Rada ČT: Když je Česká televize napadena, má právo informovat jednostranně
Česká televize
Rada České televize
Vážený pan
Tomáš Pecina
Britské listy
V Praze 30. srpna 2000
Vážený pane Pecino,
jménem Rady České televize Vám děkuji za Váš dopis ze dne 18. 6. 2000, v němž se na Radu ČT obracíte se stížností na generálního ředitele České televize ve věci zveřejnění tiskové zprávy v hlavní zpravodajské relaci Události.
Rada České televize se touto stížností zabývala na svém zasedání dne 20. 6. 2000 a přijala stanovisko, které je obsaženo v bodě 4 Zápisu z jednání Rady České televize ze dne 20. 6. 2000:
"Rada se zabývala "Stížností na postup ředitele zpravodajství Jiřího Hodače ve věci zveřejnění Tiskové zprávy v hlavní zpravodajské relaci Události" V této souvislosti Rada konstatovala, že stížnost podaná na ředitele zpravodajství Jiřího Hodače nespadá do působnosti a pravomoci Rady ČT. Jak vyplývá z § 8 odst. 1 písm. e) Zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi v platném zněni, je Rada ČT oprávněna rozhodovat pouze o stížnostech týkajících se ředitele, přičemž ředitelem se podle § 8 odst. 1 písm. a) téhož zákona rozumí generální ředitel České televize, Rada proto v dané věci nemůže přijmout žádné rozhodnuti.
Dále se Rada zabývala stížností na generálního ředitele ČT ve stejné věci, která byla podána Tomášem Pecinou. Rada přijala následující stanovisko:
a) způsob mediální prezentace posledních události v redakci zpravodajství ČJ: zvláště v denících Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, byl jednostranný, neodpovídal skutečnému stavu věcí a silně poškozoval mediální obraz České televize. Po prošetření celé záležitosti Rada konstatovala, že odvolání Romana Proroka bylo ovlivněno profesními důvody a v žádném případě ne politickými důvody.
b) ve věci "Tiskové zprávy z 15. 6. 2000" vyjadřující stanovisko ČT Rada proto konstatuje, že v kontextu celé situace a mediálního zkreslování skutečného stavu věci bylo zveřejnění této zprávy (anebo alespoň jejich podstatných částí) v souladu s § 2 Zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, protože bylo vedeno snahou poskytnout veřejnosti objektivní informace v situaci, kdy jiné vlivné médium informovalo o případu jednostranně.
c) Rada konstatovala, že personální otázky, které se v souvislosti s danou věcí objevily a které vznikaly už v minulosti, jsou v kompetenci generálního ředitele ČT v rámci pracovně-právních vztahů.
d) Rada na základě výše uvedených skutečnosti rozhodla, že stížnost Tomáše Peciny je neodůvodněná.
Člen Rady M. Rejchrt na základě § 3 odst. 3 Jednacího řádu Rady ČT zahrnuje do zápisu odlišné stanovisko od konečného rozhodnuti Rady v bodu 4: Rada ČT měla vyslechnout signatáře stížnosti na ŘZ J. Hodače a pak teprve zaujmout stanovisko."
Vážený pane Pecino, děkujeme Vám ještě jednou za dopis, který jste nám zaslal a zároveň se omlouváme za zpoždění naší odpovědi.
S pozdravem
Miroslav Mareš, předseda Rady České televize
Vadou na Vasem clanku je samozrejme dodatecny komentar pana sefredaktora,
za ktery, jak chapu, nemuzete. Pan Culik v nem jako uz stokrat predtim
tvrdi, ze licenci dostal nekdo "spolecne" - ackoliv vsechny dokumenty
(vcetne tech, ktere uverejnil) jednoznacne rikaji, ze licence byla udelena
CET-21. Aby svoje tvrzeni "podporil", prida modrou linku na "dokument":
kdyz se na linku klikne, clovek ovsem zjisti, ze to neni zadny dokument,
nybrz nejaky jiny hloupy clanek obsahujici subjektivni pohledy nejakeho
anonyma, o nemz mluvi Culik jako o "informovanych kruzich". Podobnym
zpusobem Culik "pracuje" porad.
