Je nejnovější "objev" Železného právníků pustý výmysl?
Posuďme sami z originálních dokumentů:
Železný napadl smlouvu z 28. 7. 1994 mezi CEDC a CME Czech Republic B. V. (nizozemskou dceřinnou společností bermudské CME), která prý byla uzavřena před založením CME Czech Republic B. V.
Můžeme-li věřit české verzi této smlouvy (http://www.pecina.cz/files/cnts/sml19940728.html), uvádí se v ní, že nizozemská společnost je v procesu založení a smlouvou předpokládaná transakce bude dokončena později, po vzniku této společnosti.
Holadnsky psaný výpis (http://www.pecina.cz/files/cnts/excmebv.html) z obchodního rejstříku pak udává jako datum založení, datum vestiging, 7. 4. 1993. Zdá se tedy, že CME Czech Republic B. V. skutečně byla v červenci 1994 "v procesu zakládání", který byl dovršen 3. nebo 4. 8. 1994 vznikem společnosti.
Pro úplnost je třeba dodat, že překlad předložený agenturou CEPRA, překládá tento termín jako datum zřízení sídla. Neumím holandsky a jsem tedy odkázán na slovníky, avšak všechny, v nichž jsem hledal, překládají tento termín svorně jako establishment, Gründung, resp.établissement, tedy založení (např. http://dictionaries.travlang.com/DutchEnglish/dict.cgi?query=vestiging&max=50, http://www.allwords.com/query.asp?SearchType0&Keyword=vestiging&goquery
=Find+it%21&Language=NLD&NLD=1&FRA=1&DEU=1&ITA=1&ESP=1&v1238946914 aj.).
To ovšem neznamená, že je s ČNTS, spol. s r. o., vše v pořádku. Zajímavou teoretickou otázkou by např. bylo, zda je podle zpřísněných požadavků obchodního zákoníku (po novele č. 142/1996 Sb.) přípustné, aby společnost CET 21 vkládala do ČNTS jako nepeněžitý vklad svou ze zákona nepřevoditelnou vysílací licenci (tento fakt je zakryt formulací, že se vkládá know-how sovisející s licencí). Zdá se totiž, že CET 21 fakticky nevložila licenci ani "know-how" s ní související, nýbrž svůj závazek s ČNTS na exkluzívní bázi spolupracovat, a takovou formu nepeněžitého vkladu obchodní zákoník nedovoluje. V zájmu spravedlnosti je ale nutno dodat, že existují i silné argumenty v opačném smyslu.
Kuriózním detailem je, že tento problém by nikdy nevznikl, kdyby licence byla ohodnocena pevnou částkou. Protože však ustanovení původní společeenské smlouvy předpokládalo, že se její hodnota bude s každou změnou základního jmění upravovat tak, aby tvořila dvanáctiprocentní obchodní podíl, bylo nutno provést při prvním navýšení po účinnosti novely 142/1996 její přecenění podle nových požadavků.
Relativně nedávné znění společenské smlouvy ČNTS je pro informaci zde:
(http://www.pecina.cz/files/cnts/ss19990607.html).
Jak si senátoři představují demokracii? - Aneb děti malují Senát
Senát ČR vyhlásil dětskou malířskou soutěž o Senátu. Libuše Benešová prohlásila v nedělním vysílání Radiožurnálu, že děti od věku předškolního po adolescentní mládež se mohou inspirovat například tématy "Senát jako ústavní instituce", nebo také jednotlivými senátory, případně "Jednání Senátu".
Myslel jsem, že se potrhám smíchy. Vidíte taky ten krásný obraz od desetileté Madlenky S., který zobrazuje vážnost Madlenčina vztahu k české ústavnosti a Senátu jako jejímu vrcholnému vyvrbení?
Představuji si, jak kandidáti vzoru Šlouf 99 sedí modelem skupině mladých pionýrů, a ty portréty potom! Senátoři sice nabídli také téma "Valdštejnský palác, jeho okolí a interiéry", ovšem to je typicky totalitní představa, že někdo má s chutí namalovat hezký dům, a přitom vskrytu posloužit zvýznamnění instituce státu, případně tak do sebe na celý život vrýt kladný vztah k našemu (lidově) demokratickému zřízení.
Nemrazí vás? Mě ano. Prostě některé formy politického chování by měly být tabu aspoň pro zodpovědné politiky (a to jsou právě ti zvolení).
Neprosazuji politickou korektnost, ale žádám, aby víc přemýšleli o takových cestách prosazování demokracie, které jsou demokratické, nikoli manipulativní, a aby se politici vyhýbali třeba tupé touze po sebeoslavě.
Možná někde vyhrabu a paní Benešové pošlu skvělou knížku "Pětkrát hurá demokracii" od Litevky Rimy Martineniene a Dána Eigila Kjaergaarda, kterou u nás v roce 1995 přeložila Lenka Jandová a vydala Agentura STROM s podporou OSF Praha. Obsahuje téměř návod na různé postupy, jakými se dá, třeba s dětmi, společně naučit demokratickému jednání v celé škole, a také pak takovou demokracii provozovat.
Právě politici by přece měli znát, kde opravdu vzniká demokratický postoj, a jak se utváří vztah k demokratickému uspořádání společnosti, aby nemuseli kopírovat totalitářské vzory, které do nich kdysi zlovolně napumpovali bolševici. Prozatím nehodlám předpokládat, že by se senátoři chtěli formám přímé demokracie záměrně vyhýbat...
Už slyším, jak mnozí volají, že se přece stát nedá přímou demokracií řídit. To ani netvrdím, ačkoliv myslím, že to jenom nevíme, ne že to nejde. Nezkoušeli jsme to, tuším, a nebyly ty prostředky, jako je internet... Jak vůbec si tedy demokracii představují sami občani? Víme o tom něco?
Pro spoustu lidí je demokracií určitě jen ta zastupitelská. O tom, že by demokratické mohlo být například "ať má slovo a je vyslechnut každý!", se u nás moc reálně neuvažuje.
Všimněme si sporů kolem referend: Ukazují, že jsme s to uvažovat leda o tom nejobtížnějším, celoplošném využití přímých forem demokracie, a není divu, že se tu národ neshoduje.
Demokratické právo promluvit a být slyšen se naopak dá úspěšně uplatňovat spíš v menších skupinách, například ve škole a třídě, nebo v menší obci, a ovšem v různých spolcích. Zdá se mi, že Češi byli jako občanská společnost okradeni o jednu z velkých vymožeností: o schopnost spolčovat se za účelem řešení věcí kolem sebe.
Snad si mnozí pamatují a jiní se o tom učí, že v začátku padesátých let bolševici zakázali a rozpustili většinu spolků. Promyšleně tak vzali občanům nejen kus jejich života, ale taky cvičiště pro demokratické chování a vyjednávání, podobně jako když Margaret Thatcherová za své vlády prosadila výrazné omezení pravomocí městských rad velkých měst (tehdy většinou v rukou labouristů), kde se "cvičí" politikové pro vyšší posty, takže zdecimovala konkurenční opozici na dlouho dopředu.
Jaké problémy nám přináší politika založená naprosto převážně na zastupitelských formách demokracie, nemusím podrobně vykládat - např. svévolnost zvolených, občanský postoj "pánbůh vysoko, car daleko", nesrozumitelnost řeči i jednání politiků a s ní propojený nárůst korupce a mafiánských praktik.
