Co je nového v České republice

Takový smutný den, kolik jich bývá v roce,
točí se pod mraky s talíři holíren.
Už brzo odjedu daleko na vánoce
dotknout se radosti a okřát domovem.

Dostal jsem dopis dnes, můj přítel ještě žije,
můj přítel, bratr můj, co je mi podoben.
Ach moci říci: dost, vždyť cosi smutnější je
než družná samota, než tento smutný den.

Ty nevíš, co to je? Chodí to kolem vody,
voda to ráda má a dává tomu krev
nu ano, deštíček, jenž sprchne na náhody,
na vlasy, na rty žen, na lásku, na rakev.

(Jiří Orten)

Poznámka TP: To je ale poněkud nihilistický pohled. Zákon stanoví řediteli šestileté funkční období a každá výměna v mezidobí bude instituci paralyzovat - to je jasné. Otázkou tedy je, zda je méně škodlivá paralýza spojená s novou volbou, anebo to, co Jan Čulík eufemisticky nazývá stází.

D. Chmelíček je nestandardní osobností v tom, že byl na počátku své kariéry - odhlédneme-li od jednoho nepovedeného vystoupení v pořadu "21" - mnohem lepší, než jak se jeví po půl roce. Pravděpodobnost, že nyní dojde k zázračnému obratu a že se ředitel minimálně začne učit z vlastních chyb, se tedy, jak se obávám, blíží nule.

Ani já neočekávám, že by k odvolání došlo už na úterním zasedání, ale jsem přesvědčen, že jakýkoli výsledek od 1:8 po 5:4 (k odvolání je třeba šesti hlasů) rozkladné procesy uvnitř televize urychlí, protože ředitel si své vítězství vysvětlí podle mocenského klíče jako slabost Rady a nebude považovat za nutné akceptovat její věcnou kritiku.

Rovněž nemohu souhlasit s názorem, že současná Rada ČT nedokáže vybrat dobrého generálního ředitele. Samozřejmě, mnoho osobností, kterých si vážím a které by zřejmě dokázaly funkci s úspěchem zastávat, bude mít velké osobní problémy, aby svou kandidaturu předložily před "osobnosti" formátu Mareše, Kratochvíla nebo Mikše, nicméně svět je velmi nedokonalé místo a člověk občas musí dokázat obhájit své myšlenky i před lidmi, kterých si nemá důvod vážit. --- Současná "kávová" Rada, která televizi naprosto nerozumí, má zase tu výhodu, že řediteli do jeho práce - pokud nedojde k excesům - nebude moc mluvit.

Hrubě se mi nelíbil příspěvek pana Sosny, který se pozastavil nad tím, že plukovníkovi v.v. Konopickému bylo v tisku věnováno jen 11 řádek, zatímco Matuškovi 15. Při té příležitosti pocítil pan Sosna potřebu si do nemocného Matušky kopnout.

Nikdo neupírá plukovníkovi Konopickému jeho zásluhy. Dát Matušku a Konopického do jednoho pytle a porovnávat jejich hrdinství je však stejně pošetilé jako porovnávat výkony obou pánů ve zpěvu. Pan Sosna se bude muset smířit s tím, že zpěvák populárních písní je mezi lidmi známější a tudíž pro tisk zajímavější než vrchní mechanik letectva. Matuška je jednou z našich největších zpěváckých hvězd. Pokud se panu Sosnovi zdá obstarožní, bude to tím, že stárne tak, jako všichni ostatní. Ve slušné společnosti se stárnoucím umělcům dostává úcty. Ne tak u pana Sosny. Přeju Waldemarovi brzké uzdravení.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Co uděláte pro to, aby se Rada své předchůdkyni aspoň přiblížila a plnila lépe svou zákonnou povinnost?

Samozřejmě, Rada zde zanedbala svou povinnost. Navrhnu určité směrnice pro služební poštu, tak aby odpovědi byly vyřizovány do 30 dnů.

Myslím, že v té době bylo stížností k vyřízení málo. Některé dopisy ale také čekají na stanovisko ředitele.

V Britských listech jste přislíbila, že zápis bude odtajněn, ale nestalo se tak - veřejnost tedy nesmí vědět nejen, jak jednáte, ale dokonce ani o čem. To je proti Jirákově Radě další krok zpět...

Ta chybějící část ze zápisu z 11. 7. je přesně citována v zápisu z 15. 8.

Samozřejmě, jednací řád se musí změnit.

Při jednání došlo ke sporu. Navrhovala jsem, že zpráva je stejně jako projekt veřejná listina, proto jsem navrhla zveřejnění dokumentu. Byly opačné názory, že dokument je duševním vlastnictvím autora, a členové Rady dali možnost řediteli, aby zprávu zveřejnil. Takhle bohužel probíhá jednání Rady a nemám k tomu co říct.

Pokrok je v tom, že je zřetelné, jak který člen hlasoval.

To se stalo jen jednou.

Proto budu iniciovat jeho změnu.

Nikdo tento návrh nevznesl, ale máte pravdu, že bychom se tím zabývat měli sami o sobě. Tento podnět - mezi jinými - proto vznesu na příštím zasedání. Respektovat princip presumpce neviny je pro prestiž veřejnoprávní instituce velmi důležité.

Jsou podle Vás obvinění pana Hodače a tyto spekulace odůvodněné a bude se tím zabývat i Rada?

