Marx v zrcadle globalizace
Shrnujeme článek Petera Hudise, zveřejněný 5. září 2000 na aktuálních stránkách Encyclopaedia Britannica, Britannica.com
Jedním zajímavým - někteří lidé by řekli překvapujícím - rysem nynějších diskusí o globalizaci je obnovený zájem o myšlenky Karla Marxe, o němž se teprve nedávno zdálo, že skončil na smetišti dějin. V novinářském i akademickém světě se objevuje celá řada nových hodnocení Karla Marxe, která identifikují tohoto myslitele z devatenáctého století jako "proroka globalizace", protože si povšiml, že má kapitál na jedné straně tendenci vůči expanzívnosti a technologickým inovacím a na druhé straně vyvolává společenskou nerovnost a nestabilitu. I ti nejvášnivější stoupenci globalizace přiznávají, že je Marxovo dílo důležité proto, protože Marx předpověděl nerovnováhu a chaos, který vyvolává volná expanze globálního kapitálu. Jak napsali John Micklethwait a Adrian Wooldridge, autoři, kteří píší do ostře prokapitalistického časopisu The Economist ve své nové knize A Future Perfect: The Challenge and Hidden Promise of Globalisation (Budoucnost je snad perfektní? Problémy a skryté přísliby globalizace): "Je možné, že jako prorok socialismu je Marx zcela mrtvý, jenže jako prorok "všeobecné provázanosti národů", jak Marx charakterizoval globalizaci, se stále ještě zdá až šokujícím způsobem relevantní. (...) Jeho charakteristika globalizace zůstává stejně ostře inteligentní dnes, jako před 150 lety."
Některým lidem se mohou zdát takovéto výroky o Marxovi podivné, vzhledem k tomu, že komunistické režimy, které tvrdily, že vládnou jeho jménem, zoufale selhaly. Jenže jak vědci, studující Karla Marxe, už dlouho zdůrazňují, komunistické režimy neměly příliš mnoho společného s konkrétními Marxovými myšlenkami. Marx byl proti centralizovanému státnímu řízení hospodářství (nazýval ty, kdo to prosazovali, "primitivními a nemyslícími komunisty"), vášnivě obhajoval svobodu tisku (začátek jeho kariéry je spojen s jeho prací jako radikálního novináře, který svobodu tisku energicky prosazoval) a Marx si také dělal legraci z představy, že by malý "předvoj" revolucionářů mohl úspěšně restrukturalizovat společnost bez demokratického souhlasu svých občanů. Je možná paradoxní, že pád komunismu vyvolal nový zájem o Karla Marxe, neboť jeho předpovědi týkající se globálního vlivu kapitalismu se tím staly dokonce ještě aktuálnější než kdy předtím.
Micklethwait a Wooldridge argumentují, že "jednou věcí, kterou by Marx okamžitě v této naší globální éře rozeznal, je paradox, kterého si povšiml v minulém století: Čím úspěšnější je globalizace, tím více vyvolává vlastní zápornou reakci. Podle Marxova názoru by globalizace mohla ztroskotat nejen na tom, že ti, kdo při ní prohráli, mají velmi záporný vztah vůči úspěchům těch, kteří na globalizaci vydělali, ale také na tom, že vítězové samotní možná přijdou o chuť bojovat. "Existuje dokonce podezření," pokračují, "že psychologická energie globalizace - nejistota, kterou globalizace vyvolává, která nutí firmy, vlády a lidi, aby podávali stále vyšší výkony, má možná přirozený bod maxima, za nějž to už dál a výš nepůjde - prostě dojde to tak daleko, že lidé už více nebudu schopni snést."
Tón většiny nynějších diskusí o Marxovi, jíž se účastní kritikové i stoupenci gobalizace, (co se týče ostrých kritiků globalizace, viz William Greider a jeho
One World, Ready or Not: The Manic Logic of Global Capitalism (Sjednocený svět, ať chceme nebo nechceme: šílená logika globálního kapitalismu) určil v roce 1997 článek Johna Cassidyho v americkém časopise New Yorker, v němž Cassidy nazval Marxe "příštím velkým myslitelem". (viz Britské listy zde, vydání z 10. 12. 1997). Cassidy citoval vysoce postaveného investičního bankéře z Wall Street, který mu řekl: "Čím více času jsem strávil na Wall Street, tím více jsem přesvědčen, že měl Marx pravdu."
Co je to na Marxově díle, že to vyvolává takovéto výroky? Zaprvé, i když byl Marx ostrým kritikem kapitalismu, málokdo jiný než on vystihl tak přesně charakteristické úsilí kapitalismu o technologické a společenské inovace. Marx argumentoval, že kapitalismus neprodukuje pouze hmotné statky a služby, ale také hodnotu. Práce je podle Marxova názoru zdrojem hodnoty. A množství hodnoty, argumentoval Marx, je určováno množstvím společensky nutného pracovního času, kterého je zapotřebí k výrobě určitého zboží. Marx argumentoval, že neustále existuje rozpor mezi těmito dvěma účely: výrobou pro hmotné bohatství a výrobou pro hodnotu. Jak roste produktivita, během téže časové jednotky se začne vyrábět stále více zboží, takže hodnota tohoto zboží klesá. Vzrůst hmotného bohatství odpovídá poklesu množství hodnoty - klesají totiž výrobní náklady, a tedy i ceny.
V důsledku toho vzniká pro kapitalistu složitý problém: relativní pokles hodnoty každého zboží způsobuje, že vzniká riziko, že kapitalista nebude mít dostatečné množství peněz na to, aby udržel svou úroveň výroby. Kapitalista reaguje tím, že se dál a dál snaží zvyšovat produktivitu, protože čím větší množství zboží vyrábí, tím lépe realizuje hodnotu své původní investice. Nejlepším způsobem, jak zvýšit produktivitu, je investovat do zařízení, které snižuje potřebu práce. Výsledkem zavedení takového zařízení dochází k vzrůstu produktivity, ale to opakuje původní problém, protože vzrůst hmotného bohatství vede k dalšímu poklesu relativní hodnoty každého zboží. Kapitalismus je tímto způsobem vlastně začarovaný kruh, sisyfovský balvan, kapitalistický systém je neustále hnán směrem k technologickým inovacím, bez ohledu na lidské či ekologické škody. Neklid a intenzivní úsilí pořád inovovat, vlastnosti, které charakterizují současný kapitalismus vysokých technologií, byl dávno předpověděn Karlem Marxem.