Je určitě hezké, když děti malují a když jejich obrázky visí na stěnách Valdštejnského paláce. Myslím, že by se senátorstvo mohlo učit, že krásné jsou nejen obrázky o nich samých, a mohlo by například uspořádat dražbu a ze svých osobních kapes nakoupit jakékoliv hezké dětské obrazy a podpořit nějaký dobročinný účel. Tím by se od nich děti možná naučily, že například sbírat na chudé se dá nejen přímým doprošováním, ale i různými společenskými aktivitami, ve kterých se zároveň trénuje vyjednávání, vzájemný respekt a schopnost vyvíjet konkrétní postupy pro dosažení konkrétních cílů (tomu by se mělo říkat politika...).
O jednom civilizačním konfliktu
Jak jsem podpořil Dopravní podnik hlavního města Prahy čtyřmi sty korunami - doufám, že jim to bude k dobru
Jan Čulík
(Zahajuji tímto občasný seriál "Příběhy pro JP".)
V neděli dopoledne 10. září kolem jedenácté hodiny jsem čekal v Praze na vlak na stanici metra Staroměstská, když mě z perónu u kolejiště vylákalo do hlavní chodby metra to, čemu Britové říkají "commotion" - hluk, nářek a vzrušené hlasy. Vyšel jsem a zjistil jsem, že c.k. revizor Dopravního podniku hlavního města Prahy - jak to na tomto místě bývá - chytil další oběť. Snědý muž středních let s černým knírem mírně neurvalého vzezření, jemuž (jak se ukázalo při příchodu blíže) páchlo z úst cigaretami, tam křičel na distinguovanou, křehkou manželskou dvojici čistě a úpravně oblečených francouzských důchodců. "To byste takhle mohla jezdit na jediný lístek pořád," hulákal na ně. Stará paní, na kterou revizor řval, se rozplakala. Když v křiku pokračoval - chtěl na postarších francouzských turistech pokutu čtyři sta korun -dáma se ve vzlykotu sesula k zemi a v bezbranném pláči usedla na obrubník jednoho ze sloupů metra. Starý manžel stál bezradně vedle ní. "No, jen žádný tyjátry," reagoval revizor kultivovaně. "Když můžou platit pokutu naši lidi, co byste nemohli platit vy!" křičel dál revizor svými páchnoucími ústy. "La police! La Police!" volal bezmocně starý pán. "Jen si zavolejte policii, bude vás to stát dva a půl tisíce, takhle jenom čtyři stovky," vyhrožoval revizor. Plačící paní na zemi zoufale listovala ve francouzsko-německém slovníku a snažila se tam ukazovat na různá slova, ale bylo to k ničemu.
Scéna přilákala kromě mne ještě nějakou dívku a postupně jsme vyzvěděli, o co jde. Moc francouzsky neumím, ale plačtivému vysvětlování francouzské dámy jsem porozuměl. Měla na sobě volný zapínací svetr s kapsami. V nich měla dvě jízdenky na metro, jednu ze včerejška použitou a jednu neoznačenou. Starší lidé přece často špatně vidí bez brýlí na tištěný text. Při vchodu do metra si francouzská paní obě jízdenky spletla. Podruhé označila v značkovacím strojku už použitý lístek z předchozího dne - v druhé kapse jí zbyl lístek neoznačený. Oba ukázala revizorovi a to vyvolalo ten řev.
Myslím, že těch čtyři sta korun pokuty těm distinguovaně vyhlížejícím francouzským turistům nemohlo vadit - je to - i pro penzisty myslím - ze západního pohledu dost malá částka. Stáli bezradně před hrubým útokem na svou lidskou důstojnost, před nímž se nedokázali bránit. Neříkám, že se jim něco podobného nemohlo nikdy stát jinde, ale většinou v zemích se západními zvyklostmi (včetně zemí, kam jezdí lidé ze Západu na dovolenou) - asi ne. Mnohokrát jsem někde na Západě udělal nějakou chybu a byla mi s přátelským úsměvem prominuta. I kdybychom se na to měli dívat jen cynicky: podnikatelé vědí, že takový přístup je pro ně z hlediska reklamy daleko plodnější, než být na zákazníky neurvalý. (Dva dny před svou nynější cestou do České republiky jsem si v Glasgowě kupoval v obchodě pevné, kvalitní boty, cena 65 liber [něco pod 4000 Kč]. Když jsem si je vyzkoušel, prodavač mi je přinesl k pokladně, a účet byl najednou jen - 5 liber [cca 300 Kč]. "Jak to," ptal jsem se. "Byly zlevněny, pane, už to byl poslední kus," zněla odpověď. Zlevnění zboží, které si už zákazník rozhodl koupit, o tak radikální částku, bylo, přiznám se, i pro mě poněkud nezvyklé.) Jinak mám dojem, že se přece jen v západních zemích - nepočítám rasisty a extremisty - dává častěji před nacionálním přístupem přednost lidství. - Ale byli jsme tady, v Praze, uprostřed České republiky, ti Francouzi byli turisté v pro ně neznámé, exotické, na první pohled atraktivní zemi - jaký dojem si z té Prahy tito lidé odnesou?
Pokusil jsem se to revizorovi vysvětlit: "Víte, tohle je kulturní nedorozumění. V zemi, kde tito lidé žijí, by jejich vysvětlení úřady věřily, že se ta paní bez brýlí spletla. Proč by totiž tito turisté pracně splétali spiknutí, aby okradli pražský Dopravní podnik!" Ano, je to pravda. Dojde-li třeba v Británii k soudním sporům, kdy nějaký člen veřejnosti obviňuje nějaký podnik či nějakou službu z něčeho nekalého či podvodného, každá taková stížnost se bere vážně, neboť jaký důvod by měl postižený si svou stížnost vymýšlet? Proto také v případech, kdy se třeba řeší u soudu znásilnění, a proti svědectví oběti je beze svědků jen svědectví násilníka, soud bere svědectví znásilněné ženy vážně, i když jde o situaci, které se udála beze svědků. Kromě toho existují metody (podrobný několikanásobný výslech), jimiž lze zjistit, zda svědek lže či nelže, i když svědčí o situaci, kde nikdo jiný nebyl.
Revizor byl neústupný: "Kdyby vás chytli v pařížském metru bez lístku, platil byste obrovskou pokutu, anebo by vás dokonce dali do klece." Dobře, ale co s tím měli společného tito křehčí francouzští turisté? Octl jsem se zde snad uprostřed nějaké zuřivé nacionální války, kterou vede pražský Dopravní podnik proti francouzským důchodcům, protože případný trest za jízdu načerno je v pařížském metru velmi přísný?
Co je čtyři sta korun v poměru s lidskou důstojností? Vytáhl jsem pětistovku a nabídl jsem, že tu částku zaplatím. Přestala veškerá agresivita. Revizorovi šlo "o peníze až v první řadě". Cílem bylo prostě vytlouct z těch lidí stůj co stůj ty čtyři stovky - lidi to nebyli, byl to zdroj peněz. "Doufám, že mi dáte stovku nazpět," řekl jsem trochu zaražen, když jsem viděl, jak se revizor vrhl po mé pětistokorunové bankovce. Rychle, kulantně a mlčky mi vrátil sto korun a vydal mi "Doklad o zaplacení přirážky 400 Kč, Dopravního podniku hlavního města Prahy č. 0026681: "Uloženo dle Smluvních přepr. Podmínek PID v souladu se zákony č. 111/94 Sb. a č. 266/96 Sb v platném znění. Neplatí jako jízdní doklad." Revizor na stvrzence vyplnil datum: 10.9., linku (nečitelně) a čas: 11.15. Absolutně žádnou identifikaci osoby, která částku vybrala, stvrzenka neobsahovala.