Nevím, jestli se Rada bude touto otázkou zvlášť zabývat, ale ať je tvůrcem projektu kdokoli, musíme se zabývat jeho naplňováním - a projekt bohužel naplňován není. Osobně si myslím, že pan Chmelíček nemá ani dostatečný respekt u svých podřízených, aby byl schopen takový projekt splnit.

Ano, vše tomu nasvědčuje. Vyjadřování pana Chmelíčka svědčí o tom, že si projekt dokonce ani neprostudoval.

Samozřejmě, návrhu na odvolání generálního ředitele musí předcházet dostatečná příprava, a musíme se zabývat i touto otázkou.

Způsob asi ne, ale výrazně by to změnilo pohled na Radu, zvýšilo by to její prestiž, odpadly by spekulace o politických tlacích. Bylo by naprosto jasně vidět, jak který člen rozhoduje.

Ne, v žádném případě. Kdyby bylo jednání veřejné, průběh by byl naprosto jiný. Každý člen by musel být na jednání připraven, musel by problém prostudovat, připravit si argumenty... Zcela by se změnil charakter jednání.

Jistě. Každý člen Rady má ovšem jiné důvody, proč to odmítá. Pan Rejchrt řekl, že musí rozvažovat neveřejně, jiné důvody má pan Erben a naprosto jiné pan Kratochvíl - to jsou lidé, kteří všechno vědí nejlíp a veřejnost proto nepotřebují.

Na jedné straně jim dávám za pravdu, že novináři všechno zkreslí a otočí, ale musíme se navzájem kultivovat i s novináři. Spekulace vznikají právě na základě toho, že novináři nejsou někam vpuštěni.

Nebyl to požadavek, spíš se zlobil, že jsem udělala tento krok, a řekl, že to ublíží ODS, protože on má daleko více politických zkušeností, zkušeností s novináři, a že si mohu být jistá, že se to obrátí proti ODS - což se nakonec do jisté míry stalo. Žádný novinář si nepřečetl zápis, ze kterého by mohl lehce konstatovat, že k tomuto zjištění Rada došla už 11. 7., a klidně to dávali do spojitosti s resignací pana Hodače; nejčastěji pokládané otázky byly, jestli jsem to udělala proto, že odešel Jiří Hodač.

To jistě, ale mělo by to být irelevantní i pro novináře. Je smutné, že v době Internetu si novináři nedokážou zjistit základní fakta.

Ne, v žádném případě. Řekla jsem mu, že zastupuji veřejnost a absolutně nemohu poškodit ODS tím, že jednám otevřeně.

Sedm měsíců je dost dlouhá doba a změny se už měly projevit i na programu. Program je tři roky naprosto stejný, nekvalitní, nejsou v něm patrné sebemenší změny.

Každopádně, aby byla jasná odpovědnost za pořady, aby zpravodajské pořady byly vyprofilovány, a nesmírně důležité je, aby si televize vybudovala analytické zázemí. Reforma je dlouhodobá záležitost, ale je potřeba k těm krokům přistoupit. Pokud je momentálně zakonzervován existující stav, nevěřím, že by se něco změnilo.

Takový pocit rozhodně nemám. Všechny současné osobnosti tam byly i za pana Puchalského. Myslím, že pan Chmelíček si koupil ve zpravodajství klid - to je všechno, co udělal.

Možná jsme měli víc naslouchat tomu, co říkal pan Rejchrt, než se bránit jednoduchou formulací, že to není v naší kompetenci.

Samozřejmě. Na základě i těchto kroků jsem začala přemýšlet o projektu, o své práci, o chodu televize, a jistě, musíme brát v úvahu i lidskou stránku, jak zacházet s lidmi. Což je případ i tajemnice naší Rady.

Není mi jasná jedna věc: pan ředitel tvrdí, že materiály předal, byť předtím, než Rada poprvé zasedala. To nemůže doložit, nicméně v ten samý den, kdy předal zprávu, v níž tvrdí, že materiály byly předány v dubnu, tyto materiály předal znovu. Proč?

(smích) Tak to se budete muset zeptat ředitele Chmelíčka.

Pokoušel se o to, přinesl nám třístránkový dokument, o němž opět tvrdil, že nám ho zaslal, než odešel na dovolenou, ale ten dokument se ztratil stejným způsobem jako Statut.

To jistě.

Jana Dědečková (1951), v dubnu zvolena do Rady ČT na návrh ODS, jejíž je členkou. V Radě vystupuje - zatím s malým úspěchem - s požadavkem na veřejná zasedání a na větší otevřenost práce Rady. V poslední době patří i k zásadním kritikům ředitele České televize D. Chmelíčka, jehož odvolání je rozhodnuta na příštím zasedání navrhnout.

Tomáš Pecina

V srpnu 1995, když došlo k navýšení základního jmění, které Vladimír Železný v minulých dnech poněkud teatrálně napadl, zuřila v České legislativě doba vrcholného klausismu, a odpovídal tomu i tehdejší stav obchodního zákoníku.

Pro nepeněžité vklady, jimiž byly tvořeno základní jmění obchodní společnosti, neexistovalo tehdy v zákoně omezení dnešního § 59, odst. 2, ("Nepeněžitým vkladem může být jen penězi ocenitelná hodnota, kterou může společnost hospodářsky využít... atd.") ani neplatilo kogentní ustanovení § 59, odst. 3, nařizující ocenění takového vkladu znaleckým posudkem.