Zabavne na tech stupidnich komentarich pana Culika je i to, ze kdesi mezi
radky se zrcadli, ze v hloubi moc dobre chape, jak se veci maji, ze CME
nikdy licenci nevlastnila, a tudiz nikdy nemohla mit definitivni jistotu
nad televizi jako takovou, jen v to "doufala". Ale s podobne "uvazujicim"
clovekem je pak tezky rozhovor. Jestlize smlouvu, v niz je jasne napsano,
ze CET-21 dostava licenci na TV vysilani, interpretuje tak, ze si myslel,
ze vlastne CET-21 dostava tu licenci s nekym napul, a tudiz ze napul patri
CME (pricemz jeste postupne z techto 50% nenapadne udela 100%), potom
vyroky takoveho cloveka o nespolehlivosti Vladimira Zelezneho mohou byt
pro srandu i vrabcum na strese. Zamestnanci televize, herci, komedianti
apod. vedi asi lepe, jestli je rozumnejsi a spolehlivejsi spolehnout se na
Vladimira Zelezneho, nebo treba na Jana Vavru.
Americane nebyli hloupi, ze spolehali na Vladimira Zelezneho. Americane
(presneji receno Bermudane) :-) byli naopak v tomto pomerne chytri,
protoze jim Vladimir Zelezny - na rozdil od kohokoliv jineho v Evrope -
vydelal pekne penize. Byli hloupi, ze si ho nesnazili udrzet a nenabidli
mu nejake rozumnejsi podminky - pul zisku pro CET-21 apod. a nejaky podil
pro neho - aby si jeho naklonnost a neuveritelnou loajalitu (spolu s dilem
pohadkovych zisku) udrzeli. Hezky je Culikuv zaver, v nemz se sam pokousi
prijit na kloub tomu, co si vlastne on sam mysli :-), kdyz pise: "Jsem
presvedcen, ze v tomto sporu hodnotim kriticky obe strany." :-))) Svym
komentarem vyvolany obraz sebe sameho jako mentalne neprilis
sofistikovaneho lhare a zlocince tedy doplni pan Culik, zamestnany jako
jazykovedec, jeste o skolacky jev ze slohovych praci tretacku, za ktery se
snizuje znamka i na velmi nenarocnych venkovskych zakladnich skolach.
O české literatuře v Británii minulého století
Rozhovor Jana Čulíka s Jamesem Naughtonem pro RFE
Člen koleje St. Edmunds Hall oxfordské univerzity dr. James Naughton vyučuje na tamější fakultě moderních jazyků českému a slovenskému jazyku a literatuře. Podrobně se zabývá recepcí české literatury v Británii od počátku devatenáctého století a poslední dobou také sám překládá do angličtiny zejména dílo Bohumila Hrabala. Jan Čulík s dr. Naughtonem pro pořad Slovo a svět natočil čtyřdílný rozhovor o tom, o jaká česká literární díla Angličané během dvou minulých století projevili zájem, jaké má v Británii česká literatura v současnosti postavení a s jakými problémy se musí potýkat překladatel, který se snaží adekvátně do angličtiny převést charakteristické a zcela nenapodobitelné Hrabalovy texty. V dnešní, první části čtyřdílného pořadu vysvětluje dr. Naughton, jaký měla česká literatura v Británii ohlas v minulém století.
Mnoho lidí v Československu asi neví, že se lidé v Británii o českou kulturu zajímali už začátkem devatenáctého století.
[pásek]
James Naughton: Mainly these were individuals who were interested in Czech matters and then the readers of their books and articles published by these authors in various magazines.
[hlasatelé]:
Šlo hlavně o jednotlivce, kteří měli zájem o české záležitosti, a pak o čtenáře jejich knih a článků, které tito lidé uveřejnili v různých časopisech. První překlad z češtiny do angličtiny vznikl přibližně kolem roku 1820. Pokud vím, raný britský zájem o českou literaturu byl vzbuzen publicitou kolem padělaných rukopisů. Je to spojeno s podobnými britskými padělky skotského básníka Jamese Macphersona. První překlad české literatury pořídil jistý Polák, který žil v Edinburku a jmenoval se Krystyn Lach-Szyrma. Nějaký zájem by i dřív o české pověsti, např. o Libuši, které byly zprostředkovány do zahraničí prostřednictvím němčiny. Lach-Szyrma přeložil r. 1821 buďto přímo z češtiny nebo z polštiny jeden úryvek z Kralovédvorského rukopisu.