Předpokládám, že citované zákony neobsahují klauzule o zachovávání lidské důstojnosti.
Francouzský penzista se vzpamatoval a zjistil, co dělám. Začal energicky protestovat: "Non! Non! Non! Monsieur! Monsieur! Non!" Řekl manželce něco jako "Rychle, dej mi quatre-vingt francs (osmdesát franků)." Zjevně, nešlo o ty peníze, šlo o lidskou důstojnost. A teď jsem vlastně urazil i toho pána, neboť jsem zaplatil za jeho partnerku.
Utekl jsem.
Byl jsem v takovém duševním rozpoložení, že bych řekl, že se mi to všechno jen zdálo.
Ale sen to nebyl: ten Doklad o zaplacení přirážky 400 Kč pořád mám.
Kožený "nikoho nepodvedl", podstatnou část amerických investic prý dostali jako úplatek Ázerbajdžánci
V nejnovějším kole právnických tvrzení a protitvrzení, k nimž nyní dochází poté, co selhala americká investice do ázerbajdžánských ropných polí ve výši 450 milionů dolarů, tvrdí organizátor této investice Viktor Kožený, že hlavní prospěch z ní měli ázerbajdžánský prezident, jeho syn a další neidentifikovaní společníci, napsal 7. září 2000 deník Wall Street Journal.
Kožený také tvrdí, že jeho bývalí američtí podnikatelští partneři při neúspěšném pokusu zmocnit se ázerbajdžánské státní ropné společnosti věděli, že jejich investice ve výši 83 milionů dolarů byly předány prezidentu Hejdaru Alijevovi, jeho synu Ilhamu Alijevovi a jiným osobám. Cílem úplatku bylo zajistit, aby se privatizace uskutečnila.
Tato tvrzení o úplatcích vysokým ázerbajdžánským činitelům jsou hlavním argumentem osmatřicetistránkové obrany Viktora Koženého proti žalobě o podvod, kterou na něho podali dva investiční klienti, investiční manažer Leon G. Cooperman a firma American Internatinal Group, Inc, což je obří pojišťovna se sídlem v New Yorku. Kožený podal svou odpověď 19. července o londýnského Nejvyššího soudu, ale byla zapečetěna a nebyla zveřejněna.
Koženého investoři odmítají jeho argumentaci jako v podstatě vymyšlenou. Odmítají, že se podíleli na úplatkářství, a poukazují na klauzuli ve smlouvě, která zabraňuje Koženému porušovat americký zákon US Foreign Corrupt Practices Act, Zákon o korupčních praktikách mezi Spojenými státy a zahraničím, který zakazuje vyplácení úplatků zahraničním činitelům. Ázerbajdžánští činitelé také popírají jakoukoliv souvislost mezi Koženým a Alijevy s tím, že se ázerbajdžánský prezident nikdy s Koženým k delší schůzce nesešel. A někteří svědci, které Kožený cituje ve svém právním podání, uvádějí, že si nevzpomínají na některé události, které popisuje.
"Koženého tvrzení, že AIG věděla o korupčním jednání s ázerbajdžánskými činiteli a schvalovala ho, je naprosto nepravdivé, a AIG to v nadcházejícím soudním řízení dokáže," konstatovala pojišťovna AIG v prohlášení, které vydal její právník. "Kromě toho pohlížíme na jeho tvrzení už nyní s obrovskou skepsí."
Je to podruhé, co se Viktor Kožený, který pochází z České republiky, octl uprostřed investičního skandálu, který následoval po pádu komunismu a po příchodu tržního hospodářství do oblasti bývalého sovětského impéria. V polovině devadesátých let byl Kožený, který studoval na Harvardu, obviňován z různých nekalých praktik poté, co statisíce českých občanů přišlo o peníze v rámci privatizační investiční strategie, kterou zorganizoval, zatímco on sám vydělal dostatečné množství peněz, aby si zakoupil několik luxusních rezidencí a financoval životní styl na vysoké noze. Vyšetřování české vlády vedlo k tomu, že byla firma Viktora Koženého pokutována a bylo jí nařízeno, aby vrátila 6,8 milionů dolarů z peněz investorů, o nichž vláda rozhodla, že byly nevhodným způsobem vydány na reklamu a na honoráře za poradenství.
V dokumentu, předloženém soudu letos v červenci, popisuje Kožený investiční dobrodružství, v jehož rámci se vozily do Ázerbajdžánu letadly kufry se stamiliony dolarů v hotovosti a existovaly naděje, že investoři zaznamenají desetinásobný zisk.
Tento portrét odpovídá luxusnímu životnímu stylu Koženého i jeho pověsti, v jejímž rámci okázale vydává velké peníze. Kožený, jemuž je 36 let, vlastní chatu v luxusním středisku Aspen v Coloradu, rezidenci v Londýně a panství na Bahamách, veškerý tento majetek byl však zmrazen soudci, kteří vyšetřují tento případ.
Stejně jako v České republice i ázerbajdžánská kontroverze se týká privatizačního programu, jehož jádrem je rozšiřování certifikátů jménem kupóny. Ázerbajdžánská vláda poskytla kupóny ázerbajdžánským občanům, kteří měli možnost vyměnit je za akcie ve státních společnostech, a Koženého strategií bylo jich většinu odkoupit.
V prosinci 1997 uspořádal Kožený nákladný večírek v Peak House, ve své rezidenci na vrcholu jedné hory v Aspenu, kterou koupil za 19,7 milionů dolarů. Na večírek pozval více než 100 lidí, které neznal, většinou bohaté sousedy a celebrity, které navštěvují toto lyžařské středisko. Číšníci roznášeli bělužský kaviár a drahá francouzská vína. Zpívala Natalie Cole. Objevila se Ivana Trumpová. A Kožený rozmlouval s hosty o ázerbajdžánské ropě. Při této příležitosti i později popisoval, jak je možno koupit levně privatizační kupóny a jak jejich pomocí chce získat do svých rukou Socar, neobyčejně cennou ropnou společnost, kterou vlastní ázerbajdžánský stát.
V následujících měsících investovali Koženého hosté z toho večera a jejich přátelé do jeho projektu více než 20 milionů dolarů. Mezi investory byli např.bývalý senátor George J. Mitchell, milionář a obchodník s realitami Richard Friedman, který vlastní panství Martha's
Vineyard, kam jezdíval prezident Clinton, a investiční poradce z Floridy Aaron Fleck.
Fleck konstatuje, že seznámil Koženého s přítelem, jistým Coopermanem, předsedou newyorského investičního fondu Omega Avisors. Cooperman podpořil svým podpisem investici ve výši 125 milionů dolarů. Firma AIG pak investovala 15 milionů dolarů.
Ale během následujícího roku se ukázalo, že Socar nebude privatizován. Cooperman a AIG se nesoudí s Koženým v Londýně za to, že zorganizoval špatnou investici, ale za to, že je podvedl. Tvrdí, že Kožený slíbil, že jim nebude účtovat za kupony a opce více, než co za ně zaplatil on sám. Argumentují, že Kožený koupil opce na volném trhu v roce 1997 za průměrnou cenu 40 centů za kus a prodal je pak svým investorům za 25 dolarů za kus, čímž vydělal na každé opci 24,60 dolarů. Když si Omega Advisors chtěla koupit od Koženého tři miliony opcí za 75,1 milionů dolarů, Kožený tím vydělal 73,9 milionů dolarů.