Forma nepeněžitého vkladu nebyla zákonem explicitně omezena a jeho ocenění se provádělo způsobem, stanoveným ve společenské smlouvě nebo zakladatelské listině (viz tehdejší § 59, odst. 2). Teoreticky tedy společník mohl do společnosti vložit signovanou fotografii své dcerky a ocenit ji např. usnesením valné hromady na 100 milionů korun.

Zda americký investor tehdy porušil nebo neporušil platný zákon, lze posoudit pouze na základě společenské smlouvy; její znění nám sice páni šamani neposkytli, ale protože je zřejmě uložena v obchodním rejstříku, nebude problém získat její kopii.

Jak rozhodne o sporu obchodní soud, je asi předčasné předjímat, nicméně není vůbec jisté, zda uspěje Železným požadované zrušení ČNTS: větší naději na úspěch by asi měla žaloba na určení neplatnosti navýšení, eventuálně na změnu jeho výše.

Tak jako tak je rovněž odvážné (a velmi předčasné) tvrdit, že ze Železným avizovaných dokumentů vyplývá fiktivnost Lauderovy investice nebo její části. Počkejme si na znění společenské smlouvy a na výrok soudu.

Samostatnou dějovou linii tvoří ovšem trestně-právní odpovědnost aktérů. I paragraf 125 trestního zákona doznal od roku 1995 určité změny, nicméně na skutek spáchaný tím, že představitelé obchodní společnosti uvedli veřejnost (i státní orgány) v omyl zápisem nepravdivých údajů o základním jmění do obchodního rejstříku, se zcela nepochybně vztahoval už tehdy. --- Uvědomme si, že výše základního jmění není ozdobným prvkem na firemním logu, ale zcela zásadní informací, podle níž je společnost hodnocena např. při rozhodování o udělení úvěru nebo při přidělování státní zakázky.

Železného krok je tedy dvojsečný: čím hůř dopadne obchodní spor pro jeho protivníky, tím vyšší je pravděpodobnost, že nakonec on sám skončí ve vězeňské cele.

Poznámka TP: Mimochodem, i c. k. zákon č. 58/1906 ř. z. "o společnostech s ručením obmezeným" má nepeněžité vklady vyřešené líp než český obchodní zákoník do roku 1996.

Postavení BBC - i komerčních televizních stanic - je ohroženo novým digitálním věkem, kdy vznikne obrovské množství televizních okruhů, mnohé z nichž bude možno přijímat na počítačích a na dalším zařízení, kde bude obtížné vybírat televizní poplatek. Avšak traumatické zážitky tzv. dot.com společností během posledního roku by měly být pro BBC potvrzením její sebedůvěry, že je velmi důležité mít silnou, světově známou značku. BBC toho velmi efektivně využívá už nyní systémem svých vynikajících, prvotřídních, webových stránek. Pokud se jí nyní podaří vytvořit správné pořady, a snížením byrokratických výdajů získá další finance, možná se octne v silnějším postavení než její komerční soupeři. I komerční televizní stanice musejí čelit vzniku obrovského množství okruhů a nové technologii, v jejímž důsledku budou moci diváci sledovat televizní pořady retrospektivně, s vyloučením reklam.

Vzdělávat lidi v nových podmínkách

Deník Independent v sobotu napsal:

My Britové si uchováváme lidovou vzpomínku na dobu, kdy v této malé ostrovní zemi existovala jen jediná televizní stanice, což nám pomáhalo při sjednocování v jedinou kulturu. BBC tehdy měla zvláštní odpovědnost využívat masové zábavy jako lákadla pro vzdělávání mas. Technologicky se tento model už dávno přežil, avšak bylo na něm něco cenného, co stojí za to snažit se uchovat, i když budoucí forma a obsah nových digitálních okruhů není dosud jasná.

Paternalismus a arogance staré BBC se většinou už úplně rozplynuly, a to právem, ale myšlenka rozhlasové a televizní stanice, která je vedena étosem veřejné služby, který v sobě slučuje cíle vzdělávání a začleňování všech složek společnosti do národa, by měl být adaptován pro nové poměry.

Stojí zato dál platit BBC koncesionářský poplatek, aby Británie měla alespoň jednu rozhlasovou a televizní instituci, která bude motivována jinými hodnotami než jen zisky. Avšak zde existuje důležitá podmínka: BBC musí mít inteligenci a vizi, aby uměla nalézt metody, jak zabránit tomu, aby její distinktivní étos zastaral. Edinburská přednáška Grega Dyka byla v tomto kontextu skromným úspěchem.

Na ničem jiném nezáleží než na kvalitě

V pátek na edinburském festivalu vyjádřil Greg Dyke svou ambici stát se takovým generálním ředitelem BBC jako byli John Reith, který uvedl BBC do pohybu pro první polovinu dvacátého století a Hugh Greene (bratr spisovatele Grahama Greena, pozn. JČ), který ji omladil pro druhou polovinu dvacátého století.

Zdá se mi, že Dyke přišel právě včas a se správnou rovnováhou idealismu a tvrdých, mediálních zkušeností. Bez jeho energie a odvahy by BBC plesnivěla někde v koutě, přijímala by postupně rozklad, proměnila by se v nabalzamované byrokratické impérium, které by se jen snažilo za každou cenu přežít až do konce. Dyke od tohoto údělu BBC osvobodil, nasměroval ji tak, aby mohla využít své jedinečné mediální a kulturní síly: zdůraznil, že právě výroba pořadů je prvotním cílem její existence.

Hlavním Dykovým tématem byla změna. Zaměřil se na dva své předchůdce, Reithe a Greena.

