnost v radě placeni.
Druhou dobrou zprávou pro veřejnost je skutečnost, že zápis z jednání 15. 8. se objevil na www stránkách České televize již v podvečer dne zasedání Rady (což je historická událost) spolu s projednávaným sebezpytným materiálem generálního ředitele Chmelíčka. Novináři i celá veřejnost včetně pana Fischera tak měli možnost nahlédnout do autentických materiálů i závěrů, které k nim Rada ČT - jako orgán ze zákona zastupující veřejnost při kontrole vysílání a tvorby programu - zaujala.
V kritickém přístupu Rady ČT k materiálu generálního ředitele veřejnoprávní instituce a už vůbec ne v pracovitosti Jany Dědečkové netřeba spatřovati tragédii, ukvapenost nebo dokonce hloupost. . . Naopak, konečně se Rada probudila a začala pracovat. Příště by mohla ještě přijmout zásadu, že veškerá její zasedání budou veřejná, aby i pan Fischer z Lidových novin měl možnost na vlastní oči posoudit, na které straně je "hloupá ukvapenost". Byla by to cesta jak udržet dialog o povaze veřejné služby v České televizi na věcné rovině bez neopodstatněných osobních výpadů.
BL nejsou zábavné! Místo drbů a vtipů vyzýváte k myšlení!
Vazeny pane Culiku,
Vy mate depresi!
Jsem rad, ze take nekdo konecne zacal pravidelne publikovat slusne basne
na ceskem netu. S poezii v metru to byl dobry napad - nikdo prece nemusi
ty verse cist, kdyz nechce - avsak pro nekoho to muze byt prima zazitek.
Podobne jako rockovy song, dobra basen muze byt poradny 'nater'.
Nezalezi na tom zda je vesela, nebo chmurna. (Osobne davam prednost spis
tem chmurnym).
Ale o Vas mam obavu. Myslim, ze venujete prilis mnoho energie sporum
souvisejicim s vedenim Cs. televize a panem Stetinou. Medialni politika
a novinarska angazovanost jsou dulezita temata, avsak podle meho nazoru
si berete tyto spory prilis osobne. Mam pocit, ze nektere invektivy
proti BL a Vasi osobe Vas velmi mrzi a proto se snazite se ospravedlnit.
Myslim, ze je to chyba.
Prosim, obrnte se hrosi kuzi. Vzhledem k Vasim kritickym a politicky
nekorektnim nazorum ('levicovost' atd.) se v ceskych zemich davu
fanousku nedockate.
[BL snad jako jediny zpravodajsky zdroj v CR psaly o moznych duvodech
PROTI vstupu CR do NATO a EU. Konformnost ostatnich ceskych sdelovacich
prostredku v tomto smeru byla zarazejici. Clenstvi v techto
mezinarodnich organizacich je skvela prilezitost pro budoucnost CR.]
Bohorovnost nasi byvale politicke representace v otazce integrace CR do
Zapadni Evropy (nenechame to prece na volicich, ze) byla vsak
neslychana. Psat v teto atmosfere o moznych nevyhodach a problemech,
ktere CR mozna cekaji jako soucast NATO/EU Vas samozrejme dostalo do
role kacire.
Navic, BL nejsou zabavne! Misto lehkeho cteni poucujete, jak se chovat
civilisovane, misto drbu a vtipu vyzyvate k mysleni. V soutezi
popularity Vam to nebude prominuto.
Jenze popularita neni pro Vas rozhodujici - Nikdo Vas neplati, a proto
muzete psat zcela svobodne. Financne i geograficky jste za vodou. Vasi
kolegove v CR nemaji toto privilegium.
Piste, jak vypada svet ZVENCI. Prekladejte vsechny dobre clanky z
britskeho tisku. Lide v Cechach musi vedet, ze Zapad neni jenom
blahobyt, avsak ma radu vaznych problemu.
Vysvetlujte, ze vtipy o spinavych nevzdelanych linych cikanech jsou
prvni krok na ceste k fasismu. Ze piti 10 piv kazdy vecer a obcasne
podvadeni manzelky neni OK. Ze davani uplatku na uradech, vseobecne
fixlovani v podnikani i privatnich zalezitostech jsou zlozvyky, ktere
mozna pomahaji lidem prezit, avsak diskvalifikuji je ze slusne
spolecnosti. Ze ceske vysoke skolstvi a veda se potapeji. Piste, jak lze
studovat na universitach na Zapade, jak ziskat zamestnani v zahranici.