Takže by se dalo říci, že myšlenka údajně starobylých, ale ve skutečnosti padělaných rukopisů vznikla ve Skotsku, přenesla se do střední Evropy a pak se zase vrátila do Edinburku?
Jiným romantickým falsifikátorem literárních textů byl ale Thomas Chatterton, a to byl Angličan. Macpherson byl jenom jedním ze zdrojů inspirace básnických padělatelů. Jiným zdrojem inspirace romantických falzifikátorů byla německá Píseň Niebelungů, ruský epos o princi Igorovi a staré srbské básně, což ovšem samozřejmě nebyly padělky.
Takže prvotní zájem o českou literaturu v Británii byl spojen s ohlasem údajně starobylé české lidové epiky.
Ano. A pak se vyskytla osobnost, která projevila o českou literaturu širší zájem. Jmenovala se John Bowring. Bowringova pozornost se ovšem také soustřeďovala na Rukopisy, protože jeho hlavním informátorem byl František Ladislav Čelakovský.
Bowring vydal nějakou antologii české poezie, viďte.
Je to dlouhá historie. Bowring byl nejprve kupcem. Plavil se po Baltském moři a dostal se až do Ruska. Tam, protože měl literární zájmy se začal zabývat ruskou literaturou a uveřejnil antologii ruské literatury. Pak se věnoval poezii ostatních Slovanů. Vydal antologii polské poezie, srbské poezie a maďarské poezie a začal se považovat za polyglota, který je schopen překládat ze všech evropských literatur.
A opravdu těmito všemi jazyky hovořil?
Ne, neznal je pořádně. Některou českou poezii přeložil z německých překladů, které mu poslal Čelakovský, například myslím některé Kollárovy sonety byly přeloženy z německé verze Časopisu českého muzea. Bowring také kolem roku 1828 uveřejnil pár článků o české poezii - v anglických časopisech Foreign Quarterly Review a Westminster Review. R. 1832 vydal svou českou antologii Wýbor z Básnictvi Českého. Cheskian Anthology. Když ale antologie vyšla, Bowring už začínal ztrácet zájem o slovanskou poezii. Začal se připravovat na kariéru diplomata - později působil na Dálném Východě.
Co ta antologie obsahovala?
Jak už jsem se zmínil, Bowring překládal Kollára a pak tam byly ukázky z české středověké literatury a autoři jako Šnajdr, "Jan za chrta dán". Byla to velice dobře sestavená antologie: materiál Bowringovi totiž vybrali Češi, hlavně Čelakovský. Taky obsahovala lidové písně. Zvlášť v úvodu bylo hodně chyb: Bowring si to nenechal od nikoho v Čechách zkontrolovat. Byl trochu zbrklý.
V jakém asi nákladu vyšla tahle první antologie české poezie v angličtině?
Příliš velký určitě nebyl. A kniha se asi moc neprodávala, jak se dovídáme z korespondendce. Bowring chtěl jisté množství výtisků poslat do Prahy.
Ale tam určitě tou dobou nikdo neuměl anglicky.
Mělo to být pro anglické návštěvníky Prahy.
Kdo byl dalším průkopníkem zájmu o českou literaturu v Anglii v devatenáctém století?
Pak se o českou literaturu začal zajímat Angličan jménem Albert Henry Wratislaw. Jeho dědeček prý pocházel z Čech nebo spíše z Moravy. Albert Henry Wratislaw vyučoval v jedné anglické internátní škole a honosil se tím, že mezi jeho předky byl údajně Václav Vratislav z Mitrovic. To ovšem nikdy nebylo potvrzeno. Jeho rodina se považovala za vzdálenou anglickou větev rodu Vratislavů. Albert Henry se naučil česky částečně z úcty ke svým českým předkům. Psal lidem do Čech dopisy česky, a ty dopisy se zachovaly. Je z nich vidět, že uměl česky velice dobře.
A co on vydal?
R. 1849 Wratislaw uveřejnil stručnou antologii soudobé české poezie: obsahovala verše od Hanky, Jablonského a podobných autorů. Zdaleka ale nebyla tak zajímavá jako Bowringova antologie. Wratislaw taky přeložil části Královédvorského rukopisu.