Greene, zjevně Dykův hrdina v historii BBC, zachránil instituci, která se dostala pod obrovský tlak tehdy nové komerční televize, ITV (která vysílá v Británii od roku 1956, pozn. JČ). V tehdejším světě pouhých dvou televizních okruhů poklesla do roku 1960 sledovanost veřejnoprávní BBC ze 100 procent na pouhých 34 procent. Bylo zjevné, že to ohrožuje vybírání koncesionářských poplatků. Greene se rozhodl situaci zachránit.

Reorganizoval zpravodajství a publicistiku. Umožnil, aby začala vznikat celá řada kvalitních populárních pořadů. Vytvořil nový televizní okruh s kulturním zaměřením, BBC 2, a získal právo inovovat technologii: přešel na barevnou televizi a vysílání na 625 řádcích. Postavil se hrozbě pirátských rozhlasových stanic tím, že vytvořil Rádia 1 (vysílající rock), 2 (vysílající populární hudbu), 3 (vysílající vážnou hudbu a drama) a 4 (vysílající zpravodajství a publicistiku). Digitální televize je hrozbou, o níž se mluví na televizních festivalech už léta. Teď ta hrozba skutečně nastala. Domácnosti se zařízením pro příjem digitální televize mají možnost přijímat 160 televizních okruhů a až budou k dispozici konvertory TIVO, bude to znamenat, že diváci budou mít absolutní volbu dívat se na jakékoliv pořady budou chtít v jakoukoliv dobu. (Budou si je totiž stahovat ze systému v tu dobu, kdy se to bude hodit jim - pojem programového schématu televizních stanic přestane existovat, JČ.)

Dyke se rozhodl čelit množství globálních televizních okruhů pouze pěti okruhy, vysílajícími čtyřiadvacet hodin denně. Je to obrovská hazardní hra. Tyto okruhy budou muset být neobyčejně silné, pokud nemají zmizet v digitálním moři. Dyke se rozhodl poskytnout tvůrcům pořadů nástroje i finanční zdroje, aby byli opravdu vynikající.

Dyke shrnul svůj úkol docela prostě: "Musíme vyrábět vysoce kvalitní britské pořady, musíme vytvořit vynikající pořady ve všech programových oblastech. Všechno ostatní je podružné."

Jestli se mu to podaří, BBC má pevnou budoucnost zajištěnu.

Ve středu jsem spílala Spojeným státům v záchvatu ošklivosti, který u mne vyvolalo sledování konvencí dvou hlavních amerických politických stran, během nichž se projevují všechny politováníhodné rysy americké politiky. Většina novinových komentátorů si jistě někdy ve svém listě ráno přečte to, co předchozího dne napsali, s mnohonásobným pochybovačným pocitem: "Ano, ale..." Přemýšlela jsem, jestli jsem nezašla příliš daleko. Konec konců, Amerika je takovým oslňujícím souborem protikladných skutečností, že ji nelze uspokojivě definovat, natož v krátkém článku. Ale uvážím-li reakce, jaké jsem dostala, myslím, že jsem to nepřehnala.

Článek zaútočil na chronickou neschopnost americké politiky konfrontovat své občany s realitou: žádné škrty, ale obrovský růst emisí kysličníku uhličitého navzdory globálnímu oteplování, odmítnutí podepsat smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zbraní, rozhodnutí vybudovat nebezpečný a zbytečný systém národní protiraketové obrany, neschopnost přerozdělit bohatství svým vlastním chudým, nemluvě o neschopnosti jít světu příkladem při likvidaci zadluženosti třetího světa, kritizoval popravy a množství vězněných lidí, které je v Americe vyšší než ve všech diktaturách, a politický systém tak zkorumpovaný komerčními zájmy, že je urážkou slova demokracie.

V reakci na tento článek přišla lavina e-mailů ze Spojených států, které stojí za to tady podrobněji citovat. (Ponechávám v některých z nich, ale nikoliv ve všech to, čemu BBC říká "silné výrazivo".)

Přišly také klidnější a racionálnější reakce, ale převažující nálada byla viz výše. Někteří američtí liberálové vyjadřovali zoufalství, avšak dopisy, citované výše, vyjadřují postoje většiny.

Potíž je, že když začnete kritizovat Ameriku, dostanete se do společnosti, která se vám moc nelíbí. Dostala jsem e-maily od stoupenců staré britské levice, kteří si mysleli, že jsem přijala jejich podivný sovětský pohled na americký "imperialismus", když je přece podstatou mé kritiky naprostý opak, kritizuji totiž americký izolacionismus. Pár pravicových reakcionářů vyjádřilo svou šílenou nenávist vůči všem rysům americké kultury se zastaralou starosvětskou arogancí, která pochopitelně Američany neobyčejně rozčiluje. Charakterizovala jsem přece Spojené státy jak světové ohnisko kulturní, umělecké, intelektuální, lidové i hospodářské energie - což právě vede k tomu, že je ochromenost americké politiky o to více deprimující.

A pak existují ekologičtí aktivisté, kteří nenávidí Ameriku pro její hluboce zakořeněný "materialismus". Nesouhlasím ani s touto jejich ideologií: jde mi jen o to, že Amerika odmítá snížit spotřebu energie, což je nezbytné. Budou snad Američané čekat až na biblické záplavy New Yorku, Miami a San Franciska, než začnou tyto věci brát vážně?