Pokud toto vsechne chcete nadale psat, budete i nadale nepopularni.
Svetci a proroci nikdy popularni nebyli. (Za ziva).
Hodne stesti a pevne nervy.
Poznámka JČ: Nejsem v depresi, za čtyři roky existence Britských listů jsem se mnohé dověděl a naučil o české společnosti - nezapomínejte, že dostávám několik desítek mailů denně, z celé České republiky i ze zahraničí. Být redaktorem internetového časopisu je velká škola. Dovíte se mnoho o svém společenství, s nímž při psaní a publikování vcházíte do interakce. K všem těmto názorům a poznatkům přistupuju s pokorou a snažím se porozumět tomu, proč existují. Jistě, zaráží mě občasné náhlé buranství či neférovost, v tom případě se přiznávám, že je mi vždycky trochu trapně za lidi, od nichž to pochází. Kontroverze, které Britské listy exponují, v žádném případě neberu osobně. Role sdělovacích prostředků
je velmi důležitá, proto je zapotřebí sledovat je velmi bedlivě.
Další stížnost Syndikátu novinářů na Jana Čulíka
Jane Čulíku, vystavujete se naprostému zesměšnění
Syndikát novinářů ČR
Komise pro etiku
Pařížská 9
11630 Praha
Vážení členové Komise pro etiku,
využívám ještě jednou příležitosti, kterou mi dala paní předsedkyně Komise, když mne požádala, abych se vyjádřil k upozornění kolegy Jana Urbana týkajícího se neetického postupu pana Jana Čulíka.
Činím tak při příležitosti malého jubilea: uplynuly již dva měsíce od chvíle, kdy vydavatel internetové stránky Britské listy Jan Čulík začal veřejně ostouzet mne a mé kolegy z agentury Epicentrum absurdním tvrzením, že jsme agenti, (podle všeho i placení) jakýchsi ruských politických sil v Čechách, jmenovitě snad Berezovského či Javlinského. Za tu dobu Britské listy uveřejnily neuvěřitelných 73 souborů, tykajících se Epicentra, takřka každý den pokračuje bezprecedentní pomlouvačná kampaň, kterou se pan Čulík snaží zakrýt své profesionální a lidské selhání.
Pan Čulík nedokázal podpořit fakty svá tvrzení. Možná proto také se snaží na své nepodložené a unáhlené výroky zapomenout a v některých případech dokonce je dokonce zprovodit ze světa, tak jako se to stalo s tím úžasným objevem Čulíkovy investigativní žurnalistiky, totiž že jsme součástí "impéria Berezovského, eventuelně Javlinského". Obvinění z naší příslušnosti k "impériu" uveřejněné v Britských listech 23.6. , které napadá například svým dopisem Syndikátu Jan Urban, pan Čulík z archivu svých BL prostě potichu vymazal. Na tuto skutečnost falšování hlavních důkazů jsem upozornil Etickou komisi Syndikátu svým doporučeným dopisem z 21.července. (Mimochodem používání termínu "Javlinského mediální impérium" je pouhé klišé a svědčí o tom, že pan Čulík vůbec neví, kolik v Rusku bije. Každý průměrně vzdělaný občan v Rusku a běžný zahraniční korespondent, včetně britských, ví, že právě Javlinskij je jeden z mála vrcholových politiků ruské scény, který nevlastní žádné mediální impérium, neovládá žádný deník ani žádnou televizní stanici. Ale možná má pravdu pan Čulík v tom, že tento handicap chtěl Grigorij Javlinskij vyrovnat uplatňováním svého vlivu v Čechách prostřednictvím Epicentra. Obdivuhodný postřeh.)
Obávám se, že taktika, kterou zvolil pan Čulík, totiž pokus zamlžit původní neopodstatněná obvinění, pro něž nenašel důkazy, by mohla vést k tomu, že opět zlikviduje v archivu svých BL neudržitelná a nedoložitelná, nicméně však pomlouvačná tvrzení. V podstatě proto píšu, vážení kolegové, Komisi pro etiku tento dopis, abych tomu zabránil . Vybírám jako příklad lživých tvrzení pana Čulíka jeho text uveřejněný v BL dne 27.června:
Kdopak mluví pravdu, Jan Čulík anebo Jaromír Štětina z agentury Epicentrum? Předsedou organizace Epicentrum je ruský politik Grigorij Javlinskij. (Omylem jsem v rozhovoru v Radiožurnálu řekl Berezovskij, avšak v Britských listech jsem to posléze opravil na Javlinského.) V Radiožurnálu konstatoval včera Jaromír Štětina, že jeho agentura Epicentrum je nezávislá a pokud Jan Čulík řekl, že je závislá na ruských politických skupinách, buď lže nebo má nesprávné informace. - Potíž je, že na ruských internetových stránkách je výslovně uvedeno, že Grigorij Javlinskij, šéf ruského politického seskupení "Jabloko" je předsedou Epicentra. Viz například tato internetová adresa http://www.nns.ru/tsentr/epits2.html.