Cooperman a AIG chtějí zpět 160 milionů dolarů, což představuje jejich investici ve výši 141 milionů dolarů plus úroky a soudní výlohy. Soudy ve čtyřech jurisdikcích - v Denveru, v Londýně, na Bahamách a na britských Panenských ostrovech - dosud víceméně přijaly takovou verzi událostí, kterou předkládají žalobci.
Ve svém červencovém podání tvrdí Kožený, že peníze, které mu zaslali žalobci do Švýcarska, nepřiplynuly jemu, ale byly předány Alijevům a jejich společníkům. Tvrdí, že si koupil, převážnou většinou v srpnu 1997, 15,7 milionů opcí za peníze v hotovosti, které odvezl letadly do Baku v kufrech, v nichž bylo v každém 5 milionů dolarů. Avšak v říjnu 1997, tvrdí Kožený, začali prezident Alijev, jeho syn a "jeho společníci", jimž dává kolektivní přízvisko "ázerbajdžánské zájmy", požadovat dvoutřetinový podíl na privatizačním projektu, pokud má pokračovat. Kožený argumentuje, že ve snaze splnit jejich požadavky založil tři holdingové společnosti, Enkridge Holding, Inc., Cudina Financia SA a Estoria Portfolio SA a do nich převedl 10,4 milionů opcí.
Opce, které byly prodány Coopermanovi a firmě AIG, patřily "ázerbajdžánským zájmům", které vydělaly veškerý zisk z prodeje asi 3 327 000 opcí za 25 dolarů za kus, neboli přibližně 83,3 milionů dolarů, tvrdí Kožený. Také tvrdí, že obě investiční firmy si byly tohoto stavu věcí vědomy.
Jako část svého důkazu popisuje Koženého podání dvě schůzky s Coopermanem začátkem roku 1998, jejichž existenci Cooperman popírá. "Na jedné z těchto schůzek", praví se v podání, "se zeptal Cooperman Koženého, zda ´velký muž´, čímž mínil prezidenta Alijeva, se na projektu ´také podílí´. Kožený řekl ano, a také jeho syn a další společníci. Cooperman reagoval s úsměvem a řekl, že pokud prezident způsobí, že investoři vydělají desetinásobné zisky, bude pro jeho firmu hrdinou, pětinásobné zisky by byly v pořádku, zisky v poměru 1:1 by byly blbé". Cooperman tvrdí, že je to lež.
Háfíz Pašajev, ázerbajdžánský velvyslanec ve Washingtonu, říká, že Alijev se možná jednou někde setkal s Koženým na recepci, ale nikdy s ním oficiálně o ničem nejednal. Popřel, že by mezi oběma muži existoval obchodní vztah. "To je absurdní. Je to urážlivá obrana - vinit druhé," konstatoval Pašajev.
Fleck, poradce z Floridy, který do projektu investoval vlastní 4 miliony dolarů, svědčí o tom, že několik měsíců po večírku v Aspenu mu Kožený sdělil, že převedl dvě třetiny svého investičního nástroje "Oily Rock" "velkému muži". Fleck uvádí, že výraz "velký muž" chápal jako Alijeva.
Fleck konstatuje, že Kožený nikdy jasně neřekl, co dělá, ani neuvedl, kolik vlastně on sám investoval do ázerbajdžánské privatizace, a že sám nedovedl nikdy určit, nakolik mluví Kožený pravdu, když tvrdí, že jedná s Alijevem. "Ale to vyvolalo veškeré ty pochybnosti," konstatuje Fleck. "Nechtěli jsme být součástí žádných úplatků."
Jiným klíčovým detailem, jehož pravdivost odmítá jiný svědek, je Koženého tvrzení, že opce byly uloženy v bance v Baku. Kožený uvádí, že v březnu 1998 ukázal Paulu Swigartovi, tehdejšímu pracovníku firmu Omega, že jsou opce rozděleny na tři hromady - jedna pro investory a dvě pro "ázerbajdžánské zájmy".
Swigart ale tvrdí, že v bance sice byl, ale že mu Kožený žádné opce neukázal.
O čem byl pravidelný výroční seminář Obce spisovatelů pro zahraniční bohemisty
Co je nového v českém jazyce a v literatuře
Jan Čulík
Minulý týden se v Praze a v Hradci Králové konal pravidelný pětidenní seminář pro zahraniční bohemisty, který organizuje Obec spisovatelů pod vedením Antonína Jelínka a Heleny Kudláčkové. Pro mě je to každoročně vítaná příležitost poslechnout si kolegy z nejrůznějších bohemistických oborů, kteří shrnují, co se událo v těchto oborech za poslední rok. Člověk nemůže zaznamenávat systematicky úplně všechno a i pro ty, kteří sledují aktuální vývoj v České republice skutečně bedlivě, jsou tyto informace cenné. Tato pravidelná akce Obce spisovatelů, Českého literárního fondu, ministerstva kultury ČR a Národní knihovny České republiky, je oceňovaným gestem od českých kulturních pracovníků vůči oněm "zapadlým vlastencům", odborníkům českého i zahraničního původu, kteří se snaží v nejrůznějších zemích světa překlady z české literatury i jinými prostředky šířit povědomí o české kultuře, případně budovat mosty mezi kulturami svých zemí a kulturou českou. Atmosféra na těchto setkáních je vždycky velmi přátelská, racionální, věcná a pracovní, i když letos, protože se Obci spisovatelů tentokrát získat finanční prostředky na financování cesty do České republiky pro některé odborníky z východoevropských zemí, kteří si sami cestu do ČR nemohou dovolit, bylo zahraničních účastníků trochu méně než jindy. Semináře se účastnilo přibližně dvacet osob z Bulharska, z Dánska, z Finska, z Francie, z Makedonie, z Německa, z Nizozemí, z Polska, z Rakouska, z Ruska, ze Slovinska, ze Švédska, ze Švýcarska a z Velké Británie.
Organizátorka semináře Helena Kudláčková z Obce spisovatelů kombinuje informativní přednášky s návštěvou zajímavých, nezvyklých a nebo nově otevřených historických objektůs literárním či obecně kulturním významem. Nezapomenutelná byla před časem návštěva barokního divadla na zámku v Českém Krumlově; i tentokrát jsme navštívili několik zajímavých míst. Každému doporučuju návštěvu astronomické věže pražského Klementina, která byla otevřena teprve nedávno, a to při příležitosti oslav roku 2000 jako Prahy - města evropské kultury, a není jisté, že nebude v příštím roce zase uzavřena. Totéž platí i o pozoruhodné barokní knihovně Klementina, kterou si můžete prohlédnout cestou na věž. Pohled na pražské Staré Město z věže Klementina je pozoruhodně krásný - snad i proto, že je netypický: Karlův most, Staré Město i celá Praha se vám seřazuje do neznámých architektonických struktur, na něž hledíte z nezvyklých úhlů.
Jinou pozoruhodnou památkou, kterou jsme tentokrát navštívili, byl nově citlivě a decentně zrestaurovaný pražský letohrádek Hvězda, z něhož byla odstraněna jiráskovská expozice a bude nyní sloužit jako prostor pro výstavy Památníku národního písemnictví.