Zadruhé, Marx si povšiml, že proces neustálých inovací a výrobní expanze nakonec pokračuje bez ohledu na národní hranice. Logikou kapitálu je, argumentoval, vytvořit světový trh. Národní omezení pohybu kapitálu budou nakonec muset být zrušena, argumentoval Marx, protože kapitál musí neustále hledat nové trhy, které dokáží absorbovat jeho stále rostoucí výrobní výkonnost.
A za třetí, Marx argumentoval, že tento proces nevyhnutelně vede ke koncentraci a k centralizaci kapitálu na jedné straně a k relativnímu zchudnutí většiny obyvatelstva na straně druhé. Vzhledem k tomu, že kapitál je nucen neustále zvyšovat produktivitu prostřednictvím zařízení, které šetří práci, "mrtvé pracovní síly" - stroje, technologie - se šíří rychleji než poptávka po zaměstnancích. Protože dělníci nevlastní kapitál, ale jen svou pracovní sílu, společenské bohatství je stále více soustřeďováno do stále menšího počtu rukou. Mnoho pozorovatelů nyní argumentuje, že to je skutečně potvrzeno rostoucí nerovností, která je důsledkem globalizačního procesu: 225 lidí nyní ovládá více bohatství než polovina obyvatel této planety.
Marx jako člověk
Významem takovýchto otázek se také zabývá životopis Karla Marxe od Francise Wheena,
Karl Marx: A Life. Je to první Marxův životopis v angličtině, který vyšel za posledních téměř dvacet let. Ve Wheenově portrétu zosobňuje Marx jako člověk v mnoha ohledech dialektiku, pojem, který Marx převzal od Hegela, že totiž každá jednota v sobě obsahuje svůj protějšek.
Marx pocházel z rodiny slavných rabínů, ale náboženství ho naprosto nezajímalo. Byl milujícím manželem a otcem, jehož dcery se staly důležitými mluvčími jejich vlastní verze socialismu, avšak jednou si povzdechl, "nechť je požehnán ten, kdo nemá rodinu". Hlásal komunalismus a kritizoval egoismus, jenže byl sám takový individualista, že když mu řekla přítelkyně, že si nedovede představit, že by Marx dokázal žít šťastně v rovnostářské společnosti, reagoval: "Já taky ne. Tyto časy nastanou, ale to už budeme muset být pryč." Strávil více času než snad kdokoli jiný přemýšlením o podstatě, pojmu a funkci peněz, ale skoro nikdy nebyl schopen žádné peníze vydělat.
Velmi zajímavý je na Wheenově portrétu Karla Marxe Marxův obrovský intelektuální zájem o všechno možné. Od samého začátku jeho psaní neexistovalo, jak se zdá, žádné téma, které by ho nezajímalo - historie, stará a moderní filozofie, ekonomie, umění, literatura, geologie, přírodní vědy, etnologie a matematika. To bezpochyby znamená, že je velmi obtížné shrnout to, čím vším Marx přispěl světu. Tak rozsáhlé bylo všechno to, co Marx napsal, i když za svého života vydal jen hrstku knih (včetně jednoho svazku svého plánovaného mnohosvazkového magnum opus Kapitál), že jeho Sebrané spisy čítají více než 100 svazků a úplně všechny jeho rukopisy nebyly přepsány a vydány dodneška.
Wheen se zabývá Karlem Marxem s velkou skepsí, zejména co se týče Marxova cíle beztřídní společnosti. Wheen je komentátorem deníku Guardian a nikdy neměl k Marxovi či k marxismu žádné sympatie. Přesto i on píše: "Čím více jsem Marxe studoval, tím víc neuvěřitelně aktuální se Marx zdál být. Dnešní komentátoři a politikové, kteří si o sobě myslí, že jsou moderní filozofové, hovoří nyní módně o ´globalizaci´ při každé příležitosti - aniž by si uvědomili, že Marx to všechno objevil a analyzoval už v roce 1848." Dvě témata jsou podle Wheena u Marxe zvlášť relevantní: zaprvé, že i za nejpozitivnějších hospodářských podmínek jsou pracovní síly za kapitalismu nuceny trpět přepracováním, "jsou redukovány na stroj, stávají se otrokem kapitálu" a zadruhé Marxovo tvrzení, že jakmile se stane kapitál v nějaké společnosti převažující formací, "to, co je autenticky lidské, se srazí či vykrystalizuje v hmotnou sílu a mrtvé předměty začnou nabývat významu, života a energie."
Žádné z těchto nových debat o Marxovi nelze považovat za celkové přijetí jeho dědictví. Většina komentátorů se shoduje, že Marx sice možná správně definoval podstatu kapitalismu, ale neměl pravdu, co se týče alternativ, které si představoval. Jenže vzhledem k tomu, že Marx nyní vyvolává pozornost mnoha osob, které ještě nedávno usuzovaly, že historie prohlásila jeho myšlenky za mrtvé, Marxovo dílo zřejmě bude i dále osvětlovat úsilí pochopit život, jemuž vládne "posedlá logika" globálního kapitalismu. Jak to jednou vyjádřil Marx: "Jsme pevně přesvědčeni, že skutečné nebezpečí neleží v praktických pokusech, ale v teoretickém rozpracovávání komunistických myšlenek, neboť na praktické pokusy, třeba i hromadné, je možno reagovat děly, jakmile se tyto pokusy stanou nebezpečnými, kdežto myšlenky, které ovládly náš intelekt a zmocnily se našich myslí - to jsou démoni, které lidé dokáží porazit jen tím, že se jim vzdají."
Demokracie versus moc
V Británii ve čtvrtek skončila blokáda rafinerií, avšak očekává se, že bude trvat několik dní, než se situace ohledně rozvozu benzínu k benzínovým stanicím vrátí k normálu. Je správné, že Blair nechce ustoupit demonstrantům, ale musí otevřít debatu, argumentoval ve čtvrtek 14. září v deníku Guardian komentátor Hugo Young.
Před čtyřmi měsíci pařily ulice jiným lidem. Na Prvního máje se konaly hromadné ekologické protesty. Aktivisté v Londýně rozkopali Parliament Square, a nanosili na silnici drny trávy, aby zabránili ježdění automobilů. Podstatou jejich protestů byl odpor vůči automobilismu i velkým ropným společnostem.