. (E-mail Epicentra je na těchto stránkách uvedený jako YABLOKO@ipsun.RAS.RU. V seznamu publikací Epicentra je uvedeno větší množství tiskovin od Grigorije Javlinského.)
S plnou zodpovědností tvrdím, že text pana Čulíka (je to mimochodem jediný pokus doložit Čulíkovo tvrzení z 23.června o tom, že jsme součástí "imperií") obsahuje dvě naprosté nepravdy a to, že: a) Předsedou organizace Epicentrum je ruský politik Grigorij Javlinskij. b) V seznamu publikací Epicentra je uvedeno větší množství tiskovin od Grigorije Javlinského. S plnou zodpovědností tvrdím též, že Javlinskij není předsedou organizace Epicentrum a v seznamu publikací Epicentra nejsou žádné tiskoviny Grigorije Javlinského. Pan Čulík zde zcela zjevně lže a budu na tomto tvrzení stát do doby, než dokáže, že Javlinskij je mým šéfem, či já šéfem Javlinského.
Grigorij Javlinskij je předsedou analytického centra svého politického hnutí Jabloko, které se jmenuje rusky Centr dlja analytičeskich i političeskich issledovanij. Používá zkratku EPIcentr, přičemž tři první velká písmena, vždy jako součást loga používaná, znamenají právě ony zmíněné analyticko-politické výzkumy. Jsem vlastně vděčný panu Čulíkovi a jeho pronikavé investigaci, že jsem se o analytickém centru Grigorije Javlinského dozvěděl.
Tady je prakořen celého omylu (nevím zda úmyslného či neúmyslného) pana Čulíka. Už 8.června uveřejnil bez komentáře v Britských listech tvrzení pana Petra Bradáče, týkající se Nadace Člověk v tísni při ČT:
Nadace spolupracuje s agenturou EPIcentrum, založenou ruským politikem Grigorijem Javlinským. Korespondenty EPIcentra jsou stálí přispěvatelé ČT Petra Procházková a Jaroslav Štětina.
Zdá se, že objevitelem senzace o spojení českých novinářů s ruskými "impérii" je právě pan Bradáč. Pan Čulík o pár dní později na toto lživé tvrzení pana Bradáče prostě naletěl, neprověřil si zdroj informace a v rozhlase a pak ve svých BL vypustil onu úžasnou bombu "Yavlinskygate".
Když bublina splaskla, tak pan Čulík, místo toho, aby připustil, že se spletl, začal, neodvážně, abych tak řekl, onu kampaň proti nám, trvající už dva měsíce. Nedostatek argumentů pro svá tvrzení zakrývá otevíráním diskuse o "novinářském aktivismu". Taková diskuse by byla velmi zajímavá, ale nemyslím si, že má právo v ní vést prim někdo, kdo tak zásadně porušuje novinářskou etiku a to tím nejhorším způsobem: lží. Mimoto je nad slunce jasné , že ani pan Urban, ani nikdo z agentury Epicentrum nezpochybňují vystoupení pana Čulíka proti "aktivismu". Nezpochybňují ani názory pana Čulíka na články, které jsme v rámci své každodenní běžné práce napsali. Prostě se k tomu nevyjadřují, neb to nepovažují za podstatu věci. Pan Čulík má právo své názory říkat. Ale nemá právo účelovou lží denunciovat kohokoliv - jen a jen proti tomu je vedena námitka Jana Urbana a jen toto považuji za předmět mé soudní žaloby na pana Čulíka. Znovu se veřejně ptám pana Čulíka, nikoliv jako novinář, ale jako člověk, jehož čest napadl:
"Jak dokážete svá tvrzení, že , cituji zcela přesně: PŘEDSEDOU ORGANIZACE EPICENTRUM JE RUSKÝ POLITIK GRIGORIJ JAVLINSKIJ a V SEZNAMU PUBLIKACÍ EPICENTRA JE UVEDENO VĚTŠÍ MNOŽSTVÍ TISKOVIN OD GRIGORIJE JAVLINSKÉHO? Žádám vás, pane Čulíku, abyste opustil zamlžování nejasnými poukazy na "aktivismus" či jakousi mou duchovní spřízněnost s Javlinským (otevřeně volám, že je mi sympatičtější než bolševik Zjuganov, nacionalista Žirinovskij a druhořadý příslušník KGB Putin, či válečník a velitel hasičů Stěpašin) a konečně předložil konkrétní důkazy těchto svých naprosto konkrétních tvrzení. Jestliže tyto důkazy nemáte, najděte konečně v sobě odvahu a přiznejte, že jste si prostě spletl povrchním pohledem do internetu Javlinského firmu EPIcentr s naší agenturou Epicentrum. Když neuděláte jedno, či druhé, vystavujete se nebezpečí úplného zesměšnění."