Jiným skutečně zajímavým objektem Památníku národního písemnictví je zámek ve Starých Hradech u Libáně v Českém ráji na Jičínsku. Prováděl nás tam Karol Bílek, ředitel tohoto detašovaného pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Záchrana zámku byla podle svědectví Karola Bílka skutečně pozoruhodnou akcí, typickou pro aktivní občanskou společnost, avšak činorodost vyvíjeli místní občané už dávno a po dlouhou dobu. Začátkem šedesátých let byl zámek ve Starých Hradech ruinou, byl vyškrtnut ze seznamu českých památek a zbytky rozvalin měly být vyhozeny do povětří, aby neohrožovaly kolemjdoucí. Na základě naléhání místního učitele však začali místní lidé, za pomoci národního výboru, polorozpadlý objekt renovovat. Nejprve obnovili jednu místnost a tu pronajali místnímu podniku jako sklad. Vybíraný nájem
investovali do renovace dalších místností: v jiné renonované části zámku pak zřídili restauraci posléze taneční sál, a z jejich výtěžku renovovali další areály zámku. Kromě místních lidí se na stavebních pracích podíleli i trampové: když byl nedostatek cihel, vstupné na stavbu bylo tehdy každý muž dvě cihly, každá žena jednu cihlu. V době, kdy o zámek projevil zájem Památník národního písemnictví, nebyla ještě značná část Starých Hradů opravena a tehdejší příchozí moc nevěřili, že bude celý zámek uveden do obyvatelného stavu.
Podařilo se: dnes se v prostorách zámku konají koncerty, kulturní akce a výstavy, je tam svatební síň, a Památník národního písemnictví tam uchovává v krabicích pozůstalostřady českých spisovatelů, včetně např. pracoven Jaroslava Vrchlického, Aloise Jiráska a Elišky Krásnohorské (místnost Jaroslava Foglara se buduje). Bohužel není zatím nic z tohoto materiálu digitalizováno (nejsou peníze) a tak není zabezpečen před případnou zkázou: i katalogy jsou zatím, jak se zdá, jen na papírových kartách. Přesto všechno je právě zámek ve Starých Hradech povzbuzujícím svědectvím o činorodosti a entuziasmu obyčejných lidí z českého venkova, kterým se tentokrát podařilo skutečně obdivuhodné dílo.
Nyní pár poznámek k nejzajímavějším vystoupením na tomto semináři, která se týkala českého jazyka a literatury. Mimochodem s námi po část semináře pobýval dr. Josef Šimandl z Ústavu pro jazyk český a ve středu 6.9. nám na Pedagogické univerzitě v Hradci Králově na počítači ukazoval, k čemu se dá či nedá použít Český národní korpus, tedy databáze přibližně 100 milionů slov ve větných kontextech, obsažených v textech literárního, odborného i publicistického původu, shromážděných cca od roku 1990. Snad nejzajímavější funkcí tohoto Českého národního korpusu je možnost ověřovat si distribuci jazykových jevů v současné češtině (výrazu "na internetu" se podle materiálu v korpusu užívá např. mnohokrát častěji než výrazu "v internetu"; zajímavý je i postupný posun užívání velkého písmena na počátku slova internet) - i když bohužel statistika, kterou korpus produkuje, se zatím nedá definovat časově: systém není schopen zatím informovat, jaké bylo užívání určitého jevu, řekněme v letech 1990 - 1992, a pak třeba v letech 1998 - 2000. - V pondělí 4.9. a ve středu 6.9. Jan Čulík s Josefem Šimandlem během cest automobilem, autobusem i při různých jiných příležitostech hovořil celkem několik hodin. Také na základě čtenářských dopisů, které obdržel, Josef Šimandl přislíbil, že bude snad občas psát pro Britské listy příspěvky o jazykové problematice.
Zajímavá byla informace od Josefa Šimandla, že se zaznamenávají a transkribují nahrávky politických debat v televizi a v rozhlase a jazykovědci se je pokoušejí analyzovat z jazykového hlediska. Pokud jsem tomu dobře porozuměl, toto úsilí nepřineslo příliš velké výsledky, protože se ukázalo, že to, co říkají politikové ve sdělovacích prostředcích, není živý jazyk - jsou to bloky stereotypních frází, které nemají s normálním vyjadřováním mnoho společného.
Antonín Jelínek: Je odkaz velkých českých básníků z první poloviny dvacátého století pro dnešní dobu ztracen?
Úvodem k pětidennímu semináři se zmínil Antonín Jelínek, předseda Obce spisovatelů, který vyučuje současné české literatuře na Karlově univerzitě, o české poezii. V Čechách, argumentoval Jelínek, došlo vždy k formulaci nového životního pocitu nejprve v poezii. Shodou okolností měla česká kultura v prvních desetiletích dvacátého století štěstí na celou generaci velkých básníků - vyskytli se Nezval, Halas, Wolker, Hora, Seifert. 26. května 2000 uplynulo sto let od narození Vítězslava Nezvala. Nikdo si toho výročí nepovšiml. Obec spisovatelů uspořádala vzpomínku u Nezvalova hrobu - žádné deníky informaci o tom, že se koná, neotiskly. V Londýně se konala velká výstava o teoretikovi české předválečné avantgardy Karlu Teigem - v Praze nic. Výročí Vladislava Vančury bylo svého času taky pominuto. Trvá snad dosud představa, že tito autoři a básníci byli komunisté, a tak si jejich dílo nezaslouží naší pozornosti?
Totéž se stalo ve Francii: nikdo si nepovšiml výročí básníka Louise Aragona. Znamená příslušnost těchto básníků k někdejší levici, že projednou a navždy skočili v ideologickém propadlišti dějin?
Existuje čeština devadesátých let?
Jiří Kraus, Ústav pro jazyk český
Toto je shrnutí myšlenek profesora Krause, jak si je na semináři zahraničních bohemistů minulý týden v Dobřichovicích zaznamenal Jan Čulík.
Existuje charakteristická čeština devadesátých let? Je odlišná od češtiny ze sedmdesátých či z osmdesátých let? Odrazila se nějak politika v jazyce? Znamenal pád komunismu a následné politické změny změnu myšlení i v jazyce?
V třicátých letech dvacátého století se zabýval problémem vztahu mezi politickými a jazykovými změnami ruský jazykovědec Nikolaj Jakovlevič Marr. Po roce 1948 se pokusila skupina mladých akademiků aplikovat Marrovy myšlenky na české poměry. Vznikla tzv. "stadiální teorie vývoje jazyka", podle níž zásadní politická přeměna zásadně ovlivní národní jazyk.
V roce 1950 Stalin svou statí Otázky jazykovědy zlikvidoval marrismus: argumentoval, že společenské změny se v jazyce odrážejí pomalu. Marrovo učení bylo v Československu aplikováno v degenerované formě. I Stalinův zásah pak vyvolal extrém: přeceňování gramatiky jazyka.
Jsou zásadní jazykové proměny skutečně podmiňovány politickými změnami?
Po roce 1990 došlo v Československu k rozšíření sféry komunikace. Souvisí to s počítači a s finančnictvím. Neznámý jazyk však lidi vzdaluje jistotám a nejistota zaráží lidi.
Čeština se změnila ve sféře veřejné.
Za komunismu napsal někdo politikovi projev, text pak procházel komplikovaným schvalovacím procesem. Výsledná podoba projevu byla pak šedivá, ale bez chyb.
Roku 1990 se vydali politikové mezi lidi: vznikla představa, že bude politik originální a pohotový. Lidé museli změnit způsob vyjadřování. Václav Havel pocházel ze zázemí disidentských seminářů, kde existoval záporný vztah ke spisovnému, tedy oficióznímu jazyku. V této době tedy vznikl rozpor mezi požadavky veřejného projevu, který by měl být spisovný, a touhou vyjadřovat se na veřejnosti hovorovým, neformálním způsobem.