Tito aktivisté se sdružili v důsledku kampaní proti stavbě dálničních objezdů kolem Newbury a dalších měst, jsou britskou součástí globálních protestů proti důsledkům globalizace. Tito aktivisté byli v Seattle, teď se proti nim útočí v Austrálii, brzo pojedou do Prahy na svou další akci proti světovému obchodu. Zastávají své názory vášnivě a jsou hluboce přesvědčeni, že mají pravdu. Především ztratili víru v parlamentní demokracii.
Kampaň proti cenám benzínu je motivována stejně intenzivním hněvem a odráží obdobné zoufalství. Přímá akce, argumentují její stoupenci, to je jediné, co funguje. Ale účel těchto protestů je úplně jiný. Demonstranti, kteří zablokovali rafinérie, jsou vášnivě pro nákladní automobilovou dopravu a pro automobily. Nedovedli by si představit svět bez hospodářského růstu. Chtějí více benzínu, chtějí víc jezdit autem, chtějí dále rozvíjet jedinou ekonomiku, jaké oni a většina z nás rozumějí. Jejich hrubý protest proti obrovské moci, která stojí proti nim - OPEC, velké ropné společnosti, britské ministerstvo financí - je jediný způsob, jak si myslí, že mohou veřejně vyjádřit svou frustraci, že pro ně není možno věnovat se svým cílům. Útočí na vládu jako na svého nejbližšího nepřítele. Také se vzdali jakékoliv naděje, co se týče debaty v parlamentu a starých metod nepřímé demokracie.
Tyto zrcadlové obrazy - jak přesně opačné jsou názory obou druhů demonstrantů, jak intenzívně jsou zastávány obojí opačné názory - jsou učebnicovou obhajobou systému, nad nímž aktivisté z obou těchto táborů zlomili hůl. Oba tábory spolu nevyjednávají, nevstupují navzájem do debaty. Oba tábory těchto aktivistů existují ve svém vlastním světě. Jsou rozhodnuti ho vnutit nudným starým demokratům. Místem, kde by se měla odehrávat diskuse, je parlament. Jediným místem, kde je možno vyjednávání dosáhnout určitého prakticky uplatnitelného kompromisu mezi těmito dvěma extrémními názory, jsou výbory volené vlády. To dělají vlády. A vlády nemají jinou volbu než tento systém hájit.
Do určité míry je v tomto ohledu Blair úspěšný. Prvomájové demonstrace neměly žádný viditelný dopad na vládní politiku. Nic se nezměnilo. Jediným důsledkem, bylo to, že londýnské Sady lesy zahradnictví, nebo jak se to jmenuje, jaksi dosud neopravily demonstranty rozkopané travnaté plochy. Turistické centrum britské demokracie zůstává - a možná je to symbolické - pustinou.
Ropné barikády se také rozloží. Protestujícím aktivistům totiž chybí základní vlastnosti, jejichž prostřednictvím by mohli vnutit společnosti svou vůli. I když způsobují mobilní telefony, že se zdá, že jsou demonstranti lépe organizovaní, než jak tomu je ve skutečnosti, nemají žádného vůdce. Neexistuje žádný předvoj revoluce. Farmáři a závozníci získávají protestními akcemi určité zkušenosti, ale žádné leninské jádro, které je tak důležité, aby akce tvrdohlavě vydržela proti všem, zřejmě neexistuje.
A kromě toho, cíl protestů není zaostřený. Jedním důvodem, proč byly protesty proti volební "dani z hlavy" neobyčejně úspěšné, bylo to, že její účel byl jednoduchý. Kritické množství explozivní energie veřejnosti se soustředilo do úsilí změnit jeden zákon. Málo lidí nesouhlasilo s argumentem, že je existující zákon nespravedlivý. Bylo možno okupovat ulice, aniž by to příliš ohrožovalo normální život. Kampaň proti zákonu o dani "z hlavy" mohla víceméně tvrdit, že hovoří za většinu národa.
Protest proti cenám ropy je složitější a jeho zázemí je daleko víc matoucí. Žádný objektivní pozorovatel nemůže tvrdit, že vláda nese plnou měrou, či velkou měrou, odpovědnost. Zoufalí farmáři a závozníci prostě jen vztekle útočí, na koho mohou. Přirozeně, zeptají-li se instituce pro průzkum veřejného mínění, jestli chtějí, aby cena benzínu poklesla, 90 procent lidí řekne že ano. Jenže tyto sympatie by nepřetrvaly, kdyby došlo ke kolapsu základních, životně důležitých služeb a vinu za to by nesly velké ropné společnosti nebo sobecký zájem malých závoznických firem. Ani není možné spolehnou se na údajnou podporu veřejnosti po dobu delší než několik dní. Pořád totiž hrozí nebezpečí, že se lidé velmi rozhněvají, že si nemohou koupit benzín.
A existuje ještě jeden rozdíl, srovnáme-li dnešní situaci s érou Margaret Thatcherové. Protestující aktivisté totiž v současnosti čelí silné a relativně populární vládě. Velmi důležitým prvkem, který pomohl aktivistům, protestujícím proti "dani z hlavy" zvrátit plány thatcherovské vlády, a nakonec způsobit i pád samotné Thatcherové, bylo to, že Thatcherová rychle ztrácela veřejnou podporu i z jiných důvodů. V kampani proti "dani z hlavy" vykrystalizovaly daleko širší protithatcherovské antipatie. Blair tomuhle v dnešní Británii nečelí. Na druhé straně si musí dávat právě v tomto ohledu velký pozor. Dosud, po relativně pomalých počátečních reakcích na krizi, která se zrychlila velmi neočekávaně, si poradil dosti dobře. Správně se postavil proti nepřijatelným projevům toho, co by bylo možno charakterizovat jako "nenásilnou sílu". Připomněl velkým ropným společnostem jejich odpovědnost a policii zase její odpovědnost. Ale jeho odvážná předpověď, že se pomalu situace vrátí k normálu, je správná: Blair učinil to co šéf státu má udělat: přijal opatření na ochranu kvality denního života, kterou začaly ohrožovat partikulární zájmy, které jednají proti společnému dobru. A Británie nepřijala francouzský způsob politického života.