Ale kolem roku 1850 už tohle všechno asi v Čechách muselo být dost zastaralé?
To záleží na tom, koho máme na mysli. V Čechách Rukopisy tou dobou určitě ještě zastaralé nebyly. V polovině devatenáctého století Václav Hanka stále pokračoval ve vydávání mnohojazyčných edic rukopisů, to trvalo až do semdesátých let. Nepravost Rukopisů byla přece poprvé jaksi důrazně prokázána až v osmdesátých a devadesátých letech, a i pak hodně lidí dál věřilo, že Rukopisy jsou pravé. Takže Češi ve styku s Angličany zajímajícími se o českou literaturu by určitě i kolem r. 1850 stále Rukopisy doporučovali. Bezpochyby je doporučoval i Hanka, s nímž byl Albert Henry Wratislaw v korespondenčním styku. Doporučil by je býval i Palacký.
Zajímal se Wratislaw také o něco jiného než o českou poezii?
Wratislaw posléze studoval hlavně starší literaturu, protože ho zajímalo husitství a český protestantismus. Psal o Janu Husovi a v pozdějších letech života několikrát přednášel v Oxfordu o české středověké literatuře, zejména ze 14. století. Rozbíral Tomáše Štítného, Dalimila, Legendu o svatém Prokopu a další texty. Jsou to skutečně velice zajímavé přednášky. Vyšly knižně a po dlouhá léta byly pak jediným dosažitelným anglickým studijním materiálem o české středověké literatuře. Je to opravdu velice dobrá kniha. Obsahuje také překlady úryvků. Tenhle Albert Henry Wratislaw také identifikoval rukopis Dalimilovy kroniky, který je uložen na univerzitě v Cambridgi v Trinity College.
Takže Wratislaw se také o českou literaturu původně zajímal kvůli Rukopisům: hledal v ní starobylé pozůstatky eposu dávných Slovanů.
To bylo jen jedním jeho zájmem. Druhým jeho zájmem bylo náboženství, zajímal se o historii českého reformismu. Mimochodem, také přeložil známé Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, knihu o jeho cestě do Konstantinopole. Přeložil to velice dobře a překlad byl asi docela úspěšný.
Vyšel tiskem?
Vyšel r. 1862 a byl kladně recenzován v časopise Athenaeum. Z korespondence se dovídáme, že na překladu Wratislaw dokonce vydělal trochu peněz. Byl to zřejmě nejúspěšnější anglický překlad českého díla za celé devatenácté století, do té doby, než František hrabě Lützow přeložil r. 1901 Komenského Labyrint světa. Lützow mimochodem r. 1899 také vydal své anglicky psané Dějiny české literatury.
A jak se historie anglického zájmu o českou literaturu vyvíjela v devatenáctém století dál?
První univerzitní učitel slovanských jazyků a literatur na univerzitě v Oxfordu William Morfill přeložil jednu knihu o Husovi a uveřejnil článek o Vrchlickém a Sládkovi a jiných českých autorech. Také psal o slovenské literatuře, ale žádné literární texty sám nepřekládal. R. 1894 přeložili Václav Emanuel Mourek a jeho anglická žena Jane román od Šmilovského jménem Nebesa, ale ten úplně zapadl. Jiným zajímavým překladatelem z češtiny byl jistý Walter William Strickland. To byl aristokratický odpadlík. Pohádal se se šlechtickými příbuznými. Zajímal se o anarchismus a buddhismus. Později žil v zahraničí a dochoval se záznam korespondence britského ministerstva vnitra ze dvacátých let našeho století, v níž se uvažovalo, jestli je záhodno vůbec tohoto člověka pustit zpátky do Británie. Tou dobou byl ale Strickland už dost starý. Zemřel r. 1938 ve věku sedmaosmdesáti let na Jávě. Strickland vydal v minimálních nákladech několik vlastních překladů z češtiny, které bezpochyby sám i financoval. Nejprve přeložil dvě hry od Emanuela Bozděcha. Pak výbor z Hálkových Večerních písní a r. 1886 vydal i překlady několika Hálkových dosti vynikajících povídek a novel, jako například Poldík rumař. Strickland překládal většinou velice dobře. Přeložil také báseň Hanuman od Svatopluka Čecha.
A to tu Čechovu báseň přeložil do angličtiny ve verších?