Ke zdůvěrňování jazyka může posloužit obecná čeština. Jenže ta má regionální omezení. Obecná čeština se na Moravě pociťuje jako cizorodost.
Posléze došlo trochu k ústupu od neformálního vyjadřování politiků na veřejnosti: veřejnost si představovala, že budou mluvit kultivovaně. Došlo tedy do určité míry k návratu ke kultivovanému vyjadřování. K hodnotám veřejného jazykového projevu se přičlenila mluvní pohotovost, snaha o originalitu a autentičnost a využívání variant spisovnosti - nespisovnosti.
V šedesátých letech se řešila otázka, nakolik smí spisovatel užívat nespisovného jazyka i v řeči autorské. U Škvoreckého či u Hrabala se vyskytovala čeština nespisovná, ale kultivovaná. Vznikla situace, kdy spisovatelé z široké oblasti národního jazyka začali odmítat představu, že by měli být pro společnost jazykovými vzory. Novější slovníky čerpají z jazyka médií.
Do vědeckého a odborného vyjadřování proniká pod vlivem překladové literatury i mezinárodních setkání nekonvenční, subjektivní, někdy i polemicky vyhrocený styl. Vlivem působení elektronických médií se sbližují mluvená a písemná varianta vědeckých textů.
V umělecké literatuře, kde se těší pozornosti čtenářů zejména díla memoárová, mizejí hranice mezi podáním věcným a uměleckým a objevují se esejistické pasáže, vyprávění využívá stylistických možností nespisovných útvarů.
Úzus či tradice?
Mají se slovníkáři řídit tradicí nebo územ? Čeština se od pádu komunismu příliš nezměnila, ale zásadně se proměnily postoje lidí vůči jazyku. Existují dva protikladné způsoby uvažování:
1. doba inženýrského plánování skončila, je důležitý přirozený vývoj. Slovníky nyní více respektují úzus.
2. Devadesátá léta by měla skoncovat s nedovzdělaností a měla by uživatelům češtiny vnucovat nejvyšší standard.
Nedávno proběhla v České republice živá diskuse o tom, zda je přípustné psát cizí ženská příjmení bez přechylovací koncovky -ová. Televizní reportéři namítají, že mají-li číst seznamy zahraničních sportovkyň, je únavné a zbytečné ke všem těmto jménům přidávat koncovku -ová. To je sice pravda, ale, poznamenává Ondřej Hausenblas, zejména v nepřímých pádech (tedy mimo první pád, nominativ) jsou koncovky -ová důležitým nástrojem pro skloňování, a tedy pro identifikaci, co je ve větě podmět a co předmět, kdo co dělá a kdo je toho terčem. Uveďme příklad:
Susan Sonntag pozvala Shirley Temple do Prahy.
Je vám bez přechylovací koncovky jasné, kdo pozval koho?
Nicméně, český parlament odhlasoval změnu matričního zákona: cizinky smějí používat nepřechýlených jmen.
Značný spor vyvolala Pravidla českého pravopisu z devadesátých let: dochází k dalšímu počešťování slov, takže pokračuje linie z devatenáctého století. Určitou kontroverzi vyvolalo také zjednodušené psaní víceslovných názvů jmen míst a ulic, která se dnes píší všechna s velkým písmenem (V Olšinách) - dříve se muselo hodnotit, zda jsou "Olšiny" samostatný místní název, a jen tehdy by se psalo velké O, jinak by o bylo malé.
Nová slova jsou počešťována denně: "Vypůjčil jsem si novou gamesu."
Vědečtí odborníci v některých oborech, zejména lékaři, si vymiňují právo na zvláštní pravopis, respektující původní psaní v latině a řečtině: anaesthesie.
Velká část českého vědeckého diskursu se však v současné době odehrává v cizích jazycích, zejména v angličtině, a obrozenského úsilí vytvářet ve všech oborech české názvosloví se zřejmě bude čeština muset vzdát.
Léta devadesátá - česká literatura a společnost
Toto je shrnutí referátu Vladimíra Karfíka na konferenci pro zahraniční bohemisty, jak si jej v poznámkách zaznamenal Jan Čulík.
Česká literatura směřuje k marginalizaci. Blíží se vize zániku literatury jako knihy, výroby textů jako průmyslových výrobků. Literaturu opouštějí významné osoby a věnují se jiným sférám společenské činnosti. Literatura se stává okrajovou zálibou.
Existuje česká literatura devadesátých let?
Existuje, ale sepětí se společností je volnější. Setrvačnost literárního vývoje je větší. Začátkem devadesátých let zavládlo očekávání, že se po pádu komunismu všechno změní.
Základní proměna je ale problematická. Společenské vědomí dnešní České republiky není totožné s vývojem společenských institucí. Společnost neodpovídá proměnám společenského vědomí. Literatura ještě neřekla mnoho nového k proměnám společenského vědomí.
Je velkým problémem, jak se orientovat v tříšti literatury. Na analýzu literatury od pádu komunismu je příliš krátká doba. Skepse narůstá.
Jen na začátku devadesátých let odpovídala situace literatury historické chvíli. Od literatury se čekalo velice mnoho, že do ní vstoupí vše, co bylo potlačeno. Zájem o literaturu však byl krátkodobý. Vstup předchozích, dříve zakázaných děl do literatury byl problematický. Díla předtím existovala v kritickém vakuu. Svobodná literatura není jiná, nebyla jiná než ostatní literatura. Ne všechno, co vzniká svobodně, má uměleckou hodnotu. Ne všechno, co začalo tehdy vycházet, je dodnes živé. Autoři začátkem devadesátých let vydali za 2 roky často čtyři až pět knížek. To trh nemůže absorbovat. Literární díla ze samizdatu se octla v devadesátých letech v jiném kontextu, v jiném rozložení společenských sil. Na jednodušší aktuální otázky lépe odpovídala publicistika. Literatura ztratila kouzlo neznámého. Přežilo jen málo hodnot.
Díla, která začala vznikat v devadesátých letech, nejsou literaturou devadesátých let, její kořeny sahají do šedesátých až osmdesátých let. Devadesátá léta stojí na autorech z let šedesátých, kteří vytvořili svá základní díla v šedesátých letech (Kundera, Vaculík, Šiktanc, Diviš, Kabeš, Wernisch.)
Obrat k autenticitě
Na začátku devadesátých let určila některá díla následující vývoj. Vyskytli se autoři, kteří přinesli určitou novinku - obrat k autenticitě. Umění undergroundu přineslo v sedmdesátých letech novou uměleckou výpověď o světě, v sepětí s nekonformní hudbou, vznikl kontakt mezi tvůrcem a divákem, docházelo k improvizacím, k provokacím. Literární underground má ale kolísavou hodnotu. Je o to, kdo ty věcí vnímá: kdo nebyl účastníkem, pro toho je zveřejněný materiál je text - není schopen nést významy toho, co lidé prožili.
Žádaným zbožím byla na začátku devadesátých let literatura jako svědectví: kde je pravda, co lidé prožili.
V sedmdesátých letech se obnovila osobní individuální výpověď - deníková literatura. Už předtím měla kořeny v literatuře francouzské. V českém kontextu byl prototypem autora Jakub Deml (Šlépěje), pak Milada Součková, která napsala svědectví týkající se doby kolem roku 1939, éru okolo února 1948 zaznamenal Jan Hanč (Události). S tím souvisí Jiří Kolář, jehož dílo je jako svědectví - nepřestávající deník - od roku 1946 až do poloviny devadesátých let. (Očitý svědek, Jásající hřbitov, Přestupný rok).