Jenže Blaira nikdo nebude oslavovat jako hrdinu. To je jeho problém. Neboť blokády lze sice porazit, jenže ty blokády vypovídají o něčem reálném: že vláda nevěnovala dostatečné množství pozornosti velmi silné nespokojenosti. Když nás vláda poučuje o Opecu, to prostě nestačí. Statistiky, které ukazují, jak malé je procento daní v nejnovějším zvýšení ceny benzínu, nepřesvědčují. Britský ministr financí Gordon Brown využívá už tři roky podpory drtivé většiny 415 labouristických poslanců v Dolní sněmovně k tomu, že prosazuje vysoké a často plíživé zdaňování. Tuto politiku nutně nepřijímá veřejnost s obrovským nadšením.
Jinými slovy, u benzínových stanic a na silnicích se nyní probojovala na povrch nespokojenost u dosti značného množství normálních středostavovských Britů. Žijeme ve věku, kdy je loajalita vůči politickým stranám mělká a většina voličů se stará jen o sebe a svůj prospěch. Nebudou zřejmě příliš nadšeně dál podporovat vládu, pokud dojdou k závěru, že musejí platit příliš vysoké ceny za benzín. I když Blair v této kontroverzi zvítězí, bude muset s historií této kontroverze zápolit velmi dlouho. A co je horší, nemůže si být jist, zda povede selhání přímé akce, tedy nynějších demonstrací, k obnově víry v demokracii, založenou na debatě.
Velmi důležitou součástí tohoto problému je Konzervativní strana. Jen pomyslete, do jak velké míry by dnešní nespokojenci měli vyhovovat konzervativcům. Muži, jezdící v autech Ford Sierra a ženy jezdící v Mondeu by se přece měli začít navracet ke konzervativcům ve velkých počtech. Vzhledem k tomu, že hlasovali pro labouristy poprvé až v roce 1997, nemělo by to pro ně být tak těžké, vzhledem k tomu, že nyní rozčileně sedí v automobilech, pro něž nemají benzín - labouristická vláda je nechala na holičkách.
Jenže Konzervativní strana by musela být stranou centristickou, aby se jí podařilo přilákat tyto voliče. Namísto toho však přesunul William Hague svou stranu do politické oblasti, kde je téměř nezvolitelná. Je to jeho dar politice. Muž, jezdící v autě Ford Sierra, jehož labouristé nyní zklamali, hledá, komu jinému by mohl dát hlas, a vidí jen extremistickou sektu, posedlou odporem vůči Evropské unie, jejíž příslušníci hovoří jen mezi sebou.
To není příliš pozitivní kontext, který by mohl vést k tomu, aby nynější demonstranti obnovili svou důvěru v demokratický proces. Britští konzervativci přispívají vlastním charakteristickým způsobem k úpadku demokratické kultury. Ale hlavní výzva stojí před Blairem a Labouristickou stranou.
Možná Blair naslouchá těmto protestům. Nemůže jistě snížit daně jen proto, protože to požadují barikády. Nicméně bezpochyby bude časem na tyto protesty citlivě reagovat, zřejmě při přípravě státního rozpočtu na příští rok. V tomto smyslu mohou přinést nynější protesty konkrétní výsledky. Jediná demonstrace lidí z venkova, Countryside Alliance, vedla k tomu, že vláda opustila své snahy zakázat hony na lišku. Jako politický čin je hromadný protest perfektně legitimním způsobem, jak zasáhnout do vládního rozhodování.
Ale jde o víc. Blair má v parlamentě obrovskou většinu, a tak si dovolil luxus, že nezahajuje o důležitých otázkách vůbec žádnou veřejnou debatu. O názorech prvomájových ekologických demonstrantů ani o názorech dnešních demonstrantů za nízké ceny benzínu se v parlamentě nedebatuje. Blairova vláda je zaměřena jediným směrem, snaží se všechno ovládat a je špatnou reklamou pro demokracii, založenou na diskusi. Je nutno přiznat, že žádná poválečná britská vláda nebyla lepší. Ale nyní nastala jiná doba a požadavek, aby byli obyčejní lidé slyšeni, je intenzivnější. Už naštěstí si nemusíme příliš sedat na zadek před vedoucími politickými představiteli.
Násilí pro děti
Jak regulují Spojené státy přístup dětí k otevřeně násilným či erotickým filmům a počítačovým hrám? Podle nejnovější analýzy americké vlády nepříliš efektivně. Shrnujeme komentář listu Washington Post, který vyšel včera v deníku International Herald Tribune. Je zjevně významné, že se těmito otázkami v Americe aspoň sdělovací prostředky zabývají. Jak je tomu např. s regulací násilných počítačových her v ČR?
Když jde o děti, film a násilí, vždycky je strašně obtížné rozhodnout, jestli písmeno H znamená Hollywood anebo Hypocrisy (pokrytectví). Hollywoodská filmová studia a nahrávací společnost zbožně hovoří o tom, jak dodržují svou kulturní integritu, ale vyžadují pro sebe práva podle prvního dodatku americké ústavy [zaručujícího svobodu projevu], podle něhož rozšiřují materiál, který nemá naprosto žádné pozitivní vlastnosti. Řetězce amerických kin předstírají, že v žádném případě nemohou zvládnout adolescenty, kteří si koupí lístek na přístupný film a pak prostě v multiplexu jdou do jiného promítacího sálu, kde se dívají na film nepřístupný. A pak máte politiky, jako je Al Gore, jehož názor na tuto věc závisí na tom, zda se zrovna snaží získat pro své politické účely peníze od filmových magnátů anebo od někoho jiného.
Nyní vydala Federal Trade Commission (americká Federální komise pro obchod) užitečnou novou kapitolu této historie o pokrytecké dvojí tváři. Rok vypracovávala tato komise studii, z níž vyplývá, že filmový průmysl, nahrávací průmysl i výrobci videoher úmyslně ochromují užívání klasifikace svých výrobků (zda jsou jejich materiály dětem přístupné či nepřístupné), přestože se oficiálně a na veřejnosti této klasifikace hrdě přidržují. Jedno interní memorandum požadovalo, aby byl marketing jednoho nepřístupného filmu zaměřen tak, aby "byli filmu vystaveni všichni ve věku od 12 do 18 let". A to bylo typické. Ze 44 filmů, které komise studovala, marketingové plány pro 28 z nich se specificky zmiňovaly o cílovém publiku mladším 17 let. A u většiny filmů - stejně jako u mnoha nevhodných desek a videoher - byla reklama a marketing úmyslně zaměřována na děti.