Ve verších, a naprosto dokonale. Není ovšem jasné, kdo tyhle Stricklandovy překlady četl. V knihovnách se hledají velice obtížně. Později, ve dvacátém století, je Strickland vydával znovu, někdy víckrát. Strickland se také zajímal o lidovou slovesnost, a tak přeložil i Erbenovy Slovanské pohádky, které mimochodem přeložil i Henry Albert Wratislaw.
Celkem je možno shrnout, že i když během devatenáctého století vznikly překlady soudobých českých děl od Hálka, Čecha, Bozděcha, Šmilovského, vůbec se pokud vím nepřekládal Neruda ani Mácha. Od Erbena byly přeloženy pouze Svatební košile jako libreto Dvořákova oratoria. Dvořák byl v té době v Anglii neobyčejně úspěšným skladatelem. Tyto překlady však v britském literárním povědomí nezanechaly v podstatě vůbec žádnou stopu.
Kdyby tyto překlady četl dnešní čtenář, byly by mu vůbec dnes ještě přístupné?
Stricklandovy překlady se dodnes čtou velice dobře. A Lützowův překlad Labyrintu světa z r. 1901 by mohl být dnes klidně vydán znovu. Totéž platí o Wratislawově překladu Příhod Václava Vratislava z Mitrovic.
To co se z české literatury v devatenáctém století v Anglii překládalo, ovšem zdaleka nebylo typické, alespoň snad z dnešního hlediska. Bylo tomu tak proto, že tyto překlady byly zcela okrajové a náhodné? Proč se například nepřekládal Mácha?
Když v Anglii v r. 1846 pobýval Josef Václav Frič, navštívil Johna Bowringa a snažil se ho přesvědčit, aby překládal Máchu. Ale nic z toho nebylo. Otázkou taky je, kdy začal být Mácha i v Čechách považován za významného autora.
Za májovců, ne?
Pro ně jistě byl důležitým básníkem, ale pro širší čtenářský okruh určitě zaujal místo výjimečné básnické osobnosti až mnohem později. Mě ze začátku překvapilo, jak málo se angličtí překladatelé v devatenáctém století zajímali o Máchu. Plánoval se překlad Zeyerova Jana Maria Plojhara, ale z toho taky nebylo nic. Za celé 19. století nebyl žádný rozsáhlejší český román přeložen do angličtiny.
Pes versus pes (správněji pán versus pán)
K článku p. J. Dvořáka v BL 7.9.2000
Nelze říci, že by pro p. Dvořákem popisované případy zcela chyběla právní úprava.
I zde platí obecná ustanovení Občanského zákoníku (dále "OZ"), zejména § 415 (tzv. obecná prevenční povinnost): "Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí." Z tohoto ustanovení vyplývá, že majitel psa je povinen zabránit tomu, aby jeho pes napadal lidi, psy nebo jiná zvířata, aby poškozoval zeleň, znečisťoval veřejná prostranství atd.
Na druhé straně má majitel podle § 417 odst. 1 OZ povinnost svého psa v případě nebezpečí napadení přiměřeným způsobem chránit ("Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení."). Za přiměřený způsob zákroku se považuje takový, při kterém vznikne co nejmenší újma, a to i útočícímu psovi. Použití pepřového spreje lze podle mého názoru považovat za přiměřený způsob obrany, pokud není použita nepřiměřeně silná dávka, která by psovi způsobila trvalé poškození čichu nebo zraku. Usmrcení útočícího psa lze považovat za přiměřený způsob obrany pouze v případech, že hrozí smrt napadenému psovi nebo je jeho majitel sám útočícím psem nebezpečně napaden a jestliže útok nemůže bez ohrožení svého života a zdraví odvrátit jinak.
Jestliže pes v důsledku napadení jiným psem utrpí zranění, může se jeho majitel oprávněně domáhat na majiteli útočícího psa úhrady veškerých nákladů spojených s léčením takového zranění, a v případě, že pes v důsledku útoku uhyne nebo je utracen, zaplacení jeho ceny, pokud tomuto napadení nemohl zabránit. V případě, že by k napadení psa jiným psem přispělo to, že majitel napadeného psa jej před napadením přiměřeně nechránil, jde podle OZ o škodu vzniklou spoluzaviněním obou majitelů psů a ti jsou pak povinni škodu nést poměrně podle míry zavinění každého z nich.