Na konci sedmdesátých let obnovil tradici české literatury Ludvík Vaculík svým Českým snářem - vrátil se trochu k Demlovi. Jeho Český snář je intimní zpověď. Průlomem v české literatuře je Vaculíkova vlastní tvůrčí metoda: psal a publikoval nyní své deníky od mládí. Deník je pro něho forma uměleckého stylu.
Českým snářem se otevřela celá vrstva doby: dalším memoárovým dílem je kniha Let let od Josefa Hiršala a Bohumily Grégrové, kde se prolíná také osobní výpověď s dobovým svědectvím. Kde je zakopán pes Pavla Kohouta vychází z osobních zážitků v době počátků Charty 77, z nichž byl vytvořen román.
Někteří autoři vsadili jen na autenticitu. Igor Chaun: jen neredigované je pravdivé. Autentický text však musí být zároveň textem uměleckým. Martin Putna: čím jsem upřímnější, tím jsem pravdivější.
Lubomír Martínek vytváří jiný typ také nefabulované prózy, která však obsahuje myšlenkovou reflexi.
Vedle proudu literatury, snažící se u autenticitu, existují prózy, vytvářející vlastní, fiktivní svět: Daniela Hodrová, Michal Ajvaz. I jejich texty mají kořeny v osmdesátých letech. Jejich autoři jim dávají provokativně artistní podobu. Jiným typem literatury je Jiří Kratochvil - který si říká postmoderní autor. Jeho dílo je zvláštní konglomerát reálných, ireálných i absurdních prvků. Je to svět moderní grotesky - neexistují v něm hranice času, místa, živočišných druhů. Dílo Kratochvilovo je složeno z reálných detailů. Jeho imaginace je pažravá. Využívá naprosté marginálie. Má v textu Trockého i Klause. Nikoliv aby dílo aktualizoval, ale aby ukázal věci v groteskních souvislostech. Není to postmoderní literatura, ale literatura karnevalová, jak tomu rozuměl Bachtin.
Jaroslav Putík - měl schopnost zapisovat autentické zážitky, ale nerezignoval na formu románu. Je to zčásti groteskní, zčásti autobiografický, zčásti fiktivní autor. Putík je považován za autora šedesátých let. Má pátravý pohled, odstup od skutečnosti, ironický přístup. Vyjadřuje postoj dnešního člověka. V jeho dílech se vyskytují lidské figurky.
Vedle Jiřího Kratochvila je objevem devadesátých let Roman Ludva (Smrt a křeslo), který je trochu pod vlivem Jana Čepa. Píše prózu na základě svébytnosti básnického jazyka, a do textu včleňuje akci - detektivku
Poezie
V poezii je zřetelnější situace. Vývoj české poezie zůstal v podstatě nepřerušen, je souvislejší než vývoj prózy. V devadesátých letech byly přijaty velké básnické skladby.
Emil Juliš píše silnou poezii - verše velmi věcné, maximálně zatížené lidským osudem, hmotností krajiny (devastované severní Čechy)
Karel Šiktanc publikoval velkou báseň Český orloj. Jeho další sbírky Hrad Kost, Šarlat, směřují k oproštění a do jeho poezie stále více proniká soudobá realita. Stejně vstoupildo devadesátých let Ivan Diviš svou politickou a rouhačskou poezií.
Petr Kabeš - je enigmatický básník, ukrývající své odpovědi za slova. Odklonem od běžných básnických prostředků je charakterizována tvorba Ivana Wernische. Pavel Šrut svou básnickou skladbou Zlá milá se vrátil k holanovské linii. Zbyněk Hejda je nejsilnější zjev z básníků katolického zaměření, má vztah ke smrti a k érosu.
Introspekce v mladé české poezii se snaží odtabuizovávat věci "jak sedím na záchodě" - to nemá v dnešní situaci smysl.
Na to, abychom našli v literatuře devadesátých let to, co charakterizuje dnešní situaci devadesátých let, si musíme zatím ještě počkat. Zatím se v literatuře vyskytují aktuální velké témata jen v podobě barvotiskové.
Vladimír Macura - píše literárněhistorické studie, a jeho studium se projevuje v jeho románech. Dílo Jáchyma Topola - není hotové. Michal Viewegh je talentovaný autor, který dokázal spojit literaturu s čtivostí. Pavel Kohout své knihy příliš režíruje. Za polovičkou kniha ztrácí pravděpodobnost. Autorovi je příliš vidět za oponu. Hvězdná hodina vrahů je realistická obraz května 1945.
Ještě k české literatuře: pár stručných poznámek P. A. Bílka
Reprodukováno podle poznámek Jana Čulíka.
Václav Kahuda je silný básnický talent. Vzdává se strukturovanosti a tvoří fantaskní, fantazijní experiment.
Mediální hvězdy z devadesátých let Michal Viewegh či Jáchym Topol v poslední době ztratili na přesvědčivosti. Poslední knížky vaří stále dokola totéž. Pokud Viewegh zabrousí jinam, neumí to, lehkost se tluče s vážností.
Lépe než česká literatura reflektuje českou současnost film (Knoflíkáři, Návrat idiota).
Daniela Hodrová působí jako velká spisovatelka teprve, když si její dílo dáváte dohromady.
Michal Ajvaz - má širší platnost, vydal tři beletristické knížky, ale ty knížky jsou. Z hlediska jedné knížky je zajímavý Návrat starého varana - povídky jsou lepší. Ajvaz je výraznější povídkář než romanopisec.
Vieweghovy Povídky o manželství a sexu - jsou do značné míry ovlivněny Kunderovými Směšnými láskami
Bratr Jáchyma Topola Filip Topol ze skupiny Psí vojáci vydal stručnou novelu Karla Klenotníka cesta na Korsiku - jazykové kultivované a formálně zajímavé dílo.
Zbytečně zapadla kniha Víta Kremličky Lodní deník (1990)
Proti Josefu Škvoreckému generace kolem pětadvaceti let programově revoltuje. Vadí jim to, co považují za Škvoreckého ideologizaci skutečnosti. Mladá generace chce být jiná, nenaučila se jazyky, nechce se angažovat. Je to punková generace.
(Zajímavé přesahy, svědectví o obecném lidství, má kniha Petera Rákose Askiburgion, poznamenal Josef Šimandl.)
Poslední román Ivana Klímy Ani svatí, ani andělé - je nepořádný koktejl všeho, o čem Klíma očekává, že to zabere na čtenáře. Je to užitečná knížka pro kursy tvůrčího psaní, neboť je na ní vidět, jak ji autor manipuluje.
Mnoho redundatnich vyhrad na adresu Novy zplodili informacni kopisti a snobove, lide, kteri se vezou na popularnim tematu a jen tlumoci myslenku, kterou opsali od nekoho jineho.
Ale zpet k podstate problemu kolem TV Nova:
Kritiku Novy udrzuje nesmrtelna vyhrada, ze drzitel licence na TV vysilani- spolecnost CET21 ziskal licenci na jine programove schema, nez ktere dnes vysila. A pak sporne metody, jakymi do svych rukou pan Zelezny zkoncentroval kontrolu nad TV Nova. Ten Zelezny, jehoz veliky podil na uspechu projektu TV Nova je obecne uznavan.