Komise zároveň zjistila, že většina maloobchodů se moc nesnaží omezovat přístup dětí k nepřístupnému materiálu. Většina dětí ve věku od 13 do 16 let neměla žádný problém koupit si hudbu s otevřeně pornografickými texty anebo elektronické hry, které jsou výslovně mládeži nepřístupné. Dětem, které se v rámci analýzy pokusily bez dospělého proniknout do kin, kde se promítaly nepřístupné filmy, se to podařilo v přibližně padesáti procentech kin.
Většina filmových studií na tuto studii ostře zaútočila, jakmile byla zveřejněna. Hilary Rosenová, předsedkyně Asociace nahrávacího průmyslu, argumentovala, že odpovědnost za to, aby děti poslouchaly vhodnou hudbu, mají rodiče, nikoliv vláda. No, tak to tedy promiňte, že neoceňujeme tento hrdý odpor činitelů nahrávacího průmyslu vůči cenzuře, vzhledem k tomu, že jde o průmysl, který se úmyslně zaměřuje na to, aby zcela neutralizoval úsilí rodičů - snaží se přimět co největší množství dětí, aby utratily svých 14,99 dolarů za cédéčka, která jsou pro ně naprosto nevhodná.
Al Gore vystoupil v televizi v pořadu Oprah Winfrey, aby tam kritizoval americký zábavní průmysl a aby udělal reklamu dlouhodobé kampani své ženy Tipper proti obscénním či násilným textům v rockové hudbě. Škoda jen, že se paní Gorová v roce 1987 gramofonovému průmyslu omluvila - ovšem, tehdy to bylo, když se její manžel připravoval na svou první prezidentskou kampaň. A samozřejmě bychom měli pominout i skutečnost, že podle Los Angeles Times ujistil sám Gore loni potenciální dárce peněz na politické účely v Hollywoodu, že on nemá vůbec nic společného s výše zmíněnou analýzou Federal Trade Commission - že tu si objednal Bill Clinton, ne on. Taky vůbec není jasné, co by Al Gore v této věci vlastně udělal - kromě prázdných řečí..
Federal Trade Commission jistě chce respektovat první dodatek americké ústavy o svobodě projevu, ale zároveň si přeje, aby filmový a nahrávací průmysl dodržoval standard, který si sám určí. Nepřístupný materiál prostě musí být dětem pod 17 let nepřístupný a ti, kdo tento princip budou porušovat, by měli být pokutováni. Řešením je vynutitelnost. Například průmysl vyrábějící elektronické hry už vydal předpis, že se nepřístupné hry nesmějí prodávat malým dětem, ale jak zjistila Komise pro obchod ve své analýze, tento předpis je všeobecně ignorován. Nahrávací průmysl právě přijal předpis, že se marketing na hudbu s explicitně erotickými texty nebude zaměřovat na časopisy pro děti mladší 16 let - bude tento nový předpis dodržován?
Komise také chce, aby výrobci požadovali přísnější dodržování těchto předpisů v obchodech
Nakonec, jak uvedla Rosenová, je na rodičích, aby určili, na jaké filmy se budou jejich děti dívat, jakou hudbu budou poslouchat a jaké videohry budou hrát. Vládní činitelé nikterak nenařizují filmařům, hudebníkům či autorům videoher, aby měnili jejich obsah, a to by taky neměli mít povinnost činit, navzdory tomu, že někteří občané by si už chtěli trochu odpočinout od vlny tohoto krvavého materiálu, které je, jak se zdá, rok od roku svévolnější, explicitnější a misogyničtější. Zábavní průmysl už podnikl kroky k tomu identifikovat takový materiál, který není vhodný pro děti; není to v žádném případě obrovský skok požadovat, aby se takový materiál dětem nenabízel. A teprve pak by rozumným způsobem spočívala odpovědnost na rodičích.
Rakouské Kein Temelin!
Rakousko, především pak to horní, vyvádí jaderná elektrárna Temelín na téměř kritický stav. Proklamativně až hystericky křičí, že temelínská obludu nesplňuje bezpečnostní standardy Evropské unie, které však ve skutečnosti neexistují. "Tak je vytvoříme a staneme se evropským protijaderným kopím!", nese se burácivý hlas haiderovců z malé alpské pevnosti, která je v Evropské unii přece tak utiskována a jen díky Svobodným konečně prosadí své národní zájmy nad zlovolnou bruselskou administrativou.
V případě Temelína se však Svobodným a hornorakouským politikům najednou Evropská unie a Evropský parlament hodí do krámu. Proti Česku vystupují z pozice jedné mocné unijní země, bez níž se prostě ta naše kapitola energetika neuzavře, pokud Temelín spustíme. Tvrdý nátlak za dobrou věc je vždy na místě, jenomže o co vlastně rakouským politikům, kteří už z Temelína pomalu sami svítí, ve skutečnosti jde? Zdá se, že spíše než o bezpečnost, jim jde o o to hrát na národní city svých voličů a vyvolávat psychózu. Voliči pak zapomenou na všední starosti a jdou raději skandovat Zastavte Temelín, zastavte Temelín! - Gól! (pardon, to mi sem spadlo z rubriky sportu...)
Rakouskému kopí ani německým Zeleným nejde o žádné bezpečnostní standardy ani ekologické posudky. I kdyby byly sebelepší a na primárním okruhu Temelína by bylo možné trávit víkendové pobyty, tak by byli proti. Neřeknou to však na rovinu - Temelín nechceme, protože jsme z principu proti jádru. Namísto toho dávají svým občanům nový typ víry - víry v to, že Temelín pravděpodobně zítra exploduje a zamoří půl Evropy nebo ještě nabízí alternativu, že nikdo nic neuvidí, nepozná, ale ty mraky neviditelných radionuklidů, které se přeci vypouštějí určitě ven, se budou tajně a nenápadně ukládat v kůži každého Rakušana, Němce i Čecha a až za desítky let se dozvíme šokující pravdu o zkáze. Tak tohle je politika současného protitemelínského odporu.