Pan Čulík se čím dál tím více zamotává do svých konstrukcí, ponořuje se stále hlouběji do své vlastní blamáže, což jej vede nutně k používání dalších lží. Jednu z nich si dovolím Komisi předložit. Je z poslední doby, z Britských listů, ze 17.srpna. Pan Čulík píše:
V červenci zrušil šéfredaktor Jakub Patočka Čulíkův sloupek Týden ve světě za to, že Čulík zpochybnil nezávislost Jaromíra Štětiny a poukázal na jeho novinářský aktivismus...
Není to pravda, co říká pan Čulík. Literární noviny zrušily pravidelnou spolupráci s panem Čulíkem právě kvůli porušování etických norem novináře panem Čulíkem a jejich šéfredaktor Jakub Patočka to jasně vysvětlil v Literárních novinách č.30 z 19.července:
Od tohoto čísla povede v Literárních novinách sloupek Stručně ze světa Filip Pospíšil a jeho kolegové ve Sdružení Člověk v tísni. Jan Čulík vznesl hrubá obvinění proti spolupracovníkům Literárních novin Jaromíru Štětinovi a Petře Procházkové v Agentuře Epicentrum (měli by podle něj reprezentovat ve spojení s ruskými politickými silami ruské zájmy v České republice). Svá obvinění nedokázal doložit a odmítl se omluvit."
Dále pan Patočka své stanovisko umírněně a pokud možno laskavě vysvětlil též v Britských listech 11. července. Jasně mluví o nečestné kritice, kterou pan Čulík uplatňuje vůči agentuře Epicentrum. Tato nečestná kritika je hlavním důvodem rozvázání spolupráce, nikoliv "zpochybnění nezávislosti Jaromíra Štětiny a poukázání na jeho aktivismus", jak nepravdivě tvrdí pan Čulík. Kdybych to měl vyjádřit jednoduše, řekl bych: slušným novinám se špatně pracuje s tím, kdo zjevně lže. Následné útoky pana Čulíka na Literární noviny a jejich přirovnávání k Rudému právu (BL z 10.srpna) jsou už jen trapnou dohrou pana Čulíka ve snaze o vlastní rehabilitaci.
Já jsem samozřejmě Literárním novinám vděčný, že se samy postavily tomu neuvěřitelnému přívalu špíny, které začal používat pan Čulík. Používání rekvizit jako "opilé ženy", s nimiž údajně posílám slušné občany naší země "do prdele" už je pod úroveň pavlačového zpravodajství. Kdokoliv si může tato nízká pomlouvačná tvrzení najít v Britských listech a mnohokrát za sebou se na ně odvolává pan Čulík aby , jak říká , zpochybnil mou autoritu.
Dalším neetickým postupem je kampaňovité uveřejňování otázek Britských listů. Následující text, převzatý z výtisku BL ze dne 19.srpna je uveřejňován již několik týdnů za sebou takřka každodenně:
Proč píší Jaromír Štětina a Petra Procházková takto zaujaté články ve prospěch Grigorije Javlinského? Je k dispozici finanční audit "agentury Epicentrum" Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, aby bylo zjevné, jak je financována? Britské listy požádaly Jaromíra Štětinu o rozhovor, aby tyto skutečnosti objasnil. Jaromír Štětina rozhovor odmítl, protože jsou Britské listy "neseriozní", a namísto toho hodlá Jana Čulíka žalovat. Ochota podrobit se nezávislému kritickému zkoumání Britských listů v rozhovoru s nimi však autoritu interviewované osoby posiluje, neochota ji naopak oslabuje.