Každý, kdo kritizuje jinou zemi, riskuje, že tím vytvoří dojem, že jeho vlastní země je bez poskvrny, ale Británie nese těžké dědictví - královnu, parlament, impérium, strašlivou historii, celou bratrovražednou evropskou minulost, před níž nás Spojené státy dvakrát zachránily.

Pomineme-li unavené staré stereotypy, tento emocionální výkřik z druhé strany Atlaniku vyjadřuje pochopitelné rozčilení nad tím, že Evropa očekává, že ji Amerika bude vojensky bránit. Ano, je to pravda, my je skutečně potřebujeme víc než oni potřebují nás. Trapně symbolická účast Evropy na Kosovu byla zoufalá a nedává nám právo se vytahovat. Proto se Tony Blair snaží vytvořit takovou evropskou obrannou politiku, z níž by vznikla efektivní mírotvorná armáda, namísto nynější špatně financované nepoužitelné a často se překrývající kapacity. (Evropa vydává 65 procent amerických výdajů na obranu, ale vzniká tím za ty peníze ve srovnání s americkou obranou jen naprosto minimální množství obranné kapacity).

Ale obrana je jen jedním symbolem beznadějné evropské neschopnosti vytvořit jednotný celek, který by mohl poskytnout alternativu americkému postoji ve světě.

Jak konstatovalo mnoho e-mailů, Američané mají všechno, co potřebují, přímo doma, pod novým obranným deštníkem, tak kdo potřebuje svět? Problém s morálními argumenty, na jejichž základě přesvědčujeme Američany, aby na sebe vzali víc odpovědnosti za situaci na světě je ten, že když to odmítnou a udělají na nás dlouhý nos, nemůžeme dělat nic.

Nerozčilujme se, spojme se, to musí být poselstvím pro Evropany. Nemá cenu čekat na Američany, až udělají to, co je správné, jako první - musíme to udělat nejprve my. Britští politikové se budou muset začít jednoznačně obracet k Evropě a ne k Spojeným státům, budou-li chtít dosáhnout řešení evropských problémů. Francie a Británie by mohly začít tím, že by se vzdaly svých křesel v Radě bezpečnosti OSN ve prospěch představitelů celé Evropské unie.

Miroslav Stýblo

Demokracie anebo vláda korporací?

Robert Seymour, Chapel Hill News, 27. srpna 2000

V demokracii záleží na každém hlase a všichni občané mají hlas ve své vládě. V Americe o tohle přicházíme. Moc velkých peněz nyní ochromuje náš politický systém. Na republikánské i na demokratické konvenci se vyjednávalo o skutečně důležitých otázkách za scénou: velké korporace prosazovaly svůj vliv na tvůrce zákonů a vyžadovaly k nim privilegovaný přístup. Možná že bychom měli vytvořit nový pojem a nazvat naši vládu nikoliv demokracií, ale "korpokracií", vládou velkých podniků.

Volby, více než kdy předtím, jsou určovány penězi. Náklady na kandidaturu jsou nyní tak obrovské, že je nyní nemožné kandidovat bez podpory velkých finančních skupin. Politikové intenzivně lobbovali pro získávání peněz, i když - a to je ironické - v Los Angeles o tom Demokraté hovořili jako o "akcích, vypořádávajících se s dárci". Na republikánské konvenci byl každý pátý delegát milionář.

Je zvlášť znepokojující, že hlavní financování politických stran pochází jen asi od jediného procenta amerických občanů! Vliv peněz od několika málo lidí je zvlášť zřejmý ve filmovém průmyslu. Filmoví milionáři reagují na občasnou jemnou výtku od Kongresu neustálým proudem násilí a vulgárností, drze pošpiňují rodinné hodnoty. Protože mají peníze, nikdo proti nim nic nezmůže.

V důsledku této situace docházím k závěru, že byl můj hlas znehodnocen. Je zcela zjevné, že moc peněz je silnější než moc volební urny. Jak jinak můžeme vysvětlit, že i když průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Američanů si přeje smysluplné omezení vlastnictví zbraní a zákon o právech pacientů, který by skutečně fungoval, tyto zákony nemáme. National Rifle Association (Národní asociace vlastníků zbraní) a organizace, poskytující zdravotnickou péči, mají větší vliv než všechny naše hlasy dohromady.

Ano, peníze umějí projevovat vliv. Je naivní se domnívat, že poslanci v Kongresu jen tak přijmou ke svému prospěchu obrovské finanční částky a že to vůbec nemá vliv na to, jak hlasují. Každý rok touto dobou se u mě politické strany stejně jako u mnohých z vás ucházejí o finanční dary, ale velmi pochybuji, že dolary, které já posílám do Washingtonu, mi zaručí takovou pozornost, jaké se dostává Chlapcům s Velkými Penězi. Můj malý finanční dar bude jen jako šepot, kdežto dar korporací bude řevem. V podstatě to znamená, že jsem ztratil právo na svobodu projevu.

Tento systém je zkorumpovaný a ochromuje naši vládu. Ti, kteří nás znásilňují mocí svých peněz, ohrožují naši svobodu. Dobro národa je často obětováno ve prospěch zákonů, které slibují privilegovaným lidem stále víc a víc peněz, čímž se stále více oddalují od chudších.

V době bezprecedentní prosperity je to skandál, že nezvýšíme minimální mzdu a že ti, kdo učí v našich školách a kdo se starají o velmi mladé a velmi staré občany, dostávají tak malý plat. Jak může země, kde existuje tolik bohatství, tolerovat to, že pětina jejích dětí žije v chudobě a že 40 milionů jejích občanů nemá zdravotní pojištění? Ředitelé některých velkých amerických korporací vydělávají za jediný týden více, než mnoho jejich spoluobčanů vydělá za celý život.