Kritika je samozřejmě vždy na místě. Jenomže kritika věcná a podložená fakty a argumenty. Rakušané si neustále berou do úst standardy bezpečnostní i ekologické, ale dosud neřekli vůbec nic konkrétního, v čem je elektrárna nesplňuje. Kde?
O to se pokusil alespoň německý jaderný dozor, ale jak se ukázalo nejedná se o žádné šokující otázky. Alespoň se ale jasně řeklo, že ventily na parovodu se musí hlídat a že bezpečnostní konstrukce na hlavním potrubí sice nevyhovuje německým normám, ale americkým ano. To jsou jasné informace, i když je němečtí Zelení účelově zkreslovali. Kromě toho je velkou nezodpovězenou otázkou, zda těm nejmodernějším německým normám, které aplikují na Temelín, odpovídají i starší německé jaderky. Proslýchá se, že ne až tak docela, což mne jako občana sousední země značně znervozňuje a obávám se o svoje zdraví a proto by se na to náš jaderný dozor měl podívat a provést studii - v rámci dobrých vztahů.
Z Rakouska ovšem zní jen samé Kein Atom!, Temelín Nein, danke. Žádná snaha přesvědčivě ukázat na konkrétní problémy této konkrétní elektrárny.
Je pravda, že obdobně nekritickou, ale zcela opačnou vírou mnohdy trpí i zastánci jádra a někteří pracovníci jaderných provozů. Ti často žádné ale nepřipouštějí, což není zdrávo, jak loni pocítili Japonci po jaderné explozi v závodě na zpracování uranu. To, že musejí v Temelíně neustále vysvětlovat a dokazovat, jak mají elektrárnu zabezpečenou, je jistě dobře. Nebýt tlaku, tak obchodníci z ČEZ by až tak důslední nemuseli být. Zvláště, když se podíváme do historie, kdy v Temelíně byl pěkný bordel, což slušněji, ale vlastně stejně, konstatují zprávy jaderného dozoru. ČEZ vyměnil kabely, rozhodlo se o náhradě systému řízení, paliva, zmodernizoval se systém radiačního monitorování. To vše díky mezinárodní nedůvěře k bezpečnosti jádra.
Jenomže ten rakouský tlak je falešný, neobjektivní, jednostraný, prostě účelový. Hořelo v Temelíně, křičí ekologové. Pak se ukáže, že jen citlivá čidla spustila planý poplach. Jsou nečistoty v trubičkách a mají špatný sklad!, křičí jakýsi poblázněný technik v barvách Greenpeace, který si asi myslel, že si založí firmu, která ty trubičky půjde protahovat. Jenomže dozor jasně řekl -trubičky jsou v pořádku. A já prostě nevidím důvod, proč úřadu, který skutečně vystupuje pragmaticky, v tomto nevěřit. Co by z toho měli, kdyby to tajili? Vždyť pokud Temelín havaruje - a nemusí přitom dojít k ozáření lidí-mají to inspektoři z jaderného dozoru na triku a těžko by se vyhnuli zodpovědnosti.
Rakušané, tedy alespoň ti, které je vidět a slyšet, se však chovají panovačně, arogantně a připomíná to část jedné pohnuté historie jiného, stejně mluvícího národa.
Například hejtman Pühringer odepsal na pozvání do Temelína, že on sám je v čele protitemelínské skupiny a že do elektrárny nepřijde, pokud se aktivuje a že chce, aby dozorci prosadili ekologické posudky.
Pravda, pořádně se dnes neví, co s vyhořelým palivem, jenomže pravda také je, že je pod neustálým dozorem a pečlivě se hlídá a nikomu neubližuje.
Pravda také je, že při současném tempu rozvoje lze očekávat, že se s velkou pravděpodobností stane cennou surovinnou. Bylo by samozřejmě krátkozraké zapomínat, že lidé si umí - s prominutím - nakakat do vlastního hnízda, takže neustálý dohled ekologů je na místě. Ne však fanatismus a případně populismus, který se projevuje jen před spuštěním a pak bude ticho po pěšině.
Posuzování vlivů významné stavby na životní prostředí (proces EIA), které nyní žádá Rakousko, je jistě věc potřebná a záslužná, třeba u dálnice procházející chráněným územím. Ale jaké další ekologické posudky chtějí Rakušané na Temelín, jenž je skrz na skrz prolezlý zahraničními misemi a našimi inspektory, které ty vlivy už prověřovaly? V tomhle případě nebude rakouskému kopí nikdy nic dobré, nikdy neřeknou, tak teď je to v pořádku.
Navíc schvalovací procedura, za kterou zodpovídá výhradně český jaderný dozor, jde do větší hloubky, než proces EIA, který mnohdy připomíná jen handrkování na dvorku.
Žádat v případě Temelína další ekologické posudky se jeví jako snaha za každou cenu, ať jsou už skutečnosti jakékoliv, prostě zastavit elektrárnu. A také bouřit davy, které se nechají lehce ovládat (třeba při blokádách, kde je vidět více stranických hesel než poctivě rozhořčených občanů).
Občanská nespokojenost patří do demokracie, jenomže to, co vytvářejí hornorakouští politici a Svobodní má s ekologií pramálo společného. To je jen a jen politika, která hraje na city podobné těm, které se odehrávají uvnitř rozvášněných fotbalových fanoušků, ale navíc se schovává za zelené ideály a hlavičku nevládních organizací. Hrají si na dialog, ale diskusi nepřipouštějí. Být kritický a neustále ve střehu, zda mne někdo nevodí za nos, je na místě, jenže to co vane z Alp je demagogie, která se chytá každé poplašné zprávy.
Chtějí prostě Kein Atom!
P.S - námět pro ekology, tuzemské i zahraniční: Stejně výrazný tlak jako je činěn na Temelín, by bylo velmi nutné podniknout na české naše chemičky. Těm totiž každou chvíli někde něco "foukne" a občas to přiotráví hromadu ryb nebo "pár" lidí. Průmyslových havárií tady máme opravdu více než dost. A to je důsledek špatných bezpečnostních standardů a již to ohrožuje životy a zdraví řady lidí a ničí to přírodu. Tím neříkám, aby se ekologové vykašlali na Temelín, až se spustí. Naopak. Jen vytrvejte i nadále ve svém tlaku, stejně jako v případě Dukovan či slovenských Mochovců - (jen jsem u těchto elektráren už dlouho žádný tábor neviděl...)