Úmyslné poštvání psa na jiného psa (či jiné zvíře) je porušením ustanovení § 4 písm. f) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a tedy přestupkem podle § 28 téhož zákona (za který může být uložena pokuta až do výše 10 000,- Kč, při opětovném spáchání až do výše 15 000,- Kč; pokud by se takového jednání dopustil profesionální chovatel, může mu být podle § 27 téhož zákona uložena pokuta až 50 000,- Kč). Projednávání těchto přestupků a ukládání pokut je podle § 24 téhož zákona v pravomoci obce. Jestliže tedy policista zjistí, že někdo poštvává psa proti jinému psu, měl by podle zákona o policii zjistit jeho totožnost a sepsat úřední záznam o zjištěném přestupku, který postoupí příslušnému obecnímu úřadu.
Povinnost na veřejných prostranstvích (všech nebo některých) vodit psa na vodítku (a případně též i nasadit mu náhubek) může majitelům psů pro území příslušné obce uložit v rámci opatření k zajištění veřejného pořádku obecní zastupitelstvo obecně závaznou vyhláškou vydanou podle zákona o obcích. Kontrolovat dodržování takové vyhlášky a pokutovat majitele psa, který ji poruší, je pak zejména úkolem obecní policie (v malých obcích, které nemají zřízenu obecní policii, je to úkolem pracovníka obecního úřadu, kterého starosta pověřil kontrolou veřejného pořádku, ev. starosty osobně).
Pokud jde o psy užívané myslivci v revíru, je podle zákona o myslivosti a na jeho základě vydaných prováděcích předpisů dovoleno užívat pouze čistokrevných psů uznaných plemen, kteří prošli náročným výcvikem zakončeným úspěšně složenou zkoušku způsobilosti (přičemž jednou z mnoha podmínek úspěšného složení zkoušky je, že pes neprojevuje agresivitu vůči jiným psům). Používání nezpůsobilého psa při výkonu myslivosti je závažným porušením pravidel myslivosti, za které by myslivci hrozilo odebrání povolenky k lovu a vyloučení z myslivecké společnosti.
(Autor je dobrovolným funkcionářem KDU-ČSL na místní úrovni.)
Když nemusíš, tak nemusíš
Reklama je ucinna, jen pokud ve cloveku vzbudi takovy zajem o dotycny vyrobek,
ze si jej skutecne koupi.
Jinak jde (prinejlepsim) o profesionalne uspesne (rozumejme povsimnutihodne)
umelecke dilo.
Reklama, o niz byla rec, je o nejakem vyrobku, na ktery si nevzpominam, lec
reklamu samotnou si vybavuji.
To ovsem neznamena, ze by reklama byla v mem pripade zcela ne-efektivni.
Muze na mne zapusobit tak, ze si dotycny vyrobek koupim misto jineho,
konkurencniho, jsa podvedome ovlivnen jeho reklamou, az si pujdu koupit tento
typ vyrobku. Leckdy staci k vyberu pocit, ze ze dvou znacek je mi jedna
(kladne) povedoma. Znacka v zaberu - to je princip reklamniho sponzorstvi
sportu, a jak vedi vyrobci skodlivych vyrobku, tento typ reklamy dobre funguje.
(Radeji "skodlivou" reklamu na neskodlivy vyrobek nez naopak?)
K dosazeni tohoto souperiveho efektu reklamy je idealni, aby asociace byla
nejen prijemna, ale aby slo o asociaci s davkou nutkavosti ci neodolatelnosti.
Zinscenovana kradez je jasna nadsazka principu nutkavosti. Pro vetsinu lidstva
je kradez lakave fantasiji uvolneni od usnerovane reality, kde plati zakony,
kde se clovek nemuze chovat tak pudove, jak nabada jeho primitivni podstata. Je
lhostejne, zda jde o kradez 'ulicnickou', ci chladnokrevne profesionalni.
Legrace konci, kdyz jsou soucasti 'dramatu' obeti na zivotech. (Zadna soudna
reklamni agentura nevypusti reklamu, kde nekdo nekoho zastreli, aby ho obral o
produkt X.) Ale kdo z nas se nikdy nezasnil, jak by asi provedl genialni loupez
stoleti, ten at oponuje vyse uvedenemu.