Myslíme-li to skutečně vážně ohledně návratu slušnosti, respektu a integrity do vlády, musí nás znepokojovat víc než jen osobní chování těch, které volíme. Musíme eliminovat nesprávný vliv velkých peněz při politickém rozhodování.

Je smutné, že tolik našich mladých lidí zastává tak cynický postoj vůči možnosti politické kariéry. Chápou, jak obtížné to je být poctivým politikem v nepoctivém systému. Je možná přehnané vyslovit obvinění, že máme vládu založenou na úplatcích, ale rychle k tomu směřujeme. Také směřujeme k vládě, která bude věnovat stále méně pozornosti tomu, jak ve volbách hlasujeme. Ti, kdo dávají peníze, ovlivní významná rozhodnutí.

Byl jsem potěšen odvahou Colina Powella v jeho projevu na republikánské konvenci, když poukázal na to, že je nedůsledné stavět se proti afirmativní akci pro menšinu chudých lidí a zároveň dovolovat afirmativní akci prostřednictvím peněz ve prospěch bohatých. Ale byl jsem velmi zklamán, že John McCain se ani nezmínil o potřebě reformy financování prezidentské kampaně. Poté, co národ reagoval obrovskou podporou na jeho výroky, že je třeba zbavit náš politický systém zlořádů spojených s přílivem peněz, neřekl o tom na konvenci ani slovo!

Samozřejmě, je nesprávné argumentovat, že reforma financování volební kampaně je stranickopolitickou otázkou. Není tomu tak. Každá strana poukazuje na zlořády při financování druhé strany, ale je zjevné, že vinny jsou obě strany. Stalo se to drogovou závislostí pro Demokraty i pro Republikány.

Ani bychom neměli být překvapeni, že je nedůsledné likvidovat sociální podporu pro chudé lidi a dál poskytovat obrovskou podnikatelskou sociální podporu pro bohaté. Neustálé žadonění, aby byly sníženy daně, je falešné. Pohlédněte jen na podrobnosti, a téměř ve všech případech mají bohatí vždycky daleko větší prospěch než všichni ostatní. Tak je tomu v současnosti v případě marriage penalty tax a se zdaňováním realit. Přišli jsme o smysl pro férovost.

Vliv podnikatelských peněz kromě toho vyvolává mnoho skepse ohledně vznikající globální ekonomiky.Je pochopitelné, že ti, kdo protestují, jsou podezřívaví: jsou přesvědčeni, že globální ekonomika jen umožňuje korporacím, aby vykořistovaly životní prostředí a chudé lidi jinde. Zdá se, že daleko více chceme vyvážet kapitalismus než demokracii. Obvinění, že podstatou americké zahraniční politiky je prosazování amerických podnikatelských zájmů v zahraničí, je platné.

Zakládající dokument v naší zemi argumentuje, že "spravedlivá moc" vznikne "na základě souhlasu těm, jimž se vládne". Musíme vrátit naši vládu zpět občanům, abychom všichni měli hlas při rozhodování o naší společné budoucnosti. Od tohoto ideálu jsme se hodně vzdálili.

Robert Seymour je pastor, nyní v důchodu, působil v Olin Binkley Memorial Baptist Church.

Kostas Zgafas

Samozřejmě že jsem si vědom toho, že unipolární převaha může být nebezpečná. Česká společnost má svoji zkušenost z opěvování nových pořádků z 50. let (Pavel Kohout) a je to správné, že se vzájemně varujeme před možností opakování nějakého nového komsomolství obráceného o 180 stupňů. A samozřejmě, že si uvědomuji určitou demagogii, které americká společnost podléhá (z podstatně části možná i proto, že musela po půl století nést tíhu protipólu SSSR ve studené válce a též se tak stala obětí určitě ideologizace). A samozřejmě, (jen jako příklad), že i mě velmi překvapilo, když jsem viděl v TV obhajovat Gulf War tím, že na straně USA stojí Bůh, a proto jsou v právu.

Co se týká politické atmosféry v USA, důležité je si uvědomit, z jakého pohledu se na ní kdo dívá. Podle mě zkušenosti je pohled z univerzitního prostředí a z prostředí "Američan corporation" velmi, převelmi odlišný. Na univerzitní půdě je předvolební kampaň velmi sledována a sdílena, diskutována. Universita ji propadne. V corporate America je to velmi odlišné. Tam spíš člověk zjistí, že politika Američany zajímá mnohem méně, než se domníval, když byl na univerzitě. A vůbec je velmi odlišný život na univerzitě a u firem. Je velmi možné, že to je právě univerzitní prostředí, které propadá předvolebnímu patosu vytvářenému médii a možná, že jsou to právě lidé zaměstnáni v privátním sektoru, kteří mají úplně jiné (a větší) starosti než tomu propadat. Jaké starosti? Např. živit univerzity (teď pochopitelně úmyslně přeháním, ale kus pravdy na tom je - aniž bych chtěl hanět univerzity: univerzity žijí z velké části Z daní a firmy ZE zisku, Z kterého ty daně platí, Z kterých potom ty univerzity do značně míry žijí - a to je určitý faktor). Takže je možné, že tam ani žádný patos VLASTNĚ NEEXISTUJE, pokud připustíme, že prostředí korporací, firem a vůbec privátní sektor je v USA prostředí dominantní.