Neetické a odporující elementárním pravidlům slušné novinářské práce je, že první otázky začal klást pan Čulík teprve po 22. a 23. červnu, kdy vypustil první informace v rozhlase a v BL o Epicentru jako součásti impéria jakýchsi ruských sil. Kdyby se mne zeptal na jakoukoliv otázku před vypuštěním svých pomlouvačných tvrzení, zřejmě bych mu odpověděl. On však nejdříve tvrdil a teprve poté se ptal. Nejdříve tvrdil a pak teprve dodatečně začal ke svým tvrzením shánět důkazy. Takto jsem musel jeho otázky odmítnout. Měl jsem k tomu dva důvody: 1)Po Čulíkových neověřených tvrzeních jsem musel počítat s tím, že pan Čulík jakoukoliv moji odpověď překroutí a jakákoliv fakta zmanipuluje. Manipulací je samozřejmě i pravidelné každodenní a mnohadenní opakování otázky, jak je agentura Epicentrum financována, přičemž se současně hovoří o blíže neurčené závislosti na Javlinském. Zjevně to má implikovat čtenáři myšlenku, že je to právě Javlinskij, který nás platí. To je vyslovené porušení všech zásad investigativního novinářství. Novinář je povinen sehnat důkazy a ne se opírat pouze o sugestivní otázky na investigovanou osobu (to je mimochodem běžný pracovní postup Britských listů v celé řadě případů). 2) Nemohl jsem a nemohu po obviněních pana Čulíka na jeho otázky odpovídat, neboť bych tím popřel základní zásady práva. Jakákoliv moje odpověď by byla obranou proti neodůvodněnému nařčení, přičemž právo jasně říká, že důkazní břemeno leží na tom, kdo tvrzení vypouští. Nesmíme zapomenout, že se budu pokoušet bránit svou novinářskou čest a čest svých kolegů v soudní při.
Na otázky kladené panem Čulíkem jsem již mnohokrát odpověděl jiným sdělovacím prostředkům i jednotlivým čtenářům Britských listů, kteří se na mne obrátili e-mailem. Odpovím na ně samozřejmě zevrubně i Etické komisi Syndikátu, bude-li to považovat za nutné.
Neodpustím si upozornění na obecnou příčinu neetických postupů pana Čulíka. Domnívám se, že řada jeho materiálů v Britských listech je, pod rouškou "kritického hodnocení", pouhým projevem jakési hypertrofované sebestřednosti až nafoukanosti (čeština pro to má hezký výraz samožer). Za všechny snad stačí uvést jeho tvrzení uveřejněné v BL 8.srpna.
Po šesti týdnech pobytu v České republice mám z českých sdělovacích prostředků velmi nepříjemný dojem. Konvenčnost a omezenost jejich pohledu je ochromující. ...podobný pocit mě přepadal častokrát např. při šťavnění o "našem vstupu do EU", kdy se vyjadřovali "zavedení komentátoři" k "aktuální problematice" v Radiožurnálu způsobem, kdy se šedá hmota mozková nepohne. Tento pocit mě ovšem nad českými sdělovacími prostředky a jejich konvenčními "debatami" (je to žvanění, nechci urážet, ale co mám dělat, když originální myšlenka po dlouhé minuty nezableskne) přepadal velmi často. Česká veřejnost i politikové si zaslouží daleko kvalitnější službu. (JČ)
Je určitě těžké být roven pánubohu, ale pan Čulík to, jak vidět zvládá s noblesou sobě vlastní. Jen nevím, zda má právo být arbitrem české žurnalistiky člověk, který prokazatelně lže, či nedovede přiznat chybu, porušuje základní rutinní zásady novinářského profesionalismu a obrňuje se bariérou týdny a týdny trvajících pomluv .
Srdečně zdraví
Jaromír Štětina , Praha
19.srpna 00
Jaromír Štětina na otázky neodpovídá, namísto toho opakuje stále to samé
Jan Čulík
Vážený pane Štětino,
děkuji vám za další váš dopis Syndikátu novinářů.
Přikládám pro vaši informaci přílohy stránek o Epicentru, jehož šéfem je Javlinský, i seznam jeho publikací, který je na těch stranách uveden, pod adresou citovanou v Britských listech. Je to v azbuce, pokud se to řádně neotevře, prosím, dejte vědět.