Efektivita reklamy se vsak tezko meri penezi, nebot nelze provest kontrolni
experiment, kde se tataz populace ve stejnych podminkach reklame vystavi ci
nevystavi - a porovna se vysledek. Zijeme uvnitr velke sociologicke zkumavky,
bez moznosti kontrolniho experimentu.
Jak rikal klasik*: "Polovina penez, ktere davam na reklamu, je vyhozena. Potiz
je, ze nevim, ktera polovina to je."
Ale uz se nevi uplne najisto, ktery klasik to byl.
Prenesene: Nejake procento udaju/nazoru/argumentu/clanku na webu jsou
omyly/myty/lzi/nesmysly.
Jak je poznat?
Odkazy:
*
Sprostá a brutální, ale mluví se o ní
Je to reklama zlá, sprostá a brutální. Udělat anketu, devět lidí z deseti ji odsoudí. Ani nemusíme opakovat, proč.
Je ta reklama ale opravdu špatná? Z hlediska intelektuála, rodiče, vychovatele, etika či zákazníka určitě ano. Ale z hlediska zadavatele či agentury?
Kolik reklam na sladkosti jsme už viděli a kolik z nich si pamatujeme? Soudě podle sebe, viděli hodně, pamatujeme málo. (Uznávám, že typické děcko je podstatně vděčnějším objektem než moje nemlsavá maličkost.) Moravská firma se za těžké reklamní peníze do povědomí dostala, ale vytvořit reklamu, jež opravdu zaujme a zafixuje se, není žádná legrace.
Těch ve stylu Toscaniho „navoněné zdechliny" vidíme každý den přehršli. Je-li pěkná a milá, může docílit chvály, vyhrát soutěž, ale ve svém hlavním cíli uspět nemusí. Reklamy se přece nevyrábějí kvůli úspěchu v soutěži ani kvůli chvále estétů, nýbrž proto, aby splnily objednané zadání. Hezké podívání je fajn, ale bez vazby na produkt je spíše jen exhibicí tvůrců. Reklama je především tvrdý boj s nesmlouvavou konkurencí výrobců, výrobků i tvůrců.
„Šokovat, omráčit, zaujmout i v negativním směru", označuje to velmi případně Aleš Kastner. Co když ta loupežnická holčička vůbec není tak špatná - rozuměj z hlediska zadavatele. O té reklamě se mluví a diskutuje, nezapadla tedy mezi šedivý průměr. I to už může být úspěch. „Když musíš, tak musíš" - rým to sice není, ale jsou i podstatně horší slogany...
Tu kulatou oplatku s dlouholetou tradicí u nás každý zná, nejde tedy o její uvedení a umístění na trh a nemusí se ani nějak okatě vnucovat. U regálu v obchodě to pak už secvakne samo...
A určitě to není reklama nejhorší. Nejhorší přece je, když se o něčem nemluví, nepíše, neví. Kdežto každý článek o tom, jak je zlá a hnusná, je přece taky reklama. Zdánlivě sice anti-, ale přitom úplně jiná a navíc zadarmo!
A jak na reklamy? Inteligencí, zkušeností, informacemi, osvětou. Asi je to s reklamou trochu jako s tou blbostí podle Wericha: nelze nad ní vyhrát (proč taky, dodávám, svým způsobem je nutná a do tržních mechanismů patří), ale je s ní třeba stále bojovat. Nejenom zákazy a úřední regulací, ale i vnitřně. A ne proto, abychom ji zahubili, ale abychom s ní dokázali žít a naučili to i své potomstvo.
Snad by si každý ve chvílích, kdy mu nejvíce vadí, měl vzpomenout na socialistickou reklamní smršť vedenou televizním panem Vajíčkem a na celou tehdejší spotřebitelskou realitu. Když se začala hroutit, zrodil se jeden z nejúspěšnějších sloganů: Už je to tady!
A tak to máme. Je to tady. Děkuju osudu, že jsem se života s těmi reklamními přiblblinami dočkal.