Ten článek britské novinářky působí velmi útočně vůči USA, ale možná, že to udělala naschvál, aby tím vyvolala reakci. (Jen tak mimochodem, v Guardianu na webu je už americká reakce zveřejněna a novinářka Polly Toynbee dělá něco velmi evropského - zpětně kličkuje a couvá). (Viz dnešní Britské listy, výše, pozn. JČ)

Specificky jen k pár bodům jejího článku:

1) že západoevropské státy nemohou učinit to nebo ono v oblasti životního prostředí, protože jim USA nesly příkladem. Není třeba komentáře - jak to pěkně souzní s její oslavou samostatné uvažující Evropy.

2) 40% lidí bez lékařského pojištění (nenafoukla to Polly Toynbee o nějakých 100% ? Ale přiznávám, i 20% je dost)

3) závěr článku - (ten ukazuje jeho útočnost)

Luboš Motl

jsem rád, že alespoň někdo na ten článek v Guardianu nahlíží jinak než typický ubrečený Čecháček, který si neustále stěžuje na všechny "nahoře" a jehož typickým mluvčím jsou Britské listy. Myslím si, že ta pozitivita Ameriky, kterou autorka článku tolik kritizuje, patří k Americe odjakživa a je jedním z elementárních důvodů toho, že je dnes Amerika s celkem zjevnou převahou nejsilnější zemí na světě. Amerika vždycky nabízela člověku velký prostor na tvořivou práci a rozmach, z druhé strany od samých počátku si zde svítili na bandity a pak vůbec lidí, kterým jde spíše o destrukci.

Moc dobře chápu, že různé lidí v Evropě (a v ČR zvláště) musí vysloveně děsit a popouzet, že je v USA možné nasbírat si na volební kampaň 100 milionů dolarů jako George Bush ml. Vždyť v ČR se kritizují lidé za "zločiny" i milionkrát menšího rozsahu. Neříkám, že jsem z tohoto způsobu vedení kampaně odvázaný - a existují nesporně také i inteligentní Američané, kteří nebudou Bushe volit právě pro tento jím vytvářený dojem, že s penězi lze cokoliv vyhrát (Forbes měl fondu nakonec nemenší hromadu, a přesto jeho omezené řečnické a jiné schopnosti rozhodly o jeho vyřazení) - každopádně financování tohoto druhu k vysoké americké politice patří.

Je třeba říci, že Amerika prostě funguje, neřeší se žádné otázky o tom, jak zachránit zemi při životě, Amerika prosperuje jako nikdy předtím a může si dovolit myslet na různé velké programy - jestli si autorka myslí, že je to jen infantilní hra, mýlí se: možná by si *přála*, aby Amerika takto silná nebyla. Rozdíl mezi Bushem a Gorem je zcela věcný a jasný a je mezi čím si vybírat, logika přístupu k politice je z obou stran podobná. Oba se těší spíše pozitivní podpoře přibližně 85% Američanů a bude to ještě dosti tuhý souboj.

Panu Stýblovi: dnešní Amerika se možná podoba Sovětskému svazu brežněvovské éry, věci jsou pompézní, arogantní a nekritické, je tu ale jeden "drobný" rozdíl, který možná nechcete vidět: Amerika je ve stavu, který takovému chování dává plně ospravedlnění, alespoň po stránce celkových ukazatelů a průměrného materiálního standardu, který si může Američan dopřát. Kritizovat lze plno věci kolem etických vlastností (nebo vzdělání) jednotlivých lidí a vůbec tisíců jednotlivostí, ale kritizovat dnes Ameriku jako celek, způsob jejího vedení, ekonomický stav nebo cokoliv podobného by bylo projevem značně snížené soudnosti.

Druhý odstavec článku říká mnoho trivialit. Samozřejmě, že čím bohatší, silnější a důležitější je Amerika, tím více se její politika soustřeďuje na Ameriku samotnou. To je přece naprosto zákonité a nutné. Politika se má více soustřeďovat na důležité věci, a čím jsou USA samotné důležitější, tím více se na ně politika musí soustřeďovat. Rétorika o tom, že Amerika může nyní opravdu uskutečňovat své sny, je na místě. Autorka celý odstavec mluví o tom, jak smělé plány Amerika má, aby najednou napsala zcela nepochopitelné opačný výrok o tom, že se "vytratila veškerá společenská vize" (z ústavy?). Ano, v tom je princip americké svobody a demokracie, že žádná společenská vize se společnosti jako celku ústavně nevnucuje.

Poznámka o ironii také není na místě. Všechny tyto pozitivní věci Amerika prožívá vážně, a jestli míní ironicky svoji poznámku nějaký ten závistivec z ne až tolik úspěšné ciziny, je to opravdu celkem irelevantní.

Obvinění: globální oteplování. Zfanatizovaný ekologicky křik nesdílím. Případné oteplování a jeho příčiny jsou kontroverzní a ne až tak jasné otázky - a ještě navíc si vůbec nejsem jist, zda oteplování lze považovat globálně za negativní záležitost. Pro určitě věci je nepříznivé, pro jiné je příznivé a příjemné. Celková ekologická situace v USA je podle všeho, co jsem viděl, velmi dobrá a Evropa má co závidět.