Poznámka JČ: Ve včerejším Právu (příloha Salón) měl shodou okolností dlouhý článek Václav Bělohradský, v němž se snažil vysvětlovat, že demokracie musí být založena na neustálém střetávání nejrůznějších názorů (nikoli na vládě dvou dohodnutých stran, které pak umlčují všechno ostatní, jistě, kritizoval - možná trochu kontroverzně - opoziční smlouvu). Zároveň ale také varoval, že bychom neměli propadat nacionalistickému tiku ze sedmdesátých let a kdykoliv nás někdo kritizuje ze zahraničí (Temelín) (...) "Napětí a konflikty, demonstrace a zmatky, které ve veřejném prostoru doprovázejí spory o rámcové otázky, jsou klíčovým rysem otevřené společnosti," píše Bělohradský a na jiném místě varuje: "Vzpomeňme na povýšenecké argumenty známých osobností proti referendu (´nějaké báby by chtěly rozhodovat o vstupu do NATO nebo o Temelínu!´), na bagatelizující pohled na západní feminismus jako na ideologii frustrovaných žen, totalitní nárok většiny našich vědců, aby se neodborná veřejnost nepletla do jejich ´jobu´. Reakce na odpor Rakušanů, bydlících v blízkosti reaktoru, byla pak ještě horší: z Temelína se stal ´náš národní zájem´ ohrožovaný ´německo-rakouskou hysterií´. Prohlásit kritiky za nepřátele našeho národního zájmu je typicky normalizační stereotyp."
Je ovšem možné, že něčeho podobného, co kritizuje Bělohradský, se svou reakcí dopouštějí i Rakušané...
"Konec novinářů? Možná nový začátek."
Pod tímto titulkem oslovuje své ovečky Irena Válová,
předsedkyně Syndikátu novinářů ČR. V textu na titulní
straně profesního měsíčníku Mediažurnál dále cituje z
nové příručky Mezinárodní federace novinářů:
"... vlastníci - akcionáři ´mediálních´ koncernů snižují
náklady. Škrtají se peníze na profesionální trénink a
investigativní žurnalistiku. Kolem jádra managementu jsou
stovky ´periferních volných novinářů´. Ti nesou sami náklady
na vlastní techniku, a produkci zpráv, ale nemají nad svojí
prací kontrolu. Autorská práva - autorství článků a platby
za ně - nejsou respektována, vazby mezi novináři a redakcemi
jsou zpřetrhány. Porušována jsou práva morální i ekonomická.
Rozdíl mezi PR články a novinářskými články se stírá.
Průmysl výroby a prodeje zpráv nadále odmítá profesionální
a etické principy, nehájí veřejný zájem. Rozhoduje výhradně
zisk a zájem (politický) ekonomické moci."
Tolik chmurná vize mezinárodního novinářstva. Nechci s ní
ani souhlasit, ani polemizovat, nýbrž dodat ještě jednu
citovanou větu:
"V důsledku technologických změn může dnes každý včetně
novináře samotného šířit své zprávy a přitáhnout k nim
pozornost veřejnosti."
Tímto konstatováním syndička Válová svůj "úvodník"
končí.
Podívejme se ještě jednou na titulek. Že by se věci - skoro
už oficiálně - začínaly hýbat?
Těžko říci, nakolik dokáže vznikající Asociace
internetových novinářů podchytit alespoň část těch,
kdo se poněkud vážněji zabývají publikováním na webu.
Stejně tak si zatím dost dobře nedokážu představit, co všechno
by pro své členy mohla udělat, a nevím, zda může být
internetovým psavcům vůbec užitečná.
Nicméně se rodí, a tak ji nezaujatě přivítejme. Zkuste
zalovit na www.iPRESS.cz.
Při pročítání zářijového čísla Mediažurnálu mě
zaujal i hezdy atraktivně otitulkovaný text Saddám a
osmerčata. Je to obecná a lehce moralistní kritika
současné mediální praxe České republiky z pera redaktorky
zahraničního vysílání ČRo 7 - Radia Praha Hany Bakičové.
Podle přiložené informace s ním autorka jako jediná z ČR
uspěla v silné mezinárodní konkurenci v rámci projektu Veřejnoprávní
média - alternativa nebo konkurence a získala tak
stipendium na Freie Universität Berlin. (Zkuste http://mediazurnal.zpravodaj.cz, třeba se tam článek časem objeví.)
Nad konstatováním, že se text za rok a půl nepodařilo nikde
zveřejnit, se rozhořčovat nemíním. Rozhodně není špatný,
jako studentská práce by zřejmě dostal jedničku a mladé (odhaduji)
autorce by ostatně příliš suverénní střelba do vlastních
řad snad ani neslušela. Podle mého názoru ale není ani nijak
výjimečný. Když pak sleduji příspěvky v Britských listech
a porovnávám, říkám si, že úroveň řady z nich rozhodně
není špatná.
A to ještě neznáme ty články, které ve zmíněném projektu
neuspěly...
Vůbec mi přitom nejde o natřásání se, jak jsme chytří, myšlenkově
původní a stylisticky zdatní. Mám především příjemný
pocit z toho, že tu bez organizování funguje skupina velmi různorodých
lidí s různými životními zkušenostmi, která má zájem tříbit
si názory a diskutovat.
To je totiž bohatství. Kdysi před lety jsem nějakou dobu dělal
na horách kotelníka a potom nočního hlídače. Nejvíc ze všeho
mi přitom chyběl dostatek lidí, se kterými by se dalo hovořit
i o jiných věcech než o koksu a nočních opilcích.
Poznámka JČ: Naprosto si nejsem jist, že je situace v mezinárodním měřítku tak špatná, jak ji popisuje paní Válová. Řekl bych spíše, že její slova jsou založena na české skutečnosti, a i když je její kritika jistě oprávněná, možná by její Syndikát měl proti těmto skutečnostem dělat víc...
Ye Olde "CH"
Václav Pinkava
Dobrý den pane Matušínský,
Reaguji okrajově na vás článek v BL
http://www.britskelisty.cz/0009/20000914i.html#08, co se týče toho 'ch'. Vaše
úvahy mne v tomto bodě ponechaly (č)hladným. Nechci poučovat, ale problém je
jinde než při akcentovaných písmenkách.
Seřazovaní znaků do abecedního pořadí počítačem úsporné je zapeklitá věc.