Vaše nové podání Syndikátu novinářů rád zveřejním v Britských listech v pondělí dne 21. srpna 2000, stejně jako jsem dosud zveřejnil v Britských listech všechny ostatní vaše dopisy i dopisy či podání vašich stoupenců. Nemyslím však, že je ve vašem podání cokoliv nového.
Ve svém dopise, zveřejněném v Britských listech dne 25.7. 2000 (http://www.britskelisty.cz/0007/20000725i.html#08), kde vysvětlujete, že na otázky, vznesené Britskými listy, odpovídat nebudete, píšete:
"Jestli chcete usetrit misto ve svych novinach, klidne vypuste otazky, ktere mi neustale kladete. Uz jsem na ne odpovedel verejne na dotaz rady sdelovacich prostredku v Cechach. Konec koncu i ve svem vyjadreni pro Syndikat novinaru. A nebo je tam pro obveseleni nechte, mne je to celkem jedno."
Pokud je vám to "celkem jedno", proč si na ty otázky stěžujete?
Upozorňuji, že otázky zůstávají vzneseny, bez ohledu na to, kdo je formuloval, a budou existovat stále, dokud nebudou zodpovězeny.
Nechápu také, proč si stěžujete, že kritizuji vaše "angažované" novinářské psaní, když se k němu sám vášnivě hlásíte (viz Literární noviny č. 33/2000).
Časem dojde i veřejnosti v České republice, že je tento jednostranný způsob psaní, ovlivněný emocemi a tedy manipulativní, pro profesionální novinářskou práci zcela nepřijatelný, i že je nepřijatelné tisknout pouze argumenty jedné strany v určité kontroverzi a neposkytnout prostor straně druhé. Nemluvě o tom, že zrušení sloupku v Literárních novinách nikoliv kvůli jeho případné špatné kvalitě, ale za to, že se jeho autor "provinil" vyřčením něčeho, co je v české společnosti tabu, připomíná praktiky z doby komunismu. (Pomíjím už to, že jsem sloupek psal zadarmo, a teprve když ho Jakub Patočka zrušil, napsal mi, že mi za něj zpětně zaplatí honorář, takže je to celé vlastně groteska.)
Přikládám svůj text pro Literární noviny, který je mou poslední reakcí na tuto záležitost a který Literární noviny po zveřejnění čtyř kritických článků vůči mé osobě odmítly v plné verzi otisknout, protože je nekvalitní. Byl zveřejněn v Britských listech na této adrese: http://www.britskelisty.cz/0008/20000816g.html#06.
Poznámka JČ:
Od samého počátku kritizuji novinářský aktivismus a "angažované psaní" Jaromíra Štětiny, k němuž se pan Štětina vášnivě hlásí. Opakuji, že totožnost jmen obou Epicenter je záležitost relativně podružná, i když zajímavá, a otázka, proč se obě centra jmenují stejně, je legitimní. Zdůrazňováním tohoto jednoho, podružného aspektu problému a odmítáním odpovědět na všechny vznesené otázky, se pan Štětina snaží zamlžit jádro problému.
Představte si, že by existoval rumunský novinář, který by si založil v Rumunsku (jako firmu tam neregistrované) "Centrum pro ekonomiku a politiku", stejného jména jako je "Centrum pro politiku a ekonomiku" Václava Klause, a v rumunském tisku by publikoval nekriticky obdivné PR materiály o Klausovi. Nebylo by legitimní na tuto shodu okolností poukazovat?
S panem Bradáčem a jeho články nemají mé otázky či tvrzení nic společného. Od samého začátku je moje kritika zaměřena na nepřípustný, jednostranný novinářský "aktivismus" Jaromíra Štětiny, texty podbarvené emocemi, které mimochodem pan Štětina výrazně projevuje i ve svých dopisech.
Koneckonců hovoří dopisy Jaromíra Štětiny k charakteristice jeho osobnosti výmluvnou řečí. Byly zveřejněny v Britských listech
Podání Jana Čulíka Syndikátu novinářů v reakci na stížnost Jaromíra Štětiny je zde, shrnující článek k celé věci, který odmítly otisknout Literární noviny, ač jejich šéfredaktor Jakub Patočka předtím poskytl k prezentaci názorů Jaromíra Štětiny, reagujících na nezveřejněnou kritiku Jana Čulíka, jednu a čtvrt tiskové strany, je zde.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 