Chudi rodice je sveri pestounum, pod podminkou, ze ti z nej vychovaji duchovniho, ktery se bude za ne modlit a vyprosi jim omluvu u Pana Boha. Novi rodice ale dite sveri vychovateli. ktere z nej vychova kupce. A nakonec je od adoptivnich rodicu za vysoke odstupne vykoupi. Meli by cast teto odmeny ziskat i biologicti rodice, kteri stale ziji v chudobe? A kdo se za ne pomodli - kdo ospravedlni jejich hrich?
Troufam si tvrdit, ze vinen v tomto pripade neni jen drzitel licence, ale predevsim RRTV, ktera udelala hned 3 chyby. Za prve - nemela predstavu o ekonomice televizniho vysilani a udelila licenci na prilis dlouhe obdobi zdarma. Za druhe - nebyla schopna vynutit plneni podminek, za nichz licenci udelila. A za treti - udelila licence na TV vysilani lidem, kteri nemeli osobnostni predpoklady pro to, aby dokazali realizovat to co slibovali.
Nemyslim si ale, ze by zakladatele CET21 meli od sameho zacatku v umyslu podvadet. Je take pravdepodobne, ze i pan Zelezny byl od pocatku presvedcen o potrebe realizovat intelektualni televizi. A ze na myslenku komercni televize ho privedla az jednani s CME, s niz take nakonec zalozil servisni organizaci CNTS. V kazdem pripade pod vedenim pana Zelezneho komercni TV Nova prosperovala a na rozdil od Primy nevytvorila svym provozem ohromne dluhy - naopak vydelavala od sameho pocatku.
A jeste ke kritice nizke intelektualni urovne poradu TV Nova. Je omyl domnivat se, ze skutecni intelektualove potrebuji vlastni televizni kanal. A je take omyl domnivat se, ze televize z divaka udela vetsiho hlupaka nez je. Mohlo by k tomu dojit, jen kdyby to byl dusledek faktu, ze ho televize pasivne bavila, misto toho aby se aktivne ucil.
Intelektualove nepotrebuji vizualni medium. Televize a radio jsou ale nezastupitelne formy distribuce informaci a zabavy pro manualy, pro nizsi stredni vrstvu, ktera tvori vetsinu spolecnosti.
K úspěchu televize Nova přispělo nejen zjevné rozhodnutí Vladimíra Železného vybudovat finančně hyperúspěšnou televizní stanici stůj co stůj, bez ohledu na zásady, morální či intelektuální, bez ohledu na účelové lhaní, bez ohledu na devastaci české společnosti a bez ohledu na právo, které se vždycky dalo v Čechách rozmělnit a ukecat (mimochodem, v tomto všem i v přípravě úspěšného programového schematu Železný velmi těsně spolupracoval s mezinárodním ústředím CME, s nímž konzultoval skoro každou prkotinu, kterou dělal - jinými slovy, za spektakulární úspěch bulvární televize Nova v první polovině devadesátých letech nese vinu nejen Železný, ale i CME - jsou v tom oba) - ale také to, že na rozdíl od Primy dostala televize Nova do vínku nesmírně výhodné technické vysílací podmínky.
Není pravda, že intelektuálové nepotřebují televizi: dívají se na ni stejně tak jako všichni ostatní. Není důvodu, proč by tento superefektivní, i když v nynější formě zastarávající sdělovací prostředek, nemohl částí své existence plnit onen britský, reithovský princip, který fungoval v Británii celé dvacáté století a které se tamější vedoucí mediální pracovníci snaží uplatňovat v nové situaci v změněné formě: educate, inform and entertain: vzdělávat, informovat a bavit. Lidé totiž, kteří mají někdy trochu logičtější či analytičtější porozumění skutečnosti a mají k dispozici nové informace či myšlenky mají povinnost o nich srozumitelnou formou informovat své spolubližní, kteří nejsou tak intelektuálně vybaveni. To, že je někdo méně intelektuálně vybaven, přece neznamená, že společnost bude automaticky rezignovat nad tím, že se takový člověk stává terčem nevybíravé manipulace nemorálních sdělovacích prostředků za účelem jeho finanční exploatace.
OPEC a benzín
Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál
(Po pauze, způsobené technickými problémy - Ivan Hoffman zasílal po dovolené své příspěvky na jednu adresu BL, která přestala dočasně fungovat a byla jejich editorovi nedosažitelná - se vracíme k zveřejňování jeho rozhlasových poznámek, které Ivan Hoffman Britským listům nyní zasílá ze svého sídla na Moravě.)
Země vyvážející ropu včera učinily rozhodnutí zvýšit těžbu denně o osm set tisíc barelů. Znamená to, že od prvního října bude na trhu denně o tři procenta více ropy než nyní, a tím pádem by měla klesnout cena. Tu jsou exportéři ropy rozhodnuti držet v pásmu dvacet dva až dvacet osm dolarů za barel.
Motoristé v celé Evropě sledují diskusi o tom, kolik ropy se má těžit a za kolik se má prodávat velice pozorně, protože vysoká cena ropy je vítanou záminkou pro zdražování nafty a benzínu.
Stalo se jaksi zvykem, že co se nemění, je výše zdanění, co se téměř nemění, je marže výrobců a tak jedinou proměnnou je cena výchozí suroviny, zmítaná rozmary trhu.
Tato surovina se ovšem do ceny litru benzínu u nás promítá pouze nějakými pěti, či sedmi korunami. Pár korun pak stojí výroba a distribuce, a to nejdražší na benzínu je daň.
Vývozci ropy jsou solidární s řidiči ve Francii, Británii či Belgii, kteří se správně bouří nikoli proti organizaci OPEC, nýbrž proti svým vládám, které nesou největší díl odpovědnosti za zdražování nafty a benzínů.
Na protesty řidičů, kteří se dožadují snížení spotřební daně blokováním rafinérií, se ovšem můžeme dívat z různých úhlů pohledu. Například skrze ozónovou díru nad Antarktidou.
Z této vesmírné perspektivy jsou zmíněné protesty poněkud sebevražedné. Automobilizmus se výraznou měrou podílí na likvidaci atmosféry a oteplování planety. Když k tomu přidáme škody způsobené rozlomenými tankery a ztráty na životech, náhle se pro stanovení ceny benzínu nabízejí úplně jiná kritéria, než jsou ta, která řidičům zvyšují hladinu adrenalinu. Problémem přestává být výše daně. Benzín už možná dávno měly odebírat pouze čistírny.
Vysílá se v pondělí 11. září 2000 ráno.
Poznámka JČ: Zácpy v britských městech řeší nyní britská vláda i komunální správy jednotlivých měst dosti radikálně: kdykoliv se pokusím v Glasgowě vydat se do centra automobilem, zjistím, že zase další výpadovka byla uzavřena pro provoz osobních aut a je otevřena jen autobusům, taxíkům a jízdním kolům. Přes Glasgow se z mého hlediska nyní skutečně vyplatí jezdit už jen na jízdním kole - cesta je to stejně rychlá jako automobilem, ne-li rychlejší. U Edinburku se uvažuje o zavedení vstupního poplatku do města pro automobily ve výši cca 5 liber. V Británii za poslední rok dosti podstatně stouply ceny benzínu - je to hlavně v důsledku zvyšování daní: a proto ty nynější protesty. (Američané se podle dnešní MFD prý "děsí" zdražení benzínu, přitom je v USA benzín jen s velmi malou daní a dochází tam k jeho nehoráznému protiekologickému plýtvání.) V Praze, v Glasgow i v Londýně, nebo třeba v Paříži, však vidíme, že tvrdé zásahy proti automobilům ve městech jsou možná nepopulární, avšak žádoucí - jezdit do města automobilem, v němž sedí jediný člověk, je dost šílené.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 