Například ty různé severské varianty akcentovaných samohlásek mají své
zvyklostní pořadí - ne nutné v každé severské zemí stejně - a v počítačových
abecedách Made in USA jejich numerické hodnoty tomuto pořadí neodpovídají.
Seřadit abecedně tedy neznamená jen seřadit číselně, podle hodnoty znakových
kódů, kupříkladu původní Američan Standard Code for Information Interchange
ASCII. Ten byl rozšířen na 256 znaků místo 128, ale k representaci té které
abecedy jsou třeba vyhledávací tabulky. Další tabulky pak řeší, co patří kam v
abecedním pořadí. Tabulky jsou však řešeny tak, že v každém chlívečku najdu jen
jeden znak ze znakové sady. Co se pořadí týče, i u prkotin to lze zvorat.
Jeden nás anglicky známý léta bojoval s British Telecomem, aby jeho tzv
'double-barrelled' jméno, obsahující pomlčku, nebylo zařazováno až za ostatní
skutečná písmena. Přál si, aby ta pomlčka byla při strojovém zpracování
považována za irelevantní, ne za součást abecedy. Názorný příklad. Člověk
jménem Smith-Jones by se měl nacházet za jménem Smith. Tehdy se našel v seznamu
až daleko za jménem Smithey, leč mnohem dříve než Smyth. (nevím, zda tohle
nedopatření platí dodnes). Vše by se dalo snadno napravit, pomocí úpravy
překladači tabulky. V BT na to neměli chuť či prostředky, a tak raději poskytli
našemu známému zviditelnění - jméno bylo větší sazbou písma a tučné, zdarma.
Spokojen nebyl. Projevili pružnost a snahu vyjít vstříc, ale na nesprávném
místě.
Podstatou problematiky, kam zařadit CH počítačem, je, že jde o dvojznak. Většina
'světových' software neumí seřazovat dvojznaky, považuje je za dva znaky
náhodně za sebou. Proto Ch zařadí za C, přesněji za Cg a ne za H. Kdyby se Ch
psalo jako jeden znak, třeba jako řecké chí (X), pak by se to dalo snadno
napravit. Naneštěstí už X používáme na jakýsi "dipthong" 'ks'. Ale mohli bychom
zavést třeba H s háčkem.
Zdá se však pošetilé trvat na tom, že Ch patří za H v internacionálním
prostředí. "Správné" řešení ať si spočívá ve vývoji počítačů a jimi
zpracovaných abeced, ne ve vnucování změn do živých jazyků - ale proč vlastně?
Vždyť jde jen o zvyk.
Zajímavé je srovnat případ 'ch' s aglickým dvojznakem 'th', neboť všichni
Angličané bez přemýšlení předpokládají že 'th' najdou v abecedě za 'tg' .
Anglické 'th' je však velmi svébytná dvojhláska, jako naše ch. (Má sice dvě
výslovnosti, šišlavé 't' a šišlavé 'd' ale to my máme také odlišné výslovnosti,
třeba v případě d na konci slova.) Th mělo původně svůj vlastní znak, a naše CH
třeba v řečtině také. Nejsem odborník, ale původní znak Th tuším najdeme v
dnešní islandštině a jmenuje se příslovečné 'thorn' (trn - jako v páté). Velký
'thorn' vypadá jako Ostré T s drápkem, takové zkomolené ypsilon, v HTML jej
znázorní šifra. Neznalost této souvislosti způsobila, že dnešní Anglie
oplývá hospodami s honosnými staromileckými nápisy YE OLDE to či ono, vysloveno
"jí ould" - Tato vizuální zkomolenina (YE) by se měla vyslovovat, když už
staromilecky, THE.
Nevidím zásadní problém se zrušením Ch coby samostatné hlásky, po vzoru
anglického Th. Pokud ne, nevidím problém se zařazováním Ch za Cg počítačem.
Aspoň můžeme mít pocit, že počítače nejsou tak (c)hytří jako strážci jazyka.
Poznámka JČ: Potíž je, že v angličtině je digrafie (využívání dvou písmen pro znázornění jedné hlásky) daleko častější než v češtině, a je tam tedy dávno přijímáno, že takovéto shluky písmen, označující jen jednu hlásku, která se nevyskytuje v latinské abecedě, jsou zařazovány do slovníků podle jejich součástí...
Olympijské hry
Ivan Hoffman
Už pouze desítky minut nás dělí od zahájení Olympijských her. V takové chvíli je obtížné nadávat na cenu benzínu, pozastavovat se nad tím, že poslanci opět jednou vyšli vstříc dlužníkům, anebo komentovat pozoruhodné ujištění policistů, že vojáci pomáhající v Praze policii proti očekávaným demonstrantům nebudou obsluhovat tanky.
Olympijské hry nejsou každý den a snad se tolik nestane, když nějakou dobu budeme myšlenkami v Sydney. Důvodů k tomu je několik.
U protinožců bude soutěžit sto dvacet čtyři českých sportovců a někteří z nich se v příštích dnech stanou národními hrdiny, jakmile je spatříme na stupních vítězů. Někteří sportovci pak svými výkony o vteřiny, či centimetry posunou hranice lidských možností.
Bez ohledu na to v jakém uspějí dresu je dobré být alespoň prostřednictvím záznamu s nimi. Mimochodem, společně se třemi miliardami diváků na této planetě.
O dalším dobrém důvodu, proč sledovat olympijské dění, se zmínil ve včerejším Radiofóru psycholog Slavomil Hubálek. Při pohledu na startovní čáru nelze přehlédnout, že bez ohledu na barvu kůže anebo původ jsme si všichni rovni, olympiáda že je jakýmsi předobrazem toho pozitivního na globalizaci.
Skeptik může samozřejmě namítnout, že soustředěn na sportovní soutěže bude svět v příštích dnech přehlížet problémy, které by jinak plnily přední stránky novin. Teroristé že dál budou zadržovat rukojmí, hladoví nepřestanou hladovět, trpící trpět.
Člověk má na přelomu tisíciletí daleko k dokonalosti, ale možná právě proto je důležité se po čtyřech letech opět soustředit na těch deset vteřin olympijského sprintu. Dobít baterie optimismu, bez kterého se k lepšímu nezmění nic.
Vysílá se v pátek 15. září ráno.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 