Vředy může mít i sportovec, nejen ministr
Zaregistroval jsem nedávno v BL hysterický článek kteréhosi "volného
internetového žurnalisty" (čti: kohokoliv těsně po vojně, kdo ví, kde je na
klávesnici počítače ENTER a co znamená ikona MS-Word - nevysmívám se, jen
konstatuji kvality české on-line žurnalistiky) na ignoraci Úřadu vlády,
který tazateli nevysvětlil, PROČ ministr bez portefeje a vedoucí Úřadu vlády
ing. Karel Březina nenastoupil základní vojenskou službu. To, že se
odpovídající úředník choval jako hulvát nehodný svého platu a pozice bylo
jasné a zřejmé. Proto Jan Čulík vyvěsil na Britské listy celou dokumentaci
tohoto případu. Správně. Neomluvitelnost chování státního úředníka došla
vzápětí "zasloužené odměny". Skvrna jakoby ale zůstala i na ministrovi...
Proč?
Problém zůstal problémem a vojančení nejmladšího ministra zůstalo palčivým
tajemstvím pro všechny návštěvníky internetového deníku BL. Jan Čulík,
žijící v Glasgow a píšící Britské listy odtud, neznalý přesně zákona 106/99
o právu občana na informace (přezdívaný též podle svého spoluautora
Kužílkův - upřímné díky, pane poslanče, ale vaší PR agentuře bych být vámi
neplatil), ponechal na BL vývěsku, která je tam dodnes. Bez odpovědi.
Pochopitelně. Protože zdravotní informace zaměstnance jsou tím nejpřísněji
utajovaným údajem každého osobního oddělení. Zákon 106 navíc neumožňuje
jejich zveřejňování, stejně jako se nedozvíte prémie ani plat úředníka
státní správy. Toto je závazná direktiva. Ochranu soukromí a osobních dat
již dnes navíc hlídá (zuby ceně a prozatím jen temně vrče) Neuwirthův
"Úřad na ochranu osobních údajů" v informačních systémech. Staré právní
pravidlo platí stále. Neznalost zákona neomlouvá.
Vtip je ale v tom, že v Čechách se nic neutají, i kdyby klíče od trezoru měl
jen jeden... A tak se prosáklo, že před několika dny skončil ministr -
sportovec v nemocnici se žaludečními vředy. Jeho kolega ještě z doby, kdy
oba byli zaměstnanci sněmovny - dnes náměstek ministra Martin Turek se
nechal v té souvislosti slyšet, že vředy jsou Březinovým evergreenem.
To, co mne na celé kauze zaujalo, jsou hranice soukromí a jejich ochrana v
případě jakéhokoliv občana - nejen politika. V současném, globalizujícím se
světě nesmírně složité. Editor, sedící na Novém Zélandě a redigující
"Novozélandské" listy bude mít díky liberálnímu přístupu novozélandské
administrativy jiný názor, než redaktor, píšící příspěvku ze Stockholmu či
Mnichova. Mohou být rozdíly v legislativách i žurnalistických zvyklostech
zemí živících pány redaktory. A tak i když oni všichni budou psát česky a
budou mít české čtenáře, i oni mohou mít konkrétní skušenost z Islandu,
Paraguaye, USA, Londýna či Jihoafrické republiky. Daň globální digitální
komunikační revoluci.
Jenže otázka zůstává: podle jakých pravidel se má chovat český politik při
dotazu na svou milenku (a proč by nemohl mladý český neprovdaný politik mít
milenku?) či své vředy? Odpověď je (alespoň v tuto chvíli) jednoznačná:
podle českých zákonů a nařízení, které si někteří čeští politici dali
dobrovolně. (Zapomíná se už, jaké podmínky nutil premiér Miloš Zeman svým
ministrům v případě lustrací NATO nad rámec zákona o NBÚ ? A kdo křičel ?
Miloš Zeman? Ne.). A tak Jan Čulík má sice pravdu, ale vidí tu pravdu
britskýma očima. Z pozice britského novináře má britskou pravdu, a
předpokládám, že Princezna Diana by svůj soukromý život také odhalila v
Londýně bez všetečných paparazziů... Nicméně i vedocí Úřadu vlády je český
státní úředník a tak je vázán českými zákony. A ty musí nejen ctít, ale také
aktivně prosazovat. A proto zřejmě ministr Březina neodpoví, proč nešel v
minulosti na vojnu. Všichni si to mohou ale domyslet. I čtenáři Britských
listů. On už totiž ministr odpověděl. Činem.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 