Obvinění: obrana. USA prostě musejí mít obrannou sílu a nemohou spoléhat na to, že celý svět se poslušně odzbrojí a nikdo nikde nebude mít žádnou záložní zbraň schovanou. USA v historii a současnosti téměř vždycky přinášely světu mír a záchranu - a mají tedy IMHO celkem přirozeně právo (nejen právo silnějšího) k tomu, aby si tuto surovou sílu udržovaly, a tato síla bude nejspíše nejednou v budoucnosti prospěšná i pro jiné. Nechápu, kde autorka bere aroganci označovat systém protiraketové obrany USA za "šílený", když ho mimochodem podporují i obě hlavní politické strany. To nasvědčuje, jak tomu opravdu je, je to dost dobrý projekt, jehož cílem je opravdu to, co autorka říká, uchránit se před útoky zemí, kterým je jedno, jestli se dočkají odvety. Samozřejmě, že cílem protiraketové obrany je ochránit se před světem (a jeho raketami) - v podstatě jako "ostnatým drátem". Kdyby systém jednou fungoval, bude poskytovat Americe ochranu spíše ještě spolehlivější než hrozba oboustranného zničení. K policistovi: Amerika už položila za hloupost jiných ve válkách hezkou řádku životů, z druhé strany je samozřejmé, že by příliš mnoho dalších hochů takhle obětovat nechtěla. Z jedné strany z určitého hlediska souhlasím třeba s Jiřím Dienstbierem v tom, že čestnější by byl v Kosovu boj člověka proti člověku, z druhé strany cítím, že je to naivní plýtvání lidskými životy a že to, co se stále reálné, mělo také svůj pozitivní efekt, byť to skýtá mnohá rizika. Američané se opravdu nerodí proto, aby umírali za řešení nějakých šarvátek kdesi na Balkáně. Když už, takové věci by se opravdu měla naučit řešit Evropa sama a nedomáhat se takto trapným a "samozřejmým" způsobem neustále pomoci z Ameriky, a to ještě pokud možno takové pomoci, která by byla pro USA co možná nejbolestivější.

Obvinění: třetí svět. 600 milionů dolarů stačí na oddlužení třetího světa? Autorka se asi překlepla. Jsem proto, aby se třetímu světu takhle i jinak pomohlo, z druhé strany by se neměl vytvářet dojem, že je to naprostá povinnost USA, ani dojem, že to automaticky řeší chudobu. Chudoba chudých tkví hlavně v chybějících kapacitách bohatství vytvářet, které se odvíjejí od obecně zaostalosti zahrnující nízké vzdělání a podobně věci. Jsou to složité otázky a optimální způsob pomocí jistě není tak jednoduchý, jak se snaží autor ve svém odstavci o třetím světě naznačit.

Obvinění: chudoba. Vytvářený dojem je přehnaný. V USA se i nejchudším občanům postupně garantuje přístup k Internetu a jiné vymoženosti. Celkově ale úhrnné bohatství USA roste také proto, že si lidé nemohou jen tak žít že sociálních dávek. Američani samotní to dokonce chápou a ty zmíněné velké masy lidí totálně na dně, o nichž autor píše, nevolí žádné své socialistické revolucionáře, ač by na to měly právo. Většina Američanů rozumí tomu, že americký ekonomický systém je předpokladem odpovídajícího růstu.

Autorka na mě působí skutečně dojmem určitého socialistického revolucionáře, už podle formulací, kde se ohrnuje nad ruským carem. Mám dojem, že ti, kteří to po carovi převzali, asi budili větší sympatie autorky. Americká ústava je skutečně "něco". Je to dokument, z něhož se zrodil společenský systém, který v budoucnosti (pomineme-li katastrofické scénáře) ještě ledacos čeká. K poslednímu odstavci, propagujícímu evropské vlastenectví: já jako Evropan možná jistě sentimenty zde naznačené sdílím (autorka ale asi ještě nepohleděla na Ameriku tak, aby viděla, jak je i ona krásná země), z druhé strany je racionálně poměrně nasnadě, že pokud by Evropa užívala autorčiných ideologických pohledů na organizaci společnosti, brzy by se Evropa dostala do podobně situace vůči Americe jako Kuba. Také by dále a stále více křičela, o kolik je silnější a lepší než Amerika, ale propast by byla stále zjevnější a bylo by třeba křičet stále více.

Závěr. Británie je pozitivní o něco méně než USA, jiné země ještě méně než Británie, ale dokud v nich lidé nepochopí, že pozitivismus, vyvážený pragmatismus a konstruktivní přístup amerického typu je tou správnou cestou nahoru, budou se stále utápět v brekotu a nářku nad tím, že mají za Amerikou stále větší ztrátu a že je Amerika stále více ovládá, což je samozřejmě do značně míry pravda - a je to navíc poměrně zasloužená pravda.

Miroslav Stýblo

účelem mého příspěvku nebylo ani srovnávat Sovětský svaz s dnešními USA, ani hodnotit, neřkuli kritizovat, "Ameriku jako celek". Srovnával jsem na základě svých osobních zkušeností politickou atmosféru v SSSR brežněvské éry se současnou předvolební atmosférou ve Spojených státech. Jen to a nic víc! Ujišťuji Vás, že pokud by mě dojmy že života a práce v USA byly převážně negativní, určitě bych tu těch osm let nevydržel.

P.S. I když BL ani jejich redaktor určitě nejsou bez chyb, mají jednu velice pozitivní stránku, dávají bez zjevného omezení prostor širokému spektru názoru na nejrůznější oblasti života u nás a ve světě. Tím se bohužel nemůže pochlubit (pokud to mohu posoudit) žádný že sdělovacích prostředků v současné ČR a dokonce ani mnohá média v USA (to bude asi tím americkým "positivismem").